UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Marie Nálepová Analýza volebního systému Spolkové republiky Německo (Zařazení do typologie volebních systémů) Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Doc. Mgr. Pavel Šaradín, Ph.D. OLOMOUC 2009

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 23. března 2009

3 Ráda bych poděkovala docentovi Pavlu Šaradínovi za vedení práce, připomínky a pomoc, které mi poskytl v průběhu psaní práce. Dále také děkuji všem, kteří se podíleli na finálních úpravách celého textu.

4 Obsah Úvod Poměrné volební systémy Smíšené volební systémy Typologie smíšených volebních systémů Typologie podle Massicotte a Blaise Typologie podle Shugarta a Wattenberga Volby do Bundestagu První volební zákon poválečné Spolkové republiky Druhý hlas Volební systém po sjednocení Důsledky volebního systému Proporční, nebo smíšený? Názory Volby do Bundestagu v letech Závěr Prameny a Literatura Prameny Literatura Přílohy Abstrakt... 53

5 Úvod Volební systémy představují státem stanovená pravidla přípravy voleb, jejich organizace, jejich průběh a zjišťování volebních výsledků. 1 V současné době existuje nespočetné množství volebních systémů, přičemž i stejně nastavený systém může produkovat ve dvou zemích rozdílné výsledky. Po dlouhou dobu byly volební systémy děleny na většinové a poměrné a to podle mechanismu volební formule, pomocí které jsou hlasy převáděny na mandáty. V případě většinových volebních systémů se uplatňuje pravidlo většiny, kde vítěz bere vše (obvykle jeden mandát) a u poměrných systémů jsou mandáty mezi kandidáty rozdělovány dle vzájemného poměru získání hlasů. 2 Většinový volební systém se používal nejvíce před první světovou válkou a před zavedením všeobecného volebního práva. Jeho velkou výhodou je vládní stabilita, neboť strana, která ve volbách zvítězí, obvykle obdrží většinu mandátů, a tím si zajistí, že bude vládnout sama a nebude se muset ohlížet na nikoho jiného. Jeho nevýhodou je disproporcionalita. Například v roce 2005 při volbách ve Velké Británii do dolní komory parlamentu získala Labour Party na základě 35,2 % hlasů 55,1 % mandátů (356 křesel z 646). Naproti tomu Liberal Democrats, kteří obdrželi 22,0 % hlasů, získali 9,6 % mandátů (62 křesel). 3 Volební systém používaný ve Velké Británii se nazývá First Past the Post (FPTP), neboli označuje systém prvního na pásce, kdy v přibližně stejně velkých jednomandátových volebních obvodech zvítězí ten, kdo získá prostou většinu hlasů. 4 1 KREJČÍ, Oskar: Nová kniha o volbách. Praha, Professional Publishing 2006, s ŠEDO, Jakub: Volební právo a klasifikace volebních systémů. In: ŠEDO, Jakub CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, Statistics 2000 S. In: Electoral Reform Society. ( ) 4 CHYTILEK, Roman HUŠEK, Petr: Většinové volební systémy. In: ŠEDO, Jakub CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, s

6 Proporční volební systémy se začaly objevovat po první světové válce. Ve své čisté podobě představují zrcadlo společnosti, které odráží vůli voličů, a i ty nejmenší politické strany mají možnost získat mandáty. Příkladem čistě proporčního systému jsou volby do dolní komory parlamentu v Nizozemsku, kdy celá země tvoří jeden jediný volební obvod, a práh, který musí politické strany překročit, aby se mohly účastnit přepočítávání hlasů, je velice nízký. Např. ve volbách v roce 2006 vyhrála volby Christen-Democratisch Appèl s 26,5 % hlasů, na jejichž základě obdržela 27,3 % mandátů (41 křesel) a GroenLinks získala na základě 4,6 % hlasů sedm křesel, což je 4,6 % z celkových 150 rozdělovaných mandátů. 5 Jeho nevýhodou je nutnost vytváření koalic, neboť žádná ze stran není schopna získat většinu mandátů, což může vést k vládní nestabilitě. Základní proměnné proporčních volebních systémů budou podrobněji rozebrány v první kapitole. Ale vlastnosti volebních systému nelze jednoznačně generalizovat podle jejich rozdělení. Záleží na nastavení jednotlivých systémů a na tvůrcích volebních zákonů, jakého dopadu a účinku volebního systému chtějí dosáhnout. I většinový systém může produkovat relativně poměrné výsledky a proporční systém naopak dokáže být značně disproporční. V druhé polovině 20. století byl k těmto dvěma základním typům přiřazen třetí typ volebního systému, a to semiproporční volební systém. Tento systém obsahuje prvky, na základě kterých ho nelze zařadit do předešlých dvou typů. 6 V poválečné Spolkové republice Německo (SRN) se první volby do celonárodního Spolkového sněmu (Bundestag) konaly v roce 1949 na základě volebního systému, který 60 % hlasů rozděloval na základě 5 Tweede-Kamerverkiezingen - 22 november ( ) 6 Mezi semiproporční volební systémy patří systém jednoho nepřenosného hlasu, kde volič může přidělit pouze jeden hlas ve vícemandátových volebních obvodech, a limitované hlasování, kde se vyskytují také více mandátové obvody a volič má k dispozici více hlasů, ale vždy je to méně než celkový počet přidělovaných mandátů v daném obvodu. CABADA, Ladislav ŽENÍŠEK, Marek: Smíšené volební systémy. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2003, s

7 FPTP a zbytek pomocí uzavřených listin. Při druhých volbách už byl poměr v rozdělování mandátů na základě FPTP a kandidátských listin rovnoměrný a volič navíc získal druhý hlas. Tento systém zůstává s jistými úpravami platný dodnes a je označován jako personalizovaný proporční systém (Mixed Member Proportional System MMP). V té době se jednalo o nový a nezvyklý způsob volby, který kombinoval jak většinovou, tak poměrnou volbu. Systém měl spojovat jejich výhody, kdy by došlo k vytvoření stabilní vlády, ale zároveň by co nejpřesněji odrážel vůli voličů a byl pro své proporční výsledky řazen dlouhou dobu mezi proporční volební systémy. Změna nastala v 90. letech, kdy několik zemí zavedlo systém podobný německému (Nový Zéland) a řada nástupnických států Sovětského svazu či Jugoslávie zavedla nové volební systémy, které různými způsoby kombinovaly většinové a poměrné volební systémy. Tyto systémy pak začaly být řazeny pod nový typ volebního systému, mezi smíšené volební systémy Mixed Electoral System (MES). Od této doby se politologie zaměřila na tento jev důkladněji. MES je fenomén, kterému se v součastné době věnuje hodně pozornosti. S novostí pojmu souvisí rozdílné názory ohledně jeho definice, a také umístění v rámci volebních systémů. Existuje celá řada odborníků, kteří MES jako kategorii volebních systémů rezolutně odmítají, či ji považují za podkategorii semiproporčních systémů. V poslední době se stále více autorů, kteří MES považují za samostatný typ volebních systémů, snaží popsat jejich charakteristiky a rozdělit je na různé formy. Mezi odpůrce toho pojmu patří například Giovanni Sartori, který považuje MES za hybrid, který nekombinuje to nejlepší z proporčního a většinového volebního systému, ale naopak násobí nedostatky těchto systémů. Rezolutně nesouhlasí se zařazováním například německého 3

