1 ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST Pohyb - pohybový výkon Životní období adolescence... 17

Transkript

1 OBSAH 1 ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST Pohyb - pohybový výkon Životní období adolescence Tělesné složení a jeho charakteristika Modely tělesného složení Parametry tělesného složení Metody stanovení tělesného složení Bioelektrická impedance - BIA Nadváha a obezita mládeže současný stav ve světě a v ČR Životní styl Aktivní životní styl Současný životní styl mládeže Vliv prostředí na jedince Rizikové chování adolescentů Volný čas Výživa Energetický příjem a výdej energie Výživa a pohybová aktivita Potravinová pyramida Tenis Charakteristika sportovní výkonu v tenise Charakteristika tenisu z pohledu zatížení hráče Determinaty sportovního výkonu Shrnutí teoretických poznatků PRAKTICKÁ ČÁST

2 3.1 Cíle a úkoly práce: Cíl práce: Úkoly práce: Metodika práce: Charakteristika souboru: Metody sběru dat Sběr dat Zpracování dat Výsledky a diskuse Vyhodnocení první části tělesného složení adolescentních dívek Vyhodnocení druhé části otázek z dotazníku Diskuse ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY PŘÍLOHY

3 1 ÚVOD Tělesné složení odráží životní styl sledované osoby. Středem pozornosti většiny dnešních studií je sledování změn tělesného složení v průběhu růstu, vývoje a stárnutí, a sledování vlivu pohybové aktivity na tyto změny. Problematika tělesného složení je aktuální a zabývá se jí mnoho odborníků po celém světě. Tělesné složení jedince odráží jeho jednání a chování. Je využíváno při vyšetření, jak běžné populace ve vztahu k výživě a ontogenezi, ale využívá se i při vyšetření různých onemocnění (kardiovaskulární onemocnění, obezita, diabetes mellitus apod.) dále u osob s podvýživou, vojáků a v neposlední řadě sportovců zaměřujících se na různá sportovní odvětví. V průběhu života se organismus člověka mění. Nejen tělesná hmotnost kolísající kolem optima a obvykle narůstající s přibývajícím věkem, mění se také tělesné složení dané podílem jednotlivých komponent. Proto je nutné nahlížet na tělesné složení individuálně, mění se v závislosti na věku, pohlaví, tělesné aktivitě a sportu, somatotypu, genetice a významnou úlohu také sehrává intraindividuální variabilita (Dlouhá, 1998, Pařízková, 1998). V současné době bohužel většina šetření prokazují, že se dlouhodobě potýkáme se zvyšujícím se počtem lidí s nadměrnou hmotností a lidí trpící obezitou. V Evropě má nadváhu skoro 400 miliónů dospělých a obézních je zhruba 130 miliónů. Bohužel Česká republika zaujímá v evropském měřítku přední příčky. Nadváhu má 66 % dospělých mužů a 54 % dospělých žen v ČR (Kunešová, 2007). Proč společnost tloustne, kde hledat příčiny tohoto vzestupu lidí trpících nadváhou či v horším případě obezitou? Je obecně známo, že jde o multifaktoriální problém, kde především genetické dispozice mohou hrát významnou roli. Někteří autoři uvádějí, že genetická determinace dosahuje až 50 % (Heymsfield et al., 2005, Lisá et al., 2008). Ale je třeba zdůraznit, že nejpodstatnějším faktorem je životní styl daného jedince a z něj vyplývající energetická bilance. Ukazuje se, že je nutné změnit životní styl především mladé generace, tak aby u ní došlo k vytvoření vhodných celoživotních návyků obsahujících pravidelnou pohybovou aktivitu. 14

4 Pohybová aktivita jakožto základní projev lidského organismu, byla již od pradávna spojována se zdravím člověka (Hendl, Dobrý, 2011). V současné době je již dostatečně prokázáno, že pravidelná pohybová aktivita u dětí a adolescentů podporuje jejich zdraví, celkovou kondici a působí jako prevence proti chronickým onemocněním jako jsou srdeční choroby, hypertenze, diabetes 2. typu, osteoporóza apod. Pohybová aktivita v mladém věku rovněž výrazně snižuje výskyt nadváhy a obezity v dospělosti a může tak přispět ke zlepšení kvality života. Podle Neulse a Frömela (2010) patří adolescenti mezi sociální skupinu nejvíce ohroženou poklesem pohybové aktivity. Tito autoři především věkové období adolescence u dívek označují jako kritické ve vztahu k pohybové aktivitě. Proto jsme se v diplomové práci zaměřili na posouzení aktuálního stavu tělesného složení, pohybové aktivity a celkového životního stylu u adolescentních dívek ve věku let. Téma své diplomové práce jsem si vybrala, protože mě problematika životního stylu a jeho dopad na tělesné složení jedince velmi zajímá. Tato problematika je v současné době velmi aktuální. O zdravém životním stylu, ke kterému patří pravidelná pohybová aktivita, vhodná strava a v neposlední řadě i pitný režim, existuje mnoho informací a tato práce si klade za cíl zjistit, zda má pohyb a výživa významný vliv na tělesné složení jedince (především na % zastoupení tuku v těle a na množství tukuprosté hmoty). 15

5 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Pohyb - pohybový výkon Pohyb je základní životní potřeba každého člověka. Tato potřeba se zvyšujícím se věkem zaniká. Např. Mužík et al., (2010) definují pohyb jako případy, kdy hmotné objekty mění svoji polohu, tvar, velikost, složení, vlastnosti, skupenství apod. Pojem pohyb tedy souhrnně zahrnuje všechny děje, při nichž dochází k fyzikální změně hmot. Různé druhy pohybu jsou studovány v mnohých vědních oborech, které ohraničují zkoumaný pohyb určujícími přívlastky (mechanický, tepelný, biologický, společenský aj.). Tato definice má obecný charakter, slouží tedy různým vědním oborům. Pro nás je podstatné vymezit pohyb především ve vztahu k člověku. Pohyb člověka, jak uvádí Mužík et al., (2010) je schopnost pohybovat se v prostoru a čase pomocí svalové činnosti. Pohyb chápeme jako komplexní prostředek formování člověka (Bunc, 2006). Pohyb je tedy základním výrazovým prostředkem pocitů a nálad, je prvotní formou prastaré lidské komunikace (Mužík, Krejčí, 1997). Ontogeneze, neboli vývoj jedince od oplodnění až do konce života je charakterizován permanentními změnami. Ontogeneze je bezprostředně svázána s pohybem, který se na ní aktivně spolupodílí, vytváří ji a usměrňuje. Jednotlivé vývojové etapy do sebe navzájem přecházejí a ovlivňují se, žádnou nelze přeskočit (Kučera et al., 1996). Pohybová aktivita je bezprostředně spjata s vývojem člověka. Je jedním z faktorů ovlivňujících proces růstu a vývoje, myšlení, fyzickou výkonnost, schopnost podávat další výkony, jak ve zdraví, tak v nemoci. Je nenahraditelným faktorem utváření, potencování i usměrňování vývoje (Bunc, 2006). Pohybová aktivita tedy patří k významným atributům životního stylu člověka. Životní styl zahrnuje celistvost norem, hodnot, tělesné, sociální i mentální chování jedince, měnící se s jeho věkem, pohlavím a kulturním prostředím. Individuální variabilitu v životním stylu a s tím související pohybovou aktivitu podmiňují především sociodemografické a psychologické charakteristiky, kterými jsou: věk, pohlaví, 16

6 socioekonomický status, osobnostní vlastnosti, motivace a postoje daného jedince (Rychecký, 2006). V posledních desetiletích podstatně klesá množství pohybu, i když genetické vybavení jedince se nemění. Z toho tedy vyplývá, že pohyb je součástí života člověka od útlého dětství a již malé dítě by mělo získávat pozitivní vztah k pohybu. 2.2 Životní období adolescence Ontogeneze vývoj jedince od narození do smrti se člení na řadu období, která mají své charakteristické anatomické, fyziologické, psychologické a sociální zvláštnosti (Hálková, 2005). Adolescence, neboli dospívání je důležitým, ale také subjektivně velmi zajímavým obdobím života. Mladý člověk si začíná uvědomovat, jak intenzivně prožívá, jak myslí, a jak komunikuje s druhými lidmi. Je si vědom svých emocionálních prožitků, svých potřeb a přání. Začíná se zabývat odpověďmi na otázky, které směřují k jeho sebevymezení, k sebehodnocení a ke smyslu jeho života (Macek, 2003). Období dospívání je významnou etapou celoživotního utváření člověka. V současné době se životní styl, společenské hodnoty, morální a sociální normy mění. V dnešní době je tendence vnímat období adolescence jako přirozené stádium každého jedince a nikoli jako období rizikové jako tomu bylo dříve. Adolescenci lze v mnoha vědních oborech lidské činnosti definovat jako celé období mezi dětstvím (cca od 10 let) a dospělostí (cca nad 20 let). Ale spíše je tento pojem využíván pro druhou fázi tohoto relativně dlouhého časového úseku dospívání, které trvá přibližně od 15 do 20 let, je zde třeba počítat s určitou individuální variabilitou jedince a to především v oblasti psychické a sociální. Názory na horní věkovou hranici se u mnoha autorů různí, nejčastěji se hovoří o věkovém rozmezí let. Někteří autoři uvádějí (např, Kraus, 2000), že adolescence končí dosažením sociální dospělosti, konkrétně ve věku let. Dále uvádí, že pro stanovení horní hranice je rozhodující především délka přípravy na profesní dráhu. Počátek adolescence je spojován s plnou reprodukční zralostí, v jejím průběhu se obvykle ukončuje tělesný růst. Rozvíjí se životní cíle a hodnotová orientace, která se již příliš neliší od hodnot dospělé populace (Buriánek, 2006). Problémem současné doby je 17

7 fakt, že děti a mládež stále více času tráví s médii nebo v tzv. kyberprostoru. Dále tomuto období odpovídá specifický způsob trávení volného času, určitý způsob vyjadřování, s tím související oblékání, hudební vkus a můžeme tedy již začít mluvit o určité životní filozofii. Je třeba, ale zdůraznit, že dospívající stále ještě potřebují určitou oporu, kterou představují především rodiče. Definic období dospívání je celá řada např. dle Vágnerové (2005) je období dospívání hledáním a přehodnocováním, v němž má jedinec zvládnout vlastní proměnu, dosáhnout přijatelného sociálního postavení a vytvořit si subjektivně uspokojivou, zralejší formu vlastní identity. Dle Dovalila (2009) je vhodné definovat toto období jako dorostenecký věk. Autor dále uvádí, že tento věk je charakteristický posledním vývojovým stádiem mezi dětstvím a dospělostí. Nesrovnalosti růstu z předchozích let se vyrovnávají a jedná se o jakési dobudování organismu. Toto dovršení tělesného vývoje se projevuje v plné výkonnosti všech orgánů těla: srdce, plic, svalů, zesílení kostí, šlach aj. V pozdějším věku dochází k přirozeným změnám, které již nejsou tak významné. Ale existuje jedna výjimka a tou je potenciální tloustnutí, které je způsobeno nedostatkem pohybové aktivity a nadměrným energetickým příjmem. Jak uvádí Flemr (2008) učitelé tělesné výchovy upozorňují na vzrůstající preference pasivních forem trávení volného času u současné adolescenční populace. Klesající tendence pohybových aktivit mezi dětmi a adolescenty upozorňují na nárůst nadváhy a obezity již v těchto životních obdobích. U sportujících adolescentů je zřejmě vhodná jakási střední cesta, která je rozdílná pro každého jedince. Obecně je možné konstatovat, že jestliže je sport pro adolescenty příliš soutěživý, tzn. příliš tlaku, tak opouští sportovní aktivity a snaží se najít jinou pro ně zábavnější a příjemnější činnost. Na druhou stranu se setkáváme i s případy, kdy mladí jedinci opouští svůj sport z důvodu nedostatku vzrušení, výzvy apod. Cílem tedy je, aby mladý člověk získal vztah a pozitivní zkušenosti k pohybovým aktivitám. Závěrem lze tedy období adolescence shrnout jako dynamickou životní fázi, ve které dochází k významným změnám. Jedinci vymezují své Já a snaží se definovat svou vlastní identitu poznávají, kdo jsou, čím se odlišují od ostatních a vytvářejí si reálnou představu o sobě samém. Celkově lze tedy říci adolescenti směřují k osamostatnění se od závislosti na autoritě a nalezení partnerského vztahu k ní. 18

8 Pro potřeby našeho výzkumu, kde jsou sledovány, jak tělesné, tak psychosociální charakteristiky dospívající mládeže budeme sledovat skupinu adolescentních dívek ve věku let, tedy studentek středních škol. 2.3 Tělesné složení a jeho charakteristika Tělesné složení (TS) je jedním z nejdůležitějších ukazatelů vývojového stupně v průběhu ontogeneze, dále úrovně zdraví, tělesné zdatnosti a výkonnosti a stavu výživy. Studie TS se v současné době zaměřují na změny složení těla během růstu, vývoje a stárnutí, změny pod vlivem tělesné zátěže a sportovního tréninku a dále také při výskytu obezity a jejím léčení (Pařízková, 1998). Tělesné složení je velmi silně geneticky podmíněné, současně je, ale z velké části ovlivňováno vedlejšími faktory, které na organismus člověka působí, především se jedná o již zmiňovanou výživu a dále velmi podstatnou roli hraje životní styl daného jedince. Pravidelné sledování tělesného složení je v současné době velmi využíváno především u vrcholových sportovců, dle změn v průběhu tréninkového procesu mohou vyhodnotit efektivitu tréninkového zatížení (Bouchard, Stephard, Stephens, 1994). Výsledky hodnot TS jsou závislé na využití metod a metodických přístupů, které se využívají ve výzkumné praxi. V souvislosti se snahou zaznamenat změny se vyvinuly různé metody identifikace tělesného složení, založené na dvojkomponentovém modelu. Dostupných i méně dostupných metod existuje velké množství, díky tomu, že hodnocení tělesného složení z hlediska dvou i více složek (především obsahu tuku) se stalo součástí diagnózy nejen obezity, ale i řady dalších onemocnění (Pařízková, Lisá, 2007). I přes to, že zkoumání složení lidského těla je dlouhodobou historickou záležitostí (zkoumáním jednotlivých komponent složení těla se zabýval, již Hippokrates), stále můžeme nacházet terminologické odlišnosti v definicích jednotlivých pojmů, které souvisejí především s beztukovou složkou těla. Problematickými termíny jsou především beztuková tkáň, hubená tkáň, tukuprostá tělesná hmota nebo aktivní tělesná hmota. K objasnění těchto terminologických nejasností přispěly především práce Heymsfieldy et al., (2005), Jebba et al.,(1993), Wang, (1997), kteří formulovali pět modelů tělesného složení. V současné době se tedy k popisu tělesného složení člověka využívají tyto modely: anatomický, molekulární, buněčný, tkáňově-systémový a 19

9 celotělový (Heymsfield et al., 2005, Riegerová, et al., 2006). Tyto modely budou definovány v následující kapitole Modely tělesného složení Jak uvádí Riegerová et al., (2006) původní pohled na komponenty tělesného složení byl dán chemickým či anatomickým modelem. Chemicky je tělo tvořeno tukem, bílkovinami, sacharidy, minerály a vodou. Tento klasifikační systém je preferován ve vztahu k tělesným energetickým zásobám. Anatomicky je tělo tvořeno tukovou tkání, svalstvem, kostmi, vnitřními orgány a ostatními tkáněmi. Anatomický klasifikační systém je preferován v těch případech, kdy jsou studovány vlastní otázky tělesného složení (viz. obrázek 1). Obrázek 1. Chemický, anatomický a dvoukomponentový model tělesného složení. Zdroj: (Riegerová, Přidalová, Ulbrichová, 2006) Pro potřeby praktického zjišťování tělesného složení byl stanoven dvoukomponentový model, který dělí lidské tělo na dvě složky: tuk a tukuprostou hmotu (Riegerová, Ulbrichová, 1998). 20

