Genocida ve Rwandě a mezinárodněprávní odpovědnost OSN

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Genocida ve Rwandě a mezinárodněprávní odpovědnost OSN Bakalářská práce Autor: Nikola Strobachová, DiS. Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Jiří Pospíchal Praha březen, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury V Bílině, dne 31. března 2010 Nikola Strobachová, DiS.

3 Poděkování: Tímto bych chtěla poděkovat Mgr. Jířímu Pospíchalovi za pomoc a odborné vedení bakalářské práce a za poskytování rad a připomínek při jejím zpracování.

4 Anotace Text práce je zaměřen na trestný čin genocidy uvedený na konkrétním případu, k němuţ došlo v roce 1994 ve středoafrické zemi Rwanda. Práce je strukturována tak, aby poskytla ucelený přehled o historickém vývoji, resp. o příčinách, přípravách, průběhu a následcích genocidy, jakoţ i o mezinárodněprávní odpovědnosti OSN. Tímto je, dle mého názoru, splněn cíl práce, který byl stanoven. S ohledem na povahu tématu je v díle definován trestný čin genocidy a charakterizován elementární normativní právní akt, resp. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia a poskytnutí relevantních informací o Mezinárodním trestním tribunálu pro Rwandu, jenţ byl zřízen za účelem konat spravedlnost a trestat pachatele. V souladu s tím jsou v textu uvedeny i případy konkrétních pachatelů, kteří se trestného činu genocidy dopustili a rozhodnutí tribunálu o výši jejich trestu. V závěru textu jsou uvedeny subjektivní hypotézy, zaloţené na faktech, jejichţ smyslem je objasnit, proč nebylo tomuto masakru včas zabráněno. Annotation A text of the thesis is focused to an act of a genocide presented in a particular case that happened in a central African country called Rwanda in A structure of the thesis should provide integrated summary of historical evolution or causes, preparing, procces and consequences of the genocide as well as an international responsibility of the United Nation. A goal of the thesis that has been defined was accomplished from my point of view. There are clarify crime of a genocide and essential legal act the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. There are also information about the International Criminal Tribunal for Rwanda that was established in order to do justice and punish perpetrators. I have also informed about a specific cases and decicions of the Tribunal. I have written down my personal hypothesis in the end that were based on facts with an aim to clear up why this massacre was not stopped on time.

5 Obsah Úvod Pojem genocida Termín genocida podle profesora Lemkina Termín genocida podle trestního zákona Úmluva směřující proti trestnému činu genocidia Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia Rwandská genocida Základní informace o zemi a její historický nástin do koloniálního období Koloniální období Období dekolonizace, nezávislosti a nepokojů mezi Hutuy a Tutsi Občanská válka ve Rwandě Genocida Příčina masakru Ideologie a přípravy na genocidu Eskalace napětí a očekávaná válka Průběh genocidy aneb 100 dní rwandského masakru Následky genocidy Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu Zřízení Mezinárodního trestního tribunálu OSN a její mezinárodněprávní odpovědnost Obecné aspekty mezinárodněprávní odpovědnosti OSN Mírové mise OSN působící ve Rwandě a první varování o plánované genocidě Genocida a postoj OSN Reakce Spojených národů a světa na Rwandskou genocidu OSN deset let po genocidě

6 Závěr Seznam pouţité literatury Seznam příloh

7 Úvod Po druhé světové válce se právnický slovník obohatil o nový termín genocida, resp. genocidium, které bylo prvně definováno polským právníkem Raphaelem Lemkinem, a jenţ spadá do kategorie zločinů proti lidskosti a představuje jednu z relevantních forem agrese spočívající ve vědomé likvidaci určité skupiny lidí. I přes skutečnost, ţe bylo lidstvo šokováno důsledkem holocaustu a došlo k přesvědčení, ţe obdobnému jednání se musí v budoucnu předejít a ve shodě s tímto byl vyhlášen na Valném shromáţdění OSN dokument, resp. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, jeţ genocidu označil za zločin v souladu s mezinárodním právem, kterému musí být zabraňováno a trestáno, nedošlo k zamezení páchání tohoto trestného činu v následujících dekádách. I přesto, ţe Úmluva zakotvila tento trestný čin do mezinárodního práva a umoţnila stíhat jeho pachatele, svět se stal svědkem řady dalších případů páchání zločinů genocidia, k nimţ došlo po roce 1948, tedy poté, co byla konvence o genocidě schválena. Jedním z těchto masakrů, kterým nebylo včas zabráněno a jenţ vyústil v genocidu, byl i případ malé středoafrické země zvané Rwanda, ke kterému došlo v devadesátých letech 20. století. V dubnu roku 1994 vyvrcholilo napětí mezi dvěma etniky, společně ţijícími v relativním poklidu v jedné zemi, sdílející společnou kulturu, tradice a jazyk. Eskalace napětí, jehoţ počátky lze zaznamenat ve druhé polovině 19. století, v období německé a posléze belgické kolonizace, vygradovala ve vyvraţďování, při kterém bylo zmasakrováno téměř milion osob, a to v časovém období sta dnů. Oběťmi byli převáţně menšinoví Tutsiové, avšak smrt postihla i umírněné Hutuy, kteří se stavěli na odpor brutálnímu krveprolití, které postihlo celou zemi. Vládou podněcované útoky se děly za působení mírové mise OSN, coţ situaci činí o to smutnější. Západ nečinně přihlíţel, jak je minoritní skupina obyvatelstva postupně systematicky eliminována. Genocida ve Rwandě je pro řadu lidí neznámým faktem, dle mého názoru by však lidé měli vědět, ţe koncem 20. století se na africkém kontinentu odehrálo krvavé masakrování, při kterém bylo zabito odhadem muţů, ţen a dětí, přičemţ řada obětí byla brutálně znásilňována. Cíl této práce proto směřuje k objasnění trestného činu genocida ve Rwandě a poukázání na mezinárodněprávní odpovědnost OSN a vyjasnění, proč této genocidě nebylo včas zabráněno. Důraze je kladem především na příčiny, průběh, následky genocidy, jakoţ i reakce Organizace spojených národů na situaci. V závěru si pak dovoluji 7

8 uvést vlastní hypotézy, které se snaţí interpretovat subjektivní pohled na problematiku, zvláště pak na to, proč nebylo genocidě ve Rwandě včas zamezeno. Práce je členěna do pěti kapitol, jejichţ záměrem je snaha o poskytnutí relevantních informací podávajících ucelený přehled o tématu. V úvodu studie, respektive v první kapitole definuji pojem genocida z aspektu profesora Lemkina i dle trestně právní úpravy, neboť se domnívám, ţe je pro charakter práce nezbytné objasnit tento pojem. Následuje charakteristika Úmluvy, která je elementárním mezinárodním normativním aktem, jenţ si klade za cíl předcházet, trestat tento trestný čin. Kapitola, jeţ nese název Rwandská genocida tvoří základ díla. Jedná se o nejobsáhlejší část, ve které je uvedena celá řada faktických informací. Nejprve je nastíněn stručný historický přehled země, o kterém je nezbytné se zmínit, aby byl pochopen konflikt, neboť nesnášenlivost mezi dvěma etniky má své kořeny jiţ v novověku, kdy byla země pod vlivem kolonialismu. Mocnosti, jeţ tuto africkou zemi okupovaly aţ do roku 1962, tedy do doby, neţ získala nezávislost, zvýhodňovaly tutsijskou minoritu. Té se pod vládou Německa a Belgie dostávalo řady privilegií. Tutsiům bylo mimo jiné umoţněno zaujímat vládnoucí postavení v zemi, přičemţ Hutuové neměli ţádný podíl na moci. Tento třídní systém přirozeně vyvolával vlny nevole a projevy nesouhlasu hutuské majoritní společnosti, a dle mého názoru přispěl k prohlubujícím se nepokojům mezi etniky. Koncem padesátých let minulého století začaly vznikat hutuské politické strany usilující o zrušení feudálního systému a tutsijské nadvlády, a některé z nich byly přímo protitutsijky zaměřené, vykazující prvky rasismu. Domnívám se, ţe právě vznik těchto politických skupin byl prvotním významným projevem nenávisti vůči Tutsiům, jeţ později vygradoval s podporou vlády aţ k samotným masakrům. Faktem, jeţ svědčí ve prospěch této teze, je skutečnost, ţe tyto politicky zaměřené strany svými represemi, vyvolaly občanskou válku mezi etniky, která odstartovala napětí v zemi. Hutuům se podařilo vytlačit Tutsie z vedení státu a sami se ustavili vládnoucí mocí. Tento akt vyvolal řadu nepokojů. Mnoho Tutsiů uprchlo ze země s obavami před vládou Hutuů. V exilu vznikla RPF Rwandská vlastenecká fronta, která vnikla do země a stala se příčinou občanské války v roce 1990 a dala významný podnět Hutuské vládě, zaloţené na rasistických idejích, k vytvoření plánu, jehoţ cílem byla tutsijská eliminace. Tato, nejrozsáhlejší část práce informuje o ideologii masakru a popisuje, jakým způsobem byla genocida připravována. Je zde zmiňováno zaloţení televizní stanice Hutu Power a novin Kangura, jeţ sehrály významnou funkci při plánování a realizaci vraţdění, neboť se staly 8

