Společenské tance popis základních kroků společenského tance Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Centrum univerzitního sportu Společenské tance popis základních kroků společenského tance Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Pavel Kapoun Vypracovala: Marie Krchňáková Brno 2014

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářkou práci vypracovala samostatně s využitím svých teoretických znalostí a praktických zkušeností. Seznam použité literatury uvádím závěrem této práce. Podpis:

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Mgr. Pavlu Kapounovi za ochotu, cenné připomínky a rady, které vedly k vypracování této bakalářské práce. Dále také Ing. Heleně Hanákové za pomoc s grafickými nákresy k jednotlivým tancům. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům za trpělivost, pomoc a jejich podporu při zpracování této bakalářské práce.

4 Obsah ÚVOD Teoretická část Charakteristika společenského tance Historie společenského tance Historie a současnost tanečních soutěží Historie tanečních škol v Brně Rozdělení tanců Standardní tance Waltz Quickstep Slowfoxtrot Tango Valčík Latinskoamerické tance Rumba Samba Cha-cha-cha Paso doble Jive Polka Hudba v tanci Taneční úbor Výňatek ze soutěžních pravidel... 29

5 4.1 Druhy soutěží Věkové kategorie Výkonnostní třídy Systém postupů Systém hodnocení soutěží Průběh soutěže Praktická část Taneční prostor Základní pojmy Postavení chodidel Směrování Nášlap Velikost točení Zdvih a točení Držení těla Rám Chůze Základní kroky Polka Waltz Quickstep Slowfox volný foxtror Valčík Tango Tance latinskoamerické Cha-cha-cha... 53

6 5.6.2 Rumba Samba Jive Paso doble Závěr Resumé Seznam literatury Přílohy Seznam obrázků Seznam tabulek... 70

7 ÚVOD K sepsání bakalářské práce na téma Společenské tance mě inspirovala moje vlastní zkušenost s výukou společenských tanců pro širokou veřejnost. Tanci se věnuji již několik let jako asistentka v taneční škole, jejíž náplní je výuka základů společenského tance pro dospělé a pro studenty středních a vysokých škol. Zájemcům, kteří se chtějí zdokonalovat v tanci, jsou dále nabízeny navazující kurzy. Společenský tanec patří mezi sociálně a společensky důležité dovednosti, jež jsou součástí lidské kultury. Jedním z mnoha pozitiv, která tanec přináší, je zdravý rozvoj vztahu mezi mužem a ženou. Tuto dovednost lidé mohou využívat při významných kulturně-společenských akcích, jako jsou například tradiční plesy, firemní akce, hody nebo vesnické zábavy. Proto jsem se rozhodla sepsat bakalářskou práci, jejímž cílem je poskytnout začátečníkům vhled do historie a zásad společenských tanců. Cílem teoretické části bakalářské práce je náhled do historie tanců a jejich rozdělení. V práci se zabývám také vývojem a historii tanečních škol v Brně, které vyučují společenský tanec. Následující kapitoly se soustředí na jednotlivé standardní a latinskoamerické tance z hlediska rytmizace hudby a vzhledu tanečních úborů v jednotlivých druzích tanců. Poslední část je zaměřena na soutěžní pravidla sportovního tance, systém výkonnostních tříd, hodnocení a průběh jednotlivých soutěží. Teoretická část práce se opírá o publikace o společenském a především sportovním tanci. Cílem praktické části je, aby jednotlivé tance, jejich charakteristický pohyb a základní figury pochopil i člověk, který se s danými tanci nikdy nesetkal. V první části se proto zabývám popisem správného pohybu po tanečním parketu s důrazem kladeným na správnou orientaci v tanečním prostoru. V další části se zaobírám vysvětlením základních technik standardních a latinskoamerických tanců, mezi které patří například správné držení těla a chůze. V poslední části vysvětluji základní figury jednotlivých tanců. Cílem je, aby jednotlivé kroky pochopil i začátečník, a proto jsou k tancům vytvořeny nákresy s jednotlivých sekvencí kroků. 6

8 1 Teoretická část 1.1 Charakteristika společenského tance V tanci jde o vyjádření skutečného života pohybem. Může být chápán jako umělecký děj, který zobrazuje pocity, nálady nebo různé zážitky. Ve společenském tanci jde hlavně o vyjádření pocitů dvou osob k sobě navzájem (obr. 1) (Pavla Kymplová, 2014). Pro znalce představuje taneční sport sportovní disciplínu, která se ve vrcholném provedení blíží umění. Jednoduché prvky jsou posuzovány podle elegance a kvality provedení. U obtížných prvků se hodnotí jistota provedení. Pro tanečníka je tento sport životním stylem. Ani tanec není výjimkou mezi sporty, pokud jde o fyzickou náročnost, a vyžaduje dobrou kondici, pocity vítězství i prohry, ale také individuální výjimečnost. Základem společenského tance je pár, tedy muž a žena. Toto spojení může být mnohdy velmi psychicky náročné (Odstrčil, 2004). Tanec je také velmi úzce spjat s hudbou. Na rozdíl od jiných sportů, ve kterých se hudba používá jako doprovod, tanec vyžaduje vcítění se do melodie, reakce na rytmus, strukturu a charakteristické prvky skladby. V tanečním sportu je hudba spíše inspirací. Poslední odlišností je způsob soutěžení. Taneční sport vyšel ze společného tance, proto i na parketu spolu soutěží více párů současně. I když se jedná o individuální sport, není zbaven aspektů kolektivního soupeření. To však má tu nevýhodu, že rozhodčí nemohou sledovat jeden pár po celou dobu. Taneční sport také klade důraz na správné držení těla, celkový vzhled, hudební, estetickou a citovou výchovu, na vztah k opačnému pohlaví a na schopnost vlastní prezentace. Společenskému tanci se člověk může věnovat v jakémkoli věku, od mateřských škol, přes kategorie juniorů a dospělých až po seniory (Odstrčil, 2004). 7

9 Obr. 1 Vyjádření pocitů v tanci ( ) 1.2 Historie společenského tance Tanec v mnoha formách existoval již 10 tisíc let př. n. l. Již ve starší době kamenné člověk kreslil obrázky spolu tancujících žen a mužů na stěně jeskyně Cogul v severním Španělsku. Kresby tančících figur jsou nalézány v afrických jeskyních, na zdech chrámů starých říší na území střední Ameriky a jihovýchodní Asie, ve vykopávkách keltských sídlišť nebo na nádobách starých Řeků. Od nepaměti tanec tvoří součást kultury člověka. Ve vrcholném období Řecka byl tanec součástí výcviku řeckých vojáků. V Británii existuje tradice tzv. Morrisových tanců, což jsou rituální tance. Všechny tyto tance byly provozovány jen jedním pohlavím. Až v 16. století se objevil tanec, který zapojoval obě pohlaví. V té době se také tanec přestěhoval do velkých místností pod střechou (Wainwright & King, 2006). 19. století je považováno za období, ve kterém vznikl společenský tanec tak, jak jej známe i dnes. V tehdejší době museli tanec ovládat všichni dvořané. Taneční zábavy byly nepostradatelnou součástí společenského života. Otevíraly se taneční sály a vznikaly taneční orchestry. Do konce 19. století existovaly tři taneční formy. V první z nich se tancovalo v páru a zahrnovala tance jako waltz či polka. Druhou formu představoval tanec veleta a vojenský twostep, ve kterém tančili všichni dohromady. Ve třetí formě tančilo několik párů sestavu, ve které se 8

