Ústavní vývoj Československa v letech

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Ústavní vývoj Československa v letech Bakalářská práce Autor: Zuzana Dolejšová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D. Praha Duben, 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne Zuzana Dolejšová

3 Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce, JUDr. PhDr. René Petráši, Ph.D. za veškerou pomoc, zejména poskytování odborných rad a věcných připomínek, ochotu a vstřícný přístup během zpracovávání této bakalářské práce.

4 Anotace a klíčová slova Anotace Bakalářská práce analyzuje historický a politický vývoj Československa od poválečného období aţ do konce roku 1968 a jeho dopad na změny právního řádu, zejména v oblasti ústavního práva. První část je věnována období mezi lety 1945 a 1948, kdy došlo k přiklonění k Sovětskému svazu a etablování komunistického reţimu. V následující kapitole je popsán únorový mocenský převrat a nastolení diktatury komunistické strany, coţ mělo za následek odstraňování veškerých rysů právního státu na úkor totalitního reţimu. Další kapitoly analyzují cestu od upevňování socialismu a centralizování politické moci přes částečnou liberalizaci společnosti i KSČ aţ po federalizaci Československa s dopadem na ústavní vývoj. Bakalářská práce je zakončena událostmi roku 1968, kdy byly pokusy o reformy s cílem demokratizace politického systému a právního řádu zmařeny zásahem Sovětského svazu a následnou okupací s cílem normalizace", jeţ měla obnovit v Československu sovětskou podobu totalitního reţimu komunistické strany. Klíčová slova: Sovětský svaz, únorový mocenský převrat, diktatura komunistické strany, liberalizace, federalizace, normalizace. Annotation The Bachelor thesis analyzes the historical and political developments in Czechoslovakia since the post-war period until the end of 1968 and its impact on the changes in the legal system, particularly in the area of constitutional law. The first part is devoted to the period between 1945 and 1948, when Czechoslovakia sided with the Soviet Union and the communist regime established. The following chapter describes the February coup and the establishment of the dictatorship of the Communist Party, which resulted in the removal of all the features of the rule of law at the expense of the totalitarian regime. Other chapters analyze the way from the consolidation of socialism and the centralization of political power through the partial liberalization of the Communist Party and to the federalization of Czechoslovakia with the impact on institutional development. The thesis is concluded by the events of 1968, when there were attempts at reforms to democratization of the political system and the rule of law invalidating the intervention of the Soviet Union and the subsequent occupation of the ' standardization'. Key words: Soviet Union, the February coup power, the dictatorship of the Communist Party, liberalization, federalization, standardization.

5 Obsah 1 Úvod Zvolené metody zpracování Poválečné Československo a etablování komunistického reţimu Národní fronta Čechů a Slováků Národní výbory Poválečné zákonodárství Prozatímní národní shromáţdění Ústavodárné národní shromáţdění Příprava nové ústavy Únor 1948 a nastolení diktatury proletariátu Ústava 9. Května a následný vývoj Ústava 9. května Ústavní poměry de iure a de facto Právnická dvouletka Aplikace práva Politické procesy a perzekuce 50. let Hospodářský sektor Ústava z roku 1960 a cesta od upevňování socialismu k politickému uvolnění Politické uvolnění a proklamace o vítězství socialismu Příprava nové ústavy Ekonomický vývoj 60. let Vývoj ústavního postavení Slovenska Právní a politický vývoj v průběhu 60. let Československá federace

6 7.1 Praţské jaro Federalizace Poráţka praţského jara a normalizace Vznik československé federace Závěr Seznam pramenů a literatury

7 1 Úvod Konec 2. světové války byl příleţitostí k zahájení nového demokratického vývoje v Evropě. Očekávání a nadšení občanů Československé republiky rázně a nekompromisně ukončil komunistický převrat v únoru roku 1948, který se zapsal na dlouhá desetiletí do dějin Československého státu jako rok nástupu totalitního reţimu řízeného Sovětským svazem. Vítězstvím komunistické strany byl zmařen konstruktivní, demokratický a svobodný vývoj v naší zemi a započalo období socialismu, které zanechalo závaţné a dlouhodobé následky nejen na českém státu, ale i na všech aspektech lidského ţivota. Vzhledem k závaţnosti a rozsáhlosti důsledků, i vzhledem k faktu, ţe tato část historie je relativně mladá, povaţuji znalost tohoto období našich právních dějin za velice důleţitou. Právě tato myšlenka byla důvodem k výběru tématu "Ústavní vývoj Československa v letech ". Vlastní tělo bakalářské práce je chronologicky rozděleno do 5 částí: Poválečné Československo a etablování komunistického reţimu, Únor 1948 a nastolení diktatury proletariátu, Ústava 9. května a následný vývoj, Ústava z roku 1960 a cesta od upevňování socialismu k politickému uvolnění a Československá federace. Ústavní listina jako nejvyšší právní norma právního řádu vytyčuje nejen právní rámec a státní formu ale také postavení člověka ve státě. Je to výsledný dokument jistého historického a politického vývoje, kterým má být docílena určitá vize fungování státu. Cílem této práce je analyzovat historicko-politické okolnosti vedoucí ke vzniku květnové ústavy v roce 1948 a následný ústavní vývoj aţ do roku 1968, zejména klíčové momenty vedoucí k jednotlivým změnám ústav. 7

8 2 Zvolené metody zpracování Vzhledem k povaze tématu byla metoda zpracování omezena na existující prameny a literaturu. Z pouţité literatury byla nejpřínosnější díla zabývající se právním a ústavním vývojem, konkrétně zejména Dějiny československého práva , Jan Kuklík a kol. a Ústavní právo a státověda II. díl, Václav Pavlíček a kol. Pro studium samotných ústav a ústavních zákonů a s nimi souvisejících důvodových zpráv a dalších dokumentů, jsem kromě digitálního depozitáře na webových stránkách Poslanecké sněmovny parlamentu České Republiky vyuţila především Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II, Ján Gronský, jejichţ součástí jsou cenné komentáře autora. 8

