Doc. Dr. Rudolf SMAHEL DOMOV PROŽÍT DOMOV VYTVÁŘET

Transkript

1 Doc. Dr. Rudolf SMAHEL DOMOV PROŽÍT DOMOV VYTVÁŘET

2 2 3

3 ÚVOD Již název této knihy ukazuje, že jde o dílo urèené pøedevším rodièùm a vychovatelùm. Velmi konkrétním zpùsobem objasòuje pedagogické a psychologické principy, aby dìti i rodièe mohli prožít a spoleènì vytváøet skuteèný domov. Je psáno biodromálním zpùsobem (bios-život, dromosbìh), hovoøí totiž o jednotlivých vývojových fázích života dítìte. V mnoha kapitolách ukazuje, co dítì potøebuje a jak mají být praktické problémy øešeny. Rodièovství je nejen poslání, ale i umìní, ke kterému musí být talent a dobré znalosti. Už Komenský mluvil o pìstování zdravých a harmonických lidí. Øíkal: Nebo strom neštìpenej štìpného ovoce nésti nemùže. Zdùrazòoval láskyplné vedení spojené s kázní a pochopením. Komenský upozoròuje na dùležitost mateøské péèe, která je pro dìti do šesti let nezbytná k jejich optimálnímu vývoji, jak také tuto skuteènost potvrzují nejnovìjší studie a objevy poslední doby. Komenský radí: Pøed šestým rokem dìti z mateøského klína vypouštìti a preceptorùm k cvièení oddávati neradím...pøíliš dìtinský vìk více pìstování a šetøení potøebuje, nežli aby preceptor, celý zástup jich na péèi a práci maje, staèiti k nim mohl. Hovoøí také o prioritách výchovy: duše tedy a mysl ponìvadž pøední jest èlovìka èást, pøední o ni péèe býti má, aby zdárnì a ušlechtile vedena byla. V tomto smyslu je psána i tato praktická pomùcka pro rodièe s pøáním autora, aby rodièùm alespoò v nìkterých situacích pomohla a byla pøínosem, aby dìti mohly prožívat opravdový a š astný domov. Jistì je mnoho výchovných situací a problémù, o kterých tato kniha z technických dùvodù nehovoøí, ale autor je pøesvìdèen, že praktická láska otce i matky, vcítìní se do prožívání dìtí a také zdravý selský rozum jim napoví, co a jak mají øešit. I. OBDOBÍ PØED NAROZENÍM DÍTÌTE 4 5

4 ZAÈÁTEK LIDSKÉHO DUŠEVNÍHO ŽIVOTA Kdy vlastnì zaèíná lidský duševní život? Je to v okamžiku oplodnìní vajíèka, kdy se odstartuje onen fantastický dìj množení bunìk podle urèitého pøedurèeného øádu? Je to v dobì, kdy se u lidského plodu objevují první samovolné pohyby? Anebo v dobì, kdy jeho centrální nervový systém nepochybnì zaèíná reagovat na podnìty z okolí a objevují se charakteristické znaky èinnosti, kterou mùžeme oznaèit jako uvìdomìlou? Anebo v nìkterém jiném úseku nitrodìložního života? Všechny úvahy, jak vidíme, se vztahují k dobì pøed narozením. Dnešní vìda totiž nepochybuje už o tom, že život zaèíná mnohem døíve než v okamžiku narození a že náš matrikový zpùsob poèítání lidského vìku je sice velice praktický a dlouhými vìky utvrzený, nicménì ne tak jednoznaènì zdùvodnìný, jak by se nezasvìcenému pozorovateli zdálo. Druhým zajímavým faktem je, že si otázku o poèátku lidského života mnohdy vùbec neklademe. Nové výzkumy prenatální psychologie a regresivní psychoterapie nám jasnì ukazují rozhodující význam pøijetí dítìte svou matkou a také dùležitost pozitivního kontaktu s dítìtem již pøed jeho narozením. Tímto se zabývá tzv. bonding, v jehož rámci jsou budoucí matky vedeny k tomu, aby pøimìøeným zpùsobem, dotykem i øeèí, s dítìtem již pøed jeho narozením komunikovaly. Existuje totiž obrovský svìt nonverbální komunikace, jehož zákonitosti je tøeba brát vážnì. Dítì už pøed narozením má svùj duševní život, své reakce, své slasti i strachy. Nevhodné chování i jednání ze strany matky a pøedevším její vnitøní nepøijetí dítìte je vážnou pøíèinou jeho pozdìjších duševních poruch i negativních postojù. Již od prvních dnù, kdy se zárodek zvaný blastocysta doslova zahnízdí ve sliznici dìlohy a sroste s tìlem matky, je pøímo napojen na její látkovou výmìnu. Takto je vyživován a od tohoto okamžiku už se vyvíjí mezi matkou a dítìtem první vztahy, které jsou velmi dùležité pro další zdravý vývoj dítìte. Embryo se zaèíná podílet na všem, co ovlivòuje jeho matku, a odráží se na nìm všechno, co ona zažívá: radost, vzrušení, strach a starosti atd. To vše se odráží v rytmu srdeèního pulzu, odtud se to pøenáší do krevního obìhu a do látek, které pak proudí celým tìlem, vèetnì malého embrya. Dnes víme, že všechny duševní zážitky se odrážejí i v tìlesných reakcích. Když se lekneme, bije srdce rychleji, když máme strach, polije nás pot. Tyto reakce jsou vyvolány hormony, které tìlo v okamžicích intenzivního prožívání produkuje a pouští do krve. Z matèina tìla tak malièké tìlíèko automaticky zachycuje signály pocitù a zážitkù. 6 Vidíme, jak do sebe v prenatálním rùstu všechny procesy pozoruhodnì zapadají. Jeden umožòuje vznik druhého a všechny vznikající orgány se ve svém vývoji vzájemnì podporují. Na zaèátku se rychle vyvíjejí pøedevším srdce a mozek. Tvoøí tzv. první tìlesnì-duševní jednotku. Pozdìji jsou rùstové procesy stále rozmanitìjší a také jejich vzájemné ovlivòování je složitìjší. Všechno, co vznikne, je okamžitì používáno, i když ve stadiu ještì nedokonèeného vývoje. To také znamená, že všechny naše schopnosti se rozvíjejí už dlouho pøed porodem. Když èlovíèek dokonèí svùj embryonální vývoj, tedy asi po osmi týdnech, je jeho tìlo vlastnì vytvoøeno. Je tu už vše: ruce, nohy, vnitøní orgány, pohlavní orgány, oèní víèka, prsní bradavky. Plod je velký asi 3 cm. Doteky okolo úst už zaèíná cítit. Zaèínají se vyvíjet i jeho èichové a chu ové smysly. Má už co chutnat - je tu nasládlá plodová voda, ve které plave. Zaèíná fungovat jeho smysl pro rovnováhu a rozvíjí se i sluch, takže o nìkolik týdnù pozdìji mùže slyšet hlasy svých rodièù. Dá se také øíci, že plod je se všemi smysly a schopnostmi, vèetnì schopnosti reagovat pohybem, sociální bytostí. Už také asi cítí, i když svým zpùsobem, který se s naším zpùsobem cítìní ještì srovnat nedá, zda si ho rodièe pøejí a zda ho milují. Každopádnì je jisté, že tyto rané zážitky mají velké dùsledky pro jeho pozdìjší život. PRVNÍ "ŽIVOTNÍ ZKUŠENOSTI Pøedevším od druhé tøetiny dozrávání, tedy asi od 10. týdne, kdy je plod asi 6 cm velký, má na rozvoj schopností dítìte stále vìtší vliv okolí a zkušenosti. Je to pochopitelné, nebo se stále více uplatòuje jeho smyslové vnímání. Obzvláš rychle se vyvíjí hmat; na konci tøetího mìsíce je už znaèná èást tìla citlivá na dotek. Tyto doteky cítí dítì pøi svých vlastních pohybech a otáèení, podobnì jako cítí pohyby matky nebo dotýká-li se matka svého vlastního tìla. Pokaždé, když kùže plodu zachytí takový dotekový signál, pøedá ho do mozku. Ten signál zpracovává a posílá dále. Každý dotekový signál pomáhá rozvíjet mozek a jeho vyšší schopnosti a je socializaèním prvkem. Kromì toho potøebuje plod zažívat doteky pro harmonický rozvoj nervového systému a jeho rovnováhu. O tu se stará jak orgán ve vnitøním uchu, tak i tzv. labyrint, jehož pomocí se dítì orientuje podle zemské pøitažlivosti. Zprávy z labyrintu pak zpracovávají pøíslušná mozková centra. Podobnì jako hmat má dùležitý význam i smysl pro rovnováhu. Proto mùže matka dítìti pøi tomto vývoji pomoci vlastním pohybem, vycházkami 7

