5. Speleotopografie Stará Amatérská jeskyně Vstupní část Přítoková část

Transkript

1 5. Speleotopografie Speleotopografie Amatérské jeskyně byla velice podrobně zpracována Přibylem & Rajmanem (1980), proto se v této publikaci omezujeme jen na základní celkový popis. Zevrubně jsou však popsány prostory nově objevené nebo méně známé. Ačkoli byla Amatérská jeskyně objevena jako jeden celek jedním vchodem, je dnes členěna na dvě části: Starou Amatérskou jeskyni s vchodem na Ostrovské plošině v nadmořské výšce 508 m n. m. a Novou Amatérskou jeskyni dnes přístupnou uměle vyraženou štolou z Pustého žlebu z nadmořské výšky 393 m n. m. Jako celek je možné půdorys jeskyně charakterizovat jako písmeno Y, kde levá větev byla vytvořena převážně Sloupským potokem a pravá Bílou vodou. V řezu je směrem od ponorů patrné postupné oddělování chodby s aktivním tokem od mohutnější povodňové, a jen za extrémních vodních stavů zaplavované, chodby, která je v blízkosti vstupní štoly do Nové Amatérské jeskyně o 17 m výše Stará Amatérská jeskyně Vstupní část Původní objevitelský vchod do jeskyně se nalézá na dně Cigánského závrtu na tzv. Simonově vrchu v nadmořské výšce 504 m. Dnešní vchod tvoří zaskružovaná šachta situovaná v sousedním mělkém závrtu. Sestupová cesta prochází přes tři menší dómovité prostory (Vstupní a Kruhový dóm) ke stupni (Sintrová síň) na jehož dně se za skalní kulisou nachází rozměrný dóm Objevitelů (90 x 30 x x 30 m). Jeho mírně se svažující dno je pokryto podlahovým sintrem, z něhož vyrůstají mohutné stalagmitové kupy. Ve spodní části je podlahový sintr ukončen malým stupněm, který odděluje vlastní dóm Objevitelů od strmého hlinitého svahu, níže s bloky a štěrkem, u jehož paty teče v hloubce 110 m pod povrchem podzemní Bílá voda. Obr. 6: Přítoková chodba Foto: M. Audy Přítoková část Směrem proti toku Bílé vody pokračuje poměrně nízká chodba v celé šířce zatopená vodou (Vodní tunel), která v přední části jeví náznaky bifurkace. Podle starších materiálů (Šlechta & Ryšavý in Musil ed. 1974) se zdá, že bifurkace byla v době těsně po objevu patrnější, ale pozdější přesuny sedimentů tento stav zastřely. Na konci Vodního tunelu se chodba stáčí k V a rozměry se výrazně zvětšují. Tato skutečnost je dána připojením starší, jen o něco málo výše položené chodby, která je však dnes téměř zaplněna sedimenty a probíhá paralelně s Vodním tunelem. Po 40 m se chodby opět rozdělují. Severněji položenou chodbou o výšce kolem 1 m protéká Bílá voda, jižnější (Neznámá chodba) je zaplněna štěrkovými a písčitými náplavami až do výšky 7 m nad úroveň řečiště. V jejím nejvyšším bodě jsou vytvořeny sintrové mísy a krápníkové kaskády. Po několika desítkách metrů 43

2 Obr. 7: Obtok Bílé vody ve Staré Amatérské jeskyně Foto: I. & M. Audy se chodba s řečištěm zvyšuje a z levé strany do Bílé vody vtéká malý tok. Následuje větší prostora (dóm Zelené vody), kde se přítoková část jeskyně větví. Severním směrem pokračuje Přítoková chodba protékaná v celé své délce již zmíněným přítokem a k V směřuje chodba Bílé vody. Bílou vodu je možné proti toku sledovat ještě asi 100 m, ale prostory jsou poměrně nízké a mají polosifonovitý charakter. Od jeskyně 13 C je odděluje sifon, ve kterém se nachází přítok Jedelského potoka. Mnohem zajímavější je Přítoková chodba. V přední části jeví stopy rozdělení do dvou částí: mladší, která je aktivně protékána vodou a vyšší starší, která je zčásti zasedimentovaná. Ta výrazně usnadňuje přístup do chodby. Asi po 40 m se chodby spojují. Potůček s téměř konstantním průtokem se zařezává do výplně chodby, která má na povrchu jílovitopísčitý charakter a hlouběji přechází do hrubě zrnitých až balvanových štěrků. V blízkosti soutoku s Bílou vodou je dno jílovité, což souvisí s občasným zaplavováním těchto částí povodňovými vodami. V zadních částech jsou do chodby prořícené komínovité prostory s bloky pokrytými jílovitopísčitým sedimentem a krápníkovou výzdobou. Tu tvoří mohutné kupy, podlahové sintry s mísami a množství stalagmitů. Konec Přítokové chodby je poměrně široký, ale velice nízký. Podzemní tok zde vytváří polosifony a sifony. 44

3 Odtoková část Povodňová chodba a Obtok Pod dómem Objevitelů protéká Bílá voda chodbou vysokou kolem 3 m a širokou průměrně 6 m. Ta se však postupně snižuje až na 1,2 m. Náhle dochází k prudkému stočení toku o 90 k SSV do velmi nízké chodby s častými polosifony, kde nad hladinou zbývá cm. Za zvýšených vodních stavů je Obtok, jak se tato část jeskyně nazývá, zcela nepřístupný. Od Nové Amatérské jeskyně jsou volné prostory odděleny, i za velice nízkých vodních stavů, sifonem. Suché, výše položené části jeskyně, nazývané Povodňová chodba, pokračují přibližně v původním směru toku Bílé vody, před jejím stočením do Obtoku. Povodňová chodba odvádí Bílou vodu přes Povodňový sifon do Nové Amatérské jeskyně v době, kdy velice nízké prostory Obtoku (začátek 392 m n. m. ) nestačí pojmout vysoký průtok. Současný povrch jejího dna se pohybuje od 394 po 389 m n. m. u Povodňového sifonu. Povodňová chodba začíná štěrkovým svahem, který přechází do prvních dvou velkých prostor. Střed první z nich je vyplněn jezírkem a po pravé straně na konci je další jezírko, nad kterým se na blocích vypíná dutá krápníková kupa označovaná jako Chýše. Po levé (j.) straně druhé z prostor je mohutný krápníkový vodopád a naproti asi 4 m vysoká terasa tvořená dobře vytříděným drobně až středně zrnitým štěrkem. Následuje 80 m dlouhá dómovitá prostora se třemi výraznými zbytky freatických chodeb po levé (j.) straně. Dno je pokryto bloky a štěrkem. Po přibližně 40 m dlouhém zúžení chodby následuje Písečný dóm. Zde se po levé straně nachází písečná terasa s bloky. Pravá strana je erodována a dno tvoří převážně vápencové bloky. Poslední 30 m dlouhá část chodby je nízká (kolem 1 m) a má štěrkové dno. Konec 400 m dlouhé Povodňové chodby tvoří 3 m hluboký a 8 m dlouhý Povodňový sifon, který se stal dne 16. srpna 1969 východiskem k objevu Nové Amatérské jeskyně Nová Amatérská jeskyně Vstupní část Javorová chodba, Západní macošská větev Vchod do Nové Amatérské jeskyně tvoří uměle proražená 67 m dlouhá štola, která se nachází ve v. svahu meandru Pustého žlebu pod tzv. Koňským spádem v nadmořské výšce 393 m. Štola ústí do chodby, která je z genetického hlediska hlavní osou celé jeskyně. V těchto místech to však není dobře patrné, protože chodba je až téměř ke stropu zasedimentována. Nazývá se zde Javorová chodba. Směrem vpravo (k J) pokračuje přírodní chodba prokopávanými polosifony směrem k jeskyni Pustožlebské zazděné do vzdálenosti cca 100 m. Směrem vlevo (k S) pak pokračuje do hlavních částí Amatérské jeskyně. Zde bylo původní volné pokračování, ale menších rozměrů s bohatou krápníkovou výzdobou. Proto zde byla vyražena další štola, která výrazně usnadňuje přístup do jeskyně. Za štolou se nachází krátká chodba ke schodišti, pod kterým Javorová chodba ústí do Západní macošské větve (370 m n. m. ). Ta má své pokračování buď na J (vpravo) do Absolonova dómu s odbočkou do bohatě zdobené síně Honzovo království (viz obr. 102, 103, 104) a nebo dále poměrně strmě klesající chodbou přes Bahnitá jezírka k podzemní říčce Punkvě, na S (vlevo) rozměrnou chodbou, místy s bohatou krápníkovou výzdobou, z níž nejpůsobivější jsou mohutné krápníkové kupy na štěrkových sedimentech. Štěrkové podloží je částečně erodováno, a tak některé okraje kup jsou vlastní vahou odlomené. Kromě relativně mladých krápníkových kup se zde nacházejí ještě kupy výrazně starší, mnohdy zcela nebo částečně zakryté, s výrazně rýhovaně korodovaným povrchem. Koncové části Západní macošské větve tvoří dóm Pestré jíly a Zával, kde jsou z vysoké prostory vysypány vápencové bloky, které z části přehrazují další pokračování a je tedy nutné prolézt mezi nimi. Bloky jsou 45