9 3 Poválečné Československo a etablování komunistického režimu 3.1 Národní fronta Čechů a Slováků Poválečné Československo se stejně jako ostatní, válkou zasaţené státy potýkalo s řadou sloţitých úkolů spojených s obnovou státu, zejména v oblasti hospodářské, politické a sociální. Právní řád sice navazoval na kontinuitu s právním řádem meziválečným, jeţ se vyznačoval tradicemi parlamentní demokracie, nicméně jeho proměna v lidovou demokracii, započala pod taktovkou Sovětského svazu jiţ v období po květnu První poválečnou vládou byla ustanovena Národní fronta Čechů a Slováků, která svůj program vyhlásila na osvobozeném území v Košicích dne 5. dubna Košický vládní program určoval základní vnitropolitickou a mezinárodní politiku ovlivněnou Sovětským svazem, jeţ se měla ubírat lidově demokratickou cestou. Avšak jiţ samotný systém Národní fronty přinesl velké omezení principu parlamentní demokracie, patrné zejména na nemoţnosti vzniku nových a nemoţnosti fungování těch politických stran, jeţ neměly v Národní frontě zastoupení. Takto působily v českých zemích pouze 4 strany: čs. strana národně socialistická, čs. strana lidová, čs. strana sociálně demokratická a komunistická strana Československa a na Slovensku dokonce původně pouze 2, Komunistická strana Slovenska a Demokratická strana. Národní fronta fungovala zvláštním způsobem vládní koalice a její vliv byl velmi silný i ve veřejné správě a ekonomické oblasti Národní výbory Vytvoření Národních výborů jako nových orgánů veřejné správy byl dalším z klíčových momentů centralizace moci. Základ pro jejich vznik byl připraven londýnským rámcovým dekretem prezidenta republiky č. 18 Úředního věstníku čsl., o národních výborech a Prozatímním Národním shromážděním ze 4. prosince Jejich vznik a působení poté upravilo Vládní nařízení č. 4/1945 Sb. z 5. května 1945, o volbě a pravomocích národních výborů, ve znění nařízení vlády č. 44/1945 Sb. ze 7. srpna Na území českých zemí se jednalo o národní výbory místní, okresní a zemské a Ústřední národní výbor hlavního 1 MALÝ, K. Vývoj práva v Československu v letech jako předmět vědeckého zkoumání. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, Praha, 2004, s. 9 2 KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s

10 města Prahy (ÚNV). Slovensko mělo v této věci vlastní dvoustupňový systém místních a okresních národních výborů. 3 Národní výbory spadaly pod působnost ministerstva vnitra, nicméně vláda si vzhledem k jejich významu ponechala v některých otázkách rozhodující vliv, ten se týkal např. zásad sloţení výborů. Směrnice vlády také postupně zvyšovaly národním výborům rozsah pravomocí. Z původních pravomocí náleţejících prvorepublikovým správním úřadům se tak přidávaly např. působnosti ve věci průběhů retribučních řízení, které měly za cíl potrestat válečné okupanty, kolaboranty a domácí zrádce. Výborům také připadl nově vznikající Sbor národní bezpečnosti Poválečné zákonodárství Normotvorba poválečného období spočívala nadále v rukou prezidenta a byla prováděna formou dekretů, které upravovaly všechny oblasti poválečného ţivota a napravovaly především důsledky války. Celkem bylo na osvobozeném území vydáno 98 dekretů rozličného charakteru. Patřily sem zejména dekrety o změnách Ústavy z roku 1920, rozsáhlá oblast retribučních dekretů, znárodňovacích dekretů a norem upravující obnovu národního hospodářství a financí a široké sociální oblasti. Dekretální období bylo časově omezeno do vzniku Prozatímního národního shromáţdění. Na Slovensku modifikoval dekretální normotvorbu jednokomorový orgán moci zákonodárné a výkonné Slovenská národní rada (SNR) a věci celostátní povahy projednával prezident se SNR společně. Obdobnou autoritu České národní rady (ČNR) se v českých zemích prosadit nepodařilo. ČNR vznikala postupně od podzimu 1944 do jara 1945 na jednáních domácích odbojových proudů, nicméně sovětské orgány proti ČNR zaujaly negativní stanovisko a její ambice převzít vládní a výkonnou moc se nepodařily uskutečnit. 5 Obsah i způsob přijímání dekretů ovlivnilo přijetí Košického vládního programu a vliv prezidenta Beneše a jeho kanceláře se zmenšoval ve prospěch vlivu Národní fronty a vlády. V červenci 1945 se kupříkladu strany Národní fronty dohodly na znárodnění, které mělo být provedeno ještě před svoláním Národního shromáţdění, tedy pomocí prezidentského dekretu. Znárodnění zásadních odvětví průmyslu, bankovnictví, 3 Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s

11 pojišťovnictví a dolů se sice předpokládalo jiţ v londýnském exilu a domácím odboji, spory se však týkali rozsahu a tempa znárodnění a také způsobu poskytování náhrad. Komunisté a sociální demokraté se silnou odborovou základnou prosazovali rozsáhlé a jednorázové znárodnění a k nátlaku na vládu pouţívali plošnou tiskovou kampaň, rezoluce národních výborů a závodních rad Prozatímní národní shromáždění Dekretální období mělo být skončeno ustanovením Prozatímního Národního shromáţdění. Prezident republiky vydal dne 25. srpna 1945 ústavní dekret č. 47/1945 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění. Podle článku 1 vykonávalo PNS zákonodárnou moc celého území Československa aţ do doby neţ se sejde Národní shromáţdění zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva a podle zásady poměrného zastoupení. Volby do PNS se konaly prostřednictvím delegátů národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech ve dvou volebních obvodech. Země Česká a Moravskoslezská tvořily jeden obvod a Slovensko obvod druhý. Kandidátní listiny mohly být podány pouze stranami Národní fronty Čechů a Slováků a organizacemi s nimi spojenými, např. Ústřední radou odborů nebo Jednotným svazem zemědělců. Podle dohody zástupců stran Národní fronty mělo být sloţení národních výborů paritní, ale tato zásada splněna nebyla, neboť zejména v klíčových pozicích předsednictev národních výborů získala KSČ nepoměrně výraznější vliv neţli strany ostatní. PNS vykonávalo svou činnost od 28. října 1945 do 18. července 1946, kdy se na základě výsledků voleb sešlo Ústavodárné Národní shromáţdění Ústavodárné národní shromáždění Hlavním úkolem Ústavodárného Národního shromáţdění byla příprava a přijetí nové ústavy. ÚNS mělo být vytvořeno podle zásad demokratických voleb uvedených v Ústavní listině z r. 1920, reálné podmínky však prvorepublikovému období zdaleka neodpovídaly. Neuvaţovalo se o obnově Senátu, zásadním způsobem bylo upraveno aktivní i pasivní volební právo tak, aby byla posílena radikální levice. Kandidovat stejně jako v předchozích 6 KUKLÍK, J., RÁKOSNÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s

