2005/2006 Martin Švejda

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav nábytku Bakalářská práce Intarzie z pohledu historie a současnosti 2005/2006 Martin Švejda

2 - 2 -

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Intarzie z pohledu historie a současnosti zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.... podpis - 3 -

4 Poděkování Chtěl bych poděkovat panu doc. Dr. Ing. Petru Bruneckému za to, že mě vedl k bakalářské práci a za bezmeznou trpělivost, kterou při tom vynaložil, panu Ing. Arnoštu Trávníkovi a panu Ing. Františku Kachyňovi za poskytnutí odborných materiálů, panu Ing. Vladimíru Matulovi za zhotovení některých fotografií a rodině za podporu při studiu

5 Abstrakt Intarzie je zdobná technika nábytku, používaná zejména v historii. Jedná se o techniku vykládání dýhou, nebo jinými materiály, kterými jsou kov, želvovina, perleť, slonovina, kámen, atd. Největšího rozkvětu dosáhla tato technika v období baroka ve Francii za vlády Ludvíka XIV a XV. V této době André Charles Boulle vyzdvihl intarzii k dokonalosti. Dnešní moderní technologie umožňují tuto techniku, která byla původně ruční prací, zakomponovat do průmyslové výroby. Projev nastává v průmyslové intarzii, což je ve své podstatě sesazenka s lepším designem. Mezi nové technologie, využitelné pro výrobu intarzie, patří laser a vodní paprsek. Klíčová slova Intarzie, marketerie, certosina, Parketová intarzie, Oystering, Boulleho technika, připalování, dýha, želvovina, klasický způsob výroby, průmyslová intarzie, laser, vodní paprsek

6 Abstract Inlay is decorative art of furniture, what was applying especially in history. It is concerned art of inlaiding by veneer or other materials, what are metal, tortoise-shell, pearl-shell, ivory, stone, etc. This art accomplish greatest blow in period of baroque when were in throne Lewis XIV and XV. André Charles Boulle highlight inlay at perfection. Today's modern technicalities make possible this art, what was handy work originally, composition into industry producing. Address come on,,industry inlay, as is deposition-veneer with better design. Between a new technicalities, what it can be to employ for made of inlays, belong laser and water ray. Keywords Inlay, marquetry, certosina, parquet inlay, oystering, Boulle art, singeing, veneer, tortoise-shell, classic method of work, industry inlay, laser, water ray

7 Anotace Práce se zabývá problematikou intarzie, jejím historickým postavením a postavením v současnosti, možnostmi jejího využití a využití nových technologií při její výrobě. Annotation The work is employing of problematical of inlay, standing of inlay in history and standing of inlay in period, potentiality of exploitation of inlay and potentiality a new technicalities in its producing

8 Obsah 1. Cíl práce Materiál a metodika řešení Úvod Rozdělení intarzií Rozdělení podle použitých materiálů Rozdělení podle zobrazovaných motivů Rozdělení intarzií podle druhu Inkrustace Pietra dura Chebská technika Certosina Marketérie Parketová intarzie Oystering Prospetto Benátská mozaika Boulleho technika Techniky sekundární výzdoby intarzií Gravírování Lineární kresba Připalování Vypalování Podbarvování Materiály používané při výrobě intarzií Dýhy Slonovina Rohovina Želvovina Galalit Perleť Kámen Kov

9 7. Významné osobnosti spojené s výrobou intarzií André Charles Boulle Daniel Marot Jean-Francois Oeben Jean Henri Riesener Pietro Piffeti Antonio Barili Bratři Lendinarové Historický přehled Egypt Řecko Řím Byzantská říše Arábie (Islámské umění) Románský sloh Gotika Renesance Baroko Rokoko Klasicismus Biedermeier Secese Moderní styly Současné uplatnění intarzií ve výrobě nábytku Technologie výroby intarzií klasickým způsobem Příprava materiálu Podkladový materiál Dýhy Lepidlo Nátěrové hmoty Postup výroby intarzií Řezání dýh Lepení Lisování

10 Broušení Nanášení nátěrové hmoty Průmyslová intarzie Nové trendy ve vývoji a využití intarzií Technologie využitelné pro výrobu intarzie Použití laseru ve výrobě intarsie Použití vodního paprsku ve výrobě intarzie Diskuse Závěr Resume Přehled použitých pramenů

11 1. Cíl práce Cílem práce je vytvořit ucelený přehled výroby a vývoje intarzie, jaké měla tato zdobná technika historické postavení a popsat jednotlivé druhy intarzie. Dalším cílem práce je nalézt uplatnění intarzií v současnosti a uvést rozdíly v její historické a současné výrobě, zmínit nové trendy v jejím vývoji a využití a uvést nové technologie, které lze využít při jejím zpracování v budoucnosti

12 2. Materiál a metodika řešení Bakalářská práce byla tvořena kompilační formou literární rešerše je doplněná vlastními zkušenostmi a názory. Bylo pracováno s odbornou literaturou (seznam viz. níže), ze které byly čerpány informace z historie intarzií a jejím použití na nábytku. Použité obrázky byly použity z internetových adres (viz. níže), anebo vyfotografované vlastní práce. Celá práce má tvořit ucelený přehled jejího vývoje

13 3. Úvod Intarzie (z ital. tarsia) je patrně nejrozšířenější technika povrchového zdobení nábytku, zvláště v baroku, rokoku a v 19. století. Název vychází z klasické italské techniky tzv. tarsia a secco, používané v renesanci. Zřejmě první nábytkové kusy zdobené touto technikou vznikají v Sieně, Miláně a Cremoně již ve 13. století. Rozvoj intarzovaného nábytku podmínilo zdokonalení techniky výroby dýh, které jsou hlavním materiálem. Při intarzii se využívá barevnosti dřeva, odlišného směřování let, textury atd., nebo odlišnosti materiálů. [1] Rozdíl mezi vložkovými pracemi (inkrustacemi) a intarzií je asi nejlépe definován tak, že se vložkami označují vzory, sestavené z barevných dřev, jež jsou vkládány do masivního podkladu nebo dřevěné hmoty nábytku, a intarzií (marketerií) se označují práce, při nichž jednotlivé kousky, sestavené v určitý vzor, byly vsazeny do stejně slabé podložky a společně nalepeny na podložku, určenou k ozdobě. Názory na rozlišování těchto sobě tak podobných prací se různí. Toto umění se dělilo z mistra na učedníka a z otce na syna a bylo v Itálii prováděno nejméně 100 let, než zakotvilo v jiné zemi. [6] Zvláštním typem italské intarzie oblíbené v renesanci (zvláště v quattrocentu) byla certosina. Velmi jemná intarzie rozšířená ve francouzském nábytkářství 18. století se označuje jako marketerie. Intarzované motivy, zvláště figurální, se doplňovaly dalšími ozdobnými technikami, jakými byly vypalování, připalování, gravírování aj. Speciálním druhem byla parketová intarsie s výlučným použitím dřeva nebo intarzie kombinovaná s perletí zvaná oystering, nebo prospetto. [1] Největší rozkvět intarzie nastal v období baroka za vlády Ludvíka XIV a XV, díky André Charlesi Boulleovi, který intarzii povznesl k dokonalosti. Tento vrchol nastal za doby, kdy byl nábytek až přezdoben a nesl prvky snad všech zdobení najednou (vykládací techniky, řezby, zlacení, použití kování,...). Uplatnění intarzie postupně sláblo až k minimálnímu použití. V dnešní uspěchané době se uplatňuje sériový nábytek více než kusový, což je pro problematiku intarzií nepříznivé z časového hlediska její výroby. Její znovuzrození nastalo s příchodem průmyslové intarzie, která nahradila intarzii vyráběnou klasickým způsobem, avšak na úkor podoby, jaká je známá z historických kusů nábytku. K uplatnění intarzií na nábytku přispívá i příchod nových technologií, které podstatně zkracují čas její výroby a pracují s maximální přesností

