Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav šlechtění a množení zahradnických rostlin Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů Bakalářská práce Vedoucí práce: prof. Ing. Vojtěch Řezníček, CSc. Vypracoval: Jana Sedláková Brno 2011

2 Mendelova univerzita v Brně Ústav šlechtění a množení zahradnických rostlin Agronomická fakulta 2010/2011 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Jana Sedláková Zemědělská specializace Agroekologie Název tématu: Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů Rozsah práce: 30-35stran, 3grafy a 8-10 fotodokumentace Zásady pro vypracování: 1. Cílem práce je stanovení postupu výroby výsadbového materiálu jednotlivých ovocných druhů. U vybraného souboru druhů a odrůd zpracujte: technologický postup a rozsah ploch využitých pro pěstování. 2. Věnujte pozornost historii a tradici pěstování ovocných druhů v této oblasti. Charakterizujte postup, který je tradičně využíván při dopěstování ovocných stromků. Při zpracování shodnoťte náročnost agrotechniky a dobu pěstování. 3. Vypracujte metodiku, podle které budete postupovat a stanovte podkladový materiál, který využijete při řešení této práce. Vlastní hodnocení bude probíhat v ovocné školce Vanovice, Agrospol Kninice ad. 4. Bakalářská práce musí splňovat náležitosti odpovídající požadavkům studijního oddělení Agronomické fakulty (předepsaná struktura a obsah práce)

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.

4 Název: Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů ABSTRAKT Školkařská výroba v oblasti Vanovic má dlouholetou historii a tradici. První ovocné školky tady byly založeny panem Vlkem v roce Mnohé okolní obce prosluly výsadbou ovocných sadů. Ovocná školka Vanovice vyrábí vegetativně množené podnože, dnes už jen pro svou vlastní potřebu, typu J-TE-H velmi slabě rostoucí a typu MM 106 středně rostoucí. Vypěstování ovocného stromku do fáze expedice trvá 3 roky. Výroba spočívá v zimním roubování jabloní v počtu kusů, třešní a višní v počtu kusů, rybízu v počtu kusů, angreštu v počtu kusů a v letním očkování hrušní v počtu kusů, slivoní v počtu kusů, broskvoní v počtu kusů a meruněk v počtu kusů. Po pěstitelské a zdravotní stránce provádí kontrolu ÚKZUZ a SRS. Klíčová slova: ovocná školka, matečnice, podnož, odrůda, roub Name: Production of Fruit Tree Seedling ABSTRACT There is a long tradition of nursery production in the area around Vanovice. First nurseries were founded by Mr. Vlk in Many surrounding villages became well known for their planting of fruit trees. Fruit tree nursery in Vanovice produces vegetatively reproduced rootstocks, however for its own consumption nowadays, of J-TE-H type of small growth and of MM 106 type of average growth. It takes three years to grow a tree for sale. Their production is as follows: they graft 23,000 apple trees, 5,150 cherry trees, 5,340 pieces of currant trees and 3,000 gooseberry bushes. Moreover they bud 6,800 of pear trees, 16,200 of plum trees, 2,830 peach trees and 2,420 apricot trees during summer. The health and quality of the trees is checked by ÚKZUZ and SRS. Key words: fruit tree nursery, stoolbed, rootstock, variety, grafter

5 OBSAH 1 ÚVOD 7 2 CÍL PRÁCE 8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED Význam školkařské výroby Produkce ovoce Školkařská výroba v ČR Historie a tradice pěstování ovocných druhů v oblasti (Vanovice) Významné vanovické podnože Rozmnožování ovocných dřevin Způsob výroby podnoží v podnožové matečnici Požadavky na vlastnosti rozmnožovacího materiálu Podmínky výroby školkařského materiálu Podmínky a postup při zakládání ovocné školky Práce v prvním roce školky Práce v roce po naštěpování druhém Práce ve třetím roce školky 30 4 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST Obecná charakteristika Agrospol a.d. Knínice u Boskovic Geologická, pedologická a klimatická charakteristika Geologická charakteristika Pedologická charakteristika Klimatická charakteristika Agrochemický rozbor půdy Způsoby pěstování výsadbového materiálu jádroviny Způsoby pěstování výsadbového materiálu peckoviny Způsoby pěstování výsadbového materiálu drobné ovoce 43 5 MATERIÁL A METODIKA 45 6 DOSAŽENÉ VÝSLEDKY 47 7 DISKUZE 49

6 8 ZÁVĚR 51 9 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY 54

7 1 ÚVOD Oblast Malé Hané se svou nadmořskou výškou, klimatickými a půdními podmínkami dala vzniknout již před více než 150 lety počátkům školkařské výroby. Zemědělci z obcí Vanovic a Drválovic měli možnost zvýšit zisk ze svých pozemků výrobou a prodejem ovocných stromků (Tajovská, 2010). Zvláště v době první republiky to byl pro místní region velký přínos. O stromky byl zájem z širokého okolí, v počátcích se stromky pěstovaly na pláňatech. Úsloví Otec sází zahradu pro syna bylo pravdivé, protože úrody se většinou dočkalo až další pokolení. Velkým pokrokem bylo pěstování na šlechtěných podnožích, ale až v poválečné době. Zakladatelem a velkovýrobcem ve Vanovicích byl pan Vlk, který pěstoval stromky na více jak 20 ha po několik generací. Dalšími drobnými pěstiteli byli bratři Šenkové 1 ha, Oto Tajovský asi 40 arů, Pan Lébiš 20 arů, Kalabus 40 arů, Dokoupil 40 arů, Korbelovi 20 arů. Způsob pěstování na pláňatech byl zdlouhavý a pracný, stromek byl ve školce 4 6 let, půda se připravovala ručním rytím do hloubky až 60 cm, aby se dostala ornice dospod a hlušina nahoru. Provádělo se mezištěpování, tzn. roubovala se vhodná kmenotvorná odrůda. I následné štěpování, okopávání a péče byly náročné. Pracovních sil bylo v té době dostatek. Nové postupy bylo nejvíce vidět u pana Vlka, i když mnozí raději nakupovali od drobnopěstitelů. Zkušenosti daly vzniknout Vanovickému myrobalánu. Svou nenáročností na pěstování v nezavlažovaných školkách, odolností proti chorobám šarce i odolnosti vůči nízké teplotě se stal významným přínosem pro produkci modrých druhů peckovin v této oblasti (Tajovská, 2010). Soukromé školky existovaly do roku 1953, kdy bylo založeno JZD Vanovice. V roce 1974 se sloučilo JZD Vanovice a JZD Knínice u Boskovic. Po roce 1989 se JZD Knínice přejmenovává na ZD Malá Haná se sídlem v Knínicích, ovocné školky Vanovice (Tajovská, 2010). Bohužel v dnešní době již Agrospol Knínice a.d ve využívání podnože vanovického myrobalánu nepokračuje (Dvořák, 2010). Důraz na kvalitu je nejdůležitějším faktorem pro podnikání v tomto oboru. Dostupnost školkařského materiálu pro běžného zahrádkáře nebo majitele sadů je velká. Místní zemědělský podnik produkci školek rok od roku snižuje. Ovocná školka dnes vyrábí podnože jen pro vlastní potřebu a to pouze pro jabloně ( J-TE-H, MM 106) a drobné bobuloviny (meruzalku zlatou) (Tajovská, 2010). 7