5 a prací, protože touto èinností podporuje rozvoj dítìte. Hmat a rovnováha jsou podnìcovány signály a informacemi, které plod zachycuje svaly a klouby. Všechny tyto smysly umožòují dítìti, aby se ve svém malém svìtì pohybovalo a cvièilo se svým tìlem. Když se plodu jeho poloha v lùnì pøestane líbit, mùže ji svými pohyby zmìnit. Mùže si tzv. udìlat pohodlíèko. V dìloze je ve druhé tøetinì tìhotenství ještì dost místa na to, aby si dítì našlo tu nejlepší polohu, a tím dále rozvíjelo mozek. Vidíme tedy, že již pøed 12. týdnem, kdy mìøí ve skrèené poloze 6-8 centimetrù, si dokáže plod sám pomoci. Ve 4. mìsíci pøeèerpá srdce plodu už 30 litrù krve za den. Nejvìtší novinkou je to, že si dítì vyvinulo vlastní regulaci. Jeho tìlo už dokáže zvládnout a vyrovnat se s problémy látkové výmìny, kterým je vystaveno napø. tím, že je matka nemocná nebo pøíliš unavená. Se vším se ale dítì vyrovnat nedokáže. Je bezmocné proti nedostatku kyslíku, což se mùže stát tehdy, když je matka vystavena silným psychickým zátìžím, ale pøedevším když kouøí. Bezmocné je také proti zárodkùm nemocí, napø. když je matka nakažena toxoplazmózou nebo zardìnkami. Je bezbranné také proti vrozené vlastnosti, která brání jeho vývoji, nebo proti úèinkùm škodlivých látek v embryonálním stadiu, které zpùsobily poruchu rùstu. Takovým rizikùm by mìla tìhotná žena pøedcházet tím, že nebude kouøit, bude se rozumnì stravovat, nosit volnìjší šaty, nebude pít alkohol a nebude brát žádné léky, kromì situací, kdy je její život ohrožen. Úlohou partnera je postarat se o to, aby se budoucí matka vyvarovala duševních otøesù. DÍTÌ PØEMÝŠLÍ V této vývojové fázi živìjší èinnosti mozku zaèíná dítì své aktivity urèitým zpùsobem porovnávat a utøiïovat. Urèité èinnosti a zkušenosti se opakují zcela samostatnì, urèitá dráždìní jako napø. cumlání palce vyhledává dítì tehdy, když chce zažít nìco pøíjemného, jiných vìcí se naopak snaží vyvarovat. Malý plod se stále více pøipravuje na život mimo matèino tìlo. Jeho váha se zvìtšila o podkožní tuk a v 6. mìsíci dítì váží kolem 800 gramù. Také vyrostlo. Vzpøímené mìøí asi 32 cm. Jeho plíce se vyvinuly natolik, že už mùže dýchat. Prozatím se jeho dýchací ústrojí plní plodovou vodou. OBRANNÉ A ŠKODLIVÉ LÁTKY V posledních mìsících pøed porodem dostává dítì z krve matky skrze placentu dùležité obranné látky, napø. gamaglobulin a ostatní obranné krvinky, které si matka vybudovala bìhem tìhotenství proti nemocem jako jsou spalnièky, spála, èerný kašel, neštovice nebo dìtská obrna. Ale nejen obranné látky èiní dítì schopným života. Rovnìž tak dùležité jsou pocity, které matka pøedává svému ještì nenarozenému dítìti. Na nich závisí nejen jeho pocity v dìloze, ale také jeho pozdìjší duševní a tìlesné zdraví. Pokud prožívá matka bìhem tìhotenství mnoho úzkostí, zneklidní tím i dítì. Víme, jak silnì novorozenci reagují na matèin puls. Zrychlený tep dítì dráždí. To se dá velmi dobøe pozorovat pøi vyšetøení ultrazvukem. Když lékaø pøi tomto vyšetøení matce sdìlí, že se její dítì vùbec nehýbe, zaène dítì jako na povel mávat nohama a rukama. Úlek matky nad lékaøovým konstatováním vyvolá zvýšenou èinnost hormonù, a tím zrychlený pulz, který alarmuje dítì. To pak reaguje okamžitì. Velmi pozitivní je, když dítì pravidelnì slyší hlas svého otce. Po narození bude moci být právì jeho hlas mocným utišujícím prostøedkem. Stejnì pùsobí i muzikoterapeutická jemná hudba, kterou dítì èastìji slyšelo ještì pøed narozením (Malásek, Händel, duchovní hudba nebo zpìv). NELÁSKA UBLIŽUJE Horší než obèasná úzkost nebo strach je matèino odmítání dítìte. Svùj negativní postoj mu mùže dát znaènì pocítit tím, že zanedbává své zdraví, a tak vìdomì èi nevìdomì uvádí dítì do nebezpeèí. Mùže také vyvolat havarijní situace pøehnaným sportováním, zanedbáváním preventivního vyšetøení, nošením pøíliš tìsného obleèení nebo škodit dítìti alkoholem, nikotinem èi jinou drogou. Èasto si svého jednání není ani plnì vìdoma. Dítì však tyto projevy nelásky zaznamenává a jeho vývoj je tím zpomalován nebo dokonce ohrožen. Následky takového negativního postoje se èasto objeví pøi porodu nebo v pozdìjším chování dítìte. Mnohé prùzkumy naznaèují, že matky, které své dìti oèekávají s radostí, mají vìtšinou bezproblémový porod. Jejich dìti se i pozdìji jeví jako duševnì vyrovnanìjší. Naopak ženy, které tìhotenství prožívaly s rozpornými pocity nebo dítì nechtìly, rodí èastìji s komplikacemi a jejich dìti bývají více nervózní a roztìkané. Pøirozenì vždy tomu tak nemusí být. Jen se tím osvìtluje, jak dùležitý je vztah rodièù k ještì nenarozenému dítìti. 8 9

6 II. POSLEDNÍ PØÍPRAVY NA POROD 10 11

7 Devátý mìsíc dítìti poøádnì pøidá na váze. Váží nyní 3 až 3,5 kg a vzpøímené mìøí cm. Získává ještì jednu dùležitou schopnost. Na konci svého prenatálního života reaguje na velmi jasné svìtlo vržené na dìlohu. Už vidí! Funguje tedy i jeho poslední smysl. Nyní je již dítì dobøe pøipraveno na okamžik porodu. Urèí si jej vlastnì samo dovršením zrání. Tím, že pøedá hormony placentì, dá matèinu organismu signál. Nìkteøí odborníci míní, že placenta vyvolává porod sama. U vìtšiny dìtí se to dìje kolem 266. dne od poèetí. POROD POUZE PØECHODNÝM STADIEM Porod, konfrontace s vnìjším svìtem, to byl cíl vývoje plodu v ochranì mateøského lùna. Dosavadní vývoj dítìte byl jen pøípravou na boj o pøežití. To však také záleží na souhøe všech schopností, které dì átko dostalo do vínku. Vztah souhry mezi matkou a dítìtem má dùležitou úlohu. Všichni vìdci a lékaøi, kteøí se zabývají vývojem dítìte, jsou zajedno, že bez pocitu, že je milováno, nemùže dobøe prospívat. Trpí duševní osamìlostí a nedokáže se plnì rozvinout ani v mateøském lùnì, ani pozdìji po narození. Psycholog G. Benedetti cituje jeden pøípad z literatury: Dva a pùl roku stará holèièka trpìla neutišitelným hladem a trvalým strachem, že nedostane dost najíst. Pøi první návštìvì jí dìtský psychiatr nabídl zabalený èokoládový bonbon. Dítì dostalo záchvat zlosti, protože nemohlo papírek dosti rychle rozbalit, a bonbonem mu pomazalo psací stùl. Matka udávala, že dítì má doma jídla dost a dost. Nakonec vyšla najevo okolnost podle mínìní psychiatra rozhodující. Matka dítì nechtìla, ale pak se s tìhotenstvím smíøila. V posledních týdnech tìhotenství, když ji otec dítìte opustil, cítila k dítìti takový odpor, že zahájila hladovku a hodnì ubyla na váze. Po porodu se u ní dostavilo opìt mateøské cítìní. G. Benedetti uvádí tuto kazuistiku jako pøíklad argumentace, která se v prenatální psychologii èasto objevuje. Hledá se totiž spojitost mezi podobou urèitého pøíznaku v chování dítìte, povìtšinì patologickém, a podobou urèitého chování matky v tìhotenství. V našem pøípadì vìdomé hladovìní matky a nenasytný hlad dítìte dávají jakýsi zrcadlový obraz. I když tedy celková tendence prenatálních psychologù je psychologicky dobøe pøijatelná a spoleèensky nejvýš chvályhodná, tj. jde jim o to, aby se co nejvíce zabránilo negativním emocím a prožitkùm, je zdùvodòování této tendence zatím problematické a ne vždy zcela vìcné. Máme zato, že není tøeba utíkat se k odvážným hypotézám a fantastickým pøedstavám, 12 abychom mohli zdùvodnit blahodárné pùsobení pozitivní komunikace a interakce mezi matkou a dítìtem. Ostatnì sami ukazujeme, že tato interakce je pøipravována dávno pøed narozením dítìte v postojích jeho budoucích rodièù a že období tìhotenství je její významnou koneènou fází. Pak už nastoupí interakce sama - a té se budeme dále vìnovat velmi podrobnì. Matka a plod mají každý svùj vlastní mozek, svùj nervový systém a svùj krevní obìh. Neurohormonální spojení je jednou z mála cest, po nichž matka a její nenarozené dítì vedou svùj citový dialog. Tento dialog zpravidla zaèíná matka, øíká psycholog T. Verny. Její mozek zachytí nìjaký vnìjší podnìt a okamžitì jej zpracuje na emoci. Mozková kùra dá zprávu hypothalamu, který je ústøednou pro zpracování citu. Citové stavy jako úzkost, deprese èi vzrušení zaèínají v hypothalamu. Odtud pak bìží pokyn endokrinnímu systému a autonomnímu nervovému systému. Jestliže se tìhotná žena nìèeho lekne, zvýší se ihned frekvence srdeèních tepù, rozšíøí se zornièky, potí se ruce, zvýší se krevní tlak a endokrinní systém spustí neurohormonální produkci. Dochází ke zmìnám v chemismu matèina tìla, a koneènì i v chemismu jejího plodu. Jestliže se toto dìje èasto a dlouho, mùže to nepøíznivì ovlivnit biologický vývoj dítìte. Tím se vytváøí, jak vìøí T. Verny, emoèní predispozice pro pozdìjší úzkosti. Pøedpokládá se, že hypothalamus v dobì vývoje plodu je zvláštì citlivý a zranitelný tìmito nepøíznivými nápory. Tento pøedpoklad podporuje mnoho studií. Zajímavá je finská studie, v níž pøedmìtem zkoumání byly dìti, které se narodily jako pohrobci. Stres z manželova úmrtí byl matkou zprostøedkován nenarozenému dítìti. Další životní historie tìchto dìtí vykazovaly významnì více poruch v psychiatrickém smyslu, než by se dalo za normálních okolností oèekávat. Velmi silný stres, který postihne plod ve tøetím nebo ètvrtém mìsíci prenatálního vývoje, mùže poškodit jeho další nervový vývoj. Až do šestého mìsíce, soudí psycholog Verny, je tento vliv pøevážnì fyzický, nebo mozek plodu není ještì tak vyspìlý, aby pøevádìl informace z matèina tìla na emoce. To vyžaduje urèitou intelektovou aktivitu na úrovni mozkové kùry, a tu lze prokázat teprve od šestého mìsíce. Teprve pak si plod uvìdomuje sám sebe skuteènì jako sebe, je schopen pøevádìt poèitky na emoce a zaèíná být formován èím dál více èistì citovým obsahem matèiných informací èi poselství. Z našeho hlediska je možno se opìt ptát, zdali Verny a s ním další prenatální psychologové nepøisuzují plodu vìdomí sebe sama až pøíliš pøedèasnì, zvláštì když ze sledování vývoje dìtí po narození vyplývá, že pojetí sebe jakožto samostatné, svébytné osobnosti se vytváøí postupnì, relativnì dlouhým procesem bìhem celého prvního roku života. Zdá se, že teprve 13