12 volbách mohly pouze strany Národní fronty a ty se dohodly na pravidlech volební soutěţe, jednou z podmínek byla např. ta, ve které se zavázaly, ţe nebudou napadat dosavadní vládní program. 8 Volby do ÚNS proběhly V českých zemích zvítězila KSČ se 43,3% v Čechách a s 34,5% v zemi Moravskoslezské. Druhá skončila Československá strana národně socialistická. Zajímavý kontrast přinesly výsledky voleb na Slovensku, kde zvítězila Demokratická strana s 62% hlasů dosavadní vláda vydala vládní nařízení č. 120 Sb., o obnovení národních výborů, na podkladě výsledků voleb do ÚNS. Na základě tohoto nařízení se sloţení všech národních výborů a jejich sloţek přizpůsobilo výsledkům voleb. Podobně byla obnovena Slovenská národní rada. 9 Funkční období tohoto jednokomorového 300-členného parlamentu mělo trvat do doby, neţ se sejde zákonodárný sbor podle nové ústavy přijaté Ústavodárným národním shromáţděním. Jeho hlavními úkoly bylo tedy schválit novou ústavu a vykonávat zákonodárnou činnost, s výjimkou normotvorby příslušející Slovenské národní radě. 10 Během období jednání o sestavení nové vlády, se sešly strany Národní fronty, aby vyřešily volební vítězství Demokratické strany na Slovensku. Dne 27. června 1946 uzavřely tzv. Třetí praţskou dohodu, která omezila rozhodovací pravomoc slovenských orgánů, stanovila předběţné kontroly veškerých rozhodnutí SNR centrální vládou a opravňovala centrální vládu k přímému výkonu moci na Slovensku, především skrze podřízení pověřenců ministrům. 2. července 1946 byla znovuzvoleným prezidentem Benešem jmenována na základě výsledků voleb nová vláda, jejímţ předsedou se stal komunista Klement Gottwald. 3.6 Příprava nové ústavy Spory mezi komunisty a ostatními stranami se objevily jiţ před sestavením ústavní komise. Orgán komise měl vypracovat návrh nové ústavy a na jeho existenci se vláda i ÚNS shodli. Komunisté se však snaţili vyuţít své silné pozice ve vládě a navrhovali, aby komise 8 Tamtéţ, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s

13 spadala pod ministerstvo vnitra. Myšlenku, aby byla zákonodárná iniciativa zachována vládě, odůvodňovali vládním programem, který mimo jiné zahrnoval i vypracování nové ústavy. Nekomunistické strany oproti tomu argumentovali významem ÚNS, které, jak uţ bylo řečeno, bylo ustaveno právě pro účel vytvoření nové ústavy. 11 Pro účel přípravy nové ústavy byl nakonec na podnět sociálních demokratů dne 17. října 1946 přijat ústavní zákon č. 197/1946 Sb., o ústavním výboru ÚNS. Ústavní výbor tvořený 36 členy zastupujícími poměrně strany Národní fronty, měl za úkol vypracovat návrh nové ústavy a předloţit ho sněmovně. Výbor si zřídil sbor expertů z řad odborníků, z nichţ se někteří podíleli na ústavě z roku 1920 a dalších znalců, zejména v oblasti ústavního práva. Výboru předsedal sociální demokrat dr. John a funkce generálního zpravodaje ústavy se ujal komunista Vladimír Procházka. Diskuze a jednání ústavního výboru byly doprovázeny politickými i právními spory, zejména v otázkách míry decentralizace, postavení národních výborů, státoprávního řešení vztahů Čechů a Slováků, ústavního zakotvení znárodnění a naopak garancí soukromého vlastnictví, pojetí občanských práv i vzájemných vztahů nejvyšších ústavních orgánů. Komunisté ve svých návrzích prosazovali diskontinuitu s předmichovským obdobím, coţ byl postoj dokazující jejich revoluční a socialistické cíle. 12 Vyjadřovali např. odpor k přímé demokracii, odmítavý postoj zaujali i k ústavnímu a správnímu soudnictví. 13 Nekomunistické strany povaţovaly Ústavu z roku 1920 naopak za vzor, tato ústavní listina měla být následně upravena podle Masarykových ideálů socializující demokracie. Tohoto konceptu se ve svém návrhu ústavy drţel prof. JUDr. Vladimír Kubeš, představitel národních socialistů. Doslovně převzal preambuli i některá další ustanovení. Odmítal asymetrické postavení Slovenska a naopak se přikláněl k zemské decentralizaci a existenci zemských sněmů, které se měly dělit o kompetence přímo s parlamentem. Socializující prvky byly novinkou a zahrnovaly mimo jiné i právo na práci a povinnost pracovat GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s Tamtéţ 13 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 200 s

14 Další významný návrh v duchu předmnichovských tradic pocházel z pera JUDr. E. Táborského, blízkým exilovým spolupracovníkem prezidenta Beneše. Ten se nechal inspirovat přímo dílem dr. Beneše - Demokracie dnes a zítra. Významným zdrojem inspirace mu byl také Petiční výbor Věrni zůstaneme. Táborský rovněţ vycházel z představy o pouhém doplnění ústavní listiny z r Přikláněl se spíše k formě prezidentské republiky a sympatie k přímé demokracii projevil např. také návrhem na rozšíření referenda, kterým by se mohla měnit ústava. Věnoval se však detailně i oblasti sociální. Sociální práva navrhoval rozšířit o rozsáhlá práva v oblasti vzdělávání a zdravotní péče. 15 Nekomunistické návrhy ústavy se v podstatě podobaly těm západoevropským, např. italskému či francouzskému. Oproti těm však zdůrazňovaly potřebu právní stability a ukončení revolučních procesů. 16 Politický souboj, později nazývaný bojem o ústavu reflektoval tehdejší politickou a společenskou situaci v Československu. Boj byl definitivně ukončen v únoru roku 1948 nastolením totalitního reţimu PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s