9 médiem, které dennodenně vysílalo nenávistné, rasistické výroky s cílem podněcovat obyčejné Hutuy ke koordinaci a organizaci zabíjení Tutsiů. To vše a mnoho dalšího se dělo iniciováno vládou, politickými vůdci a významnými intelektuálními osobnostmi ţijícími ve Rwandě. Tato kapitola se dále věnuje průběhu genocidy, která je označována jako 100 dní krvavého masakru, a ke které došlo mezi 6. dubnem 1994 a počátkem července téhoţ roku. Přičemţ je zde uvedena celá řada podstatných faktů o tomto smutném a temném období, jeţ se do dějin zapsalo jako genocida ve Rwandě. Pochopitelně se zmiňuji i o následcích tohoto hrůzného činu, kterými byla smrt cca Rwanďanů, především Tutsiů a umírněných Hutuů a masový exodus ze země do sousedních zemí, který vyvolal téměř humanitární krizi. I přesto, ţe mezinárodní organizace tomuto krveprolití nezamezily, cítily se povinny potrestat pachatele a viníky a výsledkem toho bylo zřízení Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, kterému je věnována předposlední kapitola, a jenţ byl zaloţen za účelem potrestat viníky podílející se na vraţdění, jakoţ i přinést spravedlnost obětem a pozůstalým. V této kapitole jsou uvedeny případy odsouzených pachatelů včetně trestu, který jim byl udělen. Poslední část je zaměřena na Organizaci spojených národů, resp. její právní odpovědnost a postoj vůči Rwandě před vypuknutím genocidy, kdy v zemi působila mírová mise OSN UNOMUR a UNAMIR a během ní, jakoţ i reakcí po jejím skončení. 9

10 1. Pojem genocida 1.1. Termín genocida podle profesora Lemkina Pojem genocida pochází ze sloţeniny řeckého genos (znamenající rod či národ) a latinského cide (neboli vrah). Tento termín byl prvně pouţit ţidovským právníkem polského původu Rafaelem Lemkinem v roce Lemkin se ve své knize Axis Rule in Occupied Europe: Laws of Occupation - Analysis of Government - Proposals for Redress 1 věnoval studii, jeţ nesla název Genocida. Lemkin reagoval na nacistické zločiny spáchané během druhé světové války, jenţ svým rozsahem, povahou zločinu a neuměřeností těchto činů ţádaly nového pojmenování. Politici a právníci si uvědomili, ţe je zapotřebí chránit národností menšiny v mírové době. Lemkin navrhl název genocida a v Norimberku tak bylo definováno nové obvinění zločin proti lidskosti. Pod pojmem genocida Lemkin rozuměl vyhlazení národa či etnické skupiny. Přičemţ nemusí jít nutně o okamţité vyhlazení, nýbrţ o koordinovaný plán různých akcí, které si kladou za cíl zničit relevantní základy ţivota národních skupin, coţ následně vede ke zničení těchto skupin samotných. Účelem je dezintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, náboţenství a ekonomického ţivota národních skupin a destrukce osobní bezpečnosti, svobody, důstojnosti a zdraví. Genocida je dle profesora Lemkina vedena proti národní skupině jako takové a směřuje proti individuu, nikoli na základě jeho individuálních vlastností, ale proto, ţe je příslušníkem specifické národní skupiny. 2 Lemkin se zaslouţil také o to, ţe zločin genocidy byl v roce 1948 implementován v Úmluvě o zabránění a předcházení zločinu genocidia, která vstoupila v účinnost 12. ledna Úmluvě je věnována vlastní kapitola v další části této práce Termín genocida podle trestního zákona Genocida, respektive genocidium, je dle českého práva povaţováno za trestný čin proti lidskosti, jenţ je zařazen v hlavě XIII., ve druhé, zvláštní části Zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toto ustanovení vychází z mezinárodních závazků, jeţ vyplývají z Úmluvy o zabránění a předcházení zločinu genocidia TERNON, Yves. Genocidy XX. století: zločinný stát. 1. vyd. Praha: Themis,

11 Primárním objektem genocidia je právo národů, národností, náboţenských, etnických či rasových skupin na existenci v lidské společnosti. Sekundárním objektem je právo na ţivot a rozvoj osobnosti individuálních příslušníků těchto skupin. Předmětem trestného činu je pak vţdy specifická národnostní, rasová, etnická či náboţenská skupina jako celek, přičemţ konkrétní útok můţe směřovat jen vůči jednotlivci. Genocidium bylo prohlášeno Valným shromáţdění OSN za zločin dle mezinárodního práva. Podle 400 trestního zákoníku se genocidiem rozumí takové formy jednání, které jsou způsobilé úplně nebo částečně zničit některou rasovou, etnickou, národnostní, náboţenskou, třídní či jinou obdobnou skupinu lidí, a to: a) uvedením příslušníků takové skupiny do takových ţivotních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení, b) provedením opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, c) násilným převáděním dětí z jedné takové skupiny do druhé, nebo d) způsobením příslušníkovi takové skupiny těţkou újmu na zdraví nebo smrt. Pachateli trestného činu genocidia můţe soud uloţit trest odnětí svobody na dvanáct aţ dvacet let nebo mu můţe být uloţen výjimečný trest. Spáchání genocidia je povaţováno za jeden z mnoha hrůzných trestných činů, na coţ apeluje 400 odst. 2 trestního zákoníku, a v tomto ustanovení stanoví stejný trest i pro toho, kdo ke genocidiu veřejně podněcuje. Jakoţ i odst. 3 trestního zákoníku, dle kterého je i příprava ke spáchání genocidia povaţována za trestnou. Zákoník dále uvádí jako trestnou činnost i popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia a podle 405 trestního zákoníku potrestá kohokoli, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaţí ospravedlnit nacistické, komunistické či jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti, a to odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta. Spáchání genocidia jednotlivcem je de facto nemoţné, neboť vyţaduje trestnou součinnost více osob, zpravidla při zapojení státní moci, a jednotlivec by takový genocidní záměr mohl jen stěţí realizovat. 3 Tuto skutečnost zohledňuje i nový trestní zákoník a ze zločinu 3 HERCZEG, Jiří. Trestné činy z nenávisti. vyd. 1. Praha: ASPI,

12 genocidia činí trestně odpovědného i nadřízeného, který vydal svému podřízenému rozkaz ke spáchání tohoto trestného činu. Dle 418 odst. 1 trestního zákoníku, je vojenský nebo jiný nadřízený trestně odpovědný za trestný čin genocidia spáchaný jeho podřízeným, nad kterým vykonával svou pravomoc a kontrolu, pokud, byť i z nedbalosti, mu ve spáchání takového zločinu nezabránil, spáchání takového trestného činu mu nepřekazil nebo ho za spáchání genocidia nepostihl či ho nepředal orgánu příslušnému k takovému postihu. Genocidium je povaţováno za trestný čin úmyslný. Jedná se tedy o trestný čin, který je spáchán pachatelem ve specifickém úmyslu zničit úplně nebo částečně některou rasovou, etnickou, národnostní, náboţenskou, třídní či jinou obdobnou skupinu lidí. A je takovým trestným činem proti lidskosti, jehoţ trestnost nezaniká uplynutím promlčecí doby, jak to definuje 35 písm. a) trestního zákoníku. 4 Tento trestný čin se posuzuje podle českého trestního zákoníku i v tom případě, kdy bylo genocidium spácháno v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, jak to stanoví 7 trestního zákoníku

13 2. Úmluva směřující proti trestnému činu genocidia 2.1. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia Termín genocida se v oficiálním dokumentu vyskytl poprvé 18. října 1945, a to konkrétně v obţalovacím spisu Mezinárodního vojenského tribunálu, který reagoval na válečné nacistické zločiny. O rok později, dne 11. prosince roku 1946, na prvním zasedání Valného shromáţdění Organizace spojených národů 5, dále jen OSN, bylo na programu zařazeno jednání o prevenci a stíhání zločinu genocidy a tohoto dne byla podána její první definice rezolucí 96/1, kde bylo genocidium prohlášeno za zločin dle mezinárodního práva. OSN definovalo genocidu jako upření práva na ţivot celým skupinám lidí, stejně tak, jako je vraţda upřením práva člověka na ţivot. Toto odepření otřásá lidským vědomím a působí ztráty lidstvu, které tak přichází o kulturní a další přínosy těchto skupin a zároveň je v rozporu s mravním zákonem, jakoţ i s cíli a duchem Spojených národů. Dle OSN byly spáchány zločiny genocidy, jeţ úplně nebo zčásti vyhubily rasová, náboţenská, politická a další uskupení, a proto bylo následně navrţeno, aby byl tento zločin stíhán jako záleţitost mezinárodního zájmu a byl trestán mezinárodním právem. V důsledku Valného shromáţdění OSN odsoudilo tento hrůzný čin a poţadovalo, aby hlavní původci a jejich spoluviníci byli potrestáni, přičemţ by se nemělo brát na zřetel, zdali jednali z důvodů rasových, náboţenských, politických či jiných motivů. Na základě této události OSN vyzvalo členské státy, aby podnikly legislativní opatření, jeţ by předcházelo a stíhalo zločin genocidia a doporučilo zorganizovat mezinárodní spolupráci států za účelem rychlejšího přijetí preventivních opatření proti genocidě a také k usnadnění jejího stíhání. Z tohoto důvodu pověřila Organizace spojených národů Ekonomickou a sociální radu 6, aby podnikla nezbytné studie pro vypracování návrhu Úmluvy o zločinu genocidy. 5 OSN Organizace spojených národů, anglicky United Nations Organization (UNO), je mezinárodní organizace, která oficiálně vznikla 24. října 1945 v San Francisku jako reakce na přijetí Charty OSN padesáti zakládajícími státy včetně tehdejší ČSR, a jejímţ cílem je zachovat mezinárodní mír a bezpečnost a zajistit mezinárodní spolupráci. Jako své členy má v současnosti téměř všechny státy světa. Členství je zaloţeno na principu suverénní rovnosti, jednotlivé státy mají svá zastoupení, tzv. stálé mise, kaţdý stát má zastoupení také ve Valném shromáţdění, kde disponuje jedním stejně platným hlasem. 6 Ekonomická a sociální rada, zkráceně ECOSOC, je orgánem OSN a slouţí jako diskusní fórum k projednávání mezinárodních, hospodářských a sociálních záleţitostí a politických doporučení členským státům a systému OSN, vypracovává či iniciuje studie a zprávy a předkládá doporučení týkající se mezinárodních hospodářských, sociálních, kulturních, vzdělávacích, zdravotních a dalších záleţitostí. 13