10 navzájem střídali partneři i celé páry, příkladem takového tance byla dvořanka či čtverylka (Wainwright & King, 2006). Ve 20. století nastala revoluce v tanečních stylech, díky které se v Evropě začaly objevovat první tance ze Severní a Jižní Ameriky. Ty odrážejí jiné společenské poměry, než byly v tehdejší Evropě. Nezbytností se stal tělesný kontakt tanečního páru, kde muž určoval, co se bude tančit. Objevují se foxtrotové variace, počátky waltzu a tanga, které se dostávají do tanečních škol. Každá taneční škola si vykládala jednotlivé tance po svém, a proto se páry na parketu nemohly shodnout. Až ve 20. letech 20. století angličtí učitelé sjednotili taneční styly a vytvořili takzvaný internacionální styl. Vybrali nejcharakterističtější tance, standardizovali nejpopulárnější taneční figury a stanovili adekvátní požadavky na hudební doprovod. Tím dokázali zpřístupnit tanec širší veřejnosti. Mezi válkami se dostali do popředí latinskoamerické tance jako je rumba, samba, dále potom jazz. Z karibské oblasti se přejala cha-cha a k latinskoamerickým tancům se později přidalo paso doble. Na čas se nejpopulárnějším tancem stal Rock n roll, který dává impuls ke vzniku posledního soutěžního tance a tím je jive. V 21. století se do popředí dostává kromě rumby, samby, salsy a tanga také merengue, lambada a mambo (Wainwright & King, 2006). 1.3 Historie a současnost tanečních soutěží Ve 30. letech 20. století se definoval mezinárodní taneční styl, i když taneční soutěže existovaly již v 19. století. Začalo vznikat mnoho národních i mezinárodních organizací, které pod sebou sdružovaly taneční páry. International Amateur Dancers Federation (FIDA) v Praze roku 1935 inicioval organizaci prvního mistrovství Evropy a světa. Za nedlouho začal boj o moc mezi tanečními organizacemi. Taneční sport byl od začátku řízen taneční profesionálové, ale i pro ně byl tanec byznys (Odstrčil, 2004). Anglie je považována za zakladatelku sportovního tance, přesto že se první taneční soutěž konala ve Francii. I když bylo Německo ekonomicky silné ve 20. století, dostávalo se do pozadí a nahradila jej Itálie, která dominovala ve standartních tancích a Rusko, které pro změnu ovládalo latinskoamerické tance. V obou státech je díky jejich úspěšnosti velká konkurence, a proto některé taneční 9

11 páry či jednotlivci začali zastupovat jiné země, mezi které patří například USA, Německo, Anglie i další menší země. Další významnou mocností je Dánsko, ostatní severské země se stáhly do pozadí. Začínají je nahrazovat Španělé, kteří dříve upřednostňovali své národní tance. Poláci a Ukrajinci jsou v tancích také velmi dobří, avšak nemají zatím dostatečné kvalitní ekonomické zázemí. Dalšími menšími zeměmi, které dosáhly na mistrovský titul, byly pobaltské země a Slovinsko, které vybojovalo titul díky cílevědomé spolupráci a podpoře ze strany státu (Odstrčil, 2004). K rozmachu tanečního sportu dochází i na dálném východě. Dříve se přidávali k japonské velmoci jen čínské satelity Tchaj-wan, Hongkong a internacionální Singapur. Dnes se k nim přidává i Čína, Jižní Korea a další východoasijské země. K velkému rozmachu sportovního tance došlo také v celé Severní Americe (Ostrčil, 2004). Sportovní tanec byl podporován v některých zemích státními sportovními orgány. V roce 1990 pak došlo k přejmenování mezinárodní federace FIDA na International Dance Sport Federation (IDSF). V roce 1992 se přidal jako řádný člen General Association of International Sports Federation (GAISF), který s sebou přinesl i sportovní principy. V roce 1995 se stalo (IDSF) členem Mezinárodního olympijského výboru (Odstrčil, 2004). 1.4 Historie tanečních škol v Brně Za první republiky se v Brně proslavil taneční mistr František Kadlec se svou manželkou. Zvláště v letech druhé světové války, kdy byly taneční zábavy zakázány, se mohlo tančit jen v tanečních kurzech, které pořádali. Často se platilo spíše potravinami nebo jinými surovinami než penězi. Před druhou světovou válkou vyučovat tanec v Brně také bělogvardějec Dejneko Dejnečenko. Za války působil v Brně také taneční mistr pan Kalina s manželkou, kteří se po válce vrátili zpět do rodného Znojma. Mezi další významné osobnosti tanečních škol dále patřili pan Trojan, manželé Lykovi a také Jaroslava Hodová, učitelka tance v Parku kultury a oddechu. V současné době v Brně vyučují tanec manželé Jančovi, kteří v roce 1991 založili taneční školu Danza. Manželé Jančovi začali vyučovat tanec a společenskou výchovu již v roce 1949, v roce 1953 přesunuli tuto výuku tanců 10

12 do Brna. Taneční kurzy vyučovali i v brněnském okolí jako jsou Bučovice, Vyškov, atd. Dnes už v taneční škole Danza vyučuje juniorský pár Jana a Viktor Jančovi., kteří jsou členové Svazu učitelů tance ČR, držitelé certifikátu Taneční škola SUT ČR", držitelé ochranné známky " Euro Dance Center", Mistři ČR Tango Argentino a získali 7. místo na ME disciplín IDO - Tango Argentino. Danza také vedle klasických tanečních nabízí dětské pohybové kurzy a cvičení pro ženy (Historie Danza, 2014). Před pádem komunismu byly v Brně pouze dvě taneční školy. Kromě již zmiňované taneční školy DANZA také škola Starlet. O vznik taneční školy se zasloužili manželé Buryanovi a do dnes se podílí na jejím vedení. Taneční škola Starlet pořádá kurzy na Staré radnici, kde má k dispozici pět tanečních sálů. Taneční kurzy zde probíhali před i po rekonstrukci objektu. Přestavbu projektoval architekt Fuks a po rekonstrukci mělo být k dispozici devět tanečních sálů, což se nepodařilo naplnit. Škola patřila mezi největší v celé Evropě. Bylo zde zaměstnáno až na 80 zaměstnanců a sedm lektorský párů. Z lektorů vynikali Ing. Petr Barák, Václav Kosmák, Evica Šedová, Dagmar Hlucháňová, Martina Svobodová, Dagmar Keclíková, Vlasta Buryanová. Někteří lektoři si poté založili své taneční školy. Dále zde učili i lektoři Rock n Rollu a podobně (Burian, ). Dynamic je taneční škola, kterou založila již zmíněná Evica Šedová v roce Nejprve nesla taneční škola jméno Studio 6. V devadesátých letech vznikaly pod taneční školou různé brněnské taneční skupiny, které se věnovaly modernímu tanci a výrazně ovlivnily současný tanec na české scéně. V roce 2000 došlo v taneční škole k mnoha změnám. Škola přijala jméno Dynamic, zahrnovala kromě společenského tance i streetovou část a postupem času se stala jednou z významných tanečních škol v Brně. V září 2009 škola otevřela moderní taneční centrum světového formátu, které je zázemím pro stovky tanečníků každý den. V prosinci 2011 se Taneční škola Dynamic s.r.o. rozdělila do dvou subjektů. Taneční Centrum Dynamic s.r.o. zabývající se moderními tanci street dance a dance fitness a Taneční školu Dynamic Evice Šedové zabývajícím společenskými tanci (Historie - Dynamic, 2013). Další taneční školou v Brně je taneční škola Eso. V roce 1999 ji založil Jindřich Vláčim, který vedl vysokoškolské kurzy společenského tance pod Centrem 11

