gender rovné příležitosti výzkum

Transkript

1 gender rovné příležitosti výzkum ročník 13, číslo 2/2012 hraniční práce ve feministických studiích

2 Gender, rovné příležitosti, výzkum Vydává Sociologický ústav Akademie věd ČR, v. v. i. Published by the Institute of Sociology, Academy of Sciences of the Czech Republic redakční rada časopisu Gender, rovné příležitosti, výzkum Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. (šéfredaktorka, SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) PhDr. Hana Maříková, Ph.D. (zástupkyně šéfredaktorky, SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) PhDr. Marie Čermáková (SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) Mgr. Radka Dudová, Ph.D. (SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) prof. Małgorzata Fuszara (University of Warszawa) PhDr. Petra Guasti, Ph.D. (Johannes Gutenberg-Universität Mainz) doc. Haldis Haukanes, Ph.D. (University of Bergen) PhDr. Hana Hašková, Ph.D. (SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) PhDr. Marek Hrubec, Ph.D. (FLÚ AV ČR, v. v. i., Praha) PhDr. Marta Kolářová, Ph.D. (SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) PhDr. Alena Křížková, Ph.D. (SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) Mgr. Marcela Linková (SOÚ AV ČR, v. v. i., Praha) doc. Aleksandra Kanjuo Mrčela, Ph.D. (University of Ljubljana) Dr. habil. Beáta Nagy (Corvinus University of Budapest) PhDr. Magdalena Piscová, CSc. (Sociologický ústav SAV, Bratislava) prof. Anna Pollert, Ph.D. (Bristol Business School, Bristol) Mgr. Michaela Potančoková, Ph.D. (Vienna Institute of Demography Wittgenstein Centre for Demography and Global Human Capital, Vídeň) prof. Steven Saxonberg, Ph.D. (FSS MU, Brno) Věra Sokolová, Ph.D. (FHS UK, Praha) PhDr. Iva Šmídová, Ph.D. (FSS MU, Brno) PhDr. Jana Valdrová, Ph.D. (PF JU, České Budějovice) doc. Elaine Weiner, Ph.D. (McGill University, Montreal) Asistentka redakce: Eva Nechvátalová Časopis vychází dvakrát ročně. Druhé číslo 13. ročníku vychází v prosinci Číslo bylo vydáno ve spolupráci s Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Časopis je veden v databázi European Reference Index for the Humanities (ERIH), Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v České republice a v dalších databázích. Internetová stránka: Objednávky předplatného pro ČR zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., Ve Žlíbku 1800/77, hala A3, Praha 9, tel.: +420/ , send@send.cz, předplatitelský účet je možné založit na internetové stránce: send.cz/casopis/732/. Roční předplatné na rok 2013 v ČR činí 160 Kč. Objednávky předplatného pro Slovensko zajišťuje Magnet press Slovakia, s. r. o., P.O. Box 169, Bratislava, tel.: +421/2/ , predplatne@press.sk, předplatitelský účet je možné založit na internetové stránce: gender-rovne-prilezitosti-vyzkum/. Roční předplatné na rok 2013 v SR činí 8,20. Cena roč. 13, č. 2/2012 je 70 Kč vč. DPH. Grafická úprava, obálka a sazba: studio Lacerta ( Vytištěno na recyklovaném papíře CyclusOffset. Titulní fotografie: cc BY-NC Alice Anna Červinková, 2012 Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 ISSN

3 Obsah Téma: Hraniční práce ve feministických studiích Editorky: Marcela Linková, Iva Šmídová Stati Kampichler, Martina: Za hranice feministických diskusí mezi Východem a Západem /4 Kobová, Ľubica: Politická diferencia a feministická teória /18 Sokolová, Věra: Skládání duhové mozaiky: Česká sexuologie a gay a lesbická orální historie v komunistickém Československu /28 Lišková, Kateřina: Perverzní sex a normální gender. Normalizační sexuologie promlouvá o sexu a genderu /40 Jiroutová Kynčlová, Tereza: Teorie (mexicko americké) hranice: Mestické vědomí Glorie Anzaldúy /50 Knotková Čapková, Blanka: Překračování hranic ve filmové trilogii Deepy Mehty /59 Klusáková, Veronika: Mezi dětstvím a dospělostí, identitou a performancí: K možnostem konceptualizace fenoménu tomboye /70 Kalivodová, Eva: Genderová slepota, citlivost, nebo provokace? Polohy a možnosti překladu /77 Rozhovor Gender je kategorií, která slouží výhradně k legitimizaci nerovného rozdělování. Rozhovor Marcely Linkové s Gerlindou Šmausovou /86 Plavat proti proudu a radikálně měnit sociální svět? Feminismus! Rozhovor Kateřiny Liškové s Ann Snitow /91 Recenze Šmídová, Iva: Nepřerušený zápas o ženská těla (Dudová, R. Interrupce v České republice: Zápas o ženská těla) /96 Kalnická, Zdeňka: Nový krok v genderovém výzkumu na Slovensku (Dudeková, G. a kol. Na ceste k modernej žene) /99 Kobová, Ľubica: Nová výskumná agenda (Nedbálková, K. Matky kuráže) /103 Uhde, Zuzana: Sociální konflikty a kritická teorie sociálního uznání (Hrubec, M. a kol. Etika sociálních konfliktů. Axel Honneth a kritická teorie uznání) /106 Cidlinská, Kateřina: Jak úspěšně proplout začátky akademické dráhy (McAlpine, L., Åkerlind, G. (eds.). Becoming an Academic: International Perspective) /109 Zprávy a komentáře Linková, Marcela: 7. evropská konference o genderové rovnosti ve vysokém školství /96 Vidovićová, Lucie, Galčanová, Lucie, Šmídová, Iva: The Second ISA Forum of Sociology Social justice and democratization: Zpráva z konference /105 Možíšová, Alžběta, Porkertová, Hana: Zpráva z jarní školy o lidské sexualitě /112 Uhde, Zuzana: Současné tendence ve výzkumu péče: Zpráva z mezinárodní konference Critical Care /113

4 editorial téma Hraniční práce ve feministických studiích editorky: Marcela Linková, Iva Šmídová Vážené čtenářky, vážení čtenáři, ustavování hranic distinkcí a demarkací je politikum, toto tvrzení je v oblasti genderových a feministických studií truismem. Rozleptávání zdánlivě stabilních diskriminačních znaků bylo ostatně jednou z klíčových feministických snah a je dodnes předmětem mnoha diskursivně materiálních bojů. Jestliže se feministky na počátku soustřeďovaly zejména na pohlaví a gender, postupně se přidávaly hranice další, založené na sexuální orientaci, konstrukci rasových a etnických hranic, socioekonomickém statusu, geografické lokaci a další. Jednou z nejúčinnějších diskriminačních linií, které si západní společnosti vytvářejí, je hranice mezi vědeckou znalostí a jinou znalostí, mezi vědou a ne vědou, mezi tím, co má nárok na objektivní a univerzální platnost, a tím, co tento nárok nemá. Od 80. let, kdy vyšel zásadní článek Thomase F. Gieryna, ve kterém definoval pojem hraniční práce (boundary work), je ustavování hranic předmětem výzkumného úsilí nejen ve feministických vědních studiích. Gieryn definoval hraniční práci jako rétorický styl společný veřejné vědě, kterým vědci popisují vědu veřejnosti, a jejím politickým autoritám, někdy s vidinou rozšíření materiálních a symbolických zdrojů vědců a ochrany autonomie vědy. 1 Feministické filosofky vědy v bezpočtu studií ukazují, jak je tento rétorický styl genderovaný a často misogynní, homofobní a rasistický. Hranice, které vytváříme, zejména hranice mezi tím, co je a co není relevantní vědění, co je a co není vědecká znalost, ale nejsou pouze otázkou rétoriky. Jsou relevantní proto, že nám říkají, kdo má právo pronášet vědecká tvrzení a komu přisuzujeme epistemickou autoritu. Jak argumentuje Jasanoff, rozdílná vysvětlení správného vztahu mezi vědou a demokracií reflektují historicky a kulturně situované koncepce toho, jak se má věda spravovat tyto teorie v sobě nesou radikálně různé konstrukce lidského subjektu jako politického aktéra a aktéra demokracie. 2 Hraniční práce, hranice, prostor za nimi i mimo ně, byla hlavním tématem loňské 2. konference česko slovenských feministických studií, která nesla název Feministická studia na hranici. 3 Veřejné a soukromé, Východ a Západ, Sever a Jih, aktérky a struktury, aktivismus a věda, každodenní a expertní vědění, objektivní a poziční poznání to byly jen některé z demarkací, kterým se konference věnovala. Předkládané tematické číslo časopisu Gender, rovné příležitosti, výzkum přináší osm statí, rozpracovaných příspěvků, které byly na konferenci prezentovány. Martina Kampichler ve své stati Za hranice feministických diskusí mezi Východem a Západem analyzuje, jak se ve feministických a genderových odborných statích ustavovaly v 90. letech hranice mezi Východem a Západem, a vykresluje mocenské aspekty, které tyto diskuse nesly. Ukazuje dále, v čem je kritická reflexe diskursu šikmá plocha Východ Západ důležitá pro analýzu globálních mocenských nerovností. Ľubica Kobová ve stati Politická diferencia a feministická teória zkoumá užitečnost rozdílu mezi konvenční politikou a politickým (v teoretizaci Mouffe a Rancièra) a to, zda hranice mezi touto politickou diferenciací, politizací a depolitizací mohou přispět k objasnění politického projektu současného feminismu. Věra Sokolová se v článku Skládání duhové mozaiky: Česká sexuologie a gay a lesbická orální historie v komunistickém Československu zaměřuje na analýzu toho, jak česká sexuologická komunita vytvářela hranice mezi homosexualitou a heterosexualitou a jak byly tyto hranice genderově podmíněné. To kontrastuje s tím, jak svoji sexuální orientaci zažívali lesby a gayové v době komunismu, a poukazuje na vysokou míru autonomie a aktivního jednání neheterosexuálních lidí. Sexualitě se věnuje i článek Kateřiny Liškové Perverzní sex a normální gender. Normalizační sexuologie promlouvá o sexu a genderu. V něm se zaměřuje na zkoumání toho, jak československá sexuologie rozlišovala mezi normálností a nenormálností a jakou roli v těchto disciplinačních praktikách hrál gender. Argumentuje, že pro účely diagnostiky byly deviace sexuální často nahrazovány deviacemi genderovými. Velice fyzickou hranici, hranici mezi USA a Mexikem, tento neuralgický bod chicanské identity zkoumá Tereza Jiroutová Kynčlová ve stati Teorie (mexicko-americké) hranice: Mestické vědomí Glorie Anzal dúy a argumentuje, že mestické vědomí je možné chápat jako radikální dekonstrukci hranice. Blanka Knotková Čapková orientuje svou analýzu na reprezentace genderu ve filmové trilogii z (post)koloniálního prostředí Voda, Země, Oheň režisérky indického původu Deepy Mehty. Ve svém článku Překračování hranic ve filmové trilogii Deepy Mehty poukazuje na limity užívaných mainstreamových výkladových rámců a diskursů, jimiž jsou tematicky postkoloniální díla doposud běžně chápána. Hraniční práce se v textu Knotkové Čapkové objevuje jak ve feministické metodě analýzy, jež se neomezuje na dílo, ale zasazuje je do konkrétních životních situací, mezní je i přijetí a kritika publikem v historicky a kulturně rámovaném Severu a Jihu či modernitě a tradici. V článku Mezi dětstvím a dospělostí, identitou a performancí: K možnostem konceptualizace fenoménu tomboye představuje Veronika Klusáková intersekcionální pohled na tomboyismus. Vedle hranic analytických kategorií užitých k analýze překračuje autorka zejména duální vymezení genderu jako ženského nebo mužského, a to kritickou reinterpretací narativů o tomboyích s poukazem na jistou tekutost lidské identity. Text Evy Kalivodové pak tematizuje hranice překladu, a sice gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 2

5 Editorial zejména významové posuny v překladech původně feministicky či genderově citlivě psaných textů, kterých se ujmou překladatelky a překladatelé bez kritické reflexe. Autorka pak v článku Genderová slepota, citlivost, nebo provokace? Polohy a možnosti překladu otevírá základní teze feministického překladu, jak byl v zahraničí před několika desítkami let zaveden. Česká translatologie má podle ní nejvyšší čas (až na čestné výjimky prozřelých) svou genderovou slepotu konečně překonat. Publikované články tvoří jistý výsek témat a analýz, které zazněly na konferenci, jíž editorky a redakce číslo dedikuje. Výběr byl dán jednak tematickou profilací čísla, jednak paralelní prací jiného editorského týmu na druhé z časopiseckých publikací vycházející ze stejné konference, na brněnských Sociálních studiích. Z 1. konference českých a slovenských feministických studií (v Praze 2005) vznikla samostatná monografie. Je příznačné, že se na publikačních strategiích vědců a vědkyň i na poli genderových a feministických studií částečně odráží současné nastavení hodnocení české vědy. Za preferované publikační výstupy byly jednoznačně označeny stati v odborných časopisech, soubornou knihu tak z této mimořádné události neuvidíme. Na druhou stranu míří řada tehdejších konferenčních příspěvků do samostatných publikací, ať už jako výsledky větších týmových projektů nebo ambice zdolávat hraniční práci také v mezinárodním kontextu (v angličtině). Jako editorky a redakce jsme rády, že můžeme české odborné čtenářské obci nabídnout tematické číslo, od nějž si slibujeme dvě věci. Jednak jde o (dílčí) archiv stavu feministického bádání jako inspirace pro 3. společnou konferenci, jednak řada publikovaných statí obsahuje konceptuální výzvy, které se nabízejí jako inspirace v hraniční práci. Ta je naším každodenním chlebem. Předkládané tematické číslo inspirované 2. konferencí českých a slovenských feministických studií uvozují dva rozhovory se zvanými přednášejícími konference, profesorkami Gerlindou Šmausovou a Ann Snitow. Obě mluvčí se zásadním způsobem zasadily o rozvoj akademických genderových studií v České republice a jejich pole zájmu i aktivit přesahuje hranice geografické, disciplinární i akademicko politické. V každém z případů dokládají, jak tvůrčí je práce na překračování ustavených hranic znalostí a vědy. Marcela Linková, Iva Šmídová hostující editorky Poznámky 1 Gieryn, T. F Boundary work and the demarcation of science from non science: strains and interests in professional ideologies of scientists. American Sociological Review, Vol. 48, No. 6: , s Jasanoff, S The politics of public reason. Pp in Patrick Baert, Fernando Domínguez Rubio (eds.). The Politics of Knowledge. New York & London: Routledge, s Konferenci zorganizovaly obor genderových studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, katedra genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Centrum rodových štúdií Filozofické fakulty Univerzity Komenského, oddělení Gender & sociologie a Národní kontaktní centrum ženy a věda Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, v. v. i. Konference se konala ve dnech 3. a 4. listopadu v Brně na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 3

6 Za hranice feministických diskusí mezi Východem a Západem 1 / Martina Kampichler Beyond feminist East/West debates Abstract: The paper aims to critically analyze the construction of feminist East/West debates in the context of the anthology Gender Politics and Post Communism (Funk, Mueller 1993). It does so from the perspective of other critical feminist voices as well as global power relations, taking effect in the international feminist academic community. Its starting point are discussions related to differences among women in feminist theories, which started in the 1980s and, in relation to them, the concept of discursive colonization (Chandra Talpade Mohanty), which underscores the effects of power/knowledge (Foucault) in international feminist research related to women in Third World contexts. The analysis in the second part of the paper focuses on the contributions by Nanette Funk, Hana Havelková and Jiřina Šiklová, which have been, in the literature, repeatedly related to the feminist East/West debates. Based on this analysis I argue that the central focus on differences along the East / West dividing line is the cornerstone of these debates, but, at the same time, it masks the power relations which co create them. The point is an interaction of the East/West hierarchy with an essentialist and theoretically limited notion of Western feminism. Departing from that, I track how this interaction has shaped further developments of the debates, and explore how a non essentialist understanding of Western feminism and, in relation to that, a turn toward examining the reproduction of global power relations through mainstream feminist analytical approaches, makes it possible to go beyond the identified limits of feminist East/West debates. Keywords: differences in feminism, feminist East/West debates, post socialist feminism, Western feminism V průběhu 90. let 20. století se některé z předních českých feministek ve svých mezinárodních i domácích článcích opakovaně vymezovaly vůči západnímu 2 feminismu. Feminismu, který byl podle jejich názoru propagován příliš nadšenými západními feministkami, přestože měl jak argumentovaly v českém polistopadovém kontextu jen omezený přínos pro zdejší ženy, 3 které měly ve srovnání se ženami ze Západu zcela odlišné zkušenosti. 4 O tomto odmítnutí západního feminismu ze strany českých, ale i jiných žen z postsocialistických kontextů se v této době také začalo psát v mezinárodních (anglicko jazyčných) feministických publikacích. 5 Tematicky se tyto příspěvky zabývaly např. absencí feministického a/nebo ženského aktivismu, genderových studií a genderových a feministických teorií v postsocialistických kontextech, 6 (ne)relevancí konceptů západního feminismu a genderových studií pro tyto kontexty, lokálními zvláštnostmi a odlišnostmi východních žen především na základě zkušeností ze socialistických režimů 7 a v této souvislosti také nedorozuměním, problémy v komunikaci 8 a mocenskou hierarchií mezi Východem a Západem. 9 Některé z příspěvků se však tematicky zaměřily také na reflexi těchto debat samotných a hledaly důvody a vysvětlení, proč vznikly. Nacházely je především v celé řadě rozdílů mezi Východem a Západem 10 a v tomto duchu se tyto debaty v literatuře často shrnují pomocí kategorií Východ a Západ: Nanette Funk (2007) je např. pojmenovala East West Women s Dialogue, Allaine Cerwonka (2008) zavedla pojem East West divide discourse a Mihaela Frunză a Theodora Eliza Văcărescu (2004) používaly (post) East / West divide. Pojem East West feminist debate se zase nachází v pracích Mariny Blagojević (2004) a Laury Busheikin (1997). Abych tyto debaty shrnula a zároveň odkazovala na specifický způsob jejich pojmenovávání, který se v literatuře objevil, používám ve své práci pojem feministické diskuse mezi Východem a Západem. Časem se v souvislosti s těmito debatami také objevily některé kritické hlasy, které zpochybnily především užitečnost kategorií Východ a Západ v nich. Veronika Wöhrer (2004, 2006), která svou analýzu soustředí na reflexi spolupráce mezi genderovými výzkumnicemi ze Spojených států amerických, Rakouska, České republiky a Slovenska v první polovině 90. let 20. století, poukazuje na to, že se debaty točí především okolo diferencí a že kategorie Východ a Západ hrají klíčovou roli pro situování aktérek zapojených do kooperací a zobecňování pozorovaných rozdílů. V této souvislosti však upozorňuje také na absenci jasného vymezování kategorií a na celou škálu nereflektovaných významů, kterých tyto pojmy v rozhovorech a zkoumaných pracích nabývají. Mezi ně patří i mocenská hierarchie mezi vyspělou Západní Evropou a zaostalým Východem a Wöhrer kvůli tomu vyzývá k opatrnému využívání těchto pojmů, ne li vyhýbání se jim. Allaine Cerwonka (2008) jde pak ještě o krok dále, když nejen že zpochybňuje užitečnost kategorií Východ a Západ pro znázornění diference, ale zároveň i důraz na tuto diferenci a její uznání, který podle ní v rámci East West divide discourse hraje klíčovou roli. Argumentuje, že právě uznání diference, které se podle ní v rámci feministických diskusí mezi Východem a Západem prezentuje jako důležité východisko, potenciálně reprodukuje mocenskou hierarchii, která je mimo jiné v diskusích tematizována. Přestože tyto práce zásadním způsobem přispívají ke kritickému uchopení feministických diskusí mezi Vý gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 4

7 chodem a Západem a působení mocenských vztahů v jejich rámci, ponechávají otevřenou otázku, do jaké míry už samotný vznik těchto debat ve své specifické podobě jakožto debat zaměřených na diference podél linie Východ / Západ byl výsledkem působení jistých mocenských vztahů. V této souvislosti představuje Tereza Kodičková (2002) se svým článkem Co je nám do třetího světa aneb zpráva o analýze českých akademických genderových textů další zajímavý pohled, kritický především vůči českým příspěvkům do těchto diskusí. V Česku zároveň představuje jedinou další reflexi těchto diskusí, které zde byly záležitostí 90. let, zatímco v mezinárodních publikacích se nacházejí ještě také v průběhu prvního desítiletí 21. století. 11 Kodičková poukazuje na to, že se české autorky ve svých pracích soustředí na poměrně úzký výsek feministických teorií, který identifikuje jako [ ] ideje ve stylu liberálního feminismu 70. a počátku 80. let, formulovaného bílými ženami středních tříd ve Spojených státech (Kodičková 2002: 72). Tento specifický druh feminismu přinesly podle Kodičkové západní autorky do postsocialistických kontextů. Přestože Kodičková se ve své stati nezabývá přímo feministickými diskusemi mezi Východem a Západem a specificky tematické zaměření českých autorek nezkoumá dále v souvislosti se zaměřením západních autorek (vysvětluje ho na obou stranách spíš v osobní rovině), toto zjištění otevírá zásadní otázku: Na co vlastně odkazoval často citovaný, ale nikdy neupřesněný západní feminismus, který postsocialistické ženy v rámci feministických diskusí mezi Východem a Západem odmítaly? Vycházím li z těchto kritik v rámci tohoto článku, vrátím se ke klíčovému momentu konstrukce těchto debat, abych zkoumala, jakým způsobem je vznik feministických diskusí mezi Východem a Západem ve své specifické formě propojen s mocenskými vztahy, které působí mezi Východem a Západem a jakou roli při tom hraje západní feminismus a feministické přístupy, se kterými se spojuje. Při určování klíčového momentu konstrukce feministických diskusí mezi Východem a Západem jsem se nechala vést odkazy na literaturu především ve výše uvedených pracích, které tyto diskuse reflektují a shrnují. 12 Z těchto odkazů sice nelze odvodit jednotný celek prací, které by vytvořily feministické diskuse mezi Východem a Západem, nicméně, právě v určení výchozího bodu těchto diskusí se do velké míry shodují: klíčovou roli hrál podle nich sborník Gender Politics and Post Communism (Funk, Mueller 1993), na který odkazují všechny autorky. Nanette Funk v rámci svého příspěvku do tohoto sborníku Feminism East and West také jako jedna z prvních interpretovala debatu o výše uvedených tématech jako feministickou záležitost mezi bývalými bloky z doby studené války mezi Východem a Západem. Opakovaně se také odkazuje na autorky Slavenku Drakulić, Hanu Havelkovou a Jiřinu Šiklovou, které zároveň přispívaly do tohoto sborníku. Svou analýzu konstrukce feministických diskusí mezi Východem a Západem tedy soustředím na sborník Gender Politics and Post Communism a přistoupím k ní z hlediska jiných kritických feministických hlasů 13 a působení mocenských vztahů v rámci vývoje mezinárodní feministické akademické komunity. Tento přístup umožňuje nejen kriticky analyzovat působení mocenských vztahů v rámci jednotlivých textů, ale zároveň dovoluje výsledky této analýzy propojit se širšími trendy v rámci feministických teorií. Vycházím z diskusí, které od 80. let 20. století řeší odlišnosti mezi ženami v rámci feministických teorií a v souvislosti s nimi představím koncept diskursivní kolonizace (discursive colonization) Chandry Talpade Mohanty (2003: kapitola 1), který poukazuje na působení moci/vědění (Foucault) v rámci mezinárodních feministických výzkumů zabývajících se ženami z třetího světa. V souvislosti s tím pak pojednám také o pozici těchto kritik v rámci hlavního proudu feministických teorií. 14 Ve druhé části článku tyto úvahy poslouží jako základ kritické analýzy konstrukce feministických diskusí mezi Východem a Západem v rámci sborníku Gender Politics and Post Communism (Funk, Mueller 1993), kde se pak soustředím na příspěvky autorek Nanette Funk, Hany Havelkové a Jiřiny Šiklové, které se v literatuře opakovaně spojují s feministickými diskusemi mezi Východem a Západem. Na základě této analýzy budu argumentovat, že důraz na diference podél linie Východ / Západ a jejich uznání je základním kamenem diskusí, který však v sobě zároveň skrývá mocenské vztahy, které tyto debaty spoluvytvářejí. Přitom jde především o spolupůsobení hierarchie Východ/Západ s esencialistickým uchopením obsahově specificky omezeného, západního feminismu. Budu také sledovat, jak toto propojení dále ovlivnilo průběh debat, a v této souvislosti poukážu na de esencializaci západního feminismu jako na zásadní krok k překonání hranice feministických diskusí mezi Východem a Západem, které jsem ve své analýze identifikovala. Vývoj feministických diskusí o odlišnostech mezi ženami v kontextu feministických teorií Východisko diskusí o odlišnosti mezi ženami tvoří feministické hlasy identifikující zkušenosti žen, se kterými feministické teorie v 60. a 70. letech 20. století implicitně pracovaly, jako partikulární a privilegované zkušenosti heterosexuálních, bílých, Západních/amerických středostavovských žen. Jak tyto kritické hlasy argumentovaly, feministické teorie univerzalizovaly zkušenosti malé skupiny privilegovaných žen, které většina sociálně znevýhodněných žen nebyla s to sdílet (de Lauretis 1988). Proto teorie, které vycházely z těchto zkušeností, byly vnímány jako ignorující ženy s odlišnými zkušenostmi a přehlížející zvláštnosti jejich situace. Takové kritické hlasy existovaly v podstatě už od začátku tzv. hnutí za osvobození žen (women s liberation movement), které vzniklo ke konci 60. let minulého století ve Spojených státech amerických a také v nesocialistických kontextech v Evropě. Jak ve své knize Seperate roads to feminism upozorňuje Roth Benita (2004), feministické orga gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 5

8 nizace chicana a afroamerických žen vznikly v kontextu Spojených států amerických současně s organizacemi bílých žen. Nicméně podle Teresy de Lauretis (1987: 10) teprve dva sborníky, které vyšly o více než deset let později, zpřístupňovaly tyto kritiky širšímu publiku v rámci feministických teorií: sborník This Bridge Called My Back, který vydaly Cherríe Moraga a Gloria Anzaldúa v roce 1981 a v následujícím roce, All the Women Are White, All the Blacks are Men, but Some of Us Are Brave, který editovaly Gloria Hull, Patricia Bell Scott a Barbara Smith (1982). De Lauretis argumentuje, že tyto dva sborníky vedly k jistému obratu ve vývoji feministických teorií směrem k problematizaci mocenských vztahů a odlišností mezi ženami. Dřívější (především radikální) feministické úvahy zdůrazňovaly zkušenosti, které spojovaly ženy v protikladu k mužům, a stavěly feministický projekt na jednotném a stálém subjektu žen, který byl zakotven ve společném utlačování na základě genderu (ve smyslu pohlavní diference žen, srov. např. Redstockings [1969]). Výše připomenuté sborníky naproti tomu představily druh feministického uvažování, jehož cílem bylo zkoumat zkušenosti podél linií etnicity, rasy, třídy, sexuality, globálních mocenských vztahů atd., které potenciálně rozdělují a zpochybňují tento jednotný a stálý subjekt žen. Zároveň se však tyto kritické hlasy také snažily najít cesty k rozšíření pojmů feminismus a ženy jako jeho subjektu. Hledaly způsoby, které by byly s to reprezentovat jejich odlišnosti, ale zároveň vytvářet prostor pro společenský feministický projekt, který by byl méně zkreslený mocenskými vztahy mezi ženami. Stať Očima Západu ( Under Western Eyes ) od Chandry Talpade Mohanty (2003: kapitola 1, Mohanty 2007 výtah publikován v češtině), která poprvé vyšla v roce 1986, lze zařadit do první skupiny těchto kritik. Soustředí se na analýzu, jak se v mezinárodních feministických výzkumech, které se zabývají ženami v kontextech třetího světa, reprodukují globální mocenské vztahy mezi ženami podél linie první svět/globální Sever třetí svět/globální Jih. Ve středu pozornosti její analýzy stojí procesy diskursivní kolonizace. Podle Mohanty (2003: kapitola 1) v těchto procesech hraje zásadní roli využití analytické kategorie žen. Texty, které Mohanty ve své práci kriticky hodnotí, se vyznačují mimo jiné tím, že používají pojem ženy jako analytickou kategorii, která je už před analýzou jasně daná a známá. Vyplývá z předpokladu útlaku, který sdílejí všechny ženy. Proto místo toho, aby se zkoumaly (místní) mechanismy, které vedou k tomu, že konkrétní skupiny žen v konkrétních kontextech jsou znevýhodňované, je přístup, který Mohanty kritizuje, omezen na to, že v různých kontextech sbírá důkazy o tom, že ženy (na celém světě) jsou bez moci a utlačované patriarchátem. To znamená: otázka, jestli útlak na základě genderu ve specifickém kontextu vůbec hraje roli, není součástí analýzy. Předpoklad této jednotné relevance genderu nasměruje analytickou pozornost na status žen jako objektu v jistém (patriarchálním) kontextu jsou např. vystavené jistým náboženstvím, rodinným nebo zákonným strukturám nebo politickým změnám atd. který pak slouží jako důkaz pro univerzální patriarchální útlak působící na všechny ženy. Tento analytický přístup podle Mohanty (2003) maskuje možnosti k sebe určenému jednání ( agency ) konkrétních skupin žen ve specifických historicko geografických kontextech a redukuje gender na pohlavní diferenci, která tkví především v útlaku žen (jako skupiny). Pohlavní diference se tak stává prvořadou ve znázornění moci a konstruuje jednoduché binární rozdělení role pro ženy jako utlačované a muže jako utlačovatele. Pro komplexnější pochopení situace konkrétních skupin žen nezůstává prostor. Hlavním prvkem procesů diskursivní kolonizace pak je propojení tohoto zjednodušeného genderového útlaku s odlišnostmi žen třetího světa. Tyto odlišnosti podle Mohanty vyplývají z eurocentrického vnímání třetího světa jako rozvojového, respektive zaostalého, které nejen že v sobě skrývá mocenské vztahy mezi prvním světem/globálním Severem a třetím světem/globálním Jihem, ale zároveň vytváří specifickou reprezentaci žen z třetího světa ve smyslu homogenní skupiny, která je bez moci, bez možnosti sebe určeného jednání, vykořisťovaná a sexuálně zneužívaná. Tato reprezentace žen z třetího světa v sobě zároveň skrývá specifickou sebe reprezentaci západních feministek jako vyspělých, osvobozených a aktivně určujících svůj život. Podle Mohanty (2003: kapitola 1) tyto způsoby diskursivní sebe reprezentace zásadním způsobem přispívají k diskursivní kolonizaci, protože udržují ženy z třetího světa v pozici pasivního objektu. Mohanty tudíž dvojím způsobem konfrontuje západní feministické výzkumy s Foucaultovou koncepcí moci (srov. např. Foucault 1990: ; Mohanty 2003: 38 40): soustředí se na jedné straně na reprodukci mocenských vztahů prostřednictvím produkce vědění (feministické vědění o ženách z třetího světa) a na druhé straně poukazuje na statické a jednodimenzionální pojetí moci v těchto výzkumech, když přináší argumenty proti chápání genderu jako pohlavní diference, které vytváří pevně dané binární pozice pro muže a ženy. Jako alternativu ke kritizovanému přístupu vidí Mohanty analytický rámec, který propojuje lokálně zakotvenou a specifikovanou analýzu (nejen ve smyslu genderového útlaku) s kritickou reflexí globálních ekonomických a politických procesů (Mohanty 2003: kapitola 1; ). K úplnému pochopení kritik od Mohanty je ještě důležité dodat, že autorka chápe i pojmy Západ a třetí svět v duchu foucaultovského propojení moci/vědění. Upozorňuje na to, že tyto kategorie nevnímá jako esencialisticky spojené s konkrétními osobami, geografickými místy nebo regiony. Spíše se vztahují k politickým a analytickým dějištím a k používání jistých metodologií např. ve smyslu prezentovaného působení genderu ve smyslu pohlavní diference. V tomto smyslu může feminist(k)a z Evropy použít feministickou analytickou perspektivu třetího světa (jako třeba já v rámci tohoto článku), stejně tak jako feminist(k)a ze třetího světa může ve svém výzkumu používat západní orientaci (Mohanty 2003: 270, poznámka 5). Z toho vyplý gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 6

9 vá, že kolonizující efekty textů, které Mohanty analyzovala, nejsou esencialisticky propojené s osobami západních nebo bílých amerických středostavovských žen/feministek nebo s konkrétními geografickými místy. Jsou spíše výsledkem specifických metodologických a teoretických přístupů a globálních mocenských vztahů, které působí skrze ně. Práce Mohanty a další kritiky znázorňující mocenské vztahy i odlišnosti mezi ženami a jejich zkušenostmi se staly v průběhu 80. let 20. století viditelnými (Letherby 2003; Lloyd 2005; Fraser 2007; de Lauretis 1988). Nicméně ani vyjádření těchto témat na základě kritické analýzy jako v případě Mohanty, ani invence a prezentace nových, alternativních přístupů automaticky nemění související nerovnosti. Spíše stejné mocenské vztahy, které v rámci feministických teorií vedly k ignorování subjektivity jiných feministických hlasů, vedou zároveň k marginalizaci (k jinakosti ) těchto hlasů v rámci mainstreamových feministických teorií. Zásadní otázkou je proto přijímání těchto kritik a alternativních konceptů v rámci produkce feministických teorií a míra, do jaké dokážou fakticky měnit hegemonní marginalizující přístupy a koncepty (Mohanty 2003). V této souvislosti Mohanty (1990) upozorňuje, že jde o to, jaká diference se uznává, jestli je diference vnímána ve smyslu pouhé variace zbavena konfliktu, boje, moci, dějin a potenciálu narušení nebo jestli se uznává diference, která je situovaná v hierarchii dominance a odporu, vztahuje se k asymetrickým a možná neslučitelným kulturním sférám, kterým nelze jednoduše vyhovět ve smyslu harmonie v rozmanitosti. Podle Ien Ang (2003) je to spíš první přístup, který dnes v rámci mainstreamového feminismu převládá. Jiné kritické feministické hlasy se sice připojují k existujícím feministickým teoriím, ale aniž by mohly zpochybnit zásadní předpoklady feministických teorií. V této souvislosti identifikuje Ang jistý imperativ k překonání a vyřešení diference prostřednictvím uznání, vzájemného porozumění a dialogu. Podle ní tento přístup sleduje cíl dosáhnout harmonického feministického pluralismu, který však nenabízí prostor k rozboru mocenských vztahů včetně přihlédnutí k (možná nevyřešitelným) rozporům a konfliktům, které zároveň mohou zpochybnit zásadní koncepty feminismu. Místo toho je prostor pro jiné kritické feministické hlasy omezen na artikulaci a řešení vlastní diference, aniž by mohly mít dopad na feministické teorie obecně (Ang 2003). Oproti tomuto spíše pesimistickému vnímání dopadů jiných kritických feministických hlasů na vývoj mainstreamových feministických konceptů pohled na vývoj konceptu genderu naopak ukazuje, že jiné kritické feministické hlasy připravovaly a podporovaly zásadní posun tohoto konceptu. V průběhu 80. let 20. století se tyto kritiky propojily s recepcí poststrukturalistických přístupů (např. Michel Foucault, Jacques Derrida, Jacques Lacan) v mainstreamových feministických teoriích a vedly k zásadní změně v uchopení konceptu genderu. Jako příklady zde mohou sloužit práce Terezy de Lauretis (1987) a Joan W. Scott (1986), které se obě odvracejí od koncepce genderu ve smyslu pohlavní diference a přispívají ke komplexnímu uchopení konceptu genderu jako analytické kategorie. Ve svých pracích odkazují také na jiné kritické feministické hlasy, které jim do jisté míry udávaly směr (srov. také Scott 1993). V tomto duchu např. článek Gender: A Useful Category of Historical Analysis (Scott 1986), který se dodnes hojně cituje, 15 zásadně posunul zaměření genderových výzkumů směrem ke zkoumání procesu mocné (re)produkce pohlavní diference. V pojetí genderu jako analytické kategorie podle Scott už muži a ženy nejsou jednotné a stálé kategorie přímo spojené s nerovným mocenským vztahem ve formě pohlavní diference. Vnímání lidských těl jako diferencovaných na mužská a ženská těla a odlišné významy, které jsou těmto (diferencovaným) tělům připisovány, je spíše výsledkem (lokálních a historicky situovaných) procesů sociální konstrukce, které se odehrávají na více rovinách a v propojení s mocenskými vztahy. Gender jako analytická kategorie podle Scott tudíž prosazuje genderovou analýzu, jak ji vyžaduje např. Mohanty (2003: 31 33) ve své práci Očima Západu, která analyticky ukazuje, jak jsou ženy konstruované jako socioekonomická politická skupina v konkrétních lokálních kontextech. To znamená, že jiné kritické feministické hlasy byly předzvěstmi teoretického vývoje genderu jako analytické kategorie (Mohanty 1990: 181, poznámka 4) inspirované poststrukturalistickými kritikami, které se jistým způsobem kumulovaly v článku od J. W. Scott a šířily se dále do mainstreamu feministických teorií (na důležitost J. W. Scott pro svou práci odkazuje např. Judith Butler ve své knize Gender Trouble (1990); jedno z jejích východisek tvoří problematizace kategorie žen jako jednolitého subjektu feminismu). Teoreticky tudíž celá tato trajektorie jiných kritických feministických hlasů v kontextu vývoje feministických teorií, včetně posunu v uchopení kategorie genderu, byla dostupná už v době, kdy v Evropě padly socialistické režimy a tím se zpřístupnily nové postsocialistické kontexty pro feministické a genderové analýzy. Nicméně pohled na tři feministické sborníky, které vznikly podobně jako Gender Politics and Post Communism v první polovině 90. let Corrin (1992), Rueschmeyer (1994) a Wejnert, Spencer, Drakulić (1996) poukazuje (na základě jejich koncepcí v úvodu) na nereflektované používání kategorií ženy a gender ve smyslu pohlavní diference. Tyto sborníky se soustředí mimo jiné na prezentaci statistických informací o ženách v různých post socialistických kontextech, přitom však spíše zůstávají na deskriptivní rovině a nezabývají se mechanismy, které k popsané situaci žen vedou. Feministické diskuse mezi Východem a Západem ve sborníku Gender Politics and Post Communism z hlediska jiných kritických feministických hlasů V následující části mého článku bude tato trajektorie jiných kritických feministických hlasů v kontextu vývoje feministických teorií sloužit jako základ ke kritické reflexi kon gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 7

10 strukce feministických diskusí mezi Východem a Západem ve sborníku Gender Politics and Post Communism (Funk, Mueller 1993). Budu se věnovat jak úvodu sborníku, ve kterém editorka Nanette Funk představuje a rámuje celý sborník, tak i jejímu vlastnímu příspěvku. Z řady příspěvků se dále soustředím na texty českých autorek Hany Havelkové a Jiřiny Šiklové. Tento omezený výběr textů vychází z propojenosti těchto autorek s feministickými diskusemi mezi Východem a Západem, kterou jsem detailněji nastínila už v úvodu. Analyticky se soustředím především na diskursivní kolonizaci (Mohanty 2003) na základě analýzy používání kategorií ženy a gender a (sebe)reprezentace zkoumaných a zkoumajících žen v analyzovaných textech, stejně jako na tematizaci globálních mocenských vztahů a to jak v propojení s lokální genderovou analýzou, tak v souvislosti s diferencemi mezi ženami v rámci feministických teorií (Mohanty 2003, 1990; Ang 2003). Pojem gender hraje klíčovou roli v titulu sborníku Gender Politics and Post Communism. V úvodu ke sborníku však editorka Nanette Funk (1993: 1 14) neupřesňuje, v čem konkrétně tyto genderové politiky nebo politiky genderu spočívají. Význam tohoto pojmu lze rekonstruovat jen implicitně, z témat, kterým se autorka v úvodu věnuje. V této souvislosti je zásadní, že pojem gender používá jen ve spojení genderové politiky nebo v různých dalších spojeních, když odkazuje na konkrétní příspěvky sborníku (např. gender segregation/identity/hierarchy/inequality atd.). Úvod v podstatě pojednává o situaci žen po pádu socialistických režimů, v kontextu politické a ekonomické transformace, otevírá ale také otázky k situaci žen v době fungování těchto režimů. Genderové politiky se pak jeví jako pojem, který shrnuje všechny negativní dopady politického a ekonomického vývoje na ženy žijící v těchto kontextech před pádem socialistických režimů a po jejich pádu jak to formuluje autorka: Co jsou otázky, problémy a překážky, kterým čelí ženy v postkomunismu? (Funk 1993: 3, překlad M. K. 16 ). Na mechanismy, které produkují tyto dopady, se Funk v této souvislosti neptá. To znamená, podobně jako v textech, které Mohanty ve své práci Očima Západu kriticky hodnotila, pracuje i přístup, jenž Nanette Funk prezentuje v úvodu ke svému sborníku, s předdefinovanou kategorií žen a soustředí se na status žen jako objektu ve vztahu k bývalým režimům a k transformaci. Analýza se nesoustředí na gender jako analytickou kategorii v pojetí Joan W. Scott, ale vychází z předem dané pohlavní diference, která je považována za prvořadnou k pochopení situace žen v postsocialistických kontextech (genderové politiky specificky působící na ženy). V tomto duchu přináší úvod ke sborníku také specifickou reprezentaci postsocialistických žen (bez ohledu na věk, třídu, etnicitu, sexuální orientace atd.), které kromě toho, že jsou spíše pasivními oběťmi genderových politik, mají dále problémy [ ] při vytváření veřejného diskursu o ženách, formovaného samotnými ženami a odhodlaného pomáhat ženám stát se samostatnými subjekty (Funk 1993: 1, překlad M. K. 17 ). Postsocialistické ženy v podání Funk tudíž nejsou samostatné subjekty a potřebují pomoc v procesu osamostatnění neboli emancipace. V této souvislosti pak autorka prezentuje západní feminismus a západní feministky jako zásadní podporu a inspiraci pro postsocialistické ženy k tomu, aby se staly samostatnými subjekty jak autorka argumentuje např. v následující citaci, západní feminismus a kontakt se západními feministkami nabízí základní informace a stimulaci, které pak postsocialistické ženy zpracovávají k vlastním potřebám. [ ] postkomunistické ženy reagují na své vlastní, velmi odlišné podmínky, jak materiální, tak i kulturní. Takovéto podmínky zahrnují skutečnost, že tyto společnosti oslavovaly rovnost žen jako vyřešenou záležitost, která sloužila k legitimizaci socialismu (Petrova [Bulharsko]; Havelková [Československo]). Díla postkomunistických žen a jejich aktivity pak také vznikají v kontextu západního feminismu a v reakci na něj. Jejich díla jsou často stimulována a zakládají se na znalostech západní feministické literatury a na přímém kontaktu se západními feministkami, jejichž zájmy a diskurs si přivlastňují, odmítají nebo mění. (Funk 1993: 2, překlad M. K. 18 ) V této citaci se však nachází nejen jasné rozdělení rolí mezi západními feministkami (jako aktivními a inspirujícími) a postsocialistickými ženami (jako pasivními a přijímajícími). Spolu s první částí citace pomáhá pochopit, jak Funk vnímá specifické zkušenosti lokálních žen: Na základě příspěvků do sborníku uznává, že postsocialistické ženy řeší také svá vlastní témata, která jsou propojena s místními podmínkami a historií. Existencí těchto lokálních specifik se však neomezuje inspirativní moc západního feminismu. Přístup Funk k lokálním odlišnostem postsocialistických žen tady připomíná přístup, který Ien Ang (2003) kritizuje: mohou sice řešit specifika vlastní situace a tomu i případně přizpůsobit západní feminismus, to však nemůže zpochybnit základní relevanci západních feministických konceptů. Tento přístup se dále zrcadlí ve snaze předcházet konfliktům mezi feministkami na Východě a na Západě a navzdory odlišnostem docílit harmonické diverzity. V této souvislosti je dále důležité, že Funk západní feminismus nikdy nedefinuje ani teoreticky nerozvádí. Mlčení autorky v tomto ohledu nechává vzniknout jednolitému, hladkému, obecně uznanému celku bez historického vývoje, vnitřních kritik nebo alternativ jako by vymazala celý vývoj feministických teorií v průběhu 80. let 20. století. V pojetí Funk má tento západní feminismus výrazný pozitivní význam např. v citaci výše jako inspirace a podnět pro postsocialistické ženy. Nebo také v následující citaci, kde Funk identifikuje zásadní roli, a dokonce jistou povinnost ( musí!) západního feminismu angažovat se v postsocialistických kontextech a přispívat k tomu, aby vznikl jak postkomunistický feminismus, tak i nezávislé ženské organizace. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 8

