Historie a současnost meteorologických pozorování v okresu Olomouc

Transkript

1 Historie a současnost meteorologických pozorování v okresu Olomouc Miroslav Řepka, Pavel Lipina, Český hydrometeorologický ústav, Pobočka Ostrava, K Myslivně 3/2182, Ostrava-Poruba, repka@chmi.cz, lipina@chmi.cz Miroslav Vysoudil, Přírodovědecká fakulta UP, Katedra geografie, Třída 17. listopadu 12, Olomouc, miroslav.vysoudil@upol.cz History and the present of meteorological observations in Olomouc district. Olomouc city and his district has a rich history of meteorological observations. The first regular records from Olomouc have been archived since the year The longest data series of precipitation is available from Klášterní Hradisko (1876 today). The oldest meteorological station of district of Olomouc except Olomouc city is climatological station in Uničov (1876). There have been 33 sites with meteorlogical observation till present in Olomouc district and 7 sites in the area of Olomouc city. This article contains basic metadata of all meteorological stations and detailed development and moving of meteorological stations in the area of present Olomouc city. Faculty of Science of the Palacký University Olomouc created network of automatic meteorological stations particularly in some parts of Olomouc city (MESSO). They studied city and suburban climate of Olomouc. The project is going to finish but data from this stations is used for one thing by Division of population protection that belongs to Municipal autority of Olomouc, for another thing by Czech Hydrometeorological Institute, Ostrava regional office. Data is stored into CLIDATA database and used in the frame of addition station network. All stations measure air temperature and relative humidity, some of them also soil temperature, wind speed and direction, precipitation or global solar radiation. There is possibility to transfer MESSO stations to CHMI including financing or co-finance of station s operation and service. KLÍČOVÁ SLOVA: stanice meteorologická historie pozorování metadata Olomouc stanice MESSO KEY WORDS: meteorological stations history of observation metadata Olomouc MESSO stations 1. Úvod Olomouc, její nejbližší okolí a vlastně celý olomoucký okres má bohatou historii meteorologických pozorování. První zmínky o meteorologických pozorováních pocházejí z konce 17. století (Premonstráti ) [1]. Od roku 1850 jsou k dispozici první pravidelné záznamy a od roku 1876 funguje nepřetržité pozorování v Olomouci [4],[5]. Na území okresu Olomouc probíhalo nebo probíhá měření na 41 lokalitách, které byly zřízeny Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ) nebo některou z předchozích historických organizací. Tato měření byla více či méně významná, různě dlouhá, s různým pozorovacím programem. ČHMÚ má z těchto lokalit digitalizovaná data, která procházejí různými typy a úrovněmi kontrol a často se využívají ke klimatologickým charakteristikám území. Největší rozmach meteorologických pozorování a počet stanic byl v období tzv. 1. republiky. Na severní Moravě a ve Slezsku byl největší počet stanic v roce 1935 [6]. Nejčastěji se jednalo o stanice s měřením denních úhrnů srážek, doplněných o měření teploty vzduchu, popř. směru a rychlosti větru a oblačnosti. Druhou velkou skupinou stanic byly stanice klimatologické s různým stupněm vybavení meteorologickými přístroji. Klimatologické stanice měly nejčastěji schéma pozorování 7, 14, 21 h. (často i 6, 14, 22 h.

2 nebo 7, 13, 21 h.). V období konce 2. světové války nastal obecně úbytek a pokles počtu stanic. Po válce byla mnohá přerušená pozorování obnovena. V roce 1963 došlo v HMÚ k velké reorganizaci staniční sítě a mnohé stanice byly zrušeny, nebo se z klimatologických stanic staly stanice srážkoměrné (bez doplňkových měření teploty vzduchu a dalších prvků). V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století probíhala řada účelových měření a pozorování (výzkumné ústavy, zemědělská družstva, vodohospodáři, aj.) [7]. Téměř všechna tato účelová měření byla po roce 1989 zrušena. V provozu zůstaly pouze základní klimatologické stanice ČHMÚ. Po roce 2000 nastává rozmach grantových projektů a z toho plynoucích finančních zdrojů. Z těchto zdrojů došlo v několika velkých českých městech (sídle vysokých škol a univerzit) k rozmachu různých typů účelových staničních sítí. Je to asi jediný způsob jak je možné studovat městské klima a jak je možné vytvořit podrobnější klimatologické charakteristiky městských aglomerací. Vytvořit takové sítě z prostředků ČHMÚ není možné. Průběh počtu stanic okresu Olomouc s měřením srážek a teplot v jednotlivých letech vystihuje obr. 1. Znalost místního klimatu včetně klimatu městských aglomerací je v ČR obecně nedostatečná. Příčin je několik a jedna z hlavních spočívá v nutnosti budování meteorologických měření v účelových sítích, což je organizačně i finančně poměrně náročné. V letech byla v souvislosti s řešením společného projektu Přírodovědecké Fakulty (PřF) Univerzity Palackého v Olomouci (UP) a Přírodovědecké fakulty (PřF) Masarykovy Univerzity v Brně (MU) Víceúrovňová analýza městského a příměstského klimatu na příkladu středně velkých měst zřízena v Olomouci a okolí Metropolitní staniční síť Olomouc (MESSO). Její páteř tvoří automatické meteorologické stanice firmy Fiedler-Mágr (F-M) v počtu 8 stanic. Obdobná měření byla v období realizována v povodí řeky Bystřice na území Přírodního parku údolí Bystřice. Podrobné klimatologické charakteristiky Olomouce nebyly v historii nikdy uceleně vydány. První podrobnější práce tohoto zaměření vychází v roce 2011 [18]. V uvedené práci je rovněž výčet většiny prací, ve kterých se objevují ve větší míře data z olomouckých stanic nebo některá dílčí klimatologická zpracování většinou jen jednotlivých meteorologických prvků.

