L. N. Tolstoj a I. Je. Repin, Slovo a Obraz

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Nicol Sychrová L. N. Tolstoj a I. Je. Repin, Slovo a Obraz Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. 2

3 Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce za odborné vedení mé diplomové práce a za poskytnutí cenných konzultací. 3

4 Obsah Úvod... 5 L. N. Tolstoj a I. Je. Repin na pozadí ruského realismu... 7 Tolstoj o umění Tolstoj a Repin seznámení Jak Repin maloval Tolstého Repinova tvorba a vliv Tolstého Závěr 36 Resumé 39 Přílohy. 42 Seznam literatury 47 4

5 Úvod Ilja Jefimovič Repin a Lev Nikolajevič Tolstoj byli mnohostranně nadanými lidmi, kteří svým celoživotním dílem obohatili estetický život mnohých z nás. Plátna I. Je. Repina proslavila ruské umění v mnohých koutech světa. Jeho obrazy zachycující citlivě a pravdivě realitu druhé poloviny devatenáctého a první třetiny dvacátého století, jsou pro své osobité a vysoce umělecké mistrovství ozdobou četných slavných galerií. S jeho jménem jsou spjata nejlepší díla ruského malířství, která vznikla z jasného uvědomění poslání umělecké práce, z vědomé touhy prospívat lidu, národu, lidstvu. Jeho umění znamenalo kvalitativní zvrat v dosavadní umělecké práci. Odchován revoluční estetikou Belinského a Černyševského, razil ruskému umění nové cesty, kde realismus, ideovost a národnost byly prostředky, a pomoc ve společenském boji cílem. Tostoj byl všestrannou literární osobností. Psal díla prozaická, dramatická, ale byl také publicistou, myslitelem, filosofem a pedagogem. Literární dílo Tolstého je tedy velmi různorodé, stejně tak jako jeho život. Základní Tolstojovou tezí bylo neprotivení se zlu násilím a celkové nenásilí a tato teorie se také prolíná celým jeho dílem. Ve své práci se pokusím přispět k rozšíření poznatků o jejich vzájemném vztahu. Budu se zabývat jejich seznámením, vzájemným ovlivňováním, a především se chci podrobněji zaměřit na rozbor vlivu Tolstého na Repina. A nesmím opomenout ani to, jak probíhalo malování Lva Nikolajeviče Repinem. Zmíním se také o Repinově literární činnosti. A v prvé řadě se pokusím objasnit Tolstého postoj k umění. Existuje celá řada menších i větších značně podrobných publikací, které se Repinovým životem a tvorbou zabývají. Při psaní své práce jsem se jednak opírala o sekundární literaturu, jednak o přímé Repinovy vzpomínky a o jeho korespondenci. Pomocí detailů z nich získaných se pokusím přiblížit jejich vzájemný vztah. Především jsem čerpala informace z jeho vlastní knihy Daleké i blízké, 1 kterou sám napsal a kde také popisuje své zážitky ze svého pobytu u Lva Nikolajeviče v Jasné Poljaně a líčí, jak on sám ho navštívil v jeho domě. Těmto událostem je věnovaná sice kratičká kapitola, ale pro dané téma velmi důležitá. Nejpodrobnější zprávy o životě a díle I. Je. Repina nalezneme v knize O. A. Ljaskovské. 2 Autorka téměř na pěti stech stránkách přináší velice podrobné informace o celém životě velkého umělce a analyzuje téměř všechna jeho díla. V této knize jsem 1 Repin, Ilja Jefimovič. Daleké i blízké. Přeložila Nina Neklanová. Praha: Melantrich, Лясковская, Ольга Антоновна. Илья Ефимович Репин. Москва: Искусство,

6 se především zaměřila na kapitolu, kde rozebírá díla, na kterých je vyobrazen L. N. Tolstoj a líčí postup jejich zhotovení. U Lva Tolstého jsem především čerpala z jeho vlastních děl, kde jsem sbírala jeho poznatky o umění. Jednalo se o jeho knihy Myšlenky 3 a Co jest umění. 4 Vybrala jsem si toto téma, protože si velmi vážím Lva Tolstého jako spisovatele, četla jsem některá jeho díla, především se mi líbily jeho romány, které bohužel napsal jenom tři. Nikdy jsem však nad jeho tvorbou a názory o umění nepřemýšlela do hloubky, proto mě některé jeho myšlenky překvapily. O Repinovi jsem toho příliš před tím nevěděla, jen jsem znala jeho nejznámější obrazy jako Burlaci na Volze, Záporožce a Ivan Hrozný zabil svého syna. Proto tato práce byla pro mě i přínosem, že jsem se dozvěděla více o takovém významném a vynikajícím malíři jako byl Ilja Repin. 3 Tolstoj, Lev Nikolajevič. Myšlenky. Přeložila Jaroslav Veselý. Praha: Melantrich, Tolstoj, Lev Nikolajevič. Čo je umenie. Přeložili Zora Jesenská, Dr. Helena Turcerová Devečková. Bratislava: Svaz slovenských spisovatelov,

7 L. N. Tolstoj a I. Je. Repin na pozadí ruského realismu Ruský realismus se rozvíjí spolu s romantismem (Puškin, Lermontov), plný rozvoj ruské realistické literatury je ve druhé polovině 19. století. V ruském realismu se prohloubil psychologický pohled na člověka a je v něm hluboké vidění sociálních konfliktů. Ruský kritický realismus je hlouběji psychologicky prokreslen než kritický realismus ostatních zemí. Zobrazuje bídu a zaostalost ruského venkova, despocii feudálů, a také úplatnost úřednictva Ruský realismus vzniká v období, kdy revoluční síly vystupují v boji proti carskému útlaku, progresivní umění a literatura nemohly stát stranou od všeho, co právě probíhalo. Umělci z Petrohradu a Moskvy začali vydávat díla, věnovaná naléhavým otázkám, týkajícím se jejich současného života. Pranýřovali tehdejší zákony, chamtivost a hrubost vládnoucí třídy, která držela národ v temnotě a bídě, a hájili zájmy obyčejných lidí. Byla to zvláště literatura, která nejdříve dosahovala největšího rozmachu. Byla pozorně a bojovně sledována na stránkách demokratického časopisu Sovremenik, redigovaného Černyševským, Dobroljubovem a Někrasovem. Roku 1866 jej carská vláda zastavila. V padesátých letech se proslavují Turgeněv, Gončarov, Dostojevskij, Saltykov-Ščedrin, Ostrovskij, se svými prvními pracemi vystoupil na veřejnost také Lev Nikolajevič Tolstoj, který se významně podílel na utváření ruského realismu. L. N. Tolstoj byl vynikajícím ruským spisovatelem, jedním z nejpřednějších klasických realistů světové literatury. Narodil se v roce 1828 v Jasné Poljaně a pocházel ze šlechtické rodiny, která měla své kořeny v Rusku už od 14.století. Jeho otec byl zchudlým statkářem, ale s dobrým jménem. Lev Nikolajevič byl velmi nadanou literární osobností. V neustálém zápase se svou eruptivní a nestálou povahou se snažil dlouho nalézt činnost, která by uspokojila jeho vysoké nároky na život. I když posléze nalezl své životní poslání v literatuře, odvracel se od literární činnosti vždy, když se mu zdálo, že více než literaturou je namístě zabývat se jinou oblastí života. Celý život se zajímal o lidskou psychiku a velice dobře jí rozuměl. Významnou roli v ruském umění 19. století sehrálo i malířství. Pro výtvarné umění měla velký význam vědecká práce ruského revolučního demokrata Nikolaje Gavriloviče Černyševského, nazvaná Estetické vztahy umění ke skutečnosti, psaná v letech , jež se stala stěžejním dílem ruské estetiky, mohutným manifestem realistického umění. Autor v ní rozvinul názory V. G. Belinského a A. I. Gercena. Základní myšlenky Černyševského práce jako krásno je život a úkolem umění je reprodukovat život, vysvětlovat život a vynášet o něm soud se staly východiskem 7