11 Transformace směrem k postkomunismu musí být založena na feministickém závazku k rovné hodnotě a důstojnosti života žen, na Východě a na Západě. Západní feminismus musí silně pozvednout svůj hlas, aby byla jeho přítomnost cítit, musí sdílet své znalosti, pomáhat vývoji postkomunistického feminismu a nezávislých ženských organizací a podněcovat je. (Funk 1993: 14, překlad M. K. 19 ) V tomto pojetí je západní feminismus sice velmi mocným nástrojem (k podpoře postsocialistických žen), není však propojen s globálními nebo jinými mocenskými vztahy. Autorka používá označení Východ / Západ spíše ve smyslu nevinné geografické polohy, která zároveň odkazuje na bývalé bloky studené války. Západní feminismus je v této logice oproti definici Mohanty esencialisticky propojen s konkrétními geografickými místy a regiony (bývalý západní blok), stejně tak jako s feministkami pocházejícími z těchto kontextů. Toto pojetí západního feminismu přitom nereflektuje potenciální propojení jistých analytických přístupů jako např. používané koncepce genderu ve smyslu pohlavní diference s reprodukcí globálních mocenských vztahů (v duchu foucaultovského propojení moci/vědění). Mocenské vztahy jsou naopak spíše vnímány jako něco, co je mimo feministické analýzy, což lze znázornit především na základě příkladů z příspěvku, který sama Funk napsala do svého sborníku Feminism East and West (Funk 1993a). Jak popisuje, přivedla ji k tomu především její interakce s chorvatskou spisovatelkou a feministkou Slavenkou Drakulić. Když ji Funk pozvala, aby přispívala do sborníku, Drakulić reagovala esejem A letter from the United States The Critical Theory Approach (Drakulić 1993), kde ironicky komentuje dopis Nanette Funk a kritizuje její přístup při sestavování sborníku jako typický pro americké muže a ženy z levice. Jim (a tím i Funk) mimo jiné vyčítá, že při svých výzkumech kladou špatné otázky, které nejsou s to uchopit realitu žen žijících v postsocialistických zemích. Funk popisuje svou reakci na tento esej jako ublíženou, pobouřenou a vzteklou, svou interakci s Drakulić však neinterpretuje v rovině osobní odpovědnosti a/nebo nedostatků používaných feministických přístupů, ale vnímá ji v globálním kontextu, jako součást diskusí mezi Východem a Západem (Funk 1993a: 319, překlad M. K.), což podle ní vyžaduje další analýzu. V tomto duchu svou následující úvahu nesoustřeďuje na sebekritickou reflexi svých (feministických analytických) přístupů (reagující na kritiku Drakulić), ale především na [ ] skutečné strukturální mocenské a ekonomické nerovnováhy mezi východními a západními ženami a společnostmi, jejichž jsou součástí (Funk 1993a: 319, překlad M. K. 20 ), a důsledky, které s sebou přinášejí pro interakce mezi západními feministkami a postsocialistickými ženami. V tomto ohledu Funk odkazuje na jasnou mocenskou hierarchii mezi Východem a Západem, která se po pádu socialistických režimů jeví mimo jiné jako začlenění Východu do Západu, což vede k tomu, že se Východ musí nově řídit standardy a hodnotami Západu (srov. Funk 1993a: 319). Tato situace podle Funk vysvětluje také často odmítavý přístup ze strany postsocialistických žen, jak dále rozvádí v následující citaci: V mnoha případech obrana, rozhořčení a odveta jsou reakce postkomunistických žen, které jsou opět omezeny potřebou přizpůsobit se novým hierarchiím, do kterých jsou uvrženy. (Funk 1993a: 320, překlad M. K. 21 ) Z tohoto hlediska napětí v komunikaci mezi západními feministkami a postsocialistickými ženami vzniká na základě velmi emocionální a negativní reakce postsocialistických žen na konfrontaci se západními hodnotami a standardy (obrana, rozhořčení a odveta). Podíl západních žen na vzniku napjatých komunikačních situací pak Funk vidí v riziku, že si těchto (mocenských) nerovností nevšímají, respektive že se vůči nim chovají lhostejně a mohou na základě své dlouholeté praxe feministického aktivismu působit arogantně (srov. Funk 1993a: 320). V tom se nejen opakuje reprezentace postsocialistických žen jako pasivních (nereflektovaně a v afektu reagujících na měnící se situaci) a západních feministek jako těch, které svou (aktivní) reflexí jsou s to tuto situaci změnit. Funk tady popisuje hierarchii mezi Východem a Západem jako danou skutečnost, která patří k rozdílům mezi těmito kontexty a v tomto smyslu tvoří kulisu pro interakce mezi feministkami z těchto tak odlišných kontextů. Na tuto interakci může působit negativně, není však její součástí (ve smyslu pojetí moci od Foucaulta). Tudíž není možné problematizovat tyto mocenské nerovnováhy jako neoddělitelnou součást produkce vědění a analytických přístupů. Je jenom možné je brát v úvahu, což v dané situaci znamená přistupovat k postsocialistickým ženám způsobem, který bere ohled na jejich podřízenou/znevýhodněnou pozici (ne však jako k rovnocenným partnerkám). Z hlediska jiných kritických feministických hlasů se tedy jak koncepce sborníku, tak i příspěvek od Funk ukázaly jako případy diskursivní kolonizace, a to na jedné straně prostřednictvím analytického přístupu ke zkoumání žen a související jednolité reprezentace postsocialistických žen jako pasivních obětí genderových politik (gender politics) a na druhé straně prostřednictvím pojetí moci, se kterým autorka pracuje a které potvrzuje dualitu moci Západu a západních feministek a bezmocnosti Východu a postsocialistických žen. Je tedy otázkou, do jaké míry autorky z českého postsocialistického kontextu tuto diskursivní kolonizaci v rámci svých příspěvků tematizují. Příspěvky Hany Havelkové A Few Prefeminist Thoughts a Jiřiny Šiklové Are Women in Central and Eastern Europe Conservative? budu též analyzovat z hlediska používání kategorie gender/ženy, (sebe)reprezentace zkoumaných a zkoumajících žen v analyzovaných textech, stejně jako z hlediska pojednání o globálních mocenských vztazích a to jak v propojení s lokální genderovou analýzou, gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/2012 9

12 tak v souvislosti s diferencemi mezi ženami v rámci feministických teorií (Mohanty 1990, 2003; Ang 2003). Tato témata se v obou textech nacházejí v souvislosti s pojednáváním o západním feminismu a vlastním analytickým zaměřením autorek na ženy v Československu. Západní feminismus a západní feministickou literaturu prezentují obě autorky jako důležité a relevantní poznatky jak to např. formuluje Havelková (1993a: 62, překlad M. K. 22 ), odlišný a velmi bohatý myšlenkový svět, který nabízí obohacení našich znalostí a chování které však zatím ještě nehrají žádnou roli. Autorky pro to vnímají dvojí důvody: na jedné straně vyžaduje etablování tohoto vědění čas a překonání jisté kulturní izolace (Havelková 1993a: 62), respektive další změny ve společnosti po pádu socialistického režimu (Šiklová 1993); na druhé straně však obě autorky upozorňují na to, že příliš rychlá a nepromyšlená aplikace této formy feminismu může vést ke špatným interpretacím zkušeností československých žen. Havelková tuto problematiku ve svém příspěvku rozebírá podrobněji, jak např. ukazuje následující citace: Avšak přijetí západních intelektuálních pokroků může vést k teoretickým nedorozuměním nebo dokonce k omylům napříč takovými tradičními humanitními obory jako politika, ekonomie, práva a etika. Existuje mnoho silných argumentů, že zkušenosti žen v posttotalitních společnostech tvoří základ pro jiné prakticky filosofické přístupy k problematice žen, značně se lišící od modelu feminismu odvozeného od politického kontextu západních společností. V každém případě je při přijímání předpřipravených konceptů vhodná velká opatrnost. (Havelková 1993a: 62 63, překlad M. K. 23 ) Havelková se pak soustředí na západní feministické koncepty, které vnímá jako zvlášť nevhodné ke zkoumání zkušeností postsocialistických (československých) žen. Patří k nim rozdělení na veřejnou a soukromou sféru a jeho pevné propojení s mocenskou hierarchií mezi muži (ve veřejné sféře, kteří disponují mocí) a ženami (v soukromé sféře bez moci). Ve výsledku pak toto nerovné rozdělení moci vede k potlačování subjektivity/identity žen ve veřejné sféře. V této souvislosti Havelková argumentuje, že toto rozdělení moci podél linie veřejné a soukromé sféry a jeho propojení s pohlavní diferencí není univerzálně použitelné, ale vychází ze západního kontextu a odpovídá jen zkušenostem západních žen. Aplikace na zkušenosti československých žen za socialismu, ale i po pádu tohoto režimu, by tyto zkušenosti špatně interpretovala. Jak Havelková (1993a) argumentuje dále, rozdělení moci za socialismu totiž nevedlo podél linie veřejná/soukromá sféra, ale fungovalo podle stranické příslušnosti. Kvůli tomu byla ve veřejné sféře potlačena nejen subjektivita žen, ale i mužů, a soukromá sféra podle autorky poskytovala naopak především ženám unik ze stranických povinností. Odmítání konceptů západního feminismu ze strany Šiklové a Havelkové se soustředí na hájení vlastní interpretace jednání československých žen před dezinterpretací na základě mocenského vztahu podél pohlavní diference. S tím úzce souvisí specifická reprezentace československých žen v textech českých autorek, která se zásadně liší od reprezentace postsocialistických žen z úvodu od Funk. Jak Havelková, tak i Šiklová opakovaně zdůrazňují úmyslné rozhodnutí a téměř strategické jednání československých žen za socialismu i po pádu tohoto režimu např. v následující citaci z textu Hany Havelkové: Tam, kde byl subjekt ve veřejné sféře utlačován, představovala rodina pro ženy mnohem více než pro muže možnost volby a únik z politického vydírání. Ženy této příležitosti vědomě využívaly. (Havelková 1993a: 69 70, překlad M. K. 24 ) Tato reprezentace se, se svým důrazem na sebeurčené jednání žen, diametrálně liší od reprezentace pasivních postsocialistických žen, které v úvodu od Funk představují oběti genderových politik (gender politics). Interpretace na základě mocenského vztahu podél pohlavní diference v kombinaci s hierarchií mezi veřejnou a soukromou sférou by výše uvedenou preferenci žen pro rodinu a soukromou sféru prezentovala jako znevýhodnění žen a maskovala by význam pro samotné ženy, který Havelková zdůrazňuje. Základ kritiky českých autorek vůči západnímu feminismu tudíž tvoří podobně jako u jiných kritických feministických hlasů univerzalizace mocenského vztahu podél diference mezi pohlavími a v souvislosti s ní ignorace fungování jiných, lokálně relevantních mocenských vztahů. Nicméně navzdory této kritice obě autorky samy ve svých textech pracují s kategorií žen, respektive s kategorií československých a/nebo postsocialistických žen. V této souvislosti Havelková (1993a) i Šiklová (1993) prezentují zkušenosti žen za socialismu, jak československé ženy interpretovaly svou situaci a jak socialistický režim ovlivňoval život žen podobně zobecňujícím způsobem a bez ohledu na diference mezi ženami na základě sexuální orientace, věku, třídy, etnicity atd. jako Funk. Pohlavní diference v pojetí Havelkové a Šiklové však není propojena s mocenskou hierarchií a analyticky relevantní se jeví pouze moc ze strany socialistického režimu. Přestože se problematizace přístupu západního feminismu ze strany českých autorek obsahově podobají jiným kritickým feministickým hlasům, její následky se zásadně liší (srov. také Kodičková 2002): Jiné kritické feministické hlasy propojují své kritiky západních feministických teorií s kritikami globálních kapitalistických a politických mocenských vztahů a požadují genderovou analýzu, která je s to uchopit mechanismy genderu v propojení s důsledky těchto dynamik na lokální úrovni. Součástí těchto kritik je pak zároveň tematizace role západních feministických teorií a analýz v reprodukci těchto mocenských vztahů (viz Mohanty). České autorky ani nevyslovují takovou širší kritiku ani nepožadují změny jde jim totiž o uznání historické diference gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

13 (a jejích důsledků v současnosti), která je tak jak ji prezentují Havelková a Šiklová tematicky naprosto oddělená od záležitostí a analýz západního feminismu, který vysvětluje mocenské vztahy prostřednictvím pohlavní diference. V textech českých autorek se pak řeší spíše otázka západní feminismus ano, nebo ne, respektive kdy. Přitom je západní feminismus, jak v pojetí Funk, i tady oproti definici Mohanty esencialisticky propojen s konkrétními geografickými místy a regiony (bývalý západní blok), stejně tak jako s feministkami pocházejícími z těchto kontextů. Podobně jako v úvodu od Funk i v textech od Havelkové a Šiklové je západní feminismus ztotožněn mimo jiné s koncepcí genderu ve smyslu pohlavní diference a v této formě představuje nejen jediný referenční bod, ale také jednolitý celek, bez alternativ, historického vývoje a vnitřních diskusí. Z toho pak vyplývá rozhodnutí buď západní feminismus v dané formě, nebo v případě neaplikovatelnosti konceptů západního feminismu žádný feminismus. V této souvislosti české autorky vycházejí spíše ze změny lokálních, postsocialistických kontextů směrem k větší podobnosti se západním světem (na základě úspěšné transformace), která zároveň přináší aplikovatelnost konceptů západního feminismu v budoucnosti to mimo jiné znázorňuje titul příspěvku Hany Havelkové ve smyslu úvah před feminismem stejně jako následující citace z textu Jiřiny Šiklové: Ženské hnutí bude v blízké budoucnosti motivováno potřebou žen hájit své vlastní zájmy, což bude značně ovlivněno západním feminismem. Mladé ženy a studentky, již konfrontované s feministickými myšlenkami, je budou transplantovat do místních podmínek, tak jako se to snažím dělat já. Nebudou však moci ovlivnit početnější věkovou skupinu starších žen, které nejsou schopny změnit své myšlení. Nové generace žen budou žít za podmínek bližších jejich západním protějškům, a proto pro ně feministické hnutí bude více atraktivní. (Šiklová 1993: 81, překlad M. K. 25 ) Feministické analýzy a feministický aktivismus se takto posouvají do budoucnosti, po ukončení transformace, kdy nová generace žen bude žít ve spíše západních podmínkách. Toto výhradní zaměření na uznání relevance historické zkušenosti a jejích (předpokládaných) důsledků pro jednání žen v současnosti do jisté míry zabraňuje tematizaci genderových a dalších mocenských dynamik v rámci transformačního procesu. Tím, že se jednání (kolektivu) žen za socialismu a po něm vysvětluje buď prostřednictvím socialistického režimu, nebo individuálním (strategickým) jednáním, nezůstává místo pro lokální analýzy genderových mechanismů (ve smyslu přístupu Joan W. Scott) s ohledem jak na historickou zkušenost, tak i na diference mezi ženami na základě sexuální orientace, věku, třídy, etnicity atd., ani pro propojení takových analýz s kritickou reflexí globálních ekonomických a politických procesů, které např. působí v rámci transformačního procesu. Tudíž propagace feministických analýz, omezených na gender ve smyslu pohlavní diference (jako např. v případě Funk, ale i dalších mezinárodních feministických sborníků z této doby 26 ), vyvolávala u analyzovaných českých autorek reakci, která v důsledku vede k přehlížení jak genderových aspektů historických zkušeností místních žen, tak i současných zkušeností žen v rámci transformace. 27 Z tohoto hlediska se i zaměření těchto autorek na feministické koncepty související s koncepcí genderu jako pohlavní diference jeví jako reakce na feministické přístupy, které se např. v uvedených sbornících prezentují, a interakce s nimi. 28 V souvislosti s otázkou, proč české autorky kromě historické zkušenosti žen netematizují zároveň i současnou situaci lokálních žen (např. ve smyslu globálních ekonomických a politických souvislostí), ani nekritizují západní feminismus v duchu Mohanty jako feminismus reprodukující globální mocenské vztahy, se však otevírá ještě další interpretační rovina, a to ve formě kritické reflexe kategorií Východ a Západ. Texty českých autorek totiž neobsahují žádnou reflexi vlastní geopolitické pozice, která by aktivně tematizovala mocenské vztahy mezi Východem a Západem. Implicitně však, podobně jako Funk ve svém příspěvku, uznávají hierarchii mezi Východem a Západem jako danou. Zaměření obou textů je jasně západní např. Havelková (1993a: 62) popisuje západní feminismus jako odlišný a velmi bohatý myšlenkový svět, který nabízí obohacení našich znalostí a chování ; Šiklová píše o budoucí relevanci západního feminismu a o tom, že předpokládaným výsledkem transformace je společnost podle západního vzoru. V této logice není diskursivní kolonizace postsocialistických žen prostřednictvím západního feminismu (ve smyslu Mohanty 2003), jak se např. jeví v úvodu k analyzovanému sborníku, vnímána jako výkon moci, ale jako projev uznané nadřazenosti. V tom spočívá další zásadní rozdíl českých kritických hlasů ve srovnání s jinými feministickými hlasy, které mimo jiné sledují cíl kriticky takovéto mocenské vztahy reflektovat a měnit. V této souvislosti je klíčové porozumět rozdílům v globální mocenské pozici mezi analyzovanými českými a jinými feministickými hlasy. Feminismus na šikmé ploše Východ Západ Vývoj symbolické roviny kategorií Východ a Západ, která přesahuje prosté geografické pozice a proměnila tyto kategorie v mocný nástroj globálního umístění, má svůj původ v době osvícenství. Jak upozorňuje např. Stuart Hall (1992) ve své stati The West and the Rest: Discourse and Power, Západ představuje historický konstrukt, který odkazuje na moderní společnost, která se vyvíjela v Evropě 16. století, a odkazuje na model společnosti, jež je industrializovaná, urbanizovaná, kapitalistická a sekulární. V propojení s pojmem civilizace se tento historicky specifický druh společnosti stal měřítkem v tehdejším procesu objevování, mapování a definování cizích národů a kultur. Přičemž odlišnosti evropských společností byly interpretovány gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

14 jako dosažení a milníky na domněle jednotné cestě k civilizaci. Prototyp cíle této cesty ztělesňoval Západ. Zbytek v této dichotomii reprezentoval to Druhé (the Other) ve smyslu negace všech pozitivních vlastností civilizovaného Západu, a tím upevnil přední globální postavení Západu. Na této globální mapě mocenských pozic ovšem pozice Východní Evropy nebyla považována za součást přímé opozice ve smyslu Druhého (pozice, ze které mluví jiné kritické feministické hlasy). Měla specifickou pozici, kterou Hall označuje jako vnitřní Druhý (internal other) a kterou Larry Wolff (1994) ve své knize Inventing Eastern Europe rozebírá podrobněji. Je to pozice mezi, která se vyznačuje paradoxem zahrnutí a současného vyloučení: v době osvícenství byla Východní Evropa považována za součást Evropy, sice ne tak vyspělou jako Západní Evropa, nicméně na cestě k této vyspělosti. Tato pozice mezi byla v době osvícenství zásadní k etablování a upevňování hegemonie Západní Evropy. Existence geograficky jasně identifikovatelné skupiny socialistických zemí v době studené války (východní blok) podle Wolffa (1994) zásadním způsobem přispěla k reifikaci Východní Evropy jako skutečně existující entity. Jako zpochybnění této jednolitosti se v průběhu 80. let 20. století vyvíjela diskuse o Střední Evropě jako oblasti, která kulturně nepatří do východního bloku, ale je více propojena se Západem (např. Milan Kundera v roce 1984 v eseji Tragédie Střední Evropy ) (Melegh 2006; Todorova 1997). Koncept Střední Evropy a uznání hierarchie Východ Západ s ním spojené měl v této době podle Marie Todorové (1997) emancipační charakter orientace na Západ a přání vrátit se do Evropy znamenal především získat nezávislost na Sovětském svazu. Podle Attily Melegha (2006) však po pádu socialistických režimů v průběhu 90. let 20. století nabyly tyto myšlenky aktuálního politického a ekonomického významu ve formě diskursu, který označuje East West slope ( šikmá plocha Východ Západ ): ten umožnil snadnou reintegraci postsocialistických zemí do světové ekonomiky a nabídl interpretaci politických změn spojených s pádem socialistických režimů jako návratu do Evropy, a tudíž k Západu na základě podmínek Západu. V procesu tohoto návratu je zásadní dodržování stanovených západních podmínek (např. k ekonomické a politické transformaci) a ve spojení s tím jasné odvrácení se od veškerých východních vlivů a tím překonání východní odlišnosti. V logice diskursu šikmá plocha Východ Západ se za analýzou rozdílů mezi Východem a Západem skrývají mocenské vztahy, které se neprezentují jako důsledky hodnocení z pozice Západu (na základě západních podmínek), ale jako objektivní rozdíly, které vyjadřují jinakost Východu. Užití kategorií Východ/Západ jako popisných prostých geokulturních rozdílů je tudíž současně předpokladem a výsledkem diskursu šikmé plochy Východ Západ a (re)produkuje pozici postsocialistických zemí ve smyslu na cestě k západní vyspělosti. Z hlediska logiky diskursu šikmá plocha Východ Západ a specifické pozice, kterou pro postsocialistické kontexty vytváří, lze identifikované rozdíly mezi analyzovanými českými autorkami a kritikami jiných feministických hlasů, stejně jako postavení západního feminismu uchopit jako silné projevy tohoto diskursu v rámci analyzovaných textů českých autorek. Musely do jisté míry řešit dilema: na jedné straně uznávaly relevanci poznatků ze Západu, na druhé straně však v těchto diskusích narážely na historickou omezenost feministických konceptů, prezentovaných pod značkou západní. Místo změny těchto konceptů však odkazovaly na (nutné) překonání východní odlišnosti, a tudíž možnosti fungování západních konceptů v budoucnu. Nezápadní poznatky, které jsou navíc spojené s třetím světem, jako např. jiné kritické feministické hlasy, se v kontextu diskursu šikmá plocha Východ Západ mohou jevit jako potenciální potvrzení východní jinakosti, a tudíž jako nežádoucí poznatky. Působení diskursu šikmá plocha Východ Západ lze také identifikovat v textech od Funk. Její přístup v rámci sborníku lze charakterizovat jako feministickou pomoc na cestě k západní vyspělosti v rámci a za podmínek západního feminismu (prezentovány bez alternativ, vnitřních kritik a historického vývoje). Západním feministickým standardem pro nově vznikající postsocialistický feminismus se přitom stává uchopení genderu ve smyslu pohlavní diference, jak ho Funk používá ve svém úvodu koncept, ke kterému už v době vzniku sborníku existovala celá řada kritik a alternativ (např. ve formě přístupu J. W. Scott). Kromě toho její snaha vypořádat se s (mocenskou) diferencí post socialistických žen ve smyslu harmonie v rozmanitosti (Ang 2003) pak nejenže reprodukuje hierarchii Východ Západ, ale zastírá i vlastní podíl práce Funk na její reprodukci. Za hranice feministických diskusí mezi Východem a Západem Na základě předchozí analýzy lze tedy shrnout, že feministické diskuse mezi Východem a Západem vznikly v rámci sborníku Gender Politics and Post Communism na základě spolupůsobení nereflektovaného použití kategorií ženy a genderu (ve smyslu pohlavní diference) s diskursem šikmá plocha Východ Západ. Toto nereflektované použití kategorií ženy a genderu bylo přitom prezentováno a vnímáno jako reprezentující jednolitý západní feminismus bez historického vývoje, vnitřních kritik a alternativ, který byl navíc esencialistickým způsobem propojen s konkrétními geografickými místy a regiony (bývalý západní blok), stejně jako s feministkami pocházejícími z těchto kontextů. Prostřednictvím diskursu šikmá plocha Východ Západ se pak toto pojetí západního feminismu stalo západním feministickým standardem pro vývoj feministických analýz a feministického aktivismu v postsocialistických kontextech. Analyzované české autorky v souladu se svou vývojovou pozicí v rámci diskursu šikmá plocha Východ Západ tento standard uznaly, zároveň však poukázaly na historickou omezenost prezentovaných konceptů. Tím analyzované české autorky stejně tak jako Drakulić ve své kritické eseji vůči Funk problematizovaly podstatu feministických přístupů, které gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

15 se v souvislosti se zkoumáním postsocialistických kontextů používaly. Ve svém příspěvku Feminism East and West však Nanette Funk tyto kritiky zásadním způsobem reinterpretovala jako projevy východní diference (v interpretačním rámci diskursu šikmá plocha Východ Západ ) a tím posunula ohnisko diskuse k diferencím mezi Východem a Západem, se kterými se snaží zároveň vypořádat ve smyslu harmonie v rozmanitosti (Ang 2003), když argumentuje pro jejich vyřešení prostřednictvím uznání, vzájemného porozumění a dialogu. Tato interpretace se pak v dalším vývoji diskusí stala dominantní. Další úvahy k danému tématu totiž navazují a odkazují především na tuto interpretaci odmítání západního feminismu (jako celku) a v jejím duchu se soustředí na hledání a zkoumání mocenských a dalších diferencí mezi Východem a Západem srov. např. Busheikin (1997), Šiklová (1995, 1997, 1998), Havelková (1997, 1999, 2000), Frunză, Văcărescu (2004), Slavova (2006), Snitow (2006), úvod k Johnson a Robinson (2007), Funk (2007) jak jsem ukázala už v úvodu článku, často s odkazem na sborník Nanette Funk a její příspěvek Feminism East and West. Tento vývoj poukazuje na široké působení a silný vliv diskursu šikmá plocha Východ Západ, který nejen že tvoří základ interpretace Funk, ale zároveň také usnadňuje její recepce. Přitom zůstává zachováno i esencialistické uchopení západního feminismu, které se už dále nezkoumá. Dané diskuse takto neustále (re)produkují mocenské vztahy, ze kterých vlastně vznikly. Kromě toho přehlížejí, že se původní důvod ke kritice feministických analytických přístupů (které byly ztotožněny se západním feminismem) z feministických prací zaměřených na postsocialistické kontexty postupně vytratil. Jako příklad zde mohou sloužit tři mezinárodní feministické sborníky, které vyšly na začátku 21. století. Ve svých koncepcích (na základě úvodu) totiž uchopují gender jako analytickou kategorii ve smyslu J. W. Scott, respektive pracují s jinými poststrukturalistickými přístupy, nebo dokonce odkazují na jiné kritické feministické hlasy k nim patří např. Gal, Kligman (2000a), Lukić, Regulska, Zaviršek (2006), Johnson, Robinson (2007). Tímto posunem feministické diskuse mezi Východem a Západem ztratily svou (původní) podstatu. Tuto změnu lze však vnímat jenom prostřednictvím neesencialistického pojetí západního feminismu, tak jak ho zavedla Mohanty (2003) v souvislosti s analýzou diskursivní kolonizace. Namísto původu autora/autorky, respektive teoretických přístupů a metod, je z tohoto hlediska zásadní tematizovat dopady používaných teoretických přístupů a metod, mimo jiné z hlediska reprodukce globálních mocenských vztahů. Jinými slovy je to posun těžiště diskuse od řešení diference podél linie Východ/Západ k řešení potenciální reprodukce globálních mocenských vztahů prostřednictvím mainstreamových feministických analytických přístupů, který s ohledem na prezentovanou analýzu vede za popsané hranice feministických diskusí mezi Východem a Západem. Že taková tematizace potenciálního propojení moci/vědění v mezinárodních feministických pracích zabývajících se postsocialistickými kontexty stále chybí, ukazuje např. sborník Johnson, Robinson (2007), který se přes svou sofistikovanou genderovou koncepci identifikuje s feministickými diskusemi mezi Východem a Západem a reprodukuje je. 29 Tato nereflektovaná reprodukce nejen těchto diskusí, ale i mocenské hierarchie s nimi spojené (v interpretačním rámci diskursu šikmá plocha Východ Západ ) pak neponechávají místo pro komplexnější uchopení působení globálních mocenských vztahů, a to jak v rámci feministických teorií, tak i v mezinárodní feministické komunitě. Z tohoto hlediska je kritická reflexe těchto diskusí a jejich dopadů, o které jsem se v tomto článku snažila, klíčová ještě dnes, kdy už jsou feministické diskuse mezi Východem a Západem v rámci českého genderového diskursu dávno uzavřené. Pohybujeme se totiž možná ještě více než tehdy v mezinárodní feministické akademické komunitě, kde fungují globální mocenské vztahy, jež se mohou reprodukovat prostřednictvím obecně uznávaných metodologií a přístupů mainstreamového feminismu. Tyto mocenské vztahy zároveň také mohou různými způsoby ovlivňovat vnímání poznatků z různých kontextů. Literatura Ang, I I m a Feminist but,other Women and Postnational feminism. Pp in Lewis R., Mills, S. (eds.).feminist Postcolonial Theory: A Reader. New York: Routledge. Benita, R Separate Roads to Feminism. Black, Chicana, and White Feminist Movements in America s Second Wave. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Blagojević, M Creators, transmitters and users: women s scientific excellence at the semi periphery of Europe. Pp in European Commission Directorate General for Research (ed.). Gender and Excellence in the Making. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. Blagojević, M. 2004a. Gender and Knowledge at the Balkan Semi periphery. [online]. Key note speech at the Women in Science SEE Conference, October 2004, Sofia. [cit ]. Dostupné z:< de/women_science.html>. Busheikin, L Is Sisterhood Really Global? Western Feminism in Eastern Europe. Pp in Renne, T. (ed.). Ana s Land. Sisterhood in Eastern Europe. Boulder: Westview Press. Butler, J Gender Trouble. Feminism and the subversion of identity. New York, London: Routledge (slovensky Butler, J Trampoty s rodom. Feminizmus a podrývanie identity. Bratislava: Aspekt). Cerwonka, A Traveling Feminist Thought: Difference and Transculturation in Central and Eastern European Feminism. Signs: Journal of Women in Culture and Society, Vol. 33, No. 4: gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

16 Corrin, C. (ed.) Superwomen and the Double Burden. Women s experience of change in central and eastern Europe and the former Soviet Union. London: Scarlet Press. de Lauretis, T Technologies of gender: essays on theory, film, and fiction. Bloomington: Indiana University Press. de Lauretis, T Displacing Hegemonic Discourses: Reflections on Feminist Theory in the 1980 s. [online]. Inscriptions, No [cit ]. Dostupné z:< 4/v3 4top.html>. Drakulić, S A Letter from the United States The Critical Theory Approach. Pp in Drakulić, S. (ed.). How we survived Communisms and even laughed. New York: Harper Perennial. Einhorn, B Where Have All the Women Gone? Women and the Women s Movement in East Central Europe. Feminist Review, Vol. 39, No. 3: Einhorn, B Cindarella Goes to Market. Citizenship, Gender and Women s movements in East Central Europe. London, New York: Verso. Focault, M The history of sexuality. Volume I. New York: Vintage Books. Fraser, N Rozvíjení radikální imaginace: globální přerozdělování, uznání a reprezentace. Praha: Filosofia. Frunză, M., Văcărescu, T. E. (eds.) Gender and the (Post),East,West Divide. Romania: Limes Publishing House. Funk, N Introduction. Pp in Funk, N., Mueller, M. (eds.). Gender politics and Post Communism: Reflections from Eastern Europe and the former Soviet Union. New York: Routledge. Funk, N. 1993a. Feminism East and West. Pp in Funk, N., Mueller, M. (eds.). Gender politics and Post Communism: Reflections from Eastern Europe and the former Soviet Union. New York: Routledge. Funk, N Fifteen Years of the East West Women s Dialogue. Pp in Johnson, J. E., Robinson, J. C. (eds.). Living Gender after Communism. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press. Funk, N., Mueller, M. (eds.) Gender politics and Post Communism: Reflections from Eastern Europe and the former Soviet Union. New York: Routledge. Gal, S., Kligman, G The politics of gender after socialism. A comparative historical essay. Princeton: Princeton University Press. Gal, S., Kligman, G. (eds.). 2000a. Reproducing Gender. Politics, Publics, and Everyday Life After Socialism. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. Gheaus, A Limited Relevance. What Feminists Can Learn from the Eastern Experience. Pp. 1 8 in Frunză, M., Văcărescu, T. E. (eds.). Gender and the (Post),East,West Divide. Romania: Limes Publishing House. Ghodsee, K And If the Shoe Doesn t Fit? (Wear It Anyway): Economic Transformation and Western Paradigms of Women in Development Programs in Post Communist Central and Eastern Europe. Women s Studies Quaterly,Vol. 31, No. 3/4: Ghodsee, K Red Nostalgia? Communism, Women s Emancipation, and Economic Transformation in Bulgaria. L Homme. Europäische Zeitschrift für Feministische Geschichtswissenschaft, Vol. 15, No. 1: Griffin, G., Braidotti, R Introduction: Configuring European Women s Studies. Pp in Griffin, G., Braidotti, R. (eds.).thinking Differently. A Reader in European Women s Studies. London, New York: Zed Books. Hall, S The West and the Rest: Discourse and Power. Pp in Hall, S., Gieben, B. (eds.). Formations of Modernity. Cambridge: Polity Press. Havelková, H. 1993a. A Few Prefeminist Thoughts. Pp in Funk, N., Mueller, M. (eds.). Gender politics and Post Communism: Reflections from Eastern Europe and the former Soviet Union. New York: Routledge. Havelková, H. 1993b.,Patriarchy in Czech Society. Hypatia, Vol. 8, No. 4: Havelková, H Transitory and Persistent Differences: Feminism East and West. Pp in Scott, J. W., Kaplan, C., Keates, D. (eds.). Transitions, Environments, Translations. Feminism in International Politics. New York, London: Routledge. Havelková, H Women in and after,classless Society. Pp in Zmroczek, C., Mahony, P. (eds.). Women and Social Class International Feminist Perspectives. London: UCL Press. Havelková, H Abstract Citizenship? Women and Power in the Czech Republic. Pp in Hobson, B. (ed.). Gender and citizenship in transition. New York: Routledge. Hull, G. T., Scott, P. B., Smith, B. (eds.) All the women are white and all the blacks are men, but some of us are brave. New York: Feminist Press. Jähnert, G et al. (eds.) Gender in Transition in Eastern and Central Europe. Proceedings. Berlin: Trafo Verlag. Johnson, J. E., J. C. Robinson. (eds.) Living Gender after Communism. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press. Kodíčková, T Co je nám do třetího světa aneb zpráva o analýze českých akademických genderových textů. Sociální studia,roč. 7: Kolářová, M Od globálního sesterství k transnacionálnímu feminismu: výzvy ženskému hnutí ve formě kulturních odlišností a nerovností mezi ženami. Gender/ Rovné příležitosti/výzkum, roč. 11, č. 1: Letherby, G Feminist research in theory and practice. Philadelphia, PA: Open University Press. Lloyd, M Beyond identity politics: feminism, power & politics. London: Sage. Lukić, J., Regulska, J., Zaviršek, D. (eds.) Women and Citizenship in Central and Eastern Europe. Aldershot: Ashgate. Melegh, A On the East West Slope: Globalization, Nationalism, Racism and Discourses on Eastern Europe. New York: Central European University Press. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

17 Meyerowitz, J A History of,gender. The American Historical Review, Vol. 113, No. 5: Mohanty, C. T On Race and Voice: Challenges for Liberal Education in the 1990s. Cultural Critique, Vol. 14: Mohanty, C. T Feminism Without Borders. Decolonizing Theory, Practicing Solidarity. Durham, London: Duke University Press. Mohanty, C. T Očima Západu: Feministický výzkum a koloniální diskursy. Pp in Oates Indruchová, L. (ed.). Ženská literární tradice a hledání identit. Antologie angloamerické feministické literární teorie. Praha: SLON. Moraga, C., Anzaldúa, G. E. (eds.) This Bridge Called My Back: Writings by Radical Women of Color. Watertown, Mass.: Persephone Press. Mudure, M A Zeugmatic Space: East/Central European Feminisms. Pp in Frunză, M., Văcărescu, T. E. (eds.). Gender and the (Post),East,West Divide. Romania: Limes Publishing House. Muharska, R Silences and Parodies in the East West Feminist Dialogue. L Homme. Europäische Zeitschrift für Feministische Geschichtswissenschaft, Vol. 16, No. 1: Redstockings Redstockings Manifesto. [online]. [cit ]. Dostupné z:< php?option=com_content&view=article&id=76&itemid=103>. Renne, T. (ed.) Ana s Land. Sisterhood in Eastern Europe. Boulder: Westview Press. Rueschemeyer, M. (ed.) Women in the Politics of Postcommunist Eastern Europe. Armonk, New York: M. E. Sharp Inc. Scott, J. W Gender: A Useful Category of Historical Analysis. The American Historical Review, Vol. 91, No. 5: Scott, J. W Women s History. Pp in Kaufman, L. S. (ed.). American Feminist Thought at Century s End. A Reader. Cambridge, MA, Oxford, UK: Blackwell. Scott, J. W., Kaplan, C., Keates, D. (eds.) Transitions, Environments, Translations. Feminism in International Politics. New York, London: Routledge. Slavova, K Looking at Western Feminisms through the Double Lens of Eastern Europe and the Third World. Pp in Lukić, J., Regulska, J., Zaviršek, D. (eds.).women and Citizenship in Central and Eastern Europe. Aldershot: Ashgate. Snitow, A Cautionary Tales. Pp in Lukić, J., Regulska, J., Zaviršek, D. (eds.). Women and Citizenship in Central and Eastern Europe. Aldershot: Ashgate. Šiklová, J Are Women in Central and Eastern Europe Conservative? Pp in Funk, N., Mueller, M. (eds.). Gender politics and Post Communism: Reflections from Eastern Europe and the former Soviet Union. New York: Routledge. Šiklová, J Inhibition Factors of Feminism in the Czech Republic after the 1989 Revolution. Pp in Čermaková, M. (ed.) Women, Work and Society. Prague: Academy of Sciences of the Czech Republic. Šiklová, J Feminism and the Roots of Apathy in the Czech Republic. Social Research, Vol. 64, No. Summer: Šiklová, J Why We Resist Western Style Feminism. Transitions, January: Šiklová, J Why Western Feminism Isn t Working in the Czech Republic. [online]. Feminist Theory Website: Feminism in Czech Republic, Part 4. [cit ]. Dostupné z: < Todorova, M Imagining the Balkans. New York: Oxford University Press. Watson, P Civil Society and the Politics of Difference in Eastern Europe. Pp in Scott, J. W., Kaplan, C., Keates, D. (eds.). Transitions, Environments, Translations. Feminism in International Politics. New York, London: Routledge. Watson,P Gender and Politics in Postcommunism. Pp in Jähnert, G et al. (eds.). Gender in Transition in Eastern and Central Europe. Proceedings. Berlin: Trafo Verlag. Wejnert, B., Spencer, M., Drakulić, S. (eds.) Women in Post Communism. Research on Russia and Eastern Europe. Greenwich, London: Jai Press Inc. Wöhrer, V Border Crossers. Gender Discourses Between,East and,west. Pp in Frunză, M., Văcărescu, T. E. (eds.). Gender and the (Post),East,West Divide. Romania: Limes Publishing House. Wöhrer, V GrenzgängerInnen. Genderforschung zwischen Kapitalismus und (Post ) Sozialismus. Dissertation zur Erlangung des Doktorinnengrades der Philosophie an der Fakultät für Sozialwissenschaften der Universität Wien. Nepublikovaný manuskript. Wolff, L Inventing Eastern Europe: The Map of Civilization on the Mind of the Enlightenment. Stanford: Stanford University Press. Poznámky 1 Ráda bych poděkovala všem recenzentům/recenzentkám za podnětné připomínky a všem, kteří mě podporovali při zpracování tohoto článku. 2 Problematizace a kritická reflexe symbolické roviny pojmů Východ/Západ, Východní Evropa, východní/západní je součástí tohoto článku. Psaním velkých písmen a/nebo kurzivou těchto pojmů (s výjimkou citací), které se hojně používají v literatuře, na kterou odkazuji a kterou budu analyzovat, chci vyjádřit, že se u těchto pojmů nejedná o prostá geografická označení. 3 Vývoj a kritická reflexe používání kategorie žen v rámci feministických teorií tvoří součást tohoto článku, než se však dostanu k těmto kritikám, používám pojem ženy tak, jak se používá v literatuře, se kterou pracuji. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

18 4 Srov. např. Šiklová (1993, 1995, 1997, 1998, 1999) a Havelková (1993a, 1993b, 1997, 2000). 5 Takové příspěvky lze najít např. v následujících mezinárodních sbornících: Funk, Mueller (1993); Renne (1997); Scott, Kaplan, Keates (1997); Frunză, Văcărescu (2004); Lukić, Regulska, Zaviršek (2006); Johnson, Robinson (2007). 6 Srov. např. Funk (1993), Einhorn (1991, 1993), Šiklová (1993, 1995, 1997, 1998, 1999), Slavova (2006). 7 Srov. např. Funk (1993a, 2007), Drakulić (1993), Blagojević (2004, 2004a), Havelková (1993a, 1993b, 1997, 2000), Šiklová (1993, 1995, 1997, 1998), Gheaus (2004), Mudure (2004), Muharska (2005). 8 Srov. např. Funk (1993a, 2007), Drakulić (1993), Bla go jević (2004, 2004a), Havelková (1993a, 1993b, 1997, 2000), Šiklová (1993, 1995, 1997, 1998), Gheaus (2004), Mudure (2004), Muharska (2005). 9 Srov. např. Funk (1993a, 2007), Havelková (1997, 2000), Busheikin (1997), Watson (1997), Gal, Kligman (2000), Ghodsee (2003, 2004), Blagojević (2004, 2004a), Wöhrer (2004, 2006), Cerwonka (2008). 10 Srov. např. Funk (1993a, 2007), Havelková (1997), Busheikin (1997), Gal, Kligman (2000), Slavova (2006), Muharska (2005). 11 Srov. např. Muharska (2005), Snitow (2006), Slavova (2006), Funk (2007). 12 Cerwonka (2008: ; pozn. 1 a 3), Funk (2007: pozn. 7 31), Gal and Kligman (2000: kapitola 5, pozn ), Blagojević (2004: pozn. 6), Frunză a Văcărescu (2004: 1) a Busheikin (1997: pozn. 2). 13 Pojmem jiné kritické feministické hlasy odkazuje na feministické práce, které v hlavním proudu feministického teorizování byly a často jsou marginalizovány (podrobnosti k této marginalizaci viz dále v článku). Staly se viditelnými v průběhu 80. let 20. století a problematizovaly především pojetí ženy jako jednolité kategorie (podrobnosti k této kritice viz dále v článku). Patří mezi ně např. kritika žen jiné barvy pleti než bílé (anglický pojem Women of Color volně sdružuje kritické feministické hlasy žen afroamerických, afrických, asijských, karibských, chicana [mexických žen v USA], latinskoamerických, indiánských a jihoasijských) a žen z postkoloniálních kontextů. Jejich kritiky, přístupy a pozice však nejsou homogenní, zaznívaly pod různými označeními a kromě etnicity/rasy a globálních mocenských vztahů tematizovaly také třídu, sexuální orientaci/identitu, věk atd. 14 Pojmem mainstream neboli hlavní proud feministických teorií odkazuji na analytické přístupy a teorie v jisté době obecně uznávané v rámci feministické akademické komunity. Jak upozorňují např. Gabriel Griffin a Rosi Braidotti (2002: 2 8), v rámci mezinárodní feministické akademické komunity jasně převládají poznatky z angloamerického kontextu. Autorky tento přední vliv vysvětlují nejen na základě jazykových důvodů (angličtina jako obecně uznávaný jazyk pro mezinárodní komunikaci), ale také na základě odlišného vývoje týkajícího se institucionalizace genderových a ženských studií. Zatímco ve Spojených státech amerických vznikly první univerzitní programy už v průběhu 70. let 20. století, v evropském kontextu tento vývoj vypadal jinak a dodnes z toho vyplývá jistý předstih v publikacích atd. 15 Jak ukazuje Joanne Meyerowitz ve své stati A History of Gender, od doby, kdy JSTOR začal v roce 1997 zpřístupňovat vědecké články online, byl článek Joan W. Scott požadován více než krát a stal se nejčastěji prohlíženým a tisknutým článkem, který je na JSTOR v rámci časopisu American Historical Review přístupný (Meyerowitz 2008: 1346). 16 What are the issues, problems, and obstacles facing women in post communism? 17 ( ) in creating a public discourse about women, one shaped by women themselves and committed to helping women become subjects on their own behalf. 18 [ ] post communist women are responding to their own, very distinct conditions, both material and cultural. Such conditions include the fact that these societies hailed the equality of women as a fait accompli which served to legitimate socialism (Petrova [Bulgaria]; Havelkova [Czechoslovakia]). Finally, post communist women s writings and activities arise in the context of, and in response to, Western feminism. Their writing is often stimulated and based on knowledge of Western feminist literature and direct contact with Western feminists, whose concerns and discourse they appropriate, reject, or transform. 19 The transformations to post communism must be predicated on a feminist commitment to the equal worth and dignity of women s lives, East and West. Western feminism must raise its voice loudly, make its presence felt, share its knowledge, and aid and abet the development of post communist feminism and women s independent organizations. 20 [ ] real structural power and economic imbalances between Eastern and Western women and the societies of which they are a part. 21 In many cases, defensiveness, resentment, and retaliation are the response by post communist women, again constrained by the need to accommodate themselves to the new hierarchies into which they are plunged. 22 ( ) a different and a very rich world of thought, which offers to enrich our knowledge and behavior. 23 But acceptance of Western intellectual advances may lead to theoretical misunderstandings or even errors across such traditional philosophical disciplines as politics, economics, law, and ethics. There are many strong arguments that women s experiences in post totalitarian societies constitute the basis for a different practical philosophical approach to the women s issue, one that differs considerably from the model of feminism derived from the political context of western societies. In any case, it is advisable to be extremely cautious when directly adopting ready made concepts. 24 Where the subject was oppressed in the public sphere, the family represented for the woman, much more than gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

19 the man, the possibility of choice and escape from political blackmail. Women consciously made use of this opportunity. 25 A women s movement will be motivated in the near future by women s need to defend their own interests, and it will be considerably influenced by Western feminism. Young women and students, already confronted by feminist ideas, will transplant these to local conditions, as I am trying to do. They will not be able, however, to influence the more numerous cohort of older women who are unable to change their thinking. The new generations of women will be living under conditions closer to those of their Western counterparts; therefore, the feminist movement will be more attractive to them. 26 Srov. např. Corrin (1992), Rueschmeyer (1994) a Wejnert, Spencer, Drakulić (1996) 27 např. Peggy Watson (1997, 2001) upozorňuje na riziko, že propagace feministických analýz omezených na gender ve smyslu pohlavní diference vede k feministickým analýzám, které přehlížejí důležité nerovnosti např. na základě třídy a etnicity, které jsou součástí západního kapitalismu a liberální demokracie, a tak v postsocialistických kontextech nabývají v průběhu transformace na významu. 28 Práce analyzovaných českých autorek však neobsahují přímé odkazy na tyto práce. 29 Sborníky Gal, Kligman (2000a) a Lukić, Regulska, Zaviršek (2006) se sice neidentifikují s feministickými diskusemi mezi Východem a Západem, a kromě toho dokonce tematizují propojení a komplexní vzájemné mocenské vztahy mezi Východem a Západem mimo interpretační rámec diskursu šikmá plocha Východ Západ (srov. také Gal, Kligman 2000). Tento pohled však nevyužívají ke kritické reflexi feministických diskusí mezi Východem a Západem, ani ho nepropojují s možným působením moci/vědění prostřednictvím feministických analytických přístupů. Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Mgr. Martina Kampichler, Ph.D., vyučuje na oboru genderových studií na FSS MU. Ve své disertační práci se zabývala vývojem feministických a genderových teorií v postsocialistických kontextech a zkoumala diskursivní procesy spojené s tvořením teorií a otázku, jak jsou tyto procesy propojeny s (re) produkcí globálních mocenských vztahů a hierarchizací. Korespondenci zasílejte na adresu: @mail.muni.cz. Hašková, Hana, Saxonberg, Steven (eds.), Mudrák, Jiří Péče o nejmenší: Boření mýtů. Praha: SLON. V roce 2012 vyšla v koedici Sociologického nakladatelství SLON a Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i., kniha Péče o nejmenší: Boření mýtů, která se věnuje otázkám péče o malé děti, a konkrétně mýtům, které se v této oblasti tradují. Jen málokterá oblast veřejné politiky je totiž opředena tolika mýty jako právě péče o malé děti. Tyto mýty blokují rozvoj společenské diskuse, která by se opírala o poznatky soudobých mezinárodně uznávaných vědeckých studií více než o ideologické argumenty. Politolog, ekonom a sociolog v jedné osobě, Steven Saxonberg, socioložka Hana Hašková a psycholog Jiří Mudrák zde předkládají empiricky podloženou kritiku sedmi hlavních mýtů o péči o malé děti reprodukovaných v české společnosti. Vycházejí přitom z dlouhodobého studia a analýzy politik, diskursů a praxe péče o děti v historické a mezinárodní perspektivě. Zároveň uplatňují i zkušenost vlastního rodičovství a dětství v pěti společnostech s velmi odlišným vývojem politik, diskursů i praxe péče o malé děti v České republice, Maďarsku, Německu, Spojených státech amerických a ve Švédsku. Cílem knihy je odhalit a diskreditovat ty mýty, které na české politické a mediální scéně neustále přežívají a blokují otevřenou společenskou a politickou diskusi i reformu rodinné politiky tak, aby odpovídala potřebám různých typů rodin a jejich členů a členek. Výsledky jejich zkoumání zároveň ukazují na možné cesty reformy české rodinné politiky. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