3 Obr. 1 Počet stanic měřících srážky a teplotu vzduchu v okrese Olomouc v jednotlivých letech. Fig. 1. Number of stations measuring precipitation an dair temperature in Olomouc district in particular years. 2. Vývoj pozorování meteorologických stanic na území města Olomouce a jeho částí První výkaz meteorologických pozorování a měření, kterým disponuje pobočka ČHMÚ v Ostravě je výkaz z ledna roku Podrobným zkoumáním výkazů a také díky informacím pracovníka archivu Univerzity Palackého Pavla Urbáška a pracovníka Státního okresního archivu Olomouc, PhDr. Miroslava Koudely se podařilo identifikovat přesné umístění tehdejší stanice. V průběhu dalších let na území dnešního statutárního města Olomouce vznikaly další stanice, popř. se stěhovaly na jiné místo. V tab. 1 je přehled všech těchto stanic od roku 1850 až do současnosti. Ve sloupci indikativ je zkratka stanice, použitá v obr. 2, který vystihuje časový průběh pozorování stanic v jednotlivých letech. Je z něj patrné, ve kterých obdobích se na území Olomouce nacházelo současně nejvíce meteorologických stanic nebo naopak pozorování zcela chybělo. Na obr. 3 je znázorněno prostorové umístění všech stanic na území města Olomouce včetně období pozorování v jednotlivých lokalitách. Do mapky jsou zahrnuty také automatické stanice Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci. Data, která se nacházejí v databázi CLIDATA (ČHMÚ) jsou uloženy pod indikativy jednotlivých stanic. Protože byl od začátku kladen důraz na vytváření co nejdelších nepřerušených řad z jednoho místa (města), byl pro město Olomouc v CLIDATECH zaveden indikativ O2OLOM01. Pod tímto indikativem se však z výše uvedených důvodů nacházejí i data z různých částí města, např. Slavonína nebo Holic, takže tento indikativ je víceméně kompilací poměrně nehomogenních datových řad (viz tab. 1). V roce 2010 byl v databázi CLIDATA zaveden nový systém označování typů stanic. Manuální klimatologické stanice nesou označení MKS, stanice s redukovaným pozorovacím programem pak MKSR. Manuální srážkoměrné stanice jsou označovány jako MSS. Automatizované stanice byly rozděleny podle typu a pozorovacího programu na AKS1, AKS2 a AKS3. Profesionální stanice se označují zkratkou MS (manuální) a AMS (automatizované). V dalším textu popisujeme podrobný vývoj všech stanic, které se nacházely nebo nacházejí na území dnešního města Olomouc. Tab. 1 Základní metadata meteorologických stanic na území města Olomouce. Table 1. Basic metadata of meteorological stations in the area of Olomouc city. Stanice Indikativ Indikativ CLIDATA Začátek pozorování Konec pozorování Typ Zeměpisná šířka Zeměpisná délka Nadm. výška telegrafický úřad OLTO O2OLOM01 MKSR observatoř Klášterní OLKL O2OLKL MKSR Hradisko MKS MKSR MKS

4 Hejčín OLHE O2OLOM01 botanická zahrada OLBZ O2OLOM01 Neředín OLNE O2OLNE01 Slavonín OLSL O2OLOM01 O2OLHO01 Holice OLHO O2OLOM dosud MSS MSS MKSR MKS MKS MKSR MKS AKS MKSR AKS1 dosud Obr. 2 Doba pozorování jednotlivých stanic na území města Olomouce. Fig. 2. Observation duration of particular stations in the area of Olomouc city ,8 261,8 262,5 210

5 Obr. 3 Mapa historických a současných meteorologických stanic na území města Olomouce. Fig. 3. The map of historical and present meteorological stations in the area of Olomouc city. 2.1 Olomouc, město Město Olomouc se nachází v provincii Západní Karpaty, subprovincii Vněkarpatské sníženiny, oblasti Západní Vněkarpatské sníženiny, celku Hornomoravský úval. Městem prochází tři ze čtyř podcelků Hornomoravského úvalu. Mírně zvlněné Prostějovská pahorkatina na západě a Uničovská plošina na východě města svírají pás rovinaté Středomoravské nivy v inundačním území řeky Moravy a jejího levostranného přítoku Bystřice. Olomouc je v současné době pátým největším městem v České republice ( obyvatel), centrem Olomouckého kraje, sídlem arcibiskupství a Palackého Univerzity, kde studuje na studentů [10]. Bohatá historie města se píše už od raného středověku, kdy byla Olomouc knížecím městem a jedním z hlavních center Moravy. V 11. století zde bylo založeno biskupství, roku 1306 zde byl zavražděn Václav III., poslední český panovník rodu Přemyslovců. V roce 1576 byla v Olomouci založena univerzita jako druhá nejstarší v českých zemích. Za renesance byla Olomouc hlavním městem Moravy a druhým největším městem v českých zemích po Praze s 30 tisíci obyvateli. Během třicetileté války při obléhání švédskými vojsky ( ) bylo město zcela pobořeno, naprostá většina obyvatel buď zahynula, nebo se z trosek Olomouce odstěhovala. V době baroka zde byla postavena řada unikátních monumentů, budov a kostelů (např. Sloup Nejsvětější Trojice, soubor šesti barokních kašen, kostel sv. Michala atd.) V roce 1848 usedl v Olomouci na trůn nejdéle sloužící evropský panovník František Josef I. V 18. a 19. století bylo město významným vojenským centrem rakouské monarchie (proměna města v pevnost, stavba nového opevnění a fortů). Za druhé světové války zahynulo v koncentračních táborech na židovských obyvatel, po osvobození v roce 1945 pak byla odsunuta naprostá většina obyvatel Olomouce německé národnosti, která před válkou tvořila třetinu populace města. Po komunistickém převratu (1948) došlo k úpadku významu Olomouce, historické dědictví bylo značně zanedbáváno. Po revoluci v roce 1989 došlo k postupné rekonstrukci historického centra a památek, stavbě nových sportovišť, míst pro rekreaci, hotelů, dopravní a turistické infrastruktury [11]. V roce 1815 byl v rámci Moravskoslezské hospodářské společnosti založen Meteorologický spolek, jehož činnost byla zaměřena na pozorování počasí v oblasti Moravy a Slezska. V rámci spolku byla postupně budována meteorologická staniční síť [2]. K dispozici jsou výkazy z Olomouce z května a června 1822, pozorovatelem byl profesor fyziky na olomouckém lyceu Andreas Baumgartner. V roce 1827 bylo lyceum povýšeno zpět na univerzitu, což odstartovalo rozvoj v mnoha vědních oborech, včetně přírodních věd. Nejstarším výkazem, kterým disponuje archiv pobočky ČHMÚ Ostrava, je měsíční výkaz meteorologických pozorování z Olomouce z let Z ročenek Centrálního úřadu pro meteorologii a zemský magnetismus ve Vídni lze vyčíst přibližné souřadnice, přesnou nadmořskou výšku (111,6 tois = 217,5 m n. m.) a také informace, že se stanice nacházela na městském telegrafickém úřadu (K. k. Staadte Telegrafische Amt). Tento úřad byl umístěn v přízemí tehdejší úřední budovy Krajského úřadu v Olomouci, v domě č. p. 485 v Pekařské ulici (dnes č. 21). Tato adresa je uvedena v dopise telegrafního úřadu olomouckému magistrátu ze dne , který se dochoval ve fondu Archivu města Olomouce. V období leden až říjen 1850 bylo pět termínů pozorování (6, 10, 14, 16 a 22 h.). Měřil se tlak vzduchu (ve vídeňských čárkách), suchá a vlhká teplota vzduchu (v Réaumurech), vlhkost vzduchu a tlak par, pozorovala se oblačnost. Zaznamenával se také směr větru a dohlednost, ale pouze ve čtyřech termínech (kromě 22 hod.). Chybí však údaje o srážkách. Pozorovatelem byl Josef Ulm. Poslední záznam je z , pak bylo