8 2 CÍL PRÁCE Cílem práce je stanovení postupu výroby výsadbového materiálu jednotlivých ovocných druhů. U vybraného souboru druhů a odrůd zpracujte: technologický postup a rozsah ploch využitých pro pěstování. Věnujte pozornost historii a tradici pěstování ovocných druhů v této oblasti. Charakterizujte postup, který je tradičně využíván při dopěstování ovocných stromků. Při zpracování shodnoťte náročnost agrotechniky a dobu pěstování. Vypracujte metodiku, podle které budete postupovat a stanovte podkladový materiál, který využijete při řešení této práce. Vlastní hodnocení bude probíhat v ovocné školce Vanovice, Agrospol Kninice ad. 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Význam školkařské výroby Školkařská výroba je předpokladem úspěšného pěstování ovocných druhů. Vhodnou kombinací podnože a odrůdy se zabezpečuje dostatečné množství výsadbového materiálu v požadovaném zdravotním stavu. Množství produkce závisí na požadavcích trhu a na situaci, které se využívá při zakládání nebo obnově ovocných sadů (Blažek, 1998). Jeden z hlavních faktorů ovlivňujících růst, vývoj a plodnost školkařských výpěstků (stromků, keřů) je kvalita. Vedle kvality vnější, která je daná tvarem stromku, je velmi důležitá i vnitřní kvalita, tedy zdravotní stav. Pěstujeme základní rozmnožovací materiál, který slouží k rozmnožování dané odrůdy. Je vyráběn udržovatelem odrůdy nebo pod jeho dohledem postupem udržovacího šlechtění a uznávaný ÚKZÚZ jako základní rozmnožovací materiál. Má dva stupně, které se označují jako předstupeň SE 1 a elita E. Elita vzniká přemnožením předstupně SE 1 (Blažek, 1998). Certifikovaný rozmnožovací materiál je vyráběn v ovocných školkách a je určen pro produkční výsadby. Získává se přemnožením základního rozmnožovacího materiálu a je uznáván ÚKZÚZ jako certifikovaný rozmnožovací materiál. Uvádí se do oběhu ve dvou generacích, a to jako generace C 1 (přemnožením E) a generace C 2 (přemnožením C 1). U každé výše uvedené kategorie rozmnožovacího materiálu se rozlišují z hlediska zdravotního stavu dvě jakostní třídy. Viruprostý materiál (vf-virus free), neobsahující žádné známé viry, které jsou uvedeny v příslušné vyhlášce a materiál testovaný na virózy (virus tested), neobsahující hospodářsky významné viry, které jsou uvedeny v příslušné vyhlášce, nebo netestováno (Blažek, 1998). Během posledních deseti let se plocha produkčních (intenzivních) sadů z celkového počtu zvýšila z 38 % na 43 %. Jedná se o sady s pravidelným ošetřováním (řez, obdělávání půdy, ochrana proti škůdcům a chorobám) a s produkcí určenou převážně k tržním účelům konzumního ovoce. Rozloha produkčních sadů v roce 2010 dosahuje ha. Oproti tomu neintenzivní sady svou plochu snížily ze zaujímaných 62 % na 57 %. Jsou to sady samozásobitelské, záhumenkové a zahrádkářské sady, které vykazují nižší kvalitu ovoce a jsou vhodné jen pro průmyslové zpracování (Buchtová, 2010). Na rozšiřování intenzivních sadů má vliv i státní dotace na údržbu a obnovu těchto sadů. V období let bylo v ČR nově vysázeno ha produkčních ovocných sadů, z toho s podporou v rámci dotační politiky státu ha (Buchtová, 2010). 9

10 V návaznosti na zvyšování ploch intenzivních sadů stoupají i požadavky na množství kvalitního výsadbového materiálu, který je pěstován ve vhodném klimatickém podnebí a půdních podmínkách naší republiky. Perspektivou pro ČR je, že se nelze spoléhat na dovoz ze zahraničí (Krajíček, 2000). Ovocné stromy jsou považovány za důležitou rostlinu s obrovským národohospodářským významem. Ovoce je nepostradatelnou lidskou potravou, má velký význam ve výživě člověka (Vaněk, 1947). Ovocné rostliny zkrášlují krajinu, zlepšují mikroklima, zabraňují erozní činnosti vody a větru. Mimo jiné se dřevo některých ovocných druhů používá v nábytkářství (Kyncl, 1979). 3.2 Produkce ovoce Celková výměra ovocných sadů v ČR k dosahuje podle ČSÚ ha, tj. o ha více v porovnání s rokem Největší plochy sadů se nacházejí v kraji Jihomoravském (4 200 ha) a Středočeském (3 784 ha), následuje kraj Královéhradecký (3 018 ha) a Ústecký (2 871 ha) (Buchtová, 2009). Rok 2008 po stránce produkce ovocných druhů negativně ovlivnily jarní pozdní mrazy, které způsobily pokles úrody raně kvetoucích druhů meruněk, višní a některých druhů švestek. Sady jabloní a dalšího ovoce pak postihlo krupobití v polovině června a důsledkem toho byl vyšší podíl sklizených jablek v roce 2009 určen převážně k průmyslovému zpracování (Buchtová, 2009). Celková produkce ovoce v ČR byla v roce 2008 v objemu 409,9 tis. t, to znamená o 10 % vyšší než v roce předchozím. Z této produkce tvoří 45 % produkční sady ( t) a 55 % extenzivní sady ( t). V roce 2009 činila celková sklizeň ovoce 417,5 tis. t (tj. meziroční 2% zvýšení). Rozhodující význam pro pěstování ovoce mají produkční sady, kde sklizeň dosáhla objemu 171,1 tis. t. Sklizeň jablek, broskví a rybízu byla nižší, ale zvýšil se objem sklizených meruněk, švestek a hrušek. Rozhodující podíl na celkové produkci měla jablka (62 %), jejich podíl byl o 5,5 % nižší než v roce 2008 (Buchtová, 2009). V roce 2009 nastala v ČR a ostatních evropských zemích kritická situace u ovoce na zpracování. Vzhledem k vysokým zásobám zpracovaného ovoce z minulých let a výraznému poklesu poptávky po ovocných výrobcích došlo k propadu cen ovoce na zpracování v celé Evropě (Buchtová, 2009). V roce 2010 byla produkce následkem chladného a deštivého počasí v době kvetení stromů a vyššího rozvoje houbových chorob nižší až o 20 % než v roce Výsledkem byla 10

11 nižší sklizeň konzumních jablek, hrušek, meruněk a švestek nejen v ČR ale i v Polsku, Německu, Belgii a Itálii (Buchtová, 2010). 3.3 Školkařská výroba v ČR V roce 2008 dochází k opětovnému meziročnímu snížení školkařských výpěstků jádrovin a peckovin (kromě jabloní). Naopak produkce rybízu bílého a červeného, maliníku, jahodníku a borůvky výrazně vzrostla. Tyto ovocné druhy nacházejí uplatnění především v sektoru zemědělské a zahrádkářské výroby (Buchtová, 2009 a 2010). V roce 2009 došlo k nárůstu produkce školkařských výpěstků u převážné většiny ovocných druhů. Vyjímku tvoří pouze broskvoně, angrešt, rybíz červený a jahodník, kde se projevilo snížení zájmu o jejich výsadbu. Důvodem je pokles poptávky zpracovatelských subjektů o tyto suroviny (Buchtová, 2009 a 2010). Přehled školkařské výroby ČR (ks): Druh Roky sledování Jabloň Hrušeň Třešeň Višeň Slivoň Meruňka Broskvoň Angrešt Rybíz bílý Rybíz červený (Buchtová, 2009 a 2010) 11