13 sportovních aktivit Vysokého učení technického v Brně. Kurzy probíhaly až do roku 2006, kdy byla založena tančírna, která funguje dodnes. V roce 2006 se uskutečnilo několik tanečních pro dospělé a vysokoškoláky, které probíhaly v různých tanečních sálech. Jedním z nich byl i kulturní dům Rubín. Taneční škola získala v prosinci 2009 působiště, a to ve sportparku Balkán, díky čemu se mohly začít pořádat pravidelné kurzy pod jménem Bambusové a Dřevěné taneční. Od května 2011 do září 2013 probíhaly kurzy na ulici Čechyňské v bývalé budově Gymnázia J. G. Mendela a nyní působí v areálu na Cejlu. Taneční škola pořádá kurzy nejen v Brně, ale také v Kuřimi a v České Třebové (Mihálik, ). Mezi další taneční školy patří taneční škola Dagmar, kterou založila Dagmar Keclíková. Kdysi se věnovala tanci na mezinárodní úrovni. Dva roky tančila pod vedením paní Calábkové s partnerem v Ostravě. Poté se vrátila do Brna, kde nejprve učila šest let ve Starletu a poté si v Brně na podzim roku 1990 založila taneční školu Dagmar, která využívá sál u Moravského náměstí, sál v Rubínu a v Semillasse. Spolu s ní založila taneční školu i v Břeclavi. Paní Keclíková vede kurzy pro střední a vysoké školy a dospělé páry. Dnes tyto kurzy vede společně se svým synem (Keclíková D., osobní komunikace, 26. března, 2014). Poslední velkou taneční školou v Brně je taneční škola Viktoria. Tuto školu založila Martina Svobodová, která se dříve věnovala soutěžní činnosti v latinskoamerických i standardních tancích, dále byla porotkyní Českého svazu tanečního sportu. Nyní je lektorkou kurzů pro děti a dospělé. Taneční škola byla první soukromou taneční školou v Brně, která dříve spolupracovala s Rádiem Krokodýl, a pořádala velké množství vzdělávacích seminářů a školení pro ostatní školy v ČR. V roce 1989 taneční škola Viktoria založila dětské tancování, v rámci kterého vytvořili poradní sbor složený z tehdejších trenérů, jehož byla paní Martina Svobodová předsedkyní. Poradní sbor vytvořil soutěžní řády a rozjelo se tak tancování dětí a juniorů, kterého se později chytly ostatní školy v ČR. V roce v rámci Taneční školy zde vychovali trenéři několik mistrů a vicemistrů ve standardních a latinskoamerických tancích v kategorii dětí, juniorů, mládeže. Vytvořili Letní školu tance, která proběhla postupně v Rájci Jestřebí, Velkých Bílovicích a následně zakotvila v Luhačovicích - vloni byl její 25. ročník (Svobodová M., osobní komunikace, 31. března 2014). 12

14 1.5 Rozdělení tanců Tance se mohou podle svého charakteru řadit do jednotlivých skupin. Klasické dělení tanců: Standardní tance waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep, Latinskoamerické tance samba, rumba, cha-cha, paso doble, jive V České a Slovenské republice se k těmto tancům dále řadí polka a čardáš. Tance mohou dělit také podle původu na: a) Kolové tance a. Původ evropský - POLKA, VALČÍK b) Standardní tance a. Původ anglický WALTZ, SLOWFOXTROT, QUICKSTEP b. Původ latinskoamerický TANGO c) Latinskoamerické tance a. Původ jihoamerický SAMBA b. Původ středoamerický RUMBA, CHA-CHA-CHA c. Původ evropský PASO DOBLE d) Tance jazzové oblasti a. JIVE b. SLOWROCK e) Moderní a ostatní tance a. ČARDÁŠ, MAZÚRKA, SALSA (Baláš, 2003) 1.6 Standardní tance Standardní tance vznikly uměle díky anglickým profesionálům koncem 20. let 20. století, protože vyhovovali anglické mentalitě. V tanci jde o maximum pohybu s co nejméně vynaloženou sílou. Standardní tance charakterizuje převážně uzavřené párové držení, švihový pohyb, dlouhé šaty žen, frak mužů a hudba 30. let (Moore, 2002). 13

15 1.6.1 Waltz ( ¾ takt, tempo t/min) (Obr. 2) V 19. století přišel valčík z Evropy do Ameriky. Z Ameriky se poté vrátil jako takzvaný Boston, který vznikl ve stejnojmenném městě Boston. V Evropě se mu dávalo také jméno narovnaný valčík. Ve Francii vznikla jeho odnož pod názvem valse héstation. Oba se vyznačovali měkkými pohyby a různými výdrži v tanci. Hlavním znakem byla změna z kolového charakteru tance na twostep a onestep typ. Podle Degena (2003) je pár při figurách v neustálém kontaktu a přirozený vláčný pohyb je obohacený tzv. waltzovou vlnovkou, vytvořenou snížením a největším zdvihem ze všech ST standardních tanců (p. 39). Po valčíku mu zůstal otáčivý charakter. Waltz je také po valčíku nejoblíbenější napříč všemi generacemi (Degen, 2003). Obr. 2 Waltz (2014) 14

16 1.6.2 Quickstep (4/4 takt, tempo t/min) (Obr. 3) Quickstep je rychlou variantou foxtrotu. První foxtroty se nejspíše vyvinuly z onestepu a twostepu. V roce 1917 se dostal foxtrot do Paříže díky americkým vojákům. Tanec je inspirován jazzem. V roce 1920 vznikla ucelená forma, která dala základ dnešnímu. V českých zemích se foxtrot začal tancovat před 1. světovou válkou. Po první světové válce vznikala nová forma za doprovodu pomalejšího tempa. Později však byla snaha najít taneční formu i pro rychlejší tempa. Ve 30. letech začal být doprovázet swingovými orchestry. To vedlo k větší pohyblivosti tanečních párů. Quickstep proto obsahuje i prvky charlestonu a stepu. Podle Degena (2003) je dnešní vrcholné provedení dávno opustilo původní jednoduchou formu a obsahuje bohatství tanečních prvků (do quickstepu se také dostaly pohyby připomínající ptačí poskoky, obcházení překážek, zarážení před nebezpečím, útěk, chůzi opilce atd.) (p. 40). Obr. 3 Quickstep (2014) 15

