Kontakty. Vydává MO ČR Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova Praha 6 IČO Šéfredaktor: Jaroslav Pajer

Transkript

1 Vydává MO ČR Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova Praha 6 IČO Šéfredaktor: Jaroslav Pajer Redakce Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Foto na titulní straně: Jan Kouba V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje PIC MO, Rooseveltova 23, Praha 6 Oľga Endlová, tel Tisk: TISKÁRNA K-TISK s.r.o. Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: Toto číslo vyšlo dne: Kontakty Jana Deckerová tel.: mobil: jana.deckerova@ .cz Martin Koller tel.: mobil.: martin.koller@ .cz Jan Kouba tel.: mobil: Pavel Lang tel.: mobil: pavellang@centrum.cz Vladimír Marek tel.: mobil: v.mare@post.cz Jaroslav Pajer tel.: mobil: pajer.jaroslav@seznam.cz Obyčejné BS na PC Realismus a transparentnost Devět měsíců na horké půdě Výjezd s monitorovacím týmem.. 12 Po Pradědu Lysá hora Ohlédnutí po pěti letech Výcvik jako koníček Závazek anonymních odborníků Stále více studentů Miny historie a rozdělení Rodinná pohoda a hanušovické pivo O krok vpředu Na chvíli zapomenout Nejen show Vycházejí Vojenské rozhledy Příliš rychlé povstání Lípa z Kupkovy dílny Vojenská zotavovna Hotel MĚŘÍN Město v dějinách a dějiny ve městě A spoj

2 REPORTÁŽ Piloti z náměšťské základny letectva mají na každý měsíc plánovány bojové střelby na pozemní cíle OBYČEJNÉ BS na PC co nejefektivněji využít. Mi-24/35 působí zpravidla v přízemních a malých výškách a L-39 spíše ve středních výškách. Den před letovou akcí, kdy se provádí plánování do tabulky letů, proběhnou dohovory, kdy a kdo v tom či onom okně bude cvičit, vysvětluje vedoucí letové směny. Munice na stojánce letadel Na stojánce albatrosů je čilý ruch. Dominantní role mezi příslušníky technického personálu dnes patří specialistům odbornosti letecké výzbroje neboli zbrojířům. Všechna čtyři éra jsou vyzbrojena kontejnery s kanonem GŠ-23 a v něm padesáti náboji, konstatuje Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA Je pár minut po desáté hodině, když kapitán bitevního vrtulníku Mi-24/35 zvedne 0790 do vzduchu. O chvíli později jej následují další tři stroje. Sotva zmizí za horizontem, tak ze vzletové a přistávací dráhy náměšťské základny startuje cvičný proudový letoun L-39ZA. Úkolem dnešního letového dne jsou bojové střelby (BS) na pozemní cíle (PC). Čtyřiadvacítky budou střílet ve Vojenském újezdu Libavá a devětatřicítky v Brdech. Připraveny máme čtyři stroje od každého typu, říká vedoucí letové směny major Michal Bartakovič a upřesňuje: Osmihodinová směna je rozdělena do jednotlivých letových oken. Letouny L-39 jich mají plánováno pět a vrtulníky Mi-24/35 čtyři. Kolik toho na střelnici ve skutečnosti odstřílíme a odházíme, záleží především na meteorologických podmínkách. Jinými slovy, špatné počasí může náměšťským pilotům pořádně zkomplikovat kontinuitu výcviku. Proč? Působení na leteckých střelnicích se totiž plánuje dlouho dopředu. Dostaneme konkrétní dny na provedení bojových střeleb základny. Z důvodu značné vytíženosti vojenských újezdů je těžké termíny měnit. Nevyhovující meteorologická situace zapříčiní, že se naplánovaná cvičení neprovedou a musejí se odsunout napříště, dodává mjr. Bartakovič a konstatuje, že ostré střelby bývají součástí výcviku zdejšího létajícího personálu každý měsíc. Nejeden čtenář si klade otázku, nakolik je v této souvislosti spletité řídit smíšený provoz letadel a vrtulníků? Nejde o nic mimořádného. Při ostrých střelbách letouny, respektive vrtulníky jdou na střelnice a tam zhruba půldruhé hodiny působí. Jde tedy o jejich přílety a odlety ze základny. Při standardní letové akci je to o vzájemné koordinaci mezi letkami. Pracovních prostorů základna nemá mnoho, a tudíž se musí detailně naplánovat, jak je 2 3

3 REPORTÁŽ REPORTÁŽ kapitán Tomáš Dedera a posléze upřesňuje, že pod křídly dvou L-39ZA jsou dále zavěšeny tříštivo-trhavé letecké pumy OFAB TU a dva albatrosy mají na závěsnících podvěšeny dva raketomety UB-16-57UMP se šestnácti kusy neřízených kumulativně- -tříštivých raket typu S-5KO. Zbrojíři berou do rukou červené praporky a umísťují je před i za letounem. Od této chvíle jde o zakázanou zónu, do níž mohou vstoupit pouze oni. Letouny musejí být natočeny do takzvaných bezpečnostních směrů, v nichž není pohyb personálu ani techniky. Teprve po provedení prací ostatními pozemními specialisty přicházíme k mašině my. Zkontrolujeme, zda je vše, jak má být, a provedeme vlastní nabití. Všechno se zapisuje do deníku přípravy. Letoun poté předáme zpět technikovi, říká kpt. Dedera. Na další povídání už není čas. Na speciální stanoviště přijíždí L-39ZA, který před pár desítkami minut plnil úkol na letecké střelnici. Zbrojíři nejprve provedou kontrolu po střelbě, takzvanou zádržku. Vše je bez závad, proto pouštějí cvičný proudový letoun na stojánku. Tam bude doplněn palivem a opět vyzbrojen pro další let. O pár set metrů dál se odehrává téměř identická činnost. Z muničního skladu se přivážejí bedny s náboji a raketami, které si přebírají zbrojíři 221. vrtulníkové letky. Dnešní střelby jsou jak z čtyřhlavňového rotačního kulometu JakB 12,7 mm, tak z třiadvacetimilimetrového kanonu GŠ-23. Z raketových bloků UB-32 se budou střílet neřízené rakety S-5. Pro jednu misi na střelnici nabíjíme do pásu kulometu padesát nábojů, sto kusů jde pro dva kanony a dvacet neřízených raket do bloků, upřesňuje kapitán Petr Štěpnička. On i další specialisté letecké výzbroje berou ostré bojové střelby jako jisté zpestření svojí činnosti. Jejich měsíční periodicitu považují za akceptovatelnou. I když Ono se řekne, že ostré střelby jsou pouhé tři dny v měsíci. Avšak zasvěcení vědí, co všechno se kolem nich točí. Přípravná fáze a činnost po střelbách nám zaberou de facto dva týdny intenzivní práce, dává nahlédnout do zákulisí profese kpt. Štěpnička. Oba důstojníci kladou veliký důraz na bezpečnost práce. Veškerý létající, technický a zabezpečující personál prochází před bojovými střelbami několikerým poučením o bezpečnosti. Při dodržování stanovených pravidel není důvod k obavám. Spíše jde o patřičný respekt. To, že se čas od času mašina vrátí ze střelnice s nevystřelenou municí, je realita. Důvody mohou být jakékoliv. Máme však přesné instrukce, jak v takových případech postupovat, říkají shodně. Přezkoušení na střelnici Jaká je aktuální vycvičenost pilotů základny letectva v Náměšti nad Oslavou v ničení pozemních cílů? Tato činnost potřebuje dril, tudíž vyžaduje nepřetržitý výcvik. Na pilotech se okamžitě projeví každá delší pauza, a to tak, že se jim na střelnici nedostává potřebné sebejistoty. U letky se nám vcelku daří dodržovat posloupnost stanovených cvičení. Postupujeme od denních střeleb z horizontálního letu přes působení dvojice a roje vrtulníků až po noční střelby, říká velitel 221. vrtulníkové letky podplukovník Rudolf Straka a pochvaluje si v této souvislosti nemalý posun vpřed. Několik nových operátorů a kapitánů vrtulníků jsme docvičili na denní střelby. Byť na střelnici Libavá nemáme možnost z důvodů bezpečnostních opatření provádět složitější manévry, jejich výcvik se nám podařilo dotáhnout do zdárného konce. Po této fázi s nimi můžeme bez obav přejít na činnost ve skupině. To je bezpochyby krok vpřed, dodává. Také velitel prvního roje 222. výcvikové letky major Jaroslav Morochovič nemá důvod k pesimismu. Úkoly střeleb na pozemní cíle se nám daří plnit i přes některé negativní faktory. Těmi největšími jsou nevyhovující počasí na střelnici nebo závady na letecké technice. Přesto se dostaneme na střelnici de facto každý měsíc. Důležité je, že nás v tomto ohledu nelimitují počty používané munice. Naše požadavky pro účely výcviku jsou zabezpečovány. Množství výzbroje je spočítáno rok dopředu, a když se jedna střelnice neuskuteční, tak ji využijeme v následném termínu ostrých střeleb, říká zkušený vojenský pilot. Bojové střelby však nejsou výlučně o mistrném zvládnutí techniky pilotáže. Úspěch, respektive neúspěch v BS přímo ovlivňuje psychiku příslušníků létajícího personálu. U mladých letců ve výcviku to platí dvojnásob. Na vlastní kůži se přesvědčí, že když dělají věci tak, jak se správně mají, zbraňové systémy efektivně fungují. Vidí, že to má svůj význam a není to v uvozovkách jenom létání pro něco, konstatuje mjr. Morochovič. 4 5

4 PŘEDSEDNICTVÍ EU S generálporučíkem Jaroslavem Kolkusem, vojenským představitelem České republiky pro NATO a EU, hovoříme o uplynulém půlroce českého předsednictví Radě EU REALISMUS a transparentnost Text: Jan PROCHÁZKA a Pavel LANG Foto: Marie KŘÍŽOVÁ a Radko JANATA Česká republika v prvním pololetí letošního roku tedy od 1. ledna do 30. června, poprvé v historii předsedala Radě Evropské unie. Hlavními prioritami českého předsednictví byly tři oblasti ekonomika, energetická bezpečnost a Evropa bez bariér. Na plnění jednotlivých programů se podílela řada resortů, včetně Ministerstva obrany, které se v rámci předsednictví zaměřilo na tři klíčové oblasti. Za prvé na rozvoj obranných schopností, za druhé na spolupráci se strategickými partnery, zejména se Severoatlantickou aliancí, a za třetí na vojenské operace. Jak se resortu obrany dařilo plnit tyto vytyčené úkoly, jsme se zeptali generálporučíka Jaroslava Kolkuse vojenského představitele České republiky pro NATO a EU. Pane generále, šest měsíců českého předsednictví Radě Evropské unie je sice již minulostí, ale přesto, co pro vaše pracoviště tato mezinárodně významná etapa českého členství v EU znamenala? V každém případě to bylo veliké poznání jak pracovat v mezinárodním prostředí, kdy se na prosazování jednotlivých priorit v rámci Evropské bezpečnostní obranné politiky podílel celý tým nejen vojenského úseku Stálého zastoupení (SZ) ČR v EU, ale také Stálé delegace při NATO. Naše práce byla prioritně zaměřena na tři klíčové oblasti, na rozvoj obranných schopností, na vojenské operace Evropské unie a v neposlední řadě také na partnerské vztahy EU s dalšími mezinárodními organizacemi, tedy s NATO, OSN a Africkou unií. V tomto rámci jsme se pohybovali v průběhu celého předsednictví. K tomu, abychom mohli dosáhnout úspěchu, a jsem přesvědčen, že ve všech oblastech jsme dosáhli vysoce pozitivních výsledků, bylo potřebné nastínit a nastavit rámec toku informací nejenom s Generálním štábem AČR a Ministerstvem obrany, ale také s hlavními partnery na straně EU příslušným ředitelstvím Generálního sekretariátu Rady, mezinárodním vojenským štábem EU (EUMS), předsedou Vojenského výboru EU a jeho kanceláří a v neposlední řadě se sekcí Politického a bezpečnostního výboru EU (PSC/COPS) na SZ. Hovoříte o toku informací, přeneseně řečeno o komunikaci. Jak se vám dařilo sladit civilní a vojenské aspekty předsednictví a hledat onen společný jazyk? O tom, že jsme tento proces společně zvládli a systém nastavili správně, svědčí výsledky českého předsednictví. Podařilo se zajistit všechny důležité úkoly a akce, zajistit všechna jednání řady komisí, podvýborů a výborů a prosazovat zde naše společné priority. Velice dobře se spolupracovalo s paní velvyslankyní Vicenovou, vedoucí SZ ČR při EU, s panem velvyslancem Šrámkem, vedoucím sekce PSC/COPS a jeho týmem, který nejvýznamnějším způsobem napomohl s realizací našich úkolů. Velice dobrá spolupráce byla také s týmy NGŠ AČR a jeho prvního zástupce a také s odborníky ze sekce obranné politiky a strategie MO. Za uplynulý půlrok jsme prakticky nenarazili na nějaký zvláštní krizový moment, který bychom nebyli schopni, v součinnosti s ostatními prvky, řešit. Hodnotíme-li oblast komunikace, pak je nezbytné se také zmínit o velmi dobré spolupráci ve Vojenském výboru EU, zvláště s jeho předsedou generálem Henri Bentégeatem. Souhrn všech těchto aspektů znamenal, že jsme byli schopni připravit, rozplánovat, zkoordinovat a zorganizovat desítky schůzek a jednání, zpracovat a předložit k dalšímu projednávání do pracovních skupin desítky dokumentů. Největší tíha ležela na pracovní skupině pro dosahování vojenských schopností (EUMCWG/ HTF), kterou řídil podplukovník Imrich Luky. Jeho tým, ve složení pplk. Petr Pargáč, pplk. Zdeněk Petráš a nprap. Petr Solár, zvládl komplexně připravit a odřídit dvaasedmdesát jednání s vysoce pozitivními výsledky. S uměním komunikovat souvisí umění dosáhnout konsensu, bez kterého není cesta vpřed. Je to složité? Najít konsensus na jedné větě trvá někdy hodinu, leckdy i déle Pane generále, můžete být při hodnocení výsledků v jednotlivých oblastech konkrétnější? Samozřejmě. Na základě upravených příspěvků devíti členských zemí byl aktualizován Katalog sil (Force Catalogue 2007 FC 07), který byl Vojenským výborem EU následně vydán pod názvem Force Catalogue V rámci procesu vyhodnocení těchto příspěvků se uskutečnila analýza dopadů na možné snížení definovaných nedostatků ve vojenských schopnostech Unie. V průběhu českého předsednictví skupina HTF dokončila pravidelnou šestiměsíční zprávu o stavu rozvoje vojenských schopností (Single Progress Report), jejíž závěry se staly podkladem pro Zprávu předsednické země o stavu rozvoje vojenských schopností EU. Skupina v rámci zpracování Studie interoperability v oblasti vojenských schopností 6 7