8 volebního sytému mezi smíšené. 7 Mezi odborníky, kteří MES považují za součást semiproporčních systémů, patří český politolog Tomáš Lebeda. 8 Autorů, kteří považují MES za čtvrtou kategorii, stále přibývá. Mezi nejvýznamnější patří Luis Massicotte, André Blais, Matthew Søberg Shugart či Martin P. Wattenberg, jejichž definice a typologie bude přiblížena v druhé kapitole práce. Tento text se zabývá již zmíněným volebním systémem SRN, a to zejména jeho zařazením do typologie volebních systémů. Stejně tak, jako probíhá debata o existenci či neexistenci MES jako samostatné kategorie volebních systémů, tak probíhá diskuse o zařazení německého volebního systému mezi proporční či smíšené volební systémy. Záměrem této práce není přijít s novým konceptem, který by tuto debatu ukončil, nýbrž shrnout a analyzovat dosavadní poznatky na toto téma. Práce se zakládá na empiricko-analytickém přístupu, který hodnotí a analyzuje fakta získaná z jednotlivých zdrojů, které se danému tématu věnují. Jedná se o případovou studii, neboť se práce zaměřuje pouze na jeden specifický volební systém a ne na systémy, které jsou mu podobné. V textu je ověřovaná platnost hypotézy, která říká, že přes jisté nezvyklé prvky (dva hlasy voličů, dva volební obvody) patří německý volební systém mezi proporční volební systémy. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, přičemž první tři jsou teoretické. První kapitola přináší náhled do proporčních volebních systémů, se zaměřením na jejich důležité proměnné jako velikost volebního odvodu, matematická metoda pro přerozdělení hlasů či uzavírací klausule. Druhá kapitola se zabývá smíšenými volebními systémy. Věnuje se nejvýznamnějším definicím a v podkapitolách 7 SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha, SLON 2001, s LEBEDA, Tomáš: Stručný přehled volebních systémů. In: NOVÁK, Miroslav LEBEDA, Tomáš (Eds.): Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2004, s

9 přibližuje definice a typologie autorů L. M. a A. Blais a M. Soberg Shugart a M. P. Wattenberg. Třetí kapitola popisuje německý volební systém od jeho vzniku, přes jeho nejdůležitější úpravy až po současnost, což slouží k jeho lepšímu pochopení. Budou také nastíněny nejdůležitější důsledky tohoto systému na německý politický systém. Poslední kapitola představuje názory vybraných zahraničních a zdejších autorů na zařazení německého volebního systému do kategorie proporčních či smíšených volebních systémů. Zároveň obsahuje analýzu posledních tří federálních voleb v SRN konaných v letech 1998, 2002 a 2005, na jejímž základě bude potvrzena či vyvrácená stanovená hypotéza. Celkový náhled na volební systémy, jejich proměnné a důsledky, zejména na stranický systém, představuje ve své práci Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Governmenr in Twenty-One Countries 9 Arend Lijphart. O několik let později navázal na tuto práci další knihou Electoral Systems and Party Systems: A Study of Twentyseven Democracies, , 10 kdy na základě komplexní analýzy 70 volebních systémů používaných ve 27 zemích ve zkoumaném období klasifikuje volební systémy a popisuje jejich nejdůležitější proměnné. Obě tyto práce mají pro svou komplexnost a systematičnosti nepřekonatelný význam pro studium volebních systémů. Stejně důležitou práci pro studium volebních systémů napsali autoři Rein Taagepera a Matthew Soberg Shugart, kteří ve svém díle Seats and Votes, The Effects and determinants of Electoral Systems 11 předložili komplexní analýzu vlivu různých mechanismů na přerozdělování hlasů na mandáty do zákonodárných shromáždění. I 9 LIJPHART, Arend: Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Governmenr in Twenty-One Countries. London, Yale University Press 1984, 229 s. 10 LIJPHART, Arend: Electoral Systems and Party Systems: A Study of Twenty-seven Democracies, New York, Oxford University Press 1995, 222 s. 11 TAAGEPERA, Rein SHUGART, Matthew Soberg: Seats and Votes. The Effects and determinants of Electoral Systems. London New Haven, Yale University Press 1989, 288 s. 5

10 přes to, že tato kniha byla vydána před dvaceti lety, se stále řadí mezi základní literaturu o volebních systémech. V českém prostředí se také vyskytuje celá řada knih či odborných článků na téma volebních systémů. Tato práce pracuje zejména se sborníkem Volební systémy, 12 který editovali autoři Jakub Šedo a Roman Chytilek. Tato kniha se podrobně zabývá jednotlivými volebními systémy, jejich podtypy a jejich vlivem v konkrétních zemích. Nejedná se o předvedení nových přístupů na volební systémy, ale představuje komplexní shrnutí přístupů zahraničních i českých autorů na dané téma. Významným českým autorem, který se věnuje zejména proporčním volebním systémům, je Tomáš Lebeda. Tato práce čerpá zejména z jeho dvou článků. Prvním je článek Hlavní proměnné proporčních volebních systémů, 13 ve kterém autor podrobně rozebírá a analyzuje vliv hlavních čtyř proměnných, velikost volebního obvodu, matematické formule a uzavírací klausule skrutinií na proporční volební systémy. Druhým je pak článek Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality, 14 který seznamuje s nejvýznamnějšími přístupy pro měření míry proporcionality volebních systémů. S rozvojem MES souvisí i nárůst literatury na toto téma. Jedním ze základních textů je článek Luise Massicotta a Andrého Blaise Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey, 15 který přichází s definicí a typologií jednotlivých druhů MES, která získala mezinárodní uznání odborníků. 12 ŠEDO, Jakub CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, 237 s. 13 LEBEDA, Tomáš: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický časopis, 37, 2001, č. 4, s LEBEDA, Tomáš: Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality. Sociologický časopis, 42, 2006, č. 4, s LEBEDA, Tomáš: Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality. Sociologický časopis, 42, 2006, č. 4, s MASSICOTTE, Luis BLAIS, André: Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral Studies, 18, 1999, č. 3, s