10 Definice modelů tělesného složení Anatomický model Vychází z hlediska jednotlivých prvků vyskytujících se v organismu. 98 % tělesné hmotnosti je kryto šesti prvky: uhlík, vodík, dusík, kyslík, fosfor a vápník, zbývající 2 % představuje dalších 44 prvků. Analýzy byly prováděny chemickou cestou na mrtvolách. K rekonstrukci atomárního složení prvků se používá neutronové aktivační analýzy (Riegerová et al., 2006; Forbes, 1987). Molekulární model Více než 100 tisíc chemických sloučenin tvoří jedenáct hlavních prvků lidského těla. Jednotlivé molekuly se liší svoji složitostí, patří sem: lipidy, voda, proteiny, minerály, glykogen. Hlavní sledované komponenty lze tedy vyjádřit takto: hmotnost těla = lipidy + voda + proteiny + minerály + glykogen Buněčný model Je založen na spojení jednotlivých molekulárních komponent v buňky (Riegerová et al., 2006). Jedná se o další stupeň v tvorbě lidského organismu. V této souvislosti se stává důležitým pojmem extracelulární tekutina (ECW). ECW se skládá z plazmy a intersticiální tekutiny, tzn., že je tvořena z 94 % vodou, zbytek tvoří organické a neorganické komponenty. ECW je tekutina uložená v těle mimo buňky. Tvoří asi 20 % z celkové tělesné hmotnosti. Extracelulární a plazmatickou tekutinu lze měřit izotopovými dilučními metodami, neutronovou aktivační analýzou (např. K nebo N), (Riegerová et al., 2006). Celulární úroveň lze popsat rovnicí: hmotnost těla: BM + ECT + ECPL, BM (buněčná masa) = svalové + pojivové + epiteliální + nervové buňky ECT = plazma + intersticiální tekutina ECPL = organické a neorganické komponenty 21

11 Tkáňově-systémový model Komponenty celulárního modelu jsou dále organizovány do různých tkání, orgánů a systémů. 75 % hmotnosti je představováno třemi tkáněmi, tj. kostní, svalovou a tukovou tkání. Z hlediska systémů je lidský organismus definován: hmotnost těla = muskuloskeletární + kožní + nervový + oběhový + respirační + zažívací + vyměšovací + reprodukční systém. Celotělový model Ke sledování tohoto modelu je využíváno antropometrických měření jednotlivých ukazatelů, jakými jsou tělesná výška, tělesná hmotnost, hmotnostně-výškové indexy, délkové, šířkové, obvodové rozměry, kožní řasy a objem těla, který umožňuje výpočet denzity těla, která vypovídá o aktivní svalové hmotě a depotním tuku (Forbes, 1987; Wang, 1997; Riegerová, 2006) Parametry tělesného složení Pro hodnocení tělesného složení jsou důležité změny poměrů mezi jednotlivými komponentami. Tělesné složení je ovlivněno prostředím, ve kterém se jedinec pohybuje, vnějšími faktory, výživou, celkovým zdravotním stavem a v neposlední řadě pohybovou aktivitou. Hmotnost těla, jako jeden ze základních morfologických parametrů, zásadním způsobem ovlivňuje dynamiku lidského pohybu. Nejdůležitější komponentou, která ovlivňuje naši práci, je tělesný tuk. Komponenty můžeme dále dělit na aktivní a pasivní. Pokud se snažíme o úpravu tělesné hmotnosti, je vhodné pravidelně sledovat změny v tělesném složení. Dle změn můžeme zhodnotit efektivitu pohybového zatížení a vhodnost tělesného cvičení. Úroveň jednotlivých frakcí celkové tělesné hmotnosti také vypovídá o celkovém zdravotním stavu a výživě. 22

12 Nevhodné stravovací návyky a nedostatečný příjem hodnotných proteinů ve stravě může limitovat rozvoj svalové tkáně nebo může negativně ovlivnit stávající svalovou hmotu (Pařízková, 1977). V této práci, při využití bioimpedanční analýzy, bude pozornost zaměřena především na tělesné složení jako na celotělový dvousložkový model tělesné hmotnosti (BM) ve tvaru (Bunc, 2006): BM = BF + FFM kde BF je hmotnost tělesného tuku a FFM je beztuková hmota. Tělesný tuk (BF body fat) Nejvariabilnější komponentou hmotnosti těla je tuk, který je hlavním faktorem interi intra individuální variability tělesného složení v průběhu celého vývoje. Je velmi snadno ovlivnitelný výživovým režimem a pohybovou aktivitou. Dále je významným faktorem vzniku a průběhu celé řady nemocí (Riegerová et al., 2006). Tělesný tuk plní celou řadu nenahraditelných úkolů v organismu. Jeho funkce je mechanická, metabolická, termoregulační a je zásobárnou energie. Tuk je důležitý pro zdravý vývoj. Dále je důležitým transportním systémem pro vitamíny (A, D, E, K). Bez tělesného tuku se tedy náš organismus neobejde. Pro organismus jedince je rizikové jak vysoké, tak příliš nízké množství podkožního tuku. Nízké zastoupení podkožního tuku sebou nese zdravotní riziko v podobě růžných dysfunkcí, jelikož určité procentuální zastoupení tuku je nutné pro zachování základních životních funkcí (Riegerová et al., 2006). Tělesný tuk je shromažďován v adipocytech (tukových buňkách) a jeho ukládaní, je dáno jejich počtem a velikostí (kapacitou). V průběhu dospělosti již není možné dosáhnout snížení jejich počtu, pouze zmenšením jejich velikosti. Vývoj adipocytu je řízen hormonálně a neuroendokrinními systémy ve vztahu k regulaci energetické rovnováhy. Na zvětšování rozsahu tukové tkáně se uplatňují především vlivy genetické, vlivy zevního prostředí (především výživy) a nedostatek pohybu (Coufalová, 2009). Charakteristiky, ze kterých při odhadu podílu tuku jednotlivé metody vycházejí, je možno stanovit poměrně přesně, avšak vlastní výpočet je významně závislý na populační skupině, ze které byly rovnice odhadu odvozeny. Z vývojového hlediska je 23

13 tedy podstatný vývoj příslušného kritéria a jeho shoda s vývojem kritérií ostatních (Hegerová et al., 2006). Tabulka 1 a tabulka 2 uvádějí průměrné množství podkožního tuku v jednotlivých věkových obdobích dle různých literárních zdrojů. Při hodnocení našeho výzkumného souboru jsme vycházeli ze standardů % tuku pro ženy dle Lohmana, (1992), jak uvádí tabulka 2. Tabulka 1. Standardy % tuku (%) pro ženy. Zdroj: (Heyward. Wagner, 2004) Standardy % tuku (%) Věk (roky) Ženy zdravotní minimum tuku nízká hodnota (podprůměr) střední hodnota (průměr) vysoká hodnota (nadprůměr) Obezita Tabulka 2. Standardy % tuku (%) pro ženy. Zdroj: (upraveno dle Lohman, 1992) Standardy % tuku (%) ženy zdravotní minimum tuku 8-12 nízká hodnota (podprůměr) střední hodnota (průměr) 23 vysoká hodnota (nadprůměr) Obezita 32 Procentuální zastoupení podkožního tuku se v průběhu ontogeneze mění. V období raného dětství pozvolna klesá, a to u obou pohlaví. Ve fázi středního dětství je u ženského pohlaví průměrná hodnota množství podkožního tuku většinou vyšší než u mužského. Tento rozdíl se dále stupňuje a výrazný je především v období puberty a přetrvává i do období adolescence a dále do dospělosti. Tyto rozdíly jsou dány produkcí pohlavních ženských hormonů, především estrogenů (Malina, Bouchard, 1991). 24

14 Tukoprostá hmota (FFM fat free mass) Další nejčastěji zjišťovanou komponentou je tukoprostá hmota. Tukoprostá tělesná hmota zahrnuje především relativní zastoupení kosterního svalstva a parenchymatózních orgánů (játra, ledviny, slezina), slouží především k zabezpečení pohybové činnosti (Pařízková, 1998). Všeobecně se tukuprostou hmotou rozumí tělesná hmota zbavená depotního (podkožního) tuku (Hainer et al., 2004). Tukoprostá hmota je tedy tvořena netukovými komponentami, jako jsou svaly, kůže, kosti a orgány. Lze ji stanovit oddělením tukové hmoty (FM) od celkové tělesné hmoty. FFM můžeme vyjádřit takto: (Bunc,2005) FFM = tělesná hmotnost FM (Fat Mass) FFM = BCM (Body Cell mass) + ECF (Extracellular Fluids, extracelulární tekutiny) + ECS (Extracellular Solids, extracelulární pevné látky) FFM = ECM + BCM Množství tukuprosté tkáně tvoří u dospělého člověka zpravidla % celkové tělesné hmotnosti. Velmi důležitou vlastností tukuprosté hmoty je fakt, že obsahuje velké množství vody a elektrolytů, a je tedy velmi dobrým vodičem bioimpedance. Čím je tedy větší podíl vody a tukuprosté hmoty v těle jedince, tím menší odpor je kladen elektrickému proudu a tím jsou ve výsledku nižší hodnoty impedance. Naproti tomu již zmiňovaný tělesný tuk obsahuje malé množství vody a je špatným elektrickým vodičem. Čím více tělo obsahuje tukové tkáně, tím vyšší odpor je kladen elektrickému proudu a tím jsou vyšší hodnoty impedance (Lukaski et al., 1985). Jak uvádí Riegerová et al., (2006) podstatně vyšších hodnot tukuprosté hmoty dosahují jedinci výrazně pohybově aktivní, a to v závislosti na typu tělesného zatížení. Nejvyšších hodnot dosahují jedinci velmi vysoké sportovní výkonnosti a to především v silových sportech. Můžeme také říci, že žena, která je pohybově aktivní 25

15 dosahuje obvykle vyšších absolutních i relativních hodnot rozvoje svalstva než nesportující muž. V literatuře se často pojem FFM (Fat Free Mass) nahrazuje LBM (Lean Body Mass) nebo také ATH (aktivní tělesná hmota), což je v podstatě netuková komponenta zahrnující též esenciální tuk (Dlouhá, 1999). Celková tělesná voda (TBW = Total Body Water) Celková tělesná voda je základní proměnou, kterou bioimpedanční analýza zjišťuje a na základě, které je tělesné složení definováno. Voda je nezbytná pro život, je důležitá pro správné fungování celého organismu. Pomáhá regulovat tělesnou teplotu, rozvádí živiny po těle, čistí a zvlhčuje pokožku, zlepšuje zažívací procesy, zabraňuje stárnutí a degeneraci kloubů (Zvonař, Duvač, 2011). Tělesná voda je významnou složkou celkové tělesné hmotnosti. Její množství je závislé na věku, pohlaví a tělesné hmotnosti. Rokyta et. al., Trojan (in Riegrová et al., 2006) uvádí: Průměrné množství tělesné vody u kojence se pohybuje od %, u dítěte okolo 75 %, u dospělého muže 63 % a u dospělé ženy 53 %. Nejvíce vody je v krvi a ostatních tělních tekutinách (91 99 %), ve svalové tkáni (75 80 %) a v kůži. Podstatně menší množství se nachází v tukové tkáni (10 %) a v kostech (22 %). Celková tělesná voda (TBW) a její intracelulární (ICW) a extracelulární (ECW) složky a celková buněčná hmota (BCM) představují kvantitativní ukazatele tělesného složení a jejich vzájemné poměry umožňují hodnotit tělesné složení také z kvalitativní stránky. Dále lze sledovat rozložení TBW v jednotlivých segmentech lidského těla. Podle lokalizace dělíme celkovou tělesnou vodu (TBW) na: Intracelulární (nitrobuněčná) voda (ICW) tvoří cca 40 % tělesné hmotnosti, neboli 66 % TBW, z tohoto množství je okolo % TBW v měkkých tkáních, především ve svalech. Zbývajících 8 10 % TBW, se nachází v pojivových tkáních, chrupavkách a kostech. 26

16 Extracelulární (mimobuněčná) voda (ECW) tvoří cca 20 % celkové tělesné hmotnosti. Jedná se o tekutinu obklopující buňky, která je důležitá pro výměnu plynů, přenos živin a vyměšování odpadních látek (Rokyta, 2000). Poměr extra- a intra celulární tekutiny se během života mění (Trefný, Trefný, 1993). Obecně mají ženy nižší distribuci vody než muži. Nižší podíl vody je dán vyšším podílem tukové tkáně. Podíl extracelulární vody v období dospívání let je poměrně stabilní, podíl intracelulární vody se u chlapců v tomto období zpravidla zvyšuje a u dívek dochází k poklesu (Riegerová et al., 2006). Jak již bylo zmíněno v předchozím textu tělesné složení se během života neustále mění v závislosti na růstu a zrání jedince, významnou měrou se na těchto změnách podílí pohybová aktivita. Jak uvádí Riegerová et al., (2006) pohybová aktivita neboli sportovní trénink působí mnohem více na snížení tělesného tuku v těle než na tukuprostou hmotu. Dále uvádí, že u sportujících i nesportujících chlapců množství tuku během dospívání klesá, ale pravidelně a intenzivně trénující chlapci mají tuku méně. Podobně mají také méně tuku sportující dívky. Rozdíl v zastoupení množství podkožního tuku mezi sportujícími a nesportujícími chlapci jsou menší než mezi sportujícími a nesportujícími dívkami. U sportujících dívek se ukazují větší rozdíly v zastoupení tukové složky v závislosti na jednotlivých sportovních disciplínách, než je tomu u chlapců. Což tedy znamená, že dívky k dosažení žádoucích změn v podílu tukuprosté hmoty běhen růstu potřebují intenzivnější tréninkový podnět (Malina, Bouchard, 1991) Metody stanovení tělesného složení Havlíčková et al., (1999) rozlišují tři úrovně metod na měření tělesného složení: I. úroveň představuje přímé měření, jedná se o stanovení procentuálního množství tělesného tuku, které lze provést pouze posmrtně, měření by tedy umožňovala pouze pitva. Pro určení tělesného složení u živých jedinců je zapotřebí využít měření jiných parametrů, které souvisí s množstvím jednotlivých komponent. Jde o měření II. úrovně, jedná se o nepřímé měření. Vyžadují laboratorní podmínky a jsou tedy ekonomicky a 27

17 časově náročné. Mezi nepřímé laboratorní metody řadíme např. hydrostatické vážení, kostní denzitometrii, měření celkové tělesné vody a měření pomocí celkového tělesného draslíku (K). Z této úrovně vychází i III. úroveň, která představuje nepřímé terénní metody. Vychází z rovnic stanovených na základě výsledků metod II. úrovně (Bunc, 1998; Pařízková, 1998). Řadíme sem např. antropometrii, měření tloušťky kožních řas, denzitometrii a bioelektrickou impedanci (BIA). Pro diagnostiku tělesného složení bylo vypracováno mnoho metod. Můžeme je rozdělit na laboratorní a terénní, tyto metody se liší jak přístrojovou, tak personální náročností i přesností stanovení sledovaných dat. K nejrozšířenějším terénním metodám patří stanovení tělesného složení (často jen množství tělesného tuku) pomocí tloušťky kožních řas a metody využívající celotělové bioimpedance (Bunc et al., 1997; Roche et al., 1996). Obě tyto metody jsou ovlivňovány především využitým přístrojem, zručností a zkušeností personálu a hlavně pak predikčními rovnicemi, které stanovují z fyzikální veličiny potřebné složky tělesného složení (Bunc et al., 2005). Kaliperace je vyšetření podkožního tuku, zjišťuje se u několika kožních řas kaliperem. Existuje několik metodik kaliperace a každá z metod využívá jiný počet kožních řas a vyžaduje jiný druh kaliperu. Hodnocení tělesného složení se provádí součtem tloušťky řas nebo regresivními rovnicemi na výpočet procenta tuku z daného součtu řas (Pařízková, Lisá et al., 2007). Pomocí měření tloušťky kožních řas je odhadováno pouze množství podkožního tuku, a z tohoto důvodu může vzhledem k interindividuální variabilitě v distribuci tuku docházet k nepřesnostem. Další nevýhodou této metody je potřeba pečlivého zácviku osoby, která měření provádí. Dále je třeba zdůraznit, že pravděpodobnost chyby způsobené osobou provádějící měření se zvyšuje u extrémně vysokých či nízkých hodnot (Bláha, 2002). Jak uvádí Bunc (2007) predikční rovnice jsou závislé nejen na pohlaví sledovaných osob, ale i na věku a množství a distribuci tělesného tuku. Dále uvádí, že je třeba rozlišovat minimálně tři různé oblasti množství tělesného tuku, pro které je třeba reflektovat v predikčních rovnicích. Jiné rovnice platí pro množství tuku nižší než 15 %, jiné pro 15,1 30 % a jiné pro hodnoty vyšší než 30,1 %. 28