12 3.4 Historie a tradice pěstování ovocných druhů v oblasti (Vanovice) Oblast Malé Hané je svou polohou předurčena k pěstování ovocných dřevin. Sady prosluly zejména obce Borotín, Jaroměřice u Jevíčka, Zadní Arnoštov a také Vanovice. Zde se již více jak 150 let daří školkařtví. První ovocné školky zde založil roku 1860 František Vlk ( ), rodák ze Svárova, který se přestěhoval do Vanovic. V rodinné tradici pokračoval i jeho syn Stanislav ( ) a vnuci Ing. Radomír Vlk ( ) a Slavomír Vlk. Vlkovi se zabývali jak pěstováním rostlinného materiálu, zejména peckovin, tak také šlechtěním. Vyšlechtili řadu odrůd, převážně třešní a jabloní. V minulosti se v oblasti pěstovala řada odrůd třešní a jabloní z jejich šlechtění. Dodnes je zde oblíbená raná odrůda třešně Vlkova bělka, z jabloní se ještě v minulém století pěstovala odrůda jabloně Vlkovo (Tajovská, 2010). V roce 1935 založili pobočku školek na Slovensku v Tomkách u Malacek. Podíleli se na vzniku Moravského zemského ovocnářského spolku, pomologického ústavu v Brně Bohunicích, i na návrhu na zařízení zahradnické fakulty VŠZ Brně v roce 1923 (Tajovská, 2010). Ing. Radomír Vlk vydával Ovocnické noviny, Vlkův pomologický klíč (Zlín 1947) a byl také předsedou Zemského ovocnářského spolku na Moravě (Tajovská, 2010). Ve školkách byli zaměstnáni převážně místní občané. Řada z nich se časem osamostatnila a založili si vlastní školky při svém hospodářství. Známy byly školky Šenkových, které se zaměřily na pěstování generativních podnoží. Dále Tajovští, Kalabusovi, Lebišovi, Dokoupilovi, Ambrozovi a další (Tajovská, 2010). Soukromé školky existovaly do roku 1953, kdy bylo založeno JZD Vanovice. Ovocné školky byly včleněny do komunálních služeb Boskovice a později přešly do stávajícího JZD Vanovice. Vedoucím střediska se stal Ladislav Kalabus, Vanovice 157. V roce 1974 se sloučilo JZD Vanovice a JZD Knínice u Boskovic. Po roce 1989 se JZD Knínice přejmenovává na ZD Malá Haná se sídlem v Knínicích, ovocné školky Vanovice. Později se mění název na Agrospol, agrární družstvo Knínice u Boskovic. Středisko ovocných školek zůstává i nadále ve Vanovicích. Za dobu své existence změnilo středisko školek několikrát místo svého umístění, v současné době má své pracoviště ve středisku ŽV (Tajovská, 2010). Sortiment pěstovaných druhů a odrůd se neustále mění. Trend pěstování v soukromých školkách byl zaměřen k vyšším tvarům (VK,PK), podnožím většinou bujně rostoucím jabloňové pláně Jadernička moravská, semenáč hrušně, ptačnice a ve Vanovicích speciálně pěstovaný myrobalán, který začali pěstovat již Vlkovi ve svých školkách (semenáč 12

13 italských myrobalánů). Odrůdy byly poplatné své době. Zakládáním velkých intenzivních výsadeb se mění i skladba pěstovaného materiálu. Přechází se na typové podnože u jabloní řada M, MM, J-TE, u třešní na vybrané typy ptačnice P-TU-1, P-TU-2, P-TU-3, P-TU-4. Odrůdová skladba se rovněž mění, sortiment vlivem nového šlechtění je značně široký (Tajovská, 2010). V roce 1987 se zakládá velká podnožová matečnice na ploše asi 5 ha. Systém pěstování v pilinách byl převzat po vzoru polských pěstitelů z výzkumného ústavu ve Skirniewicích. Rovněž mechanizace byla převzata z Polska a upravena na místní půdní poměry (Tajovská, 2010). Piliny jako substrát pro zakořeňování mají několik výhod. Působí jako lehký materiál, se kterým se snadno pracuje i za nepříznivých podmínek sklizeň. Jsou záhřevný materiál, kdy je teplota vyšší o 2 3 C jak půda. Piliny udržují přiměřenou vlhkost, někdy je nutno piliny zavlažit. Potlačují zaplevelování a působí jako mulčování. Na druhé straně jsou i některé nevýhody, a to ekonomická náročnost, pokud není zdroj pilin blízko, protože je potřeba asi 1500 m 3 na 1 ha a doprava je drahá. Dále nedořešené rozvážení pilin do matečnice, nutná ochrana proti myším a zvýšená spotřeba hnojení dusíkem (Tajovská, 2010). Na doplnění se pěstovaly ve školkách i okrasné keře a stromy, zejména pak růže na ploše 1,50 ha ( kusů), které byly určeny na prodej odběratelům. V současné době se od pěstování ustoupilo (Tajovská, 2010). 3.5 Významné vanovické podnože Jednou z nejpoužívanějších podnoží pro švestkoviny býval myrobalán. Dnes se opět k němu začínáme vracet pro jeho relativní odolnost k šarce (Tajovská, 2010). Ve Vanovicích se řadu let používal žlutoplodý myrobalán. Do pěstování jej zavedl v třicátých letech místní školkař pan Vlk. Vysadil 2 řady matečných stromů asi 30 kusů. Tyto stromy jsou ještě částečně zachovány, ale již ve špatném stavu. V katastru obce Vanovice je řada keřů a stromů semenáčů těchto původních stromů (Tajovská, 2010). Původ se mi nepodařilo zjistit, protože veškeré písemné materiály školky Vlk byly zničeny po smrti Ing. Radomíra Vlka (Tajovská, 2010). Podle místních školkařů se začal používat tento myrobalán ve třicátých letech ve školkařském závodě Vlk (Tajovská, 2010). 13

