NAD KNIHOU. Vesmír 82, listopad

Transkript

1 Dalo by se předpokládat, že monografie s tak atraktivním námětem, jako jsou primáti, budou vycházet pravidelně, ať už jako populárněvědecké publikace či jako učebnice. Ve skutečnosti se však čtenáři mohli s našimi nejbližšími příbuznými seznámit jen v knihách s širším záběrem (v poslední době vyšla např. Zoologická encyklopedie J. H. Reichhofa a G. Steinbacha nebo Zvíře D. Burnieho), nepočítám-li učebnici J. Gaislera Primatologie pro antropology (2000), kterou dnes již nelze koupit. Nyní se k úzkoprofilovým pracím přiřadila dvoudílná Primatologie antropologa V. Vančaty, docenta Pedagogické fakulty UK v Praze. Tato monografie byla vydána jako učební text, což na jedné straně umožnilo doplnit ji fotografiemi z nejrůznějších zdrojů (autorská práva by jinak byla zřejmě nezaplatitelná ), ale na druhou stranu její vydání Pedagogickou fakultou (navíc pravděpodobně v nevelkém nákladu) vedlo k vysoké ceně, a tím i k omezené dostupnosti. Přesto jde o dílo, které stojí za upozornění a které vyplňuje mezeru na českém knižním trhu. Přínos Vančatovy Primatologie totiž spočívá ve skutečnosti, že nejde jen o zoologickou publikaci, ale o práci spojující popis našeho řádu s evoluční, ekologickou, etologickou a antropologickou problematikou. Primáti jsou savčím řádem, o jehož původu a raných formách je toho málo známo a vzhledem k různorodosti jednotlivých skupin jej lze obtížně charakterizovat. Dokonce i popis jednotlivých druhů a poddruhů se liší podle autorů a neustále se mění (např. u jihoamerických čeledí kosmanovitých a malpovitých), v poslední době se leccos měnilo i v taxonomii poloopic nebo v nadčeledi Hominoidea. Biologická diverzita primátů je značná vzhledem k ekologickým podmínkám, potravním zvyklostem, způsobům pohybu z místa na místo či reprodukční strategii. Projevuje se i v sociální struktuře a specifických rysech chování. Značné rozdíly mezi primáty shledáváme ve vnějším zbarvení, smyslovém vnímání, rozvoji mozku, morfologii zubů, stavbě ruky či nohy apod. To vše se odráží i v této monografii. V úvodních kapitolách autor podává obecný a ucelený přehled primatologie v evolučním kontextu s důrazem na adaptační mechanizmy a jejich důsledky v anatomických i behaviorálních znacích. Širší pojetí výkladu jde nad rámec běžného zoologického pohledu a popisu. Navazující kapitoly se systematicky věnují poloopicím (Prosimii), širokonosým (Platyrrhina) a úzkonosým (Catarrhina) primátům s popisem a charakteristikou až na úroveň jednotlivých rodů a s výčtem druhů, popřípadě poddruhů. Ne vždy se autorovi podařilo získat informace ke všem aspektům stejnoměrně pro všechny druhy, ale mnohé z nich jsou doposud v odborné literatuře jen kusé, resp. rozporuplné, přestože primáti budí mimořádný zájem, ať už z ochranářských nebo jiných důvodů. V 2. dílu věnuje Václav Vančata největší pozornost nadčeledi Hominoidea, což je vzhledem k jeho profesi přirozené. Současná evoluční antropologie, resp. studium evoluce člověka, je bez poznatků primatologie nemyslitelná (vytváření hypotéz o počátcích naší vývojové linie obohatil především výzkum šimpanzů). Tato skupina primátů je značně různorodá, nejasné jsou i její fylogenetické počátky. Příbuznost člověka a lidoopů např. na základě genetických vlastností je přitom veliká. Velmi zajímavé a variabilní jsou sociální organizace, kognitivní schopnosti, způsoby dorozumívání či péče o potomstvo. I přes výraznou velikost má lidský mozek s mozkem lidoopů některé