II. CÍRKEVNÍ SPRÁVA A JEJÍ HMOTNÉ ZÁZEMÍ: PŘEHLED BÁDÁNÍ

Transkript

1 II. CÍRKEVNÍ SPRÁVA A JEJÍ HMOTNÉ ZÁZEMÍ: PŘEHLED BÁDÁNÍ 1. CÍRKEVNÍ SPRÁVA V POBĚLOHORSKÝCH ČECHÁCH: HISTORIE A PERSPEKTIVY Uzavřením vestfálského míru se otevřela cesta k završení rekatolizace Čech, jemuž dosud bránily válečné události. 1 Počátek nové fáze procesu sjednocení poddaných ve víře s jejich panovníkem provázelo bilancování výsledků dosavadního snažení. Písemné elaboráty vzešlé ze dvou soupisových akcí konaných roku 1651, světskými orgány iniciovaný Soupis poddaných podle víry a církevními úřady sestavený Status animarum, ukazovaly, že Čechy jako celek nejsou dosud ani formálně katolickou zemí. 2 Zkušenosti také dokládaly nestálost vynucených konverzí a potvrzovaly, že trvalého úspěchu nemůže být dosaženo jednorázovými přesvědčovacími akcemi, ani použitím nátlaku. Na činnost rekatolizačních komisí a misionářů musela navazovat pravidelná pastorační činnost opírající se o fungující farní správu. Klíčový problém pobělohorské rekatolizace tak představovala právě obnova této infrastruktury, při níž se musely orgány církevní i světské moci vypořádat s následky dvousetletého vývoje odstartovaného husitským hnutím a prohloubeného konfesním rozdělením země v 16. století. 3 1 Z novějších prací věnovaných pobělohorské rekatolizaci srov. HANZAL, Josef: Z dějin pobělohorské rekatolizace. MVP 12, 1974, s ; TÝŽ: Rekatolizace v Čechách její historický smysl a význam. SH 37, 1990, s ; VÁLKA, Josef: Česká společnost v století. II. Bělohorská doba. Společnost a kultura manýrismu. Praha 1983, s , ; ČÁŇOVÁ, Eliška: Vývoj správy pražské arcidiecéze v době násilné rekatolizace Čech ( ). SAP 35, 1985, s ; MIKULEC, Jiří: Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha 1992; TÝŽ: Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí je země, toho je i náboženství. Praha 2005; FRANCEK, Jindřich (ed.): Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně konané 10. září Pardubice 1995; KADLEC, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin. 2. Praha 1991, s ; TÝŽ: Rekatolizace v Čechách. In: Hledíková, Z. Polc, J. V. (edd.): Pražské arcibiskupství Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi. Praha 1994, s ; ČORNEJOVÁ, Ivana: Obnova katolické církve po Bílé hoře, tradice a nové pohledy. In: Hrubá, M. (ed.): Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku. Ústí nad Labem 2001, s ; TÁŽ (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech Praha Širší pohled na proces protireformace (nejen) v kontextu habsburské monarchie přináší sborník LEEB, Rudolf PILS, Susanne Claudine WINKELBAUER, Thomas (Hgg.): Staatsmacht und Seelenheil. Gegenreformation und Geheimprotestantismus in der Habsburgermonarchie. (Veröffentlichungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung, Bd. 47). Wien Nejnověji se rekatolizaci pobělohorských Čech obsáhle věnuje CATALANO, Alessandro: Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu ( ) a protireformace v Čechách. Praha Jelikož Catalanova kniha vyšla až v době dokončování předkládané práce, nemohla zde být odpovídajícím způsobem zohledněna. 2 Soupis poddaných podle víry z roku Praha ; ČÁŇOVÁ, Eliška (ed.): Status animarum pražské arcidiecéze z roku SAP 29, 1979, s K církevní správě v pobělohorských Čechách KRÁSL, František: Arnošt hrabě Harrach, kardinál sv. církve římské a kníže arcibiskup pražský. Historicko-kritické vypsání náboženských poměrů v Čechách od roku Praha 1886; ŠTĚDRÝ, František: Počet far v době předhusitské a po Bílé hoře. SHK 21, 1920, s ; TÝŽ: Znovuzřízení katolické duchovní správy po r SHK 26, 1925, s ; 27, 1926, s , Nověji především ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze; MAUR, Eduard: Problémy farní organizace pobělohorských Čech. In: Hledíková, Z. (ed.): Traditio et Cultus. Miscellanea historica bohemica Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi, ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata. Praha 1993, s Stručně HLEDÍKOVÁ, Zdeňka JANÁK, Jan DOBEŠ, Jan: Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. Praha 2005, s. 190 nn. Řada dílčích příspěvků k tématu bude citována níže. 8