17 1.6.3 Slowfoxtrot (4/4 takt, tempo t/min) (Obr. 4) Slowfoxtrot je pomalejší variantou foxtrotu. V Anglii je označován jako foxtrot. Tanec vznikl v Americe. Jeho popis byl otisknut poprvé v časopise Dancing Times v roce Následující rok se už vyučoval tanečními mistry v ISTD. V Anglii se po 1. světové válce stal slowfoxtrot velmi populární pro svoji uhlazenost a noblesu. Dle Degena (2003) je slowfoxtrot uměle vytvořený tanec, který vznikl lineárním procházením foxtrotových čtvrt otáček (p. 40). Ve 20. letech ho standardizovali angličtí taneční mistři, proto ho také do jisté míry charakterizují vlastnosti typické pro Angličany lehkost s flegmatičností, přesnost avšak nevýbušnost, rytmičnost a samoúčelnost, honosnost i lhostejnost (Degen, 2003, p. 40). Díky pomalému tempu se v tanci uplatňuje dlouhý mírně skluzový krok, dokonalá kontrola těla, přirozená elegance, jistota a lehkost. U tanečních párů se zdá, že proplouvají parketem, ve kterém vytváří horizontální a vertikální vlnu. V tanci se nepoužívají přísuny, jde o pouze o taneční chůzi. Přísuny se uplatňují ve výjimečných případech (například v otáčkách se používá patové stažení). Ve STT standartních tancích je slowfoxtrot tzn. Tancem pravdy, neboť je jedním z nejnáročnějších moderních tanců vůbec a bezpečně a dokonale jej může zvládnout jen skutečný tanečník (Degen, 2003, p. 41). Právě díky tomuto tanci se pozná kvalita páru a jejich tanečnost (Degen, 2003). 16

18 Obr. 4 Slowfoxtrot ( ) Tango (2/4 takt, tempo t/min) (Obr. 5) Tango patří mezi erotické jihoamerické tance. Dodnes nemá zcela objasněný původ. Podle první verze, jde o tanec vytvořený černochy, kteří žijí na pobřeží Argentiny a Uruguaye. Tanec vymysleli v přímořských krčmách, kde také tančili podle bubnů tokan en tambor (ve španělštině to znamená tlouci na buben ). Z toho se vyvinul tanec tokatambor a později tokatango zkráceně taka nebo tango. V přístavech se ho naučila tzv. zlatá mládež z Buenos Aires a přivedla ho do měst jak tzv. tango argentino. Tango se stalo populární v Paříži. Do Paříže jej přivezli do námořníci a argentinští studenti, odkud se rozšířilo do celé Evropy až do New Yorku. Tango se rozšířilo díky své neskrývané erotice a dále díky tanečním párům, které ho proslavily. Roku 1911 se pak tango objevilo i v Praze. Díky dvěma konferencím (Tango Conference a Great Conference) ho Angličané standardizovali a zařadili mezi tance anglického stylu. Tango Angličané před 2. světovou válkou tančili vlastním stylem, v Německu se tančilo tzv. tvrdé staccato s ostrým akcentem a mnoho rychlými kroky. U nás se dávala zase přednost měkčímu elegantnímu 17

19 pařížskému tangu. Po druhé světové válce se tango znovu standardizovalo a zařadilo se mezi tance standartní (Degen, 2003 & Kassing, 2007). Pro tango je typický rytmus staccato, který vytváří náladu tajemného dramatu s neustálými změnami, které znovu nabízejí pozvání, a nelze jim odolat. Řada kroků tak může připomínat vláčné pohyby kočkovitých šelem (Degen, 2003). Obr. 5 Tango Valčík (3/4 takt, t/min) (Obr. 6) Ani původ valčíku není stejně jako u tanga zcela jistý. Podle Němců stály na počátku valčíku lidové tance alpských zemí tzv. ländlery. V jiných oblastech se nazývají různě (např. schwäbisch švábská, steirisch štýrská, bayerisch bavorská a mnohé další). Všechny tyto tance mají houpavý rytmus s pohyby valčíkového rázu v 3/8 taktu. Podle Rakušanů se vyvinul valčík z jednoho lidového tance horalů z Tyrol a Štýrska a určitý vliv na něj měly i jiné tance pocházející z Rakouska. Charakter tance byl též otáčivý a objevoval se na plesech a zábavách na území Čech. Valčík si také nárokují Francouzi, kteří tvrdí, že vznikl z volty, což je provensálská forma gagliardy. Jako salonní tanec byl uveden valčík v 2. pol. 18. století jako Vídeňský valčík. V roce 1758 byl valčík v Čechách zakázán, a byl prohlášen za zdraví škodlivý a také hříšný. Roku 1787 díky opeře Una cosa rara 18

20 pronikl do měšťanských i šlechtických kruhů a rozšířil se i do ostatních zemí. Ve své době znamenal ještě větší revoluci než u zrodu tanga. Přes všechny zákazy byl valčík v celé Evropě velmi populární. Nakonec se stal valčík neodmyslitelnou součástí tanečních zábav. V Paříži dostal valčík větší švih a s podnázvem valse parisienne se dostal do celého světa (Degen, 2003). Vzniklo také mnoho variací valčíku valčík dvoukročný, tří nebo šestikročný, valčík v opačných obratech, valčík skákavý, a jiné. Ve 20. století se zařadil mezi soutěžní tance a ve 30. letech mezi SST. Na přelomu 80. a 90. let 20. století se v soutěžním provedení uznával, řekněme hladký valčík s co nejmenšími zdvihy a snižováním v páru. V současnosti jsou pak ve zkušební lhůtě nové figury do valčíku (zatím jen na soutěžích IDSF), např. spina a pivota vpravo, zášvih vlevo, změny v rytmizaci kroků aj., které ale nic nemění na charakteru tance (Degen, 2003, p. 42). Obr. 6 Valčík ( ) 1.7 Latinskoamerické tance Za latinskou Ameriku se považuje Střední a Jižní Amerika, kterou okupovali Španělé a Portugalci. Tance, které v této oblasti vzniky, byly standardizovány Angličany. Díky tančení především na místě bez postupu, bez daného otáčení, 19

21 s použitím jiných nášlapů, přinesly s sebou jiný taneční styl. V roce 1946, pak taneční organizace IDMA (International Dancing Masters Association) a organizace NADT National Association of Teachers of Dancing) vydaly zkušební slabikáře latinskoamerických tanců. Někteří kritici tvrdili, že se tyto tance standardizovaly až příliš a není poznat jejich lidovou formu. Až v 80. letech 20. století, díky vrcholovým tanečním párům, se začaly více objevovat lidové prvky a to větší práce pánví, vetší pohyby trupu, různé potřesy ramen atd. S tím se změnil i trend oblékání, které si vzalo příklad z karnevalů z Ria de Janeira. Charakteristickým znakem je pestrobarevnost, přiléhavé oblečení a zvláště u dam méně a méně látky. Mezi latinskoamerické tance se řadíme rumbu, sambu, cha-cha, paso doble a jive (Degen, 2003) Rumba (4/4 takt, tempo t/min) (obr. 7) Rumba je afrokubánský tanec, čerpající rytmus právě z dávné Afriky. Afričané se dostali na Kubu jako otroci, když byli zapotřebí na plantážích. S sebou přivezli i hudební nástroje jako jsou kaskaněty a kytary ze Španělska a z Afriky různé druhy bubínků. Zde zpívali své písně a následně se z nich postupem času vyvinula rumba. (Wainwright & King, 2006). V rumbě se tedy potkávají rytmy černošské, kubánské i africké. V Evropě díky své složitosti a prolínání tolika stylů nezískala velkou podporu a vymizela tak z tanečních parketů. V roce 1930 se pak rumba, díky vystupování kubánských tanečníků, opět vrátila na scénu, avšak přizpůsobená Evropanům. V 60. letech 20. století probíhala tzv. rumbová válka. Příčinou byl spor o způsobu jejího tance a o doprovodné hudbě. Z této války vznikla dnešní rumba, o které mimo jiné tvrdí, že je tancem zamilovaných. Nejdříve se rumba tancovala upravená do čtvercové formy tzv. square systém a držení v páru bylo uvolněnější. Do roku 1960 se tancovala čtvercová rumba (se základem v prvním kroku na první dobu taktu), poté se rozšiřuje rumba kubánská (cuban system), kde se první krok tancuje vpřed na druhou dobu taktu (Degen, 2003). 20

