BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ČESKÉHO JAZYKA BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE 2015 JAKUB MACHURA

2 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk se specializací počítačová lingvistika Jakub Machura Automatické doplňování interpunkce s využitím analyzátoru SET Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: RNDr. Vojtěch Kovář, Ph.D

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Podpis autora práce

4 6 Na tomto místě chci poděkovat vedoucímu své práce RNDr. Vojtěchu Kovářovi, Ph.D., za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky a svým přátelům a blízkým za pomoc a podporu.

5 Anotace Bakalářská práce se zabývá návrhem a aplikací lingvisticky motivovaných pravidel, které mají za cíl vylepšit funkcionalitu syntaktického analyzátoru SET. Analyzátor SET dokáže na základě specializovaného algoritmu s určitou přesností a jistým pokrytím doplnit čárky do českého textu. Práce se jednak opírá o detailní popis souřadného a podřadného souvětí, z něhož vychází návrh pravidel, jednak věnuje pozornost samotnému analyzátoru SET, jeho formální stránce a funkcionalitě s ohledem na zkoumanou problematiku. K práci je přiložena podrobná dokumentace pravidel a nechybí ani vyhodnocení navržených změn a celkové úspěšnosti výsledného nástroje. Klíčová slova čárka, spojovací výraz, analyzátor SET, syntaktické pravidlo, automatické doplnění interpunkce Abstract This bachelor's thesis deals with the design and application of linguistic rules with the goal of improving functionality of the SET syntactic parser. On the basis of a specialised algorithm, the SET parser is able to insert commas with certain accuracy and density into a Czech text. The rules are based on a detailed description of paratactic and hypotactic sentences. The thesis is also focused on the formal side of the SET analyser and its functionality with respect to the examined problem. The attachments include a detailed documentation of rules, an evaluation of proposed changes and a summary of the success of the proposed solution. Key words comma, connecting word, SET parser, syntactic rule, automatic punctuation detection 7

6 OBSAH Obsah... 8 Úvod Kapitola 1 Skladba české věty Věta Rámcová charakteristika věty Rámcová charakteristika výpovědi Struktura věty Spojování vět Spojení souvětné Parataxe Základní typy spojení souřadného A Poměr slučovací B Poměr důsledkový (následkový) C Poměr odporovací D Poměr konfrontační E Poměr stupňovací F Poměr alternativní (vylučovací) G Poměr vysvětlovací (důvodový) Hypotaxe A Podmětná věta B Přísudková věta C Předmětná věta D Příslovečná věta E Přívlastková věta F Doplňková věta Spojení textové Kapitola 2 Systém SET Systém pravidel Šablona Seznam akcí Detekce interpunkce Kapitola 3 Syntaktická pravidla

7 3.1 Typ A Psaní čárky před a Vztažné věty Podřadicí spojky Dvojité spojovací výrazy Spojky jako, než Spojka ale Typ B Čárka mezi dvěma přísudky Čárka před klitiky Kapitola 4 Závěr Seznam použité literatury Příloha

8 Úvod Automatická detekce interpunkce patří k nejdůležitějším podúkolům automatické kontroly pravopisu pro češtinu. Vytvořit program, který by měl zvládnout detekovat jednoduché pravopisné chyby (např. odhalit neexistující slova v jazyce), není z lingvistického pohledu až tak náročný úkol (Petkevič, 2014, s. 49). Ale vyvinout software, který by správně doplnil čárky i do složitého typu souvětí, může představovat výzvu jak pro programátory, tak samotné lingvisty. Čeština patří mezi flektivní jazyky s bohatou slovotvorbou a relativně volným slovosledem (Hajičová a Panevová, 2002, s. 68, 69). Zmíněné aspekty mohou pro syntaktickou analýzu znamenat úskalí například v podobě víceznačnosti nebo nízké úspěšnosti analyzátoru. Jsou známy dva komerční systémy určené pro kontrolu gramatiky češtiny: Kontrola české gramatiky vyvinutá v Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., pro editor Microsoft Word a systém Grammaticon vytvořený brněnskou společností Lingea (Kovář, 2014b, s. 309). Kontrola české gramatiky funguje na základě určitých gramatických pravidel, úspěšně detekuje absenci čárek a v některých případech navrhuje, kam čárku do věty vložit (Petkevič, 2014, s. 83). Podobně analyzátor SET, vytvořený Vojtěchem Kovářem na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity, poskytuje funkcionalitu, která s vysokou přesností a jistým pokrytím dokáže tento úkol řešit. Stávající funkcionalita je založena na množině konečných vzorů, které jsou vyhledávány na vstupním textu, a specializovaném algoritmu, jenž na základě syntaktické analýzy doplní čárky do vstupního textu. V bakalářské práci bude v prvé řadě věnována pozornost stavbě českého souvětí, protože cílem práce je vytvořit nová nebo opravit stávající lingvisticky motivovaná pravidla, která by zlepšila funkcionalitu analyzátoru SET. V textu je analyzátor popsán po formální stránce, dále se řeší kombinace pravidel s obecnou gramatikou analyzátoru a nechybí vyhodnocení navržených pravidel a celkové úspěšnosti nástroje. V přílohách je k dispozici dokumentace k pravidlům. 10

9 KAPITOLA 1 SKLADBA ČESKÉ VĚTY 1.1 Věta V nejobecnějším pojetí je věta považována za základní jednotku jazykového projevu (Šmilauer, 1966, s. 16). Mnoho lingvistů se pokoušelo vytvořit definici věty, ovšem omezovali se pouze na určitou stránku jazyka. 1 Jak z praktických, tak i teoretických důvodů se přišlo s myšlenkou (v českém prostředí M. Dokulil a Fr. Daneš) diferencovat mezi pojmy věta a výpověď (Karlík, 1998, s. 20) Rámcová charakteristika věty Pojem věta Karlík chápe jako jazykovou jednotku, která je abstraktní, tj. v komunikační situaci nezakotvená, a obsahuje sloveso v určitém tvaru, tzv. verbum finitum (Petra zavřela dveře, Auto jede rychle, Otec je učitel). Tím se pojem věta odlišuje od jiných lingvistických pojmů, jako jsou slovo či sousloví. Jinak řečeno: to, co ze slov vytvoří větu, je přísudek (predikát). Ze slovních druhů pouze slovesa v určitém tvaru mají schopnost vyjádřit čas a způsob, a tak zachycují nějaký příznak (děj, stav) nebo vztahy mezi objekty. Kromě sloves se na predikaci mohou podílet i další slovní druhy: adjektiva (květina je krásná), substantiva (otec byl kuřák), adverbia (dnes je zataženo), číslovky (dívek bylo šest), ale i jiné slovní druhy (byl jsem z toho paf, vedoucí je někdo). Větu lze popsat jako základní syntakticko-sémantickou jednotku jazykového systému langue, výpověď jako její konkrétní realizaci, primární útvar užívání jazykového systému parole (Karlík, 1998, s. 20, ) Rámcová charakteristika výpovědi Výpovědí rozumíme větu (věty) zakotvenou (pronesenou nebo napsanou) v nějaké konkrétní komunikační situaci (Karlík, 1995, s. 371). Výpověď reálně existuje, jedná se o jedinečný výsledek mluvního aktu. Abstraktní větné schéma může mít hned několik výpovědních realizací, které jsou modifikovatelné v důsledku situačního zakotvení: Někdo kupuje někomu něco. S nom VF S dat S ak Soused koupil své ženě francouzský parfém.(s1) Petr koupí Evě kytici růží.(s2); Kup Evě kytici růží. (S3); Kdo koupil Evě kytici růží? (S4); Ne abys koupil Evě kytici růží. (S5) Jedno větné schéma může vyjadřovat děj a vztahy mezi různými objekty, ale jen díky výpovědi se identifikují určité objekty, k nimž autor odkazuje (S1 a S2). Výpovědi S2 až S5 poukazují na odlišný záměr, s jakým byla výpověď pronesena (sdělení, příkaz, doplňovací otázka, výhružka). Uvedené příklady ilustrovaly vlastnosti toho, co je označováno termínem věta. V celé kapitole 1 Např. J. Jelínek se zaměřuje na obsahovou, zvukovou a syntaktickou stránku jazyka: Věta je organizovaná jednotka, jež se vytváří výstavbou významovou, mluvnickou a zvukovou. Logik K. Berka se zamýšlí nad grafickým pojetím věty, definuje větu následovně: Začíná základním symbolem, zapsaným velkým písmenem, je ukončená pomocným symbolem typu.!? (Šmilauer, 1966, s. 17). 11

