Ústav evropské etnologie

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Bakalářská diplomová práce 2009 Jiří POKORNÝ

2 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV EVROPSKÉ ETNOLOGIE Studijní obor: etnologie Jiří POKORNÝ VODNÍ DÍLA NA PETRŮVCE A ÚMOŘÍ Příspěvek k poznání mlynářství na západní Moravě s hlavním zaměřením na Tenorův vodní mlýn v Sychotíně u Kunštátu. Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Miroslav Válka, Ph.D. BRNO

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci na téma VODNÍ DÍLA NA PET- RŮVCE A ÚMOŘÍ Příspěvek k poznání mlynářství na západní Moravě s hlavním zaměřením na Tenorův vodní mlýn v Sychotíně u Kunštátu vypracoval samostatně na základě vlastních terénních poznatků a s využitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce 2

4 Poděkování Na tomto místě bych chtěl velmi poděkovat vedoucímu práce, PhDr. Miroslavovi Válkovi, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a připomínky při zpracovávání tématu bakalářské diplomové práce. Děkuji také pracovníkům Ústavu nauky o dřevě Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně za pomoc při určení dřevěného konstrukčního prvku z vodního mlýna v Sychotíně č.p. 34. Tato práce by rozhodně nevznikla v takovém rozsahu a nezachycovala by řadu podrobností ze ţivota kolem mlýnů nebýt informátorů, převáţně potomkům mlynářských rodů. Chtěl bych jim tady rovněţ poděkovat za řadu cenných zpráv, které mi při výzkumu poskytli o ţivotě v jejich mlýnech, protoţe bez nich by jej nebylo moţno ţádným jiným způsobem dnes dokumentovat. Také děkuji za zpřístupnění jejich rodinných archivů s řadou fotografií a spisů různé archivní povahy. 3

5 Obsah Úvod... 5 Mlynářství v českých zemích... 8 Typologie mlýnů... 9 Vodní mlýny na Boskovicku Vymezení zkoumané oblasti Přehled technických vodních staveb na Petrůvce a Úmoří Petrov Mlýn č.p Sychotín Mlýn a pila č.p Mlýn č.p Kunštát Mlýn č.p Zbraslavec Mlýn č.p Mlýn a pila č.p Mlýn a pila č.p Touboř Mlýn č.p Drnovice Mlýn a pila č.p Mlýn č.p Jabloňany Mlýn č.p Vodní mlýn v Sychotíně u Kunštátu č.p Historie majitelů a nájemníků mlýna Stavební vývoj a nejstarší vybavení mlýna Přívod vody a pohon mlýna Strojní vybavení mlýna Přízemí mlýnice Mlecí podlaha mlýnice Zanáška mlýnice Podstřeší nad mlýnicí Technologický postup mletí Vodní díla na Petrůvce a Úmoří Organizace mlynářů a jejich ţivot Společenstvo mlynářů v politickém okrese boskovickém Ţivot ve sledovaných vodních mlýnech Závěr Resumé Summary Prameny a literatura Archivní prameny Literatura Rukopisy Internetové zdroje Informátoři Seznam příloh

6 Úvod Dochovaná stará technická zařízení v českých zemích vyuţívající po staletí sílu vody, přeměňovanou důmyslnými zařízeními k uţitku lidí, vzbuzují dodnes v mnoha lidech velký obdiv nad umem jejich tehdejších stavitelů a provozovatelů. Jsou to nyní jiţ povětšinou němé objekty a svědci dávno minulých let. Řada z nich ale v sobě ukrývá stále nevšední atmosféru dob, kdy tato zařízení byla plně v provozu a odehrával se v nich specifický ţivot jejich majitelů a pracovníků. Technické stavby na vodní pohon, jako mlýny, pily, hamry, valchy a další jsou řadu let předmětem zkoumání mnoha odborníků architektů, památkářů, historiků i etnologů. Významným způsobem se tyto stavby zapsaly i do kulturní krajiny, kterou formovaly jejich jezy, stavidla, náhony a různé jiné doprovodné stavby potřebné k provozu vodního díla. Náhony, jezy a akumulační nádrţe, na svou dobu kolikrát výjimečných parametrů, i po řadě desítek let jejich nečinnosti stále zanechávají čitelné stopy v krajině a upozorňují na skutečnost, ţe šlo o významné stavby v historii lidských kulturních dějin. Předkládaná bakalářská diplomová práce si bere za cíl přiblíţit technické stavby na vodní pohon leţících na potoce Petrůvka a Úmoří a přiblíţit ţivot mlynářů a jejich rodin na Boskovicku. Výběr lokality a mlýnů vyvstal z ojedinělé moţnosti zmapovat podrobně mimořádně uceleně dochovaný vodní mlýn v Sychotíně č.p. 34, který do poslední doby patřil rodu Tenorů. Poslední mlynář zemřel v roce 2007 a následující rok plánovala pozůstalá rodina prodej budovy mlýna občanskému sdruţení Řemesel v Kunštátě, které mělo záměr vybudovat v objektu muzejní expozice vodního mlynářství a pekařství. K jednání pro posouzení unikátnosti, tehdy v odborných kruzích neznámé stavby, byl přizván PhDr. Miroslav Válka, Ph.D. z Ústavu evropské etnologie Masarykovy univerzity, který přivzal na shlédnutí vodního mlýna i autora této práce, který se jiţ řadu let zabývá výzkumy technických a lidových staveb v oblasti Boskovicka a je členem sekce Větrné mlýny Kruhu přátel Technického muzea v Brně. Z místního šetření ve mlýně v Sychotíně bylo zřejmé, ţe se jedná o nejlépe dochovaný vodní mlýn v celém regionu a při dalším průzkumu se ukázalo, ţe jde i o stavbu dnes velmi vzácnou, ve své ucelenosti a archaičnosti technologie jedinečnou. Ještě v létě roku 2008 byl ve mlýně v Sychotíně č.p. 34 proveden stavební a technologický průzkum celého objektu, 1 doplněný i o historii majitelů objektu zpracovanou Jiřinou Švancarovou ze Sychotína. K plánovanému prodeji občanskému sdruţení ovšem nedošlo a další záchrana této stavby je tak stále i v dubnu roku 2009 nejasná. V říjnu 2008 byl prezentován příspěvek o sychotínském mlýně na konferenci Vodní mlýny III. ve Vysokém Mýtě, kde řada dalších odborníků potvrdila unikátnost této stavby. 2 Vzhledem k nerealizaci prodeje mlýna občanskému sdruţení z Kunštátu, které mělo za cíl stavbu za- 1 Stavební a technologický průzkum byl proveden autorem této práce. 2 Příspěvek s názvem Vodní mlýn v Sychotíně č.p. 34, okres Blansko byl prezentován autorem této práce na konferenci konané ve dnech října Sborník z konference je teprve připravován. 5

7 chránit v autentickém stavu a prohlásit ji i za kulturní památku, bylo ze strany památkové péče i přes nezdar prodeje zahájeno koncem roku 2008 prohlášení stavby za kulturní nemovitou památkou České republiky. Bakalářská diplomová práce by tak měla shrnout dosavadní poznání o vodním mlýně v Sychotíně č.p. 34 a zasadit získané poznatky do širších regionálních souvislostí. Proto je práce tematicky rozšířena i o zpracování informací o dalších vodních technických stavbách leţících, stejně jako vodní mlýn v Sychotíně, na potoce Petrůvka a na Úmoří, tvořících jedno povodí. Protoţe název potoků tohoto povodí není zcela jednoznačný a v řadě materiálů se informace o lokalizaci příslušného toku rozcházejí, bude o nich dále řeč v samostatné kapitole věnující se vymezení zkoumané oblasti. Téma věnující se vodním mlýnům a pilám v oblasti Boskovicka nebylo doposud zpracováno, čímţ by tato práce měla zčásti vyplnit toto prázdné místo a poskytnout tak další srovnávací materiál ze západní Moravy přínosný nejenom pro regionální badatele věnující se tématu vodních technických staveb. Bakalářská diplomová práce sleduje celkem jedenáct vodních mlýnů (některé i s provozem pily a pekárny) na potoce Petrůvce a Úmoří. Vychází z důkladného terénního výzkumu samotných objektů a z pramenného studia. V terénu byly dochované objekty a jejich přidruţené stavby jako náhony, jezy, stavidla atd. fotograficky dokumentovány. U objektu v Sychotíně č.p. 34 byla provedena i technologická dokumentace. K dalšímu poznání historií mlýnů a jejich technologického vybavení byl proveden archivní výzkum v Moravském zemském archivu v Brně, Státním Okresním archivu v Blansku v pobočce Boskovice a v Národním archivu v Praze. V těchto institucích se kromě údajů vztahujících se k majitelům objektů nacházejí i dokumenty o modernizacích staveb, technologickém vybavení ad. Velmi důleţitým a nezastupitelným pramenem pro výzkum vodních děl jsou vodní knihy a jejich vloţky, které se bohuţel pro zkoumané území nedochovaly. 3 Byla snaha tento absentující pramen v řadě případů nahradit informacemi z jiných pramenů a ze samotného terénního výzkumu ve zkoumané lokalitě. Proto byl vyuţit i bohatý mapový materiál, především indikační skici stabilního katastru. Pro důkladné poznání stavby mlýna v Sychotíně č.p. 34 se plánovalo provést dendrochronologické datování dřevěných konstrukcí stavby. Vzhledem k současnému prodeji budovy a jejímu prohlašování za kulturní památku si však současná majitelka datování nepřála. Protoţe práce není jen popisem technologií jednotlivých objektů, ale snaţí se i o pohled do ţivota majitelů zkoumaných mlýnů, byly vyuţity dotazníky zaměřené na vodní mlýny zpracované v 80. letech 20. století Národopisnou společností československou pomocí její dopisovatelské sítě. 4 Nový dotazník se stejnými otázkami rozšířený o některé 3 Vodní knihy pro okres Blansko byly dle informací pracovníků Státního okresního archivu v Blansku v 70. letech 20. století zničeny, jelikoţ se při skartaci tohoto materiálu nejevil důvod je dále zachovávat. Informace v práci čerpané z vodních knih pocházejí z jejich opisů uloţených v jiných archivních fondech a v soukromých dokumentech rodin mlynářů. 4 Takto byl ve sledované oblasti přímo zpracován mlýn ve Zbraslavci č.p 24. 6

8 další byl pouţit i pro tuto práci. Podařilo se jím zachytit u vybraných mlýnů prázdná místa z předešlého dotazníku u posledních pamětníků, čímţ byl získán i reprezentativnější výzkumný materiál z této oblasti. Jelikoţ celá práce je především zaměřena na vodní mlýn v Sychotíně č.p. 34, jako doplňkový materiál bylo vyuţito v tomto případě i sčítacích operátů k dokreslení obrazu ţivota rodin mlynářů z tohoto objektu. I zde však v archivech chyběly starší sčítací operáty z let 1869, 1880 a Z literatury je pro zpracovávané téma základním dílem monografie Luďka Štěpána a Magdy Křivanové Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách z roku 2000 s volným pokračováním ve druhém díle od autorů Luděk Štěpán, Radim Urbánek, Hana Klimešová a kolektiv z roku I kdyţ obsáhlé dílo mapuje pouze území Čech, jde o základní přehled řady technických vodních staveb, obsahující jejich typologii a popisy konstrukcí, včetně informací ze ţivota lidí pohybujících se kolem nich. Díky tomu je moţné prezentovaný materiál důkladně poznat a konfrontovat s informacemi získanými i ve zkoumané oblasti na západní Moravě. Důkladné nastudování této literatury i dalších odborných mlynářských publikací z konce 19. století a z první poloviny 20. století (viz seznam literatury) umoţnilo orientaci ve velmi sloţité problematice technologií vodních mlýnů a dalších vodních technických staveb. Ke všem dostupným informacím a pramenům bylo přistupováno kriticky, byly porovnávány výpovědi pamětníků, informace z archivních pramenů a poznatky z vlastního výzkumu v samotných objektech. Konfrontaci bylo nutné provádět, aby bylo co nejvíce potlačeno zkreslení faktů, neboť se povětšinou jedná o popis věcí a událostí starších více jak půl století. Navíc aţ na objekt v Sychotíně č.p. 34 se v ostatních objektech z technologického zařízení téměř nic nedochovalo a v popisech jde o rekonstrukci vybavení objektů vytvořenou povětšinou na základě písemných úředních záznamů různého rázu a z výpovědí informátorů. Bakalářská diplomová práce v úvodní kapitole o mlynářství v českých zemích převáţně excerpuje dostupnou základní literaturu o mlynářství a přináší stručný přehled typů mlýnů na našem území, a to jak vodních, tak větrných. Větrné mlýny jsou zde zmíněny proto, jelikoţ s vodním mlýnem v Petrově na Petrůvce je spojena i historie nedalekého větrného mlýna u Sulíkova. Následující kapitola vymezuje oblast, vodní toky a na nich leţící konkrétní technické stavby na vodní pohon, o kterých se v dalších kapitolách podrobněji pojednává. Samostatné kapitoly jsou věnovány vodnímu mlýnu v Sychotíně č.p. 34 vzhledem k jeho dochované kompletnosti technologického vybavení, ţivotu na zkoumaných mlýnech a vzniku a existenci Společenstva mlynářů na Boskovicku, které jednotlivé mlynáře regionu ve 20. století sdruţovalo. 7

9 Mlynářství v českých zemích Vodní mlýny patří mezi technické objekty, které jsou od středověku součástí naší kulturní krajiny. Důmyslným zařízením zde člověk dokázal vyuţívat přírodní energii sílu vody a přeměňovat ji k svému uţitku. Tak vznikaly objekty mlýnů nejen u velkých řek s dostatkem vody, ale i u těch nejmenších potůčků s proměnlivým a velmi malým průtokem během roku. Na stavby tohoto druhu se začali specializovat určití lidé, tesaři a sekerníci, kteří byli schopni vyrábět sloţitá převodní zařízení a vodní kola nejen k mlýnům, ale i k jiným objektům, které vyuţívaly energii vody i větru. Mlynářské řemeslo vyţadovalo řadu znalostí a dovedností, podle čehoţ se o své ţivnosti vyjadřovali jako o kumštu, doslova jako o umění. 5 Podobně jako jiná řemesla i mlynáři vytvářeli své vlastní cechy, zprvopočátku společně s jinými řemesly, s pekaři, perníkáři, sladovníky či soukeníky, od poloviny 16. století vznikaly jiţ samostatné cechy mlynářské. 6 Zrušením cechů roku 1859 se mlynářství stalo koncesovanou ţivností a provozovat ji mohl kaţdý, kdo si zakoupil, případně najal mlýn a obdrţel ţivnostenský list k provozování mlynářské ţivnosti. 7 Náhradou za cechy se stala mlynářská společenstva s voleným předsedou a výborem, zajišťující korporaci sdruţených mlynářů, vystavování potvrzení o mlynářské ţivnosti, starala se o učně a tovaryše, vytvářela podpůrný fond atd. Nejtěţším obdobím pro mlýny byly v jejich historii války. Za druhé světové války bylo v některých mlýnech mletí pozastaveno a byly zaplombovány. I přesto mnozí mlynáři pomáhali obyvatelstvu tyto časy přečkat a mleli tzv. na černo, čímţ se sami vystavovali velkému nebezpečí, protoţe odhalením jim hrozil trest, někdy i smrt. Na některých mlýnech se toto několikaleté období nečinnosti podepsalo na jejich vybavení natolik, ţe uţ ani po válce svoji činnost neobnovily. Posledním hřebíčkem do rakve vodních mlýnů byl zákaz ţivnosti za doby socialismu, čímţ byla řada provozů nenávratně navţdy zrušena a postupem času tak v krajině zůstaly jen stopy po vodních dílech, které byly po mnoho století integrální součástí sídelní krajiny. Ještě dnes můţeme nacházet v krajině stopy po náhonech, mlýnských rybnících, jezech atd. 5 Slovo kumšt pochází z německého slova die Kunst=umění. Štěpán, L. Křivanová, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha, 2000, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s

10 Typologie mlýnů Nejstaršími vodními mlýny na českém území jsou tzv. staré české mlýny z období od konce 15. století s českým složením (později častěji uţívaným výrazem obyčejným složením) pouţívající k mletí dva kameny nízký ležák a rotující vysoký běhoun; vysévání mouky se provádělo v dřevěné skříni moučnici přes plátěný rukávec uváděný do třepavého pohybu hasačertem. 8 Na výstupu se melivo ještě třídilo na krupici, otruby a další sorty prostřednictvím otřásajícího se žejbra. Součástí mlýnů byly i další technologická zařízení: stoupy k výrobě krup, od 19. století nahrazované krupníkem holendrem, jahelky (na moravském území zvané kašníky) ke zpracování prosa a další zařízení. V místech, kde byl dostatek mlečů a také z nutnosti zajistit konkurenceschopnost výroby, se mlýny zdokonalovaly, osazovaly se dalším sloţením atd. Od poloviny 19. století procházely vodní mlýny prudkým technickým vývojem. U starých českých mlýnů s obyčejným sloţením dochází k jejich modernizaci a náhradě za složení umělecké, které obsahuje konstrukčně vyspělejší stroje k předčištění a čištění obilí (různé taráry s aspirací ad.), k mletí vyuţívá válcové mlecí stolice a ke třídění meliva se poţívají hranolové vysévače, štosky, savky, reformy aj. Jelikoţ tím ale rostl poţadavek na počet podlaţí bylo potřeba nejméně čtyři docházelo k úpravě a přestavbě mlýnic. U prvních uměleckých sloţeních bylo pouţíváno výrazu amerikánský mlýn, který ještě pouţíval k mletí francouzské mlecí kameny. 9 Pro řadu mlynářů však bylo osazení uměleckého sloţení značné finanční zatíţení, proto docházelo ke kompromisu. Vznikala tak tzv. poloumělecká složení, kde docházelo k odstranění moučnice a její nahrazení hranolovým vysévačem, někdy doplněným i kapsovým výtahem a dalším vysévačem k čištění obilí před mletím. 10 Řada nejstarších polouměleckých a uměleckých mlýnů není jen tovární výroby, ale jsou známy i takové případy, kdy si toto nové strojní zařízení vyráběli mlynáři se sekerníky sami, a nejinak tomu bylo i ve velké míře u sledovaného vodního mlýna v Sychotíně č.p. 34, který tak tvoří mezičlánek k mlýnům s vybavením továrně vyráběným. Takovéto dochované vodní mlýny jsou skutečně hodnotnými památkami dokládající pestrý vývoj technologie mlýnů na našem území. S modernizací mlýnů a náročností strojů na energii potřebnou k jejich pohonu se zdokonalovaly i vodní motory. Počet vodních kol se zmenšoval, ale rostla jejich šířka. Od 2. poloviny 19. století docházelo i k rozšiřování turbín ve vodních mlýnech. Zpočátku se rozšířila turbína Girardova, ale největšího rozšíření dosáhla turbína Francisova. Po těchto 8 Štěpán, L. Urbánek, R. Klimešová, H. a kol.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha, 2008, s Francouzské mlecí kameny jsou vyrobené z několika menších kamenných segmentů narozdíl od přírodních kamenů vytesaných z jednoho bloku kamene. 10 Štěpán, L. Křivanová, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha, s. 67 a další; Štěpán, L. Urbánek, R. Klimešová, H. a kol.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha, 2008, s. 63 a další. 9

11 dvou našly své uplatnění i turbíny Bánkiho a Kaplanova. Na slabých tocích s nestálou vodou si mlynáři pořizovali i náhradní motory v 19. století parní, od počátku 20. století také spalovací (benzínové, petrolejové, plynové a naftové). 11 Vodní mlynáři byli také jedněmi z prvních, kteří vyuţívali elektrickou energii, kdyţ ve svých mlýnech zřizovali dynama k výrobě elektřiny. Velké mlýny přímo i vyráběly elektrický proud pro síť dalších odběratelů a vznikaly tak vedle jejich mlynářských provozů i první vodní elektrárny. 12 Sídelní krajinu a síť vodních mlýnů doplňovaly aţ do přelomu 19. a 20 století ve vhodných větrných oblastech také hojně mlýny větrné. Jejich typologie se odvíjí od konstrukce, vzhledu. 13 K základním kategoriím patří typ německý a holandský. Na našem území byl nejrozšířenější typ německý (téţ zvaný beraní, sloupový, kozlečí nebo samec) s celodřevěnou konstrukcí stavby, kde středem stavby procházel silný sloup, na kterém se celá stavba otáčela i s perutěmi proti vanoucímu větru. Větrný mlýn holandského typu (zvaný i samice), měl pevnou zděnou kruhovou mlýnici a proti větru se natáčela pouze střecha s perutěmi. K mladším typům z počátku 20. století patří malé větrné mlýnky s turbínou. Výskyt malých mlýnků s turbínou je omezen na oblast kolem Ostravy, Frýdku- Místku a Českého Těšína. Toto základní členění větrných mlýnů na českém území rozšiřovaly v minulosti i větrné mlýny s odlišnou a speciální stavební konstrukcí Štěpán, L. Urbánek, R. Klimešová, H. a kol.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha, 2008, s. 92 a další. 12 Například vodní mlýn ve Zboňku u Letovic (okres Blansko) dodával elektrický proud do odběratelské sítě aţ do města Jevíčka. 13 Větrné mlýny dělit podle jejich technologie prakticky nejde. U naprosté většiny větrných mlýnů se setkáváme s obyčejným sloţením; poloumělecké a umělecké sloţení bylo ojedinělou výjimkou. 14 DOUBEK, J.: Nové poznatky o technologickém vybavení větrných mlýnů v ČR. Hasačert. Zpravodaj sekce Větrné mlýny při kruhu přátel TMB. 2008, č. 4, roč. III., s

12 Vodní mlýny na Boskovicku Oblast Boskovicka v dnešním samosprávním členění spadá pod Jihomoravský kraj, do okresu Blansko, který vznikl po reformě územní správy v roce 1960 na území bývalého politického okresu Boskovice. Velké mnoţství vesnických vodních mlýnů, které se zde do poloviny 20. století vyskytovaly, je dnes přestavěno v obytné a rekreační objekty, z jiných zbyly jen obvodové zdi nebo velmi zchátralé objekty. 15 U naprosté většiny vodních mlýnů na Boskovicku se jejich vnitřní technologické vybavení nedochovalo, případně pokud nevadilo dalšímu vyuţívání objektu zůstalo několik strojů nedemontovaných na svých původních místech především turbíny v betonových kašnách a části vybavení (vysévače aj.) v podstřešních prostorách. 16 Mapa vodních děl na Boskovicku zobrazující stav koncem roku Seznam a mapa vodních děl republiky Československé. Stav koncem roku Sešit 13. Praha, Například Klevetův a Puklův mlýn v Boskovicích. 16 Například v objektu bývalého vodního mlýna v Křtěnově č.p. 23, který dnes slouţí k rekreačním účelům, byly zachovány dvě válcové stolice a obyčejné kamenné sloţení (bez lubu a násypky) jako dekorace v obytném interiéru. 11

13 Na Boskovicku s převládajícím krajinným reliéfem pahorkatin a vrchovin dominují drobné vodní toky, na nichţ stávaly menší vodní mlýny; pouze v dolních partiích vydatnějších toků (Křetínka, Bělá) a v oblasti kolem řeky Svitavy vznikly významnějšímu a větší vodní mlýny. Z mapy vodních děl na Boskovicku znázorňující stav z konce vrchní vodu. Dnes je toto místo zatopeno přehradní nádrží Vodní mlýn a pila u Lazinova 17 s dřevěnými vodními koly na roku 1930 můţeme dobře Křetínka. Počátek 20. století, archiv Muzeum Boskovicka. vidět, ţe největší akumulace vodních mlýnů byla právě na toku řeky Svitavy, dále na Křetínce, Bělé, Hodonínce s Olešničkou a na Petrůvce s Úmořím. Z mnoţství vodních mlýnů, které přečkaly nepříznivé časy a dlouhou dobu své nečinnosti, reprezentuje dnes tento fond technických objektů jen několik hodnotných staveb, z nichţ je za kulturní památku České republiky prohlášen v tomto regionu pouze objekt vodního mlýna v Crhově č.p. 1. Jedná se o šindelem krytou roubenou patrovou stavbu Roubená budova bývalého vodního mlýna v Crhově č.p. 1. významnou z hlediska lidového stavitelství. Navazující Foto Jiří Pokorný, hospodářské budovy byly v minulých letech částečně asanovány a přestavěny. Vnitřní vybavení se ve mlýně ale nedochovalo. Objekt slouţí k trvalému bydlení a je jejími majiteli poměrně dobře udrţován. 17 Matějek, F.: Lánové rejstříky brněnského kraje z let Brno, 1981, s Nejmenší usedlík v Lazinově má mlýn o 2 sloţeních a pilu. 12