14 Na ţádost Valného shromáţdění pak pověřila Ekonomická a sociální rada generálního sekretáře OSN, aby vypracoval návrh úmluvy. Ten si za tímto účelem zajistil odborníky z oblasti, mezi kterými se vyskytl jiţ zmíněný profesor Lemkin. 7 Návrh konvence byl následně předán Komisi pro postupný rozvoj a kodifikaci mezinárodního práva, členským státům a také Komisi pro lidská práva. Návrh byl dále postoupen Valnému shromáţdění, které při svém druhém zasedání 20. listopadu 1947 přijalo usnesení č. 180 (II.), na jehoţ základě se genocida stala mezinárodním zločinem, který sebou nese státní i mezinárodní odpovědnost, a to jak pro jednotlivce, tak i pro státy. Valné shromáţdění OSN nakonec schválilo text Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia v usnesení č. 260 A (III.) ze dne 9. prosince 1948, a tato konvence poté zařadila termín genocida do právnického slovníku. Úmluva se skládá z úvodní preambule a 19 článků. V článku I. se smluvní strany shodují na tom, ţe genocidium, spáchané ať za míru, či za války, je zločinem proti lidskosti podle mezinárodního práva, a zároveň se zavazují tomuto zločinu zabraňovat a trestat ho. Zde je na místě objasnit nepatrný rozdíl mezi termínem zločin proti lidskosti a genocida a vyjasnit jejich vzájemný vztah. Genocida je podkategorií zločinu proti lidskosti, který na rozdíl od genocidy nepředpokládá nutně trestné činy a perzekuci proti skupinám, ale zahrnuje i politické skupiny, kdeţto v případě genocidy je cílem celá skupina. Principiálním rozdílem je pohnutka pachatele, neboť jedná-li zločinec s úmyslem fyzicky zlikvidovat svou oběť pro její rasu, náboţenství či politické přesvědčení, ale s absencí dalších záměrů, jedná se o zločin proti lidskosti. Má-li však pachatel v úmyslu úplně nebo částečně zničit některou národní, etnickou, rasovou či náboţenskou skupinu, pak se jedná o genocidu. Diferenciace tohoto zločinného záměru pak spočívá především v jeho povaze, neboť genocida je povaţována za závaţnější případ zločinu proti lidskosti. 8 Článek II. pak interpretuje genocidu jako kterýkoli z činů, které byly spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboţenskou skupinu: a) usmrcením příslušníků této skupiny; b) způsobením těţkých tělesných ublíţení nebo duševních poruch členům takové skupiny; 7 Dalšími dvěma kompetentními odborníky byl profesor Pelly a profesor Donnedieua de Vabres. 8 TERNON, Yves. Genocidy XX. století: zločinný stát. 1. vyd. Praha: Themis,

15 c) úmyslným uvedením kterékoli skupiny do takových ţivotních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; d) opatřením směřujícího k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilným převáděním dětí z jedné skupiny do jiné. Ze záhlaví tohoto článku je pak patrné, ţe genocida neznamená nutně zničení celé skupiny, ale lze připustit genocidu jen některých jejích členů, pak je moţné brát v úvahu termín částečná genocida v tom smyslu, ţe byla zlikvidována podstatná část této skupiny. Ve článku dalším této Úmluvy je pak definován jako trestný čin: a) genocidium; b) spolčení k spáchání genocidia; c) přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia; d) pokus o spáchání genocidia; e) účastenství na genocidiu. IV. článek Úmluvy konstatuje, ţe osoby, jeţ páchají genocidium či kterýkoli jiný trestný čin dle článku III., podléhají trestu, a to i bez ohledu na to, jde-li o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné úředníky či osoby soukromé. V V. článku Úmluvy se smluvní strany zavazují, ţe učiní ve shodě se svými příslušnými ústavami nezbytná zákonodárná opatření, aby byla zajištěna účinnost ustanovení této konvence a aby byly stanoveny účinné tresty proti osobám, jeţ spáchali genocidium či jiný trestný čin podle článku III. této Úmluvy. IV. a V. článek Úmluvy definují trestní odpovědnost fyzických osob a deklarují, kaţdému, kdo spáchá tento trestný čin, ţe za něj odpovídá a podléhá trestu. Navíc je zde kladen důraz na skutečnost, ţe se jedná o tak závaţný trestný čin tím, ţe odmítá přiznat jakékoli výjimky, ať uţ se jedná o hlavu státu či specifickou kategorii osob, jejichţ imunita je uvedena v interních právních předpisech států. V následujícím článku je zakotven předpis, který apeluje na to, aby osoby obviněné z genocidia nebo z kterýchkoli jiných činů vypočtených v článku III. byly odsouzeny 15

16 příslušným soudem toho státu, na jehoţ území byl tento trestný čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestným soudem, který můţe být příslušný pro ty smluvní strany, jeţ uznaly jeho pravomoc. 9 Článek VII. se týká vydávání provinilců genocidia a ostatních činů uvedených výše ve článku III. Tyto zločiny nejsou povaţovány za zločiny politické a smluvní strany se při ratifikaci této Úmluvy zavazují povolovat vydávání osob v takových případech podle svého zákonodárství a dle platných smluv. 10 V článku následujícím je uvedeno, ţe kaţdá smluvní strana můţe poţádat orgán Organizace spojených národů, aby v souladu s ustanovením Charty OSN učinil veškerá opatření, jeţ by povaţoval za nutná k zabránění a potlačení páchání genocidia či kteréhokoli z ostatních činů uvedených v článku III. Toto ustanovení vyplývá ze skutečnosti, ţe je genocida povaţována za mezinárodní zločin a humanitární záleţitost s porušením lidských práv, a je proto moţné se obrátit na kompetentní orgán OSN, kterým je dle Charty Valné shromáţdění a Rada bezpečnosti. Článek IX. pak umoţňuje jednotlivým státům, aby v případě sporů mezi smluvními stranami týkající se interpretace, provádění nebo plnění této Úmluvy, včetně sporů týkajících se odpovědnosti států za genocidium nebo za kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III., měly moţnost se na ţádost kterékoli sporné strany obrátit k projednání Mezinárodnímu soudnímu dvoru, který je kompetentní stanovit civilní odpovědnost států, jeţ porušily své mezinárodní závazky a rozhodovat o povaze a výši reparace. Zbylé články Úmluvy, respektive články X. aţ XIX. pak pojednávají především o ratifikaci, rozšíření, účinnosti, platnosti, revizi a vypovězení této Úmluvy, jeţ byla schválena 9. prosince 1948 usnesením a jednomyslným odhlasováním svými 56 státy. 11 Československá republika učinila při podpisu Úmluvy jisté výhrady a v této souvislosti vydalo Ministerstva zahraničních věcí vyhlášku ze dne 28. dubna 1955 o Úmluvě 9 Tento článek můţe být konfrontován s principem státní suverenity, neboť ve většině případů genocidy bylo teritoriem spáchání tohoto zločinu stát, který byl totoţný s územím jeho původců, navíc v některých případech byla vláda, která genocidu nařídila stále u moci, a jen stěţí bychom se mohli domnívat, ţe by tato vláda začala stíhat sama sebe. 10 Článek sedmý umoţňuje kaţdému státu interpretovat vlastní zákony ve všech případech, coţ umoţňuje zločinci uchýlit se do své země, jestliţe ta nepřistoupila na vydávání zločinců nebo mohou hledat útočiště v spřátelené zemi