4 korodované dříve protékající vodou. V mezerní hmotě se vyskytují pestře zbarvené kaolinické jíly, pocházející v horní vertikální části zavalené prostory. Za Závalem se povrch sedimentů přibližuje ke stropu. Za tímto sníženým místem Západní macošská větev končí a v dómu Roztoka se napojuje na Macošský koridor Východní macošská větev Obr. 8 : Komín do chodby Obřích hrnců Foto: M. Audy Směrem k jihu klesá z dómu Roztoka stupňovitá chodba. Postupně se zužuje až na šířku 1 m. Jednotlivé stupně jsou tvořeny několika obřími hrnci. Tato chodba je propojena komíny s vyšším patrem (chodba Obřích hrnců). Následuje asi 50 m dlouhý pozvolnější úsek. U bodu 219 začíná chodba prudce stoupat a opět se rozšiřuje. V tomto místě se nachází ve stropu komín, který byl prozkoumán do výšky 20 m, kde se uzavírá. Dno stoupající chodby je pokryto opracovanými valouny. Na vrcholu tohoto svahu začíná dóm Rovné stropy. Těsně před tímto místem vybíhají z chodby úzké vertikální odbočky, které komunikují se systémem horizontálních chodeb, který je položen asi o 5 m níže. Dóm Rovné stropy má přibližně tvar obdélníku. Na západní straně dómu je svah tvořený jemnými sedimenty. Jihovýchodní strana dómu je tvořená sutí. Na začátku dómu je nad bodem 217 komín Rychlé kroky. Dosahuje výšky 38 m a přechází v krátký horizontální úsek. Možnost dalšího postupu nelze vyloučit. V zadní části dómu Rovné stropy je nad bodem 214 další komín, který se uzavírá ve výšce 12 m. Na jižním konci vybíhá jjz. směrem klesající odbočka. Odbočka po několika metrech prudkým hlinitým svahem, a je zakončena větší prostorou. Za dómem Rovné stropy pokračuje Východní macošská větev s klesající tendencí asi 30 m k malému jezírku. Potom chodba opět stoupá. Tyto prostory nesou známky častého zaplavování při vyšších vodních stavech. Mezi body 210 a 211 je mohutný stalagnát, za nímž za povodní vyvěrá podzemní Punkva. O několik metrů dále je malé jezírko, které komunikuje s aktivním tokem. Chodba se stáčí k JZ a asi po 80 m je přehrazena mohutným jezerem (Zadní jezero) viz obr 150. Dno jezera se prudce svažuje jižním směrem, kde přechází v sifon. Zadní jezero bylo v roce 1983 potápěči propojeno s Podzemním vývěrem Punkvy. Asi 80 m za Zadním jezerem ústí Východní macošská větev do dómu U Vývěru. Výplň dna chodby je tvořena hrubou vápencovou sutí a skalními bloky. Na severní straně je prudký 20 m vysoký suťový svah, který pokračuje chodbou ještě několik desítek metrů přes několik kolmých stupňů. Chodba je uzavřena sedimenty a zasintrováním. Na protější straně je nad bodem 204 ve výšce cca 15 m skalní okno. Za tímto oknem vede jižním směrem chodba, která se na 15. metru snižuje tak, že je téměř neprůlezná. Lze pokračovat ještě asi 7 m dále, kde sedimenty úplně znemožňují další postup. Úzkým otvorem je však možné pozorovat další pokračování chodby. Ve stropu chodby jsou celkem 3 komíny, které se však ve výšce cca 10 m všechny zavírají. Na jižním konci dómu U Vývěru vyvěrá při 46

5 ních stavů v letech zde bylo pozorováno, že z tohoto vývěru Punkva nevyvěrá, ale že vývěr funguje jako ponor vod z Konstantního přítoku. Podzemní vývěr Punkvy byl v 70. a 80. letech zkoumán potápěči, kteří dosáhli 170 m dlouhou zatopenou chodbou spojení se Zadním jezerem. Od vývěru teče Punkva tunelovitou chodbou směrem na jihozápad. Po 100 m odbočuje jz. směrem chodba do Bahitých jezírek. Po dalších 200 m je řečiště přehrazeno Předmacošským sifonem. Ten v roce 1975 proplavali členové brněnského Trygon klubu do Červíkových jeskyní na dně propasti Macocha. Za extrémně nízkých vodních stavů v roce 1972, při vypuštěné vodní plavbě v Punkevních jeskyních, bylo možno proniknout ještě asi 150 m po směru toku Punkvy. Speleotopografie Předmacošského sifonu je detailně popsána Přibylem & Rajmanem (1980) Macošský koridor Obr. 9: Dóm Rovné stropy komín Rychlé kroky Foto: M. Audy pravé straně aktivní tok. Díky stále stejné vydatnosti tohoto vývěru dostal tento přítok název Konstantní přítok. Dříve bylo toto místo označováno též jako Malý vývěr. Pro tento vývěr je také charakteristická poměrně čistá voda. Potápěči zde prozkoumali chodbu do vzdálenosti 275 m, kde je možné ve Velkém dómu dosáhnout volné hladiny. Na tomto místě byly výzkumy prozatím pozastaveny. Na 25. metru se chodba pod vodou dělí na dvě větve, které se na 100. metru opět spojují. Nad popsaným sifonem se nacházejí dva kruhovité otvory. Oba ústí na hladinu toku ještě před jeho vývěrem. Ve stropu chodby se nachází komín, který je ve výšce 14 m zasintrován do vytracena. Severovýchodně od ústí Východní macošské větve do mohutné chodby se nachází Podzemní vývěr Punkvy (obr. 149). Za extrémně nízkých vod- Za sníženým místem Západní macošské větve mění hlavní chodba svůj charakter - stává se rozměrnější, což je dáno mírou vyklizení sedimentární výplně. V nejnižším místě dómu Roztoka se totiž nachází ústí Stupňovité chodby Východní ma- Obr. 10 : Dóm Roztoka v Macošském koridoru Foto: I. & M. Audy 47

6 cošské větve, která je spojovací chodbou mezi nižší a vyšší úrovní Amatérské jeskyně. Podobně slouží část Západní macošské větve pod Absolonovým dómem, kde rovněž dochází k výrazné změně ve výplni hlavní chodby. Macošský koridor je v celé své délce jednou z nejmohutnějších chodeb Amatérské jeskyně, která si udržuje směr k SV. Jeho monumentálnost vyniká na místech dómovitých prostor. Dno tvoří většinou štěrky, v dómech často rozměrné vápencové bloky. Obr. 11: Macošský koridor dóm U Dvou velkých Foto: M. Audy 48