8 interakce dítìte s osobami v jeho prostøedí otvírá k tomuto vývojovému procesu cestu. Pøesvìdèení, že existuje urèitý vzájemný vztah sympatie (nejèastìji), èi antipatie (v patologických pøípadech) mezi matkou a plodem, a to ještì na jiné, vyšší úrovni, než je úroveò fyziologické komunikace, charakterizuje uèení dnešních prenatálních psychologù, aspoò pokud lze soudit podle jejich publikací a pøíspìvkù na mezinárodních kongresech. Jde ovšem o pøesvìdèení zatím sotva dokazatelné. T. Verny sám tomu øíká sympatická komunikace a soudí, že každá emoce tìhotné ženy má svùj sympatický rozmìr. I takové city, jež mají svùj jasný biologický základ, jako je strach a úzkost, ovlivòují plod zpùsobem, který pøekraèuje všechno to, co víme o fyziologii. To samozøejmì dvojnásobnì platí o emocích, které nemají tak pøímé biologické zakotvení, jako je tøeba láska nebo pozitivní pøijímání nìkoho. Nic z toho, co víme o fyziologii, øíká Verny, nemùže vysvìtlit, proè tyto city mají vliv na nenarozené dítì. Ale jedna studie za druhou dokládají, že š astné, spokojené ženy mají daleko spíše bystré a schopné dìti. Naproti tomu ambivalentní postoj k plodu jistì nemá bezprostøední fyziologický korelát, a pøesto na plod nepøíznivì pùsobí. Emoce jsou nìkdy natolik umlèeny, že si jich žena sama ani není vìdoma. Logickým vysvìtlením je tedy sympatická komunikace. Emoèní radar plodu, øíká T. Verny, je tak citlivý, že zachycuje i nejjemnìjší záchvìvy mateøských citù. MUSÍ BÝT POROD PRO DÍTÌ VŽDY TRAUMATICKÝ? Tématikou porodu se velmi podrobnì zabýval francouzský psycholog Frederick Leboyer. Jeho kniha - Pour une naissance sans violence - pøináší nové, velmi cenné podnìty pro lékaøe a zdravotní personál na porodnicích. Dítì má pøicházet na svìt v pøítmí, pøi tichém hovoru a soustøedìnosti všech pøítomných. Matka má být již dlouhou dobu pøed porodem na celou záležitost pøipravována tak, aby se nedìsila, ale naopak, aby žila v radostném oèekávání a nadìji. Jak Frederick Leboyer popisuje takový porod? Nejdøíve vychází hlavièka, potom ramínka, kterým pomáháme dostat se ven tak, že vsuneme prst do podpaží a pomáháme mu ven. Nikdy mu nesaháme na hlavièku. A ihned položíme dítì matce na bøicho. Teplo matèina tìla, jeho plnost a mìkkost, jak se zvedá a klesá v rytmu dýchání, to je to pravé místo spoèinutí pro narozené dítì. A co je zvláštì dùležité, nemusí se zatím nic dìlat s pupeèní šòùrou. Vstoupit do tohoto svìta znamená vstoupit do svìta protikladù. Dítì dosud sotva mohlo rozlišovat mezi sebou a svìtem okolo. Nic nebylo 14 studené, protože chlad má smysl jenom v kontrastu s teplem. Teplota matèina tìla a jeho tìla byly shodné. Prvním vdechnutím pøekraèuje dítì práh tohoto svìta protikladù. Vdechnutí nutnì pøináší s sebou i vydechnutí. Vzduch, který proniká poprvé do plic, musí pálit jako oheò. Zaèíná proces okyslièování krve v plicích a srdce žene osvìženou krev k žíznivým tkáním celého organismu. Starou, vyèerpanou krev pøivádí znovu ke zøídlu obnovy, tj. do plic. Krev, která dosud proudila pupeèní šòùrou a byla okyslièována plícemi matky, opouští nyní staré zabìhané cesty skrze matèino tìlo. Dítì se vydává na cestu autonomie, nezávislosti, svobody. Ale to je jen první krok, protože ve všem ostatním kromì vzduchu je dítì dosud závislé na matce. A teï záleží na tom, zdali se tento pøechod bude dít pomalu a ohleduplnì, nebo tvrdì a pod nátlakem. Pøíroda je pøísná matka, míní Leboyer, ale milující. Narození je náhlý skok - a všechno je zaøízeno tak, aby skok i pøistání byly pokud možno snadné. Vždycky se za nejvìtší nebezpeèí porodu pokládal nedostatek kyslíku, na který je nervový systém tak malého dítìte mimoøádné citlivý. Nemá-li mozek dost kyslíku, odumírají jeho buòky a nejsou už nikdy nahraditelné. Pøíroda to ví, a proto v pøechodném nebezpeèném období zásobuje dítì nejen z jednoho, ale hned ze dvou zdrojù - z pupeèní šòùry a z plic. Starý zdroj, pupeèní šòùra, plní svou funkci, dokud ji nepøevzaly plnì plíce. Proto pupeèní šòùra tepe ještì ètyøi, pìt nebo i více minut potom, co dítì zaèalo samo dýchat. Je proto dobøe, aby se pupeèní šòùra odstøihovala, až když pøestala tepat a dokonèila svou funkci. Není tøeba upadat do paniky, není tøeba dítì hned plácat, atd. Když tedy dítì pøichází na svìt, musí køièet? Ano, odpovídá Leboyer, je to fyziologická nutnost pøi prvním vdechu. Ale nemusí naøíkat! Narození má být jako klidné probuzení ze š astného snu. Pak dítì rychle zapomene na svìt, který právì opustilo. Dítì pokládáme na matku samozøejmì bøíškem dolù. Nikdy ne na záda. To by zbyteènì napínalo páteø, která dosud byla stále ohnutá. Dìti se v tomto ohledu po narození chovají velmi rozdílnì. Nìkteré se hned samy mocnì napøímí, jiné jsou nejprve stoèeny do klubíèka, a teprve postupnì se rozvíjejí. Je zajímavé pozorovat dítì v tìchto prvních chvílích, když už plnì dýchá. Obvykle se nejprve zaène uvolòovat jedna paže, která zatím byla schována pod hrudníèkem, pak druhá paže a obì se dotýkají matèina tìla. Pak pøijdou na øadu nožky. Zaènou se tøást a kopat a dítì jako by bylo zmateno tím, že nenaráží na odpor, na jaký bylo dosud zvyklé. Jemným dotýkáním mateøské ruky se opìt uklidní, a pak už pracuje celé jeho tìlíèko a dostává se do pohybu. V té dobì je dobøe položit je pomalu na bok, protože tato poloha nejlépe vyhovuje jeho páteøi. Pak teprve je mùžeme položit na zádíèka, a pak je koneènì zvedneme i do vzpøímené polohy. 15

9 Dotyky lidských rukou jsou pro narozené dítì tím prvním, s èím se v neznámém svìtì setkává. Jak to udìlat, aby se nedìsilo a neupadlo do paniky? Pamatujme, že všechno, co je pro nì srozumitelné a známé, je uklidòuje. Musíme tedy i svými dotyky mluvit k nìmu øeèí, které se nauèilo rozumìt za pobytu v dìloze - v dìloze, která je láskyplnì objímala. To, co nastává nyní, je jakási pomalá, jemná masáž. Jedna ruka se dotýká krku a pokraèuje na zádíèka, hned za ní nastupuje druhá ruka a jedna za druhou se pohybují v pomalém, osobitém rytmu. Kladou se na dítì, objímají je, hladí je. Mnohé matky nevìdí, jak hladit své dítì, nebo lépe øeèeno, bojí se ho dotknout. Ale tím, že se ho dotýká, øíká Leboyer, matka koneènì objevuje sebe. Zažívá splynutí toho, co bylo uvnitø a co je nyní vnì, ale nikoliv mimo ni. A nyní je dítì od matky znovu odlouèeno. Udìlejme to co nejšetrnìji, doporuèuje Leboyer. Nepokládejme je na studené kovové váhy, ani na plenky nebo osušky, které musí dítì cítit jako hrubé ve srovnání s mateøským teplem a mìkkostí. Ponoøíme je do vody, jejíž teplota odpovídá pøibližnì teplotì tìla. Dìláme to opìt velice pomalu a nìžnì. První odlouèení od matky nesmí být naplnìno úzkostí, ale radostí. Ruce, které kladou dítì do vanièky, brzy cítí, jak se jeho tìlíèko uvolòuje, jak ožívá. A tu dochází vìtšinou k nezapomenutelnému zážitku. Oèi dítìte se doširoka otvírají, jako by se dítì ptalo: Kde to jsem? Co se to se mnou stalo? Mnoho lidí, kteøí byli poprvé svìdky tohoto ošetøovacího postupu, se neubránilo pøekvapenému sdìlení: Vždyt to dítì se dívá! Ono vidí! A co následuje, není o nic ménì pøekvapivé. Ruèièky dítìte se pohybují, pìstièky se otvírají a zavírají, nožièky vstupují do hry - skuteènì, všechno vypadá, jako by si dítì hrálo. A to je sotva deset minut na svìtì. Oblièej se oživuje, ústa se otvírají a zavírají a stane se, že se ruka dostane až k oblièeji, a tu ji ústa zachytí a dítì saje svùj paleèek. Jak dlouho necháme dítì v té blahodárné teplé lázni? Tak dlouho, jak nám to dítì napoví. Dokud necítíme, že celé jeho tìlíèko je uvolnìné, že ztratilo všechnu ztuhlost, že neklade pražádný odpor. Je-li tomu tak, je èas, aby vstoupilo do dalšího porodního stadia. Když opouští vodní lázeò, setkává se s novou, dosud neznámou silou tohoto svìta - s pøitažlivostí zemskou. Jeho tìlo má váhu. Má-li bez otøesù pøijmout tuto novou skuteènost, musíme je na to pøipravit. Zvedáme je proto z vody tak pomalu, jak jsme je tam pøedtím ponoøovali. Když dítì objeví svou váhu, zaène nìkdy køièet. Ponoøíme je tedy do vody znovu - a váha opìt zmizí. Znovu je zvedneme. A teï už to pro dítì není novinka, ale hra, ze které mùže mít potìšení. Pak je položíme na zahøátou plenu a osušíme je. Pak je zabalíme, ale hlavu a ruce necháme volné. Položíme 16 je na bok, abychom nezatìžovali jeho páteø. A tím je pøipraveno další stadium porodního dìje, které by mohlo být pro dítì opìt dìsivé, kdyby peèovatelé nedokázali jeho potøebám dokonale porozumìt. Až dosud bylo dítì ve svìtì, který byl v neustálém pohybu. Dítì prožívalo s matkou každé její hnutí, a i když matka klidnì ležela a spala, byl tu stále rytmus jejího dýchání a pohyb bránice. Nyní však nastala radikální zmìna - svìt se mu zastavil a zùstává v klidu. Zamrzl do ledu nehybnosti, øíká básnicky Leboyer. Jestliže tedy nìkdo dítì pochová, pohoupá, dopøeje mu tím vzpomínku na døívìjší svìt a uklidní je - jestliže je pouze zvedne, položí zpìt a nechá o samotì, pøipravuje mu dìsivý zážitek samoty a opuštìnosti. Dìti, které pøicházejí na svìt, mají být provázeny jemným a trpìlivým zacházením. Když klesá teplota v prostøedí, novorozenec se více schoulí a zmenšuje tak plochu tìla i ztrátu tepla. Když teplota klesne dále, vyvolá to aktivitu dítìte, neklid a nakonec køik. To zvyšuje teplotu tìla a pravdìpodobnì pøivolá pomoc ze strany dospìlých peèovatelù. Když teplota v prostøedí stoupá, aktivita novorozence klesá a jeho držení tìla je uvolnìnìjší. Tím se zvìtšuje povrch tìla a zvyšuje výdej tepla. Chování tedy spolu s cirkulaèními a metabolickými reakcemi na tepelné zmìny prostøedí dává novorozenci schopnost udržovat tepelnou rovnováhu. 17