5 PŘEDSEDNICTVÍ EU PŘEDSEDNICTVÍ EU Předseda Vojenského výboru Evropské unie generál Henri Bentégeat v popředí vlevo Unie v souladu se stanoveným harmonogramem dokončila dvě úvodní fáze tohoto procesu. V první byl vytvořen Seznam požadavků na interoperabilitu EU, který se dále transformoval do seznamu oblastí, v nichž byla identifikována současná absence interoperability. Na tyto oblasti byly v druhé fázi aplikovány definované stupně míry interoperability vedoucí ke stanovení úrovně operačního rizika ve vztahu k vedení vojenských operací. Na závěry druhé fáze naváže nynější švédské předsednictví, které bude dopracovávat třetí fázi při dokončení uvedené studie. V rámci zpracování zkušeností z procesu hlavních úkolů a cílů (HLG 2010) byly zahájeny aktualizace prostředků (Toolbox) a vytvoření základních podmínek ke sběru a analýze informací. Jedná se o vytvoření nového seznamu referenčních jednotek a definování požadovaných vojenských schopností. Tým podplukovníka Lukyho také zpracoval a předložil Vojenskému výboru EU doporučení k dalšímu rozpracování faktorů, majících vliv na zahájení nového procesu výstavby cílů EU. Na základě rozhodnutí výboru pak pokračovaly štábní a odborné rozhovory mezi expertními složkami a mezinárodním štábem NATO cestou neformálních jednání s experty NATO v této oblasti. Cílem těchto rozhovorů bylo řešit tvorbu společného nástroje ke sběru a analýze informací v oblasti plánování vojenských schopností. Vojenské schopnosti jsou jistě pro vojáky to zásadní, ale co například oblast sblížení spolupráce mezi EU a NATO? Také zde bylo dosaženo pozitivních výsledků. Zásadní podíl na tom má ředitel SOPS MO Ivan Dvořák, který předsedal skupině NATO/ EU Capability Group. Byl nastolen systém efektivní výměny zkušeností a poznatků mezi EU a NATO, což určitě povede v budoucnosti k lepší spolupráci a společnému přístupu k řešení bezpečnostní a obranné politiky obou organizací. V této prioritě pokračují také Švédové, kteří hodlají dále prosazovat a rozpracovávat naše poznatky. Za našeho předsednictví také významně pokročila práce na již zmíněné tvorbě společného nástroje ke sběru a analýze informací v oblasti plánování vojenských schopností, který by odpovídal požadavkům obou organizací (IG Tool). Skupina EUMC schválila požadavky EU na rozvoj IG Tool jako základ pro další jednání na úrovni vojenských štábů EU a NATO. Zbývá nám třetí priorita vojenské operace V průběhu českého předsednictví probíhaly tři operace pod vlajkou Evropské unie. První byla operace v Čadu EUFOR Tchad/RCA, která byla k 15. březnu úspěšně ukončena a odpovědnost přešla na misi OSN MINURCAT. Byla to největší operace Evropské unie v posledních deseti letech. V současné době se zpracovávají získané zkušenosti. Další operací je Althea na území Bosny a Hercegoviny. Původně jsme předpokládali, že v průběhu našeho předsednictví dojde k transformaci této operace na neexekutivní, tréninkovou a výcvikovou misi. Tento záměr nebyl naplněn z důvodu současného politického a bezpečnostního prostředí v Bosně a Hercegovině a čeká se na politické rozhodnutí, které by mělo být přijato koncem letošního roku. Pozitivní je, že při jednáních Rady NATO a Politického a bezpečnostního výboru EU velvyslanci obou organizací podpořili pokračování budoucí operace v rámci mechanismu Berlín Plus, což bylo jednou z našich priorit. Je připravený operační plán, který v případě politického rozhodnutí bude implementován. Třetí velice důležitou operací je mise EU NAVFOR Somalia ATALANTA v pobřežních vodách Somálska, jejímž cílem je boj proti pirátům, zabezpečení zásobování Somálska zbožím především ze světového potravinového programu a samozřejmě také vytváření bezpečného prostředí v této oblasti. Jednotky účastnící se této operace dosáhly na jaře plných operačních schopností a lze říci, že se podařilo částečně utlumit aktivity pirátů. Bylo rozhodnuto, že operace bude prodloužena o jeden rok, což určitě přispěje ke zvýšení bezpečnosti v těchto vodách. Můžeme tedy konstatovat, že i v této oblasti jsme naplnili cíle a úkoly českého předsednictví a lze předpokládat, že naši následníci, Švédové, budou v tomto procesu realizace operací pokračovat. Je nezbytné si uvědomit, že vojenské operace jsou řízeny vojenským štábem za dohledu vojenského výboru. Předsednictví vytváří podmínky k hladkému naplňování cílů a úkolů jednotlivých operací. Vojenské operace byly jednou z našich priorit. Jak je vnímáno, že zapojení České republiky a její armády do operací EU je v porovnání s operacemi NATO podstatně nižší? V každém případě je nezbytné zmínit, že jsme se do operací EU zapojili. Působili jsme jak v Bosně a Hercegovině, tak jsme měli své zastoupení v operaci EUFOR Tchad/ RCA. České předsednictví přineslo pro Armádu České republiky řadu nových informací a poznání a určitě v budoucnosti bude naše zapojení v operacích EU vyšší. To je předpoklad. Zmínil jste desítky jednání a stovky hodin strávených hledáním konsensu. Byl váš tým na období předsednictví posílen? Je zřejmé, že v původním obsazení bychom úkoly spojené s řízením a vedením agendy souvisejícím s českým předsednictvím nezvládli. Byli jsme proto posíleni již v období příprav o tři pracovníky. Uplynulých šest měsíců bylo naplněno dennodenní prací, a to nejen během oficiální pracovní doby, ale mnohdy v pozdních večerních hodinách. Uskutečnila se řada výjezdních zasedání v různých zemích. Mnohá se konala v Česku. Bylo to náročné a dynamické období, kdy jsme byli pod drobnohledem šestadvaceti partnerů. Základními principy, které charakterizovaly náš přístup, byly realismus a transparentnost. Součástí jednacích maratonů byla zcela určitě také vrtulníková iniciativa a spolupráce v rámci Evropské obranné agentury EDA. Byl i zde znát český vliv? Oblast, kterou zmiňujete, je především v gesci sekce obranné politiky a strategie MO a sekce vyzbrojování MO. V rámci Evropské obranné agentury se podařilo určitým způsobem dosáhnout lepší budoucí spolupráce mezi Vojenským výborem EU a EDA a širší informovanosti obou institucí. V rámci vrtulníkové iniciativy náš podíl spočíval v přípravě určitých doporučení, analýz a stanovisek. Vytvářeli jsme podmínky Půlroční bilancování pro to, aby vrtulníková iniciativa pokračovala. Jejím cílem je posílení schopností dopravních vrtulníků pro zvýšení udržitelnosti rozmístěných sil v operacích. V únoru letošního roku se v Praze uskutečnil mezinárodní seminář, který se zabýval touto problematikou. Česká republika převzala odpovědnost za vrtulníky řady Mi, které je nezbytné upravit a modernizovat. Prvním výsledkem má být nasazení českých vrtulníků v Afghánistánu. Realizace tohoto projektu je proces s výhledem několika let a je do něj zapojena řada dalších zemí. V průběhu českého předsednictví bylo také certifikováno česko-slovenské bojové uskupení ve prospěch EU (CZ/SK EU BG) a od 1. července je v pohotovosti k případnému nasazení. Jak tento proces korespondoval s ostatními úkoly? Byl to jeden z hlavních úkolů pro Armádu České republiky, ke kterému jsme se zavázali před několika lety. My jsme proto výjezdní zasedání Vojenského výboru Evropské unie uskutečnili v České republice právě v době certifikačního cvičení BG. Zde měli všichni členové výboru možnost se přesvědčit o do sažených schopnostech jednotky, o organizaci, nasazených prostředcích, o kvalitě velení a řízení, logistického, zdravotnického a dalšího zajištění. Zda bude, či nebude CZ/SK EU BG nasazeno, záleží na bezpečnostní situaci ve specifických oblastech a samozřejmě na rozhodnutí všech sedmadvaceti členských zemích. Významné je, že schopnosti, které česká armáda budovala několik let, se případným nenasazením tohoto uskupení neztratí. Vojenská stránka, vojenský aspekt byly naplněny a jednotka absolvovala všechny fáze přípravy, všechny fáze výcviku a dosáhla předepsaných schopností, které je schopna plnit v určitém prostoru při dodržení aktivačních limitů. Dovolte poslední otázku. Jste představitelem České republiky v Severoatlantické alianci i Evropské unii. Je těžké být naším zástupcem v obou organizacích a nezvýhodňovat jednu či druhou? Já nedělám rozdíly, a ani to nelze, mezi NATO a EU. Zastupuji Českou republiku, její armádu a NGŠ AČR ve Vojenském výboru NATO a ve Vojenském výboru EU a prosazuji zájmy České republiky. Je to má každodenní práce s týmem lidí, kteří pracují v obou organizacích. Nevím, zda osobně pocítím, že skončilo české předsednictví v Radě EU a dojde k určitému ulehčení v této agendě. Spolupráce se všemi partnery byla velice dobrá a věřím, že i v následném období budou výsledky naší práce v souladu s požadavky náčelníka GŠ AČR a s prioritami NATO a EU. Předsednictví České republiky v Radě EU skončilo letošním posledním červnovým dnem. Do armádního rotního úkolového uskupení sil podpory (RÚU) byli zařazeni i specialisté z Vojenské policie. Ve prospěch Ochranné služby Policie ČR jsme poskytli nejen řidiče, ale i svá operační vozidla jako doprovod s majákem v kolonách při přepravě delegací, říká kapitán Jan Čermák z Vojenské policie. Při návštěvě prezidenta USA Baracka Obamy se pyrotechnici podíleli na prohlídkách prostor hotelu Hilton, kde byl s doprovodem ubytován. Jejich práce pokračovala i v Kongresovém centru, dějišti většiny předsednických zasedání. K neviditelným ochráncům patřili psovodi se speciálně cvičenými psy na výbušniny, kteří prověřovali prostory s několikahodinovým předstihem před samotným jednáním evropských špiček. Příslušníci oddělení ochrany letišť Velitelství ochranné služby VP odbavovali na ruzyňském letišti členy našich i zahraničních delegací. Nejvíce policistů jsme nasadili v době neformálního zasedání ministrů obrany zemí EU v Praze, bilancuje kapitán Čermák. Text: Jana DECKEROVÁ, foto: archiv VP 8 9