7 Úsek Macošského koridoru z dómu Roztoka (obr. 10) do dómu Brekcií je zajímavý existencí reliktu freatické chodby (Jezerní galerie), který leží asi 5 m nad vlastním Macošským koridorem a je s ním propojen několika menšími komínky. V dómu Roztoka je její vchod zcela zastřen krápníkovým útvarem u stropu, ale v dómu Brekcií jde o nepřehlédnutelnou rouru nade dnem chodby. Dno dómu Brekcií pokrývají bloky, které jsou dnes již značně ohlazené. Pro nebezpečnost uklouznutí bývá někdy toto místo označováno U Zlomené nohy nebo U Klouzavých kamenů. Za dómem Brekcií se chodba poněkud snižuje, aby se náhle zvětšila do dómu U Bílé kašny. Zvětšení prostoru je opět jako v předchozích případech dáno mírou vyklizení od sedimentární výplně. Odtokovým místem k aktivnímu toku je zde propast Šolimova mísa, která se nachází na konci chodby navazující na erozní koryto v dómu U Bílé kašny. Strop Šolimovy mísy tvoří mohutný komín, který doposud nebyl prozkoumán. Další koryto nemá tak významný odtok. Toto dále proti toku vyznívá v blocích Bezejmenného dómu, za kterým se nachází Písečný dóm s výrazně vykrouženými komíny ve stropě. Následují nepříliš rozměrné prostory, ale mezi měřickými body 40 a 41 odbočuje sz. směrem nízká chodba, která je vchodem do Jižní části Bludiště Milana Šlechty. Za odbočkou následuje dóm Zemních pyramid, jež má dno pokryté mohutnými bloky. Ty jsou překryty jemně písčitými sedimenty, na některých místech s vytvořenými zemními pyramidami. Ve stropě je situováno dohromady 9 komínů. Většina jich byla sice prozkoumána, ale prolongačního úspěchu bylo dosaženo jen v komíně Nad Písečnou terasou. Za dómem Zemních pyramid je patrný v sedimentech dna nepříliš hluboký zářez, který směřuje do pukliny tvořící tzv. II. vchod do Bludiště Milana Šlechty. Následuje závěrečná část Macošského koridoru, dóm U Dvou velkých, vyznačující se přítomností dvou velkých krápníkových kup, nad kterými jsou dva mohutné komíny, které byly již prozkoumány. Macošský koridor končí hlinitým svahem spadajícím do Rozlehlé chodby Bludiště Milana Šlechty (viz mapové přílohy) Bludiště Milana Šlechty se rozkládá přibližně ve střední části systému Nové Amatérské jeskyně v nižší úrovni severozápadně od závěru Macošského koridoru. Výškově je situováno od cca 355 m n. m., což je nadmořská výška vodní hladiny v Odtokové části za nejnižších vodních stavů, do výšky 388 m n. m. (dóm Pod Městikádí), kterou vstupuje až do úrovně Macošského koridoru. V porovnání s povrchem je situováno pod Ostrovskou plošinou v okolí závrtu Městikáď. Bludiště Milana Šlechty je charakteristické zejména spletitým systémem tlakových kanálů a chodeb, v několika patrech, jejichž vznik byl podmíněny složitou geologií a tektonikou kombinovanou s existujícím hydrologickým systémem Sloupského potoka a Bílé vody. Za vyšších vodních stavů zde dochází k intenzivnímu hydrostatickému a hydrodynamickému vyrovnávání hladin povodňových vod. Bludiště Milana Šlechty můžeme rozdělit na Jižní část, Střední část a Severní část. Tyto celky jsou zpřístupněny celkem třemi vchody. I. vchod zpřístupňuje Jižní část z Macošského koridoru před dómem Zemních pyramid. II. vchod vede do Střední části, do oblasti Říceného dómu. III. vchod, který je vstupní branou do Severní části, je na začátku Rozlehlé chodby u paty výrazné akumulační štěrkové terasy, jíž Macošský koridor končí. Hlavní chodby Bludiště Milana Šlechty jsou většinou hladce erodované s chudou nebo žádnou výzdobou. Jejich dno je pokryto převážně valouny kulmských hornin nebo středně až drobně zrnitým štěrkem, místy i pískem. V místech prudkých směrových změn toku jsou patrné mohutné akumulační terasy nebo erodovaná koryta. Za zvýšených vodních stavů chodbami protékají vydatné vodní toky, jejichž vlivem dochází k přesunu a k variabilitě uloženin na dnech chodeb a dómu. Na tektonických poruchách se vytvářejí četné komíny a vznikají různé korozní útvary. Tlakové kanály jsou také hladce erodované s výraznými face- 49

8 Obr. 12: Bludiště Milana Šlechty před vývěrem povodňového Sloupského potoka Foto: I. & M. Audy tami, buď zcela čisté nebo s výskytem kvartérních uloženin na jejich dně (u výše položených, které nejsou již hydrologicky aktivní) Hlavní chodba Hlavní chodba se odpojuje z Macošského koridoru s. směrem těsně před dómem Zemních pyramid. Toto místo je označováno jako I. vchod do Bludiště Milana Šlechty. Chodba, vedoucí zpočátku v nadm. výšce 378 m, je v těchto místech 4 6 m široká, částečně zavalená řícenými bloky vzájemně stmelenými sintrovými útvary. V místě, kde se začíná stáčet směrem k SV se v z. stěně nacházejí postupně za sebou dva vchody do Jižní části Bludiště Milana Šlechty. Prostory se v této části vyznačují říceným charakterem, výplně dna tvořené převážně skalními bloky a štěrkem střídají valouny kulmských hornin a strop chodby se postupně zvyšuje. Asi 125 m od I. vchodu ústí chodba do větší prostory s výrazným suťovým kuželem, z jehož vrcholu je možné proniknou puklinovým II. vchodem zpět do Macošského koridoru v s. části dómu Zemních pyramid. Hlavní chodba odtud pokračuje pod kulisou od paty suťového kužele a po 20 m ústí v nadm. výšce cca 373 m do centrální prostory Bludiště Milana Šlechty Říceného dómu. Řícený dóm je vytvořen na výrazné tektonické poruše směru S J a je cca 60 m dlouhý, až 25 m vysoký a m široký. Severní a jižní část dómu tvoří mohutné suťové svahy spadající do jeho středu. Zde také za zvýšených vodních stavů protéká aktivní tok (364 m n. m.), který vyvěrá z přítokového sifonu u v. stěny a ztrácí se v Odtokových kanálech v z. stěně dómu. Nad řečištěm je situován mohutný jícen Osudového komínu s malým, ale pěkně vyzdobeným horizontálním patrem. Severní část Říceného dómu je zasažena mohutným suťovým kuželem, vysypaným z dómu Pod Městikádí, který leží pod stejnojmenným závrtem. Nad patou kuželu je strmý 20 m vysoký komín Nad Bivakem. Hlavní chodba vede dále z vrcholu s. svahu Říceného dómu ssz. směrem. Je hladce erodovaná s valouny kulmských hornin na dně, meandruje a postupně klesá k bahnitému polosifonu. Ten je za vyšších stavů Sloupského potoka zaplaven. V z. stěně se nachází několik vchodů do systému zvaného Pravostranné kanály. Chodba má dále mírně stoupající charakter a po 40 m se spojuje s chodbou Velké rondo. Od tohoto místa pokračuje dále výrazným říčním korytem erodovaného ve vrstvě valounů kulmských hornin až k Přítokové chodbě Sloupského potoka. V tomto místě Hlavní chodba přechází v dómovitou prostoru zvanou dóm U Soutoku (8 x 6 m). Od tohoto dómu Hlavní chodba pokračuje v. směrem meandrující chodbou s krápníkovou výzdobou (obr. 12), která po 120 m ústí do Rozlehlé chodby (III. vchod). 50