10 bude věnována pozornost rysům, které vymezují větu jako jednotku jazykového systému, výpověď bude chápána jako její konkrétní realizace (Karlík, 1998, s ). 1.2 Struktura věty Popis skladby české věty, která je založena na teorii větných členů, u nás vypracoval V. Šmilauer (1966), tzv. tradiční syntax analytická. Sama teorie vychází z konceptu syntaktických vztahů: predikace přisuzování, koordinace přiřazování, determinace určování, apozice přístavek, parenteze vsouvání. Na větu se dá pohlížet jako na celek, jenž se skládá z dílčích částí slov (Karlík, 1998, s ). Čermák (2011, s. 198, 199) považuje jako největší funkční třídu v lexikonu i v jazyce slovní druhy. Podle něho jsou nutně všechna slova členy kategorií slovních druhů. Slovní druhy se dělí podle míry významové autonomnosti na autosémantika a synsémantika. Autosémantika jsou slova plnovýznamová, významově samostatná. Ve větě plní funkci větných členů, uplatňují se v nich morfologické kategorie (kromě adverbií). Mohou nést i gramatický význam, proto bývají označována jako slova lexikálně-gramatická. Mezi autosémantika se tradičně řadí substantiva, adjektiva, slovesa a adverbia. Zájmena (a též zájmenná příslovce) funkčně mohou ve výpovědích nahrazovat autosémantika, ale svými vlastnostmi se od nich liší. Jejich úkolem není pojmenovávat, ale především zastupovat, ukazovat či odkazovat. Některá pojetí zahrnují mezi autosémantika také číslovky. Ty vyjadřují množství a svou substituční funkcí se podobají zájmenům. Často jsou syntakticky samostatné, fungují pak buď jako substantiva (těch pět nakonec nepřišlo), nebo mají platnost atributu či predikátu jako adjektiva (třetí princ; Pavel byl třetí v pořadí), popřípadě příslovečného určení jako adverbia (viděl dvojmo). Citoslovce jsou významově autonomní. Od autosémantik se však liší svou nepojmovostí a po formální stránce neohebností. Vyjadřují city a postoje mluvčího, kontakt s posluchačem nebo napodobují zvuky. Specifikem citoslovcí je jejich samostatná větná platnost (Bravo!). Funkci větného členu plní jen okrajově (Kámen žbluňk do vody). Naproti tomu synsémantika představují slova neplnovýznamová, významově závislá (tzv. gramatická, pomocná slova). Jejich význam se plně rozvíjí až ve spojení s autosémantiky (v domě, matka i otec). Neplní ve větě úlohu větných členů, mají především funkci gramatickou podílejí se na výstavbě a organizaci textu, ale není u nich eliminován ani lexikální význam, proto je lze označit jako slova gramaticko-lexikální. K synsémantikům patří předložky, spojky a částice. Některá slovesa se rovněž počítají k synsémantikům, protože jsou vázána na slova plnovýznamová, ale liší se od synsémantik svou morfologickou utvářeností slovesa modální, fázová, sponová (Hladká, 1995, s ). Klasická syntax charakterizovala jako základní členy věty subjekt (podmět), tj. to, o čem se něco tvrdí (Karlík, 1998, s. 23), a predikát (přísudek), tj. to, co se o něčem tvrdí (tamtéž). Oba tyto elementy věty spojuje vztah predikace, panuje mezi nimi shoda, jež je zapříčiněna tím, že přísudek přejímá některé morfologické kategorie podmětu. Funkce dalších větných členů vyplývají z jejich sémantických a syntaktických vztahů k jiným výrazům ve větě. Objekt (předmět) je definován jako tvarově řízené určení slovesa nebo adjektiva v jakékoli jeho větněčlenské funkci (tamtéž, s. 24). Tou může být přísudek (Poslouchá hudbu), podmět (Poslouchat hudbu je zábava), přívlastek (dívka poslouchající hudbu) nebo předmět (Začal poslouchat hudbu). Adverbiále (příslovečné určení) se klasifikuje analogicky jako tvarově neřízené určení slovesa, adjektiva nebo příslovce v jakékoli jejich větněčlenské funkci (tamtéž) a blíže se určí podle významu (určení místa, času, způsobu, ap.). Větný člen rozvíjející substantivum se nazývá atribut (přívlastek). Pokud od substantiva přebírá morfologické 12