společné rysy. Mnohé paralelní (či shodné?) projevy vidíme v chování sociálním, sexuálním, nástrojovém, rodičovském a dalším. U šimpanzů je doloženo to, co lze považovat za počátky kulturního chování. Ve výčtu témat bychom mohli pokračovat chování a způsob života zástupců Hominoidea jsou zde popsány dosti podrobně, přesvědčivě a na současné úrovni poznatků. Nepočítám-li jiné, vysloveně učební texty pro studenty antropologie, setkává se čtenář v češtině poprvé se systematickým členěním nadčeledi Hominoidea na čeleď gibonovitých (Hylobatidae) a čeleď hominidů (Hominidae) i s dělením hominidů na podčeleď orangutanovitých (Ponginae), podčeleď šimpanzů (Paninae) s rody šimpanz a gorila, a teprve nakonec podčeleď lidí (Homininae). Zdánlivě to sice neodpovídá tradičnímu mimořádnému postavení člověka, ale zato to lépe vyhovuje vývojovým vztahům (kdybychom byli zcela důslední, mohli bychom uvažovat ještě o společné systematické jednotce spojující oba druhy šimpanzů a člověka, a pak teprve o vyšší jednotce společné s gorilou). Celkově je práce přehledná a přes odbornou náročnost čtivá, srozumitelná. Obrazová dokumentace je obsahově velmi názorná, ale vzhledem k různorodosti zdrojů má různou kvalitu, což se týká jak schémat (některá zůstala s originálními popiskami), tak kreslených obrázků nebo převzatých fotografií (např. s rušivým znakem zdroje, konkrétně Steve Bloom Images). Vybrané barevné fotografie jsou naštěstí většinou kvalitní. Tyto pracovní nedokonalosti souvisejí s komplexností monografie a jsou bohatě kompenzovány osobním zaujetím autora i aktuálností informací. Vladimír Blažek VÁCLAV VANČATA: Primatologie 1. díl. Evoluce, adaptace, ekologie a chování primátů. Prosimii a Platyrrhina; Primatologie 2. díl. Catarrhina opice a lidoopi Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Praha 2003, 1. díl 217 stran, cena 368 Kč, ISBN , 2. díl 237 stran, cena 435 Kč, ISBN ; náklad neuveden Vesmír 82, listopad

2 Problematika sexuality je a bude vždy atraktivním tématem (viz Vesmír 81, 646, 2002/11 a 82, 537, 2003/9), ale zároveň souvisí se základními biologickými procesy např. s reprodukcí, a posléze i s evolucí. O sexualitě bylo napsáno velmi mnoho knih a publikací, málokdy se však setkáme s širším nadhledem, který by zahrnoval různé přístupy či názory. V rámci edice Scientia, kterou vydává Nadace Universitatis Masarykiana ve spolupráci s Masarykovou Univerzitou v Brně a Nakladatelstvím a vydavatelstvím NAUMA, vyšly s podporou Fondu rozvoje vysokých škol čtyři publikace věnované sexualitě. Vydány byly sice samostatně, ale navazují na sebe a doplňují se pohledem z více úhlů. Editorem tohoto vydavatelského počinu je Jaroslav Malina, vedoucí katedry antropologie brněnské Přírodovědecké fakulty. V edici Scientia má na starosti an- FRANTIŠEK VRHEL: Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko antropologie 4. Nadace Universitatis NAUMA, Brno 2002, 80 stran, cena 200 Kč, náklad neuveden, ISBN , JAROSLAV ZVĚŘINA, JAROSLAV MALINA: Sexuologie pro antropology antropologie 5. Nadace Universitatis NAUMA, Brno 2002, 68 stran, cena 200 Kč, náklad neuveden, ISBN X, JAROSLAV SKUPNIK: Manželství a sexualita z antropologické perspektivy antropologie 7. Nadace Universitatis NAUMA, Brno 2002, 75 stran, 200 Kč, náklad neuveden, ISBN , VÁCLAV VANČATA, MARINA VANČATOVÁ: Sexualita primátů antropologie 10. Nadace Universitatis NAUMA, Brno 2003, 91 stran, cena 200 Kč, náklad neuveden, ISBN , tropologie, což jsou učební texty pro studenty