17 o zabránění a trestání zločinu genocidia. 12 Jednalo se o výhrady článku IX. a XI. Tehdejší Československo se nepovaţovalo být vázáno článkem IX. a prohlásilo, ţe pokud jde o jurisdikci Mezinárodního soudního dvora ve sporech o výklad, pouţití nebo provádění Úmluvy, Československo bude i nadále zaujímat stanovisko, ţe v kaţdém jednotlivém případě bude zapotřebí dohody všech sporných stran pro předloţení kaţdého sporu k rozhodnutí Mezinárodního soudnímu dvoru. Československo dále nesouhlasilo se článkem XII. Úmluvy, kdy na jeho základě můţe kterákoli smluvní strana kdykoli svým oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi OSN rozšířit pouţívání Úmluvy na všechna nebo na některá území, za jejichţ zahraniční styky odpovídá. Československá republika byla toho názoru, ţe se veškerá ustanovení Úmluvy mají vztahovat na nesamostatná území a území pod poručenskou správou. S výhradami, které byly při podpisu učiněny, byl projeven 22. února 1950 souhlas a Úmluva byla dne 24. října 1950 ratifikována prezidentem republiky Klementem Gottwaldem a nabyla účinnosti dne 12. ledna 1951, tj. devadesátým dnem ode dne uloţení dvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, jak je tomu uvedeno v XIII. článku Úmluvy. Český překlad Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia byl pak vyhlášen jako samostatná část Přílohy ve Sbírce zákonů. Spácháním zločinu genocidy se pachatelé dopouštějí porušení nejen výše uvedené úmluvy, ale i řady dalších konvencí. Tímto trestný činem dochází k jednání, které je v rozporu, mimo jiné, s některými ustanoveními Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti či Všeobecné deklarace lidských práv. Rozsah této práce mi zde neumoţňuje tyto mezinárodní normativní akty konkretizovat, a proto jsou jejich kopie zveřejněny v přílohové části. 12 Kopie vyhlášky spolu s Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia je součástí příloh této práce. 17

18 3. Rwandská genocida 3.1. Základní informace o zemi a její historický nástin do koloniálního období Rwanda neboli Rwandská republika, jaký je její oficiální název, je malý vnitrozemský stát leţící ve střední Africe. Tato země, jeţ sousedí s Ugandou, Tanzanií, Burundi a Kongem čítá cca 10 a půl milionu obyvatel. Ţijí zde tři etnické skupiny, nejpočetnější jsou Hutuové, méně početní Tutsiové a nejméně zastoupení obyvatelé jsou příslušníci kmene Twa. Některé zdroje uvádějí, ţe se ve Rwandě vyskytuje 84% Hutuů, 14% Tutsiů a pouhé 1% obyvatel Twa, jak je to níţe graficky znázorněno. Graf č. 1 Území dnešní Rwandy je osídleno pravděpodobně jiţ let. Za nejstarší, původní obyvatelstvo jsou povaţováni příslušníci pygmejského kmene Twa, kteří představovali skupinu horských lovců a sběračů. Kolem 5. a 6. století našeho letopočtu bylo území osídleno zemědělskou populací, která původní obyvatelstvo později vytlačila a jeţ nesla název Hutu. Aţ o několik staletí později, respektive mezi 10. a 14. stoletím, přišli ze 18

19 severovýchodu kočovní chovatelé dobytka, kteří byli označováni jako Tutsi. Tutsiové zanedlouho představovali vládnoucí vrstvu, jeţ se soustředila kolem panovníka, který byl zosobněním jednoty lidu a země, zatímco Hutu představovali převáţně zemědělce a jejich postavení bylo na niţším společenském řebříčku. Se vznikem hierarchické společnosti, na jejímţ vrcholu byl král, se objevila politická nevyváţenost. Pro tuto společnost však nebyl výjimkou přechod z jedné společenské vrstvy do druhé, takţe pokud kterýkoliv Hutu zbohatl, stal se z něj Tutsi a naopak zchudlý Tutsi se zařadil mezi Hutu. Obě tyto sociální skupiny ţily po staletí smíšeně a sdílely spolu jak kulturní tradice, tak i jazyk. 13 Časem se však mezi Hutu a Tutsi vyvinul vztah, jenţ byl zaloţený na tzv. systému ubuhake. Ubuhake představoval feudální systém, který stratifikoval společnost na jednotlivé sociální skupiny. Hlavou země byl král, následovala tutsijská ministerská rada vůdců, pod níţ se nacházeli významní náčelníci, kteří zemi spravovali. Markantní většinu významných postů zastávali Tutsiové, a Hutuové tak neměli takřka ţádný podíl na vládnutí. 14 Pravděpodobně jiţ tato skutečnost vyvolala napětí mezi těmito etniky, které o několik staletí později vyvrcholilo v krvavý konflikt, jenţ se do moderních dějin zapsal jako Rwandská genocida Koloniální období Tenze mezi Hutu a Tutsi začala gradovat během koloniálního období. Koncem 19. století začala Německá říše vyhledávat oblasti, které by mohla ovládnout, a získat tak nové kolonie. V roce 1885, kdy se konala Berlínská konference, se jí podařilo podmanit si území Rwandy, dříve nazývané Ruanda-Urundi, a o pět let později, v roce 1890 se země stala německou kolonií. Němci začali povaţovat Tutsie, na základě jejich etnické příslušnosti, charakterního chování a přijetí římsko-katolické církve, za nadřazenější etnikum, coţ jim přineslo výsadní postavení a mnoho výhod. 15 Takovéto jednání, jeţ umoţňovalo spoustu výsad privilegovaným Tutsiům a naopak mnoho znevýhodnění Hutům, kteří byli vyřazováni z politického a veřejného ţivota, začalo pochopitelně prohlubovat rozdíl mezi těmito etniky, coţ mělo za následek zvyšující se odpor Hutuů proti německé a tutsijské nadvládě. 13 services.czechtrade.cz/pdf/sti/rwanda pdf Naskytla se jim např. moţnost navštěvovat školy a univerzity a získat tak vzdělání; mnozí z Tutsiů byli dosazováni do úřadů a vedoucích postavení v kolonii a obsadili významná místa, ze kterých se podíleli na vládě. 19

20 Během první světové války, respektive v roce 1916, přebrala koloniální vedení nad Ruandou-Urundi Belgie a od roku 1919 bylo toto území oficiálně pod belgickou nadvládou. 16 Obdobně jako Němci tak i Belgičané vládli prostřednictvím tutsijských monarchií. Hutuové tak nemohli vykonávat vysoké pozice ve státě a belgickou vládou byli de facto diskriminováni. 17 Belgie usilovala o odlišení těchto dvou skupin a tato snaha se jí skutečně podařila. Roku 1935 byly zavedeny osobní identifikační průkazy, které udávaly etnickou příslušnost Hutu, Tutsi a Twa. 18 Tento přístup zaloţený na nadřazenosti jedné etnické skupiny nad druhou spolu se zásahy do společenského i privátního ţivota Rwanďanů bezesporu negativně ovlivnil následující vývoj událostí tím, ţe narušil harmonické souţití obyvatel a o několik desítek let později se stal osvědčením smrti Období dekolonizace, nezávislosti a nepokojů mezi Hutuy a Tutsie V roce 1948, po vzniku OSN, zůstala Ruanda-Urundi pod správou Belgie, avšak s dohledem OSN. O čtyři roky později začala Belgie s realizací desetiletého rozvojového plánu, který si kladl za cíl uskutečnit řadu ekonomických reforem se záměrem podpořit politický pokrok a sociální stabilitu ve Rwandě. Menšinovým Tutsiům byla následně ze strany Belgie poskytnuta politická, hospodářská a sociální nadvláda nad většinovými Hutůy. O sedm let později, v roce 1959, vznikla první politická strana Tutsiů, Národní svaz Rwandy, který ţádal o zrušení poručenského systému a nezávislost Rwandy. 27. června 1962 se Rwanda dočkala, neboť belgický mandát skončil a Belgie prohlásila Rwandu za nezávislou, která tímto přestala být poručenským územím. Jiţ o tři roky dříve, v roce 1959, však začaly vznikat politické strany Hutuů, jeţ usilovaly o zrušení feudálních výsad Tutsiů a právě v tomto období, koncem 50. let, se zrodila hutuská rasová ideologie, zaloţená na kontrastu dvou etnik, podle níţ měla právo ţít ve Rwandě pouze původní skupina obyvatel, coţ jsou sami Hutůové, zatímco rasa druhá, cizí, přistěhovalecká, za níţ jsou povaţováni Tutsiové, by toto právo mít neměla. Strana tohoto hnutí za hutuskou emancipaci, nazývána Parmehutu 19, aspirovala na zrušení starého ILIFFE, John. Afrika a Afričané: dějiny kontinentu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, Tato praxe byla zrušena aţ po genocidě v roce 1994 a současné dokumenty udávají pouze rwandské občanství. 19 Jedním ze zakladatelů tohoto hnutí byl i Grégoire Kayinbanda, jenţ se stal v roce 1962 prezidentem republiky. 20