11 kategorie, jedná se o přívlastek shodný (starý muž, starého muže, starému muži...), v opačném případě jde o přívlastek neshodný (příběh o přátelích, příběhu o přátelích, příběhem o přátelích...). V české lingvistice má tradici i doplněk, větný člen, jenž rozvíjí substantivum a zároveň i predikát (chlapec vyběhl bosý, matka pracuje jako novinářka). S přednostním postavením subjektu a predikátu se věta dělí na část podmětovou (podmět se všemi k němu náležícími členy) a část přísudkovou (přísudek se všemi k němu náležícími členy). Samotné části se mnohdy stupňovitě větví, protože rozvíjející členy mohou být samy rozvíjeny (O letních prázdninách dostal náš Petr ilustrovanou knihu od dědečka). Věta, v níž není podmět ani přísudek rozvitý, se nazývá holá (Karlík, 1998, s. 23, 24). Kromě autosémantických slov plní větněčlenskou funkci také věta vedlejší, někdy dokonce i věta hlavní. 2 Vedlejší věta je uvozena spojovacím výrazem (vztažným zájmenem, příslovcem, podřadicí spojkou) a povahou odpovídá a) substantivu (Šťastnější bývá, kdo dává = šťastnější bývá dárce), b) adjektivu (Dům, který chátral, nikdo nekoupil = zchátralý dům nikdo nekoupil) nebo c) adverbiu (Šel, kam nikdo nesmí = šel na zakázané místo). V podstatě jakýkoli základní větný člen lze zastoupit vedlejší větou. Podle Šmilauera (1966, s ) některá slova a slovní tvary jsou větnými členy, ale neúčastní se výstavby věty, nevstupují do žádné skladebné dvojice, např. věty částicové (Ano, máš pravdu), citoslovečné (Brr, to je ale zima), vokativní (Karle, zavři dveře) nebo vsuvky (Podej mi (,) prosím (,) klíč). Tyto prvky označuje jako samostatné větné členy. 1.3 Spojování vět Věty se dají různě skládat a spojovat za předpokladu jisté obsahové souvislosti. Ta může být podle Karlíka dvojího typu: a) inkorporace zapojení jedné věty do věty jiné; b) konekce spojení dvou vět. U obou typů hraje rozhodující roli významová složka věty (Karlík, 1998, s. 354). a) Podstatou inkorporace je to, že jedna věta tvoří složku významu nějakého výrazu jiné věty (Karlík, 1995, s. 554), a buď tento výraz kompletuje, doplňuje informace (Přiznal se, že lhal), nebo determinuje, blíže určuje (Dům, který byl zchátralý, nikdo nekoupil). b) U konekce jde o spojení, v němž žádná věta netvoří složku významu nějakého výrazu jiné věty (tamtéž), ale mezi obsahy vět existuje buď významový poměr (Znal celý příběh, ale nechtěl nám ho povědět; Slunce svítí a ptáci zpívají), nebo významový vztah závislosti (Kdyby přišel včas, vše by se stihlo; Nikdo mu nechtěl věřit, ačkoli měl pravdu). Z hlediska formy, jak jsou věty spojeny, se rozlišuje mezi spojením souvětným a textovým. 1.4 Spojení souvětné Jedna z definic v Encyklopedickém slovníku češtiny (Karlík, 2002, s. 435) uvádí, že souvětí je syntaktické spojení dvou a více (slovesných) vět, které jsou odděleny a) bez spojky (v mluveném projevu nejsou věty intonačně uzavřeny a mezi větami vznikají nekoncové úsekové předěly; v psaném projevu dělí věty čárka) nebo b) pomocí spojovacích prostředků (spojky a relativa vztažná zájmena a příslovce). Už žáci na základní škole se snaží rozeznat mezi souvětím souřadným (parataktickým) a souvětím podřadným (hypotaktickým). 2 Hlavní věta může být větným členem jiné věty jen po stránce obsahové, nikoli formálně ( Utíkal do hotelu, jen mu podkůvky cvakaly.,jen mu podkůvky cvakaly je příslovečné určení míry). 13

12 1.4.1 Parataxe Parataxe je označení pro způsob spojení vět, při kterém se žádná z vět nezačleňuje do jiné věty jako její větný člen (Karlík, 1998, s. 357). Každá věta si zpravidla zachovává svou komunikační funkci. Jednotlivé obsahy vět jsou významově samostatné (obvykle se nejde jednou větou zeptat na druhou), ale mezi větami existuje významový poměr. Základní typy spojení souřadného Typy spojení souřadného souvětí vycházejí z funkce souřadicích spojovacích prostředků. Na základě obsahových poměrů vět v souřadném souvětí školská syntax vyděluje následující poměry mezi větami hlavními: slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinný/důvodový a následkový (Grepl a Karlík, 1999, s. 197). Kapitola dále vychází z vysokoškolské příručky Skladba češtiny (1998) od dvojice autorů Grepl, Karlík. A Poměr slučovací Mezi výpověďmi A a B nastává slučovací poměr, pokud jsou jejich obsahy spojeny jako sobě rovné (patří do stejného rámce, obě jsou pravdivé). Nejčastější a základní spojkou slučovacího poměru je spojka a: Venku pršelo a foukal silný vítr. V okamžiku, kdy se spojují tři a více výpovědí, se spojka a zpravidla klade až mezi poslední dvě: Mám hlad, je mi zima a vůbec se mi nechce nikam chodit. Často se spojky neužívá u vět, jež mají paralelní stavbu: Nic nevím, nic vám neřeknu. Závazné je užití spojky v konstrukcích typu Nechybělo mnoho a málem se srazili (Karlík, 1995, s 359, 360). Šmilauer (1966, s. 375) podotýká, že při slučování vedlejších vět spojkou a se neopakuje podřadicí spojovací výraz vedlejší věty: Kdyby si pospíšil a neloudal se, vlak by mu neujel. Spojka i a její záporný protějšek ani vyjadřují těsnější a důraznější vztah mezi výpověďmi: Smál se i plakal. Nepřijel ani nám nezavolal. Po archaické spojce aniž následuje výpověď se slovesem bez záporky: Zmizel, aniž by cokoli řekl. Slučovací poměr může být obohacen o sémantický a pragmatický faktor. Mnohá taková hlediska lze vyjádřit ustálenými prostředky: a) Simultánnost (současnost). Současnou platnost obsahů obou výpovědí vystihují spojovací výrazy (a) přitom, přičemž. Před spojkou a se čárka nepíše: Řídila a přitom telefonovala. Řídila, přičemž telefonovala. b) Sukcesivnost (následnost). Následnost mezi dvěma výpověďmi nastává v případě, že obsah druhé výpovědi začne platit později než obsah první. Vyjadřují ji spojovací prostředky typu (a) pak, (a) potom, (a) nato. Před spojkou a se čárka opět nepíše: Najedli se a pak odešli. Předčasnost první výpovědi mohou signalizovat časové příslovce jako napřed, nejdřív ap.: Nejdřív se najedli a potom odešli. c) Alternace (střídání bez ohledu na pořadí). Výpovědi lze zaměňovat jednu za druhou na základě užití víceslovných spojovacích výrazů typu hned (a) hned, brzo brzo, tu (a) tu, chvíli (a) chvíli. Čárka před a se nezapisuje: Chvíli byl v domě, chvíli stál na zahradě. Chvíli stál na zahradě a chvíli byl v domě. d) Totožnost místního zařazení. Spojovací výrazy a tu, a zde, a tam (před a se čárka nepíše) signalizují totožnost místního zařazení obsahu druhé výpovědi k obsahu první výpovědi. S tímto typem souvětí koresponduje souvětí s větou vztažnou. Běžné je i užití samotné 14

