HandyCamping na Radiožurnálu ze dne (J. Winter, M. Novák, S. Sedmihorská)

Transkript

1 HandyCamping na Radiožurnálu ze dne (J. Winter, M. Novák, S. Sedmihorská) Příjemný čtvrteční večer, milí posluchači, vítám vás u poslechu HandyCampingu. Když se řekne simultánní překlad, většina z nás si asi představí tlumočníka, jehož čeština se v televizním studiu mísí s řečí zahraničního hosta. Představte si ale situaci, kdy neslyšíte vůbec nic, a také potřebujete, aby vám někdo simultánně sdělil, o čem se mluví. V takové chvíli zažívá člověk se sluchovým postižením např. u soudu. Dění kolem něj je velice důležité, jenže se v něm těžko orientuje. Proto vznikl projekt simultánního překladu mluvené řeči. A právě o něm bude dnešní HandyCamping. Pokud tedy máte to štěstí, že nás můžete poslouchat, zůstaňte v následující hodině s námi. PÍSNIČKA Na Radiožurnálu posloucháte HandyCamping, o kterém si dnes budeme povídat o projektu simultánního přepisu mluvené řeči pro neslyšící a o životě s tímto handicapem obecně.

2 Ve studiu proto vítáme Simona Sedmihorskou, přepisovatelku mluvené řeči do textu, dobrý večer. Dobrý večer. A také Jaroslava Wintera, koordinátora projektu simultánního přepisu mluvené řeči, dobrý večer. Dobrý večer. A Martina Nováka, předsedu pražské organizace České unie neslyšících. I vám pěkný večer. Dobrý večer. S jakými problémy se neslyšící člověk potýká v tom každodenním kontaktu, např. na úřadech? Záleží na tom, o jakou situaci se jedná, protože každá situace je individuální. Velmi důležité je, když neslyšící přijde na úřad dát vědět tomu člověku, že tam někdo vůbec takový je. Protože nikdo s tím tak nepočítá. Já jsem si vypracoval takovou vlastní metodu, že v podstatě se snažím najít nějaké ty dveře, zaklepat na ty dotyčné dveře a vím, že nedostanu odpověď hned. Musím ty dveře otevřít a uvidím prvního člověka a představím se. Řeknu, prosím vás, já špatně slyším, potřebuji vyřídit to a to a to. A ve většině případů se mi podaří, že ten člověk je ochotný a snaží se mi vyhovět. Pak záleží na tom, co následuje, to znamená, jestli tomu člověku vůbec rozumím nebo nerozumím. To už je otázka toho, zda ten člověk dobře artikuluje a zda pomalu mluví. Protože já sám nejsem bez zvuku schopen rozlišit tu mluvu toho daného

3 člověka. Jenom samotná ta artikulace je velmi náročná, protože tam dochází k velkým omylům. Řada slov je si podobná. A já si můžu představit něco naopak úplně jiného. Něco, co třeba může být i v negativním slova smyslu. A neměl by být na tom úřadě člověk, který by měl být třeba nějak cvičen pro komunikaci s lidmi, kteří mají tento problém? Já si myslím, že pokud se jedná o nějaký velký úřad, bylo by nejlepší, kdyby třeba v nějakém tom informačním středisku byl alespoň jeden člověk, který by ovládal všechny ty komunikační systémy. Že bych si za ním zašel, řekl mu, jaký mám problém, kam chci jít a on by mi buď dělal tlumočníka znakového jazyka, nebo by si vzal nějakou pomůcka, přepsal by veškeré jednání s tím daným úředníkem. To podle mě by bylo asi to nejideálnější. Takže myslíte, že české úřady na komunikaci s člověkem, který má sluchový handicap, připravené nejsou? Já si myslím, že nejsou, protože tuhle situaci neočekávají v podstatě. A myslím si, že když se najde nějaký systémový přístup, takže to hodně pomůže. Možná i proto vznikl projekt simultánní přepis mluvené řeči, pane Wintere? Určitě, ten projekt ale nevznikl jen kvůli komunikaci na úřadech. Já bych ještě navázal na tu předchozí otázku. I když všeobecně souhlasím s tím, co říkal Martin Novák, že úřady nejsou připraveny, tak bych to úplně negeneralizoval, protože na některých úřadech už vyškolili pracovníky a jsou schopni poskytnout komunikační podporu při tom jednání.

