Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Jana Marie Tuńková Deklinační systém femininních oikonym v češtině Synchronní pohled na základě Českého národního korpusu Habilitační práce 2010

2 Obsah Seznam zkratek a značek... 5 Úvod Onomastická gramatika Cíl, metody a struktura práce Pouţitá terminologie Literatura Deklinace oikonym čeńtiny v odborné a populárně-naučné literatuře Deklinace oikonym čeńtiny v mluvnicích Mluvnice česká J. Gebauera Mluvnice česká J. Gebauera a V. Ertla Mluvnice spisovné čeńtiny F. Trávníčka Nauka o českém jazyku V. Ńmilauera Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky Mluvnice čeńtiny Příruční mluvnice čeńtiny Shrnutí Materiálová východiska Moņnosti korpusu SYN2005 při zkoumání deklinace oikonym Teoretická východiska popisu deklinace oikonym češtiny Charakteristické vlastnosti proprií a jejich vliv na deklinaci Diference morfologických vlastností apelativ a oikonym Diference morfologických vlastností oikonym a ostatních tříd proprií Gramatické kategorie oikonym Gramatický rod a ņivotnost Gramatické číslo Pád Deklinační typy a vzory oikonym češtiny Návrh systému deklinace oikonym čeńtiny Kritéria pro výběr vzorových jmen... 88

3 8.3. Deklinace oikonym a problematika transonymizace v materiálu korpusu SYN Substantivní deklinace singulárová Oikonyma ņenského rodu s vokalickým zakončením Nsg. zakončený na -a Interpretace v současných jazykových příručkách Stav v korpusu SYN Soubor singulárových oikonym zakončených na -a Typ 1A vzor Ostrava Nsg. zakončený na -e(ě) Interpretace v současných jazykových příručkách Stav v korpusu SYN Soubor singulárových oikonym zakončených na -e(ě) Typ 2A vzor Bystřice Podtyp I 2A vzor Kaplice Shrnutí Oikonyma ņenského rodu s konsonantickým zakončením Nsg. zakončený na souhlásku pravopisně měkkou nebo obojetnou Interpretace v současných jazykových příručkách Stav v korpusu SYN Soubor oikonym čeńtiny zakončených na souhlásku pravopisně měkkou nebo obojetnou Typ 3A vzor Třeboň Podtyp I 3A vzor Aš Typ 3B vzor Uhříněves Podtyp I 3B vzor Zliv Podtyp II 3B vzor Příbram Shrnutí Přehled deklinace substantivních singulárových tříd Substantivní deklinace plurálová Oikonyma ņenského rodu s vokalickým zakončením Npl. zakončený na -e(ě) Interpretace v současných jazykových příručkách

4 Stav v korpusu SYN Soubor plurálových oikonym zakončených na -e(ě) Typ 4A vzor Pardubice Podtyp I 4A vzor Budějovice Podtyp II 4A vzor Kravaře Typ 4B vzor Nusle Podtyp I 4B vzor Koloděje Shrnutí Npl. zakončený na -y Interpretace v současných jazykových příručkách Stav v korpusu SYN Soubor plurálových oikonym ņenského rodu zakončených na -y Typ 5A vzor Zahrádky Soubor plurálových oikonym zakončených na -y se smíńeným skloňováním Přehled deklinace substantivních plurálových tříd Adjektivní deklinace singulárová Oikonyma ņenského rodu s vokalickým zakončením Nsg. zakončený na -á Interpretace v současných jazykových příručkách Stav v korpusu SYN Soubor singulárových oikonym zakončených na -á Typ 6A vzor Blatná Závěr Summary Literatura Internetové zdroje Seznam příloh

5 Seznam zkratek a značek A akuzativ AF absolutní frekvence Ap. apelativum AT atribut BMK Brněnský mluvený korpus CAF celková absolutní frekvence CJ cizí jméno ČJA Český jazykový atlas ČM Česká mluvnice ČNK Český národní korpus D dativ f. femininum FS Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce FSČ Frekvenční slovník čeńtiny G genitiv GJČR Geografická jména České republiky I instrumentál L lokál m. maskulinum MČ Mluvnice čeńtiny MČG Mluvnice česká pro ńkoly střední a ústavy učitelské (Gebauera) MČGE Mluvnice česká pro ńkoly střední a ústavy učitelské (Gebauera Ertla) MSČ Mluvnice spisovné čeńtiny n. neutrum NČJ Nauka o českém jazyku NMJ Nańe místní jména a jak jich uņívat OB objekt OJ obyvatelské jméno OSJ osobní jméno ORAL2006 korpus mluvené čeńtiny uveřejněný v r ORAL2008 korpus mluvené čeńtiny uveřejněný v r

6 PČP Pravidla českého pravopisu PMČ Příruční mluvnice čeńtiny PMK Praņský mluvený korpus PUM příslovečné určení místa pl. plurál sg. singulár SSČ Slovník spisovné čeńtiny pro ńkolu a veřejnost SU subjekt SYN2000 synchronní korpus uveřejněný v r SYN2005 synchronní korpus uveřejněný v r SYN:SYN2005 subkorpus SYN2005 nereferenčního korpusu SYN SYN2006PUB synchronní korpus publicistických textů uveřejněný v r V vokativ VE větný ekvivalent VOJ vlastní osobní jméno VM východiskový model směr proprializace, směr transonymizace Zkratky uţívané při citaci zdrojů korpusu SYN2005 ADM administrativa BEL beletrie COL povídka, soubor povídek ENC abecedně, systematicky a jinak uspořádaná díla FAC literatura faktu NOV román MIS rozmanité (efemera) ODB odborná literatura POP populárně-naučná literatura PUB publicistika (noviny a neodborné časopisy) SCI vědecko-naučná literatura SCR dramatický text, scénář SON píseň TXB učebnice VER báseň 6