8 světového názoru proti idealismu ve filosofii a v estetice, rozhodly zápas s teorií umění pro umění ve prospěch umění, zapojeného do úsilí o lepší společenský řád. Černyševského dílo se stalo programem ruské literatury, hudby, divadla a hlavně malířství. 5 V oblasti výtvarného umění se politická situace po zrušení nevolnictví v roce 1861 odrazila v houževnatém zápase progresivních umělců. Došlo k protestům na akademii a několik studentů demonstrativně opustilo školu. Jejich čin byl velmi revoluční. Zpráva o této události nesměla přijít do žádných novin. Mezi významné představitele ruského realismu v malířství patří Ilja Jefimovič Repin. Byl vychován na principech revolučně - demokratické estetiky, která se zformovala v 60. letech 19. století. Repin byl stoupencem progresivních tendencí v ruském výtvarném umění 19. století. Říká se, že čím byl Lev Tolstoj pro ruskou literaturu, tím byl Repin pro ruské malířství. Repin byl z kozáckého rodu. Narodil se v roce 1844 v rodině, jejíž trpký osud se podobal těžkému životu tisíců nevolnických rodin v Rusku ve čtyřicátých letech 19. století. V době, kdy spěla ke svému vrcholu despotická vláda Mikuláše I. V zemi vzrůstaly rolnické nepokoje, ústící na mnoha místech v ozbrojená povstání. V takovém prostředí vyrůstal budoucí umělec. 6 Repin se celý život učil. Svoji uměleckou dráhu zahájil tedy studijní cestou do zahraničí. Tato cesta, i když nesplnila své poslání, měla na mladého umělce rozhodující a podstatný vliv. Ilja Jefimovič poznal v cizině západoevropské výtvarné umění, měl možnost srovnávat je s tím, co bylo v té době v Rusku, mohl měřit sebekriticky své síly v soutěži s cizími malíři. Repin za svého pobytu v Itálii a ve Francii neobyčejně ideově vyrostl a dozrál. Přesvědčil se, že jestli chce být velkým, světovým umělcem, musí být na prvním místě ruským umělcem, a pak především lidským malířem, člověkem, který si je vědom odpovědnosti svého povolání. Repin si znovu uvědomil potřebu umění realistického, ideového a národního. S těmito požadavky kriticky hodnotil každou tvorbu, kterou shlédl. Ve Vídni navštívil světovou výstavu, která ho zklamala. Město valčíků bylo v jeho očích zvláštní evropský zájezdní hostinec. Ani Itálie ho neuspokojila. Projel ji napříč z Benátek přes Florencii do Říma a zpět přes Milán do Paříže. Řím se mu vůbec nelíbil, viděl tam jen bídu, a o zemském ráji nemohla být ani řeč, jak o něm slýchával, a začal si 5 Hlaváček, Luboš. Repin malíř ruského lidu. Praha: Orbis, 1953, s Ibid., s. 7. 8

9 o to více vážit Ruska. Se vzpomínkou na vlast odjížděl Repin 10. října 1873 do Paříže, aby se z ní po třech letech se stejnou touhou po domově vracel zpátky. I Paříží byl zklamán právě tak jako Římem. Přesto toto prostředí ovlivnilo jeho tamější práci, z níž nejznámější jsou obrazy Sadko v podmořské říši (Садко в подводном царстве, 1876) a Pařížská kavárna (Парижское кафе, ). Ze svých cest si přivezl i nějaké pozitivní zážitky. Velký dojem udělalo na Repina umění starých mistrů. Obdivoval obrovskou sílu Michelangela, byl unesen z benátských malířů 16.století. Zároveň tady tyto výtvory, které namaloval ve Francii, svědčí o pečlivém studii malíře současné francouzské školy malířství. Obzvláště se tyto nové tendence projevují v krajinomalbě a v jeho studiích. Repin dosahuje nejtenčích barevných odstínů, které budí iluzi hloubky prostoru, používá studenou stříbřitou škálu barev, zobrazuje pocit vlhkosti vzduchu. Z těchto pláten cítíme jeho velikou dovednost, kterou přímo vládne štětci. 7 7 Ibid., s

10 Tolstoj o umění Teorií umění se spisovatel začal podrobně zabývat už v osmdesátých letech a své názory sepsal ve spise Co máme dělat. Čím více přemýšlel o podstatě umění, tím více přibližoval teorii umění svým nábožensko - mravním ideálům. Výsledky svých dlouholetých studií a úvah sepsal ve spise Co jest umění (1898). Kde se nejdříve zabýval všeobecnými názory na umění a kritizoval dosavadní estetické spisy, které pojednávaly o podstatě umění. Jako za prvé si položil otázku co je vlastně umění, a podle čeho ho můžeme určovat? Snažil se najít tu správnou odpověď. A přišel na to, že umění nemůžeme určovat podle požitku, který v nás vyvolává. Krása a ani to, co se nám líbí, nemůže být tedy podkladem určení umění, a proto řada předmětů, která nám působí požitek, nemůže být vzorem toho, co má představovat umění. Smysl umění pochopíme právě tehdy, až přestaneme pokládat za cíl této činnosti krásu, tedy požitek. Uznáme li krásu nebo požitek určitého druhu, který nám dává umění, za cíl umění, nejen nám to nepomáhá určit, co je umění, ale naopak toto určení znemožňuje, protože se otázka převádí do oblasti umění zcela cizí do metafyzických, psychologických, fyziologických a dokonce historických úvah o tom, proč se některý výtvor někomu líbí, a jiný se nelíbí nebo líbí ostatním. Proto řešení otázek o vkusu v umění nepomáhá k ujasnění toho, v čem spočívá umění, ale také toto ujasnění znemožňuje. 8 Jestliže chceme určit umění, musíme se přestat na ně dívat jako na prostředek požitku a musíme vidět v umění jednu z podmínek lidského života. Když se takto díváme na umění, vidíme, že umění je jeden z prostředků vzájemného styku lidí. Uměním si lidé vzájemně vyjadřují své city. Činnost umění je založena na tom, že člověk, který vnímá sluchem nebo zrakem výrazy citů jiného člověka, je schopen prožívat tytéž city, jaké prožíval člověk, který svoje city vyjádřil. A právě na této lidské schopnosti nakazit se city jiných lidí je založena umělecká činnost. Umění začíná tam, kde chce člověk sdělit ostatním lidem cit, jaký sám zažil, a znovu ho v sobě vyvolává a vyjadřuje jej určitými vnějšími znaky. 8 Tolstoj, Lev Nikolajevič. Myšlenky. Přeložil Jaroslav Veselý. Praha: Melantrich, 1973, s Všechny další citace v českém jazyce jsou z tohoto vydání. 10

