MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2013 RAŠKOVÁ RENÁTA

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav Technologie potravin Biodiverzita vybraných druhů epigeické fauny v návaznosti na odlišné typy hospodaření v konvenčních chovech a eko-farmách Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracovala: Renáta Rašková Brno 2013

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma biodiverzita vybraných druhů epigeické fauny v návaznosti na odlišné typy hospodaření v konvenčních chovech a eko-farmách vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis

4 PODĚKOVÁNÍ Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce doc. Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za odborné vedení při vypracovávání diplomové práce, její pomoc a rady, které mi dopomohly dokončit tuto práci.

5 ABSTRAKT Název práce: Biodiverzita vybraných druhů epigeické fauny v závislosti na odlišné typy hospodaření v konvenčních chovech a eko-farmách Autor: Renáta Rašková Cílem této bakalářské práce bylo studium literatury týkající se problematiky endoparazitů, koprofágních a střevlíkovitých brouků a jejich bioindikačního potenciálu. Dále bylo zjišťováno druhové spektrum koprofágních brouků, střevlíků a endoparazitů ovcí a koz. Odchyt edafonu do zemních pastí a sběr trusu ovcí probíhal na třech vybraných farmách s odlišným typem managementu v Jihomoravském kraji a to jedenkrát měsíčně během vegetačního období roku Z nasbíraného materiálu byly spočítány ekologické indexy pro střevlíky a také prevalence a intenzita infekce parazitů. Na eko-farmě byla zjištěna nejvyšší biodiverzita střevlíků i koprofágních brouků a naopak nejnižší prevalence a intenzita infekce parazitů ovcí. Zcela opačná situace byla zjištěna v konvenčním chovu ovcí a na komerčně využívaných prostorách u stáda ovcí a koz v zoologické zahradě. V souladu s poznatky zjištěnými v literární rešerši lze konstatovat, že způsob hospodaření a odčervování může ovlivňovat biodiverzitu epigeické fauny. Klíčová slova: střevlíci, koprofágové, ovce a kozy, endoparazité, ekologické indexy ABSTRACT Thesis title: Biodiversity of selected epigeic fauna depending on the different types of management for non-organic and eco-farms Author: Renáta Rašková The aim of the present thesis was to study our and foreign literature on the issue of endoparasites, dung and ground beetles and their bioindication potential. I also examined the species spectrum dung beetles, ground beetles and endoparasites of sheep and goats. Catching edaphon in pitfall traps and collect sheep droppings took place at three selected farms with a different type of management in the South Moravian Region and once a month during the growing season From the collected material, I calculated the ecological indices for individual invertebrates and locations, as well as the prevalence and intensity of parasites in relation to different types of production. From all points of view came the worst farm number 3 and number 1 best farm. Literature review revealed and confirmed that farming really affects biodiversity.

6 Key words: ground beetles, dung beetles, sheep and goats, endoparasites, environmental indices

7 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Endoparazité drobných přežvýkavců Systematické zařazení ovce a kozy (Laštůvka, 2004): Základní rozdělení živočišných parazitů: Systematické zařazení endoparazitů drobných přežvýkavců (Laštůvka, 2004): Hlavní endoparazitické choroby drobných přežvýkavců: Antiparazitární program Bioindikační potenciál střevlíkovitých brouků Biodiverzita Bioindikace Biomonitoring Využití střevlíkovitých brouků jako biondikátorů prostředí: Systematické zařazení střevlíkovitých brouků (Laštůvka, 2004): Hmyz (Insecta) Brouci (Coleoptera) Základní charakteristika střevlíkových brouků (Carabidae) Základní charakteristika koprofágních brouků Ekologické indexy (Laštůvka a Krejčová, 2000) MATERIÁL A METODIKA Postup při zjišťování parazitů metodika odchytu střevlíkovitých brouků metodika odchytu koprofágních brouků... 26

8 4.4 popis (charakteristika) sběrných míst VÝSLEDKY A DISKUSE Problematika koprofágních brouků, bioindikačního potenciálu střevlíkovitých brouků a endoparazitů drobných přežvýkavců Druhové spektrum koprofágních brouků, střevlíků a endoparazitů ve třech farmách Koprofágní brouci Střevlíkovití brouci Endoparazité Systematické zařazení veškeré odchycené fauny Výpočet ekologických indexů pro sledované bezobratlé a lokality Vyhodnocení významu zjištěných endoparazitů a brouků v návaznosti na typy chovu a odlišnosti jejich managementu DOPORUČENÍ PRO PRAXI ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 39

9 1 ÚVOD Endoparazité jsou velkým problémem hospodářských zvířat, mohou způsobit závažná poškození vnitřních orgánů, snižují imunitu a berou jedinci cenné živiny, v konečném stavu dokážou zvíře i usmrtit. Avšak v dnešním rozvinutém světě není až tak těžké udržet zvíře v dobré zdravotní kondici, a to hlavně díky moderním odčervovacím programům. Zásadním kritériem pro používání antiparazitik je znalost správných zásad odčervování. Protože právě neznalost a špatné zacházení s léčivy může například vést ke zvýšenému výskytu parazitů, kteří nejsou citliví k dané látce (rezistence). Dá se tedy říct, že při správné aplikaci jsou antiparazitika velice cennou věcí, která dopomáhá ku zdraví hospodářských zvířat, ale mohou mít i negativní dopad, a to zejména na biodiverzitu. Na základě těchto informací bylo cílem této práce zjistit, zda jednotlivé chovatelské postupy mohou ovlivnit biodiverzitu vybraných druhů epigeické fauny, a také jak velký význam mají právě antiparazitika a další antiparazitární opatření. 9

10 2 CÍL PRÁCE Cíle mojí bakalářské práce byly následující: 1. Studium naší i zahraniční literatury týkající se problematiky koprofágních brouků, bioindikačního potenciálu střevlíkovitých brouků a dále endoparazitů drobných přežvýkavců se zaměřením na druhy způsobující závažná onemocnění ovcí a koz na vybraných konvenčních a eko-farmách v Jihomoravském kraji. 2. Zjišťování druhového spektra koprofágních brouků, střevlíků a endoparazitů ovcí a koz ve vybraných chovech pomocí nedestruktivních koprologických metod. Rozbory budou prováděny celoročně jedenkrát měsíčně, pasti na střevlíkovité a koprofágní brouky budou kladeny jedenkrát měsíčně během vegetační sezóny. 3. Výpočet ekologických indexů pro sledované bezobratlé a lokality, výpočet prevalence a intenzity invaze parazitů a statistické vyhodnocení výsledků. 4. Vyhodnocení významu zjištěných druhů brouků v návaznosti na typy chovu a odlišnosti jejich managementu. Vyhodnocení významu nalezených endoparazitů na zdravotní stav přežvýkavců, porovnání zjištěných údajů s literárními zdroji. Porovnání výsledků v prevalenci endoparazitóz mezi konvenčními a eko-chovy. 10