13 spojky a: Odjel do zahraničí a tam získal nové zkušenosti. Odjel do zahraničí, kde získal nové zkušenosti. Odjel do zahraničí a získal nové zkušenosti. e) Výčet. Existují převážně dvojčlenné (ale i vícečlenné) spojovací výrazy, které zachycují skutečnosti probíhající současně. Patří k nim například výrazy typu jednak jednak, dílem dílem, zčásti zčásti, na jedné straně na druhé straně, za prvé za druhé za třetí: Zčásti mu pomohli rodiče, zčásti si na byt našetřil sám. f) Plynulý přechod s vyvrcholením. Zmíněný typ slučovacího poměru představuje spojení dvou výpovědí výrazem a nakonec, kdy před spojkou a předchází čárka. Shoduje se významově se spojením, v němž je užito spojky až: Čekali jsme celý den, a nakonec večer přijeli. Čekali jsme celý den, až nakonec večer přijeli. Do této skupiny se řadí i tzv. nepravé věty vedlejší, které se připojují k větě hlavní (případně řídící) podřadicí spojkou aby. Rovněž vyjadřují vyústění děje: Cesta stoupá nahoru, aby náhle klesala do údolí. g) Hodnocení. Druhá výpověď hodnotí obsah první výpovědi. Na to upozorňuje spojovací prostředek a to, případně ekvivalentní charakter nese vztažné zájmeno což. Před spojkou a je vyžadováno psát čárku: Matěj jen mlčel, a to ji rozčilovalo. Matěj jen mlčel, což ji rozčilovalo (Karlík, 1998, s ). B Poměr důsledkový (následkový) Tradiční školské gramatiky chápou důsledkový poměr jako samostatný typ vztahů mezi výpověďmi v souřadném souvětí. Naproti tomu Karlík ve Skladbě češtiny (1998) zařadil důsledkový (konkluzivní) poměr k ostatním podtypům poměru slučovacího. Obecně se důsledkový poměr definuje tak, že druhá věta vyjadřuje, co je následek nebo výsledek obsahu věty první (Grepl a Karlík, 1999, s. 202). a) Instrumentální (prostředková) povaha. Spojovací výrazy (a) tím, (a) tak upozorňují na prostředkovou povahu obsahu první výpovědi se zřetelem k následku vyjádřenému ve druhé výpovědi: Zlepšil svou pracovní morálku, a tak stihl vše odevzdat včas (Vše stihl odevzdat včas díky zlepšení své pracovní morálky). Ekvivalentně se dají výpovědi spojit knižním vztažným zájmenem čímž: Zlepšil svou pracovní morálku, čímž stihl vše odevzdat včas. b) Konkluzivní (důsledková) povaha. Povaha obsahu druhé výpovědi je chápána jako důsledek k platnosti obsahu první výpovědi. Konkluzi signalizují spojovací prostředky (a) tedy, (a) tudíž, (a) proto, (a) tím pádem, (a) tak, (a) jako takové, popřípadě spojka takže. 3 Psaní čárky před spojkou a je závazné: Rodiče mu zapomněli dát kapesné, a proto si nic na výletě nekoupil. V místnosti začínalo být zima, takže si trochu přitopil. c) Slučitelnost. Slučitelnost představuje splnění výzvy první výpovědi s očekávaným a zároveň žádoucím následkem uvedeným ve druhé výpovědi, jenž je signalizován spojkou a, před níž stojí čárka: Poslouchej jeho pokyny, a povede se ti dobře. Uvedený typ odpovídá podřadnému souvětí s vedlejší větou podmínkovou: Jestliže budeš poslouchat jeho pokyny, povede se ti dobře (Karlík, 1998, s. 362). 3 Vyjádřit důsledek lze i větou, která je uvozená podřadicí spojkou takže. Šmilauer (1966, s. 316) proto takové spojení hodnotí jako hypotaktické. 15

14 C Poměr odporovací Odporovací poměr představuje určitou neshodu mezi výpověďmi: Platí, že výpověď A i výpověď B jsou pravda a že výpověď B je v nesouladu s předpokladem, jenž plyne z výpovědi A. Výpovědi v odporovacím poměru jsou nejčastěji spojeny spojkou ale: Mohl klidně odejít, ale rozhodl se zůstat s námi. Spojovat výpovědi mohou také relativa typu což, načež, pročež, explicitně pak i ve spojení s výrazy ale, avšak, však: Dostal se na trůn, načež ho (ale) rychle sesadili. Měli ho povýšit, což se (však) nestalo. Odporovací poměr se dělí na dva základní typy: a) Korektura očekávání. Obsah druhé výpovědi koriguje (poopravuje) očekávání plynoucí z obsahu výpovědi první (Karlík, 1995, s. 560). Opět zde dominuje spojka ale. Může stát buď na začátku druhé výpovědi, nebo se klade dovnitř druhé výpovědi: Vždy se chtěla stát právničkou, ale na vysokou nikdy nešla / Vždy se chtěla stát právničkou, na vysokou ale nikdy nešla. Žáci mívají problém rozpoznat daný typ poměru ve chvíli, kdy je užito spojky a: Svítilo slunce, a bylo velmi chladno. Význam rozporu vyplývá z obsahů jednotlivých výpovědí a z našich životních zkušeností. Před spojkou a, která může být nahrazena základní spojkou ale, je třeba psát čárku (Grepl a Karlík, 1999, s. 203). Mezi další výrazy, jež mohou demonstrovat korekturu očekávání, se řadí spojky avšak, však, nicméně, také původní příslovce ovšem: Prázdniny klepou na dveře, nicméně pořád nás čeká mnoho písemek a zkoušení. Chtěla Jirku vyzkoušet, nebyl však na hodině přítomný. Spojka však je příklonná, její užití na začátku věty je hodnoceno jako archaické: Chtěla si koupit nové boty, však peněz měla opravdu málo. Různé sémantické a pragmatické aspekty mohou blíže charakterizovat určitý rys korektury očekávání, např. kompenzaci, omezení důsledku, nerelevantnost, přerušení děje, ap. Každý takový rys bývá spojován s konkrétními spojovacími výrazy: (1) Spojovací prostředky typu ale zato, zato však, ale aspoň naznačují určitý stupeň kompenzace: Moc jsme se sice nepobavili, ale zato jsme se pořádně najedli. Na oslavu nedorazil, ale aspoň poslal blahopřání. (2) Souřadicí spojky jenže, jenomže poukazují na omezení důsledku, který by se dal očekávat na základě první výpovědi: Přišel prosit o odpuštění, jenže už bylo pozdě. (3) Nerelevantnost platnosti obsahu první výpovědi vzhledem k platnosti obsahu druhé výpovědi vyjadřují spojovací výrazy ale stejně, stejně však, ale i tak, ale i tak však: Vyjeli s dostatečným předstihem, ale i tak na určené místo dorazili se zpožděním. (4) V případě, že se děj druhé výpovědi má uskutečnit místo děje uvedeného v první výpovědi, na začátku druhé výpovědi stojí spojovací výrazy a místo toho, ale místo toho, místo toho však: Mělo přijít spoustu návštěvníků, ale místo toho výstava zela prázdnotou. (5) Spojovací výrazy ale vtom, vtom však uvozují náhlé a většinou nečekané přerušení děje: Chystal se odejít, vtom však zazvonil telefon (Karlík, 1995, s ). b) Korektura neplatného/neadekvátního. První výpověď obsahuje neplatný fakt, případně neadekvátní jazykové vyjádření, druhá výpověď naopak nabízí fakt platný, eventuelně adekvátní vyjádření: neplatí výpověď A, nýbrž platí výpověď B. Funkci korektury neplatného/neadekvátního značí knižní spojka nýbrž, příslovce naopak (často po spojce a, ale, nýbrž). Základní spojku ale užitou u korektury neplatného/neadekvátního lze vždy v těchto případech nahradit jednoznačnou spojkou nýbrž: Nečti příliš dramaticky, nýbrž (ale) 16