2 Husitství a později protestantská reformace přinesly konec náboženské jednoty země i rozštěpení dosud celistvé církevní organizace. Omezený dosah katolické církevní správy umocnilo dlouhodobé neobsazení pražského arcibiskupství, vedoucí mj. kvůli problémům se svěcením nových kněží k nedostatku duchovních. Oslabené církevní orgány nebyly s to čelit rostoucímu vlivu laiků, a tak i v katolickém prostředí působily trendy charakteristické pro vývoj v nekatolických oblastech, tedy sekularizace a laicizace posilování role laiků, podpořené myšlenkami o nepatřičnosti světského panování duchovních a ideálem chudé církve, a s ním spojené rozchvácení majetku církevních institucí. Posílení pozice laiků, tj. držitelů patronátních práv a na úrovni farností pak farních osad a správců zádušního majetku kostelníků, doprovázelo na nejvyšší úrovni podřizování katolické církve panovnické moci. 4 Postupný obrat ve prospěch katolické církve byl spojen až s obnovou pražského arcibiskupství ( ), jež se oproti plánům Ferdinanda I. nestalo nástrojem sjednocení obou v zemi legálních církví, nýbrž prostředkem konečného rozchodu českého katolicismu s nekatolickými proudy. 5 Vývoj domácích poměrů tak odpovídal obecnému trendu vyhraňování konfesí, trendu, který v katolickém prostředí ztělesňoval právě končící tridentský koncil. Ten proti protestantské reformaci postavil vnitřní reformu katolické církve: V oblasti věrouky byla zdůrazněna kontinuita s dosavadním vývojem katolické teologie, do organizačního života církve koncil vnesl nové kvality potírání zlořádů komplikujících duchovní správu (zákaz mnohoobročnictví, rezidenční povinnost), důraz na moc církevní hierarchie (pravomoc biskupů v rámci diecézí synody a vizitace; podřízenost biskupů papežské moci zprávy ad limina) a na reformu kléru (zvyšování mravní a vzdělanostní úrovně). 6 Bezvýhradné naplnění tridentských reformních dekretů nepřipadalo v soudobých Čechách v úvahu kvůli řadě objektivních překážek. Dosah pravomoci nového katolického arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice byl značně omezený v 70. letech měl Brus vliv pouze na třetinu děkanátů; počet far pod jeho jurisdikcí zjistit nelze. Církevní správa se nacházela v neustálém pohybu především kvůli měnícímu se vyznání patronů, na nichž byli faráři existenčně závislí, i kvůli nejasné konfesní příslušnosti některých duchovních správců. Fungování církevně správního aparátu brzdily sekularizací zapříčiněné hmotné potíže, které představovaly významný problém i při obnově arcibiskupství a výrazně postihovaly také farní správu kvůli zajištění dostatečného existenčního zázemí farářů (a rovněž kvůli nedostatku kléru) musel arcibiskup spojovat více far pod správu jednoho kněze. V hmotných potížích tkvěla i hlavní příčina ztroskotání snah o zřízení semináře, který by pro diecézi zajišťoval kvalitně vzdělaný a v duchu Tridentina formovaný 4 K náboženským poměrům v Čechách v století WINTER, Zikmund: Život církevní v Čechách. Kulturněhistorický obraz z XV. a XVI. století. I II. Praha ; nověji MACEK, Josef: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha Ke správě církve podobojí ZILYNSKÁ, Blanka: Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia. In: Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku. AUC Phil. et hist Z pomocných věd historických XV. Praha 2003, s (s odkazy na další literaturu); k církevní správě katolické například MAŘÍK, Antonín: Teritoriální rozsah katolické církevní správy v době Jiřího z Poděbrad na základě administrátorských akt. In: tamtéž, s , a další studie téhož autora. 5 KAVKA, František SKÝBOVÁ, Anna: Husitský epilog na koncilu tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech. Počátky obnoveného pražského arcibiskupství Praha 1969; SKÝBOVÁ, Anna: Obnovení pražského arcibiskupství, Antonín Brus z Mohelnice a koncil tridentský. In: Hledíková, Z. Polc, J. V. (edd.): Pražské arcibiskupství , s K Tridentinu srov. zejména práce H. Jedina. Stručně JEDIN, Hubert: Malé dějiny koncilů. Praha 1990, s