21 reţimu a vyloučení Tutsiů zejména z politické moci, která byla aţ doposud monopolizována. 20 Vláda Parmehutu zahájila represe zaměřené vůči tutsijskému obyvatelstvu, coţ vyvrcholilo stupňujícími se občanskými nepokoji mezi oběma etniky, v důsledku čehoţ došlo ke změně společenské situace v zemi - Tutsiové byli vytlačeni z vedení státu a jejich místo zaujali Hutuové. 21 Tato skutečnost následně umoţnila většinovým Hutuům zaujmout dominantní postavení nad Tutsie, jejichţ převáţná většina po této události prchla do sousedních zemí, především do Burundi. Tutsiové zvyklí na privilegované postavení na tuto změnu pochopitelně reagovali a počátkem 60. let podnikli invazi, prostřednictvím které usilovali o návrat bývalého reţimu. Tímto aktem však došlo k prvnímu cyklu systematického napadení, při kterém bylo zmasakrováno přes tutsijských obyvatel na základě nařízení rwandské vlády řízené Hutuy. Po této události bezpočet Tutsiů emigroval do sousedních zemí, především do Burundi, Konga a Ugandy. 22 V roce 1973 došlo k vojenskému převratu, díky kterému se k moci dostal Hutu Juvénal Habyarimana a stal se prezidentem. Habyarimana jako velitel Národní gardy svrhl vládu Paramehutu a prezidenta Kayibandu, zavedl centralizovaný systém administrativy a ustavil novou vládu Mouvement Démocratique Républicain, neboli MDR, která se stala jedinou vládnoucí stranou. Tato událost znamenala přelom v následujícím vývoji země. Reţim, který Habyarimana zavedl, byl zaloţen na bouřlivé hutuské rasové ideologii, jeţ měla za následek masivní nenávist mezi Hutu a Tutsi. Mnoho Tutsiů se proto rozhodlo uprchnout ze země, většina z nich odešla do Burundi a Ugandy, kde spolu s ostatními tutsijskými Rwanďany, jeţ emigrovali do exilu jiţ po prvních masakrech v 60. letech, zaloţili, v roce 1979, v čele s Paulem Kagamou, který se stal později prezidentem Rwandy, Rwandskou vlasteneckou frontu, známou pod zkratkou RPF - Rwandan Patriotic Front. 23 Právě tato vlastenecká povstalecká armáda se stala příčinou následné občanské války. V období mezi lety 1956, tedy šest let před tím, neţ Rwanda získala nezávislost, a lety se podíl tutsijské populace výrazně sníţil. Prostřednictvím radikálních změn, ke kterým v této historické etapě došlo, a jeţ měly za důsledek změnu systému a ideologie 20 TERNON, Yves. Genocidy XX. století: zločinný stát. 1. vyd. Praha: Themis, TERNON, Yves. Genocidy XX. století: zločinný stát. 1. vyd. Praha: Themis,

22 v celé zemi, se zřetelně zredukovala kvantita tutsijských obyvatel. Zatímco v roce 1956 tvořili Tutsiové 17% obyvatel, jiţ o 6 let později klesl počet o 3% a v letech pak došlo ke sníţení na 10%. Situace je znázorněna v následujícím grafu. 24 Graf č. 2 Jiţ koncem 50. a počátkem 60. let došlo ve Rwandě k porušení základního lidského práva v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv, resp. k porušení článku 3, kterým je právo na ţivot a porušení článku 8, prostřednictvím kterého má kaţdý právo na účinnou ochranu proti činům porušujícím základní lidská práva. Jiţ v samotném počátku těchto masakrů, měla dle mého názoru, OSN zasáhnout, neboť v situacích, kdy dojde k ohroţení či porušení míru, nebo dojde k útočným činům, by měla OSN, respektive Rada bezpečnosti, jakoţto její kompetentní orgán, dle Charty organizace spojených národů, kapitoly VII, článku 30 a 40, učinit adekvátní opatření a předejít tak zhoršení situace o 30 let později Občanská válka ve Rwandě V říjnu roku 1990 se RPF rozhodla přejít z exilu do ofenzívy a do Rwandy vtrhla povstalecká armáda Tutsiů podporovaná ugandskou armádou a na severu země tak začala zuřit občanská válka, jejímţ cílem bylo údajné nastolení demokratického systému, provedení politických a ekonomických reforem a pochopitelně ukončení rasové segregace, rasových identifikačních karet a nabytí práva na návrat tutsijských emigrantů zpět do své vlasti, aniţ by byli perzekuováni, neboť na toto právo dle Všeobecné deklarace lidských 24 BELL-FIALKOFF, Andrew. Etnické čistky. 1. vyd. Praha: Práh,

23 práv měli nárok. Toto právo je ustanoveno v článku 13, dle kterého je kaţdý oprávněn opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do ní zpět. I přesto, ţe RPF zprvu dosahovala význačných úspěchů díky dobře vycvičeným vojákům, jeţ odolávali i převaze rwandských ozbrojených sil a velmi rychle postupovala směrem k hlavnímu městu, situace se zanedlouho změnila. Na invazi pochopitelně zareagovaly hutuské vládní jednotky, které byly podporovány Zairem a Francií, a v odvetě, ke které došlo, byly zmasakrovány tisíce Tutsiů. 25 Dva týdny po útoku RPF, v době, kdy uţ byla povstalecká armáda na ústupu, byl politickými vůdci vydán Hutuům rozkaz pozabíjet několik set Tutsiů v sousedních městech útoku. Záminkou pro tento atak bylo údajné zabití několika hutuských obyvatel bojovníky RPF, kteří měli zaútočit ještě jednou poblíţ oblasti Kibilira. Tato operace byla označena jako sebeobrana. Později se však prokázalo, ţe RPF byla uţ daleko na ústupu a ţádnému nebezpečí z jejich strany tak nehrozilo. 26 Tato tzv. sebeobrana, byla spíše neţ akt ochrany, tak promyšlený strategický tah, který se později stal jedním z klíčových momentů a spouštěcích impulzů ke genocidě. Francie, která podporovala rwandskou vládu tím, ţe vyzbrojovala armádu, finančně jí pomáhala a navíc se podílela i na jejím výcviku, se tak stala hlavním spojencem a podporovatelem Rwandy. 27 Dle mého názoru se však dopustila protiprávního jednání v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Francie porušila ustanovení obsaţené v článku 2, podle něhoţ mají být veškerá práva a svobody stanovená deklarací závazná pro všechny bez jakéhokoliv rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboţenství, politického či jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Přičemţ rozdíl nesmí být činěn ani z důvodů politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimţ určitá osoba přísluší, ať jiţ se jedná o zemi či území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity; a tím, ţe Francie podporovala hutuskou armády a znevýhodňovala tak tutsijské obyvatelstvo na základě rasy a z politických důvodů, došlo k diskriminačnímu jednání a porušení tohoto ustanovení. Francie se svým činem dopustila porušení několika ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zejména pak článku 2, kdy je Francie jako smluvní strana povinna respektovat práva uvedená v Paktu a zajistit TERNON, Yves. Genocidy XX. století: zločinný stát. 1. vyd. Praha: Themis,

24 tato práva všem jednotlivcům bez jakéhokoliv rozlišování, a zároveň je nucena zajistit účinnou ochranu těm osobám, jejichţ práva a svobody uznané Paktem byla porušena, jakoţ i zajistit, aby kaţdá osoba, jeţ se takovéto ochrany domáhá, tak se jí této ochrany dostalo. Domnívám se, ţe došlo také k porušení článku 6, dle něhoţ má kaţdý právo na svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být tohoto práva zbaven, vyjma případů, kdy se tak stane na základě zákona. Troufám si tvrdit, ţe osobní bezpečnost však v tomto případě porušena byla, a to zejména tím, ţe se Francie podílela na vyzbrojování a zajišťovala výcvik hutuských vojáků, kteří své armádní dovednosti i zbraně poskytnuté právě Francií pouţili při masakrování Tutsiů. Porušeno bylo i ustanovení článku 20, podle kterého je jakákoli válečná propaganda stejně tak jako jakákoli národní, rasová nebo náboţenská nenávist, jeţ představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí zakázána zákonem, neboť Francie nejen, ţe střetu těchto vojsk nezabránila, ale samotnou rwandskou armádu ještě podporovala. 4. října 1991 učinila rwandská vláda úmyslný předstíraný útok na hlavní město Kigali a strategicky nařkla jako viníka této ofenzívy tutsijské vojsko, za účelem přimět obyvatele ke spolupráci při vyhledávání sympatizantů RPF. Tento incident se stal záminkou pro masivní zatýkání a ještě téhoţ dne bylo zatčeno na civilistů, přičemţ mnohým z nich nebylo sděleno ani obvinění. 28 Dle mého mínění, se tímto rwandská vláda v čele s prezidentem Habyarimanem dopustila porušení ustanovení článku 9, podle kterého nesmí být nikdo svévolně zatčen, drţen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství a článku 10 Všeobecné deklarace lidských práv, na jehoţ základě má kaţdý právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o trestním obvinění, jeţ bylo vznesené proti němu. Zároveň se domnívám, ţe tím, ţe některým civilistům nebylo sděleno ani obvinění, došlo k porušení článku 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť podle tohoto ustanovení má kaţdý, kdo je zatčen, právo aby byl v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení, a musí být neprodleně informován o obviněních proti němu vznesených. Zatčený či zadrţený má nadále právo, aby byl na základě obvinění neprodleně předveden před soudce či jiného kompetentního úředníka a aby došlo v přiměřené době k trestnímu řízení či propuštění. Toto právo však Tutsiům bylo upřeno