15 přirozeným způsobem čtení oživ. Nevyhuboval nás, ale naopak nás povzbudil. Není výjimkou narazit na spojení asyndetické (bez spojovacího prostředku): To nejsou noky, to jsou knedlíky. D Poměr konfrontační Tradiční gramatiky nechápou konfrontační poměr jako samostatný typ poměru v souřadném souvětí, ale jako variantu poměru odporovacího. Obsahy jednotlivých výpovědí se staví do protikladu nebo do přímého kontrastu. Protiklad/kontrast v souvětí lze jednak vyjádřit asyndeticky (Já pracuji, ty se flákáš), jednak pomocí spojek odporovacích a, ale, avšak, však (Já pracuji, ale ty se flákáš) nebo pomocí výrazů typu naopak, naproti tomu (Ty se flákáš, naproti tomu já pracuji). E Poměr stupňovací V nejobecnějším pojetí se poměr stupňovací (gradační) definuje tak, že obsah jedné výpovědi se jeví závažnější (převyšuje obvyklou míru očekávání) než obsah druhé výpovědi (Grepl a Karlík 1999, s. 202). Opět lze rozlišovat dva typy: a) Korektura očekávání. Obsah druhé výpovědi dodává k obsahu první výpovědi závažnější informaci, která určitým způsobem první výpověď graduje: platí výpověď A, a (ale) nadto platí výpověď B, nebo neplatí výpověď A, a (ale) nadto neplatí výpověď B. Tradičně se stupňovací poměr vyjadřuje knižní spojkou ba, často zkombinovanou s částicemi jako i, ani, ještě, dokonce, přímo, nadto: Okradli ho, ba dokonce ho zbili. Neřekla jí půl slova, ba ani se na ní nepodívala. Nezřídka se užívá dvojitých spojovacích výrazů typu nejen ale, nejen nýbrž, nejenže nýbrž, většinou doplněné výše zmíněnými částicemi a, i, ani, ještě, dokonce, přímo, nadto: Nejenže ho okradli, ale dokonce ho zbili. Spojky a nebo ale ve spojení s výrazy ještě, dokonce, přímo, nadto, ke všemu, k tomu poukazují na stupňovací poměr: Včera se mu v práci vůbec nedařilo, a ke všemu dostal pokutu za rychlou jízdu. K asyndetickému spojení dvou výpovědí v poměru stupňovacím dochází prostřednictvím lexikálních prostředků, a to konkrétně výrazů typu nadto, k tomu, dokonce, navíc: Urazili se, dokonce odešli bez rozloučení. b) Korektura neplatného/neadekvátního. Obdobně jako u stejného typu poměru odporovacího, i zde platí, že v první výpovědi se popírá platnost určité skutečnosti / adekvátnost jeho jazykového vyjádření, v druhé výpovědi je nahrazena platnou skutečností / adekvátním vyjádřením. Rovněž se tady užívají stejné spojovací prostředky jako u korektury očekávání, ale nekombinují se s partikulemi typu i, ani, také, ale s adverbii jako spíše, naopak: Neměl k němu zášť, spíše zde svou roli sehrály vzájemné antipatie. Za zmínku stojí typ stupňovacího poměru, kdy platí výpověď A, a tím spíše platí výpověď B, nebo obráceně neplatí výpověď A, a tím spíše se dá očekávat neplatnost výpovědi B. K uvedenému typu poměru se vážou zvláště spojovací prostředky tím spíše, tím méně, teprve ne, už vůbec ne: Neměl rád velkou publicitu, (a) už vůbec ne pronásledování fotografů na každém kroku. Měl rád společnost, tím spíše si vážil každé chvíle, kdy jsme s ním byli (Karlík, 1998, s ). 17

16 F Poměr alternativní (vylučovací) Alternativní poměr nastává mezi větnými členy nebo výpověďmi, z nichž je možnost výběru. Spojky nebo a anebo platí za základní spojovací prostředky vylučovacího (disjunktivního) poměru. V neotázkových výpovědích se mnohdy objevují několikačlenné spojky buď(to) nebo/anebo: Buď budeš poslouchat, nebo zůstaneš doma! Knižní spojka či se vyskytuje převážně v otázkách: Sním, či bdím? Střídání spojek nebo a či se využívá k seskupování členů do skupin, které spolu těsněji souvisí (Karlík, 1995, s. 566): Buď si doma dáš k večeři chleba či rohlíky nebo půjdeme na pizzu. V rámci alternativního poměru se rozlišuje několik významů: 4 a) Alternativy se navzájem vylučují. Z nabízených možností může platit jen jedna (to odpovídá tzv. silné disjunkci): pokud platí A, nemůže platit B, a pokud platí B, nemůže platit A : Buď řekneš pravdu, nebo půjdeš sedět. Máš mě ráda, nebo mě nemáš ráda? V těchto případech se před spojkou nebo píše čárka. Jestliže ale není důležité, která z nabízených možností může platit, čárku před nebo nepíšeme: K večeři si vezmi něco z lednice nebo si objednej pizzu. b) Alternativy se vzájemně vylučují a zároveň doplňují. Z nabízených možností platí jen A, nebo jen B, anebo platí A i B současně (to odpovídá tzv. slabé disjunkci). Čárka před nebo se nepíše: Napíšu rodičům sms nebo jim zavolám. Umyj prosím tě nádobí nebo také můžeš vynést smetí. Spojovací výrazy nebo i, nebo také činí daný význam alternačního poměru více zřejmý. c) Alternativy se vzájemně doplňují. Z uvedených možností mohou platit všechny, a často se vztahují k různým časovým (nespecifikovaným) okamžikům: V zimě jsme bruslili na rybníce nebo jsme běžkovali.v tomto významu se dá spojka nebo nahradit spojkou a a nevkládá se před ni čárka. Do významu (b) a (c) pronikly jako spojovací prostředky také výrazy typu respektive (resp.), případně, popřípadě (popř.), eventuálně (event.): Napíšu rodičům sms, popřípadě jim zavolám. O víkendu se pojedeme podívat na výstaviště, eventuálně navštívíme obrazovou galerii. G Poměr vysvětlovací (důvodový) U poměru vysvětlovacího druhá výpověď svým obsahem přináší důležitou nebo nezbytnou informaci pro pochopení první výpovědi. Typické spojky signalizující zdůvodnění jsou neboť, vždyť, totiž: Zabavili mu majetek, měl totiž mnoho dluhů. Požár se rychle šířil, neboť vál prudký vítr. Spojka totiž se většinou klade až za první přízvučný člen v druhé výpovědi (Karlík, 1998, s ). Někteří autoři považují poměr důvodový za jistou variantu podřadného spojení příslovečného příčinného, neboť na jednu větu se můžeme zeptat druhou větou: Proč se požár šířil rychle? Protože vál prudký vítr (Grepl a Karlík, 1999, s. 202). 4 V logice se rozlišují dva typy disjunkce: disjunkce slabá (inkluzivní), jež nabývá hodnoty pravda, je-li A pravda, nebo je-li B pravda, anebo jsou-li A a B pravda; a disjunkce silná (exkluzivní), která získává hodnotu pravda jen tehdy, je-li A pravda a B nepravda, nebo jen tehdy, je-li A nepravda a B pravda. Čeština nemá speciální prostředky pro rozlišení jednotlivých významů disjunkce, na rozdíl od latiny, jež diferencuje tzv. slabou disjunkci (vel) a disjunkci silnou (aut). Samotná spojka nebo je proto víceznačná. Interpretace spojení se spojkami typu nebo do značné míry závisí na našich znalostech světa (Karlík, 1998, s. 369). 18