3 kněžský dorost. Arcibiskup nemohl ani svolat provinciální synodu, a tak seznámil domácí prostředí s obsahem hlavních tridentských reformních dekretů alespoň na konvokaci arcijáhnů a děkanů v Praze v dubnu 1564 prostřednictvím svých Reformačních artikulů zpřísňujících normy pro život kléru. Arcibiskupovu situaci komplikovaly též protichůdné tlaky ze strany papežské kurie požadující důsledné naplňování koncilních závěrů a ze strany císaře Maximiliána, který naopak pokračoval v předtridentském pojetí církevní politiky svého otce. Přesto představovalo Brusovo dvě desetiletí trvající funkční období významný obrat ve směru ke stabilizaci pozic katolické církve v Čechách. 7 Rovněž Brusovi nástupci se museli potýkat s obtížemi, které s sebou přinášela pozice minoritního vyznání se značně rozrušenou organizační strukturou, i oni však přitom zaznamenávali dílčí úspěchy, a to díky podpoře panovníka (zvláště poté, co do Prahy přesídlil rudolfínský dvůr i se španělskými vyslanci a papežskými nuncii) a katolické šlechty. 8 Mezi nejvýznačnější pokroky náleželo konání diecézní synody v Praze v září 1605, kde byla téměř po půlstoletí od ukončení tridentského koncilu oficiálně publikována jeho usnesení. 9 Synodní akta, jež měla nadále tvořit povinnou součást knihovny každého faráře, vykreslovala ideální obraz novodobé církevní organizace fungující na základech tridentské reformy. Po uplynutí půldruhého desetiletí se pak bělohorským rozuzlením konfliktu stavovské opozice s panovnickou mocí otevřela cesta k postupné realizaci synodou načrtnutých principů. Podobu pobělohorské rekatolizace a s ní spojeného procesu výstavby katolické církevní správy výrazně ovlivňovalo podřízení náboženství politickým a státním zájmům. Obnovené zřízení zemské nejen prohlásilo katolictví za jediné v zemi legální náboženství a přiřklo duchovnímu stavu pozici prvního zemského stavu, ale také označilo panovníka za chrámův Páně [ ] nejvyššího zástupce a ochránce statkův duchovních. Idea panovníka coby nejvyššího ochranného, případně patronátního pána byla dále akcentována v pozdějším vývoji směřujícím k podřízení církve státu tyto tendence se projevily již na počátku 18. století v souvislosti s pokusem o revizi Obnoveného zřízení a plně se realizovaly v tereziánské a josefínské církevní politice BOROVÝ, Klement: Antonín Brus z Mohelnice, arcibiskup Pražský. Historicko-kritický životopis. Praha 1873; KAVKA, F. SKÝBOVÁ, A.: Husitský epilog na koncilu tridentském, s K církevní správě pod arcibiskupovou jurisdikcí TINGL, František: Děkanát Plzeňský, Rokycanský a Klatovský r PA 7, 1868, sl ; Archidiakonát Týnský (Horšovský) a dekanát Kozlanský r Tamtéž, sl ; Dekanát Doudlebský roku Tamtéž, sl ; Dekanát Bílinský, Kadaňský a Ústský r PA 8, , sl ; Dekanát Tachovský r Tamtéž, sl ; Dekanát Prácheňský r Tamtéž, sl ; Dekanát Lipský r Tamtéž, sl ; Dekanát Volynský r Tamtéž, sl. 470; Dekanát Žlutický r Tamtéž, sl Brusovy Reformační artikule publikoval PODLAHA, Antonín (ed.): Reformační artikule arcibiskupa Brusa z Mohelnice, dané kněžstvu dioecese Pražské r ČKD 47 (72), 1906, s , , , Srov. BOROVÝ, Klement: Martin Medek, arcibiskup pražský. Historicko-kritické vypsání náboženských poměrů v Čechách od roku Praha 1877; VACEK, František: Relace arcibiskupa Martina Medka o stavu Pražské diecése z r ČKD 49 (74), 1908, s ; PODLAHA, Antonín: Z prvých let činnosti arcibiskupa pražského Zbyňka Berky z Dubé. SHK 6, 1905, s. 1 5, ; BARTŮNĚK, Václav: Karel z Lamberka, pražský arcibiskup. ČSPS 51 53, , s VACEK, František: Diecésní synoda pražská z r SHK 5, 1896, s JIREČEK, Hermenegild (ed.): Obnovené Právo a Zřízení zemské dědičného království českého. Verneuerte Landes- Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen. Codex Iuris Bohemici 5/2. Praha 1888, s ; URFUS, Valentin: Stát a církev v návrhu na revizi zemského zřízení v Čechách v prvé třetině 18. století. PHS 23, 1980, s ; TÝŽ: K církevní politice Josefa I. v Čechách. In: Bláhová, M. Hlaváček, I. (edd.): Břevnov v českých dějinách. Praha 1997, s