10 III. PRVNÍ ROK ŽIVOTA DÍTÌTE 18 19

11 JAKÝ JE ZRAK NOVOROZENÉHO DÍTÌTE? Na tuto otázku mùžeme dnes odpovìdìt už s jistotou, že toho vidí více a vidí to lépe, než jsme tušili. Podívejme se aspoò v kratièkém pøehledu, co k této vìci uvádí D. B. Chamberlain, jeden z pøedních badatelù v novorozenecké psychologii. U dìtí, které se narodily jako nezralé, reaguje již zornice zøetelnì na svìtlo. Pøi ostøejším svìtle se u novorozených dìtí objevuje mrkavý reflex, a nìkdy i typický záklon hlavièky. Zatím není zcela jasné, do jaké míry je oko malého dítìte schopno tzv. akomodace èili zaostøení na urèitou vzdálenost. Zatím je dobøe prokázáno, že vnímání je nejlepší asi na tøicet centimetrù (lépe cm). To je také vzdálenost, do jaké se pøi interakci s dítìtem instinktivnì stavìjí matky (ale i ostatní lidé - a dìti už od devíti let výše). Ale vnímání není omezeno jen na tuto dálku. Aspoò u nìkterých novorozencù se podaøilo prokázat tzv. fixaèní reflex, což je schopnost umístit obraz nìjakého pøedmìtu na nejcitlivìjším místì oèní sítnice, a tam jej aspoò po krátkou dobu udržet. Nìkteré dìti už v prvních dnech života dokáží sledovat pohybující se pøedmìt pohybem oèí a nìkdy i malým pohybem hlavy. Dobøe bylo prokázáno vnímání barev - dokonce se zdá, že na nìkteré vlnové délky barevného spektra jsou malé dìti citlivìjší než dospìlí. Prokázáno je i vnímání tvarù. Dìti brzy po narození se chovají prakticky stejnì jako dìti o nìco starší. Dvakrát èastìji dávají pøednost obrazcùm pøed pouhými nevýraznì nabarvenými plochami, zakøiveným liniím pøed pøímkami, trojrozmìrným pøedmìtùm pøed dvojrozmìrnými plochami, a co je zvláštì zajímavé, lidským oblièejùm pøed jinými obrazci. Pøekvapivé výsledky pøinesly pokusy s vnímáním hloubky u dìtí starých ne více než dva týdny. Velká kostka se pohybovala z urèité vzdálenosti pøímo k oèím dítìte. Dìti reagovaly shodnì tím, že široce otevøely oèi, zaklánìly hlavièku a nìkdy provádìly i obranné pohyby rukama. Když se týž pøedmìt pohyboval nikoliv k dítìti, ale stranou od nìho, reakce dítìte se nedostavila, což znamenalo, že je schopno odhadnout smìr pohybu. Experimentátoøi potom zkusili rafinovanìjší postup. Promítali dìtem na plátno ve vzdálenosti asi jednoho metru rychle se zvìtšující pøedmìty. Reakce dìtí byly zachytitelné, ale ve slabší míøe než v pøedchozím pøípadì, kdy se reálné pøedmìty k dítìti skuteènì pøibližovaly. Že jde o vnímání vzdálenosti a nejen velikosti, to potvrdil koneènì další pokus, ve kterém se pøímo k dítìti pøibližovaly støídavé dvì kostky z molitanu, jedna malá a jedna velká. Pøibližovaly se však do takové vzdálenosti, aby jejich obraz, který vrhají na sítnici, byl stejný. To znamená, že malá kostka se musela 20 pøiblížit více, velká kostka se zastavila v patøiènì vìtší vzdálenosti od dítìte. Dìti reagovaly jen na blízké pøiblížení malé kostky a na velkou kostku nereagovaly vùbec - èili vnímaly zmìnu ve vzdálenosti. Tak jako je malé dítì více cítící a chutnající, než jsme si døíve pøedstavovali, je zøejmì i více vidomé, a tím i více pøipraveno k vnímání svìta a k souèinnosti s ním. CO SLYŠÍ NOVOROZENÉ DÍTÌ? Nakonec jsme si nechali sluch. Co nám o nìm øíká dnešní vìda? Pøední badatelé i vìdecká sympozia shodnì konstatují, že cesta k záhadám lidské komunikace je nesmírnì složitá. Jedna z novì objevených cest vede právì k poèátkùm sluchového vnímání. Co vlastnì dítì slyší? A kdy slyší? A co z toho má? Dosavadní poznatky z této oblasti mùžeme shrnout asi takto: Od dávných dob matky a babièky dìtem zpívaly a dìti pøi tom blaženì usínaly. Dospìlí mají vùèi dìtem svùj komunikaèní repertoár. Houkají na nì, broukají, žvatlají, mluví k nim zvláštní bezeslovnou øeèí i zjednodušenou øeèí skuteènou, opakují slova s výraznou intonací. Ukazuje se, že už dìti v prvním mìsíci života, ba už novorozenci rozlišují tyto zvuky lidské øeèi od zvukù ostatních. A tady zaèínají dùmyslné výzkumy, jimiž se dobývá první svìtlo ve tmách lidského vnímání. Zkoumají se reakce dítìte na zvukové podnìty v prvních dnech a týdnech života. Peèlivì se sleduje chování dítìte a pomocí elektroencefalografu jsou zachycovány tzv. evokované elektrické potenciály mozku. Zvukovými podnìty jsou v tomto pøípadì tzv. technické signály, tj. umìle utvoøené zvuky, které se dají mìnit co do výšky tónu a intenzity zvuku. O tìch se dá pøedpokládat, že mají pro dítì pomìrnì malou biologickou hodnotu - že mu zkrátka øíkají moc málo. Druhou kategorií zvukových podnìtù jsou sestavy zvukù, jaké se vyskytují v lidské øeèi. A tu se ukazuje, že tak malé dìti stejnì jako dospìlí reagují napø. na nízké tóny uklidnìním a na vysoké spíše úzkostným vzrušením. Nízké tóny vyvolávají u novorozence tìlesnou aktivitu, vysoké tóny aktivitu tlumí, jako by dítì spíše strnulo v oèekávání. Na nízké frekvence dítì reaguje nejlépe pøi usínání nebo pøi lehkém spánku, na vysoké tóny naopak ve stavu bdìlém. Následkem toho možno tedy pøedpokládat, že vyladìní na rùzné tónové výšky je vlastnì vìcí intrauterinního vývoje a že v dobì narození jsou nervové mechanismy už schopny své základní sociální funkce. Dovedou rozlišit tónové frekvence lidské øeèi od jiných, nelidských frekvencí. 21

12 Pøitom èisté, stálé a izolované signály nevyvolávají u dítìte nìjaké charakteristické reakce. Necvièený pozorovatel je sotva zachytí. Na tyto podnìty také dítì prakticky nikdy neodpovídá hlasovì - nebrouká, nehouká. Nejspíše ze všeho se vyvolá tzv. pátrací reakce, kterou dítì jako by se ptalo: Co to je? Reakce na složené a strukturované zvuky napodobující lidskou øeè jsou naproti tomu velice urèité a charakteristické. I necvièený pozorovatel mùže poznat zmìny v chování dítìte. Dítì je vzrušenìjší, dá se tøeba i do pláèe, nebo naopak plakat pøestane. Mìní se srdeèní tep a jsou patrny zmìny na EEG. A co je podstatného, objevují se hlasové projevy. Dosavadní poznatky shrnuje jedna z pøedních badatelek v tomto oboru, Rita B. Eisenbergová takto: Lidé, jakožto nejsložitìjší ze všech pøírodních bytostí a jediní schopní komunikovat øeèí, mají øadu mechanismù nižšího øádu spoleèných s ostatními živoèichy, ale kromì toho mají i urèité, zcela jedineèné, specializované mechanismy vyššího øádu, které zpracovávají jen zvuky øeèi. Rita Eisenbergová pøedkládá hierarchický model zpracování zvukových podnìtù o ètyøech úrovních: 1. První stupeò v podstatì filtruje ve sluchových informacích nízké frekvence od vysokých. Vysoké frekvence se vedou do mozkového kmene ke zpracování nebo k uložení. Nízké frekvence se pøedávají ke speciálnímu kódování do vyššího patra nervového systému. Tento okruh je pøítomný pøi narození jako zbytek fylogenetického mechanismu, který spouští u živoèichù pøiblížení nebo strach a útìk. Je tedy zabudován do afektivního systému, tj. do základního citového prožívání. - Tento nejnižší stupeò patrnì zahrnuje vývojovì staré èi dávné partie mozku, zvláštì tzv. limbický systém. 2. Na druhém stupni jsou pøicházející sluchové podnìty oèiš ovány a vybírány pro další, vyšší zpracování nebo uložení. Operace na této úrovni mají už vztah k øeèi. Tøídí se tu hlasitost podnìtù a provádí se analýza zvukových frekvencí. Tyto mechanismy reagují tedy na intenzitu zvuku a umožòují dítìti orientovat se na významné øeèové výšky tónù. Výbìrové naladìní na kritické frekvence øeèi mùže pak vést nejen k pøednostní orientaci na mluvenou øeè, ale také podnìcuje vlastní øeèový aparát dítìte a pøipravuje ho na pozdìjší artikulaèní produkci. Další dva stupnì jsou víceménì spekulativní, protože novorozenci reagují jenom na nìkolik málo strukturovaných podnìtù, takže není mnoho informací, o které by se bádání mohlo spolehlivì opøít. Víceménì z toho, co je zjištìno, možno soudit, že funkèní asymetrie existuje už v tomto èasném vìku Tøetí stupeò zpracovává tedy podnìty, které mají muzikální a intonaèní charakteristiky, avšak ne specifické charakteristiky øeèi. Tyto neøeèové zvukové podnìty se vedou zpravidla do pravé mozkové hemisféry, která je u velké vìtšiny lidí pro øeè nedominantní. Tam jsou také zpracovávány nebo ukládány. 4. Ètvrtý, nejvyšší stupeò zahrnuje pøíjem a zpracování øeèových informací, které probíhají u velké vìtšiny lidí v dominantní, levé hemisféøe. DÙLEŽITOST PRVNÍHO ROKU ŽIVOTA DÍTÌTE Specialisté v oboru prenatální a natální psychologie, manželé Grossmannovi, komentují sami své nálezy v tom smyslu (a my se k jejich názoru mùžeme jen souhlasnì pøipojit), že jakýkoliv kontakt matky s dítìtem co nejdøíve po porodu silnì usnadòuje vytvoøení zcela zvláštního vztahu intimity jako základny pro další vývoj citové vazby. Nedostatek èasného kontaktu nezabraòuje vytvoøení onoho specificky tìsného vztahu intimity, i když snad pro nìj pøipravuje delší cestu. Nelze také øíci, že by èasný kontakt pøekonal pøedchozí postoje, pokud byly vùèi dítìti nepøíznivé. Je-li dítì radostnì oèekáváno, pak matka využívá plnì èasného kontaktu, a to i po nepøíjemném tìhotenství a po porodu tøeba velmi tìžkém a bolestivém. Od èasného kontaktu matky s dítìtem hned po porodu je jen malý logický krùèek k jinému opatøení, které se v zájmu dìtí, matek i celého rodinného života do porodnic znovu zavádí a nahrazuje dosavadní zpùsob pøísného oddìlení matky a novorozence. Øíká se mu podivným cizím slovem rooming-in. Tento název se, bohužel, už hodnì rozšíøil a bojovat proti nìmu je asi marné - ale natolik se nám nelíbí, že aspoò v této knížce budeme mluvit o pokojích, jednotkách èi oddìleních matek s dìtmi. Myslí se tím systém, podle kterého dítì zùstává s matkou od porodu po celou dobu jejího pobytu v porodnici. Matka má jeho postýlku u svého lùžka, tak aby na nì mohla dobøe vidìt, aby k nìmu mohla snadno dosáhnout a pohodlnì je sama opatrovat. A mùžeme s radostí konstatovat, že matky tìchto možností bohatì využívají. Úmyslnì jsme øekli, že to je zaøízení, které se znovu zavádí. Ano, jde o jakousi renesanci starých praktik, ovšem na nových základech a s novými poznatky, které pøinesla moderní medicína. Dnes už je dalekosáhle zvládnuta novorozenecká úmrtnost a nemocnost, umìlá výživa je natolik vypracována a hygienická opatøení jsou natolik úèinná, že je možno pomýšlet na duševní a sociální blaho našich dìtí v daleko vìtší míøe než kdy døíve. 23

