UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Metafory přírody v týdeníku Reflex

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra elektronické kultury a sémiotiky Bc. Martina Vacířová Metafory přírody v týdeníku Reflex Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Jakub Češka, Ph.D. Praha 2011

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Souhlasím se zpřístupněním této práce v knihovně Univerzity Karlovy a prostřednictvím elektronické databáze kvalifikačních prací v repozitáři UK a rovněţ s jejím pouţíváním ke studijním účelům v souladu s autorským právem. Dále prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání stejného nebo jiného titulu. V Praze dne 16. září 2011 Bc. Martina Vacířová

3 Poděkování Děkuji Mgr. Jakubu Češkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za přínosné rady a také děkuji všem svým blízkým a přátelům za trpělivost a podporu.

4 Obsah Abstrakt 6 Úvod 8 Teoretická část 10 1 Teorie metafory Ricoeur o metaforách Davidson Co metafory znamenají Lakoff a Johnson: kognitivní teorie metafory Kritika Metafor, kterými ţijeme Příklad vyuţití Lakoffovy a Johnsonovy teorie 23 2 Metafory přírody Příroda v západním myšlení Vztah přírody a kultury Přístupy člověka k přírodě Historický vývoj metafor přírody Metafory přírody v mytologii starého Řecka Metafory přírody a přístupy člověka k ní od středověku Trendy ve vývoji metafor Typy metafor přírody v současnosti Další metafory přírody Pragmatika metafor přírody Nové metafory udrţitelného rozvoje Metafory veřejného strachu Metafory přírody v médiích Metafory motivace k ekologickému chování Příroda v lifestylových časopisech Metafory přírody: shrnutí Příroda jako organismus Příroda jako nepřítel Příroda jako matka Příroda jako lékař Příroda jako pacient 53

5 2.7.6 Příroda jako stroj Příroda jako divadlo, kulisy Příroda jako ráj Příroda jako hospodářství, domácnost, zahrada 54 Empirická část 55 3 Metafory přírody v časopise Reflex Metodologie Výběr časopisu Časopis Reflex Výběr článků Analýza metafor v časopise Reflex Období Období Srovnání metafor z obou období 73 Závěr 85 Seznam literatury 87 Seznam analyzovaných článků 91

6 Abstrakt Předkládaná diplomová práce Metafory přírody v týdeníku Reflex se snaţí porozumět proměně vztahu člověka a přírody s odstupem dvaceti let, jak byl zachycen ve společenském týdeníku Reflex. Tento týdeník byl zvolen proto, ţe se na přírodu ani na jiná témata s ní spojená nespecializuje, a mohl by tak pomoci porozumět tomu, jak se vztah člověka a přírody proměnil nejen na jeho stránkách, ale také ve společnosti. Východiskem této práce je předpoklad, ţe různé aspekty vztahu člověka a přírody se transformují v metafory. Pomocí rozkrytých metafor bychom tedy mohli poznat i tento vztah. Teoretická část práce seznamuje čtenáře s různými přístupy k metafoře, z nichţ si pro aplikaci v empirické části vybírá koncepci Lakoffa a Johnsona. Dále v teoretické části předkládáme některé metafory přírody, které jiţ byly zkoumány v odborné literatuře, a zabýváme se jejich důsledky pro vztah člověka a přírody. V empirické části poté analyzujeme články v týdeníku Reflex ze dvou časově vzdálených období, z let a Vybrány byly pouze články s tematikou přírody nebo ţivotního prostředí, ve kterých jsme s pomocí Lakoffovy a Johnsonovy teorie hledali metafory přírody. Následným srovnáním nalezených metafor z obou období bylo zjištěno, ţe v letech 1990 a 1991 se o přírodě referovalo více v metaforách, které značily větší zájem o přírodu a její stav ze strany člověka (příroda je přítel, příroda je pacient, příroda je tajemství, příroda je bohatství aj.), kdeţto v letech je v popředí zájem člověka spíš o sebe sama, příroda se objevuje často jako nepřítel, nebo je člověku lhostejná. Klíčová slova: Příroda, ţivotní prostředí, metafora, týdeník Reflex, vztah člověka a přírody, společnost 6

7 Abstract The M.A. thesis Metaphors of Nature in the Czech Weekly Reflex explores the question of how the changing human-nature relationship is reflected in this journal s writing on nature over the period of the last twenty years. The rationale for the choice of the Reflex weekly magazine is that it is not focused on nature or nature-related themes, and thus what we find in it can help us understand how the relationship between humans and nature has changed not only in the journal, but also in society. The principal assumption underlying the present effort is that the many and variegated existing forms of the relationship between humanity and nature transform themselves into various metaphors. By uncovering and analyzing these metaphors we are able to better understand this relationship itself. The theoretical section of this thesis discusses various ways of understanding the metaphor in general, including the conceptual metaphor approach developed by George Lakoff and Mark Johnson which is applied to the textual material in the subsequent empirical section. The theoretical chapters also present a number of metaphors of nature that have previously been analyzed in the literature, and their implications for the human-nature relationship are indicated. The empirical section contains an analysis of the articles from the Reflex weekly from two distant time periods, , and Only such articles were selected for the analysis that have nature or environment as their theme and these were searched for the metaphors of nature in accordance with Lakoff and Johnson s theory. The comparison of the metaphors found in either of the two periods showed that in nature was mostly perceived through the prism of those metaphors that testified to a greater concern for nature and its condition on the part of the man (nature is a friend, nature is a patient, nature is a secret, nature is wealth etc.), whereas in the period, the forestage belonged to the man s concern for himself, with nature cast in the role of an enemy or relegated to the status of an indifferent object. Keywords: Nature, environment, metaphor, weekly magazine Reflex, human-nature relationship, society 7

8 Úvod V průběhu posledních dvou desetiletí došlo k velkým změnám v různých oblastech naší společnosti, změnilo se politické a ekonomické prostředí, zlepšila se ţivotní úroveň lidí, máme nové technologie vyuţitelné ve zdravotnictví, ve vědě nebo v komunikaci a také máme více kontaktů se světem. Ale stále jsme závislí na přírodě, která z velké míry vytváří prostředí pro naše ţivoty. Příroda představuje nepředstavitelně rozsáhlý komplex různých jevů, vztahů a vlastností, který nejsme postihnout naráz a vcelku, příroda jako celek je pro naše myšlení i jazyk příliš abstraktní. V naší práci se budeme zabývat tím, zda jazyk zachytil některé změny na úrovni jazyka, ke kterým za uplynulých dvacet let mohlo dojít ve vztahu člověka a přírody. Podle teorie George Lakoffa a Marka Johnsona se naše myšlení a tím následně i jazyk probíhá v metaforách. Metafora podle nich přenáší na jevy, které nám nejsou známy ze zkušenosti nebo jsou pro nás příliš abstraktní, prvky z oblastí nám dobře známých, na základě kterých můţe dojít k porozumění zmíněným jevům. To znamená, ţe přírodě můţeme porozumět, byť vţdy pouze částečně, na základě nějakého jevu nebo vztahu, se kterým máme zkušenost, který je nám dobře znám, vznikají tak rozmanité metafory přírody. Pomocí těchto metafor se o přírodě vyjadřujeme nejen my, ale objevují se také v mediální komunikaci, která má oproti běţné mezilidské komunikaci tu vlastnost, ţe je jiţ dnes většinou uchovávána, takţe se k ní můţeme i po mnoha letech vracet a zpětně ji zkoumat. My jsme si pro naše zkoumání vybrali týdeník Reflex. Tento týdeník byl zvolen proto, ţe se na přírodu ani na jiná témata s ní spojená nespecializuje, a mohl by tak pomoci porozumět tomu, jak se vztah člověka a přírody proměňuje nejen v komunitách odborníků, kteří se na přírodu z různých hledisek zaměřují, jako jsou zemědělci nebo ekologové, ale také ve společnosti. Předpokládáme přitom, ţe proměna metafor přírody pouţívaných v časopise Reflex se neomezuje jen na jeho stránky, ale v určitém smyslu odráţí procesy probíhající uvnitř celé společnosti. Hned ale musíme dodat, ţe vztah mezi společností a časopisem je sloţitý, a rozhodně netvrdíme, ţe texty Reflexu podávají adekvátní obraz společnosti v jejích proměnách, ani ţe se společenské změny v časopise odráţejí jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem. Diplomová práce má dvě části, teoretickou a empirickou. Teoretická část seznámí čtenáře s několika přístupy k metafoře, i kdyţ si nebude klást za cíl zabývat se celým historickým vývojem teorie metafory. Budeme se věnovat především myšlenkám Paula Ricoeura, abychom zjistili, co dělá metaforu metaforou, a dále se budeme zabývat 8