14 K velkým vodním mlýnům intaktně dochovaným se řadí tzv. Pirochtův 18 mlýn na Bělé v Boskovicích. Jde o rozsáhlou patrovou zděnou stavbu mlýna s navazujícími přízemními hospodářskými budovami. V lednici mlýna se nachází torzo vodního kola na vrchní vodu a v interiéru je dochovaná téměř kompletní technologie uměleckého mlýna. Obytná část je patrová a nachází se v ní Budova vodního mlýna Julia Piruchty, tzv. Pirochtův mlýn, v boskovickém podhradí na říčce Bělá. pozůstatky dvou černých kuchyní. Se současnými majiteli, potomky Foto Jiří Pokorný, posledního ţijícího mlynáře z tohoto mlýna, bylo před několika léty jednáno o prohlášení stavby za kulturní památku. Vzhledem k plynoucím povinnostem z takto chráněné stavby a nedostatku finančních prostředků na důkladnou údrţbu si majitelé objektu prohlášení za kulturní památku nepřáli. Přesto se snaţí v rámci svých moţností objekt udrţovat v dobrém stavu a v budoucnu snad budou uvaţovat i o jeho prodeji někomu, kdo by byl schopen mlýn zachránit. Ojedinělou stavbou nejen v regionu Boskovicka je dnes vodní mlýn v Sychotíně č.p. 34, o kterém především pojednává Objekt vodního mlýna v Sychotíně č.p. 34 s omítnutým roubeným patrem obytných místností. Foto Jiří Pokorný, tato práce. Jde o mimořádně uceleně dochovanou patrovou stavbu smíšené konstrukce, cennou jak po stránce stavební tak i po stránce technologické s kompletním velmi starým zařízením uměleckého mlýna, dokládající sloţitý vývoj vodních mlýnů na venkově. Objekt by měl být rozhodně chráněn jako kulturní památka, protoţe nemá dnes ve svém blízkém ani vzdáleném okolí jiţ obdoby! 18 Oblast Boskovicka leţí na území hanáckého nářečí, kde dochází k nahrazování písmene u za široké o. Majitelé mlýna se vţdy jmenovali Piruchtové, s písmenem u ve jméně. I dnes se ale jejich jméno často vyslovuje s o a mlýn nese označení tudíţ jako Pirochtův. 13

15 Vymezení zkoumané oblasti Zkoumaný region byl vybrán na základě polohy vodního mlýna v Sychotíně č.p. 34 leţícího na potoce Petrůvka, který je předmětem důkladnější analýzy této práce. Pro komplexnější postihnutí oblasti a získání reprezentativního srovnávacího materiálu bylo zkoumané území vymezeno celým povodím Petrůvky a Úmoří. Zahrnuje archivním a terénním výzkumem zjištěné lokality dalších vodních děl na těchto tocích v Petrově č.p. 28, Sychotíně č.p. 12, Kunštátě č.p. 61, Touboři č.p. 19, Zbraslavci místní části Víska č.p. 27, Zbraslavci č.p. 24 a 19, Drnovicích č.p. 13 a 70 a Jabloňanech č.p. 11. Volba lokalit vyplývá z vyuţívání vodní síly jednoho toku, nutící mnohdy sousední mlynáře na jedné vodě ke kooperaci a také z podobných přírodních a kulturních podmínek území. Ve 20. století byli majitelé těchto vodních děl sdruţeni ve Společenstvu mlynářů politického okresu boskovického. Mapa sledovaného území s vyznačením vodních technických staveb (mlýnů a pil) na potoce Petrůvka a Úmoří. Kunštát a okolní obce, [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < V názvu této práce se objevují jména dvou toků Petrůvky a Úmoří, na nichţ leţí nebo v minulosti leţely zkoumané vodní technické stavby. Z jedenácti zmiňovaných mlýnů čtyři stály přímo na Úmoří (Touboř, Drnovice 2 a Jabloňany), zbytek objektů na 14

16 jeho přítoku Petrůvce. Jedná se tak o jedno povodí odvádějící vodu do Svitavy. Názvy těchto toků byly pro práci převzaty ze současných map. 19 Dalším podrobnějším výzkumem lokalit se ale ukázalo, ţe takovéto pojmenování těchto dvou toků není vůbec tak jednoznačné, jak by se mohlo na první pohled jevit. Na řadě map panuje v pojmenování co je Petrůvka a co je Úmoří zmatek a nejednotnost, která se bohuţel objevuje i v literatuře. Například Jan Skutil u jednotlivých hesel obcí ve svém místopise okresu Blansko z roku 1966 uvádí, ţe Jabloňanami protéká Úmoří, Drnovicemi Petrovský potok, jemuţ se tam říká Úmoří. Ve Zbraslavci (leţícím naopak ještě výše proti proudu) tento stejný tok jmenuje jako Úmoří nazývané Petrůvka. 20 Ani poslední Vlastivěda Boskovicka, zabývající se přírodními poměry regionu, problém názvu neřeší a uvádí ne zcela jasně název Úmoří jako označení dolního toku Petrůvky. 21 Ve starších moravských vlastivědách jsou názvy toků uvedeny jednotněji a mnohem lépe, neţ je dnešní skutečnost. Např. v Kniesově Boskovském okrese Úmoří teče od Kunštátu kolem Jabloňan. 22 J. Tenora v okrese Kunštátském píše: Petrovský, čili Mlýnský potok (také Oumoří zvaný) vzniká v Sulikově, teče Petrovem, Sychotínem, podle Kunštátského zámku, Braslavcem, Drnovicemi a vpadá u Skalice do Svitavy. 23 Pokusíme-li se o nějaký závěr, můţeme na základě historického pojmenování těchto místních toků, informací od respondentů a z dotazníků Mlynářského ústředí konstatovat, ţe Petrůvkou či Petrovským potokem by měl být označován tok pramenící severně nad Petrovem u Sulíkova tekoucí aţ do Zbraslavce, kde přijímá pravostranný přítok od Touboře zvaný Kamínkovský potok či Kamínka. Od jejich soutoku by pak bylo moţné mluvit jiţ o Úmoří, které se vlévá ve Skalici nad Svitavou z pravé strany do řeky Svitavy. Z hlediska etnografického leţí převáţná část zkoumaných objektů v etnografické oblasti Horácka jiţně od města Kunštát na Českomoravské vrchovině. Vodní mlýny v Drnovicích a Jabloňanech na dolním toku zkoumaného povodí jiţ leţí v zemědělsky úrodnější krajině Boskovické brázdy severovýchodně od Lysic. Jde o oblast západní Moravy, která v roce 1960 byla přidělena pod okres Blansko. Převáţná část zkoumaných lokalit patřila v dřívějším správním členění pod politický okres Boskovice a pod soudní okres Kunštát, pouze Jabloňany pod Boskovický. 19 Geologická mapa ČR, list Boskovice, 1: , Ústřední ústav geologický Pramen Úmoří je vyznačen severně od Hlubokého u Kunštátu pod vrchem Kulíšek (692 m n.m.). Levostranným přítokem ve Zbraslavci je Petrůvka. 20 Skutil, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko, Skořepa, H. (ed.) a kol.: Přírodní poměry na Boskovicku. Vlastivěda Boskovicka. Boskovice, 2008, svazek 1., s Knies, J.:. Boskovský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1904, s Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1903, s

17 Přehled technických vodních staveb na Petrůvce a Úmoří Jiţ z názvu práce je patrné, ţe je snaha nepojednávat jen o vodních obilních mlýnech, protoţe na zkoumaných tocích to nebyly jen tyto stavby, ale i další technické objekty vyţívající sílu vodní energie. Častým přidruţeným provozem byla pila k pořezu kulatiny. U vodního mlýna v Drnovicích č.p. 70 se dodnes uţívá místní pojmenování Valcha. I kdyţ se zde nepodařilo doloţit přímou existenci valchy, 24 je velmi pravděpodobné, ţe zde dříve nějaká stávala, nebo byla případně součástí provozu obilního mlýna. Samotná Petrůvka je malý potok s velmi nestálým průtokem vody během roku a ani její přítoky průtok vody příliš nevylepšují. Objekty, které vyuţívaly její vodu k pohonu zařízení tak stály na toku, kde bylo nejvíce vody na jaře. Malý průtok rovněţ neumoţňoval stavby vodních kol na spodní vodu, ale voda musela být hnána velmi často dlouhými náhony do záchytných nádrţí, tzv. zástav, odkud se po dostatečném nadrţení pouštěla na kolo na vrchní vodu. U těchto kol o velkém průměru se tak dal vyuţít díky zemské gravitaci i drobný vodní zdroj k práci. Ve 20. století se proto nejvíce hodila na tuto vodu Bánkiho turbina, ale u mlýnů a pil v dolních partiích Petrůvky a Úmoří převládly výkonnější turbíny Francisovy. Rovněţ hydrologické podmínky samotné oblasti nejsou po staletí neměnné a svým dílem se na nich výrazně podepsal člověk kácením lesů a změnou druhové skladby přírodních porostů, vysušováním pramenišť a regulací toků. Způsobil tím značnou rozkolísanost průtoku během roku i během dešťů, která obzvláště ve 20. století nabyla na významu. Z historických pramenů se dovídáme, ţe na Petrůvce a Úmoří v minulosti stálo celkem 11 vodních obilních mlýnů, z nichţ některé měly i přidruţený provoz. Ţádný z dodnes dochovaných objektů jiţ jako mlýn nepracuje, ale po všech, aţ na mlýn v Sychotíně č.p. 12 zaniklý jiţ v 18. století, se do současnosti dochovaly stavby nebo aspoň nějaké fragmenty svědčící o zaniklém provozu. Z pil dnes jedna pracuje, je jiţ ale poháněna elektromotorem. Následující soupis se snaţí zkoumané objekty detailněji popsat. Lokality jsou řazeny tak, jak za sebou leţí od pramene Petrůvky aţ k ústí Úmoří do Svitavy. U kaţdé obce je uvedena její stručná historie, poloha v rámci zkoumaného regionu a pokud se podařilo zjistit, i první zprávy o mlýnech. Hlavní aspekt je věnován samotnému vodnímu dílu, jeho podobě, vývoji a technologickému vybavení. 24 Valcha je technické zařízení vyuţívající rovněţ vodní energie k pohonu kladivových stoup ke zplsťování sukna. 16

18 Petrov Obec s řadovou zástavbou rozšiřující se v prostranství návsi leţí asi 4 km severozápadně od Kunštátu. První zmínka o Petrově je z roku 1374, kdy jiţ náleţela do panství kunštátského. 25 Obcí protéká Petrůvka přijímající jiţně pod obcí pravostranný bezejmenný přítok z pramenišť u Rozseče nad Kunštátem. Mlýn č.p. 28 Jediným vodním mlýnem v Petrově byl mlýn č.p. 28. Vodní mlýn tu stál jiţ počátkem 17. století, kdy sem přišel z Francie Vavřinec Tenora (* dubna 1690). Z mlynářského rodu v Petrově pocházel i Jan Tenora (* ), autor Kunštástkého okresu Vlastivědy moravské z roku K vodnímu mlýnu patřil i větrný mlýn na kopečku západně u sousední obce Sulíkov, ale stojící na parcele patřící jiţ do katastru obce Kunice. Jediná fotografie dokládající existenci větrného mlýna je fotografie z roku 1866 z Tenorovy vlastivědy Kunštátského okresu. Během pruské války (1866) byl větrný mlýn vyuţíván vojáky jako 14 m vysoká rozhledna a Tenorovi museli vojáky zásobit jídlem. 26 Vodní mlýn v Petrově byl v drţbě starého mlynářského rodu Tenorů po dlouhá staletí aţ do roku 1905, kdy jej prodali Havlíčkům a přestěhovali se na vodní mlýn s pilou do nedalekého Bohuňova. Nový majitel Havlíček byl vášnivý myslivec, který si doma vyráběl náboje do lovecké pistole. V roce 1926 se ale střelný prach uskladněný doma ve stole vznítil a celý dřevěný vodní mlýn vyhořel. Na jeho místě byla postavena nová mlýnská budova, ale k mlýnskému provozu nikdy neslouţila. Havlíčkovi se od té doby věnovali jenom svému hospodářství. Hráz rybníka, který leţel nad mlýnem, se jednou při velké vodě protrhla a obnovena uţ nebyla. 27 Pohled od západu na Sulíkov s větrným mlýnem na kopci. Rok Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1903, s Skutil, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko, 1966, s Podle tradovaných zpráv v rodině Tenorů sdělila Zdeňka Cvrkalová. 27 Podle informací od Jaroslava Havlíčka. Rok poţáru 1926 se předpokládá podle datace, která byla vyskládána z barevných cementových střešních tašek na střeše nové mlýnské budovy. 17

19 Sychotín Obec je prvně připomínána roku V této době se také pod kunštátským hradem připomíná šest mlýnů, a je velmi pravděpodobné, ţe některý z nich mohl stát právě v Sychotíně. 28 V lánových rejstřících ze 70. let 17. století je k jedné usedlosti s výměrou do 10 měřic uváděn mlýn. 29 Mlýnský náhon začíná uţ pod hrází rybníka při cestě mezi Sychotínem a Makovem leţícím pod areálem bývalé grafitárny. Obnoven byl v 90. letech 20. století. Náhon odtud vedl vodu aţ k oběma vodním technickým stavbám v Sychotíně. K roku 1764 se uvádí, ţe bylo mlýnské koryto nově vyhotoveno. Zda šlo jen o opravu nebo skutečně o úplně nové koryto ale není zřejmé. 30 Mlýn a pila č.p. 12 Tento mlýn stával po levé straně silnice vedoucí do Makova. Nejstarší zprávy o drţitelích tohoto stavení pochází z roku 1657, kdy je drţitelem této stavby uváděné jako mlýn Řehoř Weiss. O sto let později je tato budova stále uváděna jako mlýn na nestálé vodě a majitel Matěj Navrátil drţel ještě polnosti a byl panským kovářem. Kdyţ roku 1757 zemřel, ujal se usedlosti jeho syn Ondřej. Zřejmě problémy s vodou vedly k zániku mlynářské ţivnosti a roku 1760 je toto stavení vedeno jen jako podsedek. K roku 1850 se k majitelům připisuje i drţba pily. 31 Na indikační skice stabilního katastru z roku 1826 je u tohoto domu postavená přímo na náhonu samostatně stojící dřevěná budova sousedící s další, která však stojí hned při náhonu. Zřejmě jedna z těchto budov byla pilnicí pily na vodní pohon. 32 Dnes je původní objekt mlýna rozdělen na dvě čísla popisná a přestavěn. Starší roubená část objektu se světnicí (zřejmě pamatující provoz mlýna) dnes má č.p. 5, přilehlé budovy směrem k náhonu, který byl společný i pro mlýn č.p. 34, jsou zděné a zcela nahradily původní stavbu z doby provozu mlýna i pily. Na roubeném objektu je dochován starý svisle bedněný štít s polychromií bílé barvy na ploše desek a červené na lištách kryjících spáry. Mlýn č.p. 34 O vodním mlýně č.p. 34 pojednává samostatná kapitola bakalářské diplomové práce. Zde je mlýn uveden jen pro kompletnost a pro dodrţení pořadí lokalizace jednotlivých objektů na toku. 28 Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1903, s Matějek, F.: Lánové rejstříky brněnského kraje z let Brno, 1981, s Švancarová, J.: Historie Sychotína do roku Sychotín, 2007, s Tamtéţ, s MZA, fond D9 indikační skici, mapa č. MOR [A04D]. 18

20 Kunštát Město s centrem kolem náměstí charakteru návesní silnicovky leţí asi 10 km východně od Boskovic na hlavní silnici do Bystřice nad Pernštejnem. Je po staletí s okolními vesnicemi významným regionálním centrem hrnčířské výroby. První písemná zpráva o Kunštátě je z roku Do roku 1848 byl střediskem rozsáhlého kunštátského panství. Nad městem stojí zámek, původně hrad ze 13. století. 33 Mlýn č.p. 61 Nedaleko Sychotína u staré polní cesty do Zbraslavce stál pod kunštástkým zámkem Prostřední panský mlýn. Na mapách stabilního katastru značen jako Mittelmühle, v archivních pramenech jako mlýn v lukách. První doloţená zmínka o mlýně pochází z matriky narozených kunštátské farnosti, kdy se zde roku 1691 narodil mlynáři Janu Pilařovi a jeho manţelce Maryně syn Tobias. Dalšími majiteli na Prostředním mlýně byli Jiřík a Antonín Vichta. Roku 1775 mlýn odkoupil od vrchnosti Lorenz Römer, roku 1810 je zde jiţ uváděno jméno Josef Jaroš a v roce 1841 koupili mlýn za 4000 zlatých manţelé Páralovi. V odhadu kunštátského panství z roku 1913 je jiţ uvedeno, ţe Prostřední mlýn neslouţí k mlynářským účelům. Šlo o patrové stavení kryté šindelovou střechou. V přízemí i v patře, kam se šlo po dřevěných schodech, bylo po dvou obytných místnostech. Sklep byl jiţ nepouţitelný, náhon byl vyschlý a zanesený. V této době ještě stála lednice, v které bylo zachovalé vodní kolo. Před I. světovou válkou chtěl objekt mlýna vyuţít kunštátský velkostatek ke zbudování malé vodní elektrárny pro svůj statek, ale plány ukončila sloţitá váleční situace. Zbylá technologie mlýna byla převezena do jiného panského mlýna a ve 20. letech 20. století objekt slouţil jako byt dvěma dělnickým rodinám. Třetí obytná místnost byla kunštátskou obcí vyuţívána pro účely infekční nemocnice. Roku 1948 získala objekt na základě pozemkové reformy rodina panského kočího Josefa Švancary a ti jej rozebrali na stavební materiál. 34 Dnes lze v krajině stále velmi dobře rozpoznat kudy vedl mlýnský náhon ústící do menší akumulační nádrţe nad bývalým Prostředním mlýnem. Ze samotného objektu však zůstaly jen polorozbořené kamenné zdi lednice, v které bylo umístěno vodní kolo na vrchní vodu. Celé místo je zarostlé dřevinami a pomalu se vytrácí z povědomí občanů, z nichţ ti starší si stále na tento objekt pamatují jako na zbořeniště, kde si hrávali. 33 Skutil, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko, 1966, s. 73 a další. 34 Švancarová, J.: Historie Sychotína do roku Sychtotín, 2007, s

21 Zbraslavec Obec, v 19. století a počátkem století 20. s úředním názvem Braslavec, leţí asi 3 km jiţně od Kunštátu při silnici do Lysic. Nejstarší zmínka je z roku Na katastru dnešní obce zřejmě leţela severozápadně od Zbraslavce i zaniklá osada Martinova Ves, jejíţ pluţina po zániku vsi připadla panskému dvoru a mlýnu nazývanému Víska. 35 Mlýn ve Zbraslavci je zmiňován jiţ v Lánových rejstřících z let u jednoho domku. 36 K roku 1903 se v obci nacházely tři mlýny a pila. 37 Stejný počet mlýnů je uváděn i k roku 1939, ale počet pil se během 20. století měnil. K roku 1924 pracovaly dvě pily, v roce 1946 jiţ jen jedna. 38 Zbraslavcem protéká Petrůvka, do které se od Touboře vlévá zprava Kamínkovský potok a dále nese jméno Úmoří. Přesto všechny vodní stavby, které kdy v obci fungovaly, braly vodu jen z Petrůvky: jak mlýn ve Vísce, tak i další dva níţe na toku, které získávaly vodu do společného náhonu u jezu jiţně pod víseckým mlýnem. Mlýn č.p. 27 Jde o bývalý vodní mlýn v místní části obce zvané Víska, který v roce 1929 koupili od Blanky Jarošové 39 manţelé Antonín a Anděla Porčovi. Během okupace ve druhé světové válce byli Porčovi členy partyzánské skupiny Svoboda, podporovali a ukrývali partyzány, načeţ byli udáni a 14. února 1945 zatčeni gestapem. Při zatýkání proběhla ve mlýně střelba a celý objekt mlýna byl vojáky gestapa vyrabován veškeré potraviny, šatstvo, obuv i prádlo a dětem zůstal jen nábytek a oblečení, které měly na sobě. Vězněni a vyšetřováni byli Porčovi nejdříve v Letovicích, pak v Kounicových kolejích i na Cejlu v Brně, odkud byli převezeni do koncentračního tábora Mauthausenu v Horním Rakousku. Tady je dne 9. dubna 1945 v plynových komorách popravili. 40 Po popravených zůstali ve mlýně sirotci Anděla (*1930), Alois (*1932), Ludmila (*1933) a Marie (*1940), kterých se ujal strýc Metod Novotný z Kunštátu, manţel sestry popravené. Dětem byla ze Zemské jednoty společenstev mlýnů v Praze poskytnuta finanční podpora Kčs a ze strany opatrovníka byla snaha zachovat provoz mlýna, 41 neboť jedině tak mohly být zajištěny další peníze na obţivu dětí. Metod Novotný ale nebyl 35 Skutil, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko, 1966, s Matějek, F.: Lánové rejstříky brněnského kraje z let Brno, 1981, s Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1903, s Bartoš, J. Schulz, J. Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech Ostrava, 1976, sv. V, s NA, fond MlÚ, karton 462, inv. j. 5206, Zbraslavec 27. V roce 1945 byl mlýn zatíţen výminkem pro bývalého majitele mlýna Antonína Jarolíma. 40 Tamtéţ. Datum zatčení a popravy se v archivním pramenech různí. Zatčeni byli někdy ve dnech od 12. do 14. února 1945 a popraveni 8. nebo 9. dubna Při mlýně bylo jen malé hospodářství s výměrou pozemků asi 60 arů. 20

22 vyučen mlynářem, proto do mlýna najal stárka mlynáře Jana Křepelu (*1917), pomocnou muţskou sílu a sluţebnou pro domácnost. 42 Voda k mlýnu byla zdýmána jezem, u kterého nebylo zbudováno nápustné stavítko, ale primitivně tam byly jen dvě kolmo na náhon zapřené desky, které zamezovaly vtoku velké vody do náhonu a pod nimiţ mezerou mohla klidně proudit voda do náhonu. 43 Asi 60 m pod jezem byl na náhonu v místech dříve stojícího starého jezu zbudován přes strţ dřevěný akvadukt s jalovým přepadem. Odtud byla přiváděna voda otevřeným přes 200 m dlouhým náhonem do malé nádrţe nad mlýnem. Z ní se voda vedla betonovou rourou pod příjezdovou cestou a ústila do malé dřevěné kašny nad prostorem lednice. Díky tomuto zařízení pracujícím na principu spojených nádob mohla k mlýnu vést cesta a současně mohl být zachován co nejvyšší spád na kolo na vrchní vodu o průměru 6 m a šířce 0,8 m. 44 V čelní stěně kašny byla umístěna dvě stavidla. Jedno pouštělo vodu na vodní kolo a druhé bylo jalové, vypouštějící vodu trubkou mimo vodní kolo. V kašně byl i jalový přepad, udrţující stálou výšku nadrţené vodní hladiny. V roce 1942 bylo vodní kolo jiţ ve velmi špatném stavu, tratilo dvě třetiny vodní síly, kterou musel nahrazovat naftový motor o výkonu 12 HP, proto se majitel rozhodl je nahradit turbínou Bánki s vodorovnou hřídelí o vypočteném výkonu 9,3 HP. 45 Válečná léta a problémy s přidělováním cementu prodluţovaly betonáţ prostoru pro turbínu situovanou do bývalé lednice vodního kola. Antonín Porč ţádal o prodlouţení lhůty ke kolaudaci stavby na květen 1945, která, snad i kvůli jeho popravění, nebyla dokončena, a v roce 1949 se v odpovědi na dotaz vznesený Okresním národním výborem v Boskovicích nenacházel ve mlýně ani motor, ani turbína. V roce 1936 bylo ve mlýně toto vybavení: loupačka značky Kašpar z počátku 20. století, válcová stolice, obyčejné sloţení na šrotování, dynamo pro osvětlování mlýna o výkonu 1,25 HP a pomocný naftový motor z roku Podle dotazníku Mlynářského ústředí se v roce 1939 nacházelo ve mlýně následující vybavení: hrudový vysévač Prokop, triér, loupačka Kašpar, k mletí rýhovaná válcová stolice Prokop, hladká válcová stolice k mačkání firmy Ganz, ke šrotování umělý kámen 42 NA, fond MlÚ, karton 462, inv. j. 5206, Zbraslavec 27. Koncem roku 1945 bylo propočteno, ţe mzda stárka za 4 týdny práce bude 2688 K, pomocníka 1128 K a sluţebné 400 K. 43 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoku Petrůvce a výměna vodního kola za turbínu. Dne 26. srpna 1938 strhla tento jez velká voda. 44 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoku Petrůvce a výměna vodního kola za turbínu. NA, fond MlÚ, karton 462, inv. j. 5206, Zbraslavec 27. Rozměry kola se v materiálech různí. V dotazníku MlÚ se uvádí průměr jen 5,4 m. 45 NA, fond MlÚ, karton 462, inv. j. 5206, Zbraslavec 27. Rozhodnutí nahradit staré dřevěné kolo turbínou odůvodnil Antonín Porč vysokou cennou ţeleza potřebného na novou hřídel a další součásti nového vodního kola, a jako levnější varianta se jevila stavba nové Bánkiho turbíny. 46 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoku Petrůvce a výměna vodního kola za turbínu. NA, fond MlÚ, karton 462, inv. j. 5206, Zbraslavec