22 Obr. 7 Rumba ( ) Samba (2/4 takt, tempo t/min) (Obr. 8) O původu samby mají badatelé různé domněnky. Jednou z nich je například ta, že jde původem o tanec afrického kmene Bandu. Lidová forma tance vznikla nejspíše mezi černošskými otroky kolem města Bahia. Degen (2003) v publikaci udává, že tanec tvořily nezávazné pohyby, na kterých se podílelo celé tělo včetně hlavy. Časem byla samba označena za lidový tanec brazilských černochů a dodnes se ještě těší největší oblibě (p. 45). I dnes se konají přehlídky samby a jejich škol, které mezi sebou soutěží. Dále se pořádá mnoho karnevalů, z nichž je nejznámější karneval v Riu de Janeiru. V roku 1922 se objevila upravená samba ve francouzském magazínu Dansos. Během druhé světové války se dostala do Anglie, kde byla následně standardizována (Degen, 2003). Degen (2003) v knize píše, že sambu charakterizuje současný pohyb obou kyčlí vpřed i vzad a tomu odpovídající náklony celého těla a také akcentované pohyby směřující do země (p. 45). Tančí se na místě a jakýmkoliv směrem do prostoru obvykle s mnoha prudkými otáčkami (Degen, 2003). 21

23 Obr. 8 Samba ( ) Cha-cha-cha (2/4 takt, tempo t/min) (Obr. 9) Cha-cha-cha, často zkracovaná jen na cha cha, pochází z Kuby. Tanec chacha vymyslel skladatel Enrique Jorrín, který zkombinoval prvky jazzu s afrokubánskými rytmy. Pro tento tanec je příznačné vychylování kyčlí do stran tzv. cha-cha-cha přeměna. Tanec cha-cha standardizovali Angličané a dnes patří mezi latinskoamerické tance (Degen, 2003). V 2. polovině 60. let se začali Evropané vracet zpět ke kubánské rytmizaci a kubánskému způsobu tančení. O původu názvu tohoto tance se vede spousta názorů, a proto se také většinou neuvádí. Podle některých vznikl například ze zvuku, které vydávaly boty tanečníků při tanci (Degen, 2003). Obr. 9 Cha-cha-cha 22

24 1.7.4 Paso doble (2/4 takt, t/min) (Obr. 10) Tanec má napodobovat boj mezi toreadorem a býkem. Z počátku jej tančili muži v krčmách po opravdových zápasech. Takto tančili muži nejdříve v Portugalsku. Po první světové válce se ve Francii upravilo toto dříve sólové vystoupení i pro pár. V paso doble se vychází z přesné práce nohou a z charakteristických elegantních pohybů. Muž v tanci zaujímá místo toreadora a žena zde představuje tzv. muletu neboli pláštěnku, kterou se matador snažil vydráždit býka před začátkem zápasu. Žena tedy nikdy nepředstavuje býka, za kterého je občas někým považována. Ve španělštině znamená paso - krok a doble dvojitý, falešný, násobný nebo ohyb. (Degen, 2003). Paso doble si ze všech latinskoamerických tanců uchovalo charakter. Vyvíjelo se zejména v oblasti dynamiky a zvyšování intenzity prožitku napětí (zejména v pózách) a uvolnění. (Degen, 2003, p. 46). Jeden neznámý autor v knize Degen (2003) uvedl: Tančete paso doble s elegancí, kulturou a temperamentem a obohatíte sál (str. 46). Obr. 10 Paso doble (Zachylova, 2010) 23

25 1.7.5 Jive (4/4 takt, t/min) (obr. 11) Jive vznikl jako úprava swingových harlémových tanců. Mezi tyto tance patří například lindy-hop, swing nebo jitterbug. Jive byl standardizován anglickými učiteli tance během 2. světové války. Jive převzal od swingu základní krok. Základní krok se tančí na jeden a půl taktu, a proto lze začít na jakoukoliv jeho dvoudobou část. Jako všechny tance, i tento tanec prošel různými změnami. V publikaci Degan (2003) udává, že slovo jive je označení pro žargon jazzových fanoušků (ale také žargon narkomanů nebo i dělat si srandu, psinu) (p. 46). Po válce se pak jive rozšířil po celém světě (Degen, 2003). Obr. 11 Jive ( ) Polka (2/4 takt, t/min) Polka je jediný tanec, který vznik v Česku. O vzniku polky se vedou různé spekulace. Jednou z nich je, že se tento tanec nejprve tančil v Labské Týnici. Odtud se dále rozšířil díky Josefu Nerudovi na studentské zábavy a do měst. V roce 1859 polka získává příznivce v Itálii, kde se tančila poprvé na jevišti v Miláně. Díky této události se polka proslavila a dostala se do celé Evropy (Pavlík, 1962). 24

26 2 Hudba v tanci Každý tanec má svou charakteristickou hudbu, tempo, důraz v taktu a rytmické uspořádání. Tím se od sebe tance liší a každý pozná, o jaký tanec se jedná. V následujících tabulkách můžeme vidět přehled hudebních rozdílů v jednotlivých tancích jak standartních (obr. 12), tak i latinskoamerických (obr. 13). Obr. 12 charakteristika standardních tanců (Odstrčil, 2004) Obr. 13 charakteristika latinskoamerických tanců (Odstrčil, 2004) 25

27 3 Taneční úbor Oblečení žen i mužů se liší pro standardní a latinskoamerických tance. Oblečení tanečníků jde s dobou. Avšak oblékání má také hlavně v soutěžním podání svá určitá pravidla: Oblečení tanečníků musí mít zakryté intimní partie. Při oblékání i líčení musí být respektován věk tanečníků. Při tanci je zakázáno používat náboženské symboly. To se však netýká osobních šperků. (Pravidla pro oblékání, 2006) Na standardní tance ženy dnes používají dlouhé šaty. V tanci se u standardních šatů začala propagovat lehká elegance s různými výjimečnými detaily a zdobením (obr. 14). Lehkou proměnu také zažívá pánský úbor. Používá se například lehčí materiál, který je i hygieničtější. Pánské oblečení při standardním tanci zahrnuje frak, frakovou košili, kalhoty pro standard, frakový límeček, frakový motýlek a frakovou vestičku a frakové manžety, frakové knoflíčky, kšandy (šle), kapesníček do frakové kapsičky, černé ponožky (obr. 15). Obr. 14 Ukázka dámských šatů pro standard (Lopéz, 2012) Obr. 15 Ukázka pánského oblečení pro standard, upravila Marie Krchňáková (M. K.) 26