9 kognitivistickou koncepcí George Lakoffa a Marka Johnsona, kterou vyuţijeme pro analýzu metafor v týdeníku Reflex. Dále v teoretické části předkládáme některé metafory přírody, které jiţ byly zkoumány v odborné literatuře, a zabýváme se jejich důsledky pro vztah člověka a přírody. Vyuţité studie zkoumaly metafory přírody v jejich historickém vývoji, jiné se zabývaly aktuálními metaforami, které se vyskytují v médiích nebo ve veřejném diskursu obecně. V empirické části poté analyzujeme články v týdeníku Reflex ze dvou časově vzdálených období, z let a Vybrány byly pouze články s tematikou přírody nebo ţivotního prostředí, ve kterých jsme s pomocí Lakoffovy a Johnsonovy teorie hledali metafory přírody. Kaţdá metafora vymezuje nějaký soubor vlastností, které předurčují, jak bude vztah mezi člověkem a přírodou vypadat. Na příklad pokud budeme chápat přírodu jako stroj, budeme se spíš zajímat o její hladké fungování a pokoušet se ji řídit tak, aby pro nás co nejvýkonněji pracovala, ale nebudeme se snaţit poskytovat jí péči, jako kdybychom ji chápali třeba jako nemocné dítě, i kdyţ příroda se jistě necítí být strojem nebo dítětem. Následně srovnáme nalezené metafory z obou období, abychom zjistili, jakými metaforami jsme v našem přístupu k přírodě s odstupem dvaceti let ovlivněni. Česká společnost v letech 1990 aţ 2010 prošla vývojem od počáteční vstřícnosti k ekologickým idejím, nepochybně související se špatným stavem ţivotního prostředí za předchozího politického reţimu, k výrazné a stále se posilující konzumní orientaci (Keller 2005). Předpokládáme tedy, ţe postoj vyjádřený v metaforách se změnil z respektu k hodnotě různých stránek přírody v prvním období na postoj spíš lhostejný ve druhém období, ve kterém se příroda v jazyce objevuje zejména jako zdroj surovin nebo poţitků. 9

10 Teoretická část 1. Teorie metafory V obecném povědomí je metafora jazykovým prostředkem pro ozvláštnění nebo okrasu především literárního jazyka i běţné mluvy, jazyková figura fungující na základě přenosu podobných vlastností z jednoho jevu na jiný. Metaforou jako prvkem uměleckého, především pak literárního díla se v českém prostředí zabývá např. Jiří Pavelka (Pavelka 1998). I kdyţ připouští, ţe se metafora neomezuje pouze na oblast umění, ale ţe je produktem obecné kreativní schopnosti lidské psychiky, která se konstituuje v několika rudimentálních sférách lidského bytí (Pavelka 1998: 165), povaţuje ji za klíč k literárnímu dílu, ale také k duchovnímu světu člověka. Upozorňuje na to, ţe metaforu není moţné pojímat uţ jen jako specifický prostředek poetiky a rétoriky, protoţe nezůstává pouze předmětem, ale také nástrojem teoretických výzkumů. Metafora je chápána jako funkční jazykový prostředek literárního a mluvního dorozumívání, i kdyţ v obou těchto oblastech můţe fungovat trochu jinak. Pavelka rozlišuje několik funkcí metafory: stylistickou, emotivní, asociativní a terapeutickou funkci v literárním díle, ale také funkci sémantickou a komunikační, neboť tak můţe v průběhu literární (textové) komunikace vzniknout sémiotický svět, tedy společné dílo autora i čtenáře. Komunikační moţnosti metafory označuje Pavelka vzhledem k jejím sémantickým potencím za nesporné a rozsáhlé (Pavelka 1998: 182). Metafora se jeví v porovnání s jinými základními výrazovými formami jako srovnatelný komunikační nástroj, který vypovídá o světě člověka (Pavelka 1998: 183). Metafoře Pavelka přiznává ještě gnoseologickou funkci, která vymezuje vztah literárního díla a předmětného světa (Pavelka 1998: 183), metafora tedy přispívá k poznání tohoto světa, ale za jediný spolehlivý nástroj lidského poznání se povaţovat nedá. Na širším vyuţití metafory se shodují i mnozí jiní autoři, např. Kraus shledává, ţe funkce metafory přesahuje hranice estetična je totiţ produktem lidské schopnosti zapojovat jevy do širších gnoseologických vztahů, a tím hlouběji pronikat do jejich podstaty (Kraus 2010: 24). Lakoff s Johnsonem ji také nechápou jen jako záleţitost jazyka nebo básnické obrazotvornosti, ale jako útvar prostupující kaţdodenní ţivot člověka v jeho myšlení, vyjadřování i činnostech. Metaforický pojmový systém podle nich vyuţíváme tak běţně a automaticky, ţe si tuto skutečnost ani neuvědomujeme (Lakoff, Johnson 2002: 15). 10