6 pozorování přerušeno až do , kdy pozorovatel K. Koppauer v termínech 6, 14 a 22 hod měřil suchou a vlhkou teplotu vzduchu, tlak a vlhkost vzduchu a tlak vodní páry. S další změnou pozorovatele (J. K.) od října 1852 se rozsah pozorování se omezil pouze na tlak a teplotu vzduchu, od ledna do března 1853 je zaznamenán i tlak vodní páry. Posledním pozorovatelem telegrafického úřadu byl od srpna 1853 Josef Schimko, který od března 1855 rozšířil pozorování o směr a rychlost větru. Zajímavostí je, že v ročenkách z některých let, např se uvádí u termínů pozorování stundlich což by znamenalo, že prvky byly měřeny každou hodinu a telegrafovány přímo do Vídně. Poslední výkaz byl zaslán v červenci Politická situace v této době nebyla jednoduchá. Účast a aktivity studentů i pedagogů tehdejší Františkovy Univerzity na revoluci v roce 1848 vedly za Bachova absolutismu k omezování činnosti, rušení některých fakult a nakonec v roce 1860 i celé Univerzity [12]. Meteorologická pozorování se proto v těchto letech neuskutečňovalo přímo na Univerzitě, jak by se předpokládalo, ale bylo spíše dílem soukromých aktivit některých pedagogů. V 50. letech 19. století si kanovník a docent Františkovy Univerzity Eduard Unckrechtsberger ve své rezidenci na Křížkovského ulici zřídil soukromou observatoř, ve které tehdejší údajně známý astronom Johann Fridrich Julius Schmidt prováděl meteorologické pozorování. Podle [8] to bylo již od roku 1853 a také v ročenkách z těchto let [9] se uvádějí dvě olomoucké stanice. K dispozici máme pouze výkazy od srpna 1856, kdy skončilo pozorování v telegrafickém úřadu. V termínech 7, 14, 21 h. byl zaznamenáván tlak a teplota (suchá i vlhká) vzduchu, směr a rychlost větru, oblačnost, dohlednost a také úhrn srážek, i když velmi nepravidelně a data jsou velmi nevěrohodná. Výkazy z dubna a května 1857 chybí a od června 1857 je zaznamenávána pouze suchá teplota a tlak vzduchu. Data na předtištěných formulářích jsou zapisována do prosince V období leden až květen 1858 jsou ještě k dispozici záznamy tlaku a teploty na obyčejném papíře pro jednotlivé dny a nepravidelný počet hodinových termínů (8 až 10 denně). Jediná informace v ročenkách o přístrojích je ta, že pro měření tlaku vzduchu byl používán Kappelerův barometr, který byl majetkem majitele hvězdárny. Další lokalitou s pravidelným meteorologickým pozorováním a měřením byla v letech olomoucká botanická zahrada. Podle dostupných informací [13] je botanická zahrada v Olomouci nejstarší botanickou zahradou na Moravě, v českých zemích ji předstihuje pouze univerzitní botanická zahrada v Praze. První informace o botanické zahradě v Olomouci pochází z roku Tato zahrada sloužila k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity; v roce 1874 zanikla v souvislosti s jeho zrušením. V roce 1898 vznikl v Olomouci "Spolek botanické zahrady" (Botanischer Verein in Olmütz). Díky jeho iniciativě bylo na jaře 1901 zahájeno budování botanické zahrady v místech, kde se nachází dodnes, tj. jihovýchodně poblíž centra města Olomouce, mezi Smetanovými sady (v těsném sousedství tropických skleníků Flóry Olomouc) a železniční tratí. Zahrada leží na rovinatém terénu v nadmořské výšce okolo 210 m a její rozloha činí 0,65 ha. Po stránce geologické je území tvořeno čtvrtohorními naplaveninami řeky Moravy (písky, hlíny). Hladina podzemní vody se nachází v hloubce 4,5 až 7 metrů. V březnu 1909 zde bylo zahájeno meteorologické pozorování, které prováděl v termínech 7, 14, 21 hod. vrchní zahradník Josef Pauer. Měřil tlak (přístrojem Fortin), suchou a vlhkou teplotu, vlhkost vzduchu, směr a rychlost (ve škále Smithsona, od roku 1916 Beauforta) větru, denní úhrn srážek, pozoroval oblačnost, zaznamenáván je i tlak vodní páry a tvar srážek. Výška teploměrů byla 1,25 m (od roku ,3 m), horního okraje srážkoměru 1,4 m, nadmořská výška je udávána 214 m (od roku 1918 i 215 m). V období červenec říjen 1915 a květen srpen 1916 se měří také maximální a minimální teplota. Po přerušení pozorování (či pouze chybějících výkazech?) v období leden 1917 až leden 1918 již není zaznamenávána vlhká, maximální, minimální teplota, relativní vlhkost vzduchu ani tlak vodní páry. Poslední výkaz zaslal Josef Pauer za leden 1919.

7 Stanice v botanické zahradě byla obnovena v únoru 1921, pozorovatelem byl Jan Polák. Zřejmě došlo k mírnému přemístění stanice, nadmořská výška je udávána o dva metry níže, než původní (212 m n. m.), výška okraje srážkoměru snížena na 1,2 m, od roku 1923 opět 1,3 m a výška teploměru se z původních 1,3 m v roce 1923 zvýšila na 1,5 m. Pozorovací program stanice se opět rozšířil o měření extrémních teplot (i když pouze s přesností na celé stupně), od prosince 1921 je měřena i relativní vlhkost vzduchu, od října 1922 se naopak přestal měřit tlak vzduchu. Stanice ukončila pozorování v prosinci Klášterní Hradisko Klášterní Hradisko (něm. Kloster Hradisch), se nachází v severní části města, na levém břehu řeku Moravy ve Středomoravské nivě, poblíž jejího vtoku do Olomouce. Klášterní Hradisko nikdy nebylo samostatnou obcí, bylo zde sídlo velkého panství. Od r do r bylo osadou samostatného předměstí Černovír a od r se spolu s Černovírem stalo městskou částí Olomouce [10]. V 11. století zde byl založen benediktinský klášter, který má bohatou historii a tvoří nejvýraznější dominantu Klášterního Hradiska. Z deníků opatství jsou patrné denní záznamy počasí, které prováděli hodnostáři nebo pověření řeholníci kláštera již v období [1]. Od r slouží klášter až do dnešní doby jako vojenská nemocnice. První meteorologické výkazy s denními daty jsou k dispozici z Klášterního Hradiska za období srpen 1815 až červen 1816, které zaznamenával správce pozemkového katastru Josef Bayer pro nově vzniklý Meteorologický spolek. Od Náboženského fondu koupil bývalý klášterní majetek Filip Ludvík, hrabě ze Saint Genois a od něj část bývalého statku koupili Lichtenštejni, kteří vedle vojenské nemocnice zřídili v r svůj velkostatek [14]. V r byla vedle statku otevřena rolnická škola, povýšena v r na Střední hospodářskou školu. V lednu 1876 byl zaslán Centrálnímu úřadu pro meteorologii a zemský magnetismus ve Vídni první klimatologický výkaz z nově založené stanice v objektu posádkové nemocnice (Garnisonsspital Kloster Hradisch) (viz. dobová pohlednice na obr. 4). Pozorovatelem byl vojenský kurát Theodor Lohrer, který v termínech 8, 14 a 20 h. měřil Kappelerovým tlakoměrem tlak (pouze do srpna 1876) a teplotu vzduchu, úhrn srážek, odhadoval směr a rychlost (podle Smithsona) větru, oblačnost a dohlednost a také je zaznamenáván obsah ozonu ve vzduchu v termínech 8 a 20 h. podle čtrnáctistupňové škály. Od září 1876 jsou zaznamenávány maximální a minimální teploty, ovšem pouze na celé stupně. Srážkoměr byl umístěn ve výšce 2 m nad zemí. Obr. 4 Posádková nemocnice Klášterní Hradisko v 19. století. Fig. 4. Garrison hospitál Klášterní Hradisko in the 19 th century. Od května 1877 je stanice přemístěna do areálu Hospodářské školy (Ackerbauschule). Profesor a ředitel školy Josef Benýšek měl teploměr umístěn ve výšce 4,6 metrů a srážkoměr 1,14 m nad zemí. Měřil stejné prvky včetně tlaku vzduchu, jako se měřily v posádkové