23 průměru 100 cm firmy Prokop s výkonem 300 kg/h, dva hranolové vysévače domácí výroby a savka taktéţ od firmy Prokop. Míchání výsledných produktů se provádělo ručně. Mlýn byl v provozu i během druhé světové války, jen krátce od 23. listopadu 1941 do 26. února 1942 byl zastaven. Nový majitel Metod Novotný ţádal Svaz pro hospodaření s obilím o povolení postavení tzv. pšeničné strany skládající se z válcové stolice, reformy s příslušenstvím a rovinného vysévače. Modernizace mlýna po válce byla podle Svazu pro hospodaření obilím vzhledem k všeobecným výrobním poměrům v mlynářství i vzhledem k zásobovací schopnosti zajištěnou pro okolí např. velkým mlýnem č.p. 24 ve Zbraslavci nebo č.p. 70 v Drnovicích neţádoucí. Svaz tak zamezil rozšíření výrobní schopnosti mlýna, který by se těţko uţivil a modernizace by jen finančně zatíţila jeho majitele. V roce 1947 byla umoţněna výměna staré loupačky a šrotovníku za novější typy a rovněţ nevyhovující savka nahrazena jednoduchou reformou z Českomoravské strojírny v Blansku. 47 Mlýn a pila č.p. 24 Jedno z největších vodních děl ve zkoumaném území je právě bývalý vodní mlýn a pila ve Zbraslavci č.p. 24. Mnoţství archivního materiálu a terénním výzkumem zjištěné informace by sami o sobě vydaly na rozsáhlou práci. Areál bývalého vodního mlýna a pily leţí a levém břehu potoka Petrůvky na severním okraji Zbraslavce. Vikýř nástavby budovy mlýna byl postaven v roce Vodu na vodní motor přiváděl přibliţně 460 m dlouhý náhon s nezpevněnými břehy rozšiřující se před mlýnem s pilou v menší nádrţku zástavu, která měla v souvislosti s kašnami turbín betonové nábřeţní zdi. Ze zástavy se pouštěla voda na tři vodní kola na vrchní vodu. Dvě z nich o průměru 3,9 m a šířce 0,65 m poháněla v roce 1881 dvě obyčejná mlýnská sloţení a jednu loupačku. Třetí vodní kolo o průměru 3,77 m a šířce 0,75 m pohánělo jednoduchou rámovou pilu. Po špatný technický stav všechna vodní kola nahradily v roce 1920 dvě horizontální Francisovy turbíny o výkonu 15 a 7,5 HP. 49 Krátká odpadní strouha odváděla vodu přímo do náhonu níţe leţícímu sousednímu mlýnu č.p. 19, který byl na odběru vody tohoto vodního díla přímo závislý. Vyuţívání společného náhonu přinášelo během doby i řadu sporů mezi sousedními mlynář. Jeden takový se objevil v roce 1891 kvůli jalovému přepadu na konci odpadní 47 NA, fond MlÚ, karton 462, inv. j. 5206, Zbraslavec Ve štítě obytného objektu mlýna se nachází v kartuši datace s letopočty 1795, 1905 a Podle informátora Františka Hamerského a dotazníku Národopisné společnosti československé se tyto letopočty vztahují k následujícím událostem: 1795 nahradila zděná budova roubený mlýn, 1905 se přestalo mlít na českém sloţení a instalovaly se válcové stolice, 1976 byla provedena oprava omítky domu. Na štítě schází datum 1942, kdy byla patrová budova zvýšena o středovou nástavbu. 49 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. V roce 1925 či snad 1932 byla výkonnější turbína rekonstruována na výkon 9,2 HP. Hlavní transmisi ve mlýně poháněly střídavě obě dvě Francisovy turbíny o nestejném výkonu, aby bylo moţné co nejlépe vyuţít značně proměnlivé mnoţství vody v náhonu. Pokud pracovaly současně, výkonnější turbína při budově mlýna poháněla mlýn a druhá slabší poháněla pilu. Jelikoţ během roku nebyl vţdy dostatečný průtok náhonem, musela se voda na vodní motory pouštět ze zástavy, způsobující kolísání výšky její hladiny a ovlivňující tak i výkony vodních motorů. 22

24 strouhy mlýna č.p. 24. Ten vţdy rovněţ slouţil k zastavení vody na dolní mlýn při opravách a jalovým korytem odváděl vodu od horního mlýna do hlavního toku. Ve zmiňovaném roce ovšem majitel spodního mlýna č.p. 19 ţádal zastavení vody do náhonu u jezu, aby mohl provést plánovanou opravu na svém objektu, protoţe jalový přepad sám zrušil. Poţadavek zastavit vodu se samozřejmě nemohl líbit mlynáři z č.p. 24, který by kvůli tomu musel zastavit svoji ţivnost. Celou věc tak řešilo okresní hejtmanství, které v srpnu 1892 provedlo zahamování 50 výšky této sporné výpusti a výškově ji určilo na nově zbudovaný kontrolní bod vytesaný v podobě kříţících se rýh na pilíři přístřešku pily. V roce 1935 se ve mlýně nacházelo jedno dynamo pro osvětlování. V dotazníku Mlynářského ústředí z roku 1939 je z technologického vybavení mlýna uváděn k čištění obilí hranolový vysévač (s jednou polovinou jako prachový a s druhou slouţící k oddělování hrubších nečistot), triér a loupačka značky Kašpar Senice. K mletí slouţily dvě válcové stolice pšeničná dvoupárová rýhovaná rozměrů mm značky Prokop a synové Pardubice slouţila ke šrotování, luštění a domílání pšenice a jednopárová rýhovaná ţitná stolice rozměrů značky Kohout Praha slouţila na ploché mletí a byla z roku Ke šrotování slouţilo obyčejné sloţení s francouzskými kameny značky Heller o průměru 100 cm s lubem a košem vlastní výroby a mačkadlo na oves s třídícím ţejbrem. K vysévání se pouţívaly čtyři hranolové vysévače (šrotový, dva moučné a dunstový). Savka značky Kohout s prachovou komorou slouţila k čištění a třídění krupic. 51 K míchání mouky se pouţívala v podstřeší umístěná šneková leţatá míchačka, kde se rovněţ uskladňovalo nad obytnou částí i nad mlýnicí obilí. Násypný koš nad míchačkou byl stále zasypán 35 q obilí. V přízemí se obilí ponechávalo v pytlích. 52 Mouka se skladovala nad strojovnou turbín v prvním patře v pytlích nebo v truhlách, otruby se skladovaly volně na hromadách v podstřeší nad skladem mouky. Ţitná mouka se skladovalo v sile za míchačkou a v míchačce o obsahu 25 q. Ve vybavení přidruţeného provozu pily je uváděna pila se 2 plechy a jedna cirkulárka k sámování prken. Jako pomocný zdroj síly strojům zde byl od roku 1930 instalován plynosací motor Lorenc na dřevoplyn o výkonu 14 HP, který nahradil starší naftový o výkonu 12 HP. 53 Pro nedostatek paliva jej mlynář v roce 1940 nahradil elektromotorem o výkonu 15 HP a pouţíval jej jen při noční sazbě. Starý plynosací motor ve strojovně zůstal, ale elektrárny prů- 50 Přesné výškové zaměření vodního díla k pevnému bodu. 51 Stáři tohoto stroje bylo v roce 1939 kolem 30 let. Následující rok ji nahradila jednoduchá reforma. 52 NA, fond MlÚ, karton 460, inv. j. 5192, Zbraslavec 24. Obilí pro vlastní hospodářství mlynáře bylo skladováno nad chlévy a hospodářskými budovami. V roce 1942 ţádal František Hamerský o povolení skladovat jeho oves pro hospodářství pro nedostatek místa v těchto prostorách i v podstřeší mlýna. K mlýnu a pile patřilo v roce 1942 celkem 48 mír pozemků a na hospodářství byly mimo jiných drobnějších zvířat 3 koně, 1 tele a 4 krávy. 53 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. NA, fond MlÚ, karton 460, inv. j. 5192, Zbraslavec

25 chod na řemen na transmisi vodního mlýna zaplombovaly, aby nemohl být pouţíván k jeho pohonu. 54 Poslední větší změna před uzavřením mlýna v roce proběhla roku Byla nahrazena stará ţitná stolice za novou s válci shodných rozměrů značky Českomoravské strojírny Blansko a od stejného výrobce byl pořízen i nový kovový šrotovník o průměru 600 mm. Bylo povoleno i osazení nového obilního sila o čtyřech dřevěných komorách s rozměry m o obsahu dvou vagónů. Mlýn a pila č.p. 19 Vodní dílo pily a bývalého mlýna leţí na levém břehu Úmoří v jiţní části Zbraslavce. Náhon, který dříve přiváděl vodu do zástavy a dále na vodní motor bral vodu z Pterůvky a byl společný i pro objekt vodního mlýna a pily výše leţícího č.p. 24. Ukončení provozu mlýna zřejmě nastalo někdy na přelomu 30. a 40. let 20. století. V roce 1941 byl zpracován projekt náhrady starého a chatrného vodního kola na vrchní vodu 56 o průměru 4 m a šířce 1,18 m za mnohem hospodárnější Bánkiho horizontální turbínu o výkonu 9 HP. V projektu se ještě počítalo, ţe turbína bude pohánět i mlýn, avšak v technických zprávách a korespondenci majitele Antonína Křepely, která následovala při vyřizování povolní stavby, se od roku 1942 počítalo jiţ jen s vyuţitím nového vodního motoru pro provoz pily. Se stavbou turbíny se započalo v létě roku Následující rok, i v roce 1945 ţádal Antonín Křepela o prodlouţení termínu pro podání ţádosti o kolaudaci. Důvodem stálého nedokončení stavby bylo, ţe provoz továrny, která stavbu turbíny prováděla, byl zastaven. 57 Po válce byla turbína zprovozněna a stará dřevěná pila s jedním pilovým listem zvaná jednohupka byla v roce 1946 nahrazena moderní pilou rychloběžkou. Počátkem 50. let byl provoz pily zastaven a slouţila na elektrický pohon jen k občasnému pořezu dřeva pro místní národní výbor. 58 V roce 1991 majitel Antonín Křepela celou starou pilu zrekonstruoval, poškozené strojní věci vyměnil a obnovil dřevařskou výrobu. 54 NA, fond MlÚ, karton 460, inv. j. 5192, Zbraslavec Podle zpráv Františka Hamerského. 56 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba vodní turbíny ve mlýně A. Křepely. Na konci náhonu před pilou byl dřevěný lampešt uzavřený dvěmi stavidly jedno pouštělo vodu na jalovo a druhé na vodní kolo. 57 Tamtéţ. 58 Podle vzpomínek Antonína Křepely. 24

26 Touboř Obec s okrouhlou návsí v mírném údolí leţí 3,5 km jihozápadně od Kunštátu. Nejstarší historická zpráva je z roku Byla součástí kunštátského panství, po roce 1850 připadla pod soudní okres Kunštát politického okresu Boskovice. Od roku 1960 leţí v okrese Blansko. 59 Jiţně od obce protéká v údolí potok pramenící u Hlubokého u Kunštátu. Podle vrchu Kamínky (548 m n. m.) mezi Touboří a Zbraslavcem nese pojmenování Kamínkovský potok. 60 Mlýn č.p. 19 Historie tohoto vodního mlýna leţícího na Kamínkovském potoce na samotě jihozápadně od Touboře nebyla podle minima dochovaných archivních dokladů příliš dlouhá. V Lánových rejstřících z 2. pol. 17. století se o mlýnu v Touboři mlčí, mapy I. vojenského mapování 61 jej taktéţ nezachycují a ani na mapách císařských otisků 62 z roku 1826 se objekt neobjevuje. Byl vybudován zřejmě aţ po polovině 19. století. Dnes se jedná jiţ z velké části o neexistující vodní dílo na levém břehu Kamínkovského potoka asi 0,5 km jihozápadně od Touboře, v místní části Ţleb. Budova vodního mlýna byla před několika lety asanována a na jejím místě byl postaven nový dům, jehoţ majitel pozemek včetně zbytků vodního díla a příjezdových komunikací ohradil páskou vymezující soukromý pozemek. 63 Z původního díla se dochovala zástava u hráze s vnitřními stěnami kolmými a zděnými z lomového kamene. V terénu je patrné místo, kde byly vantroky, stejně tak i koryto jalového přepadu. Na mapě císařského otisku z roku 1826 není budova vodního mlýna v Touboři č.p. 19 zaznačena. K jeho historii se podařily získat podrobnější informace aţ z období konce 30. a začátku 40. let 20 století. 64 Objekt od roku 1938 vlastnil Bedřich Sedláček z Touboře, který jej pronajímal. Před tímto rokem objekt patřil mlynáři Janu Filovi, který jej jako nájemce znovu začátkem 40. let provozoval. Na velmi krátkou dobu někdy kolem přelomu roku byl v nájmu mlynář Petr Trávníček. Majetkoprávní situace a informace o provozovateli ţivnosti byla tehdy nejasná i Mlynářskému ústředí v Praze, které se roku 1941 písemně dotazovalo na obec, komu mlýn patří a kdo provozuje mlynářskou ţivnost. V listopadu 1941 byl mlýn zastaven. Majitel mlýna ţádal Československý svaz 59 Skutil, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko, 1966, s NA, fond MlÚ, karton 466, inv. j. 5241, Touboř 19. Podle Františka Hamerského jde taktéţ o Kamínkovský potok. 61 Mapa prvního vojenského mapování z let a (rektifikace) 1st (2nd) Military Survey, Section No. 36, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně Ministerstvo ţivotního prostředí ČR [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < 62 Císařský otisk, Touboř, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < 63 Podle obyvatel Touboře došlo novým majitelem k zabrání nejen jeho soukromých pozemků, ale i ploch jiných vlastníků. Při provádění terénního výzkumu si majitel nepřál místo jakkoliv fotograficky dokumentovat s odůvodněním, ţe tato bakalářská diplomová práce není v jeho zájmu. 64 NA, fond MlÚ, karton 466, inv. j. 5241, Touboř

27 pro hospodaření s obilím o poskytnutí 500 K zálohy na náhradu za uzavřený mlýn, na kterou ale neměl nárok, jelikoţ nebyl jeho provozovatelem. Na konci srpna 1945 okresní komise v Boskovicích konstatovala, ţe mlýn není schopen provozu. Lze se tak domnívat, ţe provoz mlýna nebyl po druhé světová válce nikdy obnoven. Po víc jak půl století byla celá budova vodního mlýna zbourána a nahrazena novostavbou rodinného domu. Zděná patrová budova měla půdorys přibliţně 15 9 m, vysoká byla 9 m. Polovina půdorysu objektu byla mlýnice a zbytek byly obytné místnosti jak v přízemí tak v patře. V dotazníku pro mlynářské ústředí z roku 1939 je uvedeno, ţe mlýn pracoval s Bánkiho turbínou vyrobenou v závodech v Praze Smíchově, která poháněla tyto stroje: tarár, triér, loupačku značky Kašpar, sortýr, jednopárovou rýhovanou válcovou stolici s válci o rozměrech mm značky Nus a Vogl Krems pro mletí ţita i pšenice, obyčejné sloţení pro šrotování s kameny o průměru 700 mm a jeden moučný hranolový vysévač. Obilí se skladovalo ve mlýnici, mlynářské výrobky byly uloţeny na válcové podlaze, čili na zanášce. K mlýnu nebylo ţádných polí NA, fond MlÚ, karton 466, inv. j. 5241, Touboř

28 Drnovice Obec s návesní silnicovkou leţí v Boskovické brázdě přibliţně 12 km jihozápadně od Boskovic. Nejstarší historické zprávy Drnovice zmiňují k roku 1353, některé dokonce k roku V 17. století byly určitou dobu samostatným panstvím, po čase opět náleţely pod panství Lysice. Po roce 1850 připadly do kunštátského okresu a politického okresu Boskovice. 66 Obcí protéká potok Úmoří. Jeden mlýn je v Drnovicích připomínán roku Přesně o sto let později je jiţ zpráva z prodeje, kde jsou mimo jinými statky jmenovány mlýny a pily. 67 Mlýn a pila č.p. 13 Bývalý objekt vodního mlýna a pily leţící severozápadně od středu obce zvaný Horní mlýn. 68 Leţí na levém břehu potoka Úmoří severně od Drnovic. Patřil mlynářskému rodu Findeisů, kteří jej někdy kolem roku 1898 prodali Miholům z Drnovic, kdyţ vdraţbě koupili mlýn č.p Vodní dílo zdýmalo vodu v Úmoří malým jízkem s nápustným stavidlem a 665 m dlouhým náhonem 70 ji přivádělo aţ do zástavy nad mlýnem a pilou. Odtud se voda pouštěla k pile nebo k mlýnu. Na nejstarším zobrazení celého vodního díla v mapě císařského otisku z roku 1826, je ze zástavy přiváděna voda vantroky 71 na tři vodní kola vodního mlýna a druhými vantroky k samostatně stojícímu objektu pily. V roce 1909 jiţ vodní kolo pily a její objekt neexistovaly 72 a strouha slouţila jako jalový přepad ze zástavy, nahrazená později i v části své délky betonovým potrubím. O tři roky později roku 1912 pracoval ještě mlýn s dvěmi vodními koly na vrchní vodu a úřady povolily přestavbu dřevěných vantroků vedoucí vodu na kola za cementové roury, stejně tak i nahradit dřevěné jalové koryto, přivádějící dříve vodu k pile, za cementové roury. Obě vodní kola zanikla nejpozději při stavbě zcela nové horizontální Francisovy turbíny v roce 1926, v lednu roku 1927 zkolaudované. Její výkon byl propočten na 16 HP a její osa s řemenicí byla vyvedena do strojovny. Odtud se síla přenášela z řemenice na 66 Skutil, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko, 1966, s. 39 a další. 67 Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1903, s Název Horní mlýn se objevuje v Tenorově vlastivědě z roku Pouţíván byl běţně i během 1. poloviny 20. století, aby byl odlišen od dolního mlýna č.p. 70 zvaného Valcha. 69 Podle zpráv Jany Findeisové. 70 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Jan Mihola - vodní dílo. V technické zprávě vodního díla v Drnovicích č.p. 13 je náhon popisován s břehy bez zpevnění porostlými křovím a divokým stromovím. 71 Tamtéţ. V opisu komisionelního šetření z roku 1909 se uvádí u termínu vantroky v závorce pojem lamfešt, v německo-česky psané vyhlášce oznamující provedení revize vodního díla z roku 1943 je uveden německý výraz Landfest a v českém přepisu se objevila varianta lanfest. 72 Tamtéţ. Informace zmíněna v souvislosti prováděného komisionelního jednání v roce 1909, kdy se do zápisu uvedlo:...vodní kolo ku hnaní pily, jakož i pila celá jest již dávno zrušena, takže zůstalo jen přiváděcí koryto, které nyní slouží za odpad vody při otevření jalového stavidla. Bylo tak konstatováno na základě odchylky skutečného stavu od vloţky ve vodní knize. Ke správnému stanovení maximální výšky koruny jezu na Úmoří byla vybudována z trámu asi jeden metr hluboko posazeného na podkladním kamenu s horní plochou asi 50 cm nad korunou jezu značka a mimo to i na zděném mostku silnice od Zbraslavce do Drnovic vysekána rýha 250 cm nad korunou jezu. 27

29 hlavní transmisi ve mlýnici. Mlýnice byla třípodlaţní a nacházely se v ní tři válcové stolice (jedna ţitná, dvě pšeničné), jeden kamenný šrotovník a jeden čistič. Jelikoţ mnoţství vody nestačilo celoročně k provozu mlýna, byl v něm osazen i pomocný elektromotor o výkonu 6 HP. 73 V červenci roku 1935 bylo celé vodní dílo nově zaměřeno a vztaţeno na nový betonový ham vybudovaný u zástavy. Taktéţ byla vybudována fixní výšková značka v podobě ţelezného trnu vsazeného do boku mostu silnice ze Zbraslavce do Drnovic nedaleko jezu s nápustným stavidlem. Mlýn č.p. 70 Toto největší a nejvýkonnější vodní dílo na zkoumaném území se nachází východně od Drnovic u silnice směrem na Skalici nad Svitavou. Původně to byla zřejmě valcha, která byla přestavěna na mlýn. 74 Dodnes tento dolní mlýn nese označení Valcha či Na Valše. Voda k pohonu mlýna se vedla od jezu u Drnovic asi 700 m dlouhým náhonem z Úmoří aţ do zástavy před pracovním a jalovým stavidlem u vodního motoru. Starý mlýn měl původně dvě vodní kola. 75 První vodní kolo (bráno po směru toku vody) mělo průměr 3,71 m a šířku 0,61 m a pohánělo jedno obyčejné sloţení. Druhé vodní kolo o průměru 3,70 m a šířce 0,78 m hnalo střídavě buď obyčejné sloţení nebo holendr. 76 V roce 1927 byla postavena nová patrová obytná budova mlýna, která hledí štítem s polovalbou do uzavřeného dvora, kolem něhoţ jsou ze dvou stran hospodářské objekty (kůlna a chlévy). 77 Na tuto obytnou budovu o délce 9 m a šířce 11 m navazuje dnes 10,2 m vysoká, 11 m široká a 13 m dlouhá dvoupatrová budova mlýnice. Ta byla postavena zřejmě aţ v roce 1929 a nahradila starší objekt patrný na dobové fotografii (viz příloha). Pohon vodními koly na vrchní vodu byl změněn na Francisovou turbínu s horizontální regulací o výkonu 14 HP, 78 která ovládaná táhlem aţ z podlahy s válcovými stolicemi spolupracovala přes reostat s elektromotorem o výkonu 14 HP. 79 Voda byla na turbínu přiváděna kašnou přímo ze zástavy, případně se vypouštěla do jalového přepadu vedle turbíny. Turbínu, stejně jako transmisní rozvod a téměř veškeré mlýnské stroje do- 73 Tamtéţ. Strojní vybavení mlýna podle zjištěného stavu z roku 1936 a Uváděný čistič není v dokumentech blíţe specifikován. 74 V katastrálních mapách je stále veden pomístní název Valcha. 75 Na mapě císařského otisku z roku 1826 jsou zaznačena dvě vodní kola. Viz příloha. 76 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Fr. Findejs - rozsah vodního oprávnění. Podle opisu německy psaného zápisu do staré vodní knihy. 77 NA, fond MlÚ, karton 461, inv. j. 5201, Drnovice 70. Dotazník z roku Při mlýně bylo v roce 1943 menší hospodářství obdělávající výměru 4,67 ha polností. 78 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Fr. Findejs - rozsah vodního oprávnění. V oznámení z roku 1929 Okresnímu úřadu v Boskovicích uvádí František Findeis, ţe zamýšlí vyměnit opotřebované vodní kolo za regulační Francisovu turbínu. V technické zprávě projektu na novou turbínu je ale uvedeno, ţe mlýn před rokem 1929 pracoval na pohon od spirální Francisovy turbíny. 79 NA, fond MlÚ, karton 461, inv. j. 5201, Drnovice 70. Dotazník z roku Mlýn byl povětšinou poháněn elektromotorem zřejmě kvůli nedostatku vody, které bylo nejvíce jen v období od února do dubna. V roce 1941 byly ve mlýně dva elektromotory o výkonu 13 kw a 5 kw. 28