antropologie a příbuzných oborů. Cílem editora i autorů je vytvořit systém učebních textů, které by jako samostatné moduly byly postupně nabídnuty studentům antropologie. Doposud vyšlo 13 textů, z nichž čtyři tvoří již poměrně ucelené pojendání o sexualitě. Pro všechny publikace této řady je typická stavba a úprava. Vedle vlastního textu obsahují rejstříky důležitých pojmů a jmen, připojeny jsou též úryvky z odborných děl či krásné literatury (např. z Krvavého románu Josefa Váchala či z Malého velkého muže Thomase Bergera) a výtvarného umění (v uvedených pracích jde o Eduarda Ovčáčka, Sylvu Lacinovou a Adolfa Borna). Tím vznikají příjemné a osvěžující knížky. Určitou vadou je u mnoha fotografií nízká úroveň reprodukce, přestože cena publikací je vzhledem k rozsahu nemalá. Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko. F. Vrhel podává stručný nástin antropologických východisek studia sexuality, v němž zdůrazňuje význam kulturních aspektů rolí muže a ženy, resp. mužství a ženství, ve společnosti, včetně různého chápaní hraničních jevů. V mnoha kulturách není dichotomie mužství a ženství vnímána zcela ostře někde mohou jedinci na pomezí plnit specifické, dokonce i významné funkce, jinde zůstávají na okraji společnosti. Rozostření mužství a ženství může souviset i s dospíváním, s mytologickými představami apod. Na pojetí mužství a ženství navazují různé sexuální praktiky nebo rituály, které jsou v daném kulturním kontextu zcela přirozené, kdežto v jiných kulturách mohou být chápány jako sexuální deviace. Zvláště výrazně se kulturní rozdíly projevují v přístupu k homosexualitě a transvestitizmu. Z pohledu kulturní a sociální antropologie však můžeme sledovat i historické změny krášlení, hodnocení krásy těla či sexuálních praktik. Sexuologie pro antropology. Publikace J. Zvěřiny a J. Maliny je výstižným a velmi stručným přehledem hlavních problémů a pojmů sexuality se zaměřením na lékařské a základní biologické aspekty (např. na význam pohlavních hormonů, tělesný pohlavní vývoj, sexuální identifikace a orientace, emoční prožívání, sexuální chování), a to spíše z pohledu našeho kulturně-civilizačního rámce. Kniha doplňuje celkový obraz sexuality, a tím usnadňuje pochopení ostatních textů. Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. J. Skupnik se zaměřil na jednu z klasických domén kulturní antropologie, kterou bezesporu otázka manželství je. Autor odhaluje čtenáři nejrůznější kombinace utváření manželského páru až k vícečetné rodině s vyšším počtem žen, mužů či lidí obou pohlaví a systematicky dává tyto varianty do vztahu s životními podmínkami a kulturními i náboženskými tradicemi. Nezapomíná samozřejmě ani na otázku sexuálního chování a sexuálních praktik vzhledem k formám manželství a dotýká se i kulturní podmíněnosti tolerance či netolerance nevěry, incestu apod. Pojetí manželství je velmi různorodé 654 Vesmír 82, listopad

3 a plní také různé funkce (od zabezpečení reprodukce a výchovy potomků přes vymezení sociálního statutu jedinců včetně dětí, kontrolu sexu, vytváření vazeb mezi příbuznými až po zajištění a kontrolu pracovní síly i majetku prostřednictvím manželství). Sexualita primátů. Práce V. a M. Vančatových sice s ostatními publikacemi souvisí volněji, zato je z nich nejkomplexněji zpracována a obsahuje i skutečnosti, které nejsou příliš známé. Autoři zdůrazňují těsný vztah sexuálního chování a sexuality k sociální struktuře daného primátího druhu i k jeho reprodukční strategii. Zvláště