4 Bezprostředně po roce 1620, když bylo definitivně rozhodnuto o likvidaci konfesně pluralitního prostředí v zemi, vyvstával úkol nahradit dosud většinovou nekatolickou duchovní správu správou katolickou. Zajistit úplnou náhradu za vypovídané správce far však zatím v silách katolické církve nebylo. Faktický stav církevní správy ukázala roku 1624 činnost komisí, jejichž úkolem bylo rozdělit fary mezi katolické duchovní. Komisaři ovšem ve své činnosti naráželi především na zásadní nedostatek kněží. Poměr far obsazených a neobsazených, resp. počet farností přidělených ke správě jednomu knězi, se v různých oblastech země lišil. Nejpříznivější stav vykazovaly plzeňský kraj a Českokrumlovsko, tedy teritoria s tradičně silnou pozicí katolické církve. Celkově zaznamenaly komise lepší úroveň farní organizace tam, kde působily významné řeholní instituce, jejichž příslušníci byli zapojeni do duchovní správy, a v místech, kde řádové domy nebo příslušníci bohaté katolické šlechty, eventuálně sám císař, drželi patronátní právo. Bez součinnosti nebo alespoň vstřícnosti světského ramene byly veškeré rekatolizační snahy odsouzeny k nezdaru, o čemž se v praxi přesvědčili komisaři působící roku 1624 ve východních Čechách. 11 Kvůli akutnímu nedostatku katolických kněží (i kvůli špatnému výnosu beneficií) byly opět ve velké míře spojovány farnosti pod správu jednoho duchovního. Tyto rozlehlé obvody však neumožňovaly efektivní výkon duchovní správy. Proto byla uplatňována řešení směřující k okamžitému zvýšení počtu duchovních správců: zapojování řeholníků do správy farností a povolávání kněží z Polska, německých a dalších cizích zemí, ale také z domácího Slezska. Morální a intelektuální úroveň, stejně jako jazyková výbava cizinců však byla často zcela nedostačující, a jejich činnost tomu odpovídala. 12 Dostatek kněží splňujících zvýšené nároky tridentské reformy mohl být zajištěn pouze v dlouhodobější perspektivě založením semináře pro výchovu kněžského dorostu; to se však zdařilo až ve třicátých letech. 13 Zvýšení početního stavu farního kléru předpokládalo také dostatek zájemců o kněžské povolání. Prestiž, a tedy i atraktivita duchovního stavu závisela mj. na životní 11 K činnosti komisí roku 1624 ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze, s ; dále ŠTĚDRÝ, F.: Počet far, s. 16 nn.; TÝŽ: Znovuzřízení katolické duchovní správy, s. 34 nn. Písemnou zprávu o novém uspořádání farní organizace v jižních Čechách vydal MAREŠ, František (ed.): Rozvrh far v archidiakonátu bechyňském mezi zbývající duchovenstvo r VKČSN fil.-hist.-jaz. 1903, č Srov. NOHEJLOVÁ, Jitka: Polští kněží v 16. a 17. století v Čechách. Marginalia Historica 3, 1999, s Nouzovým řešením bylo také ustanovování laických správců při uprázdněných kostelech, kteří se měli nejen starat o kostelní hospodaření, ale v nutných případech zajišťovat i křty, pohřby a katecheze. KOLLMANN, Hynek: Jednání kardinála Harracha s dvorem císařským roku v příčině náboženství. ČČH 4, 1898, s. 395; ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze, s Nedělní shromáždění, která vedli laici a jejichž obsahem byly čtení z Bible, společné modlitby a zpěv, se v oblastech s nedostatkem duchovních správců vyskytovala ještě na konci 17. století a po dočasném arcibiskupově zákazu z roku 1700 byla od roku 1705 v konkrétních případech opět povolována. MAUR, E.: Problémy farní organizace, s Vznik semináře zapadal do kontextu sporu kardinála Harracha s jezuity o pražskou univerzitu (zřízením semináře narušil kardinál monopol jezuitů v oblasti výchovy budoucích kněží), urovnání sporu v roce 1654 se dotklo i semináře poklesl na pouhý soukromý vzdělávací ústav. KRÁSL, F.: Arnošt hrabě Harrach, s , ; ČORNEJOVÁ, Ivana: Kapitoly z dějin pražské univerzity Praha 1992, zejm. s ; ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze, s , ; VICHRA, Jan: Pražský arcibiskupský seminář a jeho studenti v století. DP 11, 1993 (Sborník příspěvků z konference Škola a město, konané ve dnech října 1992), s ; PROKOP, Ivo: Vznik kněžského semináře se zvláštním přihlédnutím k dějinám pražského arcibiskupského alumnátu do roku In: In omnibus caritas. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, sv. 4. K poctě devadesátých narozenin prof. ThDr. Jaroslava Kadlece. Praha 2002, s