28 V latinskoamerických tancích se snaží tanečníci upoutat porotce originalitou a svým osobitým stylem. Používají se pestré a dobře viditelné barvy. Pánské oblečení je méně výrazné než u dam. Je tvořeno košilí a kalhotami pro latinskoamerické tance (obr. 17). Šaty dam se začaly zkracovat a ubíralo se také na použitém materiálu (obr. 16). Mezinárodní federace ISDF chtěla zabránit většímu zdůrazňování sexuálních symbolů, které by mohly ovlivnit porotu, a proto vydala pravidla pro oblékání. Pravidla pro oblékání se v jednotlivých kategoriích liší (Odstrčil, 2004). Obr. 16 Dámské šaty na latinskoamerické tance Obr. 17 Pánské oblečení na latinskoamerické tance Do tanečních kurzů je i jako na ostatní společenské akce vhodné přijít ve společenském oblečení. Dámy by měly mít na sobě šaty, sukni nebo kalhoty s halenkou a lodičky a pánové by měli mít na sobě košili, kalhoty a sako. Pro jednotlivé tance se také používají různé druhy bot, které jsou vyrobeny ze speciálního materiálu. Povrch podrážky je vytvořen z kůže. Ve standartním tanci dámy používají uzavřené boty, výška podpatku je max. 5 centimetrů (obr. 18). U standartních tanců používají ženy i muži (obr. 19) nižší podpatek než při tancích latinskoamerických. 27

29 Dámy používají u latinskoamerických tanců boty s otevřenou špičkou a s vyšším podpatkem. Ten však nemůže překročit povolenou výšku 5 centimetrů (obr. 20) Páni používají boty s vyšším podpatkem než u standardních tanců (obr. 21). U dětí nemůže výška podpatku překročit ve standartním tanci 2,5 centimetrů a v latinskoamerických tancích 3,5 centimetrů. Obr. 18 Dámské boty pro standard Obr. 19 Pánské boty pro standard Obr. 20 Dámské boty pro LAT Obr. 21 Pánské boty pro LAT 28

30 4 Výňatek ze soutěžních pravidel Jako každý sport i taneční sport má svá pravidla, bez kterých se neobejde. V rámci sportovního společenského tance se konají různé druhy soutěží. Páry jsou rozděleny do výkonnostních tříd a věkových kategorií. Samotná soutěž má také daný průběh a svůj systém hodnocení a mnoho dalších pravidel (Soutěžní řád ČSTS, 2013). 4.1 Druhy soutěží Mezi nejdůležitější domácí závody patří Mistrovství ČR. Je vyhlášeno prezidentem ČSTV. Koná se pro taneční páry nejvyšší třídy ve všech kategoriích kromě kategorie dětí ve standartních i latinskoamerických tancích. Minimálně jeden člověk z páru však musí mít české občanství. Dále se na mistrovsví mohou zúčastnit družstva formace kolektivních členů ve STT a LAT. Další soutěží je Taneční liga, které se účastní páry s nejvyšších tříd v kategorii Junioři I, II, dospělí a senioři I-III. Páry se tak zařadí do celkového pořadí ročníku taneční ligy, které je důležité pro kvalifikaci na MČR., dále zde získávají body do celkového žebříčku pro RLČR (Rank list celkové pořadí). Postupové soutěže se týkají všech tanečních tříd. V těchto soutěžích dochází k zařazení jednotlivých párů do tříd. Soutěže Hobby jsou pořádány pro nečleny ČSTV a pro členy ČSTV bez soutěžní licence. Mezi další soutěže patří zemská a regionální mistrovsví, která jsou vyhlašovány regionálními orgány ČSTV (Soutěžní řád ČSTS, 2013). 29

31 4.2 Věkové kategorie Jednotlivé páry se zařazují do věkových kategorií podle let jednoho nebo obou partnerů. Věkové kategorie znázorňuje následující tabulka. Tabulka 1 Soutěžní kategorie (Soutěžní řád ČSTS, 2013), upraveno M. K. Kategorie věková hranice pro jednotlivé třídy kategorie DĚTI DĚTI I (mladší děti, Juvenile I) DĚTI II (starší děti, Juvenile II) pod 10 let od 10 do 11 let Kategorie JUNIOŘI (Junior) JUNIOŘI I (mladší junioři, Junior I) JUNIOŘI II (starší junioři, Junior II) od 11 do 13 let od 14 do 15 let Kategorie MLÁDEŽ (Youth) od 16 do 18 Kategorie do 21 let: (Under 21) od 16 do 20 Kategorie DOSPĚLÍ (Adult) SENIOŘI (Senior) SENIOŘI I SENIOŘI II SENIOŘI III SENIOŘI IV od 19 do 35 let mladšího z páru 1. partner minimálně 35 let 2. partner minimálně partner min partner min partner min partner min partner min partner min 60 Páry kategorií Děti I, Děti II (s výjimkou třídy D), Junioři I a Junioři II se mohou zúčastňovat soutěží o 1 kategorii výše. Páry kategorie Mládež a Senioři se mohou účastnit soutěží kategorie Dospělí. 30

32 4.3 Výkonnostní třídy Jednotlivé páry můžeme dále zařadit do výkonnostních tříd. Tabulka 2 soutěžní třídy, upraveno M. K. kategorie děti I děti II junioři I, II Mládež do 21 let Dospělí senioři I IV Třída D D, C D, C, B D, C, B, A, M D, C, B, A, M D, C, B, A, M (profesionálové) D, C, B, A, M (profesionálové) Odstrčila (2004) uvádí, že o zařazení tanečního páru do třídy rozhoduje zařazení partnera získané na postupových soutěžích a zaznamenané v soutěžní databázi ČSTS a v jeho soutěžním průkazu (p. 7). Standartní a latinskoamerické tance mají třídy samostatně rozdělené. Jednotlivé páry se mohou sami rozhodnout, jestli se zařadí do třídy profesionálů. Podmínkou pro zařazení do této třídy je však to, že oba z páru musí dosáhnout alespoň 19. narozenin v roce soutěže, a alespoň jeden z páru musí dosáhnout třídy M, buď v latinskoamerických, nebo standartních tancích. 4.4 Systém postupů Díky tzv. postupovým bodům mohou páry postupovat mezi jednotlivými třídami. Tyto body se získávají na postupových soutěžích. Postupu do další třídy je nutné získat i určitý počet finálových umístění. Za každý poražený pár v soutěži získává pár 1 bod. Za postup do dalšího kola soutěže 2 body. Za první tři místa páry získávají bonifikace a to za 1. místo 15 bodů, za 2. místo 10 bodů a za 3. místo 5 bodů. Podmínkou pro postup do vyšší třídy je 5 finálových umístění a získání 200 bodů. V nejvyšších třídách v kategoriích dospělých se také sestupuje, pokud se páry třídy M neumístí v konečném pořadí taneční ligy do 24. místa a v Mistrovství ČR 31