6 POZOROVATELÉ Monitorovací mise EUMM v Gruzii postupně přináší výsledky napomáhá stabilizaci a vytváření důvěry Devět měsíců na horké půdě Text: Věra ČERNÁ Foto: archiv Jitky Hákové V souvislosti s loňským srpnovým konfliktem v Gruzii se Evropská unie zavázala k podpoře mírového řešení komplikované situace v zemi. Po ukončení mise UNOMIG, která od roku 1993 dohlížela na příměří mezi Gruzií a její odštěpeneckou oblastí Abcházií, je monitorovací mise Evropské unie, známá pod zkratkou EUMM, teď už jedinou zahraniční misí, která na stav v zemi dohlíží. Konflikt mezi Gruzií a Abcházií má dlouhodobější charakter. Abcházie a Jižní Osetie usilují o odtržení od Gruzie již od počátku 90. let minulého století, kdy se začal rozpadat tehdejší Sovětský svaz. V srpnu loňského roku separatistické snahy vyvrcholily. Proto inicioval francouzský prezident Sarkozy mírový plán, který mimo jiné obsahoval požadavek na okamžité složení zbraní a umožnění přístupu humanitární pomoci. Základem pro proces stabilizace se stala dohoda o šesti bodech uzavřená 12. srpna 2008 díky vyjednávacímu úsilí Evropské unie. Dne 15. září téhož roku začala v Gruzii operovat neozbrojená civilní pozorovatelská mise European Union Monitoring Mission (EUMM), jejíž členkou se stala také Jitka Háková, která v resortu Ministerstva obrany pracuje na oddělení mezinárodního práva. Na devět měsíců se jejím domovem stalo město Zugdidi, situované nedaleko abcházské administrativní hranice, přičemž hlavní velitelství, které zajišťuje spojení s EU, se nachází v Tbilisi. Rozhodnutí o zřízení mise EUMM a o jejím úplném nasazení dělily pouhé dva týdny. Začátky si vybavuji jako jednu velkou improvizaci. Nebyly dokončeny standardní operační postupy, složení týmů, spojení... To vše se řešilo za chodu. I přesto se nám, myslím, podařilo velmi rychle dosáhnout vysoké kvality práce, říká česká pozorovatelka, jež pracovala v pětičlenném týmu společně s Italy a Němci. Tým v Zugdidi jako jediný v EUMM monitoruje situaci na administrativní hranici s Abcházií. Ostatní týmy se soustředily poblíž Jižní Osetie. Práci si pozorovatelé v Zugdidi dělí do tří pilířů, pracovně zvaných vojenský, policejní a humanitární. Jitka Háková, devětadvacetiletá absolventka právnické fakulty, se v rámci humanitárního týmu vedle dalších činností věnovala především problematice lidských práv, svobody pohybu a problematice uprchlíků, označovaných jako IDP interně přesídlené osoby. Tito lidé nejsou uprchlíky v pravém slova smyslu, protože se přemisťovali na území jednoho státu. Ale jejich situace je velmi komplikovaná, neboť stížnosti uprchlíků směřují hlavně na lhostejnost místních úřadů i na ignoranci ze strany institucí v Tbilisi. Hodně kontaktů jsme navazovali s místními úřady, s ministerstvem pro ubytování a uprchlíky, úřadem ombudsmana, zástupci politických stran, s médii a nevládními organizacemi a samozřejmě přímo s místním obyvatelstvem. Zajímalo nás v podstatě všechno, od fungování právního a sociálního systému, přes probíhající humanitární projekty až po množství dřeva, které dostanou uprchlíci v zimě na topení. Zajímavé byly i návštěvy škol, nemocnic, kolektivních center a různých místních drobných podniků. Značnou část naší práce pak zaujímala otázka svobody pohybu přes administrativní hranici Gruzie Abcházie, vysvětluje. Z pohledu Jitky Hákové, které v přímém styku s obyvatelstvem vedle angličtiny pomáhala znalost ruského jazyka, jsou lidé v Gruzii velmi komunikativní a pohostinní. Misi EUMM v zemi vítají. Přítomnost monitorů a skutečnost, že se Evropská unie zajímá o aktuální situaci, jim přidává na pocitu bezpečnosti a pomáhá posouvat některé věci správným směrem. Situace v Gruzii je ale často velmi složitá a napjatá. Ještě než jsem se vrátila domů, zažili jsme poblíž abcházské hranice útok na naši patrolu, při kterém byl zabit řidič a zraněn lékař zdravotnického vozidla. Čtyři dny po této události se nám při výjezdu do hor zlomila náprava právě nedaleko místa útoku. Uvázli jsme tam na poměrně dlouhou dobu, a to kvůli neoperativní administrativě, jež předcházela vyslání záchranného vozidla, vzpomíná Jitka Háková. Původní datum ukončení mise EUMM k letošnímu 14. září bude pravděpodobně prodlouženo o rok. Její činnost, která napomáhá stabilizaci a vytváření důvěry v zemi, totiž postupně přináší výsledky, a to také díky úzké spolupráci s Organizací spojených národů a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

7 MISE VÝCVIK VÝJEZD s monitorovacím TÝMEM Text a foto: mjr. Jana ZECHMEISTEROVÁ, tisková a informační důstojnice 15. kontingentu AČR v silách KFOR Necelý kilometr od hranic se Srbskem leží vesnice čítající oficiálně tři malé usedlosti s celkem sedmi obyvateli. Srbská vesnice Sekirača není od české základny Šajkovac daleko, ale dobu přesunu měří český styčný monitorovací tým spíš na hodiny než na kilometry. Stoupání kamenitou cestou do kopců může trvat hodinu nebo i mnohem déle. Čas je však v těchto končinách relativní pojem. Dobar dan, kako ste? zdraví čeští vojáci Filipa Petroviče a předávají mu potvrzení o přiznání invalidního důchodu. Přinese mu 45 eur měsíčně. Souboj s úřady trval téměř tři roky. Chvíle jako tato jsou tou pozitivní stránkou každodenní práce týmu pro civilně-vojenskou spolupráci, tzv. styčného monitorovacího týmu (Liaison Monitoring Team LMT). Na Sekirače se žije velmi skromně. Atmosféra připomíná dávno zašlé časy vesnické idyly. U každé chalupy najdete domácí zvířectvo od slepic až po krávy u těch bohatších. Jedni s druhými žijí v tichém souladu a pomáhají si navzájem snášet dobré i zlé. Každodenní život se ubírá v pomalém tempu vrcholícího léta. Sedíme ve stínu pod jabloní a posloucháme vyprávění Filipa o našich předchůdcích, bývalých velitelích kontingentů, které prošly Kosovem. Vzpomínky přinášejí mnoho jmen a situací, jedno však zůstává stejné. Čeští vojáci jsou na Sekirače symbolem porozumění a pomoci. Snadnější komunikace, která díky menší jazykové bariéře umožňuje v některých situacích vynechat osobu tlumočníka, přináší svoje ovoce v podobě důvěryhodnější atmosféry. Téměř osmdesátiletá matka Filipa Petroviče přináší na tácku tradiční kaficu. Usmívá se, ale je vidět, že ji něco trápí. Kako vy? Noga boli? ptá se jí jeden z příslušníků týmu. Po laické prohlídce zjišťuje, že tady bude třeba odborné ošetření. Takže si píše: návštěva doktora a léky. Sběr informací je jedním z nejdůležitějších poslání LMT. Vyslechnout, pohovořit, dát najevo pochopení a nakonec situaci střízlivě vyhodnotit. Mala baba zomrela, bude bole, přidává Vilda Petrovičová novou informaci o včerejším úmrtí jedné z obyvatelek Sekirači. Je to zpráva pro tu část týmu, která je nyní na základně, aby si na druhý den naplánovala výjezd kvůli zajištění klidného průběhu pohřbu. Jsme přece jenom v srbské vesnici v Kosovu necelý kilometr od srbských hranic. A ta je mezi oběma zeměmi křehká stejně jako vztahy mezi křesťany a muslimy, stejně jako mezi klidem a skrytým napětím. Vracíme se z patroly na základnu Šajkovac s novými postřehy, poznatky a také s problémy k řešení. Nejsme tu od toho, abychom soudili, ale abychom naslouchali a pomáhali. Po Pradědu Lysá hora Text: npor. Radek HAMPL Foto: npor. Jan KOMÍNEK Po loňském úspěchu stokilometrového pochodu z Hranic na jesenický Praděd čekala příslušníky druhé mechanizované roty 71. mechanizovaného praporu další výzva. Letošní pochod naplánoval zastupující velitel roty nadporučík Jan Komínek přes beskydské hory až na jejich nejvyšší vrchol, Lysou horu. Vojáci absolvovali celou túru pěšky, v taktické ústroji, s přilbami, batohy a samozřejmě se zbraněmi. Trasa byla letos sice kratší než vloni, zato o mnoho náročnější. V Beskydech museli všichni několikrát vystoupit na vrcholy s nadmořskou výškou kolem 1000 metrů, pak se vrátit do nížiny a opět vystoupat na vrchol. Vojákům dal zabrat i terén cesta převážně vedla po asfaltových silnicích a tvrdý povrch způsoboval mnohem více otlaků a puchýřů. Rota byla v pohybu průměrně 12 až 14 hodin denně. Večer následovalo takzvané rozmístění mimo boj, kdy vojáci za dodržení všech taktických zásad, včetně strážního zajištění, přenocovali ve stanech. Pěší pochod odstartoval v úterý 21. července v 8 hodin ráno z kasáren a vedl směrem na Hustopeče, obchvatem Valašského Meziříčí do obce Zašová, odkud dále pokračoval přes Zubří do Rožnova pod Radhoštěm, kde se přenocovalo. Následující den vojáci zamířili přes Dolní a Prostřední Bečvu na Pustevny, ze kterých sešli do chatové oblasti Maralův kopec a dál do Čeladné, kde opět nocovali. Poslední den došli přes vrchol Smrček do obce Ostravice, kde začala závěrečná etapa výstupu na Lysou horu a následný sestup. Vojáci ušli celkově 98 kilometrů. Ne všichni z šedesáti devíti startujících však dorazili do cíle. Ti, kteří z nezkušenosti podcenili pravidelné ošetřování nohou a volbu obuvi, museli výcvik přerušit. Našli se ale i tací, kteří si sice chodidla zničili, ale přesto dokázali zatnout zuby a pokračovat s jednotkou dál. Jedním z nich byl i kulometník rotný Petr Klimovič. Obtížnost pochodu znásobilo také středeční a čtvrteční horké počasí. To samozřejmě všichni znatelně pocítili a nebylo výjimkou, že voják cestou vypil i deset litrů vody. Den výstupu na Lysou horu byl dokonce nejteplejším dnem v roce. Teplota se pohybovala kolem 35 C. A jak z názvu hory vyplývá, její vrchol je lysý a přesun probíhal v žáru přímého poledního a odpoledního slunce. I přesto však závěrečný výstup absolvovali všichni a k nejvyššímu bodu došla 2. mechanizovaná rota v týmovém duchu najednou. Areport r e o rt 17/

8 VÝCVIK hodin. Po splnění předepsaného náletu hodin a vyhodnocení techniky pilotáže se rozhodne o jejich dalším výcviku. Ten spočívá buď v minimálně 200 letových hodinách na cvičném proudovém Aero L-39C Albatros nebo ve 100 letových hodinách na vrtulnících Mi-2 a poté na Mi-17 a na turbovrtulovém stroji L-410. Cílem více než sto padesáti zaměstnanců Centra leteckého výcviku je připravit pro Armádu ČR vycvičené piloty, kteří budou následně pokračovat v bojovém výcviku na leteckých základnách vzdušných sil AČR. OHLÉDNUTÍ po pěti letech Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA Před pěti roky povolila vláda České republiky nákup leteckého výcviku pro Armádu ČR. V březnu 2004 bylo zřízeno na letišti v Pardubicích Centrum leteckého výcviku (CLV) jako nová součást LOM Praha, s. p. O pár dnů později CLV zahájilo praktický základní výcvik s pilotními elévy. Dříve než se ohlédneme za uplynulými pěti roky konání CLV, připomínáme základní fakta. Prováděný letecký výcvik kopíruje armádní Fakta jsou průkazná celkový nálet přes hodin bez letecké nehody a 50 až 90 vycvičených, respektive přeškolených pilotů ročně, říká ředitel CLV Pardubice Miroslav Brož osnovy, přičemž je v několika směrech vylepšený. Adepti letecké profese převážně z brněnské UO (AČR je pro CLV hlavním zákazníkem pozn. red.) nejprve absolvují, po účelových přípravách, dva seznamovací lety se svými instruktory. Poté se krok za krokem neboli cvičení po cvičení prokousávají k plnému zvládnutí stroje. Tím prvním je vrtulový dvoumístný cvičný letoun pro základní a testovací výcvik Zlín Z-142 C-AF, na kterém posluchači nalétají čtyřicet pět až padesát letových Vyznání leteckých elévů Způsob výcviku mi vyhovuje. Cvičení navazují na sebe a jejich náročnost postupně roste. Přijde mi to plynulé a efektivní, říká podporučík Jan Tvrdík, jenž má za sebou zhruba polovinu náletu na proudové devětatřicítce. Vloni na Univerzitě obrany dostudoval pilotní specializaci, nyní létá dvěstěhodinovou osnovu v pracovních prostorech CLV, aby následně nastoupil k základně letectva v Náměšti nad Oslavou. V současné době začínáme s úkoly bojového použití. Konkrétně s údery na pozemní a vzdušné cíle. Chci létat u armády, musím to zvládnout, dodává mladý pilot. Veliké pozitivum je pro nás to, že našimi učiteli pozemního výcviku a instruktory létání jsou bývalí vojáci s bohatými zkušenostmi. Například mezi piloty-instruktory jsou dlouholetí členové předváděcího týmu Armády ČR, takzvaného display teamu, doplňuje podporučík Radek Žalud. Oceňuji, že nás tady nikdo nevodí za ruku. Třebas po pár nácvicích jsme šli na létání ve skupině. Po přistání jsme se shodli, že nám to dalo pořádně zabrat, ale podstatné je, že jsme to zvládli. Je dobré procházet intenzivní letovou zátěží. Výjimkou nejsou ani čtyři náročné lety za sebou. Instruktor pro výcvik na letounu L-39 Albatros Antonín Karmazin se srovnání leteckých generací nebrání. Jsou stejní, jako jsme byli my. Létání vás musí chytit, jinak byste do éra nesedali. Není to jenom o technice pilotáže nebo o bojovém použití, ale i o srdíčku, konstatuje a poukazuje na luxus, který leteckým začátečníkům CLV poskytuje: Tady se může soustředit jen a jen na sebe, na svůj pilotní výcvik. Nikde jinde by si takto veliký nálet za dva roky neudělali. Počítačový boom a digitalizace současnosti začínajícím pilotům nedává náskok před jejich staršími kolegy. To nastane až při vyšších typech letecké techniky. Začátky jsou pro každého shodné. Kniplování na L-39 je stejné jako před dvaceti roky, konstatuje A. Karmazin. Zájem o piloty ve výslužbě S očividným potěšením se za uplynulými pěti roky ohlíží ředitel pardubického Centra leteckého výcviku Miroslav Brož. Za dobu existence CLV bylo odlétáno více než pětačtyřicet tisíc letů. Bez jediné letecké nehody, zdůrazňuje. Člověk nemusí být pamětníkem, aby si vzpomněl na vzrušené debaty laické a odborné veřejnosti okolo zrodu céelvéčka. Kam dotáhli jeho zaměstnanci pomyslnou káru dnes? Ukázalo se, že to byl krok správným směrem. CLV Pardubice prokázalo svoji funkčnost a Armádě ČR nabízí efektivní řešení. Nejen pro dnešní časy, ale i pro budoucnost. Reakce z okolních států nám to potvrzují. Případná rezignace AČR na výcvik vojenských pilotů v tuzemských podmínkách bude spojena s abnormálně vysokými finančními částkami a ne vždy optimálním výsledkem, říká ředitel a dodává, že tento způsob, kromě jiného, resortu obrany šetří nemalé peníze. To je neoddiskutovatelný fakt, který mohu kdykoliv doložit. Pardubické Centrum leteckého výcviku spojuje i nadále svoji budoucnost především s mistrovstvím a zkušenostmi bývalých vojenských pilotů. V letadlovém parku máme dvacet sedm strojů. Činíme kroky, abychom je postupně modernizovali, respektive nahradili novými letadly. Po vytvoření vhodného legislativního prostředí uvažujeme také s výcvikem zahraniční klientely, dává nahlédnout do plánů CLV Pardubice Miroslav Brož