11 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Endoparazité drobných přežvýkavců Každý živočišný druh i jednotlivý živočich je závislý na prostředí, ve kterém žije a díky němuž existuje. Prostředí je tvořeno anorganickou přírodou a také nejrůznějšími živými organismy, čili živočichy a rostlinami. Dá se tedy říct, že prostředí je vše co obklopuje živočicha, který je na jednu stranu závislý na prostředí, ale na druhou stranu se s ním dostává do častých konfliktů. Například při získávání potravy na úkor jiných živočichů, či tím, že je sám potravou pro jiné. Nejlépe viditelné jsou konflikty v případech, kdy se živočich dostane do zcela nového prostředí. Tento živočich bojuje o svoji existenci a upevňuje si pozici v novém prostředí. To však může způsobit narušení rovnováhy mezi původními organismy daného prostředí. Výsledkem mohou být dva jevy: 1. Živočich najde v novém prostředí vhodné podmínky, které ho uspokojují a nejsou v rozporu s požadavky původních organismů. 2. Živočich, při upevňování své pozice poškodí nové prostředí a zároveň tím trvale naruší původním organismům jejich životní podmínky. Rovnováha je poškozena a dochází k destrukci původního prostředí, to neprospívá původním ani nově příchozím organismům (Lýsek, 1996). V krajních případech dojde k samotnému rozpadu živé složky daného prostředí. Parazité jsou v konfliktu s žijícím tělem hostitele. Výsledkem tohoto rozporu u parazitů je porušení rovnováhy, tedy parazitické onemocnění. Konečným výsledkem choroby je rozrušení hostitelova těla a jeho následná smrt. Tyto jevy studuje parazitologie (Kotrlá, 1984) Systematické zařazení ovce a kozy (Laštůvka, 2004): Třída: Savci (Mammalia) Podtřída: Živorodí (Theria) Nadřád: Placentálové (Placentalia) Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: Přežvýkavci (Ruminantia) Čeleď: Turovití (Bovidae) Podčeleď: Kozy (Caprinae) 11

12 Rod: Koza (Capra) Rod: Ovce (Ovis) Základní rozdělení živočišných parazitů: a) ektoparazité - vnější parazité b) endoparazité - vnitřní parazité Systematické zařazení endoparazitů drobných přežvýkavců (Laštůvka, 2004): PRVOCI Podříše: Prvoci (Protozoa) Kmen: Výtrusovci (Apicomplexa) Třída: Sporozoa Řád: Kokcidie (Eucoccidiida) Čeleď: kokcidiovití (Eimeriidae) Čeleď: svalovkovití (Sarcocystidae) MNOHOBUNĚČNÍ Podříše: Mnohobuněční (Metazoa) Kmen: Ploštěnci (Plathelminthes) Třída: Tasemnice (Cestoda) Řád: Kruhovky (Cyclophyllidea) Třída: Motolice (Trematoda) Kmen: Hlístice (Nematoda) Třída: Adenophorea Řád: Nitkovci (Trichocephalida) Čeleď: tenkovlasovití (Trichuridae) Třída: Secernentea Řád: Háďata (Rhabditida) Řád: Měchovci (Strongylida) Nadčeleď: Zubovky (Strongyloidea) Nadčeleď: Vlasovky (Trichostrongyloidea) Nadčeleď: Plicnivky (Metastrongyloidea) 12

13 3.1.4 Hlavní endoparazitické choroby drobných přežvýkavců: Endoparazité jsou velkým problémem jak pro zdraví zvířat, tak i pro lidskou obživu. V roce 2007 byla zmapována světová populace koz, ze které se zjistilo, že celých 90% se nachází v rozvojových zemích. Pro zemědělce v těchto oblastech je schopnost efektivně přeměnit nekvalitní píce na kvalitní zdroje bílkovin (mléko, maso) stěžejní (Hoste a kol., 2011). Motoličnatost způsobuje ji motolice jaterní (Fasciola hepatica). Tento parazit je mm dlouhý a je kosmopolitně rozšířen. Dospělec parazituje ve žlučovodech a játrech (Sedlák, 2002). Vývojový cyklus parazita: Cyklus je započat vyloučením vajíček zároveň s trusem. Ve vodě se pak líhne larva, která je obrvená (miracidium). Její pár očí a penetrační žlázy jí slouží k proniknutí do mezihostitelova těla, kterým je plž - bahnatka malá (Galba truncatula). V hepatopankreatu plže se změní larva ve sporocystu, která dává aseksuálně vzniknout rediím. V nich dále vznikají cerkácie, které aktivně vylézají z plže a plavou díky svému svalovému ocásku. Cerkárie už nese znaky, které jsou typické pro motolice, jako jsou například přísavky, trávicí soustava, protonefridia, močový měchýřek a pár jednoduchých oček. Po přichycení cerkárie na pevný podklad (vodní rostliny, zaplavená tráva) se encystuje v adoleskárie, které přežívají i po vyschnutí substrátu po dobu několika měsíců. Konečný hostitel se nakazí při sežrání například sena, na kterém je adoleskárie (Sedlák, 2002; Černošek, 1989). Příznaky nemoci: Tyto příznaky jsou rozpoznatelné již po dvou měsících od nákazy (Sedlák, 2002). Mezi hlavní klinické příznaky této choroby patří zejména průjmy, narušení funkce jater, žloutenka, anémie, ztráta na váze a otoky mezisaničí (Kuchtík, 2007). Díky vývojovému cyklu se vyskytuje hlavně v zimních obdobích (Sedlák, 2002). Léčba: Léčba probíhá za pomoci nejrůznějších anthelmintik (Černošek, 1989). Nejčastěji jsou využívány benzimidazolové preparáty (albedazolu, fenbenzolu, mebendazolu) aplikované perorálně. Na trhu, jsou však i injekční přípravky na bázi avermektinu, ale musí obsahovat speciální složku, která účinně ničí motolice (Kuchtík, 2007). Plicní červivost způsobuje ji plicnivka obecná (Muellerius capillaris) a plicnivka ovčí (Dictyocaulus filaria). Tito cizopasníci jsou velice tencí, vláskovití a pouhým okem špatně viditelní. Parazitují v průdušnicích a průduškách mladých hostitelů. Samci mají 13

14 délku okolo mm a šířku 0,028-0,042 mm, jejich typickým znakem je konec těla, který je spirálovitého tvaru. Samičky jsou zpravidla delší a širší a kladou malá oválná vajíčka. Z těchto vajíček se ještě v plicích hostitele líhnou larvy, které mají na konci těla maličký osten. Plicnivka je u nás velice hojným parazitem (Kotrlá, 1984). Vývojový cyklus parazita: Hostitel onemocní tím, že pozře mezihostitele - plže, ve kterém dospěly larvičky do invazivního stupně nebo se také může nakazit přímo invazivními larvičkami, které žijí i volně v přírodě. Tyto larvičky se v zažívacím ústrojím hostitele provrtávají do oběhu tělních tekutin. Dále se v mízních uzlinách svlékají a přetváří na larvy čtvrtého stupně, které jsou unášeny proudem krve přes srdce až do plic. Zde proniknou do plicních sklípků, kde dospívají a následně i páří. Z nakladených vajíček se ihned líhnou larvičky, které se vykašláváním nebo trusem dostanou ven z těla hostitele. Dospělci se po nakladení vajíček zapouzdří a zavrtají do plicní tkáně (Kratochvíl, 1980; Jurášek a Dubinský, 1993). Příznaky nemoci: Hlavními příznaky jsou lokální záněty plicní tkáně, kašel, ubývání na váze. Léčba: Nejpoužívanějšími přípravky jsou benzimidizalové a ivermektinové přípravky (Horák, 2012). Slézová a střevní červivost Tato invazivní nemoc patří u ovcí k těm nejčastějším a ekonomicky nejvýraznějším parazitózám (Roeber a kol., 2011). Je vyvolána oblými červy, a to nejčastěji vlasovkou slezovou (Haemonchus contortus), dále pak rody Ostertagia, Trichostrongylus, Nematodirus a Chabertia. Všichni parazitují v různé části trávicího traktu (Jagoš, 1982; Kassai, 1999). Vývojový cyklus vlasovky slezové: Dospělci vlasovek cizopasí ve čtvrtém žaludku čili ve slézu, kde jsou přisáty na žaludeční sliznici. Samičky zde nakladou vajíčka a ty pak odchází spolu s trusem do vnějšího prostředí. Po několika dnech se z vaječného obalu líhne larva, která však není schopna nákazy, až po 6-8 týdnech se stává invazivní. Tato larva má dvě pokožky, které ji chrání před nepříznivými vlivy. K nákaze nejčastěji dochází při deštivém počasí, kdy larva klouže po travinách a ovce ji při pastvě polkne. Hned po pozření se larvy zavrtávají do sliznice žaludku, odkud se po pár dnech vracejí na povrch žaludeční sliznice a dospívají (Kotrlá, 1984). Příznaky nemoci: Příznaky jsou přímo úměrné síle invaze, věku jedince, výživě a druhu původců nákazy. Hlavním příznakem je nechutenství, ale to může často uniknout pozornosti, proto je typickým rozpoznatelným projevem průjem, který je často 14