9 k Řícenému dómu II. vchod Smg k Jižní části Bludiště Milana Šlechty dóm Zemních pyramid Obr. 14: Situace kolem II. vchodu do Bludiště Milana Šlechty koridoru v I. vchodu do Bludiště Milana Šlechty. Za extrémních povodní dochází k zahlcení celé Jižní části Bludiště Milana Šlechty, rozvodněné vody stoupají Hlavní chodbou a zaplavují výše položené části Amatérské jeskyně Macošský koridor (po povodni v roce 1997 byla nalezena v jednom ze zbylých jezer nedaleko Písečného dómu živá ryba). Obr. 13: Rozvodněná Punkva v Hlavní chodbě Bludiště Milana Šlechty v roce Foto: Z. Motyčka Jižní část Bludiště Milana Šlechty V horní, jv. stěně Říceného dómu odbočuje jižním směrem Hlavní chodba (viz kap ), která je za povodní protékána Punkvou. Po dvaceti metrech míjí po východní straně dvě komínovitá okna ústící do Macošského koridoru. (obr. 14). Hlavní chodba se u bodu 573 větví na mnoho tlakových kanálů vzniklých na tektonické poruše směru 240. Pro labyrint těchto chodeb a chodby, které dále navazují, je používán název Jižní část Bludiště Milana Šlechty nebo též Jižní bludiště. Hlavní chodba stoupá z této křižovatky severním směrem, po 20 m míjí další úzký tlakový kanál Spojku do jihu, a po 25 m ústí do Macošského Obr. 15: 1. jezero ve 3. povodňovém sifonu v Západní větvi Jižní části Bludiště Milana Šlechty Foto: M. Audy 51

10 Od křižovatky u bodu 573 vybíhá jz. směrem spleť, v nižší úrovni často zaplavovaných, tlakových kanálů, které se po 25 m spojují (u bodu 100UN) do dvou výrazných chodeb směřujících jednak k jihozápadu (Jihozápadní větev) a dále k západu (Západní větev). Jihozápadní větev Tato část Jižního bludiště má menší profil kanálů, výškově značně kolísá. Spodní část je často zaplavována. Nejnižším místem je zvodnělá studna nacházející se na nejvzdálenějším jz. okraji Jihozápadní větve za úžinou nazývanou Sexychodba. Před vstupem Sexychodby je možné několika komíny vystoupit do vyšší etáže, která po několika ostrých zákrutech a výškovém kolísání ústí propástkou do Západní větve Jižního bludiště. Západní větev Chodby této části jsou oproti Jihozápadní větvi prostornější. Hned za křižovatkou (bod 100UN, mapová příloha Jižní část Bludiště Milana Šlechty) se tvoří za povodní 1. sifon. Chodba dále mírně stoupá a míjí dvě komínovité odbočky, které jsou po několika metrech zasucené. U bodu 06UN je dno vyplněno pěknými sintrovými kaskádami a z hlavní chodby odbočují dva úzké tlakové kanály. Kanál nazývaný Spojka do jihu stoupá východním směrem, přetíná Jihozápadní větev, se kterou je neprůlezně spojen S úžinou a ústí do Hlavní chodby nedaleko I. vchodu do Bludiště Milana Šlechty (bod 00UN mapová příloha Jižní část Bludiště Milana Šlechty nebo bod 577 Přibyl & Rajman). Další velmi úzký kanál směřuje k západu a po cca 20 m ústí do Jihozápadní větve. Hlavní chodba Západní větve klesá od bodu 06N do pěkně modelované 4 m hluboké studny Žumpa, kde se tvoří za povodní 2. sifon. Za Žumpou chodba stoupá západním směrem. Míjí po jižní straně dosud neprozkoumaný komín. Dále klesá přes stupeň nazývaný Dvojstudna do 3. povodňového sifonu. V koleně sifonu se i za období sucha tvoří tzv. 1. jezero. Za 1. jezerem chodba mění svůj horizontální průběh na tlakový, prudce stoupající komín, se kterým se v nejvyšším místě spojuje Jihozápadní větev. Od spojení obou větví klesá prostorná chodba jižním směrem až do 2. jezera (bod 19UK). 2. jezero je součástí níže položených zatopených chodeb a tlakových kanálů. S těmito prostorami komunikuje při své západní straně pod hladinou vody. Nad 2. jezerem je vstup do 15 m vysokého komínu Nad Traverzem s krátkým horizontem. V severní části jezera pokračuje těsně nad hladinou suchý tlakový kanál, který stoupá přes 3 m vysoký stupeň do dómovité prostory s řadou komínů a zvodnělých studen, nazývané dóm U Ozvěny. Před 2. jezerem (bod 19UK) odbočuje k jihozápadu mírně stoupající chodba, která je vyplněna alochtonními štěrky a sedimenty. Po 40 m se chodba stáčí k severozápadu a klesá až k aktivní vodní úrovni. Tato část byla nazvána Kanalizace. V chodbách Kanalizace byly prozkoumány dva komíny (bod 50U a 44U). Oba jsou neprůlezně uzavřeny. Před propástkou do Kanalizace je možné komínovitým oknem prostoupit do dómu U Ozvěny (bod 42U). Dóm U Ozvěny Dóm U Ozvěny je nejvýraznější prostorou Jižní části Bludiště Milana Šlechty. Dno dómu je prolomeno dvěma podzemními závrty do zvodnělého tlakového kanálu, jehož směr (240 ) lze sledovat již od 2. jezera. V dómu U Ozvěny je několik komínů. Všechny byly prozkoumány. Komín U Pletiva se nachází na východní straně dómu nad výraznou sintrovou kupou a byl prozkoumán do výšky 13 m. Komín je zakončen neprůleznými hlinitosintrovými svislými kanály. Komín Ve Svahu v jižní části dómu byl prozkoumán do výšky 18 m. Neprůlezně se uzavírá. Komín do Alabastru je výrazná 53 m vysoká studna o průměru 3 až 6 m, ústící do rozsáhlé horizontální etáže. V druhé třetině komínu byla nalezena unikátní brčka dlouhá přes 2 m. 52

11 vozová cesta hranice lesa vrstevnice (int. 2 m) 490 nově měřené a objevené části Macošský koridor závrt 500 ZÁPADNÍ VĚTEV I. JEZERO ŽUMPA JIHOZÁPADNÍ VĚTEV 1. VCHOD DO BLUDIŠTĚ KANALIZACE DÓM U OZVĚNY II. JEZERO SEXYCHODBA Smg M A C O Š S K Ý K O R I D O R A L A B A S T R PÍSEČNÝ DÓM 1: m BEZEJMENNÝ DÓM rozcestí U Buku Z obrázku je dobře patrná poruchová zóna v ose Písečný dóm dóm U Ozvěny. Na této linii je vytvořena řada komínů jak v Macošském koridoru, tak v Jižní části Bludiště Milana Šlechty včetně hlavní chodby Alabastru. Ve stejné ose je na povrchu 50 m jižně od Písečného dómu situován závrt G10 Dlouhé padělky (F. Musil sen. 1957) a dále přímo nad západní stěnou Písečného dómu mělký závrt (na hranici lesa nedaleko rozcestí U Buku). V jednom se západních, doposud neprozkoumaných komínu Písečného dómu je patrný výrazný stálý skap, pocházející zřejmě z tohoto závrtu. Obr. 16: Situace Jižní části Bludiště Milana Šlechty a Alabastru v souvislosti s Macošským koridorem a povrchem Zpracoval: M. Audy