u vyšších primátů plní sexuální chování různé sociální funkce (slouží např. k rozlišení dominantního a submisivního postavení či k manipulaci druhým jedincem). Dokonce se dá říci, že u obou druhů šimpanzů má sexuální chování větší sociální význam než u člověka. U šimpanze bonobo je popsán vysoký podíl sociosexuálních aktivit bez reprodukčního kontextu (což zřejmě vede k nižší úrovni agresivních projevů ve skupině a k posílení role samic) a také velmi pestré sexuální praktiky např. je pro něj typická kopulace face to face, jež se mimo člověka vyskytuje jen výjimečně. Srovnání sexuálního a sociálního chování lidoopů a člověka je CELÝ VESMÍR NA ŠPIČCE PRSTU Již koncem roku nová podoba vesmírného webu atraktivní grafika plný přístup ke všem článkům pro předplatitele propracované vyhledávání nové rubriky snadná orientace diskusní fóra hodnocení článků v mnohém inspirativní pro interpretaci různých kulturních schémat u člověka, i když lze těžko přijmout chování kteréhokoliv z nich jako přímý model výchozích fází chování a kultury člověka. Evoluce lidoopů a člověka včetně jejich sexuality vyšla ze společných kořenů, probíhala však odděleně (byť zřejmě v některých aspektech obdobně). Jednotlivé díly Panorámy jsou svou modulovitostí, která umožňuje operativní spoluúčast více autorů, alternativou psaní vysokoškolských učebních textů. Vybrané publikace věnované sexualitě to dokumentují. Tyto práce jsou svým charakterem, pestrostí a srozumitelností vhodné nejen pro studenty antropologie, ale i pro každého náročnějšího zájemce o kořeny chování člověka a lidské sexuality. Vladimír Blažek Na práci se podílí osm autorů, kteří v sedmi kapitolách zpracovali jednotlivé vědní disciplíny kognitivních věd 1 (viz Vesmír 79, 362, 2000/7). Pojetí příspěvků je rozdílné. Některé jsou spíše přehledové a informující (Ľ. Beňušková), jiné mají ambici badatelskou (J. Šefránek) a představují dílčí pohled na zkoumanou oblast. Koncepce knihy je nezřetelná, protože příspěvky jsou k sobě navzájem kritické a přinášejí pohled z odlišných zorných úhlů. Liší se nejen v názoru na to, která z věd hraje při formování kognitivní vědy rozhodující úlohu (i když v úvodu je tato ambice připsána neurovědě), ale i v přístupu ke konekcionizmu nebo v příklonech k jednotlivým proudům, např. ke kognitivní psychologii či kulturní antropologii. Odlišnost přístupů naznačuje, že jde o bohatý materiál, který je předkládán k zvážení, avšak na druhé straně svědčí o tom, že kognitivní věda dosud postrádá jasné paradigma i ujasněné směry bádání. O tom, jaký je svět poznávání, píše každý autor po svém. Bez skutečného střetu názorů (který by umožnil buď syntézu, nebo převážení jednoho z nich) však mohou školy stojící vedle sebe vytvářet nanejvýš mozaiku střípků. E. Gál: Filosofie mysle a kognitívne vedy. Mnozí badatelé se domnívají, že o syntézu by se měli postarat filozofové. Těžko říci, zda je jejich požadavek oprávněný, příspěvek E. Gála však tento záměr nenaplňuje. Přibližuje se k němu snad pouze v závěru kapitoly, kde je zmíněna potřeba jednotné vědy o poznávání. Celá kapitola je v podstatě jen zopakováním úvodu knihy, byť mnohé věci jsou řečeny podrobněji. Východiskem kapitoly je kategorie myšlení, jež je probírána jak z hlediska reflexe myšlenkových procesů (třetí oko), tak z hlediska funkcionalizmu, který vnitřní reflexi myšlenkových operací nepotřebuje. Z výše uvedeného vyplývá, že problém čínské místnosti, který nastolil J. Searle, je stále živý (což se ostatně projevuje