33 do 36. místa a pokud páry třídy M nezískají alespoň polovinu bodů nutných postupu do vyšší třídy. Páry M pak sestupují do třídy M a páry A sestupují do třídy B (Odstrčil, 2004) (obr. 22). Vysvětlivky: Dě děti Jun junioři Ml mládež Do dospělí Obr. 22 Schéma postupů mezi třídami (Odstrčil, 2004) 4.5 Systém hodnocení soutěží Porotci hodnotící páry se řídí pravidly pro hodnocení tanečních párů, porotci hodnotící formace se řídí Pravidly pro hodnocení formací. Porotci hodnotí na soutěžích pomocí křížků (X), kromě finále. Porotci dávají křížek tomu páru, který by podle nich měl postoupit do dalšího kola. Hodnocení křížkem je vždy neveřejné. Porotce musí vždy udělit v každém soutěžním kole předem daný počet křížků (Soutěžní řád, 2013). Ve finále každé soutěže hodnotí páry porotce známkou, která určuje celkové pořadí. Nejlepší pár dostane známku 1, horší 2 atd. Porotce nesmí dát ve finále stejnou známku dvěma a více párům. Toto hodnocení nesmí být veřejné pro Mistrovství ČR a pro Taneční ligu. Při neveřejném hodnocení se nesmí zveřejnit hodnocení před koncem celé soutěže. Pro postupové a ostatní soutěže může být hodnocení veřejné. Toto hodnocení se může uskutečnit po každém tanci nebo 32

34 po skončení celé soutěže. Pořadí v jednotlivých soutěžích se provádí skating systémem. Pár vítězí v jednotlivých tancích, pokud je většinou rozhodčích hodnocen na prvním místě. Druhé místo získává pár, který dostane od většiny porotců známku 2 a lepší. Jestliže má více párů většinu známek na stejné místo, rozhoduje větší většina. Jestliže získalo stejnou známku více párů od stejné většiny rozhodčích, rozhoduje součet známek, které tvoří většinu. Český svaz tanečního sportu (ČSTV) uvádí, že celkové pořadí se vytváří ze součtu známek za jednotlivé tance. Při rovnosti součtu rozhoduje vyšší počet tanců s umístěním na hledané místo a lepších a při stejném počtu tanců rozhoduje součet umístění v těchto tancích (str. 1). Pokud je pořadí pořád nerozhodné, tak se ze všech známek z jednotlivých tanců vyhodnocuje, jako by šlo o jeden tanec (Soutěžní řád ČSTV, 2013). 4.6 Průběh soutěže V jednotlivých soutěžích se páry do každého kola rozdělují tak, aby jeden pár měl minimálně 15 m 2 plochy parketu k tanci. Pro Mistrovství ČR, Taneční ligu a soutěže s mezinárodní účastí musí mít plocha parketu rozlohu minimálně 12 x 16 metrů a v jedné skupině smí být maximálně 10 párů. Český svaz tanečního sportu (2013) sděluje, že před začátkem soutěže určí vedoucí soutěže podle počtu přihlášených párů, velikosti parketu a v souladu se směrnými čísly postupový klíč (počty postupujících párů v jednotlivých kolech) a způsob hodnocení finále (p. 11). Jestli-že mají páry stejný počet křížků na hranici postupu do dalšího kola, postupují také, avšak v dalších kolech se postupový klíč nemění. Ve finále se už páry nerozdělují do skupin. Páry tančí na soutěži minimálně 1,5 minuty, maximální délka soutěžního tance je 2 minuty. Hudba při paso doble se hraje minimálně do 2. koruny a maximálně do 3. koruny. Vedoucí soutěže může prodloužit čas tance, pokud si myslí, že je to nutné pro správné hodnocení párů. Pro všechny skupiny z daného kola je nutné dodržet stejné tempo a délku tance. Odborný dozor může pár vyloučit ze soutěže, pokud nesplňuje daná pravidla oblékání. Pár, který samovolně odstoupí ze soutěže, musí tuto událost ihned nahlásit vedoucímu soutěže. Pár je poté hodnocen na tom místě, kde se nacházel po skončení 33

35 daného kola. Pokud by měl postoupit, zařazuje se na první nepostupové místo. Pár, který se opozdí nebo předčasně odejde z parketu a neodtančí tak celý tanec, je hodnocen nejhorší známkou. Na Mistrovsví ČR se tančí dva tance, které páry předvádí samostatně jako první a poslední tanec v délce jedné minuty dle vylosovaného pořadí. Tyto tance jsou určovány WDSF na každý kalendářní rok. Tyto sólové tance se hodnotí dohromady s tanci, které jsou tancovány celou finálovou skupinou (Soutěžní řád, 2013). Porotci musí být schopni za stanovený čas porovnat předváděné tance všech párů na parketě. Mezi oblasti hodnocení patří hudba, rovnováha, průběh pohybu a charakteristika tance. V hudbě se porotci zaměřují na dodržování taktu, správné rytmizace a muzikálnost, tedy zda je pár schopný vystihnout danou muziku jako dílo. V rovnováze porotci hodnotí statickou, dynamickou rovnováhu a vedení. Jde tedy o vzájemné působení energetických sil mezi párem. V průběhu pohybu se zabývají pohybem v prostoru, při jedné energetické jednotce a také na průběh jednoho pohybového prvku. V charakteristice se zaměřují na formu, jakou je jednotlivý tanec prezentován a na osobité podání tance (Pravidla hodnocení SST a LAT, 2003) 34

36 5 Praktická část 5.1 Taneční prostor Protože se na parketě vyskytuje mnohdy více tanečních párů, jsou dána určitá pravidla, kterými se tanečníci v prostoru řídí. Páry se pohybují po směru tance. Ten je dán jako pohyb těla po obvodu sálu proti směru hodinových ručiček. Při určování směrování popisujeme pohyb chodidel vůči našemu centru. Ve schématech máme znázorněný směr tance a směrování těla. Obr. 23 Schéma směr tance (Wright, 2013), upraveno M.K. Obr. 24 Schéma směrování v tanci (Pavlík, 1962) popis jednotlivých kroků tanců se používají různé zkratky pro určení vycházející nohy, nášlapy, směrování: Pn = pravá noha, pravé chodidlo Přítah přísun bez přenesení váhy Ln = levá noha, levé chodidlo SMT = směr tance P = pravý, vpravo proti SMT = směru tance L = levý, vlevo KEZ = ke zdi Pn k Ln = pravé chodidlo přisunout ŠKZ = šikmo ke zdi k levé ŠDS = šikmo do středu Ln k Pn = levé chodidlo přisunout DOS = do středu k pravé PRB = protipohyb 35

37 PRBP = protipohybové postavení MP mimo partnera = krok není do protějšku, ale mimo něj, týká se to pouze chodidel, ne však těla PM = partner mimo Bř = bříško pa = pata šp = špička ch = chodidlo pl = plocha vth = vnitřní strana chodidla BEZ = bez zdvihu chodidel Nak = na konci (kroku) Zač. = začátek Pokr. = Pokračuje S = volně (slow) Q = rychle (quick) Vysvětlivky k obrázkům s popisy jednotlivých základních kroků: začáteční Ln a Pn (tečkovaně) DÁMY chodné kroky Ln a Pn (tečkovaně) DÁMY začáteční kroky Ln a Pn (tečkovaně) PÁNA chodné kroky Ln a Pn (tečkovaně) PÁNA tečkované stopy znázorňují otáření na dalné noze DÁMY tečkované stopy znázorňují otáření na dalné noze PÁNA Šipky ukazují pohyb chodidla po parketu. Jednotlivé pohyby chodidel jsou číslované od prvního až do posledního kroku. U kroku na místě je číslo psané ke stopě. 36