14 4. Rozdělení intarzií 4.1 Rozdělení podle použitých materiálů Podle použitých materiálů se intarzie rozlišuje na : - intarzii prostou pro vkládání je použito shodného materiálu nejčastěji kontrastní dřeviny, opálené dřeviny, dřeviny jiné textury, či mořené nebo přibarvované dýhy. - intarzii kombinovanou pro vkládání se používá materiál nesourodý, jenž je použit pro zdůraznění ornamentu nejčastěji perleť, želvovina, kost, kov (cín, mosaz), zlacená kůže, slonovina, barevný tmel aj. Výhoda intarzie prosté před intarzií kombinovanou spočívá v použití sourodého materiálu. Při použití nesourodého materiálu byl předpoklad, že se intarzie bude odlepovat a způsobí tak problémy. Tato skutečnost opravdu nastávala velmi často např. u nábytku zdobeného Boulleho technikou (viz. níže). Na druhou stranu použití odlišných materiálů přidávalo na vzhledu a zajímavosti intarzie. 4.2 Rozdělení podle zobrazovaných motivů Nařezané dýhy se skládají do obrazců od jednoduchých pásků pásová intarzie, které rámují vykládané plochy, až po složité kompozice intarzovaných motivů, tzv. tarsia pittorica. [1] Motivy intarzií přecházely od geometrických vzorů, olemovaných úzkým proužkem, k motivům květinovým, poté k obrazům krajin (např. s loveckou tématikou), k pohledům na architektonické památky s perspektivním zobrazením. Fantazie uměleckých truhlářů byla téměř neomezená. Motivy byly ovlivněny víceméně dobou, v níž se tvořilo. Byla hodně podobná s malířstvím dané doby Rozdělení intarzií podle druhu Inkrustace Inkrustace není druhem intarzie, ale intarzie z ní vychází. Inkrustace je jedním z nejstarších způsobů povrchového zdobení nábytkových kusů. V zásadě se pod pojmem inkrustace rozumí vykládání povrchu předmětu hmotou jiné barvy. Do lůžka vyhloubeného na povrchu předmětu (nábytku) se vkládají části dřeva, ušlechtilých

15 kamenů, perletě, rohoviny, kosti apod. Tato technika se používala již ve starém Egyptě, kde Egypťané se dřevem kombinovali slonovinu, masivní zlato a drahokamy. Tlustější kousky dřev, v kombinaci s jinými materiály, byly ukládány do vydlabaných výřezů. I zde se využívá rozdílnost dřev (textury, barvy...). V dalších slohových obdobích se inkrustace objevuje spolu s intarsií. V českých zemích byla inkrustace oblíbená v období selského baroka. Základním materiálem byl dub nebo ořech, vykládalo se barevnými ovocnými dřevy v kontrastu světlého javoru, lípy. Inkrustace je technikou používanou zejména ve zbrojířství. Motivem inkrustací jsou především geometrické obrazce, ale i figurální, architektonické, krajinné a jiné motivy. Kromě intarzie z inkrustace vychází celá řada dalších ozdobných technik, jako např. pietra dura, chebská technika, apod. [1] Inkrustace, jako zdobná technika, působí příjemným dojmem. Její výhodou je použití silných materiálů, které nemusejí mít stejnou tloušťku, protože se jednak pro každý kousek zdobného materiálu dlabe lůžko zvlášť a také nehrozí probroušení. Nevýhodou tohoto zdobení je osová symetrie, která není zachována. Problém může nastat v případě, že inkrustace bude celoplošná, anebo provedena do slabé podložky Pietra dura (z ital. - mosaica in pietra dura) Technika povrchového zdobení charakteristická pro italskou renesanci. V zásadě jde o techniku podobnou inkrustaci, při které se úlomky ušlechtilých kamenů (mramor, porfyr, granit apod.) skládají do ornamentálních nebo fantazijních kompozicí a jejich povrch se společně zabrušuje a leští. [1] Chebská technika Jedná se o druh reliéfní inkrustace z různobarevných (mořených) většinou měkkých dřev, která jsou vkládána do vydlabaného lůžka v korpusu. Plochý reliéf zobrazoval většinou bohatý obrazový figurální námět (viz. obr. 1). Miniaturní inkrustace řezané v plochém reliéfu se uplatňovaly zvláště u malých nábytkových kusů šperkovnic, menších sekretářů a kabinetů. Tyto práce vznikaly především v 1. polovině 17. století v Čechách a jižním Německu. Předpokládá se, že systém chebské práce vznikl v dílně chebského stolaře Adama Ecka. Podobná technika se uplatňuje na orientálních předmětech a byla známá i italské renesanci. Předlohy figurálních výjevů, alegorií a mytologických scén jsou vesměs přebírány z dobové grafické produkce. Pro

16 značnou náročnost této techniky jsou nábytkové kusy s její výzdobou vzácné. V různých variantách přežívala technika chebské práce až do závěru 19. století při výzdobě drobnějších předmětů. K nejcennějším kusům patří výrobky specializovaných stolařů A. Ecka ( ), H. G. Fischera ( ) a rodinných dílen Haberstumpfů nebo Haberlitzerů. [1] Obr. 1 - Chebská technika - uplatnění na skříni [17] Certosina (z ital. Alla certosina) Zvláštní druh intarzie, pojmenovaný podle klášterů v Lombardii (Ordine dei Certosini) a zvaný také opere di Damasco, jehož podstata je plošná geometrická dekorace (odtud i další název tarsia geometrica) využívající absolutní kontrast - např. kost vkládanou do ebenu. Trojúhelníkové nebo čtvercové plošky světlého dřeva, slonoviny, rohoviny a nařezané barevné kosti se skládaly do pásového, hvězdicového a růžicového tvaru (viz. obr. 2 a 3). Tato starodávná technika, která byla známá od doby egyptského umění a pěstována v Orientu, přešla přes Španělsko a Benátky do horní Itálie. Na španělském nábytku se často uplatňovala v 16. století. Bylo jí používáno u truhel, židlí a lavic. [1] [6] Geometrické motivy byly ovlivněny náboženstvím východních zemí, které se dostalo i do Španělska. Použitím geometrických tvarů v intarzii působí nábytek odlehčeným dojmem, i když je zdoben celoplošně