8 nemocnici, avšak již v termínech 7, 14 a 21 h. Se změnou výkazů od září 1877 je zaznamenávána i vlhká teplota, tlak vodní páry a relativní vlhkost vzduchu. V kolonce pozorovatel se v období srpen až říjen 1883 objevuje místo Josefa Benýška jméno Franz Wangler, od července 1887 do prosince 1888 Isidor Lhotský, od října 1894 do března 1895 Josef Novák. Od roku 1896 je měřena také nová a celková výška sněhové pokrývky. S další změnou typu výkazů od roku 1904 se již nezaznamenává množství ozonu. Podle záznamů se ale v průběhu roku 1904 mění výška teploměru nad zemí (únor: 4 m, březen: 7,15 m, duben: 8,15 m, listopad: 7,1 m). Výška srážkoměru je od roku 1912 uváděna 0,63 m. Od října 1912 převzal stanici po řediteli Zemské střední hospodářské školy Josefu Benýškovi (pozoroval 35 let) na jeden rok profesor František Kojecký, od října 1913 do prosince 1918 pozoroval profesor Rudolf Kasalovský. Od ledna 1914 je výška teploměru nad zemí uváděna 1 metr oproti dosavadním 7 m, od března ,65 m. Vysoká kvalita pozorovaných dat se nezměnila ani v průběhu první světové války. Po jejím skončení převzal pozorování opět František Kojecký. Ten od konce roku 1920 obohatil výkazy o slovní hodnocení průběhu počasí a trvání meteorologických jevů. V září 1922 byla upravena výška srážkoměru na standardní 1 m. Od roku 1923 je jako pozorovatel uváděn školník Jan Drábek, František Kojecký jako správce stanice, od září tohoto roku se uvádí výška teploměru 1,9 m nad zemí. V březnu 1926 se stal správcem stanice ředitel profesor Jaroslav Spilka, pozorovatelem zůstal Jan Drábek. Od března 1929 se začaly měřit také maximální a minimální teplota vzduchu a po celý rok 1929 se zaznamenával průběh počasí. Měření teploty a vlhkosti vzduchu probíhalo v železné budce umístěné na zdi budovy (z roku 1929 se dochovala i fotografie). V roce 1931 došlo k mírnému přesunu stanice a pořízení žaluziové budky, která byla umístěna volně v terénu za hlavní budovou školy. Pozorovací program stanice se rozšířil o měření přízemní minimální teploty. V září 1931 vystřídal ředitele Jaroslava Spilku Ing. František Karkán jako správce stanice, pozorovatelem byl stále školník Jan Drábek. Současně se zaznamenávala i průměrná viditelnost v termínech, zpočátku jen symboly, od května 1934 čísly v km. O měsíc později se ve výkazech objevil opět i průběh počasí. Klimatologické pozorování bylo ukončeno prosincem 1935, od roku 1936 se měří pouze srážky, sněhoměrné charakteristiky a termínová teplota vzduchu. Od září 1936 je novým pozorovatelem školník Jan Hanousek. Po obsazení Československa Německem bylo obnoveno pozorování klimatologické stanice. Od ledna 1940 je tedy rozsah pozorování podobný jako před rokem Správcem stanice je Ing. J. Palásek. Přízemní minimální teplota se začala měřit od dubna 1940 (do května 1944), průměrná dohlednost od června Průběh počasí vystřídalo zaznamenávání stavu půdy od listopadu Neměří se již tlak vzduchu, zato od března 1940 se měří úhrn slunečního svitu. Na konci roku 1941 došlo ke stěhování Vyšších zemských hospodářských škol (obr. 5a) z Hradiska do arcibiskupského kněžského semináře Salesiánů. Stanice poté nesla název Výzkumná stanice zemědělská a zemědělská poradna a zůstala na původním místě, ale pozorovatele Jana Hanouska vystřídal od ledna 1942 vrchní zahradník Václav Ludvíček se zahradníkem Stanislavem Klimkem. Na výkaze z ledna 1942 je poznámka, že kvalita stanice se zhoršila. O tom svědčí i poměrně značné červené opravy dat revizorem stanice. Před osvobozením byl zaslán výkaz za únor 1945, pak bylo pozorování přerušeno, ale poměrně brzy zase obnoveno, a to v měsíci srpnu. Hospodářská škola se vrátila do původních budov, tentokrát pod názvem Vyšší rolnická škola. Od listopadu 1945 přebírá pozorování na stanici opět Jan Hanousek, který stanici přemístil o cca 150 m na sever. Správcem stanice byl ustanovený ředitel školy dipl. agr. Jan Slabý, od září 1949 Ing. Josef Beneš. Od května 1948 se přestal měřit sluneční svit pro špatné umístění slunoměru na budce a pro nevyhovující slunoměrný obzor. Název školy se změnil ještě v srpnu 1952 na Zemědělská technická škola.

9 22. září 1954 byla stanice přemístěna přibližně do míst, kde se nacházela do roku Od září 1955 se stal novým ředitelem a správcem stanice Ing. Josef Prudík, od srpna 1956 Ing. Dr. Antonín Mikšík od dubna 1960 Ing. Jaromír Opatřil, pozorovatelem kromě Jana Hanouska je od prosince 1955 také jeho syn Jan Hanousek ml., od září 1958 se na výkazech objevuje i Milan Hanousek, tehdy studující. V květnu 1961 byl název školy pozměněn na Střední zemědělská technická škola v Olomouci. V rámci optimalizace staniční sítě byla klimatologická stanice v Klášterním Hradisku od ledna 1962 redukována na srážkoměrnou. Od této doby jsou tedy měřeny denní úhrny srážek, nový sníh a celková výška sněhu, zaznamenávány meteorologické jevy. Vodní hodnota je pravidelně měřena až od roku Od července 1973 pozorování definitivně přebírá Milan Hanousek, který spravuje stanici na zahrádce u svého domku v blízkosti dnešní Střední zemědělské školy (obr. 5b) dodnes. Obr. 5a Budova Vyšších zemských hospodářských škol v roce Fig. 5a Higher land agricultural schools building in Obr. 5b Budova Střední zemědělské školy v roce Fig. 5b Secondary agricultural school building in Hejčín Tato dnešní městská část Olomouce se nachází v severní části města v bezprostřední blízkosti řeky Moravy v nížinné oblasti Středomoravské nivy. V roce 1894 byla na místní lesní správě založena srážkoměrná stanice. Pozorovatelem byl nadlesní Johann Jackl a horní okraj srážkoměru se nacházel ve výšce 1,55 m. Denní úhrny srážek jsou k dispozici od ledna 1895 do prosince 1908, kdy stanice zanikla. Nedochovaly se rovněž výkazy z let Neředín Neředín se nachází na severozápadním okraji Olomouce. Nadmořská výška okolo 260 m n. m. prozrazuje, že se oblast nachází v mírně zvlněném terénu Prostějovské pahorkatiny, přibližně o 40 metrů výše, než centrum města a o 50 metrů výše, než řeka Morava. Jde o historickou obec, s první písemnou zmínkou z roku Do roku 1919 byl Neředín samostatnou obcí, od tohoto roku je součástí města Olomouce [10]. Meteorologické pozorování v Neředíně je spojeno s existencí vojenského letiště v této části města. Před svým oficiálním zřízením byla plocha dnešního letiště využívána místní posádkou Rakousko-Uherské armády jako vojenské cvičiště (od roku 1905). O zřízení letiště v Olomouci-Neředíně po vzniku Československa bylo rozhodnuto nařízením Ministerstva národní obrany 30. prosince 1918, letový provoz byl zahájen počátkem dubna V období první republiky byla Olomouc-Neředín centrem vojenského i civilního letectví na území