7 Úvod Předloņená práce věnovaná problematice deklinačních typů a vzorů oikonym čeńtiny ņenského rodu vznikala postupně a navazuje na nańe předchozí výzkumy v oblasti deklinace apelativních feminin, které jsme uskutečňovali zejména v rámci zapojení do projektů ÚJČ AV ČR v letech Moņnosti a meze gramatiky čeńtiny ve světle Českého národního korpusu 1 a Kapitoly z české gramatiky 2. Tyto projekty, orientované na výzkum gramatiky současné čeńtiny, byly zaloņeny na práci s velkými elektronickými korpusy textů, zejména subkorpusy Českého národního korpusu SYN2000 a SYN2005, a jsou součástí vzniku nové Akademické gramatiky čeńtiny. Během nańí práce s korpusy jsme si uvědomovali jejich moņnosti při výzkumu deklinace proprií a začali jsme se věnovat otázce deklinace oikonym. Pro výzkum prezentovaný v předkládané práci jsme zvolili novějńí z obou korpusů SYN2005, respektive jeho poslední úpravu SYN:SYN2005. Výsledky v něm získané, které zachycují úzus současné psané čeńtiny, jsme pak konfrontovali s údaji v synchronních mluvnicích čeńtiny, případně s fakty uváděnými v dalńích jazykových příručkách. Vzhledem k velkému rozsahu korpusových dat a náročnosti jejich zpracování zejména v oblasti oikonym, viz podrobně kap. 5.1., jsme popsali komplexně problematiku deklinace oikonym ņenského rodu. Návrh systému jejich deklinace, kritéria pro výběr vzorových jmen, stejně jako metodika popisu deklinačních typů a vzorů, které předkládáme, mají vńak obecnějńí platnost a jsou aplikovatelné na celý soubor domácích oikonym. Korpus SYN2005 je charakterizován jako reprezentativní korpus současné psané čeńtiny a povaņujeme ho za objektivní materiálový zdroj, jehoņ rozsah je ve srovnání s jakýmikoli předchozími soubory jazykových dat vzniklých excerpcí nesrovnatelně vyńńí. Uvedený materiál podává informace předevńím o tom, co je frekvenčně omezené či rozńířené, a můņe proto zachytit současné tendence v deklinaci oikonym v psané čeńtině a případné posuny vůči stávající kodifikaci. Přes značný rozsah korpusových dat jsme si vńak vědomi toho, ņe nańe hodnocení jsou do 1 2 Moņnosti a meze gramatiky čeńtiny ve světle Českého národního korpusu, , GAČR 405/03/0377, řeńitel doc. PhDr. Frantińek Ńtícha, CSc., viz Tuńková (2007a). Kapitoly z české gramatiky, , GAČR 405/06/1057, řeńitel doc. PhDr. Frantińek Ńtícha, CSc., viz Tuńková (2010e). 7

8 jisté míry omezená a v budoucnu je bude třeba doplnit o výzkumy provedené v dalńích korpusových či jiných zdrojích. 3 Z tohoto důvodu si uváděné závěry nečiní nárok na kodifikaci. Komplexní popis deklinace oikonym by měl zahrnovat i oblast mluvené čeńtiny 4 a nańím původním záměrem bylo prozkoumat zvolenou problematiku jak v korpusu psaného, tak mluveného jazyka. Ukázalo se vńak, ņe existující korpusy mluveného jazyka (ORAL2008, ORAL2006, Praņský mluvený korpus, Brněnský mluvený korpus) 5 nejsou pro výzkum formální morfologie oikonym vhodné. Jejich rozsah a ńiroké obsahové zaměření (ńkola, mládeņ, zaměstnání, rodina) způsobují, ņe se v nich tvary oikonym čeńtiny neobjevují v takovém mnoņství, aby je bylo moņné objektivně zhodnotit. V této oblasti výzkumu jsou proto zatím čeńtí lingvisté odkázáni na vlastní dotazníkové průzkumy, které dosud zahrnují jen omezený okruh respondentů, a to jak územní, tak sociální, a jejichņ zpracování, chtějí-li být objektivní, je oproti práci s korpusovými daty časově náročnějńí. 6 Vznik a existence nańí práce jsou podmíněny jednak stavem českého onomastického bádání, tzn. postavením onomastiky mezi ostatními vědními obory a jejími teoreticko-metodologickými východisky uplatňovanými při výzkumu Autoři publikace Statistiky čeńtiny (2009) mimo jiné uvádějí, ņe sice nelze předstírat úplnost jazykové reality zachycené v korpusech, a to vzhledem k objemu dat, jejich kvalitě i jejich proměnlivosti v čase. Na druhé straně je vńak díky nim nańe dneńní poznání jazyka mnohonásobně hlubńí a kvantita dat mnohonásobně větńí, zatímco stará data a jejich popisy jsou nutně omezenějńí a mezerovitějńí. Stav v nářečích Čech, Moravy a Slezska zachycují pouze částečné popisy deklinace u vybraných typů oikonym zpracované v Českém jazykovém atlase 4 (2002), případně publikované v odborných časopisech, např. H. Konečná (2003). Nejnovějńí mluvené korpusy ORAL2008 a ORAL2006 zachycují autentickou mluvenou čeńtinu území Čech, tzn. z celé oblasti českých nářečí v uņńím slova smyslu. Oba zahrnují 1 milion textových slov. Praņský mluvený korpus (PMK) je prvním korpusem mluvené čeńtiny, obsahuje autentickou mluvenou čeńtinu, hlavně obecnou z oblasti Prahy a jejího okolí, a má rozsah textových slov. Brněnský mluvený korpus (BMK) je v rámci ČNK prvním korpusem mluvené čeńtiny z oblasti Moravy a obsahuje textových slov. 6 Otázce deklinace domácích oikonym v současném mluveném úzu čeńtiny jsme se zatím věnovali při vedení ročníkových a závěrečných prací studentů Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, např. Ńkvařilová (2008), komplexněji pak v rámci projektu PdF MU Tvary regionálních zeměpisných jmen v mluvě současné mládeņe (MUNI/41/096/2009), kdy byl proveden sociolingvistický výzkum ve vybraných městech Jihomoravského a Zlínského kraje zaměřený na deklinaci oikonym na -(ov)ice, viz Tuńková Pekárková Fridrichová (2010c). 8

9 proprií, jednak vývojem a současnými poņadavky české lingvistiky obecně. Onomastika, 7 a zejména toponomastika, byla dlouhou dobu povaņována díky svému prvotnímu historickému zaměření a svým nelingvistickým metodám za pomocnou vědu historickou. 8 Uznávanou lingvistickou disciplínou se v Česku v podstatě stává aņ v letech 20. století. 9 Po počátečním zúņeném, etymologicky chápaném pojetí onomastiky, se postupně (zejména v poslední třetině 20. století) rozvíjí zájem o teoretické studium propriální sféry jazyka, 10 ke kterému přispěli v české onomastice zejména P. Trost (1958, 1979, 1981), M. Knappová (1980, 1992), R. Ńrámek (1986, 1989, 1999c, 2003, 2007a) a J. Pleskalová (1992, 1998), ve slovenské onomastice pak předevńím V. Blanár (1976, 1996, 2008). V současném českém pojetí je onomastika chápána větńinou onomastiků jako subdisciplína lingvistiky, pro kterou je nutná spolupráce s představiteli dalńích oborů, předevńím s historiky, archiváři, geografy, ale také s psychology, sociology, etnografy, právníky atd. Jedním z typických rysů současné české onomastiky je orientace výzkumné práce na otázku fungování proprií v komunikaci, které má dvě stránky referenční a jazykovou. Nańe pozornost je určena stránce jazykové zabývající se začleněním proprií do gramatických a jiných zákonitostí jazyka. Potřebě vzniku onomastické gramatiky v Česku se věnovali zejména R. Ńrámek nebo M. Harvalík, viz kap. 1., tento poņadavek vńak zatím zůstává nenaplněn. V posledních letech 20. století se začíná rozvíjet v české lingvistice také nový vědecký obor korpusová lingvistika, která umoņňuje zkoumat jazykové jevy na mnohamilionových jazykových korpusech. Vńechna uvedená fakta současného vývoje nám umoņnila prozkoumat zvolenou skupinu českých oikonym ne tradičně, tj. z hlediska jejich etymologie či tvorby, ale z hlediska jejich fungování v běņných komunikačních situacích na Vývoj české onomastiky zachycuje podrobně R. Ńrámek v Kapitolách z dějin české jazykovědné bohemistiky (2007b, s ), nejnověji M. Harvalík ve studii Postavení české onomastiky v mezinárodním kontextu (2009b). Rozsáhlá diskuse o postavení české onomastiky v systému společenských věd proběhla počátkem 80. let 20. století na stránkách Zpravodaje Místopisné komise ČSAV. Podrobně viz Lutterer (1975), Ńrámek (1995, s ; 2002, s. 6; 2007b, s ), také Harvalík (2009b, s ). K rozvoji teorie onomastiky v mezinárodním měřítku přispěly např. práce W. Taszyckého (1946) a S. Rosponda (1957), dále A. V. Superanské (1973), E. Hansaka (2000), publikace editorů E. Eichlera et al. (1995) nebo A. Brendlerové a S. Brendlera (2004) aj. 9