11 Předmět umění tvoří nejrůznější city, silné i slabé, významné i malicherné, ošklivé i krásné, pokud působí nakažlivě na diváka, posluchače a čtenáře. Jakmile se diváci nebo posluchači nakazí stejným citem, který měl tvůrce, je to již umění. Tyto pocity můžeme vyvolávat nejrůznějšími barvami, pohyby, tóny, obrazy a slovy. Někdo nám sděluje pomocí vnějších vlivů své emoce, které působí na nás ostatní a můžeme je prožívat s ním. Díky této schopnosti můžeme prožívat city lidí před tisíci lety nebo našich současníků. Tolstoj si myslí, že kdyby člověk neměl schopnost nakazit se uměním, byli by lidé snad ještě divočejší, ještě nejednotnější a nepřátelštější. A proto je umělecká činnost velmi důležitá, stejně důležitá jako řeč a stejně tak rozšířená. Jako na nás působí slovo nejen kázáními, řečmi a knihami, ale také všemi těmi projevy, kterými si navzájem sdělujeme své myšlenky a zkušenosti, tak i umění v širším slova smyslu proniká veškerý náš život, a my nazýváme uměním jenom některé projevy tohoto umění v užším slova smyslu. (s. 178) Umění není jenom to, na co se díváme v divadle, posloucháme nebo vidíme na obrazech. Nejsou to pouze básně, písně, sochy a stavby. Ale je to i spousta věcí, která nás obklopuje. Náš život je naplněn nejrůznějšími druhy umění, od ukolébavek až po církevní obřady a slavnostní průvody. Uměním v užším slova smyslu nenazýváme všechnu lidskou činnost, která v nás vyvolává city, ale pouze tu, kterou z jakýchsi důvodů vydělujeme a přisuzujeme jí zvláštní význam. (s. 178) Zvláštní význam přisuzovali lidé činnosti, která vyjadřovala city, vyplývající z náboženského vědomí lidí, a nazývali ji uměním v pravém slova smyslu. Například jako ve starověku Sokrates, Platón a Aristoteles, kteří pohlíželi takto na umění, nebo později židovští proroci, křesťané, buddhisti. Ti však často popírali všechno umění ze strachu, aby se do řady uměleckých předmětů nedostaly věci, které kazí lidi. Domnívali se, že umění je nebezpečné, protože může nakazit lidi pro jejich vůli. Naopak dnes lidé pokládají každou věc za umění, jestliže jen trochu slouží kráse, tedy působí lidem potěšení a uspokojení. (s. 179) Tolstoj tvrdil, že daleko horší je považovat všechno za umění, než zakazovat umění vůbec. A dodává: Прежде боялись, как бы в число предметов искусства не попали предметы, развращающие людей, и запрещали его все. Теперь же только боятся, как бы не лишиться какого-нибудь наслаждения, даваемого искусством, и 11

12 покровительствуют всякому. И я думаю, что последнее заблуждение гораздо грубее первого и что последствия его гораздо вреднее 9. Podle toho, jakou estetickou teorii vyznáváme, říkáme, že umění je buď jedním z nejvyšších projevů ideje, Boha a krásy, nebo nejvyšším duševním požitkem. V době, kdy vyšší stavy křesťanských národů ztratily víru v církevní křesťanství, umění se rozdělilo a vzniklo tak dvojí umění: umění lidové a umění panské. Za jediné a opravdové umění se považovalo umění vyšších tříd. Je to, jako když věřící lidé různých vyznání považují své náboženství za jediné pravé náboženství. Při tom toto umění nepoznali více jak dvě třetiny lidstva všechny národy Asie, Afriky žijí a umírají, aniž by znaly toto jediné a nejvyšší umění. Mnoho lidí žije a umírá v usilovné práci, která je nutná pro vytváření tohoto umění, aniž by ho sami konzumovali. Tolstoj se domnívá, že toto zjemnělé umění mohlo vzniknout jenom díky zotročení lidových mas a může trvat pouze potud, pokud bude existovat toto otroctví. Pokud dělníci usilovně pracují, mohou specialisté spisovatelé, hudebníci, tanečníci a herci dosahovat onoho zjemnělého stupně dokonalosti a mohou vytvářet své jemné umělecké výtvory, a že pouze za těchto poměrů může existovat zjemnělé obecenstvo, které tyto výtvory ocení. Jestliže osvobodíme otroky kapitálu, nebude možno vytvářet takové zjemnělé umění. (s. 180) Tolstoj odsuzuje tvrzení, že umění vyšších tříd může být uměním všeho lidu. Toto umění je totiž lidu naprosto nepochopitelné, dříve se psaly básnické výtvory latinsky, ale dnešní umělecké výtvory jsou lidu tak nepochopitelné, jako kdyby se psaly sanskrtem. Obrovské většině pracujícího lidu je toto umění nepřístupné jak pro svou drahotu, tak také cizí pro svůj obsah, který vyjadřuje city lidí vzdálených podmínkám pracujícího lidu. Co vytváří požitek pro bohatého člověka, tak pro pracujícího člověka je zcela nepochopitelné. Tak například city cti, vlastenectví, zamilovanosti, které tvoří hlavní obsah umění, vzbuzují v pracujícím člověku pouze nepochopení, opovržení nebo roztrpčení. A proto i kdyby pracující člověk měl čas a možnost shlédnout představení, přečíst knihu nebo poslechnout si koncert, zřejmě by nic nepochopil z tohoto zjemnělého umění, a i kdyby pochopil, tak by se jeho duše stejně nepovznášela, spíše rozvracela. Pro myslící a upřímné lidi nemůže být tedy žádné pochybnosti o tom, že se umění vyšších tříd se nemůže nikdy stát uměním všeho lidu. (s. 182) Proto se někteří lidé domnívají, že umění má být pouze pro vznešené a vzdělané. Uživateli a účastníky vznešeně krásného, tj. nejvyššího požitku z umění mohou být pouze schöne Geister, vyvolenci, jak tomu říkali romantici, nebo nadlidé, jak to 9 Л. Н. Толстой. Собрание сочинений. Статьи об искусстве и литературе. Том 15. Москва: Художественная литература, 1983, c