10 Moravy a Slezska. Na zdejším letišti působil 2. letecký pluk nesoucí čestný název prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Působila zde i župa Masarykovy Letecké Ligy a její propagační letka, svou činností nejvýznačnější v celém tehdejším Československu, a také Hlavní letecké dílny [15]. Pro bezpečnější zajištění letového provozu byla založena meteorologická stanice. První výkaz zaslaný Státnímu meteorologickému ústavu je z července Oficiální název stanice byl Čs. stálá meteorologická stanice čís. 2, od roku 1922 Čs. hlavní letecká povětrnostní stanice čís. 2, od roku 1929 se objevuje název Letecký pluk 2, Tech. letka, Povětrnostní četa a v průběhu roku 1932 byl název změněn na Letecká povětrnostní stanice č. 6. První pozorovatelé byli letečtí meteorologové Drahokoupil a Švarc, postupně se přidávali a střídali další pozorovatelé, většinou čtyři noví pozorovatelé k dubnu každého roku (celkem 80 pozorovatelů nebo frekventantů povětrnostního kurzu do roku 1939). Stanice byla plně klimatologická, tedy s měřením tlaku, teploty (suché, vlhké, maximální a minimální) a relativní vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, denního úhrnu srážek, výšky sněhu, meteorologických jevů včetně zvláštního zápisu bouřkových jevů, byl počítán tlak vodní páry a vlhkost vzduchu podle psychrometrických tabulek. Přesné umístění stanice v rámci letiště není známo, všechny nákresy nebo mapky týkající se vojenských objektů byly tajné, souřadnice se uváděly s přesností pouze na minuty. Nápovědou by mohly být záznamy o nadmořských výškách stanice. Nadmořská výška stanice v červenci 1921 je uváděna 266,2 m n. m., už od září 1921 je uváděna výška 267,36 m n. m. a o rok později 262,8 m n. m., jedná se ale pravděpodobně o přesnější zaměření, popř. se výška vztahuje k hladině tlakoměru. Relativní výška teploměru nad zemí se několikrát měnila. Nejprve byla 1,155 m, od října ,65 m, od srpna 1922 standardní 2 m. Horní okraj srážkoměru je za období m nad zemí. První tlakoměr byl používán od firmy A. Lenoir z Vídně, od listopadu 1922 berlínský Füess. Poslední výkaz byl poslán za únor 1939, od té doby bylo letiště obsazeno německými okupačními vojsky. Po skončení druhé světové války v září 1945 přezkoumala komise MNO možnosti dalšího rozšíření a rozvoje letiště. Usoudila, že letiště již nelze rozšířit a nelze na něm vybudovat startovní dráhy podle moderních požadavků. Navrhla proto, aby bylo letiště ponecháno jako travnatá plocha pro účely vojenského leteckého učiliště. V následujících letech bylo zbouráno několik nepotřebných budov [15]. O těžkostech, které museli podstupovat správci staniční sítě Státního meteorologického ústavu po skončení druhé světové války, svědčí např. zpráva o služební cestě do Olomouce ze dne 27. září 1945 panem Tvrdíkem: Služební cesta byla podniknuta nákladním autem ministerstva národní obrany. Spolujízda s kapitánem Hrozou a štábním kapitánem Motyčkou, který nastupuje místo ve Šternberku na Moravě. Do Olomouce jsme se dostali až 28. září, poněvadž auto mělo poruchu a z Vysokého Mýta byli jsme taženi ve vleku až do Olomouce. Meteorologická stanice byla uvedena do provozu v červnu 1946 pod názvem Letecká povětrnostní stanice, letiště Olomouc. Oproti předchozímu umístění došlo k posunu o několik desítek metrů (263,8 m n. m.). K dalšímu přemístění podle zadaných souřadnic ještě zřejmě došlo v listopadu 1948 (snížení nadmořské výšky stanice o dva metry). Výška tlakoměru byla původně 0,6 m nad úrovní výšky stanice, po přemístění stanice o 0,5 m, od února 1949 dokonce o 12 cm pod úrovní budky a od prosince 1951 zřejmě došlo k jeho přemístění o jedno patro v budově letiště výše (výška 3,12 m). Frekvence střídání pozorovatelů byla podobná jako před válkou, zajímavostí je, že vojáci do výkazu do února 1948 uváděli i svou civilní profesi, takže si můžeme přečíst, že pozorovatel byl cukrář, zahradník, rolník, zedník nebo stolař. Od října 1949 se jména pozorovatelů přestala

11 zaznamenávat. Pozorovací program stanice se po válce rozšířil o měření denního úhrnu slunečního svitu, srážek mezi jednotlivými termíny, záznamu stavu půdy, dohlednosti, tvaru, tahu a výšce oblaků nad zemí. V roce 1954 došlo na letišti k potřebným opravám a rekonstrukcím jednotlivých budov. Koncem roku 1955 byly některé budovy na letišti uvolněny a předány SVAZARMU. Také pozorování na meteorologické stanici je mezi listopadem 1955 a únorem 1956 přerušeno. Pozorování je obnoveno v březnu 1956, ale trvá pouze do srpna 1957, kdy se přemísťuje, i když ne na dlouho, na letiště Olomouc-Holice pod správu Hanáckého aeroklubu. Meteorologické pozorování v Neředíně se dostává do poslední fáze od ledna 1964, kdy jsou opět z vojenského útvaru č zasílány měsíční výkazy pozorování ve stejném rozsahu, jako před přerušením, pravděpodobně opět z jiného místa, přesné umístění však není známo. Poslední výkaz byl poslán za srpen Letiště na nějakou dobu obsadila sovětská vojska, vrtulníkový pluk je nucen se přesídlit do Prostějova a brzy na to odchází i Hanácký Aeroklub na letiště do Vyškova a pozorování pro HMÚ tak skončilo. 2.5 Slavonín Slavonín je historická obec a městská čtvrť na jihozápadě Olomouce. V této lokalitě byly nalezeny i zbytky sídliště z mladší doby kamenné. V roce 1919 došlo k vyhlášení tzv. Velké Olomouce a sloučení Slavonína s městem Olomouc [10]. Terén je mírně zvlněný, oblast náleží již do Prostějovské pahorkatiny odvodňované pravostranným přítokem Moravy Nemilankou, nadmořská výška směrem k západu se zvedá až na téměř 260 m n. m. Meteorologická stanice ve Slavoníně byla založena v dubnu 1925 v německé Zemské odborné hospodářské škole v ovocnicko-zelinářské zahradě mezi poli. Naměřená data nebyla zasílána Státnímu meteorologickému ústavu, ale Ústavu pro půdoznalství a zemědělskou meteorologii zemských výzkumných ústavů v Brně, který stanici zřídil. Měřeny byly všechny standardní meteorologické prvky jako aneroidem měřený tlak vzduchu, teploty vzduchu suchá, vlhká, maximální, minimální a dokonce i přízemní minimální (do ledna 1929), tlak vodní páry, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, oblačnost, úhrn a tvar srážek, v zimě celková výška sněhu a měřil se i úhrn slunečního svitu, od jara roku 1936 také výpar z vodní hladiny. Srážkoměr byl po celou dobu ve výšce 1 m, informace o umístění teploměrů chybí. Pozorovatelé byli zaměstnanci školy (Norbert Graupe, od října 1927 zahradník Karl Fischer spolu s ředitelem Hansem Dvorschakem, kterého od listopadu vystřídal nový ředitel, profesor Franz Zimmer). Stanice byla v činnosti do konce roku Činnost byla obnovena od ledna 1942 na stejném místě (Landw. Schule und Wirtschaftsberatungsstelle Zemská škola a hospodářské poradenství), avšak jako stanice III. řádu, tzn. měření termínových teplot vzduchu, denních úhrnů srážek a v zimě také nového a celkového sněhu, včetně vodní hodnoty. Podrobně byly zaznamenávány také jevy. Pozorovatelem byl zahradník Rudolf Demmel (v období březen prosinec 1943 Josef Rakušan neměřil teploty). Poslední výkaz byl zaslán za březen 1945, konec druhé světové války se blížil a s ním i odchod německých obyvatel. Po skončení druhé světové války byl velký zájem o obnovení pozorování ve Slavoníně a rozšíření pozorování na plně klimatologickou stanici. Stalo se tak již v březnu 1946 na pozemcích nově vzniklé Státní výzkumné stanice zemědělské, která byla na počátku padesátých let přejmenována na Výzkumný a šlechtitelský ústav zemědělský a v roce 1953 na Výzkumný ústav zelinářský.