10 materiálu Českého národního korpusu. Zabýváme se tedy fungováním dílčího systému propriální sféry jazyka v komunikačních aktech a zkoumáme gramatické vlastnosti oikonym, tzn. jejich začlenění do gramatických zákonitostí a pravidel jazyka. Předkládaná práce stojí na pomezí tří lingvistických disciplín onomastiky, morfologie a korpusové lingvistiky spjaté s jazykovou statistikou. Dosud ņádná souborná práce tohoto druhu v české lingvistice nevznikla, existují pouze jednotlivé studie a ojedinělá monografie A. Polívkové (2007), viz kap Tyto práce vńak větńinou nečerpají ze současného, dostatečně reprezentativního materiálu, nebo materiálové zdroje vůbec neuvádějí. Zde zařazené kvantitativní, resp. statistické údaje, 11 nejsou cílem samy o sobě, ale prostředkem pro následnou kvalitativní analýzu. Ale jiņ samotná vysoká či nízká frekvence oikonyma a jeho tvarů v korpusu vypovídá o jeho postavení jak v systému, tak v textu. Sledované deklinační typy/podtypy jsou statisticky popsány ve značné ńíři a opatřeny seznamy oikonym. Nańím záměrem bylo vytvořit komplexní obraz jazykové reality části propriální vrstvy jazyka, a proto jsme netradičně věnovali stejnou pozornost jak tzv. problematickým jevům, na které se aņ dosud gramatické výklady soustředily, tak typům oikonym s pravidelnou deklinací, jeņ tvoří podstatnou část deklinace oikonym a informace o ní není vhodné redukovat jen proto, ņe by se mohly zdát samozřejmé či nezajímavé. Vytvořením deklinačních typů oikonym čeńtiny ņenského rodu bychom chtěli přispět do koncepce onomastické gramatiky. 11 O potřebě statistického přístupu k jazyku se zmiňuje i Ferdinand de Saussure (1989), pohled na kvantitativní zpracování jazyka vńak výrazně ovlivnil aņ George Kingsley Zipf (1949, 1968). 10

11 1. Onomastická gramatika Vztah onomastiky a gramatiky je předmětem obecně onomastických výzkumů zejména od let 20. století a v posledních letech přerostl v novou subdisciplínu onomastiky onomastickou gramatiku. K předmětu onomastické gramatiky se vyjadřuje řada autorů světové onomastiky. Jejich názory se vńak různí, viz např. E. Eichler et al. (1. sv., kap. IV. Namengrammatik, s , 1995) nebo R. Ńrámek (1999c, 2007a). V Česku se teoretickým základům onomastické gramatiky dosud věnovali zejména R. Ńrámek (1999a, 1999b, 1999c, 2007a), který vymezuje pojem a obsah onomastické gramatiky, a M. Harvalík 12 (2005a), který předkládá její teoretické a metodologické principy. Východiskem české onomastické gramatiky je funkční a systémový pohled. Podle R. Ńrámka (1999c) by se onomastická gramatika měla věnovat primárně problematice propriální nominace a morfologickým vlastnostem proprií, sekundárně pak postavení a úloze proprií v komunikátech. Je tedy zřejmé, ņe součástí onomastické gramatiky, a to bezesporu podstatnou, by měla být onomastická morfologie. Onomastickou gramatiku nechápeme tradičně, tzn. jako pouhý slovotvorný popis proprií a jejich odchylek od deklinace apelativ, ale ve shodě s R. Ńrámkem funkčně. V rámci funkčního pohledu pak R. Ńrámek (1999c, s ) definuje onomastickou gramatiku takto: Předmětem onomastické gramatiky jsou vńechny jazykové, jazykově komunikační a mimojazykové elementy, jevy a kategorie, které slouņí ke vzniku, uspořádání a fungování propriální sféry jazyka. Onomastická gramatika jako subdisciplína onomastiky se zabývá studiem (popisem, analýzou, typologií, kategorizací) konečné mnoņiny jazykových a nejazykových elementů, které jsou strukturovány jako svébytný systém a prosazují se jak v propriálně pojmenovacím aktu, tak v komunikačním uņití proprií podle určitých schémat majících noremní charakter. Právě tento funkční pohled zařazuje onomastickou gramatiku mezi subdisciplíny 12 Problematika onomastické gramatiky byla náplní grantu Onomastická gramatika čeńtiny, grant GAČR, , 405/02/D028/A, řeńitel PhDr. Milan Harvalík, Ph.D. Mezi hlavní úkoly patřily tyto oblasti: postiņení podstaty vlastních jmen; zachycení typu propriální nominace a jeho následná analýza; fungování proprií v jazykové komunikaci. V souvislosti s uvedeným grantem se M. Harvalík zabýval otázkou komunikačních variant proprií, nebo nářečních podob proprií a jejich místem v onomastické gramatice, viz Harvalík (2006a, 2006b). 11

12 současné onomastiky, jejichņ vyčerpávající soubor předkládá ve svém návrhu R. Ńrámek (2007a, s ). V jeho návrhu dílčích onomastických disciplín najdeme prostor i pro tzv. počítačovou onomastiku (Computergestützte Namenkunde), která se v současné době teprve konstituuje, a námi prováděný výzkum deklinace oikonym na korpusovém materiálu je jedním z prvních příspěvků, který můņeme povaņovat také za její součást. Čeńtina, jak jiņ bylo řečeno v Úvodu, zatím svou onomastickou gramatiku nemá, ale ve světě jiņ několik málo onomastických gramatik vzniklo. Jedná se o onomastickou gramatiku francouzńtiny Grammaire du nom propre (Gary-Prieur 1994), norńtiny Imja sobstvennoe v sovremennom norveņskom jazyke. Grammatičeskij očerk (Aljokńina 1997) a rumunńtiny Gramatica numelor proprii în limba românâ (Tomescu 1998), které se vńak navzájem podstatně lińí po stránce teoretické, metodologické i obsahové, a tak odráņejí dosud nestabilizované a podrobněji nepropracované názory na cíle onomastické gramatiky. V této souvislosti připomeňme jeńtě dvě publikace vzniklé v bývalém Sovětském svazu, a to práci A. V. Superanské Struktura imeni sobstvennogo (1969), která je věnována fonologické a morfologické stránce proprií, a sborník prací Onomastika i norma (Kalakuckaja 1976) zabývající se ne normou gramatickou, ale názvotvornou. Zkoumání gramatické stránky oikonym, které je předmětem této práce, se tedy zapojuje do uvedeného ńirńího proudu jiņ existujícího vědeckého bádání a je součástí vývoje jak onomastiky, tak české gramatiky a korpusové lingvistiky. 12