9 VÝCVIK VÝCVIK jako koníček Text: Vladimír MAREK Foto: Jan KOUBA Skupina Commandos, která působí při Univerzitě obrany v Brně, má v Armádě České republiky čím dál větší prestiž. Svědčí o tom mimo jiné i to, že v první polovině letošního roku se její příslušníci podíleli na vytvoření opozičních sil dvou velkých cvičení Collective Shield a Fourlog. Commandos vznikli v polovině devadesátých let minulého století jako dobrovolné uskupení pro studenty Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. Šlo o to dát studentům, kteří mají zájem o vojenské řemeslo, něco navíc. Snažit se pro ně vymýšlet nové, netradiční formy výcviku, které tehdy nebyly součástí oficiálních osnov. V současné době má skupina Commandos zhruba pětadvacet členů, vysvětluje podplukovník Zdeněk Flasar, který je od roku 1995 jejím vedoucím. Jedná se o posluchače prvního až třetího ročníku bakalářského studia Univerzity obrany, kteří se rekrutují především z takzvaných bojových odborností, jako je průzkumný, dělostřelecký a mechanizátorský směr. Dva členy jsme získali dokonce z Fakulty vojenských technologií. Z Fakulty vojenského zdravotnictví zatím nemáme nikoho, přičemž o člověka se zdravotnickým zaměřením bychom měli zájem. Právě medicínské dovednosti jsou významnou součástí našich aktivit. To ale neznamená, že se členem skupiny může stát kdokoliv. Případný zájemce musí splňovat určité předpoklady. Každý rok se koná výběrové řízení. To poslední se uskutečnilo před několika týdny, úspěšně jím prošli jen tři zájemci. Kromě fyzické zátěže musejí uchazeči absolvovat například psychologické testy a kolektivní disciplíny, které mají prověřit jejich týmového ducha. Nejedná se o tak náročné výběrové řízení, jako má například 601. skupina speciálních sil. Ti si totiž vybírají již z hotových vojáků, v našem případě se jedná o studenty prvního ročníku. I tak je to ale poměrně náročná prověrka, upozorňuje Zdeněk Flasar. Letos byla tato výběrová akce výjimečná i tím, že se jí účastnili příslušníci hradecké roty aktivních záloh. Začali jsme v pátek dopoledne a již v noci na sobotu záložáci odstoupili. Prostě nebyli na takovouto akci dostatečně připraveni. Museli jsme pro ně narychlo zorganizovat náhradní taktické náměty. Commandos organizují maximálně jednu větší přípravu měsíčně. Soustřeďují je především do víkendů, takže s uvolňováním studentů nejsou žádné problémy. Menší akce připravují i v týdnu, například v noci. Výuka skončí kolem čtvrté odpoledne a o hodinu později už jsou všichni v zasedací místnosti katedry taktiky, kde je čeká například školení zaměřené na teorii velení. Když studenti začínají usínat únavou, vyběhnou ven. Výcvik zaměřený na fyzickou zátěž slouží k tomu, aby se probrali. Zaměstnání končí ráno v šest a v osm jsou všichni na výuce. Po nějakých šesti sedmi hodinách toho mají plné zuby. Účastní se ale dobrovolně a s určitým pocitem uspokojení. Mají možnost vyzkoušet si, co vydrží. Akce největšího rozsahu pak představují velká cvičení. Posledním takovým zaměstnáním Cammandos bylo cvičení Battle Group Collective Shield. Vytvořit ve výcvikovém prostoru Hradiště opoziční síly mělo za úkol celkem sedmdesát vojáků, z toho dvacet našich studentů. Byli jsme v uvozovkách nasmlouváni právě proto, že kluci mají renomé. Jsou schopni působit i v náročných podmínkách, které se podobají výcviku přežití. Zde je nezbytná určitá dávka sebezapření, připomíná pplk. Flasar. V současné době končí své aktivity ve skupině dva hlavní instruktoři z třetího ročníku. Právě na nich je vidět, jakým způsobem se za tu dobu díky aktivitám v Commandos zdokonalili především v oblasti velení. Proto se také vedoucí skupiny snaží do různých funkcí zařazovat i posluchače prvních ročníků. Jde o to, aby se co nejvíce otrkali a vyzkoušeli si praktické velení. Právě řízení týmu je něco, na co při standardní výuce ve škole nezbývá příliš mnoho prostoru a co jim pak u útvaru často chybí. V Commandos platí zásada, že se učí jeden od druhého. Pokud se někteří z posluchačů specializují na určitou oblast, předávají automaticky zkušenosti ostatním. Do jednotlivých zaměstnání je snaha co nejvíce zakomponovat poznatky ze zajímavých zahraničních kurzů a výcviku. Jako příklad je možné uvést kurz Rangers v USA, případně přežití v pralese organizované cizineckou legií ve Francouzské Guyaně. Stále složitější je zajistit akce po materiální stránce. Není jednoduché sehnat potřebné zbraně, techniku, munici, imitační materiál a další nezbytné prostředky. Commandos je totiž složkou, která čerpá něco nad běžný standard. Většina zaměstnání se navíc odehrává o víkendech. Problém je v tom, že pokud si v sobotu či v neděli vyžádáme vojenskou techniku, její řidiči musejí za to dostat náhradní volno. A to samozřejmě komplikuje provoz v týdnu, při běžném výcviku, uzavírá podplukovník Flasar

10 CHEMICKÉ VOJSKO CHEMICKÉ VOJSKO Co pro vás toto výročí znamená? Je to určitý závazek. Těch devadesát let je především o lidech. Mnozí z chemiků se stali známými a významnými. Daleko víc však bylo těch anonymních, kteří se podíleli, každý na svém místě, na poli vědy, výzkumu a vývoje, na plnění úkolů chemického zabezpečení a ochrany vojsk. Bez jejich práce bychom nemohli rozvíjet schopnosti stávajícího chemického vojska, kterých bylo v posledních letech využito a nadále je využíváno jak v mnoha zahraničních operacích, tak i na národní úrovni. A to v souvislosti s integrovaným záchranným systémem. Před lety byly stanoveny oblasti, na které se bude specializovat AČR. Jednou z nich bylo i chemické vojsko. Platí tato priorita i nadále? Zatím se tento úkol snažíme plnit, i když samozřejmě v omezeném zdrojovém rámci. O to více se soustřeďujeme na kvalitu. V loňském roce se naši chemici podíleli například na poradenské činnosti při summitu jihoamerických států v peruánské Limě. V Kábulu máme laboratoř, která se ve spolupráci s Ústředním zdravotnickým ústavem zabývá identifikací nejrůznějších látek. Její výsledky dostávám každý týden na stůl a musím říci, že jsou velice zajímavé. Text a foto: Vladimír MAREK Chemické vojsko oslaví v září letošního roku devadesát let své existence. Při této příležitosti jsme požádali náčelníka chemického vojska plukovníka Karla Huleju o rozhovor. ZÁVAZEK anonymních odborníků Charakter zahraničních misí se přece jen mění. Mají stále více spíš policejní zaměření. Znamená to, že doby, kdy jste vyslali tři sta čtyři sta chemiků do Kuvajtu a Iráku, se už nevrátí? To záleží na tom, na základě jakých informací budou vojenští odborníci vyhodnocovat konkrétní situaci. Moderní technologie umožňují přístup ke zbraním hromadného ničení i lidem s relativně nepříliš vysokou úrovní vzdělání. I ti jsou schopni je vyrobit a v omezené míře použít. Proto musíme neustále monitorovat situaci. Právě z toho důvodu máme zájem, aby v každém kontingentu byl nějaký náš odborník. Na něm pak záleží, jak si vyhodnotí potenciální ohrožení přímo v prostoru operace a jaká navrhne opatření. Zmínil jste, že se musíte pohybovat v omezeném zdrojovém rámci. Co pro vás bezprostředně znamená krácení vojenského rozpočtu? Dotkne se vašich plánů na rozšíření monitorovacího střediska v Hostivicích? Monitorovací středisko v Hostivicích se personálně rozšiřovat nebude. Úkoly z nás ale nikdo nesejme. Podobně jako další armádní složky nás to samozřejmě částečně omezí. Některé projekty jsme museli odsunout za horizont let 2015 až V současné době máme finanční prostředky na to, abychom mohli dokončit projekty k ochraně a monitorování radiační situace na území České republiky. Armádní radiační monitorovací síť bude zautomatizovaná, v příštím roce by měla být předána do užívání. S jakými dalšími modernizačními projekty počítáte? Od tradičního výrobce ze Zubří bychom měli dostat nové ochranné obleky OPCH 05. Takže i spolupráce s domácím obranným průmyslem pokračuje. Dokončujeme rovněž nákupy souprav pro chemické pozorovatele. To je důležitý prostředek určený pro ochranu vojsk. U brigád totiž pracují družstva radiačního a chemického průzkumu. Ta mají za úkol zajistit místa velení a monitorovat radiační a chemickou situaci v prostoru posádek a dislokačních míst. Na každé rotě máme jako druhou odbornost chemického pozorovatele. Ten zajišťuje monitorování radiační a chemické situace u malých, mobilních jednotek. Dokončujeme rovněž nákup vozidel ACHR 90 již v modernizovaných verzích. Rádi bychom se zaměřili na strategickou surovinu, vodu. Jejich součástí by tedy měla být úpravna vody. Výrazně totiž narostly operace humanitárního charakteru. V prostorách našeho předpokládaného působení je přitom právě vody velký nedostatek. Tento nový projekt bychom v budoucnu rádi realizovali ve spolupráci s logistickou, zdravotní službou a s CIMIC. Daří se vám naplňovat vaše představy v případě vyškovského mezinárodního Centra ochrany proti zbraním hromadného ničení? V současné době dokončujeme výstavbu simulačního centra zaměřeného na ochranu proti zbraním hromadného ničení. Jedná se o jakýsi strategický stupeň. Časem bychom chtěli propojit jednotlivá Centres of Excellence tak, abychom mohli modelovat situace, vytvářet scénáře událostí a incidentů a podílet se i na výcviku vojsk. Právě na základě toho bychom mohli formulovat podklady pro strategické velitelství v Norfolku. Jak moc složité je získat pro toto pracoviště certifikaci NATO? V současné době má toto pracoviště statut mezinárodní organizace. To znamená, že se na jeho financování podílejí jednotlivé zainteresované země. Jeho budoucnost bude záviset na tom, co vyprodukuje a jakým způsobem se bude transformovat celá Severoatlantická aliance. Stále ale platí, že v NATO v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení sehráváme jednu z hlavních rolí