15 s příměsí krve (Černošek, 1989). Dále pak i změny na žaludeční sliznici, zhoršení zažívání, chudokrevnost, nedostatek živin, ubývání na váze, špatné přebarvování, srst bez lesku, otoky na hlavě a v břišní krajině, stranění od stáda (Kotrlá, 1984). Léčba: K léčbě se využívá stejných přípravků, jako u plicní červivosti (Kuchtík, 2007). Kokcidióza Kokcidie (Coccidia) jsou nitrobuněční cizopasníci. Mají okrouhlé i vejčité tělo. Parazitují nejčastěji v epitelu střeva a ledvin. (Dogel, 1961). Dělí se podle typu vývoje na heteroxenní kokcidie (vyvíjí se postupně ve více hostitelích např. Toxoplazma) a monoxenní kokcidie (vývoj probíhá pouze v jednom hostiteli). Hlavním monoxenním rodem který se vyskytuje převážně u koz a ovcí je Eimeria (Taylor, 2002; Sedlák, 2002), tento rod obsahuje celou řadu druhů, které jsou často patogenní a působí těžká až smrtelná onemocnění (Kratochvíl, 1980). Vývojový cyklus: K invazi kokcidií dochází pozřením potravy či vody, která je znečištěna trusem obsahují uvolněné sporocysty nemocného hostitele. V hostitelově zažívacím ústrojí se pak uvolní malé podlouhlé zárodky (sporozoidy), které hned po jednom pronikají do epitelových buněk střevní sliznice. Tam rostou a schizogonií se dělí v hromádku zárodků (merozoitů). Každý zárodek pak vniká znovu do sousedních buněk téhož pletiva hostitele, kde roste a znovu se rozpadá v další pokolení merozoitů. Právě díky tomuhle způsobu se nákaza tak rychle šíří. Až po několika schizogonických pokoleních se zárodky přestávají rozpadat a vyvíjí se v pohlavní jedince. Těmi jsou buď velké samičí (makrogamety) nebo samčí (microgametocyty), které se rozpadají v bičíkaté mikrogamety. Mezi těmito pohlavními jedinci dochází ke kopulaci, jejímž výsledkem je zygota, která spolu s trusem opouští hostitele. Ve vnějším prostředí se opouzdří pevným obalem a tím vytvoří sporocystu. Tyto sporocysty jsou velice odolné vůči nepříznivým podmínkám. Když jsou například ve stínu a vlhku, mohou vydržet neporušené i více jak rok (Jagoš, 1982; Kratochvíl, 1980). Staré ovce kokcidiemi netrpí. Nebezpečná jsou hlavně pro mladá zvířata (1-3 měsíce), protože mláďata nejsou imunní proti hromadné invazi sporocyst. Až po prodělání slabé nákazy získávají potřebnou imunitu. Když ale mláďata projdou těžkým onemocněním, jsou v dospělosti méně výkonná. Dá se tedy říct, že výkon se odvíjí od stupně prodělané choroby. Pravidlem je, že zdrojem nákazy jsou vždy jedinci, kteří nákazu přestáli. Jejich sporocysty zamořují prostředí a tím i nové hostitele, například při krmení či pití. Důsledkem toho jevu se mláďata nesmějí chovat společně s dospělými 15

16 jedinci, a to ani v místech, kde se dospělci chovali dříve (Kratochvíl, 1980). Příznaky nemoci: Nejčastějším ukazatelem této nemoci je průjem s vodnatým, páchnoucím krvavým trusem. Dále pak zvýšená teplota, nechutenství, hubnutí, anemie, vyčerpání a dehydratace organismu, křeče (Jagoš, 1982). Léčba: Spočívá zejména v izolaci nemocných jedinců, dietním režimu a příjmu vitamínu A. K léčbě používáme sulfoamidy, nitrofurany a další látky (Jagoš, 1982). Základní druhy kokcídií u ovcí a koz (Chroust, 1998): E. bakuensis - vysoce patogenní druh pro jehňata, v tenkém střevě E. ovinovalis nejčastější u ovcí, vysoce patogenní, v tenkém a tlustém střevě E. parva středně patogenní, v tlustém, tenkém a slepém střevě E. ahsata nejvíce patogenní pro ovce, v tenkém střevě E. crandalis v tenkém střevě E. intricata v tenkém a tlustém střevě E. arloingi nejčastější u koz, silně patogenní, v tenkém střevě E. ninakohlyakimovae hojně u koz, silně patogenní, v tenkém a tlustém střevě Tasemničnatost tuto nemoc způsobují tasemnice. Jsou to ploštěnci, u kterých se parazitismus projevuje mnohem silněji, než u motolic (Dogel 1961). Chybí jim zažívací ústrojí, vyživují se osmoticky z obsahu zažívadel hostitele (Kratochvíl, 1980). Dospělci tedy žijí a parazitují ve střevech obratlovců (Sedlák, 2002). Tasemnice mají protáhlý tvar těla, které je rozděleno na hlavičku (s příchytným zařízením - přísavky, háčky), krček (na jehož konci je proliferační zóna, která vytváří nové články) a samotné tělní články (může jich být až několik tisíc, jsou obdélníkové či čtvercové). Vývojový cyklus: Zralý tělní článek, který obsahuje vajíčka, se oddělí od zadního konce tasemnice a spolu s trusem vychází z těla hostitele. Aby mohl vývoj pokračovat, musí se vajíčka dostat do určitého mezihostitele. U tasemnice ovčí (Moniezia expansa) je mezihostitelem roztoč ze skupiny pancířníků. V těle nakaženého roztoče se vytvoří boubel. Ovce se nakazí pozřením mezihostitele při pastvě (Kratochvíl, 1980). Příznaky nemoci: Záleží na síle invaze a odolnosti jedince. Nejviditelnější jsou u mláďat. Mezi hlavní příznaky patří ubývání na váze, nechutenství, průjmy, anemie, vyčerpanost, zaostávání v růstu, nervové poruchy (Černošek, 1989). Léčba: Proti tasemnicím se používají benzimidazolové přípravky, které se musejí 16