13 nazývají následovníci Nietzscheho. Lidé, kteří mají takové názory, mají v podstatě pravdu, protože naše umění je výlučně uměním vyšších tříd. Tak chápali a chápou ve skutečnosti umění všichni lidé, kteří se v naší společnosti zabývají uměním. (s. 183) Evropské umění vyšší třídy, které přestalo vyjadřovat city, plynoucí z náboženského poznání, a začalo prosazovat, aby umění mělo co největší požitek pro určitou společnost lidí, způsobilo podle Tolstého oslabení umění a dovedlo ho téměř ke zkáze. Umění se zbavilo různotvárného a hlubokého náboženského obsahu, a začalo se týkat pouze úzkého okruhu lidí. Přestalo být také upřímným, a stalo se vymyšleným a vypočítavým. (s. 183) Umění, které přestalo být náboženským, přestalo být také lidovým, a tím došlo ještě k většímu zúžení citů, které jim byly tlumočeny. Tolstoj se domníval, že city vládnoucích a bohatých lidí, kteří neznají pořádnou manuální práci, jsou daleko menší, chudší a nicotnější, než city pracujícího lidu. S tímto názorem samozřejmě mnoho lidí z vyššího kruhu nesouhlasilo. Například spisovatel Gončarov, chytrý a vzdělaný, ale podle Tolstého naprosto městský člověk a estetik, tvrdil, že po Turgeněvových Lovcových zápiscích již není ze života lidu co psát. Život pracujícího lidu se mu zdál tak jednoduchý, že po lidových povídkách Turgeňevových tu již nebylo co popisovat. Avšak život bohatých lidí, kteří prožívali milostná dobrodružství a byli nespokojeni sami sebou, se mu zdál plný nekonečného obsahu. (s. 185) Názor, že život vzdělaných lidí je daleko rozmanitější a zajímavější než život obyčejných lidí, zastávala většina lidí z vyššího kruhů. Naše city, které prožíváme, jsou velmi významné a různotvárné, avšak můžeme je rozdělit pouze na tři malicherné city, jako jsou cit hrdosti, pohlavní vášně a světobolu. Tyto tři city a jejich rozvětvení tvoří hlavní téma většiny děl pro bohatou třídu. Cit hrdosti se objevuje v renesanci a v době, kdy hlavním cílem v umění byla oslava silných, papežů a králů. Psaly se nejrůznější ódy, hymny a kantáty, které je honosily. Později do umění začal pronikat cit pohlavní vášně, který se stal hlavním předmětem každého umění. A poslední cit, který tvoří obsah umění bohaté třídy, je cit světobolu. Podle Tolstého umění v důsledku bezvěrectví a výlučnosti bohatých velmi zchudlo obsahem a zredukovalo se pouze na tyto tři city. Ve všech románech, básních se objevují různé druhy pohlavní vášně. Cizoložství se stalo hlavním tématem románů, v divadle se objevují polonahé ženy, na většině obrazů francouzských umělců se 13

14 objevují různé druhy ženské nahoty. Podle něho jsou to všechno výtvory lidí nemocných erotickou mánií. Domnívají se, že hlavním předmětem života světa se stala pohlavní vášeň. A právě tyto lidi, pohlcení erotikou, napodobuje všechen umělecký svět Evropy a Ameriky. (s. 187) Tolstoj se pozastavuje také nad francouzskými básníky, jakými jsou Baudelaire a Verlaine. Podle něho jejich díla jsou velmi nízká a plochá obsahem, jsou psány neobratnou formou. Světový názor prvního z nich, Baudelaira, spočívá v tom, že povýšil hrubé sobectví na teorii a nahradil mravnost pojmem krásy, neurčitým jak pára, a to krásy naprosto umělé. Světový názor druhého básníka, Verlaina, se projevuje ochablou nevázaností, přiznáním vlastní mravní bezmocnosti a nejhrubším katolickým modlářstvím jako spásou před touto bezmocností. Oba nejen postrádají naivnost, upřímnost, a prostotu, nýbrž jsou zcela naplněni vyumělkovaností, snahou po originalitě a domýšlivosti. Představují pro něho jenom dva špatné veršovce, kteří vytvořili školu a strhávají za sebou stovky následovníků. (s. 187) Umění společnosti, kde jsou tito dva básníci uznáváni, není vážnou a důležitou věcí života, ale slouží pouze k zábavě, k rozptýlení. Aby se zábava neomrzela, hledají se nové formy, které by nějak zaujaly. Verlaine a Baudelaire našli novou formu a osvěžují ji pornografickými podrobnostmi, dosud neužívanými. A všichni je považují za velké spisovatele. (s. 188) Tolstoj však uznává, že nemá právo odsuzovat nové umění jen proto, že ho nechápe. Byl vychovaný v jiné době a v jiném umění, které je pro něho daleko srozumitelnější, ale to neznamená, že toto umění je nejpravdivější, a tamto je nesprávné a špatné. Avšak v dekadenci viděl příznaky degenerace kultury. Domníval se, že je ve svých krajních formách nepřítelem pravého umění. Tolstoj byl jedním z prvních, který poukázal na osvojení estetických principů dekadentů z Nietzscheho teorie. Tolstoj se často pozastavoval nad Nietzscheho učením o nadčlověku. Objevují se názory, že umění může být uměním, aniž by bylo srozumitelné. Může mu rozumět pouze malý počet lidí anebo jenom samotný autor. Toto tvrzení je pro Tolstého absolutně nesmyslné, aby umění bylo dobrým a zároveň nesrozumitelným velkému počtu lidí. Říkat o nějakém díle, že je krásné, ale nesrozumitelné, je podle něho, jako tvrdit, že jídlo je vynikající, ale lidé ho nemohou jíst. Zvrácené umění může být lidem nesrozumitelné, ale dobré umění je vždy všem srozumitelné. (s. 189) Umělecké výtvory se lidu nelíbí, protože není schopen je chápat. Některým dílům může rozumět jen určitá skupina lidí, ostatní lidé se musí naučit toto umění chápat. Aby 14

15 se je naučili chápat, musíme jim je vysvětlit a dát jim určité vědomosti. Ale takové vědomosti neexistují, takže je musí znovu a znovu číst, vidět a slyšet, aby jim porozuměli. Nakonec si na to umění zvyknou, a nebudou jim pohrdat. (s. 189) Podle Tolstého by umění mělo být srozumitelné všem a každého by mělo nakazit bez rozdílu národnosti, pohlaví a vzdělání. Jestliže umění nedojímá, nemůžeme tvrdit, že je to kvůli divákově nebo posluchačově nepochopení, ale je nutné z toho vyvodit, že se jedná buď o špatné umění, nebo že to není umění vůbec. (s. 190) S tímto názorem Tolstého, však nemohu úplně souhlasit, umění může být uměním, aniž by muselo být všem srozumitelné. Každý z nás si pod pojmem uměním představuje něco jiného. To co se líbí mně, se nemusí líbit ostatním, a tak je to i naopak. Žádné dílo se nezalíbí všem lidem. Jestliže něčemu nerozumím, tak to nemohu hned zavrhovat a pokládat za špatné. Každé dílo má svého obdivovatele a odpůrce. Jde především o náš subjektivní názor. Dále uvádí, že umění, které vyplývá z náboženství je srozumitelné všem, protože vztah každého člověka k Bohu je stejný. Lidé po staletí rozuměli evangeliím, žalmům, aniž by museli být vzdělaní. Zpěv a obrazy v kostelech byly vždy srozumitelné všem lidem, vzdělaným i nevzdělaným. Překážkou v chápání umění může být přílišná vyspělost a falešné vzdělání. Umění není nesrozumitelné obyčejným pracujícím lidem, ale lidem bez náboženství. Kteří ztratili víru v Boha a žijí zvráceným způsobem života. Dobré, velké, světové, náboženské umění může být tedy nesrozumitelné pouze malé skupině zvrácených lidí, a ne naopak. (s. 191) Tady poznáváme Tolstého jako nábožensky přesvědčeného člověka, který s náboženstvím často spojoval i řešení některých otázek, které se týkali estetiky. Podle mého názoru umění může být srozumitelné, i když nevychází z žádného náboženství. V dnešní době vzniká mnoho uměleckých předmětů, které se neopírají o žádnou víru, a přesto jim rozumíme a považujeme je za umění. Вольтер говорил, что: все роды искусства хороши, кроме скучного, еще с большим правом можно сказать про искуство, что: все роды искусства хороши, кроме непонятного или по производящего подобиями искусства, потомы что какое же может быть достоинство в предмете, который не делает того, на что он предназначен? 10 Umění vyšší třídy vzniká pro rozptýlení bohatých, ne pro umělcovy potřeby sdělovat své city. Bohatí lidé chtějí, aby umění sdělovalo pouze city, které jsou jim 10 Толстой, Лев Николаевич. Собрание сочинений, c