i v dalších kapitolách). Dalšími tradičními problémy navozenými ve filozofické kapitole je problematika vědomí, emergence a apriorní vybavenosti mysli. Tyto problémy se pak znovu objevují zejména v kapitole uvádějící čtenáře do kognitivní psychologie. Většinou se ve filozofických pojednáních o poznávání neobjevují poznatky z neurověd, E. Gál však uvádí problematiku zrcadlových neuronů a dává ji do souvislosti s teorií simulace a teorií teorie. Ľ. Beňušková: Kognitívna neuroveda. Autorka podává především výklad toho, čím se neurofyziologie zabývá, a to jak na makroúrovni, tak na mikroúrovni. Zdá se, že sleduje jednotnou linii, kterou je mozková plasticita, a pokouší se vymezit podmínky, při nichž může nastat jev vědomí. Nechceme předjímat, nechť čtenář sám posoudí, zda použitá argumentace dostatečně charakterizuje senzorické, předreflexivní a reflexivní vědomí. Zmiňme jen, že jako argumenty slouží mnohé JÁN RYBÁR, ĽUBICA BEŇUŠKOVÁ, VLADIMÍR KVASNIČKA (editoři): Kognitívne vedy Kalligram, Bratislava 2002, 358 stran, ISBN ) Zdá se, že je načase změnit kognitivní vědy na kognitivní vědu, a nejen v názvu knihy. Budeme-li i nadále hovořit o vědách, pak bude institucionální konstituce kognitivní vědy v nedohlednu. To však není jediný důvod. Především tento obor vyžaduje (místo sbírání dílčích informací) neustálou syntézu poznatků. Jedině tak lze dospět k ucelené teorii poznávání. Ostatně v závěru první kapitoly je ambice na kognitivní vědu (v singuláru) prezentována, i když si lze jen s obtížemi představit, že by tato věda měla odpovídat pouze na základní otázky o lidské mysli, myšlení a chování, jak je zde uvedeno. Kognice je jistě obsažnější, zejména má-li v ní být propojeno mnoho z uváděných věd a vědních disciplín. Vesmír 82, listopad

4 PREVENCE DIABETU Štěpán Svačina ŠTĚPÁN SVAČINA: Prevence diabetu Galén, Praha 2003, 112 stran, rejstřík, cena 190 Kč, náklad neuveden, ISBN ) Konekcionizmus je koncepce, která předpokládá závislost chování vyšších živočichů a člověka na postupném utváření nervových spojů mezi podnětem, situací a odpovídající reakcí. 3) Ľ. Beňušková, V. Kvasnička, J. Pospíchal (editoři): Hľadaní spoločného jazyka v kognitívnych vedách, IRIS, Bratislava ) Příspěvky z těchto seminářů jsou díky J. Kelemenovi a V. Kvasničkovi ze Slezské univerzity v Opavě vydávány pod názvem: Kognice a umělý život I., a II. 5) Viz kog_vedy.htm (adresa uvedená v úvodu knihy je chybná). O diabetes mellitus 2. typu (týká se dospělých) mluví autor jako o závažné celosvětové epidemii, postihující zejména blahobytné populace a významně zkracující dobu dožití. Příčinou jsou komplikace arterioskleróza, infarkty, mozkové mrtvice. Když přední český diabetolog napíše knihu o prevenci diabetu, měli by si ji přečíst všichni, kdo mají diabetes v rodině, jsou obézní, popř. trpí jakýmikoliv kardiovaskulárními potížemi včetně zvýšeného krevního tlaku. Stručně je v knize pojednáno i o prevenci diabetes mellitus 1. typu (vzniká v mládí), kde jsou ovšem možnosti omezené. Knížka je zároveň návodem pro praktické lékaře i pacienty, kteří splňují výše uvedená kritéria. Neuškodí žádnému dospělému, když se s možnostmi prevence diabetu seznámí hrají tu roli tělesná váha, životní styl (hlavně způsoby stravování), alkohol, fyzická aktivita, sedavý způsob života. Knížka se věnuje i historii poznávání diabetu a jeho geografickému výskytu (zajímaví jsou indiáni Pima, jimž diabetes vlastně přinesla až civilizace). Pokud se už čtenář diabetikem stal, získá