17 1.4.2 Hypotaxe V závislostních gramatikách je hypotaxe chápána jako způsob spojení vět, při němž se jedna věta začleňuje do druhé věty jako její větný člen (Karlík, 2002, s. 172): Oznámil rodičům, že se bude ženit (věta že se bude ženit zastává funkci předmětu); Přestože měl málo času, práci odevzdal včas (věta přestože měl málo času představuje určení přípustky). Začleněná věta se označuje jako věta vedlejší, věta, která není na žádné úrovni podřazena jiné větě, se nazývá věta hlavní. Ve složitějším typu souvětí, skládajícím se alespoň ze tří vět, může nastat situace, kdy do vedlejší věty je začleněna jiná vedlejší věta. Obvykle se větě, do které se vnoří jiná věta, říká věta řídící (Karlík, 1998, s. 357). U začleněné věty může často proběhnout nominalizace, tj. proces (transformace), při němž se začleněná věta nahradí syntaktickou skupinou, jejíž základ tvoří infinitiv, dějové substantivum, dějové adjektivum apod.: Dohodli jsme se, že spolu uzavřeme mír Dohodli jsme se spolu uzavřít mír; Dívka, která tančila, všechny oslnila Tančící dívka všechny oslnila (Karlík, 2002, s ). Na vedlejší větu se lze zeptat: Na čem jsme se dohodli? že spolu uzavřeme mír; Která dívka všechny oslnila? která tančila. V hypotaktickém souvětí bývají vedlejší věta a vůči ní věta řídící vždy odděleny čárkou a spojeny spojovacím výrazem. Buď se jedná o podřadicí spojky (že, aby, zda, -li, když, kdyby, protože, třeba, ačkoli(v), jelikož aj.), nebo o relativa vztažná zájmena či příslovce (kdo, co, jaký, který, čí, jenž; kde, kam, odkud, kudy, kdy, jak, kolik...). Jak již bylo uvedeno, vedlejší věty svou funkcí odpovídají větnému členu nějaké jiné věty. Rozlišeny jsou právě podle toho, který větný člen vyjadřují, a to na věty podmětné, přísudkové, předmětné, příslovečné, přívlastkové a doplňkové (Grepl a Karlík, 1999, s. 198). A Podmětná věta Podmět (subjekt) je chápán jako základní větný člen. Spolu s přísudkem tvoří základní skladební dvojici a zaujímá ve větě syntaktickou pozici ve formě nominativu. 5 Proto se k identifikaci podmětu ve větě používá pádová otázka kdo/co? společně s přísudkem: Bratr se opozdil. Kdo/co se opozdil? Bratr. Vedlejší věty vyjadřující podmět Šmilauer (1966, s. 129) dělí na dva typy. Záleží na tom, zda jsou uvozeny spojkou, nebo vztažným zájmenem. a) Vztažná věta. Kdo se opozdí, nic nedostane. Co se vleče, neuteče. Nezřídka ukazovací zájmena ten a to plní ve větě funkci pádového ukazatele, a tím upozorňují na podmět v 1. pádě: Ten, kdo se opozdí, nic nedostane. To, co se vleče, neuteče. Vztažné věty podmětné jsou mnohdy rovnocenné s nominální frází (jádrem fráze je substantivum): Opozdilec nic nedostane. Důležitou roli ale mají i proto, že umožňují pojmenovat něco, pro co v jazyce není jednoslovné pojmenování: Kdo se včera probudil před východem slunce, mohl pozorovat zatmění Měsíce (Karlík, 1995, s. 414). b) Spojková věta. Podmětné věty spojkové nejčastěji uvozuje spojka že (Je správné, že neopisujete), aby (Bylo nám nařízeno, abychom nic neprozradili), ale také zda, jestli, -li (Není známo, zda na oslavu dorazí). Někdy jako spojka fungují tázací zájmena (kdo, co, jaký, který, 5 Přestože podmět zaujímá syntaktickou pozici nominativu, jmenné podmětové výrazy mohou být v jiném pádě než nominativu (genitiv záporový: K návrhu nebylo připomínek; genitiv kvantitativní: V přehradě ubylo vody; adverbiální pády: Na každé větvi viselo po pěti zlatých jablkách) (Karlík, 1998, s. 229). 19

18 čí) a příslovce (kde, kdy, kam, proč...). Šmilauer (1966, s. 129) ke spojkovým větám řadí i nepřímou řeč u zvratného slovesa: Říkalo se, že se s tebou musím dělit. B Přísudková věta Jako základní větný člen přísudek (predikát) vypovídá, co se říká o podmětu. Pokud se jedná o přísudek jmenný se sponou, jmenná část přísudku může být vyjádřena vedlejší větou. Vedlejší věta nevyjadřuje přísudek jako celek, nýbrž jen jeho neslovesnou část. Může být opět uvozena buď spojkou (Obloha byla, jako by ji vymetl), nebo vztažným zájmenem (Slovník mu byl tím, čím je pro lékaře teploměr). V přísudkových větách vztažných figurují odkazovací zájmena typu takový a tím (Grepl a Karlík, 1999, s. 17). C Předmětná věta V kapitole 1.2 Struktura věty bylo poukázáno na to, že předmět (objekt) rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno a není rozhodující to, jakou větněčlenskou funkci sloveso nebo přídavné jméno ve větě plní. Na předmět, tedy i na vedlejší větu předmětnou, se lze zeptat pouze pádovými otázkami, v podstatě všemi kromě otázky kdo/co?, tou se ptáme na podmět. Na začátku předmětné věty může stát spojka (Přiměl ji, aby šla s námi; Pochyboval, že by mohl zvítězit), nebo vztažné zájmeno (Nehas, co tě nepálí). Grepl s Karlíkem (1999, s. 52) poukazují na to, že podmětné věty používají stejné spojovací prostředky jako věty podmětné a přívlastkové: Rozkázali vojákům, aby do pěti minut nastoupili (v. předmětná) Vojákům bylo rozkázáno, aby do pěti minut nastoupili (v. podmětná) Vojáci dostali rozkaz, aby do pěti minut nastoupili (v. přívlastková). Ke správnému určení lze do předmětné věty dosadit zájmenné výrazy typu to a ten (Přiměl ji k tomu, aby šla s námi; Nehas to, co tě nepálí). Některé předmětné věty spojkové je možné nahradit nevětným předmětem: Nařídil jim, aby mlčeli // Nařídil jim mlčení // Nařídil jim mlčet. D Příslovečná věta Každá událost, děj či stav probíhá na nějakém místě, v nějaké době a za nějakých podmínek. Příslovečné určení (adverbiále) jako rozvíjející větný člen nejčastěji závisí na slovese, ale i na přídavném jméně a příslovci, a obecně vyjadřuje okolnosti, za kterých daný děj probíhá. Školská syntax rozlišuje hned několik druhů příslovečného určení: místa, času, způsobu, míry, příčiny/důvodu, podmínky, přípustky, účelu a Grepl s Karlíkem ve Skladbě češtiny (1999, s. 96, 97) připojují zvláštní typ příslovečného určení, a to zřetele. Všechna zmíněná příslovečná určení mohou mít formu vedlejší věty. a) VV příslovečná místní Z hlediska významu se vyděluje určení místa, které odpovídá na otázku kde? (Seděl na lavičce), kam? (Šel do práce), odkud? (Přijel z hor), kudy? (Vlak projel tunelem). Vedlejší věty příslovečné místí jsou uvozeny pouze vztažnými příslovci (kde, kam, odkud, kudy apod.): Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Položila vázu tam, kam děti nedosáhli. Dostal se tam místy, kudy pronikalo světlo. Věděl, odkud vítr vane. Neexistuje věta místní se spojkou (Grepl a Karlík 1999, s. 70). 20