12 Obr. 6 Klimatologická manuální stanice v areálu Státní výzkumné stanice zemědělské ve Slavoníně z roku Fig. 6. Climatological manual station in the grounds of the State research agricultural station in Slavonín from the year Pozorovací program byl stejný, jako v období první republiky, včetně měření tlaku vzduchu, zaznamenávání stavu půdy a dohlednosti (obr. 6). Teploměry byly ve výšce 2 m, srážkoměr 1 m nad zemí, pro určování směru větru sloužil z počátku Wildův anemometr. Správcem stanice byl Ing. Jakub Palásek (od srpna 1951 Ing. Richard Lepka), hlavním pozorovatelem se stal zemědělský asistent Karel Parobek, kterého postupně střídali další zahradníci (od ledna 1949 Jan Tomek, od února 1954 Jan Kittner, od března 1955 Jaroslav Pokorný, od ledna 1957 J. Tyl, od června 1957 M. Königová). V červnu 1953 došlo k drobnému přemístění stanice o 30 m na ZJZ. Podle záznamů ze služebních cest pozorovatelé vždy vykonávali činnost velmi zodpovědně. Je to patrné i z měsíčních výkazů, které byly vyplňovány velmi přesně, v poznámkách bylo vždy připojeno klimatologické zhodnocení celého měsíce. V 60. letech bylo rozhodnuto, že stanice bude rovněž zasílat zprávu INTER, pozorování se rozšířilo o měření půdních teplot či hloubky promrzání půdy. Od roku 1961 jsou zaznamenávány také úhrny srážek mezi jednotlivými termíny (7 14, 14 21, 21 7). Tlak vzduchu se ve výkazech objevuje do konce roku 1963, přestože v záznamech se uvádí, že barografické pásky byly zasílány i nadále. S novým typem měsíčních výkazů od roku 1964 se zapisuje také trvání srážek a mlhy v hodinách s přesností na 0,1 h. a od roku 1971 globální sluneční záření (do roku 1979). Od roku 1980 se zapisuje stav počasí. V roce 1976 se vystřídala obsluha stanice. Novým správcem se stal Ing. Jiří Moravec (až do konce existence stanice v roce 1993), pozorovatelé byli technici (Zdenka Javorková, od září 1977 Vladimír Šebek, od ledna 1979 Marie Hubáčková, od ledna 1982 Ludmila Kovářová a Božena Adamcová, kterou v lednu 1987 vystřídala Marie Paráková). Stanice byla k poslednímu únoru roku 1993 zrušena. Přestěhována byla se všemi přístroji a stejným rozsahem pozorování do areálu slavonínské hvězdárny, která se nacházela asi 1,3 km západně od předchozího místa na nejvyšším místě Slavonína (257 m n. m.). Pozorovatelé byli pracovníci hvězdárny (Dan Látal a Eva Kobzová po celou dobu existence stanice, další 4 pozorovatelé se střídali v průběhu let. V roce 1997 došlo k automatizaci staniční sítě vybraných dobrovolnických stanic ostravské pobočky ČHMÚ. Jednou z vybraných stanic byla i ta olomoucká. Od ledna 1998 se tedy na stanici měřily automaticky každých 15 minut tyto prvky: teplota vzduchu okamžitá, maximální a minimální, přízemní minimální, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru okamžitá, průměrná, dráha větru, nárazy větru, teploty půdy a úhrny srážek (dělené po minutách). Přenos dat na centrální počítač v Ostravě probíhal třikrát denně. Manuálně měřené prvky zůstaly denní úhrn slunečního svitu, sněhoměrné charakteristiky, pozorovaná byla nadále oblačnost, stav počasí, stav půdy a meteorologické jevy. Byly vkládány do programu WinMeteo na staničním počítači a odesílány jednou denně včetně zprávy INTER. Meteorologickou stanici i provoz celé hvězdárny, jakožto i dlouholeté pozorování ve Slavoníně ukončila plánovaná výstavba nové rychlostní komunikace mezi Ostravou a Brnem na počátku roku Po delším hledání byla automatizovaná stanice přestěhována do Holic.