30 dala továrna ČKD Blansko. Nad turbínou v turbínovém domku 6 m vysokém, 5 m dlouhém a 6m širokém byla v patře jedna světnice. 80 Od hlavní spodní transmise byla střídavě poháněna jednotlivá strojní zařízení ve mlýně. V roce 1939, kdy byli u Findeisů zaměstnáni dva kvalifikovaní pomocníci, slouţil k čištění jednoduchý aspiratér, triér, tlakový filtr a průchozí loupačka značky Kašpar. K mletí se pouţívala dvouválcová rýhovaná stolice ČKD mm pro šrotování pšenice, dvouválcová hladká stolice ČKD mm k rozemílání krupice, dvě dvouválcové rýhované stolice ČKD mm k mletí ţita a ke šrotování ke krmným účelům šrotovník firmy Heller o průměru 111 cm. Vysévání obstarávaly dva dvoudílné rovinné vysévače ČKD (ţitný a pšeničný) a ke třídění krupice slouţila dvojitá reforma ČKD. Z aspirace to byl sací a tlakový filtr ČKD. Míchačky ČKD byly dvě: na míchání mouky slouţila leţatá s válcem a na míchání otrub leţatá šneková. V roce 1943 se jiţ ve mlýně nacházel novější šrotovník Kašpar se smirkovými kameny průměru 500 mm s horizontální hřídelí a jedna ze ţitných stolic, přes 30 let starých, byla nahrazena válcovou stolicí stejných rozměrů firmy ČKD. Obilí určené k semletí se skladovalo v pytlích v přízemí, hotové výrobky taktéţ v pytlích, ale na válcové podlaze. Během druhé světové války byly k mlýnu na námezdní mletí přiděleny obce Drnovice, Velkostatek Lysice, Štěchov, Lačnov, Kunčina Ves, Bedřichov a Černovice. Mlýn byl provozován aţ do znárodnění v padesátých letech a jako státní majetek byl uzamčen. Během té doby z něj byly demontovány všechny mlecí i šrotovací stolice, které byly odvezeny do vyhořelého mlýna v Brně Husovicích. 81 Po roce 1989 byl mlýn opět vrácen původním majitelům, starému mlynářskému rodu Findeisů. V podkroví sice zůstaly zbytky vysévacího zařízení, ale vše bylo v dezolátním stavu. Majitel se po restituci snaţil obnovit průtok vody náhonem. Původní záměr byl estetický, myšlenka energetického vyuţití vznikla později. Zanesený náhon byl vybagrován na profil stejný, jaký byl uveden ve stavební dokumentaci z roku Začala oprava stavidel a kašny. Při odkrytí více neţ metrové vrstvy bahna na dně stísněné kašny bylo zjištěno, ţe základní díly turbíny zůstaly zachovány a ţe starou turbínu bude moţno pouţít jako zdroj hnací síly pro malou vodní elektrárnu (MVE). 82 Jez, náhon, stavidla i kašna s turbínou byly zachovány originální. Z původního stroje byly pouţity hlavní odlitky, oběţné kolo a loţiskové domky. Všechny ostatní součásti bylo nutné vyrobit nové (rozváděcí lopatky, čepy, hřídel). Ve svých počátcích v roce 1993 pracovala tato malá vodní elektrárna jen experimentálně. Turbína s ruční regulací poháněla dynamo, které dodávalo proud pro vytápění do- 80 Tamtéţ. 81 Podle Jany Findeisové. 82 Drnovice č.p. 70, Findeisův mlýn, [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < 29

31 mu. Hned v počátcích byla obnova vodního díla v Drnovicích trnem v oku rybářům a některým starousedlíkům. I přes to, ţe na jezu, který tam stojí ve své podobě od roku 1920, 83 byla zřízena propust umoţňující migraci ryb i zajišťující sanační průtok původním řečištěm, bylo stále dost závistivců. Den co den byla korunní deska jezu ničena a vytrhávána. Několik měsíců trvalo, neţ se anonymní pachatel unavil. Teprve další rok byla elektrárna vybavena hladinovou automatikou a asynchronním generátorem o výkonu 8 kw pro dodávku do veřejné sítě. 84 Automatika také spouštěla turbínu jen v případě, bylo-li v zástavě dost vody pro potřebný minimální účinný chod, coţ způsobovalo cyklické spouštění a vypínání turbíny a rozkolísanost vodního toku pod bývalým mlýnem. Aby nebyl původní potok Úmoří rozkolísaný vlivem provozu malé vodní elektrárny, byl zřízen pod mlýnem druhý rybník spojený s odpadním kanálem. Roční průměrný trvale dodávaný výkon MVE byl pouhých 3,5 kw z instalovaných 8 kw a po několika letech jejího fungování byl provoz koncem 90. let 20. století ukončen SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Fr. Findejs - rozsah vodního oprávnění. Starý dřevěný jez strhla v lednu roku 1920 voda a nový betonový postaven v létě při nízkém stavu vody. 84 Automatika umoţňovala samočinné odstavení turbíny z provozu v případě nedostatku vody, přepětí, výpadku sítě aj. 85 Drnovice č.p. 70, Findeisův mlýn, [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Jana Findeisová 30

32 Jabloňany Obec s okrouhlou návsí leţí v oblasti Boskovické brázdy asi 6 km jihozápadně od Boskovic. Nejstarší písemná zpráva se o Jabloňanech zmiňuje v roce 1357, patřících jako majetek černohorského panství. Po roce 1850 připadly do politického i soudního okresu Boskovice. Obcí protéká bezejmenný potok vlévající se do Úmoří, které teče severně pod obcí od Krhova směrem ke Skalici nad Svitavou. Lánové rejstříky Brněnského kraje z let uvádí, ţe mlýn v obci vlastní domkář a má v něm jedno sloţení. 86 Na panství Černá Hora, kam Jabloňany při této vizitaci patřily, byli domkáři převáţně bezzemci. Mlýn č.p. 11 Bývalý vodní mlýn leţí severozápadně pod obcí Jabloňany na pravém břehu potoka Úmoří na levém břehu náhonu. Náhon se z potoka odpojoval na katastru obce Krhov. Asi 140 m nad mlýnem u silnice do Jabloňan bylo zřízeno odlehčovací stavidlo a přepad do Úmoří. U tohoto přepadu byl v roce 1934 vybudován betonový ham s ţelezným trnem. 87 V prostoru před lednicí bylo stavidlo nápustné na vodní kolo a vedle stavidlo jalové pro odpouštění nepotřebné vody. Dochovaný areál vodního mlýna byl včetně hospodářské části s chlévy a stodolou postaven jako čtyřboký s vjezdovou bránou na dvůr roku a nahradil tak starší objekt dokumentovaný ještě na mapách stabilního katastru z roku Kolem dvora dodnes stojí obytná budova s bývalou mlýnicí, na ni navazují chlévy s arkádovým náspím, stodola s dvěmi přístodůlky a kůlna. 89 V jedné ose na trakt chlévů byla ve 30. letech 20 století přistavěna další kůlna. Vedle tohoto areálu samostatně stojí budova č.p. 42, která byla dříve součástí mlýna a slouţila jako výměnkářské obydlí. Mlýn patřil Jarošům, od kterých jej koncem 19. století koupili Fadrní, jejichţ rod mlýn vlastní dodnes. Hlavní budova mlýna o rozměrech m se sedlovou střechou a vysoká 10 m je vyzděna ze smíšeného zdiva převáţně z opuky, špalety okenních a dveřních otvorů z pálených cihel, některé příčky i z cihel nepálených. Z plochy půdorysu zabírala část 9 10 m mlýnici, zbytek 6 10 m jsou v přízemí a patře obytné místnosti. 90 V podstřeší byla sýpka. Do budovy se vcházelo hlavními dveřmi po několika schodech dolů přímo do mlýnice s přízemím 91 umístěným pod úrovní okolního terénu, z které se po schodech nahoru dále vstupovalo do přilehlé obytné části. Z mlýnice byla přístupná i šalanda, slouţící jako dílna a kancelář. 92 Vedle hlavního vchodu do mlýna, nad kterým vedl ze zanášky vy- 86 Matějek, F.: Lánové rejstříky brněnského kraje z let Brno, 1981, s U vodních děl udává stanovenou nejvyšší přípustnou výšku vodní hladiny. 88 Letopočet 1850 se dochoval na dvou místech ve štítě kůlny a vytesaný v pískovci zasazeném do obvodové zdi chlévů ze strany náhonu (viz příloha). 89 V roce 1943 bylo při mlýně hospodářství o výměře 40 mír. 90 Rozměry budovy jsou uvedeny v dotazníku MlÚ z roku Toto přízemí se v mlynářské terminologii označuje jako podkolí. 92 V roce 1940 byl při mlýně zaměstnán jeden učeň a pomocník, který v šalandě občas přespával. 31

33 skladňovací otvor se skluzavkou na pytle, stála přístavba o půdorysu 6 5 m, slouţící jako strojovna pro přídavný motor. 93 Tím byl od roku 1910 benzínový motor, který v roce 1927 nahradil elektromotor značky Škoda o výkonu 16 kw 94 slouţící jako záloţní zdroj pohonu mlýna. 95 Jednotlivé pracovní podlahy v mlýnici byly propojeny dřevěným schodištěm. Vybavení mlýna bylo následující: 96 V přízemí se nacházela na dřevěném stropě zavěšená hlavní transmise slouţící k pohonu všech strojů ve mlýně. Poháněná byla vodním kolem s výkonem 5,7 HP konstruovaným o průměru 4 m a šířce korečků 1,12 m na vrchní vodu. 97 Na transmisi byl rovněţ převod od přídavného motoru. V přízemí se přivezené melivo sypalo do zásobníků, odkud bylo korečkovými výtahy dopravováno do vyšších pater. Podlaha v prvním patře byla rozdělena na dvě části. Při návodní zdi byla o něco sníţena a stála na ní čtyřválcová kombinovaná válcová stolice (hladká a rýhovaná) značky Prokop a synové s válci rozměrů mm, dvouválcová ţitná stolice Breitfeld & Daněk Blansko s válci mm, kamenný šrotovník firmy Gabriela Ţiţky nást. Praha o průměru 950 mm a loupačka od firmy L. Kašpar ze Šternberka, v jejímţ sile se také skladovalo melivo. V roce 1940 proběhla změna ţitné stolice za novou dvouválcovou stolici Josef Prokop a synové Pardubice s válci rozměrů mm. Tato změna byla Společenstvem mlynářů politického okresu boskovického povolena, protoţe se kratší 550 mm dlouhé válce jiţ nevyráběly. Druhá větší část podlahy prvního patra byla zvána zanáška. Procházely tudy výtahy a ústily sem spádové trubky na melivo. Odtud bylo moţné po skluzavce vyskladňovat napytlované mlynářské výrobky. Na této podlaze také stála jednoduchá reforma značky Josef Pilát a leţatá míchačka s válcem. 98 Zde se také mlynářské výrobky skladovaly v pytlích, na výměnách a v míchačce na mouku. V podstřeší se nacházela druhá transmise, která poháněla dva rovinné vysévače (ţitný a pšeničný značek Pilát a Tesařík) a aspiratér značky Prokop s triérem (koukolníkem). Od transmise byla poháněna další hřídel, která ve štítě nad obytnou částí objektu byla vytaţena před jeho líc. Na ní byla nasazena řemenice, která pleteným provazem poháněla řemenici umístěnou ve vikýři nad vraty stodoly, slouţící v případě potřeby k pohonu mlátičky a dalších hospodářských strojů. 93 Tato strojovna se skládala ze dvou částí: ze skladiště materiálu a prostoru s motorem. 94 NA, fond MlÚ, karton 461, inv. j. 5198, Jabloňany Nejméně vody bývalo v období květen srpen a pak prosinec únor. Střední mnoţství vody v období březen duben nebo září listopad. Naopak nejvíce vody bylo na jaře po přívalových sráţkách. 96 NA, fond MlÚ, karton 461, inv. j. 5198, Jabloňany Pro dotazník Mlynářského ústředí však Jaroslav Fadrný uvádí průměr vodního kola jen 340 cm. 98 V revizní správě z roku 1934 (SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 556, karton 745, Jabloňany, stavba jezu mlynáře J. Fadrného) a ze zápisu místního šetření z roku 1943 (NA, fond MlÚ, karton 461, inv. j. 5198, Jabloňany 11) víme, ţe byly reforma s míchačkou ve mlýně instalovány, i kdyţ ve výměru na schválení mlýnského zařízení z roku 1940 se o nich v zápise úplně mlčí (SOkA Boskovice). 32

34 Od 24. října 1943 byl mlýn úředně zaplombován. Při čištění a konzervaci zařízení počátkem roku 1945 bylo nutné plomby sundat úřední osobou. Výměrem Národního okresního výboru v Boskovicích byl mlýn uveden opět do provozu 19. května V průběhu roku na tuto skutečnost reagoval Svaz pro hospodaření s obilím, který další provoz mlýna ale nepovaţoval za nezbytný a vyţadoval zastavení, ke kterému nedošlo. Ještě v roce 1947 plánoval Jaroslav Fadrný namontovat do mlýna šrotovník o průměru 400 mm a turbínu, coţ uţ realizováno nebylo a mlýn byl v roce 1951 úředně zastaven. Nadále ale slouţil jako míchárna krmiv a k definitivnímu ukončení a zrušení vodního kola došlo v roce Naděje na obnovení provozu skončila definitivně v roce 1974, kdy došlo v souvislosti s hospodářsko technickou úpravou pozemků v Jabloňanech, na ţádost Jednotného zemědělského druţstva v Bořitově, ke zrušení náhonu k mlýnu v délce 850 m. Jako argument JZD předloţilo scelování pozemků, 100 získání nové orné půdy o rozloze téměř 0,5 ha, sníţení vlhkosti kolem trasy náhonu a zlepšení obhospodařování okolních polností, které tak budou přeměněny z luk na ornou půdu. S tímto však nesouhlasili majitelé mlýna, Jaroslav a Antonie Fadrní, kteří náhon dále, i kdyţ sporadicky, vyuţívali k proplachování odpadní strouhy pod mlýnem, brali z něj vodu na praní a zavlaţovali zahradu. Obec Jabloňany náhon vyuţívala k odběru vody hasičskou technikou v případě poţáru v obci, ale se zrušením za jistých podmínek souhlasila. 101 Jelikoţ byl provoz mlýna ukončen v roce 1951 a zaniklo i vodní právo, byla tak podle rozhodnutí státních orgánů další existence náhonu zbytečná. 102 Dnes se ve mlýně z původní technologie nic nedochovalo a mlýnice byla přebudována k bydlení. Po náhonu zůstaly stopy v terénu jen v okolí mlýna a betonový zbytek odlehčovacího stavidla a přepadu. Odtoková strouha byla od přestavěné lednice také ponechána a odvádí vodu vyvěrající u budovy mlýna do Úmoří. 99 Rodinný archiv Fadrných, Jabloňany č.p Slučování pozemků do velkých honů. 101 Náhon slouţil jako zdroj vody pro hasiče v případě poţáru na spodním konci obce. 102 Archiv rodiny Fadrných. 33

35 Vodní mlýn v Sychotíně u Kunštátu č.p. 34 Návodní strana mlýna v Sychotíně a jeho zasazení do krajiny. Foto Jiří Pokorný, Historie majitelů a nájemníků mlýna Budova mlýna č.p. 34 v Sychotíně patří mezi nejstarší objekty v obci. Historický přehled majitelů a nájemníků tohoto povětšinu času panského mlýna zpracovala ve svém rukopise Jiřina Švancarová: V 17. století je uváděný jako mlýn na obilí a kroupy o dvou sloţeních (měl 2 páry mlýnských kamenů) a s jedním kašníkem na loupání prosa. Mlýn byl dominikálním majetkem, který nejstarší katastrální soupisy domů a pozemků neevidovaly. Proto se první zmínku o mlýně podařilo nalézt aţ v matrikách kunštátské farnosti, kde je v roce 1684 a 1707 zapsáno úmrtí manţelek Havla Vichty, mlynáře sychotského. Havel Vichta zemřel v 80 letech roku Dalším mlynářem v Sychotíně byl Jiřík Vichta, který byl dříve nájemcem mlýna v nedaleké Vísce. Uvést všechny sychotínské mlynáře je téměř nemoţné, protoţe měli mlýn v nájmu obvykle 3 roky. Poté byla s mlynářem buď uzavřena smlouva další, nebo odešel na jiný mlýn. Jména dalších sychotínských mlynářů v 18. století, která se podařila dohledat v archivních materiálech: Jakub Vichta (1743), Bernard Jaroš (1751), F. Mager (1752), Tomáš Koráb (1761), Jiří Koráb (1764), Josef Vichta (1774), Jan Pešek (1779). V Josefském katastru na konci 80. let 18. stol. figuroval mlýn spolu se jménem Jakuba Römera, který jej roku 1790 zakoupil od vrchnosti. Jakub zemřel roku 1827 ve věku 34

36 65 let. Roku 1828 výše uvedenou nemovitost, která je uváděna jako mlýn na mouku, získaly Františka Stegmannová, Mariana Krejčí (Kreytschi) a Josefa Maloušková. V odhadu kunštátského panství ze začátku 19. století dům č.p. 34 není z neznámých důvodů uvedený jako mlýn a váţe sek němu povinnost 13 dní ruční roboty za rok. Roku 1829 mlýn koupil Martin Jaroš za 2600 zlatých. Roku 1838 bylo zapsáno spoluvlastnictví jeho manţelce Františce. V roce 1856 mlýn zdědil syn manţelů Jarošových Josef. V dalším roce se stala spolumajitelkou Josefova manţelka Josefa, rozená Šamšulová. Jarošovým se však mlynářské řemeslo v Sychotíně nedařilo. Neustále se zadluţovali, aţ o mlýn přišli. Tak roku 1874 tato nemovitost přešla nazpět do panských rukou. Kunštátský Velkostatek začal mlýn znovu pronajímat. Nájemci (pachtýři) se rychle střídali. Patřili mezi ně Alois Stanička, František Kočvara, Rudolf Sýček, Antonín Šulák, atd. V 90. letech 19. století zde ţil mlynářský rod Klimešů z Doubravice. V letech se jim v Sychotíně narodily 3 děti. Podle vyprávění paní Emilie Křenkové z Rájce byla roku 1896 velká povodeň. Přišla náhle, a neţ stačil stárek přiběhnout z hospody, přišli ve mlýně nejen o majetek, ale málem také o právě narozeného syna, který plaval v kolébce. Kvůli této povodni prý Klimešovi přišli o majetek a zkrachovali. Pravdivost této historky se nepodařilo ani popřít ani potvrdit. Jisté však je, ţe Klimešovi ze Sychotína odešli a přestěhovali se zpět do Doubravice. 103 Dosud posledním rodem, který mlýn č.p. 34 vlastnil, je rod Tenorů z Petrova, který v letech působil na vodním mlýně v Bohuňově. Při bohuňovském mlýně provozovali ještě pilu, včetně šindelky na výrobu šindelů. V roce 1908 mlýn vyhořel a Tenorovi z Bohuňova odešli do Sychotína, kde koupili vrchnostenský mlýn od kunštátského pána. 104 František Tenora společně s manţelkou Marií vystřídali posledního nájemce, kterým byl nějaký Lasák. 105 V roce 1917 se mlynářského řemesla ujal jejich syn Vladimír a roku 1961 se stal vlastníkem mlýna jejich vnuk, také Vladimír, který se vyučil za druhé světové války mlynářem. Za druhé světové války přišel příkaz, ţe mlýn musí být uzavřen, a tak museli lidé ze Sychotína jezdit mlít obilí do Zbraslavce. Svaz pro hospodaření obilím povolil 13. září 1945 uvedení mlýna znovu do provozu. 106 Po sedmi letech byl nařízením státu opět uzavřen, i kdyţ od roku 1954 mohl nějaký čas mlynář Vladimír Tenora ml. znovu šrotovat obilí pod dohledem místního národního výboru. Poslední mlynář starého mlynářského rodu a majitel mlýna, Vladimír Tenora ml. přezdívaný Mik, zemřel v roce 2007 ve věku 79 let. Mlýn tak v dědickém řízení připadl jeho sestře Zdeňce Cvrkalové, která jej odkázala své dceři, Marii Oldřichové. 103 Švancarová, Jiřina: Historie Sychotína do roku Sychotín, 2007, s Podle informátorky Marie Oldřichové. 105 NA, fond MlÚ, karton 465, inv. j. 5234, Sychotín Tamtéţ. 35

37 Stavební vývoj a nejstarší vybavení mlýna Jedním z nejstarších známých vyobrazení polohy mlýna je mapa Josefského vojenského mapování z let a (rektifikace), kde je jen velmi zjednodušeně zachycena podoba obce s vyznačením polohy mlýna č.p. 34. První vojenské mapování Josefské z druhé poloviny 18. století se značkou vodního kola s lopatkami vodního mlýna v Sychotíně č.p. 34 (označeno šipkou). Mapa prvního vojenského mapování z let a (rektifikace) 1st (2nd) Military Survey, Section No. 36, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně Ministerstvo životního prostředí ČR [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Konkrétní podobu s identifikovatelným půdorysem podává aţ mapa císařského povinného otisku stabilního katastru obce Sychotína z roku Objekt mlýna se skládal ze tří částí. Severní přístavba označená ţlutou barvou znamenala, ţe je postavena ze spalného materiálu nebo nesplňovala poţární předpisy. Zřejmě šlo o chlévy, kůlnu či jinou hospodářskou stavbu. V jihovýchodní části je červenou barvou označen objekt, který odpovídal poţárním předpisům objekt samotného mlýna s mlýnicí a obytnými prostory. V jihozápadní části přiléhá červeně značená přístavba lednice, do které byla přiváděna náhonem voda a roztáčela dvě mlýnská kola. 107 Na základě těchto informací o půdorysu areálu mlýna lze konstatovat, ţe jiţ v této době obytná budova s mlýnicí a lednice vypadaly nejspíše tak, jak se nám dochovaly do 107 MZA, fond D9 indikační skici, mapa č. MOR [A04D]. 36

38 dnešních dnů a vytvářeli tříbokou formu dvoru. Novější přestavby a úpravy postihly okenní otvory, které byly zvětšeny a osazeny do nich nová okna, stejně tak tomu bylo u některých dveřních otvorů. Objekt chlévů byl pravděpodobně kolem poloviny 19. století přestavěn a zaklenut plackovými klenbami do pasů. Mapa císařského otisku stabilního katastru Sychotína z roku Šipkou je označena stavba č.p. 34 vodní mlýn. Císařský otisk, Sychotín, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Současná podoba mlýna tak v sobě uchovává velmi staré jádro, minimálně z 18. století, s menšími pozdějšími úpravami souvisejícími s modernizací strojního vybavení. Stavba je patrová budova ze smíšeného zdiva, v patře částečně roubená v koţichu, zastřešená kombinovanou střechou s valbou ke komunikaci a zděným štítem k náhonu. Konstrukce krovu je hambálková s dvojicí stojatých stolic. Na straně k lednici je krytina střechy z pálené bobrovky prolomená dříve několika větracími vikýři. Valba a strana ke dvoru s chlévy je pokrytá jednoduchou obdélníkovitou cementovou taškou. Do mlýna se vchází v přízemí od dvora dvoukřídlými dveřmi, které vedou přímo do mlýnice. Po pravé straně byl v uzavřeném prostoru z bedněných stěn umístěn od roku 1927 pomocný dieselový motor. Tomuto prostoru se říkalo mašinhauz a dnes je jiţ prázdný bez motoru. Zůstal jen podstavec a trubkový výfuk vyústěný na dvůr. Dveřmi vedle mašinhauzu bylo moţné jít i do přístavby a po schodech nahoru do patra. 37