17 Obr. 2 - Certosina - víko truhly [11] Obr. 3 - Certosina - truhla Španělsko (okolo 1500) [12]

18 4.3.5 Marketérie (z franc. Marqueter = skvrniti) Marketerií je označována velmi jemná intarzie složená z více materiálů, která je později navíc doplněná technikou gravírování. Velmi jemné kousky materiálu jsou sestaveny ve vzory a ty jsou pak vsazeny do stejně slabé podložky dýhy, s níž jsou nalepeny na povrch nábytku. Kolébkou tohoto umění je italská Siena, autorem je Antonio Barili. Po sto letech toto umění zdomácňuje ve Francii a je charakteristickým znakem barokního zdobení nábytku zdokonaleného jemným gravírováním povrchu (André Charles Boulle). [2] Tato technika vykládání nábytkových ploch používá dřevěné dýhy různé barvy, perleť, slonovinu, rohovinu apod. [1] Nejčastější motivy marketerie jsou ve tvaru květin, listů, a dalších přírodních objektů (viz obr.4). [8] Marketerie, jako druh intarzie, působí nejodlehčenějším dojmem, k čemuž napomáhají jak užité motivy, tak způsob provedení. Obr. 4 - Marketerie - skříňka dokončená politurou [11]

19 4.3.6 Parketová intarzie (fran. parquetage, angl. parquetry) Speciální druh intarzie s výlučným použitím dřeva, při kterém se povrch nábytku vykládal řezanými dýhami přesných rozměrů do geometrického, parketového vzoru. Intarzování tímto způsobem bylo značně oblíbené ve Francii, Anglii a Itálii, částečně též ve střední Evropě mezi lety [1] Geometrickými vzory, které tento druh intarzie využívá, jsou z největší části čtverce a kosočtverce (viz obr.5). Použité dýhy o různé barvě a struktuře často vytváří trojrozměrný efekt. [8] Obr. 5- Nejčastější vzory parketové intarzie [13]

20 Obr. 6 - Parketová intarzie vlastní výroby klasická technologie (javor, ořech, mahagon) Obr. 7 - Použití parketové intarzie na stolové desce [20]

21 4.3.7 Oystering Technika intarzování perletí z lastur ústřic. Název vznikl od oyster pieces kousky ústřic. V této technice se využívaly lastury ústřic (Oystera edulic), případně jiné lastury mořských měkkýšů. Tato technika zaznamenala největšího využití v anglickém nábytkářství 17. století (Jacobean period). [1] Do dnešní doby se tento druh intarzie přenesl také. Snad největšího využití dnes nachází zdobení perletí ve výrobě hudebních nástrojů, kde se tímto materiálem vykládají hmatníky kytar (viz. obr. 8) nebo ozvučné desky. Obr. 8 - Oystering - použití na hmatnících kytar [14] Obr. 9 - Oystering - použití perleti na tmavém podkladě [14]

22 4.3.8 Prospetto (ital. lavorare in prospetto) Charakteristický motiv intarzovaných výplní na nábytkových kusech značně rozšířený v italské renesanci. Intarzie se skládala do pohledů na architektury nebo architektonické útvary věže, městské veduty apod. (viz. obr. 10) s důrazem na perspektivní zobrazení. V první polovině 16. století tato technika a motivy pronikly do střední Evropy, do oblasti Spiše, kde se zachovaly neobyčejně kvalitní ukázky zvláště na sakrálním nábytku v Kežmarku, Levoči, Bardějově aj. [1] Obr. 10 Prospetto víko kazety, klasická technologie, vlastní výroba Benátská mozaika Tato technika spočívala ve vkládání nestejnoměrných úlomků perleti do křídového nebo lakového tmelu. Po zaschnutí se přebytečný tmel setřel a po úplném zatvrdnutí se mozaika přeleštila. Mozaika tvoří většinou rovné pásy a rámuje intarzované plochy. Čím je perleť barevnější, tím je mozaika působivější. [2]

23 Boulleho technika (též Boulleho práce) Speciální technika povrchové výzdoby především exkluzivních kusů nábytku nazvaná podle Maitre ébéniste Ludvíka XIV., Charles André Boullea ( ). [1] Intarzie z mosazi a želvoviny vznikla v Itálii a stala se již před Boullem mezinárodní módou. Boulle v ní vynikl jako specialista a byla jím zdokonalena. Používal větších destiček želvoviny mosazi a cínu. Tyto destičky byly na sebe nalepeny a potom byl vzor, který byl na hořejší straně nakreslen, vyříznut strunkou. Tak aby vzniklo dvojí provedení podle toho, jak byly destičky složeny; - pozitivní intarzii (též premiér effet partie nebo Boulle), která je kombinací světlé mosazi na tmavším základě želvoviny, a - negativní intarzii (též deuxéme effet nebo contre Boulle), kde se na kovovém, světlém základě vytvářela ornamentika tmavší želvovinou. Tato intarzie harmonovala s bohatými kovovými vložkami a dekorací prostoru, působila ostře a tvrdě. Její účinek byl však tak efektní, že bylo zpočátku částečně upuštěno od intarzie dřevěné. [7] Mimo základních materiálů, kterými byla želvovina, mosaz a cín, se intarzie doplňovala též slonovinou a různobarevnými dřevy, z nichž největší uplatnění nacházel eben. Různorodé materiály používané pro tuto intarsii přinášely těžkosti při vzájemném spojování do sebe a při lepení. Při výraznějších změnách teploty a vlhkosti docházelo k vytváření velkých trhlin a odtržení zejm. kovových dílců od podkladu. Přesto je Boulleho nábytek oceňován jako nejhezčí po estetické stránce, ale i z hlediska techniky provedení. Intarzované plochy nábytku se navíc doplňovaly bohatým mosazným nebo bronzovým kováním v rozích a po okrajích. Originálních Boulleových prací se zachovalo jen málo, ale téměř po celý závěr 17. a první polovině 18. století byla Boulleho technika intarzování s oblibou napodobována, zvláště ve Francii a střední Evropě takže pojem Boulle se nepoužívá jenom pro práce vzniklé v Boulleho manufaktuře, ale i pro jiné obdobné práce. V 18. století se tato technika doplňovala o gravírování jednotlivých materiálů bohatou ornamentikou a želvovina se často podbarvovala červeně. Celkový dojem zvýšilo závěrečné vyleštění plochy politurou. [1] Boulleho technika byla svým způsobem první průmyslovou intarzií, protože taktéž využívá pozitivu a negativu