16 příjemné. Vyhovět těmto požadavkům není tak snadné. A proto vynalezli takové způsoby, pomocí nichž mohou vytvářet umělecké předměty, které budou vyhovovat a hlavně se líbit lidem z vyšší třídy. Tyto způsoby jsou: 1. vypůjčování, 2. napodobování, 3. nápadnost a 4. zajímavost. První způsob spočívá v tom, že si umělci vypůjčovali ze starších děl buď celé syžety, nebo jednotlivé rysy, které pak přetvářeli, a vznikala nová díla. Vypůjčené syžety se také nazývají poetickými syžety, patří k nim legendy, ságy a starobylé pověsti. Předměty a postavy, vypůjčené ze starších děl, se nazývají poetickými předměty. Patří sem vojáci, panny, pastýři, poustevníci, nadpřirozené postavy, měsíční světlo, bouře, květy, beránek a mnohé další. Výtvory, které obsahují takovéto předměty a postavy vyvolávají v určitých lidech vzpomínky na dříve prožité umělecké city. (s. 193) Umělecký dojem můžeme u lidí vyvolat pouze tehdy, jestli sdělujeme cit, který jsme sami prožívali, a ne tlumočit cizí cit. Poezie, která poskytuje cit ne autorem prožitý, ale jenom mu sdělený, nemůže nakazit lidi. Druhým způsobem je napodobování. Do podrobností popisujeme nejrůznější věci, jako například, co měla na sobě ta a ta postava, různé zvuky, pohyby, okolí. Z románů a povídek se dozvíme, jak určitá postava vypadala, jakým hlasem mluvila při dialogu a co při tom dělala. V dramatickém prostředí dochází k napodobování skutečného života, aby prostředí a jednání osob se nelišilo od skutečnosti. V malířství dochází k tomu, že se odstraňují rozdíly mezi fotografií a malířstvím. Tento postup se také užívá v hudbě. Hudba se snaží napodobit nejen rytmus, ale i samotné tóny, které v životě doprovázejí to, co chce líčit. Třetí způsob je působení na vnější city, a tento postup se nazývá nápadností nebo efektností. Tento způsob se objevuje ve všech uměních převážně v kontrastech. Postaví se například proti sobě krásné a ošklivé, dobré a zlé, hlučné a tiché, tmavé a světlé, nejobyčejnější a nejneobyčejnější. Ve slovesném umění se ještě kromě těchto kontrastů objevují efekty, které líčí něco, co se ještě nikdy nelíčilo, například podrobnosti utrpení a smrti. Totéž se objevuje také v malířství. V dramatu jsou nejobyčejnější efekty kromě kontrastů: bouřky, měsíční světlo, děj na moři nebo na souši, změna kostýmů, šílenství, vražda a vůbec smrt. V hudbě se začíná od nejslabších tónů k nejsložitějším a nejsilnějším tónům celého orchestru, nebo nás harmonie, tempo a rytmus překvapují svojí neočekávaností v místech, kde bychom přirozeně očekávali něco jiného. (s. 195) 16

17 Avšak Tolstoj líčí ještě jeden efekt: это изображение одним искусством того, что свойственно изображать другому, так чтобы музыка описывала, как это делает вся программная музыка, и вагнеровская, и его последователей, а живопись, драма и поэзия производили бы настроение, как это делает все декадентское искусство 11. Čtvrtým postupem je zajímavost neboli duševní zájem, pojící se k uměleckému výtvoru. Takovou zajímavostí může být například zápletka, která se často objevovala v anglické a francouzské literatuře. Ta však začala vycházet z módy a byla nahrazena dokumentárností. Popisuje se do podrobností historie nebo zvláštnosti současného života. Za zajímavost se může vykládat i samotný způsob vyjadřování. Jak verše a próza, tak i obrazy, dramata a hudba se píší tak, že je zapotřebí je někdy luštit jako rébusy. Luštění v nás může také vyvolávat požitek a působit na nás podobným dojmem jako umění. Podle Tolstého nemůžeme za měřítko umělecké hodnoty považovat to, když o nějakém díle řekneme, že je dost poetické nebo realistické, efektní nebo zajímavé. Poetické znamená přejaté. Tolstoj uvádí: Поэтично значит заимствовано. Всяйое же заимствование только наведение читателей, зрителей, слушателей на некоторое смутное воспоминание о тех художественных впечатлениях, которые они получали от прежных произведений искусства, а не заражение тем чувством, которые испытал сам художник 12. Podle Tolstého takovým dílem, který je založený na výpůjčkách, je Goethův Faust. Toto dílo je sice dobře zpracované, plné moudrostí, ale nemůže působit opravdovým uměleckým dojmem, protože postrádá celistvost a organičnost. Při vypůjčování tlumočí umělec pouze cit, který v něm vyvolal výtvor dřívějšího umění, a proto se jedná pouze o ohlas nebo podobnost umění, nikoliv však o samotné umění. To, že je něco poetické, neznamená hned, že je to dobré. (s. 196) Proto také nemůže být měřítkem umělecké hodnoty ani napodobení, realističnost. Hlavní vlastnost umění je nakazit ostatní citem, který prožívá umělec. Při vypisování podrobností se tímto citem nelze nakazit. Určujeme-li hodnotu výtvoru podle realističnosti, dokazujeme tím pouze, že nemluvíme o uměleckém výtvoru, ale o jeho padělku. (s. 197) Třetím způsobem padělání umění je nápadnost neboli efektnost. Tady se autor ani nepokouší nám sdělovat nějaký cit, ale působí pouze na nervy. Například malíř namaluje ránu s krví tak úchvatně, že nás pohled na tuto ránu překvapí, ale nejedná se o 11 Толстой, Лев Николаевич. Собрание сочинений. с Ibid., s