20 Politická diferencia a feministická teória / Ľubica Kobová Political difference and feminist theory Abstract: The paper discusses the uses of the concept of the political in both feminist political theory and mainstream postfoundational political theory, and its implications for feminist political theorizing today. In feminist theory, the concept primarily emerged as a counter reaction to the disputed foundations of feminism, the subject of women. The political was identified with contingency and contingent foundations; however, no thorough exploration of the term was carried out within the field of feminist theorizing. The mainstream postfoundational political theory rests in identifying political difference, i.e. a difference between the ontic level of politics and its foundations on ontological level. I introduce Mouffe s notion of agonism as an exemplary normative theory of political difference. Next to it I juxtapose Jacques Rancière s approach which attempts to undermine the distinctions on which ontological political differences are based. His account of politics seems to point beyond ontologization of politics and, instead, focuses on the immanent plane of politics, in which the given, the visible can be merely recomposed. In conclusion I link his account to that of Linda Zerilli s political judgment, and argue for a feminist political philosophy and theory without the need for a purified founding concept of the political. Keywords: the political, political difference, postfoundationalism, feminist political theory Každá zásadná zmena v ontickom obsahu výskumného poľa vedie k novej ontologickej paradigme. [ ] Povedané jazykom transcendentalizmu: prísne ontologická otázka sa pýta na to, aké majú byť entity preto, aby bola možná objektivita konkrétneho poľa. (Laclau Mouffe 2001/1985: x; zvýraznie v origináli) Konštitutívnym znakom časti skúmania v oblasti politickej filozofie a politickej teórie sa v ostatných desaťročiach stal predpoklad tzv. politickej diferencie. Politická diferencia súhrnne označuje rozdiel medzi istým konvenčným chápaním politiky (napr. v kontexte národného štátu, parlamentnej demokracie, rozdelením politických úloh medzi politickými profesionálmi a profesionálkami na jednej strane a občianskou spoločnosťou na strane druhej) a političnom, ktoré má označovať kontingentné procesy zakladania, inštituovania a premien spoločnosti. Výklad teórií politickej diferencie v politickej filozofii hlavného prúdu sa odvíja nezávisle od toho, akým spôsobom sa to, čo sa v istom subdisciplinárnom rámci nazýva politická diferencia, artikulovalo vo feministickej teórii. Ani feministické teoretičky samotné však nekládli otázku feministickej politiky prostredníctvom tohto rozlíšenia. Vo svojom príspevku chcem načrtnúť, v čom môže byť rozlišovanie medzi političnom a politikou prínosné pre feministickú teóriu aj pre feministickú politickú filozofiu, a kde sú, naopak, jeho limity. Najskôr ponúkam alternatívnu genealógiu indikátora politickej diferencie, pojmu politična, vo feministickej teórii od 90. rokov do súčasnosti. Až potom približujem schému rozpracovania tohto pojmu, základné motivácie pre toto rozlíšenie a jeho kontúry v ne feministickej politickej filozofii. 1 Možnosti a obmedzenia tohto rozlíšenia sledujem v dvoch prístupoch k problémom politiky v teóriách Chantal Mouffe a Jacquesa Rancièra. Napokon sa zamýšľam nad potrebou politickej ontológie vo feministickej teórii, jej alternatívami a ich predpokladmi a tým, či jasné rozhraničenie medzi spôsobmi politiky, politizácie, depolitizácie v teóriách politickej diferencie môže prispieť k objasňovaniu politického projektu feminizmu v súčasnosti. Feministky teoretizujú o politične Feministky teoretizujú o politične (Butler, Scott 1992) názov knihy z roku 1992 sa môže javiť ako redundantný. Mohol by byť podnadpisom vari každej feministickej publikácie. Veď čím iným než politikou sa feministky kedy zaoberali? Aj vtedy, keď malo ísť o osobné, išlo o politické. Pýtanie sa na politično je ponornou riekou diskurzu, ktorý tečie poľom feministickej teórie ako rieka definujúca svoje povodie. Problém politična sa vo feministickej teórii zjavuje v momentoch reflexie jej ontologických predpokladov. Kusé správy o politične sú odvrátenou stranou vravy o konci politiky identity, konci jednotného subjektu žien aj feministickej štátnej politiky. Teoretická práca na pojme politična ani dve desaťročia po prvých výskytoch pojmu vo feministickej teórii zatiaľ nepredstavuje žiadnu paradigmu. Predsa však len, politično hoci možno v nepojmovej podobe sa vo feministickej filozofii a teórii 2 nesystematicky objavuje takmer dvadsať rokov. Jeho občasnosť, nejasnosť, mnohosť používaní z neho len ťažko robia skutočný pojem, o ktorého význam by sa dalo oprieť a rovnako o ňom aj pochybovať. Politično nie je vo feministickej teórii ani pojmom spochybňovaným vo svojej podstate (W. B. Gallie podľa Connolly 1993/1974: kap. 1), ktorý by si v nej ako taký vyslúžil ústredné miesto. Politično ako značka, marker, upozorňuje na čosi, čoho kontúry sú neostré, ale medzi feministickými teoretičkami a filozofkami existuje potreba ich skicovať a ohmatávať. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

21 Tento pojem sa v sústredenom úsilí jeho pojmovú podobu čo najviac precizovať v politickej filozofii či teórii objavuje systematicky aspoň päťdesiat rokov. Predchodcom jeho súčasného problematizovania je Pojem politična Carla Schmitta (2007b); Schmitt pre pojem politična predstavuje ak aj nie zakladateľa, tak prominentného artikulátora jeho diskurzivity. Politično v zmysle ontologického základu ontickej politiky si však osvojujú už aspoň tri generácie povojnových politických filozofov a robia tak takmer kanonickým spôsobom. V akom vzťahu sú tieto politicko filozofické teórie politična voči teóriám politična, ktoré v ostatných dvoch desaťročiach skicujú feministické filozofky? Sú vôbec v nejakom vzťahu? Feministický prístup k tomu, čo je politické, resp. čo je političnom, pred nástupom novej diskusie o politične výstižne opisuje kritická teoretička Nancy Fraser (1989: ). Ak sa nejaká vec, záležitosť, stáva politickou, je predmetom diskusií v mnohých verejných priestoroch a s rôznorodými účastníčkami a účastníkmi. V prípade politizácie potrieb ľudí, ktoré Fraser zaujímajú primárne, je politično striktne odlíšené od ekonomického (the economic) a domáceho (the domestic). V 90. rokoch sa v renomovaných akademických vydavateľstvách publikujúcich v anglickom jazyku objavilo päť publikácií, ktoré sľubovali nové vyrovnanie sa s političnom (Butler, Scott 1992; Dean 1997; Hirschmann, Di Stefano 1996; Verloo, Schmidt Gleim 2003; Yeatman 1994). V ostatných desiatich rokoch sa výskyt politična rozdrobil do článkov a polemických diskusií, ktoré v hlavnom prúde feministickej politickej filozofie stoja skôr len jednou nohou (Allen 2007; Allen 2009; Bauer 2007; Gressgård 2008; McAfee 2005; mcafee 2007; Pratt 2007; Zerilli 2007). Pochybujem o tom, že je možné niečo ako charakterizácia politična naprieč nimi, zjednotenie istých čŕt politična, ktoré by sme potom mohli sledovať a na ňom postaviť aj naše chápanie politična. Politično toto substantivizované prídavné meno zostávalo viac verné svojim možnostiam vyplývajúcim z jeho adjektívnej podoby; fungovalo ako atribút, ktorý sa mohol pridať k rôznym problémom, témam, doposiaľ nepolitickým, a tak vytváralo voľný súbor politických x, y, z atď. ako množinu bodov, ktoré by bolo možné opísať čiarou v tvare kruhu a vytvoriť z nej tak politično v podobe poľa, domény, oblasti. Butler a Scott (1992) ako oblasť politična označujú súbor pozícií v akademickom diskurze aj v samotnej feministickej politike. Znásobením miest, z ktorých môže prehovárať politično, sa tak vyhýbajú vtieravému predpokladu ontologicky ukotveného feministického subjektu. Hovoria o pozíciách a o zaujímaní pozícií a najmä o tom, ako sa toto zaujímanie pozícií organizuje. Čo za politické operácie vymedzujú a konštituujú pole, v ktorom sa zjavujú tieto pozície? (Butler, Scott 1992: xiv; zvýraznenie v origináli) Ako naznačujú témy príspevkov v zborníku, politično je tak označením pre súbor oných pozícií, ako aj označením pre postupy vylučovania (a začleňovania), ktoré tieto pozície ustanovujú. V reflexii politična editorky pripisujú zvláštnu úlohu toľko kritizovanej postštrukturalistickej teórii, ktorá vo feminizme údajne mala spôsobiť krízu. Postštrukturalizmus podľa nich nie je, prísne vzaté, pozíciou, ale skôr kritickým vypočúvaním vylučujúcich operácií, prostredníctvom ktorých sa ustanovujú pozície (Butler, Scott 1992: xiv; zvýraznenie v origináli).ak by sme teda aj o politične mohli uvažovať ako o oblasti, charakterizuje ju multiplikácia, zmnožovanie možných feministických pozícií v nej. Jodi Dean, editorka publikácie Feminism and the new democracy. Re siting the political (1997), politično stotožňuje s oblasťami antagonizmu, ktoré vytvárajú, štrukturujú a vymedzujú dnešný feminizmus (Dean 1997: 1). Politično teda predpokladá mnohosť aktérov, diskurzívnych pozícií, pre ktoré Dean nachádza dobré stelesnenie vo výraze nová demokracia. Dištinktívnou vlastnosťou politična v podobe novej demokracie je jeho pre miestňovanie (re siting). Podľa Dean sa feminizmus môže otvoriť novej politike a konaniu vtedy, ak každé miesto tvorby politiky pochopí ako novú artikuláciu politických záujmov, ktoré so sebou prinášajú nové pojmy, stratégie, taktiky. Pre miestňovanie politického akoby znamenalo vychýlenie politiky z jej identitou vymedzovaných hraníc. Spornosť a nerozhodnuteľnosť medzi pozíciami, ktoré sa označujú za feministické, považuje za jednu z hlavných charakteristík politična aj Anna Yeatman v práci Postmodern revisionings of the political (1994). Podľa Yeatman má konsenzuálnu politiku odlišnosti nahradiť nekonsenzuálna politika poučená postkolonializmom, demokratické hľadanie racionálneho konsenzu má dať prednosť lokálnym, multilaterálnym dohodám medzi spornými stranami. Opis politična v tejto paradigme politična ako poľa obsahujúceho mnohosť exkluzívne definovaných politických feministických pozícií vychádza primárne z požiadaviek feministického politického hnutia na feministickú teóriu. Politično sa ale mení, ak sa perspektívou, z ktorej ho chceme opísať, primárne stane disciplína politickej teórie a politickej filozofie. Revízia politična, ako ju ohlasujú editorky publikácie Revisioning the political (1996) Nancy Hirschmann a Christine di Stefano, mieri na oblasť pojmov a predpoklady politiky. Ako argumentujú autorky, samotná politika môže byť revidovaná len druhotne po revidovaní disciplinárneho aparátu, prostredníctvom ktorého sa uchopuje. Politično je tu teda v prvom rade inštrumentáriom výskumníčok a výskumníkov, sú to kanonizované pojmy a doktríny, ktoré sa práve vďaka svojmu normatívnemu obsahu a neustálej potrebe zlaďovať normy s deskripciami, spochybňujú, dopĺňajú, obmieňajú. Naliehavosť politična demonštrujú aj ďalšie texty z ostatných desiatich rokov. Európske teoretičky Mieke Verloo a Meike Schmidt Gleim v chorvátsko anglickom zborníku v roku 2003 predstavujú svoj ďalší feministický manifest politična (Verloo, Schmidt Gleim 2003). Tento deklaratórny text, ktorý glosuje patálie feministického aktivizmu aj feministickej teórie, orientuje feministickú teóriu na jej gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

22 utopickú dimenziu. Imaginatívna figurácia princípu, formy politična ako Principessy (v porovnaní s Machiavelliovými kniežaťom Principe) spolu s rétoricky pôsobivou prvou osobou plurálu, ktorou v texte prehovára dvojica jeho autoriek, a aj obmedzeným publikom, ku ktorému sa text dostal, tento manifest vzďaľujú jeho ambícii na univerzálne oslovenie a distribúciu. Spod patetickej formy textu (ktorá má byť alúziou na Derridovo vysporiadanie sa so strašidlami Marxa a Marxovo vysporiadanie sa so strašidlom komunizmu v Komunistickom manifeste), ale o to viac vidno nástojčivé vystupovanie politična. Čitateľke sa takto môže zdať, že politično ako pojem žiadny nový uhol pohľadu do feministickej filozofie a teórie neprináša. Preberať sa dôrazom na multiplicity, meniace sa, rozširujúce oblasti toho, čo je politika, revízie, premiestňovania, re citovania, opätovné teoretizácie politiky akoby neznamenalo nič okrem emfázy, priloženia dôrazu. Používanie pojmu politično v týchto emfatických názvoch, jeho neustále a nejasné opakovanie v textoch však nemalo podľa môjho názoru priniesť žiadnu pojmovú analýzu, ale po postštrukturalistickom a vysoko teoretickom obrate vo feministickej reflexii malo preukázať oddanosť feministických teoretičiek politickým emancipačným ideálom feminizmu, ktorých obsah sa ale znejasnil. 3 Politično označuje slovami austrálskej filozofky Anne Yeatman z raných 90. rokov postmoderný moment v (pravdepodobne modernistickej) emancipačnej politike (Yeatman 1994: vii). Možno preto usudzovať, že viac než nejaký predmet, oblasť, pole, o ktorom by sa viedli spory, mal pojem politično označovať tie, ktoré tento pojem používali. Vymedzuje istú epistemickú komunitu, ktorá politiku nestotožňuje napr. s etnograficky opísanými idiosynkráziami konkrétnych subverzívnych praktík slúžiacich emancipácii žien (por. Mahmood 2004), ale ktorá sa od pojmu feministickej politiky vzďaľuje, spochybňuje ho, no zároveň nenachádza priliehavé slovné spojenie, teoretický koncept, ktorými by tento pohyb od politiky identity smerom k afirmatívnemu premysleniu kontingentnosti politiky, označila. Podľa môjho názoru priblíženie sa k tomu, čo politično malo a aj môže vo feministickej filozofii predstavovať ontologizujúce výklady politiky najmä v demokratickej teórii v ostatných desaťročiach. Feministická filozofia a ontologizujúce výklady politiky koexistujú vedľa seba a ich spoločná artikulácia prakticky neexistuje. Pre ďalšie skúmanie zostáva otázka, ako tento vzťah absencie vzťahu opísať a do akej narácie vývoja teórie ho začleniť (por. Hemmings 2005). Kontingentnosť politična a politická diferencia Pojem politična, tak ako ho dnes používa väčšina filozofiek a filozofov, politických teoretičiek a teoretikov, indikuje úsilie zápasiť s problémom nemožnosti stanoviť základy spoločnosti prostredníctvom nástrojov fundacionalististickej paradigmy, medzi ktoré Marchart zahŕňa ekonomický determinizmus, behaviorizmus, pozitivizmus či sociológiu (Marchart 2007: 5). 4 Marchart výstižne a prehľadne opisuje základné kontúry politickej diferencie, ktorá predstavuje vzájomnú konfiguráciu politiky a politična. Teórie politickej diferencie takpovediac delia zvnútra to, čo konvenčne nazývame politika, na jednej strane na rovinu jej empirického fungovania, na politiku ako súčasť spoločnosti, a na strane druhej na podmienky možnosti politiky, tj. na politično. Podľa Marcharta i Mouffe politickú diferenciu možno uchopiť ako analogickú k diferencii ontologickej politika sa odohráva na ontickej a politično sa zakladá na ontologickej úrovni. Otázka teórií politickej diferencie je konkretizovanou kritickou otázkou, ktorá sa pýta na podmienky možnosti politiky, ale pod podmienkou, že za tieto podmienky nemožno pokladať základ, fundáciu, v podobe napr. ekonomických procesov, ľudskej prirodzenosti, ľudskej komunikácie či systémových interakcií. V prípade feministickej teórie a feministickej politiky krízu feministického fundacionalizmu priniesla kritika (politického) subjektu žien, ktorý ako tvrdia viaceré autorky nemôže byť základom feministickej politiky (bližšie pozri Kiczková 1998; Kobová ). Ako však s takýmto základom naložiť? Znamená to, že ak hľadáme kontúry politiky po základe, budú to kontúry politiky bez základu? Ak by sme za podmienku možnosti politiky po základe považovali jej bez základovosť, nestalo by sa (náhodou) to, že práve bezzákladovosť sa potom ako pozitívne formulovaná negativita stane druhom základu, ktorého osud aspoň sa nám tak zdá sme však už v politike spečatili? Marchart poznamenáva, že aj antifundacionalizmus, teda predpoklad bez základovosti, je svojím spôsobom inflexiou vplyvného fundacionalistického diskurzu (Marchart 2007: 13), a preto sa treba pýtať na to, či pre pochopenie politiky po základe existujú nejaké ďalšie možnosti. Podľa Judith Butler sa stanovovanie základov nevyhne hre vylúčenia: Stanoviť súbor noriem, ktoré sú mimo sily a moci [tj. stanoviť ne politické základy politiky pozn. ĽK], je samo o sebe významnou konceptuálnou činnosťou, ktorá svoju vlastnú mocenskú hru cibrí, maskuje a rozširuje odvolávaním sa na metafory normatívnej univerzálnosti. (Butler 1998: 41) Partikulárnosť tejto teoretickej činnosti nemožno zvrátiť čo aj sebelepšou metodológiou na strane základy stanovujúcej tvorkyne diskurzu, či úsilím o inklúziu a rozširovanie základu; podľa Butler je postulovanie základov a k nim vztiahnutých implicitných metafyzických záväzkov bežným procesom tvorby teórie. Zo súbežnej práce postulovania základov a vylučovania však nevyplýva normatívna nemožnosť základy vôbec ustanovovať. Ak totiž zohľadníme nevyhnutnosť vylučovania pri stanovovaní základov, potom aj základy, ktoré sa vo vnútri teórie nespochybňujú a nemali by sa spochybňovať, sa napokon stanú náhodným a spochybniteľným predpokladom (Butler 1998: 41). V politickej filozofii uvažujúcej politiku a politično ako jej základ sa teda deje to, že tento základ existuje, ale je neustále odkladaný, je, ale nie je posledným základom (ako by povedal Althusser o výrobných vzťahoch sú poslednou gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

23 determináciou [determination in the last instance pozn. ĽK], ktorá ale ostatné časti sociálnej formácie nepredchádza ani po nich nenasleduje; por. Brewster 2005: 255). Kontingentnosť naznačuje, že ak žiadny základ nemôže byť posledným základom, tak potom musí existovať pluralita takýchto kontingentných, kontingenciou určených, základov. Zároveň, aby sa nejakému základu zabránilo v tom stať sa posledným základom, kontingentnosť základov musí byť nevyhnutná. Marchart (2007: 28 29) teórie politickej diferencie vymedzuje práve oddanosťou takejto silnej verzii kontingentnosti. Tradičná slabá verzia kontingentnosti hovorí, že to, čo je, nie je ani nemožné a nie je ani nevyhnutné, a teda by mohlo byť aj inak. Na rozdiel od toho ale silná verzia kontingentnosti hovorí, že nebyť nemožným ani nevyhnutným je nevyhnutné, a teda to, čo je, nemôže byť inak ako kontingentné. Silné chápanie kontingentnosti teda nerozlučne spája možnosť identity ako takej s nemožnosťou jej úplného (= ne kontingentného) naplnenia, a tým potvrdzuje paradoxnú či aporetickú nevyhnutnosť spojenia medzi možnosťou a nemožnosťou. V tomto zmysle možno kontingentnosť použiť ako operačný termín, ktorý vedecky povedané naznačuje nevyhnutnú nemožnosť systemickej uzávery alebo povedané ontologicky nevyhnutnú nemožnosť plného bytia či základu. (Marchart 2007: 28 29) Problém kladený pred politično spočíva v jeho vysídlení 5 do takých podôb politiky, ktorá (povedané s Butler) kontingentný základ v politične nevyužíva, ale politično zacementováva, sublimuje či neutralizuje. 6 Takto diagnostikovala západné spoločnosti v 20. storočí Hannah Arendt (Arendtová 2007; Pitkin 1998), keď kritizovala pohltenosť politična sociálnom, administrovaním spoločnosti. Epocha neutralizácií a depolitizácií Carla Schmitta (2007a) zase opisuje postupnú diachrónnu premenu tzv. centrálnych oblastí od teologickej cez metafyzickú, humanitárne morálnu, ekonomickú a technickú. Centrálnosť uvedených oblastí znamená, že sú to diskurzy a praxe, ktoré v spoločnosti v tom ktorom čase garantujú zhodu v riešení problémov, poskytujú chápanie spoločnosti samotnej a minimalizujú tak možnosť konfliktu. Jakmile se jednou nějaká oblast stane oblastí centrální, jsou problémy ostatních oblastí řešeny z tohoto centra a považovány už jen za problémy druhého řádu, jejichž řešení vyplyne samo sebou, jakmile jen budou vyřešeny problémy oné centrální oblasti. (Schmitt 2007a: 83) Centrálne oblasti by sme mohli nazvať fundamentmi, základmi, s ktorých existenciou postfundacionalistická politická filozofia, ktorou sa na tomto mieste zaoberám, ako s ontologickými základmi sociálna či empirickej politiky, nepočíta. Medzi ďalšie kritičky neutralizovaných či depolitizovaných podôb politiky patrí aj Chantal Mouffe (2005). Pavel Barša, Ondřej Slačálek a Tereza Stöckelová (2010) na základe reflexií, ktoré sú súčasťou rozsiahlejšej kolektívnej monografie zaoberajúcej sa súčasnými podobami politiky, vytvárajú typológiu depolitizácie. Podľa nich dnes depolitizácia nadobúda podoby normalizácie, ekonomizácie, esencializácie, individualizácie, expertizácie, moralizácie a dekontextualizácie. (Agensy depolitizácie ekonomika, esencia, indivíduum, expertné vedenie, morálka atď. sú tak predpokladanými základmi, od ktorých sa má odvíjať náležitá politika.) Množstvo a rozsah schmittovských centrálnych oblastí sa tak podľa nich významne diverzifikuje a rozširuje, a preto by sa mohlo zdať, že možnosti aktivácie politična sa tak významne okliešťujú. 7 Pred nami sa tak predstiera škandál politična. Náhodnosť politična predstavuje problém pre strategické konanie politických aktérov v juristickom diskurze existujúcej politiky a spochybňuje samozrejmosť subjektov politiky. Protiťahom je však táto náhodnosť politična domestikovaná, utišovaná, neutralizovaná v existujúcej politike a predstavách o nej napr. v doktrínach dobrého vládnutia, fiškálnej neutrality, v ekonómii aplikovanej teórii racionálnej voľby a mnohých ďalších. Povedané v športovej terminológii, politično je neúnavným vyzývateľom favorizovanej politiky. Škandálom politična je situácia vzájomného podmieňovania politiky a jej kontingentného základu, tenzia, z ktorej vyplývajú procesy politizácie a depolitizácie. Koncepcia Chantal Mouffe je jedným rozpracovaním takéhoto podmieňovania. Voči nej však kladiem koncepciu politiky Jacquesa Rancièra, ktorý politickú diferenciu v jej ontologickom charaktere relativizuje. Pre feministické teoretičky zostáva otázkou a tú sa pokúšam v závere osvetliť a napomôcť k jej formulovaniu, ktorou z ciest, tu naznačených dvoma koncepciami, sa v problematizovaní politiky uberať. Chantal Mouffe: preventívnou vakcínou politična proti neduhom postpolitiky Keď Chantal Mouffe na počiatku 90. rokov 20. storočia začala rozvíjať svoju teóriu agonistického pluralizmu, robila tak na pozadí šírenia liberálnej demokracie a ohlasovaného konca dejín. V medzinárodnej politike s koncom studenej vojny tzv. prvý, západný, svet stratil svojho nepriateľa v tzv. druhom svete východného či komunistického, sovietskeho bloku stratil tak prostriedok svojho vymedzenia. Práve od začiatku 90. rokov môžeme datovať šírenie presvedčenia, že delenie na ľavicovú a pravicovú politiku neexistuje, že politika je buď dobrá, alebo zlá, funguje, alebo nefunguje. A pre podoby nesúhlasu s týmto názorom aj politickou racionalitou sa vžilo odsudzujúce pomenovanie populizmus. Mouffe, ktorá v 80. rokoch spolu s Ernestom Laclauom hľadala možnosti stratégie ľavicovej politiky (Laclau, Mouffe 2001[1985]), sa v 90. rokoch napriek široko zdieľanému pritakaniu údajne post ideologickým časom obrátila k potrebe definovať stranícku a strániacu politiku s ešte väčšou vehemenciou. Ak sa v duchu tohto predpokladaného súhlasu s podobou liberálnych demokracií v spriatelenom západnom a východnom, prvom a druhom svete, mala politika premeniť na foucaultovsky povedané čistú správu obyvateľstva kombinovanú s moralistickým likvidovaním potenciálnych politických súperiacich strán (tu mám na mysli strany v širšom zmysle, nielen politické strany), gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

24 tak o to viac bolo potrebné podľa Mouffe obhajovať legitimitu a v skutočnosti aj prospešnosť protivníkov v politike. Politika, presnejšie súčasná postpolitika, podľa Mouffe (2005) popiera politično ako svoj ontologický základ. Jej želaným cieľom a predmetom zároveň je dobre spravovaná spoločnosť a to tak na národnej, transnacionálnej aj globálnej úrovni. Slavoj Žižek, ktorý zdieľa kritiku takejto podoby politiky aj jej označenie ako postpolitiky, ju charakterizuje takto: Postpolitika [ ] zdůrazňuje, že je nutno opustit stará ideologická dělítka a zaměřit se na nové problémy prostřednictvím nezbytného expertního vědění a na základě svobodné diskuse, která bere v potaz konkrétní lidské potřeby a požadavky. (Žižek 2007: 213) Čo spochybňuje postpolitika, je predovšetkým možnosť, predstaviteľnosť zápasu medzi politickými projektmi, ktoré by si nárokovali zásadné nové usporiadanie spoločnosti a ktoré by vznášali a presadzovali takí politickí aktéri, ktorí v súčasnom usporiadaní politiky nemajú svoje miesto. Postpolitika a jej inštitúcie vytláčajú projekty spochybňujúce status quo na okraj, do sféry nelegitimity, politického extrémizmu, nerealizmu. Pritom politika, tvrdí Mouffe, vnáša do politického spoločenstva zásadnú roztržku. Deje sa tak aj pri najlepších úmysloch spoločnosť dobre riadiť, keď sa presadzujú rozumné riešenia, na ktorých sa zhodujú všetky zúčastnené strany. No ich konsenzus prostredníctvom vylúčenia z tohto na pohľad samozrejmého konsenzu vytvorí divokého nepriateľa v podobe nesúhlasiacich más zjednotených okolo ideálov nacionalizmu, etnocentrizmu, rasizmu či odsunutých na okraj kvôli svojej nepokrokovosti, spiatočníctvu, poverám, náboženskému presvedčeniu. Vylúčenie plodí antagonizmus. Vznik súperiacich strán je aj popri úsilí po konsenze a zmieri v politike a vlastne práve kvôli nemu neodvrátiteľný, domnieva sa Mouffe. Čo však môže demokratická politika s anticipovanými antagonizmami robiť, je to, že sa môže snažiť predchádzať takým ich formám, ktoré sú pre politické spoločenstvo devastujúce a likvidačné. Neznamená to, že nepriateľstvo, antagonizovanie samotné tak zo seba celkom vylúči. Podľa Mouffe dá však demokratická politika antagonizmu inú formu formu agonizmu. Motivácia Mouffe pre túto výmenu medzi antagonizmom a agonizmom je vedená starostlivou reflexiou tak politického diania, aj toho, čo považuje za jeho ontologický základ. Rozlišuje medzi politikou (politics) a političnom (the political), tj. medzi súborom praxe a inštitúcií, prostredníctvom ktorých sa utvára poriadok, ktoré organizujú ľudskú koexistenciu v kontexte konfliktnosti vychádzajúcej z politična a dimenziou antagonizmu, ktorá je [ ] pre ľudské spoločnosti konštitutívna (Mouffe 2005: 9). Politika je ontická rovina, ktorou sa zaoberá politológia, a politično je zase ontologické podložie politiky, ktorým sa má zaoberať politická filozofia. Argumentačný postup Mouffe je potom dvojaký: Antagonizmy prejavujúce sa v reálnej politike existujú, a preto sa treba usilovať o ich krotenie. Vyliečme antagonizmy agonizmom, navrhuje filozofka. A zároveň sú antagonizmy ontologickým základom, ktorý sa má na ontickej rovine manifestovať ako agonizmus. Teoretické riešenie Mouffe je vedené pragmatikou, ktorá chce z ontickej roviny stoj čo stoj eliminovať antagonizmus. Antagonizmus má svoje miesto ako kvázi transcendentálny základ umožňujúci vznik tak antagonizmov, aj agonizmov na ontickej úrovni, pričom výber medzi nimi nevyplýva z antagonizmu samotného, ale je kontingentný. Inými slovami, kým agonizmus v koncepcii Mouffe operuje ako procedúra zabraňujúca vzniku antagonizmov na ontickej úrovni, antagonizmus je v jej chápaní tak ontickou skutočnosťou, aj ontologickým predpokladom. Je dôležité, že antagonizmus ako ontologický základ sa na ontickej úrovni nevyhnutne neprekladá, resp. doslovne neinterpretuje, ako antagonizmus, inými slovami, antagonizmus v politike nie je prejavom antagonizmu v jej podloží. Ich vzťah nie je ani vzťahom vyplývania, ani expresie. 8 Existuje medzi nimi neustále napätie. 9 Mouffe je v takomto chápaní exemplárnou predstaviteľkou koncepcií politickej diferencie, ktoré potvrdzujú potrebu akéhosi ontologického hoci bezzákladového základu politiky v politične. A hoci Rancièrovo zásadné rozlišovanie medzi politikou a políciou navádza na čítanie prostredníctvom schémy politickej diferencie, možno sa domnievať, že sa od ontologického prístupu k politike zásadne odvracia. Jacques Rancière: politická dištinkcia Venujme sa Rancièrovmu rozlíšeniu medzi politikou a políciou. Náznak toho, čo Rancière chápe pod pojmom polícia, sa nám ponúka pri jeho diagnostike súčasných spoločností. Podľa Rancièra nežijeme v liberálnej demokracii, v rámci ktorej svoju teóriu formuluje Chantal Mouffe, ale v postdemokracii. Tvrdí, že ak sú demokracie legitimizované vládou ľudu, dému, v súčasných demokraciách tomu tak nie je démos v nich v žiadnom prípade nevládne. Postdemokracia je praxou vládnutia a je pojmovou legitimizáciou demokracie po déme, je demokraciou, ktorá odstránila javenie sa ľudu, jeho nesúhlas, a preto demokraciu možno redukovať na hru štátnych mechanizmov a spájanie a rozpájanie sociálnej energie a záujmov. (Rancière 1999: 102) Čo je tento ľud? A prečo by mal zaujímať feministickú teóriu, ak vieme, že ženy historicky boli skôr prílepkom tejto a ďalších univerzalistických kategórií? Ľud je síce reprezentantom univerzality, ale v skutočnosti je to vlastne neexistujúca časť empiricky existujúcej spoločnosti, ktorá si pozíciu univerzality uzurpuje. Ľud vzniká vtedy, keď prelamuje policajné usporiadanie spoločnosti. Polícia je jednou logikou ľudského spolužitia, v ktorej existujú vždy konkrétne časti spoločnosti spoločenské väčšiny a menšiny, socioprofesné kategórie, záujmové skupiny, komunity atď. (Rancière 1999: 14). V ich spolužití sa ráta s tým, že budú pre seba navzájom partnermi a že modom ich komunikácie bude konsenzus. Keď takéto časti spoločnosti sčítame, výsledkom bude suma, celok spo gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

25 ločnosti bez akýchkoľvek medzier či švov. Polícia tu teda nemá význam represívneho aparátu, ale je akoby spoločnosťou v jej úplnosti, celosti. Časti, ktoré sa tu sčítavajú, sú aktuálne existujúce skupiny ľudí či funkčne definované časti spoločnosti (Rancière 2001: 36). Spoločnosť sa skladá zo skupín pripútaných ku konkrétnemu spôsobu práce, ku konkrétnym miestam, kde toto svoje povolanie vykonávajú, a ku konkrétnym spôsobom bytia, ktoré s týmito povolaniami a miestami korešpondujú (Rancière 2001: 36). Anekdoticky povedané v policajnom poriadku je miesto pre všetko a všetko má svoje miesto, resp. v policajnom usporiadaní spoločnosti je miesto pre každého a každý má svoje miesto (Davis 2010: 78). Policajný poriadok pozná svoje časti, každá časť už má svoje meno, je spočítaná, zarátaná. Jedinou úlohou policajného poriadku je tieto časti čo najharmonickejšie a najefektívnejšie usporiadať. 10 Ľud domnelý vládca v demokracii pristupuje k policajnému usporiadaniu spoločnosti akoby zvonka. Voči policajnému usporiadaniu spoločnosti je nadbytočný, navyše. Ľud je doplnkom, ktorý oddeľuje populáciu od seba samej (Rancière 2001: 33). Ako taký nemá žiadnu kvalifikáciu, žiadnu vlastnosť, ktorá by ho predurčovala preto, aby sa politiky zúčastňoval. Ak sa niekedy argumentovalo, že pre účasť na politike je potreba dostatočného množstva voľného času (ako tomu bolo v prípade aténskych občanov), alebo dostatočného množstva peňazí (ako je tomu v politických stranách či v exekutíve dnes), alebo bolo potrebné sa ako potenciálny účastník politiky narodiť (ako kráľovský nástupca či nástupkyňa alebo dedič úradu), pre ľud nič z toho neplatí. Ľud neexistuje pred politikou, vystupuje zároveň s tým, ako sa naruší policajné hierarchizovanie a toto narušenie vytvára špecifický mechanizmus: spoločnosť sa rozdeľuje podľa častí, ktoré nie sú jej skutočnými časťami. Potom sa jedna časť spoločnosti stotožní s celkom a to v mene vlastnosti, ktorá jej nie je vlastná, v mene toho, čo je všetkým spoločné, tj. v mene takto narušenej komunity. (Rancière 1999: 18) Tí, ktorým je upierané to, aby sa na spoločnosti podieľali, boli jej súčasťou, a ktorým sa takto deje krivda, nespravodlivosť, v mene rovnosti vystúpia preto, aby manifestovali to, že jediným oprávnením pre vládu je apriórna rovnosť každého s každým. Ľud je zosobnením radikálnej rovnosti nie rovnosti vo výsledku, ale rovnosti ako predpokladu. Ak si teda polícia myslela, že spočítala všetky časti, nie je to pravda ľud so svojím nezapočítaním a so svojou neúčasťou na spoločnosti nesúhlasí a v spoločnosti vytvára konflikt. Vedie konflikt o svoju vlastnú existenciu totiž: Strana chudobných nestelesňuje nič iné než politiku samu, ktorá sa ustanovuje ako časť tých, čo nemajú účasť. A podobne, strana bohatých nie je ničím iným než antipolitičnom. Od Atén v 5. st. pr. n. l. až podnes, strana bohatých stále dokola opakuje jednu a tú istú vec, ktorá je negáciou politiky: časť tých, čo nemajú účasť, vôbec neexistuje. (Rancière 1999: 14) V tomto akte ide vlastne o testovanie toho, čo je vôbec politickému spoločenstvu spoločné. Jeho časť, ktorá na ňom ale nemá účasť, tj. nemá vplyv na to, akým smerom sa bude spoločnosť, spoločenstvo uberať, sa dezidentifikuje, tj. dištancuje sa od identity, ktorá jej je vymeraná v policajnej logike. Svojou subjektiváciou sa pokúša zmeniť politický priestor, fakticky ho vytvára, nanovo konfiguruje to, ako je možné hovoriť a ako je možné javiť sa v tomto priestore. V politike tak ide o vytvorenie spoločenstva spoločného vnímania, počúvania, videnia. Ako hovorí Rancière, nesúhlas nie je konfrontáciou záujmov alebo názorov. Je manifestovaním medzery v tom, čo je vnímateľné. (Rancière 2001: 38) Ak ten, ku komu hovorím, hrá hru na to, že ma nepočuje, že ma nevidí, že to, čo artikulujem, preňho nie je rečou, tak k rekonfigurácii vnímateľného nedošlo. Politika je predovšetkým zápasom, v ktorom ide o existenciu spoločného javiska a o existenciu a status tých, čo sú na ňom. (Rancière 1999: 27) Ak sa niečo stáva politickým, vstupuje do spoločného priestoru verejných záležitostí a v tomto priestore sa môže iným javiť a môže v ňom konať. [ ] javisko existuje pre potreby hovorcu, ktorý toto javisko spočiatku nevidí a ani ho vidieť nemôže, lebo v skutočnosti neexistuje. (Rancière 1999: 27) Jednotlivé strany zápasu, konfliktu pred konfliktom samotným neexistujú. Politika sa vytvorí až tým, ako si uzurpujú moc a vystúpia, aby prehovorili o nespravodlivosti, ktorou sú postihnutí. Aj z tohto krátkeho výkladu možno vidieť, že rozlíšenie medzi politikou a políciou, pre ktoré sa núka, aby sme ho v analógii k ďalším postfundacionalistickým teóriám politična označili ako politickú diferenciu, v Rancièrovom prípade v skutočnosti ontologickou diferenciou nie je. A hoci by to navonok bolo plauzibilné, rozlíšenie medzi políciou a politikou nemožno pochopiť ani ako novú verziu dobre známych opozícií: spontaneity a organizácie, alebo zakladajúceho aktu a založeného poriadku (Rancière 2010: 205). Cezúra medzi políciou a politikou spočíva v rekonfigurácii toho, čo je vnímateľné, čo sa ako vnímateľné politickým aktérom podarí alebo nepodarí vytvoriť, o čom svojich protivníkov ako o spoločnom svete presvedčia. Imanentná teória politiky? Hoci pôvodne som otázku politična kládla ako otázku reflexie ontologických základov politického konania a v nej radikálne politično (por. Dean 2008) rozrušovalo opakujúcu sa a inštitucionalizovanú politiku, v uvažovaní spolu s Rancièrom sa politično nestáva ani tak problémom konania a jeho ukotvenia v dajakom základe bez základu, ako skôr problémom vnímania. Ontologické ukotvenie politična v antagonizme v prípade Mouffe a jeho agonický preklad pre potreby ontickej roviny reálnej liberálno demokratickej politiky naznačujú, že ontologizovanie kladie na politiku veľmi konkrétne normatívne nároky. Politická teória má v prípade Mouffe normatívnu a predpisujúcu rolu explicitne totiž formuluje, gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

26 ako má demokratická politika vyzerať vo forme liberálno demokratického režimu. Teórie politickej diferencie či už feministické alebo nefeministické vychádzajú z postulovania odlišnosti medzi tým, čo je a čím je toto niečo umožňované, a to aj v prípade, že podmienka možnosti toho, čo je, sa ukáže ako náhodná. Rancière, zdá sa, toto rozlíšenie nepovažuje pre analýzu politiky za relevantné. Podobne ako vraví sa je krása vecou pohľadu hodnotiaceho a je to tento pohľad, ktorý vec, živú bytosť, udalosť, uchopuje ako krásnu, politika je povedané spolu s Arendt sférou javenia sa, v ktorej dochádza k efektívnej rekonfigurácii daného, viditeľného a napokon aj toho, čo je o ňom a vo vzťahu k nemu možné povedať (Rancière 2010: 207). Podmienky možnosti politiky sú presnejšie povedané podmienkami možnosti javenia sa jej elementov subjektov, nárokov, prehovorov. Súčasný výskum uvažujúci o politike v tejto línii rozvíja predovšetkým Kantove chápanie estetickej súdnosti v politickej oblasti (aj prostredníctvom Arendt ako sprostredkovateľky Kanta). (Por. Arendtová 2002; Kant 1975; Zerilli 2009.) Aké implikácie môže mať tento (nielen rancièrovský) posun pre feministickú teóriu politiky? Jej praktičky totiž stále investujú do formulovania sociálnych a politických ontológií (Butler 2009) a najnovšie kategórie pohlavia a rodu preskúmavajú aj vo vznikajúcom rámci feministickej metafyziky (Witt 2011a; Witt 2011b). Hoci aj explicitne môžeme odmietnuť formulovanie akéhosi feministického pojmu politična predovšetkým vzhľadom na dôsledky, ktoré takéto rozpracovanie môže mať pre normatívnu čistotu pojmu a z nej vyplývajúcu nevyhnutnosť vylučovania všetkého, čo je nepolitické (a najmä pre striktné odlišovanie od sociálneho či ekonomického), rozpracúvanie pojmu politična vo feministickej teórii nezamýšľané normatívne dôsledky aj tak má. Pojem politična ako argumentujem vyššie bol označujúcim epistemickej komunity, a stále je aj vkladom, ktorý do svojej legitimizácie vkladá feministická politická filozofia. Pokladanie základov takéhoto disciplinárneho podujatia nie je nevyhnutné feministická politická filozofia nemusí opakovať príbeh úsilia obnoviť politickú filozofiu tak, aby vychádzala z čistoty zakladajúceho pojmu či pojmového rozlíšenia (hocijako ju k tomu genealógia pojmu politična tlačí). Feministická politická filozofia môže byť spôsobom, ako opísať reflektujúce uvažovanie o politike či už o nej premýšľajú jej aktérky alebo teoretičky, filozofky. Nestanovovala by tak podmienky možnosti existencie politiky a jej cieľom by ani nebolo vytriediť javy na politické a nepolitické. Mohla by byť súčasťou širšieho projektu politickej súdnosti teda schopnosti ľudského uvažovania súdenia uchopovať svet javov a vzťahovať sa k nemu jedinečným spôsobom, a to bez toho, aby sa jav podradil nejakému vyššiemu pojmu a bez toho, aby prostredníctvom tohto uchopovania súdnosť vynášala tvrdenia o tom, ako sa veci majú (por. Arendtová 2002; Kant 1975; Zerilli 2009). Literatúra Ackelsberg, M Political theory today. Who s teaching what to whom? Some reflections. PS: Political Science & Politics, Vol. 43, No. 2: Allen, A Multiple feminisms. Commentary on Noëlle McAfee s Two Feminisms. [online]. Symposia on Gender,Race and Philosophy,Vol. 3, No. 3: nestránkované. [cit ]. Dostupnéz:< Allen, A Feminism and the subject of politics. Pp in De Bruin, B., Zurn, C. F. (eds.). New waves in political philosophy. Basingstoke & New York: Palgrave Macmillan. Arendtová, H Přednášky o Kantově politické filosofii. Praha: Oikoymenh. Arendtová, H Vita activa neboli O činném životě. Praha: Oikoymenh. Barša, P., Slačálek, O., Stöckelová, T Od rozrtržky ke sporu. Pp in Barša, P et al. Kritika depolitizovaného rozumu. Úvahy (nejen) o nové normalizaci. Všeň: Grimmus. Bauer, N The second feminism. Commentary on Noëlle McAfee s Two Feminisms. [online]. Symposia on Gender, Race and Philosophy, Vol. 3, No. 3: nestránkované. [cit ]. Dostupnéz:< Brewster, B Glossary. Pp in Althusser, L. For Marx. London & New York: Verso. Butler, J Náhodnosť základov. Feminizmus a problém postmodernizmu. Feministický kultúrny časopis ASPEKT, č. 1 Myslenie žien: Butler, J Trampoty s rodom. Feminizmus a subverzia identity. Bratislava:Aspekt. Butler, J Frames of war. When is life grievable? London & New York: Verso. Butler, J., Scott, J. W Feminists theorize the political. New York & London: Routledge. Cawson, A Korporatismus. Pp in Miller, D. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: Barrister & Principal. Connolly, W. E. 1993(1974). The terms of political discourse. Princeton: Princeton University Press. Davis, O Jacques Rancière. Cambridge & Malden: Polity Press. Dean, J. (ed.)1997. Feminism and the new democracy. Re siting the political. London: Sage. Dean, J Feminist purism and the question of radicality in contemporary political theory. Contemporary Political Theory, Vol. 7, No. 3: Di Stefano, C Feminist political philosophy. [online]. APA Newsletters. Newsletter on feminism and philosophy, Vol. 99, No. 2: nestránkované. [cit ]. Dostupnéz: < diste fano.asp>. Dietz, M. G Current controversies in feminist theory. Annual Review of Political Science, Vol. 6: gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