13 Na jakých argumentech stojí tato staronová praxe? První argument: Není dobré odluèovat matku od dítìte, jak se v posledních nìkolika desítiletích praktikovalo! (Za døívìjších dob pøi porodech doma nic takového samozøejmì nebylo, ba neznaly to ani døívìjší porodnice. Nenajdeme nic takového u pøírodních národù. Je to tedy nìco nepøirozeného.) Odlouèení znamená frustraci pøirozených duševních potøeb a po delší dobì i psychickou deprivaci. Zasahovat do tìchto jemných mechanismù v tak citlivém životním období, jakým je porod a šestinedìlí, je pøinejmenším nebezpeèné a nezodpovìdné. Další argumentace poukazuje na pøíjemnìjší prožitky matek, na klidnìjší chování dìtí a na jejich rychlejší intelektové vyspívání, na rychlejší a pevnìjší utváøení citových vztahù, na delší dobu kojení a na øadu dalších pøíznivých okolností. Tyto pozitivní vlivy nutno ovšem dokázat, èímž se otvírá další nové pole pro psychologický výzkum. Ovšem ani zde nejsou ještì pomìry natolik ustáleny, aby se daly odvodit jednoznaèné závìry. Nìkde se totiž praktikuje systém matek s dìtmi jen jaksi napolovic, a to tak, že matky mají dìti u sebe jen pøes den, kdežto na noc pøebírají péèi o nì sestry na spoleèném novorozeneckém oddìlení. Dùvodem je vìtšinou ohled k matkám, aby si odpoèinuly a mohly se lépe vyspat. Na druhé stranì se tím však podstatnì mìní situace dítìte, a to pøedevším z hlediska vypracování individuální periodicity pøijímání potravy a rytmu spánku a bdìní. NÌKOLIK SLOV O KOJENÍ Kojení prospívá nejen dítìti, ale i matce. Je spolehlivì prokázáno, že napomáhá k rychlejšímu a dokonalejšímu stažení dìložního svalstva a snad i k úpravì postavy do žádoucích tvarù. Kojení je jeden z nejvýznamnìjších prostøedkù pøedcházení arteriosklerózy v pozdìjším vìku. A že má kojení velký význam pro rozvinutí mateøských postojù ženy a pro celou její psychiku, je dnes již neménì dobøe potvrzeno. Pøitom z psychologického hlediska je kojení klasickou situací interakce mezi matkou a dítìtem, kde jedna i druhá strana dává a pøijímá, jedna druhou stimuluje, jedna i druhá prožívá intimitu tìsného vztahu tìlesného a citového. (Pøipomínáme v této spojitosti poznatek z výzkumu dìtí narozených z nechtìného tìhotenství. Tyto matky kojily dìti významnì kratší dobu než matky dìtí pozitivnì pøijímaných. Mezi nechtìnými dìtmi bylo také významnì více tìch, které nebyly kojeny vùbec.) 24 Je tu pøíležitost povýšit, øíká M. Damborská, ošetøovatelskou techniku a racionální krmení na láskyplný, emocionálnì akcentovaný obøad, který mùže ovlivòovat pøístup k dítìti, pøedevším však vnímavost matky k signálùm dítìte. Kojit je tedy dnes moderní a má i veškerou vìdeckou oporu! Rozhodnutí matky nekojit je nemoderní a patøí minulosti! Pøi pozorování spontánního chování matky za porodu doma se zjistito, že matka má tendenci velmi brzy, zpravidla již bìhem prvních pìti minut, pøikládat novorozené dítì k prsu. Totéž lze pozorovat pøi porodech provádéných Leboyerovou metodou. Dítì prsní bradavku matky olizuje, bere do úst, pokouší se sát - a tím silnì povzbuzuje mléènou sekreci. Profesor J. Švejcar pøipomíná, že olizování bradavky dítìtem má ještì další význam. Dítì totiž slíže z bradavky infekèní choroboplodné èinitele, kteøí se vyskytují v životním prostøedí matky a vùèi nimž má matka vytvoøeny specifické protilátky. Ty se pak pøenášejí mateøským mlékem na dítì, takže je dalekosáhle chránìno proti možnému onemocnìní. Tím se vysvìtluje také skuteènost, že novorozenci umístìní na jednom pokoji s matkou neonemocní, ani když do této místnosti volnì pøichází otec, druhé dìti a ostatní rodinní pøíslušníci, jak je to dnes již v mnoha porodnických zaøízeních rùzných zemí svìta zavedeno. Nejnovìjší výzkumy tvorby mateøského mléka objasòují složitou souhru mechanismù biologických a psychických v tomto dìji, ale jeho tajemství do všech podrobností zdaleka ještì prozkoumáno nebylo. Je však jisté, že dotyk rtù dítìte s prsní bradavkou je tu èinitelem základního významu a že je dobøe zvláštì zpoèátku, je-li opravdu èastý. K provokaci produkce mléka tedy nestaèí jen pouhé mechanické odstøíkávání a vyprazdòování prsu. Z toho pak také vyplývá pøedpoklad, ostatnì dnes již mnahonásobnì potvrzený èetnými studiemi, že se tvorba mléka zvýší a prodlouží na delší dobu, jestliže se matce umožní pøiložit dítì k prsu, kdykoliv se dožaduje pití. Patnáct procent matek není schopno kojit, uvádí M. Damborská. Tyto matky je tøeba vést k takovému zacházení s dítìtem, které by láskyplným zpùsobem napodobilo situaci pøi kojení tak, aby z toho vznikl onen emocionálnì akceptovaný obøad. U matek, které jsou schopny kojit, je možno dosáhnout úspìchu správnou psychologickou pøípravou v tìhotenství, i dostatkem informací o hubených fázích laktace (konec šestinedìlí, první poporodní menstruace). Kojení musí mít ovšem svùj øád. Jedná se o dávky hlavní a doplòující. Doplòující dávka, pøijatá mezi dvìma dávkami hlavními prakticky základní rytmus pøijímání potravy neovlivòuje. Jako by ji organismus dítìte prostì nevzal na vìdomí. 25

14 Podobnì je tomu s noèní pauzou. Malí kojenci, kteøí jsou krmeni podle svých vnitøních hodin, a nikoliv podle organizaèního øádu novorozeneckých oddìlení, si zpravidla sami od sebe zaøadí svou noèní pauzu, a to tak, že jednu noèní dávku prostì zaspí. Dìje se tak náhle a nikoliv snad postupným prodlužováním dosavadních pøestávek mezi jednotlivým kojením nebo krmením. Dochází k tomu nejdøíve koncem prvního mìsíce a nejpozdìji bìhem tøetího mìsíce. Odvykání dítìte noènímu krmení je tedy nejen zbyteèné, ale dokonce nevhodné, protože pøirozený biologický rytmus dítìte narušuje. Z toho všeho jasnì vyplývá, že poznat tuto individuální rytmicitu jednotlivých funkcí dítìte je možné jen tehdy, jestliže matka s dítìtem skuteènì ètyøiadvacet hodin dennì žije. Neznamená to, že by je musela mít stále na oèích, ale musí je mít aspoò v dosahu a v dohledu, kdykoliv k tomu pocítí potøebu a kdykoliv dítì dá najevo, že nìco potøebuje. Z tohoto hlediska je tedy výhodný vlastnì jen úplný systém matek s dìtmi, jak jej doporuèuje prof. Švejcar. Polovièní øešení, kdy matky mají dìti na svém pokoji pøes den a v noci jsou dìti na oddìlení novorozencù, zùstává nejen na polovièní cestì, ale ztrácí to podstatné: neumožòuje matce poznat právì celodenní rytmus dítìte a pøizpùsobit se mu. KONTAKT MATKY S DÍTÌTEM Pøibližme si nyní, jak to v praxi èasto bývá. Matka zvedne nemluvnì na ruce do šikmé polohy - dítì v této poloze zvýší svou úroveò bdìlosti a pozornosti a otevøe více oèi - matka se pøiblíží svým oblièejem k tváøi dítìte a usmìje se na nì - výraz dítìte se nápadnì oživí - matka na dítì mazlivì promluví - dítì zaène vzrušenì pohybovat rukama a nohama - matka s potìšením sleduje tyto projevy radosti dítìte, kývá hlavou a výraznou mimikou (se zvednutým oboèím a pootevøenými ústy) se dále pokouší udržet a zvýšit zájem dítìte - pozornost malého nemluvnìte se však brzy vyèerpá, dítì odvrací svùj pohled a ztrácí zájem - matka je pokládá do polohy vleže. Celý tento øetìz aktivit (v našem pøípadì devíti) probìhl bìhem nìkolika málo sekund. U nejmenších dìtí s krátkodobou pozorností netrvá obvykle déle než pìt až deset sekund. Jednotlivé èlánky tohoto øetìzu tedy trvají zpravidla zlomek sekundy. Dùležité je však to, jak na sebe plynule navazují a jak jsou dohromady sladìny. Tou mìrou, jak vzrùstá radostné vzrušení dítìte, roste i radostná emoce matky. Únavu dítìte zachytí pozorná a citlivá matka a reaguje na ni tak, že ponechá dítì v klidu. Pùsobení bìhem nìkolika sekund je tu však velmi intenzivní a dítì se pøitom uèí velmi dùležité 26 lekci: poznává, že mùže svým chováním navodit urèité aktivity u svého dospìlého partnera a že mùže za urèitých okolností oèekávat jeho známé projevy. Zaèíná tedy rozumìt sledu pøíèin a následkù v sociální vzájemnosti. Jeho pocit vlivu èi pùsobivosti tím rychle narùstá. Uèí se, že mùže mnoho z dìní svého okolí ovládat, a tak narùstá jeho sociální moc. Uvìdomíme-li si, že podobný øetìz rychle za sebou jdoucích èinností se bìhem dne opakuje nesèíslnìkrát, pak snadno nalezneme jeho význam pro vývoj dítìte a pochopíme, proè mají podobné vzájemnì spojené aktivity rodièù a dítìte vìtší význam než dobøe mínìné, pøedem naplánované a zámìrnì øízené vychovávání. K významnému, intenzivnímu prùbìhu vzájemné souèinnosti dochází ovšem nejvíce za plnì bdìlého stavu, ale do jisté míry je pozorován i bìhem nìkterých fází spánku dítìte a matky. Je ovšem docela dobøe možné, že dítì svým pohledem nebo hlasovým projevem dá najevo pøání zahájit takovou øadu, avšak nedostane se mu potøebné, nebo pøímo již oèekávané odpovìdi. Jestliže se podobná situace opakuje èasto, ztrácí dítì zájem o sociální kontakt a pøestane se vzájemnému sdìlování pocitù dále na èas uèit. Bylo to prokázáno i experimentálnì v laboratoøi. Matka se v zorném poli dítìte objeví, na chvíli mu zmizí a znovu se ukáže. Dítì ji uvítá zprvu radostným výrazem. Jestliže se však podobná situace odchodu matky opakuje èastìji a nepøedvídatelnì, ztrácí už dítì zájem o kontakt s ní, když se mu opìt pøedstaví. Jindy mùže nepodaøený sled vzájemných smìn aktivit vypadat jinak: dítì s krátkým rozsahem pozornosti se od matky odklání, ale matka je bez ohledu na to dále bombarduje svými podnìty, aby pokraèování kontaktu vynutila. Dùsledek je prohloubení odklonu dítìte od styku s lidmi nebo jeho mrzuté fòukání. Pøedprogramování dítìte si tedy vysvìtlujeme tak, že novorozenec pøichází na svìt vybaven schopností reagovat právì na podnìty pøicházející od lidí a že pro druhé lidi pøedstavuje svým zvláštním chováním mimoøádnì silnou pohnutku k jejich èinnostem zamìøeným na pomoc i na pouhou spoleènou aktivitu. Každé genetické pøedprogramování se ustavuje pøirozeným vývojem druhu pouze tehdy, když dovoluje úèinné pøizpùsobení tìm vlastnostem prostøedí, které zùstávají stálé po dlouhý sled generací. Tak tedy je kojenec pøedprogramován na dýchání, když se poprvé setká s novým mimodìložním prostøedím, na pøíjem potravy, jakmile pøestane dostávat výživu z krevního obìhu matky. Stejnì tak mùžeme tedy právem pøedpokládat, že je pøedprogramován na podnìty, které pøicházejí od dospìlých, na jejichž péèi je jeho pøežití zcela závislé. Reakce dítìte mají zajistit jejich zájem a motivovat je k èinnostem nezbytným pro jejich rùst a vývoj. Už pøed více než dvaceti lety ukázaly pokusy provádìné americkým psychologem R. L. Fantzem, že se novorozenci dívají déle na oblièeje než 27