17 podávat ve dvojnásobných dávkách. Jejich aplikace se někdy musí opakovat v měsíčních intervalech, záleží na síle invaze (Kuchtík, 2007) Antiparazitární program Seznam přípravků na konkrétní druhy endoparazitóz jsou uvedeny v tabulce č. 1 Tabulka č. 1: Odčervovací program endoparazitóz (Horák, 2012): účinná složka přípravku albendazol fenbendazol mebendazol febantel oxendazol oxibendazol levamizol tetramizol ivermektiny avermektiny použití na: kokcidie motolice tasemnice slez.a střev. červivost plicní červivost Je velmi důležité, aby každá farma a zemědělec byli obeznámeni s principy udržitelného využívání antihelminik. Protože právě správné postupy zachovávají anthelmintikum účinnost, která by měla být dána velmi vysokou prioritou v návrhu parazitárních kontrolních programů na každé farmě (Patten a kol., 2011; Morgan a kol., 2012). Zásady správného odčervení: V dnešní době je na trhu k dispozici několik účinných látek na odčervení obsažených v celé řadě veterinárních přípravků. Většina z těchto látek je širokospektrální (působí proti několika typům parazitů). Hlavním rizikem dlouhodobého podávání jednoho typu antiparazitika je zvýšený výskyt parazitů, kteří nejsou citliví k dané látce (rezistence). Za ideální interval obměny typu antiparazitika považujeme 1/2-1 rok. Neexistuje žádný antiparazitární program, který je ideální pro všechny ovce, kozy a všechny situace. Ideální program závisí na typu, počtu a věku ovcí na farmě, pastevním managementu a geografické poloze. 17

18 Další antiparazitární opatření: Aplikace léků na odčervení tvoří jen jednu část kompletního antiparazitického programu. Parazité jsou přenášeni především trusem, proto je nezbytné dodržovat určité chovatelské zásady. Hlavní je udržovat optimální koncentraci zvířat na pastvině. Tím se sníží kontaminace pastvy vajíčky a larvami parazitů. Dále pak je důležité sbírat výkaly na pastvině tak často, jak je to možné (alespoň za vlhkého počasí), střídání pastvin, čistá voda v napáječkách. Každý rok během vegetační sezóny provádět orientační koprologické vyšetření (Anonym, 2013). 3.2 Bioindikační potenciál střevlíkovitých brouků Biodiverzita Lidé ovlivňovali přírodní ekosystémy odnepaměti, avšak v posledních padesáti letech prudce vzrostl dopad lidské činnosti na ekosystémy, a to zejména na jejich biologickou rozmanitost neboli biodiverzitu. Biologická rozmanitost zahrnuje ekosystémy, druhy, geny a jejich relativní četnost (Vačkář, 2005). Z toho tedy vyplývá, že biodiverzita se dělí na 3 základní: ekosystémová, druhová a genová Bioindikace Jako ekologické indikátory (bioindikátory) označujeme druhy, které jsou citlivé k určitému faktoru a signalizují jeho působení a mají úzkou ekologickou valenci. Takové druhy musí splňovat několik podmínek. Například musí být nápadné, snadno určitelné, s pevnou vazbou na svoje stanoviště nebo i s rychlejším střídáním generací a výraznější populační dynamikou. Bioindikátory informují zejména o působení negativních antropogenních změn v prostředí, ale také o obecném stavu a charakteru prostředí. Negativní změny se nejvíce projeví ubýváním až naprostým vymizením druhu (Laštůvka, 2004). Při bioindikaci je nejspolehlivější vycházet ze studia větších souborů druhů až celých taxonomických skupin. Není vhodné pozorovat pouze jednotlivé druhy či jedince, protože jejich reakce může být často atypická nebo do pozorování mohli proniknout odjinud (Laštůvka a Krejčová, 2000) Biomonitoring Pojem biomonitoring má zpravidla dva významy: 18

19 1. V užším významu, jde o sledování stavu a změn životního prostředí za pomoci živých organismů (rostlin, hub, živočichů) tzv. biondikátorů. 2. V širším významu se jedná o jakékoliv sledování organismů, zjišťování přítomnosti určitých druhů a jejich stavu (Kulich, 2002) Využití střevlíkovitých brouků jako biondikátorů prostředí: Jako bioindikátory změn prostředí bylo navrženo mnoho organismů, které byly více či méně vhodné. Mezi tyto organismy řadíme i střevlíkovité brouky, které poprvé navrhl Heydemann, a to již v roce Později se střevlíky, jako bioindikátory prostředí zabývalo mnoho dalších autorů. Výzkumníci používali různé strukturální biocenologické charakteristiky, jakými jsou například: index diverzity a ekvitability. Z toho plyne, že hlavní výhodou střevlíkovitých brouků je tradiční zájem širšího okruhu specialistů, dobře vypracovaná metodika sběru a determinace, bohatý literární a sbírkový fond a zejména početnost tohoto druhu v České republice. (Hůrka a kol, 1996) Systematické zařazení střevlíkovitých brouků (Laštůvka, 2004): Říše: Živočichové (Animalia) Podříše: Mnohobuněční (Metazoa) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Vzdušnicovci (Tracheata) Třída: Hmyz (Insecta) Podtřída: Křídlatí (Pterygota) (Skupina s proměnou dokonalou - Holometabola) Řád: Brouci (Coleoptera) Podřád: Masožraví (Adephaga) čeleď: Střevlíkovití (Carabidae) 3.3 Hmyz (Insecta) Třída hmyzu zahrnuje přes popsaných druhů, které jsou zařazeny asi do 30 řádů, z nichž je 25 zastoupeno v ČR. Pro dospělce hmyzu je typický jeden pár složených očí a několik jednoduchých oček. Tři páry kráčivých končetin. Tělo je 19

20 zpravidla tvořeno šesti hlavovými, třemi hrudními a původně dvanácti zadečkovými články (Laštůvka, 2004) Brouci (Coleoptera) Do řádu brouci patří kolem druhů. Z toho vyplývá, že každý třetí hmyz je brouk. Jejich velikost je různá, ti drobní mohou být menší jak 1 mm, ale najdou se i tací, kteří dosahují až 18 cm. Tito obři se vyskytují zejména v tropických oblastech. Díky jejich druhové početnosti, brouci úspěšně obsadili veškeré druhy suchozemských i sladkovodních biotopů. Brouci mají různá zbarvení i tvary, ale zcela určitě je poznáme podle tvrdých krovek, která chrání blanitá jemná křídla. Většina brouků je býložravá, ale najdou se i dravci (střevlíkovití), mrchožrouti a cizopasníci. Proměna je dokonalá (MCGAVIN, 2005) Základní charakteristika střevlíkových brouků (Carabidae) Tato čeleď je velice početná, zahrnuje až druhů, z toho asi 4000 žijí v Evropě. Velikost středoevropských jedinců je mezi 1,6 až 40 mm (Hůrka, 2005). Vedle druhové početnosti je pro střevlíkovité brouky typický jejich estetický vzhled a různorodost. Tito brouci jsou relativně spolehlivě identifikovatelní a díky znalostem jejich bionomie a ekologických nároků, jsou střevlíci častým cílem sběratelů a také slouží jako modelová skupina pro vědecké studie (Hůrka, 1996). Lze tedy říct, že střevlíci hrají významnou roli ve vztahu člověka a jeho činnosti, která je kladná ve vztahu k lidem (Hůrka, 1992). Význam: Tito brouci jsou velice důležití jak v přirozených, tak i v umělých suchozemských biocenózách. Dospělci i larvy hrají v přírodě důležitou roli, zejména proto, že jsou predátoři lovící škodlivé druhy hmyzu. Denně uloví 6 až 7 larev mandelinky, ale může jich být i devět. Druhová rozmanitost a početnost udržuje rovnováhu a koloběh látek v přírodě. Také proto jsou střevlíkovití brouci využívaní jako modelová skupina pro vědecké studie. Jsou velice citlivý na změny ph a vlhkosti v prostředí, díky tomu se právě stali bioindikátory těchto změn (Hůrka, 1996; Zahradník, 1993). Výskyt: Obývají různá stanoviště, jakými jsou například: lesy, louky, zahrady, meze, písčiny, břehy, ruderály. Ve dne jsou ve svých úkrytech (pod kameny, kůrou, v pařezu mechu, listí), až za soumraku vylézají a stávají se z nich aktivní dravci (Zahradník, 2008). 20