27 Fisken, T Agonism. P. 13 in Bevir, M. (ed.). Encyclopedia of Political Theory. Thousand Oaks & London & New Delhi & Singapore: Sage Publications. Fraser, N The French Derrideans. Politicizing deconstruction or deconstructing the political? Pp in Unruly practices. Power, discourse and theory in contemporary social theory. Minneapolis: The University of Minnesota Press. Gressgård, R Feminist theorizes the political. The political theory of Wendy Brown. NORA: Nordic Journal of Women s Studies, Vol. 16, No. 4: Hauptmann, E A local history of the political. Political Theory, Vol. 32, No. 1: Hemmings, C Telling feminist stories. Feminist Theory, Vol. 6, No. 2: Hirschmann, N. J., Di Stefano, C Revisioning the political. Feminist reconstructions of traditional concepts in western political theory. Boulder & Oxford: Westview Press. Honig, B Political theory and the displacement of politics. Ithaca & London: Cornell University Press. Kant, I Kritika soudnosti. Praha: Odeon. Kiczková, Z Subjekt v pohybe. Feministický kultúrny časopis ASPEKT, č. 1: Kobová, Ľ Pokusy o jej život : k tematizáciám subjektu vo feministickej filozofii. Feministický kultúrny časopis ASPEKT, č. 1: Laclau, E., Mouffe, C (1985). Hegemony and socialist strategy. Towards a radical democratic politics. London & New York: Verso. Lacoue Labarthe, P., Nancy, J. L Retreating the political. London & New York: Routledge. Mahmood, S Politics of piety. The Islamic revival and the feminist subject. Princeton: Princeton University Press. Marchart, O Post foundational political thought. Political difference in Nancy, Lefort, Badiou and Laclau. Edinburgh: Edinburgh University Press. McAfee, N Two feminisms. Journal of Speculative Philosophy, Vol. 19, No. 2: McAfee, N Reply to Allen, Bauer, Pratt and Zerilli. [online]. Symposia on gender, race and philosophy, Vol. 3, No. 3: nestránkované. [cit ]. Dostupné z: < web.mit.edu/sgrp>. Moore, M. J Political theory today. Results of a National Survey. SSRN elibrary. Mouffe, C On the political. London & New York: Routledge. Pitkin, H. F The attack of the blob. Hannah Arendt s concept of the social. Chicago: University of Chicago Press. Pratt, S. L Comment on Noëlle McAfee, Two Feminisms. Commentary on Noëlle McAfee s Two Feminisms. [online]. Symposia on Gender, Race and Philosophy, Vol. 3, No. 3: nestránkované. [cit ]. Dostupnéz:< Rancière, J Disagreement. Minneapolis: University of Minnesota Press. Rancière, J Ten theses on politics. [online]. Theory & Event, Vol. 5, No. 3: nestránkované. Dostupnéz: < muse.jhu.edu/journals/theory_and_event/v005/5.3ranciere.html>. Rancière, J Dissensus. On politics and aesthetics. London & New York: Continuum. Rosanvallon, P Inaugural lecture, Collège de France. Pp in Democracy past and future. New York: Columbia University Press. Schmitt, C. 2007a. Epocha neutralizací a depolitizací. Pp in Pojem politična. Praha: Oikoymenh. Schmitt, C. 2007b. Pojem politična. Brno & Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury &Oikoymenh. Verloo, M., Schmidt Gleim, M One more feminist manifesto of the political. Pp in Kneževič, D., Dilić, K. (eds.). Seminar Women and politics gender in political theory. Documentation. Zagreb: Ženska infoteka. Witt, C. (ed.) 2011a. Feminist metaphysics. Explorations in the ontology of sex, gender and identity. Dordrecht & London: Springer. Witt, C.2011b. The metaphysics of gender. New York: Oxford University Press. Yeatman, A Postmodern revisionings of the political. New York & London: Routledge. Zerilli, L. M. G Toward a feminist theory of judgment. Signs: Journal of Women in Culture & Society, Vol. 34, No. 2: Zerilli, L. M. G Response to Noëlle McAfee s, Two Feminisms. Commentary on Noëlle McAfee s Two Feminisms. [online]. Symposia on Gender, Race and Philosophy, Vol. 3, No. 3: nestránkované. [cit ]. Dostupnéz:< Žižek, S Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie. Chomutov: L. Marek. Poznámky 1 Týmto poradím priorizovaním feministického chápania politična pred jeho opismi v politickej filozofii a teórii hlavného prúdu chcem prispieť k problematizovaniu zavedeného výkladu, ktorý feministické teórie 90. rokov, a teda aj to, čo heuristicky môžeme nazvať feministickými teóriami politična, uchopoval výlučne ako apropriáciu postštrukturalistických teórií hlavného prúdu (por. Hemmings 2005). 2 Rozlišovanie medzi filozofiou a teóriou je potrebné. Hoci sa v tomto texte zaoberám prevažne prácami tých, ktorí a ktoré sú definované disciplinárnou tradíciou filozofie, problém politična nastoľujú aj feministické teoretičky, ktorých domov je v nefilozofických disciplínach. Označenie feministická teória má tradične význam vo vzťahu k tomu, čo sa označuje ako feministická prax či feministická politika, a preto by sa feministická teória mohla považovať predovšetkým za text s ideologickým a mobilizujúcim účinkom. Iný význam feministická teória nadobúda vtedy, ak jej základ v humanitných vedách postavíme do protikladu k teórii generovanej zo sociálnovedného skúmania. Práve tento gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

28 význam teórie, tj. teórie budovanej vo vnútri humanitných vied, a predovšetkým teórie ovplyvnenej postšrukturalizmom, na začiatku 90. rokov dominoval v angloamerickej feministickej teórii (por. Butler, Scott 1992: xiii). V tomto prípade sa však hranica medzi teóriou a filozofiou, ktoré pracujú s rovnakou sumou textov, rozostruje. I tak na tomto mieste používam oba termíny skúmanie politična totiž nie je výhradou akademičiek a akademikov socializovaných v disciplíne filozofie. Podobný spôsob volí napr. aj Di Stefano (2000). 3 Je zrejmé, že aj to, čo by sme mohli nazvať definíciou feminizmu, bude nepochybne závislé na uchopení politična. Aby bol nasledujúci výklad čo najzrozumiteľnejší, ponúkam orientačnú definíciu feminizmu Mary Dietz: Feminizmus je historicky utváraným, lokálnym a globálnym, sociálnym a politickým hnutím, ktoré má emancipačný zámer a normatívny obsah. Postuluje subjekt (ženy), identifikuje problém (podriadenie a objektivizácia žien prostredníctvom rodových vzťahov) a v mene konkrétnych princípov (napr. rovnosť, práva, sloboda, autonómia, dôstojnosť, sebarealizácia, uznanie, úcta, spravodlivosť) formuluje rôzne ciele (napr. zmena vzťahov ovládania; ukončenie diskriminácie na základe pohlavia; zaistenie ženskej sexuálnej slobody; zápas za ženské práva a záujmy; prebúdzanie povedomia ; transformácia inštitucionálnych a právnych štruktúr; nastolenie rodovej demokracie). (Dietz 2003: 399) 4 Naliehavosť ustanovovania politična a toho, čo o chvíľu vysvetlím pojmom politická diferencia, dokumentujú napr. aj inštitucionálne zlomy v oblasti politickej teórie a politickej filozofie v USA a vo Francúzsku. V roku 1980 na École Normale Supérieure pod vedením Philipa Lacoue Labarthea a Jeana Luca Nancyho vzniklo Centrum pre filozofický výskum politična (Centre de Recherches Philosophique sur le Politique). Jeho vedúce postavy sa ale okrem vymedzenia voči politickej teórii, politológii či politickej vede dištancovali aj od skúmania pojmu politična. V sumarizácii po roku fungovania centra Lacoue Labarthe a Nancy píšu, že sa zamerali na tri otázky či problémy: problém vzťahu filozofie a politiky, problém totalitarizmu a napokon na otázku ústupu politična (Lacoue Labarthe, Nancy 1997: 121). Ústupom politična majú na mysli návrat k archaickej konštitúcii politična v autorite, princípe, pôvode, základovosti, teda všetkom tom, čo by mohlo byť pri koncipovaní politična považované za arché. Po štyroch rokoch fungovania však Centrum v roku 1984 zaniklo. Podľa Nancy Fraser nebolo Centrum schopné dostáť svojim úlohám aj kvôli svojej transcendentalistickej orientácii. Fraser navrhovala, aby sa skúmanie francúzskych filozofov obohatilo o dva empirické a normatívne problémy vzťah medzi politikou a ekonomikou a vzťah súkromného a verejného, politického a rodinného, ktorým sa venovala vtedajšia nemecká kritická teória a anglo americký socialistický feminizmus (Fraser 1989: 88 91). Centrum pre filozofický výskum politična zaniklo v roku 1984, no v roku 2001 bola na Collège de France ustanovená profesúra v moderných dejinách politična (Histoire moderne et contemporaine du politique). Jej prvý a doteraz jediný nositeľ Pierre Rosanvallon stotožňuje politično s mocou a zákonom, štátom a národom, rovnosťou a spravodlivosťou, identitou a odlišnosťou, občianstvom a občianskou úctou (Rosanvallon 2006: 36); politično teda chápe široko a inkluzívne. No i tak ho vždy odlišuje od politiky ako bezprostredného poľa straníckeho súperenia o politickú moc, každodenných úkonov vlády a bežného fungovania inštitúcií (Rosanvallon 2006: 36). K používaniu a vymedzovaniu pojmu politična v politickej filozofii písanej v anglickom jazyku významne prispeli generácie filozofiek a filozofov pôsobiacich na University of California v Berkeley. Hauptmann (2004) tam skúma vývoj pojmu politična od 50. do 90. rokov 20. storočia a za jednu z jeho hlavných príčin považuje potrebu teoretičiek a teoretikov vymedziť sa aj voči úzkej, zákazkovej, spolupráci s požiadavkami štátnej administratívy, tj. federálnej vlády USA, ktorej sa zúčastňovali iní ich kolegovia a kolegyne a ktorá prispela k rozvoju empirických smerov v politológii a sociológii (v 50. a 70. rokoch). Významný vplyv na Berkeley zanechalo aj krátke semestrálne pôsobenie Hannah Arendt v roku Vo všeobecnosti, pojem politična na Berkeley koncipovaný najmä Sheldonom Wolinom a Hannah Pitkin sa utváral v disciplinárnom a socializačnom kontexte ako náležitý predmet politickej teórie a zároveň aj jej artefakt teda produkt, ktorého výroba mení podobu svojho zhotovovateľa (Hauptmann 2004: 53). Samozrejme, rozpracúvanie pojmu politična v anglo americkej filozofii nemožno redukovať na umiestnenie na jednej inštitúcii; vplyv politickej filozofie na UC Berkeley však sotva možno podceňovať (por. Ackelsberg 2010; Moore 2009). 5 Na označenie vysídlenia politična by sme mohli použiť aj čoraz častejšie používaný pojem depolitizácie. Ako vysídlenie prekladám anglický termín displacement, na preklad ktorého sa núka aj termín vyvlastnenie. Konkrétne pojmy používam vzhľadom na kontext (prác konkrétnych filozofiek a filozofov), v ktorom sa objavia. 6 Vysídlením politična z politickej filozofie sa zaoberajú predovšetkým práce Bonnie Honig (1993) a Jacquesa Rancièra (1999: 61 94). 7 Teoretická práca s pojmom kontingencie neznamená vyhýbanie sa pomenúvaniu konkrétnych sociálnych a politických problémov, resp. neschopnosť určiť, ktoré to sú. Pri teoretickom určovaní príčin a navrhovaní riešení konkrétneho politického problému kontingencia znamená, že je nevyhnutné, aby identifikovaná príčina, základ (teoretického vysvetlenia), identita (konajúceho politického subjektu) boli pochopené ani nie ako nemožné a zároveň ani nie ako nevyhnutné. Avšak o tom, či sa identifikovaná príčina, základ, identita stanú efektívnymi v politickom zápase, nerozhoduje teoretické zdôvodnenie tejto príčiny, základu, identity. Rozhoduje o tom práve onen politický zápas. Jeho súčasťou môže byť použitie zdôvodnení za účelom presviedčania, to je však záležitosťou prvého rádu, tj. politickej praxe. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

29 8 Tento krátky rozbor vzťahu antagonizmu a agonizmu by nás dokonca mohol nabádať k tomu, aby sme ho prirovnali k modelu diskurzívnej produkcie pohlavia ako rodu Judith Butler (2003). V tejto koncepcii je rod diskurzívnym aparátom, ktorého výsledkom je akoby zjavné pohlavie, pričom tento aparát má zostať neviditeľný a zneuznaný. Rovnako tak by bolo možné povedať, že antagonizmus je aparátom produkcie politiky, aparátom, ktorého funkciou je byť na ontologickej úrovni prehliadaný a na ontickej úrovni zase odsúdený ako deštruktívny. 9 A napätie je prítomné aj v agonizme samotnom, resp. v koexistencii deskriptívneho a normatívneho prístupu k určeniu toho, čím je agonizmus. Z deskriptívneho hľadiska je agonizmus formou, existujúcou podobou antagonizmu; z normatívneho hľadiska je zase procedúrou, ktorú má demokratická politika sledovať (por. Fisken 2010). 10 Ak by sme chceli Rancièrovu koncepciu priblížiť politologickému pohľadu, bolo by možné povedať, že výkonným mechanizmom polície je korporativizmus (por. Cawson 2003). Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Ľubica Kobová, Ph.D., v septembri 2012 na Katedre filozofie Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave obhájila dizertačnú prácu Politično ako agonizmus. Feministická interpretácia (školiteľka doc. PhDr. Zuzana Kiczková, Ph.D.). Zaoberá sa najmä feministickou a postfundacionalistickou politickou filozofiou. Kurz feministickej politickej filozofie vyučovala na Ústave politológie Filozofickej fakulty Univerzity Karlovej v Prahe. Korešpondenciu zasielajte na adresu: lubakoba@gmail.com. NÁRODNÍ KONTAKTNÍ CENTRUM ŽENY A VĚDA USTAVILO KLUB NKC Národní kontaktní centrum ženy a věda se zasazuje o zvýšení genderové rovnosti v české vědě a vysokém školství od roku Prostřednictvím národních konferencí o ženách a vědě vytváříme prostor pro debatu, výměnu zkušeností, zvyšování povědomí a vytváření tlaku na změnu. Odpovědným institucím a orgánům předkládáme návrhy opatření k odstranění genderové diskriminace ve vědě. Vytváříme tlak na dodržování principu genderového mainstreamingu při vzniku strategických dokumentů a usilujeme o vyšší zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve výzkumu a vědní politice. Pokud se chcete dozvědět více o těchto a dalších našich aktivitách, navštivte CHCETE NÁS V NAŠEM ÚSILÍ PODPOŘIT? Souhlasíte, že genderová rovnost ve vědě je důležitá a hodna odpovídající institucionální i politické pozornosti? Souhlasíte, že mizivé zastoupení žen v rozhodovacích a vedoucích pozicích snižuje kvalitu a společenskou relevanci vědy? Souhlasíte, že je nutné řešit rozdíly v hodnocení vědeckého výkonu mužů a žen, včetně rozdílů plynoucích z péče o děti? STAŇTE SE ČLENEM / ČLENKOU KLUBU NKC Klub NKC je neformální platformou, která sdružuje všechny, kterým jde o genderovou rovnost ve vědě, a chtějí to dát veřejně najevo. Cílem ustavení Klubu NKC je dodat váhu našim snahám, ukázat, že nejde o problém, na kterém nikomu kromě nás nezáleží, a nabídnout prostor pro setkávání. Plánovaná každoroční setkání Klubu NKC budou místem, kde budeme moci diskutovat o hlavních problémech, sdílet příklady dobré praxe z jednotlivých institucí a vytvořit podpůrný a motivující prostor pro začínající vědkyně i vědce. K členství v Klubu NKC se nevážou žádné finanční povinnosti, aktivita ve prospěch tématu genderové rovnosti je vítána. Pokud se chcete stát členem nebo členkou Klubu NKC, napište nám e mail na klub@nkc.cz. Marcela Linková, jménem NKC ženy a věda gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

30 Skládání duhové mozaiky: Česká sexuologie a gay a lesbická orální historie v komunistickém Československu / Věra Sokolová Putting Together a Rainbow Mosaic: State Approach to Homosexuality and Gay and Lesbian Oral History in Communist Czechoslovakia Abstract: The paper analyzes the ways in which the state approach to homosexuality in Communist Czechoslovakia intersected with actually lived lives and experiences of ordinary non heterosexual people who identified (mainly retroactively) as gays, lesbians or transsexuals. In the Czech context, this is the first research of its kind and combines oral history with a gender analysis of sexological literature from the communist period, to put together a complex mosaic of sexuality in recent past. This confrontation of methods exposes the processes by which gender and sexuality in this era worked as tools of regulation and control, and shows how non heterosexual people responded to this pressure. The paper offers a multilayer reading and analysis of normality/deviance, public/private and submission/resistance in communist Czechoslovakia. Keywords: homosexuality, gay, lesbian, oral history, sexology, Czechoslovakia, communism Komunistický režim v Československu, navzdory jeho brutalitě v mnoha dalších oblastech, nikdy nepořádal nenávistné kampaně proti homosexualitě či hony na neheterosexuální lidi. 1 Naopak, zákony vztahující se k homosexualitě a homosexuálnímu chování v historické perspektivě dokládají, že komunistická legislativa byla nejen tolerantnější než mnohé její předchůdkyně, ale v některých ohledech byla dokonce emancipovanější než mnohé zákony na demokratickém Západě (Snitow, Stansell, Thompson 1983; D Emilio, Freedman 1988; Green, West 1997; Rupp 2001; Kuhar, Takacs 2007; Seidl 2012). To neznamená, že homosexualita byla přijímána s otevřenou náručí jako plnohodnotná a rovnocenná s heterosexualitou. Vedoucí komunistická strana nepodporovala různorodost a obávala se všech identit, jež ohrožovaly heteronormativní řád společnosti a zpochybňovaly ideologické základy státního socialismu. V tomto ohledu se ale represivní složky režimu nezaměřovaly nijak více na homosexuály a transsexuály než například na rockery, hipíky nebo věřící. Regulaci sexuality v socialistickém Československu je také nutné zasadit do kontextu snahy KSČ o udržení monopolu moci, jenž získala v únoru Historicky zakořeněné homofobní předsudky ve společnosti se tak smísily s postupnou systematickou destrukcí osobní svobody a individuality, jež zasáhla všechny občany východního bloku nezávisle na jejich sexuální orientaci. Je také důležité se ptát, kdo nebo co byla vlastně ta často skloňovaná státní moc či komunistický režim. V komunistickém Československu navzdory jediné povolené ideologii a vládě jedné strany neexistovala jedna výhradní a všemohoucí moc. Režim byl uskupením různých mocenských diskursů a aktérů, jež svou moc a představy společenské disciplíny, politické loajality, nutnosti represe či shovívavosti uplatňovali docela různě. V kontextu přístupu státu k (homo)sexualitě a neheterosexuálním lidem byly stejně významné jak zákony týkající se trestnosti a medikalizace homosexuality či transsexuality, tak postoje a přístupy policie (Veřejné i Státní bezpečnosti, VB a StB), vzdělávacích a zdravotnických institucí či vydavatelství novin a časopisů. Například, jak již naznačily některé dřívější texty a tento výzkum potvrdil, neheterosexuální lidé měli v socialistickém Československu mocného, i když spíše neviditelného spojence českou sexuologii a lékaře s ní spojené, kteří hráli důležitou a hlavně pozitivní roli v procesu dekriminalizace homosexuality na přelomu 50. a 60. let 20. století (Procházka 1997; Hromada 2000; Seidl 2012). Jak ukazuje tento článek, v průběhu následujících desetiletí pak čeští sexuologové ve svých odborných textech zastávali komplikované a diplomatické postoje k homosexualitě, ze kterých nebylo často jednoduché vyčíst, zda jsou prodlouženou rukou oficiálního heteronormativního systému nebo jeho kritiky. Jako důvěryhodní, státem legitimizovaní experti sexuologové vytvářeli a předávali normativní pravdy o sexualitě, jež definovaly homosexualitu jako deviaci a sexuální poruchu. Oficiální sexuologický diskurs byl tím hlasem režimu, jenž tvořil zásadní expertní aparát státního přístupu k homosexualitě. Další komunističtí odborníci a ideologové v různých oblastech na něj spoléhali, a i když byl cenzurovaný, zaštiťovali se jím jako nezávislou expertní pravdou. Na druhou stranu, čtení mezi řádky i zkušenosti narátorů a narátorek dokládají, že tyto pravdy byly často vskutku šalamounské a sexuologické ordinace navzdory disciplinačním účinkům zároveň fungovaly v podstatě jako první gay kluby už v průběhu 70. let. 2 gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

31 Následující stať analyzuje, jakými způsoby se prolínaly státní přístupy k neheterosexuální sexualitě se skutečně žitými životy obyčejných lidí, kteří se (zejména zpětně) identifikovali jako gayové a lesby, případně transsexuálové a transsexuálky. V českém kontextu se jedná o první výzkum svého druhu, který kombinuje metodu orální historie s genderovou analýzou odborných textů české sexuologie z komunistického období. Tato kombinace přístupů umožňuje poskládat dohromady komplikovanou a dosud neprobádanou mozaiku neheterosexuální sexuality v období normalizačního Československa. Konfrontace institucionálního rámce s osobními prožitky a zkušenostmi zároveň obnažuje procesy, kterými gender a sexualita v tomto období fungovaly jako regulační mechanismy a vytvářely podmínky (nebo lépe řečeno překážky) pro konstrukci individuální i kolektivní neheterosexuální subjektivity. Nedávné historické a sociologické práce již zdokumentovaly, že homosexuální lidé žijící v komunistickém Československu čelili překážkám a diskriminaci v mnoha oblastech, nepravidelně byli vystavováni nahodilým projevům násilí a šikany ze strany VB i StB a neměli podmínky pro vytvoření otevřené a legální komunity (Fanel 2000; Procházka, Janík, Hromada 2003; Nedbálková 2007). Na druhou stranu, biografická vyprávění zároveň odkryla velký stupeň autonomie a individuální moci, jimiž tito konkrétní neheterosexuální lidé disponovali a jež uplatňovali tváří v tvář institucionální represi i neviditelným heteronormativním tlakům okolní společnosti. Lidé, kteří v období socialismu měli malé (často spíše žádné) terminologické a politické prostředky se oficiálně identifikovat jako gayové, lesby či transgender, překvapivě svým vyprávěním poskytli důkazy, že tyto identity přesto žili, a to nejen ve strachu a stresu, jak často slyšíme, ale také s kuráží, noblesou a důvtipem. Tato stať začíná krátkým přehledem odborné literatury o sexualitě v socialistické východní Evropě. Dále stručně představuje metody a postup analýzy použité v rámci orální historie. Hlavní závěry výzkumu jsou prezentované v následujících sekcích, které analyzují argumenty československých sexuologů a sexuoložek, zasazují je do kontextu žitých zkušeností gayů a leseb v komunistickém Československu, a skládají tak dohromady duhovou mozaiku, pro kterou je charakteristické vzájemné propojení sexuologického diskursu a vyjednávání individuálních neheterosexuálních identit v jím nastavených mantinelech. Východoevropská sexualita v odborné literatuře I když některé socialistické státy východní Evropy měly nekompromisní antihomosexuální legislativu (zejména Rumunsko a SSSR), v dalších státech komunistického bloku se antihomosexuální zákony v průběhu poválečných desetiletí pozvolna emancipovaly (Košela 1981; Selerowicz 1984; Brzek, Hubálek 1988; Green, West 1997). Historikové a historičky sexuality v poválečné východní Evropě zdůrazňují důležitost lékařskéhodiskursu, a to jak ve tvorbě státních politik a legislativ, tak ve vlivu na postoje široké veřejnosti. Laurie Essig zdokumentovala, že v Sovětském svazu si sexuologové a psychiatři udrželi negativní a genderově esencialistické normativní postoje k (homo)sexualitě i přes konec komunistického období, což sovětský lékařský a legislativní aparát dlouhodobě činilo jedním z nejrepresivnějších antihomosexuálních systémů v Evropě (Essig 1999). Naopak Monika Pisankaneva ve své studii o homosexualitě v socialistickém Bulharsku doložila, že zatímco v 50. letech bulharští psychiatři a sexuologové horlivě argumentovali, že homosexualita je nebezpečná zvrácenost, později hráli důležitou roli v procesu dekriminalizace homosexuality v Bulharsku v roce 1968 (Pisankaneva 2005). Podobně Samirah Kenawi ukázala pozitivní roli sexuologie v postupné emancipaci východoněmeckých gayů a leseb v 80. letech a Ivo Procházka a Jiří Hromada jako první poukázali na existenci a důležitost gay terapeutických skupin v normalizační ČSSR (Kenawi 1995; Procházka 1997; Hromada 2000). Bohužel, logická absence komerční homosexuální subkultury paralyzovala jakoukoliv schopnost vytvořit substantivní alternativní prostory, jež byly běžné na otevřeném Západě (Jörgens 2007: 119). Jinými slovy, i když mnohé východoevropské státy měly progresivnější zákony týkající se homosexuality než západní demokracie, z ideologických důvodů nebylo možné tyto legislativní výhody proměnit ve skutečné společenské hodnoty, jako jsou například větší viditelnost nebo rozvoj subkulturních a komunitních prostorů pro gaye a lesby. Odborná literatura zabývající se neheterosexualitou v období komunismu je nicméně limitovaná. Monografie Andrzeje Selerowicze Rosa Liebe unter dem roten Stern (Růžová láska pod rudou hvězdou), publikovaná pod pseudonymem Marek Jaworski, byla jedinou knihou o homosexualitě v socialistické východní Evropě vydaná před pádem komunismu (Selerowicz 1984). Samirah Kenawi a Dara Bryant ve svých vynikajících analýzách lesbické historie v NDR ukázaly, že již v roce 1976 východoněmecká protestantská církev začala nabízet gay a lesbickým skupinám útočiště a otevřený dialog. Autorky argumentují, že na rozdíl od ostatních socialistických zemí to v NDR byly lesbické ženy, a nikoliv gayové, kdo vedl gay a lesbické hnutí k větší viditelnosti a významnosti (Kenawi 1995; Bryant 2009). Ewa Mazierska využila genderovou analýzu ke studiu maskulinity a konstrukci hetero/homo postav v české a polské komunistické kinematografii (Mazierska 2008). V roce 1991 publikoval německý historik Jürgen Lemke soubor esejí založených na 14 rozhovorech s východoněmeckými gayi, jež na jednu stranu výborně rozkryly rozmanitost gay zkušenosti za železnou oponou, ale na druhou stranu ukotvily absenci lesbických žen v těchto analýzách (Lemke 1991). Podobně, objemná Gay historie, která obsahuje mnoho originálních a důležitých informací o životě gayů v socialistickém Československu, aplikuje termín gay v jeho nejužším smyslu a na 500 stranách prezentuje striktně mužskou perspektivu (Fanel 2000). gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

32 Orální historie okno do minulosti Zejména díky průkopnickým projektům Miroslava Vaňka a jeho týmu se orální historie v posledních letech stává důležitou i odborně respektovanou metodologií a subdisciplínou historického zkoumání naší nedávné minulosti (Otáhal, Vaněk 1999; Urbášek, Vaněk 2005; Vaněk, Mücke, Pelikánová 2007; Vaněk 2009). Další projekty orální historie zkoumaly například odsun Němců z českého pohraničí, romský holocaust, osudy dcer politických vězňů, perzekvované věřící, normalizační architekturu, členy PTP oddílů či venkovské základny českého undergroundu (Rychlíková 2002; Kramářová et al. 2005; Klímová 2006; Vittvarová 2011; Stárek, Kostúr 2011). Bohužel ani jeden z těchto projektů nevyužil ke svému zkoumání genderovou analýzu, ani se nějak podstatně nezabýval zkušeností žen a mužů a jejich vztahem z feministických pozic. Jedinou výjimkou v tomto ohledu je rozsáhlý mezinárodní projekt Paměť žen, který nabídl několik samostatných publikací přepsaných biografických rozhovorů a jednu zásadní teoreticko metodologickou knihu (Frýdlová 1998a, 1998b, 2007, 2006; Kiczková et al. 2006; Danielová, Zajoncová, Haragaľová 2001). Nicméně i když projekt Paměť žen obsahuje genderovou analýzu i feministickou teorii, ke svému tématu bohužel přistupuje z implicitně čistě heteronormativních pozic, a tudíž nenabízí dostatek materiálu a informací k hloubkovému zkoumání sexuality. Kromě (zatím nepublikované) studie Franze Schindlera, který provedl rozhovory se 30 staršími gayi, u nás zatím dosud neexistuje žádný publikovaný projekt, který by se zaměřil na orální historii neheterosexuálních lidí v období státního socialismu. Přitom orální historie neheterosexuality je důležitá nejen empiricky, ale také teoreticky, neboť dokládá jak nejednotnost jednotlivých aktérů státní moci, tak i různorodost neheterosexuálních identit a zkušeností. Orální historie homosexuálních životů ukazuje, že není možné jednoduše psát gay a lesbickou historii za komunismu, protože tyto pojmy stírají rozmanitost, která tu evidentně byla. V tomto projektu lesbické a gay orální historie jsou narátorky a narátoři, kteří byli členy KSČ, i ti, kteří se pohybovali spíše v disentu. Jsou v něm hluboce věřící lesby a gayové. Jsou v něm ženy, které žily ve spořádaném párovém vztahu s jinou ženou a dětmi, i lesby, které si užívaly anonymní sex s jinými ženami na veřejných záchodcích. Jsou v něm ženy a muži, kteří o své homosexualitě nikdy nepochybovali, i jiní, kteří sice nepochybují o své homosexualitě, ale dodnes si nejsou jisti, zda jsou ženy, či muži, a považují se spíše za transsexuální od roku nula (Heda, nar. 1928). Jinými slovy, homosexuálové v období komunismu netvořili žádnou homogenní skupinu, ale velmi nesourodou společnost, již není možné jednoduše zařadit do kategorií gay, lesba či homosexuál. I přes tuto rozmanitost ale tyto lidi samozřejmě něco spojovalo, co mě opravňuje zařadit je společně do jednoho článku. Inspirovala jsem se přístupem Leily Rupp a Lisy Duggan, které za takové smysluplné pojítko považují stejnopohlavní touhy a prožitek systematického nepochopení, odmítání či diskriminace okolím (Duggan 1994; Rupp 2001). Orální historie nám navíc umožnuje zkoumat prožívání individuálních identit, jež nelze žádným způsobem extrahovat z oficiálních dokumentů doby. Velmi plasticky tuto skutečnost a přínos orální historie demonstruje například příběh Evy, jenž přinesl překvapivé svědectví o tom, jak vedlejší roli někdy politická situace či sexuologické tlaky hrály v procesu sebepřijetí: Když mi bylo 11 [v roce 1963], tak mě navštívil Ježíš. To byl nejdůležitější moment mého života. Za komunismu jsem se vždycky cítila víc diskriminovaná za svou víru než za svou sexuální orientaci. Sex byl zábava a měla jsem skvělý vztahy (se ženami), ale víra byla velmi křehká a intimní věc. ( ) Když jsem byla na střední, pravidelně jsem chodila na půdu, svlékla se do půl těla a bičovala se do krve za to, že jsem lesba. 3 ( ) S rodičema jsem o tom nikdy nemluvila, ani s nikým jiným, ale věděla jsem naprosto jasně, že to, že jsem na holky, se neslučuje s mojí vírou v Boha. (Eva, nar. 1952) Eva se psychicky trápila i fyzicky trýznila sebeodmítáním nikoliv kvůli represi zvenčí, ale kvůli vnitřní neslučitelnosti její náboženské a sexuální identity. Tlaky represivního režimu v jejím životě samozřejmě hrály důležitou roli. Není ale nepodstatné, že tyto tlaky se projevovaly jinak, než by nejspíš čtenář u lesbické ženy v socialistickém Československu čekal. Eva neměla problém vyjádřit svou stejnopohlavní sexualitu ve veřejném prostoru, ve škole prý každý věděl, že jsem na holky, a neměl s tím problém, ani neměla strach navštěvovat bytové mejdany a salony lidí, o kterých věděla, že jsou sledováni StB. Až do konce režimu se ale Eva nikdy neodvážila být otevřeně věřící. I když gay a lesbické identity nebyly ve většině případů explicitně artikulované, byly reálně žité. Orální historie nám tak umožňuje porozumět životním rozhodnutím a strategiím jejich vypravěčů a zároveň nám pomáhá historizovat jejich životy. Jak apeluje Joan Scott, prožitek a zkušenost bychom neměli brát čistě jako autentické skutečnosti a závěry stojící mimo analýzu, ale naopak z nich utvořit otázky ptající se po fungování mocenských mechanismů, jež dané zkušenosti a identity formovaly (Scott 1991). Analýza obsažená v této stati je založena na stále probíhajícím projektu lesbické a gay orální historie, jenž doposud obsahuje 15 několikahodinových biografických vyprávění neheterosexuálních lidí, kteří prožili většinu svého života v komunistickém Československu. Všechny biografické rozhovory se uskutečnily v letech a metodologicky splňují klasifikaci feministické orální historie (Kiczková 2006; Vaněk, Mücke, Pelikánová 2007). Jako kvalitativní metoda výzkumu se orální historie snaží dávat slovo opomíjeným vrstvám společnosti, snaží se reflektovat tzv. dějiny psané zdola, zaměřuje se na individuální prožitky a postihuje rozměr každodennosti (Vaněk, Mücke, Pelikánová gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

33 2007: 16). V analýze jsou zachyceny postoje a paměti devíti žen, čtyř mužů a dvou vypravěček, které se soukromě identifikovaly jako transsexuální či transgender, i když nikdy formálně nezpochybnily své oficiálně přiznané (ženské) pohlaví. Nejstarší narátorka se narodila v roce 1928, nejmladší v roce 1952 a dohromady tyto příběhy tvoří přes 40 hodin nahraných vyprávění. Narátoři a narátorky byli vybíráni pomocí metody sněhové koule a většina z nich se mezi sebou neznala. Všichni prožili alespoň část svého života v Praze. Většina se narodila mimo Prahu, postupně se ale v průběhu života do Prahy sestěhovali všichni, za vzděláním, za prací i za možností snadněji navázat stejnopohlavní vztahy a ve snaze uniknout maloměstské či venkovské kontrole jejich soukromých životů. Je také třeba zdůraznit, že analytická biografická vyprávění nereprezentují zkušenosti či názory většiny, nebo dokonce všech gayů a leseb v komunistickém Československu. Smysl těchto narativů spočívá v tom, že obsahují a představují cenné hlasy dějin, jež nebyly zachyceny oficiální historií, a jako takové samy o sobě představují hodnotný historický materiál. Z toho důvodu k jejich analýze přistupuji z fenomenologického hlediska, ve smyslu snahy detailně popsat, jak jedinci prožívají a vytvářejí významy vlastní sexuality v interakcích se svým okolím a institucemi státního aparátu. Zdánlivě publicistický analytický styl stati nám umožňuje obydlet žitý svět narátorů a narátorek, jež by nebylo možné zachytit prostřednictvím mainstreamového sociologického žargonu. Vzhledem k dominantní pozornosti, jíž se v odborné literatuře analyzující téma homosexuality v českých zemích v různých historických obdobích doposud dostává především gayům, se tento projekt záměrně zaměřuje zejména na zkušenosti (lesbických a transsexuálních) žen, i když muži samozřejmě nejsou z projektu vyloučeni. Jednotlivá vyprávění odhalují, že oproti názorům, že tak nějak vlastně víme, co znamenalo být a žít jako homosexuální občan v období komunismu, neheterosexuální lidé žili své životy hodně různě. Stejně tak jako pro lesbické ženy a gaye sexuální orientace nebyla vždy hlavním faktorem, který podmiňoval jejich životní volby, státní přístup k homosexualitě do velké míry závisel na názorech různých expertů v konkrétních pozicích státní moci. Analýza přístupu české sexuologie k homosexualitě v komunistickém období dobře ilustruje komplikovanost otázky, co je a kde sídlí režim či oficiální moc, i jak důležitou roli v argumentech odborníků hrály hluboce zakořeněné genderové stereotypy. Česká sexuologie heteronormativní ruka státu, nebo první gay klub? I když historicky sexuologie patří k velmi mladým lékařským disciplínám, na konci 50. let 20. století již byla legitimním oborem a československá sexuologie byla i v této politicky mrazivé době mezinárodně respektovaná. Zasloužil se o to její brzký nástup (Sexuologický ústav v Praze byl založen již v roce 1921), i čtyřicetileté vedení oboru Josefem Hynie (přednosta v letech ). Na rozdíl od známějších podobných institucí například v Německu pražský Sexuologický ústav v sobě kombinoval dimenze výzkumné, pedagogické, léčebné i terapeutické a postupně se tak stal pracovištěm s velmi komplexním přístupem k otázkám sexuality. Sám profesor Hynie byl mezinárodně věhlasným odborníkem s kontakty na Západě, jenž byl navíc celoživotním zastáncem lékařského, a nikoliv kriminálního přístupu k sexuálním deviacím, propagoval přístupné sexuální vzdělání, stavěl se za otevřené a pravdivé informace o lidské sexualitě a apeloval na zodpovědné sexuální a manželské vztahy (Hynie 1969). Kromě povinných sovětských autorů jeho četné publikace obsahovaly i dlouhé seznamy západních odborníků (Hynie např. 1940, 1967, 1970, 1974). Hynie kolem sebe postupně vytvořil tým sexuologů, kteří sdíleli jeho hodnoty a argumenty, pracovali se západní literaturou, jezdili na západní konference, publikovali v západních odborných časopisech a kromě důsledné lékařské sexuologie propracovali i její sociologickou dimenzi (Nedoma 1953; Weiss et al. 2010). V tomto kontextu se tedy rozvíjela česká sexuologie v období socialismu a do značné míry to vysvětluje duální roli, jež česká sexuologie hrála jak v procesu ukotvování povinné heterosexuality na straně jedné, tak v postupném procesu gay a lesbické emancipace na straně druhé. V celém Československu se od 50. let rozvíjely sexuologické ordinace, centra a nemocniční oddělení, jejichž úkolem bylo podporovat zdravou heteronormativní sexualitu a léčit její deviantní aspekty. Na druhou stranu sexuologové z pražského Sexuologického ústavu, zejména docent Kurt Freund, dospěli k názoru, že homosexualitu nelze vyléčit, a zapojili se do systematické snahy o její dekriminalizaci. Freund během svých výzkumů léčby homosexuality v průběhu 50. let postupně experimentoval s metodami averzní terapie, elektrického šoku, inhalací CO 2, aplikací metrazolu a jiných léků. Již v roce 1953, kdy publikoval první detailní popisy těchto brutálních metod a reakce pacientů, ale připustil, že výsledky těchto procedur nejsou příliš uspokojivé a není důvodu nevěřit jejich tvrzení (pacientů), že léčba zůstala u nich bez účinku (Freund, Srnec 1953: 146). Celkové závěry svých výzkumů pak shrnul ve své proslulé Homosexualitě u muže, jež je dodnes považovaná za nejdůležitější původní lékařskou publikaci o homosexualitě v České republice (Freund 1962). Freundovy odborné argumenty, zaštítěné jeho reputací, i jeho osobní aktivní angažovanost, hrály důležitou roli v procesu dekriminalizace homosexuality na přelomu 50. a 60. let. V květnu 1960 se na semináři v Hradci Králové sešla skupina sexuologů, právníků a členů StB (!) k diskusi o potenciální novelizaci trestního zákona. Tento kulatý stůl skončil návrhem zrušit stávající 241/1trestního zákoníku, jenž kriminalizoval homosexuální akty, a v roce 1961 se ČSSR stala jednou z prvních zemí na světě, jež z velké části dekriminalizovala homosexualitu (Procházka 1997; Hro gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

34 mada 2000). Zde je důležité podotknout, že názory a snahy českých sexuologů uspěly navzdory tomu, že šly proti dominantním názorům tehdejšího Ministerstva vnitra, které chtělo vytvořit speciální občanské soudy, jež by měly pravomoci i nadále homosexualitu stíhat (Seidl 2012). Skutečnost, že tyto soudy nikdy nevznikly a homosexualita byla úspěšně vyškrtnuta z trestního zákoníku, ukazuje, jak silnou pozici v soukolí komunistické moci měla expertiza české sexuologie. Freundův výzkumný závěr, že homosexualita není léčitelná, měl kromě dekriminalizačních snah i další rozměry, jejichž hloubka a důležitost se projevily postupně. Na jednu stranu sexuologové po celé komunistické období ve svých publikačních výstupech pravidelně opakovali oficiální postoj, že naše sexuologická škola homosexualitu vždy chápala a chápe jakožto sexuální deviaci tedy defekt zdravotního rázu subjektem nezaviněný (Brzek 1987: 19; dále např. Nedoma 1962; Zvěřina 1981; Hubálek 1988). Na druhou stranu skutečnost, že homosexualitu nelze žádnými způsoby léčit, postupně nahlodávala plochost této deviační definice argumenty stejných sexuologů o hodnotě a kvalitě homosexuálních lidí, kteří jsou lidmi jako každý jiný, o jejich právu na plnohodnotný život, kompatibilitě homosexuality a heterosexuálního manželství, nebo dokonce argumenty o přirozenosti homosexuálních mužů být dobrými otci svých dětí (Bártová, Škoda 1977; Brzek 1979, 1981; Procházka 1987). Sexuolog Pavel Zemek (jako jediný) dokonce v ikonickém článku Žijí mezi námi v Mladém světě již v roce 1973 odmítl i definici homosexuality jako nemoci, když argumentoval, že homosexualita je přirozená variace lidské sexuality jinak zdravých jedinců a hlavním problémem homosexuálů není jejich orientace, ale netolerantní názory většinové společnosti (Zemek 1973: 20). Sexuologické publikační výstupy v socialistickém období nikdy zásadně nevybočily z heteronormativního rámce deklarace přirozenosti heterosexuality, deviace homosexuality a propagace heterosexuálních svazků a manželství jako normy a vrcholu sexuální dospělosti. Některé argumenty navíc spíše vzbuzují obavy, jako například pochvalování si Januly, že nejcennější (na jeho sociologickém a venerologickém průzkumu gayů v Brně) je fakt, že celá akce umožnila rozmnožit evidenci homosexuálů o 54 mužů (Janula 1984: 172). Celkové vyznění sexuologických argumentů a přístupu k homosexualitě v poválečném období tak může vyznít negativně a silně disciplinačně, jak k tomu dospěl například historik Josef Řídký v nedávném výzkumu sexuologických populárních příruček ze let 20. století (Řídký 2012). Emancipační přínos české sexuologie v socialistickém období je však třeba hledat zejména v kontextuální rovině. Za prvé, z rozhovorů se samotnými sexuology i jejich (některými) tehdejšími pacienty je například zřejmé, že sexuologové aktivně chránili soukromí pacientů před nájezdy StB, hledající a vyžadující kompromitující materiály: Jednou v noci přišli estébáci a chtěli dovnitř (do Sexuologického ústavu). Klíč od hlavních dveří ale na vrátnici nebyl. Druhý den se vrátili i s Rabochem (přednosta ústavu) a ten na nás spustil strašnej řev, kde prej ten klíč je, jak to, že tam nevisí, když tam viset má a kdo ho má. Přitom jsme všichni věděli, že ten klíč má Raboch v kapse, právě proto, aby tam estébáci nemohli, kdykoliv se jim zachce. (smích). Věděli jsme, že například Tonda (Antonín Brzek) má v zásuvkách hodně informací náboženský povahy a jiný intimní informace od svých pacientů. (Petr, nar. 1952) Zde se ukazuje, jak rozmazaná byla někdy hranice mezi režimem a lidmi a jak selektivně a subverzivně dokázali jedinci ve vedoucích pozicích establishmentu uplatňovat státem jim svěřenou moc. Sexuologové také aktivně hledali způsoby, jak pozitivní argumenty o homosexualitě dostat na stránky odborných časopisů navzdory oficiální deviační definici a politické cenzuře. Podle výpovědi jednoho z lékařů například v roce 1986 uspěli s publikací článku prof. Erwina Günthera z NDR, který argumentoval, že homosexualita není žádnou deviací, ale je přirozenou variantou ve velmi široké oblasti sexuálních prožívání a chování, ( ) homosexuální lidé mají stejné právo, stejný nárok na sexuální harmonii, lásku a uznání. ( ) a jde o to, abychom v socialistické společnosti zaručili homosexuální menšině rovnoprávný život (Günther 1986: 19). Petr vypověděl, že takový článek by se nemohl v tisku objevit jen tak a bylo nutné ho zasendvičovat (Petr). Antonín Brzek tedy napsal dva články, z nichž jeden Güntherův článek uvedl a druhý jej zhodnotil. V prvním článku Brzek čtenáře ujistil, že tuto deviaci nazýváme homosexualitou, ale zároveň poznamenal, že navzdory relativně zdárné metodě manželské adaptace nám stále zůstává velký počet těch homosexuálů, pro které je homosexuální život jedinou alternativou a tak jediným účelným řešením problému homosexuality ( ) je přijetí těchto jedinců jako plnohodnotných lidí a rovnoprávných občanů (Brzek 1986: 19). Ve druhém článku, jenž následoval po publikaci Güntherova textu, se pak Brzek od Günthera umně distancoval: Na rozdíl od některých kolegů v zahraničí nepovažují čeští sexuologové homosexualitu za zcela normální a rovnocennou variantu lidského sexuálního chování. Takový extrémní názor, oficiálně zastávaný odborníky v NDR, byl vysloven v prosincovém článku prof. Günthera. ( ) Je také obsažen v poslední statistické klasifikaci USA (DSM III), která homosexualitu zcela vypustila ze seznamu nemocí. (Brzek 1987: 19) Brzek sice potvrdil, že česká sexuologická škola považuje homosexualitu za deviaci, zároveň ale znovu zopakoval Güntherovy velmi emancipované argumenty, připomněl, kde najít celé jejich znění, a navíc přidal postoj amerických sexuologů, včetně informace o vyškrtnutí homosexuality ze seznamu nemocí. Brzek zde výborně uplatnil argumentační gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