13 2. Cíl, metody a struktura práce Cílem nańí práce je ukázat na deklinaci oikonymie čeńtiny potřebnost popisu deklinace proprií, který by zohledňoval podstatné vlastnosti propriálního lexika. Předkládáme návrh deklinačních typů a vzorů domácích oikonym ņenského rodu, tzn. těch vlastních jmen pojmenovávajících osídlené objekty, jeņ se vyskytují na území České republiky bez ohledu na jejich původ. Ze skupiny oikonym jsme vydělili pouze názvy ulic, náměstí, nábřeņí, mostů a názvy tzv. staveb nesídlińtních, tj. kostelů, boņích muk, pomníků, mohyl atd. 13 pro specifičnost jejich formálních struktur. Pozornost věnujeme reálně existujícím oikonymům, na výskyt tzv. hypotetických oikonym majících původ v literárních dílech upozorňujeme okrajově v souvislosti s jejich výskytem v korpusovém materiálu. Nezabýváme se rovněņ problematikou deklinace cizích oikonym, byť se v korpusovém materiálu i ona v určitém rozsahu nacházejí, nýbrņ na ně jen v případě potřeby stručně odkazujeme. Zvláńtě se naopak zaměřujeme na problematiku tvarové variantnosti domácích oikonym a faktorů, které ji způsobují, a to na základě provedení rozsáhlého empirického výzkumu synchronních dat subkorpusu SYN:SYN2005 (dále jen SYN2005). Chtěli bychom zachytit centrálnost či perifernost popisovaných jevů, naznačit vývojové tendence v současném psaném úzu, a upřesnit tak dosud publikované údaje o deklinaci oikonym čeńtiny. Součástí práce je rovněņ objektivní zhodnocení rozsahu moņností korpusového přístupu při zpracování zvolené problematiky. Při zpracování korpusových dat jsme uplatňovali komunikační a systémový zřetel a vyuņívali jsme základní metody lingvistiky a onomastiky metodu analýzy (zde předevńím statistické analýzy) a klasifikace (zde gramatických jevů oikonym). Zachovávali jsme induktivně-empirický výkladový postup, tzn. vycházeli jsme od jednotlivých výskytů tvarů oikonym v korpusu, sledovali jsme jejich frekvenci, 13 Vycházíme-li z klasifikace Ńmilauerovy (1976), popisujeme tedy vyjma uvedených dvou skupin jmen deklinaci vńech ostatních souborů tzv. sídlińtních jmen (místních), tj. v novějńí terminologii oikonym, která zahrnují: 1. osady (města, vesnice), čtvrti, sídlińtě, předměstí; 2. místní části skupiny domů, samoty, myslivny, hájovny, hrady, obydlené zříceniny atd.; 3. stavby v osadách věņe, zámky apod. Převáņná část dokladů oikonym z korpusu SYN2005 se váņe k prvnímu souboru jmen. 13

14 stylovou charakteristiku, vliv lexikálního okolí, přísluńnost proprií k jednotlivým propriálním třídám v případech transonymizace, případně působení syntaktické funkce na volbu variantních nebo dubletních koncovek. Za pomoci statistického vyhodnocení sledovaných jevů jsme dospěli k zobecnění informací a zařazovali jsme oikonyma do jednotlivých deklinačních typů/podtypů a zachycovali vývojové deklinační tendence. Při výběru deklinačních vzorů jsme zohledňovali předevńím morfologickou a propriální stránku oikonym. Výzkum početných korpusových souborů 14 oikonym (v některých případech v hodnotě několika set výskytů) umoņňuje detailnějńí analýzu gramatických vlastností oikonym a přispívá k prohloubení poznání propriální sféry jazyka. V uspořádání předkládané práce postupujeme od nezbytných teoretických výkladů zahrnujících charakteristiku nejčastěji uņívaných termínů přes kapitoly shrnující zpracování deklinace oikonym čeńtiny v odborné a populárně-naučné literatuře a následně v synchronních mluvnicích čeńtiny od mluvnice J. Gebauera (1895) aņ po Příruční mluvnici čeńtiny (2003). Následuje kapitola věnovaná charakteristice a moņnostem vyuņití hlavního materiálového zdroje Českého národního korpusu, zvláńtě korpusu SYN2005. Před kapitolami věnujícími se nańí stěņejní problematice popisu deklinačních typů/podtypů a vzorových jmen domácích oikonym jsou zařazeny části zabývající se teoretickými východisky formálně morfologického popisu deklinačního systému oikonym. Zahrnují podstatné informace o charakteristických vlastnostech proprií, o diferencích tříd proprií v rámci morfologické roviny, dále charakteristiku gramatických kategorií oikonym a na závěr popis kritérií určených pro stanovení deklinačních typů/podtypů a vzorových jmen oikonym. Z rozsáhlého souboru domácích oikonym jsme se při charakteristice jejich deklinace soustředili na celou oblast ņenského rodu, která nabízí jak deklinační typy s pravidelnými paradigmaty, tak typy obsahující různé druhy tzv. kolísání (v gramatickém rodě, čísle, kolísání mezi vzory). Návrh popisu deklinace oikonym ņenského rodu tak můņe slouņit jako vzor či podklad pro charakteristiku deklinace domácích oikonym muņského a středního rodu, či oikonym cizích. Hlavními kritérii pro členění deklinace domácích oikonym ņenského rodu do jednotlivých kapitol se 14 Potřebnost kvantitativních výzkumů v oblasti proprií zmiňuje V. Blanár (2008, s. 11) s odkazem na názory F. Debuse (1995, s ). 14