19 b) VV příslovečná časová Příslovečné určení času stanovuje okolnosti, za kterých děj/stav probíhá, a to dvojího typu buď přímý časový údaj: v devět hodin; nebo udání časového vztahu k jinému ději: Stihl práci dokončit, než odešel z domu (Šmilauer, 1966, s. 267). Odpovídá na otázky kdy?, odkdy?, dokdy?, jak dlouho?, jak často? Pro vedlejší větu jsou příznačné časové spojky jako např. když, až, jakmile, kdykoli(v), sotva, než, dokud apod.: Když se učila, nechtěla být rušena. Budeš mi sloužit, dokud nesplatíš všechny peníze. Samotné časové spojky, ale také příslovce v řídící větě (už, právě, vždycky, pokaždé, teprve aj.) vyjadřují různé významové odstíny časového určení. Mnohdy časové spojky a příslovce vytvořily ustálené spojovací prostředky, proto se čárka klade před celý spojovací výraz, ne před samotnou spojku: např. právě když, ještě když, až teprve když, už když, hned jak, jen co, dříve než, ještě předtím než apod.: Vzkaz si přečetla, až teprve když přišla domů. Policisté pachatele zpacifikovali, dříve než se na něco zmohl (Grepl a Karlík, 1999, s. 73, 74). c) VV příslovečná způsobová Příslovečná určení způsobu představují rozsáhlou a významově širokou skupinu. K zjištění kvality dějů a vlastností slouží příslovečné určení vlastního způsobu. Odpovídá na otázku jak?, jakým způsobem? Vedlejší věty téhož typu nejčastěji uvozuje příslovce jak, někdy také spojka že nebo aby. Ve větě řídící se pak téměř závazně vyskytuje odkazovací příslovce tak: Udělej to tak, jak si zvyklý. Řidič zaparkoval auto tak, aby nikomu nepřekáželo. Dalším typem příslovečného určení způsobu je srovnání vyjadřující buď podobnost, shodu, nebo rozdílnost. Vedlejší věty signalizující podobnost nebo shodu uvazuje spojka jako, event. složené spojky jako když, jako kdyby, po kterých následuje zpravidla sloveso v kondicionálu: Tvářil se, jako by neslyšel. Tvářil se, jako když neslyší (tamtéž, s. 76, 77). Oddělené psaní jako by se nachází ve výpovědích, kde by je součástí slovesného tvaru. V opačném případě splývá jakoby v jedno slovo a poukazuje na přibližnost, přirovnání nebo na přibližný slovesný děj vyjádřený tvary jiných způsobů, než je způsob podmiňovací (Internetová jazyková příručka, ): Petr jakoby vůbec nevnímal, co říkám. Jednalo se o jakoby náhodná setkání. Čárka se před spojkou jako píše, pokud uvozuje celou větu, ne pouze větný člen. Zachycuje-li srovnání rozdílnost mezi jednotlivými obsahy výpovědí, vedlejší věta je uvozena spojkou než, věta hlavní obsahuje příslovce jinak: Udělal jsem to jinak, než si představoval. Pro kladení čárky před spojku než je zásadní, zda část věty za spojkou obsahuje sloveso v určitém tvaru. Pokud ne, čárka před spojku nepatří: Má více štěstí než rozumu. Nález je starší, než si původně vědci mysleli (tamtéž, ). d) VV příslovečná měrová Určení míry a způsobu je někdy obtížné od sebe odlišit, a proto se pro školské účely často chápou jako jedno určení. Určení míry může značit stupeň, intenzitu nebo množství děje, vlastnosti či okolnosti. Lze se na ně zeptat otázkou kolik?, jak?, případně jak moc?, do jaké míry? Příslovečné věty měrové jsou uvozeny nesklonným co: Jezte, co hrdlo ráčí. K vyjádření míry srovnáním se používá jednak spojek jako by, jako když, jako kdyby, jednak příslovcí jak, kolik, kolikrát, čím, přičemž ve větě řídící figurují odkazovací výrazy typu tak, tolik, tolikrát, tím: Kolikrát se vsadil, tolikrát prohrál. 21

20 e) VV příslovečná příčinná/důvodová Určení příčiny spolu s určením podmínky, přípustky a účelu spadá mezi abstraktní kategorie určování. Rozhodující totiž není forma příslovečného výrazu, ale jeho význam. Příslovečné určení vlastní příčiny/důvodu odpovídá na otázky proč?, z jaké příčiny?, z jakého důvodu?, a tak označuje, co způsobilo daný děj nebo stav. Spojovací výrazy protože, poněvadž a jelikož se posuzují jako podřadicí spojky příčinné: Zrudl, protože se velmi styděl. Frekventované jsou rovněž složené spojovací prostředky, konkrétně původní nebo nepůvodní předložka a odkazovací výraz ve větě hlavní v návaznosti se spojkou že ve větě vedlejší: Vážili si ho za to, že nikomu nenadržoval. Vážili si ho kvůli tomu, že nikomu nenadržoval. f) VV příslovečná účelová Už z názvu lze vyvodit, že příslovečné určení účelu vyjadřuje cíl toho, čeho se má určitým dějem dosáhnout. Nejvhodnější otázka pro daný druh určení je za jakým účelem? Typicky spojka aby uvozuje vedlejší větu účelovou: Udělám to, aby měla radost. Pokud vedlejší věta následuje po řídící větě rozkazovací, bývá uvozena spojkou ať: Drž ho, ať nám neuteče! Podobně jako u předchozího typu určení, i zde složené spojovací prostředky často pojí větu řídící s větou hlavní: Udělám to kvůli tomu, aby měla radost. g) VV příslovečná podmínková Příslovečné určení podmínky stanovuje okolnost, na které závisí uskutečnění určitého děje. Odpovídá na otázku za jaké podmínky? Je-li větný člen zastoupen vedlejší větou, uvozují ji spojky jestliže, -li, když, kdyby, pokud, pakli, hovorově a nespisovně také jestli a jak: Jestliže nesníš celý oběd, nedostaneš žádné sladkosti. h) VV příslovečná přípustková Příslovečné určení přípustky významově poukazuje na okolnost, navzdory níž se děj uskuteční. Nejadekvátnější otázka na přípustku je navzdory čemu? Vedlejší věta bývá uvozena spojkami ač, ačkoli(v), třebaže, přestože, jakkoli(v), i když, i kdyby, byť nebo složenými spojovacími prostředky obsahujícími původní nebo nepůvodní předložku spolu s odkazovacím výrazem: Stále tančila, ačkoli už necítila nohy. Šla tam navzdory tomu, že pršelo. i) VV příslovečná zřetelová Příslovečné určení zřetele je chápáno ve školských gramatikách jako typ příslovečného určení způsobu. Ve skutečnosti se jedná o zvláštní typ určení, které poukazuje na ohled, k němuž platí nějaký děj, stav nebo vlastnost (mravně čistý, zdravotně nezávadný, na matematiku je slabý). Jestliže je určení zřetele vyjádřeno vedlejší větou, jedná se zpravidla o ustálená spojení (co se týče; pokud jde o), často s využitím složených spojovacích prostředků (z hlediska toho, že/jak/kdy; na to, že/jak/kdy): Stroje nutno zkoušet také z hlediska toho, jak jsou odolné vůči vysokým teplotám (Grepl a Karlík, 1999, s ). E Přívlastková věta Přívlastek (atribut) jako rozvíjející větný člen závisí na podstatném jménu, a to v jakékoli jeho větné platnosti. Nejčastěji vyjadřuje vlastnost pojmenované entity. Na přívlastek se lze zeptat otázkami jaký?, který?, čí? Rozlišuje se přívlastek shodný (v rámci kategorií slovních druhů nejvíce zastoupený přídavným jménem, ale také zájmenem, číslovkou, v ojedinělých případech i podstatným jménem), který se shoduje s řídícím jménem v rodě, čísle a pádě, a přívlastek 22