25 Tento krok rwandské vlády byl strategicky nepříliš štastný, neboť situace masivního zatýkání vyvolala vlnu nevole nejen na straně Tutsiů, ale značné nepokoje byly pociťovány i ze strany hutuských obyvatel. Jednotky RPF se poté rozhodly zaútočit na Habyarimanův reţim a vpadly do severního města Ruhengeri, kde se jim podařilo osvobodit řadu politických vězňů a získat zbraně a vybavení. V následujících měsících došlo ke zklidnění situace, neboť v zemi sílilo demokratické hnutí, jeţ si kladlo za cíl ukončit násilnosti páchané ve Rwandě. Na tomto základě docházelo k intenzivnímu vyjednávání mezi rwandskou vládou a RPF o rozdělení moci v zemi a nastolení příměří. V srpnu 1993 pak došlo k podpisu Arushských dohod, mezi prezidentem Habyarimanaem a RPF, jejichţ cílem bylo rozdělit moc v zemi a vytvořit právní stát, jenţ by respektoval lidská práva. Obsahem Arushských dohod bylo především ustavit prozatímní vládu, stanovit přesný počet křesel v parlamentu pro jednotlivé strany a určit poměr sil ve rwandské armádě. 29 Tyto dohody umoţnily i nasazení mezinárodních sil Organizace spojených národů, jeţ celou konfliktní situaci ve Rwandě monitorovaly. Rada bezpečnosti v červnu 1993 schválila vyslání Pozorovatelské mise OSN v Ugandě a Rwandě - UNOMUR (United Nations Observer Mission Uganda Rwanda), která měla předejít dalšímu pronikání rebelů RPF do Rwandy. Jiţ o rok dříve však začala ve Rwandě působit padesátičlenná mise Organizace africké jednoty neboli OAJ 30, která si kladla za cíl dohlíţet na udrţení Arushských mírových dohod. V říjnu 1993 pak Rada bezpečnosti OSN svou rezolucí č. 872 schválila vytvoření Mise Spojených národů na pomoc Rwandě UNAMIR (United Nations Assistance Mission for Rwanda), která nahradila stávající misi OAJ. Tato peacekeepingová mise působila ve Rwandě do března 1996 a měla plnit úlohu neutrální mezinárodní síly, jejímţ cílem bylo obdobně jako u OAJ, dohlíţet na implementaci mírových dohod. 31 Během tohoto tříletého období zde působilo několik set příslušníků vojenského personálu, jejichţ mandátem bylo zajišťovat bezpečnost v hlavním městě Kigali a mírový stav po celé zemi; monitorovat příměří a vytvoření demilitarizované zóny; sledovat bezpečnostní situaci v době fungování přechodné vlády a během přípravy voleb; a v neposlední řadě asistovat při koordinaci humanitární pomoci Cílem OAJ bylo zajistit integritu a vzájemnou solidaritu afrických zemí při zachování její suverenity a integrity. OAJ zastupovala africké země i na světové scéně a přispěla k odstranění kolonialismu z tohoto světadílu

26 I přesto, ţe by se mohlo zdát, ţe by země mohla dospět k mírovým jednáním, jeţ by umoţnila ţít všem obyvatelům v relativní harmonii, situace se nenadále změnila a Rwanda se poté ocitla tváří v tvář jedné z nejhrozivějších katastrof své historie, která je označována jako rwandská genocida. Tomuto masakru, při kterém bylo vyvraţděno na statisíce osob, předcházely dvě události. Tou první bylo přetrvávající napětí mezi vládou prezidenta a RPF. Představitelé obou stran po podpisu Arushských dohod i nadále rekrutovali nové vojíny, cvičili svá vojska a pořizovali si zbraně. Jiţ měsíc po přijetí dohod navíc velitel rwandské armády varoval vládu a muţe, kterým velel, ţe nepřítel neustále usiluje za kaţdou cenu o získání moci v zemi. Druhou událostí pak byla invaze RPF na hlavní město, jeţ však byla vládou za podpory francouzských sil a municí odvrácena. Rebelové poté stáhli své jednotky a vyhlásili jednostranné příměří. Tato akce vyvolaná ze strany tutsijských iniciátorů, dlouhodobě ţijících mimo svou zem, vyvolala vlnu negativních reakcí světa i přesto, ţe cílem invaze nebyl úmysl svrhnout rwandskou vládu, ale pouze ji přimět k ústupkům. Svět však tuto akci vnímal jako pokus o znovuzískání moci pro kmen Tutsi. Tímto revolučním aktem došlo k vyostření vztahů mezi oběma etniky, jehoţ výsledkem byla reakce prezidenta Habyarimana, který vyzval civilní obyvatelstvo k podpoře rwandské armády a na základě toho většina Hutuů přešla do defenzivy a uchýlila se k sebeobraně za účelem zamezit RPF k dalším útokům. Sám prezident poté přistoupil k realizaci vyhlazovacích programů, které byly zaměřeny proti všem Tutsiům i jejich hutůských přivrţenců. Prezident tuto akci označil jako nezbytnou reakci na tutsijský pokus znovuobnovení feudálního systému s cílem zotročit Hutuy. 33 Na severu země se mezitím vyskytovaly extrémistické skupiny Hutuů usilující o zastavení demokratického procesu a nesouhlasící s rozdělením moci v zemi. 34 Tyto skupiny, vyznačující se svou nenávistí vůči tutsijskému obyvatelstvu sympatizovaly s rozhodnutím prezidenta a začaly plánovat krvavé represe a později svými teroristickými operacemi zavedly praxi etnických čistek. Tyto operace byly prováděny ozbrojenými organizacemi, z nichţ nejznámější byly milice Réseau Zéro, neboli Síť Nula, razící heslo: Ţádný Tutsi! Francie i nadále podporovala rwandskou vládu včetně těchto extrémistických jednotek, kterým umoţnila operovat z táborů, kde byly jednotky cvičeni francouzskými vojáky. Poté, V čele těchto skupiny stála prezidentova manţelka Agatha Habyarimana 26

27 co tato skutečnost byla zveřejněna odhalením zprávy Komise pro lidská práva, byla Francie nucena pozměnit své stanovisko a připojit se k jednání Arushských dohod Genocida Rwandskou genocidou je označováno masové vyvraţďování rwandských etnik Tutsiů i Hutuů na jaře roku Toto systematické vyvraţďování bylo řízeno hutuskými obyvateli a bylo uskutečňováno na Tutsiích a těch Hutuech, kteří byli politicky umírnění Příčina masakru I přesto, ţe určité napětí mezi Hutuy a Tutsiy provází dějiny Rwandy poměrně dlouho, vzájemná zášť mezi těmito etniky eminentně vzrostla po roce 1959, kdy se po dekolonizaci Rwandy moci chopili Hutuové. Tutsiové byli od té doby diskriminování a ve statisících postupně emigrovali do zahraničí. Některé zdroje uvádějí, 36 ţe zemi v tomto období opustilo přes 4 miliony Rwanďanů, respektive 3 milióny z nich uprchli do Zairu, do Ugandy, do Burundi a do Tanzanie. Emigrace tutsijských příslušníků je níţe graficky znázorněna. Graf č. 3 Situace se vyostřila po invazi jednotek RPF, ke které došlo v roce Patrně jiţ po této události se rwandský prezident uchýlil k radikálnímu řešení zdlouhavých etnických sporů a mezi vládou a jejími stoupenci vrcholila protitutsijská propaganda. Následujícím 35 TERNON, Yves. Genocidy XX. století: zločinný stát. 1. vyd. Praha: Themis, BELL-FIALKOFF, Andrew. Etnické čistky. 1. vyd. Praha: Práh,

28 podnětem plánování masakrů tutsijských obyvatel byla politická jednání z počátku 90. let, jeţ zdůrazňovala nutnost demokratických reforem. Pravděpodobně ve snaze odvrátit pozornost od své diktátorské vlády a hospodářských tísni začal Habyarimana od roku 1992 plánovat genocidu uvnitř hnutí zvané Akazu, neboli Malý dům, jehoţ členem byla mimo jiné i jeho manţelka. Domnívám se, ţe tímto aktem spáchal prezident spolu s hnutím Akazu trestný čin a to dle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, neboť dle článku III. této úmluvy je jako trestný čin povaţováno mimo jiné i spolčení k spáchání genocidia a účastenství na genocidiu. V této počáteční fázi, kdy se Habyarimana spolu s protitutsijským hnutím začal spolčovat za účelem plánování vyvraţďování tutsijské etnické skupiny, se dopustil porušení tohoto ustanovení. Za zrod, který odstartoval genocidu, je však povaţován atentát spáchaný na prezidenta Juvénala Habyarimanu, ke kterému došlo 6. dubna Tohoto dne bylo nad letištěm v Kigali sestřeleno při přistávacím manévru letadlo, které přepravovalo rwandského prezidenta Habyarimanu a ugandského prezidenta Ntaryamiru. 37 I přesto, ţe nebylo vedeno ţádné vyšetřování odpovědnosti za atentát, ze smrti celé posádky byli ihned obviněni Tutsiové, především pak RPF. Po této události měla vládu v zemi převzít ministerská předsedkyně Agathe Uwilingiyimana, jíţ poskytlo OSN okamţitou ochranu a umoţnilo ji dostat se do rozhlasu, odkud měla zklidnit celou situaci v zemi. Zástupci rwandské vlády se ihned po zdařilém atentátu na prezidenta tajně sešli s vůdci hutuských skupin, ze kterých se později staly ozbrojené milice zvané Interhamwe (neboli Ti, kdo jsou spolu), řízené Národním republikánským hnutím pro demokracii a rozvoj, a Impuzamugambi (Ti, kdo mají jediný cíl). Obě tato hnutí byla později povaţována za klíčové aktéry genocidy Ideologie a přípravy na genocidu Strůjci rwandského masakru vyuţívali vzájemnou nenávist mezi oběma etniky ve svůj prospěch, přičemţ tuto oboustrannou nevraţivost a strach ještě prohlubovali. K tomuto šíření protitutsijské propagandy zneuţívali jednotlivé instituce, především pak státní administrativu, politické strany i vojsko. Pro přípravu genocidy byla charakteristická vysoká míra koordinace a přesnosti, která později umoţnila nebývalý rozsah zabíjení. Za tímto účelem byla zaloţena rozhlasová a televizní stanice Hutu Power a noviny Kangura,