35 strategii povrchové loajality a subverzivního vnitřního sdělení, jež byla navíc jeho kolegou potvrzena jako zcela záměrná. Tento příběh naznačuje, že by bylo chybou číst české socialistické sexuologické texty pouze prvoplánově a s rutinní představou sexuologů coby disciplinačních nositelů a sluhů heteronormativity. A za druhé, sexuologické ordinace se pod rouškou lékařského diskursu v průběhu normalizace a v kontextu absence občanské společnosti postupně měnily v podstatě v první legální a oficiálně posvěcené gay kluby. Již v roce 1967 v Brně založila sexuoložka Dagmar Bártová první takovou socioterapeutickou skupinu, jejímž cílem bylo docílit sebeakceptace jedince jako homosexuála a vytvářet normy chování, jež umožní lidsky hodnotnou existenci homosexuála ve společnosti (Bártová 1979: 93). I proto si postupně Bártová vysloužila přezdívku máma homosexuálů nebo homosexuoložka (Strnadová 2009: 1). V průběhu 70. a 80. let následovaly další, zejména v pražském Sexuologickém ústavu (Hubálek 1988; Procházka 1997). Hubálek indikoval, že kromě terapeutických důvodů pacienti přicházeli do těchto skupin i s požadavky pomoci při hledání partnera (Hubálek 1988: 187). Je zřejmé, že se nejednalo o jednoduchou jednosměrku moci mezi lékařskými experty a bezradnými pacienty. Výpověď jednoho z lékařů svědčí o tom, že vztahy v těchto skupinách byly daleko složitější a vzájemně vyváženější: L.D. (jeden z vedoucích doktorů těchto skupin) nikdy nikomu neřekl, aby přestal chodit. Myslím, že to dělalo dobře jeho egu, že (pacienti) stále docházeli, byla to taková trochu narcistická záležitost. ( ) Někteří lidé tam například chodili 10 let a stále údajně pracovali na svém coming outu. No, myslím, že se už dávno posunuli. Někteří se stali spíše takovými spoluterapeuty a L.D. hodně spoléhal na jejich názor a zkušenosti. Ve skupinové terapii je nesmírně užitečné, když má někdo odstup a zkušenosti, o které se může podělit. Z pohledu doktora je to velká pomoc. (Petr) Navzdory svým heteronormativním tlakům v jiných oblastech česká sexuologie důležitou měrou přispěla ke konsolidaci a argumentačním schopnostem gay a lesbické komunity, jež se projevily bleskovou formalizací a nástupem této komunity po roce Genderové stereotypy v české sexuologii Sexuologie ale nedokázala, ani se nijak nesnažila vystoupit ze zajetí genderových předsudků a stereotypů. Naopak na těchto teoretických a argumentačních základech dále neproblematicky stavěla. Sexuologické články týkající se homosexuality se jen hemží předvídatelnými argumenty o ženskosti a zženštilosti homosexuálních mužů a agresivitě a maskulinitě homosexuálních žen (např. Čížková Písařovicová 1976; Brzek 1979; Zvěřina 1981). Čeští sexuologové rutinně poukazovali na projevy homosexuálních tendencí v genderově nestereotypních projevech chování a hraní v dětském věku. U chlapců to bývají panenky, záliba v domácích pracích, převlékání se do matčiných nebo sestřiných šatů, nechuť k agresivním sportům, u děvčat naopak záliba v agresivních sportech a řemeslné práci, uličnictví (Brzek 1979: 18). Často uváděná byla i role rodičů v ukotvování těchto nepochybně dědičných ( ) a vrozených vloh nesprávným výchovným vedením, například postrádáním správného mužského a ženského vzoru u rodičů, nadměrná výchovná tvrdost nebo naopak rozmazlování, nejasná představa rodičů o tom, k jaké životní roli (co do pohlavní role) vlastně chtějí své dítě vychovat (Brzek 1979: 18). V tomto ohledu se již čeští sexuologové ale nutně neshodli a na stránkách oficiálních odborných časopisů můžeme sledovat názorovou rozmanitost, která je pro přelom 70. a 80. let jistě zajímavá. Například Zvěřina na rozdíl od Brzka argumentoval, že poruchy sexuální role u dětí neplynou, jak se někdy soudí, ze špatného výchovného působení ze strany rodičů. Není jejich zásluhou, že se chlapec chová jako sladká dívenka a děvče jako uličník. Pro tyto děti má vše, co souvisí s opačnou pohlavní rolí, zvláštní přitažlivost (Zvěřina 1981: 18). Téměř vždy se ale čeští sexuologové shodli na imperativu genderově korektního chování: Pokud má chlapec dívčí chování, hovoříme o jeho zženštilosti. Pokud má děvče chování chlapecké, hovoříme o tomboysmu. Oba tyto pojmy vyjadřují poruchu sexuální role. Jde o způsob chování příslušný osobám opačného pohlaví. ( ) Rodiče [ale na tom] nenesou žádnou vinu. (Zvěřina 1981: 18) Na jednu stranu tak Zvěřina sice sejmul vinu z rodičů, na druhou stranu ukotvil argument o přirozenosti a stabilitě stereotypních genderových projevů chování v závislosti na pohlaví a podpořil spojení mezi ženskostí mužské homosexuality a maskulinitou ženské homosexuality. Těmito a podobnými argumenty česká sexuologie přispívala k vytváření a udržování heteroronormativních tlaků správného a jednotného genderového chování na všechny členy společnosti. Jak ale výpovědi narátorek odhalily, správná performance genderu byla nikoliv vrozenou ženskou ctností, jak ve svých textech s oblibou hlásali čeští sexuologové a matrimonologové, ale mnohdy spíše vědomou kamuflážní strategií. Demonstruje to i příběh jedné narátorky, jejíž celostránkovou černobílou fotku jsem náhodou objevila na titulní straně Mladého světa z roku 1972, neboť se umístila na 2. místě v celostátní soutěži Správná dívka. V této soutěži se před televizními kamerami v sobotu večer utkávaly vybrané dívky a ženy ve věku let v různých disciplínách, jako bylo psaní na stroji na čas, balancování vajíčka na lžíci, aplikace make upu či házení kroužků na cíl. Porota deseti známých mužů a diváci u televize pak vybírali tu Správnou dívku. Zajímalo mě, proč se žena, kterou v současnosti gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

36 znám jako velice aktivní, nekompromisní a zcela otevřenou lesbu, přihlásila do takové soutěže: Samozřejmě proto, abych se schovala! (smích) ( ) V tý době už jsem dávno věděla, co jsem, a tak jak se něco jmenovalo Správná dívka nebo podobně debilně, tak jsem si hned říkala, šup, šup, to je dobrý, zase budeš mít na chvíli alibi. (Marie, nar. 1948) Ženy (nezávisle na jejich sexuální orientaci) byly podle českých sexuologů přirozeně pasivní, stydlivé a privátní, od čehož se pak odvíjela celková sexuologická interpretace ženského a mužského (homo)sexuálního chování v období komunismu (Pondělíček, Pondělíčková Mašlová 1971; Brzek, Hubálek 1988; Brzek, Pondělíčková Mašlová 1992; Fanel 2000). Takové argumenty nahrávají i rozdílné historické konstrukci mužské a ženské sexuality, která předurčuje interpretační postupy. Vzhledem k tomu, že informace o homosexuálních mužích se v archivech (policejních, soudních, lékařských) vyskytují daleko více než o homosexuálních ženách, mužská sexualita je následně interpretovaná jako daleko aktivnější, veřejnější, početnější, a tudíž i historicky důležitější než sexualita ženská (Chauncey Jr. 1994; Katz 1995). O to cennější jsou pak výpovědi žen, jež tyto sexuologické stereotypy zpochybňují a dokládají, jak důležité pro historické interpretace je, na co se ptáme a kdo mluví: Mé oblíbené místo byl Špejchar. Na rohu Letný tam byla krásná velká pivnice s dlouhými stoly v zahradě pod kaštany. Nebylo to nic luxusního, ale vzadu byly záchodky a tam jsem strašně ráda chodila s holkama. ( ) Můj kamarád Jirka mi je někdy dohazoval ( ) volal na mě už z dálky, Pojď, pojď, už na tebe čeká a koupí ti párek a pivo. ( ) Žily jsme jen pro sex, bylo to něco, co mě úplně pohltilo. Bylo nám jedno, jestli nás někdo viděl. Bylo skvělý být venku. ( ) A upřímně, nemůžu říct, že by lidem vadilo, když nás viděli. ( ) Jasně, párkrát nás taky buzerovali policajti, když na náš přišli. Ale nic zásadního. Byla to pruda, ale všichni jsme v tom žili, to byla prostě realita. Bylo jedno, jestli je někdo teplouš nebo ne. (Tamara, nar. 1950) Tato a podobné výpovědi, i když nejsou časté a nedají se zevšeobecnit, zpochybňují pojetí ženské sexuality jako pasivní, chápání lesbické lásky jako lásky (pouze) citové a soukromé, či představu, že lesbický sex se pouze schovával v dlouhodobých vztazích za zdmi ložnic. I Tamařiny touhy a chování byly v socialistickém Československu přítomné. Stejně jako předchozí západní výzkumy i můj východní projekt orální historie odhalil, že pro některé ženy byl sex aktivitou, která nabízela nezávaznou relaxaci a zábavu, jež nemusí být nutně spojená s dlouhodobým vztahem. Navíc, tyto ženy evidentně prožívaly svou (homo)sexualitu doslova přímo v ulicích, čímž se vymykaly sexuologickým genderovým stereotypům o vlastní pasivitě a submisi. Velmi zajímavě se pak kombinace emancipačního potenciálu a genderově stereotypních postojů české sexuologie projevila v terapeutické metodě manželské adaptace, jež přinesla fascinující argumenty o kompatibilitě homosexuality a manželství. Homosexualita a manželství Podle svých vlastních výpovědí žilo mnoho gayů a lesbických žen v komunistickém období v heterosexuálních manželstvích. Nejčastěji se tato skutečnost interpretuje jako důsledek diskriminace gayů a leseb v minulém režimu, kdy neměli moc jiných možností než žít buď v osamění, nebo ve skrývaném vztahu, který se nejlépe kamufloval právě manželstvím. Pokud měli touhu stát se rodiči, jiná cesta než skrze manželství nevedla. Alternativní intepretace poukazuje na to, že mnoho žen i mužů do manželských svazků vstupovalo bez vědomosti o vlastní (homo)sexualitě, kterou nebylo v represivních podmínkách nijak lehké objevit (Brzek, Pondělíčková Mašlová 1992; Talandová 1997; Fanel 2000). I všichni narátoři a narátorky v tomto projektu vypověděli, že buď byli sami vdaní či ženatí, nebo měli před rokem 1989 alespoň jeden dlouhodobý vztah s vdanou ženou či ženatým mužem. Zdaleka ale nepotvrdili pozici pasivních či nevědoucích obětí systému, jež neměly volbu, a byly nuceny (pouze) potlačovat svou identitu. O čem se hovoří daleko méně, či vůbec, je za prvé role, kterou v propagaci kompatibility homosexuality a manželství hrála česká sexuologie, a za druhé, do jaké míry gayové a lesbické ženy sami aktivně a vědomě využívali manželství jako nástroj k získání toho, co chtěli. Oproti představám pasivity vyprávějící odkryli příběhy, jež vypovídaly o jejich plné vědomosti vlastní homosexuality i jasných motivacích a strategiích, proč do manželství vstupovat: Vdala jsem se proto, že můj manžel potřeboval být ženatý, aby dostal vízum na cestu do Západního Německa, kam hodlal emigrovat. Byl gay a já jsem o jeho plánu samozřejmě celou dobu věděla, protože v té době jsem byla po uši zamilovaná do jedné krásné ženy, bohužel vdané s malým děckem. Takže to dávalo smysl pro nás oba. On dostal vízum a já jsem po něm dostala náš byt, strašnou díru, ale dost na to, abychom tam s Emilkou mohly žít. ( ) V roce 1967 jsme se vzali a o rok později jsem podala žádost o rozvod. ( ) Pomohli jsme si, to bylo naprosto normální. (Miriam, nar. 1945) Dva roky po svatbě jsem se rozvedla, ale rodiče byli spokojení, že jsem rozvedená, a ne svobodná. Máma vždycky říkala, že nikoho nezajímá, jestli manželství vydrží, ale že je. Být svobodná, to je to, co ženu dostane do řečí. ( ) Myslím, že jí hlavně záleželo na její vlastní pověsti, protože tušila, že jsem na holky. Tak jsem jí potěšila a všichni byli spokojení. (Dana, nar. 1938) Pro mnoho gayů a leseb bylo manželství fungující kamufláží z mnoha důvodů. Skrytí vlastní sexuální orientace či spl gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

37 nění přání rodičů nejsou důvody nijak překvapivé. Pomoc emigrovat příteli na západ a získání bytu je mnohem kreativnější způsob, jak instituci manželství využít. Z interpretačních důvodů je zde nejdůležitějším aspektem vlastní motivace a aktivita, jež komplikuje černobílý pohled na otázku společenských obětí a pachatelů nebo pasivních příjemců důsledků represivního režimu a aktivních producentů podmínek vlastního žití. Je ale na místě zdůraznit, že manželství bylo důležitou institucí a vyhledávaným statusem nejen pro konspirativní důvody. I pro heterosexuály vstup do manželství zvýšil jejich sociální postavení a vyjednávací kapitál (například v pořadníku na byt či auto), měl i čistě symbolickou hodnotu. Manželství jako privilegovaná forma svazku přinášelo jedinci (nejen) v socialistické společnosti prestiž, váhu a punc dospělosti. Pro ženy měl vstup do manželství dodatečný přínos v tom, že se konečně ze slečen staly ženami. V tomto ohledu měla narátorčina matka pravdu, že, nezávisle na sexuální orientaci, je pro její dceru daleko výhodnější být rozvedená než svobodná. I čeští sexuologové se netajili tím, že považují homosexualitu a manželství za kompatibilní. Naopak, takzvaná manželská adaptace představovala od konce 50. let jednu z nejdůležitějších a nejužívanějších terapeutických metod pro úspěšnou socializaci homosexuálů do společnosti (Freund, Pinkava 1961; Bouchal, Bártová 1964; Brzek 1979, 1981, 1986; Procházka 1987; Brzek, Hubálek 1988). Tato procedura znamenala kontrolované manželství homosexuálního pacienta, jehož koučoval tým sexuologa a matrimonologa. Vstupovat do manželství bez předchozí porady s odborníkem je nezodpovědné a nemělo by být nic podnikáno bez soustavných porad s odborníkem sexuologem, se kterým je dobré setrvat v kontaktu i později, během již úspěšně fungujícího manželství, stavěli se čeští sexuologové do role nenahraditelných arbitrů lidského štěstí (Brzek 1981: 18). V každém případě sexuologové trvali na tom, že pokud se homosexuál rozhodne vstoupit do manželství, měl by přerušit jakékoliv vztahy a kontakty s homosexuálním prostředím. Měl by se ale zamyslet nad tím, zda mu vstup do manželství za to stojí, i když racionální důvody strachu z osamělosti či touhy po potomstvu jsou zcela legitimní. Pokud mu ale manželství pomůže naplnit smysl života do té míry, že mu stojí za to po celý život si odříkat ten způsob sexuálního uspokojování, který je (mu) nepřitažlivější, pak je vše v pořádku, argumentoval Brzek a pokračoval: Vždyť nakonec i normální muž po letech manželství pohlédne se zájmem na cizí ženu a zatouží po ní. Nemůže ji však jen tak vyměnit za svou manželku, která pro něj má větší cenu než pouhé sexuální uspokojení (Brzek 1979: 18). Brzek, nejpublikovanější sexuolog na toto téma, racionálně a rutinně formuloval a obhajoval kompatibilitu manželství a homosexuality a genderové stereotypy byly důležitou součástí této argumentační skládačky. Brzek například zastával názor, že manželství je jistě pro homosexuální ženu po čistě technické stránce jednodušší než pro gaye. Jistěže muž s nízkou potřebou pohlavních styků bude pro homosexuální ženu partnerem a manželem vhodnější než muž průměrně nebo dokonce nadměrně sexuálně náročný, ale pravdou podle něj zůstává, že žena je pasivní příjemkyní sexuálního aktu. Na druhou stranu, homosexuál by bez předchozího prověření schopnosti uskutečnit pohlavní styk se ženou manželství nikdy uzavírat neměl (Brzek 1981: 18). Genderové stereotypy se u Brzka projevily i v jeho argumentu, že homosexuální muži, snad pro přítomnost některých ženských rysů v osobnosti, disponují často silnější potřebou pečovat o vlastní děti než muži heterosexuální ( normální ) (Brzek 1981: 18). Tento argument stojí na tradičním spojení přirozenosti ženské péče o děti. Tento klasický stereotyp ale Brzek komplikuje jeho aplikací na gaye, v níž dochází k závěru, že tato ženská kvalita, jež je u homosexuálů přirozeně přítomná, z nich automaticky dělá lepší (neboť přirozenější) otce než normální muže. Nicméně, hlavní posun v Brzkově argumentu je v obratu potřeba pečovat o děti. Zatímco heterosexuální muži údajně mají obyčejnou virilní potřebu či touhu mít vlastní děti, homosexualita takovou fyzickou touhu nahrazuje femininní a vrozenou potřebou péče. (Analýza, jak tento argument funguje u lesbických žen, jež byly českými normalizačními sexuology čteny prizmatem maskulinity a agresivity, v článku chybí.) Přirozená touha po dětech byla jedním ze základních argumentů, jímž sexuologové obhajovali terapeutickou metodu manželské adaptace a legitimizovali vstup homosexuálů do manželství. Brzkovo otevřené přiznání práva homosexuálních lidí (a zejména mužů) mít a vychovávat děti, stejně jako jeho otevřená prezentace heterosexuálního manželství a tradiční rodiny jako triku, jak toho dosáhnout, jsou úžasné zejména v kontextu současných hysterických debat o právu gayů a leseb na adopci. Jeho publikované, a tudíž oficiálně schválené, argumenty ukazují, do jaké míry minulý režim fungoval v rámci hraní her, mlžení a stavění nejrůznějších falešných fasád. I sám Brzek přiznává, že rady sexuologů jsou vhodné pouze pro homosexuály, jež uzavřou manželství s heterosexuály. ( ) Nevztahuje se to samozřejmě na ( ) manželství homosexuálního muže a homosexuální ženy, (kde) je smysl manželského svazku jiný (Brzek 1981: 18). Brzek, a nejen on, tedy otevřeně podporoval žití dvojích životů. Propojení homosexuality a manželství je, nejen genderově, velmi zajímavým momentem složitosti české sexuologie. Sexuologové sice potvrzovali důležitost a nadřazenost heterosexuality a manželství, neměli bychom ale podcenit jejich motivaci a subverzivní potenciál jejich psaní o manželství. Jak vzpomíná sexuolog Ivo Procházka na svou sérii článků ve Svobodném slově v létě 1987, nazvanou Hovoříme o zdravém manželství : Zeptali se mě [redaktoři Svobodného slova], jestli bych nenapsal něco o homosexualitě, ale bylo jasný, že to nemůže stát samo o sobě. Tak jsme [společně se šéfredak gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

38 torem] připravili celou sérii článků o současných tématech v sexualitě a homosexualita byla jedna část. Bylo to hlavně o manželství ( ) ale zase jsme mohli dostat nějaký informace o homosexualitě ven mezi lidi. (Procházka) Situování homosexuality do kontextu manželství bylo evidentně jednou z mála možností, jak legitimně psát o homosexualitě v populárním tisku. Procházka tedy hovořil jak o zdravém manželství, tak o homosexualitě, a důvtipně tak naplnil známé rčení vlk se nažral a koza zůstala celá. Zarámování heterosexualitou, a zejména manželstvím, fungovalo jako efektivní štít a ochrana proti cenzuře a zvyšovalo šance textu na jeho publikování. Brzkovo sendvičování argumentů profesora Günthera i Procházkovo hovoření o zdravém manželství ukazují, že česká sexuologie ve státním přístupu k homosexualitě hrála mnohovrstevnatou roli spoluvytvářela heteronormativní tlaky a genderové stereotypy, ale zároveň vytvářela podmínky pro gay a lesbickou emancipaci. Pod svícnem je tma: možnosti subverze Sexuologické příručky nicméně občas sehrály i zcela nezáměrnou roli spouštěče uvědomění si vlastní homosexuální identity, což jen potvrzuje, jak důležité je v interpretaci nedávné minulosti věnovat pozornost prolínání oficiálních diskursů a žitých zkušeností, jež jsou někdy skutečně nečekané: Jednou jsem jel tramvají a zastavila na červené u Masarykova nádraží. Jak jsem tak koukal ven, všimnul jsem si za výlohou knihkupectví červeného obalu, a než se tramvaj rozjela, zahlédnul jsem slovo sex. Jel jsem dál, ale srdce mi bušilo. Dojel jsem až domů, abych přijel včas, ale řekl jsem rodičům, že ještě musím něco zařídit a letěl jsem zpátky. Tu knížku jsem koupil a pak jsem jí celou noc četl. Byla to nějaká manželská příručka, nebo tak něco, ale hlavně měla hodně barevných obrázků a fotek a tak jsem si poprvé pod peřinou uvědomil, že jsem gay. 4 (Josef, nar. 1947) Josefův příběh prozření je důležitý i z pohledu recepce a resignifikace. Je z něj zřejmé, že oficiální sexuologickou manželskou příručku, jež byla nepochybně vydaná s cílem upevnit heteronormativní chování a poučit veřejnost o přirozených rozdílech mezi mužem a ženou, bylo možné naplnit novými významy a využít k jiným účelům. Stejná kniha, která u někoho na nočním stolku ležela jako rádce zdravé heterosexuální sexuality, fungovala u dalšího člověka pod peřinou jako gay porno. Navíc, tento příběh rovněž plasticky ukazuje limity cenzury i nepodchytitelnost interpretační moci a agentnosti jedince. Nizozemský historik Gert Hekma argumentoval, že komunistické státy byly převážně organizovány podél homosociálních pravidel, čímž vždy vzniká zajímavé pole pro homosexuální touhy (Hekma 2007: 9). Spolu s jinými historiky Hekma poukázal na to, že specifické patriarchální uspořádání a genderový řád v komunistických společnostech nabízely daleko více prostoru pro subverzi, než se běžně interpretuje. Zajímavou a důležitou dimenzí diskursu o homosexualitě, jež potvrzuje jeho tezi, byl určitý strach či obava všech zúčastněných z jasného pojmenování pozic a identit. Jedna narátorka vyjádřila toto mlžení v kontextu státního rýpání do soukromých záležitostí velmi výstižně. Na konci 70. let žila Jitka se svou přítelkyní a jejím malým synem. Ve škole jejich syn vyprávěl, co dělali o víkendu, říkal, že Jitka byla tady, támhle, tohle spravila, řekla to a to, byla s námi na výletě (Jitka). Takže netrvalo dlouho a ředitelka školy si Jitku a její partnerku zavolala do školy, aby se zeptali přímo, kdo Jitka je: [Partnerka] hned začala šílet, co jim prej řeknem, to bude hrůza! Říkala jsem jí klid, na co se můžou ptát? ( ) Tak jsem řekla, že jsem prostě rodinná přítelkyně, žiju s nima a pomáhám, protože otec není nablízku. A na oplátku jsem se zeptala, jestli to vadí? Kluk je najedenej, čistej, dobře se učí, tak v čem je problém? No samozřejmě, že řekli, že v ničem, že je všechno úplně v pořádku. Co taky jinýho proboha mohli říct? Bylo nepředstavitelný, že by se někdo přímo zeptal, jestli jsme lesby. Nemožný! Týhle otázky jsem se teda fakt nikdy nebála. Kdo by se opovážil zeptat? A jak by se zeptal? ( ) Poslali na nás sice sociálku, ale ti přišli párkrát, tak čtyřikrát, podívali se, jestli [syn] má vlastní pokoj, jestli máme v lednici dost jídla a zase odešli. Pak už nás nechali úplně být. (Jitka, nar. 1948) Je evidentní, že přinejmenším pro některé lidi (zejména ženy) bylo možné vytvořit homoparentální rodinu a žít v jedné domácnosti i s malým dítětem, pokud ovšem sexuální podstata vztahu byla popřena, nebo alespoň nebyla explicitně pojmenována. Tato příhoda také ukazuje, že stát, formálně zde reprezentovaný školou a úřadem pro péči o dítě, neměl buď žádné reálné páky, nebo také žádný reálný zájem, tuto konkrétní rodinnou situaci měnit a zasahovat do ní. To je podstatné zjištění. Možná, že ředitelka chtěla dát Jitce a její partnerce vědět, že škola ví, a počkat na jejich reakci. Nevíme, zda ředitelka a sociální pracovnice věřily, že Jitka a její partnerka jsou skutečně jen kamarádky, jež dohromady svedla těžká životní situace. Vědět to ale nepotřebujeme, neboť společenské a politické tabu kolem otevřené diskuse o homosexualitě zde pracovalo ve prospěch obou žen. Rozvod byl navíc běžný a spektrum porozvodových situací široké, takže co se zdálo být nejdůležitější (pro obě strany), bylo držení fasády (hetero)normality, i když obsah mohl být jiný. Neschopnost či strach z pojmenování měly jak negativní, tak pozitivní důsledky. V obecném kontextu vlády jedné strany a tváří v tvář potlačování jakékoliv různorodosti je ale možná produktivnější vnímat hlavně pozitivní rozměry tohoto ticha. Co není vyřčeno a pojmenováno, je daleko těžší zakázat či perzekvovat, což vytváří prostory pro subverzi. V Jitčině příběhu se nám tak naskýtá pohled na nečekané a překvapivé rodinné konstelace gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

39 či momenty vzdoru v období normalizace, jež přinášejí důkazy o lidské autonomii a individuální agentnosti z (nevyřčených) gay a lesbických pozic. Závěr I když tato stať nemohla z důvodů rozsahu představit ani jednu z nabízených dimenzí v adekvátní šíři, propojení institucionálního rámce sexuologického přístupu k homosexualitě a individuálních prožívání neheterosexuální identity v období normalizačního Československa přineslo několik nových a důležitých poznatků. Za prvé se jedná o komplikovanou roli české sexuologie, již není možné jednoduše interpretovat jako úslužnou heteronormativní ruku státu. Česká sexuologie sice důsledně plnila roli expertního hlasu a ve svých publikacích byla loajální k ideologickým požadavkům jednotné a heteronormativní identity, jež pomáhá udržovat stabilitu společenského řádu a vlády jedné strany. Na druhou stranu ale nebyla statická a její argumenty se vyvíjely emancipačním směrem. Je také doloženo, že v procesu dekriminalizace homosexuality stála proti Ministerstvu vnitra, minimálně někteří čeští sexuologové svým přístupem k homosexualitě aktivně překračovali hranice cenzury, a to jak ve svých publikacích, tak zejména svými osobními postoji, činy a terapeutickou činností. Vytvářeli tak podmínky a prostředí, jež byly důležité jak individuálně, tak pomohly formovat českou gay a lesbickou scénu a vybavit ji prvními informacemi a argumenty. Je také ale nesporné, že sexuologické postoje a argumenty byly založené na zakořeněných genderových stereotypech, jež kromě jiného privilegovaly mužskou sexualitu nad ženskou a gay pozice nad lesbickými, což mělo dalekosáhlé konstitutivní důsledky (právě díky svému mocenskému expertnímu hlasu) nejen pro vytváření individuálních neheterosexuálních identit a následného formování gay a lesbického hnutí po roce 1989, ale i celkového diskursu o genderu a sexualitě ve společnosti obecně. A za druhé, využití orální historie nabídlo cennou sondu do životů neheterosexuálních lidí v období státního socialismu, o nichž toho stále víme velmi málo. Jejich výpovědi zpochybnily mýty o pasivní ženské sexualitě či homogenitě homosexuálních jedinců a odhalily velkou míru autonomie a agentnosti, s nimiž neheterosexuální lidé žili své životy a identity. Všudypřítomnost heteronormativních imperativů a tlaků ukázala, jak zásadní je analýza sexuality (a té neheterosexuální zvlášť) pro smysluplné zkoumání genderové kultury v komunistickém období. A naopak, hluboce zakořeněné genderové stereotypy obsažené jak v odborných textech české sexuologie, tak v biografických výpovědích, potvrdily, jak důležité je při zkoumání naší nedávné historie využití genderové analýzy. Literatura Bryant, D Queering the Antifascist State: Ravensbruck as a site of Lesbian Resistance. Pp in Philpotts, M, Rolle, S. (eds.). Edinburgh German Yearbook, Volume 3: Contested Legacies: Constructions of Cultural Heritage in the GDR. Rochester, NY: Camden House. Brzek, A., Pondělíčková Mašlová, J Třetí pohlaví. Praha: Scientia medica. Chauncey, G. Jr Gay New York: Gender, Urban Culture, and the Making of the Gay Male World, New York: Basic Books. Danielová, H., Zajoncová, D., Haragaľová, J. (eds.) Paměti romských žen: Kořeny I. Brno: Muzeum romské kultury. D Emilio, J., Freedman, E. B Intimate Matters: A History of Sexuality in America. New York: Harper and Row. Duggan, L Queering the State. Social Text, Vol. 38: Essig, L Queer in Russia: a story of sex, self and the other. Durham: Duke University Press. Fanel, J Gay historie. Praha: Dauphin. Foucault, M (1976). Vůle k vědění. Dějiny sexuality I. Praha: Hermann & synové. Frýdlová, P. 1998a. Všechny naše včerejšky: Paměť žen. Praha: Gender Studies. Frýdlová, P. 1998b. Všechny naše včerejšky II.: Paměť žen. Praha: Gender Studies. Frýdlová, P Ženská vydrží víc než člověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Gender Studies. Frýdlová, P. (ed.) Ženám patří půlka nebe. Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Gender Studies. Green, R., West, D. J. (eds.) Sociolegal Control of Homosexuality: a multi nation comparison. New York: Plenum Press. Hekma, G Foreword. Pp. 7 9 in Kuhar, R., Takács, J. (eds.). Beyond the Pink Curtain: Everyday Life of LGBT People in Eastern Europe. Ljubljana: Mirovni Inštitut. Hromada, J Zakladatelé: Cesta za rovnoprávností českých gayů a lesbiček. [online]. Praha: Gay iniciativa. [cit ]. Dostupné z: < www/index.php?page=clanek&id=266>. Jörgens, F East Berlin: Lesbian and Gay Narratives on Everyday Life, Social Acceptance, and Past and Present. Pp in Kuhar, R., Takács, J. (eds.). Beyond the Pink Curtain: Everyday Life of LGBT People in Eastern Europe. Ljubljana: Mirovni Inštitut. Katz, J The Invention of Heterosexuality. New York: Dutton Books. Kenawi, S Frauengruppen in der DDR der 80er Jahre. Eine Dokumentation. Berlin: GrauZone. Kiczková, Z. et al Pamäť žien. O skúsenosti sebautvárania v biografických rozhovoroch. Bratislava: Iris. Klímová, B Replaced (Kat.) Brno: Autorská edice. Košela, J Homosexualita a její trestnost. Diplomová práce. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Právnická fakulta. Kramářová, J. et al (Ne)bolí: Vzpomínky Romů na válku a život po válce. Praha: Člověk v tísni. Kuhar, R., J. Takács (eds.) Beyond the Pink Curtain: Everyday Life of LGBT People in Eastern Europe. Ljubljana: Mirovni Inštitut. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

40 Lemke, J Gay voices from East Germany. Bloomington: Indiana University Press. Mazierska, E Masculinities in Polish, Czech and Slovak Cinema: Black Peters and Men of Marble. Oxford: Berghahn Books. Nedbálková, K The Changing Space of the Gay and Lesbian Community in the Czech Republic. Pp in Kuhar, R., Takács, J. (eds.). Beyond the Pink Curtain: Everyday Life of LGBT People in Eastern Europe. Ljubljana: Mirovni Inštitut. Otáhal, M., Vaněk, M Sto studentských revolucí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Pisankaneva, M The Forbidden Fruit: Sexuality in Communist Bulgaria. E magazine LiterNet, Vol. 68/7: Procházka, I The Czech and Slovak Republics. Pp in West, D. J., Green, R. (eds.). Sociolegal Control of Homosexuality: a multi nation comparison. New York: Plenum Press. Procházka, I., Janík, D., Hromada, J Společenská diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR. Praha: Gay iniciativa. Rupp, L Vytoužená minulost: Dějiny lásky a sexuality mezi osobami stejného pohlaví v Americe od příchodu Evropanů po současnost. Praha: One Woman Press. Rychlíková, M to jsou těžké vzpomínky (Holocaust Romů). DVD. Brno a Praha: Muzeum romské kultury a Asociace Film a sociologie. Řídký, J Neexistuje dobře přizpůsobený a šťastný homosexuál. Pozice homosexuality v českých populárně sexuologických příručkách let 20. století. In Himl, P., Seidl, J., Schindler, F. (eds.). Miluji tvory svého pohlaví : Homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí. Praha: Argo. (stránky zatím nejsou k dispozici). Scott, J. W The Evidence of Experience. Critical Inquiry 17 (4): Seidl, J Od žaláře k oltáři: homosexualita v českých zemích Praha: Academia. Selerowicz, A Rosa Liebe unter dem Roten Stern: zur Lage d. Lesben u. Schwulen in Osteuropa. Hamburg: Frühlings Erwachen. (Publikováno pod pseudonymem Marek Jaworski). Snitow, A., Stansell, C., Thompson, S. (eds.) Powers of Desire: The Politics of Sexuality. New York: Monthly Review Press. Stárek, F. Č., Kostúr, J Baráky souostroví svobody. Praha: Pulchra. Strnadová, T Zemřela matka brněnských gayů, sexuoložka Dagmar Bártová. [online]. Pp. 1 2 in Mladá fronta Dnes. Brno. [cit ]. Dostupné z: < Talandová, J Sociální postavení lesbických žen a alternativní modely v kontextu heterosexuální společnosti. Praha: L klub. Urbášek, P., Vaněk, M Vítězové? Poražení? Životopisná interview. Dissent a politické elity v období tzv. normalizace. Praha: Prostor. Vaněk, M Obyčejní lidé. Praha: Academia. Vaněk, M., Mücke, P., Pelikánová, H Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. Vittvarová, Z Osudová kaňka: Příběhy dcer politických vězňů Československa. Praha: Pavel Mervart. Weiss, P. et al Sexuologie. Praha: Grada. Prameny Bártová, D Skupinová psychoterapie pacientů s poruchami psychosexuální identifikace. Moravskoslezský referátový sborník, roč. 11: Bártová, D., Škoda, V Příspěvek k psychiatrickým aspektům homosexuality. Časopis lékařů českých, roč. 116, č. 33: Bouchal, M., Bártová, D The attitude of homosexuals after the change in the Criminal Code. Activitas nervosa superior, Vol. 6, No. 1: Brzek, A Muž nebo žena? Zdraví, roč. 27, č. 2: 18. Brzek, A Manželství a homosexualita. Zdraví, roč. 29, č. 7: 18. Brzek, A Láska k témuž pohlaví. Zdraví, roč. 34, č. 5: 19. Brzek, A Ještě o homosexualitě. Zdraví, roč. 35, č. 8: 19. Brzek, A., Hubálek, S Homosexuals in Eastern Europe: mental health and psychotherapy issues. Journal of Homosexuality, Vol. 15, No. 1 2: Čížková Písařovicová, J Několik poznámek k homosexualitě u dorostu. Praktický lékař, roč. 56, č. 7: Freund, K Homosexualita u muže. Praha: Avicenum. Freund, K., Pinkava, V Homosexuality in man and its association with parental relationships. Review of Czechoslovak medicine, Vol. 7, No. 1: Freund, K., Srnec, J K otázce mužské homosexuality. Sborník lékařský, roč. 55: Günther, E Homosexualita a společnost. Zdraví, roč. 34, č. 12: 19. Hubálek, S Výskyt různých forem sexuálních kontaktů u homosexuálních mužů. Časopis lékařů českých, roč. 126, č. 31: Hubálek, S Skupinová psychoterapie homosexuálních pacientů. Praktický lékař, roč. 68, č. 5: Hynie, J Úvod do lékařské sexuologie. Praha: Josef Svoboda. Hynie, J Lékařská sexuologie. Praha: Universita Karlova. Hynie, J Principy sexuálního chování a sexuální morálky. Časopis lékařů českých, roč. 108, č. 19: Hynie, J Sexuológia pre každého. Bratislava: Osveta. Hynie, J Základy sexuologie. Praha: Universita Karlova. Janula, J Sociologický a venerologický průzkum podílu homosexuálně založených jedinců na šíření pohlavních nemocí. Československá dermatologie, roč. 59, č. 3: gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

41 Nedoma, K Nový trestní zákon a trestné činy lidí s odchylnými sexuálními tendencemi. Praktický lékař, roč. 33: Nedoma, K Homosexuální prostituce u mladistvých. Československý psychiatr, roč. 58, č. 5: Pondělíček, I., Pondělíčková Mašlová, J Lidská sexualita jako projev přirozenosti a kultury. Praha: Avicenum. Procházka, I Hovoříme o zdravém manželství. (Série deseti samostatných článků). Svobodné slovo, srpen červenec. (Část VIII: Žijí mezi námi, 9. srpna: 4). Správná dívka Zábavní pořad ČST. Zemek, P Žijí mezi námi. Mladý svět, roč. 15, č. 4: 20. Zvěřina, J Homosexuální chování v dětství a dospělosti. Zdraví, roč. 29, č. 9: 18. Zvěřina, J Sexuální deviace: kvalitativní odchylka struktury sexuální motivace. Československý psychiatr, roč. 78, č. 5: Zvěřina, J Fakta a emoce v sexuální výchově. Praktický lékař, roč. 68, č. 6: Poznámky 1 V této stati se objevují různé termíny vztahující se k sexuálním identitám: neheterosexuální, homosexuální, našinec, náš člověk, gay, lesba a lesbický, teplý. Tato různorodost je záměrná, neboť použitá terminologie je striktně kontextuální. Lékařský diskurs v průběhu komunistického období používal zásadně termín homosexualita a homosexuální. Termíny gay a lesba, potažmo lesbický, se objevily až po roce V citovaných pasážích z biografických vyprávění a v jejich následných interpretacích se text drží terminologie použité samotnými narátory a narátorkami, a to i v případě, že vypravěči a vypravěčky zpětně použili termíny, které v daném období ještě nebyly používány (jako např. právě termíny lesba či gay). Vzhledem k absenci gay a lesbické terminologie a možnosti jasné terminologické sebeidentifikace v období státního socialismu stať používá v kontextech, kde hovoří o identitách, jež se vymykaly heteronormativním tlakům, široký pojem neheterosexuální. Termín queer se v biografických vyprávěních neobjevil. Vzhledem k jeho absenci i v odborné literatuře mapovaného období s ním text nepracuje. 2 Tato část projektu, genderová analýza české sexuologie v období , svým rozsahem zdaleka přesahuje prostor vymezený této stati. Kompletní analýza obsahuje přes 100 sexuologických textů, jež v tomto období o homosexualitě, transsexualitě, intersexualitě a bisexualitě v lékařské literatuře vyšly. Vychází proto samostatně a v tomto článku se objevují pouze základní obrysy fungování české sexuologie v kontextu homosexuality. 3 Termín lesba Eva užila naprosto spontánně a sama od sebe. Z dalšího vyprávění nicméně vyplynulo, že tento pojem před rokem 1989 nepoužívala a její zpětná lesbická identifikace je součástí procesu retroaktivního a dlouhodobého procesu vyjednávání a vyrovnávání se s vlastní sexuální identitou v posledních 20 letech. 4 Josef sám použil slovo gay, i když je z kontextu rozhovoru jasné, že se jedná o retroaktivní terminologii. Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Věra Sokolová, Ph.D., přednáší na katedře genderových studií FHS UK v Praze. Vystudovala historii a antropologii na University of Washington v Seattlu. Ve své výzkumné a pedagogické práci se specializuje na dějiny sexuality, gay a lesbická studia, politiku sexuálních identit a gender a etnicitu. Je autorkou knihy Cultural Politics of Ethnicity: Discourses on Roma in Communist Czechoslovakia (Verlag 2008), pravidelně publikuje v českém i zahraničním odborném tisku. Korespondenci zasílejte na adresu: VeraSokolova@ .cz. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

42 Perverzní sex a normální gender. Normalizační sexuologie promlouvá o sexu a genderu 1 / Kateřina Lišková Perverse Sex and Normal Gender. Normalization Sexology Speaks about Sexuality and Gender Abstract: The period of Normalization in Czechoslovakia is often perceived as a grey Eastern iceberg where life stood still and uniformity governed. My analysis of sexological discourse, particularly of texts focused on perversity, juxtaposes the normalized ethos of the period with deviant sexual subjectivities. I analyze papers and debates presented at annual sexological conferences in the 1970s and 1980s. Sexuality, especially in its non normal/deviant forms, was revealed as unstable, a quality sought to be rectified through gender which was perceived as binary. The family was interrogated as a source of deviance and also as a place of redress. While sexological writings in general tend to biologize sexuality, my analysis shows that sexologists attributed social genealogy to deviance, a finding that attests to rigid social conditions during Normalization. Keywords: sexology, deviance, normalization, Czechoslovakia, sex, gender, sex customs V období normalizace, tedy během dvacetiletí následujícího po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968, byla sexuologie disciplínou, která slyšitelně promlouvala o lidech v kontextech, které jsme dnes zvyklí přiřazovat k sociologii a dalším sociálním vědám. Sexuologie má v Československu specifické postavení a vysoký kredit, které mají svůj počátek nejpozději v období první republiky, kdy při 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy vznikl Sexuologický ústav. 2 Ten funguje bez přerušení dodnes. Komunistická státní moc, která tak sveřepě omezovala a likvidovala disciplíny usilující o porozumění sociálnímu světu, totiž nechala sexuologii existovat a v relativním klidu fungovat. Možná tomu tak bylo proto, že sexuologie je odvětvím medicíny, tedy tvrdé přírodní vědy, která se zdá zkoumat fakta života a jeho reprodukce. V tomto textu ukážu, že sexuologie měla aspirace na vysvětlení jdoucí daleko za rámec biologických faktů a že je formulovala v pojmech blízkých sociálním vědám. Normalizační časy jsou z dnešního pohledu vnímány jako sociálně geografický prostor východního ledovce, protože život v těch zemích byl ustrnulý a nehybný a jakoby zmražený (Ouředník 2006: 68). Sám název této epochy odkazuje k normalizaci poměrů, jež měla být cílem obnoveného komunistického státního aparátu (Křen 2005: ). Občané měli být poslušní, uniformní a odchylky od normálu se netolerovaly (Holý 2001: 21n). 3 Sexuologie se ale právě zkoumání odchylek a úchylek věnovala. Proto považuji za produktivní konfrontovat normalizující tendence dané doby s nenormálními subjekty, jimiž se zabývala sexuologie, a hledat odpovědi na následující otázky: Jaké druhy sexuálních praktik a genderových identit považovala československá sexuologie za normální, a které byly diagnostikovány jako úchylné, patologické? Jakou genealogii připisovala sexuologie deviacím? Jaká byla role rodiny v reprodukci deviací? Do jaké míry jsou sexuologické diskursy disciplinační a nakolik jsou přístupné/otevřené změně, reflexi a agency jednotlivců? Sexuologie jako diskurs produkující sexualitu Při hledání odpovědí vycházím nejen ze sociálněvědních pojednání o sexuologii (více dále v textu), ale především z poststrukturalistických pojetí genderu a sexuality. V návaznosti na teorii Judith Butler (1990, 2004) pojímám sexualitu a gender jako provázané koncepty, které jsou implicitně chápané jako usazené v heterosexuální matici. Podle té se má za to, že existuje biologické pohlaví (mužské, nebo ženské), ze kterého vyplývá příslušný gender (muž, nebo žena) a sexuální touha (muž touží po ženě, žena touží po muži). Heterosexuální matice ozřejmuje a legitimizuje naše genderové a sexuální pořádky, které jsou vnímány jako binární, koherentní, fixní. Butler tuto představu a její heteronormativní implikace kritizuje; pro mou analýzu je důležité její zjištění, že heterosexuální matice zakládá sociální srozumitelnost subjektů pohlaví, genderu a touhy (Butler 1990: 3 44). Jinými slovy, jako lidé jsme srozumitelní ostatním (a koneckonců i sami sobě) skrze mřížku, která jedním konkrétním, správným způsobem propojuje pohlaví, gender a sexuální touhu. Tím nejen limituje potenciálně nekonečné pole možností, jak lze pohlavně genderově sexuálně být, ale také strukturuje naše přemýšlení o sexualitě a genderu. Moji práci ovlivňuje i foucaultovská představa o produktivitě diskursů sexuality, zvláště těch pronášených v modu scientia sexualis, jenž je typický pro Evropu od konce 17. století po dnešek (Foucault 1999) a který se od druhé poloviny 19. století kultivoval především právě v rámci lékařské disciplíny sexuologie. Na Foucaulta navázala řada sociálních vědců, kteří zkoumali fungování sexuologie v západních společnostech a ukázali slovy jednoho z nich, do jaké míry je sexualita výtvorem sexuologického pera (Weeks 1985; Bland, Doane 1998a,b; Bland 1995; Duggan 2000; Faderman 1981; Oosterhuis 2000; Irvine2005; Marcus 2007; Bauer 2009; Weeks 2003; Hall 1995). Sexuologie gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