5 úrovni jeho příslušníků. Zde se otevírala další problémová oblast farní správě chybělo odpovídající hmotné zázemí, zejména kvůli rozchvácení farního jmění. Kompetentní orgány se tak musely zabývat i otázkou sekularizovaného církevního majetku a jeho případnými restitucemi. Světská moc ovšem nejevila ochotu k navracení majetku, na jehož zabírání se v minulosti podíleli i katolíci, neměla ani zájem na obnovení pozice církve jako ekonomicky soběstačné, a tudíž autonomní síly. K tomu se přidávala faktická neproveditelnost restitucí majetku zabaveného v průběhu uplynulých dvou staletí. Řešení přinesla roku 1630 smlouva mezi císařem a papežem: církev se vzdala restitučních nároků a za to jí byla přiznána náhrada v podobě podílu na solní dani (15 krejcarů z každé bečky prodané v království). Výtěžek ukládaný do tzv. solní pokladny spravované arcibiskupem měl být využit na zřízení nově plánovaných biskupství, na seminář a další potřeby církve. Objem získaných prostředků ovšem v praxi k úhradě těchto výdajů zdaleka nedostačoval. Solní pokladna nemohla vyřešit ani problém chybějícího hmotného zajištění farní správy; při zřizování nových far tak musely být využívány všechny dostupné zdroje včetně příspěvků od farníků, obce či patrona. Živým problémem zůstávaly rovněž uzurpace farního majetku, jimiž se zabývaly například ještě konzistorní dotazníky rozesílané farářům v letech 1676 a Další faktor omezující fungování farní organizace představovalo celkové rozrušení církevně správního aparátu způsobené vývojem v předchozích dvou staletích. Potřebné reformy zvyšující jeho akceschopnost se uskutečnily opět až v době pobělohorské: V letech byla stará, z předhusitské doby pocházející síť děkanátů a arcijáhenství nahrazena vikariátní organizací. Představení nových správních obvodů, vikáři (vicarii foranei), tvořili spojovací článek mezi arcibiskupem a farním klérem. Ve svém okrsku zastupovali arcibiskupa, vykonávali dohled nad kostely a kněžími, svolávali je ke schůzkám a starali se o dodržování arcibiskupových nařízení; arcibiskupovi naopak podávali zprávy o svém správním obvodu. 15 Důležitým nástrojem výkonu správní moci vikáře představovaly vizitace, které se staly dalším sporným bodem mezi mocí církevní a světskou: světské orgány se snažily prosadit, aby církevní vizitace vynechaly oblast hmotného zázemí kostelů a far a soustředily se pouze na záležitosti správy spirituální. 16 O odporu světské moci proti církevním vizitacím, stejně jako o jiných překážkách svého působení, referoval kardinál Harrach v rámci relací ad limina papežské kurii. Špatný stav duchovní správy v Čechách dával do souvislosti s nedostatkem vhodných kněží i s chováním laických patronů (zejména šlechty), kteří se dle jeho tvrzení dostatečně nestarali o svěřené kostely (pokud jejich majetek přímo nezneužívali k vlastnímu prospěchu), zatímco jemu samotnému upírali právo pečovat o hmotné zázemí far a o výživu kléru. Mělo se přitom jednat o přístup mezi světskými patrony obecně rozšířený. 14 KOLLMANN, Hynek: O vlivu Propagandy na vznik tak řečené pokladny solní (cassa salis). ČMKČ 72, 1898, s ; TÝŽ: Jednání kardinála Harracha s dvorem císařským; KRÁSL, F.: Arnošt hrabě Harrach, s O zajišťování příjmů far zřizovaných na přelomu 17. a 18. století PODLAHA, Antonín: Dějiny arcidiecése pražské od konce století XVII. do počátku století XIX. Díl I. Doba arcibiskupa Jana Josefa hraběte Breunera ( ). Část 1. Praha 1917, s. 349 nn. Ke zmíněnému dotazníku a na jeho základě sestavovaným tzv. farářským relacím viz níže. 15 ŠTĚDRÝ, F.: Znovuzřízení katolické duchovní správy, s (instrukce pro činnost vikářů z roku 1631), ; KRÁSL, F.: Arnošt hrabě Harrach, s. 421 nn.; ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze, s Srov. SEMERÁDOVÁ, Veronika: Vizitační písemnosti Čech 17. století. (Farní kostely a farní klérus pražské arcidiecéze v letech ). SAP 47, 1997, s ; ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze, s , ,