24 Obr Barokní stolek s Boulleho intarzií [15] Obr Detail Boulleho intarzie s ozdobným kováním [16]

25 5. Techniky sekundární výzdoby intarzií Při tvorbě intarzií se nevycházelo pouze z odlišnosti použitých materiálů, ale také z jejich dodatečné úpravy. Tyto úpravu zajišťovali některé techniky založené na změně původní barvy, drážkování, atd. Tyto techniky se prováděli buď před nalepením intarzie na podložku, nebo po nalepení, v závislosti na technice. Tyto výzdoby měly intarzii zkrášlit a vyzdvihnout. 5.1 Gravírování (z lat. a něm.) Gravírování je ozdobná technika povrchové úpravy intarzovaných, inkrustovaných nebo jen dýhovaných ploch. Ornamentální nebo figurální motivy se pomocí dřevoryteckých rydel vyrývají do plochy a pro zvýraznění se doplňují kontrastní barvou, zaplňují pemzou a společně s ostatní plochou leští politurou. Gravírovaly se především tvrdé materiály jako slonovina, rohovina nebo kovy (mosaz). [1] 5.2 Lineární kresba Tato ozdobná technika sekundární výzdoby intarzované nebo dýhované plochy se realizovala perem a sépiovou barvou nebo čínskou tuší. Do jisté míry napodobuje vypalování jehlou nebo gravírování. Motivicky zůstává v oblasti ornamentálních, figurálních, rostlinných nebo zoomorfních motivů. Společně s ostatní plochou se lineární kresba zalešťovala šelakovou politurou. Pro relativně malou trvanlivost je na historickém nábytku, převážně z 18. století, setřená nebo poškozená. [1] 5.3 Připalování Jedná se o další ozdobnou techniku sekundární výzdoby intarzovaných nebo dýhovaných ploch, kde se plochým rozpáleným želízkem připalovaly jednotlivé části intarzie nebo dýhy, která se barevně i strukturálně podstatně změnila. Společně s ostatní plochou se takto upravené části překrývají leštěnou politurou. Změny ve vybarvení jsou mnohdy velmi výrazné a u připalované intarzie bývá často nemožné zjistit, o jaký druh dřeva (dýhy) vlastně jde. S touto technikou se setkáváme především u středoevropského nábytku 18. století, ovšem vlastní původ je podstatně starší a její vrcholný rozkvět nastal v druhé polovině quattrocenta v Benátkách. Právě zde v dílnách řezbářů a intarzistů bratří Lendinarů (Lorenzo,? 1477 a Cristofo,? 1491) dosáhla technika připalované intarzie patrně největšího mistrovství. Před vlastním připalováním žhavým želízkem nebo zahřátým jemným pískem se části dýh namáčely do vařící fermeže nebo

26 olivového oleje. Díky tomu a podle intenzity připálení dosahovali benátští intarzisté širokou škálu barevných odstínů. [1] Takto upravená intarzie se stínovaným motivem působí plastickým dojmem (viz. obr. 13). Obr Intarzie připalovaná v horkém písku dokončená politurou, vlastní výroba 5.4 Vypalování Vypalování je poměrně rozšířená technika (zvláště ve střední Evropě 18. století) sekundární výzdoby intarzovaných nebo dýhovaných ploch. Rozžhavenou jehlou se do povrchu dřeva vypalují ornamenty, rostlinné motivy, figurální scény apod. Často se vypálená plocha vyplňovala kontrastní barvou. Vypálený motiv společně s ostatní plochou byl zaleštěn politurou. [1] 5.5 Podbarvování Tato technika se využívala hlavně v Boulleho technice při podbarvování želvoviny. Želvovina se v tomto případě podbarvovala červenou nebo žlutou barvou

27 6. Materiály používané při výrobě intarzií V intarzii se nejprve využívala dřevěná dýha, ale později se začaly využívat i jiné materiály v závislosti na technice, době a na vývoji strojů a nástrojů. 6.1 Dýhy Dýhou se nazývá tenký list dřeva, původně vyráběný řezáním, poté krájením a loupáním. Dýha je nejzákladnější materiál pro výrobu intarzií. Dřevo jako takové je svoji texturou, barvou a kresbou na každém kousku originální, čehož se dá při výrobě intarzií skvěle využít. Nejkrásnější dýhy jsou takové, které mají svoji texturu netradiční a zajímavou (např. kořenice, očková, atd.). 6.2 Slonovina Slonovina je zubovina ze sloních klů. Vždy se vysoce cenila jako řezbářský materiál a v nábytkářství se používala převážně právě na intarzování. Slonovinou vykládaný nábytek byl oblíben v renesančním období a v první polovině 17. století. Podobně jako rohovina bývá slonovina často zdobena rytou kresbou různých motivů. [1] 6.3 Rohovina Rohovina je organická látka z parohů, kopyt, rohů apod., rozřezaná na pásky a používaná na vykládání, intarzii a jiné práce ozdobného charakteru. Dobře se řeže, opracovává, brousí a povrchově upravuje leštěním. Plochy vykládané rohovinou se často zdobily rytím různých motivů a na zdůraznění se ryté linie vyplňovaly kontrastní barvou. [1] 6.4 Želvovina Želvovinou se rozumí vrchní část krunýře želvy. Je většinou hnědočervená nebo žlutě mramorovaná, dobře se leští a vyhovuje i řadě jiných povrchových úprav. Od období renesance se stává materiálem často používaným při intarzování. Patrně největší obliby dosáhlo její používání za Ludvíka XIV. díky tzv. Boulleho technice. Protože pravá želvovina byla poměrně vzácná a těžko dostupná, objevovala se řada materiálů, které ji napodobovaly zde se mluví o falešné želvovině. Nejúspěšněji byla napodobována z rohoviny a z galalitu (viz níže). [1]

28 6.5 Galalit (z řeč.) též mléčný kámen Tento materiál byl předchůdce dnešních umělých hmot. Jedná se o bílou kompaktní hmotu získanou z mléčného kaseinu za přítomnosti formaldehydu. Dobře se formuje, opracovává, lisuje a barví. Od druhé poloviny 18. století se galalit používal jako náhrada za pravou želvovinu nebo rohovinu. [1] 6.6 Perleť Perleť je vnitřní část skořepiny lastur, která má jemný, matný, duhově barevný lesk. Tento materiál se často používal při intarzování a vykládání částí nábytku, zvláště v kombinaci s černým dřevem, byl oblíben v renesanci a v 19. st. Perleť se hojně využívala pro techniku intarzování oystering (viz výše). [1] Obr Nařezaná a vyleštěná perleť [13] 6.7 Kámen Kámen se používal hlavně v technice florentské mozaiky. Tato technika získala název podle měkkého florentského mramoru, který po vybroušení připomíná svojí kresbou fantastické zříceniny měst, hradů apod., byl nařezán na tenké pravoúhlé plošky a ty byly využívány pro vykládání (viz. obr. 15). Dalšími materiály byly například achát, jaspis, malachit, azurit a celá řada vzácných i méně vzácných materiálů se zajímavým vybarvením a kresbou

29 Obr Použití kamene v intarzii [18] 6.8 Kov Použití kovu v intarzii se užívalo hlavně v období baroka. Projev nastal v Boulleho technice, kde se používala hlavně mosaz a cín. Použití mosazných vzorů se používá i dnes (viz obr. 16). Obr Mosazný ornament ve světlé dýze [13]