11 Kaţdý dobový sloh má své charakteristické figury vyjadřující jeho Weltanschauung 1, v případě základních figur, jako je metafora, má kaţdé období svůj charakteristický druh metaforické metody Wellek, Warren 1996: 280). Řečeno s Pierrem Hadotem, [m]etafora však není nikdy zcela nevinná. Ukrývá v sobě soubor představ, emocí a nálad, které skrze nevědomí působí na vědomí (Hadot 2010: 84). A to neplatí jen pro metafory v podobě literárních figur, ale také metafory, kterými strukturujeme náš vztah k přírodě. Jednotlivé epochy dějin akcentovaly různé aspekty tohoto vztahu, třeba antika viděla v přírodě především laskavou matku a dárkyni všemoţných plodů lidem, pozdní 19. století zase vidělo jen boj, zuby a drápy a nutnost naprosté nelítostnosti v boji s ţivly a za ţivotní prostor (Komárek 2000: 123). 1.1 Ricoeur o metaforách Teorií metafory se zabývá Paul Ricoeur, věnuje jí rozsáhlou studii s názvem Ţivá metafora. Ricoeur rozlišuje tři přístupy k metafoře odpovídající různým disciplínám: rétorice, sémantice a hermeneutice. Kaţdá disciplína sleduje metaforu na různé úrovni jazyka: pro rétoriku je základní jednotkou, v níţ se odehrává metaforický přenos, slovo, v sémantice věta a v hermeneutice diskurz. V rétorickém pojetí, jehoţ zakladatelem je Aristotelés, metafora představuje přesun a rozšíření významu jména (slova), její vysvětlení se zakládá na teorii nahrazení (substituce). Metafora je případem deviantního pojmenování. Naproti tomu v sémantickém přístupu je metafora umístěna na úrovni celé věty, a jde tedy o záleţitost nevhodné predikace. Představiteli této teorie jsou anglosaští autoři, na které Ricoeur navazuje: I.A. Richards, Max Black a Monroe Beardsley. Její základní ideou jiţ pochopitelně není nahrazení jednoho slova druhým, ale napětí mezi doslovným významem věty, který je v případě metaforického výroku pociťován jako absurdní, a významem přeneseným. Tento přístup neznamená úplné opuštění představy, ţe metafora je záměnou jednoho jména za jiné, protoţe slovo zůstává nosičem efektu metaforického významu (Ricoeur 2003: 3). Avšak v sémantické teorii je metafora vytvářena na úrovni celého výroku a pouze se zaměřuje na příslušné slovo. Na hermeneutické úrovni, kde je základní jednotkou analýzy celý diskurz, Ricoeur hledá vysvětlení problému sémantické inovace, tedy tvorby takových nových významů, které 1 Pohled na svět, světonázor. 11

12 jsou nesprávné, nakolik je posuzujeme podle zavedených slovníkových významů slov, ale přesto je moţné jim rozumět a jsou pociťovány jako náleţité. Důleţitá role zde přísluší imaginaci, která je schopná zahlédnout podobnost ve dvou myšlenkách dosud vnímaných jako zcela nepodobné. Současně se na hermeneutické rovině studia metafor vynořuje problém reference metaforických výroků. Metafora má podle Ricoeura schopnost nového popisu reality: diskurz rozpoutává moc některých fiktivních tvrzení nově popsat skutečnost (Ricoeur 2003: 5). Odtud Ricoeur dospívá k závěru, ţe vlastním místem metafory není slovo, věta ani diskurz, ale kopula být. Metaforické je znamená současně není i je jako (Ricoeur 2003: 6). Nyní se budeme rétorickému, sémantickému a hermeneutickému výkladu metafory věnovat podrobněji. Aristotelés v Rétorice podle Ricoeura povaţuje přirovnání za rozšířenou formu metafory, přirovnávání je explicitně vyjádřeno komparačními termíny ( je jako aj.). Později Cicero a Quintilián povaţovali metaforu za zkrácené přirovnání (Ricoeur 1997: 69). Ve starověkém řečnictví tedy bylo účelem metafory zaplnit sémantickou mezeru lexikálního kódu, anebo ozdobit diskurz a učinit ho příjemnějším 2 (Ricoeur 1997: 70). Řečnictví (i díky metaforám) je nástrojem ovlivňování auditoria pouţitím takových prostředků diskurzu, které nejsou prostředky dokazování či násilí. Jejich cílem je udělat pravděpodobné přitaţlivějším (Ricoeur 1997: 70). Důvodem pouţití metafory je nahrazení chybějícího slova významem přeneseným na základě podobnosti. V tradici myšlení o metafoře nachází Ricoeur šest přetrvávajících tvrzení: 1. metafora se týká pojmenování, 2. představuje rozšíření významu pojmenování přes odchylku od doslovného významu slov, 3. důvodem pro tuto odchylku je podobnost, 4. funkcí podobnosti je být základem nahrazení doslovného významu slova jeho přeneseným významem, přičemţ doslovný význam bylo moţné pouţít na jiném místě, 5. nahrazený význam proto nepředstavuje ţádnou sémantickou inovaci, 6. jelikoţ metafora nepředstavuje sémantickou inovaci, nepřináší ţádnou novou informaci o realitě. Z tohoto důvodu je moţno ji povaţovat za jednu z emotivních funkcí diskurzu (Ricoeur 1997: 71). 2 Z Ricoeurova textu Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu (Archa 1997, Bratislava) uvádíme citace v českém překladu ze slovenštiny. 12

13 Moderní sémantický přístup však tuto tradiční problematiku zpochybňuje, metaforu z oblasti významu slova přesouvá na úroveň celé výpovědi nebo věty. Struktura metafory je podle něj čistě sémantická (Ricoeur 1997: 67). A pokud metafora dává smysl jen ve výpovědi, je fenoménem predikace, ne pojmenování (Ricoeur 1997: 72). Neboli, jak říká Ricoeur jinde: Metafora je závislá na připisování vlastností hlavnímu subjektu věty (Ricoeur 1974: 97). Metaforu vytváří napětí ve spojení mezi dvěma termíny, nejedná se tedy o odchylku od doslovného významu slov. Toto napětí nazývá Ricoeur aţ absurditou, která se odhaluje jen pomocí pokusu interpretovat vyjádření doslovně Metaforická interpretace předpokládá doslovnou interpretaci, která sama sebe ničí významovou kontradikcí (Ricoeur 1997: 72). Toto napětí je v samotné spojovací části metaforického vyjádření. Tak např. ve verši příroda je chrám, kde oţívají sloupy je tu znamená oboje je, i není. Doslovné je je odstraněné absurditou a překonané metaforickým je, které znamená je jako (Ricoeur 1997: 95). Úloha podobnosti v metafoře byla u klasických myslitelů zúţena na obrazy pouţívané k ilustrování myšlenek, ale pokud podle Ricoeura metafora nespočívá v odívání myšlenek do obrazů, ale spočívá naopak v tom, ţe tlumí otřes, způsobený dvěma nekompatibilními ideami, pak úlohou podobnosti je právě pomáhat při redukování této mezery nebo rozdílu, objevit příbuznost tam, kde běţné vnímání ţádný vztah nevidí (Ricoeur 1997: 73). Tedy substituční teorii, kdy šlo jednoduše o nahrazení jednoho slova jiným, z čehoţ mohl být zaznamenán pouze výsledek, Ricoeur odmítá ve prospěch teorie metafory jako napětí, která vysvětluje tvorbu nového významu v rámci celé věty (Ricoeur 1997: 74). Toto však platí u ţivých metafor, mrtvé metafory Ricoeur nepovaţuje za metafory v pravém slova smyslu, u nich se rozšířený význam stává částí naší lexiky a přispívá k polysémii zmíněných slov (Ricoeur 1997: 75). Proto mrtvé metafory můţeme nalézt ve slovnících, na rozdíl od ţivých. S tradiční teorií metafory se Ricoeur dále rozchází v tom, ţe skutečné metafory se podle něj nedají přeloţit, případná parafráze nemůţe vyčerpat jejich význam, proto metafora není jen ozdobou, ale přináší novou informaci o realitě (Ricoeur 1997: 75). Ţivá metafora je tedy záleţitostí okamţiku, neexistuje v rámci ustáleného jazyka, pokud si ji ale jazykové společenství osvojí, stává se triviální a následně mrtvou metaforou. Ve skutečnosti jedna metafora volá po druhé a kaţdá z nich zůstává naţivu tím, ţe si zachovává schopnost evokovat celou síť. Boha nazývají v rámci hebrejské tradice Král, Otec, Manţel, Pán, Pastýř a Soudce, ale také Skála, Pevnost, Vykupitel, a Sluţebník milosrdenství. Tato síť plodí to, co můţeme 13