4 Ale pokud jde o ten náš projekt, tak jeho cílem je vlastně vytvořit podmínky pro poskytování služby přepisu mluvené řeči, aby to byla běžná služba, jako je to v některých jiných zemích. A nebo jako u nás existuje tlumočení do znakového jazyka. Ti neslyšící lidé, kteří používají ke komunikaci znakový jazyk, tak když ví třeba, že má nějaké důležité jednání, tak si může předem objednat tlumočníka a nakonec i na ten úřad přijít s tlumočníkem. Kdežto lidé se sluchovým postižením, kteří nekomunikují pomocí znakového jazyka a ovládají češtinu, tak ti by právě uvítali možnost, aby se jim ten hovor přepisoval na počítači třeba. Dá se říct, jaký je poměr těch lidí, kteří dokáží ovládat ten znakový jazyk a naopak těch, kteří ho neznají? Já mám dojem, že nějaké seriózní statistiky neexistují, to spíš pan Novák by věděl, ale určitě je více těch lidí se sluchovým postižením, kteří nekomunikují znakovým jazykem a ovládají češtinu, pro které by byl vhodný právě přepis než opačně. Paní Sedmihorská, vy jste přepisovatelkou mluvené řeči do textu, jak jste se vůbec k té práci dostala? No, jestli můžu trošku zeširoka, tak odříkaného největší krajíc, protože jsem to vůbec dělat nechtěla. Moje maminka pracovala v jedné velké gramofonové firmě jako sekretářka, a když jsem za ní přišla jako dítě, tak jsem říkala, ne, tuhle práci v kanceláři nechci dělat. Já jsem chtěla dělat se zvířaty nebo někde v knihovně s knihami. Ale protože kvůli tatínkovi, který to měl trošku kádrově špatný, jsem se nemohla dostat na školu, na kterou bych chtěla, tak zbyla jenom dvouletá ekonomická škola. A tam už se projevil určitý talent toho psaní. A po určitých menších takových peripetiích jsem se dostala do České televize, kde se zrovna v 93. roce rozjížděl projekt skrytých titulků. Zatím

5 jenom jako ve zpravodajství. A tam jsem začínala. A bylo to úplně jiné, než je to dneska, protože se třeba čekalo 10 sekund, než se vyšle další titulek. A dneska už je to na takové úrovni, že se prostě píše, co slyšíme a co stihneme. Ze začátku to bylo tak, že jsme sami si to krátili, aby to ti, co čtou pomalu, učetli, ale potom jsme dostali podnět od magistry Strnadové, která řekla, že máme psát opravdu to, co slyšíme a v takové rychlosti, jak to slyšíme, aby toho tam bylo co nejvíc. A potom se na mě obrátil pan Jaroslav Winter, našel si mě na internetu, s tím simultánním přepisem mluvené řeči. PÍSNIČKA V HandyCampingu na Radiožurnálu mluvíme se Simonou Sedmihorskou, Jaroslavem Wintrem a také Jaroslavem Novákem o problémech neslyšících lidí při komunikaci s úřady. Pomoci s jejich problémy by jim měl projekt simultánního přepisu mluvené řeči. Jeho koordinátorem je právě pan Winter. Pane Wintere, jak dlouho projekt funguje? Projekt zakončuje právě svoji roční historii, takže máme za sebou bohaté zkušenosti. A díky grantu Nadace známého operátora, mobilního, můžeme pokračovat ještě dále. A můžeme rozvíjet tu službu ještě o další možnosti. Funguje jenom u soudu, že vám skáču do řeči, funguje pouze u soudu? Prosím? Jestli funguje pouze u soudu?