21 Potrava: Dospělci i larvy jsou dravci. Loví aktivně hmyz, larvy, žížaly, měkkýše. Býložravé druhy jsou vzácné. Kořist tráví extraintestiálně (mimo střevo), to znamená, že na kořist vyloučí žaludeční šťávy a ta se pak rozloží. Vzniklou hmotu brouk posléze nasává (Zahradník, 2008). Denně pozřou více potravy, než je jejich vlastní hmotnost. Pokud tuto skutečnost převedeme na čísla, znamená to, že hmotnost brouka je asi 0,560 g a průměrná spotřeba kořisti 0,775 g (Zahradník, 1993). Morfologie (Zahradník, 2008; Hůrka, 1996): Tělo je dobře sklerotizované. Hlava profágní s jedním viditelným švem - šev odděluje sklerit (klypeus) od čela (frons) - čelo pozvolna prěchází v temeno (vertex). Hlavové přívěsky zahrnují jeden pár jedenáctičlenných tykadel a kousací ústní ústrojí, které je shora kryto pyskem (labrum). Kusadla (mandibula) mají protáhlý, článkovaný, trojhranný tvar s jedním nebo více zuby. Jejich hlavní funkcí je uchvácení a zpracování potravy. Čelisti (maxilae) jsou párová článková část těla, ležící těsně pod kusadly. Nohy dlouhé, kráčivé. Chodidlo pětičetné s přilnavými chloupky významnými při kopulaci. Většina má černou až černohnědou či černožlutou barvu. Často se objevuje i kovové zbarvení (zelené, modrozelené, měděné). Najdou se i výjimky s výraznějším zbarvením, v odstínech modré a žluté. Lesklost nebo matnost povrchu těla je určitým způsobem závislá na jeho hladkosti a strukturnosti. Krovky dlouze vejčité až pravoúhlé, vypuklé ale i ploché, často srostlé. Zřídka hladké, většinou mají hladké nebo tečkované rýhy a samotné tečky, ze kterých vyrůstají smyslové brvy. Blanitá křídla u většiny druhů zakrněla. Vývoj: Samička naklade do země několik desítek vajíček. Narodí se larva, která je bílá, ale za krátký čas ztmavne. Po tom co se tato larva třikrát svlékne a doroste, se zakuklí v zemní kolébce. Jako ochrana před vlhkem jí slouží chlupy zamezující přímému kontaktu půdy s kuklou. Již na podzim se líhnou broučci, ale ze svého úkrytu lezou až po zimě. Z toho plyne, že během jednoho roku vznikne pouze jedna generace, ale vyskytují se i výjimky, kde jsou dvě generace ročně. Etologie: Bylo zjištěno, že u několika tribů se vyskytuje péče o potomstvo. Samičky 21

22 byly spatřeny, jak hlídají svou snůšku vajíček ukrytou pod kamenem či dřevem, tu pak ošetřují až do vylíhnutí larviček. Pří hlídání samice nepřijímají potravu. Některé druhy dokonce shromažďují pod zem semínka miříkovitých semen jako potravu pro larvy. Základní skupiny střevlíkovitých brouků (Hůrka a kol., 1996; Hůrka, 1996): Skupina R (reliktní druhy) Do této skupiny, řadíme druhy s nejužší ekologickou valencí, z toho vyplívá, že se většinou jedná o vzácné a ohrožené druhy přirozených, nepříliš poškozených ekosystémů. Těmi jsou například rašeliniště, slaniska, vřesoviště, prameniště, bažiny, močály nebo zbytky původních stepí. Dále to mohou být druhy obývající nestálá nebo přechodná stanoviště jako jsou meze, remízky, okraje polí a vinic. V České republice tato skupina čítá 174 druhů a poddruhů, což je 33,1 % všech taxonů. Skupina A (adaptabilní druhy) Tato skupina zahrnuje adaptabilnější druhy, osídlující přirozené nebo přirozenému stavu blízké habity. Najdeme je i na druhotných, dobře regenerovaných biotopech. Patří sem druhy lesních i umělých porostů, pobřežní druhy stojatých i tekoucích vod, druhy lučin, pastvin a jiných travních porostů. Jedná se o nejpočetnější skupinu s 259 druhy a poddruhy, což je 49,2 % všech druhů vyskytujících se v ČR. Skupina E (eurytopní druhy) Skupinu tvoří druhy, které nemají žádné zvláštní nároky na charakter a kvalitu prostředí. Jedná se o druhy nestabilní, obývající silně antropogenně ovlivněnou krajinu, šířící se kulturní krajinou bez podstatných problémů. Řadí se sem i druhy expansivní. Patří sem 93 druhů a poddruhů, což je 17,7 % všech taxonů ČR Základní charakteristika koprofágních brouků Koprofágní brouci se živí výkaly jiných živočichů, tím pádem se podílejí na dekompozici trusu (Stehlík, 1971). Dospělci mají modifikované ústní ústrojí uzpůsobené na mikromagii (Miller, 1961). Zástupce těchto potravních specialistů nalezneme zejména u čeledi chrobákovití (Geotrupidae) a vrubounovití (Scarabaeidae) (Bezděk, 2012). 22

23 Čeleď: Chrobákovití (Geotrupidae) Brouci této čeledi jsou nejčastěji zavalití a tmavě zbarvení. Mají 11- členná tykadla s matnou tříčlánkovou paličkou a shora dobře viditelným horním pyskem (labrem). Nohy jsou hrabavé a na předních holeních je 6 i více pilových ostnů (zubů), na zadních holeních 2 koncové ostny. Imaga i ponravovité larvy se živí trusem býložravců, výjimečně rostlinnými pletivy. Pečují o potomstvo a staví charakteristická podzemní hnízda. Čeleď je dělena do 3 podčeledí, z nichž právě jedna (Geotrupinae) obsahuje zástupce koprofágních brouků (Hůrka, 2005; Zahradník, 2008). Čeledˇ: Vrubounovití (Scarabaeidae) Tato čeleď obsahuje druhy nejrůznějších velikostí pohybujících se od 2-3 mm až po obry, které mohou mít i přes 3 cm. Jen málo druhů má nápadné zbarvení, jsou nejčastěji jednobarevně světlé či tmavé. Žijí na loukách, polích, zahradách, sadech, stepích, ruderálech a jsou rozšířeny od nížin až po hory. Potrava je rozmanitá, liší se druh od druhu, někteří požírají pyl, olizují mízu stromů, jiní se živí exkrementy zvířat, ale najdou se i tací, kteří se zdržují na mrtvolách nebo v tlejících pletivech rostlin. Vrubounovití brouci jsou známí svojí péčí o potomstvo, která spočívá v tom, že samice naklade vajíčka na místo, které se přímo vyskytuje potrava pro budoucí vylíhnuté larvičky. Příkladem může být samička hnojníka, která naklade vajíčka přímo do trusu dobytka. Často se ale setkáváme s tím, že brouci vyhrabávají pro své potomky podzemní chodby, které zaopatří trusem obratlovců. Během roku vytváří pouze jednu generaci. Tato čeleď zahrnuje mnoho podčeledí, které se liší, jak příjmem potravy, tak i dalšími znaky. Zaměřila jsem se na dvě podčeledi, které osahují právě zástupce koprofágů (Zahradník, 2008): Hnojníci (Aphodiinae) Brouci spíše drobní, podélně ovální či téměř rovnoběžní, shora lysí. Mají devítičlánková tykadla s pohyblivou tříčlánkovou paličkou. Většina druhů naletuje na trus, někdy i specifických savců. Vajíčka kladou jednotlivě nebo ve skupinách na trus. Ponravovité larvy se živí trusem, ve kterém se také přímo kuklí. Scarabaeinae Tato podčeleď má výrazně vyvinutou péči o potomstvo a často i pohlavní dvojtvárnost. Jejich velikost se pohybuje od středních až po veliké jedince s více nebo 23