18 Tělesná hmotnost je těsně spjata s tělesnou výškou. K posuzování hmotnosti se tedy často používají indexy vypočítané z výšky a váhy. Za nejznámější jsou považovány především tzv. Brockův index (BI) a Index tělesné plnosti (BMI). Brockův index (BI) BI = výška těla v cm = přiměřená hmotnost v kg Na základě optimální hmotnosti podle Brocova indexu bylo vytvořeno stále platné zdravotní doporučení, které bylo stanoveno tak, že u žen se ještě odečte 15 % a u mužů 10 % od této optimální hmotnosti. Za nadváhu je považováno překročení hranice 10 % nad optimální tělesnou hmotnost podle Brockova indexu. Od měření pomocí tohoto indexu bylo již téměř upuštěno především z několika důvodů: nebere v úvahu věk, pohlaví a ani stavbu těla jedince (Konopka, 2004). Index tělesné hmotnosti (Body mass index - BMI) Index tělesné hmotnosti, obvykle označovaný BMI z anglického Body Mass Index je v současné době využíván ve většině studiích, k hodnocení tělesného složení. Jedná se o číslo používané jako indikátor podváhy, normální tělesné hmotnosti, nadváhy a obezity umožňující statistické porovnání tělesné hmotnosti lidí s různou výškou. Vypočítá se jako podíl tělesné hmotnosti udané v kilogramech ku druhé mocnině tělesné výšky udané v metrech: BMI = hmotnost (kg) / výška (m²) Výhodou této metody je její jednoduchost a možnost porovnání s mnoha výsledky z celého světa. Problematické však může být využití tohoto indexu u dětské populace a u sportovců. Do poloviny 90. let minulého století nebyly určené standardy pro děti a mládež. Je třeba zdůraznit, že vysoké hodnoty BMI nemusí vždy znamenat, že daný jedinec má vysoké procento tukové hmoty v těle. Z toho tedy vyplývá, že tento index vždy nejlépe nevystihuje vztah mezi tělesnou výškou a hmotností. Jedinci s vysoce 29

19 rozvinutou svalovou hmotou mohou ve výsledku dosahovat zvýšených hodnot tohoto indexu, i přesto, že procentuální zastoupení tuku v těle mají minimální množství (např. kulturisté). Ani přepočet celkové hmotnosti k tělesné výšce ve vztahu k množství tělesného tuku nedává ideální předpoklady predikce hodnocení tělesného složení. Přesto lze index tělesné hmotnosti (BMI) považovat za jednoduchý nástroj reflexe aktuálního stavu růstu dítěte. Jak již bylo řečeno hlavní nevýhodou, je nespolehlivost při predikci míry zastoupení tuku v těle, kde BMI v mnohých případech selhává (Bunc, 2007; Seminigovský, 2006). Využijeme li jako kritérium přiměřenosti tělesné stavby hmotnostní index (tj. Body Mass Index, BMI), který jak již bylo řečeno lze uplatnit u běžné dospělé populace a nikoli např. u vrcholových sportovců zaměřených na rychlostně silové sporty, pak lze uvést hodnoty BMI takto: (Semiginovský, 2006) Tabulka 3. Kriteriální rozhraní hodnot hmotnostního indexu a jejich vztah ke zdravotnímu riziku. Zdroj: (Semiginovský, 2006) Hodnota BMI (kg/m²) Interpretace nálezu Zdravotní riziko < 18,5 nízká tělesná hmotnost Nedefinováno 18,5 24,9 normální tělesná hmotnost Nezvýšeno 25,0 29,9 nadváha Zvýšeno 30,0 34,9 I. stupeň otylosti Vysoké 35,0 39,9 II. stupeň otylosti Velmi vysoké > 40,0 III. stupeň otylosti Kritické Dalším problémem užití tohoto hmotnostního indexu, jako kritérium hodnocení optimálního tělesného složení je jeho neschopnost postihnout dynamické změny v množství tělesných tekutin a dynamické vztahy mezi aktivní tělesnou hmotou a tělesným tukem (Semiginovský, 2006). Vítek (2008) uvádí, že i BMI ve fyziologickém rozmezí má přímý vztah ke zdravotním rizikům. Například 58 % všech případů cukrovky a 21 % případů ischemické choroby srdeční je způsobeno tělesnou konstitucí odpovídající BMI nad 21 kg/m². Jednoznačně, ale nemůžeme tvrdit, že člověk s vysokým BMI se musí řadit mezi rizikovou skupinu, která je ohrožena kardiovaskulárními chorobami či jinými 30

20 nemocemi, které souvisí s nadváhou a obezitou. Je zde, ale určitá souvislost mezi vysokýma, ale i nízkým BMI a rizikem úmrtí, toto tvrzení, ale nelze tvrdit absolutně podle novějších studií a výzkumů zabývající se touto problematikou. Současné studie prokazují, že nejen míra zastoupení tuků v celém těle, ale i partie (hlavně abdominální a subkutánní), kde je tuk uložen, jsou důležitým determinantem rizika úmrtí. Z toho tedy vyplývá, že využití BMI jako ukazatele proporcionality se jeví jako nedostačující. Možným východiskem je tedy využití metody BIA, ta se v současné době považuje za jednu z nejrozšířenějších metod hodnotící tělesné složení jedince. Současně je to metoda neinvazivní, časově nenáročná a relativně jednoduchá na obsluhu. V našem výzkumu byla tato metoda využita, proto se v dalším textu zaměříme především na tuto metodu Bioelektrická impedance - BIA Metoda bioelektrické impedance (BIA z ang. Biolectric Impedance Analysis) je moderní, neinvazivní, rychlá a relativně levná metoda pro určení tělesného složení, jak v laboratorních, tak v terénních podmínkách. Tuto metodu lze využít pro stanovení konkrétních parametrů u zdravých jedinců i u pacientů s různými klinickými diagnózami (Riegerová et al., 2006). Princip této metody spočívá v rozdílném šíření elektrického proudu určité intenzity v různých biologických strukturách. Tukoprostá tělesná hmota, obsahující vysoký podíl vody a elektrolytů, je dobrým vodičem, zatímco tuková tkáň se chová jako izolátor. Jinak řečeno metoda bioelektrické impedance je založena na principu odlišných elektrických vlastností tkání, tuku a hlavně tělesné vody. Aplikace konstantního střídavého proudu nízké intenzity, vyvolává impedanci vůči šíření proudu nízké intenzity závislou na frekvenci, délce lidského těla, jeho konfiguraci a průřezu. Čím je tedy větší podíl vody a tukuprosté hmoty, tím menší je odpor elektrického proudu, a tím je také nižší hodnota impedance (Lukaski et al., 1985). Základní proměnnou, kterou měří BIA jsou objemy a tudíž celkovou tělesnou vodu (TBW). Tukoprostá hmota (FFM) je dána rozdílem mezi celkovou hmotností a hmotností tělesného tuku a je určována na základě vztahu: FFM = TBW 0,

21 kde hodnota 0,732 (73,2 %) představuje průměrnou hydrataci tukuprosté hmoty dospělého člověka. Tento předpoklad je neustále sporným místem bioimpedančních metod. Reálně změřená hydratace tukuprosté hmoty se v závislosti na věku pohybuje v rozmezí 61 % - 82 % (Bunc, 2001). Tato moderní metoda hodnocení tělesného složení tedy umožňuje posoudit množství nejen tělesného tuku a beztukové hmoty, ale současně posoudit i kvalitu svalové hmoty (Bunc et al., 2000; Roche et al., 1996). Pro posouzení kvality svalové hmoty lze použít BCM - vnitrobuněčnou svalovou hmotu, což je součet všech buněk, které utilizují kyslík (Roche, Heymsfield, Lochman, 1996). A protože je BCM ve vztahu s FFM (FFM = BCM + ECM mimobuněčná hmota), je potřeba interindividuálního srovnání výhodnější využívat poměru ECM/BCM (Bunc, 2009). Index ECM/BCM (extracelulární voda / buněčná hmota) je důležitý parametr, který lze využít k hodnocení stavu tělesné zdatnosti či trénovanosti jedinců. Dále tento index poukazuje na stav výživy daného jedince. Optimální stav výživy odpovídá hodnotě indexu 0,7 0,8. Pokud dosahuje index hodnoty vyšší než 1,0 je výživa nedostatečná (Nosek, 2010). Pomocí tohoto koeficientu je také možné charakterizovat biologický věk a zhodnotit efekt pohybového programu, který byl aplikován u daného jedince. Je doloženo, že pravidelná pohybová aktivita velmi pozitivně ovlivňuje množství a kvalitu svalové hmoty, čímž se tedy zlepšují předpoklady pro svalovou práci (Bunc, Štitec, 2007). Pravidelné monitorování změn složení těla dnes nachází uplatnění téměř ve všech sportovních odvětvích a to nejen pro hodnocení úrovně zdravotního stavu, ale také proto, že se podílí na úrovni sportovního výkonu, např. zvýšené množství tělesného tuku může velmi negativně ovlivnit vytrvalostní výkon, naopak vyšší hodnoty aktivní tělesné hmoty mohou být podstatnou výhodou v rychlostních a silových disciplínách (Pařízková, 1998). K přepočtu naměřené bioimpedance na základní údaje tělesného složení (množství tělesného tuku, tukuprosté hmoty, celkové tělesné vody apod.) jsou využívány predikční rovnice, které jsou základem úspěšného využití BIA (Kushner, Schoeller, 1986). 32

22 Predikční rovnice lze členit podle věku: prepubescenti cca od let adolescenti cca od let dospělí cca do 60 let a senioři (Bunc et al., 1997). Predikční rovnice jsou závislé na úrovni obsahu tuku v těle, a jak uvádí Bunc et al., 2000) neexistuje univerzální predikční rovnice, která by byla použitelná v celém rozsahu hodnot tělesného tuku. Ukazuje se jako nezbytně nutné sestavovat predikční rovnice minimálně pro tři pásma podílu tuku na celkové tělesné hmotnosti, a to pro: aktivní jedince (sportovci) jedince s normálním obsahem tuku obézní jedince s podílem vyšší než 30 % (Bunc at al., 1997). V současné době jsou již tyto predikční rovnice součástí softwaru přístroje a respektují populační, věkové a pohlavní zvláštnosti měřeného jedince. Spolehlivostí bioimpedanční metody se zabývalo již mnoho autorů (např. Lukaski, 1987; Deurenberg, 1989 aj.) Jednotný názor na míru její spolehlivosti, však neexistuje. Na spolehlivost má především vliv výběr přístroje, dále věk měřených osob, míra tělesné aktivity, abnormality v tělesném složení obézní, sportovci, etnická příslušnost apod.) Zdroje chyb bioimpedanční metody vycházejí jednak z nepřesností zaviněných obsluhou (tzn. biologickou chybou) a jednak z vlastností samotného měřícího přístroje a měřených subjektů (technická chyba). Chyba způsobená obsluhou zařízení je u BIA relativně nízká a je prakticky spojena s umístěním a typem použitých elektrod. Tato chyba se pohybuje na úrovni přibližně 3 % z naměřené hodnoty. Chyby vlastní metody lze rozdělit na chyby spojené s použitím predikčních rovnic, které závisejí na vhodnosti použité predikční rovnice, a dále na přesnosti spojené s vlastním měřením, které můžeme shrnout takto: chyba vlastního měřícího zařízení (± 1,5 %) 33

23 přechodový odpor mezi elektrodou a kůží (± 0,5 %) strana těla (rozdíly mezi pravou a levou stranou těla ± 1-2 %, z důvodů standardizace se BIA měří vždy na pravé straně) stav hydratace organismu (± 2-4 %) měřící frekvence (± 1-2%) svod mezi měřeným subjektem a zemí (± 1-2 %) (Lohman, 1992). Celková chyba je tedy součtem jednotlivých dílčích chyb. Při použití vhodných predikčních rovnic a za kontrolovaného stavu hydratace můžeme počítat s chybou okolo 5 7 % za naměřené hodnoty, což je v pásmu tolerovaných chyb při měření biologických veličin. Jak uvádí Lohman (1992) je třeba při měření také počítat s denní biologickou variabilitou, která se pohybuje na úrovni cca 2 % z naměřené hodnoty. Závěrem k bioimpedanční metodě lze konstatovat, že tato metoda má mnoho výhod oproti jiným metodám, jelikož je bezpečná, levná, přenosná a jednoduchá na manipulaci. Byla ověřena mnoha studiemi a je značně využívána pro stanovení celkové tělesné vody a tukuprosté hmoty u zdravých dospělých jedinců, vrcholových sportovců, ale i u dětí či jedinců s různými typy onemocněními. I přes některé negativní názory na bioimpedanční metodu, můžeme ještě jednou říci, že se jedná o metodu snadno realizovatelnou v terénu, relativně rychlou a vhodnou pro vyšetření větších skupin populace. 2.4 Nadváha a obezita mládeže současný stav ve světě a v ČR Celý svět se v současné době potýká s nárůstem počtu obézních lidí a jedinců s nadváhou. V posledním desetiletí došlo k velkému nárůstu nadváhy a obezity v mnoha vyspělých zemích. Za hlavní příčinu je považováno nevhodné stravování v rodinách, ve škole a ve volném čase, nedostatek pohybové aktivity, pití přeslazených nealkoholických nápojů a častá konzumace jídla ve fast foodech. Jak uvádí Bunc (2008) 34

24 základním vztahem, který lze použít k charakterizování nadváhy nebo obezity je tzv. energetická bilance, kterou popisuje následovně: ΔE = E příjem - E výdej Je-li energetická bilance dlouhodobě kladná, tedy převažuje-li příjem energie nad jejím výdejem, je důsledkem vzrůst tělesné hmotnosti způsobený zvýšením množství tělesného tuku. Je-li naopak dlouhodobě záporná, tedy převažuje-li výdej nad příjmem, může být výsledkem snížení tělesné hmotnosti v důsledku úbytku množství tělesného tuku (Bunc, 2008). Již několik let se především o Spojených státech amerických hovoří jako o místě s nejvyšším počtem obézních lidí. Bohužel ani České Republice se problém s obezitou nevyhýbá. Ačkoli se jednotlivá šetření, zabývající se touto problematikou výsledkově liší, i přesto ze všech vyplývá, že Česká Republika se řadí mezi národy s nejvyšší prevalencí nadváhy a obezity v Evropě. V posledních 30 letech se nadváha a obezita u dětí a dospívajících staly globálním problémem veřejného zdravotnictví téměř na celém světě. Obezita dospělých osob často začíná obezitou v dětství a tak mnohé poznatky získané u dospělých platí i pro dětskou populaci. Nejvíce pozornosti tomuto tématu věnuje Státní zdravotní ústav, který již od roku 1951 provádí celostátní antropologické výzkumy (CAV) (Lhotská et al., 1995, Vignerová, Bláha, 2001). V rámci 6. CAV, který proběhl v roce 2001, bylo antropologicky vyšetřeno 3-5 % dětské a dospívající populace od narození do 19 let ( tisíc jedinců).. Proto z praktického hlediska není účelné striktně oddělovat obezitu u dětí a adolescentů od obezity dospělých. V USA zaznamenali vzestupnou prevalenci dětské obezity již v letech , kdy se dětská obezita stala novým a velmi závažným problémem zdravotnictví. Nadváha a obezita je v současnosti jedním z nejvážnějších problémů současné populace. Vzestup nadváhy a obezity není již problémem zemí rozvinutých, ale bohužel i zemí rozvojových. Je důsledkem neadekvátního příjmu energie vzhledem k jejímu výdeji, především díky nedostatečnému pohybovému režimu (Bunc, 2010). Jak dále 35

25 uvádí Bunc (2010) jako základní prostředek nápravy tohoto stavu se ukazuje především zvýšení objemu pravidelně realizovaných pohybových aktivit, což tedy znamená nastolení tzv. aktivního životního stylu viz. kap. 2.6 hlavně pak u dětí a mládeže. Průvodním jevem nadváhy a obezity je zhoršování zdravotního stavu, životního stylu, ale i snížená aerobní zdatnost, snížená schopnost regenerace člověka po pracovním zatížení, snižující využití stále vzrůstajícího objemu volného času a zvýšené riziko výskytu některých onemocnění, které mají příčinu především v nedostatku pohybu (Bunc, 2008, 2009, 2010). Za základní příčinu vzestupu nadváhy a obezity dětí a mládeže se tedy považuje významné snížení pohybových aktivit, které u nich tvoří podstatnou část energetického výdeje. Jak uvádí Bunc (2008, 2010) za poslední dvě desetiletí došlo k poklesu realizovaných pohybových aktivit a to bez ohledu na věk a pohlaví, cca o 30 %. Dle výzkumů došlo k poklesu ze 7,7 hodin týdně, u dětí mladších 10 let, na 2,1 hodiny týdně u mládeže. Závěrem této kapitoly je třeba konstatovat jediné problém nadváhy a obezity je problémem celospolečenským a na jeho ovlivnění musí spolupracovat všichni ti, kteří mohou nějakým způsobem přispět k jeho pozitivnímu ovlivnění. Základem tedy je již od dětského věku zdůrazňovat důležitost pravidelné pohybové aktivity, tedy aktivního životního stylu. 2.5 Životní styl Životní styl můžeme stručně charakterizovat jako systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí typických pro určitý objekt (Duffková, 2005). Životní styl je vyjádřením myšlení a jednání člověka, kterému byla dána určitá genetická predispozice, v němž se odráží jeho zvyklosti, dodržování respektovaných norem, životní hodnoty, zájmy, vzdělání, ale také věk, pohlaví, rasová příslušnost a v neposlední řadě možnosti s ohledem na ekonomickou situaci a zdravotní stav jedince (Bunc, 2009). Dle Jansy (2005) je životní styl dynamický proces formy bytí jedince, determinovaný geneticky (zděděné predispozice), etnicky (adaptace na rodovou kulturu), sociálně (životní úroveň rodiny), kulturně (tradice, návyky), profesionálně 36