43 v pojetí těchto autorek a autorů konstruuje a zároveň disciplinuje a reguluje sexualitu. Navíc prostřednictvím šíření diskursů o sexu výraznou měrou přispívá ke spravování populace ze strany státních aparátů. Sexuologie jako modernistický diskurs nahradila církevní diskursy hříchu, viny a odpuštění, které ovládaly a vykládaly sexualitu před nástupem modernity. Sexualita, která neodpovídala normě, měla být nadále podrobována zkoumání, nucena promlouvat (Foucault 1999) a měla být kategorizována. Klasifikace nenormálních sexualit v 19. století označovaných za perverze, ve 20. století za deviace a na začátku 21. století za variace vytváří barvitou směs, na jejímž pozadí teprve vyvstává sexualita normální. Disciplíny jako sociologie a historie sexuality tvrdí, že sexuologie upevnila modernistické pojetí diference, skrze něž jsou lidé definováni prostřednictvím variací v anatomii, fyziologii, intelektu (Oosterhuis 2000), a tyto diference, společně se sexualitou, jsou připisovány biologickým imperativům (Weeks 2003). Bylo to darwinovské paradigma, které zásadním způsobem proměnilo náhled na konstituování člověka tím, že podnítilo hledání zvířecího v člověku a našlo to v jeho sexu (Weeks 2003: 43). Sexuální a biologické se tak nerozpojitelně spojilo a své vyjádření našlo v sexuologii. V kontrastu k tomuto ustavenému pojetí v tomto textu argumentuji, že československá sexuologie v období normalizace identifikovala sociální jevy, nikoli biologii, coby formující sexualitu, převážně tu deviantní. Výše uvedené sociologické a sociálně historické texty se zabývají především sexuologií v jejích počátcích, tedy v 19. a na samém začátku 20. století v zemích západní Evropy, případně studují sexuologii americké provenience ve století dvacátém. Neexistují práce, jež by se zaměřovaly na sexuologii v zemích tzv. východního bloku. V České republice tedy doposud chybí zevrubná analýza sexuologie coby disciplíny a jejího vlivu na chápání genderu a sexuality. 4 Jedním z mála textů, který se dotýká odkazu sexuologie v Česku, je text Věry Sokolové (2001). Autorka se v něm zaměřuje na chápání homosexuality u nás v 90. letech a na několika místech uvádí, jak všudypřítomný je medicínský diskurs coby základ pro jakákoli tvrzení o sexualitě a jak silně formoval způsob, jímž česká společnost rozumí genderu a sexualitě (Sokolová 2001: 282). V tom se Sokolovou zcela souhlasím, i Česko dnešních dní naslouchá názorům odborníků na sex, na něž jsou pasováni především sexuologové. V čem se s autorkou rozcházím, je její bezrozporné tvrzení, že lékařské sexuologické vědy ( ) pomohly esencializovat biologické základy genderu a sexuality (Sokolová 2001: ). Jakkoli sexuologie v četných případech argumentuje biologií a vrozeností (homosexuality, transsexuality atd.), existuje v jejím diskursu i prostor pro sociální utváření sexuálního jednání. Následující text ukazuje a interpretuje takové případy. Tento text je analýzou konferenčních příspěvků a dochovaných diskusí ze sexuologických konferencí konaných na území ČSSR na přelomu 70. a 80. let 5, a to v kontextu dobových sexuologických monografií. V některých sbornících jsou zahrnuty rovněž transkripty diskusí, které se vedly po prezentaci některých příspěvků; tyto diskuse jsou zajímavým zdrojem k analýze, neboť zachycují kontroverze, vyjednávání a posuny významů. Analyzované konferenční sborníky, publikované mezi lety 1978 a 1987 a zabývající se případy od raných 70. let, se věnují celé řadě témat, např. plodnosti a jejím poruchám, antikoncepci a potratu, venerickým chorobám, sexuální výchově, ženskému orgasmu, poruchám sexuální funkce u mužů, homosexualitě, transsexualitě a dalším. Ve své analýze jsem se zaměřila na příspěvky pojednávající o deviaci. Analyzovány byly tedy všechny příspěvky v daných sbornících, které se primárně a explicitně věnovaly sexuální deviaci. 6 Prostřednictvím sexuologických pojednání o deviaci zkoumám způsoby, jakými byla konstruována sexuální (a potažmo genderová) normálnost. Všímám si rovněž tenzí mezi samotnými kategoriemi normálního a deviantního. Analytickým nástrojem je mi diskursní analýza, která podobně jako poststrukturalistické paradigma rámující můj text vychází z předpokladu, že jazyk nereflektuje jakousi vně existující realitu, ale že jazyk tuto realitu produktivně vytváří. Diskursní metody se soustředí na struktury významu, jež v textech existují, aby odhalily procesy vytvářející význam (Jaworski, Coupland 1999). V analyzovaných textech se soustředím na strukturu jednotlivých příspěvků a konzistenci výpovědí, na pojetí deviace, jež jednotlivé příspěvky prezentují, a v případě transkriptů diskusí na dialog mezi jednotlivými autory/přístupy k deviaci. Deviace: jako nemoc, nebo vina? Jako odvětví medicíny je sexuologie silně biologizující, vnímající sexualitu jako projev živočišných instinktů a přirozeného nutkání, což je skutečnost, na kterou poukazovali historikové sexuality jako třeba Jeffrey Weeks (1985). Ten ve své analýze sexuologie tvrdí, že sexuální teoretikové přijali silně esencialistickou představu sexuality (Weeks 1985: 80), zatímco usilovali o naturalizaci sexuálních vzorců a identity (c.d., kurziva v orig.). Československá sexuologie v 70. a 80. letech při formování sexuality jedince identifikovala spolupůsobení biologických a sociálních faktorů (Raboch 1977; Pondělíček, Pondělíčková Mašlová 1974). Není to tedy výhradně příroda, která určuje povahu sexuality, vliv kultury je nezanedbatelný. U deviací ovšem normalizační sexuologie coby původce identifikuje čistě sociální vlivy. Psychiatři Molčan a Žucha tvrdí, že deviantní jsou takové projevy, jejichž psychogenita je téměř výlučná (Molčan, Žucha 1982: 395). Sexuolog Kočiš ve svém příspěvku Posudzovanie sexuálnych delikventov tvrdí: Nahlížení na sexuální delikvenci je v každé společnosti zatíženo nepřehlednou sítí nejrůznějších fixovaných i flexibilních postojů, hodnot a norem. Pachatel takového trestného činu budí ve společnosti zpravidla jiné postoje než pachatelé jiných typů trestné činnosti. Každý gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

44 sexuální delikt se chápe jako projev hlubokého odcizení se společenským normám a jeho pachatel bývá přímo automaticky považovaný za psychiatrický problém (Kočiš 1982: 15). Deviace v této promluvě vystupuje jako synonymum delikvence. Medicínský diskurs se mísí s trestněprávním, a odkazuje tak ke kriminálnímu charakteru sexuální jinakosti. Výraz delikvence v sobě rovněž obsahuje opakovanost, čímž se umocňuje nazírání na sexuální odlišnost jako na problém. Sexuální jinakost však není univerzální či esenciální kategorií, nýbrž je produktem normativního uspořádání společnosti a jako taková nemůže než být relativně proměnlivým jevem. Pokud však přesáhne jisté (nespecifikované) limity, musí ji řešit stát prostřednictvím svých trestněprávních a lékařských institucí. Výraz hluboké odcizení se společenským normám odkazuje k diskursu normalizace, jenž vyžadoval poslušnost normě a neprotivení se sociálnímu řádu. Za normalizace náležely sexuální přestupky do trestněprávní kategorie proti důstojnosti člověka (Máthé 1982: 39). Byly rovněž užívány další právní kategorie jako omezování osobní svobody, výtržnictví nebo narušování vztahů socialistického soužití. Nekonformní sexuální jednání tak bylo klasifikováno jak jako namířené proti jednotlivci, tak (a to především) proti celé společnosti. Zatímco sociální normy se proměňují jen zvolna, diskurs sexuologie je navýsost nestabilní, což má pro diagnostikované subjekty dalekosáhlé implikace. V jednom z řídkých reflexivních momentů sexuolog Kočiš poznamenává: Při znalecké expertise se totiž prakticky denně dostáváme do situací, v kterých musíme nejen pro sebe, ale i pro příslušníky jiných povolání vždy znovu definovat základní psychopatologické pojmy, prověřovat koncepty psychopatologických, psychiatrických i sexuologických teorií. ( ) Nikde totiž nejsou hranice mezi zdravím a chorobou, normou a abnormitou tak nevýrazné, a medicínské a především společenské důsledky znalecké diagnózy tak závažné jako v těchto případech (Kočiš 1982: 18). Lékařští soudní znalci zhusta rozebírají problémy a konflikty, které by měly být řešeny na akademické úrovni, v úzkém kruhu odborníků (Kočiš 1982: 16). Navzdory diagnostickým nejednoznačnostem nemá být legitimita sexuologických expertů zpochybňována. Terminologická fluidita, která může mít dalekosáhlé následky pro diagnostikovanou osobu, má být skryta a má se o ní debatovat mimo veřejný prostor. 7 Sexuologie svým diagnostickým aparátem měla moc ovlivňovat aparát právní, a tedy jistou potenci narušovat (nebo upevňovat) normalizační řád. Tato možnost ovšem stála na skrytosti sexuologie jako disciplíny a diskusí v ní probíhajících. Českoslovenští sexuologové si uvědomovali, že lékařská diagnóza (jakkoli nejednoznačně se k ní dospělo) zbavuje subjekt viny. Není to jeho vina, je nemocný. Ačkoli medicína měla zracionalizovat chápání nemoci a odstoupit od premoderních církevních diskursů viny, někteří normalizační sexuologové volali po znovuvtažení viny do diskursu. Zatímco po vině následuje trest v podobě uvěznění, v případě diagnózy sexuální deviace mohla přijít na řadu ochranná léčba ve specializované psychiatrické léčebně. V řadě případů ale sexuologové považovali takové řešení za nedostatečné. Někteří považovali za důležité navrátit do sexuologického pojmového aparátu vinu a spolu s ní potřebu potrestání, neboť: Odejmutí prožitku viny vede zákonitě k recidivě a uzavírá cestu k nápravě (Hubálek, Zimanová 1982b, unp). Navíc vyvinění přináší pocit vítězství nad autoritou (c.d.), který je nežádoucí, obzvlášť v autoritativní společnosti, jakou bylo normalizační Československo. Nemoc je nezaviněná, na druhou stranu narušení důstojnosti člověka prostřednictvím sexuální deviace mělo být nahlíženo jako otázka morálky, jejíž porušení vyžaduje potrestání. V jiném registru, jak ukazuje Foucault (1999), je vina spojena s doznáním. Foucault překládá křesťanskou, či lépe řečeno katolickou, logiku vina doznání odpuštění do moderní západní scientia sexualis, kde funguje v podobě viny doznání pravdy. Kde Foucault předpokládá disciplinaci prostřednictvím pravdy o sexu, tam šli normalizační sexuologové dál a volali po krajní disciplinaci prostřednictvím uvěznění. Odsouzení sexuální devianti, jejichž jednání bylo považováno za nebezpečné či zkrátka nepřijatelné, byli institucionalizováni v psychiatrických léčebnách. Délka jejich pobytu byla neomezená a spolu s léčbou byla plně v rukou lékařů (Hubálek, Zimanová 1978), kteří si byli vědomi moci, jíž disponují: Vstupní situace poněkud připomíná čekárny dětských ordinací: pacient tu nečeká účinnou pomoc, někdo mocnější v bílém plášti však začíná disponovat jeho časem a jeho tělem (Brichcín, Hubálek in Sborník 1987, ns). Lékařská a disciplinační moc nad nemocnými byla veliká. Ačkoli se deviace většinou pojila s (někdy proměnlivou) diagnózou a právním stavem, příležitostně mohla být rozšířena tak, aby zahrnula i nenormativní životy. V následující ukázce diskutují sexuologové a psychologové, účastníci výroční konference v roce 1985, o příspěvku psycholožky Tiché (Tichá 1985) o mužích, kteří žijí sami: Zvěřina: My vždycky ty osamělé muže a priori podezíráme z deviantnosti. Vono to možná neni správný, že a prio ri podezíráme z deviantnosti. Ale je li muž starší 30 let a je osamělý, tak vždycky nejprve musíme vyloučit deviantnost. [ ] Nevim, jaký je to procento, to je asi složitý, ale určitě tam jsou devianti. Finková: A tam jsou i rozvedení, nejenom svobodní muži? Zvěřina: Jo, to beru, no rozvedení osamělí muži, to je taky mužskej, kterej má problémy [Bohumila] Tichá: [ ] Já bych ještě reagovala na tu otázku, zda jsou deviantní nebo nejsou. Tohle je vůbec Věra nade mnou kroutí hlavou a nevím teďka přesně nad čím? [Věra] Capponi: jsou divní. Tichá: Já, jsou divní. Jsou, ale tam je totiž něco jiného. Tak jak pracuju v poradně, nepracuju příliš s patologií. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

45 Ne jako s patologií, jako že by tam ty lidi nebyli divný, ale nepracuju s patologií ve svým vlastním myšlení. [ ] A to, že nesouloží, čili tam je třeba se zmínit, že to ztotožnění s pohledem matky až někdy působí dojmem, že ty mužský jsou homosexuální. Když jsem začala dělat seznamovací taneční, já měla pocit, že tam je 90 % latentních homosexuálů, a oni to jsou vesměs kluci vázaný na maminku. Věro, zas kroutíš hlavou? [ ] Capponi: a já se Bohumilo obávám, že tam u mnohých z nich nějaké deviantní zaměření bude anebo víceméně s nimi psychoterapeuticky pracovat v tom smyslu, že osamělost není vada, že to není nemoc. (Sborník 1985: ) Prohlášení každého účastníka diskuse se posune od odmítnutí abnormality (osamělých mužů) k argumentování jejich deviací, nebo opačným směrem. Ani jedno z prohlášení není jednoznačné. Sexuolog Zvěřina začíná zpochybněním sexuologické praxe, která u osamělců automaticky předpokládá deviaci, ale v závěru svého prohlášení dovozuje deviaci dokonce i u těch, kteří nebyli sami celý svůj život. Psycholožka Tichá, autorka příspěvku o osamělých mužích, se snaží hájit normalitu takových mužů, avšak posléze sklouzává k připouštění divnosti takových mužů, které podezírá z homosexuality, čímž přirovnává homosexualitu k deviaci. Psycholožka Capponi rozhodně odporuje představě Tiché o normalitě jejích subjektů, ale uzavírá nejednoznačně tvrzením, že takoví muži nejsou patologičtí. Nejednoznačnost se tak zdá být definujícím rysem sexuologických snah o definování deviace. Tato neurčitost má konsekvence jak negativní, tak pozitivní. Mezi ty první patří zpochybnění sexuální normality dokonce i těch subjektů, které nespadají do žádné diagnózy (zde singl mužů), či zavlékání homosexuality, která již byla v ČSSR přes dvě dekády legální, do diskursu deviace, který jak jsem ukázala výše se v normalizační sexuologii prolínal s kriminalitou. Pozitivní aspekt definiční nejednoznačnosti by bylo možno spatřovat v otevřenosti ke změně lékařského pohledu a k bezpředsudečnému nazírání na sexuální subjekty. Ať tak či tak, je zřejmé, že sexuální deviace byla normalizační sexuologií definována především prostřednictvím sociálních činitelů, které jsou v sociálněvědní teorii koncipovány coby proměnlivé, nikoli prostřednictvím biologie, jež je vnímána jako esencializující. Navíc se v citované výměně implicitně objevuje téma rodiny, která slouží jako měřítko normálnosti sexuálních subjektů. Že rodina hraje roli při identifikování a vysvětlování deviace, ukážu v následující části. Rodina je základ deviace Bylo by zjednodušující říci, že sexuologie je stoprocentně heteronormativní a prorodinná disciplína. Vyskytují se afirmativní rozbory nezávazného sexu, zvláště mezi mladými lidmi (Uzel 1983), sexuální slasti pro ženy, homosexuality. Pokud ale sexuologové promlouvají na téma deviací, odkazy na normativní rodinné uspořádání jsou časté. Sexuolog Kočiš v již citovaném příspěvku Posudzovanie sexuálnych delikventov hledá odpověď na otázku sexuální normálnosti: Pokud bereme v úvahu čím dál zřetelněji se projevující disociaci mezi zážitkovým a reprodukčním charakterem sexuality, můžeme za normální sexuální chování z biologického a medicínského hlediska považovat takové chování, jehož cílem je vzájemně uspokojující sexuální styk a s objektem souhlasící a zralý příslušník opačného pohlaví. Sexuální chování, které jsme tímto způsobem označili za normální, je chování převažující ve všech známých kulturách ( ) Sexuální chování, které označujeme jako normální, má před ostatními formami sexuálního chování i biologickou přednost přispívá k udržování rodu. (Kočiš 1982: 18) Definice začíná jako velice otevřená, reflektující neprokreativní charakter převážné většiny sexuálních aktů a zdůrazňující vzájemnost a uspokojení jako klíčové faktory. Legitimita takto definované normálnosti je podepřena biologií a medicínou. Je zajímavé, že zatímco biologie funguje jako podloží normálnosti, patologie je definována prostřednictvím sociálních faktorů, jak jsem ukázala v předchozí části. Ovšem i inkluzivita normálního podle této definice je výrazně omezena heteronormativními předpoklady. Dovolávání se jak sexu pro slast, tak sexu pro reprodukci jako zdůvodnění normálního sexu dále umocňuje vnitřně rozpornou povahu sexuologické výpovědi. Rodina je při vysvětlování vzniku deviací nejčastěji, zhusta výhradně identifikovaným faktorem. Jsou to nikoli biologické, ale čistě sociální atributy deviantovy rodiny původu, které sexuologové identifikují coby původce deviace. Podle Brichcína a Koubka (1982) byli budoucí devianti v dětství ovládáni hostilní matkou a jejich otcové byli slabí nebo nepřítomní. Podobně Drdková identifikuje neúplnou a dysfunkční rodinu jako příčinu deviací, zejména exhibicionismu, pedofilie a homosexuality (Drdková 1987, nepublikováno). Rodiče budoucích deviantů trpěli somatickými nemocemi, ale vyznačovali se zvláště sociálním stigmatem, ať už v podobě pouze základního vzdělání (80 % rodičů deviantů), či odsouzení za trestné činy (9 % z nich). Otcové navíc měli psychiatrickou diagnózu a byli postiženi alkoholismem, zatímco matky byly benevolentní a nedůsledné při výchově či vychovávaly děti jako samoživitelky (c.d.). Deviace se rozvine, když jsou narušeny genderové a heteronormativní předpoklady nukleární rodiny složené z femininní matky a maskulinního otce. Deviaci může spustit také uspořádání, v němž pohlaví a gender rodičů nejsou koherentní. Nezdravost takových podmínek podtrhuje nemoc a kriminalita, které konotují nežádoucí. Normální rodina původu se zdá zajišťovat budoucí normalitu jedince. Psycholog Weiss a sexuologové Hubálek a Zimanová (Weiss, Hubálek, Zimanová 1985) zdůrazňují roli otce. Svůj vzorek stovky pacientů, kteří byli mezi lety 1976 gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

46 a 1981 hospitalizováni na sexuologickém oddělení psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, rozdělili na tři skupiny: na pacienty, kteří vyrostli v úplné rodině, pacienty s otcem alkoholikem a pacienty bez otce. Druhá a třetí skupina tvořila 18, respektive 16 %, jež autoři jednoduše sečetli jako 34 %. Autoři argumentují, že podlomená otcovská role vede u synů k deviaci, nicméně jejich součet značí, že dvě třetiny jejich chovanců pocházejí z normálních úplných rodin, nikoli z rodin narušených. Autoři si však této inkonzistence nevšímají. Přiznávají, že nebyli s to identifikovat specifický patogenní mechanismus (c.d.: 133), jenž by odlišoval ty, kteří vyrostli v ne devianty navzdory své maladaptované rodině původu, a ty, jimž se to nepovedlo. Zimanová, Weiss a Fuka poukazují na to, že hlavní podmínkou zdravého sexuálního vývoje je vzájemná interakce mezi oběma pohlavími v rodině (Zimanová, Weiss, Fuka 1985: 137), jelikož děti mají prý tendenci reprodukovat ve svých budoucích rodinách manželský model svých rodičů. Tento koncept mimetické heteronormativity slouží výhradně k tomu, aby diskursivně reprodukoval normu. Nevysvětluje totiž, jak se stane, že normální rodiny vychovají devianty, ani to, jak je možné, že normální, zdraví jedinci vyrostli v maladaptovaných, dysfunkčních rodinách. Podobně jako v předcházející studii autoři tvrdí, že až 50 % sexuálních delikventů pochází z rozvedených nebo neúplných rodin (Zimanová, Weiss, Fuka 1985: 137). Jakkoli vysoký se tento podíl může zdát, pravděpodobnost, že v budoucnosti dojde v důsledku rozpadu rodiny původu k narušení jedincovy sexuality, je stejná, jako když si hodíte mincí. Autoři navíc spojili úroveň rodinné patologie s konkrétními diagnózami. 8 Exhibicionisté, heterosexuální pedofilové a sexuální agresoři vykazují nejnižší úroveň rodinné patologie, zatímco skupina homosexuálních jedinců vychází z tohoto srovnání jako jednoznačně horší ve všech sledovaných faktorech (Zimanová, Weiss, Fuka 1985: 138). Zcela nejhorší jsou homosexuální pedofilové, kteří deviují jak v pohlaví, tak ve věku svých preferovaných sexuálních objektů. Ať jsou kritéria této sexuologické škály přijatelnosti deviací jakákoli, vyjevují heteronormativní předpoklady. Jen v heterosexuálně centrovaném světě se mohou agresoři a pedofilové (pokud jsou heterosexuálně orientovaní) umístit lépe než homosexuálové (bez ohledu na věkovou preferenci). Rodina, která je narušená podle os pohlaví a genderu, údajně pěstuje ve svých dětech deviantní sexuální touhu. Čím hlubší je narušení, tím dále je dítě tlačeno od heterocentra. Psychologové Plaňava, Capponi a Weiss rozebírali na konferenci v roce 1985 téma přírody versus výchovy u dysfunkčních rodin. Plaňava zpochybnil lineární monokauzální model (Zimanová, Weiss, Fuka 1985: 149) absentujícího otce, který předložili Weiss, Hubálek a Zimanová. Má za to, že takový model je nedostatečný, jelikož v něm není prostor pro roli matky ani samotného jedince. Po odmítnutí monokauzálního sociálního modelu zakončil Plaňava svůj příspěvek biologickým vysvětlením, podle nějž se hluboká delikvence otce přenáší geneticky (c.d.: 150). Biologie, jak ji užívá Plaňava, implikuje nevyhnutelnost podobně jako sociální působení v podání Weisse, 9 Hubálka a Zimanové. Psycholožka Capponi rovněž odmítá sociální přenos dysfunkce z otce na syna, neboť podle ní dysfunkční a neúplné rodiny nejsou totéž. Tvrdí, že rozvedené rodiny adaptované [na novou situaci] jsou stejné kvality jako rodiny harmonické. A obávám se, že tomu tak je (c.d.: 150). Ačkoli manifestně nesouhlasí s dělicí čárou mezi úplnými = harmonickými rodinami na jedné straně a neúplnými = dysfunkčními rodinami na straně druhé, latentně signifikuje nerozvedené rodiny jako harmonické. Povzdech na konci dále zpochybňuje manifestní význam její promluvy. Capponi navíc popisuje jinak zcela opuštěný model [sociálního přenosu z otce na syna] jako platný pro velmi nízké a patologické skupiny v populaci (c.d.). Weiss přijímá komentáře svých kolegů, které omezují explanační sílu jím předloženého modelu se slovy: V podstatě se prokázalo to, že [muži z takových rodin] selhávají, ale nelze říci, v které sféře bude to selhání (c.d.). Stereotypní genealogie abnormality (linearita, biologie, neúplná a nezdravá rodina) jsou zpochybňovány, či dokonce manifestně opouštěny ve prospěch vysvětlení méně obvyklých (komplexní působení řady sociálních faktorů, nové modely rodiny). Vzdor těmto proměnám vyjevují diskursivní konstrukce sexuologů heteronormativní řád spolu s neutuchající (jakkoli marnou) snahou dosáhnout definitivních odpovědí, které by fungovaly s jistotou gravitační síly. Sex, gender a normativita Sexuální charakteristiky deviantních jedinců jsou sexuology uchopovány i v kontextu genderových projevů, tělesných dispozic a celkové (ne)normality. Některé aspekty zastupují jiné (gender zastupuje sexualitu), jsou podporovány (genderované tělesné atributy ve snaze znormalizovat jedincovu sexualitu) či poněkud bezradně zaznamenávány (normativní projevy sexuálních deviantů v oblasti partnerských vztahů či veřejného života). V psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích bylo mezi lety 1975 a 1978 hospitalizováno 87 mužů s diagnózou sexuální deviace. Byli mezi nimi heterosexuální pedofilové, exhibicionisté, homosexuální pedofilové, sexuální agresoři, fetišisté a ve 4 % byla diagnóza klasifikována jako atypické deviantní chování. 10 Hubálek a Zimanová popisují své chovance: Jejich vadné sexuální chování bývá často jediný zjevný patologický prvek jejich osobnosti, a proto se ze všech diagnostických skupin pacientů léčených na psychiatrii vnějškově nejvíce blíží normě (Hubálek, Zimanová 1978, unp). Dělicí čára mezi normalitou a deviací je tenká, vně sexuálního aktu zůstává zcela neviditelná. Doktoři si pak musejí vypomoci pozorováním, které se k sexualitě nevztahuje: Z hlediska hodnotové orientace jsou jako skupina konzervativnější než jejich vrstevníci, většinou zaujímají hodnotovou orientaci generace svých rodičů. Pocházejí gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

47 z disharmonických rodin, zejména častá je absence otcovské autority ve výchově. ( ) Celkově je chování těchto pacientů posunuto ve směru infantility a femininity (Hubálek, Zimanová 1978, unp). Sexuální patologie těchto mužů, hospitalizovaných z rozhodnutí soudu, se manifestuje jako deviace v genderu. Jelikož touha většinou není přístupná bezprostřednímu zkoumání, je to gender jako její zástupce, na nějž se sexuologové zaměřují. Touha může být zastoupena genderem právě do té míry, do které panuje přesvědčení, že pohlaví, gender a touha jsou vzájemně propojeny a binárně organizovány a že výsledkem takového upořádání jsou femininní ženy a maskulinní muži toužící po opačném pohlaví. A je to právě ženskost, která je v případě těchto mužů vnímána jako zdroj problémů, počínaje matkou, která jim dominovala v dětství a jež je implicitně obviňována z jejich budoucího selhání, a dále reprezentována jejich vlastní femininitou v dospělosti. Genderová odchylnost sexuálních deviantů ovlivňuje i jejich partnerské vztahy (Weiss, Zimanová 1984). Autoři ke svému překvapení zjistili, že manželství deviantů jsou pevnější a trvalejší než ta uzavíraná v normální populaci (c.d.: 156). A vysvětlení našli v genderu. Jejich prvotní vysvětlení bylo patologická rovnováha páru či sociální či jiný handicap manželky (c.d.). Poté se sexuologové rozhodli zaměřit svou pozornost na manželky a použili test rolové in/konzistence, založený na tradičním stereotypu ženy a muže (Weiss, Zimanová 1984: 157). 11 Tento test funguje na předpokladu binárních opozic mezi muži a ženami a nutnosti konzistence mezi úrovní ženskosti, resp. mužskosti, jak ji vnímá sama osoba a jak ji vnímá její manželský protějšek. Autoři identifikovali vysokou míru konzistence mezi maskulinní a femininní rolí v manželstvích svých pacientů. Nicméně ženy na indexu femininity skórovaly níže, než byl populační průměr, zatímco muži skórovali výše na indexu maskulinity. Autoři tato zjištění připisují deviaci svých pacientů: Protože ženu se všemi atributy ženství vnímají vzhledem ke svému defektu spíše jako ohrožující nebo navozující úzkost z možného selhání, upřednostňují partnerky, jejichž chování tyto znaky nevykazuje. Vysvětlením vysoké maskulinity percipované mužské role v páru by pak mohl být mechanismus hyperkompenzace (Weiss, Zimanová 1984: 158). Sexuologické vysvětlení opsalo oblouk od sexuální patologie (u mužů) přes odkaz k diskrepanci mezi pohlavím a genderem (jejich žen) k genderové patologii (u mužů). Diagnostikovaní sexuální devianti, a dokonce jejich blízcí, jsou označeni za úchylné i v ostatních sociálních charakteristikách. Muži deviují v sexualitě, což ohrožuje a zpochybňuje jejich gender, ženy deviují v genderu, což možná přispívá ke stabilitě jejich manželství. Mužská sexuální nekonformnost má svůj protějšek v ženské genderové nekonformnosti. Tato rozhozená triáda pohlaví genderu touhy má potenciál narušit status quo, který postuluje binárnost vtělené existence. Zároveň tento queer mix (alespoň podle studie Weisse a Zimanové) spolehlivě a překvapivě drží manželství instituci, kterou mnohé feministky označily za základ patriarchátu a místo, kde se reprodukují zatuhlé binární genderové a sexuální normy. Tato inkonzistence je o to zajímavější, že s sebou přináší vyšší partnerskou kohezi. Je to totiž právě norma heterosexuálního párování, která je archetypem a legitimizací pohlavně genderového binarismu. Pokud však queer mix mezi pohlavím, genderem a touhou funguje lépe pro stabilitu manželství, než normální nastavení funguje pro normální populaci, nabízí se otázka, zda rodina skutečně představuje prostor, kde se heteronormativní základy společenského řádu bezrozporně žijí a reprodukují. Heterosexuální matice (Butler 1990), která požaduje, aby pohlaví, gender a touha byly v jednotlivci v souladu a aby se doplňovaly v rámci heterosexuálního páru, je lékaři udržována (alespoň) na úrovni těl. Normativní očekávání existují (nejen) ze strany sexuologů, a tato očekávání zahrnují tělesné atributy. Někteří devianti byli léčeni syntetickými ženskými hormony, ovšem až po preventivním rentgenovém ozáření, jež mělo předejít nežádoucí gynekomastii. Feminizace mužského těla je považována za zcela nežádoucí, neboť deklarovaným cílem léčby je adaptace na heterosexuální nedeviantní aktivitu (Hubálek, Zimanová 1978, unp), která implicitně předpokládá dva opačné gendery s příslušnými těly. Farmakoterapie mohla rovněž znamenat podávání lithia za účelem potlačení libida (Bártová et al. 1984). Deviantní muži tak byli léčeni vyladěním své sexuality, za udržení genderově příslušných tělesných charakteristik. Behaviorální terapie se doporučovala v případech, kdy se deviace snášela s konvenční heterosexualitou. Invazivnost léčby ustupuje s přibližováním se zlatému středu, tedy heterosexualitě. Léčba těchto případů spočívala v potlačení deviantní sexuální praktiky a odměňování konvenční heterosexuální praxe (Molčan, Žucha 1982: 397). Tento heteronormativní rámec je znatelný v rekonstrukci binárních genderových charakteristik doprovázených normálními heterosexuálními praktikami. V tomto smyslu jsou sexuologické limity uvalené na sexuální praxi hodny pozornosti: heterosexualita sama nestačí, jsou to jisté praktiky považované za normální, které z člověka činí zdravého jedince. Subverze sexuálních norem ovšem není u deviantů provázena všeobecnou nekonformností. Sexuologové popisují své pacienty jako konzervativní a, což je obzvláště pozoruhodné, při jejich popisu zdůrazňují vlastnosti, jež byly v československé společnosti v době normalizace manifestně vysoko ceněny. Pacienti jsou popisováni jako pracovití a z hlediska plnění občansko pracovních povinností ( ) vždy kladně hodnoceni, často byli aktivními členy různých komunistických organizací (Hubálek, Zimanová 1978, unp). Sexuologové označují tyto aktivity za hyperkompenzaci, zastírací manévry a mimikry. Otázkou zůstává, zda sexuologové zpochybňovali tyto vlastnosti svých pacientů, protože žádný deviant by se nemohl pyšnit takovými charakteristikami (a být tak dobře začleněn do společnosti), nebo proto, že sexuologové věděli, že gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

48 jenom deviant by se veřejně prezentoval atributy, na které normální lidé neaspirovali a které byly v normalizačním Československu čím dál tím víc terčem soukromého posměchu. Ať už byl jejich důvod jakýkoli, tito sexuologové strukturovali terapii v nereflektovaném souladu s komunistickými praktikami: Individuální komunikace s pacientem je redukována na minimum a každé důležité opatření musí projít komunitou. Mez demokratičnosti je stanovena právem veta, které má pouze primářka (c.d.) Stejně jako ve společnosti coby celku se pravidla zdála být demokratická a rozhodovací procesy demokraticky sdílené. Stejně jako ve společnosti coby celku existovaly silné faktory, jež to omezovaly. Závěrem Byla normalizační sexuologie normativní? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Sexuologie má tendenci posuzovat a formovat lidi podle převládající heterosexuální a prokreativní normy. Svým důrazem na ohromnou plasticitu lidského chování včetně sexuálního (Hubálek, Zimanová 1978, unp) však rovněž legitimizuje emancipační diskursy prolamování tabu a schvalování slasti. Podobně nejednoznačnost a posuny v diagnózách poskytují jazyk a vytvářejí prostor pro změnu. 12 Zároveň je zřejmé, že sexuologové rozšířili deviaci z nenormálních sexualit na nenormální životy, volně zaměňovali deviaci s násilím a spojovali ji se zločinem. Na druhou stranu analýza struktury textů ukazuje, že sexuologické promluvy jsou samy vnitřně nejednotné a místy vyjevují tendence k otevřenosti a inkluzivitě nenormálního sexuálního projevu a jeho nositelů. Občas se zdá, že si sexuologové uvědomují nestabilitu svých definic a diagnóz, včetně důsledků, jaké to může mít pro diagnostikované, kteří mohou dokonce skončit ve vězení. Sexuologové tak manifestně trvají na jasných distinkcích, zatímco přinášejí nejasné definice. Sexuologie zřejmě poskytovala normalizovanému státu vědění, které stát mohl použít ke svým účelům. Zároveň mocně posilovala sekulární charakter komunistického státu. Jako disciplína přinášela sexuologie emancipační diskursy legitimizující slast, které se vymezují vůči náboženským doktrínám, jež sexualitu po staletí formovaly z hlediska ovlivňování prokreace. Ovšem situace je opět ambivalentní: sexuologie explicitně propaguje osvícenské přístupy k sexu a proti tmářským názorům církve používá diskurs viny, disciplíny a vykoupení, jak jsem ukázala na případě normalizační sexuologie. Sexuologie, podobně jako církev, formuluje autoritativní rozhodnutí stran jedincovy sexuality a činí tak vskrytu, bez možnosti obyčejných smrtelníků vyjádřit se, či jen vědět, co autority probírají. Tam, kde sexuologie v 19. století užívala latinu, normalizační sexuologie publikuje sborníky jen pro vnitřní potřebu zdravotnických pracovníků. Zároveň je sexuologický diskurs zpochybňován a reartikulován samotnými sexuology; mezi sexuology rozhodně nepanuje všeobecná shoda. Sexualita je často kódovaná jako gender. Sexuální deviace, již většinou není možno přímo pozorovat, je pro účely diagnózy nahrazena deviací genderovou. Deviantní muži mohou vykazovat ženské způsoby dělání genderu, a pokud mají manželky, ty mají tendenci být méně ženské. Koherence triády pohlaví gender touha je tak rozrušována. Terapie je strukturována podle osy heterosexuální matice, která udržuje řádné tělesné charakteristiky (v případě hormonální léčby) a podporuje příslušné způsoby dělání genderu a sexuality (v případě behaviorální terapie). Celý koncept deviace navíc poukazuje na další zužování heterosexuální normy sex s partnerem opačného pohlaví nedostačuje, je potřeba používat normální praktiky. Deviantní heterosexuality komplikují normalitu, kterou má heterosexualita signifikovat. V analyzovaných textech se vyskytují i jistá ticha; není v nich diskutováno o ženské touze. Toto vynechání sexuality žen však není jednoznačně negativní, neboť to, co je zkoumáno, je deviantní touha. Ženy tradičně vnímané jako objekty, nikoli subjekty, touhy unikly sexuologickému pohledu/dohledu jako sexuální deviantky. Diskursivně jsou však reprezentovány prostřednictvím konceptu femininity. Je to totiž femininita v mužích a/nebo femininita jejich matek, na jejíž vrub jde deviace mužů. Zatímco deviace je téměř bez výjimky diagnostikována u mužů, ženy jsou za ni (přímo či nepřímo) obviňovány. Stále je reprodukováno očekávání, podle nějž muži představují sexuální exces a přebytek, jelikož sexuální variabilita (deviace) je identifikována výhradně u nich. Za velice pozoruhodné považuji téměř výlučné odkazování na sociální faktory ve snaze vysvětlit původ a genezi sexuálních deviací. V konferenčních příspěvcích, které jsem analyzovala, sexuologové identifikují ne normativní rodinná uspořádání coby indikátor deviace a/nebo generátor budoucí sexuální deviace dětí. Deviace se rovněž může manifestovat životem mimo párovou normu. Komunistický režim, který ve svých postulátech usiloval o rozpuštění nukleární rodiny, je ve své normalizační fázi zpátky v normálu : pouze konvenční rodina se dvěma rodiči, ženskou matkou a mužským otcem plodí a/nebo je znakem (sexuální) normality. Mírou intimního občanství (Plummer 1995) za normalizace byli muži a ženy žijící normálně, tedy v rodinách. Ti, kdo se tomuto schématu vymykali, riskovali označení devianta. Pokud je však normou rodina založená na manželství, jaký význam má, když pevnější jsou manželství, která nefungují na osách heterosexuální matice? Může rozpor mezi performováním genderu u mužů deviantů (jejich percepce ze strany sexuologů coby zženštilých versus jejich vysoká skóre maskulinity v testu) znamenat rozkolísávání jednoznačné maskulinity? Ačkoli to sexuologové sami zhusta nereflektovali, jejich narace přinášely empirické zpochybnění samozřejmých normálních sexuálních pořádků. Sexuologické promluvy normativně obhajující normální rodinu nicméně ukazují, že takzvaná normální rodina nezaručuje ani nevysvětluje (sexuální) normalitu. Jediný cíl, kterému tak slouží, je reprodukce statusu rodiny coby nor gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

49 my a pravidla, jímž je poměřována deviace. Kdokoli kdykoli tak může být povolán, aby se on a jeho rodinné poměry podrobily zkoumání a diagnóze. Rodina, jak ji ukazuje analýza sexuologických promluv, tak navzdory obecným očekáváním, jež jsou živena sexuologickým (ale i řadou sociálně vědních) diskursem, neskýtá jednoznačný prostor pro nevyhnutelnou reprodukci striktně koherentní heteronormativní matice pohlaví, genderu a touhy. Takovéto chápání rodiny má potenciál rozvolnit a narušit spojení rodina normální heterosexuální, které ve své současné, ustavené podobě plní disciplinační funkci. Sociologie zhusta zdůrazňuje naturalizující a biologizující drive, s nímž se sexuologie snaží vysvětlit sexualitu, její původ a motivy sexuálního chování. Esencializující tendence v sexuologii, jež prvně identifikoval Weeks (1980), charakterizují i podobu, v níž byla sexuologie praktikována za normalizace. Ovšem s tím důležitým rozdílem, že tehdy nebyla za zásadní sílu formující (deviantní) sexualitu považována biologie. Příroda konotuje rigiditu a neměnnost. Sociální geneze, na druhé straně, s sebou obvykle nese příslib otevřenosti a proměnlivosti. V materiálech, které jsem analyzovala, však sociální vysvětlení fungovala jako rigidní schémata. Mám za to, že představa sociálna = daného a nezměnitelného byla plodem normalizačního období, onoho východního ledovce (Ouředník 2006: 68). Pozorné čtení normalizační sexuologie však vyjevuje pukliny, které se ve zdánlivém monolitu už tehdy nacházely. Literatura Bártová D. et al Farmakoterapeutické ovlivňování deviantního sexuálního chování. Aspekt klinický a spermiologický. Pp in Sborník Ústí nad Labem: Česká sexuologická společnost a KÚNZ. Bauer, H English literary sexology : translations of inversion, Basingstoke, New York: Palgrave Macmillan. Bland, L Banishing the beast : English feminism and sexual morality, London and New York: Penguin. Bland, L., Doan, L. 1998a. Sexology in culture: labelling bodies and desires Chicago: The University of Chicago Press. Bland, L. Doan, L. 1998b. Sexology uncensored: the documents of sexual science. Chicago: The University of Chicago Press. Brichcín, S., Hubálek, S Psychoterapie parafilních osob. Unpaginated in Sborník Ústí nad Labem: Press Erwa. Brichcín S., Koubek, K Projekce některých rysů osobnosti sexuálních agresorů v kresbě lidské postavy. Pp in Stančák, A. (ed.). Sexualita ženy. Bratislava: KÚNZ a Slovenská sexuologická spoločnosť. Butler, J Gender trouble: feminism and the subversion of identity. New York: Routledge (slovensky Butler, J Trampoty s rodom. Feminizmus a podrývanie identity. Bratislava: Aspekt). Butler, J Undoing gender. New York: Routledge. Drdková, S Význam rodinného a výchovného prostředí na tvorbu sociálně patologických faktorů sexuálních deviantů. Unpaginated in Sborník Ústí nad Labem: Press Erwa. Duggan, L Sapphic slashers: sex, violence, and American modernity. Durham: Duke University Press. Faderman, L Surpassing the love of men: romantic friendship and love between women from the Renaissance to the present. New York: Morrow. Foucault, M Dějiny sexuality. 1, Vůle k vědění. Praha: Herrmann & synové. Hall, L. A The facts of life: the creation of sexual knowledge in Britain, New Haven: Yale University Press. Havelková, H. 1993a.,Patriarchy in Czech Society. Hypatia, Vol. 8, No. 4: Havelková, H. 1993b. A Few Pre Feminist Thoughts. Unpaginated in Funk, N., Mueller, M. (eds.). Gender Politics and Post Communism: Reflections from Eastern Europe and the Former Soviet Union. New York/London: Routledge, Chapman and Hall, Inc. Havelková, H Ignored but Assumed. Family and Gender between Public and Private Realm. Sociologický časopis/czech Sociological Review, Vol. 4, No. 1: Holý, L Malý český člověk a velký český národ: národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství. Hubálek, S., Zimanová, J Psychoterapie sexuálních deviant. Unpaginated in Sborník Ostrava: KÚNZ. Hubálek, S., Zimanová, J Otázky viny po sexuálním deliktu. Unpaginated in Sborník 1982b. Ostrava: KÚNZ. Irvine, J. M Disorders of desire: sexuality and gender in modern American sexuology. Philadelphia: Temple University Press. Jaworski, A., Coupland, N The discourse reader. London: Routledge. Kočiš, L Posudzovanie sexuálnych delikventov. Pp in Stančák, A. (ed.). Sexualita ženy. Bratislava: KÚNZ a Slovenská sexuologická spoločnosť. Křen, J Dvě století střední Evropy. Praha: Argo. Lišková, K Hodné holky se dívají jinam. Feminismus a pornografie. Praha: SLON. Marcus, S Between women: friendship, desire, and marriage in Victorian England. Princeton: Princeton University Press. Máthé, R Psychiatricko psychologická spolupráca pri znaleckom posudzovaní sexuálnych delikventov. Pp in Stančák, A. (ed.). Sexualita ženy. Bratislava: KÚNZ a Slovenská sexuologická spoločnosť. Molčan, J. (ed.) Sterilita a sexuálne poruchy, ich diagnostika a liečba. Zborník referátov prednesených na III. a IV. Košických sexuologických dňoch septembra 1976 a septembra Bratislava: KÚNZ a Slovenská sexuologická spoločnosť. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

50 Molčan J., Žucha, I K behaviorálnej terapii sexuálnych deviácií. Pp in Stančák, A. (ed.). Sexualita ženy. Bratislava: KÚNZ a Slovenská sexuologická spoločnosť. Oosterhuis, H Stepchildren of nature: Krafft Ebing, psychiatry, and the making of sexual indentity, Krafft Ebing, psychiatry, and the making of sexual identity. Chicago: University of Chicago Press. Ouředník, P Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku. Praha Litomyšl: Paseka. Plummer, K Telling sexual stories: power, change, and social worlds. London: Routledge. Pondělíček, I., Pondělíčková Mašlová, J Lidská sexualita jako projev přirozenosti a kultury. Praha: Avicenum. Raboch, J Očima sexuologa. Praha: Avicenum. Sborník Sborník prací přednesených na celostátní vědecko pracovní schůzi České sexuologické společnosti červen 1978 v Opavě. Ostrava: KÚNZ. Sborník 1982a. Sborník prací přednesených na celostátní vědecko pracovní schůzi České sexuologické společnosti února 1984 v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: KÚNZ. Sborník 1982b. Sborník prací přednesených na vědecko pracovní schůzi České sexuologické společnosti s mezinárodní účastí, červen 1982 v Opavě. Ostrava: KÚNZ. Sborník Sborník prací přednesených na celostátní vědecko pracovní schůzi s mezinárodní účastí České sexuologické společnosti března 1984 v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Česká sexuologická společnost a KÚNZ. Sborník Současné problémy výchovy k partnerským vztahům. Metodický materiál. Sborník z II. konference v Uherském Hradišti Brno Olomouc: Krajská manželská a předmanželská poradna. Sborník Sborník prací přednesených na celostátní vědecko pracovní schůzi České sexuologické společnosti března 1987 v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Press Erwa. Sokolová, V Representations of Homosexuality and the Separation of Gender and Sexuality in the Czech Republic Before and After Pp in Isaacs, A. K. (ed.). Political Systems and Definitions of Gender Roles. Pisa: Edizione Plus, Universita di Pisa. Stančák, A. (ed.) Sexualita ženy Forenzné aspekty sexuality. Zborník referátov prednesených na V. a VI. Košických sexuologických dňoch. Bratislava: KÚNZ a Slovenská sexuologická spoločnosť. Šiklová, J Are women in Central and Eastern Europe conservative? Unpaginated in Funk, N., Mueller, M. (eds.). Gender politics and post communism: reflections from eastern Europe and the former Soviet Union. New York: Routledge. Šmausová, G Emancipace, socialismus a feminismus. [online]. Kontext: časopis pro gender a vědění, Vol. 5, No Dostupné z: < /emancipace.pdf>. Šmejkalová Strickland, J Do Czech women need feminism? Perspectives of feminist theories and practices in Czechoslovakia. Women s Studies International Forum, Vol. 17, No. 2/3: Tichá, B Sexuální život osamělých mužů. Pp in Sborník Brno Olomouc: Krajská manželská a předmanželská poradna. Uzel, R Je cool sex u mládeže negativním jevem? Pp in Stabilita dnešní rodiny z hlediska efektivní výchovy k manželství a rodičovství. Sborník referátů z celostátního vědeckého semináře. Olomouc. Weeks, J Sexuality and its discontent: meanings, myths, & modern sexualities. London, Boston: Routledge & K. Paul. Weeks, J Sexuality. New York: Routledge Weiss, P., Zimanová, J Konzistence sexuálních rolí v partnerských vztazích sexuálních delikventů. Pp in Sborník Ústí nad Labem: Česká sexuologická společnost a KÚNZ. Weiss, P., Hubálek, S., Zimanová, J Role otce ve výchově ve vztahu k sociální adaptaci sexuálních delikventů. Pp in Sborník Brno Olomouc: Krajská manželská a předmanželská poradna. Weiss, P Sexuální deviace. Klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál. Zimanová, J., Hubálek, S Neobvyklý případ kazuistické sdělení. Pp in Sborník 1982a. Ústí nad Labem: KÚNZ. Zimanová, J., Weiss, P., Fuka, J Rodinné prostředí v dětství v sexuálních delikventech. Pp in Sborník Brno Olomouc: Krajská manželská a předmanželská poradna. Poznámky 1 Výzkum, který vedl k těmto výsledkům, získal finanční prostředky ze 7. rámcového programu (FP7/ ) Evropského společenství na základě grantové dohody č Tato zdánlivá bezrozpornost má své trhliny. Nikoli v podobě přerušení existence ústavu, nýbrž v rozličných genealogiích, ke kterým je v různých kontextech odkazováno. Výše uvedená historie kladoucí počátek institutu do roku 1921 se dnes nachází na internetových stránkách Sexuologického ústavu. Sexuolog Raboch, soudobý šéf ústavu, ale například v roce 1977 tvrdil, že institut byl zřízen po druhé světové válce jako výraz pokrokovosti naší socialistické společnosti (Raboch 1977: 227). Je tedy zřejmé, že normalizační sexuologie se nechtěla znát k odkazu demokratické první republiky, ale raději se hlásila ke komunistickému zřízení. Tona druhé straně dokládá i ochotu režimu vřadit sexuologii do své tradice. 3 Smyslem tohoto textu není diskutovat o současných pohledech historiků/ček na dobu normalizace (to by bylo na samostatnou studii), ale zpochybnit převládající pojetí o bezrozporné normalizační šedi a všudypřítomné konvenčnosti. Chci ukázat, že odchylky existovaly, a interpre gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