24 méně klenutým tělem. Tykadla mají osmi až devítičlánková. Jejich larvy jsou velice zvláštní, hlavně díky svému hrbu, který vznikl kličkou střeva. Většina larev se vyvíjí v půdě, ve zpevněné hrudce trusu, kterou jim připravili rodiče (Hůrka, 2005; Zahradník, 2008). 3.4 Ekologické indexy (Laštůvka a Krejčová, 2000) Ekologické indexy určují charakter biocenóz. Dominance = určuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců biocenózy. D = ni/n*100(%) ni hodnota významnosti druhu (početnost, pokryvnost, biomasa) n součet hodnot významnosti všech druhů Jednotlivé druhy se řadí do 5 tříd dominance: 24 Eudominantní >10% Dominantní 5-10% Subdominantní 2-5 % Recendentní 1-2% Subrecendentní <1% Simpsonův index soustředění dominance = určuje míru rozložení dominance, nabývá hodnost 0,1 1,0 => čím nižší číslo, tím více je dominance rozložena => když se c = 1, tak je biocenóza tvořena pouze jedním druhem. c = (ni/n) 2 Shannon Wienerův index druhové diverzity = vyjadřuje počet druhů i rozdělení jedinců mezi jednotlivé druhy. Čím je H vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů a relativně nižším početností. Pokud H =0 znamená to, že všichni jedinci jsou téhož druhu. Naopak když každý jedinec patří k jinému druhu, je diverzita za daného počtu maximální. H = - (ni/n)*ln (ni/n) Ekvitabilita = vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze. Čím více se E blíží k hodnotě 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější. E = H /H max = H /ln S H max index diverzity při maximální vyrovnanosti S celkový počet druhů

25 4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Postup při zjišťování parazitů Již ve výše uvedených vývojových cyklech endoparazitů je zřejmé, že právě ve výkalech se mohou vyskytovat zárodky určitých nebezpečných endoparazitů. Odběr vzorků: Vzorky (výkaly) jsem odebírala celoročně jedenkrát měsíčně na vybraných farmách, a to za pomocí igelitového ochranného obalu, do kterého jsem následně samotný vzorek uzavřela a pevně utáhla, abych se zbavila přebytečného vzduchu. Vzorky hned po odběru putovaly do chladícího zařízení. Tento postup je velmi důležitý pro co nejpřesnější výsledky rozboru. Rozbor vzorků: Použila jsem koprologický postup podle Brezy. V laboratoři jsem rozbory prováděla následovně: 1. Dostatečně včas jsem si vytáhla vzorky z chladícího přístroje a nechala je pozvolna rozmrazit. 2. Vzorek jsem zbavila ochranného obalu a pomocí skleněné tyčinky jsem si nabrala do zkumavky trus o velikosti vlašského ořechu, což odpovídá asi 4 g. 3. Za pomocí skleněné tyčinky a pár kapek obyčejné vody jsem trus ve zkumavce rozmělnila na kašovitou směs, poté jsem postupně přidávala další vodu, až vznikl hustý roztok. Tento roztok jsem přecedila přes sítko s gázou do kádinky. 4. Přeceděný roztok v kádince jsem nalila do čtyř zkumavek, tak aby v každé bylo stejné množství vzorku. Poté jsem je vložila do odstředivky, tak aby vždy dvě zkumavky ležely naproti sobě a nastavila na displeji 3 minuty s 25 otáčkami. 5. Ihned po uplynutí tří minut jsem vyjmula zkumavky z odstředivky a lehkým pohybem z nich vylila kapalnou část. 6. Střičkou jsme přidala do každé zkumavky Brezův roztok (má vyšší specifickou hmotnost než voda) a důkladně promíchala skleněnou tyčinkou. 7. Čtyři promíchané zkumavky, jsem zredukovala na dvě a to tak, že jsem vždy dvě slila do jedné. Poté jsem dvě zbylé zredukované zkumavky opět vložila do odstředivky, tak aby ležely naproti sobě. 25

26 8. Po uplynutí tří minut jsem za pomocí bakteriologické kličky nabrala z povrchové blanky roztok, který jsem přenesla na podložní sklíčko. Z každé zkumavky jsem nabírala dvakrát, ale vždy byl roztok přenesen pouze na jedno podložní sklíčko. 9. Přiložila jsem také krycí sklíčko a mikroskopovala pod malým a středním zvětšením. 10. Při mikroskopování určujeme druh endoparazita a také intenzitu infekce podle množství vajíček nalezených ve vzorku. 4.2 metodika odchytu střevlíkovitých brouků Odchyt střevlíkovitých brouků byl prováděn pomocí zemních pastí. Na každou lokalitu jsem umístila pět pastí ve dvoumetrových rozestupech. Každá past se skládala ze dvou v sobě zasunutých plastových kelímků, které jsem zakopala až po okraj do země. Vnější kelímek sloužil jako opora v zemi tomu druhému, ve kterém byla fixační kapalina (formaldehyd). Nakonec jsem celou past lehce překryla stříškou vytvořenou z klacíků. Každý měsíc jsem tyto pasti s chycenými bezobratlými živočichy vybírala a uchovávala, aby nebyly znehodnoceny do doby určení jednotlivých druhů. Odchyt probíhal během vegetační sezóny metodika odchytu koprofágních brouků Pro odchyt koprofágních brouků, jsem použila plastový kelímek, který jsem zakopala po okraj do země na dané lokalitě. Horní okraj kelímku jsem překryla drátěným pletivem, které mělo tvar košíčku s průměrem ok 3 cm. Na takto vzniklý rošt jsem umístila čerstvé ovčí výkaly, které zcela vyplnily horní okraj nádoby. Brouci přilákáni touto návnadou pronikli skrz výkal i rošt a propadli na dno nádoby, kde byli zafixováni konzervační kapalinou (formaldehyd). Každý měsíc jsem tyto pasti s chycenými bezobratlými živočichy vybírala a uchovávala, aby nebyly znehodnoceny do doby určení jednotlivých druhů. Odchyt probíhal během vegetační sezóny popis (charakteristika) sběrných míst Všechna tři sběrná místa se nacházejí na území Jihomoravského kraje (Vahala, 1963): Mírný podnební pás 26