26 (volba povolání, změny zaměstnání apod.) a generačně (odcizení světu dospělých u mládeže) Životní styl je způsob odrážející se v lidské činnosti, zájmech a názorech. Zobrazuje celého člověka ve vztahu k jeho prostředí. Životní styl dává jedinci nebo skupině specifický vnější výraz. Životní styl si formuje každý člověk a není možné ho spojovat pouze se zdůrazňováním určitých zvláštností některých lidí, se snahou o originalitu nebo s přáním odlišit se od ostatních. Lidé vyrůstají ve společnosti, která formuje jejich základní mínění, hodnoty a normy. Téměř nevědomky vstřebávají světový názor, který definuje jejich vztah k sobě samým, ale i k ostatním lidem (Froňková, 2006). Závěrem této kapitoly lze konstatovat, že životní styl se u každého jedince během života mění. Ovlivňuje jeho tělesné, mentální, ale i sociální chování a jednání. Formuje osobnostní vývoj, kompetence jedince, jeho výkonnost a identitu. 2.6 Aktivní životní styl Aktivní životní styl (AŽS) je formou životního stylu (ŽS), který charakterizuje interakci mezi jedincem a okolím. Životní styl chápeme jako určitou formu dobrovolného chování v daných životních situacích, které jsou založeny na individuálním výběru z možností v různých oblastech lidského života. Životní styl charakterizuje tedy souhra dobrovolného chování (výběr jedince způsobu chování) a životní situace (možností). Dále je třeba zdůraznit, že se nejedná o krátkodobé, momentální projevy chování a reakce na danou situaci, ale o určitý druh aktivit a stereotypů v delším časovém období. Při hodnocení je třeba vždy respektovat, to že má dvě složky: biologickou a sociální (Bunc, 2009). Bunc (2009) dále uvádí, že AŽS je chápán jako takový životní styl, v němž podstatné místo zaujímá také přiměřená pravidelná pohybová aktivita. Pohybová aktivita přitom není chápána jenom jako biologická potřeba jedince, ale jako prostředek zkvalitnění života. Pohybová aktivita představuje v životě člověka základní biologickou potřebu (Bouchard, Malina, Perusse, 1997). 37

27 Valjent ve své disertační práci (2010) charakterizuje AŽS takto: AŽS jako životní styl závislý na vzájemné z hlediska zdraví a duševní pohody člověka, kladné kombinaci především těchto faktorů: zdravé výživě, pitnému režimu, rizikových faktorech (kouření, pití alkoholu, drogy) konzumu médií (počítače, televize) a pohybové aktivitě. Dále uvádí pravidla 3 P: Přiměřenost v příjmu živin a energie Pravidelná pohybová aktivita Prevence předcházení nezdravým stravovacím a životním návykům Jak již bylo řečeno, pohyb je pro člověka základní životní potřeba. Jeho nedostatek může vyvolat různá chronická onemocnění. Nedostatek pohybu hypokinéza je jedním z průvodních jevů dnešního způsobu života. A většina autorů se shoduje na tom, že hypokinéza v dospělosti má jednoznačně kořeny v nedostatku pohybu v dětském nebo adolescentním věku (např. Bunc, 2006). 2.7 Současný životní styl mládeže Ačkoliv dnešní společnost podporuje zdravý životní styl, a to širokým spektrem sportovních využití, jako jsou moderní haly, tělocvičny, organizované soutěže pořádané již pro děti, dostupnost sportovního využití pro rodinu, tak se na druhé straně setkáváme s negativními vlivy ve společnosti, mezi něž patří rozšířenost počítačů do každé domácnosti, lepší dostupnost alkoholu, měkkých i tvrdých drog, a v neposlední řadě také negativní působení stresu skrze společnost. Životní styl je založen na souhře voleb a možností, s výběrem jako nejdůležitější proměnnou. Rozhodnutí o kouření, pití alkoholu a tělesném cvičení záleží především na jedinci, i když společenské normy, socioekonomické zdroje a skupinové tlaky jsou velmi důležité. Zdraví se stává předností něčím, co vytváří jedince. Výskyt nadměrné tělesné hmotnosti u dětí a mládeže je v současné době považováno za velmi nebezpečný jev současné přemodernizované doby a mnoho autorů se shoduje na tom, že je to jeden z největších zdravotních a celospolečenských problémů a to zejména z důvodu vysokého rizika přenosu tohoto velmi nepříznivého 38

28 stavu do dospělosti. Osvojit si určitý životní styl je snazší v mladším věku než měnit životní styl v pozdějších letech (Vašíčková, Frömel, 2009) Vliv prostředí na jedince Nejzákladnějším faktorem pro výchovu dětí k pohybu má rodinné prostředí a vzor rodičů. Velkou roli zde sehrávají genetické dispozice. Přirozeným vývojem roli výchovy k pohybu částečně přebírá škola, ale i přesto již zavedené rodinné zvyklosti, zejména pak výchova k pohybovým aktivitám (PA) zůstávají na předním místě zejména ve volném čase dětí (Vašíčková, Frömel, 2009). Velmi podstatná je také spolupráce rodiny a školy jako prostředí, kde tráví děti podstatnou část času. Rodina je jednoznačně odpovědná za realizaci pohybových aktivit ve věku 1-3 roku, kdy se poprvé formuje pozitivní vztah dítěte k pohybovým aktivitám. Druhé senzitivní období, které je podstatné pro rozvoj kladného vztahu dítěte k pohybovým aktivitám, je mladší školní věk, především v 1. a 2. třídě. Zde je jednoznačná odpovědnost školy a školního prostředí (Bunc, 2008). Lze jednoznačně říci, že dětství a dospívání poskytuje nejlepší příležitost k ovlivnění postojů k PA. Pokud se mladý člověk pravidelně účastní organizované PA ve školním věku, je velký předpoklad, že bude provádět pohybové aktivity i v dospělosti. Tento predikční vztah je stálý bez ohledu na věk nebo rodinný stav. Pokud se adolescent v průběhu školní docházky cítí jistý ve svých pohybových dovednostech a měl pozitivní zkušenosti s realizovanou PA, pak je mnohem pravděpodobnější, že bude PA vykonávat i v dospělosti (Vašíčková, Frömel, 2009). Tělesná výchova je v České republice povinná na základních a středních školách i na učilištích. Povinné jsou dvě vyučovací jednotky TV týdně. To jsou pouhé 2,5 3,75 % času z 5 školních dní za týden (ze dne je odečten 8h spánek), kterého se žáci či studenti povinně účastní a jenž by měl být naplněn PA. Z toho tedy jednoznačně vyplývá, že bez další mimoškolní PA nemohou být splněna minimální kritéria pro udržení zdraví, např. dosažení minimálně 60 minut PA střední intenzity denně. Pro 15-19tileté jedince je doporučováno minimálně 6-8 hodin za týden (tj. alespoň jednu hodinu denně) (Department of Health and Human Services, 2008). Mládež ve věku let je považována za velmi specifickou skupinu, která se na konci tohoto věkového období začíná zařazovat do světa dospělých. Jak uvádí 39

29 Jansa et al., (2005) začíná se zařazovat do potenciálu lidských zdrojů v širším ekonomickém spektru společnosti. Je proto velmi důležité tuto věkovou skupinu podporovat v různých mimoškolních zájmových organizacích, klubech a spolcích v oblasti společenské, kulturní, odborné, ale také sportovní. Sport a pohybová aktivita může velmi dobře vyplňovat volný čas adolescentů. Dále je důležité upozornit i na možné rozdíly mezi pohlavími (např. Sekot, 2008). Sociologové došli k závěru, že orientace na sportovní výkon u mládeže je umocňována prostředím soutěživého ducha moderní společnosti významněji u chlapců, než u dívek. Mění se přibývajícím časem a také v závislosti na míře příležitosti a povaze kontaktů s okolním světem. Obecně lze konstatovat, že soutěžení a kompetitivní sport více přitahuje chlapce, společenské uznání je typičtější pro dívky. Jestli se mládež podaří přivést ke sportu, záleží také na iniciativě pedagogů (zejména učitelů tělesné výchovy) především základních a středních škol. Právě ti mají nabídnout schůdnou cestu k plnohodnotnému a aktivnímu životnímu stylu. Vliv jednotlivých výchovných činitelů na pohybovou aktivitu se mění se stoupajícím věkem mládeže. Adolescenti mají různé důvody pro to, co dělají a některé z nich se rychle. Obecně se dá říci, že především vliv rodiny a učitelů v závislosti na čase klesá a vliv spolužáků a kamarádů stoupá. Především tedy kamarádi mají silný vliv na jejich hodnotovou orientaci, postoje, chování, které ale mnohdy může být v rozporu s představami dospělých (Jansa et al., 2005). Dle mnohých výzkumů (např. Frömel et al., 2007) vyplývají určitá východiska, které je žádoucí respektovat při vedení mladých lidí k celoživotním PA: zhoršuje se zdravotní a kondiční stav dětí a mládeže, zužuje se šíře fondu pohybových dovedností, s narůstajícím věkem se snižuje množství PA, k největšímu poklesu dochází v intenzivní PA, chlapci mají více PA než děvčata, a to především ve volném čase, děvčata stráví sezením více času než chlapci, ato především ve školních dnech, o víkendech se rozdíl smazává, s věkem klesá zapojení v organizovaných formách PA, 40

30 ve struktuře PA ubývá s věkem sportovních aktivit, doporučení k PA (3 x 20 minut intenzivní PA a 5 x 30 minut středně intenzivní PA nebo chůze za týden) plní 11,1 % českých adolescentů. V této práci bude pojem pohybová aktivita chápána jako pojem vyjadřující veškerou zaznamenanou pohybovou činnost v tomto výzkumném šetření. Což tedy znamená činnost zahrnující jak sport, tělesnou výchovu, kondiční cvičení, posilování, rekreační a zájmové pohybové činnosti, turistiku, tanec apod. Současně bude sledována ze dvou pohledů: a) množství realizované pohybové aktivity vyjádřené v hodinách za týden zahrnující sport a sportovní aktivity provozované jak ve školním prostředí (tj. v rámci tělesné výchovy), tak i ve volném čase b) forma pohybové aktivity sledující formu a místo realizované sportovní aktivity (ve škole, s rodiči, kamarády, ve sportovním oddílu či kroužku) Rizikové chování adolescentů Součástí naší ankety byly i dvě otázky týkající se alkoholu. Proto jsme zařadili i kapitolu zabývající se touto problematikou. Následující kapitola se zabývá alkoholem u adolescentů, motivačními a rizikovými faktory jeho konzumace Konzumace a rozšíření alkoholu je v dnešní době bráno jako společensky běžný jev a problematika alkoholu se u nás neprávem podceňuje. Je to zřejmě tím, že alkohol účinkuje jen krátkodobě a výraznější projevy jeho nadměrné konzumace se projeví až za určitou dobu pravidelného popíjení. Celosvětově nejvyšší podíl výskytu závažných onemocnění a předčasné smrti v důsledku požití alkoholu dle WHO (Světová zdravotnická organizace) má evropský region. Většina adolescentů velmi špatně snáší svízelné situace, jejich psychika dozrává, to vše může mít za následek špatné vyrovnávání se s náročnějšími situacemi, to vše může vyústit až v rizikové formy chování. Nejčastěji jde o konzumaci alkoholu, kouření a v nejtěžších případech i užívání drog. 41

31 Podle Bártlové (2005) je důležitou a nepostradatelnou součástí prevence rizikového chování v období dospívání rodina. Pokud jedinec neprošel plnohodnotnou socializací v rodině, jsou omezeny jeho možnosti vyrovnání se se svým sebehodnocením a konflikty a jedinec mnohem snáze podlehne vlivu návykovým látek. Na zvyšování tohoto nebezpečí se podílí především reklama, volná nabídka zdarví poškozujících látek a v neposlední řadě kumulace negativních podnětů jako jsou především nevhodní kamarádi, žárlivost a nedostatek zájmů. Bártlová (2005) dále uvádí fakt, že závislost na návykových látkách se u mladistvých vytváří velmi rychle. Svou roli sehrávají i ve velké míře dědičné vlivy, sociální zázemí a prostor, ve kterém se mladý člověk pohybuje. Prostředí, které má na adolescenta největší vliv je beze sporu parta kamarádů a škola, které ovšem nemusí na jedince působit pouze negativním směrem, ale mohou působit i velmi pozitivně, např. dobrou osvětou ve škole, která je zaměřena a upozorňuje na negativní účinky alkoholu. Pravděpodobnost podlehnutí vlivu návykových látek se dle Bártlové (2005) zvyšuje, pokud skupina, která je mladistvému jedinci velmi blízká vytváří k těmto formám chování nátlak. Jedná se o tzv. peer- group, kde je význam skupiny vrstevníků zásadní. Hlavním bodem je solidárnost ve skupině a protest proti stanoveným formám života. Adolescenti touží být nezávislí na svém okolí a zejména na rodičích. Existuje mnoho motivačních faktorů, které mají vliv na konzumaci alkoholu u adolescentů. Například Melgosa (2004) uvádí, že adolescenti začínají konzumovat alkohol proto, aby napodobili ostatní členy vrstevnické skupiny. Jde o snahu adolescentů odlišit se a současně se ztotožnit s partou. Pipeková (Pipeková, 1998) vidí počátek s identifikací s určitou subkulturou nebo únik z obtížných podmínek současné společnosti. Autorka dále uvádí, že alkohol uvolňuje psychické napětí, snižuje úzkost a tím tedy uvolňuje od špatné nálady. Melgosa (2004) potvrzuje tvrzení, že alkohol skutečně přivádí člověka do stavu, kdy se cítí příjemně. Člověk obvykle hledá v alkoholu zdroj jakési euforie, tj. příjemnou náladu, úlevu, odstranění napětí, snahu dodat si odvahy apod. Společnost se snaží mladistvé před alkoholem chránit zákonem. Věková hranice pro podávání alkoholických nápojů mladistvým je ve vyspělých zemích obvykle 18 let a 42

32 více. V České republice je to podle 379/2005 Sb. 18 let, zatímco třeba v USA nebo Japonsku je to až 21 let. Tato hranice nebyla stanovena nahodile, má to své důvody. U mladistvých dochází mnohem rychleji k intoxikaci i po nízkých dávkách, dříve vzniká závislost, bývají vyšší sklony k násilí, agresivitě, trestné činnosti a k dalším formám rizikového chování (Nešpor, 2006). Je to dáno tím, že mladý organismus se stále vyvíjí, především játra nejsou schopna alkohol odbourávat, tak rychle jako u dospělého člověka. Ale nejen vyzrálost jater, ale také jiných orgánů, jako jsou třeba ledviny, mozek, či oběhový systém, mají vliv na vstřebávání alkoholu (www. spektrumzdravi.cz) 2.8 Volný čas V dnešní době máme mnoho různých definic, jež vystihují pojem volný čas. Spousta (1996) chápe volný čas jako: veličinu, pro kterou je charakteristický znak svobody, přičemž svoji hodnotu získává jedině v poměru k pracovní či mimopracovní činnosti. Dle Slepičkové (2005) zní definice volného času takto: Volný čas lze v souhrnu definovat jako dobu, časový prostor, v němž jedinec nemá žádné povinnosti vůči sobě a ani druhým lidem, a v němž se pouze na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí věnuje vybraným činnostem. Tyto činnosti ho baví, přinášejí mu radost a uspokojení a nejsou zdrojem trvalých obav či pocitů úzkosti. Tyto obecné charakteristické znaky volného času umožňují snáze pochopit, jakou pozici zaujímá v životě člověka pohybová aktivita a sport, ale také například hraní her na počítači, sledování filmů či seriálů apod. Jak uvádí Slepičková (2001) adolescenti tvoří velmi početnou a svým životním stylem významnou skupinu společnosti. Období adolescence představuje přechod k dospělosti, který je podmíněný jak individuálními charakteristikami každého jedince, tak prostředím, v němž se pohybuje. Součástí tohoto prostředí jsou i záležitosti spojené s volným časem a sportem. Prostřednictvím zájmů a zálib ve svém volném čase adolescenti získávají určitý náhled na svět, vytvářejí se u nich hodnoty a normy, které je provázejí v dalších etapách jejich života. 43