15 4 Únor 1948 a nastolení diktatury proletariátu Mezníkem při vytváření východního bloku se stal rok Komunisté soustavně pracovali na převzetí veškeré moci ve státě, Národní fronta jim však přestávala slouţit coby prostředek k dosaţení tohoto cíle. Nekomunistické strany měly k politice KSČ stále větší výhrady, ale nepodařilo se jim vytvořit dostatečně širokou koalici. Moskva se obávala vlivu USA na poválečnou Evropu, jejíţ část zahrnující Československo chtěla získat do svého mocenského vlivu. Československá vládní delegace v červenci 1947 vyhověla Stalinovi, kdyţ odmítla účast na Marshallově plánu obnovy Evropy, čímţ se Československo definitivně přiklonilo k Sovětskému svazu. Nastolení absolutní komunistické moci v této zóně se tak stalo hlavním cílem sovětské politiky. Postoj sovětského svazu výrazně ovlivnil praktiky KSČ, komunisté potřebovali získat moc ještě před volbami do parlamentu, jeţ se měly konat v květnu 1948 a to za vyuţití jakýchkoliv prostředků. 18 KSČ mezitím vytvářela strategie na nastolení své absolutní moci neparlamentní cestou. Snaţila se zejména o vnitřní rozloţení ostatních stran, zformování komunistických frakcí uvnitř stran, případně rovnou jejich rozštěpení. Komunisté jiţ od roku 1945 nasazovali do řad nekomunistických politiků svoje lidí, nebo se snaţili o získávání politických činitelů na svou stranu. Oficiálně se KSČ od srpna 1947 snaţila o obnovu socialistického bloku, jeţ krátce působil v roce 1945, tedy o spolupráci levicově orientovaných stran strany národně socialistické, sociálně demokratické a komunistické. Neoficiální síla potom spočívala v komunistickém nátlaku uvnitř nekomunistických strana zastrašováním nejen jejích členů ale také sympatizantů z řad veřejnosti. Jak jiţ bylo zmíněno, komunisté se nevyrovnali s volební poráţkou na Slovensku a na základě vykonstruovaného protistátního spiknutí zahájili rozsáhlé zatýkání podezřelých, které v listopadu 1947 nahradili novými členy Sboru pověřenců. 19 O tom, ţe komunisté opravdu neváhali pouţít jakýchkoliv praktik, svědčí mimo jiné i tzv. Krčmaňský případ, kdy 10. září 1947 obdrţely sekretariáty nekomunistických ministrů Zenkla, Drtiny a Masaryka balíčky s třaskavinou. Aféra se okamţitě stala předmětem sporu mezi komunisty a jejich koaličními partnery, zejména národními socialisty. Ti zjistili, ţe 18 KAPLAN, K. Pět kapitol o Únoru. Brno: DOPLŇEK, 1997, s KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s

16 orgány komunistického ministerstva vnitra vedou vyšetřování pokusu o atentát záměrně nesprávným směrem. Poté, co do případu vstoupili soudní vyšetřovatelé, se situace vyjasnila i přes veškeré snahy komunistů vyšetřování zmařit, stopy vedly ke členům KSČ v Krčmani odtud název Krčmaňská aféra). Při domovní prohlídce sekretariátu KSČ se navíc našly zbraně, které měly být vyuţity v případě, ţe boj o moc přeroste v ozbrojený konflikt. 20 Bezpečnostní sloţky, ve kterých stále větší vliv uplatňovali komunisté, se staly hlavním důvodem k propuknutí vládní krize. Především ministři národně socialistické strany protestovali na zasedání vlády uskutečněném 13. února 1948 proti přeloţení některých velitelů SNB, čímţ měl být posílen vliv KSČ. Ministr vnitra Nosek však své rozhodnutí nezrušil ani přes většinové usnesení vlády a ministři nekomunistických stran proto odmítli účast na příštím zasedání vlády. 20. února 1948 podalo 12 ministrů tří nekomunistických stran (strany národně socialistické, strany lidové a Demokratické strany) demisi do rukou prezidenta republiky. Vedle komunistů však nepodali demisi ani Sociálnědemokratičtí ministři a dva nestraníci J. Masaryk a L. Svoboda a vláda tak zůstala usnášeníschopná. Ministři, kteří demisi podali, tak učinili s představou, ţe komunisté buď ustoupí, nebo ţe prezident jmenuje vládu přechodnou a dojde k novým volbám. Tento způsob však neměl nezbytnou oporu v ústavě, která byla zaloţena na principu parlamentní republiky. Tak byla vláda odpovědna poslanecké sněmovně, jejíţ většina by musela projevit vůli demisi prosadit. Předsednictvo Národního shromáţdění svůj postoj vyjádřilo 23. února rozhodnutím, ţe se plánovaná schůze sněmovny odkládá aţ do vyřešení vládní krize. 21 KSČ vyzývala k plnění vládního programu a vládu povaţovala samozřejmě za funkční. Zaměřila se také na hledání kolaborantů se svým reţimem v Národní frontě, přičemţ otevřeně hovořila o tzv. obrozené Národní frontě. Pro účely očisty veškerého veřejného ţivota byly vytvořeny tzv. akční výbory Národní fronty (AVNF) - orgány, které byly zakládány v obcích, závodech, nekomunistických stranách a v parlamentě. Ty sehrály v následujících týdnech klíčovou roli v odstraňování odpůrců nového reţimu. 20 KAPLAN, K. Pět kapitol o Únoru. Brno: DOPLŇEK, 1997, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s