11 Asi nejvýznamnější knihu na téma MES sestavili autoři P. Martin Wattenberg a S. Matthew Shugart. Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds? 16 Jedná se o první rozsáhlou publikací zabývající se dopodrobna smíšenými volebními systémy, a to nejen definicí a typologií MES, které jsou odlišné od předchozích autorů, ale podrobně seznamují čtenáře s nejvýznamnějšími druhy MES na příkladu jednotlivých zemí, ale zároveň se velmi podrobně zabývají důsledky volebních systémů na politický systém jednotlivých zemí. Kniha autorů Ladislava Cabady a Marka Ženíška Smíšené volební systémy 17 je první českou publikaci, která se věnuje výhradně problematice MES. Představuje především definice a typologii smíšených volebních systémů od obou výše zmíněných dvojic zahraničních autorů a jejich důsledky na stranické systémy vybraných zemí. Bohužel nepřináší vlastní reflexi na dané téma a nevytváří vlastní definici těchto systémů. Její význam tkví právě v prezentaci problematiky MES českému čtenáři. Tato práce pracuje se dvěma knihami Reform oder Manipulation? Zur Diskussion eines neuen Wahlrechts 18 od Thomase von der Vringa a Wahlrecht zwischen Kontituität und Reform: eine Analyse der Wahlsystemdiskussion und der Wahlrechtsänderungen in der Bundesrepublik Deutschland od Jesse Eckharda, které se velmi podrobně zabývají vznikem německého volebního systému, jednáními a návrhy jednotlivých politických stran o jeho podobě a následných návrzích jeho reforem. Jejich nevýhodou je jejich 16 WATTENBERG, Martin P. SHUGART, Matthew S. (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, 656 s. 17 CABADA, Ladislav ŽENÍŠEK, Marek: Smíšené volební systémy. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2003, 156 s. 18 VRING von der, Thomas: Reform oder Manipulation? Zur Diskussion eines neuen Wahlrechts. Frankfurt am Main, Europäische Verlagsanstalt 1968, 311 s. 19 ECKHARD, Jesse: Wahlrecht zwischen Kontituität und Reform: eine Analyse der Wahlsystemdiskussion und der Wahlrechtsanderungen in der Bundesrepublik Deutschland Dusseldorf, Droste 1985, 440 s. 7

12 staří, neboť mapují reformní snahy do doby svého vzniku, tedy maximálně do roku

13 1 Poměrné volební systémy U poměrných volebních systémů rozlišujeme dva základní typy, a to listinné volební systémy (list system) a systémy jednoho přenosného hlasu (single transferable vote STV). 20 Některými autory je mezi proporční systémy řazen i personalizovaný poměrný systém, který se používá právě pro volby do německého Bundestagu. 21 Klasifikace listinných systémů je poměrně složitá a v podstatě každý listinný volební systém je originál sám o sobě, a pro jejich odlišení je použita celá řada proměnných. Mezi nejdůležitější patří velikost volebních obvodů, volební formule (metoda použitá pro přepočítávání hlasů), uzavírací klausule (legal treshold) a počet skrutinií. 22 Velikost volebních obvodů (magnitude), tzn. počet mandátů, které jsou v obvodě rozdělovány, má ze všech proměnných největší dopad na proporcionalitu. 23 Rozdělení volebních obvodů podle jejich velikosti ale není jednotné. Například Danielle Caramani dělí volební obvody na malé (rozdělují maximálně 5 mandátů), střední (6 10 mandátů) a velké (nad 10 mandátů). 24 Shugart a Taagepera rozdělují velikost obvodů na nízkou (2 4 mandátů), středně velkou (5 9 mandátů) a velkou (10 a více mandátů). 25 Obecně lze říct, že čím větší je volební obvod, tím se zvyšuje proporcionalita výsledků. 20 STV je poměrný systém, který umožňuje volbu kandidátů, ne politických stran. Každý volič má jeden hlas, který je převoditelný. Ale navíc podle svých preferencí seřadí kandidáty na volebním lístku. K přenosu hlasu dochází, pokud volič dá hlas kandidátovi, který nemá šanci získat mandát nebo naopak, když má kandidát mnoho hlasů navíc. Hlas se převádí tak dlouho, dokud nějaký kandidát nedosáhne na mandát. Pro přepočet hlasů na mandáty se používá Droopova kvóta. LIJPHART, Arend GROFMAN, Bernard: Choosing an electoral system. Issues and Alternatives. Preager 1984, s ŠEDO, J.: c. d., s LEDEBA, Tomáš: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický časopis, 37, 2001, č. 4, s TAAGEPERA, Rein SHUGART, Matthew Soberg: Seats and Votes. The Effects and determinants of Electoral Systems. London New Haven, Yale University Press 1989, s CARAMANI, Danielle: The Societies of Europe. Elections in Western Europe since Electoral Results by Constituencies. London, Macmillan 2000, s TAAGEPERA, R. SHUGART, M. S.: c. d., s

14 Proporcionalitu ale v rámci obvodu ovlivňuje i počet stran a jejich vzájemná poměrná velikost (daná procenty získaných hlasů) či účinek volební formule. 26 Volební formule používané pro převod hlasů na mandáty se rozdělují na volební kvóty a volební dělitele. 27 Existuje několik různých druhů kvót a dělitelů, ale v této práci budou představeny pouze ty, které souvisejí s německým volebním systémem, a to Hareova kvóta, Hare- Niemayerova kvóta a d Hondtův dělitel a jedna jeho modifikace, na které bude ukázáno, jak malá změna ve formuli může mít vliv na výsledek voleb. Volební kvóta určuje počet hlasů, který musí obdržet kandidátská listina, aby měla právo na jeden mandát. Hareova kvóta je základní a nejjednodušší kvóta, která se vypočítá tak, že se všechny platné hlasy vydělí počtem mandátů přidělovaných v daném obvodu. Jeho výhodou je velká proporcionalita, ale tato kvóta není schopna rozdělit všechny mandáty a tak musí být doplněna například o metodu největších zbytků (strany, které mají největší zbytek, získají mandát). Ten ale neumožňuje, aby nějaká strana na základě této metody dostala dva mandáty. Q kvóta; V celkový počet odevzdaných hlasů (votes); S celkový počet mandátů (seats) Hare-Niemayerova formule je modifikací Hareovy kvóty, která nevypočítává kvótu, ale rovnou mandáty jednotlivým stranám, což se provádí pro každou stranu zvlášť. Tato formule se v součastné době používá pro volby do německého parlamentu LEBEDA, T.: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů, s ŠEDO, J.: c. d., s LEBEDA, T.: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů, s