15 staly: typ deklinace (substantivní nebo adjektivní), gramatické číslo oikonym a jejich zakončení v nominativu. V rámci substantivního skloňování vznikl popis deklinace singulárových a plurálových oikonym: 1. Deklinace singulárových oikonym ņenského rodu zakončených na -a (Praha, Ostrava apod); 2. Deklinace singulárových oikonym ņenského rodu zakončených na -e(ě) (Mohelnice, Bechyně, Zvole apod); 3. Deklinace singulárových oikonym ņenského rodu s konsonantickým zakončením (Břeclav, Příbram apod.); 4. Deklinace plurálových oikonym ņenského rodu zakončených na -e(ě) (Pardubice, Košíře apod); 5. Deklinace plurálových oikonym ņenského rodu zakončených na -y (Hodkovičky, Pisárky apod.); 6. Plurálová oikonyma zakončená na -y se smíńeným skloňováním (Roztoky, Doudleby apod.). U deklinace adjektivní jsme se věnovali problematice jediného existujícího typu: 1. Deklinace singulárových oikonym ņenského rodu zakončených na -á (Karviná, Česká Třebová apod.). Kapitoly zaměřené na popis jednotlivých deklinačních typů/podtypů a vzorových jmen mají jednotnou strukturu a skládají se z těchto částí: Interpretace jevu v současných jazykových příručkách Stav v korpusu o Stručná statistická charakteristika deklinačního typu/podtypu oikonym a uvedení typů vyhledávacích dotazů o Morfologicko-onomastická charakteristika deklinačního typu/podtypu o Výběr vzorového jména o Tabulka/y dubletních koncovek daného vzoru (neuvádí se v případě pravidelných paradigmat) o Tabulka/y retrográdních a frekvenčních seznamů oikonym daného vzorového jména o Shrnutí (neuvádí se v případě pravidelných paradigmat) V části věnované interpretaci jevů v současných jazykových příručkách jsou popisy zaměřené na informace uvedené v Mluvnici čeńtiny 2 (1986), v publikaci A. Polívkové Nańe místní jména a jak jich uņívat (2007), v případě potřeby jsou 15

16 doplněné rovněņ údaji ze SSČ (1998). Závěr kapitoly obsahuje u některých deklinačních typů tabulku/y zachycující vývoj určitého morfologického jevu v českých mluvnicích za posledních sto let, tj. počínaje Mluvnicí českou J. Gebauera (1895) a konče Příruční mluvnicí čeńtiny (2003). Ve stručné statistické charakteristice deklinačního typu/podtypu je uveden počet oikonym, který korpus SYN2005 dokládá (zpravidla do absolutní frekvence 5). V procentech se uvádí zastoupení formálních strukturních typů oikonym (jednoslovný, víceslovný, příp. univerbizované neoficiální názvy) spolu se stručnou charakteristikou typů a deklinace víceslovných oikonym. Zařazeny jsou také druhy korpusových dotazů uņívané pro vyhledávání určitého základního souboru oikonym (např. oikonyma ņenského rodu zakončená na konsonant). Dále druhy dotazů slouņící k zjińťování tzv. celkové absolutní frekvence jména (CAF), nebo absolutní frekvence (AF). 15 Kaņdý deklinační typ/podtyp obsahuje svou strukturovanou morfologickou charakteristiku v pěti aņ ńesti navrņených rovinách a výčet typických rysů deklinace s ohledem na původ a způsob tvoření oikonym a s uvedením centrálních a periferních jevů; v případě existence dubletních koncovek se popisují faktory, které jejich volbu ovlivňují. Výběr vzorového jména se provádí na základě pěti kritérií. Pokud jsou zařazeny do textu tabulky dubletních či variantních koncovek, obsahují hodnoty absolutní frekvence (AF) tvarů oikonym určitého vzoru. V tabulkách seznamů oikonym daného vzorového jména jsou oikonyma řazena jednak retrográdně, jednak sestupně podle frekvenčních údajů, v nichņ se rozlińují dvě hodnoty CAF (při frekvenci lemmatu vyńńí neņ 100) a AF (při frekvenci lemmatu niņńí neņ 100). Na závěr kapitol sdruņujících několik deklinačních typů, případně podtypů oikonym určitého zakončení je vņdy zařazeno stručné shrnutí obsahující informace o případném posunu v distribuci koncovek v korpusovém materiálu ve srovnání s českými mluvnicemi (vydanými za posledních 100 let) a výčet centrálních a periferních faktorů ovlivňujících volbu dublet. 15 Pod námi zavedeným pojmem celková absolutní frekvence (CAF) rozumíme frekvenci lemmatu propria obsahující často nejen frekvenci oikonyma, ale i jiné/ých třídy/d proprií vzniklých transonymizací; tato frekvenční hodnota je uváděna u jmen s frekvencí lemmatu 100 a výńe. Běņně uņívaný termín absolutní frekvence (AF) zahrnuje pouze frekvenci jména ve významu oikonyma a je zpravidla zařazen u jmen s frekvencí lemmatu niņńí neņ

17 Texty příloh obsahují různé druhy seznamů, např. seznamy oikonym ņenského rodu jednotlivých deklinačních typů řazené abecedně a frekvenčně, v případě potřeby abecední seznamy oikonym muņského rodu s určitým zakončením získané z materiálu korpusu SYN2005; nebo také tabulky zahrnující přehled distribuce variantních nebo dubletních koncovek určitého deklinačního typu v mluvnicích, či v korpusu. 17

18 3. Pouţitá terminologie V práci jsou uņity termíny vycházející z tradic české onomastiky, gramatiky, obecné lingvistiky a korpusové lingvistiky (viz kap. 5.1.). Základní poznatky tvořící onomasticko-teoretické základy nańí práce představují pojmy: propriální sféra jazyka, frekvence a produktivita, funkce proprií, klasifikace proprií, oikonyma. Při popisu deklinace oikonym ņenského rodu pouņíváme morfologické termíny paradigma, variantnost, variantní, dubletní koncovka/tvar, činitel (faktor) ovlivňující volbu koncovky, vývojové tendence unifikační a diferenciační, a obecně lingvistické termíny centrum a periferie. Pro současnou slovanskou onomastickou terminologii 16 je charakteristická jistá míra nejednotnosti objevuje se řada synonymních termínů (existence jednoho či více termínů domácích a jejich mezinárodní ekvivalent, nárůst individuálních neologismů); úzus a kodifikace terminologie neodpovídá vývoji současné obecné onomastiky, viz Ńrámek (2003), Harvalík (2003). Uvedený stav se promítá, třebaņe ne tak silně jako např. v onomastice ruské nebo jihoslovanských jazyků, i do onomastiky české, a abychom zachovali jistý stupeň jednotnosti uņité terminologie, vycházíme při volbě onomastických termínů předevńím z publikací Rudolfa Ńrámka. 17 Propriální sféra jazyka při vzniku propria musí lexikální jednotka, která se jím má stát, disponovat takovými sémantickými a sémiotickými vlastnostmi, jeņ jí v komunikaci umoņní plnit funkci vlastního jména. Soubor těchto vlastností i podmínek jejich vzniku a realizace mají v zobecněné podobě ráz zákonitostí, jimiņ je v rámci jazyka vymezena propriální sféra, viz Ńrámek (1986, s. 19). Jak uvádí R. Ńrámek (1999c), existuje mezi apelativní a propriální sférou jazyka obousměrný vztah. Vztah apelativní sféry k propriální má vńak povahu fundující, tzn. ņe Slovanská terminologie byla kodifikována ve slovníku Osnoven sistem i terminologija na slovenskata onomastika (1983), česky Základní systém a terminologie slovanské onomastiky. K problematice české onomastické terminologie se vyjadřovali dále např. V. Ńmilauer (1960), K. Svoboda (1973), M. Knappová (1992), L. Olivová-Nezbedová (1998), J. Pleskalová (2000a), M. Harvalík (2003, 2004), některé termíny jsou vyloņeny v Encyklopedickém slovníku čeńtiny (2002). Na Slovensku se touto oblastí zabýval předevńím V. Blanár (1996, 2008), zčásti také M. Majtán (např. 1976). 18