30 7. Významné osobnosti spojené s výrobou intarzií 7.1 André Charles Boulle ( ) Přední francouzský tvůrce a návrhář, jehož dílo je typické pro období Ludvíka XIV. Patrně žádného jiného nábytkáře nenapodobovali po dlouhá léta tak jako právě A. Ch. Boullea, a to nejen jeho synové pokračující v dílenské práci, ale téměř po celé Evropě nábytkáři nejrůznější úrovně. Nábytek vyráběl podle vlastních návrhů i podle návrhů svých současníků, jako např. podle návrhů francouzského malíře Ch. Lebruna ( ). Jedním z vrcholných Boulleových děl je psací stůl zhotovený pro bavorského kurfiřta Maxmiliána Emanuela (dnes v pařížském Louvre). [1] 7.2 Daniel Marot ( ) Francouzský architekt a návrhář nábytku působící v Holandsku a Anglii. Marotova tvorba představuje podstatu barokního nábytkářství období Ludvíka XIV. Podle jeho návrhů tvořil A. Boulle a jeho dílo je patrně nejvýraznějším inspiračním zdrojem dobového nábytkářství v Holandsku, Francii, střední Evropě a částečně v Anglii. [1] 7.3 Jean-Francois Oeben (okolo ) Francouzský ebenista Ludvíka XV., proslavený především mimořádně precizní prací a marketerií s květinovými motivy. Většina jeho prací je doplňována bohatým kováním z pozlaceného bronzu. Zřejmě nejznámějším Oebenovým dílem je tzv. Bureau du Roi, psací stůl Ludvíka XV. (dnes v Louvre), který po jeho předčasné smrti dokončil (1769) žák J. H. Riesener. [1] 7.4 Jean Henri Riesener ( ) Žák J. F. Oebena, významný francouzský ebenista období Ludvíka XVI. Proslavila jej neobyčejně kvalitní a precizní práce v marketerii, zvláště sekretářů, psacích stolů, komod apod. [1]

31 7.5 Pietro Piffeti (okolo ) Italský umělecký stolař, ebenista, proslavený zvláště pracemi v marketerii doplněné kováním z pozlaceného bronzu. Dokonale ovládal všechny zdobné techniky a známy jsou např. jeho chinoserie-kabinety, konzolové stolky apod. Oblíbeným materiálem pro marketerii se Piffettimu stala slonovina. Návrhy pro Piffettiho realizace vypracoval v řadě případů významný italský architekt Filippo Juvarra ( ). Patrně nejznámějším dílem, vzniklým díky vzájemné spolupráci, je nábytek pro lovecký zámek Stupinigi u Turína. [1] 7.6 Antonio Barili Skutečný mistr opravdového vykládacího umění. Působil v Sieně a stál u zrodu nábytkářského umění intarzie, tvrdí se, že je přímo zakladatelem. [6] 7.7 Bratři Lendinarové (Lorenzo,? 1477 a Cristofo,? 1491) Bratři Lendinarové v Benátkách zdokonalili techniku intarzie objevem, jak stínovat základní tón jednotlivých barev. Namáčeli dřevo do horkého oleje a stínovali žhavým železem nebo pískem. [6]

32 8. Historický přehled 8.1 Egypt (asi 2500 let př. n. l.) 2mm. [2] První zmínky o dýhovaném nábytku, pro který se používaly dýhy o tloušťce asi 8.2 Řecko (700 př. n. l. 529 n. l.) Použití intarzií a vykládacích technik především na truhlicích za použití slonoviny, želvoviny, perleti, drahých kovů a kamenů. [2] 8.3 Řím (575 př. n. l. 476 let n. l.) Dýhování stolových desek a jejich vykládání druhy mramoru. [2] 8.4 Byzantská říše ( století) První eklektismus v historii (nese stopy různých národů nejvíce však římské kultury). Zmínky inkrustací používající slonovinu, která byla v Byzancii velmi oblíbená. [2] 8.5 Arábie (Islámské umění) (7. století) Islámský nábytek obsahuje všechny dosud známé zdobné techniky (řezba, intarzie, inkrustace,...). Motivy se používají pouze rostlinné a geometrické z náboženských důvodů [2] 8.6 Románský sloh (od 11. století) V tomto období se zdobení nábytku omezilo pouze na soustružení a vrubořez v kombinaci s masivním kováním. Intarzie v nábytkářství nezaujala zvláštní místo. Buď se vyskytuje málo, nebo se nevyskytuje vůbec [2] 8.7 Gotika (od 12. století) Pro intarzie a vůbec dýhování důležité období vynález stroje na řezání dýh (Jiří Renner v Řezě 16. st.). Naproti od Románského období je nábytek zdobnější (hlavně v severských zemích), a začíná být znovu zdoben intarzií. [2]

33 8.8 Renesance (od 15. století) Znovuzrození nastalo i v umění intarzie. Nejprve je upouštěno od plošného vykládání dřeva, poté je volná plocha doplňována intarzovanými pásy. Zdobné prvky jsou stále bohatší a dokonalejší. Vzniká tzv. Chebská technika, Benátská mozaika a intarzie zvaná Certosina (použití především na truhlách). Stolové desky z ebenu byly vykládány kostí, perletí nebo stříbrem. Vykládání intarzií, inkrustací a marketerií dosahuje téměř vrcholu, který je však dosažen až v baroku. [2] Ve Florencii bylo známo nejméně 84 dílen, které se zabývaly intarzovanými pracemi. Od jednoduchých geometrických vzorů se přešlo k heraldickým formám, k vyvinuté ornamentalice a později k perspektivním konstrukcím podle Brunelleschiho a Paola Ucella, k vedutám a zátiším, které si braly motivy z holandského malířství 17. stol. Na chrámovém nábytku byly tvořeny figurální výjevy jako náhrada za malbu. Italská renesance nám též zanechala cenné dýhované práce, jež se barvou a stínováním podobají pardálímu stolu a tygřímu stolu nebo včelím rojům, jejichž předlohy již nalézáme o 2000 let dříve v římském nábytkovém umění (v muzeích v Cluny a v Louvru v Paříži, v uměleckých sbírkách v Římě a v Benátkách jsou nesčetné ukázky tohoto drahocenného dýhovaného nábytku. [6] 8.9 Baroko (od 17. století) Odklon od ebenu a počátek používání ořechových dýh. Nejelegantnější zpracování zdobných technik. Technika intarzie dosahuje v Evropě vrcholu hlavně díky francouzskému ebenistovi (Andre Charless Boulle), který nejprve používal čisté dřevo, poté i jiné materiály (želvovina a kovy). Intarzií jsou zdobeny čela zásuvek, kabinetní skříně (dominantou nábytkových kusů), mincovní skříňky, komody a stoly, které byly chloubou ebenistů (velká plocha umožňovala prostor pro rozvoj fantazie). Intarzií se zdobily i nábytkové doplňky (šperkovnice, hodiny, apod.) Mezi nejpoužívanější techniky patří Boulleho technika, Chebská technika, technika Pietra Dura a kombinované techniky. [2] Vykládání dřeva marketerií ve spojení želvoviny s kovem způsobilo, že dýhy odstávaly a lehce se ničily. To dalo podnět k používání bronzových ozdob, jež mají význam ornamentální i tektonický. Nahradily profily řezaného nábytku a zároveň upevnily marketerii a chránily ji proti všem nárazům, jako tomu bylo u železného kování středověkých truhel. [7]