33 Slepičková (2001) dále uvádí, že jedinci, kteří se pravidelně a přiměřeně věnují pohybové aktivitě, sportu se těší lepšímu zdraví. Sportující mají větší tendenci dodržovat zásady zdravého životního stylu. Mnohem snáze se vyrovnávají s psychickým stresem a nepříznivými životními situacemi. Podle mnohých výzkumů (např. Bunc, 2004) došlo k poklesu realizovaných pohybových aktivit (dále jen PA) bez ohledu na věk a pohlaví o 30 %. Příkladem je zjištění, že děti ve věku 10 let věnují PA 7,7 hod/týdně (Bunc, 2004). Jiné výzkumy se zabývaly staršími jedinci a výsledky nejsou nijak potěšující 14letí chlapci se věnují PA pouze 2,4 hod/týdně, dívky 2,28 hod/týdně. U starších adolescentů ve věku 18 let je to již jen 1.53 hod/týdně, respektive 1,34 hod/týdně (Bunc, 2009). Sledováním objemových a frekvenčních ukazatelů pohybových aktivit a inaktivit dětí a mládeže se v posledních letech věnuje celostní vědecký kolektiv pod vedením Frömela (Frömel, 2006). 2.9 Výživa Správná a vyvážená strava může značně podpořit zdraví člověka a u sportovců může mít značný vliv na sportovní výkon. Jídlo, které přijímáme, nám dodává energii a stavební látky nutné k životu, doplňující tkáně našeho těla. Zároveň umožňují průběh energeticky náročných tělesných pochodů. Energie je potřebná pro všechny biosyntetické reakce a pro udržení vnitřního prostředí organismu. Po splnění všech bazálních potřeb organismu je další energie zapotřebí pro činnost svalů, ať už s pracovním, rekreačním nebo sportovním záměrem (Maughan, Burke, 2006). Mezi jednotlivé složky, které tvoří celkovou spotřebu energie jedince patří: (Maughan, Burke, 2006). bazální metabolický obrat v klidovém stavu organismu, tj. bazální metabolismus (energie potřebná na udržení tělesného systému) termický vliv stravy (zvýšení energetického výdeje po příjmu potravy, které je dané trávením, vstřebáváním a metabolismem potravy a živin termický vliv fyzické aktivity zahrnující energii potřebnou ke spontánním pohybům i k plánované svalové činnosti, jakou je cvičení 44

34 energetické nároky na růst Každodenní strava musí jedinci (pravidelně intenzivně sportujícímu i nesportujícímu) zajistit energii i živiny potřebné k jeho optimalizaci a mluvíme-li o sportovci, tak k výkonu během tréninku a poté k rychlé obnově sil. Již po ránu je příjem energie velmi důležitý, vynechání snídaně je jedna z největších chyb, které se může člověk dopustit, je nejdůležitějším jídlem dne. Snídaně bohatá na kvalitní zdroje potravin, je především pro sportovce s vysokým energetickým výdejem ten nejlepší vstup do nového dne. Celkový objem tréninku zvyšuje energetické nároky oproti běžnému každodennímu životu a u některých jedinců může toto navýšení představovat až 50 % celkového denního příjmu energie (Maughan, Burke, 2006) Energetický příjem a výdej energie Zdravá výživa a dostatečný pitný režim, jsou velmi důležitou součástí aktivního životního stylu (AŽS). Dle mnohých výzkumů (např. Bunc, 2008; Pařízková, Lisá et al., 2007) je za nejčastější příčinu vzniku nadváhy a obezity považována pozitivní energetická bilance ΔE, která je dána vztahem: ΔE=E příjem - E výdej Je třeba, ale říci, že dle mnohých šetření u nás i v Evropě v současné době dochází ke stagnaci energetického příjmu, ale významně se snižuje energetický výdej zastoupený pohybovou aktivitou (Bunc, 2008). Velmi důležitá je také pravidelnost v jídle během dne. Což tedy znamená, že by měl být kladen důraz na pravidelný příjem potravy po celý den, dle odborníků je nejlépe rozdělit příjem do pěti hlavních jídel. Řada studií (Kovářová et al., 2001; Vignerová, Bláha, 2001), kteří se zabývají stravovacími zvyklostmi dětí a mládeže, potvrzují, že u nich převládá velmi nepravidelný příjem potravy během dne. Především vynechání snídaně a nahrazování tohoto deficitu v odpoledních či večerních hodinách se jeví jako problematické. Je dokázané dle mnohých studií, že lidé, kteří pravidelně snídají, mají menší sklon k rozvoji obezity a s ní spojených onemocnění. Důvodem příznivého účinku snídaně je její sytící účinek, což v další fázi dne snižuje potřebu energeticky bohatých potravin, které zvláště jsou-li v nadbytku, zatěžují metabolické procesy těla, dochází ke zvyšování tělesné hmotnosti a v mnohých případech až k nadváze a obezitě. 45

35 Další důležitou součástí zdravé výživy je pitný režim. Doplňování vody a iontů je nedílnou součástí výživy. Voda tvoří velkou část těla všech živých organismů, je zároveň rozpouštědlem, transportním i chladícím médiem celé živé soustavy. Optimální množství vody v organismu je zcela nezbytným předpokladem dokonalého krevního oběhu (hemodynamiky), iontové rovnováhy, transportu potřebného množství kyslíku ke tkáním, veškeré výměny látkové (Jirka, 1990). Voda představuje základní složku živého organismu. Lidské tělo obsahuje % vody. Množství celkové tělesné vody je u žen nižší %, u mužů % celkové hmotnosti (Novotná, Čechovská, Bunc, 2006). Prakticky každý proces probíhající v organismu je závislý na zabezpečení těla vodou, ať již jde o trávení, oběh či vylučování. Voda je zároveň základním nosným médiem pro živiny v celém těle a je tudíž nutná pro všechny stavební funkce organismu. Voda pomáhá udržovat normální tělesnou teplotu a je nezbytná pro vylučování odpadních látek z těla ( Balch, Balch, 1998.) Rozdělení a změny organismu jsou vázány na dva hlavní kationty: Sodík Draslík Intracelulární tekutina (40 %) je vázána na draslík. Extracelulární, zastoupená v krvi a mezibuněčných prostorech (20 %) je vázána na sodík (Mandelová, Hrnčiříková, 2007). Je důležité udržovat rovnováhu mezi příjmem a výdejem tekutin. Optimální množství se pohybuje kolem 2 litrů za den (u dospělého člověka přibližně 40 ml/kg tělesné hmotnosti), samozřejmě u sportovce s pravidelnou fyzickou zátěží bude potřeba tekutin vyšší (viz tabulka 4). 46

36 Tabulka 4. Ztráta tekutin. Zdroj: (Mandelová, Hrnčiříková, 2007) Při normální teplotě Během delší práce V horkém počasí (ml.den -1 ) (ml.den -1 ) (ml.den -1 ) Kůže Dýchání Moč Pot Stolice CELKEM Proto je nutné přijímat tekutiny v dostatečném množství s přihlédnutím na individuální požadavky každého člověka (věk, pohlaví, zdravotní stav, fyzickou aktivitu, teplotu okolního prostředí apod.) Pitný režim by měly tvořit nekalorické nápoje především voda, nejlépe minerální s nízkou až střední mineralizací, s vyváženým poměrem minerálů. Za nevhodné je považována konzumace cukrem slazených nápojů (např. coca-cola, ovocné šťávy a 100 % džusy), tento příjem tekutin vede ke zbytečnému nárůstu energetického příjmu, který může mít velmi negativní následky projevující se nárůstem tělesné hmotnosti (Coufalová, 2009). Příjem energie v denní dávce stravy je individuální záležitost, která je dána především věkem, pohlavím, výškou, váhou a pohybovou aktivitou. Standardní je pokud se příjem energie rovná energetickému výdeji. Energetický výdej je tvořen 3 složkami: (Hainer, V., Kunešová, M. et al.,1997). bazálním (klidovým) metabolismem (zkratka BMR z anglického basal metabolic rate) - je základní látková a energetická přeměna nutná pro zachování životně a bezprostředně důležitých funkcí. Na celkovém výdeji se podílí z % postprandiální výdej je výdej energie spojený s trávení. Na celkovém trávení se podílí z 8 12 % výdej na úhradu pohybové aktivity se podílí na celkovém výdeji z %, v závislosti na objemu, intenzitě a frekvenci pohybové aktivity 47

37 Základní podmínkou zachování přiměřené hmotnosti u dospělého člověka, je stav, kdy příjem energie odpovídá energetickému výdeji tzv. energetická rovnováha. Energetický výdej lze zjistit, buď přímou, nebo nepřímou kalorimetrií. Přímá kalorimetrie je v praxi využívána minimálně, protože se jedná o metodu technicky i finančně náročnou. V praxi se proto využívá spíše nepřímé kalorimetrie. Jedním z nejjednodušších způsobů, jak vypočítat odhadem bazální metabolismus je využití tzv. Herris - Benedictovi rovnice: Pro ženy: BMR (kcal) = (9,6 hmotnost v kg) + (1,8 výška v cm) - (4,7 věk v letech) V praxi se pro výpočet energetického výdeje za 24 hodin využívá tabulek (viz. tabulka 5), kde k jednotlivým činnostem vyhledáváme hodnotu tzv. náležitého bazálního metabolismu (nál. BM). Ten procentuálně vyjadřuje o kolik je hodnota jednotlivé činnosti náročnější než je hodnota bazálního metabolismu (100%). Výpočet energetického výdeje ( kj ): Energetický výdej (kj) = doba činnosti (hod) * % nál.bm * BM (kj*hod -1)

38 Tabulka 5. Průměrné zvýšení energetického výdeje u habituálních aktivit. Zdroj:(upraveno dle Heller, 2005) Pohybová aktivita/sport % nál. BM Pohybová aktivita/sport % nál. BM Chůze 4 km/hod 290 Tenis 825 Chůze 7 km/hod 520 Squash 1000 Běh 10 km/hod 950 Aerobic 660 Běh 14km/hod 1280 Gymnastika 620 Cyklistika 20km/hod 800 Volejbal 650 Plavání 1,8 km/hod 530 Vysokohorská turistika 620 Plavání 3 km/hod 1000 Sjezdové lyžování 1000 Celkový výdej energie tedy rozhodujícím způsobem určuje vykonávaná pohybová aktivita v závislosti na jejím objemu a intenzitě. Ta pak navyšuje hodnoty bazálního metabolizmu. Pro výpočet celkové energetické potřeby organizmu je potřeba hodnotu BMR (nejmenší množství energie nutné k zajištění základních funkcí organismu) zvýšit o energetický příjem potřebný k pokrytí denních pohybových aktivit. Pro zjednodušení lze hodnotu BMR vynásobit koeficientem dle denní aktivity a pohlaví z následující tabulky 6. 49

39 Tabulka 6. Koeficienty dle pohybové aktivity a pohlaví. Zdroj: ( Hodnocení náročnosti intenzity Muži Ženy Žádná 1,4 1,4 Lehká (méně než hodinu denně) 1,5 1,5 Mírná (hodinu denně) 1,7 1,6 Střední (1 2 hodiny denně) 1,8 1,7 Těžká (více jak dvě hodiny denně) 2,1 1,8 Studie zabývající se energetickým výdejem jednotlivých sportovních disciplín udávají hodnoty, které ovšem redukují individuální variabilitu (závislost na věku, pohlaví, velikosti a složení těla, trénovanosti, stavu výživy, klimatických podmínkách apod.) Výživa a pohybová aktivita Každý pohyb těla vyvolává spalování energie, která původně pochází z jídla, jež jste snědli. Veškerá potrava musí být strávena a metabolizována, aby mohla organismu poskytnout živiny a energii. Živiny poskytují palivo pro svaly, dále jsou důležité pro tvorbu hormonů a jsou nutné pro funkční imunitní systém; v případě proteinů pak slouží jako stavební kameny, které jsou využívány k budování a opravě svalů a dalších struktur v těle (Skolnik, Chernus, 2010). Pohybová aktivita a vyvážená strava je prevencí onemocnění související se stárnutím, lze říci, že se jedná ve skutečnosti o onemocnění způsobená nedostatečnou aktivitou a nevhodnou výživou. Nevhodná strava, tedy může zdraví jedince poškodit, ale na druhou stranu nás může správná strava ochránit. Racionálním přístupem ke stravování investujeme do svého zdraví, kondice a výkonnosti. Lze tedy říci, že pohyb a výživa se vzájemně ovlivňují a jejich kombinace přispívá k udržení dobrého zdravotního stavu i jeho zlepšení. Energetický výdej dospělých mužů/žen je přibližně KJ a s věkem (přibližně od 30 let) klesá. Těžká fyzická zátěž (trénink či závod) zvyšuje průměrný 50

40 denní výdej o KJ za hodinu v závislosti na hmotnosti daného jedince, délce zátěže, typu a intenzitě sportovního výkonu (Havlíčková et al., 2006) Potravinová pyramida Potravinová pyramida je vyjádření nutričních standardů a obecných výživových doporučení ve formě konkrétních potravinových komodit a jejich množství v podobě počtu typických porcí. Potravinová pyramida byla odborníky vytvořena jako názorná pomůcka výživových doporučení. Skládá se ze 6 potravinových skupin, které jsou rozděleny do 4 pater (viz. obrázek 2). Ke každé potravinové skupině je napsán doporučený počet porcí, které by měl člověk za den zkonzumovat. Velikost porce je tedy jasně definována. Obecně platí, že v největším množství a nejčastěji máme jíst potraviny umístěné v dolní části pyramidy. Směrem k vrcholu pyramidy se snižuje doporučená frekvence potravinových porcí. Potravinová pyramida tedy názorně vysvětluje nejen skladbu, ale také doporučené množství a poměr druhů potravin ve vyváženém jídelníčku. Obrázek 2. Potravinová pyramida. Zdroj: ( 51

41 První patro pyramidy (tzv. základna) obiloviny, rýže, pečivo, těstoviny Základem stravy by měly být potraviny vyrobené z obilnin, mezi tyto potraviny řadíme například pečivo, těstoviny, rýži, ovesné vločky apod. Tato potravinová skupina je velmi bohatá na minerální látky, polysacharidy (složené cukry např. škrob v rostlinných potravinách), vitamíny a vlákninu. Denně bychom měli sníst 3 6 porcí obilovin s preferencí celozrnných. Celozrnné výrobky obsahují více obalovaných vrstev zrna, více bílkovin, vitamínů a minerálních látek. V poslední době se na našem trhu objevují i obiloviny méně známé jako je proso, špalda, bulgur, pohanka, kamut, amarant aj. Tyto obiloviny mají jisté předosti pro naše zdraví. Například pohanka je zajímavá svojí vyváženou skladbou aminokyselin. Celkem pohanka obsahuje 18 různých druhů aminokyselin. Pohanka a její produkty obsahují 3,4-5,2% celkové vlákniny, přičemž asi 20-30% je rozpustných. Konzumace pohanky může mít pro obsah vlákniny důležitou úlohu v prevenci a léčení vysokého krevního tlaku a zvýšené hladiny cholesterolu. Pohanka je důležitým zdrojem zinku, mědi, selenu, manganu a jiných stopových prvků. Pohanka je nejlepším přírodním zdrojem rutinu, který je důležitý pro cévní pružnost. Pro ukázku příklad jedné porce: - 1 krajíc chleba (60g) - 1 rohlík či houska - 1 kopeček vařené rýže či vařených těstovin (125g) - 1 miska ovesných vloček či müsli Druhé patro pyramidy ovoce a zelenina Ovoce ovocem nazýváme jedlé plody a semena stromů, keřů a bylin. Můžeme je konzumovat buď v syrovém stavu, nebo zpracované. Je třeba ale zdůraznit, že sladké marmelády již neřadíme do tohoto patra pyramidy. Ovoce je výborným zdrojem sacharidů. Obsah bílkovin a tuků je zanedbatelný. Hlavní složkou ovoce je voda. Ovoce je kvalitním zdrojem vitamínů a minerálů. Nesmíme zapomenout na již zmiňovanou vlákninu, zejména na její jeden druh, který se nazývá pektin, jeho pozitivní vliv na zdraví se projevuje především snížením hladiny cholesterolu v krvi. Denně bychom měli sníst 2 4 porce čerstvého ovoce. 52