15 na ostatní podnìty. Novìji byl tento fakt upøesnìn. Nejde tu o to, že by novorozenci dávali pøímo pøednost urèitému podnìtu (napø. konfiguraci oblièeje), ale zøejmì vyhledávají takovou podnìtovou situaci, která zajiš uje optimální dodávku vzruchu. Podnìt je pro nì zajímavìjší, když má pøimìøenou složitost, když hranice temného a jasného je dost ostrá, když obraz dopadá na žlutou skvrnu oèního pozadí a když je objekt v pohybu. A to je právì nejèastìji tehdy, když se tváø dospìlého pøiblíží k dítìti na vzdálenost asi dvaceti až pìtadvaceti centimetrù a zlehka se pohybuje. Potvrzuje se také starší pozorování, které jsme již døíve pøipomnìli, že novorozenci reagují živìjšími pohyby na ženský hlas než na hlubší hlasy nebo jiné zvuky - a dají se jimi také rychleji utišit. Už druhý den po narození dávají zøetelnì pøednost lidskému hlasu pøed tóny hudebních nástrojù. Novorozenci dovedou zøejmì rozlišovat jemné rozdíly v èasových vztazích hlásek obsažených ve všech lidských jazycích - na rozdíl od dospìlých, kteøí si tuto rozlišovací schopnost uchovávají zpravidla jen pro jazyk mateøský. Tato vysoká schopnost rozlišování jim umožòuje, aby se i v tomto smìru rychle uèili. Condon a Sander ukazovali skuteènì, že už kojenci ve vìku dvou týdnù projevovali zneklidnìní, když na nì nìkdo promluvil jinou øeèí, než kterou dosud slýchali. Ve tøetím týdnu života vyvíjejí více námahy, aby se dostali do polohy, odkud mohou slyšet hlas své matky. Vložíme-li novorozenci do dlanì pøedmìt vhodných rozmìrù, stiskne jej reflexním pohybem - ale tento vrozený ( nepodmínìný ) úchopový reflex je silnìjší, je-li mu do dlanì vložen prst, než jde-li tøeba o hùlku stejných rozmìrù: nepochybnì proto, že prst je pøimìøenì mìkký, teplý a mírnì se v dlani pohybuje. Podobnì èistì reflexní plazivé pohyby novorozence ležícího na bøíšku jsou silnìjší, je-li dítì položeno na nahé tìlo dospìlého (pokožku na pokožku), než když leží na rovné, nepohyblivé a tvrdé ploše postýlky. Kožní kontakt je pro další vývoj dítìte zøejmì vùbec nejdùležitìjší a nejzákladnìjší a je ovšem nejpøirozenìjším zpùsobem uspokojován pøi kojení. Je však také patrný ve zpùsobu, jakým matka dítì k sobì tiskne, drží je pøi koupání a ošetøování i pøi pouhém mazlivém hraní. Mnozí badatelé ukazují, jak matka intuitivnì vystihuje optimální polohu dítìte, která pøispívá k jeho zvýšené bdìlosti, a tedy i k pohotovosti ke kontaktu, a jak je dovednì drží, i když je to tøeba její prvé dítì a nikdy se tomu neuèila. Za pøíznivých okolností matka tak podporuje i onen pøíznivý vliv pøímého kožního kontaktu, ale vnímá citlivì i pohyby dítìte, cítí teplo a vùni jeho kùže. Využívá tedy všech smyslových modalit dítìte i svých vlastních - komunikuje s ním za pomoci zraku, sluchu, hmatu, èichu, chuti, vjemù polohy a pohybu. 28 Psycholog H.N.Massie filmoval v r chování matek na ostrovì Bali v Indonésii. Z filmù je zøejmo, že matky tam nepomìrnì více dítì drží - my je více ukládáme do postýlek a kolébek. Matky tam dítì utišují mnohem více tím, že je chovají a že mu nabízejí prs - u nás se mnohem více matky na dítì dívají a mnohem více si s dítìtem povídají. V jisté porodnici bylo provedeno pozorování mladých matek prvorodièek. Mladá maminka své spící dítì soustøedìnì pozorovala. Pøitom se ho jemnì dotýkala, ve své mimice zrcadlila mimiku dítìte a svou øeèí komentovala každé jeho hnutí. Velmi nápadný byl i její zájem o tìlesný zjev dítìte. Svoje èasto nesmìlé dotyky provázela projevy údivu, citového vzrušení a rùznými výroky o dítìti. Dost èasto vyslovovala žádost, aby dítì otevøelo oèi, pøípadnì mu jemnì vyèítala, že se na ni nedívá. Teprve po této láskyplné pøedehøe, když se dítì pod jejími jemnými dotyky probudilo, zaèala kojit. Tolik pozorování E. Schmidtové, k nìmuž jen znovu pøipomínáme, že šlo o matky s prvním dítìtem, tedy mladé a dosud nezkušené, které se tu chovají nikoli v souhlase s nauèenými pracovními postupy, ale v souhlase s pøirozeným mateøským instinktem. Abychom použili slov E. Schmidtové: Matka využívá bohatou škálu øeèových i ne-øeèových prostøedkù, které ovládá jako pøíslušnice lidského rodu, a celkem intuitivnì a tvoøivì je pøizpùsobuje momentálnímu stavu dítìte, ale i zónì nejbližšího vývoje - totiž tomu, èeho chce s dítìtem dosáhnout, kam je chce dovést. Mateøské chování vùèi dìtem v prvních dnech života se obecnì pokládalo za èistì ženskou záležitost. Ale novìjší studie vždy znovu ukazují, že tomu tak zdaleka není. Tak napø. Klaus a Kennell citují výzkumné práce Parkeovy, ve kterých bylo pozorováno speciálnì chování matek a otcù vùèi dìtem na matèinì pokoji v porodnici a potom k dìtem dva až ètyøi mìsíce starým. Nejpøekvapivìjším zjištìním bylo, že když byli otcové s dìtmi sami, jejich chování se nijak nelišilo od chování matek. Když byli všichni tøi pohromadì, projevovali se otcové dokonce aktivnìji než matky. Èastìji brali dítì do rukou, více na nì mluvili - jen se na nì ménì usmívali. Otcové se dovedli chovat mateøsky, když byli s dítìtem sami, a v pøítomnosti matek dokonce byli aktivnìjší a iniciativnìjší. Autoøi pokládají tato zjištìní za doklad toho, že otcové mají o malé dìti vìtší zájem, než se má obecnì zato. Byli by patrnì i lepšími vychovateli a peèovateli, jen kdyby se jim k tomu dostalo dost pøíležitosti. K pøekvapení výzkumných pracovníkù se však ukázalo, že jistota dítìte ve vztahu s otcem lépe pøedpovídala chování dítìte v nároèné situaci s neznámým dospìlým než jistota ve vztahu k matce. Možno se domnívat, že jistota ve vztahu k matce je jakýmsi obecným základem, který sám o sobì ještì o sociabilitì dítìte nerozhoduje. Pøistoupí-li však k tomu navíc jistota 29

16 vztahu s otcem, dostává vývoj sociability mohutný impulz, který se v chování dítìte vùèi cizím lidem už musí znatelnì projevit. Takøka úplný pøehled o výzkumných studiích zabývajících se rolí otce v péèi o malé dítì pøináší kniha tøí nìmeckých psychologù, z nichž hlavním autorem je W. E. Fthenakis. Kniha zdánlivì s naším tématem nesouvisí - je totiž zamìøena právnicky a pojednává o rozvodech a jejich dùsledcích pro dìti a rozvádìjící se rodièe. Více než jedna tøetina je však vìnována právì otcovské osobì. Autoøi výstižnì ukazují, jaké pøekážky pro zamìøený výzkum vztahu otec-dítì vytvoøila psychoanalýza svým jednostranným zdùraznìním vztahu matky a dítìte jakožto modelu všech dalších vztahù, které si kdy dítì v životì vytvoøí. Teprve hnutí za fyziologiètìjší a psychologiètìjší vedení porodu a poèáteèní péèe o dítì, vyznaèené jmény G. Dick Reada, R. A. Bradleye, F. Lamaze a F. Leboyera, umožnilo opìt otcùm pøítomnost pøi porodu, úèast v kurzech poøádaných pro tìhotné ženy a vùbec podstatnì vìtší angažovanost v péèi o dítì. A tu se ve výzkumu i v praxi èím dál více a zøetelnìji ukazuje, že v chování matek a otcù vùèi dìtem v kojeneckém a batolecím vìku je více podobností než rozdílù a že otcové jsou dnes velkou vìtšinou schopni se o dítì dobøe mateøsky postarat, poskytne-li se jim k tomu dost pøíležitosti. Možno z toho vyvodit nakonec i závìry pro praxi rozvodových soudù a právní poradenské služby, jako to také èiní autoøi citované knihy. PLÁÈ NOVOROZENCÙ Dá se øíci, že se nepotvrdilo starší tvrzení, opisované z uèebnice do uèebnice, že køik novorozencù je nediferencovaný - že se v nìm neodlišuje jeho okamžitý stav. Wasz-Hóckert a kolektiv pøesnou spektrografickou analýzou prokázali, že už od narození lze odlišit nìkolik typù køiku - rozdíl je mezi bezprostøedním køikem pøi prvním vdechu po porodu, mezi køikem z hladu a mezi køikem z bolesti èi nepohodlí. Patrnì lze už také pozorovat výskot z pocitu blaha. Dítì ovšem v tomto nejèasnìjším vìku nekøièí ještì, aby pøivolalo matku. Protože však ta na jeho køik reaguje jistì svým pøíchodem, brzy se u dítìte vytvoøí spojení mezi obojím a dítì potom skuteènì køièí, aby si zajistilo pozornost a kontakt. VYTVÁØENÍ RODIÈOVSKÝCH POSTOJÙ Psychologie èasného dìtství vèetnì psychologie prenatální (Matìjèek, Langmeier, 1986) pøináší dosti dokladù o tom, že dítì vstupuje v tvoøivou 30 souèinnost se svým sociálním prostøedím již v posledních mìsících svého nitrodìložního života a samozøejmì pak od prvních okamžikù po narození. U jeho prvotních vychovatelù, tj. pøedevším matek, ale ve velké míøe i otcù, jsou uvádìny v pohotovost nebo spouštìny mnohé instinktivní mechanismy, které se v èasné interakci s dítìtem významnì uplatòují a jež jsou podkladem chování dalšího, rozvinutìjšího, více uvìdomìlého, plánovaného, promyšleného a kulturnì podmínìného. Aby tyto mechanismy mohly být spuštìny, musí být ovšem pøedem pøipraveny. A to, jak se zatím zdá, zdaleka není jen vìcí rodièovského èi mateøského instinktu, který by se neomylnì dostavil vlivem hormonální èinnosti a dalších biologických dìjù probíhajících bìhem tìhotenství, porodu, laktace apod. Podstatnou mìrou se tu uplatòují tzv. rodièovské postoje. Manželé Grossmannovi (1980) se ve svém výzkumu zabývali systémem matek s dìtmi v porodnicích (tzv. rooming-in), jehož velice pozitivní vliv na èasnou i pozdìjší interakci matky s dítìtem je dnes již nepochybný. Zjistili, že po uplatnìní tohoto systému nejvíce získaly ženy, které tìhotenství plánovaly a na dítì se tìšily. Naopak nejmenší, vlastnì prakticky žádný zisk z nìj nemìly ženy, jejichž tìhotenství bylo neplánované a nechtìné. Znamená to tedy, že ani takové osvìdèené technicko-organizaèní opatøení samo o sobì nevytvoøí èi nevyvolá to, co nebylo pøipraveno v postojích matky již dávno pøedtím. Z dosavadních výzkumù je dále možné celkem spolehlivì odvodit, že vytváøení rodièovských postojù je proces probíhající od èasného dìtství až do dospìlosti. Jeho poèátky lze spatøovat v pocitech jistoty a dùvìry dítìte k primárním vychovatelùm, v tzv. specifickém citovém vztahu, který se zpravidla v plné síle objevuje již v 7. mìsíci života. Dalším dùležitým obdobím je vìk batolete, kdy se dítì aktivnì zapojuje do pøediva rodinných vztahù a získává tzv. rodinnou identitu. Vývoj pokraèuje v pøedškolním vìku postupným zapojováním dítìte do dìtské skupiny, a zvláštì pak ve støedním školním vìku, kdy dochází k diferencovanému pojetí spoleèenské role podle pøíslušnosti k urèitému pohlaví, tedy pøijetí identity mužské nebo ženské. Období zamilování, partnerského nebo manželského soužití èi samotné prožívání tìhotenství jsou pak už jen koneènými fázemi tohoto procesu. Jsou nutnì podmínìny vším, co se dìlo ve fázích pøedchozích. Chtìl bych znovu zdùraznit, že první rok života dítìte je nejdùležitìjším rokem pro celý další život. Dítì tvoøí s matkou symbiotický vztah a má získat základní dùvìru ve svìt i základní pøedpoklady pro pozdìjší schopnost žít v plnohodnotných mezilidských vztazích. Nedá-li matka svému dítìti v tomto roce dostatek péèe, nìhy i celkové blízkosti, vytvoøí u nìj základní nedùvìru v sebe, nedùvìru ke druhým lidem i celému svìtu. Mùže také 31