6 Proti Harrachovým snahám vybudovat v Čechách silnou církevní správu v duchu Tridentina stály světské orgány zdůrazňující v zemi běžnou patronátní praxi, v níž lze tušit kontinuitu s předbělohorským vývojem. Arcibiskupovo úsilí o zesílení církevní jurisdikce ve smyslu koncilních dekretů tak mařil odpor světských patronů, kteří chtěli o hmotných záležitostech svých kostelů rozhodovat sami a Harrachovy snahy vnímali jako nemístný zásah do vlastních práv. Stranou nezůstával ani panovník příznačné je, že ve vyjádřeních ke sporné otázce vizitací zdůrazňoval svá práva a svrchovanost. Ukazovalo se, že církevní právo nemá být ani pro fungování církevní organizace tím nejdůležitějším principem; zemské úřady dokonce zpochybnily závaznost tridentských reformních dekretů pro Čechy. Světská a církevní moc se tudíž zřetelně rozcházely ve svých názorech i zájmech. Světská strana sice horlivě podporovala rekatolizaci, ovšem pouze ve smyslu eliminace nekatolíků coby bezpečnostního rizika pro nový režim; v oblastech, kde vznikala možnost posílení pozic církve, se světská moc stávala konkurentem, který odmítal ustoupit ze svých nároků. 17 Na pozadí rostoucího napětí mezi mocí církevní a světskou dále probíhala obnova církevně správní organizace, dařilo se postupně zahušťovat farní síť, a díky tomu i intenzivněji působit na obyvatelstvo země. Určitý přelom symbolizuje rok 1671, kdy začaly být v pražské arcidiecézi, zmenšené oddělením tradičně problémových oblastí severních a severovýchodních Čech, 18 centrálně evidovány výsledky velikonočních zpovědí zasílané z jednotlivých farností. Začátek pravidelného vedení zpovědních seznamů, evidujících nakolik se obyvatelstvo (formálně) hlásí ke katolickému vyznání, lze podle E. Čáňové chápat jako uzavření důležité etapy správního vývoje pražské arcidiecéze a formální ukončení rekatolizace. 19 Nekatolictví již představovalo menšinový jev, který dokázala katolická církevní správa statisticky podchytit. Jeho úplné vykořenění ovšem bylo nerealizovatelnou fikcí, jak ukázalo další pokračování tažení proti nekatolíkům, odehrávající se v režii karolínského státu v první polovině 18. století. 20 Pravidelně vedené zpovědní seznamy lze vnímat i jako doklad fungující farní a vikariátní správy, i když nelze zapomínat, že faktický stav měl daleko k požadovanému 17 Srov. FLÉGL, Oldřich: Relace kardinála Harracha o stavu pražské arcidiecése do Říma. VČA 23, 1914, s , ; obšírně a silně tendenčně k celé problematice SCHLENZ, Johann: Das Kirchenpatronat in Böhmen. Beiträge zu seiner Geschichte und Rechtsentwicklung. Prag 1928, s Ke zřizování nových biskupství v Čechách ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze, s , 520, ; KOKOŠKOVÁ, Zdeňka: Pokusy o zřízení biskupství v západních Čechách v rámci rekatolizačních snah v 17. století. In: Z archivních depozitářů. Pavle Burdové k 70. narozeninám. Praha 1998, s Souhrnně BOHÁČ, Zdeněk: Vývoj diecézní organizace českých zemí. In: Hledíková, Z. (ed.): Traditio et Cultus, s , o zřizování nových biskupství v 17. století na s ČÁŇOVÁ, E.: Vývoj správy pražské arcidiecéze, s Zpovědní seznamy z prvního půlstoletí jejich každoročního sestavování vydal ŠIMÁK, Josef Vítězslav (ed.): Zpovědní seznamy arcidiecése pražské z let I III. Praha Starší, nepravidelně vedené seznamy publikovala ve faksimilové edici ČÁŇOVÁ, Eliška (ed.): Nejstarší zpovědní seznamy I II. Praha 1973; III. Praha O karolínské fázi rekatolizace rámcově