18 umění. Jeden tón v nás může vyvolat překvapující dojem a dohnat k slzám, ale nejedná se o hudbu, protože se zde netlumočí žádný cit. Podle Tolstého umění velmi zhrublo. Dochází k záměně citů za efektivnost. To se velmi projevuje v hudbě, která svojí podstatou působí bezprostředně fyziologicky na nervy. Tóny se různě proplétají, zesilují a zeslabují, a tím působí na nervy obecenstva. A ti pokládají tento fyziologický účinek za umělecké působení. (s. 197) Čtvrtý způsob, zajímavost, je umění nejvzdálenější ze všech způsobů. Zajímavý umělecký výtvor v nás vzbuzuje neuspokojenou zvědavost, ale také můžeme jeho vnímáním získávat nové znalosti, anebo jestli se jedná o nesrozumitelné dílo, můžeme dojít k jeho objasnění, a v tom nacházíme určité potěšení. Ani v jednom případě nemá zajímavost nic společného s uměleckým dojmem. Divák, posluchač nebo čtenář musí vynaložit úsilí, aby uspokojil svoji zvědavost nebo si osvojil nové poznatky, to mu překáží, aby se mohl nakazit oním citem. A proto zajímavost spíše překáží než napomáhá uměleckému dojmu. Jak poetičnost, tak napodobení, nápadnost i zajímavost, se mohou objevovat v uměleckém výtvoru, ale nemohou nahradit hlavní uměleckou vlastnost, cit prožitý samotným umělcem. (s. 198) Aby se mohl vytvořit opravdu umělecký předmět, je zapotřebí splnit mnoho podmínek. Člověk by měl mít cit, touhu a možnost, aby jej mohl tlumočit, a také musí mít nadání na nějaké umění. Málokdy jsou tyto podmínky splněny, většinou má umělec pouze nadání, ale chybí mu cit. Umění vzniká pomocí čtyř osvědčených postupů vypůjčování, napodobování, efektností a zajímavostí. Nejedná se však o skutečné umění, ale o paumění, vznikají spíše napodobeniny. (s. 199) A právě tato záměna uměleckého výtvoru padělkem byla nejdůležitějším důsledkem odloučení umění vyšších tříd od umění lidového. Jeho životní i umělecká cesta měla jeden směr, a to k prostému lidu. A proto i ve své práci v prvé řadě vyzdvihoval, že umění by se mělo tvořit pro lid, a to bez rozdílu jejich postavení a vzdělání. Také se snažil zdůraznit, že umění a literatura by měla sloužit lidem čestně a nezištně. Kritizoval především ty umělce, kteří netvoří pro prosté lidi, ale jen pro úzký okruh, ve kterém se sami pohybují, především šlo o umění vyšší třídy. Tímto problémem se zabýval i ve svých dalších pracích, kterými byli Co máme dělat a Zpověď. Otevřeně obvinil vládnoucí třídu za to, že okradli národ ne jenom po materiální stránce, ale i po duchovní. 18

19 Také zdůrazňoval, že by se v umění mělo vyzdvihovat dobro. I ve svých teoretických pracích o umění a v uměleckých dílech hovořil o kráse dobra a o zhoubném dopadu zla. Tvrdil, že abychom mohli vytvořit umělecké dílo, je nutné vědět, co je dobré a co špatné. Zde se také projevuje Tolstého teorie neprotivení se zlu násilím, jinými slovy nemožnost bojovat proti zlu násilím a ukazuje nadřazenost lásky. Zde uvedu jeden z jeho citátů, který je velmi výstižný: Ze všech věd, které člověk může a musí znát, tou hlavní je umět žít tak, aby spáchal co nejméně zla a způsobil co nejvíce dobra. 19

20 Tolstoj a Repin seznámení Svým vyprávěním o umělci I. Je Repinovi Stasov tolik zaujal Tolstého, že se rozhodl při své nejbližší cestě do Moskvy, která se měla konat za několik dní, seznámit se s Repinem osobně a prohlédnout si jeho obrazy. Vladimír Vasiljevič Stasov měl vlastně nemalou zásluhu na Repinově umělecké kariéře. Stasov patřil mezi významné ruské kritiky, teoretiky a historiky druhé poloviny 19.století. Vedl také boj proti teorii umění pro umění a proti kosmopolitismu. Byl skutečným znalcem svého oboru a Repin se o něm vyjádřil jako o učiteli umělců. Během cesty do Petrohradu Stasov informoval Repina, že ho hodlá navštívit samotný Tolstoj, přičemž ho upozornil, že Tolstoj má také své vrtochy. Při své návštěvě Moskvy 7. října 1880 se Tolstoj setkal s Repinem. Hned druhý den po setkání se spisovatelem píše Repin nadšený dopis Stasovovi o návštěvě Lva Nikolajeviče. Psal o tom, že pročekal nadarmo dva dny: был даже доволен, когда порешил окончательно, что Толстой у него не будет, потому что боялся разочароваться как нибудь, ибо уже не один раз в жизни видел, как талант и гений не гармонировали с человеком в частной жизни. Но Лев Толстой другое это цельный гениальный человек; и в жизни он так же глубок и серьезен, как в своих созданиях října v podvečer navštívil Repina jakýsi podsaditý pán s šedivou bradou, s černou hlavou a oblečený v dlouhém černém kabátě. Tímto pánem nebyl nikdo jiný než samotný Lev Nikolajevič Tolstoj. Repin ho znal předtím jenom z portrétu od I. N. Kramského. Představoval si ho jako noblesního hraběte, vysoké postavy, ale najednou před ním stál jakýsi podivín, náruživec a přesvědčivý kazatel. Rozhovořil se o hrůzách našeho života, o lhostejnosti, která panuje na tomto světě, a tak zaníceně pokračoval ve svém monologu, že Repin jen se zájmem poslouchal. Vedle něho se cítil jako bezvýznamný člověk, úplná nula. Tolstoj pro něho představoval geniálního člověka, který je ve svém životě stejně hluboký a vážný, jako ve své tvorbě. O dojmu, který na něho udělal Lev Nikolajevič, psal ve svém dopise Stasovovi: Я почувствовал себя такой мелочью, ничтожеством, мальчишкой! Мне хотелось его слушать и слышать без конца, расспросить его обо всем. И он не был скуп, спасибо ему, он говорил много, 13 Гусев, Николай Николайевич. Л. Н. Толстой. Москва: Издательство академии наук СССР, 1963, с

21 сердечно и увлекательно. Ах, все бы, что он говорил, я желал бы записать золотыми словами на мраморных скрижалях и читать эти записи поутру и перед сном... Když Repin zakončil dopis a podepsal se, ještě připsal: (Он, Толстой, был глубоко растроган и взволнован, как мне показалось; и было отчего, он высказывал глубокую веру в народ русский). Странности никакой я в нем не заметил. Он был совершенно ясен и логичен 14. Během svého pobytu v Moskvě se Tolstoj scházel s Repinem a chodili spolu na dlouhé procházky. Procházeli se po nekonečných bulvárech v Moskvě a někdy si ani neuvědomovali, že už zašli příliš daleko. Repin s nadšením poslouchal jeho slova, někdy ani vzrušením nemohl doma usnout, přemýšlel nad jeho nelítostnými rozsudky nad přežitými formami života. Občas ho nenechávaly chladným jeho slova o umění. Tolstoj umění zavrhoval. Jeho radikální závěry ho někdy tak vzrušovaly. Tyto procházky se opakovaly téměř každý den, dokud rodina Tolstých bydlela v Moskvě. Pro Repina byla vždycky duchovní atmosféra Lva Nikolajeviče uchvacující. Když byl s ním, byl jakoby zhypnotizován a mohl se jen podrobovat jeho vůli. V jeho přítomnosti se mu každá zásada, kterou vyslovil, zdála nespornou, i když s ní úplně nesouhlasil a v některých věcech se s ním rozcházel. 17. října Repin znovu píše Stasovovi o svých dojmech a pocitech, které na něho udělala návštěva Tolstého. Píše, jak zaujatě poslouchal spisovatele při jeho vyprávění, o tom jak se mu líbily jeho obrazy. Nejvíce se mu líbili малороссийские досвитки. B Запорожцах он мне подсказал много хороших и очень пластических деталей первой важности, живых и характерных подробностей. Видно было тут мастера исторических дел. Я готов был расцеловать его за ети намеки, и как это было мило тронуто (т.е.сказано) между прочим! Да, это великий мастер! И хотя он ни одного намека не сказал, но я понял, что он представлял себе совершенно иначе Запорожцев и, конечно, неизмеримо выше моих каракулей Tímto se Repinův zájem o Záporožce ještě prohloubil. Záporožci (Запорожци, ) byl obraz, který vznikal po částech, kus po kuse, den po dni, jako vyznání víry ve šťastnou budoucnost ruského lidu. Repin si vybral minulost, aby ji nastavil současnosti jako zrcadlo, dal své době toto dílo za příklad a jako program. Крестный ход ему очень понравился как картина, но он сказал, что удивляется, как мог я взять такой избитый, истрепанный сюжет, в котором он не видит ровно ничево; 14 Репин, Илья Ефимович. Письма. И.Е.Репин и В.В.Стасов переписка ( ). Москва: c Ibid., s