15 s počet křesel, které strana obdrží; v počet hlasů, které strana získala Druhou metodou pro přepočítávání hlasů na mandáty je volební dělitel. Ten představuje řadu čísel, kterými jsou děleny zisky stran. Na rozdíl od kvót neprodukuje nepřidělené mandáty a všechny mandáty jsou rozdělovány najednou. Nejpoužívanějším dělitelem je d Hondtův dělitel, který není tak proporční jako Hareova kvóta a mírně zvýhodňuje větší strany. Tento dělitel využívá řady přirozených čísel (1; 2; 3; 4; 5; n, kdy n je počet přidělovaných mandátů). 29 Tento dělitel byl používán pro volby do Bundestagu do roku Časté jsou také různé modifikace d Hondtova dělitele. Asi tou v českém prostředí nejznámější je řada čísel, která nezačíná číslem 1 ale 1,42. Tato modifikace je používána pro přerozdělení hlasů v krajských volbách a více zvýhodňuje větší strany než klasický d Hondt, neboť menší strany mají menší šanci dosáhnout na první přidělovaný mandát. 30 Třetí proměnnou, která může mít vliv na proporcionalitu výsledků, je uzavírací klausule, což je minimální procento získaných hlasů, které musí strany překročit, aby se mohly účastnit rozdělování mandátů. Může být stanovena na celonárodní úrovni, nebo může být klausule určena v rámci volebních obvodů či určitých regionů. Existují i kombinace obou možností. Velikost klausule ovlivňuje proporcionalitu systému, neboť mále strany tak mají menší možnost získat mandát. Ne všechny volební systémy ji obsahují. Stejný účinek jako uzavírací klausule může mít malá velikost volebních obvodů CARAMANI, D.: c. d., s LEBEDA, T.: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů, s LIJPHART, Arend: Electoral Systems and Party Systems: A Study of Twenty-seven Democracies, New York, Oxford University Press 1995, s

16 V mnoha volebních systémech se mandáty nerozdělují pouze na úrovni volebních obvodů, ale i na dalších úrovních, v dalších skrutiniích. Na vyšší úroveň buď přesouvají mandáty, které nebyly na základě volebních kvót rozděleny v obvodech, či je předem určen počet mandátů, který se v dalším skrutiniu přiděluje. V prvním případě se pak zbytek mandátů rozdělí obvykle v celonárodním skrutiniu. V druhém případě se zpravidla jedná o kompenzační mandáty, které mají vyrovnat disproporce volebních obvodů. 32 Proporční systémy jsou přes rozšiřování jiných systémů, zejména smíšených volebních systémů, stále nejrozšířenějším typem. Ve své čisté podobě by měly představovat jakési zrcadlo, které odráží preference společnosti, díky čemuž i menšiny mají obvykle v parlamentu své zástupce. Ve skutečnosti proporcionalitu ovlivňují zejména čtyři výše zmíněné proměnné a jejich nastavení. Pro poměrné volební systémy je charakteristická tvorba vládních koalic, neboť žádná strana není schopna získat absolutní většinu hlasů. Velké strany jsou tak nuceny uzavírat koalice s menšími stranami, které tím získají vyděračský potenciál a akceschopnost vlády je omezena. Mezi další nevýhody systému patří složitost přepočítávání hlasů na mandáty, které je pro většinu občanů těžko pochopitelné. 32 ŠEDO, J.: c. d., s

17 2 Smíšené volební systémy Za první vymezení MES je považovaná definice od Jean-Marie Cotteret a Claude Emeri, kteří ji uvedli v 70. letech 20. století. 33 Za MES považují takové volební soustavy, které obsahují většinový a poměrný element. Na ně navázala celá řada dalších autorů. Nejvýznamnější z nich je Pierre Martin, 34 který vycházel z definice Cottereta a Emeriho, ale vytvořil především detailní typologii MES. Rozlišuje geograficky smíšený systém, ve kterém je v některých volebních obvodech proporční systém a ve zbývajících obvodech většinový, a geograficky homogenní, kde je kombinace obou principů používána napříč celou zemí. 35 S novou definicí a zejména významnou typologií přicházejí L. Massicotte a A. Blais. Upozorňují na to, že rozdíl definic spočívá často v náhledu na MES. Jedni berou jako hlavní kritérium mechanismy systému, což znamená, že charakterizují MES jako systémy, které kombinují dvě formule: proporční a většinovou. Druzí definují MES na základě výsledků, které produkují. Na základě toho chápou MES jako systém, který se nachází mezi většinovými a poměrnými. Jejich definice je založena na volebním mechanismu a za MES považují takový systém, který kombinuje různé volební formule pro volbu do jednoho tělesa a každou z těchto formulí je voleno více než 5 % zástupců. Podle použité volební formule dělí MES na závislé a nezávislé. 36 K této definici se přiklání i autorka této práce. Poslední nejvýznamnější definice pochází z pera M. Wattenberga a M. Shugarta, kteří vymezují MES jako podmnožinu širší kategorie vícestupňových volebních systémů, kde křesla jsou obsazena 33 COTTERET, Jean-Marie EMERI, Claude: Les systèms éléctoraux. Paris, Presses universitaires de France, 1973, 125 s. 34 MARTIN, Pierre: Les systèms électoraux et les mode de scrutins. Paris, Montchrestien 2006, 155 s. 35 CABADA, L. ŽENÍŠEK, M.: c. d., s MASSICOTTE, Luis BLAIS, André: Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral Studies, 18, 1999, č. 3, s

18 ve dvou (nebo více) překrývajících se skupinách volebních obvodů. Každý volič má k dispozici jeden čí více hlasů, které využívá k obsazení křesel ve více než jedné úrovni, kdy jedna úroveň systému je obsazena jmenovitě (nominálně) a druhá pomocí kandidátní listiny. 37 S vlastní definicí MES přichází i jeho kritik G. Sartori. Podle něj je MES taková kombinace většinové a proporční techniky, která dá vzniknout sboru ve složení, jež kombinuje proporcionální a neproporcionální reprezentaci jeho voličů, tedy poloproporcionální a polovětšinový výsledek. 38 Z českých autorů např. M. Klíma vychází z definice L. Massicotta a A. Blaise a definuje MES jako soubor volebních pravidel, který sestává ze dvou principiálně odlišných systémů (většinového a poměrného), přičemž se obě složky používají v měřítku celé země a každá z nich zajišťuje zvolení minimálně 5 % zástupců dolní nebo jediné komory zákonodárného sboru. 39 I další čeští politologové nevytváří vlastní definici a klasifikaci MES, ale přikloňují se k té od L. Massicotta a A. Blaise. Mezi tyto autory patří například Roman Chytilek a Jakub Šedo, kteří ale přidávají podmínku, že obě složky mají mít reálný vliv na výsledky voleb, čímž z klasifikace vyřazují takové systémy, kde většinová složka de facto rozhoduje o konkrétních poslancích. 40 Podle Michala Kubáta má smíšený volební systém strukturu, která kombinuje prvky proporčních volebních systémů i většinových volebních systémů, a to se všemi jejich náležitostmi. Kombinace prvků se musí vztahovat k jedinému volebnímu systému, který se používá pro 37 WATTENBERG, Martin P. SHUGART, Matthew S.: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology. In: WATTENBERG, P. Martin SHUGART, S. Matthew (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s ŘÍCHOVA, Blanka: Úvod do součastné politologie: srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha, Portál 2002, s KLÍMA, Michal: Smíšený volební systém. Politologický časopis, 1998, č. 3, s ŠEDO, J.: c. d., s