17 25. února prezident republiky pod nátlakem přijal demisi ministrů a jmenoval nové členy vlády podle návrhu předsedy vlády Kl. Gottwalda. Nejméně desetitisícový pochod studentů a dalších občanů, kteří šli na hrad vyjádřit podporu prezidentu Benešovi, byl surově potlačen oddíly pohotovostního pluku SNB se samopaly a oddílem ozbrojených Lidových milicí. Ještě ten samý den ministerstvo vnitra začalo s legalizací čistek v národních výborech vyhláškou o přechodné úpravě odvolávání členů národních výborů č. 305 Úředního listu. Podle této úpravy ke ztrátě členství docházelo i tehdy, navrhl-li to příslušný AVNF. Další vyhláška ze dne 27. února o přechodné úpravě doplňování národních výborů č. 314 Úředního listu právně zakotvila doplňování chybějících členů osobami navrţenými AVNF. Nová vláda poţádala 10. března parlament o vyslovení důvěry. Ze 300 poslanců ÚNS všech 230 přítomných poslanců odhlasovalo akční program obrozené vlády národní fronty. Několik týdnů tak akční výbory působily protiústavně jako rozhodující mocenskopolitická síla v zemi. Hromadná očista měla za následek, ţe ve všech orgánech moci, hospodářského řízení a společenských organizací získali většinu komunisté anebo jejich příznivci. V Československu byla nastolena diktatura komunistické strany. 22 Gottwaldova nová vláda si nyní dala za cíl legislativně zabezpečit vítězství komunistické strany v nadcházejících parlamentních volbách naplánovaných na 30. květen Dne 16. dubna 1948 byl přijat ústavní zákon č.74/1948 Sb. jímž se na přechodnou dobu do účinnosti nové ústavy upravovala volba a pravomoc Národního shromáždění a činnost Ústavodárného Národního shromáždění. Stávající ÚNS pokračovalo ve své činnosti do plánovaných voleb, nejdéle však do 17. června NS tímto zákonem zůstalo jednokomorovým parlamentem s 300 členy, avšak volební období bylo stanoveno na 6 let. Podmínky aktivního a pasivního práva a povinnosti volit byly upraveny tentýţ den zákonem č. 75/1948 Sb., o volbách do Národního shromáţdění. Ten vycházel z volebních zákonů z roku 1946, byl však rozšířen o další překáţky k výkonu volebního práva. Rozšířil se počet osob vyloučených z volebního práva, o čemţ rozhodovaly místní volební komise na návrh AVNF. Taktéţ byla narušena tajnost hlasování. Komunisté si nebyli volebním výsledkem jisti, a proto se rozhodli, ţe bude do voleb předloţena jednotná kandidátka a 22 termín diktatura proletariátu nebyl v dané souvislosti pouţit záměrně. Fakticky se jednalo o diktaturu jedné strany, KSČ. Převzato z: PEŠKA, P. Úvahy nad popřením ústavnosti v letech In MALÝ, K. SOUKUP, L. Vývoj práva v Československu v letech Praha: Karolinum, 2004, s. 196,

18 přistoupili ke sloučení se sociální demokracií, jejíţ členové však museli ke členství znovu podat přihlášku. Volby samotné proběhly v atmosféře zastrašování. Pro kandidátku Národní fronty hlasovalo 87,1% voličů, prázdné lístky vhodilo 9,3% voličů neplatných hlasů bylo 3,6%. 18

19 5 Ústava 9. Května a následný vývoj 5.1 Ústava 9. května Únorový mocenský zvrat rozhodl vleklý spor o novou ústavu mezi komunisty a nekomunistickými politiky. Ústavní výbor se poté stal pouhým schvalovatelem návrhů odhlasovaných předsednictvem ÚV KSČ. Na konci března 1948 bylo jiţ základní znění ústavy připraveno a schváleno i ústředním výborem obrozené Národní fronty. Dne 9. května 1948 (datum, které dalo nové Ústavě název, bylo symbolické, mělo připomínat osvobození Prahy sovětskou armádou v roce 1945) se ve Vladislavském sále Praţského hradu naposledy sešlo ÚNS, aby všech jeho 246 přítomných poslanců ústavu přijalo. Prořídlost ÚNS byla výsledkem čistek AVNF. Hlasovalo se celkem třikrát, o kaţdé části ústavy Prohlášení, 12 základních článcích a deseti kapitolách zvlášť a hlasování bylo jednomyslné pokaţdé. 23 Prezident Beneš odmítl novou ústavu podepsat a 7. června 1948, ještě před nabytím účinnosti Ústavy abdikoval. Dne 14. června 1948 byl prezidentem zvolen Kl. Gottwald. Na nové ústavě bylo pozoruhodné to, ţe oproti ostatním lidově demokratickým státům si zachovala některé demokratické principy. Jednalo se např. o některé rysy formální parlamentární demokracie s dělbou mocí, utvrzení práv a svobod občanů a koncepce nezávislého soudnictví. 24 Důvodem mohl být nedostatek času na kompletní přepracování demokratických návrhů ústavy v poúnorovém období, ale také záměr komunistické strany formálně zachovat zdání demokracie. 25 Obsahově se tedy Ústava skládala ze dvou sloţek: jedné starší, kterou přejímáme z první ústavy, pokud ovšem její ustanovení vyhovují dnešním poměrům, a druhé, která je zcela nová a je založena na vymoženostech národní a demokratické revoluce z roku 1944 a Těžisko leží zajisté v těchto nových partiích; ovšem také starší partie ústavy dostanou jimi nový smysl. 26 Burţoazní, tedy 23 GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s Tamtéţ 25 PEŠKA, P. Úvahy nad popřením ústavnosti v letech In MALÝ, K. SOUKUP, L. Vývoj práva v Československu v letech Praha: Karolinum, 2004, s Důvodová zpráva k Ústavě 9. května - Ústava 9. května, Orbis. Praha 1951, str Převzato podle: PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s