informace o způsobech léčby, hlavních antidiabetických lécích a mechanizmech jejich působení při předcházení komplikacím. Základním přínosem knížky je, že ti, kteří se budou doporučeními řídit, mohou výrazně snížit nemocnost a úmrtnost obyvatel v blahobytných zemích, popř. i v těch chudých, na něž začne zhoubně působit stravování a životní styl převzatý od těch bohatších. Vratislav Schreiber ZEMŘEL PAVEL NEŠLEHA, MALÍŘ ŽIVLŮ 13. září 2003 zemřel ve věku 66 let Pavel Nešleha, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, jeden z našich předních symbolicko-imaginativních malířů. Když jsme ho uváděli do Vesmíru (prosinec 1998), napsal jsem, že ačkoliv slavné období obrazů s tématy čtyř živlů pokládal za ukončené, zůstaly živly, transformovány, v jeho díle stále přítomné jakožto symboly, skrze něž poznáváme svět, jiné lidi, především však sami sebe. Právě to je posláním skutečného umění a Pavel Nešleha svým celým mimořádným dílem zůstal tomuto poslání věrný. Jiří Fiala empirické výzkumy a že těžištěm vysvětlení vědomí jsou synchronní oscilace. J. Rybár: Kognitívna psychológia. Tato kapitola se soustředí na psychické procesy. Především se věnuje vrozeným intuicím, na jejichž základě je možné budovat poznávací mohutnosti. Ze tří směrů behaviorizmu, nativizmu a konekcionizmu se nejvíce zabývá nativizmem a vlivy J. Piageta, N. Chomského a J. Fodora. Převažuje popis experimentů a v této souvislosti jsou závěry vyvozené z experimentu podloženy argumenty jen částečně. Přesto má čtenář možnost zamyslet se nad teorií simulace, teorií teorie a teorií mysli, a to vše ve srovnání s výzkumy autistů. J. Habdák: Jazyk a kognícia. Problematika univerzální gramatiky, nastíněná v předchozí kapitole, je dále rozebírána ve vztazích myšlení a jazyka, či přesněji vztazích poznávání a jazykových forem. Funkce jazyka je probírána především z komunikačního hlediska, přičemž jsou zvýrazněny evoluční rysy, ať již rozborem jazykových forem primitivních národů nebo srovnáváním jazykových forem u zvířat. Kapitola není příliš rozsáhlá (21 stran), ale obsahuje mnoho ilustrací. M. Kanovský: Kultúrna a kognitívna myseľ. Zajímavé pojednání, obdobný vhled do kognitivních procesů není v literatuře častý. Mimo jiné jsou zde nastíněny závažné problémy týkající se lidové taxonomie. Autor prokazuje, že taková taxonomie může být jen výsledkem strukturotvorné mysli, což pravděpodobně odpovídá modulární architektuře mozku. Za závažná zjištění lze rovněž považovat to, že při etnické taxonomii hraje hlavní roli esencialita, neboť etnicita se podle názoru autora získává (člověk se nerodí etnicky určen). J. Šefránek: Kognícia bez mentálných procesov. Pozornost budí už provokativní titulek. Autor však neprovokuje jen titulkem kapitoly, ale také smělostí myšlenek. Na J. Searlovi a jeho čínské místnosti se J. Šefránek snaží ukázat, v čem jsou reprezentace tak důležité, zvláště když se jim připisuji významy. Zdá se však, že reprezentace je zde čarovným, a tudíž i všeřešícím slůvkem, aniž je řečeno, proč jsou s reprezentacemi okamžitě vázány také významy. Rovněž vazba rozumění na reprezentace by podle našeho názoru potřebovala přesněji formulované argumenty. V. Kvasnička, J. Pospíchal: Konekcionizmus a modelovanie kognitívnych procesov. Závěrečná kapitola nejprve uvádí čtenáře do sporu mezi symbolizmem a konekcionizmem, 2 a vzápětí informuje o historii konekcionistického pojetí. V pojetí autorů je konekcionizmus významný nástroj pro modelování kognitivních