42 Příklad jedné porce: - jablko, pomeranč, banán - miska jahod, borůvek či jiného bobulového ovoce - sklenice neředěné 100 % ovocné šťávy Zelenina zelenina jsou jedlé části, zejména kořeny, bulvy, listy, nať, květenství a plody víceletých rostlin. Hlavní složkou zeleniny je rovněž voda. Obsah bílkovin a tuku je podobně jako u ovoce velmi zanedbatelný. Zelenina je také dobrým zdrojem vlákniny. Do této skupiny řadíme i brambory. Denně bychom měli sníst 3 5 porcí čerstvé zeleniny. Příklad jedné porce: - velká paprika, mrkev, dvě rajčata - miska salátu či čínského zelí - půl talíře brambor - sklenice neředěné zeleninové šťávy Třetí patro pyramidy mléko a mléčné výrobky, maso a masné výrobky, luštěniny, vejce, ryby Mléko a mléčné výrobky mléko a mléčné výrobky mají vysokou výživovou hodnotu. Mléko je zdrojem velmi kvalitních bílkovin. Ze sacharidů obsahuje mléko výlučně laktózu. Mléko je zdrojem vitaminu A, D, vitaminů skupiny B a minerálních látek, zejména pak vápníku. Denně bychom měli přijmout 2 3 porce mléka či mléčných výrobků. Příklad jedné porce: - sklenice mléka 250 ml - kelímek jogurtu 200 g - sýr cca 50 g Maso a masné výrobky význam masa je ve výživě značný, i když je třeba říci, že nadměrný příjem může mít na zdraví člověka negativní vliv. Maso je bohaté na 53

43 bílkoviny. V mase je rovněž obsažen tuk, jehož množství ale značně kolísá v různých druzích. Maso je bohaté především na železo a zinek. Masné výrobky (tepelně opracované, tepelně neopracované, trvanlivé uzené, vařené, fermentované, polotovary, konzervy) nejsou z výživového hlediska vhodné. Tyto jmenované potraviny obsahují vysoké množství soli a tuku. Ryby a ostatní vodní živočichové a výrobky z nich, jsou z výživového hlediska velmi cenné. Vedle plnohodnotných bílkovin jsou zdrojem i minerálních látek jako je fosfor, jód a vitamínů D a A. Velmi vysokou biologickou hodnotu má i rybí tuk, protože obsahuje mnoho nenasycených mastných kyselin, které hrají důležitou roli v prevenci srdečně cévních onemocněních. Ryba či rybí produkty by se dle odborníků měli na našem jídelníčku objevit minimálně 2 x týdně. Příklad jedné porce: - drůbeží, krůtí či jiný druh masa (80g) - 1 miska sójových bobů - vařené bílky Vrchol pyramidy sladkosti, volné tuky, sůl Sladkosti jsou zdrojem především jednoduchých cukrů a také tuků, což tedy znamená, že tělu slouží jako tzv. prázdné kalorie. Jednoduché cukry jsou rovněž potravou pro bakterie dutiny ústní, které jsou zodpovědné za tvorbu zubního kazu. Konzumaci sladkostí je třeba co nejvíce omezit. Tuk tuky jsou velmi důležitou složko potravy, rozpouští se v nich vitaminy rozpustné v tucích a to A, D, E, K. Tuk se dále podílí na regulaci teploty a dále ochraňuje orgány před nárazy. Jsou zdrojem nepostradatelných mastných kyselin. Sůl dodává pokrmům chuť a díky jodizaci soli je v ní obsažen tolik potřebný jód. Denní příjem soli by ale neměl přesáhnout 5g. Je třeba upozornit, že sůl je obsažena i v řadě potravin, které kupujeme, příkladem může být pečivo, sýry či již zmiňované masné výrobky ( Zdravá výživa a správná skladba potravy a s tím související pitný režim jsou důležitou součástí AŽS. Jak již bylo uvedeno výše nejčastější příčinou vzniku nadváhy 54

44 a obezity je pozitivní energetická bilance a dále nevhodná skladba a zpracování potravy. Potravinová pyramida nám tedy ukazuje, co by mělo tvořit základ jídelníčku a naopak čeho bychom se měli vyvarovat nebo jíst jen v omezeném množství. Jednou z možných pohybových aktivit, kterou lze provozovat, jak závodně tak rekreačně ve volném čase je tenis. Tenis je sportovní hra, která je v současné době velmi oblíbená a rozšířená po celém světě Tenis Tenis bezpochyby patří mezi nejrozšířenější sporty na světě. Vrcholové turnaje sledují milióny diváků po celém světě a obdivují tenisové umění hráčů, kteří zarputile bojují o každý míč. Ať už jde o závodní nebo rekreační formu tenisu, každý zápas vyžaduje velkou fyzickou a psychickou odolnost. Aby byl hráč komplexní, musí zvládnout všechny složky tenisové přípravy techniku, taktiku, psychickou připravenost a kondici, velkou roli také hrají somatické předpoklady sportovce. O tenisu se říká, že může být sportem na celý život. Tenisová příprava začíná již od školních let (v některých případech i mnohem dříve) a pokud člověk kouzlu tenisu propadne, může jej hrát až do poměrně vysokého věku. Tenis je sportem celoročním, v zimě lze v současné době hrát ve velkém množství tenisových hal. Dalším pozitivním faktorem je, že je to sport bezkontaktní, tak že nedochází ke zranění hráčů, které by byly způsobené protihráčem nebo v horším případě spoluhráčem, jako je tomu v kolektivních sportech. Sportovní hry jsou specifické určitou nepravidelností herního děje a intervalových charakterem zatížení. Zejména sportovní hry síťového typu, kde není doba utkání předem stanovena, jsou často pro organizátory soutěží či mediální přenosy obtížně plánovatelné. Pro trenéry a sportovce navíc není přesně znám ani pohybový obsah následujícího utkání, který je ovlivněn jak vnějšími podmínkami (povrch dvorce, počasí) tak i herním stylem a úrovní soupeře. Jak tedy nejlépe svého svěřence či sám sebe na utkání připravit? Existují určité faktory, které ovlivňují náš sportovní výkon. 55

45 Charakteristika sportovní výkonu v tenise Působením vlivů vrozených dispozic, prostředí a záměrného tréninku se postupně vytváří skladba psychofyzických předpokladů k různým typům sportovních činností. Z teoretického hlediska je možné tento komplex chápat jako celek, složený z dílčích vzájemně propojených částí (Dovalil, 2009). V každém sportu, jehož velkou část tvoří pohybová složka, jsou nějaké požadavky na somatické, kondiční, technické, taktické a psychické faktory. Každý z nich se větší či menší měrou podílí na podaném výkonu V několika posledních desetiletích se setkáváme s velkým množstvím teoretických studií, jež vytvářejí hypotetické struktury sportovního výkonu s ohledem na konkrétní sportovní odvětví či disciplínu. Řada prací z oblasti sportovního tréninku (např. Choutka, Dovalil, 1991; Dovalil et al., 2002; Groser, Zintl, 1994) se snaží postihnout strukturu sportovního výkonu v nejobecnější úrovni vztahů mezi množinou všech myslitelných faktorů, které tento výkon ovlivňují. Z moderní teorie s ohledem na tenis se zdá jako nejadekvátnější formulace struktury sportovního výkonu, která je uvedená na obrázku 3: Faktory somatické zahrnují konstituční znaky jedince, vztahující se k příslušnému sportovnímu výkonu. Faktory kondiční tj. soubor pohybových schopností. Faktory techniky souvisejí se specifickými sportovními dovednostmi a jejich technickým provedením. Faktory taktiky součást tvořivého jednání sportovce ( činnost myšlení, paměť, vzorec jednání jako taktické řešení). Faktory technické účelný způsob řešení pohybového úkolu Faktory psychické zahrnují kognitivní, emoční a motivační procesy uplatňované v řízení a regulaci jednání a vycházející z osobnosti sportovce. 56

46 Obrázek 3. Struktura sportovního výkonu. Zdroj:(Grosser, Zintl, 1994) Pojetí sportovního výkonu podle Dovalila et al., (2002) je v rozsahu vymezených faktorů podstatně užší a model struktury se omezuje pouze na faktory bezprostředně související s vlastním sportovním výkonem (viz. obrázek 4). Obrázek 4. Struktura sportovního výkonu. Zdroj: (Dovalil et al., 2002) 57

47 Podle Vaverky a Černoška (2007) je dosažení nejvyšší úrovně výkonnosti podmíněno vysokou úrovní všech faktorů ovlivňující výkon. Vzhledem k tomu, že spektrum nezbytných faktorů výkonnosti je široké (motorické, somatické, technické, psychologické, taktické), dosahují vysoké úrovně výkonnosti hráči s rozdílnou skladbou a rozdílnou úrovní jednotlivých oblastí trsů faktorů. Tenis lze proto zařadit do skupiny sportovních disciplín, v nichž výkon hráče závisí na širokém rozsahu nejrůznějších faktorů vnitřních (úroveň pohybových předpokladů, psychické a morální kvality sportovce, úderová technika, herní zkušenosti atd.) a vnějších (hřiště, povrch, míče, raketa, světelné a povětrnostní podmínky, obuv atd.). Tenis je rozmanitá pohybová činnost s velkým okruhem nároků na motorické a funkční, psychické a taktické kvality hráče. Na rozdíl od kolektivních sportů (fotbal, volejbal) je výkon v tenisu závislý pouze na jednom hráči, se specifickou skladbou pohybových schopností a předpokladů Charakteristika tenisu z pohledu zatížení hráče Tenis je hra, která se vyznačuje opakovanými, krátkodobými intenzivními akcemi, které jsou přerušovány krátkými intervaly pro odpočinek mezi údery a delšími pauzami mezi výměnami a při výměně stran. Pro tenisové zatížení je energie zajišťována všemi třemi energetickými systémy. Z toho tedy vyplývá, že tenis je primárně anaerobní laktátová aktivita. Hráči tento systém využívají přibližně ze 70 % času, kdy je míč ve hře. Současně je to i anaerobní laktátová aktivita. Hráči tento systém využívají během asi 20 % času, kdy je míč ve hře. Nejmenší zastoupení energetického krytí představuje aerobní energetický systém, využití tohoto systému představuje přibližně 10 % z celkového času, kdy je míč ve hře (Crespo, Miley, 2001). Oxidativní systém má však význam pro rychlejší regeneraci mezi jednotlivými body i pro postupné zvyšování objemu (Schöborn, 2006). Z pohledu energetické náročnosti je tenis řazen mezi sporty se střední intenzitou zatížení, někdy se ale můžeme setkat ve dvouhrách také se zatížením submaximálním až maximálním (Kočíb in Táborský, 2007). Charakteristické je střídání intervalů zatížení (míč je ve hře, děj hry) a odpočinku (míč je mimo hru, děj přerušení) v poměru 1:3 až 1:5 podle herního stylu hráčů a vlastností povrchu dvorce. Z hlediska psychiky jsou na hráče kladeny vysoké požadavky na psychickou odolnost, v závodním tenisu se hráč musí vyrovnávat se značnou psychickou zátěží. Důležitá je rychlost a přesnost vnímání 58

48 a rozhodování, odhad vzdálenosti v prostoru a kinestetická citlivost. Psychická stránka tenisu však není tématem této práce, proto ji dále již nebudeme věnovat pozornost. Většina autorů se shoduje v názoru, že oběhové zatížení v tenise se pohybuje na úrovni % maximální srdeční frekvence (SF max). Průměrné hodnoty při zápase činí tepů/min a to bez ohledu na délku trvání zápasu. Studie dokazují, že hodnoty u žen jsou vyšší než u mužů. Věk podle různých výzkumů nehraje roli a co je překvapivé ani úroveň herních dovedností. Při sledování dynamiky je patrné, že kolísání průměrných hodnot není příliš velké (± 10 tepů). Nebyly nalezeny ani významné rozdíly mezi podávajícím hráčem či hráčkou a přijímajícím (± 5-10 tepů) (Schöborn, 2006) Determinaty sportovního výkonu Každý sport je charakterizován specifickou množinou faktorů podílejících se na výsledku sportovního výkonu. Sportovní výkon nejvyšší kvality je determinován vyrovnaným spektrem všech potřebných vlastností a schopností (tělesných, motorických, technických, psychických, taktických apod.) s pojených s vysokou úrovní těchto faktorů. Vrcholového sportovního výkonu může být dosaženo pouze tehdy, pokud nemá sportovec nedostatek v některé oblasti faktorů, které podmiňují sportovní výkon (Vaverka, Černošek, 2007). V té nejjednodušší kvantifikaci jsou tělesné rozměry dány tělesnou výškou a hmotností, můžeme je tedy považovat za základní biomechanické faktory, které ovlivňují výsledek sportovního výkonu v různých druzích sportů rozdílným způsobem. Lze tedy říci, že sportovní disciplína provozována na nejvyšší vrcholové úrovni přirozeným způsobem eliminuje ty sportovce, kteří bohužel nedisponují potřebnými parametry základních tělesných rozměrů, jež jsou základem pro dosažení špičkového sportovního výkonu. Zatímco tělesná výška je velmi významně stanovena geneticky, tělesná hmotnost lze poměrně úspěšně ovlivnit řadou faktorů (strava, druh pohybové aktivity apod.) (Vaverka, Černošek, 2007). S tělesnou hmotností souvisí aktivní tělesná hmota svaly. Pokud, chce tenista dosáhnout vysoké akcelerace, je nezbytné, aby měl vysokou úroveň startovní explozivní síly na jedné straně a na druhé straně s ohledem na elementární biomechanickou 59

49 zákonitost by měl minimalizovat celkovou tělesnou hmotnost. Podíváme li se na vrcholové tenisty zejména na jejich dolní končetiny, můžeme zpozorovat podobnou konfiguraci svalů jako u sprinterů. Vysvětlení je jednoduché, neboť pohybové činnosti, které musí každý tenista provádět, obsahují prvky typu start brzdění split step a tyto akce velmi rozvíjí svalovou hmotu dolních končetin potřebnou k realizaci pohybových manévrů tenisty. Koordinace a optimalizace síly při úderu je klíčovým faktorem. Z toho plyne, že svalová vybavenost horní poloviny těla musí být optimální, tj. ani přemíra objemných svalů, ale ani jejich minimum. Je nutná pouze taková hmotnost horní poloviny těla, která je potřebná ke kvalitnímu provedení úderu. Jak uvádí Veverka a Černošek (2007) základní zásada spočívá v následující tezi: Tělesná hmotnost vrcholového tenisty je optimální v tom smyslu, že umožňuje sprinterské výkony při startech a brzdění, adekvátní razanci běžných úderů a maximální razanci podání za podmínky, že tenista nemá ani gram hmotnosti navíc, než je úroveň potřebná k vrcholovému výkonu. Je všeobecně známo, že jedinci vysoké postavy jsou méně pohybliví a jejich obratnost je na nižší úrovni. Ve všech odborných literárních zdrojích je uváděna koordinace (obratnost) jako jeden z nejvýznamnějších faktorů tenisové hry. Avšak, tělesná výška hraje podstatně významnou úlohu při realizaci úderů zyyšuje se rozsah paží, hráč tedy pokrývá větší prostor dvorce při hře na síti, při smeči, při dosahu na míč v extrémní situaci. Ideálním předpokladem pro současný vrcholový tenis u žen je výška zhruba kolem cm. Tyto hráčky opírají svoji hru především o razantní 1. servis, který je velmi prudký a velice těžce se riternuje. V současné době se ve vrcholovém tenisu tedy prosazují hráčky s vyšší tělesnou výškou. Důkazem je tomu současná ženská tenisová špička (Top 10). Tělesná výška hráček v první desítce žebříčku WTA, klesla pod 170 cm jen v jednom případě (Sara Errani, umístění 6.). Především při podání je vyšší tělesná výška výhodou. Tenisové podání se nachází v centru pozornosti trenérů i vědeckých pracovníků. Existuje velké množství vědeckých studií, které se zabývají touto problematikou. Příkladem může být studie, kterou ve své knize uvádí Vaverka a Černošek (2007), výsledky analýzy rychlosti servisu u dvou hráčů naznačily, že rozdíl v tělesné výšce obou hráčů koresponduje s rozdílem 60