20 předúnorová právní věda byla všeobecně vystavována posměchu. V novém reţimu jiţ nebylo místo pro vědu zkoumající ústavní a normativní realitu. Ústavní právo, v demokratickém reţimu oddělené od politické sféry, se systematicky přizpůsobovalo potřebám KSČ a stalo se vlastně prostředkem k dosaţení cílů této jediné strany. Vykládání ústavy náleţelo interpretaci strany, nikoliv vědy. Od této chvíle tedy nelze mluvit o ústavní vědě, protoţe věda jako taková v oblasti ústavního práva prakticky neexistovala. 27 Formálně se Ústava 9. května skládala ze tří částí: 1. Prohlášení, 2. Základních článků, 3. Podrobných ustanovení. Prohlášení bylo podle důvodové zprávy k Ústavě povaţováno za nejdůleţitější interpretační pomůcku. 28 Proklamovalo důrazně ideologii socialismu a poměrně rozsáhle se zabývalo historií českého a československého státu za pouţití marxistické rétoriky. Následovalo celkem 12 základních článků. Článek I definoval Československý stát jako lidově demokratickou republiku a lid jako jediný zdroj veškeré moci ve státě. V článku II byla nově uznána svébytnost slovenského národa a jeho rovnoprávnost s českým národem. Přestoţe Slovenské národní radě byly formálně uznány jisté pravomoci, faktická moc náleţela praţskému centru a s ním kolaborujícím slovenským zástupcům. 29 Následoval článek III, který udával obecnou povinnost práce ve prospěch celku a účast na obraně státu. Zároveň zaručoval základní občanské svobody a práva a nově i sociální práva, jako právo na vzdělání, právo na práci, na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, odpočinek po práci a pojištěním i zaopatření při nezpůsobilosti k práci. Články IV VII a XI zakotvovali dělbu moci. Volební právo do jednokomorového NS mělo být obecné, rovné, přímé a tajné. Věková hranice aktivního i pasivního volebního práva byla oproti ústavě z roku 1920 sníţena na 18 a 21 let. 30 Hlava státu, prezident republiky, byl 27 ŠIMÍČEK, V., KYSELA, J. Ústavní právo. In BOBEK, M. - MOLEK, P. ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s PEŠKA, P. Úvahy nad popřením ústavnosti v letech In MALÝ, K. SOUKUP, L. Vývoj práva v Československu v letech Praha: Karolinum, 2004, s Ke sníţení věkové hranice došlo jiţ před volbami do ÚNS, kdy bylo třeba kvůli širokým omezením volebního práva navýšit počet voličů. Převzato z: KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s

21 volen NS na dobu sedmi let. Nejvyšším orgánem moci výkonné a vládní byla vláda, odpovědná NS a jmenovaná a odvolávaná prezidentem. V článku X byly charakterizovány národní výbory jako vykonavatel státní moci v obcích, okresech a krajích a stráţce práv. Článek XI formálně zakotvil nezávislost soudů. Ti měli svůj úřad vykonávat nezávisle a být vázáni jen právním řádem lidové demokracie. V článku XII ústava potvrdila hospodářství zaloţené na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněţnictví a na vlastnictví půdy podle marxistické zásady půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Drobné a střední podnikání mělo být chráněno a osobní majetek byl nedotknutelný. Základní články Ústavy byly podrobněji rozváděny ve třetí části Ústavy. Podrobná ustanovení, rozčleněna do 10 kapitol mnohdy působila směrem k Základním článkům jako lex specialis. 31 Kapitola první specifikovala práva, povinnosti a svobody občanů a právě tato kapitola byla nejvíce v rozporu s ústavní skutečností. Navzdory tomu však nebyla po celou dobu platnosti Ústavy měněna, ani doplňována. 32 Rozvedena byla koncepce základních povinností občana ke státu a ke společnosti, jako např. povinnost dbát, aby nebyl národní majetek zkracován a poškozován a povinnost pracovat podle svých schopností. Kapitoly druhá, třetí a čtvrtá zakotvovaly strukturu a vztahy Národního shromáţdění, vlády a prezidenta parlamentní formou, fakticky však byla politická i státní moc soustředěna v politickém byru ÚV KSČ. 33 Ústavní soud v nové ústavě zakotven nebyl vůbec a kontrola ústavnosti měla být v kompetenci 24 členného předsednictva Národního Shromáţdění. 34 Ústava 9. května jiţ např. v návaznosti na poválečnou situaci a odsunu obyvatel německé a maďarské národnosti nezakotvovala menšinová práva. 35 Kapitola šestá, Národní výbory ustanovuje národní výbory pouze jako orgány lidové správy, které vykonávají veřejnou správu ve všech jejích oborech. Terminologie článku X vykonavatel státní moci 31 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s Tamtéţ s GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s

22 v obcích, okresech a krajích a stráţce práv jiţ vystihovala lépe sovětskou koncepci, která byla později do ústavního práva zcela implantována zákonem č. 12/1954 o národních výborech. 36 Osmá kapitola zcela nově a po vzoru sovětské úpravy zakotvovala hospodářské zřízení republiky. Výrobní prostředky byly majetkem bud národním, nebo majetkem lidových druţstev nebo byly soukromým vlastnictvím jednotlivých výrobců. Ústava taxativně vymezila druhy majetku, které mohly být pouze majetkem státu. Majetky slouţící převáţně obyvatelům některého správního celku, mohli být v tzv. komunálním vlastnictví (tzn. svazky lidové správy). Forma tohoto vlastnictví však byla zákonem č. 272/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů zrušena. Ústava také zaručovala soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců a půdy do 50 hektarů v případě pokud zemědělci tuto půdu sami obdělávali. Kapitola devátá pojednávala o státním občanství, hranicích, hlavním městě, krajským zřízením 37 a státních symbolech. Nejvýznamnějším ustanovením kapitoly desáté byl 171, podle kterého: Všechny části této ústavy (prohlášení, základní články a podrobná ustanovení) platí jako celek a při výkladu jednotlivých ustanovení této ústavy je třeba vycházet z ducha tohoto celku a ze zásad, na kterých je zaloţen. Právě toto ustanovení bylo záminkou legalizované neústavnosti a nezákonnosti Ústavní poměry de iure a de facto Doba platnosti Ústavy 9. května, tedy padesátá léta 20. stol., byla charakteristická tím, ţe faktické ústavní poměry se postupem času téměř zcela odchýlily od znění Ústavy. Jak jiţ bylo zmíněno, květnová ústava připomínala v mnoha ohledech ústavu z roku Nová ústava byla proto v období vrcholícího stalinismu opakovaně měněna a doplňována formou ústavních zákonů v duchu sovětizace. Přesto nebyly odchylky od praxe v drtivém měřítku 36 GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s Krajské zřízení v době přijetí ústavy ještě neexistovalo, ústava s ním však počítala a kraje byly zřízeny později zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení a krajské národní výbory začaly svou činnost Převzato podle: GRONSKÝ J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa II. Praha: Karolinum, 2006, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s