12 54 Obr. 17: Vstup do chodby Zvonících zvonečků Foto: M. Audy

13 Dóm U Ozvěny je spolu s Kanalizací nadějným místem pro další speleologické průzkumy. Krátkovlnným radiovým spojením bylo prokázáno přímé propojení s Písečným dómem. Alabastr Alabastr je vyšší etáž chodeb puklinovitého charakteru, vytvořená ve výšce od 412 m n. m. do 461 m n. m. S dómem U Ozvěny je spojena 53 m hlubokou studnou (komín do Alabastru v kap. 7.). Páteř Alabastru je tvořena prostornou horizontální chodbou (obr. 113, 120) s celou řadou komínů. Po 30 metrech se tato chodba zužuje a přechází v chodbu Zvonících zvonečků, která je vyplněna dlouhými brčky (obr. 17, 123). Obr. 19: Nejdelší, téměř 30 cm dlouhý, heliktit v Alabastru Foto: M. Audy Obr. 18: Vstupní komín z dómu U Ozvěny do Alabastru. V současné době z důvodů ochrany odstrojen. Foto: M. Audy Chodba Zvonících zvonečků je zakončena cca 20 m hlubokou šachtou Sebevrahů, uzavřenou ve dně závalem. Šachta Sebevrahů by měla dle měření ústit do komínů při východní stěně Písečného dómu. Komíny nad páteřní chodbou jsou vytvořeny na tektonické poruše směru S J (obr. 16) a většina je neprůlezně uzavřena ve výšce cca 15 až 27 m nade dnem chodby Zvonících zvonečků. Komínem, který leží nad zúžením páteřní chodby a vstupem do chodby Zvonících zvonečků, lze postoupit do puklinovité vysoké chodby Galerie Excentrik. Galerie Excentrik je půdorysně shodná s chodbou Zvonících zvonečků, avšak leží o 15 m výše. Její strop i dno jsou velmi členité s celou řadou komínů, propastí a horizontálních spojek (obr. 58). Z Galerie Excentrik bylo možné po rozšíření několika úžin postoupit ještě asi 50 m západním směrem. Zde je horizontální a později mírně klesající charakter Zadního Alabastru zakončen opět soustavou téměř 50 m vysokých členitých komínů (komín Hex, komín Hebké sintry, komín K Matce Němcové, Členitý komín). Komunikace koncových částí Zadního Alabastru s nedalekými komíny v Bezejmeném dómu, nebyla ani po detailním průzkumu prokázána. 55

14 Alabastr má charakter korozních puklinovitých chodeb, které jsou svým vznikem pravděpodobně vázány na mělký povrchový závrt umístěný v poli nedaleko hranice lesa při rozcestí U Buku (obr. 16). Tento závrt leží přesně nad nejvyšším bodem Zadního Alabastru. Poloha Alabastru mimo aktivní hydrologickou zónu bez výraznějšího proudění vzduchu dala možnost kapilárního vzlínání poměrně malého množství skapové vody, a tím vzniku unikátní, excenritické i gravitační sintrové výplně. Podle expertízy Ústavu materiálového inženýrství v Brně bylo prokázáno, že excentrické útvary (heliktity) jsou tvořeny kalcitem. Rozmanitost výzdoby nejlépe dokumentují fotografie (obr. 19, 114, 115, 116, 117, 118, 119). Excentritická výplň se svou mohutností řadí dnes na první místo v České republice Střední část Střední částí Bludiště Milana Šlechty rozumíme systém chodeb a freatických kanálů mezi II. vchodem a spojením Hlavní chodby s chodbou Velké rondo v Severní části Bludiště Milana Šlechty. Dělíme ji dále na Odtokovou část a Jádro. Charakter Střední části lze nejlépe popsat jako hydrologicky aktivní systém chodeb a freatických kanálů v několika patrech, vzájemně propojených vertikálními studnami, které slouží za zvýšených vodních stavů k hydrostatickému vyrovnávání hladin a odvádějí povodňové vody do vyšších úrovní. Část tohoto systému se trvale nachází pod úrovní vody, jejíž hladina kolísá podle momentálních vodních stavů. Odtoková část Odtokovou část Bludiště Milana Šlechty chápeme jako systém chodeb a kanálů sloužících k odvádění povodňových vod z jeho centra Říceného dómu. Povodňové vody, přitékající do Říceného dómu z Jádra, se propadají po 15 m v štěrkových sedimentech na konci Odtokových kanálů (obr. 145). Nejmohutnější chodbou Odtokové části je 80 m dlouhá Třístovková chodba, která ji zpřístupňuje z jz. části Říceného dómu. Zpočátku má puklinový charakter, je vysoká 10 až 12 m, později se snižuje na 3 5 m při šířce 2 4 m. Za zvýšených vod Sloupského potoka bývá částečně zaplavována vodami vyvěrajícími z polosifonu (362 m n. m.) ze spojky do Uříceného dómu. Třístovková chodba za touto spojkou vytváří k V ostrou zákrutu, jejíž čelo je tvořeno jílovitoštěrkovým sedimentem. Přímo v zákrutě je v malém komínku ve stropě položen částečně zatopený kanál, který směřuje k JZ a nebyl dostatečně prozkoumán. Strop chodby se snižuje, stěny jsou hladce erodované, dno je pokryto valouny kulmských hornin a pískem. Asi 40 m od zákruty jsou v z. stěně situována okna kanálů vedoucí do Diaklasových formací. Naproti těchto oken se nachází vstup do dvou dalších kanálů, ústících ve stropní části Odtokových kanálů. V místě, kde se Třístovková chodba lomí k Z, je situována Studna s trvalou vodní hladinou, v níž je patrné kolísání vodní hladiny při změnách vodních poměrů v celé Odtokové části. Za Studnou se Třístovková chodba rozvětvuje v odbočky do Rodea, Diaklasových formací a Vodovodu, který je jejím logickým pokračováním. Vodovod je freatický kanál položený těsně nad vodní hladinou. Má podstatně menší profil, což je doprovázeno nížším výskytem sedimentů na jeho dně. Pokračuje dále k JZ, většinou zpola zatopeným kanálem přerušovaným propástkami a stupni, a je zakončen vodní studnou (355 m n. m.) na okraji Odtokové části. V jeho průběhu můžeme sledovat množství dalších, málo prozkoumaných kanálů a komínků. Zhruba v první třetině Vodovodu se nachází odbočka vedoucí k V do prostor vzniklých na vzájemně kolmých puklinách Diaklasových formací. Tyto prostory jsou zpřístupněny mimo jiné kanálem z Třístovkové chodby a také z Říceného dómu tzv. Dělovou rourou, 60 m dlouhým úzkým tlakovým kanálem směru S J a se sklonem 10, ústícím sem jedním z mnoha komínků. Do Rodea vede z Třístovkové chodby nahoru k S chodba se sklonem asi 40, jejíž dno je tvořeno jílovitým sedimentem. V dómu za úzkým průlezem pokračuje k V za sedimentárním stupněm Východní větev Rodea. Do druhé, Západní větve 56