14 Převážná část výsadeb švestek v okolí Malé Hané je na těchto podnožích. Pokud pamětníci mohou posoudit plodnost na těchto stromech, nejeví se podstatné rozdíly mezi ostatními merkantilními podnožemi (Tajovská, 2010). Podrůstnání u myrobalánu v ošetřovaných výsadbách je minimální, u neošetřovaných stromů je podrůstání silné (Tajovská, 2010). Charakteristika růstu ve školce: - Ujímání v našich nezavlažovaných školkách velmi dobré - Ujatelnost oček taktéž výborná. Neosvědčilo se očkovat na myrobalán odrůdu meruněk Karola, která má nedostatečnou afinitu, očka se velmi snadno vylamují. - Růst ve školce bujný Od roku 1976 se začal opět vysévat ve školkách tento myrobalán, poněvadž nakupovaný myrobalán neuspokojoval svými vlastnostmi. Každý rok se pro vlastní potřebu takto pěstovaly podnože myrobalánu. V letech 1986 a 1987 se nechalo testovat ve VŠÚO Holovousy 5 vybraných stromů na virózy ELISA test. Všechny prováděné testy byly negativní v květech, dřevu, plodech. Cílem bylo pokračovat v testování i nadále (Tajovská, 2010). Ve zdejších školkách se myrobalán používal jako podnož ještě nedávno. Pod kontrolou ÚKZUZ byly prováděny opět Elisa testy. Sledovaly se výsledky ujmutí oček a výtěžnost jednotlivých klonů, byla snaha o uznání myrobalánu jako uznaný a povolený množitelský materiál. Pokusy nebyly dotaženy do konce v důsledku změn v organizaci. V posledních deseti letech se již k pěstování výsadbového materiálu nepoužívá (Tajovská, 2010). Původní stromy, vysazené Vlkovými, již byly přestárlé a jsou vykáceny (Tajovská, 2010). Z pěstitelského hlediska byl myrobalán v místních podmínkách velice vhodný jako podnož pro slivoně, ale osvědčil se i pro broskvoně. Afinita byla velmi dobrá a odolnost myrobalánu k horším půdním a klimatických podmínkám byla velkou výhodou. S meruňkami byla afinita horší, proto se používalo mezištěpování na kmenotvornou odrůdu (Tajovská, 2010). Vedoucí střediska ovocných školek: Kalabus Ladislav do roku 1969 Šenk Miroslav Ing. Tajovská Marie Zemánek Jaroslav V současné době bez odborného vedení (Tajovská, 2010). 14

15 3.6 Rozmnožování ovocných dřevin Proces výroby ovoce začíná rozmnožením rostlinného výsadbového materiálu. Po jeho dopěstování slouží pro založení ovocné výsadby (Blažek, 1998). Veškeré ovocné dřeviny rozmnožujeme: A. pohlavním neboli generativním množením (výsevem), B. vegetativním množením (z částí rostlin). Vegetativní rozmnožování kulturních odrůd je dvojí: a) přímé zakořeňováním letorostů a výhonů, nebo jejich částí, b) nepřímé štěpováním (očkováním, roubováním) (Peiker, 1953). Generativní rozmnožování Při tomto způsobu rozmnožování vzniká nový jedinec ze semene, je to přirozený způsob množení většiny dřevin. Generativní potomstvo má vysokou genetickou variabilitu, protože ovocné rostliny jsou heterozygotní. Variabilita se projevuje značnými rozdíly ve vzhledu (např.: výška rostlin, rozdílná tvorba předčasných výhonů, zbarvení listů a výhonů, odlišná stavba kořenového systému) a rozdílnou reakcí na podmínky prostředí (mrazuvzdornost, citlivost k chorobám a škůdcům). Porost množený generativně tedy vykazuje určitou nevyrovnanost ve školce i na stanovišti. Během dlouhých let umožnily tyto rozdíly vybrat ty semenné typy, které disponují některými příznivými pěstitelskými vlastnostmi. Názvy těchto typů se mnohdy vztahují k oblasti, kde se začaly pěstovat, nebo nesou jméno původního množitele. U nás známý Vanovický myrobalán, v zahraničí Limburská ptáčnice (Blažek, 1998). V ovocnářství se obecně setkáme s generativním množením především při množení podnoží. Podnože množené generativně jsou nejednotné a nevyrovnané. Liší se, protože o jejich vnějších a vnitřních vlastnostech rozhoduje jakost matečných rostlin a prostředí. Tato rozdílnost se pak projevuje ve srůstové schopnosti (afinitě), přizpůsobivosti k prostředí, životnosti (vitalitě) a plodnosti naštěpované odrůdy. Tyto podnože ale velice dobře zakořeňují, zakotvují se v půdě, mají delší věk a nástup plodnosti naštěpované odrůdy bývá pozdější. Výskyt virových chorob u nich bývá minimální (Kyncl, 1979). 15

16 Získávání osiva Osivo generativních podnoží se získává ze speciálně založených výsadeb, kde se pěstují matečné stromy. Výsadba musí být založena z registrovaných odrůd a musí splňovat podmínky, které jsou dány zákonem O odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin. Pracovníci rostlinolékařské služby pravidelně kontrolují matečné stromy. Aby byla zajištěna dobrá kvalita a snadné vyluštění semen, je důležité sklízet plody v optimálním stupni zralosti. Semena se vybírají promýváním rozmačkané dužniny vodou, nebo u peckovin pasírovacími stroji. Semena a pecky se musí zbavit veškeré dužniny, která je živným prostředím pro řadu plísní a bakterií, jinak napadají při klíčení novou rostlinku (Vilkus, 1997). Počet semen v 1 kg osiva (tisíce kusů) Druh Počet semen v 1 kg Druh Počet semen v 1 kg Jabloň Slivoň 1,2 3,0 Hrušeň Meruňka 0,4 0,7 Ptáčnice 5-8 Broskvoň, Mandloň 0,2 0,3 Mahalebka 8-11 Ořech vlašský 0,07 0,1 (Blažek, 1998) Předseťová příprava osiva Většina semen ovocných dřevin, přestože má nejpříhodnější podmínky, není schopna klíčivosti ihned po dozrání plodů. Proto, aby semena vyklíčila, musí projít tzv. obdobím stratifikace posklizňového dozrávání charakterizovaného hydrolitickými procesy. Semena uchováváme po určité období v chladném prostředí 0 5 C a ve vlhkém substrátu (85-90%) jako je písek, rašelina nebo piliny. Délka stratifikace je pro různé druhy rozdílná (Blažek, 1998). Délka stratifikace některých ovocných druhů (dny) Druh Délka stratifikace Druh Délka stratifikace Jabloň Slivoň 110 Hrušeň Meruňka Ptáčnice 100 Broskvoň Mahalebka 90 Mandloň (Blažek, 1998) 16

17 Výsev semen Abychom dosáhli dobré výtěžnosti, věnujeme velkou pozornost přípravě pozemku. Vysévat semena můžeme na podzim (osivo nestratifikované). Semeno se stratifikuje přes zimu a to přímo na pozemku. Podzimní výsev má výhodu v rychlejším vývinu semenáčků na jaře. Hrozí ale nebezpečí, kdy osivo mohou poškodit hlodavci a ptáci, proto dáváme přednost výsevu na jaře (stratifikované osivo). Výsev na jaře se provádí co nejdříve, hned jak to umožní půdní podmínky. Vzdálenost řádků se volí podle mechanizace, kterou má školka k dispozici. Důležitá je i hloubka výsevu. Pokud jsou semena vyseta příliš hluboko, nerovnoměrně klíčí, nebo rostlina spotřebuje rezervní látky než dosáhne povrchu půdy. Pokud se semena vysejí příliš mělko, mohou v sušších oblastech v době výsevu zaschnout. Proto na půdách těžších a vlhčích vyséváme mělčeji a naopak na půdách lehčích hlouběji. Obecně je hloubka výsevu 3 až 4 násobek velikosti semene (Blažek, 1998). Rozsazování čili přepichování Hustě vyseté semenáče přepichujeme ze semeniště proto, aby především vytvořili hustý kořenový systém a abychom jim poskytli dostatek prostoru. Nepřepichované semenáče mají kulovitý kořen a zpožďují se v růstu o 1 2 roky. Nejčastěji přepichujeme semenáče jádrovin, méně pak peckovin (Peiker, 1953). Po vzejití semenáčků se dbá na bezplevelný stav, proto se plocha kultivuje. Pozornost se věnuje i zabezpečení ochrany proti chorobám a škůdcům, v případě potřeby se zavlažuje a přihnojuje na list. Pokud chceme zlepšit kvalitu kořenového systému, tak semenáčky v hloubce 10 cm pod povrchem půdy podřezáváme pomocí nože, kdy dojde k přerušení hlavních kořínků a kořenový systém se lépe rozvětví. Na podzim semenáčky odlisťujeme, a to ručně nebo strojem. Můžeme použít i chemické přípravky, které nám práci usnadní a aplikují se v předstihu před vlastním odlisťováním. Přípravky musíme mít vyzkoušené, aby nepoškodily semenáčky. Pak se semenáčky vyorávají, třídí podle síly kořenového krčku, nasvazkují a distribuují k dalšímu užití (Blažek, 1998). 17