34 Zjednodušená těžká celková forma v černém ebenovém dřevě byla spojena svítícím ornamentem a želvovinou v působivý celek. Barevná dřevěná marketerie používala tehdy ustálených vzorů jako jsou vázy s kyticemi, růžemi, jasmínem, tulipány a několika ptáky nebo ornamentální úponky ve spojení s květinami, většinou světlých na tmavém podkladě. Anglická květinová marketerie si brala motivy z francouzských předloh a stejně tomu tak bylo u holandské marketerie. V Paříži vyšly r květinové předlohy od Cochina pod názvem Livre de fleurs. Ryté předlohy vydával Jean Vauquer a I. B. Monnoyer. R vyšly květinové rytiny Nic. Guil. Florea v Římě. [7] 8.10 Rokoko (17. a 18. století) Dýhování nábytku se stává zákonem a v kontrastu k odstínu dýhy je plocha zdobena drobnými ozdobami. Ebenisté používají více exotická dřeva (palisandr, citronovník, amarantové,...). Intarzie jsou zpracovány Boulleho technikou, ale jsou drobnější, nejčastěji utváří květinové vzory. Marketerie se objevuje u nábytku období Queen Mary ( ), kde se jí zdobí nejprve drobné doplňky (kazety, hodiny). U nábytku období Queen Anne ( ) se marketerie používá na opěradlovém vlysu. Thomas Chippendale ( ) používá na nábytku jemnou marketerii klasicistního typu. [2] 8.11 Klasicismus (18. století) Bohatá marketerie pomalu ustupuje, je nahrazena intarzovanými pásy. Intarzie a ozdoba musela být vždy z jiného materiálu. Intarzie převládá u skříňového nábytku. [2] 8.12 Biedermeier (19. století) Intarzie se používá pouze jako běžná zdobná technika, není nijak zvláštní, je jednoduchá. Používá se pouze u skříňového nábytku nebo nábytkových doplňcích. [2] 8.13 Secese (konec 19. století) Poslední záchvěvy velké éry intarzie, kde luxusnější nábytek byl zdoben různými kombinovanými sesazenkami, intarzií, barevnými dýhami, perletí, slonovinou a kovem. [2] Secesní motivy přetrvaly do dnešní doby (např. obrazy Alfonse Muchy jsou námětem pro tvorbu intarzií)

35 8.14 Moderní styly (20. století) Intarzie zaujímá v tomto období místo pouze jako dekorativní záležitost, která není nutná ani tak běžná jako v dřívějších obdobích (např. v Renesanci nebo Baroku). Její výskyt je spíše výjimečný. Intarzie není charakteristickým znakem pro žádný styl 20. století. Toto století však přináší nový druh intarzie tzv. průmyslovou intarzii (viz. níže)

36 9. Současné uplatnění intarzií ve výrobě nábytku Výroba současného nábytku a uplatnění intarzie na něm jsou dvě odvětví, která spolu souvisí. Dnešní doba přináší řadu nových materiálů, z kterých se nábytek vyrábí, a použití intarzie na nich není možné. Těmito materiály jsou laminované třískové (vláknité) desky, foliované třískové (vláknité) desky, atd. Rozmanitost vzorů na těchto materiálech je téměř neomezená. Výroba nábytku z těchto materiálů je poměrně jednoduchá, rychlá a levná. To přispívá k tomu, že je tento nábytek na trhu procentuelně více zastoupen. Z toho vyplývá, že klasické intarzie stojí v ústraní, protože její použití není na těchto materiálech možné. Výroba klasické intarzie na dýhovaném nábytku je časově náročnější než výroba nábytku samotného. Možnou alternativou je použití průmyslové intarzie, což je svým způsobem sesazenka s lepším designem. Nevýhodou této intarzie je použití pouze dvou odstínů dýhy na jedné sesazence, což intarzii ubírá na dekorativnosti. Výroba intarzie může tedy probíhat několika způsoby: - ruční způsob výroba klasickým způsobem - průmyslově průmyslová intarzie 9.1 Technologie výroby intarzií klasickým způsobem Intarzie byla od počátku svého vzniku technikou, která se prováděla ručně. Byla závislá na výrobě dýh a analogicky taktéž na zdokonalování strojů a nástrojů. V 16. století byl sestrojen stroj na řezání dýh, což umožňovalo větší a kvalitnější výrobu dýh. To se promítlo v samotné výrobě intarzií a jejich použití. hlavně k výzdobě přepychového nábytku Jako skutečný mistr klasické technologie se stal v tomto období již několikrát zmiňovaný André Charles Boulle. Intarzie zhotovovali umělečtí truhlářispecialisté, nazývaní v období baroka ebenisté. Klasický způsob technologie výroby intarzií se s postupem doby příliš nezměnil, změnily pouze materiály, z e kterých je intarzie tvořena Příprava materiálu Podkladový materiál V minulosti za podkladový materiál sloužily samotné díly nábytku, které byly vesměs z masivního dřeva. Použití dýh umožňovalo za podkladový materiál použít levnější dřeviny jako smrk, nebo jedli, které jsou měkké, lehké a nemají výraznou

37 texturu, ale opracování bylo relativně snadné. Dnešní doba přináší další materiály, které mohou sloužit jako podkladové překližka, dřevovláknité desky (např. pro výplně dvířek, nebo pokud je intarzie použita jako samostatný obrázek), dřevotřískové desky (např. korpusy skříněk). Povrch podkladového materiálu musí být zbaven nerovností a případné trhliny vyspraveny tmelem. Přebroušený povrch je připraven k lepení Dýhy Při dýhování se dávala přednost dřevům s originální texturou. Někdy se dýhy upravovaly mořením do požadovaného odstínu (např. hruška lze namořit jako eben, který je vzácný). Podbarvením nebo přibarvením se upravovaly i některé další materiály jako např. želvovina v Boulleho technice. Volba dýh pro výrobu intarzie by měla být taková, aby tyto dýhy spolu v daném obrazci nesplývaly a tvořily kontrast. Splývavost nastávala i vlivem kosmického záření, kdy dýhy, stejně jako nátěrová hmota, tímto vlivem postupně tmavly. Pro intarzie je volba textury dýh zásadní, protože může tvořit vykreslovaný povrch (např. kořenice může vytvářet rozbouřenou vodní hladinu) a tím usnadnit další práci. Dýhy se ukládají zatížené ve tmě, aby se nevlnily a neměnily barvu Lepidlo Jako původní lepidlo pro intarzie se používal kostní klíh, který ovšem nebyl kvalitní při použití různorodých materiálů. Kostní klíh se nyní používá při restaurování intarzií. Dnešní doba přináší na trh řadu kvalitnějších lepidel, které mají lepší fikční vlastnosti a práce s nimi je pohodlnější. Pro slepení jednotlivých dílků intarzie se používá další lepící materiál - papírová lepící páska (podobně jako dříve, při výrobě sesazenek) Nátěrové hmoty Za nejkrásnější a nejcennější intarzovaný nábytek se považoval ten, jenž byl dokončen šelakovou politurou. Tato nátěrová hmota zajišťovala vysoký lesk výrobku. Tato technika nanášení dosahovala největších kvalit v případě, že se jí dokončovalo na otevřeném moři, kde nehrozilo znečištění nátěrového filmu tak, jako v prašném prostředí dílny. Politurování je náročné jak na čas, tak i vlastním provedením. Tuto techniku prováděli zkušení mistři. Dnešní doba přináší, podobně jako u lepidel, pokroky