procesů, který může využívat modulární pojetí a s uplatněním Baldwinova efektu (efektivního fitness) vytvářet evolučně nejméně komplikované výpočty. Kapitola se opírá o vlastní výzkum autorů a vysvětluje, proč je modulární pojetí efektivnější. Modulárně konstruovaná neuronová síť dává nejlepší výsledky při rozpoznávání tvarů. Lze se domnívat, že právě v této závěrečné, nejobsáhlejší kapitole je naznačena cesta dalšího směřování slovenské kognitivní vědy. Poznatky a zajímavosti uvedené v této knize jsou poučné a představují současný stav bádání v jednotlivých oborech zahrnovaných do kognitivních věd. Přesto by bylo na čase přistoupit k pokusům o syntézu poznatků. Mnohá témata, z hlediska poznávání nezanedbatelná (např. paměť), jsou v práci pokryta jen sporadicky, a navíc postrádají přehledový přístup, který je k systematickému pojetí poznávacích procesů nezbytný. Zmínka o paměti je například v příspěvku L. Beňuškové, v němž je paměť z neurofyziologického hlediska pojata jako změna synaptických vah. Postrádám však například rozlišení mezi epizodickou, sémantickou a procedurální paměti nebo mezi pamětí explicitní a implicitní. Nejde jen o paměť. Totéž můžeme říci i o spánku a o tom, zda hraje nějakou roli v kognici. Tato problematika, jakkoli je sporná, zde úplně chybí. Při tomto přístupu (výpisu zajímavostí z jednotlivých věd) je obtížné pokrýt teritorium poznávání a vyhnout se tomu, aby nešlo jen o sběr dosud vyřčeného. Přes uvedená konstatování lze kolegům na Slovensku závidět. Z této práce, z předchozí slovenské publikace, 3 ze slovensko-českých či česko-slovenských seminářů 4 i z cyklu mezifakultních přednášek ke kognitivní vědě v Bratislavě 5 lze soudit, že se zde přistupuje ke 656 Vesmír 82, listopad

5 kognitivním vědám se vší vážnosti a ne jenom jako k zábavné kuriozitě spočívající na překladové literatuře. V tomto oboru se udělalo na Slovensku mnoho práce, především zásluhou E. Gála a J. Kelemena. Teprve potom se díla z tohoto oboru začala překládat i v Čechách. Jak přistupovat k pojetí knihy? Je otázka, zda bylo zapotřebí vyjádřit se ke všemu, co je v kognitivní vědě aktuální (vzhledem k dynamice vývoje poznatků to ani není reálné). Možná stačilo zvolit jeden z problémů poznávání (např. percepci, která je ostatně v této knize zmiňována mnohokrát) a pokusit se v něm integrovat poznatky kognitivních oborů, ukázat, v čem integrovaný prostor spočívá. Takové práci by ale musela předcházet dlouhodobá výměna názorů k dané problematice. Integrujícím prvkem v kognitivní vědě by totiž měl být problém, k němuž jednotlivé obory přispívají svým objasněním. Doc. PhDr. Karel Pstružina Katedra filozofie Vysoké školy ekonomické v Praze Transdisciplinární věda Prolomení bariér mezi obory Zvykli jsme si již, že Nobelova cena je udělována za objevy učiněné před řadou let či desítek let (v rozporu s úmyslem zakladatele poskytovat ji za čerstvě učiněné objevy). Descartova cena Evropské unie bude letos předána počtvrté a představuje 1 milion eur. Devítičlenná velká porota vybírá vítěze z finalistů vybraných ze všech nominací experty. Jak říká Helena Illnerová, která po tři roky byla členkou velké poroty, kritéria zpočátku více zdůrazňovala týmovou práci, za vynikajícími výsledky však vždy stojí jednotlivci. Letošní cena bude vyhlášena v Římě 20. listopadu. Členka velké poroty prof. Anna C. Rooseveltová napsala k této příležitosti následující text. Transdiciplinární věda je efektivnější než ostatní formy vědy, protože překračuje meze, které