39 Vlevo od hlavního vchodu do mlýnice se vstupuje do průchodní, dříve dýmníkové, kuchyně. Z té se prochází do velké obytné místnosti s trámovým stropem neseným jedním průvlakem zaklopeným širokými přes sebe překládanými deskami. Zde se dříve nacházela velká chlebová pec, obsluhovaná z kuchyně. V peci se pekl chleba, dříve povinnost panského mlynáře. Z velké místnosti je přístupná komůrka umístěná při návodní zdi, kde se nachází studánka, odkud byla čerpána i voda pro potřeby obyvatel mlýna. Dnes jsou tyto prostory prázdné. Proti vchodu do mlýna při návodní zdi je umístěna mlýnská hranice nesoucí mlecí podlahu, která je o něco níţe, neţ podlaha prvního obytného podlaţí na úrovni podlahy zanášky. Na stěně mlecí podlahy visela proti schodům z přízemí dřevěná polychromovaná plastika sv. Kristýny, která se do mlýnice dostala z nějakého jiného rušeného mlýna v 60. letech 20. století. 108 Pod hranicí se nachází převodní zařízení od vodního kola, pohánějící všechny stroje ve mlýně. Na hranici a do patra se jde po dřevěných schodech se zábradlím z rostlých kusů větví a stromů. Z mlecí podlahy bylo moţné jít po několika málo schodech přímo ke stavidlům na vantroky nebo do 1. patra na zanášku, odkud je přístupná kuchyň a velká světnice, nazývaná jako šalanda. 109 Obě místnosti jsou zařízeny nábytkem v historizujícím stylu z přelomu 19. a 20. století i s novějšími kusy. Tyto dvě místnosti v 1. patře mají stěny roubeny ze dřeva a jsou z obou stran omazány hlínou tzv. v koţichu, který zde plní funkci tepelnou i protipoţární. Provedení této omazávky odpovídá stavební tradici regionu. Na zanášce se obilí sypalo do násypek k semletí nebo se zde melivo pytlovalo, třídilo či ručně míchalo v moučnici. Byl odtud přístup i na schodiště v přístavbě vedoucí do podstřeší, kam se dalo jít i po schodech přímo ze zanášky. V podstřeší jsou umístěny čistící a vysévací stroje. V části nad světnicí a kuchyní je strop omazaný hlínou a zakryt slámou, jako izolačním materiálem. Areál mlýna dále tvoří v severozápadní straně dvora z velké části zřícená přístavba, v které bylo umístěno další komunikační schodiště spojující jednotlivá podlaţí mlýnice a odkud byl také přístup ke stavidlům na vantroky. Vedle této přístavby se nachází zaklenutý sklep. V těchto místech prý dříve stával komín od parního stroje, který mlýn poháněl. 110 Do úhlu na sklep navazuje a ze třetí strany dvůr uzavírá hospodářský objekt s kůlnou a chlévy pro dobytek, při kterém stojí zděný suchý záchod. Celý dvůr je od komunikace ze čtvrté strany ohrazen dřevěným parkánem. 108 Podle informací Zdeňky Cvrkalové. 109 Zanáška byla dříve přístupná i z pavlače nad vstupními dveřmi, jak vzpomíná z vyprávění svých rodičů Zdeňka Cvrkalová. 110 Podle Marie Oldřichové tyto informace říkával jistý pan Štóda ze Sychotína. Na dobové fotografii z počátku 20. století, kdy byl ještě parní stroj v provozu, ale ţádný velký komín parního stroje patrný není, pouze komín mlýnice. Je moţné, ţe jeho rozměry nebyly aţ tak značné a na fotografii je v zákrytu za budovou mlýna. Viz Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1903, s

40 Celkový pohled na budovu vodního mlýna v Sychotíně. Na objekt mlýnice zezadu navazuje rozpadlý objekt bývalé strojovny parního stroje. Foto Jiří Pokorný, Nejstarší zmínku vztahující se k vybavení mlýna máme ze 17. století, kde je uváděn jako mlýn na obilí a kroupy o dvou sloţeních (měl 2 páry mlýnských kamenů) a s jedním kašníkem na loupání prosa. 111 Kašník, v Čechách znám jako jahelka, olupoval proso mezi jílovým spodkem a lehkým přírodním kamenem. V úryvku z nájemní smlouvy na sychotínský mlýn z roku 1761 se dočteme, ţe se ve mlýně mlel i slad pro vaření piva....za deváté: Podobně taky z vrchu řečený nájemník Tomáš Koráb povinen bude všechen slad cokoliv při panství mým kunštátským k vaření piva celoročně zapotřebí jest, pokaždý (zanechaje všeho jinšího mlení) při každej várce půl vědra piva ihned zemleti a přitom mlení věrně a spravedlivě pokaždý se zachovati, jináče jestli by na něho nějaký fortel prokázán byl skutečně pokutován bude ku kterémužto mletí řečeného sladu pokaždý ve třech letech dva vrchní kameny jemu dané a z mého důchodu zaplacené budou jinší pak potřebné kamení a pytlíky on nájemník sám za své peníze sobě obstarati a kupovati povinen jest, toliko k přivežení toho kamení robotní fůry jemu dané budou. 112 Smlouva nás informuje i o tom, ţe ve mlýně byly zřejmě uţ i dříve dvě česká mlýnská sloţení, na které kaţdé tři roky panství zaplatilo nový vrchní kámen tzv. běhoun a mouka byla vysévána v moučnici pomocí hasačertu, který klepal s vysévacím pytlíkem. 111 Švancarová, J.: Historie Sychotína do roku Sychotín, 2007, s Tamtéţ. 39

41 Přívod vody a pohon mlýna Voda k mlýnu byla přiváděna náhonem z míst nad Sychotínem, kde se dnes nachází rybník. Zde bývaly dříve louky, které patřily ke mlýnu a byla zde stavidla, kterými se regulovala voda. Kdyţ hrozila velká voda a povodně, stavidla se vytahovala, aby se voda rozlila do luk a nenapáchala mnoho škody v niţších partiích. I přesto však mlýn zaţil několik povodní. Na jednu z nich upozorňuje na severovýchodní stěně chlévů kamenná tabulka se značkou kulminace a s datem 16. května Za Tenorů byl mlýn také velmi vyplaven v roce 1922, kdy bylo zhotoveno i nové vodní kolo. 113 Pohon strojního vybavení mlýna zajišťovalo dříve dřevěné vodní kolo na vrchní vodu. Z náhonu se na něj vedla voda dřevěným korytem vantroky. Byla zde dvě stavidla. Jedno pouštělo vodu na vodní kolo a druhé mimo něj. Pokud se šrotovalo, sochor ovládající stavidlo se vytáhl méně, pokud se mlelo, vytáhl se více. 114 V roce 1881 mělo vodní kolo průměr 4,7 m a šířku 0,72 m. 115 Lze předpokládat, ţe kolo stejných rozměrů bylo zhotoveno i po povodni v roce 1922, z kterého se dnes dochovalo jen torzo hřídele, které z návodní zdi vystupuje obdélníkovitým otvorem s rovným vybetonovaným překladem. Hřídel byla prodlabána pro tři ramena, která nesla kolo. Čep byl lopatkový z litiny nebo ţeleza v dřevěném loţisku. Toto dřevěné loţisko bylo zhotoveno z trnovníku akátu. 116 Jak je vidět na dobové fotografii z druhé poloviny 20. století, kdy ještě tekla voda náhonem, mělo vodní kolo ramena zadlabaná do hřídele. Archiv rodiny Marie Oldřichové. 113 Informovala Marie Oldřichová. 114 Dle vzpomínek Zdeňky Cvrkalové. 115 Podle opisu vodní knihy uloţeného v archivu rodiny Marie Oldřichové. 116 Druh dřeva byl určen z fragmentu značně ztrouchnivělého loţiska nacházejícího se pod čepem hřídele v lednici mlýna. Druhové analyzování vzorku provedli pracovníci Ústavu nauky o dřevě Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. 40

42 Na návodní zdi jsou, jak v prostoru pod mlýnskou hranicí, tak i z venku v lednici, patrné zazděné záklenky, které dokládají, ţe mlýn byl osazen přinejmenším jedním dalším vodním kolem. Ve mlýně se dochoval starý kovaný hákovitý čep hřídele (ve tvaru písmene L), který mu mohl patřit. Vodní kolo bylo umístěno ve zděné lednici, která jej chránila před povětrnostními vlivy. Byla krytá jen pultovou stříškou z desek, na kterou se na zimu dávalo nahrabané listí z okolních velkých lip. To slouţilo jako izolace, jelikoţ kolo nesmělo namrzat a na jaře se pak listí pouţilo jako stlaní dobytku či dalo do hnoje. Do lednice vedly jen dveře umístěné vedle výtoku vody. Mlýn, který je na horním toku, trpěl občas nedostatkem vody, který byl řešen náhradním motorem. Prvním takovým náhradním motorem byl pravděpodobně jiţ od poloviny 19. století parní stroj, který v roce 1903 ještě pracoval. 117 Jisté je, ţe od roku 1927 byl v mašinhauzu umístěn dieselový motor. Dobová fotografie válcového mlýna v Sychotíně č.p. 34 ze 30. let 20. století. Kolem mlýna vedla místní komunikace a plot podél ní odděloval zámeckou oboru pod kunštátským zámkem. Vpravo před mlýnem stojí Vladimír Tenora st. s dcerou Zdeňkou. NA, fond MlÚ, karton 465, inv. j. 5234, Sychotín Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, 1903, s

43 Strojní vybavení mlýna Ve mlýně se dochovalo kompletní strojní vybavení uměleckého válcového mlýna. Jde o doklad vývoje technologie u venkovského mlýna, kde do původní mlýnice s českým mlecím sloţením bylo zabudováno umělecké sloţení. Vzhledem k tomu, ţe umělecké sloţení s pomocným strojním zařízením potřebuje mnohem více podlaţí, bylo vyuţito pro tyto stroje dříve prázdné podstřeší budovy. Navzdory většímu počtu strojů jde i tak stále o velmi jednoduché umělecké sloţení umoţňující výrobu krup, krupice, mouky a šrotu pro dobytek. Přízemí mlýnice V přízemí se nachází mašinhauz, kde stával dříve dieselový motor, který mlýn poháněl, nebyl-li dostatek vody. Širokým řemenem přenášel svoji sílu na vodorovnou hřídel, která prochází rovnoběţně s palečním kolem a ze ţelezné řemenice řemenem poháněla hlavní transmisi umístěnou pod stropem přízemí. Tu obvykle pohánělo vodní kolo umístěné v lednici. Přes návodní zeď prochází hlavní hřídel na níţ je osazené litinové čelní palečné kolo s dřevěnými palci. Z obou stran jsou umístěny litinové pastorky, které poháněly dvě vodorovné hřídele, od kterých byl svislý převod na obě obyčejná mlýnská sloţení (dle potřeby bylo moţné pastorek odklínovat a posunout mimo záběr). Z jedné vodorovné hřídele, která pohání funkční obyčejné sloţení s francouzskými kameny, je poháněna nad podlahou umístěná vodorovná hřídel, z které se přes řemenici poháněla hlavní transmise. Transmise má pět litinových řemenic a tři dřevěné. Poháněla v přízemí umístěný krupník a na mlecí podlaze umístěnou průchodní loupačku a válcovou stolici. Jedna řemenice přenášela pohyb na transmisi v podstřeší. V přízemí se nachází rovněţ spodní hlava dvou výtahů, 118 jeden je i s násypkou a také větrové komory (prachkomory) od savky a od loupačky. Mlecí podlaha mlýnice Mlecí podlaha při návodní zdi je nesena některými staršími prvky mlýnské hranice podsvorními sloupy. Na této podlaze se nachází: 1) dvě obyčejná mlýnská sloţení s násypkou, z nichţ jedno je bez kamenů a druhé s francouzkými kameny o průměru 88 cm slouţící ke šrotování; 2) jednoduchá válcová stolice s litinovými rýhovanými válci značky Josefa Prokopa synové Pardubice s dvojitým zásobníkem, rezervátem; 3) průchodná loupačka s pevným bubnem značky Rob. Kuhnt Öestereich zakoupená Františkem Tenorem (dříve se místo loupačky špicovalo na mlýnských kamenech). Do loupačky vedou spádové trubky od koukolníku z podstřeší a trubky odvádějící kulovatiny bokem do nádoby na mlecí podlaze. Mezi obyčejnými sloţeními se nacházel jeřáb na zvedání a otáčení mlýnských kamenů, který měl dřevěnou šibenici a ţelezné kleště. V současné době je demontován a uloţen na mlecí podlaze. 118 Všechny výtahy ve mlýně jsou korečkové kapsové. 42

44 Zanáška mlýnice Na zanášce stojí savka značky Anton Besser Wien na čištění krupic, pytlovací trubky na mouku od hranolového vysévače, spodní hlava výtahu a násypka na obilí. Je zde i hoblice ponk, na kterém si mlynář vyráběl menší náhradní součástky. Přes toto podlaţí prochází řemen spojující hlavní řemenice. Nachází se zde i demontované dynamo, které ve mlýně pohánělo pět ţárovek. O něco níže pod úrovní zanášky je situována mlecí podlaha. Pohled na násypku a lub kamenného složení a válcovou stolici se zásobníkem zasahujícím až do podstřeší. Foto Jiří Pokorný, Podstřeší nad mlýnicí V podstřeší se nachází, ne zcela obvykle, nízko nad podlahou uloţená transmise s jednou ţeleznou řemenicí (poháněla ţejbro) a s osmi dřevěnými řemenicemi. Koţený řemen na dřevěné řemenici od transmise v přízemí poháněl přes řemenici v podstřeší horní hlavy všech tří výtahů, ţejbro, koukolník triér, hranolové vysévače. Jedna řemenice poháněla savku postavenou na zanášce a druhá dynamo, které bylo umístěno rovněţ na zanášce a je dnes demontováno a uloţeno na nepůvodním místě. Hranolové vysévače s šestibokým motákem jsou dva nad sebou. Nejhořejší je šrotový, potaţený drátěným petivem, pod ním je umístěn šnekový dopravník, který přivádí přesáté melivo do moučného vysévače o třech polích s měnitelnými plátýnky. Do podstřeší zasahuje i dvoukomorový zásobník (rezervát) nad válcovou stolicí. Melivo bylo do příslušné komory přiváděno spádovou trubkou od výtahu. Pokud bylo potřeba plnit druhou komoru, spádová trubka se převexlovala tzn., ţe se její konec přesunul zataţením provázku, který byl ovládán z mlecí podlahy, nad příslušnou komoru, aniţ by obsluha musel do podstřeší chodit. 43

45 Technologický postup mletí Jako většina vesnických vodních mlýnů patří i Tenorův mlýn mezi mlýny periodické, protoţe melivo opakovaně procházelo přes jednu válcovou mlecí stolici. 119 Častou příčinou byly omezené prostory v mlýnici a finanční moţnosti mlynářů. 120 Dovezené obilí se na zádech nosilo na zanášku do 1. patra, kde se sypalo do násypky, odkud jej kapsový (korečkový) výtah dopravil do podstřeší a spádovými trubkami do prvního čistícího stroje, zvaného žejbro. Tento stroj pracoval na principu prosévání obilí. Dvojité síto v dřevěném rámu uváděné strojově do pohybu odlučovalo z obilí prachové částice, zbytky slámy a jiné větší nečistoty. Ţejbro však není schopné odstranit z obilí tzv. kulovatiny, příměsi, mající přibliţně stejnou velikost jako zrno. Obilí tak ze ţejbra padalo přímo do koukolníku, triéru, který má podobu leţatého válce, do jehoţ vnitřní strany jsou vylisovány důlky. Válec se pomalu otáčel a v kulová zrnka koukolu jím byla unášena a vypadávala do středu, kudy prochází ţlábek odvádějící kulovatiny. Zrno zbavené kulovatin vycházelo z koukolníku do spádových trubek a hromadilo se v zásobníku průchodní loupačky. Na válcový plášť loupačky opatřený zdrsněnou plochou se přivádělo vyčištěné zrno a bylo zde zbaveno slupky a klíčků, které by jinak melivo znehodnotily. 121 Takto připravené zrno pak bylo vyneseno kapsovým výtahem do zásobníku válcové stolice s litinovými rýhovanými válci, kde se zrno semlelo, říkali drtilo. Rozlišuje se mletí naplocho, kdy se pod velkým tlakem semílá ječmen a ţito, aby se dosáhlo co nejvíce mouky, a navysoko, kdy se zrno mele nejprve malým tlakem. Získají se tak nejdříve velké částice, krupice a dunsty, které opakovaným mletím za zvyšujícího tlaku se mění na mouku. Mletí obilí se dělí na šrotování, vymílání a domílku. Po hrubém sešrotování obilí na válcové stolici následuje vymílání, kde melivo od válců šlo na hranolové vysévače. Jeden byl šrotový a druhý moučný. Šrot se dále vymílal a na hranolových vysévačích vytříděné krupice a krupičky se čistily a třídily v savce, odkud byl znečištěný vzduch odsáván do prachkomory. Savka třídí částice podle hmotnosti pomocí vzduchu, narozdíl od vysévačů, které částice třídí podle velikosti. Proces mletí se několikrát opakoval, hrubší krupice se vracely několikrát na válcovou stolici a dále se rozemílaly. Z vysévačů a savky se získaly při jednotlivých procesech mouky tzv. pasáţní. K získání jednotné mouky poţadované kvality se pasáţní mouka smíchávala dřevěnou lopatou v dřevěné truhle, moučnici. 119 Sychotínský mlýn je příkladem nejjednoduššího periodického mlýna, který měl jen jednu válcovou stolici. Postup mletí byl takový, ţe se jednotlivé mlynářské meziprodukty chytaly od vysévačů do pytlů nebo do zásobníku a potom se dle charakteru míchaly dohromady a nasýpaly se na další chody. Jeden a tentýţ pár válců byl pouţíván pro celou řadu chodů, coţ značně sniţovalo výkon mlýna a zvyšovalo pracnost. 120 Skladovací moţnosti ve mlýně byly přibliţně sedmkrát menší neţ například ve mlýně v Drnovicích č.p. 70, kde se dalo uloţit aţ 400 q obilí a 300 q mlynářských výrobků. 121 Dříve, kdy ještě nebyla ve mlýně osazena loupačka, se špicovalo zrno se loupalo přímo na mlýnských kamenech. 44

46 Vodní díla na Petrůvce a Úmoří Společným jmenovatelem všech zkoumaných objektů je povodí nevydatného toku. Jeho drobný charakter a značně rozkolísaný průtok během roku znemoţňoval stavbu rozsáhlých objektů zuţitkovávajících energetický potenciál vody jako na nedaleké řece Svitavě. Přesto se stavitelům vodních děl podařilo vhodně vyuţít malý vodní tok a přizpůsobit se náleţitě podmínkám, které svojí drobností přinášel. Nejsloţitější situace byla u vodního mlýna v Petrově, který stál velmi blízko pod pramenem samotného toku. Zde bylo nutné vodu poměrně ve velkém objemu nadrţovat v rybníku, který stál nad mlýnem a z něj se pak regulovaně vedla náhonem na vodní kolo na vrchní vodu, které dokázalo při správném propočtu vyuţít i tento velmi slabý přítok. U vodních technických staveb leţících níţe na toku byla situace poněkud odlišná. Tady se voda na vodní kola na vrchní vodu hnala dlouhými náhony umoţňujícími získat dostatečný spád a před samotným pouštěním na vodní kolo se jen akumulovala v menší nádrţi zvané zástava. S přibývajícím mnoţstvím vody, které Úmoří získávalo ze svých přítoků, bylo moţné u mlýnů budovat i větší počet vodních kol a stavět kromě obilních mlýnů i přidruţené provozy vodních pil. Modernizace provozů znamenala počátkem 20. století ve velké míře nahrazování dřevěných vodních kol turbínami. Na zkoumaném území jsou doloţeny turbíny Bánkiho a Francisovy. Uţ z jejich konstrukčního určení, Bánkiho je výhodnější pro místa s menším průtokem, můţeme lokalizovat místa, kde byly horší i příznivější hydrologické podmínky. O Bánkiho turbíně se uvaţovalo ve mlýně ve Zbraslavci č.p. 27, instalována však byla u mlýna v Touboři č.p. 19 a u pily ve Zbraslavci č.p. 19, kde zuţitkovávala vodu z náhonu, který byl společný s mlýnem č.p. 24. Nedostatek vody na společném náhonu na Petrůvce ve Zbraslavci řešil v minulosti propojovací náhon, kdy před účinností moravského vodního zákona z roku 1870 byl Kamínkovský potok sveden umělým korytem do potoka Petrůvky nad jezem vodního díla č.p. 24, čímţ mělo toto vodní dílo k dispozici bezmála dvojnásobné mnoţství vody na jinak velmi málo vodné Petrůvce. Šlo o významné zvýšení vodní síly, ale nátlakem vlastníka okolních pozemků, Velkostatku Kunštát, bylo umělé koryto zrušeno. 122 Vodní dílo mělo právo odebírat vodu z příslušného toku na základě vodního práva. U sledovaných objektů šlo o nepsané právo trvající z dávné minulosti a úředně zaznamenávané aţ se vznikem vodních knih od 70. let 19. století. Vodní právo zachycovalo, jak vodní dílo vypadá, jak je zřízeno, aby nikomu, kdo by jím mohl být dotčen, neškodilo a v případě sporů se mohlo překontrolovat. Zaznamenávalo služebnosti k dobru vodního díla (zahrnující třeba povinnosti trpět na pozemku sousedícím s náhonem materiál vyhazovaný z náhonu při čištění, trpění jízku, nápustného stavidla, volný přístup k náhonu za účelem revize, obsluhy a udrţování atd.) a 122 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. O existenci propojení náhonů je písemný záznam v technické zprávě vodního díla č.p. 24 ve Zbraslavci z roku

47 služebnosti k tíži vodního díla (např. bylo povoleno zavlaţování polí a luk z potoka, z kterého se brala voda vodnímu dílu). S vodním dílem musel souhlasit i majitel sousedního vodního díla, zejména ten, co leţel pod dotyčnou stavbou ve směru toku, aby nedocházelo ke škodám a nadrţování vody nad úředně povolenou mez a podobně. propojovací koryto Petrůvka Kamínkovský potok Zbraslavec Mapa prvního vojenského mapování z druhé poloviny 18. století zachycuje propojovací kanál Kamínkovského potoka a Petrůvky. Mapa prvního vojenského mapování z let a (rektifikace) 1st (2nd) Military Survey, Section No. 36, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně Ministerstvo životního prostředí ČR [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Velmi problematické bylo, pokud na jednom jezu a náhonu stálo několik objektů vyuţívajících vodní sílu toku. Příkladem mohou být oba vodní mlýny s provozem pil ve Zbraslavci č.p. 24 a 19. Splav a vtok do náhonu udrţovaly stejným dílem oba majitelé. Údrţbu a čištění náhonu od splavu aţ k přepadu do jalového koryta obstarával majitel horního mlýna č.p. 24. Další část náhonu od zmíněného přepadu udrţoval majitel mlýna spodního č.p. 19. Jak bylo jiţ uvedeno v pasáţi věnující se konkrétně objektu č.p. 24, vznikaly problémy s vodou, pokud jeden z mlynářů potřeboval přerušit její přítok. Takováto sloţitá situace nastala v roce 1920, kdyţ na mlýně č.p. 24 osazovali Francisovy turbíny na místo starých vodních kol, kdy bylo nutné přestavět celý prostor lednice. Majitel Jan Hamerský z horního mlýna se dohodl s majitelkou mlýna č.p. 19 Marií Křepelovou, ţe za 46

48 kaţdý den stání jejího provozu ji náhradou semele ve svém mlýně bezplatně 100 kg obilí. Nejčastěji se ale řešilo nepovolené navýšení splávku jalového přepadu, umoţňující nadrţet více vody v zástavě u č.p. 19. Podobně jako roku 1891, si v roce 1937 mlynář Jan Hamerský stěţoval na jeho navýšení, omezující ho ve vyuţívání svého vodního díla. Navýšení splávku vzniklo z potřeby napouštění vody do pokračování náhonu k objektu č.p. 19, jehoţ náhon byl řadu let nečištěn a byl zanesený. Obvykle se takovéto záleţitosti vyřešily dohodou bez sankcí a zásahů úřední komise z vodoprávního úřadu. 123 K stanovení výšky vodní hladiny před jezem se budovaly tzv. hamy. 124 Šlo o druh nivelační značky slouţící při různých opravách jezu, při manipulaci s výškou hladiny, při úpravě a čištění náhonu, aby bylo ustaveno opět správné a úředně povolené vzdutí toku. Proto se k hamu zaměřovalo celé vodní dílo, tzv. se dílo úředně zahamovalo. Zahamování se provádělo v první polovině 20. století např. tím způsobem, ţe v jámě o ploše cm asi 1 m hluboké se obezdil na šířku 15 cm prostor cm na výšku 50 cm a se vyplnil betonem 10 cm pod povrch zdiva a do betonu se osadil ţelezný trn délky 40 cm a profilu mm, jehoţ hlava udávala srovnávací výšku. Na hamu musel být uveden i letopočet zřízení a začáteční písmena majitele. Takto zhotovený celek se přiklopil plochým kamenem a asi ¼ m silnou vrstvou zeminy byl zasypán. Jeho odkrytí mohlo proběhnout jen na povolení vodoprávního úřadu. Poloha hamu byla přesně zaměřena k okolním orientačním bodům, aby jej bylo v případě potřeby moţno nalézt. 125 Kromě hamu bývala fixní značka neboli cejch (opět nějaký ţelezný hřeb) i na budově mlýna (Drnovice č.p. 70). Tento cejch udával nejvyšší dovolený stav vody (vzdutí v náhoně) před pracovním stavidlem přivádějícím vodu na vodní motor, případně udával výšku hladiny v jiné části vodního díla. U řady sledovaných objektů ale tato značka ani nikdy osazena nebyla a zahamování se provádělo aţ během první poloviny 20. století při novém zápise díla do vodní knihy. Ve 20. století se pro mlynáře stal limitujícím faktorem také kontingent, stanovovaný Výsadní obilní společností v Praze a určující mnoţství obilí, které mohl za daný rok semlít. Nejhůře na tom byli ti, kteří měli jen mlynářství bez hospodářství a byli tak závislí na zisku z mletí obilí. V roce 1939 Petr Trávníček z mlýna v Touboři psal na Výsadní obilní společnost: Prosím zdvořile, byste nám kontigent předepsali podle loňského roku a dle vašeho nejlepšího uznání. Jest to menší mlýn úplně bez polí a jsme odkázáni jen na mletí, proto prosím zdvořile, byste nám udělili co možno největší kontigent. Můžeme semleti nejméně 5 vagonů ročně. Všechny mlýny okolo mají také hospodářství, i pilu, a mají proti nám zde o mnoho větší příděl SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. 124 Vodní mlýn a pila ve Zbraslavci měli od roku 1935 dva hamy. Jeden u jezu a druhý pod mlýnem. Na pilíři pily byla jiţ od roku 1892 zřízena kontrolní značka v podobě kříţe. 125 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 556, karton 745, Jabloňany, stavba jezu mlynáře J. Fadrného. Popis hamu dle revizní zprávy vodního díla. 126 NA, fond MlÚ, karton 466, inv. j. 5241, Touboř