19 propriální sféra nemůņe existovat bez apelativní. Propria tedy představují druhou vrstvu jazyka, která je odrazem sféry apelativní. 18 Dominantní se ve vztahu obou sfér jazyka jeví proto tzv. proprializace, 19 na druhé straně vńak existuje také tzv. apelitivizace, kdy se vlastní jméno stává apelativem. V propriální sféře jazyka můņe docházet jeńtě k tzv. transonymizaci, tj. vznik proprií na základě mezipropriálně fundujícího vztahu, např. oikonymum Praha chrématonymum hotel Praha. V nańí práci budeme v souvislosti s vnějńí manifestací propriální sféry uņívat zejména termíny produktivita a frekvence, jak je to obvyklé v onomastické teorii, viz Ńrámek (1999c). Produktivita je povaņována za inherentní vlastnost propriální sféry a jejím prostřednictvím je dáno, které prvky (elementy) propriální povahy jsou nebo budou pro vznik a fungování daného onymického systému (souboru) aktivní, ņivé, popř. systémotvorné, systémonosné. (Ńrámek 1999c, s. 114). K faktu produktivity je vńak třeba přistupovat nejen z pohledu synchronního, tzn. co je produktivní nyní a bude pravděpodobně produktivní v blíņe neurčené budoucnosti, ale také z hlediska diachronního, protoņe jisté typy oikonym byly produktivní v minulosti, např. typ oikonym patronymického původu na -ice (Jaroměřice), dnes vńak jiņ produktivní nejsou, tzn. nová oikonyma takového typu se netvoří. 20 V souvislosti s termínem produktivita, či náhradou za něho uņívají někteří autoři (viz např. T. Bartoň et al. /2009/) při popisu jazyka zaměřeném zejména na apelativa termíny uzavřené paradigma (třída), tzn. počet jeho členů jiņ neroste (např. původní adjektiva, zejm. se sufixem -ý), a otevřené paradigma (třída), tzn. počet jeho členů je nejen V onomastice se uņívají termíny druhá vrstva jazyka nebo parasystém. Termín parasystém uvádí v souvislosti se slovotvorbou proprií D. Ńlosar (1994, s. 152) a říká, ņe parasystém je sekundární soustava, která vznikla na pozadí základního systému nociálních apelativ, která vyuņívá periferních prostředků a postupů (také často formantů, které v systému nociálních apelativ uņ ztratily svou produktivitu) k tvoření speciálních okruhů pojmenování: proprií, terminologických prvků a názvů citově zabarvených. V návaznosti na D. Ńlosara píńe o parasystémovém tvoření proprií J. Pleskalová (2000b). Podle R. Ńrámka (1999c, s. 55) je výsledkem proprializace (onymizace), která se realizuje prostřednictvím propriálně pojmenovacího aktu, vznik nové lexikální jednotky se vńemi znaky a vlastnostmi propria. Otázkou, zda je slovotvorná produktivita apelativní sféry jazyka záleņitostí synchronní či diachronní, se zabýval např. D. Ńlosar (1984). 19

20 neurčitelný, ale zároveň v čase výrazněji proměnlivý a zpravidla značně rozsáhlý (např. substantiva). 21 Frekvence je kvantitativním vyjádřením produktivity (diachronní či synchronní) a realizuje se v rovině komunikační. Frekvence je u proprií dvojího druhu 1. při vzniku nového propria signalizuje produktivitu uņitého propriálně pojmenovacího modelu; 2. při uņívání jmen odráņí tematiku komunikátů a jejich faktografickou náplň (pragmatický aspekt). V korpusových zdrojích je pak jeńtě ovlivněna rozsahem a skladbou korpusu. Vlastní jména mají své vlastní speciální propriální funkce. Jejich různá vymezení a chápání uvádějí např. M. Dokulil (1989), M. Knappová 22 (1992), A. V. Superanskaja (1973) nebo V. Blanár (1996), který navazuje na pojetí R. Ńrámka. Za hlavní povaņujeme podle R. Ńrámka (1999c) funkci individualizující, jejímņ cílem je propriálně pojmenované objekty v rámci objektů téhoņ druhu individualizovat, tzn. vydělovat propria jako neopakovatelné jednotliviny; funkci diferencující, tzn. odlińovat jednotlivá propria v rámci stejného druhu proprií nezaměnitelným způsobem od sebe; a funkci lokalizační, přesněji řečeno inkorporační. 23 Lokalizací se rozumí umístit vlastní jména do souvislostí a systémů určitého shodného druhu objektů. Tyto funkce, které propriální vrstva jazyka oproti apelativní plní, pak vyņadují specifikaci uņitých jazykových prostředků. Vzhledem k funkčnímu principu vyņadujícímu specifikovaný pohled uvádí autor v dalńí kapitole textu diferenciaci onymických funkcí na funkce nominační, identifikační a diferencující, jeņ mají onymicky základní, obecnou a kategoriální povahu. Jedná se o funkce, které musejí být vņdy zastoupeny. K nim se pak v různé míře V nańí práci uņíváme tyto termíny v následujícím smyslu: uzavřená třída = typ/podtyp oikonym, jehoņ počet dnes jiņ neroste; otevřená třída = typ/podtyp oikonym, jehoņ počet roste, protoņe: a) v rámci tohoto typu se stále tvoří nová oikonyma, b) existuje moņnost meziparadigmatických přechodů, nová pojmenování se jím vńak netvoří. Například M. Knapová (1992, s ) uņívá tzv. sdruņené funkce: 1. funkce nominační, individualizační, jinak téņ diferenciační, 2. funkce asociační, evokační, konotativní, 3. funkce sociálně klasifikující, 4. funkce deskriptivní, charakterizační, 5. funkce expresivní, emocionální, resp. téņ psychologická. Z konzultací s prof. R. Ńrámkem vyplývá, ņe označení funkce jako lokalizační by bylo vhodnějńí nahradit přesnějńím pojmenováním inkorporační (inkorporace do typů a druhů proprií). 20