6 Kdepak, my jsme v rámci projektu se snažili vyzkoušet přepis na nejrůznějších akcích. Takže máme za sebou přes 60 akcí, kde jsme přepisovali. Nejčastěji to byly přednášky, potom konference, i třeba veliké, i mezinárodní, nebo kulturní akce, společenské, taky jednání jednotlivců na úřadech třeba, na ministerstvu, s poslancem jsme měli o důležitých otázkách týkajících se právě problematiky sluchového postižení... A taky jsme měli 5 přepisů u soudu, kde je to zvlášť citlivá záležitost pro ty neslyšící účastníky, protože si představte, že sedíte, jednáte o něčem, co se vás bezprostředně dotýká, co může mít velké nepříjemné i dopady, a vy vůbec nerozumíte, o čem se mluví. A takové situace se stávají u soudu. Z těch neslyšících, kterým jsme přepisovali, dvě nám říkaly, že u předešlých jednání neměly žádné tlumočení, žádnou podporu komunikační, takže opravdu seděly, jenom se dívaly kolem sebe, nevěděly, o čem je řeč, a pak až dostaly rozsudek. Takže byly nesmírně rády, že jsme jim mohli zprostředkovat celé to jednání, mohly reagovat na otázky, na vystoupení třeba protistrany a hájit se taky. Je něco takového vůbec možné? Vždyť člověk, který je cizinec, tak má ze zákona nárok na překlad, jak může český občan sedět u soudu a jenom proto, že neslyší, tak nevědět, o čem se jedná? No, já jsem se taky divil. Bohužel jsou takové případy. A vyvěrá to taky z neznalosti. Někdy se stává, že třeba soud zajistí tlumočníka do znakového jazyka, ale ten neslyšící nezná znakový jazyk. Čili je třeba vědět, jaký komunikační systém ten člověk používá. Podle toho potom zajistit. Záleží samozřejmě i na tom neslyšícím účastníkovi, aby se předem hlásil, co potřebuje, a nedal se odbýt. Prostě může to být někdy neznalost ze strany soudu, někdy neochota, prostě je to různé. Zase ale na druhou stranu musím říct, že u těch soudů, kde jsme přepisovali, tak jsme se setkali, po vysvětlení, když jsme řekli, co jim nabízíme,

7 ten přepis, tak všichni ochotně souhlasili, že ten přepis tam můžeme zajistit. Říkal jste, že ten projekt funguje už celý rok, jak funguje ta komunikace mezi vaším sdružením a těmi neslyšícími? Vědí o vás? Tak samozřejmě je to úplná novinka, takže ze začátku o tom nevěděl nikdo. My se snažíme dělat tomu co největší popularitu, díky taky vašemu pořadu a dalším médiím. A máme tu zkušenost, že jakmile jednou to člověk na nějaké akci zažije, tak potom nemá pochybnosti o významu pro něj a už to příště se snaží vyžadovat. Paní Sedmihorská, pan Winter říkal, že máte za sebou např. simultánní přepisování rozhovoru s poslancem, jak to v praxi vypadá? Já si dovedu představit u toho soudu, tam se všechny ty aparáty nastaví, připraví, ale když se setká jeden neslyšící člověk s jedním poslancem, tak to se rozbalí notebook a vzájemně si koukají přes rameno? Nebo jak to je? Přesně tak, rozbalí se ten notebook, písařka si sedne vedle neslyšícího, píšu a ten pan neslyšící nebo paní si to přečtou rovnou, co se říká. Většinou jsme domluvení s panem poslancem, že teda se ten přepis koná, takže se přizpůsobí třeba i rychlosti toho písaře. A řekla bych, že s tím panem poslancem to ani není tak hrozné jako u toho soudu, protože u soudu jde o ty paragrafy, jde o fakta. Ono nejde napsat úplně všechno, co člověk slyší, taková rychlost se nedá vyvinout, ale dá se toho napsat hodně. A u toho soudu se toho musí napsat opravdu hodně. A tam potom to soustředění musí být maximální, aby se to zkrátilo v té hlavě tak, aby to dávalo smysl. Aby to mělo hlavu a patu a nemělo by to ta fakta. Pane Nováku, vy jste jako předseda pražské organizace České unie neslyšících využil už této služby?