14 nazvat základními metaforami, to znamená takovými, které mají na jedné straně moc spojit metafory vedlejší, pocházející z rozdílných oblastí naší zkušenosti, a tím jim zajistit jistý druh rovnováhy a na straně druhé schopnost vyvolat konceptuální rozmanitost, to znamená neomezené mnoţství potenciálních interpretací na pojmové úrovni (Ricoeur 1997: 90). Metafory se vyskytují v hierarchické struktuře, mohou se tak vyskytovat od veršů v básni aţ po celou jazykovou kulturu či rozsáhlejší kulturní sféry (např. křesťanství). Konečně, některé metafory jsou tak fundamentální, ţe zřejmě pronikají celým lidským diskurzem (Ricoeur 1997: 91). Tyto metafory podle Ricoeura nazývá Wheelwright archetypy, nebo Eliade symbolická paradigmata (Ricoeur 1997: 91). Zdá se, jako by určité zkušenosti vytvářely bezprostřední symbolismus, kterým se řídí nejprvotnější metaforický pořádek. Ten se přidrţuje toho způsobu lidského bytí ve světě, který nejméně podléhá změně, ať uţ jde o to, co je nahoře a co dole, nebo o základní orientace, nebesa, pozemská místa, domy, chodníky, oheň, vítr, kameny anebo vodu (Ricoeur 1997: 91). Mezi českými autory se věnoval Ricoeurově teorii metafory především filosof Filip Karfík. Karfík shledává, ţe Ricoeurovi jde skrze studium básnické metafory o zodpovězení fundamentální otázky po povaze skutečnosti, pravdy, bytí (Karfík 1993: 47). Pokouší se vyloţit fenomén ze sebe sama, čímţ se řadí k fenomenologické filosofii. Za nutnost proto povaţuje nejprve prozkoumat poznatky jiných autorů o metafoře, neboť jelikoţ není přímého přístupu k porozumění světu, musíme ho uchopit jiţ existujícími kategoriemi, vykládat ho z mnoha stran (Karfík 1993: 47). Karfík se domnívá, ţe Ricoeur se skrze metaforu táţe především po povaze pravdy. Filosofická tradice rozumí metafoře v zásadě tak, jak ji určil Aristotelés, jako přenosu jména na základě podobnosti Za touto definicí stojí určité porozumění jazyku. Jazyk je v podstatě jakýmsi inventářem jmen (slov), která náleţejí určitým věcem Mluvit pravdu znamená jmenovat věci jejich vlastním jménem Funkcí metaforicky uţitého termínu není primárně říci pravdu (Karfík 1993: 48). K čemu by potom byla metafora, kdyţ k vyřčení pravdy je třeba jen uţít příslušná jména? K tomu, aby jazyk ozdobila a aby na sebe upozornila svou nápadností, učinila řeč působivější taková je představa klasické rétoriky. Jiný výklad metafory neţ jako jazykové ozdoby je metafora jako jazykový paradox. Je to nová, ţivá metafora, s jakou se v jazyce setkáváme poprvé. Je to něco, co se z něho vymyká, ale čemu je přesto rozumět, co v jazyce přesto dává smysl. Paradoxem metafory je, ţe není nesrozumitelná (Karfík 1993: 49). Srozumitelnost, smysl se ale děje aţ na úrovni 14

15 věty toto pojetí nalezl Ricoeur u Emila Benvenista. Pojetí metafory jako věty objevil Ricoeur u anglosaských autorů I. A. Richardse, Maxe Blacka a Monroe Beardsleyho. Richards v metaforických výpovědích rozlišuje tenor (podmět) a vehiculum (metaforický termín). Smysl metafory se rodí z jejich vzájemného vztahu, ve kterém se oba nějak proměňují. Tento výklad zakládá Richards podle Ricoeura na kontextuálním pojetí významu, kdy význam vzniká vţdy v kontextu (Karfík 1993: 49). Abychom zaznamenali metaforický posun ve významu slov, porozuměli metafoře, je nutno znát širší kontext, smysl metafory se vynořuje aţ v něm. Metafora tedy není lexikální, ale kontextuální změna významu (Ricoeur 1974: 99). Podle Maxe Blacka metafora sestává z určitého větného rámce a ohniska metaforického termínu. Metafora spočívá v tom, ţe celek věty, rámec, vidíme jakoby v tom ohnisku jako skrze nějakou clonu, která zbytek věty, celý rámec výpovědi určitým způsobem odstíní, promění (Karfík 1993: 49). Představa o vzniku smyslu je podle Ricoeura u Blacka taková, ţe ke kaţdému slovu se vedle jeho hlavního významu pojí ještě celý systém asociovaných loci communes, tj. určitých představ, mínění a předsudků, jeţ sdílí kaţdý, kdo hovoří jazykem určité komunity (Karfík 1993: 49). Beardsley vidí smysl metafory ve zhroucení logické souvislosti věty a hledání jiného neţ doslovného smyslu. Rozlišuje tedy primární významy slov (denotace) a sekundární (konotace). Smysl metaforické výpovědi musí nejprve selhat, aby se mohl ke slovu dostat konotativní potenciál slov, který obnoví smysl celé věty (Karfík 1993: 49). U všech těchto autorů tedy jde o širší smysl, který je připjat k primárním významům slov (Karfík 1993: 50). Druhotný význam slov je ale znám jako lexikální polysémie, tehdy jsou druhotné významy v jazyce jiţ usazené, a nedá se tak vysvětlit smysl nové, ţivé metafory, nového uţití slova, u něhoţ se v dané predikativní souvislosti ţádný z kodifikovaných, známých významů nehodí, a které přesto dává dobrý smysl (Karfík 1993: 50). Ve větě se tedy vţdy u jednotlivých slov objevuje jeden určitý význam vybraný z celého sémantického rozpětí, který souzní se zbývajícími částmi věty. U metafory však k takovému logickému výběru slovního významu nemůţe dojít, proto pak nezbude neţ podrţet veškerý potenciál smyslu daných slov a v něm nalézt nějaký nový smysl (Karfík 1993: 50). V celé této pluralitě významů jsme nalezli určitou podobu, něco totoţného, neboť věta si na jednotný smysl činí nárok. Podle Ricoeura tomu však není tak, ţe by tato podoba byla jiţ před metaforou a nezávisle na ní, byla ve skutečnosti nezávisle na tom, co se děje v řeči. Pojem podoby v teorii metafory věty naproti tomu znamená, ţe podobu je nutno zahlédnout v ruinách ustálených, konstituovaných, objektivních kategorií a řádů (Karfík 1993: 50). Nejedná se však o podobnost mezi dvěma 15