27 Srážky mm/rok Průměrná roční teplota 9,5 C Klimatické a půdní podmínky pro chov zvířat jsou vyhovující Lokalita číslo 1 konvenční chov Způsob odčervování: Ovce jsou očkované nejméně dvakrát do roka. Střídání pastvin je zde méně časté. Velikost pastvin neodpovídá počtu jedinců. Lokalita číslo 2 eko chov Způsob odčervování: Ovce nejsou očkovány, pijí z místního potoka a každé jaro jsou stříhány. Probíhá zde častá změna pastvin. Pastviny jsou velice rozlehlé a zcela dostačují počtu jedinců. Lokalita číslo 3 konvenční chov (zoologická zahrada) Způsob odčervování: Pravidelně každé jaro odčervují proti endoparazitům prostředky na bázi ivermektinu. Při zvýšeném rozšíření kokcidií přidávají léky do napáječek a vyměňují podloží (písek) ve výběhu zvířat. Střídání pastvin neprobíhá. Zvířata jsou stresována velkým množstvím lidí. 27

28 5 VÝSLEDKY A DISKUSE 5.1 Problematika koprofágních brouků, bioindikačního potenciálu střevlíkovitých brouků a endoparazitů drobných přežvýkavců Podle dostupné literatury bylo zjištěno, že na trusu ovcí a drobných přežvýkavců se může vyskytovat velké množství koprofágních brouků z čeledi Scarabaeidae a Geotrupidae. Tito brouci se přímo podílí na dekompozici trusu. V okolí farem se také vyskytují střevlíkovití brouci. Díky jejich citlivosti ke změnám prostředí jsou hojně využívání jako bioindikátoři. Jejich druhová rozmanitost a početnost udržuje rovnováhu a koloběh látek v přírodě. Také proto jsou střevlíkovití brouci využívaní jako modelová skupina pro vědecké studie. Nejčastějším parazitem drobných přežvýkavců v konvenčních i eko farmách jsou především kokcidie rodu Eimeria. Tento rod obsahuje celou řadu druhů, které jsou často patogenní a působí těžká až smrtelná onemocnění. Parazitují nejčastěji v epitelu střeva. 5.2 Druhové spektrum koprofágních brouků, střevlíků a endoparazitů ve třech farmách Koprofágní brouci Počty druhů koprofágních brouků na jednotlivých lokalitách jsou uvedeny v tabulce č. 2 Tabulka č. 2: Druhové spektrum koprofágů ve třech farmách počet druhů koprofágních brouků lokalita 1 (konvenční chov) 3 lokalita 2 (eko-chov) 3 lokalita 3 (zoo) 2 Jednotlivé lokality měly malý rozdíl v počtu druhů koprofágních brouků. Z výsledků lze ale konstatovat, že farma číslo 3 měla nejmenší hodnotu, což může značit nezdravé prostředí a na častý sběr trusu ve výběhu zvířat. 28

29 5.2.2 Střevlíkovití brouci Počty druhů střevlíků na jednotlivých lokalitách jsou uvedeny v tabulce č. 3. Tabulka č. 3: Druhové spektrum střevlíkovitých brouků ve třech farmách počet druhů střevlíkovitých brouků lokalita 1 (konvenční chov) 16 lokalita 2 (eko-chov) 23 lokalita 3 (zoo) 10 Z výsledků vyplývá, že na farmě číslo 2 se vyskytovalo největší množství druhů střevlíkovitých brouků. Díky bioindikačnímu potenciálu střevlíků lze konstatovat, že prostředí v okolí této farmy je nejzdravější ze všech tří lokalit. Na této farmě také dochází k nejlepšímu hospodaření, které přispívá k biologické rozmanitosti. Počty jedinců jednotlivých druhů na lokalitě 1 a jejich reliknost jsou uvedeny v tabulce č. 4. Tabulka č. 4: Početnost druhů střevlíkovitých na lokalitě 1 (234 jedinců, 16 druhů) druh/období reliktnost Σ druhu 1 Abax ovalis (Duftschmid, 1812) A 8 2 Abax parallelepipedus (Piller & Mitterpacher, 1783) A 10 3 Abax parallelus (Duftschmid, 1812) A 1 4 Amara eurynota (Panzer, 1797) E 6 5 Anchomenus dorsalis (Pontoppidan, 1763) E 11 6 Carabus coriaceus (Linnaeus, 1758) A 9 7 Carabus ulrichii (Germar, 1824) A 74 8 Carabus violaceus (Linnaeus, 1758) A 4 9 Harpalus affinis (Schrank, 1781) E 6 10 Molops elatus (Fabricus, 1801) A 7 11 Platynus assimilis (Paykull, 1790) A Pseudoophonus griseus (Panzer, 1797) E Pseudoophonus rufipes (DeGeer, 1774) E 9 29

30 14 Pterostichus cupreus(linnaeus, 1758) Pterostichus melanarius (Illiger, 1798) E 4 16 Pterostichus ovoideus (Sturm, 1824)) A 2 celkový počet jedinců 234 Na lokalitě číslo 1 převažují druhy střevlíků řadící se do skupiny A (adaptabilnější) a v menší míře i druhy E (eurytopní). Z tohoto faktu může usoudit, že okolí farmy je dobře regenerované, ale zároveň i antropogenně ovlivněné. Počty jedinců jednotlivých druhů na lokalitě 2 a jejich reliknost jsou uvedeny v tabulce č. 5. Tabulka č. 5: Početnost druhů střevlíkovitých na lokalitě 2 (427 jedinců, 23 druhů) druh/období reliktnost Σ druhu 1 Abax ovalis (Duftschmid, 1812) A 10 2 Abax parallelepipedus (Piller & Mitterpacher, 1783) A 18 3 Amara aenea (DeGeer, 1774) E 11 4 Amara eurynota (Panzer, 1797) E 3 5 Amara similata (Gyllenhal, 1810) E 4 6 Anchomenus dorsalis E 26 (Pontoppidan, 1763) 7 Aptinus bombarda (Illiger, 1800) R 1 8 Brachinus crepitans (Linnaeus, 1758) E 9 9 Carabus coriaceus (Linnaeus, 1758) A 5 10 Carabus granulatus (Linnaeus, 1758) E 9 11 Carabus scheidleri(panzer, 1799) A 1 12 Carabus ulrichii (Germar, 1824) A Carabus violaceus (Linnaeus, 1758) A Cryptophonus tenebrosus(dejean, 1829) Harpalus rufipalpis (Sturm, 1818) A 4 16 Platynus assimilis (Paykull, 1790) A Poecilus cupreus (Linnaeus, 1758) E 1 18 Pseudoophonus griseus (Panzer, 1797) E 15 30

31 19 Pseudoophonus rufipes (DeGeer, 1774) E Pterostichus cupreus(linnaeus, 1758) Pterostichus oblongopunctatus (Fabricus, 1787) A 3 22 Pterostichus melanarius (Illiger, 1798) E 8 23 Pterostichus ovoideus (Sturm, 1824)) A 5 celkový počet jedinců 427 Na lokalitě číslo 2 převažují druhy střevlíků řadící se do skupiny A (adaptabilnější), v menší míře druhy E (eurytopní), ale vyskytl se zde i jeden reliktní druh. Z těchto faktů můžeme usoudit, že okolí farmy je velmi dobře regenerované a víceméně přirozené, ale také do jisté míry antropogenně ovlivněné. I přes to se na lokalitě vyskytnul vzácný reliktní druh, což může poukazovat na nepříliš poškozený ekosystém. Počty jedinců jednotlivých druhů na lokalitě 3 a jejich reliknost jsou uvedeny v tabulce č. 6. Tab. 6 Početnost druhů střevlíkovitých na lokalitě 3 (83 jedinců, 10 druhů) druh/období reliktnost Σ druhu 1 Abax parallelepipedus (Piller & Mitterpacher, 1783) A 6 2 Amara ovata (Fabricius, 1792) E 8 3 Calathus fuscipes (Goeze, 1777) E 2 4 Carabus absoletus (Sturm, 1815) Carabus granulatus (Linnaeus, 1758) E 5 6 Harpalus atratus (Latreille, 1804) A 3 7 Harpalus rubripes (Duftschmid, 1812) E 8 8 Ophonus rupicola (Sturm, 1818) E 9 9 Poecilus cupreus (Linnaeus, 1758) E Pseudoophonus griseus (Panzer, 1797) E 4 celkový počet jedinců 83 Na lokalitě číslo 3 převažují druhy střevlíků řadící se do skupiny E (eurytopní) a v malé míře i druhy A (adaptabilnější). Z tohoto faktu můžeme usoudit, že okolí farmy je silně antropogenně ovlivněné a poškozené, ale má i schopnost regenerace. 31