21 neshodný, nejčastěji vyjádřený podstatným jménem v genitivu, ale také příslovcem nebo infinitivním tvarem slovesa. Vedlejší věty přívlastkové mohou být vyjádřeny širokou škálou spojovacích prostředků vztažným zájmem (kdo, co, jaký, který, čí, jenž): Přinesli mu kávu, kterou si objednal; vztažným příslovcem (kde, kdy, kam...): Nechtěla zapomenout na místo, kam spolu chodívali. Těmto větám se říká vztažné a přebírají funkci shodného přívlastku. Funkci přívlastku neshodného mají příslovečné věty spojkové, nejčastěji uvozené spojkou že, aby, zda, - li: Dostali jsme zprávu, že babička přijede. Vojáci dostali rozkaz, aby nastoupili k hlášení. F Doplňková věta Na rozdíl od ostatních rozvíjejících větných členů doplněk nezávisí pouze na jednom výraze, ale na dvou výrazech současně, na substantivu (nejčastěji v platnosti podmětu nebo předmětu) a také na slovese, převážně ve funkci přísudku. Z tohoto důvodu doplněk odpovídá na dvě otázky, první se váže k substantivu (jaký?), druhá pak postihuje vztah ke slovesu (jak?). Významově doplněk vyjadřuje vlastnost určité entity (ve větě pojmenované podstatným jménem) za jistého děje: Dívka vyběhla bosá; případně vlastnost, která je dané entitě připisována: Bratra zvolili předsedou // za předsedu. Vyskytuje-li se v souvětí doplněk ve formě vedlejší věty, může být dvojího druhu, buď jako spojková věta: Viděl jsem ji, jak trhá v zahradě růže; nebo jako věta vztažná: Lyže musíš vrátit takové, jaké sis je vypůjčil. Doplňkové věty spojkové následují mnohdy po slovesech smyslového vnímání, nejvíce se spojkou jak a že: Viděl bratra, jak/že tančí (tamtéž, s ). 1.5 Spojení textové Věty, které jsou spojeny textově, mají obsahovou souvislost, ale z pohledu intonace stojí samostatně. Užívá se stejných spojovacích prostředků jako u spojení souvětného, např. souřadicí spojky, relativa, partikule aj. (Karlík, 1995, s. 556, 557). Funkčně tato synsémantika pomáhají jednotlivé věty na sebe navázat, proto se hodnotí jako jeden z druhů textových konektorů: Prý strašidla existují. Ale žádné jsem ještě neviděl (Nekula, 2002, s. 222). 23

22 KAPITOLA 2 SYSTÉM SET Kapitola je věnována syntaktickému analyzátoru SET, jeho hlavním rysům a převážně se zaměřuje na systém zápisu pravidel, na základě kterých funguje syntaktická analýza, s ohledem na cíl této bakalářské práce, tj. tvorba lingvisticky motivovaných pravidel pro automatickou detekci interpunkce v české větě. Podrobný popis analyzátoru není předmětem bakalářské práce, ten je dostupný v pracích autora systému SET, Vojtěcha Kováře (2008, 2011, 2012, 2014), ze kterých ostatně sama kapitola vychází. Systém pro automatickou analýzu češtiny SET byl vytvořen na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. Jedná se o tzv. otevřený software (Kovář, 2014b, s. 309) vybudovaný na programovacím jazyku Python. Samotná syntaktická analýza se zakládá na metodě postupné segmentace věty. Pravidla řídící analýzu byla rozdělena do šesti vrstev, přičemž analýza postupuje od obecného ke konkrétnímu nejprve rozdělí souvětí na jednotlivé věty, až pak řeší složkové elementy a zbylé závislostní vztahy ve větě (Kovář, 2008, s ). Použití analyzátoru se vyznačuje jednoduchostí. Program může být spuštěn z příkazové řádky příkazem set.py, který vyžaduje pouze jeden povinný argument, a to jméno souboru se vstupní větou, nebo lze spustit přes webové rozhraní, 6 kdy uživatel zadá větu v textovém formátu, která je následně zanalyzována dostupnou verzí programu SET (tamtéž, 2008, s. 37). Na vstupu systém očekává jednoznačně lemmatizovanou (k jednotlivým slovním tvarům jsou přiřazeny základní tvary slov) a morfologicky označkovanou českou větu ve vertikálním formátu (Kovář, Horák a Jakubíček, 2011, s. 166). Takový formát souboru je tvořen třemi sloupci. První sloupec obsahuje slovní tvar, který byl použit ve větě. Ve druhém se nachází základní slovní tvar (lemma) a ve třetím, posledním sloupci je uvedena morfologická značka slova (Kovář, 2009, s. 38). Analyzátor vytvoří tři možné grafické formáty výstupu: závislostní strom (obr. 2.1), složkový strom (obr. 2.2) a strom, který kombinuje oba předchozí formáty, tzv. hybridní, úplný strom (obr. 2.3). 7 Kromě grafického výstupu uživatel získá podrobný popis syntaktické analýzy zahrnující výpis všech realizací pravidel, víceslovných frází a nalezených kolokací. Obrázek 2.1: Závislostní strom představující větu Šetřete peníze, netelefonujte, faxujte! 6 Webové rozhraní analyzátoru SET je dostupné z: < 7 Obrázky 2.1, 2.2, 2.3 jsou dostupné z: < 24

23 Obrázek 2.2: Složkový strom reprezentující větu Šetřete peníze, netelefonujte, faxujte! Obrázek 2.3: Hybridní, úplný výstup vygenerovaný analyzátorem SET pro větu: Šetřete peníze, netelefonujte, faxujte! 2.1 Systém pravidel Analyzátor SET pracuje na základě jistých pravidel. Ta mají určitou formu, skládají se z částí a spouštějí konkrétní akce. To vše rozebere následující podkapitola. Pravidlo se skládá ze dvou částí. Zapisuje se jako šablona, za kterou následuje seznam akcí. Celá šablona musí být nutně na jednom řádku a začíná klíčovým slovem TMPL: (včetně dvojtečky). Seznam akcí může stát hned za šablonou na stejném řádku, nebo je rozdělen v místě před klíčovým slovem tak, aby nový řádek začínal klíčovým slovem (Kovář, 2008, s. 30) Šablona Šablonu lze chápat jako seznam značek ve smyslu odkazů na požadovaná slova ve větě. Značka může zahrnovat jedno nebo více slov segmentu. Tuto informaci značka nese v podobě podmínek, které se mohou omezovat na konkrétní slovní tvar užitý ve větě (word), na základní tvar slova (lemma) nebo na morfologickou značku (tag). Značky mohou mít různou formu 25