38 5.2 Základní pojmy Postavení chodidel Postavení chodidel zahrnuje postavení jednoho chodidla vůči druhému. Například: vpřed, vzad, stranou atd. Směrování Směrování udává postavení chodidel vůči sálu. Používá se popis čelem a zády kdy chodidlo má stejné směrování jako tělo a směřuje se používá, pokud směrování těla je jiné než směrování chodidel. Nášlap Nášlapy vyznačují, kterou částí se dotkneme parketu jako první a která dále následuje. Krok špička (šp) zahrnuje i bříško chodidla, krok pata (pa) v sobě zahrnuje i postupné přenesení váhy na celé chodidlo. Velikost točení Na velikost točení poukazuje vzdálenost mezi jednotlivými kroky. Vzdálenost je dána postavením chodidel nikoli těla (Landsfeld & Plamínek, 2008). Zdvih a točení U zdvihu a snížení jde o jejich pociťování v těle i chodidlech. U těchto dvou činností by tanečník měl myslet na protažení celého těla vzhůru a podporu svalů nohou (Landsfeld & Plamínek, 2008). Držení těla V tanci se vychází ze základního postavení tanečníka. Paže jsou vedle těla, chodila v jedné rovině mírně roznožené od sebe, ne více, než na úrovni ramen (obr. 25). Kolena jsou mírně pokrčená. Kyčle, ramena a hlava jsou přímo nad chodidly. Hlava je vztyčená, mírně tažená vzad, pohled směřuje vpřed. Lopatky by měly být taženy směrem dolů a od sebe, břišní svaly by měly být zpevněné a dolní část zad není vyklenutá vpřed, ale je prodloužení. Můžeme si představit olovnici spuštěnou od našeho ucha. Ucho, ramena, kyčle, kolena a kotníky by se měly nacházet souběžně se spuštěnou olovnicí (Wright, 2013). 37

39 Obr. 25 Držení těla (Wright, 2013) 5.3 Rám Správný postoj je základem držení správného rámu. Termín rám se vztahuje k umístění paží vzhledem k torzu, ramenům a hlavě. Rám pomáhá udržet rovnováhu a správný postoj v prostoru. Čím užší je základna, tím je důležitější upažení a sledování na určitého bodu, který je ve výšce oči. Pro lepší rovnováhu je dobré upažit pokrčmo poníž, lokty mírně zvednout a udržovat je mírně před tělem, dlaně směřují k zemi. (obr. 26). Udržovat si vlastní rám při tanci s partnerem pomáhá definovat a udržovat si vlastní taneční prostor. V ideálním případě by měl každý z páru být zodpovědný za polovinu sdíleného prostoru. K typickému špatnému rámu dochází, když partner pohybuje s pažemi nezávisle na ramenním pletenci. Pak dochází například k spaghetti arms, kdy se ocitají lokty za tělem. Vedení a následování partnera je mnohem jednodušší, když každý z partnerů správně drží svůj rám, tedy když jeho paže, ramena a hrudník pracují společně jako celek. Je to mnohem důležitější než tlačení či tahání jednou rukou. V tanci se proto používá hlavně vedení celým tělem, které je důležité pro non-verbální komunikaci s partnerem (Wright, 2013) 38

40 Obr. 26 Rám těla (Wright, 2013) Ve standartních tancích je uzavřené držení, kde partneři stojí těsně vedle sebe. Partnerka je mírně předsazena vpravo. Partneři se dotýkají pravou částí těla toho druhého a to ve spodní části hrudníku, břicha a kyčlí. Partner drží dlaní pravé ruky partnerku v oblasti levé lopatky, partnerčina levá ruka volně leží na partnerově pravé paži a prsty objímá deltový sval jeho ruky. Partnerova levá ruka drží partnerčinu pravou zhruba ve výši očí partnerky; lokty jsou ohnuté v úhlu cca šedesáti stupňů. Tvar držení, především spojených rukou, je však u každého páru trochu jiný; závisí především na vzájemné výšce partnerů (obr. 27). U vyspělých párů můžeme u partnerek sledovat tzv. hrudní odklon. Ten se provádí tak, že partnerka odkloní svoji levou stranovou linii horní části od partnera. Dochází k hrudnímu a bedernímu prohnutí a vytažení za levou stranou těla. Partnerka musí mít po celou dobu tance zpevněné svaly břicha, zad a pánve (Moore, 2002). 39

41 Obr. 27 Uzavřené držení ve SST (vlastní foto) V latinskoamerických tancích je základní postoj definován jako pozice, z níž se vychází do pohybu, a ve kterých pohyb končí. Na rozdíl od standardních tanců, kde je základní postoj chápán jako neměnný tvar, ve kterém pár po určitou dobu tančí. Je známo 23 základních pozic. V práci popíši dvě, které se dále budou vyskytovat v základních krocích tanců (Landsfel a Plamínek, 2008 & Odstrčil, 2004) Při uzavřeném držení v Cha-che, Sambě a Rumbě je dáma vzhledem k pánovi posunutá mírně vpravo k pánově straně. Váha je na jednom chodidle. Dáma je vždy v zrcadlovém postavení k pánovi. Pán drží dámu pravou dlaní na zádech na nižší části levé lopatky. Dlaň je ve tvaru šálku. Pánova levá ruka je upažena mírně pokrčmo s loktem ve výši hrudi. Předloktí je vztyčeno a levá ruka je s napřímeným zápěstím umístěna v úrovni partnerova nosu. Levá paže dámy je zlehka položená na vrchu pánova pravého ramene. Dáma se drží pravou rukou levé ruky pána. Paže je držena lehce a mírně od pána. Pravá ruka dámy a levá ruka pána se má nacházet na linii, která prochází středem prostoru mezi jejich těly. V paso doble je těsné držení, při němž se těla tanečníků dotýkají od stehen po hruď. Při jivu se paže drží o něco níže a postavení je uzavřenější (Moore, 2002). 40

42 Obr. 28 Uzavřené držení v LAT (vlastní foto) Při otevřeném postavení jsou páry od sebe vzdáleny asi na délku paže a váha je na jednom chodidle. Používá se více způsobů držení, podle předváděné variace. Paže, za které se pár drží, je předpažena, mírně stažena a pod úrovní prsou. Druhá ruka je v upažení a mírně stažena (obr. 28). 5.4 Chůze Jedním ze základních prvků společenského tance je chůze (obr. 29). Z něj se nadále vyvíjejí různé druhy poskoků, předkopávání, zakopávání a podobně. Rozdíl mezi chůzí a tancem je ten, že se v tanci využívá větší rozsah všech částí nohou. Pro tanec je příznačné rolování chodidel, díky kterému můžeme využívat nohu od okamžiku, kdy se dotkne země, až po okamžik odpoutání špičky chodidla od země. Při tanci se používá i chůze vzad, na které tělo není zvyklé. Je potřeba se naučit techniku obrácených nášlapů zároveň s fází švihového pohybu. U chůze vpřed vycházíme vždy ze špičky a dopadáme na patu či špičku chodila, u chůze vzad vycházíme z paty a dopadnout je možné jen na špičku nohy. Dále musíme počítat s tím, že koleno se může ohnout pouze vpřed. Řešení můžeme najít v pozdržení váhy těla na opěrné noze (Odstrčil, 2004). 41