19 volby do jednoho kolektivního orgánu. Jeho typologie se také řídí typologií L. Massicotta a A. Blaise. 41 Tomáš Lebeda uvádí, že MES se vyskytuje tam, kde je zastupitelský sbor volen dvěma odlišnými technikami. Část křesel je přerozdělena za pomoci některé většinové techniky a zbytek pomocí systému poměrného zastoupení či jinou formou polopoměrnou nesmíšenou technikou jako např. limitované hlasování Typologie smíšených volebních systémů Typologie podle Massicotte a Blaise Jak již bylo uvedeno L. Massicotte a A. Blais zakládají svou definici na použitém volebním mechanismu a podle toho následně rozlišují MES závislé a nezávislé kombinace. Každá z těchto kategorií má pak další specifické podkategorie. V prvních dvou typech nezávislé kombinace existují dva různé volební obvody. V koexistenčním MES je země rozdělena na dvě části. V první se volí proporčně a v druhé podle většinového systému. Voliči se tím pádem také dělí na dva typy podle toho, na základě kterého mechanismu volí. Tento volební systém se používá pro volbu francouzských senátorů. Druhý typ, ve kterém jsou opět dva druhy volebních obvodů, je navrstvující MES, ale oba druhy mechanismů jsou uplatňovány na celou zemi. Tím v konečném výsledku vznikají dva druhy zástupců, kdy jedni vzešli z proporčního a druzí z většinového hlasování. Navrstvující smíšený volební systém přijalo v roce 1994 Japonsko pro volby do Sněmovny reprezentantů a je v současnosti nejpoužívanějším typem MES. Poslední typ je označován jako fúzní MES, který obsahuje dvě 41 KUBÁT, Michal: Volby a volební systémy. In: KUBÁT, Michal CABADA, Ladislav a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha, Eurolex Bohemia 2004, s LEBEDA, T.: Stručný přehled volebních systém, s

20 rozdílné formule v jednom volebním obvodě. Některé mandáty v obvodu jsou rozděleny proporčně, další většinově. Tento systém se v součastné době používá pro francouzské komunální volby. 43 Systémy závislé kombinace jsou reprezentovány MES vzájemné korekce (vyrovnávací), v němž jsou dva druhy volebních obvodů s rozdílnými typy volebních technik, které se vzájemně překrývají. Tyto volební systémy jsou na sobě závislé, proporční část má vykompenzovat disproporcionalitu většinového systému. Do této kategorie je podle autorů řazen právě volební systém, který se používá pro volby do německého Bundestagu. U podmíněných MES se kompenzace využívá jen někdy a to na základě proporce či disproporce výsledku většinové volby. Tento druh volebního systému se v současnosti nepoužívá. Mohli jsme ho pozorovat při volbách v Rumunsku v letech či v Itálii v roce 1923 či Některé smíšené volební systémy se nedají zařadit ani do jedné z pěti zmíněných kategorií. Takovýto typ autoři nazývají jako supersmíšený volební systém a spojuje více než jednu kombinaci většinového a proporčního systému. Tento systém nalezneme například v Maďarsku, kde se využívá navrstvující MES a systém vzájemné korekce. V Ekvádoru se naopak používá systém, který kombinuje dva typy MES nezávislé kombinace, koexistenční a navrstvující MES Typologie podle Shugarta a Wattenberga Na základě své definice rozlišují Shugart a Wattenberg (viz výše) dva hlavní druhy smíšeného volebního systému, a to podle poměru a vyvážení kombinace nominální úrovně a úrovně kandidátských listin. V nominální části nemusí být použito pouze většinového systému, ale i 43 MASSICOTTE, L. BLAIS, A.: c. d., s MASSICOTTE, L. BLAIS, A.: c. d., s

21 semiproporčního (teoreticky i proporčního), obvody mohou být jedno i vícemandátové. Důležité je, že se křesla rozdělují jednotlivým kandidátům. Příkladem, kde je namísto většinového volebního systému v nominální části použit semiproporční systém, je japonská horní komora. Na úrovni kandidátských listin se nejčastěji používá d Hondtův dělitel či Hareova kvóta a kandidátské litiny jsou vázané než volné. 45 První typ se nazývá Mixed Member Proportional System (MMP neboli proporční smíšený volební systém), ve kterém existuje vazba mezi úrovněmi hlasování, pro propojení se většinou používá kompenzační metoda. Mezi tento druh je řazen volební systém do německého Bundestagu. Tento typ zvýhodňuje malé strany. Naopak Mixed Member Majoritarian System (MMM neboli většinový smíšený volební systém), ve kterém vazba není, zvýhodňuje velké strany. Takový volební systém se používá v Arménii či Gruzii a někdy bývá označován jako paralelní MES. 46 Shugart a Wattenberg definují dále sedm proměnných, které ovlivňují jaký princip (proporční či většinový) bude převažovat: a) vazba mezi jednotlivými úrovněmi jedná se o hlavní proměnnou, která určuje rozlišení typu volebního systému, většina zemí používá MMM, MMP se používá v Bolívii, Německu, Venezuele a na Novém Zélandu; b) podoba hlasu volič může disponovat dvěma hlasy, kterými hlasuje v každé úrovni zvlášť nebo může mít jeden hlas pro obě úrovně dohromady, ve většině zemí mají voliči dva hlasy, ale např. v Mexiku mají voliči jen jeden hlas; c) procento křesel určených pro úroveň kandidátských listin u MMP musí být toto procento dostatečně vysoké na to, aby byla dosažena ve výsledku proporcionalita, obecně se dá říct, že čím 45 WATTENBERG, M. P. SHUGART, M. S.: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology, s CABADA, L. ŽENÍŠEK, M.: c. d., s