MIKULEC, J.: Pobělohorská rekatolizace, s. 44 nn.; k jejímu zahraničně politickému kontextu TÝŽ: Habsburský stát, katolické vyznání a pruská hrozba v první polovině 18. století. Střední Evropa 12, 1996, č. 64, s K úloze knih v souvislosti s postupem proti nekatolíkům v 18. století srov. DUCREUX, Marie-Elizabeth: Čtení a vztah ke knihám u podezřelých z kacířství v Čechách 18. století. AUC-HUCP 32, 1992, s ; TÁŽ: Kniha a kacířství, způsob četby a knižní politika v Čechách 18. století. In: Česká literatura doby baroka. Literární archiv 27. Praha 1994, s ; SVATOŠ, Martin: Kontrola četby a distribuce náboženských knih při lidových misiích a misijní knížky v 18. století. In: Čornejová, I. (ed.): Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci, s

7 ideálu. Od skončení třicetileté války sice výstavba farní organizace výrazně pokročila (například v letech vzniklo v pražské arcidiecézi 63 far), přesto na začátku vlády Karla VI. vykazovala farní síť dosud nedostatečnou hustotu počet obsazených far tehdy v Čechách představoval pouze asi dvě pětiny předhusitského stavu. 21 Ze strany církve přitom zaznívala kritika na adresu patronů, v jejichž přístupu byla spatřována jedna z příčin neuspokojivého stavu farní správy. 22 Nešlo pouze o nedbalost jednotlivců. Stejně jako za arcibiskupa Harracha, i za jeho nástupců ve druhé polovině 17. století a v první polovině 18. století zaznívaly ze strany světských patronů stále výhrady proti snahám církevních orgánů o důsledné uplatňování tridentských zásad při řízení farní organizace, a zejména jejích majetkových záležitostí. Přetrvával tak základní problém dvě strany podílející se na chodu farní organizace, tedy patroni a církevní orgány, se neshodovaly na principech činnosti, při níž měly spolupracovat. Lze hovořit o určité dvojkolejnosti, kdy proti sobě stály normy církevního práva a v zemi obvyklá patronátní praxe. Takový stav logicky vedl ke konfliktům. Na jejich pozadí lze pozorovat postupné posilování úlohy státu. Situaci výmluvně dokumentuje přesun agendy patronátních sporů od soudů církevních k většímu zemskému soudu ve druhé polovině 17. století. 23 Jednotná právní norma, která by odstranila stávající právní nejistotu, se však ani v tomto období neobjevila. 24 Teprve rok 1724 přinesl počátek legislativní činnosti panovníka byla vydána císařská pragmatika podrobně určující způsob správy majetku farních kostelů, na níž se měli nadále podílet patroni i církevní orgány. 25 Na sklonku první čtvrtiny 18. století tak panovník ukončil onen stav právní nejistoty. I když potvrdil nárok církevní strany na účast na správě kostelního majetku, nelze jeho akt jednoduše interpretovat jako vítězství církve, nýbrž spíše jako počátek otevřených zásahů státu do dané oblasti. Nikoli náhodou byla ve stejné době v Praze zřízena tzv. fundační komise (1725), pověřená dohledem nad hospodaření s fundacemi. 26 Do oblasti správy majetku církevních fundací tak vstoupil vrchní dohled státních orgánů. Zájem státu o církevní majetek nepramenil pouze ze snahy zavést pořádek do jeho správy; je třeba připomenout jak stále častější využívání tohoto majetku formou zdanění k hrazení zvyšujících se potřeb státu, tak upotřebení prostředků zbytečných fundací (náboženských bratrstev aj.) k financování státních reforem církevní správy ve druhé polovině století 18. století. 27 Císařská pragmatika z roku 1724 tedy spadá do celkového 21 MAUR, E.: Problémy farní organizace, s Pochopitelně se udržovaly tradiční krajové rozdíly nejméně příznivé poměry panovaly v severovýchodní a východní části země. 22 Ještě počátkem třicátých let 18. století uváděl pražský arcibiskup jako jednu z příčin ne zcela dokončené rekatolizace mj. fakt, že síť far byla vinou patronů stále příliš řídká, a neumožňovala proto dostatečnou kontrolu kacířství. KADLEC, J.: Přehled českých církevních dějin. 