23 odstraněny a ústavní zákony byly soustavně porušovány a obcházeny legislativními, politickými i administrativními zásahy, čemuţ napomáhaly i neexistence ústavního soudu a ovládnutí soudnictví komunistickou stranou. 39 Argumentem se stala ideologická koncepce třídního pojetí práva. 40 Podle této teorie, ústava: vyjadřuje vůli (zájem) dělnické třídy a ostatních pracujících povýšenou na zákon a odráží objektivní potřeby života společnosti a činnosti socialistického státu. 41 Řada nových zákonů spustila vlnu politických represí, svobody a práva občanů byly postupně likvidovány a 1. kapitola Ústavy se stala téměř bezobsaţnou deklarací. V první řadě je třeba zmínit zákon č. 213/1948 Sb., o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů, z 21. července, který vystihl velice přesně absurditu doby, protoţe v podstatě zpětně legalizoval nelegální jednání akčních výborů Národní fronty v únoru a v poúnorovém období. 42 Zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromáţděních, ze dne 12. července zase upřesnil výkon shromaţďovacího práva tímto způsobem: Ve shodě se zájmy pracujícího lidu je občanům zaručen výkon shromažďovacího práva, pokud se jím neohrožuje lidově demokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád. Osobní svoboda byla porušována v obrovském měřítku, např. zákonem č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce a rovnost občanů před zákonem byla degradována samotným třídním pojetím lidové demokracie. 43 Zvláště nebezpečný byl zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, který svým pojetím skutkových podstat zejména politické povahy umoţňoval rozsáhlé represe a s ním související zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu, přijatý téhoţ dne. Tímto zákonem se stal státní soud nejvýznamnějším soudním orgánem pro provádění politicky motivovaných procesů. 44 Zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví zřizoval institut soudců z lidu. Zákony č. 94/1949 Sb. o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických 39 KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, str PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s Zdobinský, Matoušek, cit. výše, pozn. č. 1, str. 10, Převzato z: Šimíček, V., Kysela, J.Ústavní právo. In Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009, 42 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s Tamtéţ s

24 publikací a č. 184/1949 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů byla zrušena svoboda a zavedena cenzura tisku. Dalšími zákony byla fakticky zrušena svoboda pobytu a pohybu. 45 V souvislosti s protiústavností je však nutno funkci jiţ zmíněné vlády specifikovat podrobněji. Vláda, jmenovaná prezidentem republiky se skládala z předsedy a jeho náměstků, ministrů a státních tajemníků (funkce tajemníků, která měla svůj původ v Košickém vládním programu, se od června 1948 neobsazovala). Vláda měla být odpovědna Národnímu shromáţdění, jeţ mohl vládě či jednotlivým členům vyslovit nedůvěru, která by vedla k demisi a odvolání prezidentem. Působnost a pravomoc vlády měla tedy v podstatě charakter parlamentní demokracie. Který člen vlády bude řídit které ministerstvo, určoval prezident. Podle původního znění Ústavy se ministerstva zřizovala zákonem. Avšak ústavní zákon č. 47/1950 Sb., o úpravách v organizaci veřejné správy, přinesl zásadní změny. Ode dne jeho vyhlášení, dne 18. května 1950, bylo zřízení, změna působnosti i zrušení ministerstev v kompetenci vlády samotné a probíhalo tedy formou nařízení. 46 Vládní návrh tohoto ústavního zákona odůvodnil posl. Procházka na schůzi NS mimo jiné vrcholným principem jednotné státní politiky - o které mluví 131 Ústavy, kdy vedení jednotné státní politiky - a zejména také příprava a provádění jednotného hospodářského plánu přísluší především vládě. 47 Jednalo se o vůbec první ústavní zákon přijatý po schválení Ústavy 9. května. 48 Význam vlády se stal postupem času v systému socializace státu klíčovým, čemuţ dopomohl také zákon č. 241/1948 Sb., o první pětiletce, jeţ vládu v rámci plnění pětiletého plánu zmocnil vydávat nařízení se silou zákona. Další zákony podřídily vládě národní výbory. Tak moc vlády narůstala spolu s centralizací moci do Ústředního výboru KSČ. Šlo o zmocnění mimořádně široká a jednoznačně 45 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu ústavního zákona (tisk 464) o úpravách v organizaci veřejné správy (tisk 470). POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Digitální depozitář. Dostupné z: 48 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s

25 protiústavní. 49 Postavení Národního shromáţdění tím naopak ztrácelo svůj původní význam. Komunistický reţim úpravami voleb (ale i samotným průběhem voleb) kontroloval jeho sloţení a výše zmíněnými právními normami omezil jeho zákonodárnou moc takovým způsobem, ţe fakticky ţádnou moc nemělo Právnická dvouletka Vedení KSČ jiţ brzy po únorovém převratu rozhodlo vedle ústavy přiblíţit novým poměrům ve státě i celý právní řád, který měl být podle vládního programu přizpůsoben všem společenským a hospodářským změnám, které přinesly národní a demokratická revoluce a které dovršily únorové události, tedy aby lépe vystihoval nové poměry lidově demokratického státu. Stranickým orgánům vadily burţoazní zákony, jeţ měly bránit budování socialismu. Mělo se jednat o zásadní přestavbu celého právního řádu formou kodifikace. Kromě toho mělo být právo unifikováno pro celé státní území Československa. Proces vytvoření nové kodifikace, (zejména zcela nové občanské a trestní právo - hmotné i procesní, třídní pojetí práva a odmítnutí rozlišování veřejného a soukromého práva) 51 byl naplánován na dobu dvou let. Dne 7. a 14. července 1948 bylo přijato usnesení vlády, které uloţilo ministerstvu spravedlnosti vypracování osnovy těch zákoníků, které spadaly do jeho působnosti. Jednalo se o normy hmotněprávní, procesněprávní a změnu v organizaci soudnictví. Na právnické dvouletce se podílelo i ministerstvo vnitra a to zejména na kodifikaci trestního zákona správního a s ním souvisejících procesních předpisů. Kromě odborníků se měl na kodifikaci podílet i lidový prvek, který měl zastoupení v kodifikačních komisích. Členy komisí se stávali např. dělníci, odboráři, či prověření mládeţničtí funkcionáři. Ti měli poţadavky zejména na stručnost a srozumitelnost a poţadovali, aby se zákoník vyhýbal výrazům, kterým rozumějí jen právníci. IX. sjezd KSČ, který se uskutečnil v květnu 1949, výrazně zasáhl do přípravných prací, protoţe vytyčil generální linii výstavby socialismu a nová kodifikace práva měla být jedním z prostředků jejího naplnění. Hlavním vzorem pro kodifikační práce mělo být právo sovětské. Tak bylo vytvořeno právo, které nepokrytě prosazovalo třídní, ideové a politické zájmy nového reţimu. 49 PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, str PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s