16 věcmi, o jejich společné rysy, ale jedná se o podobu, která je zahlédnutím téhoţ (Karfík 1993: 50). Básník, který říká: Pastýřko Eiffelko, nechce konstatovat ty a ty společné rysy dvou na sobě nezávislých, objektivně daných jsoucen, nýbrţ chce vyslovit jedinou skutečnost, kterou uzřel tak a tak, takovou a takovou. V Eiffelově věţi uviděl pastýřku, nikoli vedle ní, aby je mohl srovnávat (Karfík 1993: 50). Ačkoliv se Ricoeur zabývá metaforami básnickými, ţivými, jedinečnými, a my se naopak budeme zabývat metaforami mrtvými, některé jeho přístupy jsou vyuţitelné i pro naše zkoumání, jednak to, ţe fundamentální metafory prostupují lidským diskursem, dále ţe metaforám rozumíme na základě napjetí mezi jejich částmi a ţe jejich smysl vzniká z celého nevyřčeného potenciálu slov, který s sebou slova nesou. Nejpodstatnější je pro nás však jeho pojem podoby se uplatňující se i pro metafory přírody, kdyţ totiţ hovoříme o metafoře příroda je matka, neporovnáváme přírodu a nějakou vedle ní stojící matku, ale v přírodě matku přímo spatřujeme. 1.2 Davidson Co metafory znamenají Odlišný od ricoeurovského přístupu k metafoře je přístup Davidsonův. Metafory podle něj znamenají to, co doslovně znamenají slova, ze kterých jsou sloţeny, a nic jiného. Myšlenku, ţe metafory mají vedle doslovného významu ještě jiný význam, povaţuje přímo za chybnou (Davidson 1978: 32). Souhlasím se stanoviskem, ţe metafora nemůţe být parafrázována, ale domnívám se, ţe to není proto, ţe to, co metafory říkají, je příliš nové na to, aby mohlo být vyjádřeno doslovně, ale protoţe není co parafrázovat, metafora neříká nic, co by přesahovalo její doslovný význam (Davidson 1978: 32). Pokud bychom chtěli vysvětlit, co metafora znamená, nemuseli bychom se také dobrat konečného počtu významů (Davidson 1978: 46). Davidson dále zdůrazňuje rozdíly mezi tím, co slova znamenají a k čemu jsou pouţívána, domnívá se, ţe metafora patří výlučně do oblasti uţití (Davidson 1978: 33). Zabývá se také pravdivostní hodnotou metafor. Přirovnání ( být jako ) jsou na rozdíl od metafor vţdy pravdivá, metafory jsou většinou nepravdivé. Ale to, co odlišuje metaforu od lţi, není rozdíl v pouţitých slovech nebo co znamenají, ale jak jsou pouţita. Uţít větu 16

17 k vyřčení lţi a uţít ji k vytvoření metafory jsou, samozřejmě, zcela jiná uţití (Davidson 1978: 43). Jak metafora funguje, zjistíme, pokud se nebudeme zabývat jejím smyslem nebo pravdivostí, ale jejím uţitím. Přitom však Davidson nepochybuje o efektech metafory, o tom, ţe metafory odhalují nezvyklé analogie a podobnosti, kterých bychom si jinak nevšimli, a naší úlohou je ptát se, v jakém je metafora vztahu k tomu, co nás přiměje vidět (Davidson 1978: 45). Vtip nebo sen nebo metafora nás mohou jako obraz nebo rána do hlavy přimět uvědomit si nějaký fakt ale ne jeho zastoupením nebo vyjádřením (Davidson 1978: 46). S tímto Davidsonovým pohledem souhlasíme, nejde nám o pravdivost nebo nepravdivost metafory, ale především o efekty jejího uţití v promluvě. 1.3 Lakoff a Johnson: kognitivní teorie metafory Metaforou jako prostředkem pro porozumění věcem a jevům ve světě okolo nás se zabývali Lakoff s Johnsonem poprvé v knize Metafory, kterými ţijeme. Metafory podle nich nemají mnoho společného s objektivní realitou. To, ţe je náš pojmový systém a naše rozumění světu a fungování v něm na nich zaloţeno, a to, ţe také mohou být pravdivé a mít smysl, poukazuje na skutečnost, ţe adekvátní výklad významu a pravdy se dá vybudovat jedině na základě porozumění (Lakoff, Johnson 2002: 201). V naší kultuře je zakořeněn mýtus objektivismu, který se snaţí předestírat objektivní pravdu, tendenci v něj věřit mají např. přírodní vědy. Proto v takové kultuře mohou určité vlivné skupiny, které s pravdou operují (politici, náboţenští vůdci, obchodníci, reklama a PR, média) vnucovat ostatním své metafory a prezentovat je jako objektivní a absolutní pravdy (Lakoff, Johnson 2002: 177). Metafory však opravdu mohou skutečnosti vytvářet, zejména právě sociální skutečnosti. Metafora zakořeněná ve společnosti pak předurčuje její jednání, které, protoţe je s metaforou v souladu, ji dále podporuje a posiluje. Metafora nemusí být pouze způsobem nazírání na skutečnost, ale můţe také dávat oprávnění např. ke změně politiky (Lakoff, Johnson 2002: 173). Na opačném pólu objektivistického stanoviska bychom našli mýtus subjektivismu (např. v umění), názor, ţe kaţdý jednotlivec si vytváří svou vlastní skutečnost a objektivní skutečnosti nebo objektivní pravdy neexistují (Lakoff, Johnson 2002: 203). Tento pohled je ale podle Lakoffa s Johnsonem podobně neadekvátní jako předchozí objektivistické stanovisko. 17

18 Třetí, tentokrát jiţ podle obou autorů správnou cestou je právě moţnost experienciálního výkladu porozumění a pravdy, který se zaměřuje na metaforu, protoţe v ní se rozum a fantazie propojují. Rozum zahrnuje přinejmenším kategorizaci, vyplývání a dedukci. Fantazie v jednom z mnoha svých aspektů zahrnuje nazírání jednoho druhu věcí na základě jiného druhu věcí coţ jsme nazvali myšlením metaforickým. Metafora je tedy imaginativní racionalita (Lakoff, Johnson 2002: 210). Základní metafory Metafory nám umoţňují porozumět některým jevům nebo vztahům na základě jiných, kterým jiţ rozumíme. Lakoff s Johnsonem konstatují, ţe většině pojmů rozumíme částečně na základě jiných pojmů a zároveň se ptají, zda existují vůbec nějaké pojmy, kterým by se dalo rozumět přímo, bez metafory (Lakoff, Johnson 2002: 74). Nabízejí se prosté pojmy prostorové, jako jsou nahoře-dole, vpředu-vzadu, uvnitř-vně, blízko-daleko, tedy pojmy, které však také vznikají na základě naší zkušenosti, zkušenosti s prostorovým uspořádáním (Lakoff, Johnson 2002: 75). V objektivním modelu světa, nezávislém na lidském porozumění, bychom nemohli vyslovit větu např. Mlha je před horou, protoţe chápání mlhy a hory jako entit a prostorové relace být před je moţné pouze skrze lidské porozumění 3. ve světě neexistují jasně vymezené entity odpovídající hoře a mlze a neexistuje ani inherentní před horou. Struktura entit a předozadní orientace jsou zavedeny díky lidskému porozumění. Ţádný pokus podat vysvětlení pravdivosti věty Mlha je před horou v takovýchto termínech teorie modelů nebude vysvětlením objektivní, absolutní pravdy, neboť zapojuje do modelu stavební prvky lidského porozumění (Lakoff, Johnson 2002: 199). Základní metafory vycházející podle Lakoffa a Johnsona z fyzické zkušenosti člověka jsou metafory orientační jako např.: Šťastný je nahoře, smutný je dole Vědomý je nahoře, nevědomý je dole Zdraví a ţivot jsou nahoře, nemoc a smrt jsou dole (Lakoff, Johnson 2002: 27) Mít autoritu nebo sílu je nahoře, být jim podroben je dole 3 Podle psychologa Černouška má člověk sklon kontinuum přírody rozčleňovat, to znamená, ţe do přírody vnáší hranice, ohraničenost, segmentaci (např. teplotní stupně, členění krajiny na kopce a roviny aj.), dává význam různým částem přírody nebo ţivotního prostředí, které na sebe ale ve skutečnosti navazují (Černoušek 1986: 41). 18