8 Já tu službu využívám často, protože pro mě je velmi důležité, když v tom momentě vidím tu realitu. Protože třeba odezírání je velmi nejisté. A pro mě písemný záznam je jistota, že to ten člověk říká právě tak, co já myslím, ne, jak si to představuji. Protože to odezírání a to vnímání těch zbytků sluchu je velmi náročné. A já to vnímám jako jakoby myšlenku, že to asi tak říká, ale nevnímám to jako 100% jistotu. A tím ten člověk je v podstatě jistější a tady je klidnější. O projektu simultánního přepisu mluvené řeči pro lidi se sluchovým postižením si v HandyCampingu na Radiožurnálu budeme povídat i po zprávách. ZPRÁVY I po zprávách na Radiožurnálu pokračuje HandyCamping se Simonou Sedmihorskou, Jaroslavem Winterem a Martinem Novákem. Na téma: simultánní přepis mluvené řeči pro neslyšící. Paní Sedmihorská, abychom si udělali reálnou představu, kolik úhozů za minutu musíte zvládnout, abyste dokázala plynně simultánně přepisovat běžnou řeč? No, na ty úhozy za minutu, takhle bych to nepočítala, protože já už jsem si to teda dlouho nestopovala, jak píšu rychle. A navíc ještě používám vlastní takový zkratkový systém, kdy se mi vypíše třeba celé slovo, že se hodně zrychlí ten přepis. Ale tak pro představu, tak za minutu je to tak 10 řádek, nebo kolem deseti řádek, plus minus. A taky záleží na tom, jak člověk rozumí a jaké je to téma. Když jsou to odborné výrazy, je to samozřejmě horší, nebo se to rovnou vynechává. A to právě zase v té hlavě se to musí všechno srovnat, co se má vynechat a jak to napsat.

9 Ti přepisovatelé, co jsou z těch řad soutěžících, tak ti dobře znají ty svoje výkony. Tak tam se to pohybuje úhozů za minutu. Musil: Je to velký rozdíl proti řekněme průměrné zapisovatelce nebo zapisovateli? Protože laika určitě napadne, vždyť každý soud má svoji zapisovatelku nebo zapisovatele, proč vlastně oni přímo nepřepisují neslyšícím? Rozdíl to je. Je to jednak v rychlosti a potom i ve schopnosti vlastně převést tu mluvenou řeč. Protože to by asi paní Sedmihorská řekla sama nejlíp, že nepřepisuje většinou úplně doslovně. Protože by to jednak nestihla, jednak v řeči taky často je spousta vaty, nelogičností, takže to dává do srozumitelnější podoby. Já mám ještě takový problém, že vlastně, když píšu, tak mi v té hlavě se promítá nejen to, co se říká, ale vlastně i gramatika. Já si musím říkat takové svoje poučky, jak rychle, co nejrychleji, jaké i-y se píše a takhle. Takže to tam hraje taky velkou roli, jak člověk ovládá tu češtinu. A musela jste někdy nějakého řečníka zastavit? Nebo může si tohle přepisovatelka vůbec dovolit? Je to v tom Kodexu přepisovatele, můžu si to dovolit. Zastavit a domluvit se, to je kolegiální záležitost. A dokonce v Kodexu přepisovatele je i to, že se může nějaké téma třeba se toho zprostit, když nechce ta přepisovatelka. Ale já bych doplnil, že jsou situace, kdy lze použít jako přepisovatele, přepisovatelku někoho, kdo zná prostě slušně psát na stroji i

10 za tu cenu, že prostě to bude pomaleji. Zažili jsme třeba i jednu přednášku, na které tamější organizace měla zajistit rychlopísaře, a na poslední chvíli nějak z toho sešlo, takže potom zajistili nějaké studenty, kteří prostě psali běžnou rychlostí. A přednášela tam lékařka, takže ta se dokázala přizpůsobit jejich tempu výkladu, sledovala na plátně, jak přepisují a pomalu přednášela. Takže dá se to zvládnout i tak. Jestliže je ochota, vůle, tak prostě ano. Samozřejmě něco jiného je, když je to pro uzavřenou komunitu neslyšících, třeba ta přednáška a nebo něco potom na velkém fóru, kde by to hodně zdržovalo. Tak tam to chce už profesionály. Pane Nováku, kolik členů Česká unie neslyšící už využilo služeb projektu simultánního přepisu mluvené řeči? My už jsme skoro ve všech oblastních organizacích i jiných organizacích právě tento přepis ukázali. A já si myslím, že to bylo asi něco přes 1000 lidí. PÍSNIČKA Posloucháte HandyCamping na Radiožurnálu. Tentokrát mluvíme o simultánním přepisu mluvené řeči pro neslyšící. Na první pohled je přepis řeči do textu nejjednodušší cestou, ale lidé neslyšící od narození mohou mít se čtením problémy, je to pravda, pane Nováku? Tady je velmi důležité, jaký je jeho první jazyk a jak ten jazyk umí vstřebat do sebe. To znamená, že právě u neslyšícího je nevýhoda, že neslyšící neslyší tu rezonanci. A vlastně ten text, pokud neslyší, tak poznává jenom v té psané podobě, nikoli v té mluvené podobě. A není