18 Velikostní třídy vegetativních podnoží Podnože Jabloň ( průměr podnože se měří ve výšce 7 cm od spodního konce podnože) Meruzalka zlatá (délka výhonu) (Blažek, 1998) Velikostní skupina (mm) A B C 8 až 10 6 až 7 11 až 13 nad až 1400 až 1200 Vegetativní rozmnožování Je to nejdůležitější způsob získávání nových jedinců (dceřiných rostlin) z části původní (mateřské) rostliny. Tímto množením získáme velké množství geneticky shodných jedinců, kteří mají zachovány všechny vlastnosti mateřské rostliny. Projevem vegetativního množení je vyrovnaný porost ve školce i v trvalém porostu. Velkou nevýhodou je, že se jimi snadno mohou šířit virové choroby. Klasickým příkladem je šíření virové šarky u slivoní, k němuž přispělo množení odkopky. Takto namnožený ovocný materiál má vyšší cenu, protože je oproti generativnímu množení materiálně a pracovně nákladnější. Rozlišujeme celou řadu vegetativního množení: Autovegetativní množení nový jedinec vznikne zakořeněním části mateřské rostliny a jeho tělo je tvořeno jen jednou částí Xenovegetativní množení (štěpování) nový jedinec vznikne přenesením části mateřské rostliny (roub, očko) na jinou vhodnou rostlinu (podnož), ta tvoří u nového jedince kořenový systém a popřípadě i jeho další části (kmen nebo část kmene, kosterní větve) (Blažek, 1998). Autovegetativní metody množení: dělení, hřížení, kopčení, odkopky, odnože, dřevité řízky, bylinné řízky, kořenové řízky, tkáňové kultury (Blažek, 1998). 3.7 Způsob výroby podnoží v podnožové matečnici Matečnice Matečné rostliny nutně potřebujeme k vegetativnímu množení. Vysazujeme je do matečných sadů, kde využíváme ovoce i mladé části rostlin potřebné k množení, nebo do specializovaných výsadeb, kterým říkáme matečnice (Peiker, 1954). 18

19 Vlastní založení matečnice Před založením matečnice je značná pozornost věnovaná přípravě pozemku. Dbá se na bezplevelný stav, správné vyhnojení, založení je závislé na druzích, na odrůdách a na způsobu množení. Matečné rostliny musí poskytovat hodnotné potomstvo, proto vybíráme rostliny zdravé, silné druhově a odrůdově typické (Peiker, 1954). Matečné rostliny každoročně spotřebují k tvorbě nových částí velké množství živin. Rostliny se každoročním odběrem množených částí značně vyčerpávají, proto musíme každým rokem živiny doplňovat, aby výnos neklesal. Nejnáročnější v spotřebě živin jsou na dusík, fosfor a draslík, látky doplňujeme minerálně organickými a přirozenými hnojivy. Půda se musí udržovat v bezplevelném stavu častým okopáváním nebo plečkováním a musí se udržovat v dobrém fyzikálním stavu. Včasnou závlahou můžeme podpořit tvorbu nových částí, a to zejména v době sucha (Peiker, 1954). Množení oddělky Tento způsob množení je založen na tvorbě pupenů na hlavě a kořenech. Zejména se používá u množení podnoží M typů (dříve jančat a duzénů), meruzalky, někdy srstky. Matečnici vysazujeme na jaře, kdy rostliny sázíme hlouběji než při normálním sázení do školky. Vzdálenosti řad volíme podle bujnosti vzrůstu od 1,20 m do 1,50 m a v řádcích na vzdálenosti 0,30 m. Vysazujeme do rýhy vytvořené rýhovačem (Obr. 3). Před výsadbou jsou podnože upravovány stejně jako podnože ke školkování (Peiker, 1954). První rok po vysazení je prováděna kultivace meziřadí a kypření mezi vysázenými rostlinami. Poskytujeme nejlepší růstové podmínky a podle potřeby matečnici zavlažujeme. Provádíme kontrolu zdravotního stavu a součástí je i odběr vzorků. 1 2 roky necháme rostliny dobře zakořenit, na jaře ve druhém až třetím roce seřezáváme rostliny těsně nad zemí. Spící pupeny vytvoří na hlavě dlouhé letorosty. Když dosáhnou délky cm začneme je postupně přihrnovat až do výše cm. Nahrnování (kopčení) začíná v měsíci červnu od začátku vegetace. Správně přihrnuté a ošetřované rostliny zpravidla do podzimu zakořeňují. Sklizeň ve školce probíhá od konce října, každoročně je prováděna odstraněním nahrnuté zeminy, odlistěním oddělků a sestřižením pneumatickými nůžkami (Peiker, 1954). Sklizené podnože se odvážejí do skladovacích prostorů, kde se později třídí do jakostních skupin. Matečnici ponecháváme na stanovišti nejdéle 6 8 let, záleží však na půdě a na agrotechnice matečnice, tedy jak dlouho je výnosná. Matečnice jabloní M typů, která je dobře udržovaná, může být produktivní i dlouhá léta (Peiker, 1954). 19

20 Ovocná školka Vanovice v současné době vyrábí vegetativně množené podnože jabloní a to velmi slabě rostoucí J-TE-H a středně rostoucí MM 106. V roce 2010 bylo uznáno 2200 kusů matečných rostlin podnoží MM 106 a 2800 kusů matečných rostlin podnoží J-TE-H. Na jaře roku 2009 byla vysázena nová matečnice na ploše 0,52 ha. Na podzim téhož roku byla stará matečnice o výměře 1,8 ha zrušena (Dvořák, 2010). 3.8 Požadavky na vlastnosti rozmnožovacího materiálu Požadavky na podnože Podnože se mohou expedovat nejvýše dvouleté, musí být odlistěné, vyzrálé, svěží, zdravé a nepoškozené. Délka výhonu musí být nejméně 0,3 m, u broskvoně dodávané v bylinném stavu minimálně 0,08 m. Generativně množené podnože musí mít podzemní část od kořenového krčku dlouhou minimálně 1,5 m a hlavní kořen musí být rozvětven nejníže v 0,1 m od kořenového krčku. U podnoží množených vegetativně je nutné, aby byla dobře zakořeněna bazální část (Blažek, 1998) Velikostní třídy generativních a vegetativních podnoží U generativních podnoží se měří průměr podnože v kořenovém krčku, u vegetativních podnoží se měří průměr ve výšce 7 cm od spodního konce podnože (Blažek, 1998) Podnože generativní Velikostní skupina v mm A B C Broskvoň 4 až 7 8 až 10 - Meruňka, myrobalán 7 až 9 4 až 6 10 až 13 Hrušeň, jabloň, 8 až 10 5 až 7 11 až 13 slivoň Třešeň 9 až 15 7 až 8 5 až 6 Podnože vegetativní Jabloň, hrušeň, 8 až 10 6 až 7 11 až 13 třešeň, slivoň (Blažek, 1998) Požadavky na školkařské výpěstky U školkařských výpěstků musí být výška štěpování nejméně 0,1 m nad zemí a u výpěstků jabloní nejméně 0,15 m na vegetativních podnožích. Kvalita školkařských výpěstků závisí na kvalitě kořenového systému, proto musí být svěží, zdravý, nepoškozený a vyzrálý. Výpěstek na generativní podnoži musí mít nejméně 4 (u hrušně 2) dále rozvětvené hlavní kořeny, které jsou alespoň 0,2 m dlouhé a mají odpovídající vlášení. Výpěstek na vegetativní podnoži musí mít hlavní kořeny minimálně 0,14 m dlouhé (u meruzalky 7 cm) a bazální části 20