19 Více je nahoře, méně je dole Předvídatelné budoucí události jsou nahoře a vpředu (Lakoff, Johnson 2002: 28). Tyto metafory vznikly z prosté fyzické zkušenosti, kdy nemocný člověk leţí, je dole (stejně tak jako mrtvý), coţ dále asociuje smutek, spánek, nevědomost, závislost na druhých, zkrátka vše špatné, být nahoře naopak asociuje zdraví, vitalitu, štěstí, radost atd., tedy vše dobré. Kulturní zkušenost poté k těmto základním metaforickým pojmům přidává další hodnoty, které jsou s nimi koherentní, jako např.: Vysoké postavení je nahoře, nízké je dole Morálnost je nahoře, amorálnost je dole (Lakoff, Johnson 2002: 29). Lakoff a Johnson rozlišují zdrojovou a cílovou oblast metafory. Zdrojem je naše přímá zkušenost, je to základní úroveň. Cílová oblast je ta, do které se přenáší význam ze zdrojové oblasti. Tedy u výše zmíněného příkladu šťastný je nahoře, smutný je dole jsou nahoře a dole zdrojovou oblastí a šťastný a smutný oblastí cílovou. Další důleţité metafory jsou metafory nádob. Vycházejí z fyzické zkušenosti, kterou je narození, kdy mládě vychází z matky jako z nádoby. Naše fyzická zkušenost, ze které tyto metafory vycházejí, je taková, ţe kaţdý jsme nádoba s povrchem, který ji omezuje, a s orientací uvnitř vně. Tuto svou vlastní orientaci uvnitř vně promítáme i na jiné fyzické objekty, které jsou ohraničeny svými povrchy (Lakoff, Johnson 2002: 44). Tyto metafory promítáme i na naše prostředí a předměty a jevy okolo nás, na místo nebo území, kde se nacházíme, i naše zorné pole chápeme jako nádobu, jejíţ obsah tvoří to, co vidíme včetně nás, naopak to, co nevidíme, je vně této nádoby. To, co je méně představitelné, je nám umoţněno pochopit na základě něčeho jiného, lépe srozumitelného (Lakoff, Johnson 2002: 77), proto jako nádoby mohou být chápány i látky nebo emoce, které jsou pro nás obtíţněji představitelné, méně jasné. Říkáme tak např. vlézt do vody, skočit do ohně, být v rozpacích jako by voda, oheň nebo rozpaky byly nádoby (Lakoff, Johnson 2002: 44). Jako nádobu tak můţeme konceptualizovat i přírodu: být v přírodě, návrat do přírody aj. Dále jako nádoby chápeme i látky, ze kterých vyrábíme nebo vytváříme předměty, z nichţ se předměty vynořují (Lakoff, Johnson 2002: 91), jako např. vlaštovka z listu papíru nebo socha z hlíny. U nového výtvoru jiţ potlačujeme jeho materiální původ, vlaštovku nevnímáme jako papír a sochu jako hlínu. Jako nádoby podle Lakoffa s Johnsonem konceptualizujeme i abstraktní stavy (upadnout do spánku), pro události a činnosti pouţíváme metafor objektů a pro děje metafory substancí (Lakoff, Johnson 2002: 45). 19

20 Abstraktní pojmy práce a čas zase chápeme v metaforách práce je zásoba a čas je zásoba na základě našich zkušeností se zacházením s materiálními zásobami, které k něčemu slouţí, dají se nějak kvantifikovat a mohou dostávat hodnotu. Při pouţití se zásoby materiálu spotřebovávají, proto na základě těchto metafor můţeme chápat i čas nebo práci jako něco, co kvantifikujeme, spotřebováváme (spotřebu můţeme měřit) a s čím nakonec můţeme šetřit nebo plýtvat (Lakoff, Johnson 2002: 83). Komplexní metafory Metafora je konstruována z výrazů, které jsou dvojího druhu, a sice obyčejné výrazy (běţně pouţívaná slova a sousloví) a idiomy, které jsou s metaforou koherentní (Lakoff, Johnson 2002: 61). Např. metafora spor/argumentace je válka je vystavěna z dílčích částí, které všechny nesou rysy války, v takové metafoře najdeme výrazy jako protivník, zbraně, útočení, obrana atd. (Lakoff, Johnson 2002: 61) Pro spor nebo argumentaci můţeme vyuţít i jinou metaforu, a sice spor/argumentace je nádoba nebo spor/argumentace je cesta, tyto metafory totiţ umoţňují odlišit obsah a formu argumentace, v první moţnosti metafora vymezuje prostor a drţí nějakou látku, téma, cestu naopak pouţíváme, kdyţ chceme zdůraznit cíl nebo směr argumentace (Lakoff, Johnson 2002: 108). Košaté metafory vznikají kolem stěţejních nebo častých jevů nebo událostí v ţivotě. Některé metafory jsou vyuţitelné pro více oblastí, jako např. cesta (ţivot je cesta, láska je cesta, vzdělání je cesta) (Lakoff, Johnson 2002: 62). Zde je pro ilustraci několik dalších příkladů metafor: Myšlenky jsou rostliny (obsahují konsistentní výrazy jako klíčit, vadnout, plodný, zasít, semínko, úrodná půda aj.) Láska je pacient (chřadnout, agónie, umřít, vyléčit se) Láska je šílenství (být do někoho blázen, ztratit hlavu) Láska je kouzlo (okouzlit, omámit někoho, vyprchat, lektvar, učarovat) (Lakoff, Johnson 2002: 65). Jiné metafory mohou být personifikující, tehdy chápeme fyzické objekty jako lidské nebo obecně jako ţivé bytosti. Personifikace je obecná kategorie, která pokrývá velmi široké pásmo metafor, z nichţ kaţdá vybírá různé aspekty člověka nebo přístupu k člověku (Lakoff, Johnson 2002: 48). Podobný prvek jako metafora je metonymie. Názory na jejich vztah se mohou lišit, někteří povaţují metonymii za podsloţku metafory. Metonymie to pouţití jednoho jevu, který 20