17 32 zpùsobit celkové vykoøenìní klíèící osobnosti svého dítìte. Mnoho pozdìjších konfliktù i kriminálních èinù má svou prapøíèinu v nevhodném chování i postojích matky. Dítì má nárok na obrovské kvantum lásky, aby mohlo prožívat svùj oikos - domov. Pojem ekologie (z øeckého oikologia) je vlastnì v pùvodním významu slova nauka o domovì. Domov prožít, domov mít a umìt ho vytváøet. Dnešní destruktivní postoje lidí k pøírodì, k sobì samým i k celému svìtu mají jistì mnoho pøíèin. Ale jsem pøesvìdèen o tom, že právì zážitky z raného dìtství zde hrají velkou roli. Psychologové a ostatní pracovníci v oboru duševního zdraví tráví hodiny a hodiny motivováním lidí ke zdraví, ale mnohdy marnì. Podvìdomí narušených lidí totiž snahy o ozdravìní èasto podrývá. Není snadné odèinit terapií všechny vlivy a traumata jejich vývoje a pomoci jim ke zmìnì postoje k sobì samým, k prohloubení vlastní identity a k pozitivnímu myšlení. Specialisté v oboru hypnoanalýzy komunikují s tzv. vnitøním dítìtem. Toto vnitøní dítì je èást nevìdomí, která zùstala zafixována v urèité traumatické etapì dìtství. Klienti regresují, vracejí se zpìt a znovuprožívají traumatické situace. Tím, že se jim objasní pøíèiny jejich potíží, mohou se tyto v rámci pokraèující psychoterapie snadnìji odstranit. Ale kolik procent takto trpících lidí psychoterapeuta vyhledá? Vnitøní dìti sedí v hlubinách podvìdomí a cítí se vìtšinou zranìné, odmítnuté, nechtìné a nemilované. Zbavené zdravého pocitu vlastní ceny a sebedùvìry se cítí ménìcenné, neschopné a nehodné lásky. Nìkteré jsou depresivní, jiné mají stálé pocity viny, nenávidí se nebo jsou agresivní. Je tvrdou skuteèností, že mnoho dìtí odmítnutých v pøedporodním stadiu a po porodu nemilovaných si pøineslo do života poruchy jako alkoholismus, emocionální problémy nebo závislost na drogách. Je tøeba si znovu uvìdomit nezastupitelnou úlohu rodièù. Každé dítì potøebuje ke zdravému vývoji stimulaci, pozornost, pocit bezpeèí, stálou péèi a nìhu a obohacené prostøedí krásou v rùzných formách. Babièka mùže plnit jen funkci dalšího podpùrného prostøedí, ale nemùže nahradit matku. Velmi smutné dìtství prožívají dìti v ovzduší hádek, konfliktù a rùzných nezralostí svých rodièù. Takové dìti jsou pak úzkostlivé, nemohou navázat bližší vztahy se svými vrstevníky, prožívají zmatek nebo vnitøní zlobu a dostávají se èasto do stavu apatie nebo deprese. A toto všechno vytváøí destruktivní podhoubí pro budoucí konflikty, agresi a trestné èiny. Dnes žijí mezi námi mladí lidé, kteøí touží ve svém podvìdomí zmìnit svou minulost, žijí mimo realitu ve zvláštních snech. Mají zranìná srdce a plouží se životem. Nejsou schopni hlubších vztahù a jsou mnohdy fascinováni zlem. Jsou to vlastnì obìti nelásky, nepøijetí a hrubých výchovných chyb rodièù a vychovatelù. Každé dítì pøi narození je jako otevøená èistá kniha. Mohlo by se stát krásným èlovìkem, kdyby mìlo možnost harmonicky rozvinout své fyzické, mentální a duševní pøedpoklady, kdyby mohlo uplatnit své pøirozené vlohy. Ale vybaveno nìkdy vadnou genetikou, obklopeno ochuzeným okolím a pod špatnými vlivy ztrácí èasem všechny své pøirozené pozitivní vlastnosti jako sebedùvìru, jistotu, touhu po poznání a tvoøivost. Stane se ustrašeným, zakomplexovaným, krutým, manipulativním a potmìšilým tvorem, který lže, je zbabìlý, má kriminální tendence, a pøedevším je agresivnì sobecký. ZÁKLADNÍ DÙVÌRA VE SVÌT, V SEBE I V DRUHÉ Již z nìkolika jmenovaných pøíkladù výzkumu vyús uje základní øada nových pohledù postnatální vývojové psychologie od 60. let ve vztah matka - dítì. Bruno Bettelheim jej krátce formuloval: Láskyplná péèe a starostlivost, srdeèná náklonnost a pøíchylnost, zprostøedkování bezpeèí, které dostateènì dobrá matka dává svému dítìti. Pøitom je tøeba si uvìdomit, že chování zamìøené výluènì na dávání mùže dokonce pøekážet individuálnímu vývoji, protože hrozí nebezpeèí, že panující mateøskost velké matky s pøevahou zadusí pod sebou všechny vlastní aktivity kojence. Musí se dojít k tomu, což se zdá být rozhodující, pøijmout aktivitu a agresivitu, jakož i individualitu dítìte, aby vztah matka - dítì ve svém interakèním mezilidském charakteru nevycházel jednostrannì z pøíliš aktivní matky. Vlastní malá osobnost, která získává v mnoha aktivních zpùsobech chování svùj výraz, se musí pøijmout, i když neodpovídá obrazu, který si udìlala matka o svém kojenci. Nebo kojenec mùže rozvíjet schopnost a nadìji na možnost ovládnutí vlastního svìta jen tehdy, když dùvìøuje své aktivitì a mobilitì, když aktivnì vytváøí pomìr k matce, je za to odmìòován, a tím vykonává vliv na matku a pùsobí zmìny v chování matky. Erik H. Erikson poukázal již døíve (1950) na to, že dùvìra jako základní životní pocit, o jejíž prožití v kojeneckém vìku jde, vyjadøuje vzájemnost. Dùvìra jako všeobecný stav nevypovídá jen o tom, že se èlovìk nauèil spoléhat na opatrovníky z okolí, na jejich solidnost a stálost, ale také o tom, že se èlovìk mùže spolehnout sám na sebe a na schopnost vlastních orgánù vypoøádat se s pudovými impulzy, že se èlovìk mùže považovat za dostateènì dùvìryhodného... Tento základní pocit je dialogický a mùže se rozvíjet jen na základní zkušenosti partnersko-dialogického dìní. Aby se toto mohlo stát v prvním roce života skuteèností, o to se musí optimálnì starat blízké osoby. To se nestane, když dítì pøespøíliš zahrnou svou láskou, ale tehdy, když pøistoupí na jeho autonomní požadavky lásky, výživy a uèení a odpovídají na nì. Tyto správné odpovìdi zahrnují v sobì také ra- 33

18 né potøeby takzvané negace. Tím rozumí Jochen Stork potøebu kojence odvrátit se a stáhnout se zpìt. V souladu s René Spitzem vyvozuje, že v negaci mùžeme vidìt poèátek lidské komunikace. Možná tomuto prvotnímu lidskému fenoménu porozumíme snáze, když si ještì jednou uvìdomíme, že žádný vztah není možný bez zdravého odstupu; každá øeè bez mlèení se stává prázdným žvanìním (S.Kierkegaard) a èlovìk je autonomní a interdependentní, já-osoba a ty-osoba, individuální vlastní bytí a osoba vztažená ke druhým. Již z tohoto dùvodu je významné, abychom vzali na vìdomí novìjší postnatální výzkumy vývojové psychologie také pedagogicky. Tyto nám doporuèují, abychom rozšíøili náš úzký zorný úhel, dosud zamìøený pouze a jedinì na vazbu kojence symbioticky závislého na matce, na možnosti vzájemného vztahu matka-dítì, které existují již v prvním roce života. Neexistuje žádný pedagogický katalog pravidel, jak opatrnì odstranit pocit závislosti a bezmoci kojence a vytvoøit diferencovaný proces komunikace na tìlesné a psychické rovinì. Pøi vší pospolitosti lidské povahy každé dítì je nezmìnitelnì vlastní tvor, který si ve svých potøebách a otázkách, zda je tento svìt, do nìhož pøichází, hodný dùvìry, vytváøí svùj vlastní výraz. Odpovìdìt na nì tak, aby byly první tápající pokusy o vztah opìtovány sice láskyplnì, ale nebyly pøedbìhnuty pøílišnou péèí, to je individuální tvùrèí úloha matky, která mùže probudit právì tak dùvìru ve svìt, který reprezentuje, jako dùvìru svého dítìte v sebe sama. Dùvìrné a dùvìøující matèino Ty mu mùže dát pocit, že svìt je dostateènì pøístupný a stálý, aby bylo možno žít ve vztahu k nìmu jistì a bezpeènì. Jen na pùdì základny upevnìné v kojeneckém vìku mùže dítì správnì zvládnout následující životní fáze a úèinnì vynaložit svou energii a pozornost na nové úkoly. Deprivaèní situace (situace osamìlosti, odepírání a nedostatku) v kojeneckém období mohou trvale narušit další vývoj osobnosti, nebo všechna energie mùže být i nadále stále znovu vynakládána na to, aby se pøece ještì dosáhlo uniklého uspokojení, jistoty a bezpeèí. Frustrace tohoto druhu mohou pøipravit cestu pro tendence v pozdìjším vìku k regresivní snaze po závislosti, k touze po mateøském nadmìrném bezpeèí a osobní starostlivosti ze strany druhých, nebo k životu naplnìnému beznadìjí a ztrátì jeho smyslu. Elementární dùvìra v sebe sama, trvalý, stálý pocit dùvìry, který se v pozdìjším životì stane podstatným znakem osobnosti, se zakládá na dùvìøe ve druhé, na dùvìøe ve svìt. Naopak nedostatek podnìtù a citovì slabé prostøedí vyvolává duševní podvýživu a duševní strádání. Na podkladì údajù z literatury a nálezù z vlastních studií dìtí vyrùstajících v dìtských kolektivních zaøízeních, v nemocnicích, mimo rodinu nebo 34 i v rodinách, které však své funkce hrubì neplní, je možno dojít k této definici: Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána pøíležitost uspokojovat nìkteré základní psychické potøeby v dostaèující míøe a po dosti dlouhou dobu. Psychickým stavem se zde míní trvalejší, nikoli však nemìnná charakteristika èlovìka, kterému nebyla dána možnost, aby své základní psychické potøeby rozvinul a ve svém životním prostøedí uplatnil. Takovýto stav vzniká nedostateèným pøívodem urèitých žádoucích podnìtù. Souèasnì však je i psychickou motivaèní základnou pro specifické formy chování. Chování deprivovaného dítìte a pozdìji i dospìlého dává urèitý obraz, jehož rozborem se zpìtnì mùžeme dobrat správné diagnózy. Tak jako existují základní potøeby biologické, které musí být plnì uspokojeny, aby malé dítì vùbec mohlo pøežít (teplo, potrava, ochrana pøed nebezpeèím, atd.), jsou i základní potøeby psychické, které musí být od poèátku v náležité míøe uspokojovány, má-li se dítì vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost. Pedagogové Langmeier a Matìjèek hovoøí o pìti vitálních potøebách: 1. Potøeba urèitého množství, promìnlivosti a kvality vnìjších podnìtù. Uspokojení této potøeby umožòuje naladit organismus na žádoucí úroveò aktivity. 2. Potøeba urèité stálosti, øádu a smyslu v podnìtech, tj. smysluplného svìta. Uspokojení této potøeby umožòuje, aby se z podnìtù, které by jinak byly chaotické a tìžko zpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv uèení. 3. Potøeba prvotních emocionálních a sociálních vztahù, tj. vztahù k osobì matky a k osobám dalších primárních vychovatelù. Náležité uspokojování této potøeby pøináší dítìti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitøní integraci jeho osobnosti. 4. Potøeba spoleèenského uplatnìní a spoleèenské hodnoty, z nichž vychází zdravé uvìdomìní si vlastního já, vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení užiteèných spoleèenských rolí a hodnotných cílù životního snažení. 5. Potøeba otevøené budoucnosti nebo životní perspektivy. Její uspokojení dává lidskému životu èasové rozpìtí a podnìcuje a udržuje v èlovìku jeho životní aktivitu. Jde o dimenzi nadìje - beznadìjnost. Základní potøeby mùžeme ovšem hodnotit jen ve vztahu k individualitì dítìte a ke spoleènosti, v níž vyrùstá. I když uvedené základní potøeby jsou zøejmì platné pro všechny lidské kultury, jsou nìkteré z nich v jednìch 35