vznikají historickými náhodami, politickými hranicemi, geografickou izolací či kontraproduktivními sociálními a výchovnými hranicemi. Jestliže se chceme plně těšit z dobrodiní vědy, pak musíme zajistit, aby se silněji prosadily vazby mezi různými disciplínami, institucemi, komunitami, národy, vědci a veřejností. Vědecké disciplíny jsou utvářeny různými faktory, sahajícími od profesionality ve výchově studentů po idiosynkrazie vůdčích osobností oboru. Problém je v tom, že jevy, které vědci studují, nepodléhají stejným omezením, ale projevují se v mnoha směrech neuspořádaně. Je proto třeba tyto umělé meze překračovat. Výhody transdisciplinárního přístupu lze vidět v medicíně, kde spolupráce mezi biology, chemiky, fyziky a informatiky vedla k diagnostickým technikám, jakou je např. zobrazování magnetickou rezonancí. I když některé instituce k rozvoji transdisciplinární vědy přispěly, jiné tak efektivní nejsou. Ústřední problém je, že podpora interdisciplinárním iniciativám je příliš malá a příliš úzká, než aby vyhovovala potřebám vědců. Většina jich proto hledá podporu u zdrojů založených na tradičních disciplínách, které si často konkurují, místo aby navzájem spolupracovaly. Inovativní věda mnohdy překračuje jak instituce a státy, tak disciplíny. Národní tradice se nezřídka liší v zaměření i v přístupu a v rámci jedné instituce, či dokonce státu nemusí existovat potřebná expertiza. Například vědci v jedné zemi mohou mít transgenní myš, která je klíčová pro výzkum chorob, jimž nejlépe rozumějí specialisté v jiné zemi. Věda také musí být transsociální. Dnes již není (jestli vůbec kdy byla) pouze pro vědce. Její ovoce je dobrodiním země, všech lidí a budoucích generací. Většinu výzkumu platí občané, a proto se vědci musí postarat o to, aby jejich výzkum byl srozumitelný, dostupný, odpovědný vůči veřejnosti. Některý výzkum rovněž vyžaduje spolupráci mezi akademickou komunitou a byznisem. Tuto realitu musí vědci i instituce akceptovat. Většinu výzkumu provádějí střední a vyšší vrstvy rozvinutých států. Jak v těchto státech, tak mimo ně je mnoho inteligentních lidí, jimž se nedostává vzdělání. Jejich myšlenky dosud nikdo neposlouchal nebo na ně nereagoval. Přitom si tito lidé zaslouží, aby se mohli poznávání světa zúčastnit jejich neúčast je ztrátou pro nás všechny. Společnosti musí nalézt způsob jak podchytit talent bystrých a motivovaných lidí, kterým se nedostalo vyššího vzdělání. Měly by přijmout podobné vyrovnávací programy, jaké úspěšně prolomily bariéry ve výchově v zemích, jako je Brazílie. Povzbuzováním rozvoje pojítek přes nespočetné umělé bariéry, které dnes šíření vědy brání, poskytuje transdisciplinární věda cestu, jež umožní, aby věda mohla být plně užitečná. /Přeložil Ivan Boháček/ ANNA C. ROOSEVELTOVÁ Prof. Anna C. Rooseveltová, PhD., se na Illinoiské univerzitě v Chicagu věnuje výzkumu prehistorie lidstva (speciálně v Amazonii a Konžské pánvi). Je členkou Americké akademie věd a umění, nominačního výboru AAAS a Velké poroty Evropské unie pro udělení Descartovy ceny. 132 výtisků Vesmíru za cenu 12 Každý předplatitel časopisu Vesmír v roce 2004 získá 132 výtisků Vesmíru: 12 výtisků v průběhu roku výtisků na CD ( ) neomezený přístup do kompletního elektronického archivu časopisu DARUJTE 132 výtisků Vesmíru obdarovaný od vás v roce 2004 získá: cerifikát s textem dle domluvy každý měsíc výtisk Vesmíru 120 výtisků na CD ( ) neomezený přístup do kompletního elektronického archivu časopisu Vesmír 82, listopad