11 UNIVERZITA OBRANY Stále více STUDENTŮ musí uchazeč prokázat pokročilé znalosti anglického jazyka, což vytváří možnost dosahovat u absolventů velmi dobré komunikativní úrovně. Trvalou součástí přijímacího řízení na vojenské obory je přezkoušení z tělesné zdatnosti adeptů. Od roku 2007 se mohou posluchači účastnit studia některých předmětů, např. matematiky, fyziky nebo ekonomie, v angličtině. Na obou brněnských fakultách je o tento způsob poměrně velký zájem. V tomto akademickém roce ho zvolilo přes čtyřicet studentů. Výuka probíhá souběžně s výukou v češtině, takže když se někdo rozhodne v průběhu semestru přejít zpět do,české skupiny, může, avšak tato možnost je využívána minimálně, doplňuje Rudolf Urban. Na zájmu o studium vojenských oborů se neodrazila ani skutečnost, že resort obrany nyní snižuje stavy vojenských profesionálů. Všichni absolventi mají po ukončení školy velmi dobrou pozici kdekoliv na trhu práce. Navíc posluchači UNOB jsou během studia zvyklí na poměrně přísnou morálku a jsou vedeni k disciplíně, což se v praxi také velmi kladně hodnotí. Podle rektora se univerzita chce do budoucna zaměřit i na nabídku vzdělávacích aktivit v rámci rekvalifikace vojáků odcházejících z armády. Pro vysokoškoláky půjde o kurz pedagogiky a psychologie, pro středoškoláky o kurz mistr odborného výcviku. V rámci celoživotního vzdělávání a odborných kurzů chceme docílit jejich akreditace u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a tím vytvořit vojákům lepší společenské zhodnocení jejich vojensko-profesionální přípravy. V rámci slavnostního aktu bylo 31. července na Univerzitě obrany Brno vyřazeno 135 absolventů vojenského prezenčního bakalářského studia. Celkově v akademickém roce 2008/2009 ukončilo univerzitu 250 studentů bakalářského, magisterského a doktorského studijního programu. Text a foto: Věra ČERNÁ Historie Univerzity obrany Brno je poměrně krátká, ale škole se podařilo získat velmi dobrý kredit jak mezi studenty, tak mezi civilními společnostmi, které její absolventy zaměstnávají. V neposlední řadě ale i v resortu obrany, kde většina posluchačů po ukončení vysokoškolské přípravy pokračuje ve vojenské kariéře. Proto každým rokem stoupá zájem uchazečů umístit se na některé ze tří fakult této vojenské alma mater. V současné době je již uzavřeno přijímací řízení pro akademický rok 2009/2010. Z 2114 podaných přihlášek se přijímacích zkoušek zúčastnilo 1848 uchazečů a přijato bylo 1005 studentů, z nichž 717 jsou budoucí posluchači vojenských oborů. Někteří k nám však nenastoupí, protože se například ucházeli o studium na více vysokých školách. Ze zkušenosti minulých let odhaduji, že jich bude zhruba 75 až 80 procent, uvádí Rudolf Urban, rektor a velitel Univerzity obrany Brno (UNOB). Univerzita, nabízející studium na Fakultě ekonomiky a managementu, Fakultě vojenských technologií (obě sídlí v Brně) a Fakultě vojenského zdravotnictví se sídlem v Hradci Králové, zaznamenala letos překročení hranice dvou tisíc podaných přihlášek. Rektor Urban k tomu říká: Na Fakultě ekonomiky a managementu se nejvíc uchazečů hlásilo na obory ekonomika řízení lidských zdrojů a ochrana obyvatelstva. Na Fakultě vojenských technologií byl již tradičně značný zájem o obory komunikační a informační systémy, letový provoz, zbraně a munice a vojenská geografie a meteorologie. Z nabízených lékařských studijních oborů byl největší zájem o vojenské všeobecné lékařství. Pro další existenci školy, jako instituce připravující vojenské profesionály, je významný i zvýšený zájem o vojenské bakalářské studium. Zde byl nárůst téměř čtyřicetiprocentní. Přijímací řízení na školu plně odpovídá požadavkům vyplývajícím z vysokoškolského zákona. Vedle odborných schopností (např. matematika a fyzika) Úspěch ve vzduchu Na vrtulníkové základně Luftwafe v německém Holzdorfu se ve dnech 13. až 24. července konal již 14. ročník vojenské mezinárodní soutěže v bezmotorovém létání. Vůbec poprvé v historii se zde v silné konkurenci 80 posádek ze sedmi zemí prezentovali i zástupci AČR. A nevedli si špatně. Na 37. příčce se ve své kategorii umístil npor. Tomáš Mezera (startovní číslo C8) s kluzákem VSO-10C, nejméně výkonným strojem, jaký byl na start zařazen. O pět stupínků výše skončil npor. Michal Malý (startovní číslo MM) s kluzákem ASW-15. Nejlépe z našich si vedl kpt. Josef Sedláček s kluzákem Cirrus (startovní číslo P2), jenž si pátým místem zároveň vybojoval speciální cenu stříbrný talíř s věnováním německého ministra obrany za nejlepší umístění ze zahraničních účastníků. Armáda ČR i naše republika se tak v SRN prezentovala jako země, se kterou se v tomto sportu musí počítat. Další informace o soutěži lze získat na webu Text a foto: kpt. Josef SEDLÁČEK 20 21

12 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH Text a foto: Martin KOLLER Ilustrace: archiv autora, britské a německé služební předpisy a publikace The History of Landmines Miny a různé nástražné či dálkově iniciované výbušné systémy tvoří v současnosti hlavní ohrožení našich vojáků v misích. Podle oficiálních odhadů je v 62 zemích položeno kolem 60 milionů protipěchotních a 40 milionů protitankových min. Nelze se divit, že roste důležitost specialistů tvořících týmy EOD. Stránka z časopisu Harpers Weekly dokladující použití min za občanské války v USA MINY historie a rozdělení Miny jsou neoddělitelně spjaty především s obdobím moderních válek, avšak mají podstatně hlubší historické kořeny. Vzhledem k tomu, že mohou fungovat autonomně bez lidské obsluhy, lze je označit za první předchůdce vojenských robotických systémů. Původní význam min a minování byl zcela jiný než v současnosti. Jednalo se o hornické tunelové práce, známé v angličtině jako mining. Jejich původ mizí ve starověku. Podkopy se používaly při dobývání mohutných fortifikací měst a hradů. Poprvé údajně použili tento způsob boje Asyřané za krále Aššurnasirpala II. roku 850 před naším letopočtem. Šlo o časově náročnou a nebezpečnou záležitost. Najatí nebo násilím donucení horníci vykopali chodby pod určenou délkou základů hradby a opatřili je výdřevou. Hradba namísto základů stála na staticky nestabilním podloží. Poté byla výdřeva zapálena a hradba se sesula. Později byly do tunelů umísťovány sudy s černým střelným prachem, což zvyšovalo pravděpodobnost destrukce opevnění. Kresba znázorňující princip fugasu Ilustrace dřevěné protitankové miny z první světové války Miny a fugasy Prachovou nálož údajně poprvé použil k ničení hradeb Domenico di Matteo z Florencie při obléhání Pisy roku Nový způsob použití prachových náloží v zemi definoval koncem sedmnáctého století známý francouzský maršál Sébastien Le Prestre de Vauban, budovatel koncepčně nových druhů pevností. Miny rozděloval do čtyř skupin. Pokud byly použity v podkopu hlubším než tři metry, nazýval je miny. V menší hloubce nesly označení fugasy neboli tzv. kontaktní miny používané proti pěchotě a jezdectvu v poli. V tomto případě se jedná Princip užití miny iniciované pozorovatelem z období první světové války o první improvizovaný výbušný systém a rovněž přímého předchůdce některých druhů současných protipěchotních a protitankových min. Byl to první krok k přechodu min od útočných k obranným úkolům, konkrétně k omezení možnosti pohybu a manévru protivníka. Fugasy jsou poprvé písemně doloženy na Sicílii roku Do jámy vykopané šikmo do země nebo svahu směrem k nepříteli se vložila nálož a pokryla vrstvou kamenů, které mohly být shora maskovány zeminou nebo drny. Iniciaci střelného prachu zajišťoval doutnák, stopina nebo kolečkový, později křesadlový zámek spuštěný tahem za provázek. Při deflagraci prachu sloužila jáma jako krátká dělová hlaveň. Vymrštěné kameny působily jako kartáčový výstřel. Pokud úkolem náloží bylo zničení nepřátelského podkopu, označoval je de Vauban jako camouflet (kaverny). Při použití 2500 a více kilogramů prachu k ničení fortifikace používal označení globes de compression (tlakové koule). Střelný prach dodávali příslušníci řemeslnických cechů, prachaři a sanytrníci. Teprve v sedmnáctém století byly zřízeny první státní manufaktury na výrobu střelného prachu. Po zavedení stálých armád nahradily horníky jednotky minérů formované poprvé roku 1673 ve Francii. Z nich dalším vývojem vznikli současní ženisté. Jako zajímavost lze uvést, že podkopy plněné trhavinou našly uplatnění při prolamování fortifikací v obou světových válkách a dokonce i ve Vietnamu roku 1954 při obléhání francouzské základny Dien Bien Phu. Podkopy a fugasy oblíbené palestinskými ozbrojenými skupinami se nedávno objevily v Afghánistánu. Technologie pro moderní války K zásadním změnám došlo v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Především byly vynalezeny účinnější trhaviny s vyšší detonační rychlostí ve srovnání s deflagrací 22 23

13 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH Obrázek použití improvizované protitankové miny vyrobené z dělostřeleckého granátu černého střelného prachu, konkrétně nitrocelulosa (1845), dynamit (1866), kyselina pikrová (1871) a trinitrotoluen (1902). Nový způsob iniciace umožnily zápalky (1802) používané pro vojenské perkusní zbraně od poloviny devatenáctého století (1845 Maynard, 1866 Berdan, 1869 Boxer) jako předchůdci rozbušek (1860). Jejich konstrukci umožnil vynález třaskavin, konkrétně třaskavé rtuti (1799), a později azidu olova (1835). Jako těsnící materiál a izolace elektrických vodičů byl použit přírodní kaučuk. Již počátkem dvacátého století probíhala v řadě zemí výroba tvarově a rozměrově normalizovaných náloží trhaviny o různé hmotnosti, opatřených otvory se šroubením pro rozněcovadla. Pro jejich označení se používal rovněž výraz trhavinové bloky. Některé byly v plechových obalech, ale u většiny zajišťoval ochranu povrchu papír napuštěný parafinem. Trhaviny odolné vůči vlhku a vodotěsné iniciátory zjednodušily výrobu min kladených v terénu. Za občanské války v USA v letech 1861 až 1865 došlo také k prvnímu rozsáhlejšímu použití pozemních min proti vojákům v poli a technice. Především vojáci Konfederace nasadili několik typů pozemních min, z nichž nejznámější je Subterra Shell, kulová kovová mina s nášlapnou perkusní Německá S. Mi. 35 s tlakovým rozněcovačem S. Mi. Z. 35 iniciací. Poprvé posloužily jako protipěchotní miny zakopané dělostřelecké granáty s jednoduchými nárazovými zapalovači. Při obraně ostrova James u Charlestonu roku 1864 byly použity miny naplněné hořlavinou jako pravzor chemických a zápalných min. Údajně došlo rovněž ke dvěma nasazením min proti vlakům, což lze považovat za předobraz protitankových min. V roce 1888 objevil Američan Charles E. Munroe kumulativní efekt, který má zásadní význam z hlediska prorážení pancířů. Nepříjemným reliktem devatenáctého století jsou rozdíly v odborné terminologii. Za občanské války v USA bylo pro pozemní minu obvykle používáno označení torpédo, což je v současnosti jednoznačně námořní bojový prostředek. V Rusku naopak zavedli pro námořní torpédo název mina, takže ruský torpédoborec je minonosec, což může vést k záměně s minonoskou nebo minolovkou. Ostatně ještě v československém služebním předpise T-I-5 Trhaviny a jejich používání z roku 1922 je uváděno označení pozemní torpéda, přičemž z následující definice je patrná možnost záměny obou pojmů. Zní: Pozemní torpéda jsou malé nálože, uložené v mělkých jamách, které buď nepřítelem (jako kontaktní miny) nebo pozorovatelem Japonský ruční granát Type 91 používaný také jako střepinová mina (jako střežené miny) bývají přivedeny k výbuchu. Počátek minového století Ve dvacátém století došlo k obrovskému rozšíření počtu nasazených min a zároveň k výraznému pokroku z hlediska výrobních technologií. V průběhu první světové války byly používány vesměs improvizované protipěchotní miny ze dřeva plněné standardními trhavinovými bloky a osazené různými druhy rozněcovačů. Dále fugasy iniciované na dálku elektricky pozorovatelem jako u námořnictva či novými rozněcovači, zpočátku upravenými třecími zapalovači tahem za nástražný drát či lanko a nakonec tlakem našlápnutím na zprvu elektrický kontakt, později mechanický a pyrotechnický rozněcovač. Objevily se však i technologické zajímavosti, např. rakouský ruční a puškový granát, který mohl být používán také jako nášlapná mina. První protitankové miny začali vyrábět Němci r jako Flachmine 17. Jednalo se o dřevěnou bednu naplněnou necelými čtyřmi kilogramy trhaviny, určené k přetržení tankového pásu. Do konce války jich vyrobili tři miliony. Jako improvizované zakopané protitankové miny rovněž posloužily dělostřelecké granáty větší ráže. V Rusku vyvinuli první protipěchotní střepinovou minu umísťovanou nad zemí. Byla připevněna ke kmenům stromů nebo křovinám a iniciaci rozněcovače zajišťovaly nástražné dráty. V posledních dvou letech války vyráběli Britové i Němci chemické miny plněné yperitem. Jejich výroba pokračovala i v meziválečném období. Došlo rovněž k prvnímu nasazení skákavých šrapnelových min, které explodují nad terénem. První údajně vyrobila firma Aasen. Základ tvořily plechové schránky nebo dělostřelecké granáty. Byly umístěny ve výmetnicích nebo jen v otvorech v zemi a pod nimi výmetná nálož. Po její iniciaci došlo k vymrštění granátu, který však byl spojen s výmetnicí nebo zemí řetězem či drátem o délce kolem jednoho metru, zajišťujícím iniciaci zapalovače granátu. V uvedené výšce mají střepiny (u šrapnelu kuličky) nejvyšší účinek proti živé síle. V některých zemích jsou tyto miny označovány jako uvázané (bounding) nebo skákavé (spring, skaczace). První teoretický návrh takových min publikoval ve spise Nouvelle Fortification již roku 1706 nizozemský ženista Menno van Ceohoorn. Nazýval je Boitte a Grenade, tedy fugasové granáty, avšak k jejich praktickému použití více než 200 let Kovová talířová mina T. Mi. 35 vycházející z T. Mi. 29, avšak používající jeden rozněcovač T. Mi. Z. 35 uprostřed horní plochy místo tří po jejím obvodu nedošlo. Miny všeobecně sloužily k zesilování protipěchotních zátarasů z ostnatého drátu, které poprvé použili Britové za búrské války v letech 1899 až Cílem bylo zpomalení nebo zastavení útoku pěchoty a její vystavení kulometné a dělostřelecké palbě v nekrytém terénu. Až v období mezi světovými válkami se v Německu objevily první protitankové a protipěchotní miny tvořené kovovým obalem naplněným trhavinou a osazeným tahovým rozněcovačem. Kvalitativní skok představovala německá skákavá šrapnelová Springmine S. Mi. 35. Její koncepce vydržela dodnes. Standardní způsob kladení byl ručně zakopáváním do země, většinou v noci. Německého původu je rovněž první moderní tzv. talířová protitanková mina Tellermine T. Mi. 29, ze které vycházely modernější typy T. Mi. 35, T. Mi. 42 a T. Mi. 43. Ve všech případech se staly základem úspěchu nové typy rozněcovačů, konkrétně tlakové P. X. 32 a D. Z. 35, T. Mi. Z. 35 a tahové Z. Z. 35 a S. Mi. Z. 35, jež se staly vzory pro mnoho zahraničních konstrukcí. Čísla v jejich označení udávají rok zavedení do výzbroje. Rozněcovače protitankových min byly konstruovány tak, aby nedošlo k jejich iniciaci tlakem odpovídajícím hmotnosti člověka, protože byly určeny k ničení hodnotnějších cílů. Využití kumulativního jevu vedlo v SSSR ke konstrukci protitankové miny Calisty, která odpalovala na cíl násadkový granát s kumulativní hlavicí vycházející z munice používané ruskými násadkovými minomety za první světové války. Japonská armáda zavedla roku 1931 do výzbroje atypický víceúčelový ruční granát Type 91 používaný také jako náboj do granátometu Type 89, případně střepinová protipěchotní mina. Je známý pod jménem Kiska, což je zkomolené znění oficiálního označení v japonštině Kyuichi-shiki Teryudan. V příštím čísle se budeme zabývat minami druhé světové války, vodními minami, změnami v taktice z hlediska nasazení min a vývojovými tendencemi uvedeného období