22 и знаешь ли, ведь он прав!...(s tímto názorem Repin souhlasil, ale bylo mu už líto jej nechat být, když nad ním strávil příliš mnoho času, a nashromáždil mnoho materiálu.) Да, много я передумал после него, и мне кажется, что даже кругозор мой несколько расширился и просветлел. Моих Запорожцев он назвал этюдом правда... Впрочем и Бурлаков и Софью он считает этюдами и это все правда 16. Svůj rozhovor s Repinem o jeho obraze Крестный ход, nazvaný později Явленная икона, Tolstoj vzpomenul později, když pracoval nad svojí předmluvou k povídkám Мопассана v roce Napsal: Помню, знаменитый художник живописи показывал мне свою картину, изображавшую религиозную процессию. Все было превосходно написано, но не было видно никакого отношения художника к своему предмету. - Что же, вы считаете, что эти обряды хороши и их нужно совершать или не нужно? спросил я художника. Художник, с некоторой снисходительностью к моей наивности, сказал мне, что не знает этого и не считает нужным знать; его дело изображать жизнь. - Но вы любите по крайней мере это? - Не могу сказать. Что же, вы ненавидите эти обряды? - Ни то, ни другое, - с улыбкой сострадания к моей глупости отвечал современный высококультурныйй художник, изображающий жизнь, не понимая ее смысла и не любя и не ненавидя ее явления 17. Jméno Repina se zde neobjevuje, ale existuje deník jednoho z návštěvníků Tolstého, A.V.Žirkeviče, kde je zapsáno ze slov Tolstého, že se jedná o rozhovor s Repinem, přičemž jméno Repina se zde vyskytuje. Ve svém deníku z 20. prosince 1890 Žirkevič zapsal následující slova Tolstého: Однажды, помню, Репин показывал мне свою картину Крестный ход в лесу. Видимо, самому Репину картина нравилась. А я спрашиваю его: Вы человек православно верующий? Что вы! говорит, - за кого вы меня принимаете? Ну, значит, вы хотели посмеяться над суеверной, невежественной толпой? - И не думал. - Так зачем же вы писали эту картину? - Знаете ли, - говорит Илья Ефимович, - тут световые пятна так хорошо падали на толпу... Репин, видимо, не преследовал здесь никакой идеи, а погнался за световыми эффектами Ibid., s Гусев, Николай Николайевич. Л. Н. Толстой. с Ibid., s

23 Svůj první dopis Tolstému, napsaný 14. října 1880, Repin začal slovy: Я все еще под влиянием Вашего посещения. Много работы задали Вы голове моей. Вы были очень добры, снисходительны, хвалили и ободряли мои затеи, но никогда с такой ясностью я не чувствовал всей их пустоты и ничтожности. Теперь, на свободе, - писал далее Репин, - раздумывая о каждом Вашем слове, мне все более выясняется настоящая дорога художника. Я начинаю предчувствовать интересную и широкую перспективу. Как жаль, Вы пробыли у меня так мало, а живете так далеко; хотелось бы расспросить Вас о многом... Dále hovořil o své práci a o svých plánech, nakonec uzavřel Repin dopis slovy: Простите, что беспокою Вас. Цель этого письма поблагодарить за посещение; в самом деле, Вы принесли мне громадную духовную пользу. Вам обязанный многими высокими наслаждениями в Ваших произведениях 19. Na tento dopis Tolstoj odpověděl na přelomu řijna a listopadu, a poslal Repinovi dva dopisy, které se bohužel nedochovaly. Podle Repinovy odpovědi, mu spisovatel psal o obrazu (Проводы новобранца), nad kterým tehdy pracoval Repin. Tolstoj viděl fotografii tohoto obrazu, ale dílo pokládal za velmi studené. Еще раз благодарю Вас за Ваши письма, - отвечал Репин 19 ноября, - они меня очень ободряют; пожалуйста, не скупитесь на замечания, я их очень люблю, особенно Ваши драгоценны мне по своей глубокой правде и высокому строю мысли Ibid., s Ibid., s

24 Jak Repin maloval Tolstého Koncem 80. let začíná období největšího zaujetí malíře I. Je. Repina Lvem Nikolajevičem. Morální otázky, které vyvstaly ze spojení úpadku národního hnutí, reakce mezi ruskou inteligencí, a zvláště mezi mládeží, vyvolaly v Repinovi pochybnosti. Především podle něho, jako současného představitele 60.let, nejvýše bylo národní blaho. Boj za něho bylo cílem života inteligentního člověka. Teď otázky morálky, potíže osobního trápení, získaly podle něho soběstačný charakter. Přirozeně proto měla osobnost L. Tolstého pro Repina v tomto období takový velký význam. V roce 1886 se Repin sblížil nejen se samotným L. Tolstým, ale i s tolstojovcem V. G. Čertkovem. 21 Osmdesátá léta znamenají dobu největšího tvůrčího vypětí. V tomto období Repin triumfoval jako umělec i jako člověk, každý den buď maloval, nebo se zabýval studiemi. U Repina bývalo zvykem, že maloval i několik obrazů najednou a pro řadu nápadů, s nimiž se musel vyrovnat, mu bylo zabráněno dokončit některá díla jedním tahem. Byl to neobyčejně pilný a výkonný malíř, počet jeho obrazů jde téměř až do tisíce, a to nepočítáme tisíce jeho přípravných kreseb. Neustále měl u sebe skicář, který mu sloužil i jako zápisník. Osmdesátá léta jsou také obdobím dlouhého cestování a poznávání. V roce 1883 podnikl se Stasovem cestu po Evropě, navštívil Drážďany, Berlín, Amsterdam, Paříž, Madrid, Benátky a všude pilně prohlížel galerie a muzea. Cesta do Itálie představovala pro Repina především oddech, úplné odloučení, možnost odpoutat se od všeho, s čím byl spojen život v Rusku, a začít novou etapu svého života. Psal ze zahraničí nadšené dopisy Čertkovovi a Stasovi, Stasov napsal na obálku dopisu nápis: В идеализм (поворот). Уединение. Европа. Данте. Рубенс 22. Po návratu z Evropy Repin jel přímo do Jasné Poljany, kde namaloval svůj proslulý portrét Tolstého. Malíř, dávno známý se Lvem Nikolajevičem, se dlouho nerozhodoval začít práci na jeho portrétu; i tentokrát k němu přistupoval s určitými obavami. Repin si přivezl malé plátno a začal kreslit portrét Tolstého, který seděl v pracovně za psacím stolem, v pozadí s knihovnou. Portrét se mu nedařil. Neztrácel odvahu, vypůjčil si u Taťány Lvovny její plátno, ale bylo stále malé, tak ho museli našívat, aby mohlo vzniknout dílo většího rozměru. Chodili často na procházky a koupat se do jeho koupaliště. 21 Лясковская, Ольга Антоновна. Илья Ефимович Репин, жизнь и творчество Москва: Искусство, 1982, c Repin ve svých dopisech obdivoval Danteho a Rubense. 24