21 odkazuje k jevu jinému, zastupuje ho, coţ umoţňuje zkrátit a zjednodušit výsledný mluvený nebo psaný projev. Je mezi nimi vztah, ale ne analogický jako u metafory, ale vzniklý na základě zkušenosti, vědomosti, např. věta To kuře na paprice u okna chce platit znamená, ţe člověk, který si objednal kuře na paprice, chce platit (Lakoff, Johnson 2002: 49). Aby bez obtíţí proběhl akt placení, musí číšník vědět, který člověk si objednal kuře na paprice, nemůţe to dovodit na základě podobnosti. V případě metonymie tedy zastupuje jedna věc druhou, celek můţe zastupovat své části nebo naopak jedna část celek. Podle toho, kterou část pro zastupování celku vybereme, zdůrazňujeme některé aspekty celku, jiné naopak potlačujeme. Metafora a metonymie se tedy od sebe liší (Lakoff, Johnson 2002: 50). Roman Jakobson rozlišil metaforický a metonymický pól diskurzu a uvedl je do souvislosti se dvěma typy afatických poruch (Jakobson, Halle 1971: 90n). Podle Jakobsona se diskurz můţe rozvíjet podle dvou rozdílných sémantických linií: buď na základě podobnosti (metafora) nebo na základě soumeznosti (metonymie). Jedinci trpící jazykovými poruchami mohou mít postiţenou buď schopnost nacházení podobností, kdy nedokáţí provést výběr a substituci vhodných slov, a nemohou tedy tvořit a chápat metafory, nebo je negativně ovlivněna jejich schopnost nalézat soumezné termíny, neumí kombinovat slova a nacházet k nim vhodné doplňky, a nejsou tedy vnímaví pro metonymie. Stejné stanovisko k rozdílu mezi metaforou a metonymií zastává i Ricoeur (Ricoeur 1997: 70). 1.4 Kritika Metafor, kterými žijeme Kniha autorů Lakoffa a Johnsona Metafory, kterými ţijeme byla velmi úspěšná, mnoho dalších autorů na ni odkazuje při vlastních zkoumáních, jak uvádíme v části zabývající se přímo metaforami přírody, ale objevily se na ni také kritiky, např. od významného analytického filosofa a teoretika metafor Maxe Blacka. Black má k dílu Lakoffa a Johnsona nejprve obecné výhrady, autoři podle něj zpracovávají příliš mnoho filosofických témat v jedné knize, proto je toto zpracování nutně povrchní (Black 1981: 208). Dále kdyţ podle nich myšlení i jednání probíhá v metaforách, Black se táţe, zda to znamená, ţe ani je nemůţeme chápat doslovně a ţe zřejmě jejich vlastní výklad o metaforách je metaforický. Blackovy konkrétnější výtky jsou následující. Podle Lackoffa a Johnsona jsou metaforami i výrazy, které nezní metaforicky, a Blackova otázka tedy je, zda to jsou skutečné metafory. Podle Blacka je řada metafor, které Lakoff a Johnson 21

22 analyzují, pouze povrchních a banálních, i kdyţ jsou podle nich konvenční nebo doslovné, tedy takové, ţe si je neuvědomujeme jako ţivé metafory (Black 1981: 209). Příklady v knize zmíněných konceptuálních metafor Black často kritizuje, protoţe podle něj nejsou přesvědčivé, např. u metafory spor/argumentace je válka konkrétní věty často metaforu dobře neilustrují, odkazují spíš k něčemu jinému. Pokud bychom tuto metaforu neznali předem, mohli bychom se domnívat, ţe tyto výroky jsou výsledkem působení jiné metafory, např. spor/argumentace je bitva nebo souboj (Black 1981: 209). Dále Black souhlasí s tím, ţe je moţné o argumentaci mluvit pomocí metafor, které ji připodobňují k válce, z toho se ale nedá odvozovat, ţe slovní válčení je hlavním smyslem argumentace, a uţ vůbec se nedá říci, ţe konceptuální metafora argumentace je válka je jednou z hlavních metafor naší kultury, která podmiňuje naše jednání. Řada dalších příkladů je podle něj násilných, coţ je evidentní uţ jen v překladu do jiných jazyků, v jiných jazycích překlady metafor často nefungují nebo se nepouţívají. Takovou je i kritizovaná metafora čas jsou peníze (z anglického time is money ), u které autoři uvádějí 16 výroků, které tuto metaforu mají představovat. Řada z nich se ale podle Blacka k této metafoře nehodí, jako např. děkuji za váš čas neděkuje se přeci jen za peníze (Black 1981: 209). Black tvrdí, ţe čas jsou peníze je pouze otřepané rčení a nikoliv metafora, podle něj toto úsloví nemá ţádný ekvivalent ve francouzštině ani v jiných jazycích, vydání Larousseova slovníku, se kterým Black pracoval, povaţuje toto přísloví pouze za eliptickou zkratku věty typu pokud dobře nevyuţiješ čas, můţeš přijít o peníze. Myšlenka, která vyjadřuje to, co se děje při porozumění a zakoušení jedné věci v pojmech věci jiné můţe mít podobu uţití modelu, přirovnání, analogie, obrazu, mýtu nebo mnoha jiných věcí (Black 1981: 210). Kritiku výše shrnuté teorie Lakoffa a Johnsona, která je jiţ více zaměřená environmentálním směrem, vznáší také Clay A. Bowers, který ve svém článku kritizuje ideu obou autorů, ţe systém lidského vědění je zaloţen na tělesné zkušenosti, tedy individuálních percepčních a motorických systémech. V případě znalostí o environmentálních problémech by toto však předem vylučovalo moţnost poznání skrze vědecké studie a pozorování ostatních (Bowers 2009: 1). Ekologickou krizi nemůţeme rozpoznat jen skrze tělesné, proto omezené zkušenosti individua a tyto poznatky se od vědeckých poznatků významně liší, např. konsekvence globálního oteplování jsou daleko za individuálním poznáním (Bowers 2009: 3). Bowers se dále pozastavuje nad tím, ţe filosofie dlouhodobě ignorovala dopad naší náročné společnosti na ţivotní prostředí a jeho stanovisko je takové, ţe potřebujeme změnit metaforický jazyk, který udává konceptuální směr a morální legitimitu industriálně/konzumně orientované společnosti, která se stala hlavním přispěvatelem k překračování udrţitelné 22