29 které měly za úkol propagovat rasistické ideje a propagandu vládní strany. Pro šíření nepřátelského postoje vůči Tutsiům bylo tedy primárně vyuţíváno médií. Tyto klamné informace byly šířeny pod kompetencí prezidenta Habyarimana, politických leaderů i propagandistů genocidy. Cílem radiových vysílání bylo přesvědčit Hutuy, ţe Tutsiové jsou přistěhovalci, kteří nemají právo ve Rwandě nadále ţít; ţe i přesto, ţe v roce 1959 došlo k revoluci, díky které se hutuská majoritní společnost postupně dostávala k moci, byli to i nadále Tutsiové, kteří zastávali přední postavení, uţívali si blaha a bohatství a byli tak odpovědni za pokračující chudobu, v níţ se tehdy zmítali Hutuové. Tyto dezinformace utvrzovaly hutuské obyvatele v tom, ţe to byli Tutsiové, kteří po celá staletí představovali hrozbu pro celou Rwandu, ať uţ samotnou tutsijsou prohnaností nebo vojenskou silou, která jim byla k dispozici. Smyslem těchto zpráv bylo vyvolat v hutuské většině pocit bezpráví a touhy po oprávnění vzít spravedlnost do svých rukou 39. Obzvláště tato poslední teze přiměla řadu Hutuů k mobilizaci útoků na Tutsie mezi lety Oba tyto sdělovací prostředky byly financovány ze strany Akazu a rozvíjely svůj specifický slovník rwandské genocidy, dle které byli Tutsiové přezdíváni jako Inyenzi, neboli Švábi a dle něhoţ se uţívalo termínu umuganda, coţ byl výraz pro odplevení. Symbolem celé genocidy se proto stalo rádio a mačeta, která byla vyuţívána jako hlavní nástroj zabíjení. Jiţ samotný fakt, ţe hojná část mačet byla zakoupena hromadně např. v březnu 1994, kdy bylo pořízeno na kusů mačet v sousední Keni, které byly distribuovány především mezi jednotky Interahamwe, svědčí o tom, ţe celá akce byla řádně plánována. Tuto tezi stvrzuje i skutečnost, ţe jiţ v říjnu roku 1992 bylo zakoupeno pušek a ručních granátů, přičemţ značné mnoţství těchto zbraní bylo rozdáno civilistům. 40 Počátkem roku 1994 se prezident Habyarimana opakovaně sešel s veliteli rwandské armády a leadery politických stran. Cílem těchto setkání bylo zaloţení dlouho plánované tzv. organizace občanské sebeobrany a vytvoření dokumentu Organization of civilian selfdefense, který de facto podrobně popisoval program tutsijského vyhlazení Tento dokument obsahoval informace o samotné organizační struktuře, o osobách, jeţ měly být 39 Tato strategie byla pravděpodobně ovlivňována studií propagandistických metod, neboť instituce Human Rights Watch nalezla při vyšetřování genocidy v kanceláři vládních zástupců dokumenty, mezi kterými se našla i sada poznámek shrnujících metody propagandy, jeţ ve své knize Psychologie de la publicité et de la propagande analyzoval francouzský profesor Roger Mucchielli. Jedna z těchto metod spočívá v přesvědčování lidí, ţe jejich protivník hodlá pouţít teror, aby je ohrozil. A pokud je tato metoda aplikována úspěšně, společnost se cítí být ohroţena a lidé vně ní jsou schopni učinit jakákoli opatření nezbytná pro legitimní sebeobranu Tento dokument označený jako Dokument organizace civilní sebeobrany, jeţ v sobě obsahoval plán genocidy, byl nalezen v roce 1997 příslušníky Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu.

30 zavraţděny, o zbraních, kterých mělo být uţito i o jednotlivcích, kteří měli připravovaný útok realizovat. Dle dokumentu měl být útok proveden především členy vojenských sil, důstojníky státní policie počínaje, přes vyslouţilé vojáky a všemi těmi, kteří se rozhodli podporovat rwandskou vládu a hájit princip republiky a demokracie konče. Celá akce byla pečlivě koordinována a plánována mimo jiné i ministerstvem obrany a vnitra, které vytvořily komplexní hierarchii orgánů a výborů pro koordinaci politických, vojenských i správních aktérů genocidy a jednotlivým aktérům pak byly přiřazeny úkoly, jeţ měly být splněny. Účastníci této organizace nabádali hutuské obyvatele, aby se zapojili do systému sebeobrany proti RPF, coţ jim mělo umoţnit chránit svůj majetek i sebe samé před moţnými útoky a zároveň byli přemlouváni, aby se infiltrovali mezi nepřátele a získávali o nich informace, které by později předávali kompetentním osobám. 42 Vznikem Organizace civilní sebeobrany byl porušen článek III. Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, dle něhoţ se účastníci organizace dopustili trestné činnosti, neboť se spolčovali k spáchání genocidia a veřejně k němu podněcovali. Všechny tyto osoby by měli podléhat trestu, bez ohledu na to, šlo-li o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné úředníky či osoby soukromé, jak to uvádí článek IV. Úmluvy Eskalace napětí a očekávaná válka Podle Arushských dohod, uzavřených mezi rwandskou vládou a RPF v roce 1993, mělo dojít k vytvoření nové, přechodné vlády, jeţ by převzala kontrolu v zemi, a to aţ do nadcházejících voleb. Situace se však nevyvíjela podle plánu a několik měsíců po podepsání dohod k ţádné transformaci kabinetu nedošlo. Je nutno zdůraznit, ţe toto prodlení bylo zaviněno oběma stranami. Politická situace se tudíţ nezměnila k lepšímu, ba naopak. Koncem roku 1993 bylo zřejmé, ţe se jak rwandská vláda, tak i jednotka RPF připravují na nové boje. RPF si jako legitimní účastník Arushských dohod směla vytvořit svou vlastní armádu čítající několik set vojáků za účelem obrany vlasti, aniţ by to bylo v rozporu s podmínkami dohod. RPF v této době vzrostla obliba u běţných civilistů, kteří měli zájem podílet se na obraně a mnoho mladých lidí se k tomuto původně rebelskému oddílu začalo postupně přidávat a učit se pouţívat zbraně a obranou techniku. Z některých těchto přivrţenců byli

31 rekrutováni vojíni, jeţ byli cvičeni v tom, jak zacházet se střelnými zbraněmi. V únoru 1994, kdy se napětí mezi vládou a RPF stejně tak jako mezi oběma etniky neustále zvyšovalo, byly některé rodiny vybaveny střelnými zbraněmi, jeţ měly slouţit k vlastní obraně. 43 Ani rwandská armáda nezahálela a koncem roku 1993, respektive počátkem roku 1994, své jednotky vyzbrojovala a rozšiřovala. Extrémistické hutuské politické strany MRND (Národní republikánská strana za demokracii) a CDR (Koalice obrany republiky) a vojenští vůdci se specializovali spíše neţ na trénink pravidelných jednotek, na nábor civilistů do řad vojínů. Rekrutovali se především nezaměstnaní mladí hutuští muţi za účelem vytvoření mohutné linie hutuských milic. K jednotkám Interhamwe se přidávala řada občanů, kteří byli posléze trénováni jako radikální vojska. V rámci propagandy se opět začaly šířit útoky proti Tutsiům nabádající Hutuy jejich totálním vyhlazením. Jiţ dva roky před samotnou genocidou bylo z jiţní Afriky a Egypta do země dováţeno značné mnoţství zbraní, jimiţ se rwandská armáda zbrojila. Francouzské vojenské mise pak rwandské armádě poskytovaly poradenskou podporu. Domnívám se, ţe svým jednáním se jak rwandská vláda a její armáda, tak i francouzská vojenská armáda dopustila páchání trestné činnosti podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, neboť došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu spolčení k spáchání genocidia a přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia dle článku III. Úmluvy. Na tuto situaci reagovala internacionální mezivládní organizace Human Rights Watch, 44 která vydala alarmující zprávu o obchodování se zbraněmi a následném vyzbrojování rwandské armády i RPF, jakoţ i o porušování lidských práv v zemi. Obsahem zprávy byl i dodatek zahrnující tajný vládní dokument obsahující řadu relevantních informací. Jednalo se především o informace týkající se organizační struktury hutuských milic, které později sehrály zásadní roli při genocidě; o poţadavcích na vyzbrojování rwandské armády před masakrem i to, jakým způsobem a kam byly tyto zbraně přerozdělovány. Fakt, ţe většina zbraní byla udělena vládě a jejím velícím důstojníkům svědčí o tom, ţe genocida byla iniciována především ze strany rwandské vlády a armády. O přípravách na nadcházející masakr věděla tedy jak organizace HRW, tak i diplomaté některých nevládních organizací působících v zemi. Mírové síly OSN UNAMIR, jeţ si Human Rights Watch (HRW) je mezinárodní organizace bojující za dodrţování lidských práv. 31