50 v rychlosti podání. A to i přesto, že se jejich tělesná výška liší o pouhé 2 cm - byly rozdíly v rychlosti podání velmi výrazné. Hráč, který je o pouhé 2 cm vyšší než druhý hráč dosáhl vyšší rychlosti podání, jak u prvního, tak u druhého podání. Závěrem tedy uvádějí fakt, že se zvyšující se tělesnou výškou se zvětšuje aktivní plocha podání i velikost úhlu servisu a hráč může při stejné pravděpodobnosti úspěšnosti servisu podávat větší rychlostí. Naopak hráči menších postav mají k dispozici menší aktivní plochu podání a při stejné pravděpodobnosti úspěšnosti servisu musí podávat menší rychlostí, aby při větším zakřivení balistické křivky míč dopadl do pole podání. Hlavním limitem rychlosti servisu tedy není schopnost hráče servírovat vysokou rychlostí, ale vyšší odbití míče, která umožňuje vyšším hráčů servírovat větší rychlostí. Závěrem lze tedy říci, že vyšší tělesná výška zvýhodňuje hráče a hráčky při některých herních situacích (podání, smeč či hra na síti), lze ji (spolu s hmotností) považovat za faktor ovlivňující sportovní výkon v tenise, nikoli však za faktor limitující (Zháněl, 2006) Shrnutí teoretických poznatků Z literárního přehledu vyplývá, že celý svět se dlouhodobě potýká se zvyšujícím se počtem lidí trpící nadváhou a obezitou. Tento nárůst hmotnosti se bohužel, ale netýká jen dospělých, ale již také dětské populace a následně populace mladistvých tedy adolescentů. Člověk je geneticky předurčen k tomu, aby se hýbal, lidské tělo je schopné akceptovat velký objem pohybu a dokonce ho i ke svému správnému fungování potřebuje. Tělesné složení je velmi silně geneticky podmíněné, současně je, ale z velké části ovlivňováno vedlejšími faktory, které na organismus člověka působí, především se jedná o výživu a dále velmi podstatnou roli hraje životní styl daného jedince. Jednou z metod, jak zjistit stav tělesného složení potažmo množství tělesného tuku, je bioimpedanční analýza. Tato metoda má mnoho výhod oproti jiným metodám, protože je bezpečná, levná, přenosná, jednoduchá na manipulaci a vyžaduje minimum tréninku k jejímu ovládání. Z teoretického přehledu dále vyplývá, že tělesné složení je ve vzájemném vztahu s životním stylem, který je stručně charakterizován jako systém významných činností a 61

51 vztahů, životních projevů a zvyklostí typické pro daného jedince či skupinu jedinců. Ze současných výzkumů, které se zabývají životním stylem a pohybovou aktivitou mladé generace, jednoznačně vyplývá, že dochází k významnému poklesu organizované i neorganizované pohybové aktivity. S tímto problémem dále souvisí prosazování aktivit spíše pasivního charakteru, jako je sledování televize či trávení volného času u počítačů, notebooků, tabletů a jiných přístrojů současné moderní doby. Tyto pasivní aktivity současně s nevhodnými stravovacími návyky vedou ve většině případů k nárůstu hmotnost, a tedy vzniká riziko vzniku nadváhy a obezity. Nadváha nebo obezita je příčinou řady zdravotních komplikací, ale neméně podstatné pro životní styl je zhoršování předpokladů pro pohybové aktivity a z toho vyplývající zhoršování kvality života (Bunc, 2008). Je třeba, ale také říci, že jen pravidelná pohybová aktivita k udržení optimální tělesné hmotnosti a adekvátnímu množství tukové hmoty nestačí. Pokud energetický příjem převýší energetický výdej, bude tělesná hmotnost stoupat i při pravidelné pohybové aktivitě. Důkazem toho jsou některé tenistky, které se pohybují po světovém tenisovém okruhu a jejich postavy nevypadají zrovna esteticky a na první pohled je vidět, že jejich tělesná hmotnost není optimální. Proto je třeba zdůraznit důležitost výživy, jak pro aktivní sportovce, tak pro normální populaci. Pro potřeby našeho výzkumu jsme vybrali tři základní kategorie, týkající se životního stylu a jejich vzájemného vztahu se stavem tělesného složení. A to množství a způsob provozování pohybových aktivit ve škole a ve volném čase, dále volnočasové aktivity, které souvisí s trávením času u televize nebo počítače a také způsob stravování. 62

52 3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.1 Cíle a úkoly práce: Cíl práce: Cílem práce je zjistit souvislost mezi tělesným složením a množstvím a formou pohybové aktivity, způsobem stravování a trávením volného času u dívek adolescentního věku (tedy dívek ve věku let). Dále porovnat tělesné složení u tenistek, které pravidelně podstupují intenzivní tréninkovou zátěž s dívkami bez pravidelné pohybové aktivity. Následně porovnat jejich celkový životní styl. Hypotézy: H1: Pravidelný pohybový trénink v objemu alespoň 10 hodin týdně vede ke snížení tuku v těle. H2: Pravidelný pohybový trénink v objemu alespoň 10 hodin týdně vede ke zvýšení množství beztukové hmoty. H3: Množství tělesného tuku nezávisí jen na objemu a intenzitě tréninku, ale rozhodující jsou i dietní zvyklosti adolescentních dívek. H4: Rozhodující vliv na nadváhu u systematicky trénujících adolescentních tenistek je dieta (energetický obsah stravy). H:5: Adolescentní dívky budou mít zájem o zdravý životní styl a s ním související výživu. 63

53 3.1.2 Úkoly práce: 1. Z výše uvedených cílů, vyplynuly následující úkoly: 2. Rešerše literatury k problematice tělesného složení, výživě a tenisu. 3. Výběr metody pro stanovení tělesného složení v terénních podmínkách. 4. Zajištění probandů, jejich seznámení s cílem výzkumu. 5. Získání vstupních a výstupních údajů osobní data, vlastní měření tělesného složení. 6. Kvalitativní a kvantitativní diagnostika dívek pomocí Dotazníku pro děti a mládež 6.CAV Zpracování, posouzení a vyhodnocení dat. 64

54 3.2 Metodika práce: Charakteristika souboru: Výzkumný soubor našeho výzkumu tvořilo 88 dívek adolescentního věku, jednalo se tedy o dívky ve věku let. Všechny probandky jsou studentky středních škol nebo gymnázií. Výběr probandek byl záměrný, založený na dobrovolnosti účasti na testování. Z tohoto souboru tvořilo 41 (n=41) zástupkyň skupinu adolescentních dívek pravidelně intenzivně trénujících, specializující se na tenis (viz obrázek 5). Kritériem pro výběr do této skupiny byla aktivně vykonávaná pohybová aktivita v trvání alespoň 60 minut 5 krát v týdnu, již dlouhodobě min. 5 let a v současné době aktivně hrající tenisové turnaje. Dále náš soubor tvořily adolescentní dívky bez pravidelné pohybové aktivity (n=47). Všechny dívky zařazené do této skupiny byly studenty domažlického gymnázia J. Š. Baara. Průměrný věk pravidelně trénujících tenistek byl 16,1 ± 1,1 let, průměrná tělesná výška byla 169,1 ± 8,2 cm a průměrná tělesná hmotnost byla 57,6 ± 7,8 kg. Průměrný věk dívek bez pravidelné pohybové aktivity byl 17,0 ± 1,2 let, průměrná tělesná výška byla 167,6 ± 7,2 cm a průměrná tělesná hmotnost byla 61,2 ± 12,7 kg. Průměrné hodnoty věku dívek, tělesné výšky tělesné hmotnosti, jsou pro přehled uvedeny v tabulce 7. Obrázek 5. Rozdělení výzkumného souboru na tenistky a gymnazistky 65

55 Tabulka 7. Základní somatometrická charakteristika výzkumného souboru Neaktivní Aktivní (gymnazistky) (tenistky) Všechny Počet dívek Věk (roky) 17 16,1 16,5 Tělesná výška (cm) 167,5 169,1 168,3 Tělesná hmotnost (kg) 61,2 57,6 59, Metody sběru dat K řešení práce byly využity následující metody: 1) Somatometrie: měření základních antropometrických ukazatelů (věk, tělesná hmotnost a tělesná výška (Měkota, Blahuš, 1988) 2) Bioimpedanční analýza: stanovení tělesného složení pomocí bioimpedanční analýzy monofrekvenční zařízení BODYSTAT 1500 MDD s regresní rovnicí pro námi sledovanou věkovou skupinu. Data identifikující tělesné složení zástupkyň výzkumného souboru jsme zaznamenali za rovných podmínek, v dopoledních hodinách, probandky před měřením neužily žádné medikamenty a byly poučeny o standardních podmínkách bioimpedančního měření. Na základě získaných hodnot jsme zjistili aktuální složení těla zástupkyň výzkumného souboru. Námi sledované parametry tělesného složení byla celková tělesná voda (TBW), tělesný tuk (BF), tukuprostá hmota (FFM), bazální metabolismus (BMR) a index tělesné plnosti (BMI). 3) Metoda dotazování: vycházeli jsme ze standardizovaného dotazníku CAV 2001 pro děti a mládež doplněný o čtyři vlastní otázky související s problematikou. Dotazníky byly vytištěny a osobně předány jednotlivým respondentkám. U respondentek byla zvolena při vyplňování dotazníku anonymita v důsledku zajištění, co nejobjektivnějších odpovědí. Dotazníky jsem každé z dívek osobně předala a vysvětlila význam vyplnění daného dotazníku. Validitu dotazníku jsem s každou dívkou zjišťovala řízeným rozhovorem, moje osobní přítomnost umožňovala upřesnění případných nejasností u jednotlivých otázek, čímž se zvyšovala věruhodnost dat. Standardizovaný dotazník obsahuje 66

56 celkem 15 uzavřených otázek v 5 okruzích (viz příloha č. 1) + 4 vlastní doplňující otázky (viz příloha č. 2) Okruh I. identifikační otázky věk, pohlaví, tělesná výška, tělesná váha, národnost; Okruh II. provozování pohybové aktivity (zda sportují, zda jsou osvobozeny z tělesné výchovy, kolik hodin týdně provozují pohybovou aktivitu); Okruh III. trávení volného času (sledování televize, práce s počítačem za týden) Okruh IV. stravovací návyky a pitný režim (ráno, ve škole, v domácnosti, konzumace ovoce a zeleniny); Okruh V. péče o tělesný habitus (sledování tělesné hmotnosti, dieta) Sběr dat Výzkum jsem realizovala na studentkách 1 4 ročníku Gymnázia J. Š. Baara v Domažlicích (podzim 2012) a na dívkách se sportovní specializací tenis (jaro 2013). Měření a dotazování studentek Gymnázia J. Š. Baara probíhalo v třetím a čtvrtém říjnovém týdnu od Vlastní šetření probíhalo vždy v ranních hodinách v prostorách školní tělocvičny. Nejprve jsem dívkám rozdala dotazníky, díky mé přítomnosti se mohly dívky na cokoliv zeptat, co jim bylo nesrozumitelné. Dotazník byl již verifikován výzkumem kolegy (Cais, 2010). Při verifikaci se ukázalo, že je dotazník v pořádku (Cais, 2010), což se potvrdilo i v mém případě. Ke stanovení tělesné hmotnosti jsem použila osobní digitální váhu. Testovaná dívka se postavila bez obuvi na váhu, která ji zvážila s přesností na 0,1 kg. Dále jsem dívky změřila pomocí krejčovského metru přilepeného na zeď v tělocvičně a trojúhelníku s přesností na 1 cm. Měřená dívka se postavila ke stěně tak, aby se stěny dotýkala patami, hýžděmi a lopatkami. Chodidla měla u sebe a hlavu zdviženou tak, aby dolní okraj očnice a horní okraj zevního zvukovodu byly v horizontální rovině. Po přiložení pravoúhlého trojúhelníku na temeno testované dívky jsem údaj tělesné výšky odečetla na stupnici metru. Zjištěné údaje jsem zaznamenala do již vyplněného dotazníku. 67

57 Dále probíhalo vyšetření tělesného složení pomocí BIA. Měřená dívka zaujala testovací polohu - leh na zádech na žíněnce. Ruce ležely uvolněně vedle těla dlaněmi dolů tak, aby se nedotýkaly trupu. Stejně tak nohy byly mírně od sebe. Pravé zápěstí a dolní část pravé nohy byly odkryté. Elektrody jsem připevnila na ruku a nohu na následující lokality: na ruce byla umístěna první elektroda dorzálně v prostoru mezi 2. a 3. metakarpem, druhá elektroda dorzálně na zápěstí mezi radiem a ulnou. Na noze byla přichycena první elektroda dorzálně v prostoru mezi metatarsem, druhá elektroda vedle kotníku mezi tibií a fibulou. Černá část elektrod byla umístěna vždy blíže k srdci, červená část blíže k prstům. Upozornila jsem testovanou dívku, aby ležela cca 3 minuty v klidu. Aby došlo ke stabilizaci tekutin v těle. Následně jsem zapnula analyzátor a vložila do přístroje zjištěná data o testované dívce: věk, pohlaví, tělesnou výšku a hmotnost. Měření bylo za několik sekund hotové. Měření a dotazování tenistek probíhalo na jaře letošního roku na tenisových turnajích třídy A (nejvyšší třída v ČR): v Praze, Karlových Varech a v Plzni. Snažila jsem se, aby vlastní šetření probíhalo vždy v ranních nebo dopoledních hodinách. Vybrala jsem vždy dívky, které ještě neodehrály zápas, z důvodu minimalizace možného ovlivnění hydratace organismu sledovaných dívek. Měření tělesné výšky, hmotnosti a tělesného složení probíhalo vždy v prostorách šaten. Postup měření byl totožný jako u studentek gymnázia Zpracování dat Textová část diplomové práce byla vypracována s použitím programu Microsoft office Word Tvorba grafů a statické vyhodnocení dat bylo vypracováno s použitím programu Microsoft office Exel Zhodnocení jsme vykonali v absolutních hodnotách a percentuálním vyjádřením. Pro vyjádření míry polohy jsme použili aritmetický průměr a z mír variability jsme použili střední chybu průměru (SE) a variační rozpětí. Použili jsme základní statistické charakteristiky: aritmetický průměr směrodatná odchylka střední chyba průměru 68

58 maximální a minimální hodnota (označováno max/min, označí nejnižší a nejvyšší hodnotu v celkovém počtu hodnot (n) 3.3 Výsledky a diskuse Výsledková část bude obsahovat dvojí členění. V první části jsou vyhodnoceny a následně graficky znázorněny hodnoty naměřené pomocí antropometrického měření a bioimpedanční metody. Ve druhé části jsou graficky znázorněny a vyhodnoceny odpovědi na otázky z dotazníku Vyhodnocení první části tělesného složení adolescentních dívek Všechna naměřená data získaná při měření včetně dat vypočítaných při statistickém zpracování jsou uvedena v tabulkách (5,6 a 7). Vybrané parametry významné pro náš výzkum jsou vyobrazené v grafech na obrázku 6 a na obrázku 12. Tabulka 5. Výsledky měření tělesného složení - gymnazistky (neaktivní) Parametr průměr SD SE Variační Minimální Maximální rozpětí hodnota hodnota TV (cm) 167,5 7,1 1, TH (kg) 61,2 12,6 1, % BF(%) 23,4 3,7 0,5 15, ,2 FFM (kg) 45,6 8,3 1,2 35,5 30,5 65,8 FFM (%) 74,8 5,5 0,8 33,2 48,2 82 TBW (l) 30,5 4,2 0,6 20,2 21,1 41,3 BMI (kg/m 2) 21,8 3,5 0,5 16, ,7 BMR (kcal) Impedance

59 Tabulka 6. Výsledky měření tělesného složení - tenistky (aktivní) Variační Parametr průměr SD SE rozpětí Minimální hodnota Maximální hodnota TV (cm) 169,1 8,2 1, TH (kg) 57,6 7,7 1, % BF(%) 16,2 4,0 0,6 17,9 6,6 24,5 FFM (kg) 48,6 6,7 1,0 34,7 34,2 68,9 FFM (%) 82,6 4,3 0,6 21, ,4 TBW (l) 33,2 3,9 0,6 21,9 26,4 48,3 BMI (kg/m 2) 20,3 2,0 0,3 7,7 16,9 24,6 BMR (kcal) Impedance Tabulka 7. Výsledky měření tělesného složení - celého výzkumného souboru Variační Minimální Parametr průměr SD SE rozpětí hodnota Maximální hodnota TV (cm) 168,3 7, 8 0, TH (kg) 59,0 10,8 1, % BF(%) 20,0 5,2 0,5 26,6 6,6 33,2 FFM (kg) 47,0 7,7 0,8 38,4 30,5 68,9 FFM (%) 78,4 6,3 0,6 45,2 48,2 93,4 TBW (l) 32,1 4,5 0,4 27,1 21,1 48,3 BMI (kg/m 2) 21,1 3,0 0,3 16, ,7 BMR (kcal) Impedance , Legenda k tabulkám č. 8, 9 a 10: SD směrodatná odchylka SE střední chyba průměru TV tělesná výška (cm) TBW celková tělesná voda (l) TH tělesná hmotnost (kg) BMI index tělesné plnosti (kg/m 2 ) BF tuková hmota (%) BMR bazální metabolismus (kcal) FFM tukuprostá hmota (%) FFM tukoprostá hmota (kg) 70