32 5.2.3 Endoparazité Výsledky průměrné intenzity infekce a prevalence na jednotlivých lokalitách jsou uvedeny v tabulce č. 7 Tabulka č. 7: Výpočty průměrné intenzity infekce a prevalence intenzita infekce v [+] prevalence lokalita 1 1,3 58% lokalita 2 0,95 60% lokalita 3 1,9 80% Z výsledků vyplývá, že největší průměrná intenzita infekce a i prevalence byla zjištěna na lokalitě číslo 3. Naopak nejmenší intenzitu, měla farma číslo 2 a nejnižší prevalence dosáhla lokalita číslo Systematické zařazení veškeré odchycené fauny Výsledky druhového spektra veškeré odchycené fauny na jednotlivých lokalitách a zařazení do taxonomických skupin jsou uvedeny v tabulce č. 8. Nejvíce taxonomických skupin bezobratlých bylo zachyceno na lokalitě č. 2 s ekologickým způsobem chovu ovcí. Tato skutečnost svědčí o menší míře antropogenního narušení, než na ostatních dvou lokalitách s konvenčním způsobem chovu, kde byl počet skupin a druhů poloviční. 32

33 Tabulka č. 8: Systematické zařazení veškeré odchycené fauny KMEN TŘÍDA ŘÁD PODŘÁD NADČELEĎ ČELEĎ počet druhů na lokalitách: měkkýši (Mollusca) kroužkovci máloštětinatci žížaly žížalovití (Annelida) (Oligochaeta) (Opisthopora) (Lumbricidae) členovci pavoukovci pavouci (Arthropoda) (Arachnida) (Araneida) členovci rakovci stejnonožci stínky (Arthropoda) (Malacostraca) (Isopoda) (Oniscoidea) členovci stonožky (Arthropoda) (Chilopoda) členovci mnohonožky (Arthropoda) (Diplopoida) členovci chvostoskoci (Arthropoda) (Collembola) členovci hmyz švábi (Arthropoda) (Insecta) (Blattodea) členovci hmyz rovnokřídlí (Arthropoda) (Insecta) (Orthoptera) členovci hmyz ploštice (Arthropoda) (Insecta) (Heteroptera) členovci hmyz stejnokřídlí křísi (Arthropoda) (Insecta) (Homoptera) (Auchenorrhyncha) členovci hmyz motýli (Arthropoda) (Insecta) (Lepidoptera) členovci hmyz dvoukřídlí (Arthropoda) (Insecta) (Diptera) členovci hmyz blanokřídlí štíhlopasí mravencovití (Arthropoda) (Insecta) (Hymenoptera) (Apocrita) (Formicoidea) členovci hmyz blanokřídlí štíhlopasí vosy (Arthropoda) (Insecta) (Hymenoptera) (Apocrita) (Vespoidea) členovci hmyz brouci střevlíkovití (Arthropoda) (Insecta) (Coleoptera) (Carabidae) členovci hmyz brouci vžežraví vrubounovití (Arthropoda) (Insecta) (Coleoptera) (Polyphaga) (Scarabaeidae) členovci hmyz další brouci (Arthropoda) (Insecta) (Coleoptera) Celkový počet druhů

34 5.3 Výpočet ekologických indexů pro sledované bezobratlé a lokality Dominance odchycené fauny Lokalita číslo 1 Eudominantní pavouci, střevlíkovití, další brouci Dominantní- koprofágové Subdominantní žížaly, stonožky, chvostoskok, rovnokřídlí, ploštice, křísi, motýli, dvoukřídlí, mravenci, vosy Subrecendentní měkkýši, stínky, mnohonožky, švábi Lokalita číslo 2 Eudominantní pavouci, střevlíkovití Dominantní chvostoskoci, dvoukřídlí, další brouci Subdominantní mnohonožky, rovnokřídlí, ploštice, motýli, mravenci, vosy, koprofágové Recendentní měkkýši, žížaly, stínky, stonožky, švábi, křísi Lokalita číslo 3 Eudominantní dvoukřídlí, střevlíkovití, další brouci Dominantní pavouci, chvostoskoci Subdominantní žížaly, stínky, stonožky, mnohonožky, rovnokřídlí, ploštice, křísi, motýli, mravenci, koprofágové Subrecendentní měkkýši, švábi Podle počtů druhů náležících do určité třídy dominance, lze určit jak moc či málo je lokalita narušena antropogenní činností. V lokalitách, které nejsou narušené a přírodně blízké by se vyskytovaly druhy dominantní až recedentní ve stejném početním zastoupení, převažovaly by druhy subrecedentní a eudominantní druhy by se neměly vůbec vyskytovat. Naopak lokality silně antropogenně narušené by se vyznačovaly malým zastoupením druhů dominantních až recedentních a naprostou převahou druhů subrecedentních a výskytem druhů eudominantních. Z tohoto vyplývá, že všechny tři lokality, jsou antropogenně narušeny, protože se zde vyskytují i eudominantní druhy (Laštůvka, 2000). 34

35 Simpsonův index soustředění dominance určuje míru rozložení dominance. Čím nižší číslo tím je dominance více rozložena. lokalita 1 lokalita 2 lokalita 3 0,432 0,410 0,478 Z mých výpočtů vyplývá, že dominance je nejvíce rozložena na lokalitě číslo 2 a nejméně na lokalitě číslo 3. Shannon-Wienerův index druhové diverzity vyjadřuje počet druhů i rozdělení jedinců mezi jednotlivé druhy. Čím je číslo vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů a relativně nižší početností. lokalita 1 lokalita 2 lokalita 3 2,169 2,188 2,454 Z výsledků vyplývá, že biocenóza na lokalitě číslo 3, je tvořena největším počtem druhů s relativně nízkou početností. Ekvitabilita vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze. Čím je číslo blíže hodnotě 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější. lokalita 1 lokalita 2 lokalita 3 0,556 0,509 0,663 Z výsledků je jasné, že právě na lokalitě číslo 3 je společenstvo živočichů nejvíce početně vyrovnané. 5.4 Vyhodnocení významu zjištěných endoparazitů a brouků v návaznosti na typy chovu a odlišnosti jejich managementu Farma číslo 1 (konvenční chov) měla celkem vysokou intenzitu infekce, i když nejméně dvakrát ročně probíhá odčervování. Tento fakt může také ukazovat na možnou rezistenci na odčervovací přípravky, a proto lze konstatovat, že na farmě dochází ke zbytečnému plýtvání práce i peněz vynaložených za léky. Takhle častá aplikace antiparazitik mohla mít vliv právě i na biodiverzitu lokality tedy na zastoupení koprofágních a střevlíkovitých brouků tak i celkový počet druhů bezobratlých. 35