22 disproporčnější je nominální úroveň, tím větší musí být podíl kandidátské úrovně, aby bylo dosaženo kompenzace; ještě důležitější roli má tato proměnná podle autorů u MMM, kdy u většiny zemí je tento podíl přibližně rovnoměrný; d) velikost úrovně kandidátských listin jedná se o významnější proměnnou, úroveň může být rozdělena do více obvodů (Německo) nebo tvořit jeden celostátní obvod (Nový Zéland), v případě MMM se většinou vyskytují celostátní obvody, i když se vyskytuje více obvodů pro rozdělení mandátů na kandidátské úrovni (Japonsko); e) volební práh u většiny má hodnotu 5 % v kandidátské úrovni na celonárodní úrovni; ale např. v Německu a na Novém Zélandu stačí straně získat určitý počet mandátů v nominální úrovni, aby se podíleli na přidělování mandátů; f) volební formule a počet nominálních křesel ve většině zemí se používá na nominální úrovni FPTP, Gruzie a Litva používají dvoukolový většinový systém, který v konečném důsledku způsobí značnou disproporcionalitu výsledků; g) technika vypořádání se s případnou možností, že politická strana získá takový počet křesel, který by převyšoval celkový proporční nárok politické strany nepraktikuje se odebírání přesahujících hlasů. Existují dvě možnosti vypořádání. První z nich představují tzv. extra mandáty, které jsou uděleny stranám na celostátní úrovni, což má za následek zvětšení celého zastupitelského sboru a volební systémy s touto metodou lze považovat za velmi proporční. Druhou možnost představuje redukce počtu mandátů v úrovni kandidátských listin, které jsou připraveny pro kompenzaci nominální úrovně WATTENBERG, M. P. SHUGART, M. S.: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology, s

23 3 Volby do Bundestagu 3.1 První volební zákon poválečné Spolkové republiky V roce 1949 se konaly ve Spolkové republice Německo první poválečné volby do Bundestagu podle volebního systému, na kterém se shodla Parlamentní rada. 48 Návrh volebního zákona měl za úkol vypracovat Výbor pro volební právo (Wahlrechtsausschuß), který se skládal ze čtyř zástupců CDU/CSU, čtyř zástupců SPD a po jednom zástupci měla KPD a FDP. 49 Volební systém měl zejména reflektovat negativní zkušenosti s poměrným volebním systémem, který byl používán v meziválečné Výmarské republice. V době, kdy jednání o podobě volebního zákona probíhalo, byl v procesu ratifikace Základní zákon (Grundgesetzt), 50 který představoval ústavu Spolkové republiky. Zároveň v letech již proběhlo několik voleb na komunální úrovni a volby do zastupitelstev jednotlivých zemích. Formu těchto volebních systémů určovalo to, v jaké okupační zóně se země nacházela. V americké a francouzské zóně se využívalo proporčního systému a v britské používali různé kombinace většinového systému FPTP a systému poměrného zastoupení. Pro federální volby CDU/CSU prosazovala zavedení systému relativní většiny, SPD a FDP naopak prosazovaly zavedení proporčního volebního systému a k jeho prosazení na půdě Parlamentní rady měly dostatek hlasů. Čistý proporční systém by ale 48 Parlamentní rada měla 65 členů, kteří byli delegováni ze zemských sněmů. 27 členů bylo z SPD, 27 z CDU/CSU, 5 FDP, 5 DP, 2 Zentrum a 2 členy měla také KDP. VRING von der, Thomas: Reform oder Manipulation? Zur Diskussion eines neuen Wahlrechts. Frankfurt am Main, Europäische Verlagsanstalt 1968, s ECKHARD, Jesse: Wahlrecht zwischen Kontituität und Reform: eine Analyse der Wahlsystemdiskussion und der Wahlrechtsa nderungen in der Bundesrepublik Deutschland Du sseldorf, Droste 1985, s Německý základní zákon nespecifikuje, podle jakého volebního práva se mají federální volby konat, jen že se konají na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Druh volebního systému měl určit až volební zákon. Odst. 1 a 3 Čl. 3 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. 19

24 neschválili vojenští guvernéři jednotlivých zón, jejichž souhlas byl pro prosazení zákona nutný. 51 Nakonec byla prosazena kompromisní varianta, kde v malých jednomandátových volebních obvodech bylo rozdělováno 200 mandátů a zbylých 200 mandátů bylo rozděleno na základě vázaných kandidátských listin stran na úrovni jednotlivých spolkových zemí (Länder). Celkový podíl mandátů pro jednotlivé strany vyplýval z podílu hlasů na úrovni zemí. Z tohoto podílu byly odečteny mandáty získané v jednomandátových obvodech a zbylé mandáty přiděleny podle kandidátských listin stran. Pokud se stalo, že strana získala v jednomandátových obvodech více hlasů, než jí mělo být poměrně rozděleno (tzv. Überhangsmandate), mandáty jí byly ponechány a velikost Bundestagu tak byla dočasně zvětšena. Pro přepočítávání hlasů byla navržena d Hondtova metoda. Důležité u tohoto systému bylo, že volič měl pouze jeden hlas. Tento systém měl být platný pouze pro parlamentní volby v roce 1949 a po nich se měl vytvořit systém nový. Tento návrh podpořily SPD, FDP, KDP a Zentrum, ale konečné slovo měli až vojenští guvernéři západních okupačních zón. Ti na žádost ministerských předsedů spolkových zemí zvýšili podíl jednomandátových obvodů z 50 na 60 %. Tento volební systém byl následně pojmenován jako personalizovaný proporční systém (der personalisierte Verhältniswahl). Důležité je poznamenat, že dílčí prvky tohoto prvního volebního zákona platí dodnes. 52 Na základě prvních voleb se do Bundestagu dostalo 11 různých stran, a to zejména díky tomu, že nebyl určen procentní práh, který musí strany překročit, aby se účastnily rozdělování mandátů. Vládní 51 BAWN, Kathleen:The Logic of Institutional Preferences: German Electoral Law as a Social Choice Outcome. American Journal of Political Science, 37, 1993, č. 4, s (http: // 52 VRING von der, T.: c. d., s