60 Sledovaný soubor tvořilo 88 (n=88) dívek adolescentního věku, z toho 41 (n=41) dívek byly pravidelně pohybově aktivní tenistky a 47 (n=47) dívek byly adolescentní dívky (studentky gymnázia) bez pravidelné pohybové aktivity, které neprovozují žádný sport na výkonnostní či profesionální úrovni. V tabulce 5 jsou uvedeny základní statistické údaje o složení těla gymnazistek a v tabulce 6 jsou uvedeny údaje o složení těla tenistek a následně v tabulce 7 jsou uvedeny základní statistické údaje o složení těla všech dívek. Průměrná tělesná výška všech dívek byla 168,3 ± 7,8 cm. Porovnáme-li průměrnou tělesnou výšku gymnazistek a tenistek (gymnazistky 167,5 ± 7,1 cm; tenistky 169,1 ± 8,2 cm) nenacházíme žádný významný výškový rozdíl. Podle antropologického výzkumu z roku 2001 dosahuje průměrná tělesná výška osmnáctiletých dívek 167 cm. U současné populace je tělesný růst ukončen v 17 až 18 letech, u některých jedinců výjimečně i déle ( Celková hmotnost všech dívek se pohybovala v rozmezí kg, průměrná hmotnost byla 59,0 ± 10,8 kg. Variační rozpětí dosahovalo hodnoty 58 kg (viz tabulka 7). Průměrná tělesná váha gymnazistek byla 61,2 ± 12,6 kg a průměrná tělesná váha tenistek byla 57,6 ± 7,7 kg. S tělesnou výškou a tělesnou hmotností souvisí i naměřená hodnota bazálního metabolismu (BMR). Průměrná hodnota bazálního metabolismu byla 1558 ± 179 kcal. Průměrná hodnota bazálního metabolismu u gymnazistek byla 1524 ± 192 kcal a u tenistek 1594 ± 155 kcal. Dále byl u každé respondentky vypočten BMI index, který nám určí míru tělesné hmotnosti vzhledem k výšce jedince. To znamená, zda se jedná o normální hodnoty mezi (18,5-24,9), podváhu (0-18,5), nadváhu (25,0-29,9) a nebo obezitu (30 a více). Posloužily nám hodnoty výška a váha, které jsme u každé respondentky naměřili. Průměrné BMI responedentek bylo 21,8 ± 3,0 kg/m 2. Na obrázku 6 je zobrazen výsledek vyhodnoceného BMI u neaktivních gymnazistek, na obrázku 7 je zobrazen výsledek vyhodnoceného BMI pravidelně trénujících tenistek a na obrázku 8 je vyhodnocené BMI všech dotázaných dívek. 71

61 BMI (kg/m 2 ) - gymnazistky 5; 11% 4; 8% Podváha (0-18,5) Normální váha (18,5-24,9) Nadváha (25,0-29,9) 38; 81% Obezita (30 a více) Obrázek 6. Grafické vyhodnocení BMI u gymnazistek BMI (kg/m 2 ) - tenistky 6; 15% Podváha (0-18,5) Normální váha (18,6-24,9) 35; 85% Nadváha (25,0-29,9) Obezita (30 a více) Obrázek 7. Grafické vyhodnocení BMI u tenistek 72

62 Obrázek 8. Grafické vyhodnocení BMI u všech sledovaných dívek Zhodnocení výsledků BMI: Z výsledku našeho měření plyne, že u testovaného souboru (n=88) (viz obrázek 8), jsou diagnostikované hodnoty BMI u 73 dívek (83 %) z hlediska rizika obezity v normě (18,5 24,9), nadváhou (25,0 29,9) trpí 5 dívek (6 %) a podváhu ( 18,5) má 10 dívek (11 %). Obezita (30 a více) se u námi testovaného souboru nevyskytla. Na obrázku 6 je graficky znázorněno BMI gymnazistek, 81 % dívek je v normě, 11 % dívek trpí nadváhou a 8 % podváhou. Na obrázku 7 je graficky znázorněno BMI tenistek, 85 % dívek je v normě, u 15 % dívek byla diagnostikována podváha, nadváhou netrpí žádná z testovaných tenistek. Index tělesné plnosti (BMI), ale nepopisuje tělesné složení. Je pouhým ukazatelem optimální hmotnosti, proto jsme dále graficky porovnali parametr procento tělesného tuku (% BF), které je zobrazené na následujících obrázcích. 73

63 Obrázek 9. Grafické vyhodnocení % tuku (%BF) u gymnazistek % tuku - aktivní tenistky 3; 7% 6; 15% Zdravotní minimum: 8-12% Nízká hodnota: 9-22 % 32; 78% Střední hodnota: % Obrázek 10. Grafické vyhodnocení % tuku (%BF) u tenistek 74

64 % tuku - všechny dívky 3; 3% 6; 7% 16; 18% 15; 17% 48; 55% Zdravotní minimum: 8-12% Nízká hodnota: 9-22 % Střední hodnota: % Vysoká hodnota: % Obezita: nad 32 % Obrázek 11. Grafické vyhodnocení % tuku (%BF) u všech sledovaných dívek Zhodnocení výsledků % BF: Na obrázku 11 je graficky vyhodnocené % zastoupení tuku v těle všech testovaných dívek. 48 dívek (55 %) dosahuje hodnot v rozmezí % BF, což dle Lohmana (1992) je nízká hodnota. 16 dívek (18 %) se pohybuje ve střední hodnotě (23-24%), u 6 dívek (7 %) bylo diagnostikováno zdravotní minimum (8-12 %), vysoká hodnota (24-31 %) byla diagnostikována u 15 dívek (18%) a hodnota nad 32 % tuku, která již představuje obezitu, byla naměřena u 3 dívek (3%). Na Obrázek 9 je graficky vyhodnoceno zastoupení tuku v těle u neaktivních gymnazistek, ve střední hodnotě (23 24 %) dle Lohmana (1992) se nachází 28 % dívek, nízká hodnot (12 22 %) byla naměřena u 34 % dívek, vysoká hodnota (24 31 %) u 32 % dívek a 6 % dívek je diagnostikovaných jako obézních, jejich % tuku v těle přesahuje 32 %. Hodnotu pod 12 % tuku jsme u gymnazistek nenaměřili. Na Obrázek 10 je graficky vyhodnoceno zastoupení tuku v těle tenistek, ve střední hodnotě (23 24 %) se nachází 3 dívky (7 %), nízká hodnota (12 22 %) byla naměřena u 32 (78 %), zdravotní minimum (8-12 %) bylo naměřeno u 6 (15 %), vysoká hodnota a obezita u tenistek nebyla diagnostikována. 75

65 Dalším námi sledovaným parametrem byla tukuprostá hmota (FFM). Obrázek 12. Srovnání FFM (%) gymnazistek a tenistek Zhodnocení výsledků FFM: Zastoupení netukové hmoty (FFM), činilo u celého souboru v průměru 78,4 ± 6,3 %. Průměrná hodnota gymnazistek byla 74,8 ± 5,5 % a průměrná hodnota tenistek byla 82,6 ± 4,3 %. Hodnota FFM (%) byla vyšší u aktivních tenistek v porovnání s neaktivními gymnazistkami Vyhodnocení druhé části otázek z dotazníku Koncepty životního stylu dívek jsme zjišťovali dotazníkovou metodou, obsah dotazníku popisujeme v kapitole Metody sběru dat. V následujících výsledcích jsou graficky vyhodnoceny jednotlivé otázky dotazníku. Nejprve celého výzkumného souboru a následně porovnání odpovědí tenistek a gymnazistek. Pro přehled jsou nejprve vyhodnoceny otázky, na které byla odpověď možná pouze ano nebo ne a následně jsou vyhodnoceny zbylé otázky. 76

66 Shrnutí odpovědí dvou vyhodnocených skupin, studentek gymnázia a pravidelně pohybově aktivních tenistek, na otázky z dotazníku 6.CAV 2001 pro děti a mládež Ano Ne Sportuješ? 2. Osvobozen z tělesné výchovy 7. Snídáš ráno? 8. Svačíš ve škole? Obrázek 13. Grafické vyhodnocení odpovědí celého výzkumného souboru na otázky 1, 2, 7 a Ne - Odpověď gymnazistek Ano - Odpověď tenistek Ano - Odpověď tenistek Ano - Odpověď gymnazistek Ne - Odpověď tenistek Ne - Odpověď gymnazistek Obrázek 14. Srovnání odpovědí gymnazistek a tenistek 77

67 Závěr: Respondentky odpovídaly na otázky, zda sportují, zda jsou osvobozeny z tělesné výchovy, zda ráno snídají a zda ve škole svačí. Zjistili jsme, že 11 dívek (12,5 %) nesportuje a 3 dívky (3,4 %) jsou osvobozeny z tělesné výchovy. Na otázku Snídáš ráno? odpovědělo 76 dívek (86,4 %) kladně a 12 dívek (13,6 %) záporně. Snídaně by měla být základem správné výživy a neměla by být vynechávána. Vynechání snídaně může způsobit zhoršené soustředění, náladovost a nedostatek energie. Odborníci se shodují na tom, že snídaně je nejdůležitějším jídlem dne a měla by pokrýt % denního energetického příjmu. Na otázku Svačíš ve škole? odpovědělo opět 76 dívek (86,4 %) kladně a 12 dívek (13,6 %) záporně. Dopolední svačina, která může být jednou z prevencí obezity, má podle odborníků na zdravou výživu tvořit 10 až 15 % denního energetického příjmu. Z výsledků vyplývá, že převážná většina dívek pravidelně ráno snídá i dopoledne svačí. Nezaznamenali jsme významný rozdíl mezi tenistkami a gymnazistkami Ano Ne Obědváš ve škole teplé jídlo? 10. Svačíš odpoledne? 13. Sleduješ svoji váhu? 14. Držíš dietu na zhubnutí? Obrázek 15. Grafické vyhodnocení odpovědí celého výzkumného souboru na otázky 9, 10, 13 a14 78

68 Držíš dietu? Sleduješ svoji váhu? 10. Svačíš odpoledne? Obědváš ve škole teplé jídlo? 4 Ne - Odpověď gymnazistek Ne - Odpověď tenistek Ano - Odpověď gymnazistek Ano - Odpověď tenistek Ano - Odpověď tenistek Ano - Odpověď gymnazistek Ne - Odpověď tenistek Ne - Odpověď gymnazistek Obrázek 16. Srovnání odpovědí gymnazistek a tenistek na otázky 9, 10, 13 a 14. Závěr: Respondentky odpovídaly na otázku, zda obědvají ve škole teplé jídlo, zda svačí odpoledne, zda sledují svoji váhu a jestli drží dietu. V odpovědi na otázku Obědváš ve škole teplé jídlo?, 80 dívek (90,9 %) uvedlo, že ve škole obědvá. Pouze 8 dívek (9,1 %) odpovědělo záporně. V odpovědi na otázku Svačíš odpoledne?, 66 dívek (74,9 %) uvedlo, že odpoledne svačí, záporně odpovědělo 22 dívek (25,1 %). Na otázku Sleduješ svoji váhu?, odpovědělo kladně 44 dívek, to je tedy přesně 50 %. Záporně odpovědělo rovněž 44 dívek (50%). Na otázku Držíš dietu na zhubnutí?, odpovědělo pouze 10 dívek (11,3 %) kladně, záporně tedy odpověděla většina dívek 78 (88,7 %). Z výsledků jsme opět nezaznamenali významný rozdíl mezi tenistkami a gymnazistkami. 79

69 Ano Ne Jíš pravidelně ovoce a zeleninu? 16. Piješ alkohol? 17. Dokážeš si představit život bez alkoholu? 18. Užíváš doplňky stravy? 19. Jsi spokojen se svým životním stylem? Obrázek 17. Grafické vyhodnocení odpovědí celého výzkumného souboru na otázky 15 až Jsi spokojen se svý životním stylem? Užíváš doplňky stravy? Dokážeš si život představit bez alkoholu? Piješ alkohol? Jíš pravidelně ovoce a zeleninu? 15 9 Ne - Odpověď gymnazistek Ne - Odpověď tenistek Ano - Odpověď gymnazistek Ano - Odpověď tenistek Ano - Odpověď tenistek Ano - Odpověď gymnazistek Ne - Odpověď tenistek Ne - Odpověď gymnazistek Obrázek 18. Srovnání odpovědí gymnazistek a tenistek na otázky 15 až

70 Závěr: Respondentky odpovídaly na otázku, zda jí pravidelně ovoce a zeleninu, zda pijí alkohol, zda si život bez alkoholu dokážou představit, jestli užívají nějaké doplňky stravy a zda jsou spokojeny se svým současným životním stylem. V odpovědi na otázku Jíš pravidelně ovoce a zeleninu?, odpovědělo kladně 64 dívek (72,7 %), záporně odpovědělo 24 dívek (27,3 %). V odpovědi na otázku Piješ alkohol?, odpovědělo kladně 45 dívek (51,1 %), záporně odpovědělo 43 dívek (48,9 %). V odpovědi na otázku Dokážeš si život představit bez alkoholu?, odpovědělo kladně 79 dívek (89,8 %), záporně odpovědělo 9 dívek (10,2 %). V odpovědi na otázku Užíváš doplňky stravy?, odpovědělo kladně 39 dívek (44,3 %), záporně odpovědělo 49 dívek (55,7 %). V odpovědi na otázku Jsi spokojena se svým životním stylem?, odpovědělo kladně 65 dívek (73,9 %), záporně odpovědělo 23 dívek (26,1 %). 40 Kolik hodin týdně věnuješ sportu? až 3 hodiny 4 až 7 hodin 8 až 14 hodin 14 a více hodin Obrázek 19. Grafické vyhodnocení odpovědi celého výzkumného souboru na otázku: Kolik hodin týdně věnuješ sportu? Závěr: Na otázku Kolik hodin týdně věnuješ sportu? odpovědělo 40 dívek (45%), že se věnují sportu 0-3 hodiny týdně, 8 dívek (9%) 4 7 hodin týdně, 31 dívek (35,2 %) 8-14 hodin týdně a 9 dívek (10,2 %) více než 14 hodin týdně. 81

71 Na následujícím obrázku 20 je porovnání tenistek a gymnazistek. Kolik hodin týdně věnuješ sportu? a více hodin 8 až 14 hodin 4 až 7 hodin 0 až 3 hodiny Gymnazistky Tenistky Obrázek 20. Srovnání odpovědí gymnazistek a tenistek na otázku: Kolik hodin ýdně věnuješ sportu? Kolik hodin týdně sleduješ televizi? až 3 hodiny 4 až 7 hodin 8 až 14 hodin 14 a více hodin Obrázek 21. Grafické vyhodnocení odpovědi celého výzkumného souboru na otázku: Kolik hodin týdně sleduješ televizi? 82

72 Závěr: Na otázku Kolik hodin týdně sleduješ televizi? odpovědělo 37 dívek (42%) 0 3 hodiny týdně, 44 dívek (49,9%) 4 7 hodin týdně, 7 dívek (7,9%) 8 14 hodin týdně a velmi pozitivní je fakt, že více než 14 hodin týdně nesleduje TV žádná z dívek. Na následujícím obrázku 22 je porovnání tenistek a gymnazistek. Kolik hodin týdně sleduješ televizi? a více hodin 8 až 14 hodin 4 až 7 hodin 0 až 3 hodiny Gymnazistky Tenistky Obrázek 22. Srovnání odpovědí gymnazistek a tenistek na otázku: Kolik hodin týdně sledují televizi? Kolik hodin týdně pracuješ s počítačem, hraješ počítačové hry nebo hry na playstationu? až 3 hodiny 4 až 7 hodin 8 až 14 hodin 14 a více hodin Obrázek 23. Grafické vyhodnocení odpovědi celého výzkumného souboru na otázku: Kolik hodin týdně pracuješ s počítačem, hraješ počítačové hry nebo hry na playstationu? 83

73 Závěr: Na otázku Kolik hodin týdně pracuješ s počítačem, hraješ počítačové hry nebo hry na playstationu? odpovědělo 21 dívek (23,8%) 0 3 hodiny týdně, 42 dívek (47,7%) 4 7 hodin týdně, 21 dívek (23,8%) 8-14 hodin týdně a 8 dívek (9%) odpovědělo více než 14 hodin týdně. Z výsledků jsme opět nezaznamenali významný rozdíl mezi tenistkami a gymnazistkami. Na následujícím obrázku 24 je porovnání odpovědí tenistek a gymnazistek. Obrázek 24. Srovnání odpovědí gymnazistek a tenistek na otázku: Kolik hodin týdně pracuješ s počítačem, hraješ počítačové hry nebo hry na playstationu? Piješ ve škole? mléko jiné nápoje (limonáda, džus) voda (minerálka, šťáva) Obrázek 25. Grafické vyhodnocení odpovědi celého výzkumného souboru na otázku: Piješ ve škole? 84