26 Právnická dvouletka přinesla nový zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, trestní zákon č. 86/1950 Sb., trestní řád č. 87/1950 Sb., občanský zákoník č. 141/1950 Sb., občanský soudní řád č. 142/1950 Sb. a některé další zákony a dílčí normy. Zejména trestní právo slouţilo k zastrašování společnosti a perzekuci otevřených odpůrců komunistického reţimu. 5.4 Aplikace práva Z dosavadního textu je jiţ nyní zřejmé, ţe není moţné pochopit povahu reţimu pouze z textu právních předpisů, bez znalosti aplikační praxe a dobového kontextu. Doba stalinismu, jak jiţ bylo řečeno, pojímala právo čistě jako prostředek k dosaţení svých cílů, tedy instrumentálně. Jedním z hlavních cílů komunistické moci byla represe a případná likvidace všech osob, které se s totalitním reţimem navenek neztotoţňovali, coţ se neobešlo bez rozsáhlého teroru ve všech sférách veřejného i soukromého ţivota. Zákon byl v ohromném měřítku aplikován tehdy, bylo-li to politicky účelné. Tento model aplikace práva vycházel ze Stalinova učení o jazykovědě. Nadstavba je vytvářena základnou, to však vůbec neznamená, že jen odráží základnu, že je pasivní, neutrální, lhostejná k osudu své základny, k osudu třídy, k charakteru zřízení, říká Stalin. Naopak, nově zřízená nadstavba se stává obrovskou aktivní silou, aktivně napomáhá své základně, aby se zformovala a upevnila, činí veškerá opatření k tomu, aby pomohla novému řádu zničit a zlikvidovat starou základnu a staré třídy. 52 To znamenalo, ţe prvky nadstavby jako např. právo měly moc ovlivňovat základnu tedy společnost. 53 Klíčovými osobami ve vývoji práva byli soudci a především prokurátoři. Jejich poslání bylo zcela otevřeně politické, ve svých rozhodnutích měli pouţívat marxistickou rétoriku a rozhodovat ideologicky. Podle komunistického ministra Fierlingera bylo právo věcí politickou a soudce politickým člověkem popularizujícím sovětské zákony a usnesení strany, jehoţ kvalita v roli soudce se odvíjí od toho, nakolik mají jeho rozhodnutí politický 52 Původně publikováno v Pravdě , a Česky Stalin, J. V. O marxismu v jazykovědě. Svoboda: Praha, Převzato z: KÜHN, Z. Ideologie aplikace práva v době reálného socialismu. In BOBEK, M. - MOLEK, P. ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, s KÜHN, Z. Ideologie aplikace práva v době reálného socialismu. In BOBEK, M. - MOLEK, P. ŠIMÍČEK, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009, s

27 význam. 54 Personální sloţení soudů se samozřejmě neobešlo bez personálních čistek. Zákonem 319/1948 Sb., přijatým 22. prosince 1948, byl do československé soudní soustavy zaveden institut soudců z lidu, jeţ měl zajistit lidové pojetí spravedlnosti. Za soudce z lidu měly být vybírány zejména osoby z dělnické třídy, jeţ se měly řídit třídním instinktem a třídním pohledem na spravedlnost. Odborná úroveň měla být zajištěna soudci z povolání, ti však měli být v menšině. Vedle zlidovění měl zákon zajistit také zlevnění a zefektivnění soudnictví. Nově byla zavedena dvojinstančnost řízení, namísto původní trojinstančnosti a soudní sestava se zásadním způsobem změnila. V roce 1952 došlo ke kvalitativní ústavní revizi justice, zejména v její organizaci a činnosti. Byl přijat ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, kterým byla nepřímo změněna kapitola sedmá Ústavy. Postupně tak byla vytvořena zcela nová struktura soudnictví a organizace prokuratury podle sovětského vzoru. Soudní soustavu tvořily obecné a zvláštní soudy. Do skupiny obecných soudů patřily soudy lidové (dříve okresní), krajské a Nejvyšší soud. Zvláštními soudy byly soud vojenský a soud rozhodčí. Nejvyšší soud byl jediným nejvyšším orgánem, který měl dohlíţet na rozhodovací činnost všech ostatních soudů. 55 Místní příslušnost lidových a krajských soudů odpovídala místní příslušnosti okresních, respektive krajských národních výborů. 56 Prokuratura se tímto zákonem v ústavním systému dočkala velikých změn svého postavení. Generální prokurátor se oddělením od ministra spravedlnosti stal samostatným orgánem, který stál v čele třístupňové centralistické soustavy prokuratury a jemuţ náleţel nejvyšší dozor nad správnou a jednotnou aplikaci práva a zachováváním právních norem všemi výkonnými orgány a úřady ale i jednotlivými občany. Generální prokurátor byl jmenován a odvoláván prezidentem republiky a ze své funkce byl odpovědný vládě. Nezávislost soudů a prokuratury byla, stejně jako v celém státním aparátu pouze formální. Soudcové a prokurátoři se plně podřizovali direktivám stranických orgánů všude, kde se dala uplatnit jiţ výše zmíněná účelovost politického zájmu tamtéţ s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s KUKLÍK, J. In: KUKLÍK J. a kol. Dějiny československého práva. Praha: Auditorium s.r.o., 2011, s PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda II. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008 s