25 Repin prožil v Jasné Poljaně pouze týden, za tu dobu ještě stihl udělat si náčrtky Tolstého, jak je na poli a oře, s pomocí kterých později namaloval obraz Tolstoj na poli (Толстой на пашне,1887). Tyto náčrtky vznikly úplně neplánovaně. Jednoho dne se Tolstoj rozhodl, že půjde zorat pole chudé vdovy a malíři dovolil, aby ho doprovodil. Šest hodin brázdil pole bez přestávky, aby se nenudil, vzal si Repin skicák a začal si črtat. Postavil se doprostřed před čáru, kterou projížděl Lev Nikolajevič a snažil se ho zachytit v momentu, kdy celé spřežení jelo proti němu. Na chvilku si také sám vyzkoušel orání. Ale stěží přešel celé pole. Portrét Lva Tolstého (1887) je jedním z nejlepších v cyklu Repinových portrétů, svým pojetím se liší od všech ostatních. Prokázal v něm své vysoké umělecké mistrovství, psychologickou jasnozřivost, virtuosní zacházení se štětcem a barvou, pro což se Repin řadí mezi světové portrétisty. Namalován byl během tří dnů (od 13. do 15. srpna, což souhlasí s podpisy autora), patří k obdivuhodným improvizacím. Ale je v něm nepříznačná monumentálnost. Zorný bod je zabrán trochu odspodu, a proto postava Tolstého ční nad divákem. Vzhled jeho drsnosti a majestátu; obočí stáhnuté, oči přísné, plné myšlenek, rty sevřené. Sedí ve volné póze, noha přes nohu, opírá se levou rukou o opěradlo židle, druhou přidržuje knihu na koleni. Černá blůza dopadá volnými přehyby na jeho silnou postavu. Nehledě na jeho šedý plnovous, není v něm nic stařeckého, a pociťujeme, že může lehce vstát. 23 Stříbřitěčerná škála portrétu harmonizuje s jeho obsahem. Repin vložil do něho všechny svoje sympatie k osobnosti Tolstého, kterou tak dobře vyjádřil ve svých vzpomínkách o něm 24. Repin vyobrazil Lva Nikolajeviče jako hrozného soudce tehdejšího života, jako velikého žalobce sociální nespravedlivosti. Ale také v něm ukázal kladné rysy, to, že si cenil spisovatele. V plánu nenapsané stati o Tolstém, malíř krátce vyjádřil obsah svého portrétu, takto definoval přeměnu vnějšího vzhledu spisovatele v daném období života: граф, помещик, с прибавлением седины проповедник в черной блузе. «...» Чувство огромного влияния на Россию своими произведениями подняло его активность и вселило веру в возможность перевернуть жизнь к лучшему. Борец 25. K tomu se musí přidat další zjištění o Tolstém, které napsal Repin ve svém dopise Stasovovi 30. prosince Namítá srovnání M.Surikova s Tolstým, napsal: Мне кажется, что Сурикова ближе будет сравнить (если уже сравнения так необходимы) с Достоевским, а не с Толстым. Та 23 Лясковская, Ольга Антоновна. И. Е. Репин, с Repin, Ilja Jefimovič. Daleké i blízké. 25 Лясковская, Ольга Антоновна. И. Е. Репин, с

26 же страстность, та же местами уродливость формы; но и та же убедительность, оригинальность, порывистость а захватывающий хор полумистических мотивов и образов. Толстой мне кажется спокойнее, полнее, с широким стилем почти Илиады, с рельефной и неувядаемой пластикой формы, как обломки Парфенона, и с колоссальным чувством гармонии целого. В нем есть то, что он писал о греческом языке по поводу переводов и оригиналов в письме к Фету 26. Portrét Lva Nikolajeviče byl výsledkem hlubokého shrnutí představ Repina o osobnosti spisovatele. V samotném provedení portrétu, i v období práce nad Burlaky, naprosto nic neovlivnilo svěžest optického pojetí, ale emoce zbarvovaly koncepci díla a hlásily monumentálnost. Repin nejednou napsal o tom, že za přítomnosti Tolstého on, který se rád hádal, všechno řečené spisovatelem pokládal za správné, ve všem s nim souhlasil. Ale také se stávalo, že s nim začal horoucně polemizovat, ale radši se zavčas stáhl do ústraní. Ihned po návratu z Jasné Poljany napsal Čertkovovi obsáhlý dopis, ve kterém kritizuje názory Lva Nikolajeviče kvůli veřejným pozicím, ze kterých si zvykl posuzovat veřejné otázky. Podle Repina byl Lev Nikolajevič velmi silná a geniální osobnost, které rozhodně nejde oponovat. Přesto však, když přemýšlel o všem, objevovalo se mnoho pochybností, které ho uváděly do rozpaků. Ve svém dopise napsal: то мне кажется, что я прав, то кажется опять, что его положения несравненно глубже и вечнее. Главное, я никак не могу помириться с его отрицанием культуры. И мне кажется, что культура это базис, основа блага; и без нее человечество было бы ничтожным, бессильным как материально, так и нравственно 27. Je nemožné, aby se projevily velké lidské ideje, složitá a speciální příprava, bez značných kolektivních ztrát. Со своей веревочной сбруей и полочной сохой Лев Николаевич мне жалок. А при виде яснополянских обитателей, в черных грязных избах, с тараканами, без всякого света, прозябающих по вечерам у керосинового, издающего один смрад и черную копоть фитиля, мне делалось больно, и я не верю в возможность светлого, радостного настроения в этом Дантовском Аду! Нет! какая же любовь к этим существам может мириться с такой юдолью 28. Repin nejednou hovořil o vlastním humanistickém ideálu. V jednom ze svých dopisů k Čertkovovi vyjádřil svoje názory nejzřetelněji: И зачем притворяться? Зачем рядиться в альтруизм? Это только идея, одна сторона человека; одна из его многих способностей. Человек разнообразен и должен развивать и облагораживать все свои 26 Репин, Илья Ефимович. Письма, И. Е. Репин и В. В. Стасов, переписка II. ( ). Москва: Искусство, 1949, c Лясковская, Ольга Антоновна. И. Е. Репин, с Репин, Илья Ефимович. Письма к писателям и литературным деятелям: Москва: Искусство, 1950,с