21 nejméně 0,12 m dlouhé, dobře vyvinuté a svazčité. Kmen neboli výhon musí být rovný, nepoškozený, hladký, vyhnutí nejvýše 20. Obrost u broskvoní musí být odstraňován již v bylinném stavu. Korunka výpěstků nesmí být starší dvou let, musí být upravená odborným řezem a má mít vyzrálé a pravidelně uspořádané jednoleté výhony s upravenými konkurenčními výhony. U broskvoní se terminální výhon odstraňuje při zapěstování korunky v bylinném stavu (Blažek, 1998). Tvary školkařských výpěstků velkého ovoce a) Štěpovaných u země Jednoletý štěpovanec (J) je očkovanec nebo roubovanec, který vyroste ve školce za 1 rok. Jeho výška musí být min. 1 m. (u višní, hrušní na kdouloni a u jabloní na slabě vzrůstných a zakrslých podnoží nejméně 0,8 m). Nemusí tvořit předčasný obrost (Blažek, 1998). Tvar Výška kmene (cm) Nejmenší počet výhonů v korunce včetně terminálu Nejmenší délka postranního výhonu (cm) Vřeteno (V) Palmeta (P) Zákrsek (Z) Čtvrtkmen (ČK) Polokmen (PK) Vysokokmen (VK) b) Štěpovaných v korunce Nejmenší délka terminálního výhonu (cm) Výška kmene u výpěstků štěpovaných v korunce je stejná jako u výpěstků štěpovaných u země. Výpěstek ale musí mít alespoň jeden výhon o délce minimálně 0,30 m (u višní 0,25 m) (Blažek, 1998). 3.9 Podmínky výroby školkařského materiálu Školkařtví Kyncl (1979) uvádí, že školkařství je jedno z nejdůležitějších odvětví ovocnářské výroby. Ovocnictví je závislé na tom, jaké ovocné stromky, keře a ovocnou sadbu školkařská výroba vypěstuje a v jaké kvalitě. Školkařská výroba musí již v předstihu reagovat na požadavky trhu, co se týče ovocné sadby. Ovocná školka je pozemek určený k rozmnožování a pěstování ovocných sazenic tzv. ovocné sadby. Školky by měly šířit ušlechtilý a zdravý výsadbový materiál, k tomuto účelu je určen Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZUZ). 21

22 Sazenice ovocných druhů pěstovaných ve školkách se mohou úspěšně vyvíjet jen tehdy, pokud mají nejlepší životní podmínky, proto před založením školky bereme v úvahu požadavky ovocných rostlin na prostředí (Kyncl, 1979). Podle Kyncla (1979) můžeme školky rozdělit dle účelu na: výrobní (produkční) mají za úkol vypěstovat jakostní výpěstkový materiál, dle lokality se specializují na daný ovocný druh podnožové zabývají se výhradně pěstováním podnoží výcvikové (výchovné) pro výuku, jsou součástí školních zařízení a nemusejí být registrované výzkumné slouží k výzkumu nových školkařských metod, bývají součástí výzkumných a šlechtitelských stanic specializované zabývají se jen některými speciálními ovocnými druhy účelové slouží na rozmnožování sadbového materiálu s přesným určením odbytu Dále je můžeme rozdělit dle délky trvání na jednom místě na: Dočasné zůstávají na jednom místě pouze dočasně a poté se přemisťují na jiný pozemek, výhodou je, že ovocné rostliny pěstujeme téměř v neplevelné, nevyčerpatelné půdě s dostatkem živin, tudíž předcházíme únavě půdy Trvalé jsou stále na jednom pozemku, nevýhodou tohoto typu je, že dochází k únavě půdy, přemnožení chorob a škůdců (Kyncl, 1979) Podmínky a postup při zakládání ovocné školky Kyncl (1979) uvádí, že nejvýhodnější poloha pro založení ovocné školky je rovina, která umožňuje snažší a levnější obdělávání půdy než na svažitých pozemcích. Pro ovocnářství nelze vybírat jen nejvhodnější pozemky a ostatní zemědělské plodiny pěstovat na ostatní orné půdě. Stanovištní nedostatky v úrodnosti půdy je možné řešit výběrem vhodnějších druhů, odrůd a podnoží. Nedostatky se mohou řešit do značné míry meliorací nebo úpravou struktury půdy. Poloha by měla být vzdušná, ale ne vystavená silným větrům. Uzavřené polohy stejně jako mrazové kotliny jsou nevhodné. Nadmořská výška pro ideální prosperitu kultur by se měla pohybovat mezi 250 až 400 m. Ve vysokých polohách rostou ovocné dřeviny pomaleji, špatně se vyvíjejí, dřevo hůře dozrává, protože je zde krátká vegetační doba (Kyncl, 1979). 22

23 Rozhodujícím činitelem je půda. Nejideálnější jsou půdy, kde dosud nebyly pěstované ovocné kultury, kde se pěstovaly pouze polní plodiny. Vhodné předplodiny jsou například brambory, luskovinné a luskovinoobilní směsky. Je nutné, aby půda nebyla zaplevelena, měla dostatečný obsah humusu a byla předem zásobena hlavními živinami, aby ovocné stromky mohly čerpat z této zásoby po celou dobu pěstování. Půda pro ovocnou školu musí být dobře zásobena humusem (3-5 %), nejlépe půdy hlinitopísčité nebo písčitohlinité, v profilu by měly dosahovat hloubky alespoň cm. Pro školky, kde pěstujeme podnože, můžeme volit písčitější půdy, které ale musí být opět dobře zásobené živinami, zvláště humusem a vláhou. Všeobecně školky nezakládáme tam, kde je riziko výskytu karanténních škůdců nebo nebezpečné virové choroby (Kyncl, 1979) Práce v prvním roce školky Příprava půdy po předplodinách Půdu pro školkování připravíme hlubokou orbou. Hluboká orba zničí víceleté plevele, jako je pýr. Po okopaninách (mimo cukrovku a kukuřici) se půda dobře zpracovává, má drobtovitou strukturu, po obilninách má slitou strukturu a zpracování je složitější. Luskoviny zbavují pozemek plevelů a navíc obohacují půdu dusíkem. Abychom upravili půdní reakci, je možné vápnit k předplodině, hlavně pokud budujeme školku peckovin a skořápkovin. Na jaře půdu brzy upravíme smykem, abychom zbytečně nepřicházeli o zimní vláhu. Na podzim školkujeme jen výjimečně, a to jádroviny, které lze školkovat i na jaře. Za to peckoviny a skořápkoviny je výhodnější školkovat v předjaří. Pozemek rozměřujeme podle osazovacího (školkovacího) plánu, kde rozměřujeme cesty a jednotlivé tabule (oddělení) (Vilkus, 1997). Oplocení ovocné školky Školku musíme včas a řádně zabezpečit oplocením, neboť hrozí okus ovocných stromků zajíci a v blízkosti lesů i zvěří vysokou. Nejlépe zabezpečí školku plot z pozinkovaného pletiva z drátu o průměru asi 2-3 mm s velikostí otvorů maximálně 4 x 4 cm, aby se jimi menší zajíci nemohli protáhnout. Pletivo se dříve napínalo na dřevěné sloupky, které musely být zbavené kůry a natřené 5% roztokem modré skalice, pokud bylo dřevo syrové. Neoloupané sloupky jinak slouží jako útočiště různých škůdců (kůrovci, obaleči, drtníci), kteří mohou přecházet na výpěstky. Sloupky by měly mít průměr asi 0,1 m. Dnes se používají vhodnější vyřazené železné trubky o průměru asi 0,5 m. Pletivo se napíná na sloupky vzdálené od sebe asi 4 m. Výška plotu stačí asi 1,5 až 2 m. Pletivo je nutné při zemi mezi sloupky připevnit a dolní okraj přihrnout zemí, aby se hlodavci nemohli podhrabat do školky. Plot se musí 23