32 byly vědomy zhoršení a gradování situace, především mezi vládou a RPF, byly navíc o tajném dokumentu a nadcházející hrozbě informovány. Rázem si byl UNAMIR vědom potencionálního nebezpečí a na základě toho se rozhodl hlavní velitel UNAMIRu jednat. Důrazně ţádal OSN v New Yorku o získání oprávnění zaujmout postavení proti násilí a ohroţení a pokusit se o jakékoli preventivní opatření. Jeho ţádost však byla zamítnuta a ţádná účinná opatření se nekonala. 45 Troufám si říci, ţe OSN, respektive Rada bezpečnosti zde pochybila. Situaci ve Rwandě několik let monitorovala a za těchto okolností si musela být OSN vědoma potenciální nebezpečí, jeţ mohlo nastat. Dle mého názoru bylo celkem zřejmé, ţe situace mezi obyvatelstvem je značně napjatá a ţe můţe s největší pravděpodobností vyústit v útoky, jenţ mohou mít za následek smrt několika stovek ba i tisíců lidí. Domnívám se, ţe byla porušena ustanovení jednoho ze základních dokumentů OSN, respektive Charty organizace spojených národů. Dle článku 39, kapitoly VII, měla Rada bezpečnosti analyzovat situaci a určit, zda došlo k ohroţení či porušení míru nebo útočnému činu a na základě svého rozhodnutí měla zajistit adekvátní opatření, aby byl udrţen či obnoven mír a bezpečnost. Ve Rwandě, kde jiţ od devadesátých let docházelo k řadě masakrů, především tutsijských obyvatel, byla realizována řada útočných činů, v jejichţ důsledku došlo k ohroţení míru a OSN proto měla jednat a nikoli zamítnout ţádost hlavního velitele mírové mise, kterou ustavila. Snad kdyby jiţ v této situaci poskytla UNAMIRu více jednotek, či snad kdyby začala vyjednávat s vládou Rwandy, situace by nenabyla takových rozměrů a nepřinesla tolik obětí o rok později. Jsou to však pouze hypotézy, které si netroufám tvrdit s jistotou Průběh genocidy aneb 100 dní rwandského masakru K masivnímu zabíjení, označeného jako genocida ve Rwandě, došlo bezprostředně po smrti prezidenta Habyarimana a jeho ugandského protějšku 6. dubna Během několika následujících hodin po atentátu se ozbrojené síly chopily příleţitosti a začaly realizovat plán genocidy, na kterém Organizace civilní sebeobrany pracovala několik měsíců předem. Jen pár desítek minut po havárii letadla začaly vojenské, policejní i civilní milice stavět zátarasy kolem měst a nesoucitné zabíjení tak začalo. Následně vypuklo organizované a cílevědomé vyvraţďování, při němţ měli vrahové k dispozici jiţ předem

33 vypracované seznamy, na nichţ se vyskytovala jména obětí. Prvními oběťmi se stali 7. dubna jak tutsijští intelektuálové, tak i opoziční hutuští politici, všichni z nich byli povraţdění s celými svými rodinami. Mezi prvními zavraţděnými byla hutuská předsedkyně vlády Agatha Uwilingiyimana, jeţ měla, jak jiţ bylo výše uvedeno, převzít vládu po prezidentu Habyarimanaovi. Dle Hutuů byla neloajální, a stala se proto potenciální hrozbou, nebylo moţné jí věřit a byla tudíţ vnímána jako překáţka při nastolení nového politického uspořádání, sloţeného pouze ze členů Hutu Power. Agatha byla zavraţděna příslušníky prezidentské gardy, kteří spolu s ní zabili i deset belgických vojáků a příslušníků UNAMIRu, jenţ zajišťovali její ochranu. Další obětí z řad politiky se stal Lando Ndasingwa, ministr přechodného vládního kabinetu, jenţ byl původem Tutsi; předseda Nejvyššího soudu Joseph Kavaruganda i řada aktivistů bojujících v zemi za lidská práva. 46 Aţ teprve ve druhé fázi došlo k vyvraţďování všech Tutsiů bez rozdílu a hutuských příslušníků, kteří se odmítli podílet na genocidě. Pomocí seznamů chodily milice od domu k domu a zabíjely celé rodiny Tutsiů i Hutuů. Aby vrazi věděli, kdo přísluší k etniku Tutsi a má být tudíţ zabit, bylo vládou nařízeno, aby měli všichni Rwanďané u sebe průkazy, jeţ prokazovaly jejich totoţnost. 47 Po brutální vraţdě předsedkyně Uwilingiyimana, na které se podíleli vojenští a političtí příslušníci, došlo k reorganizaci vlády a mohlo tak být započato plnění stanovených cílů; 9. dubna převzala vládu v zemi Hutu power v čele s místopředsedou Jeanem Kambandaou a tzv. plán sebeobrany, na kterém tajně pracovalo mnoho strůjců genocidy, a jenţ se stal plánem etnických čistek, byl nyní formálně zveřejněn. Organizace civilní obrany se stala formálním systémem, na základě něhoţ mnoho úřadů v zemi vydávalo nařízení rekrutovat civilisty a vycvičit je za účelem národní sebeobrany. Mnoho mladých muţů z řad Hutuů bylo vybíráno, aby se v oblastech, kde ţili po celý svůj ţivot, naučili zacházet se zbraněmi a pouţívat je vůči nepřátelům lidem, jeţ léta znali, a kteří byli jejich sousedy či dobrými přáteli. Tento vojenský výcvik běţných občanů byl v kompetenci milicí Iterahamwe, které se na základě nařízení Jeana Kambandy inkorporovaly do Organizace civilní obrany. Tímto svým aktem dala vláda de facto souhlas k páchání trestné činnosti, neboť brzy poté došlo k masovému pronásledování a zabíjení Tutsiů, kterého se dopustily jak příslušníci ozbrojených sil, záloţníci a Interahamwe spolu s ostatními milicemi, tak i běţní civilisté. 46 Jiţ 7. dubna bylo odhadem zabito 8000 lidí

34 Milice, jeţ byly pod vedením politických stran, se spolu s hutuskými civilisty odhodlaly k prvním útokům s pouţití několika střelných a tradičních zbraní; uţity byly především, jiţ dříve zakoupené, mačety, ale i kladiva či motyky, kterými byli zabíjeni Tutsiové i Hutuové, kteří kladli odpor, či byli povaţováni za nebezpečné. Přičemţ nebylo bráno ohledu ani na ţeny či děti, neboť zabíjeni byli všichni bez rozdílu. Jiţ tento fakt svědčí o nemilosrdném, hrůzném a naprosto nepochopitelném masakru, který se odehrál. Zabíjení, které představovalo krvavou lázeň, se rychle začalo šířit od hlavního města Kigali, kde bylo během jednoho týdne zabito cca lidí, a zanedlouho zachvátilo celou zemi. 48 Dne 12. dubna postihla tutsijské obyvatele další krutá rána. Belgie tento den oznámila, ţe usiluje o staţení několika set svých vojáků, respektive 400 příslušníku UNAMIRu, ze země, neboť se obávala toho, ţe nebude schopna genocidě zabránit. 49 Belgie spolu se Spojenými státy přesvědčila Radu bezpečnosti OSN, aby také stáhla několik set svých vojáků. Rada bezpečnosti tak 21. dubna zredukovala počet vojínů z na Osobně se domnívám, ţe tento strategický krok byl neadekvátní a OSN se tak dopustila jednoho ze zásadních omylů. Namísto toho, aby členové OSN dali Rwandě k dispozici ozbrojené síly, pomoc a sluţby nutné k udrţení mezinárodního míru a bezpečnosti; jak je to uvedeno v článku 43 Charty Organizace spojených národů, a pomohli ji tak zabránit dalšímu vraţdění a zachránit ţivoty statisíců lidí, jeţ byli následně zabiti, uchýlila se Rada bezpečnosti, Belgie i ostatní členové OSN k naprosto absurdnímu řešení situace. Rozhodnutí Belgie a OSN zajisté potěšilo vůdce genocidy, neboť těm se podařilo rozšířit svou působnost mimo hlavní město a do 15. dubna milice dosáhly na východ a jihozápad země. 51 Lidé ţijící v jiţní prefektuře Butare se zprvu pokoušeli nátlakům na zabíjení odolávat, nicméně poté, co do oblasti vtrhly hutuské milice, se situace změnila a masové vraţdění se spustilo i zde. Hutuové se zpočátku bránili stát se součástí genocidy Situace v zemi je znázorněna na mapce Rwandy. 34