14 VETERÁNI VETERÁNI Text a foto: Jana DECKEROVÁ Veterán 2. světové války a zřejmě nejstarší Čech Josef Flandera oslavil v červnu úctyhodné 107. narozeniny. K velkému zástupu gratulantů se připojili zástupci Krajského vojenského velitelství v Olomouci a Československé obce legionářské. Josef Flandera se narodil ve Volyni, která je dnes součástí severozápadní Ukrajiny. Jeho rodina tam měla mlýn. Dnes je ale doma v Habarticích nebo u své vnučky v nedalekých Hanušovicích. Za druhé světové války jsem narukoval do armády. Brigáda generála Svobody se přemístila v roce 1943 k nám do Volyně, kde žilo na 45 tisíc Čechů. Každý, kdo měl méně než padesát, šel bojovat. RODINNÁ POHODA a hanušovické pivo Celý život jsem pracoval v zemědělství, takže o práci jsem nikdy nouzi neměl, konstatuje oslavenec. Jeho věk ale nemůžeme přičítat zdravé stravě. Mám rád místní hanušovické pivo, rád si dám uzené i tu slivovičku. Vody bych se nenapil, prozrazuje s úsměvem tajemství své dlouhověkosti. Chutná mu všechno, ale musí to mít upravené, jak je zvyklý. I v nemocnici přimhouřili oko, když jsme mu nosili,jeho pivo, dodává vnučka Dana Nohelová. Na jaře letošního roku si zlomil ruku a nohu. Zranění si léčil ve Fakultní nemocnici v Olomouci. V penzionu pro válečné veterány na olomouckém Hradisku pro něj měli na doléčení místo, ale o tom nechtěl ani slyšet, říkají manželé Jaruška a Milan Kouřilovi, kteří pracují jako terénní pracovníci pro válečné veterány při Krajském vojenském velitelství v Olomouci. Pan Flandera je jedním z osmdesáti dvou veteránů, o které v našem regionu pečujeme. Pomáháme jim vyplnit různé žádosti, zjišťujeme, na co mají nárok a komunikujeme za ně s úřady, lékaři nebo třeba i se sousedy. Stali jsme se součástí rodin a pracovní doba pro nás neplatí. Pan Flandera je báječný a vždycky se na něj moc těšíme. Svojí vitalitou a životním elánem nás na oplátku dokáže nabít na hodně dlouho, říká Jaruška Kouřilová. Návštěva měla slavnostnější ráz i díky zástupcům Československé obce legionářské z Olomouce. Její předseda plukovník v. v. Milan Žuffa- -Kunčo předal Josefu Flanderovi Pamětní medaili III. stupně Čs. obce legionářské v uznání zásluh o obnovu a šíření legionářských tradic. V doprovodu byli i dva mladí legionářští nadšenci Tomáš Labounek a Lukáš Coufal v dobových uniformách východního sboru generála Svobody. Když za těmito lidmi přijdeme s výstrojí, tak hned pookřejí. Vrátí se jim vzpomínky a chtějí, abychom za nimi zase přišli, svěřuje se Tomáš. Vždycky nastražím uši, když se tito hrdinové dají do vzpomínání. Zajímám se o naši válečnou historii a od nich to mohu mít z první ruky, dodává Lukáš. Za KVV Olomouc přijel k vyznamenání pogratulovat kapitán Jaroslav Pácl. Zanechal jsem tam ženu a dceru a nevěděl jsem, jestli je ještě někdy uvidím, říká Josef Flandera. Z války si přinesl několik zranění a přímo od Ludvíka Svobody dostal pět vyznamenání. Do Prahy jsem ale nedošel. Už jsem dál nemohl. Strašně mě bolely nohy. Zůstal jsem proto na Moravě, vzpomíná válečný veterán na svůj příchod na Šumpersko. Rodiče Josefa Flandery z Československa původně pocházeli, takže se vlastně vrátil do země svých předků. Když se v roce 1947 natrvalo usadil v jesenických kopcích, přišla za ním i jeho žena s dcerou. Další dcera se narodila už po válce v Československu. V životě je nejdůležitější zdraví a rodina. Oslava už po devadesáté Krajské vojenské velitelství v Českých Budějovicích eviduje padesát sedm veteránů 2. světové války. Mnohdy jsou mezi nimi i ti, kteří už žádné rodinné zázemí nemají. Za každý zájem a návštěvu jsou moc vděčni, říká Eliška Bočková, terénní pracovnice na Táborsku. Mezi ně patří i Vasil Hajdur, který v červenci oslavil 90. narozeniny. Byl členem 1. čs. samostatného praporu v Buzuluku a působil v něm až do skončení 2. světové války. V průběhu války i po osvobození obdržel řadu vyznamenání. Při této příležitosti mu popřáli ředitel KVV plk. Vladimír Pešek a předseda Čs. obce legionářské Jihočeského kraje pplk. v. v. Milan Čajdík. Jsem rád, že na mě armáda nezapomněla. Vždy, když potřebuji, mohu se na ni kdykoli obrátit, pochvaluje si péči oslavenec. Návštěva u pana Hajdura je vždy zajímavá. Dovede tak poutavě vyprávět o svých válečných zážitcích, že člověk zapomene, jak utíká čas, dodává s úsměvem Eliška Bočková, která mezi gratulanty nesměla chybět. Text a foto: pplk. v. v. Milan ČAJDÍK 26 27

15 VETERINÁRNÍ SLUŽBA VETERINÁRNÍ SLUŽBA O krok vpředu Text a foto: plk. Jaroslav HONEGR Politika bezpečnosti potravin je dnes rozhodujícím úkolem všech veterinárních služeb států Evropské unie. To souvisí se státním veterinárním dozorem nad potravinovým řetězcem ve všech fázích zemědělské produkce, potravinářské výroby i distribuce potravin. Garantem bezpečnosti potravin v resortu Ministerstva obrany ČR je Ústřední vojenský veterinární ústav v Hlučíně. Cílem politiky bezpečnosti potravin je zdravotně nezávadná a kvalitní potravina jako základ správné výživy. Pro ověřování zdravotní nezávadnosti i kvality potravin je v Armádě České republiky jediná akreditovaná laboratoř, která je součástí Ústředního vojenského veterinárního ústavu (ÚVVÚ) v Hlučíně. Tato laboratoř je již od roku 1997 pracovištěm s certifikátem Českého institutu pro akreditaci, o. p. s., s číslem Do letošního roku byla akreditována pro mikrobiologické vyšetřování a chemické rozbory potravin, krmiv a pitných vod. Součástí této laboratoře je i Antibiotické centrum zabývající se stanovením efektivní farmakoterapie a omezením růstu odolnosti mikroorganismů k antibiotikům. Každoročně tato laboratoř prochází kontrolou dodržování zásad správné laboratorní praxe, kterou provádí Český institut pro akreditaci. Je to První akreditované trichineloskopické laboratoře v naší republice má Ústřední vojenský veterinární ústav v Hlučíně velmi náročný proces, který nelze chápat jako kampaňovitou záležitost, tak jak jsme my, vojáci, často zvyklí před kontrolou. S akreditací souvisí spousta obsáhlých dokumentů, které je nutno udržovat v dokonale aktuální verzi po celý rok. Jen pro upřesnění: základní dokument Příručka kvality má cca 150 stran, Metrologický řád 36 stran a s nimi související dokumentace obnáší celkem 54 dokumentů o několika stech stranách. V rámci politiky bezpečnosti potravin nově vyvstala potřeba akreditovat parazitologické laboratoře ÚVVÚ, které vyšetřují maso černé zvěře divočáků ulovených na území všech vojenských výcvikových prostorů na přítomnost nebezpečného parazita Trichinella spiralis, česky svalovce stočeného. Tento úkol byl přijat Veterinárním výborem Evropské unie v minulém roce pro všechny laboratoře, jež toto vyšetření provádějí. To byl pro laboratoř ÚVVÚ zcela nový a velmi rozsáhlý úkol. Na jeho zvládnutí měl její management asi půl roku. Ale již vloni bylo nutno tento proces naplánovat a v dostatečném předstihu o tom informovat akreditační orgány. A současně zahájit práce na doplnění a změnách v Příručce kvality, Metrologickém řádu a v dalších dokumentech, jež se ke správné praxi parazitologických laboratoří vážou. Bylo rozhodnuto, že nebude akreditováno každé laboratorní pracoviště samostatně, ale všechna budou zastřešena laboratoří ÚVVÚ v Hlučíně. Tak se nám podařilo zjednodušit složitý proces a rovněž snížit jeho finanční náročnost. Na přelomu letošního června a července byl tento úkol úspěšně završen. Pět parazitologických laboratoří Ústředního vojenského veterinárního ústavu, které vyšetření masa černé zvěře na přítomnost Trichinella spiralis provádějí, bylo akreditováno pro tento úkon. Jsou první a zatím jediné v České republice. Nutno podotknout, že akreditace laboratoře znamená, že její pracovní postupy byly převedeny na vyšší standard. Ten zajistí mnohem vyšší úroveň správné laboratorní praxe, standardní protokoly jsou poskytovány v předem stanovené podobě ke všem kusům vyšetřené černé zvěře, což následně vede k jistotě, že zdraví spotřebitelů nemůže být konzumací jejího masa ohroženo. Lví podíl na dosažení toho, že vojenská veterinární služba má první akreditované pracoviště pro parazitologické vyšetření masa černé zvěře, mělo vedení laboratoře, především její vedoucí mjr. František Harcek, manažer kvality kpt. René Gilar a také například kpt. Josef Machatý z laboratoře v Brdech. Co je Trichinella spiralis? Jde o mikroskopického parazita způsobujícího nebezpečné onemocnění, které může skončit i smrtí. Nachází se ve formě opouzdřených cyst v mase divočáků, hlodavců, ale i v mase volně žijících masožravců a vzácněji též v kosterní svalovině domácích psů a koček. Člověk se nakazí po požití nedostatečně tepelně opracovaného masa černé zvěře, jež se mohla infikovat například pozřením těla uhynulého hlodavce. V tenkém střevě se z nakaženého masa vylíhnou mikroskopické larvy. Ty nakladou množství živých larviček, které se okamžitě provrtají střevní stěnou, a pak putují tělem, až se usadí Opouzdřená larva Trichinella spiralis mezi svalovými vlákny ve svalech hojně zásobených kyslíkem, jako jsou bránice, jazyk či mezižeberní svaly. Zde vyvolávají silný zánět, jenž může připomínat revmatickou horečku. To v případě menšího množství pozřených parazitů. V případě silného zasažení nastane smrt způsobená uvolňováním toxinu z larev, které se opouzdřují ve svalech. V kosterní svalovině takovéto larvičky přežívají 25 až 40 let a dále již hostiteli neškodí