11 to něco, jako když večer babička vypráví nějakou pohádku, aby si to ten člověk zapamatoval a zvykl si na tu mluvu. Prostě ten člověk je závislý na té psané formě. A záleží na tom, jak tu psanou formu přijímá. Tzn. že např. je velmi dobré, když jsou titulkované pořady v televizi. Ten člověk si srovná tu mluvu s tím, co ten člověk říká. Dříve něco takového nebylo. Já si pamatuji, jak třeba byly večerníčky. A vždycky jsem věděl, že na začátku řekne Večerníček: Dobrý večer. A pak už jsem nevěděl, o čem byla řeč. Jenom jsem viděl, jak se tam motali nějací panáčci, tím to skončilo a šel jsem spát. A tak jsem byl ochuzený o takové povídačky, co tam v podstatě v tom bylo. A dneska, když se na to dívám, tak je to pro mě neuvěřitelné, jak je to všechno titulkované a časem se to všechno zvyšuje. A myslím si, že teď ta generace už má ty možnosti na to, aby se ten problém dal nějakým způsobem limitovat. Jsou pro vás jako neslyšící lepší ty titulky, a nebo člověk, který znakuje? Tam je velmi důležité to, co si rozhodne ten neslyšící sám. A co velmi rád přijme. Tam je hlavně důležité, aby si ten člověk rozvinul to myšlení. A pak, když si rozvine to myšlení a třeba přijme ten znakový jazyk, třeba mu bude víc vyhovovat, nebo mu bude vyhovovat ta mluvená čeština. Tam je hlavně důležité, aby přijal ten první nějaký jazyk a potom se může naučit tomu druhému jazyku. Jestli můžu naši zkušenost z přepisů. Přepisovali jsme na akcích, kde byli lidé neslyšící, kteří komunikují prioritně pomocí znakového jazyka, a další, kteří zase preferují tu češtinu. Ale všimli jsme si, že ti, kteří sledovali tlumočnici do znakového jazyka, tak občas se podívali i na plátno. Třeba když byl nějaký odborný termín, který se těžko překládá do znakového jazyka, tak se podívali na to plátno. Čili má to význam i pro tyto lidi.

12 V čem je největší úskalí pro člověka, který neslyší od narození, naučit se plynně číst? To záleží v podstatě na tom člověku. To záleží na tom, jak je ten člověk vnímat to okolí kolem sebe a jak se s tím vyrovná, s tímhle problémem. Já si myslím, že tam ten problém je, protože člověk neslyší rezonanci toho zvuku. Já trošku malinko alespoň slyším, tak prostě vím, kdy mám přidat hlas, kdy mám ubrat hlas nebo podobně, ale neumím si to představit u normálního člověka, který ani sám nemá tu zpětnou vazbu. A vlastně... neumím si to představit, protože když se člověk narodí, tak to vnímá hlavně tím mluvením, nevnímá to tím psaním. To přichází až někdy v šesti pěti letech. A tady je právě tenhle problém. Paní Sedmihorská, má pro vás ta práce, kromě toho, že pomáháte neslyšícím, ještě nějaký další smysl? No, já jsem... musím poděkovat neslyšícím, protože jsem se dostala oni mi pomohli, aniž by věděli, že mi pomohli, protože jsem se dostala ve svém životě na dno, zemřel mi manžel, a já jsem musela chodit do té práce, abych zapomněla na to, v jaké se nacházím situaci. A byla jsem jim vlastně hrozně vděčná, že můžu pro ně pracovat... PÍSNIČKA Na Radiožurnálu posloucháte HandyCamping se Simonou Sedmihorskou, přepisovatelkou mluvené řeči do textu, Jaroslavem Winterem, koordinátorem projektu simultánní přepis mluvené řeči, a Martinem Novákem z pražské organizace České unie neslyšících. Mluvíme s nimi o problémech při komunikaci lidí se sluchovým postižením.