13 Obr. 7 Klimatologická manuální stanice v areálu hvězdárny ve Slavoníně z roku Fig. 7. Climatological manual station in the grounds of the Astronomical observatory in Slavonín from the year Holice Holice se nachází na jihovýchodním okraji Olomouce, ve zcela rovinatém terénu Středomoravské nivy, která je součástí Hornomoravského úvalu. Západní hranicí Holic je řeka Morava. Podle [10] jde o původní historické město s první zmínkou v roce V roce 1850 získala obec samostatnost, zpět k Olomouci byla připojena v roce Do roku 1937 se nacházelo v Olomouci pouze vojenské letiště v Neředíně. Město ale již od roku 1926 usilovalo i o zřízení civilního letiště, což se podařilo až v roce 1937, kdy bylo slavnostně otevřeno druhé olomoucké letiště v Olomouci-Holici a stalo se sídlem Hanáckého aeroklubu [16]. V 50. letech 20. století, kdy na neředínském letišti probíhaly rozsáhlé rekonstrukce, byla do Holic převedena i některá meteorologická měření, která byla zasílána do nově vzniklého Hydrometeorologického ústavu. Z období let jsou tak k dispozici záznamy z anemografu, a to jak průměrné hodinové směry a hodinové dráhy, tak i denní nárazy větru. Přestože existují nákresy přesného umístění meteorologické budky od května 1958, včetně soupisu přístrojů (tlakoměr, teploměry, vlhkoměr, anemometr) k dispozici jsou pouze srážkoměrné výkazy včetně sněhoměrných charakteristik. Pozorování prováděli pracovníci Hanáckého aeroklubu, který se však po rekonstrukci neředínského letiště přesunul právě tam a tak poslední měření srážek v Holici proběhlo Meteorologické pozorování se do Holic vrátilo až po 40 letech, kdy byla ze slavonínské hvězdárny přestěhována automatizovaná stanice I. typu. Nová stanice byla umístěna ve výzkumném areálu Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Obsluhu prováděli pracovníci Státní rostlinolékařské správy (především Marie Vyhlídalová), kteří pracovali v pronajatých prostorách. Po získání dotace a vybudování vlastního objektu SRS byla přemístěna i meteorologická stanice na nádvoří nové budovy, a to přibližně o 200 m na SV od původního umístění. V lednu 2010 došlo ke změně pozorovatele, pozorovací program stanice je s původní stanicí ve Slavoníně téměř totožný. Bylo navíc přidáno automatické měření půdních vlhkostí (v hloubkách 7, 25 a 70 cm), od srpna 2004 je zautomatizováno také měření úhrnu slunečního svitu (čidlo SD5). V průběhu roku 2005 došlo ke změně přenosu naměřených dat. Dosud se data ze stanice odesílala pouze třikrát denně, od poloviny roku 2005 se využívá tzv. GPRS přenos dat, kterým se data přenášejí každých patnáct minut. V průběhu dubna 2010 přešla stanice, stejně jako ostatní automatizované stanice v celém ČHMÚ, na měření v desetiminutovém intervalu.

14 Obr. 8 Klimatologická automatizovaná stanice v areálu Státní rostlinolékařské správy v Holicích z roku Fig. 8. Climatological automated station in the grounds of the State Phytosanitary Administration in Holice from the year Přehled historických a současných meteorologických stanic v okrese Olomouc Nejstarší meteorologická stanice v okresu Olomouc, mimo vlastní město, byla založena v roce 1876 v Novém Městě na Moravě (Mährische-Neustadt), v dnešním Uničově. V průběhu let byly zakládány další stanice, na počátku 20. století bylo v činnosti 11 stanic. V pořadí třicátá třetí a zatím poslední stanicí okresu Olomouc se stala manuální klimatologická stanice Medlov-Hlivice, založená v loňském roce. Podrobný vývoj všech stanic okresu Olomouc je nad rozsah tohoto článku, a proto předkládáme pouze jejich základní metadata v tab. 2. Indikativy stanic jsou použity stejně jako u stanic na území města Olomouce pro následující obr. 9, který znázorňuje počet stanic v průběhu jednotlivých let. Z obr. 9 je patrné, že největší počet stanic pozorujících najednou ve stejném období (14 stanic) byl paradoxně v okupačních letech , kdy na většině území severní Moravy a Slezska bylo stanic nejméně. Prostorové rozmístění historických i současných stanic ČHMÚ včetně všech automatických stanic Přírodovědecké fakulty UP vystihuje obr. 10. Pro přehlednost jsou typy stanic rozlišeny pouze na klimatologické nebo srážkoměrné, a to v převládajícím období pozorování stanice. Přístrojové vybavení jednotlivých typů stanic ČHMÚ, přenosy dat a jejich zpracování jsou podrobně popsány v příspěvku [17]. Tab. 2 Základní metadata meteorologických stanic na území okresu Olomouc. Table 2. Basic metadata of meteorological stations in the area of Olomouc district.

15 Obr. 9 Doba pozorování jednotlivých stanic na území okresu Olomouc. Fig. 9. Observation duration of particular stations in the area of Olomouc district. V současnosti jsou v okresu Olomouc v provozu tyto stanice ČHMÚ: Luká (AMS) Profesionální automatizovaná meteorologická stanice Olomouc-Holice (AKS1) Dobrovolnická automatizovaná klimatologická stanice I. typu Kozlov, Paseka (AKS3) Dobrovolnická automatizovaná klimatologická stanice III. typu Medlov-Hlivice (MKS) Dobrovolnická manuální klimatologická stanice Šternberk (ASS) Dobrovolnická automatizovaná srážkoměrná stanice Olomouc-Klášterní Hradisko, Náměšť na Hané, Litovel, Velký Újezd, Štěpánov (MSS) Dobrovolnická manuální srážkoměrná stanice

16 Obr. 10 Mapa historických a současných meteorologických stanic okresu Olomouc. Fig. 10. The map of historical and present meteorological stations in the area of Olomouc district. 4. Metropolitní staniční síť Olomouc (MESSO) Staniční síť MESSO vznikla účelově v r v souvislosti s projektem studia městského a příměstského klimatu Olomouce. 4.1 Přehled stanic V současnosti tvoří síť MESSO 8 automatických stanic firmy Fiedler-Mágr: Hrubá Voda-Hlubočky (DDHL), Olomouc, botanická zahrada Pedagogické fakulty UP (BOT_PeF), Bystročice (BYST), Olomouc, klášter Dominikánů (DOMI), Olomouc, Tř. 17. listopadu, střecha budovy Přírodovědecké fakulty UP (ENVE), Olomouc-Svatý Kopeček (KOPE), Olomouc, letiště (LETO), Olomouc-Holice (JUTA).

17 Tab. 3 Základní údaje o stanicích MESSO Přírodovědecké fakulty UP (* mimo okres Olomouc). Table 3. Basic data about MESSO station of Faculty of Science UP (* outside of Olomouc district). Stanice Indikativ Indikativ CLIDATA Začátek pozorování Konec pozorování Zeměpisná šířka Zeměpisná délka Nadm. výška Bystročice BYST O7BYST dosud Dětřichov nad Bystřicí* DETR O7DETR Domašov nad Bystřicí DOMA O7DOMA Hlubočky DDHL O7HLUB dosud Olomouc, botanická zahrada Ped. fakulty UP BOT_PeF O7OLBZ dosud Olomouc, Dominikáni DOMI O7OLDO dosud Olomouc-Holice JUTA O7OLHO dosud Olomouc-Neředín LETO O7OLNE dosud Olomouc, Př. fakulta UP ENVE O7OLPF dosud Olomouc-Svatý kopeček KOPE O7OLSK dosud Pozorovací program Všechny stanice registrují teplotu a vlhkost vzduchu 1,5 m nad aktivním povrchem z důvodů přesnějšího zjištění vlivů aktivních povrchů na teplotní režim v přízemní vrstvě atmosféry. Dále se registrují teplotu půdy v hloubce 0,2 m a srážky 1 m nad aktivním povrchem. Stanice DDHL, ENVE a BYST měří globální záření, rychlost a směr větru. Použitelné údaje o rychlosti a směru větru ale poskytuje jen stanice ENVE na střeše budovy PřF. Čidla na stanicích DDHL a BYST jsou ve výšce jen 2 m. Stanice BYST a JUTA měří teplotu půdy v hloubkách 0,05, 0,2 a 0,5 m. Stanice DDHL, ENVE, BYST, JUTA, KOPE a BOT_PdF měří teplotu a vlhkost vzduchu ve výšce 0,5 m. Obr. 11 Automatická meteorologická stanice MESSO na střeše Přírodovědecké fakulty. Fig. 11. Automatic meteorological station MESSO on the roof of Faculty of Science. Obr. 12 Automatická meteorologická stanice MESSO na letišti v Olomouci-Neředíně.