15 se dostaneme dále vzhůru po jílovitohlinitém svahu, na jehož vrcholu lze proniknout mezi řícenými bloky do prostorné klesající chodby, průřezu zpočátku 4 x 3 m. Její dno je pokryto převážně sutí a řícenými bloky. Ve své spodní části přechází v Nálevkový dóm, jehož stěny jsou pokryty hlinitým sedimentem. Ze dna dómu je možno dále proniknout mezi řícenými bloky úzkou propástkou do menší prostory, která je spojena bahnitým polosifonem s nejodlehlejší části Rodea Zadním dómem. Dno Zadního dómu (cca 356 m n. m.) tvoří hlinité svahy spadající do vodních jezer. Ve stropě dómu se nacházejí dosud neprozkoumané komíny. Východní větev Rodea je situována ve vyšším patru (cca 372 m n. m.). Její dno kryjí většinou jílovitohlinité sedimenty. Přibližně v polovině svého průběhu chodba přechází v menší prostoru, před níž můžeme pravostrannou odbočkou proniknout do Dělové roury. Za touto prostorou, na dně bahnitého polosifonu je situovaná odbočka vedoucí extrémně úzkými plazivkami do stísněných prostor Bahnimánie. Jak sám název napovídá, jedná se o prostory značně zaplněné sedimenty, které se spojují s Dělovou rourou a ústí na malém balkónku do odtokové stěny Říceného dómu. Jádro Jádrem nazýváme střední část Bludiště Milan Šlechty ohraničenou Hlavní chodbou a chodbou zvanou Velké rondo. Zjednodušeně lze říci, že je to také část Bludiště Milana Šlechty za přítokovou stěnou Říceného dómu. Velké rondo, které je nejmohutnější chodbou Jádra, se odpojuje k SV od Hlavní chodby v j. části Říceného dómu. Zde se nachází větší prostora, jejíž dno je vyplněno převážně řícenými bloky. Odtud k S vede hlinitý svah do chodby Minirondo. Velké rondo pokračuje k SV přes skalní práh do členité chodby vyplněné valouny a jílovitopísčitými sedimenty. Strop chodby se začíná postupně zvyšovat na puklinový profil s výškou 6 8 m. U paty sedimentárního svahu asi 70 m od Říceného dómu je situována odbočka vedoucí k SSZ do chodby Malé rondo. Ve výšce 6 m nad touto odbočkou je pod stropem situováno ústí horizontální Horní chodby, spojující tyto partie s prostorami u Meandru. Obr. 20: Dóm U Vodopádu s mohutným skalním pilířem v jeho středu Foto: P. Polák Velké rondo pokračuje dále vodorovně a po 25 m ústí do větší prostory nazvané dóm U Vodopádu (obr. 20). Ten je značně členitý. Jeho dno tvoří mohutné rozpukané skalní lavice a svou s. částí se svažuje k vodní hladině sifonu (cca 362 m n. m.). Za extrémně nízkých vodních stavů se tento sifon mění na polosifon, za kterým lze cca 70 m sledovat aktivní tok. Ten protéká pod jindy zatopenými studnami v Jádru a ztrácí se v sifonu pod Říceným dómem. Od sifonu lze komínovitým kanálem vystoupat do Říceného dómu. Ze skalních bloků u z. stěny dómu lze proniknout do okna kanálu Nad Vodopádem, který je propojen s nižšími patry Jádra (Malé rondo) a ústí do Horní chodby nedaleko Meandru. Velké rondo pokračuje za skalním prahem v sv. části dómu. Dno je tvořeno skalním masivem s výraznými korodovanými rýhami. Asi 10 m za prahem protíná dno 8 m hluboká propast zvaná Vodopád, ve které se propadají vody přitékající sem za zvýšených vodních stavů ze Severní části. Vody odtékají do sifonu na dně Vodopádu. Odtud Velkého rondo pokračuje převážně ve štěrcích složených z valounů kulmských hornin až do následující prostory dómu U Ploutve. V jeho jz. části se nachází trativod, který za vyšších vodních stavů 57

16 ce často zaplavovány, nejsou zatím plně zdokumentovány. Další významná chodba Jádra Malé rondo odbočuje z Velkého ronda z malé prostory nedaleko dómu U Vodopádu směrem k SSZ. Malé rondo je chodba 1 2 m široká se dnem holým nebo krytým valouny kulmských hornin. V prvním ohybu ze stropu vybíhá komín do tlakového kanálu Nad Vodopádem. Po dalších 10 m, za studnou s vodní hladinou se rozdvojuje. Přímým směrem pokračuje klesající kanál k prostoře s další vodní hladinou. Za nízkých vodních stavů je v této prostoře patrný slabý přítok, který tuto vodní hladinu napájí. Druhá odbočka vede kolmým studnovitým stupněm v z. stěně do tlakového kanálu s hladce erodovanými stěnami. Těsně před vyústěním kanálu do napříč situované mohutné chodby šířky 4 m se ve stropě nalézá komín vedoucí do Meandru. Chodba se vzápětí spojuje s chodbou Minirondo, která sem zasahuje výrazným sedimentárním svahem a společně vstupují do s. části Obr. 21: Jedna z vodních studen v nově objevených prostorách za Meandrem Foto: P. Polák odvádí vody do chodby U Ploutve, zakončené sifonem. Za dómem U Ploutve Velké rondo meandruje 3 5 m širokou chodbou do prostory s výraznou akumulační štěrkovou terasou v jeho středu. Za touto prostorou se v sv. stěně nachází trativod, který je dalším místem odtoku vod do neznámých prostor. Odtud chodba klesá do další členité prostory, ve které se prudce lomí k SZ a pokračuje v šířce 2 m až k místu spojení s Hlavní chodbou. Do Pravostranných kanálů vedou z Hlavní chodby celkem 4 vchody situované v její z. stěně, m směrem k J od s. konce Velkého ronda. Jejich část je trvale zatopena. Nejzajímavější a málo zdokumentovaný je meandrující freatický kanál vedoucí do sifonu, za nímž se nachází ještě několik studen, komínků a kanálů směřujících k Přítokové chodbě Sloupského potoka. Pravostranné kanály jsou veli- Obr. 22: Bludiště Milana Šlechty za zvýšených vodních stavů Foto: I. & M. Audy 58

17 Říceného dómu. U paty sedimentárního svahu jsou situovány malé studny vedoucí k vodním hladinám přítokového sifonu Říceného dómu. Přibližně nad vrcholem svahu se nachází puklinový komín, který se stal vyústěním pater Osudového komína. Meandr je chodba šíroká 0,5 3,5 m, vysoká 6 m, jejíž vstup se nachází na sv. konci mohutné chodby, asi 20 m od Říceného dómu. V první části Meandru je v jeho stěnách několik ústí tlakových kanálů. Ve vyšší poloze se nalézá ústí Horní chodby, která spojuje Meandr s chodbou Velké rondo. V další části Meandru, nazvané studny Za Meandrem, je situováno několik vodních propastí (obr. 21), z nichž je možno za nižších vodních stavů proniknout do dalších, málo probádaných a často zaplavovaných prostor. Meandr je ukončen malou komůrkou, z jejíhož dna vede kanál, z větší části zaplněný sedimenty, ústící na skalním prahu Velkého ronda nedaleko Říceného dómu Severní část Severní část je tvořena partiemi od s. konce Velkého ronda po Rozlehlou chodbu s Přítokovou chodbou Sloupského potoka a všemi odbočkami z Hlavní chodby. Přítoková chodba Sloupského potoka se napojuje na Hlavní chodbu Bludiště Milana Šlechty ve velké prostoře (dóm U Soutoku) s mohutně erodovaným korytem ve valounech kulmských hornin. Proti toku pokračuje v šířce 4 6 m a po 40 m ústí do menší prostory. Odtud dále pokračuje někdy již zcela zatopený mírně klesající kanál 1 2,5 m široký. Pod kulisami stěn lze tušit podstatně mohutnější prostory, které jsou zcela zaplněné valouny kulmských hornin. Kanál je zakončen příčnou puklinovou prostorou směru SSV - JJZ s vodní hladinou (462 m n. m.) Rozlehlá chodba Je nejrozměrnější chodbou celé Amatérské jeskyně. Situace zde je zcela identická jako v dalších případech rozměrnost je dána možností odnosu původní sedimentární výplně do nižších pater. Tímto místem je rozměrná chodba kruhového průřezu tzv. III. vchod do Bludiště Milana Šlechty, kterou odtéká za vysokých vodních stavů část vod Bílé vody k povodňovému soutoku se Sloupským potokem v Bludišti Milana Šlechty. Prvních asi 150 m má chodba směr k SSV, šířku kolem 20 m a výšku až 15 m. Dno je pokryto hrubozrnným štěrkem. Přibližně v polovině tohoto úseku na v. straně nachází ústí freatické chodby o průměru 1 m, přecházející ve stupeň, který končí vodní hladinou. Před touto chodbou, z mělké deprese v sedimentech, nebo za vysokých vodních stavů i z ní, vytéká Bílá voda. Po dalších 50 m je na dně chodby patrný sedimentární val. Vzniká přesunem sedimentů za extrémních vodních stavů na soutoku Bílé vody, vytékající z Krematoria, a vod z dalšího pokračování Rozlehlé chodby. Ta zde stáčí svůj směr k SZ a poněkud zmenšuje své rozměry. Vpravo (V), na vrcholu hlinitého svahu je vstup do malé odbočky se síňkou na konci. Patrně začátek zasedimentované chodby větších rozměrů. Přibližně ve stejném místě je na protější straně Rozlehlé chodby vstup do další odbočky s výrazným sintrovým útvarem, který připomíná obrácený deštník (odbočka U Deštníku). Přibližně 100 m za odbočkou se směr Rozlehlé chodby stočí o 90 k SV (doprava). Jde o T křižovatku, kde doleva pokračuje nenápadná chodba zakončená dómem s vodní hladinou Jezerní propast. Vlastní Rozlehlá chodba končí v dómu U Homole, který je významnou křižovatkou, kde se odděluje chodba jdoucí ke Sloupu Sloupský koridor a chodba směřující do Holštejna Bělovodská větev. 59