16 POVODNĚ 2009 Na chvíli ZAPOMENOUT poskytl dětem bezplatnou přepravu lanovkami, Horská služba pro ně připravila besedu a exkurzi ve svém středisku. Díky Lanové dráze Sněžka a 1. Bobové, s. r. o., se všichni mohli po celou dobu pobytu zdarma vyvézt lanovkou nebo si zajezdit na letní bobové dráze. U nás v areálu se jim Text: Jana DECKEROVÁ Foto: Jiří HOKŮV a Olga HALADOVÁ Koncem července skončil na Novojičínsku téměř měsíc trvající stav nebezpečí. Ten byl hejtmanem Moravskoslezského kraje vyhlášen 25. června v půl čtvrté ráno po bleskové povodni, která zatopila během chvíle několik obcí v regionu. Nejen Symbolem letošních povodní a nejvíce zasaženou obcí se stal Jeseník nad Odrou. Okruh lidí, které neštěstí zasáhlo, byl obrovský. Přímo postižených je sto deset domů z celkových tří set. Po dohodě s ředitelem Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení (VLRZ) plukovníkem Václavem Janouškem nabídl ministr obrany Martin Barták bezprostředně po neštěstí starostovi obce Tomáši Machýčkovi pobyt pro děti s doprovodem z nejvíce postižených rodin ve Vojenské zotavovně Bedřichov. Pro čtyřicet devět dětí ve věku od pěti do sedmnácti let jsme připravili kromě ubytování a stravování kompletní program jako pro naše resortní dětské letní tábory. Chtěli jsme, aby na chvíli zapomněly na prožitou hrůzu. Když jsme je po příjezdu viděli, zaměřili jsme jejich pobyt hlavně na relaxaci. Bylo na nich vidět, že adrenalinu si užily až moc, říká ředitel zotavovny Martin Vojtěch. Do pomoci se solidárně zapojily i místní firmy. Ski areál Špindlerův Mlýn nejvíce líbil bazén s vířivkou a s chutí si zahrály kuželky. Navštívily Zoo ve Dvoře Králové, lanovkou vyjely na Medvědín a Pláně a předposlední den pobytu absolvovaly výlet do Pece pod Sněžkou s výjezdem lanovkou na Sněžku, pokračuje ve výčtu aktivit Martin Vojtěch. Zpestřením pro ně byla beseda s naší nejlepší oštěpařkou. Děti mě překvapily svou bezprostředností. Z dotazů bylo znát, že se o atletiku zajímají a že o ní mají přehled. Tleskaly a vyzařovalo z nich nadšení. Na oplátku jsem je zpovídala i já, jak se jim tu líbí, kde všude už byly a co všechno viděly a zažily, vzpomíná Barbora Špotáková. Bedřichovští vyblokovali téměř do konce srpna celou jednu budovu pro potřeby obyvatel obcí postižených povodněmi. Poslední červencový týden začaly přijíždět i rodiny, které povodeň připravila o střechu nad hlavou. Když tu byly děti samotné, tak těm nejmenším se začalo brzy stýskat. Proto jsme i původní čtrnáctidenní turnus zkrátili na desetidenní, doplňuje Martin Vojtěch. Text a foto: Martin KOLLER Ve světě probíhá každoročně řada akcí, které se zabývají prezentací vojenské historie i současnosti pro širokou veřejnost. Největší z nich je obecně známá jako Beltring. Král Beltringu Rex Cadman SHOW V jihoanglickém hrabství Kent se již více než dvacet let každoročně sjíždějí v červenci tisíce přátel vojenství z celého světa. Objevují se jednotlivci i skupiny z Evropy, Asie, amerického kontinentu, ale také např. z Japonska nebo Nového Zélandu. Akce nese oficiální název War and Peace Show, ale účastníci i návštěvníci ji znají především podle názvu místa konání, vycházejícího ze staré pověsti. Ta praví, že v kraji údajně žil rytíř vydatně porušující šesté boží přikázání, který si na opasek (belt) navlékal prsteny (ring) žen, se kterými si užil. Více není známo, ale takto zdůvodňují místní obyvatelé název Beltring. Na chmelnici War and Peace Show se koná na bývalé chmelnici, známé jako Hop (chmel) Farm (farma). Původní účel farmy dokumentují typické anglické sušárny chmele se špičatými vysokými střechami a větráky. Rozlehlé prostory umožňují pořádání velkých akcí všeho druhu, nejlépe spojených s přírodou a regionem. Nalézá se zde rovněž regionální zemědělské muzeum. Hop Farm je známým kulturním, společenským a sportovním centrem. Uvedené skutečnosti si všimli bratři Cadmanové, kteří zde v osmdesátých letech minulého století uspořádali první War and Peace Show. Chlapácký Rex Cadman se zabývá organizací týdenní akce dodnes. Průběžně se stal 30 31

17 PŘEDSTAVUJEME PŘEDSTAVUJEME tradičním a uznávaným, byť nekorunovaným králem Beltringu. Finanční výtěžek směruje především na podporu ústavu pro mentálně postiženou mládež, který Cadmanové vedou. Zhruba v polovině devadesátých let minulého století přijeli na Beltring první čeští návštěvníci. V současnosti Malá část nabídky znehodnocené munice v jednom ze stánků je jich každoročně až několik set. Z celkového počtu tisíců účastníků a desetitisíců návštěvníků však tvoří pouze příslovečnou kapku. Vždyť jen z vojenské techniky sem dorazí rok co rok více než 3000 motocyklů, automobilů, obrněných vozidel, děl a tanků ze všech období historie moderních válek. Zábava a obchod Na Beltring se sjíždí opravdu rozmanitá společnost. Účastníci obvykle dorazí se svojí technikou a bydlí v karavanech nebo stanech, někteří i na korbách historických náklaďáků. Část z nich se jede pochlubit novinkami a setkat s přáteli, případně navázat nové kontakty nebo něco koupit. Nepřehlédnutelnou skupinu tvoří týmy vojenských muzeí a různých klubů, které mají doslova samostatné tábory. V nich se účastníci pohybují v odpovídajících uniformách, parkuje tam dobová technika a jsou vytvářena rozmanitá dioramata. Probíhá budování okopů a opevnění. Prezentace je realističtější než v řadě historických filmů. Za nejlepší tábory lze označit britský, Organizační tým představuje návštěvníkům exotický T-34/85. Okop z britského tábora americký a německý z období druhé světové války, americký z období války ve Vietnamu, britský zabývající se operací Pouštní bouře a izraelský. Nelze opominout pořadatelský tým, jehož součástí jsou také vojáci v činné službě, kteří tak tráví část svojí dovolené. Obvykle nosí červená trička se znakem akce a nápisem OFFICIAL. Tuto základní výstroj okořeňují různými barety a klobouky, případně kilty. Organizují a komentují především prezentaci vozidel a techniky. Další přijíždějí za obchodem a mají zde stánky nebo celé prodejní plochy. V převážné většině pocházejí z Anglie a Evropy, včetně východní. Koupit a prodat lze prakticky jakékoli zboží militárního charakteru. Výhodně lze nakoupit současnou výstroj a uniformy, vybavení pro pobyt v přírodě nové i použité, což využívá řada našich obchodníků, neboť jsou tu ceny obvykle přátelštější než v Česku. K dostání je rovněž obrovský sortiment jak chladných, tak demilitarizovaných střelných ručních a podpůrných pěchotních zbraní. Každá zbraň je vybavena oficiálním certifikátem o znehodnocení v souladu s britskými zákony. Prodejci jsou korektní a porušení zákona formou ilegálního prodeje funkční výzbroje je prakticky vyloučeno. Informace Hodnota War and Peace Show není pouze v možnosti výhodně nakoupit či prodat. Toho si povšimli příslušníci řady armád států NATO, takže na Beltringu se objevují v civilu jak oficiální skupiny, tak řada nadšenců, Vzácný obojživelný tank Valentine DD kteří se vojenstvím a bezpečností zabývají i mimo službu. Především je možno nakoupit méně známé zbraně, mnohdy doslova rarity. Například vzácný samopal Vigneron, jehož fotografii jsme zveřejnili v čísle 12, pochází rovněž z Beltringu. Vyskytují se i jiné zajímavosti, jako např. letecký ruční kompas z první světové války nebo dělostřelecké přístroje pamatující devatenácté století. Obdobná je situace v oboru munice a pyrotechniky. Příslušníci armádních a policejních týmů EOD zde získávají cenný materiál, který pomáhá v rukou profesionálů ů zachraňovat lidské životy. Stejně jako v případě zbraní se jedná o munici znehodnocenou, částečně ve formě školních řezů. Rovněž pracovníci vojenských muzeí, ale také soukromých specializovaných sbírek, podporovaných v některých státech NATO z vládních zdrojů, jsou častými návštěvníky a vyhledávanými partnery. Obzvláště cenná a zajímavá technika se na Beltringu mnohdy objevuje pouze jednou a poté směřuje do soukromých sbírek. Na své si rovněž přijdou fotografové a publicisté. Přehlédnout nelze tištěné informační materiály. Mezi stovkami stánků je několik specializovaných na militární literaturu všeho druhu. Je tu možné získat jak historické unikáty, tak nejnovější produkci z celého světa včetně služebních předpisů. Prodávaný materiál je většinou originální. Avšak obchodníci z východní Evropy přinesli módu vysoce přesných, avšak levnějších replik uniforem Houfnice umístěná v americkém táboře výstroje, odznaků, přileb a chladných zbraní, které v některých případech vydávají za originály. Show Přes zajímavost a nepopiratelnou odbornou úroveň je War and Peace Show velkou zábavní akcí. Davy nadšenců sledují především dění v aréně velikosti fotbalového hřiště. Tam se bez delších přestávek prohánějí skupiny vozidel. Každý rok je věnován některé značce, např. Harley-Davidson, Jeep, Champ atd. Letos to byl Land Rover. Skupina takových vozidel se v průběhu akce prezentuje opakovaně. Dále probíhají ukázky kolové i pásové techniky z určitých období nebo regionů. Třešničkou na dortu jsou dynamické ukázky bojových situací. Tradičně se střetávají Němci a Američané za druhé světové války nebo Američané s vietnamskými partyzány. Letos se prezentoval hasičský sbor jedné ze základen vojenského letectva. Ukázky jsou velmi realistické, nešetří se municí a pyrotechnikou. V mezičasech probíhají např. bitvy modelů obrněné techniky nebo organizátoři pořádají různé soutěže. Obecně lze konstatovat, že War and Peace Show je zajímavou možností pro každého, kdo se zajímá o vojenství a chce neformální cestou získat nové kontakty, materiál a informace

18 PUBLIKACE PUBLIKACE Vycházejí Vojenské rozhledy Text: Jaroslav FURMÁNEK V prázdninový čas, uprostřed léta, vyšlo již třetí číslo časopisu vojensko-teoretického časopisu Vojenské rozhledy. Ke čtenářům se dostalo přibližně v době návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy v Rusku, a tak si mohli porovnat výsledky moskevských jednání se závěry úvodního příspěvku Vojenských rozhledů Úvaha nad Obamovou bezpečnostní politikou od Antonína Raška. V Moskvě bylo uzavřeno osm dohod, z nichž nejdůležitější je smlouva, která nahradí dohodu START-1. Splněna byla zejména část Obamova prezidentského programu týkající se snižování počtu jaderných hlavic. Autor ve svém článku mj. vysvětluje, proč jsou právě redukce počtů jaderných hlavic a raketových nosičů pro Ameriku nutné. Obecně řečeno, na úspěchu zahraniční politiky Spojených států je v podstatně závislý další světový vývoj. Aktuálně jde o důraz položený na diplomatická jednání před tzv. preemptivní politikou. Domů, zpět ze světa mezinárodní politiky, nás vede příspěvek kpt. Davida Řeháka a Moniky Grasseové Vymezení souvislostí jako součást procesu řízení rizik u organizací ústřední státní správy. Jednou z funkcí státní správy je totiž také proces řízení rizika, které musejí příslušné orgány včas rozpoznat, posoudit a následně zvládnout a tak předejít možným nežádoucím dopadům. Rizika mohou být u organizací státní správy řízena ve dvou výkonnostních úrovních. Na úrovni strategické, kde jsou rizika řízena u strategických cílů organizace, a na úrovni provozní, kde jsou rizika řízena u cílů procesů, projektů nebo akcí. Autoři uvádějí a podrobně rozepisují metodologii, která napomáhá analýze a definování rizik. V případě, že byla zvolena úroveň strategická, jde o kategorii tzv. aktiv strategické úrovně, přičemž jako aktiva této úrovně lze chápat organizací definované strategické cíle. Pro jejich členění můžeme využít metodu balanced scorecard (BSC). V případě resortu obrany je možné BSC rozšířit o další perspektivu, jakých operačních schopností jednotlivých druhů ozbrojených sil chceme dosáhnout. Klasické vojenské hrozby, jež byly charakteristické pro minulá století, jsou na ústupu. Na scénu vstupují nové hrozby, které již nepatří pouze do resortu armády. Takovými jsou především hrozby antropogenní překvapivé teroristické útoky, podvratná činnost extrémních složek společnosti, sabotáže a jiné nežádoucí aktivity. Článek plk. Miroslava Šuhaje a Oldřicha Horáka Nová role zpravodajství ukazuje, že zpravodajský systém, služby, agentury a struktury musejí mít svůj jasný cíl a účel, musejí mít schopnosti získávat a zpracovávat informace a k tomu mít rovněž patřičné nástroje. Chceme-li zvyšovat kvality zpravodajského systému a tak snižovat pravděpodobnost nenadálých a překvapivých Czech Military ita Review ew útoků ohrožujících bezpečnost státu a obyvatelstva, je třeba především dbát o systematické vzdělávání a speciální přípravu zpravodajského personálu a pohlížet na něj jako na hlavní cestu efektivity. Autoři proto rozebírají problémy, které souvisejí s prevencí překvapivých útoků, a v závěru naznačují cesty řešení zejména v oblasti přípravy zpravodajských analytiků. Zdrojem doplňování hodnostního sboru nižších důstojníků byly v České republice vysoké vojenské školy, od roku 2004 pak Univerzita obrany. V důsledku změn vyvolaných přechodem k plně profesionálním ozbrojeným silám se zvyšuje tlak na posílení tradičních modelů přípravy a doplňování důstojnického sboru o formy, které by při zajištění stejné úrovně kvalifikačních předpokladů umožnily pružné doplňování a přípravu důstojníků. Příslušné systémové souvislosti, jež ve svém důsledku vedly k revolučním změnám v systému přípravy nižších důstojníků, objasňuje článek pplk. Bohuslava Pernici a plk. gšt. Jaromíra Zůny Dnes už jiná armáda: změny v systému přípravy nižších důstojníků. Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a koncepce mobilizace ozbrojených sil České republiky ve své původní i redukované podobě počítají i s transformací hodnostní struktury ozbrojených sil. Pravděpodobně dojde ke změně zařazení jednotlivých hodností v systému standardizace hodnostních struktur NATO. Studie je doplněna příslušnými tabulkami a grafem, ukazujícím deficit v doplňování OS ČR nižšími důstojníky v letech Je vytvoření zóny bez zbraní hromadného ničení na Blízkém východě reálné? Tuto otázku si klade ve svém článku Miroslav Tůma. Podle názorů mezinárodních expertů na kontrolu zbrojení a odzbrojení by odpověď mohla být v zásadě kladná, ale... Slůvkem ale se myslí nezbytnost splnění velmi důležitých podmínek. Obvykle se předpokládá, že řešení daného problému existuje pouze v rámci celkového mírového urovnání vztahů Izraele se všemi arabskými sousedy a Íránem, jehož základním předpokladem bude vytvoření nezávislého palestinského státu. Z hlavních světových aktérů by tento vývoj mohly pozitivně ovlivnit poskytnutím nutných bezpečnostních záruk všem účastníkům tohoto procesu především USA, EU a Ruská federace. Vytváření bezjaderných zón v různých regionech, zatím převážně na jižní polokouli a pokrývajících přibližně 110 zemí, je podle autora důležitým opatřením pro geografické omezení šíření jaderných zbraní. Přispívá rovněž ke splnění dvojího obecného cíle, tj. dosáhnout celosvětového nešíření ZHN a jaderného odzbrojení. Pozitivním impulzem k dosažení pokroku v této otázce bude nesporně případné úspěšné konání a závěry Hodnotící konference smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce Vzhledem k současné debatě o vybudování amerického systému protiraketové obrany nabízí jednání o omezení jaderných zbraní a především protiraketových systémů v letech možnost nalezení přínosných poznatků, které bude možné teoreticky přenést i do současnosti. Tuto tematiku rozebírá krátká studie Jana Ludvíka ABM a SALT I: Bezpečnostní dilema, kooperace a racionální volba. SALT totiž nemůžeme chápat jako čistě odzbrojovací jednání, spíše jde o systém kontroly zbrojení. Prozatímní dohoda, jež stanovila limity pro ofenzivní strategické zbraně, nenutila ani jednu stranu k zásadním omezením již existujících systémů. Celá koncepce SALT, tak jak byla v Moskvě podepsána v r americkým prezidentem Nixonem a sovětským generálním tajemníkem Brežněvem, je jednoznačně založena na principu vzájemně zaručeného zničení (MAD). V situaci, kdy obě strany disponují schopností druhého úderu, postrádá jaderná válka racionalitu. Na příkladu jednání SALT je možné ukázat, že realistickou tradici a racionální volbu můžeme dobře spojit i s fenoménem kooperace za předpokladu, že tato kooperace slouží ke sledování národních zájmů jednotlivých aktérů. Vojenské rozhledy přinášejí pravidelně medailonky příslušníků armády, kteří bojovali za nezávislost své vlasti, byli za svou činnost vyznamenáváni, nicméně to je ani jejich rodiny neuchránilo před pozdější perzekucí. Toto číslo přináší portrét legionáře a příslušníka domácího odboje za druhé světové války z pera historika Zdeňka Vališe Generálmajor in memoriam Bohumil Borecký ( ), který byl v r nezákonně zatčen, sovětskými orgány deportován do věznice v Rakousku a odtud pak do Sovětského svazu, kde byl rozhodnutím vojenského tribunálu v březnu 1950 odsouzen k pobytu v nápravně pracovním táboře na 25 let. To se pro téměř šedesátiletého muže rovnalo smrti, zvláště když byl přemístěn do zvláštního tábora v Tajšetu na východní Sibiři, kde také zemřel. Z dalšího obsahu Jaroslav Kulíšek Operační prostředí prostoru nasazení BG EU Pplk. Bohuslav Pernica Pokladní plnění výdajové části státního rozpočtu kapitola Ministerstvo obrany v letech 2004 až 2007 PhDr. Antonín Rašek Rostoucí role Číny a Indie v prognóze světové bezpečnosti (Prognostické scénáře) Ludmila Koláčková, Eva Složilová a Dana Zerzánová Průběžné hodnocení výsledků studentů UO v anglickém jazyce Eva Staňková a Alena Müllerová Cesty k integraci jazykového a obsahového vzdělávání ve vojenském vysokém školství Kpt. Petra Vráblíková Výuka dovednosti poslech s porozuměním při studiu cizích jazyků Kapitoly o bezpečnosti (Informativní recenze) 34 35