25 koalici sestavila CDU, CSU, FPD a DP a kancléřem se stal Konrad Adenauer Druhý hlas Ani jednání o další podobě volebního zákona nebylo jednoduché. CDU, která byla hlavní vládnoucí stranou, stále chtěla zavést většinový systém a doufala v podporu svých koaličních partnerů, FDP a DP. Ministerstvo vnitra předložilo pak v letech tři různé návrhy, z nichž jeden byl obměnou systému použitého ve volbách roku 1949, ale s tím, že by volič měl dva hlasy, tzv. "Grabenwahlrecht" a že by v jednomandátové části nebyl použit systém FPTP, ale systém alternativního hlasování. 54 CDU chtěla pomocí tohoto systému docílit svého posílení na úkor sociálních demokratů a počítala s tím, že voliči jejich koaličních partnerů budou dávat svůj hlas ve většinové části právě jim, aniž by hrozilo riziko, že koaliční partner nepřekročil uzavírací klausuli, s jejímž zavedením návrh počítal. SPD pak předložila vlastní návrh, který byl založen na volebním systému z roku FPD vládní návrh nechtěla podpořit, což by znamenalo jeho neschválení. CDU/CSU tuto menší krizi uvnitř vládní koalice vyřešila přepracováním návrhu. Tento nový volební zákon oproti zákonu z roku 1949 zaváděl dva hlasy, jeden pro proporční a druhý pro většinovou část. Dále pak stanovil poměr mezi většinovou a proporční částí 50:50 a navýšil celkový počet mandátů na 484. Poslední významnou změnou bylo zavedení 5% uzavírací klausule v proporční části na federální 53 STRMISKA, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranickopolitických systémů. Praha, Portál 2005, s Jedná o volební systém s jednomandátovými voleními obvody, kde volič očísluje kandidáty podle svých preferencí. Mandát získává ten, kdo na základě prvních preferencí obdrží více jak 50 % hlasů. Pokud se tak nestane, dochází k přepočítávání preferencí a to tak, že kandidát s nejmenším počtem prvních preferencí vypadává a jeho hlasy jsou podle počtu druhých preferencí přiřazeny dalším kandidátům. Tento postup se opakuje tak dlouho, dokud jeden z kandidátů neobdrží nadpoloviční většinu hlasů. HEYWOOD, A.:c. d., s ECKHARD, J.:c. d., s

26 úrovni či nutnosti získání jednoho mandátu ve většinovém obvodu, aby se strana mohla účastnit přepočítávání hlasů. Návrh byl schválen Tento návrh podpořila většina CDU, SPD a FDP. CSU a DP byly proti, neboť chtěly zavedení poměrného systému. 56 Tento zákon opět platil jen pro volby v roce 1953 a po nich měl být vypracován další zákon. Ten nakonec adaptací předchozího zákona s dvěma změnami: byl opět navýšen počet mandátů na 494 a strana musela získat tři přímé mandáty z FPTP nebo 5 % v celonárodním měřítku, aby se mohla účastnit skrutinia. Poslední zvýšení počtu mandátů bylo schváleno zákonem z roku 1964, kdy byl počet mandátů navýšen o 2 na 496 a tento počet zůstal nezměněn do sjednocení Německa. Poslední důležitá změna volebního systému byla změna metody pro přepočítávání hlasů v proporční části v roce D Hondtův dělitel byl nahrazen Hare-Niemeyerovou formulí, která se použila pro poslední volby před sjednocením Volební systém po sjednocení První volby ve sjednoceném Německu se konaly v roce Povaha systému zůstala ve své podstatě nezměněna, ale bylo provedeno několik úprav. Celkový počet rozdělovaných mandátů se zvýšil na 656. Byly učiněny také dvě výjimky. První se týkala volebního prahu. Aby strany bývalého východního Německa měly šanci se dostat do sněmovny, nebyl 5% práh určen celonárodně, ale straně stačilo překročit klauzuli buď ve východní, nebo západní části. Díky tomu se do sněmovny dostala PDS (postkomunisté). Druhou výjimkou byla možnost uzavírat aliance mezi stranami, 58 čehož využily 56 VRING von der, Thomas: c. d., s SCARROW, Susan E.: c. d,, s KLÍMA, Michal: Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha, Radix 1998, s

27 západoněmecká Grünen a východní Alience 90/Grünen. 59 Zatím poslední významná změna německého volebního zákona byla schválena 17. března 2005 a podle této novelizace se uskutečnily zatím poslední volby do Bundestagu v roce 2005, kdy byl celkový počet mandátů snížen na Jak tento volební systém vlastně v praxi funguje? První hlas (Kandidatenstimme nebo Erste Stimme) dává volič kandidátovi v jednom z 299 jednomandátových obvodů a mandát (Direktmandat) získá ten, kdo obdrží relativní většinu hlasů. Druhý hlas (Zweite Stimme) pak přiděluje politické straně na základě proporčního systému ve vícemandátovém volebním obvodu, který odpovídá jednotlivým spolkovým zemím. Kandidátská listina je přísně vázaná (Landesliste). Kandidát má navíc možnost kandidovat na obou kandidátkách. Pokud získá mandát na základě prvního hlasu, je vyškrtnut z kandidátské listiny a na jeho místo se posouvá kandidát zapsaný těsně za ním. Po přidělení mandátů na základě prvních hlasů, jsou rozděleny mandáty založené na druhém hlasu tak, že se mandáty přidělují podle rozdílu mezi procentuálním nárokem z proporční části a počtem získaných přímých mandátů. Pokud nastane situace, že počet křesel získaný na základě prvního hlasu převyšuje celkový proporční nárok, jsou tyto mandáty straně ponechány. Tyto tzv. přesahující mandáty (Überhangsmandate) zvětšují celkový počet křesel ve Sněmovně Pokud by tyto strany kandidovaly samostatně, do Bundestagu by se nedostaly. Grüne získala 3,8 % hlasů a Aliance 90/Grüne 1,2 % hlasů. Bundestagswahlergebnisse seit In: Deutscher Bundestag. ( ) 60 Bundeswahlgesetz. ( ) 61 KORTE, Karl-Rudofl: Wahlen in der Bundesrepublik Deutschland. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2003, s