18 Krematorium Vstup do Krematoria se nachází ve v. stěně Rozlehlé chodby, asi 80 m od III. vchodu do Bludiště Milana Šlechty. Krematorium je systém hydrologicky vázaný na tok Bílé vody. Rozkládá se těsně nad její hladinou ( m n. m.) a bývá tedy často a po dlouhou dobu zatopeno. O značné hydrologické aktivitě svědčí erodované koryto ve valounech kulmských hornin a přítomnost mohutných akumulačních teras u ústí do Rozlehlé chodby (376 m n. m.). Systém chodeb v Krematoriu tvoří v podstatě dvě větve. Přítoková větev má směr SV JZ a směřuje k chodbě Samoty. Odtoková větev směru S J se vyznačuje podstatně menší mohutností a je ukončena odtokovým sifonem Vstupní část Vstupní část Krematoria je charakterizována chodbou šířky 2-3 m, u vstupu vyzdobenou krápníkovými útvary. Dno je vyplněno převážně valouny kulmských hornin, po 30 m se začíná svažovat a prudce se lomí k J. Přímým směrem dále pokračuje chodba zčásti zaplněná sedimenty do prostor Krematománie. Jedná se o několik malých chodeb v hlinitých sedimentech, zakončených v nejvyšší části dómkem s výrazným suťovým svahem. Hlavní chodba za zákrutou strmě klesá a stáčí se do polosifonu (372 m n. m., obr. 23), který často znemožňuje, i po mírném zvýšení hladiny Bílé vody, přístup do ostatních částí Krematoria. Za polosifonem chodba pokračuje k SV, kde se dělí na samostatnou Přítokovou a Odtokovou větev Přítoková větev Přítokovou větev tvoří chodba se šířkou 3 4 m, místy se zúženým profilem. Její převážnáčást je vytvořena na výrazné tektonické poruše směru SV JZ. Dno je pokryto valouny kulmských hornin s občasnými polohami písku a jemného jílu. Zpočátku je vodorovná, asi po 20 m se lomí do polosifonu (obr. 151), který občas bývá uzavřen aktivním tokem. Tok mízí v trativodech u j. stěny a odtéká do dosud neznámých prostor. Za polosifonem se dno chodby prudce zvyšuje. V j. části je situována odbočka do Šikmého komína s celkovou délkou 77 m. Prostory Šikmého komína jsou většinou vyplněny hlinitými sedimenty a v jejich průběhu se nachází několik dalších neprozkoumaných komínků. Hlavní chodba si již dále zachovává vodorovný charakter, občas přechází v dómovité prostory (u komínu I a II). V jejím průběhu je situováno množství drobných a málo prozkoumaných trativodů. Přítoková větev je ukončena přítokovým sifonem (376 m n. m.), který je tvořen aktivním tokem Bílé vody. Obr. 23: Polosifon ve vstupní části Krematoria Foto: Petr Polák 60

19 Odtoková větev Odtoková větev se vyznačuje menším průtočným profilem než větev Přítoková, jelikož aktivní tok částečně odtéká vstupní částí Krematoria do Rozlehlé chodby. Zpočátku je hlavní chodba 1 2 m široká, 3 6 m vysoká a postupně přechází v Dlouhý dóm, který je nejrozlehlejší prostorou Kreamatoria. V Dlouhém dómu je podél v. stěny patrné vyhloubené koryto ve valounech kulmských hornin. U z. stěny se rozkládá mohutná akumulační štěrková terasa. Na konci Dlouhého dómu je situováno několik odboček zakončených trativody. Směrem k SZ pokračuje puklinová Hřbitovní chodba, vedoucí do další části Krematoria zvané Studny. V přímém směru pod kulisou leží tlakový kanál zpřístupňující další část Odtokové větve. Kanál je zhruba 1 m široký. Za skalním stupněm následuje těsně nade dnem výrazný kruhový relikt freatického kanálu. Dále pokračuje úzká puklinová chodba zakončena trativodem, nad nímž leží prudce stoupající chodbička se dnem vyplněným hlinitými sedimenty do komůrky slepě zakončené komínkem. Z dómku za kruhovým průlezem, z jehož stropu vybíhá komín III, pokračuje úzká puklinová chodba k JV, která přechází ve větší prostoru vytvořenou na puklině směru SV JZ. Odtud chodba mírně klesá. Její strop se snižuje a profil je ze značné části vyplněn valouny kulmských hornin. Na konci závěrečného meandru je odtokový sifon (364 m n. m.) Studny Partie Studny jsou přístupné prostřednictvím Hřbitovní chodby vybíhající sz. směrem z Dlouhého dómu. Jejich charakter je velice podobný charakteru chodeb v Bludišti Milana Šlechty. Jsou zde skalní stupně, částečně zatopené freatické kanály, propástky i komínky. Hydrologicky aktivní malý labyrint chodeb směřující k Bludišti Milana Šlechty je zakončen vodní studnou (364 m n. m.). V ní hladina kolísá v závislosti na stavu Bílé vody. Podle pozorování vodních hladin je možno usoudit, že tyto partie navazují pod vodou na další volné prostory spojené se studnami v Rozlehlé chodbě a v Bludišti Milana Šlechty Bělovodská větev Souběžná chodba Souběžná chodba je spojkou mezi dómem U Homole a aktivním tokem Bílé vody v Chodbě samoty. Zpočátku je její dno pokryto mohutnými bloky, jejichž překonávání velmi výrazně ztěžuje průstup až do dómu Marka Zahradníčka, který je založen na výrazné dislokaci. Za ním se dno mění ve štěrkové a mírně klesá. Na vrstevní ploše, po levé straně ústí Spojovací chodba, která tvoří spojku mezi Souběžnou chodbou a Sloupským koridorem (před 1. jezerem). Volně průchozí je však jen za extrémně nízkých vodních stavů. Souběžná chodba dále pokračuje podél významné dislokace s brekcií k Dlouhému jezeru, které v celé šíři zaplavuje chodbu. K jeho překonání slouží trvale umístěný vor. Dno chodby v okolí jezera tvoří jílovité sedimenty v nadloží štěrků. Za jezerem je v sedimentech vytvořeno několik nálevkovitých depresí. Přibližně po 80 m se chodba rozšiřuje ve větší prostoru, ze které k JV odbočuje puklinová chodba, klesající k aktivnímu řečišti Bílé vody. Hlavní chodba pokračuje ostrým zákrutem až ke stupni, pod kterým již také protéká Bílá voda Chodba Samoty a Obtok Vstupní část chodby Samoty je tvořená hlinitým stupněm s bloky. Je to místo, kde se patrně vývojově starší, výše položená (povodňová) chodba, přibližuje mladším aktivně protékaným prostorám. Podobně jako na jiných místech v Amatérské jeskyni, je i zde stupeň vytvořen v místech alternativního odtoku vody, kterým byla odnesena původní výplň chodby. Chodba Samoty je v celém svém průběhu mohutnou chodbou, kterou protéká aktivní vodní tok. Výjimkou je oblast Katedrály Jiřího Šlechy. V této obrovité prostoře, se nalézají tři komíny, které byly podrobně zkoumány. Hlavní chodba prochází vlastní Katedrálou Jiřího Šlechty a je z části zaplněna sedimenty. Voda protéká v erodovaném kanálu 30 m dlouhém. Za ním následuje 61