19 VÝROČÍ VÝROČÍ Příliš rychlé POVSTÁNÍ Text: Vladimír MAREK Foto: VÚA-VHA Slovenské národní povstání bylo nejrozsáhlejší ozbrojenou vzpourou proti nacistické moci nejen ve střední Evropě. Téměř dva měsíce se tisíce slovenských povstaleckých vojáků, partyzánů a příslušníků 2. čs. samostatné paradesantní brigády úspěšně bránily německé, především zbraňové přesile. Diskuse o tom, proč povstání nebylo dotaženo do vítězného konce, se vedou prakticky od okamžiku, kdy německé jednotky vstoupily do Banské Bystrice. Nejvýraznějším oslabením povstaleckých vojsk bylo samozřejmě selhání dvou východoslovenských divizí generála Augustina Malára, které měly zajistit přechod sovětských posil přes karpatské průsmyky. K odzbrojení větší části těchto vojáků německými jednotkami došlo 1. a 2. září Nesporným problémem bylo i to, že povstání propuklo předčasně. Velitel povstalecké armády generál Ján Golián původně počítal s tím, že k němu dojde o několik měsíců později. Podle jedné z verzí ho prý plánoval až na leden 1945, tedy na období velké ofenzivy Rudé armády. V té době by již byly na východní frontě soustředěny potřebné jednotky a zbraňové systémy. Také vzdálenost mezi povstalci a Rudou armádou by byla mnohem kratší. Někteří slovenští generálové na klíčových postech by se v případě takovéhoto časového odstupu zřejmě rozhodovali jinak. Pro Němce by Před pětašedesáti lety bylo v Banské Bystrici vyhlášeno Slovenské národní povstání naopak bylo mnohem obtížnější útočit v zimních měsících v převážně horském terénu na povstalecké území. Vojenské ústředí ale muselo reagovat na to, že německé jednotky začaly obsazovat slovenské území. Jako důvod, proč k tomu došlo, se uvádějí především příliš rozsáhlé aktivity partyzánů koncem léta 1944 a likvidace německé vojenské mise vracející se z Rumunska na nádvoří martinských kasáren. Zvyšující se intenzita partyzánských útoků musela být pro Němce jednoznačným indikátorem, ještě významnější roli ale zřejmě sehrál vývoj vojenské a politické situace ve střední a jihovýchodní Evropě. Necelý týden předtím, než německé jednotky překročily slovenské hranice, udělal Berlín neblahou zkušenost se svým dosavadním rumunským spojencem. Bukurešť se přidala na stranu Spojenců a Rudá armáda se rázem ocitla před Debrecínem. Likvidace německé mise vracející se z Rumunska nemohla mít vůbec žádný vliv na rozhodnutí Berlína. Připomeňme si, k čemu v těch osudových hodinách došlo. Večer 27. srpna 1944 přišla na železniční správu v Turčianskom sv. Martine zpráva ze Zvolena, že se blíží rychlík R 17 z Bukurešti do Berlína, jehož součástí je i vagon s vojenskou misí podplukovníka Otta z Rumunska. Celkem se jednalo o dvacet osm lidí. Velitel pluku útočné vozby z Martina podplukovník Emil Perko se chtěl držet pokynů, podle kterých neměli vojáci a partyzáni v době, kdy vrcholily přípravy na povstání, provokovat Němce neuváženými akcemi. Velitel partyzánské brigády z nedaleké Sklabině nadporučík Peter Veličko však měl poněkud jiný názor. Mise byla nakonec zadržena a pod záminkou zajištění její bezpečnosti převezena do martinských kasáren. Ráno prý dostane snídani v důstojnické jídelně a hned po ní odcestuje z Turčianského sv. Martina speciálně vypraveným rychlíkem. V okamžiku, kdy se Němci chystali k odpočinku, se ale v kasárnách horečně jednalo o tom, jak s nimi naložit. Podplukovníku Perkovi bylo jasné, že otevřená akce proti této skupině by nejspíš odhalila povstání v armádě a vedla k předčasným opatřením. A tak nakonec souhlasil s variantou, že nad ránem přijdou do kasáren partyzáni a celá událost bude maskována jako jejich přepad. Němci měli být zajati a transportováni k výslechu do Kyjeva. Podplukovník Otto však nikomu nedůvěřoval, nechal rozestavět vlastní zesílené, silně vyzbrojené stráže. Za této situace měli být Němci odzbrojeni až ráno, v okamžiku, kdy se vydají na cestu k nádraží. Úkolem byla pověřena skupina vojáků jakoby náhodně cvičících na nádvoří kasáren. Jako poslední vyšel ráno v sedm hodin z budovy podplukovník Otto. Reakce Němců na zvolání slovenských vojáků: Hände hoch!, kteří je mezitím obklíčili, však byla rozpačitá. Zatímco někteří zvedali ruce nad hlavu, jiní sahali po samopalech. A tak zaskočení Slováci začali střílet. Krveprolití už v tomto okamžiku nebylo vyhnutí. Jen jedinému německému vojákovi se podařilo probojovat až ke vchodu, kde byl během zápasu se strážným zastřelen. Ostatní zůstali ležet na nádvoří kasáren. Přímo na místě zahynulo dvacet Němců včetně jedné ženy. V té samé době, tedy v pondělí ráno 28. srpna 1944, navštívil Tisa v Bratislavě německý vyslanec Ludin. Přišel z pověření říšského ministra zahraničních věcí požádat o souhlas k obsazení Slovenska německou armádou. Z toho je zřejmé, že o celé záležitosti muselo být rozhodnuto ještě před martinským incidentem. Nehledě na to, že informace o něm, a to ještě velice nepřesné, se dostaly do Berlína až o několik dní později. Hned následující den, 29. srpna 1944, překročila německá armáda slovenské hranice. V osm hodin večer vyhlásil velitel vojenského ústředí Ján Golián prostřednictvím vysílače v Banské Bystrici Slovenské národní povstání

20 FALERISTIKA FALERISTIKA LÍPA z Kupkovy dílny Text: Vladimír MAREK Foto: Pavel ŠIMŮNEK a Radko JANATA Původní třístupňová série resortních Záslužných křížů ministra obrany České republiky zřízená rozkazem MO z prosince 1996 byla v loňském roce rozšířena o Kříž obrany státu ministra obrany ČR a Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany ČR. Základní údaje o nich jsme přinesli v A reportu č. 3 z letošního roku, nyní je rozšiřujeme o další informace. Čs. válečný kříž 1918 (ze sbírek VHÚ Praha) byl návrh Zlaté lípy s největší pravděpodobností Kupkou zamýšlen jako řádová medaile. Současná výtvarná podoba Kříže obrany státu MO ČR vyšla z předlohy zpracované ve Vojenském historickém ústavu. V tomto případě jsme tvarově prolnuli a kombinovali dvě z nejvýznamnějších vyznamenání prvního a druhého československého odboje. A to Čs. válečný kříž 1939, což je vlastně ta část, která je na vyznamenání nejvíce patrná, vysvětluje Pavel Šimůnek. Věnec, kterým je kříž podložen, vychází z Čs. revoluční medaile z roku A třeba stužka Kříže obrany státu odkazuje ve své středové části na motiv stužky Čs. válečného kříže Obklopuje ho však převážně,tradiční zelená barva se zlatými pruhy. Obě tato vyznamenání pro nás představovala velice zajímavou práci. Zlatá lípa ministra obrany České republiky pak obzvlášť. Dělat medaili z kresby je samo o sobě úžasná věc. A to už vůbec nehovořím o tom, že jejím autorem byl František Kupka, vzpomíná Dana Plíchalová z firmy Znak Malá Skála, která zakázku zajišťovala. Celé to byla poměrně náročná záležitost. Naši rytci si přišli na své. Ani výroba nebyla zrovna jednoduchá. Medaile je zhotovená z tombaku zdobeného kyselým zlatem. Dělali jsme ji z několika dílů, které se pak dávaly dohromady, což nebylo právě jednoduché. Výsledek však stojí za to. S potřebou doplnit tuto řadu přišlo vedení resortu. Vyznamenání Kříž obrany státu MO ČR a Zlatá lípa MO ČR navazují na faleristickou tradici první republiky, čs. odboje let 1939 až 1945 a poválečného období do roku 1948, vysvětluje Pavel Šimůnek z Vojenského historického ústavu Praha. Patří sem například Čs. válečný kříž 1918, Čs. válečný kříž 1939 a řada dalších vyznamenání prvního a druhého odboje. Zajímavá je především geneze výtvarného návrhu Zlaté lípy MO ČR. Jejím autorem je totiž jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků 20. století František Kupka. Tento spoluzakladatel moderního abstraktního malířství (patřil k významným představitelům pařížské moderny) se narodil v září 1871 v rodině notářského úředníka v Opočně. Již jako dítě vynikal mimořádným uměleckým talentem. Po absolvování řemeslnické školy Původní Kupkův návrh Zlaté lípy (ze sbírek VHÚ Praha) v Jaroměři a pražské Výtvarné akademie se přes Vídeň dostává jako stipendista do Paříže. Během studií se živí malováním plakátů a dokonce i výukou náboženství. V roce 1914 odchází dobrovolně na frontu. V létě 1915 onemocní a z válečného lazaretu se již do zákopů nevrací. O to více se však zapojuje do činnosti čs. zahraničního odboje jako předseda České kolonie v Paříži. V letech vytváří desítky výtvarných prací pro propagaci našeho zahraničního odboje. Postupně získává hodnost kapitána a je vyznamenán Řádem důstojníka čestné legie. Vycházeli jsme z originálu jeho návrhu dochovaného ve sbírkách Vojenského historického ústavu, který vznikl kolem roku 1918, kdy byl František Kupka příslušníkem 21. střeleckého pluku čs. legií. Jedná se o součást ojedinělého systematického souboru návrhů nové československé státní a vojenské symboliky. Ta zahrnovala nejen řády a vyznamenání, ale i stejnokroje a jejich součásti, upozorňuje Pavel Šimůnek. Výtvarný prvek čtyř navzájem se protínajících kruhů je pro Kupkovy návrhy charakteristický. Byl jím použit i v případě nejvýznamnějšího vojenského vyznamenání 1. odboje Čs. válečného kříže Vzhledem ke kvalitě návrhu a celkovému zdobnému, téměř šperkařskému provedení, Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky Kříž obrany státu ministra obrany České republiky 38 39