49 Velmi těţké bylo pro malé vesnické mlynáře období druhé světové války. Většina menších mlýnů byla úředně zastavena, coţ nejvíce postihlo mlynáře jen s provozem mlýna bez přidruţeného provozu a bez hospodářství. Ti pak měli moţnost ţádat během zavření mlýna o finanční kompenzace. Koncem provozu vodních mlýnů a pil na Petrůvce a Úmoří bylo vládní nařízení z roku 1951, které tyto drobné podniky rušilo a veškeré zásobování obyvatel výrobky z obilí převzaly státní mlýny a zrušením soukromého sektoru odevzdali mlynáři své ţivnostenské listy. V některých objektech byl na krátkou dobu v 50. letech i po jejich uzavření zaveden doplňkový provoz a slouţily jako šrotovníky a míchárny krmiv pro jednotná zemědělská druţstva. Postupnou stabilizací nového typu zemědělského hospodaření a dobudováním všech provozů zemědělských druţstev skončil i tento doplňkový provoz. Ze sledovaných mlýnů a pil došlo po roce 1989 k znovuobnovení pilařské výroby u Antonína Křepely ve Zbraslavci č.p. 19, který pilu po celkové rekonstrukci provozuje dodnes. V 90. letech 20. století také krátce pracovala v Drnovicích č.p. 70 Francisova turbína vyuţívaná k výrobě elektrické energie. Problémy s vodou a další okolnosti však tento zajímavý projekt brzy po svém zrození ukončily. Ostatní objekty byly během dlouhé doby své nečinnosti přeměněny v budovy k bydlení. Z těchto se také vytratily i různé stroje, které pokud byly relativně nové a pouţitelné, byly převezeny do fungujících mlýnů, 127 případně je postupně majitelé odstranily a volné prostory mlýnic byly vyuţity k bydlení. Jedinou výjimkou se stal právě vodní mlýn v Sychtíně č.p. 34, kde poslední majitel Vladimír Tenora ml. neměl potřebu s objektem nějak nakládat. Ve mlýně bydlel sám a svobodný, coţ jej nijak nenutilo k modernizacím, přestavbám, či jiným úpravám a došlo tak ke konzervaci stavby v její autentické podobě. Je dnes opravdu velkou vzácností nalézt takovýto intaktně dochovaný objekt s neporušeným technologickým vybavením včetně zařízení obytných místností. 127 Například technologie z mlýna v Drnovicích č.p

50 Organizace mlynářů a jejich život Specializovaná řemeslná výroba, jakou bylo i mlynářství, měla jiţ od středověku potřebu sdruţovat jejich řemeslníky do různých společenstev. Tak vznikaly i mlynářské cechy, z počátku společné s pekaři, později i samostatné, neboť mlynáři byli zkušenými odborníky nejenom ve mletí různých surovin, ale museli umět tato zařízení i stavět a opravovat. Aby si udrţeli i určité výsady, pracovní a organizační řád, vznikaly po vzoru královských měst tyto cechy i v poddanských městečkách na Boskovicku. Hlavním úkolem cechu byla kontrola práce a výsledných výrobků, výuka učňů a tovaryšů, sociální podpora, organizace jednotlivých zkoušek atd. Archivního materiálu se k mlynářským cechům na Boskovicku příliš nezachovalo. Pod Boskovicemi existoval společný cech mlynářů a pekařů, jehoţ fond obsahuje výuční listy nejstarší z roku 1702, mlynářský pořádek z roku 1759, vysvědčení o chování, potvrzení o tovaryšské práci a nejmladším materiálem je výuční list z roku Zrušením cechů roku 1859 vznikala ţivnostenská společenstva, která sdruţovala ţivnostníky, aby hájila jejich zájmy, po vzoru dřívějších cechovních organizací, jeţ někde ze setrvačnosti stále přetrvávala i dále do druhé poloviny 19. století. Zánik ţivnostenských společenstev nastal v roce Prameny k společenstvu mlynářů v politickém okrese Boskovice se v torzu uchovaly a jsou uloţeny ve Státním okresním archivu v Blansku, v pobočce Boskovice. Kromě dvou knih zápisů ze schůzí z let se zde nachází knihy členů, tovaryšů, pomocníků, učňů, učební smlouvy a kniha podpůrného fondu. Uvedený materiál nebyl doposud badateli nijak vyuţit a zpracován. 128 Skutil, J.: Okresní archiv v Blansku. Průvodce po archivních fondech. Blansko, 1977, s. 233 a další. 129 V roce 1951 bylo státem nařízeno ukončit provoz mlynářských ţivností. Podrobněji k vývoji společenstev viz např. Skutil, J.: Okresní archív v Blansku. Průvodce po archívních fondech. Blansko, 1977, s

51 Společenstvo mlynářů v politickém okrese boskovickém Postavení mlynářů na Boskovicku nebylo v 19. století stejně jako i jinde na Moravě a v Čechách nijak záviděníhodné. Konkurenční levná mouka z Uher byla i na zapadlém venkově ţádanější, neţ domácí. Lidé své obilí prodávali v domnění, ţe mouka z něho není tak kvalitní, coţ sniţovalo poptávku po mletí v českých mlýnech a zisky mlynářů klesaly. Aby české mlýny se starým obyčejným sloţením mohly konkurovat výrobkům z moderních mlýnů, začali své mlýny mlynáři v průběhu konce 19. století velmi rychle modernizovat. Z výše uvedeného přehledu vodních mlýnů na Petrůvce a Úmoří je vidět, ţe i zde pracovaly všechny mlýny, většinou však aţ od 20. století, s válcovými stolicemi. Podle zámoţnosti jich bylo ve mlýně více, v Sychotíně č.p. 34 pouze jedna válcová stolice. To odráţelo i sociální postavení a moţnosti mlynáře, který tak v silném konkurenčním boji aspoň s jednou válcovou stolicí mohl moderně zpracovávat obilné výrobky. Přestavby, které si nová technologie polouměleckého 130 i uměleckého sloţení vyţadovala, však také zvyšovaly ceny výsledných výrobků. Řada mlynářů si na nové stroje půjčila a aby byli schopni své závazky splácet, různými i mezi mlynáři odsuzovanými praktikami si zajišťovali dostatek práce mleli za velmi nízké ceny, sváţeli obilí a jiné, čímţ ubírali práci zase jiným mlýnům. Východisko z této těţké situace skýtalo sjednocení mlynářů do nějakého společenstva, které by tyto problémy řešilo plošně a v kooperaci s ostatními mlynáři ze sousedních oblastí. Pokrokovým mlynářem byl Jan Pařízek z mlýna na Perné u Lysic, který se o sdruţování mlynářů zajímal a se souhlasem některých další mlynářů svolal první schůzi roku 1907 do Lysic. Jak uvádí kniha protokolů ze schůzí, zastoupeni na této první schůzi byli mlynáři z potoka petrovského a toku Černé Hory a Bořitova. Všichni přítomní uznali potřebu zvýšení mzdy, jak mirky tak i ode mletí a stanoveno zvýšení na 12% a 32 aţ 40 haléřů od mletí. Uznána byla potřeba dohodnout se i s mlynáři na řece Svitavě v kraji Boskovicka, aby navrţené změny dosáhly poţadovaného cíle. Ve stejnou dobu se za stejným cílem také sešli mlynáři z mlýnů na Svitavě, a proto bylo ujednáno svolat přípravnou schůzi všech mlynářů z celého Boskovicka. Ta se konala ve dvou termínech 8. a 15. září 1907 ve Skalici nad Svitavou a přítomno bylo celkem 35 mlynářů. Byla mimo jiné přijata zvýšená mlecí sazba na 12% a taktéţ usneseno utvořit pro Boskovicko odborné společenstvo mlynářské. Jako důvod je uváděno, ţe do této doby byli mlynáři roztříštěni po více smíšených společenstvech, čímţ bylo obtíţné se mezi sebou jednotně dohodnout a hájit své zájmy. Do přípravného výboru byli zvoleni Ladislav Jaroš, Josef Jeřábek, Vincenc Jeřábek, František Stenička, Eduard Jabůrek, Jan Pařízek a Vilém Jaroš. Mlynář Ladislav Jaroš ze Zboňku jako předseda výboru obstaral stanovy, odsouhlasil je výborem, u okresního hejtmanství zaţádal o jejich schválení a zasadil se rovněţ o 130 Poloumělecký mlýn není doposud z Boskovicka doloţen, ale lze předpokládat, ţe v zde existoval. 50

52 vyloučení mlynářů ze smíšených společenstev. Následující rok bylo zřízeno samostatné odborové společenstvo mlynářů pro politický okres Boskovice a ustanovující schůze se konala 22. listopadu 1908 v Boskovicích. Řádným předsedou zvolen opět Ladislav Jaroš. Na dalších schůzích byly řešeny různé záleţitosti, např. ţe mlýnský podnik pana Mikeše ve Skalici nad Svitavou je prohlášen za tovární. Veškerá činnost společenstva vedla k organizování mlynářů celého politického okresu Boskovice, a jak je zaznamenáno v knize protokolů, organisování a uvědomění mlynářů [...] se ale pomálu ujímalo a [...] nadšení prvních schůzí mizelo. Zřejmou příčinou bylo zvýšení sazby za mletí uţ tak drahého obilí, coţ způsobovalo rozruch a nevoli u mlečů. Někteří mlynáři na to reagovali sníţením sazby, čímţ způsobili opět zmatek, povaţovaný jinými mlynáři za nekalou soutěţ. Společenstvo nabádalo své členy, aby se drţely usnesení valných hromad, rozesílalo jim dopisy, hrozilo důtkami i kárnými napomenutími. Nedodrţovaní usnesení ze schůzí bylo proti zájmům společenstva, kvůli kterým vznikalo. Určitým zlepšením v rozlehlém Boskovickém okrese mělo být zvolení důvěrníků pro soudní okres Kunštát a Blansko. Po překonání těchto počátečních obtíţí sloţil roku 1911 mlynář Ladislav Jaroš z rodinných důvodů funkci předsedy. V červnu 1912 byl zvolen nový předseda, kterým se stal malomlynář Jan Hamerský ze Zbraslavce. Společenstvo tehdy sdruţovalo 73 členů řádných mlynářů, 16 pomocníků a 15 učňů. Jan Hamerský zastával funkci předsedy aţ do roku 1924, kdy byl zvolen Augustin Novák, mlynář v Lazinově. Pro spor s Františkem Pechem se předsednictví vzdal a jeho funkce se opět ujal Jan Hamerský ze Zbraslavce, který společenstvo vedl aţ do roku Tehdy jiţ byl ale dlouhodobě nemocný a několik let nebyl schopen svolat schůzi. Nakonec valnou hromadu svolal okresní úřad a počátkem roku 1934 byl zvolen předsedou Gustav Jokl, mlynář v Černé Hoře. Hned ze začátku svého působení nechal ještě tentýţ rok schválit do té doby u společenstva neexistující tovaryšské zkoušky. Rovněţ v roce 1934 se započalo s evidencí a zaknihováním vodních děl dle zákona z roku Narůstající obilní monopol, kdy různé vyhlášky a nařízení byly publikovány předsedou, který tak musel častěji svolávat informační schůze, později i několikrát týdne rozesílat členům společenstva oběţníky s novými informace, stalo se vedení společenstva obtíţnější. Vzniklo totiţ v počátku monopolu Ústřední druţstvo pro nákup a prodej a druţstvo velkomlýnů v čele s jednatelem ing. Holanem. Mnohý mlynář bude do smrti pamatovati na jednání tohoto představitele velkomlýnů, když se pak stanovily kontingenty obchodního a námezdního mletí..., poznamenal předseda do protokolní knihy společenstva. V roce 1935 byla zřízena kontingentace obchodního a námezdního mletí, coţ mnohým malým mlýnům příliš nevyhovovalo, protoţe kontingenty byly vyměřované dle skutečně zaplacené daně z obratu, která u malých mlýnů nebyla vysoká. 51

53 K roku 1936 bylo Společenstvo mlynářů politického okresu boskovického největším na Moravě: sdruţovalo 76 mlýnů 6 šrotovníků, 2 mlýny větrné, 3 mlýny jen s motorovým pohonem, 30 pouze vodních a ostatní smíšené. 131 Velký rozruch a nepochopení u mlynářů vyvolaly smlouvy sjednané s Výsadní obilní společností v roce Proti těmto smlouvám byly svolávány četné schůze a nabádaly mlynáře, aby tyto smlouvy nepodepisovali, vrátili je nepodepsané zpět atd. Mlynáři jiţ nechtěli o nařízeních obilní společnosti slyšet, a tak si 14. února 1937 zvolili nového předsedu Eduarda Jaroše ze Svitávky. Tento stav však neměl dlouhého trvání a zlomení odpůrci ţádali Gustava Jokla z Černé Hory, aby opět převzal funkci předsedy společenstva, coţ se také v roce 1938 stalo. Za jeho předsednictví byl odhlasován zákaz přijímat a vydávat melivo ve mlýnech v neděli. Bývalo to tak, že třeba mlýn celý týden neměl práci, ale v neděli, kdy mělo dělnictvo volno, býval velký nával. V roce 1939 byli jmenováni Gustav Jokl z Černé Hory, František Pecl z Rozstání a Vladimír Jaroš z Jevíčka jako zástupci společenstva do odborné komise při Mlynářském ústředí v Praze. Nařízením Zemského úřadu v Brně byl v roce 1940 přidělen k Mlynářskému společenstvu politického okresu boskovického (zahrnující soudní okresy Boskovice, Blansko a Kunštát) nově i soudní okres Jevíčko s 18 mlýny a šrotovníky. Následující rok byla přidělena k politickému okresu Boskovice i část soudního okresu Poličky s 11 mlýny a šrotovníky. Společenstvo tak mělo celkem 100 mlýnů, 2 z nich tovární (Mikeš Skalice nad Svitavou a Salm Blansko). V roce 1941 zřídilo společenstvo s velkou námahou na povolení Zemského úřadu v Brně i podpůrný fond společenstva. Nejen, ţe společenstvo určovalo mlynářům ceny, za které budou obilí mlít, ale také se vyjadřovalo k rozšíření výroby mlýna. Pokud mlynář uvaţoval o modernizaci či jiné změně ve mlýně, musel vţdy poţádat společenstvo o schválení. V zápisech ze schůzí se objevují zprávy, jestli mohou být například vyměněny kameny za válcové stolice. Povolení bývalo vydáváno, ale nesmělo dojít novým strojem ke zvýšení výkonu. Společenstvo mělo na starosti také mlynářské učně. Volilo zkušební komisaře, kteří učně zkoušeli a vydávalo jim výuční listy. Vládním nařízením č. 101/42 Sb. se od roku 1943 hlásili všichni učňové k zápisu u Obchodní a ţivnostenské komory v Brně, kde taktéţ skládali zkoušky. 131 Československé mlynářství Praha, [1936], s

54 Z knihy protokolů ze schůzí se můţeme dovědět, jak se obilí vymílalo, kdy se z 1q obilí namlelo určité mnoţství mouky. Podrobněji o tom následující tabulka: 132 rok pšenice (%) žito (%) ječmen (%) 1939 a dříve obchodní mletí i více 65 i více 1942 po ţních i více 83 Nařízené nové vymílání vyţadovalo patřičný technologický postup, aby se ze 100 kg pšenice vyrobilo 20 kg pšeničné hrubé mouky typu 550 včetně 3 kg krupice, 45 kg pšeničné mouky typu 1050 a 29 kg mouky chlebové typu 3500, celkem tedy 94 % mouky, 3 % promelku a 3 % odpadu (omelku). Na schůzích byli mlynáři poučováni, jak mají obilí přebírat, čistit, ţe si mají správně seřídit stroje, aby byl celý technologický postup co nejhospodárnější. Hlavně se upozorňovali mlynáři z malých mlýnů, aby technologický postup mletí správně dodrţovali a hlavně, ţe kaţdý mlynář, pokud chce udrţet svůj mlýn v chodu, aby doplňoval stroje a obnovoval vybavení mlýna. Nové postupy tak kladly velké poţadavky na vybavení mlýnů a na znalosti mlynářů. Nařízení procenta vymílání bylo konkrétně stanovováno pro různé účely a bylo nutné je dodrţovat k zajištění plánované stejnoměrné schopnosti zásobování republiky moukou, protoţe mlynáři byli upozorňováni, ţe i od rolníků jedoucích z mlýnů budou odebírány vzorky pro kontrolu a v případě nedodrţení vymílání bude příslušný mlýn uzavřen a mlynáři odebrán ţivnostenský list. Gustav Jokl stál v čele společenstva aţ do jeho zániku v roce 1946, kdy výměrem Zemského národního výboru ze dne 1. října 1946 bylo společenstvo mlynářů v Boskovicích zrušeno a její členové byli přičleněni ke Společenstvu mlynářů v Brně SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond Ţivnostenské zájmové organizace okresu Blansko, Společenstvo mlynářů, inv. č. 1 - Kniha protokolů o schůzích. 133 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond Ţivnostenské zájmové organizace okresu Blansko, Společenstvo mlynářů, inv. č. 2 - Kniha protokolů o schůzích. 53

55 Život ve sledovaných vodních mlýnech Fenomén vesnických vodních mlýnů a tradičního ţivota na nich patří v našich zemích jiţ více jak půl století k zaniklému jevu osobité kultury určité vesnické vrstvy lidí. K rekonstrukci poměrů, jak se na vodních mlýnech ve sledované oblasti ţilo, byly vyuţity dotazníkové výzkumy zachycující u informátorů povětšinou skutečnosti z první poloviny 20. století, končící uzavřením mlýnů počátkem 50. let. 134 Běţný ţivot ve mlýně se nijak zvlášť nelišil od ţivota jiného obyvatele příslušné vesnice. Velmi záleţelo na velikosti vodního mlýna a celé výrobní jednotky. Na menších potocích stály i mlýny jen s drobných či ţádným hospodářství, a jejich majitelé byli existenčně přímo závislí na provozování mlynářské ţivnosti. Povětšinou ale šlo o významné stavby vesnice, kde mlynáři měli ještě ke svému mlýnu nějaké hospodářství a v řadě případů i jiný přidruţený provoz. Například ve 20. století byla u vodních mlýnů ve Zbraslavci č.p. 19 a 24 pila. V Drnovicích č.p. 13 v letech fungovala při mlýně pekárna. Pekl se v ní pouze chleba (rohlíky ne) pro obyvatele Kunic, Lhotky a části Drnovic. Lidé si dodávali na chleba vlastní mouku, případně se peklo i z mlynářovy mouky. V pekárně pracoval pekař Jan Vlach z Drnovic, který byl zaměstnancem mlynáře Jana Miholy a obstarával sám celý její provoz. Mimo této pekárny pracovaly v obci ještě další dvě. V 19. století byla situace na mlýnech podobná. Provoz pily měl mlýn v Drnovicích č.p. 13 a tehdy panský mlýn v Sychotíně měl rovněţ pekařskou výrobu. Ve velké světnici v přízemí byla pec s pekárnou, kde zaměstnanec mlynáře nebo majitele mlýna pekl chleba pro vrchnost. 135 Velmi sloţitou situaci musel mít i mlynář na vodním mlýně v Petrově č.p. 28, který leţí hned nedaleko pod prameništěm Petrůvky. Situaci řešil náhradním přírodním pohonem, kterým v této době byl vítr. Vlastnil větrný mlýn u Sulíkova, čímţ si mohl vypomáhat jako větrný mlynář. Sociální postavení mlynáře a mlynářky v rámci venkovské komunity velmi dobře odráţel i způsob, jak byli ostatními obyvateli oslovováni. Mlynáři se říkalo pantáta či panotec, mlynářka byla panímáma. Takovéto oslovení bylo běţné na větších mlýnech, naopak třeba u takového vodního mlýna v Sychotíně č.p. 34, který ač svými výkony na počátku 20. století srovnatelný i s mlýny okolními, neměl nijak velké hospodářství a od roku 1908 jej vlastnila po zakoupení od vrchnosti mlynářská rodina Tenorů. Mlynáře pak lidé oslovovali jen pane Tenoro. 134 Nejstarší dotazník z roku 1989 mapuje mlýn Hamerských ze Zbraslavce č.p. 24 (archiv ČNS, dotazník s názvem Etnografický průzkum vodních mlýnů 2. a 3. část, č. j. 86/89). Stejný dotazník rozšířený o některé nové otázky (např. o otázku zaměřenou na technologický postup mletí) byl vyplněn v rámci provedeného výzkumu při zpracovávání této bakalářské diplomové práce u pamětníků z vodních mlýnů v Drnovicích č.p. 11 a v Sychotíně č.p. 34. Pro větší mnoţství srovnávacího materiálu byl vyuţit i další dostupný dotazník z archivu ČNS z vodního mlýna v Doubravici nad Svitavou z roku 1988 (archiv ČNS, dotazník s názvem Etnografický průzkum vodních mlýnů 2. a 3. část, č. j. 521/88). Na vodním mlýně v Doubravici nad Svitavou byl mlynářský rod Fadrných, který pocházel z Jabloňan č.p Podle výpovědí Zdeňky Cvrkalové. 54

56 Mlynáři na venkově byli povětšinou váţenými osobami, kteří se i po čas nouze snaţili lidem pomáhat. 136 Ve válečných letech mnohdy nasazovali své ţivoty a pod hrozbou sankcí i holého ţivota obyvatelům semílali načerno obilí a jakkoliv to bylo moţné, snaţili se pomáhat. Byli autoritami a obvykle v obci zastávali funkci radních i starosty, a to i po řadu let a po několik generací (rod Hamerských ve Zbraslavci č.p. 24). Provoz mlýna vedl mlynář, který míval k pomoci nějakého dalšího vyučeného mlynáře. O chod domácnosti a hospodářství se starala mlynářka, která v případě potřeby mohla zastoupit ve mlýně i mlynáře, běţně však byla kvůli obstarávání hospodářství i sluţka a další čeleď. Počet pomocníků mlynáře býval různý a závisel na výrobní kapacitě mlýna a různil se i během doby. Podle sčítacích operátů z let 1890 a 1900 byl ve mlýně č.p. 34 v Sychotíně k mlynáři na pomoc nějaký mlynář pomocník nebo učeň. V roce 1920 mlýn provozoval Vladimír Tenora st. sám, o hospodářství se starala matka a o domácnost sluţka. 137 Později, ve 30. letech 20. století, kdyţ měl Vladimír Tenora st. uţ větší dceru Zdeňku, dokázala jej ve mlýně při mletí podle potřeby zastoupit i ona, a kdyţ se začal jeho syn Vladimír učit mlynářem v jeho mlýně ve 40. letech, pomáhal mu s mlynářstvím i on. V Drnovicích č.p. 13 byl během druhé čtvrtiny 20. století vţdy nějaký učeň a stárek. Pokud byl učeň jeden, byl ještě mládek. Mlynářská chasa byla placena mlynářem, učňové dostávali kaţdý týden nějaké kapesné. V Drnovicích spávala mlynářská chasa pohromadě v šalandě vedle světnice mlynáře a mlynářky. V letech byli ve mlýně u Hamerských ve Zbraslavci čtyři mlynářští. Jedlo se vţdy u jednoho stolu společně, bez rozdílu, jako jedna rodina s mlynářem v čele stolu. Mnoţství chasy záviselo na objemu obilí, které mlýn během roku semílal. Učni se přímo nesháněli. Projevovali o učení na konkrétním mlýně sami zájem a při nástupu do učení sepisoval mlynář s otcem učedníka smlouvu, která obsahovala tříletou učební dobu a podmínky bydlení a stravování. Zprvu učeň vykonával jen pomocné práce, do deseti hodin práce denně, postupně se učil celému mlynářskému řemeslu a obsluze strojů. Po třech letech skládal odbornou zkoušku, kterou potvrzoval předseda mlynářského společenstva. Po vyučení se z učedníka stal mládek. Po delší době, asi po 30. roku věku se z něho stával stárek, který míval uţ i svoji rodinu a býval trvalým zaměstnancem mlýna řadu let. Pracovním oblečením mlynáře a jeho pomocníků býval ve 20. století starší horší plátěný oblek světlé barvy a vţdy bílá čepice s kšiltem. Na nohou byly obyčejné boty baťovky. Oblíbené bylo u mlynářů kouření. Drnovický Jan Mihola kouřil virţinky, Vladimír Tenora st. měl rád fajfku. Stejně jako i dnes, našli se i mlynáři nekuřáci. 136 Například moje babička, Květoslava Tajovská, rozená Smékalová (* ) byla na Gymnáziu v Boskovicích spoluţačkou Věry Řezníkové, rozené Miholové (*1924) ze zkoumaného mlýna v Drnovicích č.p. 13. Jednou byla spoluţačkou pozvána na návštěvu do mlýna, ale nejela tam. Nebyla přímo ze selské rodiny a neměla vhodné sváteční šaty, které by se k návštěvě mlynářské rodiny hodily. 137 SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond OÚ Boskovice - dodatek, sčítání obyvatel Sychotín, r. 1921; inv. č. 738, sčítací operát Sychotín, r. 1890; inv. č. 739, sčítací operát Sychotín, r