21 a s rozdílnými cíli připojují různé funkce specifikující, např. oikonymičnost, hydronymičnost, módnost, oficiálnost atd. Pro slovanskou onomastiku je charakteristická nejednotnost klasifikačních principů proprií. Jako příklad lze uvést klasifikaci proprií na tzv. topografická a kulturní u W. Taszyckého (1946), nebo dělení proprií na primární a sekundární u S. Rosponda (1957) či Th. Anderssona (1985). 24 Podle R. Ńrámka (1999c) preferují uvedené principy vņdy jen jednu stránku proprií, a nepostihují proto základní, kategoriální diferenciace propriální sféry jazyka a vnitřního členění onomastiky. Za obecné kritérium klasifikace proprií povaņuje autor kategorii onymického objektu. Na základě druhové povahy onymických objektů se vytvářejí tři velké plány 25 geonymický (jména onymických objektů na povrchu země, pod povrchem země, nebeských těles a útvarů na nich), bionymický (jména ņivých /případně jakoby ņivých/ onymických objektů) a chrématonymický (jména pro objekty, jevy a vztahy vzniklé lidskou činností). Těmto plánům pak odpovídá klasifikace proprií do tří základních tříd, které se dále dělí na sybsystémy: geonyma (toponyma a kosmonyma), bionyma (antroponyma, nepravá antroponyma, theonyma, zoonyma, fytonyma) a chrématonyma (jména výrobků, jména společenských institucí, organizací, zařízení, jména společenských jevů a jiné druhy). Vzhledem k zaměření práce uvádíme bliņńí klasifikaci pouze u toponym. V české onomastice existují dvě koncepce klasifikace sémantická a klasifikace zaloņená na modelové teorii. Sémantickou klasifikaci provádí V. Ńmilauer v 5. sv. slovníku Místní jména v Čechách (1960, s ). Rozděluje místní jména na deapelativa a depropria a uvnitř těchto skupin je teprve řadí do hlavních tříd podle sémantických okruhů apelativ (např. podle terénních útvarů, půdy, vody, porostu, rostlin atd.) s ohledem na jejich povahu základu (substantivní, adjektivní, slovesnou, větnou) U Taszyckého se jedná o tzv. objektový přístup k propriím, který je zaloņen na apelativním významu etymonů, ne na propriálním významu celého propria, a stal se východiskem klasifikace dosud uņívané např. v polské onomastice, zejm. toponomastice. Rospond povaņuje za primární jména nederivovaná, za sekundární jména derivovaná, podle Anderssona jsou jmény primárními nejstarńí znění jmen, jmény sekundárními pak podoba jmen od primárního znění odvozená později, viz Ńrámek (1999c, s. 15). Shodný princip klasifikace proprií a z něho vyplývající tři propriální plány uvádí např. V. Blanár (1996). 21

22 V. Ńmilauer je autorem tzv. metody malých typů 26 (1958, 1960), podle níņ na rozdíl od předchozích autorů zavádí jemnějńí třídění oikonym, v němņ se přihlíņí nejen k derivačním sufixům, ale k samotným onymickým základům a způsobům jejich kombinace s jednotlivými sufixy. Autorem druhé koncepce, tzv. modelové teorie, 27 je R. Ńrámek (1972, , 1976, 1999c, 2007a), který navazuje na Ńmilauerovu teorii malých typů a slovotvornou teorii M. Dokulila (1962) a její uplatnění ve studii F. Daneńe M. Dokulila J. Kuchaře Tvoření slov v čeńtině 2 (1967). K základním kritériím modelového pojetí patří propriálně pojmenovací model vztahový model / východiskový model (VM) slovotvorný model / názvotvorný model (SIM) slovotvorný typ (SIT), jimiņ se postihují jednotlivé fáze propriálně pojmenovacího aktu 28 / procesu. Oikonyma, která jsou předmětem nańí práce, tvoří spolu s anoikonymy subsystémy toponym. Oikonyma (v textu uņíváme rovněņ starńí termín místní jména ) jsou definována jako: VJ pro osídlené objekty (včetně zpustlých): VJ domů, skupin domů, sídlińť, vsí, městeček, měst (= urbonyma) 29 a jejich (místních) částí, hradů, zámků, mlýnů, továren, viz Ńrámek (1999c, s. 163). Přesný výčet oikonymických názvů uvádí V. Ńmilauer (1976, s. 110). Členění oikonym na jednotlivé typy na základě vztahových modelů zpracoval R. Ńrámek (1999c, s ), v nichņ je výběr pojmenovacího motivu řízen vztahem pojmenovatele k pojmenovanému objektu. Tento vztah je vymezen K prohloubení Ńmilauerovy metody malých typů přispěly kromě prací R. Ńrámka rovněņ studie I. Lutterera (1968, 1969, 1971), na oikonymický materiál aplikovala tuto metodu L. Olivová- Nezbedová (1995). Modelové pojetí ve slovenské onomastice zpracoval V. Blanár, a to pro oblast antroponymie, a jeho modelová klasifikace vlastních jmen osobních se v mnohých rysech stýká s teorií Ńrámkovou. Výsledky jeho bádání v oblasti antroponymických modelů jsou shrnuty v monografii V. Blanára J. Matejčíka (1978, 1983) či v novějńí publikaci V. Blanára (1996). Propriálně pojmenovací akt, viz Ńrámek (1999c, s ), je tvořen třemi rovinami: prenominační, nominační a postnominační. Potřebou zpřesnit a odlińovat termíny urbanonymum a urbonymum se zabývá R. Ńrámek v článcích K současnému stavu slovanské onomastické teorie (2003, s. 36) a K problematice typologie názvů (českých) měst (2010, s ). Zde navrhuje uņívat termín urbanonymum v ńirńím smyslu, neņ je dosud běņné, a to pro označení vńech geonymických a institucionymických objektů, které leņí na katastru sídelní jednotky se statutem město. Za urbonymum povaņuje kaņdé vlastní jméno sídelní jednotky se statutem město, tzn. jedná se pouze o názvy měst, např. Praha, Karlovy Vary, Poznaň. 22

23 čtyřmi obsahově sémantickými kategoriemi, které lze vymezit otázkami: I. kde, odkud, II. kdo, co, III. jaký, jací, za jakých okolností IV. čí. VM I vyjadřuje tedy polohu, směr pojmenovaného objektu, např. Vysočany, VM II přímé označení objektu, např. Hrnčíře, Most, VM III popis a charakteristiku, např. Bosonohy, VM IV. přivlastnění, např. Jaroslavice. Důleņitost modelové teorie spočívá předevńím v tom, ņe uvedené obsahově sémantické kategorie mají obecnou platnost a jsou aplikovatelné i na jiné jazyky. Na anoikonymický materiál ji v publikaci Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku (1992) aplikovala J. Pleskalová, která do ní vnesla cenné nové pohledy, např. pojem strukturní model. Závěrem lze říci, ņe společným znakem dosud existujících onomastických teorií není zřetel mluvnický (nezabývají se speciálně gramatickými kategoriemi, ale typy tvoření jmen a jejich klasifikací), ten se objevuje v českých mluvnicích, ale i zde stojí zpravidla gramatické vlastnosti vlastních jmen na okraji, viz kap Nańe práce se zaměřuje na zkoumání formální morfologické paradigmatiky oikonym na korpusovém materiálu, které se stalo základem pro popis současného psaného úzu v této oblasti českého jazyka. Termín paradigma uņíváme ve smyslu morfologické paradigma, tzn. soubor tvarů ohebného slova představující systém jeho gramatických kategorií (Encyklopedický slovník čeńtiny /2002, s. 308/). O českém tvarosloví lze obecně říci, ņe je rozkolísané po řadu století a rozkolísanost bude pravděpodobně pro něho typická i v budoucnu. Projevem této rozkolísanosti je variantnost, 30 neboli synonymie tvarů. O variantnosti jazyka říká 30 Z hlediska strukturní jazykovědy vymezil nejvńeobecněji variantnost Jakobson (viz V. Barnet 1981, s. 124), který říká, ņe jazykový systém je vystaven v kterémkoli okamņiku dvojím podnětům napětí, jednak je to napětí mezi proměnnými a stacionárními částmi systému, jednak mezi nastupujícím a ustupujícím jevem v měnící se sloņce systému. Základy učení o variantnosti jazyka lze spatřovat v Mathesiově pojetí (1970, s. 5) potenciálnosti jazykových jevů, v němņ vedle variantnosti jazyka v diachronii postuloval variantnost v synchronii. O vývoji pojmu synchronní dynamika, která je zaloņena na variantnosti jazykových jevů, píńe také V. Barnet (1981, s. 124). Vývoj názorů na variantnost normy spisovného jazyka shrnuje koncem 80. let 20. století I. Nebeská (1989) a uvádí, ņe variantnost je v současné době chápána jako projev vývoje normy. Otázce tvaroslovné variantnosti se v rámci diskusí o standardní a spisovné čeńtině částečně věnovali F. Čermák, P. Sgall, P. Vybíral (2006). Problematice tvaroslovných variant apelativ v konkrétních jazykových projevech současné čeńtiny se v rámci výzkumů na materiálu 23