2, s. 96; TÝŽ: Rekatolizace v Čechách, s Srov. SCHLENZ, J.: Das Kirchenpatronat, s ; PODLAHA, A.: Dějiny arcidiecése pražské, s Jednotný patronátní řád, tzv. Tracatus de iuribus incorporalibus, pochází již z 13. března Původně byl určen pro Dolní Rakousko, nicméně brzy se rozšířil dále. Nikdy však nebyl označen jako právní pramen pro Čechy ani pro Moravu. SCHLENZ, J.: Das Kirchenpatronat, s TAMTÉŽ, s. 432 nn. 26 PAZDEROVÁ, Alena a kol.: Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách. I/1. Praha 1997, s V Brně vznikla fundační komise roku ZUBER, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. I. Praha 1987, s Ke zdanění majetku duchovenstva, kostelů a nadací STUCHLÁ, Pavla: Prachatický vikariát Vybrané otázky církevní správy. Praha 2004, s

8 kontextu počátku otevřeného zasahování absolutistického státu do církevní, resp. v širším smyslu náboženské oblasti (připomeňme dominantní roli, kterou v dané době sehrávaly světské orgány v nové vlně rekatolizace). V karolínské době se otevírá nová vývojová etapa vrcholící osvícenskými církevními reformami, při nichž dochází k plné realizaci zásady omnipotence státní moci. Období státních zásahů do církevní správy, a zejména josefínských reforem, představuje ve srovnání s dobou předchozí, která připravovala předpoklady tohoto vývoje, téma dosud více reflektované. 28 Ovšem otázka, jak se v předcházejícím období projevovalo napětí mezi mocí církevní a světskou v oblasti fungování farní správy, zůstávala zatím spíše stranou pozornosti badatelů. Systematicky se uvedenému tématu věnoval pouze Johann Schlenz na pozadí výkladu o vývoji církevního patronátu v Čechách. 29 Autor však téměř veškerou svou pozornost soustředil na zdůrazňování rozporu mezi ideálem vykresleným v normách církevního práva a zcela odlišnou praxí (svévolné počínání světských patronů spojené se snahou minimalizovat vliv církevních orgánů na správu majetku farních kostelů). Naznačený přístup jej zákonitě vedl k jednostrannému a pesimistickému pohledu na stav církevní správy v pobělohorských Čechách, který pramálo přispívá k uspokojivému objasnění jejího fungování v období, jež lze z hlediska dalšího vývoje nazvat bez nadsázky jako klíčové. Připomeňme, že ještě kolem poloviny 17. století charakterizoval stav farní správy stále velký počet neobsazených beneficií, často chatrné hmotné zázemí vedoucí ke spojování far do velkých obvodů neumožňujících efektivní pastorační činnost a také nedostatek domácího světského kléru kompenzovaný působením cizích a řeholních kněží. Na konci první čtvrtiny 18. století, kdy stav právní nejistoty v oblasti řízení hmotných záležitostí farní správy ukončil panovník svou pragmatikou, již představovala farní organizace plně funkční systém, který sice stále vykazoval rezervy (nedostatečná hustota farní sítě), ale zároveň tvořil institucionální základnu duchovní péče a kultovního provozu ve vrcholném období barokní religiozity. 30 Na otázku, jak během období jen o málo přesahujícího dobu dvou generací došlo k tak zásadní proměně, Schlenzova práce plně soustředěná na vylíčení špatného jednání patronátních vrchností neodpovídá. Autor sice informuje jak o zásadních střetech mezi představiteli světské a církevní moci, tak o řadě běžných konfliktů na nižší úrovni, nicméně o samotném fungování správy majetku farních kostelů se čtenář jeho knihy příliš nedozví. A nakolik vůbec o ekonomickém zázemí farní správy v 17. a na počátku 18. století informuje dosavadní literatura jako celek? Zhodnocení této otázky bude cílem následující podkapitoly. 28 Z domácí literatury srov. zejména ZUBER, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. I. Praha 1987; II. Olomouc 2003 (přehled literatury na s ). 29 SCHLENZ, J.: Das Kirchenpatronat. 30 K situaci v polovině 17. století KUKÁNOVÁ, Zlatuše: Zprávy o stavu far pražské arcidiecéze z roku Paginae historiae 2, 1994, s K pobělohorskému vývoji farní správy v dlouhodobějších souvislostech MAUR, E.: Problémy farní organizace, s Ke kvantitativnímu vývoji farní organizace stručně ČÁŇOVÁ, Eliška: K počtu far v Čechách v 17. a 18. století. HD 18, 1994, s