38 ve výrobě nátěrových hmot. Jsou trvanlivější, odolnější proti vlhkosti, UV záření a teplotám. Zvolit lze také stupeň lesku Postup výroby intarzií Řezání dýh Řezání dýh se provádělo ostrým nožem, skalpelem nebo strunkou (lupenková pilka), v závislosti na období, technice a použitém materiálu. Ať už je návrh jednoduchý nebo složitější, mělo by platit pravidlo, že při zhotovování intarzie se postupuje od středu obrazce směrem k vnější části. Řežou se nejprve větší díly a k nim jsou následně přisazovány dílky menších rozměrů, zabezpečí se tak alespoň částečné šetření materiálem (zvláště vzácných dýh, nebo materiálů jiných než na bázi dřeva). Jednotlivé kousky dýh se řežou tak, aby textura dřeva probíhala v podélném směru. To zabezpečí, aby se dýha nelámala (to platí hlavně u úzkých částí). Extrémně tenké dílky se mohou podlepit papírovou páskou. Vyřezané dílky, těsně před vlastním slepením k sobě, mohou být v této fázi zdokonaleny technikou připalování, která záměrně zvýrazní přechod. Takto upravené a slepené dílky intarzie papírovou lepící páskou se vloží do přichystané okolní dýhy, která lemuje vlastní motiv. Touto dýhou může být i různě seskládaná sesazenka (např. do hvězdicového vzoru). Vytvořený obrázek i s okolní dýhou musí mít rozměry větší asi o 10 mm na každou stranu, než podkladový materiál, na který je lepen Lepení Vzniklý, přesně nařezaný motiv, sestavený těsně k sobě tak, aby mezi dílky dýhy nebyla žádná mezera, je připravený k lepení na podkladový materiál. Intarzie je lepena rubovou stranou, podobně jako sesazenka lepící páskou ven, aby ji bylo možně po nalepení intarzie na podkladový materiál odbrousit. Zásady při lepení intarzie jsou obdobné jako při lepení sesazenek, tzn. že musí být dodrženo pravidlo symetrie, což je v intarzii problém z důvodu nesourodosti (různé druhy dýh, různé směry vláken, atd.). Na rubové strany obou dýh se zkusmo přiloží podkladový materiál a vyměří se místa, kde se nalepí špalíčky. Účelem je, aby se dýhy při lepení na podkladový materiál a lisování nepohnuly

39 Lisování Před lisováním se na destičku i rub obrázků nanese rovnoměrná vrstva lepidla. Lepidlo nesmí být příliš řídké aby nedocházelo k prosakování dýhou a tím k znehodnocení výrobku. Lepidlo je též možné přibarvit pomocí barvících směsí. Podkladová deska a dýhy se přiklopí na sebe. Lisovanou plochu je nutné zakrýt papírem z důvodu protečení lepidla spárami v intarzii a znečištění lisovacích desek. Vzniklý komplet se stahuje pomocí truhlářských svěrek, stahováků nebo ručního lisu od středu k okrajům. Lepidlo se nechá zaschnout (podle druhu lepidla) Broušení Po uvolnění lisovacího tlaku je intarzie připravena k očištění a broušení. Nejprve je nutné odstranit papírovou lepící pásku. Pokud se páska navlhčí vodou, lze ji snadno odstranit skalpelem nebo ostrým nožem. Po jejím odstranění se obrousí její zbytky. Broušení se provádí opatrně, aby nedošlo k probroušení dýhy na podkladový materiál. Nyní lze odloupnout nebo odříznout přečnívající části dýhy se špalíčky. Kraje se taktéž zabrousí a může dojít k nanášení nátěrové hmoty Nanášení nátěrové hmoty Obroušený povrch se opráší štětcem. Pokud je potřeba vyspravit nějakou mezeru, vyspraví se tmelením a přebrousí se. Pokud se použije nanášení politurou, je nutné nejprve povrch přebrousit pemzou, která v kombinaci s lněným olejem dokonale ucpe všechny póry ve dřevě a zabezpečí tak dokonale rovný povrch. Nanášení politury se provádí krouživými pohyby tzv. polnou (plátěná látka smotaná do kuličky). Krouživé pohyby se provádí rovnoměrně po celé ploše s tím, že se nesmí zastavit, jinak dojde ke spálení povrchu a nanesená nátěrová hmota se musí celoplošně odstranit. Každá nanesená vrstva se přelešťuje leštícím olejem. Tato technologie vyžaduje zručnost a zkušenosti. Pokud se nanáší běžná nátěrová hmota štětcem, provádí se tahy v jednom směru tak, aby se na nalakovaném podkladu neudělaly žmolky. Nátěrová hmota se nechá zaschnout podle druhu a nátěr se opakuje s přebroušením 2x až 3x. 9.2 Průmyslová intarzie Průmyslová intarzie vychází z principu pozitivu a negativu (tento princip má základy v historii v Boulleho technice premiér effet partie a deuxime effet), to

40 znamená, že se z dvojice sesazenek oddělí vnější a vnitřní část a vzájemně se vymění, přičemž se pracuje se dvěma barvami, které mohou získat dvěma způsoby: - použitím dvou druhů dřevin - přebarvením (namořením) jednoho druhu dřeviny (přírodní barva a přemořená) Tímto způsobem vzniká vlastně sesazenka která má povrch s vyšším dekoračním účinkem i při použití dřevin s relativně nevýraznou texturou a barvou (topol, buk, aj.). Princip negativu a pozitivu umožňuje vznik nového postupu. Jde vlastně o využití dvou barev, přičemž části sesazenky tvořící základ jsou barvy A a tvořící výplň barvy B. Při další sérii je to potom opačně. Tak se v porovnání s klasickou intarzií dosahuje výtěž, která se rovná prakticky výtěži při výrobě sesazenek vyráběných současnou technologií, avšak s výraznějším dekoračním účinkem. [3] Technologie výroby průmyslové intarzie je obdobná jako výroba klasickým způsobem s tím rozdílem, že se neřeže ručně, ale strojně, což zkracuje výrobní čas