24 jiņ F. de Saussure (1989, s. 235): Chod jazyka kříņí nesčíslné mnoņství váhání, přibliņností a poloanalýz. V ņádném okamņiku nemá konkrétní jazyk systém dokonale ustálených jednotek. Variantní (synonymní) tvary tvoří v jazyce přechodové pásmo jevů, kterým je nutné věnovat pozornost v odborné literatuře i ńkolní praxi. Synonymie koncovek má v čeńtině historické příčiny, viz např. Lamprecht Ńlosar Bauer (1986), zčásti je také důsledkem předchozí kodifikační praxe. S tvarovou variantností (synonymií) se setkáme jak v apelativní, tak propriální vrstvě 31 českého jazyka. Faktory, které ji ovlivňují, mohou být vzhledem k odlińným funkcím apelativ a proprií zčásti různé. Termín koncovka uņíváme ve shodě s její definicí uváděnou v MČ I (1986, s ), tzn. jako tvaroslovnou příponu stojící na konci slovního tvaru. U proprií se jedná předevńím o koncovku pádovou, v případě deproprializace o koncovku infinitivní, např. rentgenovat. Z hlediska jasné specifikace koncovek povaņujeme za vhodné pouņívat termíny varianta a dubleta a důsledně je rozlińovat. Pojmy varianta a dubleta (dvojtvar) 32 chápeme v následujícím smyslu: Pokud mají slova ohýbaná podle jednoho flektivního vzoru pro vyjádření téņe pádové formy více neņ jednu koncovku, pak v případě, ņe se dvě koncovky pojí s jedním základem, hovoříme o morfologické dubletě (do Jeseníka / do Jeseníku), v případě, ņe spojení s různými koncovkami rozděluje slova do rozdílných podskupin, hovoříme o variantě (do Turnova, Vsetína, ale do Chebu, Mostu), viz také K. Osolsobě (2002, s. 333). Východiskem se při popisu variant a dublet stala diferenciace morfologických variantních párů (dublet) uváděná v MČ 2 (1986, s ). Základní členění zde spočívá v rozdělení variant do dvou skupin, tj. rovnocenné a diferencované. Za varianty rovnocenné jsou povaņovány ty členy variantního páru, které jsou ČNK věnují čeńtí i zahraniční lingvisté, např. N. Bermel, M. Hebal, J. Ńimandl, F. Ńtícha, J. M. Tuńková (dříve J. Obrovská). Variantnost v onymii charakterizuje R. Ńrámek (2005) jako variantnost dvojí povahy: 1. propriálně pojmenovací týņ objekt můņe být propriálně pojmenován různě; 2. komunikační propria variují v jazykové komunikaci a vznikají varianty dialektové nebo emocionální. Pojmy varianta a dubleta (dvojtvar) uņívá řada současných lingvistických prací vágně, např. M. Čechová et al. (2000) nebo MČ 2 (1986), kde je navíc situace komplikována zavedením termínů polymorfní formant a variantní tvar. Jiné práce si z uvedených termínů vybírají jeden, např. v Příruční mluvnici čeńtiny (2003) se uņívá v deklinaci feminin pojem dubleta. 24

25 rovnocenné významově, funkčně i stylově a jsou navzájem volně zaměnitelné. Varianty diferencované naopak nelze volně zaměňovat, protoņe se podle autorů mluvnice lińí předevńím stylovou charakteristikou nebo platností sémantickou. Rozlińují se pak varianty podle: stylového zabarvení, dobové vázanosti, frekvence (frekvenční údaje se povaņují za doprovodný stylový kvantifikátor), různého významu. Uvedené rozlińení variant vńak nemůņe plně platit u proprií, protoņe ta nemají apelativní význam, a předpokládáme tedy, ņe variantní či dubletní tvary oikonym budou mít svá specifika. Na základě jiņ provedených korpusových výzkumů apelativního materiálu byla zpochybněna také reálná existence rovnocenných variant, viz. R. Blatná (2001) nebo J. Tuńková (2006), protoņe naprostá větńina variant nalezených v korpusech se lińí minimálně frekvenčními hodnotami. Důleņité jsou rovněņ činitele (faktory), 33 které volbu varianty ovlivňují. Podle MČ 2 (1986, s ) jsou to činitele jazykové, mezi něņ se řadí činitele formální (tvaroslovné a slovotvorné), sémantické, stylové a syntaktické (např. vázanost páru v ustáleném spojení s předloņkou), a rovněņ činitele mimojazykové, např. věk, vzdělání, zaměstnání, regionální přísluńnost uņivatele. V případě jazykových činitelů se upozorňuje na fakt, ņe působí obvykle současně, avńak v různé míře, a v komunikaci upevňují svou pozici zejména ty varianty, které existují na základě formálního připodobňování a diferenciace. Při popisu a hodnocení konkrétního jazykového materiálu, ať uņ se jedná o apelativa či propria, vńak autoři mluvnice uvedená tvrzení týkající se variantnosti čeńtiny jen v malé míře aplikují. Domníváme se, ņe u proprií, a tedy také u oikonym, bude působení uvedených jazykových faktorů do jisté míry omezené, či specifické. Z obecné lingvistiky je známo, ņe jazykové zákonitosti se v jazykovém systému vņdy projevují nejprve jako vývojové tendence. 34 Podněty těchto tendencí jsou převáņně jazykově strukturní, Faktory ovlivňující tvaroslovné varianty apelativních maskulin ve svých pracích popisuje Z. Rusínová ( , 1991 aj.), u apelativních feminin je zachycuje práce J. M. Tuńkové (2006). O vývojových tendencích v onymii píńe R. Ńrámek (2005). K jazykově externím impulzům v současné době řadí předevńím novou komunikační situaci vyplývající z nových okolností a podmínek společenského ņivota (dnes i tzv. globalizace), na kterou pak jazyk postupně reaguje v pořadí: vznik vývojové tendence funkční stabilizace tendence vznik systémové zákonitosti změna struktury systému. Za nejnovějńí tendenci pak povaņuje fakt, ņe propriální sféra určitého 25