28 3.4 Důsledky volebního systému Důležitý vliv má volební systém na systém stranický. Jak již bylo zmíněno, po prvních volbách bylo v Bundestagu celkem 11 různých stran, což bylo důsledkem nestanovení uzavírací klausule. Po jejím zavedení v roce 1953 jich bylo již jen šest a na konci 50. let byli v parlamentu jen poslanci CDU/CSU, SPD a FDP, což bylo dáno i zákazem antidemokratických KDP a SRP. Tento počet stran zůstal nezměněn až do roku 1983, kdy se do parlamentu poprvé dostali Zelení (Grünen). Po sjednocení se k nim přidala postkomunistická PDS (od roku 2005 Die Linke.PDS) a došlo ke spojení strany východoněmecké a západoněmecké strany Zelených. 62 Systém se tak vyznačuje nízkým počtem stran a zároveň vykazuje vysoký stupeň proporcionality. V průběhu let došlo k vytvoření bipolární struktury stranického systému. Od roku 1961 do 1983 zůstávalo stranické spektrum nezměněno a v tomto období mluvíme o systému dvou a půl stran, 63 kdy proti sobě stály dvě hlavní velké strany, SPD a CDU/CSU, a FPD hrála roli menší strany, která tvořila s jednou z velkých stran koalici. Po příchodu Zelených do Bundestagu se pak začalo hovořit o systému dvou a dvakrát půl strany, kdy se vytvořily dva soupeřící tábory. Jeden tvořila CDU/CSU a FDP a na druhé straně stáli SPD a Zelení. Po sjednocení a vstupu PDS do parlamentu se bipolární struktura zachovala, ale hovoří se již o systému dvou a třikrát půl strany. 64 Přes složitost tohoto pojmu se jedná o velice přesné vystižení podoby německého volebního systému. 62 Wahlergebnisse Bundestag (Bundestagswahl). In: Wahlen, Wahlrecht und Wahlsysteme, ( ) 63 Tento pojem je dílem J. Blondela. BLONDEL, Jean: Party Systems and Patterns of Government in Western Democracies. Canadian Journal of Political Science, 1, 1968, č. 2, s KLINGEMANN Hans-Dieter WESSELS, Bernhard: Political Consequences of Germany s Mixed-Member Systém: Personalization at the Grass Roots? In: WATTENBERG, Martin P. SHUGART, Matthew S. (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s

29 Volební systém ale nemá vliv jen na stranický systém, ale má také vliv na chování voličů, kteří se snaží co nejefektivněji využít své dva hlasy. Existuji dva základní názory na to, jak existence dvou hlasů ovlivňuje hlasování voličů. První proud, jehož představitelem je např. Maurice Duvergere, tvrdí, že volič rozděluje své hlasy nezávisle na sobě, jako by se jednalo o dva samostatné volební systémy. Svůj první hlas dá jednou ze dvou kandidátů, kteří mají největší šanci na úspěch a v proporční části dají hlas straně, se kterou se nejvíce ztotožňují. Druhý směr zase říká, že voliči jednají se svými hlasy racionálně a jejich hlasování je strategické. Volič nedá svůj první hlas kandidátovi ze strany, které dali svůj druhý hlas. Naopak své hlasy rozdělí mezi strany, a to obvykle tak, že první hlas dá velké straně a druhý pak malé straně, které obvykle s velkou tvoří koalici, aby dosáhla na 5% klauzuli. 65 Na druhou stranu je nutné poznamenat, že procento voličů, kteří jednají strategicky, se pohybuje okolo 7 %, což je poměrně málo. Ale zároveň se jedná o významnou část voličů, kteří využívají možnosti volebního systému podpořit výhru kandidáta, který pak přinese výhody svému volebnímu obvodu. 66 Poslední důsledek volebního systému, o kterém bude zmínka, je, že podle některých systém produkuje dva druhy poslanců, na základě toho, zda byli zvoleni na základě prvního nebo druhého hlasu. Podle složení poslanců v jednotlivých parlamentních výborech bylo potvrzeno, že poslanci, kteří byli zvoleni na základě prvního hlasu, se snaží působit v takových výborech jako zemědělský výbor či výbor dopravy, ve kterých mohou prospět svým obvodům a tím si pojistit znovu znovuzvolení. Na druhou stranu poslanci zvoleni na základě kandidátských listin preferují takové výbory, ve kterých se mohou 65 FERRARA, Federico HERRON, Erik S.: Going It Alone? Strategic Entry under Mixed Electoral Rules. American Journal of Political Science, 49, 2005, č. 1., s ( 66 SAAFELD, Thomas: Germany: Stability and Strategy in a Mixed-Member Proportional System. In: GALLAGHER, Michael MITCHELL, Paul: The Politics of Electoral Systems. New York, Oxford University Press 2005, s

30 zavděčit širšímu geografickému celku (někdy i napříč spolkovou zemí) a tím i své straně, která rozhoduje o pořadí na kandidátských listinách. Jedná se například o výbor pro rodinu či zdravotnický výbor. 67 Je ale nutné poznamenat, že tito poslanci tvoří v rámci parlamentu poměrně malou skupinu. Naproti tomu existuje skupina autorů, mezi něž se řadí i německý politolog Dieter Nohlen, kteří tvrdí, že volební systém žádné skupiny poslanců nevytváří. To zejména proto, že stoupá počet kandidátů, kteří ve volbách kandidují na obou úrovních STRATMANN, Thomas BRAUR, Martin: Plurality Rule, Proportional Representation, and the German Bundestag: How Incentives to Pork-Barrel Differ Across Electoral Systems. American Journal of Political Science, 46, 2002, č. 3, s NOHLEN, Dieter: Wahlsysteme der Welt. Daten und Analysen. München, Piper 1978, s

31 4 Proporční, nebo smíšený? 4.1 Názory Tato kapitola představuje názory autorů na zařazení nejen německého volebního systému, ale i jemu podobných systémů, které jsou řazeny mezi personalizované proporční systémy, do kategorie poměrných či smíšených systémů. Na první pohled by se mohlo zdát, že základní problém je v tom, jak autoři na tento problém nazírají. Tedy jestli se zaměřují na mechanismy, které německý volební systém používá (dva hlasy, dva druhy volebních obvodů), nebo zda je pro ně zásadní proporcionalita výsledků. Při bližším pohledu to ale není tak jednoduché. Podle Sartoriho je chápání německého volebního systému jako smíšeného systému chybné, a to zejména proto, že výsledek kombinace formulí není smíšený ale dokonale proporční. Nechápou ho chybně ale jen politologové, ale i němečtí voliči, kteří si neuvědomují, že druhý hlas je zásadní, neboť jsou na jeho základě hlasy přiděleny. Naopak si myslí, že tím vyjadřují svou druhou preferenci. Jedná se podle něj o poměrný systém, který nabízí výběr osob. Druhým důvodem, proč někteří politologové chápou německý systém jako smíšený je ten, že systém snížil počet stran. Nízký počet stran není dán pouze vlivem většinové složky, ale přispěla k tomu i uzavírací klausule, a také zákaz neonacistické a komunistické strany jako protiústavních. 69 Tento Sartoriho názor podporuje navíc fakt, že se dlouhodobý třístranický formát Německa změnil (pokud jsou CDU a CSU brány jako jedna strana) a v součastné době je v německém parlamentu zastoupeno pět různých politických stran. Arend Lijphart také nepovažuje řazení německého volebního systému mezi smíšené systémy za správné, neboť kombinace dvou 69 SARTORI, Giovanni:c.d., s