19 kulturách více než v druhých poci ovány jako naléhavé a na jejich uspokojení je kladen vìtší dùraz. Tak napø. nìkde je pokládáno za žádoucí vést dítì ke zdrženlivosti a pasivitì, jinde se naopak preferuje aktivita a podnikavost. V nìkterých kulturách je vítáno, aby dìti byly co nejdéle závislé na rodièích, v jiných se musí co nejdøíve osamostatnit. Z toho pak plyne, že pøívod podnìtù bude už od samého poèátku jinak odmìøován a zamìøován. V tomto smyslu se tedy i psychická deprivace projeví tím, že jedinec v dùsledku dlouhého neuspokojování svých psychických potøeb (které jsou žádoucí pro vytvoøení zdravé a v dané spoleènosti dobøe integrované osobnosti) nebude schopen pøizpùsobit se situacím, jež jsou v této spoleènosti bìžné. Bude se chovat zvláštnì, svým zpùsobem asociálnì a deprivovanì. Když sledujeme rùzné informace psychoterapeutù a psychologù, zjistíme, že základy pro strukturu osobnosti, která je charakterizována uzavøeností vùèi svìtu v jeho rozmanitých vztazích, chybìjící životní odvahou nebo anonymním strachem ze života, mohou být položeny pravdìpodobnì již v prvních mìsících života. S jistotou se dá samozøejmì ještì øíci málo o tom, jak se projeví deprivace, pøedevším emocionálnì sociální deprivace, na pozdìjší osobnosti. A pøece se již zcela zøetelnì krystalizuje to, že pozdìjší èasto teprve v dospívání nebo v dospìlosti vystupující neschopnost prožívat city, také porucha pocitu sebehodnoty, selhání ve vztazích já-ty, chorobná snaha po moci a velikosti, nenasytné pøání po pøitakávání a obdivu a koneènì i stále znovu se opakující pocit porážky, deprese a vnitøní duševní prázdnoty mají svùj základ právì v raném dìtství. V psychoterapii se proto hovoøí o symptomech narcistické poruchy osobnosti, protože normální, vìku pøimìøené narcistické potøeby kojence a malého dítìte jako potøeby pocitù tepla, jistoty a bezpeèí, tak také ale potøeby distance a vlastní aktivity byly opakovanì porušovány. Èlovìk je pøirozenì založen tak, že je schopný snést jistou míru nedobrého stavu bez poškození; pokud se ale k nevyhnutným frustracím pøidruží ještì mnoho tìch, kterým by se dalo vyhnout, a pokud je tím postiženo velmi citlivé dítì, pak se tím vytvoøí základ ke vzniku narcistické poruchy osobnosti, jejíž symptomy se postupnì stávají zjevné. Úkolem výchovy tedy je prezentovat dítìti svìt, jemuž by mohlo dùvìøovat, jako pøedpoklad pro to, aby mohlo získat sebedùvìru. Dítì musí zakusit, že je v tomto svìtì vítáno a pøijímáno, že si ho rodièe pøejí a má doma své pevné místo. Protože èlovìk není žádná bezbøehá monáda, ale je svìtu otevøená, tisíckrát se svìtem spojená bytost, jsou jeho dùvìra ve svìt i jeho sebedùvìra vztaženy jedna k druhé a èlovìk nemùže mít jednu bez druhé. Z toho poznáváme, jak velikou roli hraje založená dùvìra ve svìt, prezentovaná a reprezentovaná v první øadì matkou a jinými blízkými osobami, pro sebedùvìru, sebenalezení, sebeurèení a vývoj identity. 36 Poskytnutí dùvìry jako pøedpoklad ke schopnosti dùvìry jistì není výchovným úkolem, který by byl omezen pouze na kojenecké období, ale musí být nadále vnímán ve spojení s dalšími úkoly v následujících vývojových fázích. Pro kojeneckou fázi je to ale nejdùležitìjší, a proto první úkol, který s výhledem na víru, jejíž primární složkou je schopnost dùvìry, nesmí být v náboženské výchovì podcenìn. Podcenìno nesmí být pøedevším nebezpeèí, že dìti, které se v prvním roce života nemohly nauèit dùvìøovat, se nauèily základní nedùvìøe ve svìt, v lidi a v sebe sama. S takovou základní nedùvìrou mùže èlovìk pozdìji jen tìžko uvìøit ve smysl života, doufat v lidský svìt a s láskou se pro takový svìt nasazovat. S narozením následuje tedy první vnitøní diferenciace mezi lidským individuem a jeho svìtem. A když se dítì narodí do kultury vztahù pro nìj pøíznivé, která zaruèuje po odtržení z jednoty dítìte se svìtem v mateøském lùnì (symbiotická jednota) vnitøní zùstávající spojenost dítìte se svìtem (symbiotická spojenost), pak mohou postnatální mìsíce života být pro dítì zrozením dùvìøující víry v život - prefigurativní nacvièení pozdìji uzrávající køes anské víry, která vychází z hloubi duše. Nebo zùstávající spojenost se svìtem jako celostí, pøíp. s nìèím jiným, co bezpodmíneènì pøijímá a co pøisvìdèuje vlastní existenci, mohla již zanechat své stopy v nejranìjší životní zkušenosti, tedy v nejhlubší historii duše. První nadìje se prokázala a mùže se dál rozvíjet s pozdìjším výkladem svìta a života. Naproti tomu nedùvìra založená v kojeneckém vìku, v níž se krystalizuje raná zkušenost být opuštìn lidmi i svìtem, je deficientní nebo zcela destruktivní živná pùda pro pozdìji dozrávající bytostní nadìji, i když to nevyluèuje, že èlovìk pøece jen pøes všechny rané negativní zkušenosti se svìtem k této nadìji dojde. Mateøská blízká osoba, která povzbuzuje k dùvìøe v život, totiž dává zapomenout na rajsky symbiotickou jednotu se svìtem a léèí trauma porodu. Vnitøní vztah mezi matkou a dítìtem pøedstavuje pro dítì všechno ve všem. Zakouší tento vztah spíše zvnitøku než zvenèí. To, co se nám tedy jeví jako vztahové dìní mezi dvìma osobami, zakouší dítì jako patøící zcela k nìmu samému. Psychoanalýza zde ráda hovoøí o prvním narcismu a také o pocitu omnipotence. Síla vztahu mezi dítìtem a matkou, kterou dítì zakouší jako pravlastní a která prostupuje veškerý jeho život, by mohla být i základem zkušenosti moci žít v bytostní a vždy znovu obnovované nadìji. Specifický citový vztah, který se u vìtšiny dìtí v plné síle objevuje na konci prvního roku života, je v pøevážné vìtšinì navázán k matce. Všechny výzkumy však potvrzují, že souèasnì (nebo skoro souèasnì) se u vìtšiny dìtí tvoøí tento vztah i k jiným osobám, které jsou v jeho blízkosti, a to na prvním místì k otci. Jestliže tedy matka mùže pøipustit, že se otec na péèi 37

20 o dítì v útlém vìku podílel a mìl o nì zájem, lze pokládat za vysoce pravdìpodobné, že se tu ze strany dítìte citový vztah k otci vytvoøil. Je potom vùèi dítìti nešetrné a bezohledné takový vztah rušit. I kdyby tomu tak nebylo, už pouhá skuteènost, že otec nìjaký èas v blízkosti dítìte byl, stýkal se s ním a rodina žila spoleèným životem, vede nutnì k vytvoøení nìjakého vztahu dítìte k otci. Kromì pøípadù duševního onemocnìní a vážných anomálií ve vývoji osobnosti otce (poèítáme k nim i alkoholismus), kdy rozvod je osvobozením dítìte z patologické atmosféry domova a ochranou pøed opakovanými traumatickými zážitky, mùže ztráta otce znamenat pro dítì ztrátu významného zdroje socializaèních podnìtù a následné ochuzování jeho sociálního vývoje. Psychologické výzkumy rovnìž ukazují, že základy vìdomí vlastní identity (vlastního já) se tvoøí v prvních dvou až tøech letech života. Vytváøejí se mnohem rychleji a lépe, jsou-li s dítìtem v rodinì oba rodièe se svými specifickými rolemi (mužskou-ženskou, mateøskou-otcovskou), než je-li dítì jen s jedním z nich. Výhradní dvoupólový vztah já-ty vývoj identity a sociálních vztahù spíše omezuje, zatímco vztah já-ty-on-my sociální vývoj uvolòuje a podporuje. Otec je za normálních okolností pro dítì také pøirozeným modelem mužské životní role a samozøejmou identifikaèní osobou, a to nepochybnì již od sklonku kojeneckého vìku. Vývoj této identifikace pak pokraèuje pøes vìk školní až do doby adolescence. Ztráta otce je tedy dítìtem nepøíznivì poci ována v kterékoli dobì jeho socializaèního vývoje. IV. ZLATÝ VÌK BATOLETE 38 39