20 vcelku monotónní přímá chodba bez významnější výzdoby. Za pozornost stojí po levé straně skalní terasa s krápníkovou kaskádou, z jejíhož vrcholu lze proniknou do malé komůrky se slepě zakončeným komínem. Konec chodby Samoty se vyznačuje snížením stropu. Zde také po několika desítkách metrů dochází k rozdvojení chodby. Směrem k V pokračuje jen krátký úsek končící v hladině jezera, které je součástí Povodňového sifonu, oddělujícího Starou a Novou Amatérskou jeskyni. Jeho proplaváním byla objevena Nová Amatérská jeskyně. Několik metrů před jezerem se nachází při pravé stěně komínek, kde byla po klesnutí povodňových vod ze dne nalezena těla M. Šlechty a M. Zahradníčka. Aktivní část zvaná Obtok se vyznačuje poměrně nízkou hladce erodovanou chodbou s častými polosifony. Obr. 25: Sloupský koridor před Nultým sifonem Foto: Z. Motyčka Smg Měřili: členové ZO ČSS 6 25 Pustý žleb m Obr. 24: Chodba Za Žebříkem 62

21 Sloupský koridor (viz mapová příloha) Přední část Sloupského koridoru Sloupský koridor začíná jako levostranná odbočka v dómu U Homole. Na samém počátku je v z. stěně ve výšce 8 m skalní okno, za nímž pokračuje 70 m dlouhá chodba Za Žebříkem (obr. 24). Hlavní koridor je zpočátku široký 8 10 m a téměř 5 m vysoký. Postupně se výška chodby snižuje až na 1 m ve vzdálenosti 50 m (bod 754). Zde také odbočuje s. směrem 25 m dlouhá chodbička zvaná Pískoviště, která končí neprůlezným, zčásti zatopeným kanálem. Těsně před ní se ve stropě otvírá ústí tří komínů. Za touto odbočkou se koridor rozšiřuje až na 15 m a po několika metrech je téměř celý přehrazen obrovskými bloky. Za nimi se mírně stáčí k S a po 40 m se větví na dvě souběžné chodby 3 m a 5 m široké, které se opět po 10 m spojují v jednu. V tomto místě vybíhá doleva 12 m dlouhá chodbička, zavírající se do pukliny. Do této chodbičky se lze dostat z koridoru ještě jednou, a Obr. 27: Brčkový dóm Foto: Z. Motyčka Obr. 26: 1. jezero ve Sloupském koridoru Foto: I. & M. Audy to po dalších 10 m. Za tímto místem se koridor stáčí k V a výrazně klesá do Nultého sifonu (obr. 25). Toto místo bývá často zaplavováno Bílou vodou z následné Spojovací chodby, která propojuje tuto část Sloupského koridoru s dómem Marka Zahradníčka a prostorami mezi ním a Dlouhým jezerem. Přibližně v polovině této chodby odbočuje vlevo ve výšce dvou metrů 65 m dlouhý, sifonem končící kanál, jehož hladina pravděpodobně komunikuje s hladinou v Dlouhém jezeře v Bělovodské větvi. Hlavní koridor se opět stáčí k S a po 35 m je přerušen 1. jezerem (obr. 26). Těsně před ním je ve stropě 15 m vysoký komín. První jezero je dlouhé kolem 10 m a uprostřed se na- 63

22 chází 3 m široký stalagnát. Za jezerem se chodba zužuje až na 3 m a mění se i charakter výplně dna. Zatímco dosud bylo pokryto střídavě štěrky a jílovým sedimentem, od tohoto místa začíná čisté skalní dno, místy pokryté ostrohrannou vápencovou sutí. V polovině se zvedá 18 m vysoký komín. Ve vzdálenosti 43 m za 1. jezerem se vpravo otvírá největší prostora Sloupského koridoru Brčkový dóm (obr. 27). Brčkový dóm strmě stoupá sintrovým a hliněným svahem do výše 15 m nad úroveň chodby, kde přechází ve vodorovnou galerii. Ve spodní části je od koridoru oddělen částečně zasintrovaným závalem. Jižní cíp dómu je bohatě vyzdoben sintry, zejména stalaktity, a ve výši 8 m přechází v galerii a posléze v chodbu 10 m dlouhou, končící zasintrováním Světlá chodba. Ve stropě dómu jsou otvory dalších tří komínů. Za Brčkovým dómem se strop koridoru snižuje na necelý metr a šířka kolísá od 8 do 10 m. Po 30 m je tato mírně klesající chodba již opět se štěrky na dně přehrazena 2. jezerem dlouhým 18 m. Za nejnižších vodních stavů bývá hladina pouhých 40 cm pod stropem. Většinu roku však vytváří toto jezero sifon dlouhý i několik desítek metrů. Za 2. jezerem následuje přímý, padesátimetrový úsek chodby se skalním dnem a velkými balvany pokrytými tenkou vrstvou bahna. Na konci tohoto úseku se až 3 m vysoká chodba snižuje na 50 cm k hladině 3. jezera (obr. 28). To je dlouhé 15 m. Za ním, v prostoře široké 15 m, dlouhé 20 m a vysoké až 7 m, se nachází několik sintrových kup, mezi nimi soustava sintrových jezírek a ze skupiny stalaktitů ve stropě přitéká drobný proměnlivý přítok skapové vody. Dále se chodba snižuje a klesá k hladině 4. jezera, od které je strop vzdálen v nejnižším místě 50 cm. Zde je rozdvojena skalním pilířem. Pravá chodba vede na výše položený sintrový svah, levá se ještě více snižuje k hladině a končí hrázkou ze stejného sintrového splazu. Ten od tohoto místa prudce klesá 20 m dlouhou a 5 m širokou chodbou pod úhlem 30 k hladině 5. jezera. Za ním se charakter jeskyně výrazně mění a začíná nejsložitější část celého koridoru, jehož první úsek se nazývá Bahňáče Okolí Černého dómu (viz mapová příloha) Obr. 28: 3. jezero ve Sloupském koridoru Foto: I. & M. Audy Sloupský koridor se za 5. jezerem větví na dvě chodby a puklinový komín, aby se všechny po 10 m opět spojily. Z levé odbočuje ještě před jejím opětovným spojením 60 m dlouhá odbočka zvaná Appendix, kde se ve dvou studnách poprvé objevuje aktivní hladina Sloupského potoka. Z místa spojení vybíhají dvě puklinové chodby, pravá (ssz.) je široká 1 2 m a vysoká 1 3 m a ústí po 65 m do centrální prostory této části do Černého dómu. Levou (sz.) chodbu tvoří zabahněný kanál. Ten po 30 m ústí kolmo do větší, 2 m široké chodby s tůní stojaté vody zvané Vana. Tato chodba se 64