23 kapacity přírodních systémů (Bowers 2009: 4). Lakoff s Johnsonem ve své teorii podle Bowerse ignorovali historii pouţívání slov jako metafor. Protoţe metafory s sebou dále nesou mylné názory a přehlédnutí dřívějších myslitelů, současné metaforické myšlení je dědictvím po těch, kteří si ještě nebyli vědomi environmentálních limitů (Bowers 2009: 5). Současné nastavení v myšlení ekologické problémy udrţuje, místo aby vedlo k jejich řešení (Bowers 2009: 5). Lakoff s Johnsonem tak podle Bowerse opomíjejí vliv kultury, která charakterizuje západní filosofii. I přes zmíněné výhrady je moţno s teorií Lakoffa a Johnsona pracovat, pro naše zkoumání jsou metafory důleţité právě tak, jak je chápou a vysvětlují Lakoff s Johnsonem, tedy protoţe ani nám nejde o literární, nové, ţivé metafory, ale o metafory mrtvé (podle Blacka banální a otřepané metafory), které skrytě působí v oblastech společenského ţivota, mezi nimi i v oblasti ochrany přírody. 1.5 Příklad využití Lakoffovy a Johnsonovy teorie V českém prostředí z Lakoffovy a Johnsonovy teorie vychází např. Petr Drulák, který se zabývá zkoumáním politiky a popisuje analýzu metafor v určitém politickém diskursu (Drulák 2008: ). Metafory se oproti jiným typům zkoumání politiky týkají obsahu i formy zkoumaných sdělení, dají se zkoumat metafory jak u jednotlivých politických osobností, tak i metafory všeobecně sdílené (Drulák 2008: 126), např. západní myšlení vychází z představ o státech jako o nádobách. Drulák nachází také studie metafor, které ukazují, jak jsou určité politické či ideologické skupiny myšlenkově uvězněny v určitých metaforách zahraniční politiky (Drulák 2008: 127). Metafory se v průběhu času usazují, proto některé z nich chápeme jako doslovná tvrzení a metaforičnost v nich nacházíme jen stěţí. Platí, ţe čím déle a intenzivněji je určitá metafora pouţívána, tím je pravděpodobnější, ţe se promění na výraz, který bude brán jako doslovný (Drulák 2008: 129), proto se rozlišují tři vrstvy metafor: usazené (někdy také mrtvé ), konvenční (lépe rozpoznatelné, srozumitelné a přijímané jako běţný komunikační nástroj) a nekonvenční. Usazené a konvenční se běţně pouţívají v komunikaci, naopak nekonvenční jsou těţko srozumitelné, neboť poskytují nové pohledy na věc. Toto rozlišení je moţné vţdy pouze ve vztahu k nějakému řečovému společenství (Drulák 2008: 129). Příslušníci řečového společenství sdílejí jazyk, zkušenosti a základní představy a toto sdílené 23

24 udrţují a utvářejí vzájemnou komunikací (Drulák 2008: 129). Taková společenství jsou nejčastěji státy, kmeny nebo náboţenská společenství. Metafora nám můţe pomoci odhalovat souvislosti, které by bez identifikace metafory zůstaly nepoznány. Můţeme však také formulovat očekávání budoucího vývoje cílové oblasti, která se opírá o předpoklad, ţe nalezené zdrojové oblasti budou na cílovou oblast nadále působit (Drulák 2008: 147). Metafory bezpečnosti v angličtině z hlediska politiky zkoumal Chilton a jeho zjištění byla taková, ţe bezpečnost státu je pojímána jako nádoba nebo jako pouto (Drulák 2008: 132). Nádoba odlišuje vnitřek od vnějšku a vnitřek chrání (rozlišujeme vnitřní a vnější bezpečnost), pouto pak souvisí se znehybněním, zabezpečením (Drulák 2008: 133). Drulákova vlastní analýza se týká metafor evropské integrace. Jeho metodologický postup je následující: výběr cílové oblasti a řečového společenství, sestavení korpusu, dedukce metaforických pojmů, hledání metaforických výrazů a přehodnocování metaforických pojmů, stanovení frekvence metafor v korpusu, porovnání segmentů diskursu a vyhodnocení politických důsledků (Drulák 2008: 136). Korpus byl časově a funkčně omezen (jen na projevy nejvyšších státníků), dedukce metaforických pojmů proběhla na základě obecných schémat v nastudované literatuře a také pomocí intuice (Drulák 2008: 138). Dále bylo potřeba v korpusu nalézt metaforické výrazy odpovídající předem stanoveným metaforickým pojmům, předpokládané pojmy nemusely být nalezeny a naopak nečekané mohly být objeveny, proto bylo poté nutné přehodnotit a doplnit původní soubor metaforických pojmů. Následně se kvantifikovala četnost jednotlivých metafor v korpusu a porovnával se jejich výskyt v různých segmentech diskursu (Drulák 2008: 141). Na závěr proběhla interpretace výsledků vzhledem k politickým okolnostem. Za přednosti metody zkoumání metafor Drulák povaţuje: - zobecnitelnost výsledků a flexibilitu abstraktních kategorií (tedy propojení abstraktní a konkrétní roviny výzkumu, - epistemologickou flexibilitu (přístup můţe být čistě interpretativní nebo důsledně kvantifikující), - reflexi pravdivosti diskursu, kdy metafory mohou prozradit skutečné představy účastníků diskursu bez ohledu na obsah jejich projevu (Drulák 2008: 146), Metodě ale přiznává také některá úskalí, jakými jsou: - úzký záběr, 24

25 - chybí jednoznačný návod k nalezení a formulaci metaforických pojmů. Toto je závislé na úsudku výzkumníka, nelze formalizovat a často ani zpětně vysvětlit jejich identifikaci, konzervativní tendence, která ztěţuje analyzovat změny (Drulák 2008: 147). 2. Metafory přírody Příroda je něco tak rozsáhlého a komplexního, co nemůţeme najednou myšlenkově uchopit, proto k ní vţdy přistupujeme podle momentálního rozpoloţení a potřeb. Zvířata a rostliny vnímáme jako jednotliviny, příroda však podle Koháka představuje celek, seznamujeme se s ní v rámci scelující zkušenosti. Zakoušená příroda je vţdy jiţ příroda osmyslněná, obdařená smyslem (Kohák 1998: 59). Příroda nám poskytuje prostředí k ţivotu, poskytuje nám suroviny k obţivě nebo pro výrobu, slouţí jako místo k relaxaci nebo jako zdroj inspirace, jindy se jí ale naopak obáváme. Její síly povaţujeme za léčivé, jiné její síly povaţujeme za ničivé. Záleţí tedy na tom, jak přírodu lidé proţívají a vnímají. Metafory přírody, které se projevují v jazyce, nám pomáhají sjednotit vţdy alespoň jeden z těchto přístupů, se kterým máme právě co dočinění, neboť všechny přístupy můţe obsáhnout pouze příroda sama, nemůţeme ji celou nijak vyjádřit. Metafory přírody, pokud je odhalíme, nám pomohou uvědomit si, jak se kdy k přírodě chováme, jak s ní nakládáme, nebo také jak ona nakládá s námi. Pomohou nám uvědomit si, jak se naše převaţující přístupy k ní mění nebo jak se liší v různých společnostech a jaké by z toho mohly plynout důsledky. Mnoho autorů, kteří píší o metaforách přírody, vycházejí právě z teorie Lakoffa a Johnsona. Neboť metafory přírody vznikají přenesením slov, která popisují jevy ve zdrojové oblasti, na oblast cílovou, tedy metaforu. Vysvětleno na příkladu: metaforu příroda je (válečný) nepřítel vytváříme pomocí výrazů jako mráz udeřil, zákeřný hmyz, příroda nám vrací úder, vosy útočí, bouře smetla loď a mnohé jiné. V těchto metaforách o přírodě nejen mluvíme, ale následně podle nich i jednáme. Mark Meisner dochází ke stanovisku, ţe neexistuje úplná pravda nebo universální pohled na přírodu, který by mohl být vyjádřen jazykem bez pouţití metafory. Máme pouze volbu mezi různými způsoby metaforické charakterizace přírody. A tak rozumíme přírodě skrze metafory, které na ni projektujeme, někdy v mnoha vrstvách (Meisner 1995: 13). Dále se Meisner zabývá tím, ţe konkrétní metafora nám vţdy nabízí další konotace. Např. pokud budeme přírodu nebo Zemi chápat jako náš domov (příroda jako 25