41 10. Nové trendy ve vývoji a využití intarzií Mezi trendy intarzie patří jejich motivy a technologie, kterými jsou vyráběny. Motivy intarzií byly vždy ovlivněny obdobím. Prošla od jednoduchých po složité tvary. Dnešní doba přeje spíše jednoduchým vzorům, které na povrchu vypadají decentně. K vývoji intarzií přispívá vývoj nových technologií, kterými je intarzie vyráběna. Nové technologie zkracují čas výroby, zvyšují přesnost intarzie a jejich výhodou je opakovatelnost motivů. Využití intarzií se projevuje, spíše než na nábytku, na nábytkových doplňcích, kterými jsou různé kazety, šperkovnice, obrázky na zeď, ale i v jiných uměleckých odvětvích jakými jsou výroba hudebních nástrojů, umělecké zbrojířství, umělecké nožířství, atd. Na těchto výrobcích se vykládací techniky těší velké oblibě Technologie využitelné pro výrobu intarzie Současná nabídka na trhu přináší řady nových technologií, které lze určitým způsobem využít i ve výrobě intarzií. Původně ruční práce je díky nim nahrazená nástrojem, který je řízen počítačovým programem. Lze říci, že díky tomuto je výroba stoprocentně přesná. Mezi technologie, využitelné k řezání, patří zejména technologie laseru a vodního paprsku, které jsou hlavně díky šířce řezné spáry k výrobě intarzií vhodné Použití laseru ve výrobě intarsie Technologie laseru lze uplatnit jak ve výrobě průmyslové intarzie, tak i ve výrobě intarzie klasickým způsobem, kde je skalpel nahrazen laserovým paprskem. Výroba průmyslové intarsie za použití laseru vychází z principu, že laserový paprsek je schopný v libovolném směru dělit svazek dýh a že pohyb laserového paprsku je programově řízený. Tato skutečnost umožňuje dosáhnout vysokou homogenitu dělení svazků dýh. Vysoká homogenita dělení vytváří správný předpoklad pro výrobu průmyslové intarsie. [3] Při výrobě průmyslové intarzie se využívá jedna z předností řezání laserem, a to úzká řezná spára. Z dalších početných výhod při výrobě průmyslové intarzie je možnost řezaní po libovolných křivkách při automatickém řízení pohybu laserového paprsku vůči materiálu. Přínosem principu je vysoká produktivita práce, velká přesnost řezu a v jejím důsledku i při mnohočetném opakování rozměrová a tvarová shodnost vyráběných sesazenek (průmyslových intarzií). [5]

42 Laser jako zařízení našel svoje postavení nejen ve výrobě průmyslové intarzie, ale taktéž ve výrobě intarzie klasickým způsobem (viz obr. 17), kde nahrazuje skalpel a zvyšuje tak svojí rychlostí a přesností produktivitu výroby. Princip je ovšem stejný, laser slouží pouze jako řezné médium a je řízen počítačovým programem (viz obr. 17). Obr Ornament vytvořený laserovou technologií [19] Laser je ve své podstatě koncentrovaná forma elektromagnetického záření, které vzniká přeměnou elektrické, tepelné nebo chemické energie. [4] V odvětví zpracování dřeva našel své uplatnění již v 80. letech 20. století. Od tohoto období se technologie laseru stále vyvíjí. Podstatu řezání laserem je možné charakterizovat jako schopnost, soustředit energii (např. světelnou) do úzkého svazku, šířícího se prostorem s nepatrnou rozbíhavostí. Část záření po dopadu na povrch předmětu se odrazí, část prochází materiálem a část se absorbuje a přemění se na tepelnou energii. Jestliže je absorbované množství energie dostatečné, nastává destrukce, anebo fázová přeměna formou tavení a odpařování materiálu. [4]

43 Obr Řezání laserem [19] Laserové zařízení pracuje v klasickém dvouosém systému X a Y s tím, že je volitelně nastavitelná hloubka řezu. Při řezání se kombinuje svazek laserových paprsků s proudem pomocného plynu CO 2, který se přivádí do plynové dýzy. Hlavní funkcí pomocného plynu je: - vytlačit rozrušený materiál z řezné spáry, čímž se napomáhá k dosažení čisté řezné plochy - urychleně odvádět teplo a ochlazovat okraje řezu, to zabraňuje tepelnému poškození přilehlých oblastí materiálu (spálení dýhy) - chránit zaostřovací optiku od zanášení zplodinami Mezi výhody řezání laserem patří zejména: - vysoká přesnost řezání - úzká řezná spára - žádné silové působení na obráběný materiál, což umožňuje dosahovat vysokou jakost řezných spár i u materiálů povrchově dokončených - minimální odpad materiálu - možnost obrábění po složitých křivkách - možnost definovaného úběru materiálu (umožňuje výhodnou aplikaci při úpravě povrchů gravírováním) - libovolná měnitelnost směru řezu [4]

44 Laser vzhledem k tomu, že může řezat ve všech směrech a šířka řezné spáry je takřka nulová, dává i netradiční možnosti ve výrobě sesazenek a intarzií. Rozsah jeho použití se nenachází pouze v dělení materiálu, ale pro techniku intarzie znamená i použití v sekundárním zdobení (gravírování, připalování, vypalování) (viz. obr 19 a 20). Obr Intarzie vyráběná laserovou technologií s prvky sekundární výzdoby připalování [19] Při gravírování laserový paprsek zanechává na povrchu dřeva stopu určité hloubky a šířky, která při vhodném tvaru vytváří dekorační efekt. Modifikací tohoto principu je vyplnění takto vzniklé stopy tmelem s následným přebroušením povrchu. [5]

45 Obr Motiv zhotovený vypálením za použití kovu (vlny) [19] Výhodnost laseru byla dokázána i výrobou intarzovaných parket se složitým dekoračním vzorem. Další použití se nachází ve výrobě nejen intarzovaných podlah, ale i stěn a stropů, jejichž běžná výroba je velmi náročná na práci a energii, přičemž jakost provedení záviselo na osobních schopnostech a přístupu pracovníka. Použití laseru umožňuje podstatně zvýšit produktivitu práce, vysokou přesnost výroby, reprodukovatelnost vytvářených obrazců a maximální využití času při podstatně nižší hladině hluku a prachu. [5] Použití vodního paprsku ve výrobě intarzie Vodní paprsek je další možnou technologií, využitelnou pro výrobu intarzií. Tato technologie umožňuje zpracovávat i dřevo, ale spíše se touto technologií zpracovávají tvrdší materiály větších rozměrů jako kov, kámen, sklo, atd. Princip řezání vysokotlakým vodním paprskem spočívá ve stlačení řezné kapaliny (vody) na co nejvyšší tlak ve speciálních vysokotlakých čerpadlech, jejím usměrnění a zaostření vodní tryskou. [9] Vysokotlaké čerpadlo je srdcem řezacích strojů. Generuje tlak vody - dnes až přes 4000 bar. Voda pod tímto tlakem je dovedena až k řezací hlavě umístěné obvykle na portálu řezacího stolu. Zde může být přímo zaostřena do vodního paprsku širokého