24 ošetřovat i proti rezavění, a to nátěrem. Plot je nutné pravidelně kontrolovat a jakékoliv poškození ihned opravit, aby zvěř nevnikla do školky (Kyncl, 1979). Příprava podnoží ke školkování Před vlastním školkováním se vytříděné podnože upravují. Pokud se jedná o generativně množené podnože, kořeny se zkracují na délku 0,1 0,12 m od kořenového krčku mírně do kužele. U vegetativně množených podnoží se kořínky zakracují asi na délku 0,2 m. Nadzemní část se zakrátí podle tloušťky a délky obvykle na délku 0,35 0,4 m. Třešně a ořešáky zakracujeme jen tehdy, mají li porušen vrcholový pupen. Na kmínku nadzemní části se odstraní všechen obrost na větevní kroužek do výše aspoň 0,3 m a zbylý obrost se seřízne za pupenem. Podnože, které budeme školkovat na jaře, upravujeme již během zimy (Kyncl, 1979). Meruzalku zlatou musíme ošetřit proti plísni šedé (Botrytis cinerea) fungicidním přípravkem. Tato choroba často napadá dřevní části, kde se tvoří chomáčky plísňového povlaku. (Lanák, 1969). Roubování ovocných dřevin Při roubování přenášíme roub, část dobře vyzrálého jednoletého výhonu se dvěma a více pupeny, na podnož. Můžeme jej rozdělit na roubování v ruce, nebo na roubování na trvalém stanovišti (Bílek, 1980). Roubování v ruce provádíme u předem připravených podnoží v pracovně, kdy naroubované jedince uskladňujeme v bezmrazé místnosti a na jaře je vyškolkujeme na pozemek (Bílek, 1980). Roubování na trvalém stanovišti provádíme od půlky února do půlky srpna. Roubujeme tímto způsobem podnože již naškolkované a připravené k tomuto úkonu (Bílek, 1980). Podle doby roubování rozdělujeme tyto způsoby: - roubování během vegetačního klidu (družení kopulace, jazýčková, anglická kopulace, plátování, sedélkování, roubování na kozí nožku) - roubování na začátku vegetace (při přeroubování stromů), roubování za kůru, zlepšený způsob roubování za kůru, Tittelova metoda (Bílek, 1980). 24

25 Roubování během vegetačního klidu Obyčejná a anglická kopulace je podmíněna stejnou tloušťkou roubu a podnože. Kopulační řez se vede proti pupenu a jeho délka by měla být trojnásobkem průměru roubu či podnože. U anglické kopulace (jazýčkové družení) uděláme na seříznuté ploše obou spojovaných komponentů zářez- jazýček. Zasunutím vzniklými jazýčky spojíme roub s podnoží. Dosáhneme větší srůstové plochy než u obyčejné kopulace. Pokud je velikost podnože a roubu nestejná a rozdíly jsou jen malé, používáme plátování a sedélkování (Bílek, 1980). Roubování na kozí nožku se používá v případě, kdy je roub výrazně slabší než podnož. Tento způsob je technicky nejnáročnější a využívá se při přeroubování starších stromů. U všech postupů se rouby zavazují PVC páskou a řezné rány i s konci roubů se zamazávají štěpařským voskem (Bílek, 1980). Způsoby školkování Podnože školkujeme rýčem, školkařskou motyčkou, nebo sázecím strojem. Pokud školkujeme rýčem, je třeba dvou osob. Jeden pracovník dělá jamky hluboké asi 0,2 m, druhý přikládá podnože ke značkám u drátu a přišlapává zem před úplným zahrnutím jamky. Podnože přidržuje u drátu ve výši kořenového krčku, aby nebyly zaškolkovány příliš hluboko. V sušších a písčitých půdách můžeme školkovat hlouběji. U vegetativně množených podnoží, kde není vyznačen kořenový krček, sázíme asi do hloubky 0,12 0,15 m. V lehčích půdách je výhodnější školkovat školkařskou motyčkou, kterou školkuje jedna osoba. Při školkování motyčkou vyškolkuje jedna osoba stejné množství podnoží jako dvě osoby při školkování rýčem. Pracovník dělá pravou rukou jamky, levou přidržuje podnož u značky ve výši kořenového krčku, zahrne ji zemí, přišlápne a zahrne jemnou zemí, aby nedocházelo k nadměrnému výparu vláhy z půdy. Přišlápnutím se dostane podnož o pár cm níže, než rostla v semeništi (Kyncl, 1979). Po zaškolkování je důležité přihrnout podnože zemí, ať školkujeme na podzim nebo na jaře. Při podzimním přihrnutí chráníme podnože před nepříznivými účinky nízkých teplot, při předjarním školkování je chráníme před vyschnutím (Kyncl, 1979). Mezištěpování Jedná se o podvojné štěpování ve školce. Na podnože nejprve roubujeme kmenotvornou odrůdu, ze které vypěstujeme kmen, v korunce pak roubujeme požadovanou odrůdou. Tento způsob používáme v případě, kdy u polokmenů a vysokokmenů dochází k horší afinitě 25