13 Existují nějaké zásady, jak komunikovat s člověkem, který neslyší? My jsme dokonce vydali, respektive vydáváme, právě na závěr toho našeho projektu 2 letáky. Jeden se jmenuje "Desatero komunikace s osobami se sluchovým postižením" a druhý "Deset obvyklých omylů o ohluchlých osobách". Zpracovala je oba dva Mgr. Věra Strnadová, která tuhle problematiku velmi dobře ovládá. Když tak můžu aspoň některé z těch zásad, z toho desatera uvést. První taková zásada je, že před rozhovorem s člověkem s nějakým sluchovým postižením bychom s ním měli navázat zrakový kontakt. A pokud se na nás nedívá, tak ho upozornit lehkým dotekem třeba na rameno nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. A po celou dobu rozhovoru bychom ten kontakt měli udržovat. Je dobré, vhodné taky se zeptat, zda chce ten člověk mluvit, odezírat, psát nebo používat znakový jazyk, nebo tu otázku můžeme i napsat, když nejsme schopni se vzájemně dorozumět. Už tady bylo o tom řečeno Martin říkal, že to odezírání není moc spolehlivá metoda, že při ní dochází často k omylům. Ta úspěšnost je taky snížena při nějakém stresu, při fyzické, psychické nepohodě, takže tam je vhodné předem říct, o jakém tématu budeme mluvit. Měli bychom mluvit čelem obráceni k té neslyšící osobě. Na nás by mělo svítit světlo, aby on dobře na nás viděl. Neměli bychom zakrývat si ústa, nějak moc pohybovat hlavou. Samozřejmě důležité je vyslovovat zřetelně, mluvit volnějším tempem, případně zopakovat to, co jsme říkali, třeba i jinými slovy. Možná, že naši posluchači postřehnou, pokud jsou velice pozorní, pokud klademe otázku panu Novákovi, protože se snažíme trošku lépe artikulovat. A možná malinko pomaleji. Já to v tuhle chvíli nedokážu odhadnout, ale možná se to poznat dá?

14 Na vás ano, ale musím říct, že ne každý je toho schopen. Mám tu zkušenost, že třeba ze začátku vydrží mluvit pomaleji a potom... A nebo křičí, zbytečně křičí, což je chyba. To se nemá dělat. Naopak má se mluvit normální hlasitostí, ale zřetelně, pomalu. Pane Nováku, co vám nejvíc pomáhá při komunikaci s lidmi, třeba na ulici? Mně především pomáhá to, co znám. Tzn. vím, jak s kým komunikovat. Musím nejdřív s ním navázat ten zrakový kontakt, pak mu to vysvětlit. Je to vlastně individuální, ale pro mě nejlepší je, když toho člověka sám osobně znám. A mám tu jistotu a nejsem z toho takový nervózní. Paní Sedmihorská, vy jste říkala, že jste pracovala asi 16 let v České televizi a teď jste poslední rok v kontaktu s těmi lidmi... Ano, proto jsem vděčná panu Jaroslavu Winterovi, že si mě našel na tom internetu a že mi vlastně poskytl tuhle zkušenost. Protože opravdu je to zajímavé, vždyť si představte, že 16 let pro někoho pracujete, že se to v té televizi vyvíjí různě, a najednou já ty lidi vidím tváří v tvář. A vidím i, že třeba ta moje práce má smysl, že je užitečná, že ty lidi jsou rádi. To je pocit, který ničím nenahradíte. A já věřím, že rádi budou i naši posluchači, když jim řekneme nějaký kontakt, na kterém získají více informací o projektu, který byl předmětem našeho dnešního povídání. Projekt má svoje webové stránky. A ty mají adresu: A tam jsou všechny potřebné informace, včetně vlastně popisu všech uskutečněných přepisů za celé období projektu.

15 A to už je od nás pro dnešek téměř vše. Loučíme se se Simonou Sedmihorskou, Jaroslavem Winterem a Martinem Novákem. Děkujeme za návštěvu, na slyšenou. Pokud znáte někoho, komu by informace z našeho dnešního povídání mohly být užitečné, ale bohužel si je nemohl poslechnout, řekněte mu o nich. Přejeme vám příjemný zbytek večera. Loučí se a zase za týden se na slyšenou těší Andrea Skalická......a Radek Musílek.