51 tovat specifické odchylky, totiž sexuální úchylky, respektive způsoby, jakými je vysvětlovali sexuologové. 4 Dosud nemáme k dispozici ani komplexní analýzu konstruování genderu a sexuality v době státního socialismu. Existuje řada dílčích studií, které se zabývají především otázkami specifik konstrukce genderu u nás (např. Havelková 1993a,b; Havelková 1996; Šiklová 1993; Šmejkalová Strickland 1994; Šmausová 2006), k vydání se chystá editovaná monografie Hany Havelkové. 5 Analyzovala jsem všechny konferenční sborníky, které se dochovaly v archivu Sexuologického ústavu v Praze. Ve sbornících jsem se zaměřila na příspěvky zabývající se deviací, jak vysvětluji dále v textu. 6 Z tohoto důvodu jsem např. neanalyzovala příspěvky zaměřené na homosexualitu, protože ta již v analyzovaném období nebyla diagnostikována jako deviace. Nicméně jak se ukáže dále v textu, téma homosexuality místy vstoupilo do diskuse, jež se primárně zabývala deviací. To jen ukazuje na nestabilitu sexuologických definicí deviace, jejíž analýza je předmětem tohoto textu. 7 O skrytosti sexuologických debat coby charakteristickém rysu disciplíny psal např. Jeffrey Weeks (1985). Sexuologové v 19. století publikovali své spisy latinsky, aby se nad sexuálně explicitními kasuistikami nemohl obyčejný lid vzrušovat, a snižovat tak hodnotu vědecké analýzy, o niž lékaři usilovali, na úroveň pornografie (blíže viz Lišková 2009: ). V uvedené ukázce sexuolog Kočiš odkazuje ke zlatému pravidlu uzavřené diskuse v úzkém kruhu odborníků. Důvodem není zabránit lidem v ukájení se prostřednictvím sexuologických zjištění, ale zabránit lidem v nahlédnutí nejednoznačnosti sexuologických zjištění. Skrývání sexuologie, a především jejích operací před zraky obyčejných lidí, trvá. 8 Autoři odmítají oprávněnost některých kategorických tvrzení o organicky podmíněné etiologii vzniku sexuálních deviací (Zimanová, Weiss, Fuka 1985: 139). Biologické vysvětlení je opět odmítnuto a vysvětlení sociální přijato coby nejvlivnější faktor. 9 Weiss, který v 80. letech preferoval výhradně sociální vysvětlení, je dnes zapřisáhlý biologický determinista. Weiss dnes nachází garanta vědeckosti svých závěrů v biologii a explicitně odmítá sociální konstruktivismus, sociálněvědní paradigma par excellence, které je podle něj nevědecké. Weiss píše: Současně se domníváme, že postmodernistická relativizace zdraví a nemoci, funkce a dysfunkce, kterých jsme svědkem v názorových směrech založených na sociálněkonstruktivistickém zpochybnění vědeckých poznatků ( ), je ve své podstatě ideologická a antiscientistická (Weiss 2002: 17). Více k sexuologii po roce 1990 viz Lišková (2009: ). 10 Jak vidno, i tak silně entomologizující disciplína jako sexuologie si se 4 % případů diagnosticky neví rady. 11 Sexuologové se odvolávají na sociologa Iva Možného coby autora tohoto testu. 12 Jestli, či do jaké míry, byl tento prostor využit, by bylo námětem na další studii. Z dat, která jsem analyzovala pro tento text, se odpovědi na tuto otázku nedají dovozovat. Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Kateřina Lišková, Ph.D., je socioložka, přednáší na oborech genderová studia a sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Výzkumně se zaměřuje na otázky genderu, sexuality a sociální organizace intimity, zkoumá rovněž vzdělávání v kontextu genderu a etnicity. V současné době pracuje jako Marie Curie Visiting Scholar na Columbia University v New Yorku. Coby Fulbright Scholar působila na New School for Social Research a jako Visiting Scholar na New York University. Přednášela na několika amerických univerzitách, publikovala v zahraničních monografiích vydaných nakladatelstvími Routledge, SAGE, Palgrave a Blackwell. V Česku jí vyšla kniha Hodné holky se dívají jinam. Feminismus a pornografie (SLON 2009) a je spoluautorkou knihy S genderem na trh. Rozhodování o dalším vzdělání patnáctiletých (SLON 2010). Korespondenci zasílejte na adresu: katerina@fss.muni.cz. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

52 Teorie (mexicko americké) hranice: Mestické vědomí Glorie Anzaldúy / Tereza Jiroutová Kynčlová The Theory of (Mexican American) Border: Gloria Anzaldúa s Mestiza Consciousness Abstract: Border theory, an interdisciplinary approach to the analysis of cultures located (especially) on the U.S. Mexican border, was to a great extent initiated by the publication of Gloria Anzaldúa s multigenre masterpiece Borderlands/La Frontera The New Mestiza (1987), which in terms of postcolonial studies resists the canon of American literature and puts forth an indigenous, geographically and culturally situated theoretical concept of Mestiza consciousness which aims to defy Western dualistic thinking. The article, rooted in postcolonial perspectives and literary studies, looks at historical concepts of the American border, investigates the metaphorization of the US Mexican borderlands in Anzaldúa s work and explains her notion of Mestiza consciousness. Keywords: border theory, Chicano/a literature, Mestiza consciousness, postcolonial studies V pohraničí Klimatizovaný autobus se čtrnácti ženami na palubě zastavuje na vyhrazeném místě kontrolního stanoviště americké pohraniční stráže. Nachází se necelých 40 kilometrů severně od hraničního přechodu mezi mexickou Reynosou a americkým McAllenem a směřuje po silnici 281 do San Antonia. Je přibližně šest hodin večer, sestupující slunce se neúprosně opírá do levé strany autobusu, a proto se většina cestujících stáhla do pravé, odstíněné řady sedaček. V autobuse nejsou záclonky. Díky tomu si zhruba dva kilometry předtím, než autobus příslušníci pohraniční stráže odstaví a začnou se dožadovat osobních dokladů, pasažérky všimnou dopravních značek na obou stranách silnice. Jsou na nich tři postavy v běhu muž, žena a dítě. A nápis ve španělštině a angličtině Zákaz pašování ilegálních přistěhovalců, v lepším případě varování, aby řidiči v zájmu vlastní bezpečnosti nezastavovali stopujícím osobám. Řidička autobusu otevře dveře a po schůdcích se do kabiny vyšvihnou dva uniformovaní pohraničníci. Kromě jedné cestující se musejí všechny ženy včetně řidičky prokázat průkazem s fotografií. Oba příslušníci La Migry jsou mexičtí Američané. I perlustrované cestující by podle formuláře ke sčítání lidu spadaly do kolonky původ hispánský, třebaže by toto generalizující označení odmítly. Jsou Chicanky a americké občanky. Jsou to profesorky americké a španělské literatury, univerzitní vyučující, socioložky, akademické pracovnice a výzkumnice, převážně s kořeny v jižním Texasu, Novém Mexiku a Kalifornii. Vracejí z celodenního workshopu věnovanému literatuře americko mexického pomezí, jenž se uskutečnil na University of Texas Pan American v texaském Edinburghu, a z piety za místní spisovatelku a teoretičku Glorii Anzaldúu. Je to přesně osm let a jeden den, co zemřela na komplikace způsobené diabetem. Nikdy neměla zdravotní pojištění, protože si je nemohla po finanční stránce dovolit. Onen průkaz totožnosti, který si pohraničníci nevyžádají, patří mně. Mám světlou pleť i vlasy a hovořím anglicky. Nenapadne je, že z celého autobusu nejsem na domácí půdě právě já. Je 16. května Komplexnost hraničního prostoru Tento zážitek svědčí jak o paradoxní (ne)viditelnosti a (ne)rozpoznatelnosti mé středoevropské příslušnosti a rasovém, respektive etnickém 1 privilegiu osob s bílou barvou pleti při pohybu v mexicko americkém 2 pohraničí, tak o reálném vlivu přítomnosti hranice na každodenní žitou zkušenost obyvatelstva příhraničí, tedy tzv. pohraničních subjektů (borderlands subjects) (Elenes 2010: 55). Samotná existence těchto subjektů i prostor, jenž obývají a v němž žijí, podléhá genderové, třídní, rasové a kulturní stereotypizaci ze strany většinové americké, bílé, středostavovské společnosti. Marginalizační praktiky dominantní kultury pak nezřídka zcela v intencích Bourdieuho konceptu symbolického násilí (Bourdieu 2000: 34 35) 3 internalizují ti, proti nimž jsou namířeny a jejichž mysl i těla mají disciplinovat. Příhoda též upozorňuje na problematičnost demarkační linie mezi Spojenými státy americkými a Mexikem, jejíž význam je výrazně umocněn neporovnatelnými ekonomickými a sociálními podmínkami obou států v kontextu globalizace a dále skutečností, že mexicko americké pohraničí je tradičně agrární a relativně ekonomicky deprivovanou oblastí skýtající levnou pracovní sílu, a to na obou stranách hranice. V tomto ohledu nemusí být ekonomická nerovnost a sociální vyloučení nutně vázáno na (mexickou) státní příslušnost, nýbrž na samotné kulturní kořeny zapuštěné v americko mexickém pohraničí či na vlastní pobývání v tomto regionu, nebo na rodinný původ spojený s touto oblastí (Saldívar Hull 2000: 2 9). Tento článek tak vychází z kritického čtení pramenů analyzujících komplexní realitu příhraničního regionu na Rio Grande/Río Bravo založeného na teoriích postkoloniálních studií při reflexi historického faktu, že předmětná oblast je z hlediska pohraničních subjektů místem dvojí historické kolonizace (Acuňa 1981: 29). Na straně jedné se jedná gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

53 o podrobení si původního obyvatelstva Mezoameriky španělskými conquistadory 4 na počátku 16. století, na straně druhé je kolonizačním aktem též zábor severních teritorií Mexika Spojenými státy v polovině 19. století. Jak na příkladě pojmu mestického vědomí (Mestiza consciousness) Glorie Anzaldúy představeného v níže uvedené knize Borderlands/La Frontera: The New Mestiza (Anzaldúa 1999 [1987]) tento text ilustruje, mexicko americké pohraničí, do něhož je koncept situován, je pro svou historii a kulturní pestrost ztělesněnou výzvou nejen pro západní dualistické myšlení, ale rovněž pro představu o americkém etnicky a kulturně inkluzivním imigračním snu. Článek tak poukazuje na epistemologickou proměnu fenoménu hranice v kontextu kultury Spojených států amerických. Expanzivní, západním směrem postupující hranice zakládající dominantní kulturu evropského osadnictví na americkém kontinentě se nyní soustředí do současného chápání americko mexického pomezí, jež prostřednictvím Anzaldúy hranici traktuje jako prostor rozvíjející nové, mestické vědomí překonávající původní binární vymezení konceptu hranice. Toto mestické vědomí současně také problematizuje i genderová očekávání. Například uspořádání mexicko americké, respektive chicanské společnosti sice výrazně odráží patriarchální rysy tradice mexického machismu (machismo), tedy excesivní projevy mužské dominance ve vztahu k ženám (Baca Zinn 2001: 25; Castro 2000: ), tyto rysy však jsou permanentně nahlodávány skutečností, že jsou performovány takovým druhem maskulinity, jenž v sobě za prvé nese dědictví dvojího koloniálního podrobení, a je tedy postaven do femininní role (Loomba 2005: ), a který za druhé inherentně ztělesňuje zapovězené míšení ras a implicitně tak svědčí i o vyvlastnění indigenních 5 žen (indigenous women) Španěly z domény svých kolonizovaných protějšků (Frank 2003: 29; Paz 1985: [1961]). Je li tak mexicko americká či chicanská maskulinita vymezena ve vztahu k modelu ovládajícího angloamerického a implicitně bílého mužství jako Druhá, femininita navíc podléhá marginalizaci, jež se multiplikuje. Androcentrický útlak je zde přítomen jak ze strany angloamerické tradice, tak ze strany vlastní komunity a výrazně se umocňuje v případě, že ženina sexuální identita nevyhovuje striktně heterosexuálnímu imperativu. 6 Studia hranice a teorie hranice Problematiku kulturních, sociálních, etnických a genderových nerovností na americko mexickém pomezí líčí jak mnohá literární díla mexických, mexicko amerických a chicanských autorů a autorek, tak akademické studie, které lze vedle kategorie současné americké etnické literatury zařadit do rubriky teorie hranice (border theory). Tato teorie v kontextu americké akademie zhruba od konce 80. let minulého století afirmativně promýšlí (především) mexicko americkou hranici jakožto fenomén generující nejen rozdíl a hierarchie, ale též nové kultury a identity (Michaelsen 1997: 3). Studia hranice (border studies) 7 jsou dnes disciplínou, jež se na úrovni antropologického a sociologického výzkumu a především na poli literární teorie snaží reflektovat sociální realitu na jižní hranici Spojených států. Jejich vznik však byl podmíněn vydáním výše uvedené multižánrové knihy Borderlands/La Frontera: The New Mestiza (1987) chicanské teoretičky Glorie Anzaldúy, antropologické studie Culture and Truth: The Remaking of Social Analysis (1989) z pera Renata Rosalda, analýzy latinskoamerické vícejazyčné literatury Border Writing: The Multidimensional Text (1991) od literární teoretičky Emily Hicks, a esejistické sbírky Criticism in the Borderlands: Studies in Chicano Literature, Culture and Ideology (1991) od dvojice chicanských autorů Héctora Calderóna a Josého Davida Saldívara (Michaelsen 1997: 1). Společným rysem těchto děl je detailní poukaz na hybridní, fluidní a ambivalentní charakter pohraničních identit. Ačkoliv Homi Bhabha, jeden z předních myslitelů postkoloniálních studií, není v dílech vždy explicitně citován, lze jeho koncept hybridity, tedy nestálé, mnohoznačné procesuální identity skýtající možný potenciál pro rezistenci, která využívá lapsů koloniálního diskursu (Bhabha 1994: ), uplatnit na způsob, jímž o tomto mexicko americkém pomezí uvedení autoři a autorky pojednávají. Po anexi teritorií severního Mexika a ustálení hranic obou států na Rio Grande smlouvou z Guadalupe Hidalga v roce 1848 se ocitá dříve mexické obyvatelstvo pod americkou nadvládou a stává se z hlediska svého mestického rasového původu, jazykové kompetence a třídní přináležitosti de facto americkým občanstvem druhé kategorie (například bez možnosti vzdělávat se v rodném jazyce; 8 tato praxe přetrvává dodnes v mnoha okresech amerického Jihozápadu) (Romero et al. 1997: 125). Hranice narýsovaná mezi Mexikem a Spojenými státy americkými zároveň pak v paralele k Saidově konceptu orientalismu, jenž označuje zjinačující (othering) západní diskursivní praxi vymezující Západ jako civilizovanou, racionální entitu vůči (údajně) méně civilizačně rozvinutému zbytku světa a jenž následně legitimizuje západní koloniální expanzi (Said 1978), vymezuje pro USA ono obávané a necivilizované Druhé tedy Mexiko, které se americkým silám podařilo ve válečném konfliktu porazit. Vedle svého Druhého však Spojené státy americké nacházejí svou další roli: de facto se stávají, jak již bylo naznačeno výše, po Španělsku druhou kolonizující mocností v dané oblasti. V kontextu teorie hranice lze tento moment retrospektivně číst jako úhelný mezník pro vznik místního nacionálního uskupení. Potomstvo anektovaných Mexičanů a Mexičanek se v souvislosti s hnutím za občanská práva prostřednictvím chicanského hnutí zasadí o vznik bronzového národa (Alurista 1989: 1). Pro Chicany a Chicanky 9 se symbolická mentální mapa amerického Jihozápadu stane domovinou okupovanou a kolonizovanou bílou americkou kulturou, kdežto jejich strategicky konstruovaná mytická vlast Aztlán zůstane ležet za hranicí na území (více či méně) prostém bezprostředního amerického vlivu, v bývalém domově předků, tedy na území Mexika. 10 gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

54 Hospodářská, ale především sociální, kulturní, lingvistická, náboženská a epistemologická diverzita, jež je výše představeným komplexním obrazem americko mexické hranice zvýznamňována a re produkována jak v žité realitě pohraničních subjektů, tak v jejich literární produkci, představuje z hlediska postkoloniálních teorií zásadní přehodnocení převládajících představ o americké identitě. Ta je založena na imigračním a ve svém důsledku homogenizujícím mýtu, v němž evropští přistěhovalci a přistěhovalkyně v naději na budování nového vlastního života vystavějí nový, americký národ. Tradiční přistěhovalecký sen o Ellis Islandu (Tinnemeyer 1999: 475) ale důsledně nabourávají právě pohraniční subjekty, tedy mestičtí Chicanové a Chicanky, a také členové a členky původních kolonizovaných kmenů, poněvadž reprezentují přistěhovalectví, které se nikdy nezavrší (například legálním získáním občanství a kulturní integrací, v některých případech i asimilací). Tito lidé z definice žádné destinace nedosáhnou, nikdy v Americe nepřistanou, nikdy nepřijedou. Už tu totiž jsou. Vědomě se staví mimo národní představu američanství smíšeného v pověstném tavicím kotli. Chicanové a Chicanky nejsou a nikdy nebyli (i)migranty a (i)migrantkami, jelikož hranici Spojených států amerických nikdy nepřekročili. Hranice totiž překročila je. 11 A stejně jako pasažérky ve výše uvedeném autobuse jsou ve svém přináležení pro americkou majoritu neviditelní, a tudíž nezařaditelní. Hranice jako metafora Nejprominentnějším dílem, které nabídlo nový způsob nazírání hranice a přišlo s konceptualizací hranice jako metafory (Naples 2009: 505) je, jak již bylo naznačeno, literární počin Glorie Anzaldúy Borderlands/La Frontera The New Mestiza (1987). Pojem mestického vědomí (Mestiza consciousness), jenž v knize autorka představuje, je emancipačním a reflexivním programem, jehož prostřednictvím lze situaci na americko mexickém pomezí teoreticky uchopit a dekonstruovat diskriminační binární opozice, jejichž vymezení hranice jakožto západní koncept implikuje. Mexicko americká hranice však působí nejen na úrovni své reálné, fyzické přítomnosti. S ohledem na významný aspekt americké kulturní identity, jímž je mýtus o západním směrem postupující americké hranici (American frontier) jakožto důkazu úspěšného dobyvatelského a osídlovacího pokroku, tato demarkační linie také okamžitě prosakuje i do metaforické roviny, když je pak spatřována všude jako dělicí čára mezi americkým my a mexickým oni (Quintana 1996: 16). Reprezentativním efektem tohoto členění je pak pohraničníkova výzva cestujícím v univerzitním autobuse, aby se legitimovaly, a jeho nereflektované ztotožnění autorky tohoto článku s občankou USA čistě na základě barvy pleti. Jak se však v metaforické rovině ukáže, diskutovaná hranice je nevýslovně elastická a americkým pohraničím se tak stávají veškerá vnitřní území, jež jsou rezistentní vůči euroamerické kulturní dominanci. Průvodním jevem nadřazenosti americké kultury (s evropskými kořeny) je právě neochvějná víra v Turnerem (Turner [1893] 2006) oslavovanou západní expanzi a jeden z amerických národních narativů legitimizujících podrobení původních kultur, a sice zjev(e)né poslání (manifest destiny) odkazující k puritanistické tradici. Toto poslání na straně jedné traktuje původně evropské Američany 12 jako boží prozřetelností předurčené vládce kontinentu a na straně druhé jako nositele striktního individualismu, jenž jim umožňuje úspěšně se vypořádat s protivenstvími v Novém světě a právě díky této zkušenosti se stát novým, americkým národem s fungujícími demokratickými institucemi (Turner [1893] 2006: 5 36). Tento národ je však definován čistě v mantinelech vymezených evropskou genderovou a etnickou tradicí jedná se tedy o uskupení vystavěné na bílých, androcentrických hodnotách. Také podle Slotkina (Slotkin [1973] 2000) je americká západní hranice jedním z hlavních mýtů formujících obecnou americkou identitu, jež je z hlediska (post)koloniálního centra tedy žádoucí, bílé, maskulinní a heterosexuální americké existence založena na mytické představě prázdného, neobydleného a divokého kontinentu, jenž se osidlujícím Evropanům 13 nabízí k civilizační, a tudíž enkulturační, obnovující misi. Jejím prostřednictvím lze legitimizovat i násilné podrobení údajně divošského a takzvaně domorodého 14 a s přirozeností spjatého a následně ochočeného původního obyvatelstva, jež je reprezentováno femininně právě v kontrastu vůči podmaňující maskulinitě osadníků. Jak uvádí Slotkin, posouvání civilizační hranice směrem na západ se stává od 17. století součástí americké národní identity, jež podléhá mýtu, že kulturní obrození kontinentu je uskutečnitelné pomocí násilí (Slotkin 2000: 5; Furniss 1998: 22). Slotkinova teoretizace západní expanze a západním směrem pokračující hranice je důležitá právě proto, že rozpoznává funkci hranice na metaforické i na mytické úrovni. Prostřednictvím opakovaných a reprodukovaných kulturních mýtů se kolektivní historická zkušenost kondenzuje do souboru standardizovaných a obecně srozumitelných (národních) narativů a metafor, symbolů a vztahů. Kulturní mýty tudíž nevypovídají o historické skutečnosti explicitně, nýbrž prostřednictvím bohatého rejstříku zavedených metafor a symbolického jazyka utvářejí jakousi kolektivně konstruovanou představu národní či kolektivní identity (Slotkin 2000: 7; Furniss 1998: 9; Anderson 2008; Bhabha 1994). V momentě, kdy se jak linie americké západní expanze, tak hranice oddělující Mexiko od USA nesčetněkrát symbolizovaná panelovou zdí, železnými zátarasy, drátěným plotem a/nebo elektronicky ovládanými kamerami a pozorovací technikou z geografického předělu transformovaly do společenského konceptu reprezentovaného (mimo jiné) uváděnými označujícími, přišla hranice o svou zjistitelnou, reálnou polohu, a stala se Deleuzem a Guattarim volně řečeno deteritorializovanou, vymístěnou (Deleuze, Guattari 2007: ). gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

55 Chicanská renesance a její vnitřní limity Geografická hranice se tedy proměnila v metaforický koncept, jenž prostoupil veškeré kategorie organizace společnosti a zdůraznil kulturně konstruované, rigidně ohraničené normy. Současně s touto deteritorializací ale vzniká stále více míst a subjektů, jež se přísné kategorizaci vzpírají, limity kategorií překračují či je společně mísí. Metaforické vymístění hranice tak paradoxně osvěcuje do té doby neviděnou heterogenitu americké společnosti, kterou ještě výrazněji v 60. letech podtrhuje hnutí za občanská práva. Do té doby přehlížené etnické menšiny si postupně vybudují politické a aktivistické platformy v případě Chicanů a Chicanek se jedná o nacionalistické a také výrazně androcentrické chicanské hnutí El Movimiento (NietoGomez 1997: 98; Quintana 1996: 19), jejichž pomocí se vlomí do diskursu středostavovského, bílého, patriarchálního a heterosexuálního američanství a podrývají panteon tradičních amerických charakteristik a odkryjí oponu, za níž se skrývá jiná, mnohovrstevnatá a výrazně hybridní, ale také kulturně, jazykově a rasově diskriminovaná Amerika, jež do násilně udržovaných hranic všeho typu investovala nemálo emocionální energie (Procházka, Assmann 2003: 4). Je to právě dvojí traumatická zkušenost diskursivního a kulturního zavržení a institucionální diskriminace chicanské tradice, jež vyhání Chicany a Chicanky do ambivalentního, bhabhovsky hybridního a diskomfortního prostoru americko mexické hranice (Bhabha 1994: 7, 112). Na straně jedné totiž americká majorita vytěsňuje mestické chicanství proto, že je třídně spjato s obděláváním půdy a především svou barvou pleti zpřítomňuje tabuizované stýkání kultur a etnik. 15 Na straně druhé se chicanské existenci dostává zneuznání v rámci kultury mexické, jelikož představuje obraz poameričtělého, a tedy odcizeného mexičanství (agringado/a). Bylo by však omylem předjímat, že tuto dvojí kulturní marginalizaci zakoušeli Chicanové stejným způsobem jako Chicanky. El Movimiento, které skýtalo útěchu kolektivní sounáležitosti vis á vis své lokaci na symbolické a společenské úrovni, bylo vnitřně heterogenním hnutím, které se v praxi nevyhnulo reprodukci hierarchií, jež kritizovalo. Navzdory obecné snaze dehierarchizovat a rozvolnit okolní dominantní kulturou akcentovanou etnickou determinaci chicanství a ukončit ekonomickou exploataci etnika na straně jedné, bylo na straně druhé Chicanské nacionalistické hnutí jehož je chicanský národ de facto produktem od konce 60. let minulého století založeno na výrazně sexistické, heteronormativní a maskulinní rétorice. Ta ve svém důsledku z hnutí symbolicky vyháněla jak ženy s jejich politickým důrazem na genderovou rovnost (bez ohledu na sexuální orientaci), tak gaye. Platformou pro vyjednávání chicanské identity mimo hierarchizující ideologii hnutí se proto především u Chicanek stala literatura, a to jak beletristická, tak především teoretická (Xicanisma), z níž pak pozoruhodně vycházejí ve svém psaní i chicanští gayové, a již typizuje výrazně konstruktivistický přístup. Tradičněji zaměřená heterosexuální chicanská mužská literatura pracující výlučně s heterosexuální identitou a machistickým pojetím maskulinity setrvává spíše na esencialistických pozicích (srov. Saldívar Hull 2000). Feministický aktivismus Chicanek v rámci chicanského hnutí orientovaný vedle rasové a třídní diskriminace též na diskriminaci genderovou není nepodobný feministickým proudům v rámci afroamerického nacionálního hnutí. Oba typy feminismu reagují jak na nacionalistické snahy chicanského, respektive afroamerického hnutí a jejich protest proti rasismu a kapitalistické re produkci chudoby u osob jiné barvy pleti než bílé, tak současně rozpoznávají genderovou slepotu těchto uskupení (García 1997: 4). Musejí li podle Hill Collins afroamerické ženy bojovat za rovnost jakožto ženy a jakožto Afroameričanky (Hill Collins 2002: 153), totéž platí pro Chicanky a potažmo další příslušnice amerických etnických hnutí, například členky kmenů původního amerického obyvatelstva. Na nutnost vzdorovat vzájemně propojeným (interlocking) systémům útlaku spočívajícím v kategoriích rasy, resp. etnicity, třídy, genderu a sexuality explicitně upozornilo sdružení afroamerických žen Combahee River Collective v roce 1974 (Hill Collins 2002: 153, 157). Navázalo tak na dlouhou afroamerickou emancipační tradici začatou již v 19. století v souvislosti s abolicionistickým úsilím. Podobně dlouhou genealogií však jakoby Chicanky (a ani Chicanové) nedisponovali a do obecného povědomí se v USA dostali jen částečně právě až v průběhu hnutí za občanská práva. Teprve od konce 60. let se chicanská historie, literatura, kultura a odkaz obecně retrospektivně exkavují; do té doby jakoby Chicanové a Chicanky neexistovali (Hartley 2003: 276). V tomto ohledu je pak Anzaldúino výše připomínané dílo z roku 1987 hlavním mezníkem chicanské ženské literatury a současně také shrnujícím manifestem chicanského feminismu. Zviditelňuje za prvé do té doby takřka neviděné a rozhodně soustavně přehlížené podmínky chicanské ženské existence, za druhé zpětně odkrývá významné kulturní archetypy mestické ženské historie, jež zůstaly ležet za geografickou mexicko americkou hranicí, a konečně za třetí upozorňuje na fakt, že kromě uvedených intersekčních kategorií je pro Chicanky další významnou kategorií oprese jejich dvojí lingvistická příslušnost. Španělština i angličtina jsou totiž historicky jazyky kolonizátorů a významově jsou asociovány se zeměmi rozdělenými hranicí, v nichž však chicanské etnikum má zapuštěné historické i kulturní kořeny. Hybridizující hranice Onu dělicí čáru, onu hranici mezi oběma zeměmi a přeneseně řečeno mezi američanstvím amexičanstvím, mezi maskulinitou a femininitou a mezi dalšími binárními opozicemi, jež jsou vlastní západnímu myšlení, Gloria Anzaldúa označí za svůj domov. Ten je figurativním jazykem bolestivě zpodobňován nejen jako ostnatý drát dlouhý 1950 mil a hranice na Rio Grande jako zející rána, kde se třetí svět gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

56 rozdírá o první a krvácí, ale i jako prostor, v němž vzniká potenciál pro zrod dosud nepoznané a nové kvality (Anzaldúa [1987] 1999: 25). Anzaldúinými slovy metaforicky řečeno, životní šťáva obou sousedících světů vytvoří další zemi hraniční kulturu (Anzaldúa [1987] 1999: 25). Jak uvádí Bhabha v paralelek již uvedenému, úloha kultury na hranici, již chicanská tradice bezesporu reprezentuje, je určena setkáním s,novým, které není součástí kontinua mezi minulostí a současností, [ale které] implikuje představu něčeho nového jakožto vzdorného aktu kulturního překladu, jenž umístěním nového a minulého do prostoru mezi (in between) oboje reinterpretuje a přetváří. Podle Bhabhy na hranici vše začíná. (Bhabha 1994: 7) Anzaldúinu hranici a Bhabhův prostor mezi tak lze číst jako synonyma, jež poukazují jak na hybridní komplexnost mnohonásobných emocionálních investic do všech nikoliv nutně jen dvou kultur a pozic relevantních pro jakýkoliv pohraniční subjekt, tak na jeho křížící se, mnohdy vzájemně se vylučující loajality. K hybriditě Bhabha svým těžko uchopitelným jazykem poznamenává: Hybridita je znakem produktivity koloniální moci a jejích přesouvajících se sil a fixních aspektů; je pojmenováním pro strategické obrácení procesu nadvlády prostřednictvím zavržení. [ ] [H]ybrid ztělesňuje artikulaci ambivalentního prostoru, [ ] je negativem transparentnosti (Bhabha 1994: 112). Hraniční dualita a mestické vědomí Hranici, neuralgický bod chicanské identity (a literární produkce, 16 kterážto je stejně jako v případě Saidova Orientalismu pramenem a zdrojem autorovy orientalistické teorie a také prvotním východiskem postkoloniálních studií obecně) zpodobňuje Anzaldúa jako infernální líheň bolesti pramenící z dualistického západního myšlení, z níž však může jak autorka výše naznačuje společně s Bhabhou vzejít subverzivní, ale současně i produktivní akt. Hranice je důvodem a legitimizací onoho zavržení, může však být reflektovaně přetvořena v odrazový můstek pro novou epistemologii: Hranice slouží k tomu, aby určily místa, která jsou bezpečná a která nebezpečná; aby odlišily,nás a,je. Hranice je rozdělující mez, úzký pruh vedoucí podél příkrého srázu. Pohraničí je nejasný a neurčitý prostor vytvořený emoční sedlinou z nepřirozené dělicí čáry. Nachází se v trvalém stavu přeměny. Jeho obyvateli jsou ti, kteří byli vykázáni ven, ti, jimž se mnohé zapovídá. Žijí tu los atravesados: šilhaví, perverzní, queer, otravní, zparchantělí, mulatové a míšenci, polomrtví; jednoduše ti, kteří zmírají a vybočují, nebo ti, kdo zakoušejí meze,normality. Gringové na americkém Jihozápadě mají obyvatele pohraničí za hříšníky, vetřelce ať už mají papíry nebo ne, ať už jsou to Chicanové, indiáni nebo černoši. Zákaz vstupu, nepovolaní budou znásilněni, zmrzačeni, uškrceni, zplynováni, zastřeleni. [ ] Napětí se drží obyvatel pohraničí jako virus (Anzaldúa [1987] 1999: 25). Anzaldúinu literárně vypjatou definici americko mexické hranice lze chápat nejen jako výčet abjektních, tedy nežádoucích existencí, nýbrž i jako autorčinu feministickou teorii stanoviska (standpoint theory), která přehodnocením mocenského zavržení zhodnocuje identity vytlačené mimo meze normality a přijatelnosti a která zároveň koresponduje s konceptem situovaného vědění (situated knowledges) Donny Haraway (Haraway 1988). Jak již bylouvedeno, Anzaldúino dílo Borderlands/La Frontera The New Mestiza způsobilo, že se pojem hranice zahnízdil v mnoha disciplínách na americké akademické půdě, neboť oslovil především příslušníky a příslušnice etnických menšin (Michaelsen, Johnson 1997: 11). Propojením dekonstrukce diskriminačních binarit a žité zkušenosti se otevřel prostor pro emancipační úsilí a zmocnění (empowerment) přehlížených sociálních skupin, a to nejen v oblasti společenského aktivismu, nýbrž i na úrovni institucionální, například prostřednictvím zavádění etnicky, kulturně, lingvisticky a genderově senzitivnějšího kurikula na některých univerzitách. Ve světle Anzaldúina přesvědčení, že místní, lokalizované teorie a nikoliv přejímané postupy nabízené převážně bílým americkým feminismem, jež Chicanky spolu s Afroameričankami a příslušnicemi původních indiánských kmenů shledaly nedostatečnými a mocensky zatíženými nejlépe vystihují materiální i symbolické hranice, jimž diskriminované skupiny čelí, znamenala kniha pro chicanskou (převážně ženskou a feministickou) komunitu zásadní průlom. Situovanost chicanských snah shrnuje následující citace: Necesitamos teorías. Potřebujeme teorie, které přepíšou historii tak, že rasu, třídu, gender a etnicitu využijí jako analytické kategorie, [ ] jež překonávají hranice a jež rozmazávají různá ohraničení [potřebujeme] nové teorie a nové metody (Anzaldúa 1990: xxv). Takovou teorií je kritický nástroj k subverzi západního hierarchického myšlení prostřednictvím opoziční epistemologie označovaný jako mestické vědomí (Mestiza consciousness), které radikálně zahrnuje historicko společenskou realitu původního obyvatelstva Spojených států (Anzaldúa [1987] 1999: ). Skutečnost, že mestické vědomí vyrůstá z žité zkušenosti ukotvené na mexicko americké hranici, a je tudíž hluboce situované, a že explicitně reflektuje kulturní, sociální, etnické a genderové nerovnosti, vede k tomu, že Anzaldúa může sebevědomě a otevřeně deklarovat jeho jasný, i když částečně utopický cíl, který však disponuje výrazným potenciálem (k) zmocnění: Úkolem mestického vědomí je rozbít dichotomii mezi subjektem a objektem, která [mestickou Chicanku] drží v zajetí, a ukázat prostřednictvím těla a uměleckých obrazů, jak lze dualistické myšlení překonat. Řešení problémů mezi bílou rasou a barevnými, mezi muži a ženami spočívá v uzdravení trhlin, které stojí u samého kořene gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

57 našich životů, naší kultury, našich jazyků, našeho myšlení. Musí dojít k masivnímu vykořenění dualistického myšlení u všech jedinců, [neboť] kolektivní vědomí je začátkem dlouhého boje, který by však, jak velmi doufám, mohl ukončit dějiny znásilňování, násilí a válek (Anzaldúa [1987] 1999: 102). Důležitou charakteristikou Anzaldúina konceptu mestického vědomí je fakt, že jej autorka ukotvuje nejdříve v osobní zkušenosti etnicky, kulturně a genderově diskriminované chicanské lesby pocházející z nebývale chudých poměrů, která se celý život potýkala se závažnými zdravotními problémy. Následně pak identifikuje příčiny sociálního vyloučení, jemuž čelí jak ona sama, tak její etnikum; i v jeho rámci však existují další androcentrické a hierarchizující praktiky namířené proti ženám, které Anzaldúa nemilosrdně kritizuje. Tím se opět dostává do jistého symbolického pohraničí, neboť v očích chicanských mužů je kritika do vlastních řad projevem neloajality vůči komunitě, a autorka tudíž ztrácí právo na to být její respektovanou členkou. Jak však naznačuje citát z díla výše, diskriminace a vyloučení pramení z binárního systému západního myšlení, jehož je (nejen) Anzaldúou napadaný androcentrismus dalším účinkem a je třeba pracovat na jeho dekonstruování. V další fázi autorka převádí mestické vědomí personifikované mestickou Chicankou, která má ztělesňovat emancipované chicanské ženství distancující se od patriarchálně disciplinovaného ideálu poddajné a pasivní femininity, na úroveň kolektivní epistemologie. Mestické vědomí tak má symbolicky zhodnotit hybridní existenci chicanského národa, jenž vzešel z rasového, ideologického, kulturního a biologického křížení a na úrovni epistemologie kolektivně přijmout, že hraniční, mestické identity jsou v ustavičném procesu přeměny, protože žonglují s kulturami, které nedokážou/nemohou udržet v rigidně vyznačených mezích (Anzaldúa [1987] 1999: ). Mestické vědomí v sobě snoubí kontradikce a operuje v pluralistním módu nic zde není zavrženo, nic odmítnuto, nic ponecháno o samotě. [Mestické vědomí] dokáže rozpory nejen sloučit, dokáže nejednoznačnost přetvořit i v něco nového (Anzaldúa [1987] 1999: 101). Tento posun Anzaldúe umožňuje do kolektivního promýšlení emancipačního projektu zahrnout vedle Chicanů a Chicanek také další skupiny osob odolávající útlaku a do značné míry utopisticky uvažovat o tom, že i s těmi, jež disponují mocí, by bylo možné setkat se na širší společně sdílené půdě (Anzaldúa [1987] 1999: 109). S tímto momentem tedy původní osobní dimenze všezahrnující identity přejímá univerzální hledisko a mestické vědomí se transformuje v jistý horizontální manifest globální diverzity respektující a promýšlející vědomou práci s rozdíly. Anazaldúiným cílem není simplicistní překonávání diferencí a přetvoření mestického vědomí v nivelizující, odlišnosti zmizíkující instrument, jehož důsledkem bude obecná stejnost, což je způsob, jakým bývá nezřídka dílo misinterpretováno (Naples 2009: ). Anzaldúina argumentace stojí v opozici proti strategiím dominantní kultury, jež zneužívají/využívají rozdíl k legitimizaci a ospravedlnění politického a sociálního nátlaku uplatňovaného (nejen) vůči americkým marginalizovaným minoritám. Tyto strategie vedou k symbolické stereotypizaci, ke stavění kulturních a ekonomických bariér a kapitalistické exploataci podrobených (subaltern). Mestické vědomí je reprezentací rozdílu. Současně je také zpodobněním ideálu, v němž myšlení v binárních opozicích ztrácí hierarchickou validitu a a priori hodnotící a kolonizující potenciál vykazující uvedené los atravesados, šilhavé, perverzní, queer, otravné, zparchantělé, mulaty a míšence, polomrtvé [a] jednoduše ty, co vybočují [ ] mimo meze normality, jak výše uvádí autorka (Anzaldúa [1987] 1999: 25). Závěrem: inkluzivní myšlení a uzdravující pedagogika Mestické vědomí tak předkládá model radikální dekonstrukce hranice; ta se stává konceptem, který už neodděluje, nýbrž tvoří, poněvadž v západním myšlení už vlastní představa hranic rozehrává hru diferencí, které jsou samy o sobě bezmezné a nekonečné a už vůbec nemohou být kontrolovány jakoukoliv existující, či dokonce utopickou mocí (Procházka, Assmann 2003: 5). U takové tvořivé hranice by pak akademičky jedoucí v autobuse texaskou zemědělskou krajinou nemusely ukazovat své doklady, ale zmizel by i důvod, aby tak vůbec činily. Proximita americko mexické hranice by totiž v bílé americké kultuře nevyvolávala obavy a hrůzu z kontaminace domovské tradice, protože i ta by byla shledána jako hybridní a představa její původnosti by byla demaskována jako sociální a kulturní konstrukt či Slotkinův mýtus. Kromě reinterpretace hranice a návrhu inkluzivní epistemologie obsahuje v sobě Anzaldúino mestické vědomí společně s kritikou dualistického myšlení i výrazný, byť možná méně nápadný genderový prvek. Západní racionalita, jež fungovala jako motor koloniálních výprav a současně jako jejich advokátka, je v současném statu quo asociována s maskulinitou. Totéž platí o vlastním procesu kolonizace. Jak trefně poznamenává Elenes, vzdělaní evropští a evropskoameričtí muži produkovali vědu, umění a filosofii [ ], kdežto zbytek světa (včetně chudých lidí a žen) produkoval folklór (Elenes 2010: 50). Tím, že Anzaldúa klade důraz na vědomé zakotvení svého myšlenkově emancipačního projektu v konkrétním místě a čase a reinterpretuje lokální epistemologie a teorías, jež jsou šité na míru danému kontextu, autorka zpochybňuje univerzalizující ambice nejen západního myšlení, nýbrž i v něm implicitně obsažených eurocentrických, patriarchálních a hierarchizujících genderových imperativů. Mestické myšlení se tudíž snaží jak jedince, tak komunitu emancipovat od dichotomizujícího uvažování v kategoriích, které kolonizovaly nejen Anzaldúin domov vymezený ostnatým drátem dlouhým 1950 mil, nýbrž i mysl zdejších lidí. Pro autorku je tedy teoretizová gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

58 ní hranice nástrojem holistické intelektuální dekolonizace (Mignolo 2000: 45) fyzického prostoru i individuální a kolektivní duševní dimenze. Koncept mestického vědomí lze v tomto ohledu číst jako místní epistemologii, jež na úrovni vědomé praxe v kontextu aktivisticky laděné pedagogiky přispívající k sociální změně (srov. Freire [1968] 2006) přechází i do školních a univerzitních kurikul, a sice konkrétně v nově ustavovaných programech Chicano/a Studies či Latino/a Studies progresivněji orientovaných amerických univerzit. 17 Důležitější však je, že svou náplní odpovídá tzv. původnímu či indigennímu projektu (indigenous project), jímž Tuhiwai Smith označuje aktivity či výzkum přispívající k přežití původních národů, zachování jejich kultur a jazyků a přijetí diverzity jako hodnoty samy o sobě (Tuhiwai Smith 1999: 142). Postupy a metody, z nichž projekty těží, jsou vždy situované v místních podmínkách, sebe reflexivní a přiznávají svou (politickou) agendu, vždy chtějí být emancipační. V tomto ohledu korelují často s feministickými teoriemi a metodologiemi a také pracují s experimentálními přístupy k výzkumu, čímž jak již bylo uvedeno výše rozrušují dualitu mezi (maskulinní) racionalitou a (femininním) věděním vzcházejícím z oblastí doposud stojících mimo pozornost tradiční západní vědy. Tuhiwai Smith rozlišuje na 25 typů takových projektů, 18 jež směřují ke kolektivnímu i individuálnímu uzdravení (se) z důsledků kolonizace a způsobeného traumatu (Tuhiwai Smith 1999: ). Anzaldúino myšlení reflektuje řadu těchto projektů, když o mestickém vědomí píše formou zpovědi a vzpomínek, když dohledává kulturní genealogii původu chicanství v aztécké mytologii a oživuje smlčené dějiny útlaku a když přichází s vlastními funkčními kategoriemi hranice a mestictví, jež jí pomáhají pojmenovat a analyzovat časoprostor, který obývá společně s dalšími lidmi. Právě ve sféře původních místních epistemologií a aktivistické pedagogice pracující s koncepty uzdravování se z kolonizačních a mocenských traumat v kontextu tzv. podrobených leží dnes nejčastější využití analytického potenciálu Anzaldúina mestického vědomí. Literatura Acuňa, R Occupied America: A History of Chicanos. New York: Harper. Acuña, R Anything But Mexican: Chicanos in Contemporary Los Angeles. New York: Verso. Alurista El Plan Spiritual de Aztlán. Pp. 1 6 in Anaya, R., Lomelí, F. (eds.). Aztlán: Essays on the Chicano Homeland. Albuquerque: University of New Mexico Press. Anderson, B Představy společenství: Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha: Karolinum. Anzaldúa, G Making Face, Making Soul/Haciendo Caras: Creative and Critical Perspectives by Feminists of Color. San Francisco: Aunt Lute Books. Anzaldúa, G [1987]. Borderlands/La Frontera The New Mestiza. San Francisco: Aunt Lute Books. Baca Zinn, M Chicano Men and Masculinity. Pp in Kimmel, M., Messner, M. (eds.). Men s Lives. Boston: Allyn and Bacon. Bhabha, H The Location of Culture. London: Routledge. Bolaffi, G., Bracalenti, R., Braham, P., Gindro, S. (eds.) Dictionary of Race, Ethnicity and Culture. London, Thousand Oaks: SAGE Publications. Bourdieu, P Nadvláda mužů. Praha: Karolinum. Calderón, H., Saldívar, J. D. (eds.) Criticism in the Borderlands: Studies in Chicano Literature, Culture and Ideology. Durham: Duke University Press. Castro, R Chicano Folklore: A Guide to Folktales, Traditions, Rituals and Religious Practices of Mexican Americans. Oxford, New York: Oxford University Press. Deleuze, G., Guattari, F A Thousand Plateaus: Capitalism and Schizophrenia. Minneapolis: University of Minnesota Press. Delgado, R., Stefancic, J Critical Race Theory. New York: New York University Press. Elenes, A Transforming Borders: Chicana/o Popular Culture and Pedagogy. Lanham: Lexington Books. Frank, M Acculturation as Taboo: Colonialism and the Transgression of Cultural Boundaries. Litteraria Pragensia, Vol. 13, No. 26: Freire, P [1968]. Pedagogy of the Oppressed. New York: Continuum. Furniss, E Pioneers, Progress and the Myth of the Frontier: The Landscape of Public History in Rural British Columbia. BC Studies, No. 115/ /1998: García, A. (ed.) Chicana Feminist Thought: The Basic Historical Writings. New York, London: Routledge. González, N I Am My Language: Discourses of Women & Children in the Borderlands. Tucson: University of Arizona Press. Haraway, D Situated Knowledges: The Science Question in Feminism and the Privilege of Partial Perspective. Feminist Studies, Vol. 14, No. 3: Hartley, G The Abyss of Representation: Marxism and the Postmodern Sublime. Durham: Duke University Press. Hicks, E Border Writing: The Multidimensional Text. Minneapolis: University of Minnesota Press. Hill Collins, P Defining Black Feminist Thought. Pp in Essed, P., Goldberg D. (eds.). Race Critical Theories: Text and Context. Malden, MA, Oxford: Blackwell Publishers. Kafka, P (Out)Classed Women: Contemporary Chicana Writers on Inequitable Gendered and Power Relations. Westport: Greenwood Press. Kynčlová, T., Pegues, D. (eds.) Cesta Amerikou: Antologie povídek regionálních spisovatelek. Brno: Host. Loomba, A Colonialism/Postcolonialism. London, New York: Routledge. Mignolo, W Local Histories/Global Designs: Coloniality, Subaltern Knowledges and Border Thinking. Princeton: Princeton University Press. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