18 Fig. 12. Automatic meteorological station MESSO at the airport in Olomouc-Neředín. Veškerá data jsou prostřednictvím GSM zasílány na server Fiedler-Mágr, kde jsou archívovány. Na serveru dodavatele stanic jsou dostupné soubory ve formátu *.csv po jednotlivých prvcích s 10minutovým intervalem záznamu (v případě deště 1minutovým) denní, měsíční případně v libovolně definovaném časovém intervalu. Server nabízí i grafické vyjádření chodu jednotlivých meteorologických prvků. Kromě toho se v síti MESSO doplňkově měří teplota, resp. vlhkost vzduchu ve výšce 1,5 m na cca 15 místech v Olomouci a okolí. Pro měření se používají automatické datalogery Fourier MicroLog a ProgresPlus Thermo Track PC s intervalem odečtu 30 minut. Stanice provozované v povodí Bystřice pro potřeby topokoklimatických výzkumů (DETR, DOMA, DDHL) ukončily až na stanici DDHL činnost v r a byly přemístěny do MESSO. 4.3 Využití dat staniční sítě MESSO Využití dat pro potřeby UP a Magistrátu města Olomouc Data ze stanic MESSO jsou primárně určena pro analýzu městského a příměstského klimatu města Olomouce a jeho okolí. Tomu odpovídá i jejich poloha a geografické poměry jejich nejbližšího okolí, zejména charakter aktivního povrchu. Povahu městských mají stanice ENVE, JUTA, DOMI, BOT_PeF, příměstských LETO, BYST a DDHL. Tyto stanice jsou z důvodů přesnějších údajů o režimu teploty zahuštěny datalogery. Vlastní analýza bude zahrnovat srovnání režimu meteorologických prvků v samotném městě a v jeho okolí (venkovské krajině). Vzhledem k rozsahu pozorování se bude jednat o režim teploty a vlhkosti vzduchu, atmosférických srážek v teplém půlroce, režim teploty půdy v hloubce 0,2 m, případně globálního záření. Režim teploty vzduchu na vybraných stanicích bude možné popsat jak ve výšce 1,5 m, tak i 0,5 m nad aktivním povrchem. Chod vybraných meteorologických prvků (charakter městského či příměstského klimatu) a vypočtených charakteristik bude srovnán dle polohy a charakteru nejbližšího okolí jednotlivých stanic. Zohledněny budou meteorologické podmínky s důrazem na režim prvků při radiačním režimu počasí a při vybraných synoptických situacích. Měření na stanici ENVE jsou využívána pro potřeby Magistrátu města Olomouce, Odboru ochrany obyvatelstva. V případě, že vybrané meteorologické prvky dosáhnou definovanou kritickou hodnotu, stanice vyšle automaticky varovnou SMS na Odbor ochrany obyvatelstva, např.: Pozor! Za posledních 30 minut napršelo více než 10 mm! Pozor! Teplota za 8 hodin neklesla pod 28 C! Pozor! Rychlost větru za 15 minut neklesla pod 20 m/s! Využití dat v ČHMÚ ČHMÚ má k dispozici všechna naměřená data ze stanic MESSO dávkově dvakrát za rok. Většina pravidelných dat (10minutová data) jsou po získání od ÚP importována do klimatologické databáze ČHMÚ (do skupiny doplňkových stanic ČHMÚ) a jsou využívání při klimatologických charakteristikách Olomouce a nejbližšího okolí. Pro teplotu a úhrny srážek jsme provedli několik klimatologických zpracování dat (zpravidla mapové výstupy v GIS) pouze z dat stanic ČHMÚ, pouze s daty stanic MESSO a společné zpracování dat ČHMÚ a MESSO. Ze všech zpracování je jednoznačně patrné, že zahuštění meteorologických stanic, měření a dat staniční sítě ČHMÚ o měření a data MESSO přispívá k získání mnohem lepších a přesnějších výsledků, zejména pak v samotné Olomouci a nejbližším okolí.

19 4.4 Perspektivy činnosti MESSO po skončení projektu Jak bylo uvedeno v úvodu, v souvislosti s řešením projektu Víceúrovňová analýza městského a příměstského klimatu na příkladu středně velkých měst byla zřízena v Olomouci a okolí Metropolitní staniční síť Olomouc. Provoz a financování stanic MESSO je po dobu projektu zajištěno z grantových prostředků. Po ukončení projektu bude velmi obtížné zajistit provoz této cenné metropolitní sítě z provozních prostředků Univerzity Palackého. Přírodovědecká fakulta hledá smysluplné využití této sítě stanic i po skončení projektu, pro který byla síť zřízena. Jednou z možností pokračování provozu stanic MESSO jejich částečné nebo úplné převzetí ČHMÚ nebo úzká spolupráce při servisu, financování a využívání dat této sítě stanic. Staniční síť MESSO je skupinou stanic s podobným přístrojovým vybavením jaké používá ČHMÚ. Dodavatel stanic dlouhodobě spolupracuje s ČHMÚ (převážně hydrologie, sněhoměrné polštáře). Jedná se o automatické měření s možností on-line přenosů dat ze stanic přes server Fiedler-Mágr do ČHMÚ. V takovém případě by stanice MESSO mohly sloužit nejen pro klimatologické charakteristiky území, ale také pro operativní potřeby ČHMÚ. Ze strany Regionálního předpovědního pracoviště ČHMÚ v Ostravě je o data ze stanic MESSO zájem. Pro operativní využití dat v ČHMÚ by bylo potřeba provézt úpravu tarifu SIM karet nebo jejich výměnu pro přenos dat ze stanic MESSO na server Fiedler-Mágr a připravit exporty dat ze serveru Fiedler-Mágr do databází ČHMÚ. Vzhledem k dlouhodobé dobré spolupráci mezi ČHMÚ, ÚP Olomouc a firmou Fiedler-Mágr předpokládáme, že všechny potřebné kroky nebude problém realizovat. 5. Závěr Příspěvek přináší ucelený pohled, jak na historii, tak i současný stav meteorologických měření a pozorování na území okresu Olomouc a zejména samotného města Olomouce. Současně se zabývá perspektivami, které nabízí měření v síti MESSO, která primárně vznikla za účelem detailního studia městského a příměstského klimatu Olomouce. Dosavadní zkušenosti z těchto měření ukazují na možné širší praktické operativní využití dat MESSO. Informace aktuálně využívá Odbor ochrany obyvatelstva Magistrátu města Olomouce při vydávání varovných zpráv a další možnosti využití se zvažují. Úzká, efektivní a perspektivní spolupráce vznikla s ČHMÚ pobočkou Ostrava-Poruba. Ukázalo se, že data z MESSO jsou využitelná pro zpřesnění meteorologických a klimatologických informací o počasí a podnebí Olomouce a jeho okolí. I proto se hledají způsoby, jakými funkčnost MESSO uchovat i po skončení financování grantového projektu v r