26 (snášenlivosti) ušlechtilé odrůdy s podnoží, nebo pokud chceme zlepšit mrazuvzdornost kmene, zbrzdit růst, nebo pokud odrůda roste křivě. Vypěstovaný stromek je tedy tvořen třemi částmi a to podnoží (kořeny), která rostlinu upevňuje v zemi, kmenotvornou odrůdou (mezikmenu) a žádanou odrůdou, která tvoří korunku. Tyto tři části spolu srůstají a odvíjí se od nich růst a plodnost stromu. Vypěstovat stromek tímto způsobuje je o jeden až dva roky delší než bez použití mezištěpování (Blažek, 1998). První rok očkujeme podnože od července do srpna na spící očko kmenotvornou odrůdou. Druhý rok podnože s ujatými očky seřízneme na ostro. Vypěstujeme jednoletý štěpovanec potřebné výšky. Třetí rok roubujeme z jara požadovanou odrůdu. Nejčastěji používáme kopulaci, rouby se 3 až 5 pupeny a k vázání opět pásku z PVC, rány zatíráme stepařským voskem. Abychom dosáhli hladkého kmene, během vegetace odstraňujeme obrost. Až dokonale sroste roub s kmenotvornou odrůdou (po 2 3 měsících), teprve odstraňujeme úvazky (Blažek, 1998). Roubování v období vegetace Roubuje se v období plné mízy, obvykle na začátku kvetení stromů. Při obyčejném způsobu roubování za kůru se kůra podnože nařezává jedním kolmým řezem, na obou stranách se odchlípne a za ni se klasickým způsobem vsune seříznutý roub. Při roubování podnoží ve školce se používá roub krátký se 2 až 3 pupeny, ale při přeroubování starších stromů roub delší s 5 až 8 pupeny. Vylepšený způsob roubování za kůru se liší pouze v seříznutí roubu, kdy se kromě kopulačního řezu roub seřízne tence z boku a touto částí se přiloží k neodchlípnuté kůře. Odchlípnutá druhá část kůry na podnoži překrývá zasunutý roub, tímto způsobem zčásti zvětšíme srůstanou stranu (Bílek, 1980). Tittelův způsob je nejpoužívanější, dosahujeme při něm největší srůstané plochy. Roub upravujeme kromě kopulačního řezu ještě tenkým seříznutím z obou stran a i z vnější strany pod pupenem, takže pletiva mohou srůstat u všech stran upravených řezem. Podnož nařízneme dvěma souběžnými řezy, kdy vzdálenost odpovídá tloušťce roubu, který po vsunutí pevně drží. Odchlípnutý proužek kůry na podnoži seřízneme těsně pod pupenem roubu. Po naroubování opět zavážeme pásky z PVC a rány zatřeme pečlivě štěpařským voskem (Bílek, 1980). 26

27 Ošetřování podnoží během vegetace Během vegetace po zaškolkování je důležité půdu v řádcích několikrát proplečkovat, aby nezatvrdla. Půdu v řádcích pravidelně okopáváme. V prvním roce po zaškolkování se podnože chrání před nepříznivými vlivy postřikem fungicidními a insekticidními přípravky. Ty se řídí druhem zaškolkovaného materiálu. Před očkováním půdu opatrně od podnoží odhrneme, dáváme pozor, abychom nepoškodili kůru v místě očkování motyčkou. Před očkováním do konce června očistíme podnož od předčasně vyrašených letorostů na kmínku a výmladků vyrůstajících z kořenů, abychom mohli klidně očkovat (Kyncl, 1979). Vlastní technika očkování Očkování závisí na stavu, ve kterém se nacházejí podnože a na prostředí. V ovocném školkařtví nejčastěji očkujeme na očko spící. Začínáme očkovat začátkem srpna. Nejdříve očkujeme některé podnože peckovin, pak podnože meruňky, dále hrušně, jabloně a naposled broskvoně, mahalebky a myrobalány, které mají dostatek mízy i v době očkování, je-li sucho. Jako rouby pro očkování používáme vyzrálé letorosty, vyzrálost letorostu poznáme podle toho, že se při ohnutí křehce zlomí, nevyzrálé letorosty se houžví. Očka ve spodní a vrcholové části letorostu nepoužíváme, protože jsou méně vyzrálá. Po odříznutí se letorosty ihned odlistí. Odřízneme čepele s palístky a ponecháme část řapíku. Letorosty (rouby) připravené k očkování se zabalí do vlhkého papíru, hadru, nebo pytloviny a dají se do stínu a nejlépe do chladna, aby nezavadly. Výsledek očkování závisí na zručnosti očkujícího a zavazujícího. Samotné očkování provádíme 0,1 m nad povrchem půdy, abychom při hlubším zasazení stromků zabránili tvoření kořenů naočkované odrůdy v místě štěpování. Očkování provádíme na stranu, kde nejčastěji vanou větry, tedy na severní, nebo západní. K očkování používáme očkovací nůž a očka vyřezáváme z letorostů od vrcholu. Podnože nařízneme příčným řezem obloučkovitě proto, aby se očko při zavazování nevysunulo. Kolmo na obloučkovitý příčný řez vedeme podélný řez, kterým se kůra odchlípne a uvolní. Vzniká řez ve tvaru T, do kterého zasuneme očko. Štítek očka vyřízneme delší, lépe přirůstá než kratší. Délka řezu T má být 0,03 m. Očko bývá delší a po zasunutí přečnívá část kůry štítku, je nutno ji odstranit řezem v místě příčného řezu. K zavazování oček používáme pásky z PVC, gumové proužky nebo lýko. Když vážeme pásky PVC a nebo gumové proužky, překrýváme celé očko, při vázání lýkem necháváme očko volné. Po dnech očka kontrolujeme. Ta, u kterých neodpadl řapík, přeočkujeme, protože se neujala. Zručný školkař naočkuje za 8 hodin i více podnoží (Vilkus, 1997). 27

28 Ošetření po očkování Po očkování musíme podnože opětovně přihrnout a plečkovat, abychom zamezili růstu plevelů a zlepšili hospodaření s vláhou. Úvazky z PVC musíme asi po měsíci povolit na druhé straně očka prořízneme napříč úvazek. Zvláště velkou péči potřebují myrobalány, u nichž povolujeme úvazek nejdříve, aby se nezařízly. Nejpozději můžeme povolovat úvazek jádrovin, ty totiž nejpomaleji tloustnou v kořenových krčcích a kmíncích. Mohlo by se stát, že za teplého podzimu mohou očka předčasně vyrašit, pak letorosty zakrátíme na patku (Vilkus, 1997) Práce v druhém roce po naštěpování Řez na očko (na ostro) Přímo na očko můžeme řezat v půdách bohatých na živiny, v chráněných polohách a u odrůd rostoucích bujně a svisle. Podnož seřízneme nad ujatým očkem ve směru proti očku. Tím podstatně snižujeme výrobní náklady. Rány, které vznikly po odstranění čípku, zatíráme stromovým balzámem. U tohoto druhu řezu hrozí, že se mohou ve větrných polohách školky štěpovanci vylamovat. Vylomení zabráníme tím, že zapíchneme hůlku a k ní letorosty vyvážeme, nebo vyrašený bujný letorost mírně seřízneme a tím dosáhneme jeho zesílení u patky (Kyncl, 1979). Řez na čípek Tento způsob řezu umožňuje dobré vyrašení očka na jaře. V předjaří seřízneme podnož asi 0,15 0,2 m nad ujatým očkem. Pokud je podnož silnější, necháváme čípek delší (Kyncl, 1979). Ve vanovické školce se tato technika nepoužívá (Dvořák, 2011). Vyvazování očkovanců k čípku Když letorost, který vyrostl z očka, dosáhne délky 0,10 m, vyvážeme ho lýkem nebo častěji proužky PVC (Kyncl, 1979). Vážeme smyčkou, a to na spodní řapík listu. Letorost přitahujeme tak, aby na jeho dolním konci nevznikl oblouk. Když letorost dosáhne 0,20 m, vyvazujeme očkovance podruhé. Ponechaný čípek odstraňujeme v polovině srpna, letorosty odstraňujeme během celé vegetace. 28