57 Mleči do mlýna jezdili z okolních i vzdálenějších obcí. Podle informátorů si příliš mlýny nekonkurovaly, měly své oblasti, obce, z kterých k nim jezdili stálí zákazníci. Do Jabloňan č.p. 11 jezdili mleči aţ z Tišnovska. 138 Obzvláště byla tato rajonizace dodrţována za druhé světové války, kdy ke kaţdému mlýnu podle uděleného kontingentu byly přiřazeny konkrétní obce. Obilí se běţně ve 20. století do mlýna přivezlo a mleči si hned hotové mlynářské výrobky odváţeli. Nečekalo se na semletí, protoţe většinou vzkázali dopředu mlynáři, co budou chtít a on to v předstihu nachystal. Pouze kdyţ se šrotovalo, čekávalo se a mleč vyčkával v šalandě nebo v případě, ţe se dobře znal s mlynářovou rodinou, šel se podívat za panímámou. Za mlynářské výrobky se platila pevná sazba stanovovaná mlynářským společenstvem a platilo se i něco navíc, jako spropitné. Největší nápor mlečů byl po ţních a na podzim, kdy se mlelo, pokud byl dostatek vody, i přes noc. Provoz mlýna ale nebyl celoroční. Bývalo období v létě, červen nebo červenec, kdy i pro nedostatek vody se mlýn přede ţněmi pravidelně asi na měsíc úplně zastavil. Tento čas mlynář vyuţíval k údrţbě strojního zařízení, k čištění mlýnice, zásobníků, vyhazoval bahno z náhonu a prořezával stromy kolem něj, případně opravoval i stavidla a jezy, aby během mlecí sezóny dělal na mlýně jen nejnutnější opravy. Pokud měl mlýn staré kameny na šrotování, křesaly se během této pauzy a pak ještě i několikrát ročně, podle provozu. U Tenorů v Sychotíně křesání probíhalo třikrát ročně. Během sezóny se ve mlýně nemlelo o nedělích a o svátcích. S nástupem uměleckých mlýnů a nahrazováním dřevěných převodových soukolí novými kovovými převody, ubývalo práce i sekerníkům. Kdyţ byla nahrazena i vodní kola za turbíny, nebylo jejich práce na většině mlýnů zcela potřeba poněvadţ opravy strojů prováděly odborné firmy a jejich řemeslo zaniklo. V dobách, kdy ještě chodili po mlýnech krajánci, bývali na mlýny zváni v případě potřeby různými poštovními vzkazy i osobní domluvou. Ve mlýně jim byla přidělena vlastní světnička a v ní bydleli aţ do doby, neţ dílo dokončili třeba čtrnáct dní, či měsíc. Pracovali sami nebo mívali pomocníky. Do Zbraslavce k Hamerským chodil ještě po druhé světové válce starší sekerník jménem Bursa, který pak brzy zemřel. I on často zavítal do Sychotína č.p. 34, kam chodili i jiní sekerníci jménem Hořínek a Trávníček. Po mlýnech putovali od jara do podzimu po vodě i proti vodě krajánci, kteří se ve mlýně zastavovali jen na jeden nebo dva dny, ze známosti, za prací, nebo i jen tak, kdyţ měli nějaký mlýn po cestě. Byli to různí mlynářští nejen z blízkého okolí, ale i ze vzdálenějších krajů. 139 Většinou to byli starší mlynáři nad padesát let, kteří neměli svůj vlastní mlýn a obcházeli své známé mlynáře. Do mlýna v Sychotíně č.p. 34 chodili ve 30. a 40. letech 20. století krajánci jménem Staněk, Lazar, Šimůnek nebo Langer. Obyvatelé mlýna se často na některé krajánky těšili. Během druhé světové války bylo krajánkování zakázáno, po válce začali krajánci po mlýnech opět chodit a tento způsob ţivota potulných mlynářů zanikl definitivně s ukončením provozů mlýnů na počátku 50. let 20. století. Kalendářní a rodinné zvyky byly ve mlýnech stejné, jako v jiných domácnostech příslušné obce a regionu. O Vánocích se na Štědrý den drţel půst, na oběd byla jen zelná po- 138 Podle Antonie Fadrné jezdili mleči aţ z obce Strhaře a Broumova na Tišnovsku. 139 Na mlýn v Drnovicích č.p. 13 chodil krajánek aţ z jiţních Čech. 56

58 lévka, k večeři byl kapr nebo pstruh, vánočka s medem, závin, ovoce a čaj. Před večeří, které se účastnila i mlynářská chasa, se pantáta se všemi pomodlil a vzpomněl zemřelých v rodině. U nastrojeného stromečku se dávaly dárky, nějaké drobnosti a oblečení. Během večera se zpívaly běţně známé vánoční koledy. Na sv. Štěpána dostávala mlynářská chasa výsluţku a aţ do Nového roku měla volno. Na Nový rok bylo zvykem ve mlýně ve Zbraslavci č.p. 24 podat hospodáři kalhoty ještě dříve, neţ vstal z postele; on pak musel přinést ţenám na oplátku nějakou pozornost, sladké rosolky. V Drnovicích č.p. 13 nosila kalhoty klukům děvčata jiţ na sv. Štěpána a na Nový rok oni podávali ţenám sukně. Na svátek tří králů chodívali koledníci a psávali nad dveře K+M+B a příslušný letopočet. Nápis měl ochrannou funkci domu a nechával se aţ do příštího roku, neodstraňoval se. Například i dnes je takovýto nápis na posuvných vratech pily ve Zbraslavci č.p. 19. Starodávný zvyk byl dodrţován při pohřbu mlynáře. Pohřeb býval vypravován z domu smutku tak, jako i jinde ve vesnici: Neboţtík se loučíval s domem při vynášení rakve z domu se třikrát kleplo o práh dveří nebo se s rakví udělal ve dveřích pohybem nahoru a do stran pomyslný kříţ. Jediné, v čem se lišil bylo, ţe se při vynášení rakve, před mlynářovou poslední cestou na hřbitov, na prázdno spouštěl vodní mlýn. V Drnovicích č.p. 13, kdyţ umřel v roce 1954 poslední mlynář Jan Mihola, byla rakev vystavena před budovou mlýna. Sice byl jiţ mlýn úředně zastaven a nemlel, ale kdyţ začal smuteční obřad, naposledy se ještě spustil. Podle dcery a pamětnice Věry Řezníkové nejel mlýn naplno, násypky nad válcovými stolicemi byly prázdné a jejich zvonky zvonily na rozloučenou svému mlynáři. Pak se rakev ve smutečním průvodu nesla aţ na hřbitov. Tento zvyk úplně zanikl zrušením vybavení mlýnů, a tak většina posledních mlynářů, kteří zemřeli aţ ve druhé polovině 20. století, jiţ měla pohřeb bez spouštění vodního mlýna. 57

59 Závěr Bakalářská diplomová práce se věnuje tématu vodních děl na potoce Petrůvka a Úmoří s hlavním zaměřením na Tenorův vodní mlýn v Sychtíně č.p. 34. Cílem bylo přiblíţit konkrétní technické stavby vodních mlýnů a pil a ukázat na příkladě jednoho povodí od konce 19. století probíhající technologickou modernizaci vodních mlýnů, nezbytnou k zajištění další konkurenceschopnosti těchto provozů na trhu. Byla snaha zachytit i informace z 20. století o mlynářských rodinách, které celou situaci mlynářského řemesla dokreslovaly. Při archivním i terénním výzkumu se ukázalo, ţe jde o velmi rozsáhlou problematiku, kde se ne vţdy podařilo ke konkrétním otázkám nashromáţdit dostatek materiálu, aby jej bylo moţné kvalitně zhodnotit. Regionální význam této práce spočívá zejména v zachycení vzpomínek na ţivot mlynářských rodin ve zkoumaných objektech, včetně postihnutí přidruţené výroby k samotnému mlýnu. Při výzkumu byla snaha zachytit dochované specifické názvosloví jednotlivých předmětů a zařízení ve mlýně. To se podařilo jen z části, protoţe opravdoví mlynáři a stavitelé těchto zařízení ve zkoumané oblasti jiţ neţijí a mlynářské názvosloví se v pamětích informátorů dochovalo útrţkovitě. Poznatky získané z vodních děl na Petrůvce a Úmoří ukázaly, ţe dnes jediný dochovaný vodní mlýn v Sychotíně č.p. 34 je opravdu ojedinělou technickou stavbou širokého regionu s kompletním zařízením periodického válcové mlýna, které dokumentuje vývojovou linii starých českých mlýnů a jejich modernizaci v umělecké mlýny s válcovými stolicemi. V době, kdy většina vodních děl, zejména vodních mlýnů, zavřených počátkem 50. let 20. století byla přebudována na rekreační objekty i objekty k bydlení bez výrobní funkce a z objektů bylo odstraněno technologické vybavení, je nejvíce nutné stavby těchto provozoven mapovat a cenné příklady přísně chránit jako kulturní dědictví. 58

60 Resumé Bakalářská diplomová práce s názvem Vodní díla na Petrůvce a Úmoří Příspěvek k poznání mlynářství na západní Moravě s hlavním zaměřením na Tenorův vodní mlýn v Sychotíně u Kunštátu mapuje vodní díla a jejich historii na dvou potocích západní Moravy. Velká část práce je věnována vodnímu mlýnu v Sychotíně č.p. 34, ve kterém se dodnes dochovalo kompletní vybavení mlýna a upozorňuje na jeho ojedinělost nejen v rámci zkoumaného regionu. Osudy a ţivot majitelů těchto objektů dokresluje kapitola věnující se mlynářským organizacím a samotnému ţivotu mlynářů ve 20. století. Práce je zaloţena hlavně na studiu archivních materiálů a terénním výzkumu. Zkoumanou problematiku dokumentují rozličné materiály a fotografie v příloze práce. Summary Bachelor s dissertation work entitled Waterworks located on Petrůvka and Úmoří streems Contribution to the knowledge of the milling industry in western Moravia with main focus on the Tenora s watermill in Sychotín near Kunštát maps waterworks and they history on two streams of western Moravia. Much of the work is focused to water mill No. 34 in Sychotín, which still preserved the entire mill equipment and notes its unique not only within the investigated region. One chapter illustrates fates and life of the owners of these buildings and also documents miller s organization in the district Boskovice in the 20th century. The work is mainly based on the study of archive materials and fieldwork. The issue documented the various material and photos in the appendix. 59

61 Prameny a literatura Archivní prameny Moravský zemský archiv (zkratka: MZA) fond D9, indikační skici, mapa č. MOR [A04D] Národní archiv (zkratka: NA) fond MlÚ, karton 460, inv. j. 5192, Zbraslavec 24 fond MlÚ, karton 461, inv. j. 5198, Jabloňany 11 fond MlÚ, karton 461, inv. j. 5201, Drnovice 70 fond MlÚ, karton 462, inv. j. 5206, Zbraslavec 27 fond MlÚ, karton 465, inv. j. 5234, Sychotín 34 fond MlÚ, karton 466, inv. j. 5241, Touboř 19 (MlÚ Mlynářské ústředí) Státní okresní archiv Blansko, pobočka Boskovice (zkratka: SOkA Blansko, pob. Boskovice) fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Fr. Findejs - rozsah vodního oprávnění fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Jan Mihola - vodní dílo fond ONV Boskovice, inv. č. 556, karton 745, Jabloňany, stavba jezu mlynáře J. Fadrného fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoku Petrůvce a výměna vodního kola za turbínu fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba vodní turbíny ve mlýně A. Křepely fond OÚ Boskovice - dodatek, sčítání obyvatel Sychotín, r fond OÚ Boskovice, inv. č. 738, sčítací operát Sychotín, r fond OÚ Boskovice, inv. č. 739, sčítací operát Sychotín, r fond Ţivnostenské zájmové organizace okresu Blansko, Společenstvo mlynářů, inv. č. 1 - Kniha protokolů o schůzích fond Ţivnostenské zájmové organizace okresu Blansko, Společenstvo mlynářů, inv. č. 2 - Kniha protokolů o schůzích fond Ţivnostenské zájmové organizace okresu Blansko, Společenstvo mlynářů, inv. č. 3 - Kniha členů 60

62 Archiv České národopisné společnosti (zkratka: archiv ČNS) dotazník s názvem Etnografický průzkum vodních mlýnů 2. a 3. část, č. j. 521/88 dotazník s názvem Etnografický průzkum vodních mlýnů 2. a 3. část, č. j. 86/89 Soukromé archivy (pozn. nejsou součástí státní archivní správy České republiky) Archiv rodiny Marie Oldřichové, Svitávka Archiv rodiny Fadrných, Jabloňany Archiv rodiny Findeisů, Drnovice Mapy Geologická mapa ČR, list Boskovice, 1: , Ústřední ústav geologický, Literatura Bartoš, J. Schulz, J. Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech Ostrava, 1976, sv. V. Československé mlynářství Praha, [1936]. Doubek, J.: Nové poznatky o technologickém vybavení větrných mlýnů v ČR. Hasačert. Zpravodaj sekce Větrné mlýny při kruhu přátel TMB. 2008, č. 4, roč. III., s Hertík, E.: Mlynářství. Stručný nástin vývinu mlýnů obilních a nynějšího jejich strojního zařízení. Praha, [1890]. Karas, J.: Mlynářství a stavba mlýnů. Díl I. Obilí, jeho nemoci, plevele, škůdci a zpracování. Praha, Karas, J.: Mlynářství a stavba mlýnů. Díl II. Čištění obilí a stroje k němu. Praha, Karas, J.: Mlynářství a stavba mlýnů. Díl III. Mlecí stroje. Praha, Knies, J.: Boskovský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, Lehovec, A.: Učebnice praktického mlynářství. Praha, Matějek, F.: Lánové rejstříky brněnského kraje z let Brno, Sborník referátů ze semináře Vodní mlýny. Okresní muzeum ve Vysokém Mýtě Vysoké Mýto, Seznam a mapa vodních děl republiky Československé. Stav koncem roku Sešit 13. Praha,

63 Skořepa, H. (ed.) a kol.: Přírodní poměry na Boskovicku. Vlastivěda Boskovicka. Boskovice, 2008, svazek 1. Skutil, J.: Místopisný slovník obcí okresu Blansko. Blansko, Skutil, J.: Okresní archív v Blansku. Průvodce po archívních fondech. Blansko, Štěpán, L. Křivanová, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha, Štěpán, L. Urbánek, R. Klimešová, H. a kol.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha, Tenora, J.: Kunštátský okres. Vlastivěda Moravská. Brno, Urbánek, R. Hácová, H.: Mlýn čp. 35 v Písečné. Poslední zdejší svědek vodního mlynářství. Vysoké Mýto, Rukopisy Švancarová, J.: Historie Sychotína do roku Sychotín, Internetové zdroje Císařské otisky stabilního katastru obcí Petrov, Sychotín, Kunštát, Zbraslavec, Drnovice a Jabloňany z roku 1826, [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Drnovice č.p. 70, Findeisův mlýn, [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Kunštát a okolí, [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Mapa prvního vojenského mapování z let a (rektifikace) 1st (2nd) Military Survey, Section No. 36, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně Ministerstvo ţivotního prostředí ČR [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < 62

64 Informátoři Cvrkalová Zdeňka, rozená Tenorová, * 1921, Svitávka Hamerský František, *1941, Zbraslavec č.p. 24 Havlíček Jaroslav, *1957, Petrov č.p. 28 Fadrná Antonie, * 1932, Jabloňany č.p. 11 Findeisová Jana, rozená Kubínová, datum narození nezjištěno, Drnovice č.p. 70 Křepela Antonín, *1947, Zbraslavec č.p. 19 Oldřichová Marie, rozená Cvrkalová, *1950, Svitávka Řezníková Věra, rozená Miholová, *1924, Drnovice č.p

65 Seznam příloh Příloha map, technických plánů a fotografií vodních děl Petrov č.p Příloha 1 Mapa císařského otisku stabilního katastru Petrova z roku 1826 s budovou vodního mlýna s akumulačním rybníkem na parcele č Příloha 2 Stodola a obytné budovy zemědělské usedlosti. Hlavní patrová obytná budova byla po poţáru starého vodního mlýna ve 20. letech 20. století nově postavena pro vodní mlýn, ale mlynářský provoz v ní nebyl nikdy obnoven Příloha 3 Místo, kde dříve stála hráz akumulačního rybníka. Vlevo za hlavním korytem potoka je patrný počátek náhonu Příloha 4 Bývalý náhon. V pozadí areál budov vodního mlýna Příloha 5 Patrová obytná budova z roku 1926 ze strany návodní zdi Příloha 6 Celkový pohled na areál Sychotín č.p Příloha 7 Mapa císařského otisku stabilního katastru Sychotína z roku Šipkami je označena stavba bývalého vodního mlýna a pily u domu č.p. 12 a objekt vodního mlýna č.p Příloha 8 Celkový pohled na dům č.p. 12 s novou polygonální přístavbou (vlevo za stromem). Na dům těsně navazuje starší roubený objekt nesoucí dnes č.p Příloha 9 Dřevěný štít roubeného objektu č.p. 5. Na štítě jsou patrné zbytky obílené plochy a červených lišt kryjících spáry desek Sychotín č.p Příloha 10 Svatební fotografie před mlýnem. První čtvrtina 20. století (asi 1920). 72 Příloha 11 Ateliérová fotografie mlynáře Vladimíra Tenory (*22. července 1886 v Petrově 12. července 1967 v Sychotíně) Příloha 12 Vývěsní štít na budově válcového mlýna č.p. 34 v Sychotíně s firmou Vladimíra Tenory. S dlouhou fajfkou stojí mlynář Vladimír Tenora, uprostřed dcera Zdeňka (*17. března 1921, provdaná Cvrkalová) a vlevo manţelka Aneţka (*17. října května 1961). Kolem poloviny 30. let 20. století Příloha 13 Vpravo Vladimír Tenora (* ). Asi 60. léta 20. století Příloha 14 Mlynář Vladimír Tenora starší se synem Vladimírem (*2. února července 2007). Konec 30. let 20. století Příloha 15 Bratranci MUDr. Karel Tenora a poslední sychotínský mlynář Vladimír Tenora přezdívaný Mik (* ). Devadesátá léta 20. století Příloha 16 Zbytky konstrukce splavu na Petrůvce u začátku mlýnského náhonu.. 75 Příloha 17 Budova mlýna s částečně roubeným patrem v hliněném kožichu. Foto Jiří Pokorný, Příloha 18 Vyústění výfuku od spalovacího motoru, který stál v mašinhauzu. Značně narušená přístavba byla strojovnou parního stroje Příloha 19 Vstupní dveře bývalé strojovny s negativní řezbou Příloha 20 Pruské placky klenuté do pasů a kamenný ţlab ve chlévech Příloha 21 Značka s kulminací povodně na venkovní zdi chlévů Příloha 22 Pohled na mlýn z Mlýnské ulice Příloha 23 Obvodové zdi bývalé strojovny parního stroje Příloha 24 Průčelí a návodní zeď vodního mlýna se zbytky zdí lednice Příloha 25 Vstup do lednice, 2. polovina 20. století Příloha 26 Zřícená čelní zeď lednice Příloha 27 Návodní zeď s torzem hřídele vodního kola. Vpravo je patrný záklenek zazděného prostupu na druhou hřídel vodního kola

66 Příloha 28 Odlívaný lopatkovitý čep hřídele zajištěný třemi zděřemi a dřevěný zbytek loţiska z trnovníku akátu Příloha 29 Původně černá kuchyně v přízemí mlýna slouţící jako průchod z mlýnice do velké světnice Příloha 30 Pozůstatek niky dýmníku v bývalé černé kuchyni, kde byly i obsluhovací otvory pece, která stála v sousední velké světnici Příloha 31 Velká světnice v přízemí mlýna Příloha 32 Komora vedle světnice v přízemí mlýna Příloha 33 Obytná světnice zvaná téţ šalanda v patře mlýna Příloha 34 Obytná světnička v patře mlýna slouţící jako kuchyň Příloha 35 Přízemí mlýnice s mlýnskou hranicí, hlavní transmisí a schody na mlecí podlahu. Zcela vlevo nahoře je vidět část tzv. prachkomory Příloha 36 Bedněný prostor tzv. mašinhauzu, kde býval umístěn pomocný dieselový motor Příloha 37 Za litinovou řemenicí leţí na zemi zbytky bubnového krupníku. Vpravo je násypka kapsového výtahu Příloha 38 Podkolí s čelním palečným kolem (úplně vlevo) s převodovým zařízením pohánějícím mimo vodorovných hřídelí i svislou hřídel kamenného sloţení Příloha 39 Původní výzdoba mlýnské hranice starou dřevěnou formou na perník s motivem kapra Příloha 40 Od 60. let 20. století zdobí interiér mlýnice polychromovaná dřevěná plastika sv. Kristýny pocházející z jiného rušeného mlýna Příloha 41 Obyčejné kamenné sloţení na mlecí podlaze Příloha 42 Mlecí podlaha s druhým obyčejným sloţením, válcovou mlecí stolicí s tzv. rezervátem a v pozadí v zadu za ní stojí loupačka na zrno Příloha 43 Sekernické nářadí na křesání mlýnských kamenů špičák, pemrlice a oškrt s měnitelným ţelezným ostřím Příloha 44 Velmi starý kovaný čep druhého vodního kola ve tvaru písmene L Příloha 45 Zanáška na úrovni prvního patra s násypkou u kapsového výtahu Příloha 46 Savka na čištění a třídění krupice Příloha 47 Rozměrná moučnice s dřevěnou lopatou na míchání jednotné mouky. 88 Příloha 48 Podstřeší mlýna s horní transmisí, hranolovými vysévači, kapsovými dopravníky a ţejbrem Příloha 49 Hranolové vysévače v podstřeší mlýna Příloha 50 Dřevěná řemenice pro pohon savky a menší pro pohon hranolového vysévače. Nahoře je vysévač šrotový, dole moučný Kunštát č.p Příloha 51 Mapa císařského otisku stabilního katastru Kunštátu z roku 1826 zachycující objekt Prostředního mlýna Příloha 52 Zbytky kamenné lednice jsou jedinými pozůstatky po vodním mlýně. 90 Zbraslavec č.p Příloha 53 Mapa císařského otisku stabilního katastru Zbraslavce z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 27 s panským dvorem Víska Příloha 54 Pohled na budovu bývalého vodního mlýna Příloha 55 Pohled na mlýn ze dvora Příloha 56 Zadní část mlýna, kudy vedla pod cestou ze zástavy roura do dřevěných vantroků, z kterých se pouštěla voda nad vodní kolo umístěné v kryté lednici Příloha 57 Zbytky sgrafitové výzdoby v ploše západního štítu

67 Příloha 58 Plán vodního kola, vantroků a lednice. Zajímavé je řešení podtoku zatrubněných vantroků pod příjezdovou cestou, kde bylo vyuţito principu spojených nádob. Nákresu vodního díla z roku Příloha 59 Návodní zeď a zbytky obvodových stěn lednice. V ploše návodní zdi je patrný čtvercový otvor, kudy procházela do mlýnice hřídel vodního kola. Přibliţně tři metry nad tímto otvorem vystupuje ze zdi ţelezné táhlo, kterým se ovládala klapka ve vantrocích pouštící vodu přímo na vodní kolo Zbraslavec č.p Příloha 60 Mapa císařského otisku stabilního katastru Zbraslavce z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p Příloha 61 Betonový jez na Petrůvce s dřevěným skluzem a nápustné stavítko z roku 1942 společného náhonu vodních děl č.p. 24 a 19 ve Zbraslavci Příloha 62 Pohled na budovu bývalého vodního mlýna se středovou nástavbou mlýnice z roku Příloha 63 Prázdná zástava a vodní mlýn s nástavbou mlýnice z roku Pod pultovou stříškou se nachází při výtoku ze zástavy lávka s jalovým stavidlem a dvěmi stavidly pracovními Příloha 64 Dřevěné jalové stavidlo Příloha 65 Půdorys vodního díla mlýna a pily před nahrazením vodních kol Francisovými turbínami v roce Příloha 66 Na příčném řezu je patrné výškové patrování mlýnice starého českého mlýna; čárkovaně je vyznačena navrhovaná úprava sníţení podlahy mlýnice pro potřeby umístění spodní transmise mlýna uměleckého Příloha 67 Půdorys části vodního mlýna a pily s dvěmi Francisovými turbínami. Stav z roku Příloha 68 Příčný řez částí mlýnice, turbinovkou a objektem pily s čárkovaným vykreslením řemenových převodů od řemenic Francisových turbín na řemenice spodní transmise v podkolí mlýnské hranice. Stav z roku Příloha 69 Stavební plány objektu č.p. 24 dokumentující jeho stav v roce 1940 před nástavbou mlýnice Příloha 70 Půdorys přízemí a prvního patra mlýnice s vyznačením rozmístění mlynářských strojů a pohonných motorů. Stav z roku Příloha 71 Výšková kontrolní značka zřízená Františkem Hamerským na objektu pily v roce Při novém přeměření roku 1909 byl vytvořen nový štítek s letopočtem a iniciálami JH Jana Hamerského, syna původního majitele Příloha 72 Dřevěná konstrukce jednolistové vertikální pily Zbraslavec č.p Příloha 73 Mapa císařského otisku stabilního katastru Zbraslavce z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 19 se zástavou Příloha 74 Obytné průčelí bývalého objektu vodního mlýna s pilnicí v provozu. 100 Příloha 75 Posuvná vrata v čele pilnice s nápisem K+M+B Příloha 76 Pila s ţelezným rámem z roku 1946, tzv. rychloběţka Touboř č.p Příloha 77 Prázdná akumulační nádrţ jiţ neexistujícího mlýna Příloha 78 Kamením zpevněné stěny hráze zástavy. Na místě původního objektu vodního mlýna dnes stojí novostavba rodinného domu Drnovice č.p Příloha 79 Plán jezu vodního mlýna v Drnovicích č.p. 13 podle technické zprávy z roku Provedení jezu odpovídá svým charakterem provizornímu stavu

68 Příloha 80 Mapa císařského otisku stabilního katastru Drnovic z roku 1826 zachycující objekt mlýna s třemi vodními koly a samostatně stojící objekt pily Příloha 81 Situační plán z roku 1936 s vyznačenou polohou hamu Příloha 82 Způsob provedení hamu s monogramy majitele Jana Miholy a rokem zřízení Příloha 83 Objekt mlýna s bývalou mlýnicí převyšující niţší obytnou budovu Příloha 84 Bývalá pekárna (objekt vlevo) a mlýnice s betonovou kašnou. Pohled ze dvora mlýna Příloha 85 Řez betonovými vantroky, kašnou s horizontální Francisovou turbínou a odpadním korytem. Stav k roku Příloha 86 Vlevo hospodářská část, uprostřed obytný objekt a vpravo bývalá pekárna přistavěná k objektu mlýnice Příloha 87 Dcera posledního mlynáře Jana Miholy, paní Věra Řezníková Drnovice č.p Příloha 88 Mapa císařského otisku stabilního katastru Drnovic z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 70 s dvěmi vodními koly Příloha 89 Betonový jez na okraji Drnovic u silnice do Krhova s nápustným stavítkem náhonu Příloha 90 Půdorys jezu a situace umístění hamu podle projektu z roku Příloha 91 Chlévy na dvoře vodního mlýna Příloha 92 Bývalý vodní mlýn v Drnovicích č.p Příloha 93 Dobová fotografie s mlynářem Findeisem sedícím v klobouku na motorce, vpravo sedí v bočním sedadle stárek a třetí zprava stojí mládek. Budova mlýnice je ještě nezvýšená se šindelovou střechou. Asi 30. léta 20. století Jabloňany č.p Příloha 94 Mapa císařského otisku stabilního katastru Jabloňan z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 11 před jeho přestavbou Příloha 95 Situační plán mlýna z roku Příloha 96 Z leva: mlynář Jaroslav Fadrný ml. (* ), bratr Zdeněk Fadrný, stárek Mrázek,?, mlynář Jaroslav Fadrný st. (* ) Příloha 97 Z leva:?, Marie Fadrná a manţel Jaroslav Fadrný st., synové Zdeněk a Jaroslav. 30. léta 20. století Příloha 98 Celkový pohled na vodní mlýn v Jabloňanech a potok Úmoří Příloha 99 Zbytky odlehčovacího stavidla u zasypaného náhonu Příloha 100 Budova bývalého vodního mlýna Příloha 101 Plánová dokumentace vodního kola a stavidel z roku Příloha 102 Letopočet 1850 vytesaný v pískovcovém kvádru datující přestavbu mlýna nese iniciály F: J: tehdejšího majitele mlynáře Jaroše Příloha 103 Návodní zeď mlýna v popředí s novější hospodářskou budovou ze 30. let 20. století. Šipka ukazuje, kde je zasazen blok s datací 1850 a iniciálami F.J Příloha 104 Řemenice ve vikýři nad vraty do stodoly Příloha 105 Dvůr bývalého mlýna s vikýřem nad vraty stodoly a náspím s dvěma arkádami Příloha ostatních dokumentů Příloha č. 106 Soupis mlýnů na potoce Petrůvka a Úmoří Příloha č. 107 Tabulka s údaji o skladovacích schopnostech mlýnů a mnoţství kontingentu podle údajů z dotazníků Mlynářského ústředí z roku NA, fond Mlynářské ústředí Příloha č. 108 Nájemní smlouva na sychotínský mlýn z r Příloha č. 109 Vybavení místností mlýna v Sychotíně č.p. 34 seznam mobiliáře

69 Příloha map, technických plánů a fotografií vodních děl Petrov č.p. 28 Příloha 1 Mapa císařského otisku stabilního katastru Petrova z roku 1826 s budovou vodního mlýna s akumulačním rybníkem na parcele č Císařský otisk, Petrov, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 2 Stodola a obytné budovy zemědělské usedlosti. Hlavní patrová obytná budova byla po poţáru starého vodního mlýna ve 20. letech 20. století nově postavena pro vodní mlýn, ale mlynářský provoz v ní nebyl nikdy obnoven. Foto Jiří Pokorný,

70 Příloha 3 Místo, kde dříve stála hráz akumulačního rybníka. Vlevo za hlavním korytem potoka je patrný počátek náhonu. Foto Jiří Pokorný, Příloha 4 Bývalý náhon. V pozadí areál budov vodního mlýna. Foto Jiří Pokorný, Příloha 5 Patrová obytná budova z roku 1926 ze strany návodní zdi. Foto Jiří Pokorný, Příloha 6 Celkový pohled na areál. Foto Jiří Pokorný,

71 Sychotín č.p. 12 č.p. 12 č.p. 34 Příloha 7 Mapa císařského otisku stabilního katastru Sychotína z roku Šipkami je označena stavba bývalého vodního mlýna a pily u domu č.p. 12 a objekt vodního mlýna č.p. 34. Císařský otisk, Sychotín, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < 70

72 Příloha 8 Celkový pohled na dům č.p. 12 s novou polygonální přístavbou (vlevo za stromem). Na dům těsně navazuje starší roubený objekt nesoucí dnes č.p. 5. Foto Jiří Pokorný, Příloha 9 Dřevěný štít roubeného objektu č.p. 5. Na štítě jsou patrné zbytky obílené plochy a červených lišt kryjících spáry desek. Foto Jiří Pokorný,

73 Sychotín č.p. 34 Příloha 10 Svatební fotografie před mlýnem. První čtvrtina 20. století (asi 1920). Archiv rodiny Marie Oldřichové. Příloha 11 Ateliérová fotografie mlynáře Vladimíra Tenory (*22. července 1886 v Petrově 12. července 1967 v Sychotíně). Archiv rodiny Marie Oldřichové. 72

74 Příloha 12 Vývěsní štít na budově válcového mlýna č.p. 34 v Sychotíně s firmou Vladimíra Tenory. S dlouhou fajfkou stojí mlynář Vladimír Tenora, uprostřed dcera Zdeňka (*17. března 1921, provdaná Cvrkalová) a vlevo manţelka Aneţka (*17. října května 1961). Kolem poloviny 30. let 20. století. Archiv rodiny Marie Oldřichové. Příloha 13 Vpravo Vladimír Tenora (* ). Asi 60. léta 20. století. Archiv rodiny Marie Oldřichové. 73

75 Příloha 14 Mlynář Vladimír Tenora starší se synem Vladimírem (*2. února července 2007). Konec 30. let 20. století. Archiv rodiny Marie Oldřichové. 74

76 Příloha 15 Bratranci MUDr. Karel Tenora a poslední sychotínský mlynář Vladimír Tenora přezdívaný Mik (* ). Devadesátá léta 20. století. Archiv rodiny Marie Oldřichové. Příloha 16 Zbytky konstrukce splavu na Petrůvce u začátku mlýnského náhonu. Foto Jiří Pokorný,

77 Příloha 17 Budova mlýna s částečně roubeným patrem v hliněném kožichu. Foto Jiří Pokorný, Příloha 18 Vyústění výfuku od spalovacího motoru, který stál v mašinhauzu. Značně narušená přístavba byla strojovnou parního stroje. Foto Jiří Pokorný, Příloha 19 Vstupní dveře bývalé strojovny s negativní řezbou. Foto Jiří Pokorný,

78 Příloha 20 Pruské placky klenuté do pasů a kamenný ţlab ve chlévech. Foto Jiří Pokorný, Příloha 21 Značka s kulminací povodně na venkovní zdi chlévů. Foto Jiří Pokorný, Příloha 22 Pohled na mlýn z Mlýnské ulice. Foto Jiří Pokorný, Příloha 23 Obvodové zdi bývalé strojovny parního stroje. Foto Jiří Pokorný,

79 Příloha 24 Průčelí a návodní zeď vodního mlýna se zbytky zdí lednice. Foto Jiří Pokorný, Příloha 25 Vstup do lednice, 2. polovina 20. století. Archiv rodiny Marie Oldřichové. Příloha 26 Zřícená čelní zeď lednice. Foto Jiří Pokorný,

80 Příloha 27 Návodní zeď s torzem hřídele vodního kola. Vpravo je patrný záklenek zazděného prostupu na druhou hřídel vodního kola. Foto Jiří Pokorný, Příloha 28 Odlívaný lopatkovitý čep hřídele zajištěný třemi zděřemi a dřevěný zbytek loţiska z trnovníku akátu. Foto Jiří Pokorný,

81 Příloha 29 Původně černá kuchyně v přízemí mlýna slouţící jako průchod z mlýnice do velké světnice. Foto Bronislav Šmatera, Příloha 30 Pozůstatek niky dýmníku v bývalé černé kuchyni, kde byly i obsluhovací otvory pece, která stála v sousední velké světnici. Foto Jiří Pokorný, Příloha 31 Velká světnice v přízemí mlýna. Foto Jiří Pokorný, Příloha 32 Komora vedle světnice v přízemí mlýna. Foto Jiří Pokorný,

82 Příloha 33 Obytná světnice zvaná téţ šalanda v patře mlýna. Foto Jiří Pokorný, Příloha 34 Obytná světnička v patře mlýna slouţící jako kuchyň. Foto Jiří Pokorný,

83 Příloha 35 Přízemí mlýnice s mlýnskou hranicí, hlavní transmisí a schody na mlecí podlahu. Zcela vlevo nahoře je vidět část tzv. prachkomory. Foto Jiří Pokorný, Příloha 36 Bedněný prostor tzv. mašinhauzu, kde býval umístěn pomocný dieselový motor. Foto Jiří Pokorný,

84 Příloha 37 Za litinovou řemenicí leţí na zemi zbytky bubnového krupníku. Vpravo je násypka kapsového výtahu. Foto Bronislav Šmatera, Příloha 38 Podkolí s čelním palečným kolem (úplně vlevo) s převodovým zařízením pohánějícím mimo vodorovných hřídelí i svislou hřídel kamenného sloţení. Foto Bronislav Šmatera,

85 Příloha 39 Původní výzdoba mlýnské hranice starou dřevěnou formou na perník s motivem kapra. Foto Bronislav Šmatera, Příloha 40 Od 60. let 20. století zdobí interiér mlýnice polychromovaná dřevěná plastika sv. Kristýny pocházející z jiného rušeného mlýna. Foto Jiří Pokorný, 2008 (fotografováno mimo objekt mlýna). 84

86 Příloha 41 Obyčejné kamenné sloţení na mlecí podlaze. Foto Jiří Pokorný, Příloha 42 Mlecí podlaha s druhým obyčejným sloţením, válcovou mlecí stolicí s tzv. rezervátem a v pozadí v zadu za ní stojí loupačka na zrno. Foto Jiří Pokorný,

87 Příloha 43 Sekernické nářadí na křesání mlýnských kamenů špičák, pemrlice a oškrt s měnitelným ţelezným ostřím. Foto Jiří Pokorný, Příloha 44 Velmi starý kovaný čep druhého vodního kola ve tvaru písmene L. Foto Jiří Pokorný,

88 Příloha 45 Zanáška na úrovni prvního patra s násypkou u kapsového výtahu. Foto Jiří Pokorný, Příloha 46 Savka na čištění a třídění krupice. Foto Jiří Pokorný,

89 Příloha 47 Rozměrná moučnice s dřevěnou lopatou na míchání jednotné mouky. Foto Jiří Pokorný, Příloha 48 Podstřeší mlýna s horní transmisí, hranolovými vysévači, kapsovými dopravníky a ţejbrem. Foto Jiří Pokorný,

90 Příloha 49 Hranolové vysévače v podstřeší mlýna. Foto Bronislav Šmatera, Příloha 50 Dřevěná řemenice pro pohon savky a menší pro pohon hranolového vysévače. Nahoře je vysévač šrotový, dole moučný. Foto Jiří Pokorný,

91 Kunštát č.p 61 Příloha 51 Mapa císařského otisku stabilního katastru Kunštátu z roku 1826 zachycující objekt Prostředního mlýna. Císařský otisk, Kunštát, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 52 Zbytky kamenné lednice jsou jedinými pozůstatky po vodním mlýně. Foto Jiří Pokorný,

92 Zbraslavec č.p. 27 Příloha 53 Mapa císařského otisku stabilního katastru Zbraslavce z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 27 s panským dvorem Víska. Císařský otisk, Zbraslavec, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 54 Pohled na budovu bývalého vodního mlýna. Foto Jiří Pokorný, Příloha 55 Pohled na mlýn ze dvora. Foto Jiří Pokorný,

93 Příloha 56 Zadní část mlýna, kudy vedla pod cestou ze zástavy roura do dřevěných vantroků, z kterých se pouštěla voda nad vodní kolo umístěné v kryté lednici. Foto Jiří Pokorný, Příloha 57 Zbytky sgrafitové výzdoby v ploše západního štítu. Foto Jiří Pokorný,

94 Příloha 58 Plán vodního kola, vantroků a lednice. Zajímavé je řešení podtoku zatrubněných vantroků pod příjezdovou cestou, kde bylo vyuţito principu spojených nádob. Nákresu vodního díla z roku SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoku Petrůvce a výměna vodního kola za turbínu. Příloha 59 Návodní zeď a zbytky obvodových stěn lednice. V ploše návodní zdi je patrný čtvercový otvor, kudy procházela do mlýnice hřídel vodního kola. Přibliţně tři metry nad tímto otvorem vystupuje ze zdi ţelezné táhlo, kterým se ovládala klapka ve vantrocích pouštící vodu přímo na vodní kolo.. Foto Jiří Pokorný,

95 Zbraslavec č.p. 24 č.p. 24 Příloha 60 Mapa císařského otisku stabilního katastru Zbraslavce z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 24. Císařský otisk, Zbraslavec, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 61 Betonový jez na Petrůvce s dřevěným skluzem a nápustné stavítko z roku 1942 společného náhonu vodních děl č.p. 24 a 19 ve Zbraslavci. Foto Jiří Pokorný, Příloha 62 Pohled na budovu bývalého vodního mlýna se středovou nástavbou mlýnice z roku Foto Jiří Pokorný,

96 Příloha 63 Prázdná zástava a vodní mlýn s nástavbou mlýnice z roku Pod pultovou stříškou se nachází při výtoku ze zástavy lávka s jalovým stavidlem a dvěmi stavidly pracovními. Foto Jiří Pokorný, Příloha 64 Dřevěné jalové stavidlo. Foto Jiří Pokorný,

97 Příloha 65 Půdorys vodního díla mlýna a pily před nahrazením vodních kol Francisovými turbínami v roce SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. Příloha 66 Na příčném řezu je patrné výškové patrování mlýnice starého českého mlýna; čárkovaně je vyznačena navrhovaná úprava sníţení podlahy mlýnice pro potřeby umístění spodní transmise mlýna uměleckého. SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. 96

98 Příloha 67 Půdorys části vodního mlýna a pily s dvěmi Francisovými turbínami. Stav z roku SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. Příloha 68 Příčný řez částí mlýnice, turbinovkou a objektem pily s čárkovaným vykreslením řemenových převodů od řemenic Francisových turbín na řemenice spodní transmise v podkolí mlýnské hranice. Stav z roku SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 616, karton 787, Zbraslavec, stavba jezu na potoce Petrůvce pro mlýn Fr. Hamerského. 97

99 Příloha 69 Stavební plány objektu č.p. 24 dokumentující jeho stav v roce 1940 před nástavbou mlýnice. NA, fond MlÚ, karton 460, inv. j. 5192, Zbraslavec 24. Příloha 70 Půdorys přízemí a prvního patra mlýnice s vyznačením rozmístění mlynářských strojů a pohonných motorů. Stav z roku NA, fond MlÚ, karton 460, inv. j. 5192, Zbraslavec

100 Příloha 71 Výšková kontrolní značka zřízená Františkem Hamerským na objektu pily v roce Při novém přeměření roku 1909 byl vytvořen nový štítek s letopočtem a iniciálami JH Jana Hamerského, syna původního majitele. Foto Jiří Pokorný, Příloha 72 Dřevěná konstrukce jednolistové vertikální pily. Foto Jiří Pokorný,

101 Zbraslavec č.p. 19 Příloha 73 Mapa císařského otisku stabilního katastru Zbraslavce z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 19 se zástavou. Císařský otisk, Zbraslavec, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 74 Obytné průčelí bývalého objektu vodního mlýna s pilnicí v provozu. Foto Jiří Pokorný,

102 Příloha 75 Posuvná vrata v čele pilnice s nápisem K+M+B Foto Jiří Pokorný, Příloha 76 Pila s ţelezným rámem z roku 1946, tzv. rychloběţka. Foto Jiří Pokorný,

103 Touboř č.p. 19 Příloha 77 Prázdná akumulační nádrţ jiţ neexistujícího mlýna. Foto Jiří Pokorný, Příloha 78 Kamením zpevněné stěny hráze zástavy. Na místě původního objektu vodního mlýna dnes stojí novostavba rodinného domu. Foto Jiří Pokorný,

104 Drnovice č.p. 13 Příloha 79 Plán jezu vodního mlýna v Drnovicích č.p. 13 podle technické zprávy z roku Provedení jezu odpovídá svým charakterem provizornímu stavu. SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Jan Mihola - vodní dílo. 103

105 Příloha 80 Mapa císařského otisku stabilního katastru Drnovic z roku 1826 zachycující objekt mlýna s třemi vodními koly a samostatně stojící objekt pily. Císařský otisk, Drnovice, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 81 Situační plán z roku 1936 s vyznačenou polohou hamu. SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Jan Mihola - vodní dílo. 104

106 Příloha 82 Způsob provedení hamu s monogramy majitele Jana Miholy a rokem zřízení SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Jan Mihola - vodní dílo. Příloha 83 Objekt mlýna s bývalou mlýnicí převyšující niţší obytnou budovu. Foto Jiří Pokorný,

107 Příloha 84 Bývalá pekárna (objekt vlevo) a mlýnice s betonovou kašnou. Pohled ze dvora mlýna. Foto Jiří Pokorný, Příloha 85 Řez betonovými vantroky, kašnou s horizontální Francisovou turbínou a odpadním korytem. Stav k roku SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Jan Mihola - vodní dílo. 106

108 Příloha 86 Vlevo hospodářská část, uprostřed obytný objekt a vpravo bývalá pekárna přistavěná k objektu mlýnice. Foto Jiří Pokorný, Příloha 87 Dcera posledního mlynáře Jana Miholy, paní Věra Řezníková (*1924). Foto Jiří Pokorný,

109 Drnovice č.p. 70 Příloha 88 Mapa císařského otisku stabilního katastru Drnovic z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 70 s dvěmi vodními koly. Císařský otisk, Drnovice, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 89 Betonový jez na okraji Drnovic u silnice do Krhova s nápustným stavítkem náhonu. Foto Jiří Pokorný,

110 Příloha 90 Půdorys jezu a situace umístění hamu podle projektu z roku SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 550, karton 742, Drnovice, mlynář Fr. Findejs - rozsah vodního oprávnění. Příloha 91 Chlévy na dvoře vodního mlýna. Foto Jiří Pokorný,

111 Příloha 92 Bývalý vodní mlýn v Drnovicích č.p. 70. Foto Jiří Pokorný, Příloha 93 Dobová fotografie s mlynářem Findeisem sedícím v klobouku na motorce, vpravo sedí v bočním sedadle stárek a třetí zprava stojí mládek. Budova mlýnice je ještě nezvýšená se šindelovou střechou. Asi 30. léta 20. století. Archiv rodiny Findeisů. 110

112 Jabloňany č.p. 11 Příloha 94 Mapa císařského otisku stabilního katastru Jabloňan z roku 1826 zachycující objekt mlýna č.p. 11 před jeho přestavbou. Císařský otisk, Jabloňany, 1826 [on-line], [cit. 29. dubna 2009], dostupné z: < Příloha 95 Situační plán mlýna z roku SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 556, karton 745, Jabloňany, stavba jezu mlynáře J. Fadrného. 111

113 Příloha 96 Z leva: mlynář Jaroslav Fadrný ml. (* ), bratr Zdeněk Fadrný, stárek Mrázek,?, mlynář Jaroslav Fadrný st. (* ). Archiv rodiny Fadrných. Příloha 97 Z leva:?, Marie Fadrná a manţel Jaroslav Fadrný st., synové Zdeněk a Jaroslav. 30. léta 20. století. Archiv rodiny Fadrných. 112

114 Příloha 98 Celkový pohled na vodní mlýn v Jabloňanech a potok Úmoří. Asi 70. léta 20. století. Archiv rodiny Fadrných. Příloha 99 Zbytky odlehčovacího stavidla u zasypaného náhonu. Foto Jiří Pokorný,

115 Příloha 100 Budova bývalého vodního mlýna. Foto Jiří Pokorný, Příloha 101 Plánová dokumentace vodního kola a stavidel z roku SOkA Blansko, pob. Boskovice, fond ONV Boskovice, inv. č. 556, karton 745, Jabloňany, stavba jezu mlynáře J. Fadrného. 114

116 Příloha 102 Letopočet 1850 vytesaný v pískovcovém kvádru datující přestavbu mlýna nese iniciály F: J: tehdejšího majitele mlynáře Jaroše. Foto Jiří Pokorný, Příloha 103 Návodní zeď mlýna v popředí s novější hospodářskou budovou ze 30. let 20. století. Šipka ukazuje, kde je zasazen blok s datací 1850 a iniciálami F.J. Foto Jiří Pokorný,

117 Příloha 104 Řemenice ve vikýři nad vraty do stodoly. Foto Jiří Pokorný, Příloha 105 Dvůr bývalého mlýna s vikýřem nad vraty stodoly a náspím s dvěma arkádami. Foto Jiří Pokorný,