59 Michaelsen, S., Johnson, D. (eds.) Border Theory: The Limits of Cultural Politics. Minneapolis: University of Minnesota Press. Naples, N Borderlands Studies and Border Theory: Linking Activism and Scholarship for Social Justice. Sociology Compass. Vol. 4, No. 7: NietoGomez, A Sexism in the Movimiento. Pp in A. García (ed.). Chicana Feminist Thought: The Basic Historical Writings. New York, London: Routledge. Paz, O [1961]. The Labyrinth of Solitude and the Other Mexico. New York: Grove Press. Prajznerová, K V Aztlánu jsme přece doma: vymístění a čikánská kulturní obroda v hraničním regionu amerického Jihozápadu/mexického Severu. Sociální studia, Vol. 1, No. 2: Procházka, M., Assmann, A Boudaries and Contace Zones. Litteraria Pragensia, Vol. 13, No. 26:1 7. Quintana, A Home Girls: Chicana Literary Voices. Philadelphia: Temple University Press. Romero, M., Hondagneu Sotelo, P., Ortiz, V. (eds.) Challenging Fronteras: Structuring Latina and Latino Lives in the U.S. New York: Routledge. Rosaldo, R Culture and Truth: The Remaking of Social Analysis. Boston: Beacon Press. Said, E Orientalism: Western Conception of the Orient. London: Vintage Books (česky: Said, E. W Orientalismus. Praha: Litomyšl). Saldívar Hull, S Feminism on the Border: Chicana Gender Politics and Literature. Berkeley: University of California Press. Slotkin, R [1973]. Regeneration through Violence: The Mythology of the American Frontier Norman: University of Oklahoma Press. Tinnemeyer, A Why Border Matters to American Studies. American Quaterly, Vol. 51, No. 2: Tuhiwai Smith, L Decolonizing Methodologies: Research and Indigenous Peoples. London, New York: Zed Books. Turner, F [1893]. The Frontier in American History. Whitefish, MT: Kessinger Publishing. Young, R Colonial Desire: Hybridity in Theory, Culture and Race. New York: Routledge. Poznámky 1 Gender, třída a rasa jsou základními kategoriemi feministicky orientovaného výzkumu a analytické praxe, přesto v rámci sociálních věd nepanuje plný konsenzus nad užíváním pojmu rasa, jenž je výrazně mocensky a hierarchicky obsazen a navíc inherentně zpřítomňuje historii diskriminačních přístupů k osobám s různou barvou pleti. Termín bývá někdy nahrazován pojmem etnicita či spojením etnický původ. Tento pojem však rovněž nebývá používán zcela konzistentně. Jak upozorňují Bolaffi, Bracalenti, Braham a Gindro, oba pojmy se mohou v různých kontextech překrývat či se vzájemně doplňovat, v extrémních avšak sociálními vědami kritizovaných případech obecného užití se etnicita může stávat synonymem pro rasu (Bolafi, Bracalenti, Braham, Gindro 2003: , ). Delgado a Stefancic pak sice na rasu nazírají jako na sociální konstrukt, avšak poukazují na skutečnost, že ten je odvozen od způsobů vnímání biologických a fyziognomických odlišností vyskytujících se v lidské populaci (Delgado, Stefancic 2001: 7 8, 153). Etnicita je pak chápána jako širší pojem, který bere v potaz přináležitost národnostní, rodovou či klanovou, jazykovou a kulturní, jež je výrazně proměnlivá v místě a čase (Delgado, Stefancic 2001: 146; Bolafi, Bracalenti, Braham, Gindro 2003: ). S ohledem na řečené se v tomto článku častěji přikláním k pojmu etnicita právě pro jeho širší významový záběr. 2 Adjektiva mexicko americké pomezí, respektive americko mexické pohraničí, užívám záměrně střídavě, abych tak symbolicky upozornila na nejednoznačnost pozice Chicanů a Chicanek a ambivalentnost či hybriditu jejich kulturní příslušnosti a zároveň abych narušila tradiční mocenské postavení Spojených států amerických ve vztahu ke svému jižnímu sousedovi. 3 Málokterý koncept tak výstižně ozřejmuje komplexní fungování vědění a moci jako Bourdieuho symbolické násilí, které označuje moment, kdy se podrobené osoby identifikují s ideologiemi a ideologickými praktikami vládnoucích, jež způsobují jejich vlastní útlak, neboť nemají epistemologické alternativy k nahlédnutí své pozice. Bourdieuho slovy [k] symbolickému násilí dochází tehdy, jestliže ovládaný nemůže jinak než vládnoucího (a tedy nadvládu) uznávat, protože k reflektování jak jeho, tak sebe sama [ ] disponuje nástroji poznání, které s ním má společné a které nejsou ničím jiným než osvojenou formou vztahu nadvlády, a ukazují proto tento vztah jako přirozený (Bourdieu 2000: 34 35). 4 Generické maskulinum je tu užito záměrně, neboť výsostnými aktéry evropského koloniálního pronikání zde byli muži, zatímco ženy, pokud vůbec mohly při conquistě asistovat, plnily s ohledem na tehdejší genderové konvence spíše instrumentální roli. Volba generického maskulina nemá za cíl aktivitu takových žen symbolicky zneviditelňovat, ba znevažovat, slouží zde mimo jiné i ke zdůraznění genderovanosti a inherentní hierarchičnosti procesu kolonizace, kdy je dobývané území asociováno s femininitou, kdežto akt podmaňování si místních kultur je spjat s maskulinitou (Loomba 2005: ). 5 Anglické adjektivum indigenous bývá do češtiny překládáno zpravidla jako domorodý či původní ve smyslu spojený či odvozený od původního obyvatelstva (kolonie). V tomto textu se přikláním častěji k českému slovu původní, avšak ne vždy je to významově vyhovující. Tehdy vědomě volím anglicismus indigenní, a nikoliv české domorodý, neboť z hlediska postkoloniálních studií se jedná o politicky nekorektní termín, který zcela v intencích Saidovy kritiky orientalistického diskursu reprodukuje hierarchie mezi (kolonizujícím a nadřazeným) centrem a (podmaňovanou) periferií. Jinými slovy, tzv. domorodé obyvatelstvo je to, které je gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

60 z hlediska orientalismu Druhé a zjinačované, a roli zde hraje též skutečnost, že je tato orientalizace umístěna do kolonie, a nikdy do regionu, který kolonii spravuje. Jinak řečeno, Hernán Cortés není domorodým Španělem, stejně jako královna Viktorie není označována za domorodou Angličanku. Je li pojmu domorodý užíváno ve spojení s místním obyvatelstvem v rámci centra, děje se tak v ironickém smyslu (např. východočeští domorodci ). Tato ironie funguje právě proto, že za domorodce v původním smyslu tyto osoby být považovány nemohou. Za konzultaci v této problematice děkuji své kolegyni Blance Knotkové Čapkové. 6 K mexicko americkým, respektive chicanským heterosexuálním i gay maskulinitám viz Baca Zinn (2001). 7 Border studies v evropském kontextu mohou mít jiné zaměření než v USA, respektive v Severní Americe, což je výsledkem jak odlišného historicko politického vývoje, tak jiného geografického a kulturního uspořádání kontinentu. V souvislosti s Evropskou unií se obor border studies věnuje například imigračním politikám členských států či problematice schengenského prostoru, obecněji pak diskusím nad vytyčováním národních, respektive kulturních hranic. Na rozdíl od evropského, politologicky pojatého přístupu k border studies, se v tomto článku oním pojmem myslí zkoumání literární a kulturní produkce s kořeny na americko mexické hranici a antropologický a sociologický výzkum tamtéž. 8 K tématu dvojjazyčného vzdělávání a konstrukci bilingvní identity na mexicko americkém pomezí viz González (2001). 9 Pojmenování Chicano/Chicanka je odvozeno od slova Mexicano/Mexicana s původem v jazyce nahuatl a původně označovalo osoby smíšeného indiánského, španělského a anglosaského původu žijící v bídě. Definice označení Chicano a Chicana se v rámci chicanské kultury rozcházejí v závislosti na kontextu, a proto je obtížné termín jasně vymezit. Různé obsahy shrnuje například v úvodní části kniha P. Kafky (Out)Classed Women: Contemporary Chicana Writers on Inequitable Gendered and Power Relations (2000). Pojmenování lze rovněž považovat za strategický krok, jímž se nově vznikající chicanský národ vymanil z generického označení pro veškeré obyvatelstvo mexického původu. 10 K tématu mytické domoviny chicanského národa viz například Prajznerová (2004: ): V Aztlánu jsme přece doma: vymístění a čikánská kulturní obroda v hraničním regionu amerického Jihozápadu/mexického Severu. 11 Slogan We didn t cross the border, the border crossed us je jedním z mott chicanského hnutí, používají jej však i další minority amerického původního obyvatelstva. Více viz Acuña (1995). 12 I na tomto místě je generické maskulinum zvoleno záměrně, neboť v kontextu probíraných Turnerových a níže též Slotkinových teorií není genderový aspekt agentnosti blížeji pojednán. Hovoří li tudíž tito autoři výlučně o mužích, neznamená to, že by ženy byly z mýtů tematizujících americkou hranici explicitně vyloučeny. Jejich absence na úrovni textu spočívá v tom, že na rozdíl od mužů se na ně nehledělo jako na subjekty aktivně participující na procesu americké západní expanze. 13 Viz poznámka Uvozovky zde používám na znamení kritického odstupu od adjektiva domorodý, viz poznámka Jako mesticové a mesticky, tedy osoby multietnického původu odkazující na kontakt mezi španělskými dobyvateli a původním obyvatelstvem Mezoameriky, ztělesňují jedno ze základních kulturních tabu evropských přistěhovalců v Americe, a sice mísení ras, respektive etnik, kdy je interrasová sexualita asociována s nemocemi, degenerací, neplodností, a dokonce i se smrtí (Frank 2003: 29). Jak dále poukazuje Young, představa zavrhovaného etnického mixu v (post)koloniálním kontextu vyvolává v bílých Evropanech a Evropankách pocity fascinace a odporu zároveň. Je totiž současně projevem strachu, že mísením evropského subjektu s jeho Druhým se představa koherentní a uchopitelné identity rozplyne (Young 1995: 90). 16 Více o chicanské ženské literatuře v češtině viz Kynčlová, Pegues (2011). 17 V současnosti lze získat titul Ph.D. v oboru Chicano/a, respektive Latino/a Studies pouze na třech amerických univerzitách, a to na Universtity of California Santa Barbara, University of California Los Angles a na Michigan State University. 18 Tuhiwai Smith za tyto projekty označuje následující aktivity, jež mohou být uskutečňovány na individuální i kolektivní úrovni: nárokování (si), zpověď, vyprávění příběhů, oslava přežití, vzpomínání, dohledávání historických kořenů, intervence, oživování, propojování, čtení, psaní, reprezentace, genderování, představování si, přeformulování, obnovování, vracení se, demokratizace, síťování, pojmenovávání, ochrana, tvorba, vyjednávání, objevování a sdílení. Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Mgr. et Mgr. Tereza Jiroutová Kynčlová je asistentkou na katedře genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a doktorandkou v Ústavu anglofonních literatur a kultur Filozofické fakulty téže alma mater. Odborně se zaměřuje na současnou americkou literaturu psanou ženami, postkoloniální studia a feministickou literární teorii. Korespondenci zasílejte na adresu: terezka@gebbeth.cz. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

61 Překračování hranic ve filmové trilogii Deepy Mehty / Blanka Knotková Čapková Border Identities in Deepa Mehta s Film Trilogy Abstract: The paper presents an analysis of Deepa Mehta s film trilogy (Water, Fire, Earth) through the concept of a border identity. The Protagonists of Deepa Mehta s Film Trilogy may serve as examples of border identities or identities in between (cf. Homi Bhabha). The in betweeness is illustrated through the lens of various categories and their intersections especially those of gender, sexuality, social status, religion (religious community) and tradition/individual freedom in general. For all the films, overstepping traditional taboos is typical, be it the mythological taboos, those of collective communal identities, traditional gender roles and stereotypes or compulsory heteronormativity. Within these frameworks, the dominance of the power discourses and the (in)visibility of the marginalized ones is thematized. While the main characters of the three film stories are female, they (in some cases) only seemingly play a leading role and the real acting heroes are the men. The most obvious example is the story of the Earth where the moral conflict takes place between the two male heroes. The author also notices the figuring of the females as mostly victims of the social order and male violence. However, this critical remark is not articulated to question the real aspect of the discrimination, but rather to point to the risks of a simplified picture of victimization of women which have been, in the context of Asian studies, analyzed by Chandra Talpade Mohanty and other postcolonial theorists. Keywords: Deepa Mehta, film trilogy, border, identity, gender Oslavovanou i odmítanou trilogii kanadské režisérky indického původu Deepy Mehty by bylo možné zkoumat z několika perspektiv. Nabízí se hledisko archetypální symboliky, kterou přímo reflektují názvy trilogie Oheň, Země a Voda; z tohoto hlediska bychom mohli například rozebírat, jakou roli zde hrají tři konkrétní živly jako symbolické obrazy mytologických archetypů, ať už v kontextu obecně religionistickém (srov. např. Eliade 1993) nebo konkrétně zaměřeném na hinduistickou mytologii 1 (srov. např. Kingsley 1986). V tomto případě by genderová analýza mohla zkoumat, zda je genderovanost těchto archetypů v souladu s tradiční konceptualizací, nebo je nějak subvertována, a zda je nějak narušen diskurs esencializující maskulinitu a femininitu v souvislosti s těmito archetypy. I když se tohoto úhlu pohledu dotkne i tento článek, zaměří ohnisko své pozornosti jiným směrem: na koncept hranic jako ústředních leitmotivů všech tří příběhů. Půjde zde o zkoumání, nakolik je tu koncept hranic vnímán jako fixní, či fluidní, diskriminační, nebo nikoliv; a dále, zda a jakým způsobem jsou tradiční podoby hranic jako bariér, které lidi rozdělují, překračovány a zpochybňovány. 2 Odbornými texty, k nimž především bude tento článek průběžně odkazovat, zejména pokud jde o teoretizaci genderových aspektů v postkoloniálních kontextech, budou texty Chandry Talpade Mohanty (zejm. Mohanty 1991, 2003) a Gaytri Chakravorty Spivak (zejm. Spivak 1994; Gunew 1986). Pokud jde o samotný koncept hranice, opírá se tato analýza především o teoretické pojetí Homiho Bhabhy (Blabha 2009 [1994]). Bhabha vychází z konstruktivismu a koncept hranice propojuje s konceptem identit, a to v tom smyslu, že identity a jejich hranice považuje za dynamické, v neustálé proměně, stále se tvořící, performativní, fluidní, nefixní a neesencialistické. Bhabha se zaměřuje na identity v kulturních kontextech, identity migrantské, minoritní a disidentské. Jeho ústředním pojmem je hraniční, hybridní identita mezi (in between). Bhabha, podobně jako Mohanty, Spivak i např. Rosi Braidotti (2006), kritizuje etnocentrismus. Poukazuje na časově omezenou podstatu jednotlivých tradic, s nimiž se lidé identifikují; o tradici samotné hovoří jako o vynálezu, který je opakovaně reprodukován a jehož podoba se vyvíjí v prostoru a v čase. V tomto smyslu pak tření, k němuž dochází podél linií tradičních kulturních odlišností a které může být konsenzuální i konfliktní, může zpochybnit naše dosavadní chápání a normativní očekávání vývoje a pokroku, včetně definování pojmů, jako je právě tradice a v souvislosti s ní také modernita (Bhabha 2009: 3). 3 Bhabha dále poukazuje na přihlédnutí k disonantním a disidentským historiím diskriminovaných skupin a hlasů žen, kolonizovaných, menšinových skupin i nositelů/nositelek kontrolovaných sexualit. Demografie nového internacionalismu, jak to Bhabha nazývá, je historií postkoloniální migrace, narativů kulturní a politické diaspory, [ ]. V tomto smyslu se hranice stávají místem, z něhož se něco začíná zpřítomňovat [kurziva původní] v hnutí, které není nepodobné onomu pohyblivému, ambivalentnímu označení za (beyond) (Bhabha 2009: 8). 4 Biografický kontext autorky trilogie a recepce filmů Deepa 5 Mehta se narodila v paňdžábském Amritsaru. 6 Vystudovala Dillískou univerzitu (Delhi University) a v roce 1973 přesídlila do Kanady. I její osobní příběh tedy můžeme interpretovat jako určitou formu hybridní migrantské identity (viz Bhabha 2009). Sama je do jisté míry jak insiderkou, tak outsiderkou 7 svých příběhů, pokud jde gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

62 o kontext (v širším smyslu indická společnost), v němž se odehrávají. U dvou z příběhů trilogie je přímá osobní zkušenost vyloučena, poněvadž se odehrávají v letech 1938 (Voda) a 1947 (Země) Mehta se narodila v roce 1950, nicméně lze tu předpokládat zkušenost zprostředkovanou různými historickými narativy, které jsou v indickém prostředí stále tematizovány. Děj filmu Oheň je jako jediný z trilogie zasazen do současnosti, mohl by se odehrávat jak v době, kdy byl natočen, tak např. o deset let dříve, zobrazené reálie přesný rok nijak nespecifikují. Mehta profesionálně začínala jako dokumentaristka, první celovečerní hraný film natočila v roce Jejími nejslavnějšími filmy je právě trilogie Oheň (1996), Země (1998) a Voda (2005). 8 Režisérka je i autorkou scénářů, z nichž scénář filmu Země byl sepsán podle předlohy spisovatelky pákistánského původu (nyní žijící v USA) Bapsi Sidhwy (Sidhwa 1991). 9 Všechny tři filmy se setkaly v Indii i v Kanadě jak s nadšením, tak s ostrou kritikou. Dočkaly se v různých zemích jak cen a nominací, 10 tak protestních demonstrací a zákazu promítání v některých částech Indie, což se týkalo zejména filmu Oheň, v němž se poprvé objevila lesbická láska jako filmové téma v indickém prostředí. Hlavní vlna kritiky zazněla od hinduistických integristů ústy představitelů a stoupenců fundamentalistické politické strany Šiv séna (vojsko Šivovo). Tato organizace, prosazující rovnítko mezi identitou indickou a identitou hinduistickou (k indickým muslimům/muslimkám se staví exkluzivisticky), má výraznou podporu v západoindickém svazovém státě Maháráštra a jeho hlavním městě, bollywoodském centru Mumbaí; zde i na jiných místech také organizovala masové protesty proti promítání filmu. 11 Problémy se objevily i u filmu Voda trvalo dva roky, než jej cenzura schválila pro promítání v indických kinech. Kritika byla rozpolcená v Indii i mimo ni, a to nejen z tradicionalistických, ale i z feministických pozic. Zatímco např. článek Jeannette Catsoulis v New York Times (2006) hodnotí film Voda velmi kladně a oceňuje propojení kritiky hinduistického fundamentalismu s koloniálním kontextem, autorky recenze časopisu Seven Oaks Kamal Arora, Saydia Kamal a Usamah Ahmad (2005) jej vidí kriticky a mají výhrady právě k nedostatečnému kritickému zahrnutí (post) koloniálního kontextu. Zdůrazňují, že Mehta reprodukuje reprezentace indických žen jako obětí, které podle jejich hodnocení postrádají agentnost a nedisponují žádnými prostředky odporu v rámci kontextu imperialismu minulosti i současnosti. Autorky se v citované recenzi zaměřují především na film Voda, kritické připomínky tohoto typu ale formulují i obecně vůči celé trilogii. Podle Arory, Kamal a Ahmed je ve filmech Oheň a Voda také poněkud zjednodušen obraz hinduistické společnosti; na její vnitřní heterogennost upozorňují i jiné autorky, např. Chandrakala Padia. 12 Arora, Kamal a Ahmed uvádějí: I když okolnosti mohou vést [indické ženy] k profesím, které si nezvolí, zdůrazňuje Mehta příliš jednostranně tradici a kulturu jako kořeny, z nichž tyto situace vycházejí a dekontextualizuje je od koloniální dynamiky. To je od ní nezodpovědné, uvážíme li, jak byl obraz viktimizovaných východních žen využíván, aby ospravedlňoval imperialismus (Arora, Kamal, Ahmed 2005). Tato výhrada míří především ke zpodobnění hlavního tématu filmu Voda, jehož příběh se odehrává ve vdovském útulku a postavy vdov jsou zde reprezentovány jako oběti bez šance na agentnost v pravém smyslu podrobené, které nemají hlas (viz konceptualizaci podrobených jako těch, kteří nemají hlas, u Spivak ). Autorky Mehtu dále kritizují, že přijala roli,rodilé informantky, která kanadskému publiku rozkrývá realitu naší zaostalé, statické, tradiční a bezčasé kultury. Autorky konstatují, že si v kanadském promítacím sále připadaly trapně i když jsme v tomto filmu byly reprezentovány, mnozí kolem reagovali, jako by nás chtěli zachránit od nás samých. V této atmosféře se z nás staly, podobně jako z hrdinek filmu Mehty, objekty koloniální benevolence. (c.d.) Tato výpověď přímo nabízí teoretizaci podle G. C. Spivak, která kriticky poukazuje na fenomén imperiální benevolence; tato benevolence může být nejen záměrnou orientalizací Východu, na což upozornil už Said (2008/orig. 1978), může plynout i z alibismu a nedostatečné znalosti prostředí, o němž se hovoří, což pak vede k povrchním a zjednodušeným soudům (srov. Spivak v Gunew 1986). Z podobných pozic tento přístup kritizuje i C. T. Mohanty, která (podobně jako Bhabha) formuluje zejména metodologické výhrady vůči jeho etnocentrickému, generalizujícímu a homogenizujícímu diskursu (srov. Mohanty 1991). Polemickou výhradu vůči obrazu hinduistického společenství ve filmu Oheň formulovala také ve své recenzi Dagmar Marková, podle níž je příběh příliš komorně soustředěn na nejužší rodinu (i když zahrnuje společné bydlení dvou bratrů s matkou a manželkami) a jsou z ní zcela vypuštěny byť jen náznaky dalších příbuzenských a sousedských vazeb, které jsou nicméně od fungování tradiční hinduistické rodiny neoddělitelné (srov. Marková 2003). Deepa Mehta reagovala na kritiky z diskursivního hlediska částečně defenzivně v reakci na osočování ze strany hinduistických integristů zdůrazňovala, že Oheň přece není o lesbismu. Chcete li se zaměřit na nějakou senzaci, pak z toho uděláte ve filmu to hlavní, konstatovala Mehta (Mehta 1998); je to ovšem formulováno poněkud kontroverzně, lze to chápat i implicitně tak, že vnímání lesbismu jako senzace autorka akceptuje. Na druhé straně však Mehta nabídla i kritický pohled na vlastní film, když dodala, že je vlastně k lesbám nespravedlivý, poněvadž ukazuje, jako by se ženy obracely jedna k druhé, jen pokud jejich manželství nefunguje (c.d.); tím skutečně jako by předjímala kritiku, která se z pohledu pojetí lesbické identity a její reprezentace ve filmu nabízí. V následující části se soustředím na otázky, jak jsou hranice ve zkoumaných filmech vytyčeny, v čem jejich vymezování spočívá a jakým způsobem jsou narušovány. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

63 Hranice mezi tradicí a modernitou Obecně lze ke všem třem filmům uvést, že jednou z vymezených hranic je hranice mezi tradicí a modernitou čímž se vracíme ke konceptu modernity jako pluralitního fenoménu, jak jej koncipuje Partha Chatterjee (Chatterjee 1997). Tradicí je ve filmech Oheň a Voda míněna tradiční podoba hinduistické společnosti a předepsané podoby vztahů a identit, které zahrnovala. 14 Mehta ke konceptualizaci svých filmů uvedla, že považovala za zásadní moment zobrazení životů žen z jejich perspektivy a že ji většina filmů, které sleduje, často příliš nezaujme, poněvadž v nich ženy zpravidla hrají jen druhořadé postavy. 15 Hlavními postavami jejích tří filmů jsou ženy, i když i mužské postavy v nich hrají významné role; nezřídka jsou i hlavními hybateli děje, což platí o filmech Voda, a zejména Země. Modernita je koncipována v poměrně jednosměrně načrtnutém pojetí jako opak tradice což odpovídá spíše figuraci diskursu indického národního obrození než diskursu postkoloniálnímu. Výrazně se toto dichotomní rozdělení projevuje zejména ve filmu Voda. Modernitu zde reprezentují dvě mužské postavy: vzdělaný, nedogmatický, myšlenkově otevřený Nárájan (schematicky kladný hrdina) a s ním jeho vzor Mahátmá Gándhí. Tradici v příběhu vlastně nereprezentuje postava žádná, ale sám systém: ovdovělé ženy žijí ve vdovském útulku, tedy v marginalizovaném společenství, kam se dostávají, i když ovdoví velmi mladé. To je případ snad 10 11leté Čchuji, kterou provdali už jako dítě za starého a nemocného muže, a tak přichází přímo z náruče rodičů mezi vdovy, pro něž světský život skončil. Případ dětského sňatku jako počátku nevyhnutelně tragického osudu nabízí zřejmou interpretaci v duchu emancipačního diskursu, kritického vůči sociálním hierarchiím a zvyklostem tradičního uspořádání hinduistické společnosti. Zvyk dětských sňatků je od roku 1860 sice nezákonný, nicméně v některých venkovských oblastech k němu stále (ilegálně) dochází. 16 Spolu se zvykem satí (sebe/upalování vdov na hranici s mrtvým tělem manžela) a zákazem znovuprovdání vdov byl zákaz dětských sňatků jedním z hlavních témat emancipačních snah indických reformátorů 19. století; argumentace proti nim se kromě liberálních východisek opírala i o fakt, že se jedná o zvyky nepůvodní, jež do hinduismu vstoupily až v průběhu 1. tisíciletí n. l. Aluzi na satí jako na tradicionalistický nástroj ujařmování žen zase představuje závěrečná scéna filmu Oheň (viz níže), kdy manželka Rádha, jež se chce vymanit z neuspokojivého manželství a odejít (motiv svobodné volby) za nově nalezenou láskou k jiné ženě, málem uhoří při nehodě v kuchyni; oheň se ovšem vznítí při hádce s manželem, kdy manžel verbálně i fyzicky trvá na tom, aby Rádha plnila nadále své tradiční povinnosti v rámci rodiny. Rádha se vzpírá a oheň, který se rozšíří z vařiče, ji částečně zachvátí. V symbolické rovině zde ovšem nejde o prostou nehodu, ale o symbolický trest v duchu tradice, vůči níž se žena vzbouřila. Hranice mezi tradicí a modernitou tedy v obou filmových příbězích prakticky souzní s hranicí mezi nesvobodou a svobodou. V tomto smyslu se jedná o hranici fluidní pouze ve smyslu časovém, ale nikoli ve smyslu významovém, což je daleko zjednodušenější pojetí, než jak koncept hranice pojímá například již citovaný Homi Bhabha. Tradice je v obou filmech reprezentována jako diskursivní i reálná moc, ujařmující vlastně všechny zúčastněné. Ve filmu Oheň končí vzpoura nadějí dvě hlavní hrdinky odcházejí nejen od svých manželů, ale rozcházejí se i s tradičním diktátem heteronormativních vztahů. Tragickou hrdinkou, jíž se pouta tradice a hranici mezi svobodou a nesvobodou překonat nepodaří, je mladá vdova Kaljání (Voda). Kaljání reprezentuje typický obraz ženy jako oběti, lze ji interpretovat i jako podrobenou (subalterní) hrdinku, která nemá hlas. Je postavou pasivní, což uvádějí jako jednu z výhrad vůči filmu i výše citované kritičky Arora, Kamal a Ahmed (2005), které ve vyústění příběhu vidí nejen obraz pasivity, ale i potvrzení stereotypního obrazu indických žen jako obětí. Zjednodušený a metodologicky zploštěný stereotyp viktimizace žen tzv. třetího světa je ostatně častým terčem kritiky mnohých postkoloniálních teoretiček, zejména Chandry Talpade Mohanty (1991 a 2003). 17 Kaljání je navíc postavou, která není sama hybatelkou děje těmi jsou mužské postavy kolem ní: mladý modernista Nárájan, schematicky kladný hrdina, který ji chce z jejího osudu, jejž vdově diktuje tradice, vysvobodit (obraz prince z pohádky), a jeho otec, který bez výčitek využívá svého postavení muže vysoké kasty a participuje v roli klienta na tom, že Kaljání je donucena sloužit vdovskému útulku jako zdroj peněz jako sexuální otrokyně. 18 Postava otce zde ovšem nereprezentuje tradici v její ideální podobě, ale její perverzi: otec se rozhodně nechová jako tradiční patriarchální hrdina, který jako archetyp v indickém kontextu oplývá vlastnostmi, jako je čestnost, statečnost a ochranitelství, 19 svého mocenského postavení zneužívá. Toto je ovšem hodnocení z hlediska modernity (jako symbolu svobody, k čemuž se film hlásí), nikoli z hlediska tradice. Kaljání po zjištění, kdo je otcem Nárájana, život ukončí sebevraždou utopením (klasický archetypální obraz splynutí ženy a vody). 20 Interpretovat tento závěr jako jednoznačně pasivní jednání bych však považovala za sporné. Vyjdeme li z textu G. C. Spivak Can the Subaltern Speak (1994 [1988]), můžeme spolu s autorkou spatřovat výraz odporu i v diskursech, které jsou na první pohled pasivní, ba němé, ale schopnost jednat nepostrádají, byť se jedná o jednání končící jejich smrtí. Spivak ve svém slavném eseji rozebírá případ satí (sebe/upalování vdov) jako v konkrétním kontextu jediný možný výraz protestu, kterým mohla umlčená žena dát najevo svůj postoj. Podrobení (subaltern) sice nemohou mluvit, resp. artikulovat své potřeby a přání, ale mohou jednat způsobem, kdy se pasivita může paradoxně stát projevem agentnosti (agency). Je tedy otázkou, zda sebevraždu Kaljání interpretovat tímto způsobem, anebo jako výraz naprostého zoufalství a beznaděje, kdy už neměla sílu dále bojovat o své štěstí. Obě interpretace mají opodstatnění a podle mého názoru se doplňují. Kaljání dis gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

64 kriminační hranice své tradicí dané marginalizace, ani svého neprávem daného stigmatu nepřekračuje, svým posledním činem dává nicméně najevo její odmítnutí. Příběh však nekončí v pesimistickém duchu. Naději představuje jednak postava jiné z vdov, Šakuntaly, která dospěje k aktivnímu jednání (i když nikoliv za účelem vlastního osvobození), a mladičké Čhuji, která se po smrti Kaljání má stát její nástupkyní v roli sexuální otrokyně. Poté, co je Čhuja poslána k prvnímu klientovi, ji Šakuntala odnáší na nádraží, kam právě přijel vlak s Gándhím a jeho stoupenci; ve vlaku odjíždí i Nárájan. V posledním okamžiku se Šakuntale podaří podat Čhuju Nárájanovi do rozjíždějícího se vlaku, který míří s jistým patosem vstříc nové naději v podobě gándhísmu. Šakuntala sama však zůstává stát na peróně, dívá se za vlakem a do vlaku budoucnosti nenastupuje. Režie této scény přímo napovídá, že Šakuntala zůstává stát in between (řečeno slovy Bhabhy), v tomto případě mezi tradicí a modernitou. 21 Je ovšem otázkou, zda je Bhabhův koncept na situaci Šakuntaly aplikovatelný ve smyslu něčeho nového, nové identity, či zda je Šakuntala na této hranici naopak uvězněna a nemůže už ani zpět, ani ji nedokáže posunout ještě dál. Anebo dokáže? Hranice mainstreamových (historiografických) diskursů V případě filmu Země se jedná spíše o vymezení se proti tradici národněosvobozeneckého diskursu, který sleduje především rovinu vysoké politiky, jednání politických reprezentací o podobě dekolonizace a převažuje v něm zpravidla (ať už z muslimské nebo hinduistické strany) optimistický tón vznikl samostatný a suverénní stát, Indie, respektive Pákistán. Dále film sleduje, jak se v kontextu eskalace politického napětí, které přerůstá v místní občanskou válku, hranice mezi lidmi a skupinami lidí naopak konstruují v prostorech, kde dříve jako delimitační pociťovány nebyly a kde byly odlišnosti náboženské a etnické prostě součástí mnohotvárnosti lokální komunity. Film Země ukazuje jednak odvrácenou tvář získání nezávislosti, 22 jednak rozšiřuje dva dominantní diskursy (hinduistický a muslimský) i o pohled z pozice dalších náboženských komunit sikhské, párské a okrajově křesťanské; 23 tento přístup souzní s Bhabhovým důrazem na tzv. nový internacionalismus, který by nejen překračoval hranice fixně vymezených národních identit, ale zahrnoval do nich i v globálním měřítku marginalizované a disidentské historie (Bhabha 2009: 8). Příběh je otevřen idylickými obrázky mírového multikulturního soužití mezi několika náboženskými komunitami v dnes pohraničním městě Láhaur, které nakonec připadlo Pákistánu. Hinduistickou komunitu reprezentuje mladá krásná chůva Šánta, muslimskou její dva ctitelé Hasan a Dílnaváz, párskou komunitu rodina, u níž Šánta pracuje, a především malá dívka Lenny, o niž pečuje. Mezi přátele těchto protagonistů/ek patří i sikhská rodina. Všichni se scházejí v parku, navštěvují se, žertují, pomáhají si. Brzy se však ukazuje, že nový internacionalismus by jako označení soužití v této komunitě byl jen velmi krátkodobou iluzí. Komunitu postihuje zásah vnější moci v podobě politického rozhodnutí o rozdělení Britské Indie na náboženském základě. Do prostoru, v němž hranice ve smyslu exkluzivnosti, tj. vydělování a odmítání, nefungovaly, náhle vstupuje jejich konstruování ve smyslu sociálně politické reality (hranice budou brzy reálně vytyčeny a země rozdělena na dva státy) i ve smyslu diskursivním: náboženská příslušnost se stává předmětem fanatizace a náhle nabírá zásadní význam, stává se klíčovou charakteristikou skupinové identity a přijímá i aspekt morální ve smyslu vynucené volby kdo není s námi, je proti nám. V obou hlavních komunitách, mezi nimiž se militantní antagonismus při procesu dělení Britské Indie vyvinul, dochází k vědomé i nevědomé internalizaci přístupu rozdělování na my a oni, přičemž oni jsou konstruováni do role nepřátel, těch druhých, proti nimž je třeba se vymezit. V tomto smyslu se přímo nabízí interpretace ve smyslu konstruované dichotomie subjekt objekt, která hraje významnou konceptuální úlohu jak v postkoloniálních studiích (srov. Said 2008, orig. 1978), tak ve feministických studiích (srov. de Beauvoir 1967). Bezprostřední příčinou pro vypuknutí pogromů na hinduisty v oblasti s muslimskou většinou, 24 jak je film Země zachycuje, je příjezd vlaku s muslimskými uprchlíky z hinduistické oblasti; jedná se o historickou událost vlak přivezl do Láhauru pouze kupu zohavených mrtvých těl. Mezi zavražděnými je i sestra jednoho z hlavních protagonistů příběhu, Dílnaváze. Ke kritickým poznámkám vůči filmu Země, vedených z feministických pozic, by bezpochyby patřilo, že hlavními dynamickými postavami a hybateli děje jsou i zde výhradně postavy mužské (Dílnaváz a Hasan). Do jisté míry naplňují i klasické schéma kladný hrdina a antihrdina; neříkám záporný hrdina, poněvadž Dílnaváz není z principu typ filmového zloducha, spíše představuje figuraci vývoje od dobra ke zlu (ve smyslu absolutních morálních hodnot). Dílnaváz překračuje hranici mezi dobrem a zlem, nevinou a vinou, obětí a násilníkem, a to v kulisách existenciálního dramatu člověka, jenž se bez varování ocitl v mezní situaci, na niž nebyl a nemohl být připraven. Příběh Země se tak jakoby z druhé strany vrací k tématu svobody volby, ovšem v tomto případě nejde o svobodu z ujařmení k volnosti, o svobodu práva na sebeurčení. Společným jmenovatelem svobody/ nesvobody volby jako by však byl existencialistický moment jednání determinovaného okolnostmi. Stejně jako je Kaljání ve Vodě tragickou hrdinkou, která nad okolnostmi nezvítězí, je svým způsobem podobně tragickým hrdinou i Dílnaváz. Je obětí jako pozůstalý umučené sestry, z této role ovšem vystupuje jako mstitel, jehož nenávist se obrací nejen proti konkrétním pachatelům hrůzného činu, ale proti všem, které si na základě kolektivního pojetí identity zařadí do stejné (homogenizované) skupiny vinni jsou oni, hinduističtí nepřátelé. Z kamarádského, vtipného, charismatického mladíka se stává nenávistný násilník, který sto gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

65 jí v čele nových masakrů. Překračuje tak hranici nejen mezi ekumenismem a komunalismem, ale i mezi sounáležitostí a exkluzivismem, mírumilovností a násilností, podporou života a vraždou. Dílnaváz je postavou vnitřně rozpornou, která vyvolává nejen morální odsouzení, ale i lítost. Obětí jeho násilí se nakonec stává i Šánta, do níž je zamilován. I ona pro něho tedy posléze reprezentuje pouze objekt, patřící k těm druhým, nikoli živou bytost. Na opačných stranách hranice lidskosti a nelidskosti, sounáležitosti a ubližujícího násilí tak v příběhu stojí Dílnaváz a Hasan. Zatímco Hasan svou nábožensko sociální identitu jako muslim dobrovolně hybridizuje (chce dokonce kvůli Šántě přestoupit na hinduismus, což ovšem z ortodoxního hlediska není možné), Dílnaváz ji naopak ohraničuje a fixuje na základě vymezení se proti hinduistům. Dílnavázův morální pád vrcholí v okamžiku, kdy se chce Šánty, která se rozhodla pro Hasana, v čele násilnické hordy zmocnit násilím. Zatímco párská rodina Šántu zapírá, ba i místní imám raději zalže, než aby Šántu prozradil, Dílnaváz zneužije přátelství a příchylnosti malé Lenny a podvodem z ní vyláká přiznání, že se Šánta skrývá u nich. Šánta je odvlečena, Hasan je na ulici nalezen mrtvý. V metonymickém střihu se příběh přenáší o několik desítek let, kdy stárnoucí a osamělá Lenny na vše vzpomíná. Se Šántou se už nikdy nesetkala. Lenny v příběhu symbolizuje nevinnost. Je vlastně také zobrazena jako oběť, která ač stojí zcela stranou násilností (jednak je z neutrální párské komunity, jednak se jako dítě na násilí ani podílet nemůže, ba ani jí není přímo fyzicky ublíženo), nemůže se vyhnout jejich důsledkům ba bez své viny na nich participuje. Je obrazem bezmoci a do značné míry velmi tradičním archetypem naivní čistoty, která byla zneužita. Lenny, ač za prozrazení své chůvy jistě morální odpovědnost nenese, se soudě podle závěrečné scény těžko někdy zbaví pocitu viny, která přitom její vinou není. Třebaže je tedy narativ příběhu rozvíjen z pohledu Lenny a třebaže Šánta vystupuje ve většině záběrů, 25 mají zde postavy žen de facto sekundární role (navzdory výše uvedenému prohlášení režisérky); hlavní dynamickou postavou je Dílnaváz. Postava Šánty v podstatě nijak výrazně nevybočuje ani z hranic genderových stereotypů, ani rolí 26 až na dvě výjimky, a těmi jsou jednak její vlastní, aktivní a samostatné rozhodnutí se pro Hasana, jednak skutečnost, že se milují ještě před plánovanou svatbou; je ovšem otázkou, zda to interpretovat především jako výraz jejich nekonformnosti, nebo jako reakci na fakticky válečnou situaci, kdy běžné bariéry padají, dříve platící hranice se boří, a nové naopak vznikají. Tato proměna společenství sice souzní s Bhabhovým konceptem národa jako neustále se tvořícího narativu (srov. Bhabha 2004: ), narativ však v této konkrétní historické situaci nevede od výlučnosti k hybridní, kosmopolitní identitě, nýbrž opačným směrem. Postava Šánty z příběhu mizí v situaci, kdy je bezmocnou obětí válečného, genderovaného násilí. I když není pochyb, že podobné příběhy mají reálný základ, konkrétní umělecké ztvárnění vyznívá (což by dávalo za pravdu výše uvedené kritice Arory, Kamal a Ahmed) v duchu zdůrazněného, ba do jisté míry generalizovaného obrazu viktimizace indických žen. Hranice genderu: genderové role a genderové identity Genderové identity jsou ve filmu Země konstruovány bez výjimky heteronormativně. Ve filmu Voda reprezentuje jiný typ genderové identity epizodní postava hidžry. 27 Zde je ovšem konstruován/a jako výhradně negativní postava, hrající roli kuplíře. Pomáhá představené vdovského útulku Madhumatí zprostředkovávat klienty pro Kaljání, kterou vozí na místo určení. Tato performance není nijak v rozporu s tradičními pohledy na hidžrovství ze strany mainstreamové společnosti, reprezentuje morální úpadek a nízký sociální status. O jakémkoli překračování hranic povinné hereronormativity a heterosexuality, ba ani diskursivních stereotypů, se zde v tomto případě tedy nejedná. Ve filmu Oheň je heteronormativní diskurs narušen vývojem identity obou hlavních hrdinek, které dospějí k lesbickému citovému i sexuálnímu vztahu. S komentářem režisérky, že film není o lesbismu a že je vlastně k lesbám nefér (viz výše), lze jedině souhlasit. Hlavním tématem zde není otázka sexuální orientace (té se ve filmu nevěnuje ani jediná scéna), ale hledání citově i eroticky intimního vztahu. Potřeba tohoto hledání navíc vznikne u obou hrdinek teprve ve chvíli, kdy není naplňována v jejich manželstvích. Hrdinky mají hinduistická mytologická jména Rádha a Síta, 28 což bylo i jedním z důvodů ostrých výhrad vůči filmu z pozic hinduistického tradicionalismu (viz výše). Volba jména Rádha se nejeví jako subverzivně motivovaná ve vztahu k archetypu mytologické hrdinky, filmová Rádha s touto postavou příliš společného nemá. V případě Síty je to jiné zde film v několika scénách opakovaně přináší explicitní i implicitní aluze na příběh eposu Rámájana. Model žen jako zneužívaných obětí reprodukuje i tento příběh, i když zde se jedná o sofistikovanější podobu než v příbězích druhých dvou částí trilogie. Manžel Rádhy, Ašók, není násilník ve fyzickém smyslu či ve smyslu zjevně hrubého jednání. Jedná nicméně zcela sebestředně. Na základě jednostranného rozhodnutí se rozhodl pro smyslové odříkání, pro duchovní životní cestu. Rádze vysvětluje, že je její povinností ho v tomto úsilí podporovat a že to přinese karmické zásluhy i jí samotné. Její poslušnost považuje za samozřejmou. Projevem zjevného (byť nikoli fyzického) násilí vůči Rádze pak je, že ji občas používá, aby si ověřil, zda se již tělesné touhy zbavil, nebo nikoli. V takovém případě ji zavolá jednoduchým příkazem: Rádho, potřebuji Tě. Redukuje ji v tomto ohledu na pouhý objekt svých potřeb. Manželčiny pocity, (ne)souhlas či (ne)uspokojení nejsou vůbec předmětem k zamyšlení. Tady ovšem Ašók s mainstreamovou hinduistickou tradicí souzní i nesouzní. I když má podle Manuova zákoníku žena povinnost poslouchat svého manžela (Mánavadharmašástra, ), zároveň se zde doporučuje, aby byl uspokojován nejen manžel manželkou, ale i manželka manželem (3/60). Je ovšem třeba dodat, že gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

66 Manuův zákoník de facto nepočítá s askezí jako s běžným jevem, naopak klade důraz na kontinuitu rodu a prokreaci. Ašók tedy z tohoto hlediska připravuje svou manželku i o možnost být matkou, po čemž ona (docela tradičně) velmi touží. Sítin manžel Džatin byl do svatby de facto vmanipulován proti své vůli. Má velmi svobodomyslnou čínskou přítelkyni Julii (stereotypní obraz nemorální cizinky), která se do indické velkorodiny ale vdát nechce. Poněvadž se Ašók obrátil k askezi, očekává se od Džatina, že rodině poskytne kýženého mužského potomka. Síta je tedy konfrontována se situací, kdy Džatin vykonává manželské povinnosti skutečně jen jako povinnosti a dále se stýká s Julií. Síta je mu zcela lhostejná, vnímá ji jako objekt, který nyní do domácnosti nezbytně patří. Džatin je tedy svým způsobem také obětí genderového řádu, který zde platí. Jak ovšem shrnuje feministické charakteristiky působení patriarchálních struktur na muže a ženy Hana Havelková (Havelková 2004: ), mají muži zpravidla více možností na mocenském diskursu participovat, a to i když sami nevyhovují jeho požadavkům. 29 To platí i pro Džatina: mimomanželský vztah mu rodina tiše toleruje. Je to však právě původně nezkušená a naivní Síta, která projde radikální proměnou k agentnosti. V tomto ohledu je protikladem své literárně mytologické jmenovkyně nezasvěcuje se ani doživotní oddanosti manželovi, ani jiné nadosobní myšlence, 30 rozhoduje se pro boj o vlastní štěstí. Je to ona, kdo překračuje hranice tradiční genderové role manželky i tradičního genderového stereotypu dobré ženy, která má být matkou, nikoli svůdnicí. 31 Překračuje i hranice pasivity a stává se aktérkou příběhu nejen svého, inspiruje k podobnému přístupu i Rádhu. Vztah obou žen je nakonec objeven. Síta reaguje okamžitým odchodem z domu, Rádha si však chce vše s manželem vysvětlit, snad doufá v jeho pochopení. V závěrečné konfrontační scéně mezi manžely na Rádze při prudkém pohybu chytne od kuchyňského vařiče sárí a vše nasvědčuje tomu, že bude podrobena zkoušce ohněm, kterým mytologická Síta prošla neporušena a prokázala tak svou čistotu. 32 Ašók bez pohnutí přísně přihlíží. Tuto scénu bychom mohli interpretovat i tak, že Ašók z pozice spravedlivého (tj. toho, který jedná v intencích tradičního řádu) vlastně považuje případné dokonání trestu za správné. Nebo čeká, jak zkouška ohněm dopadne a zda z ní Rádha vyjde čistá? Následuje střih na závěrečnou scénu, v níž Síta na Rádhuna opuštěném místě čeká. Rádha nakonec přece jen přichází, i když je poraněna ohněm. Je noc a prší. Oheň (v hinduistické mytologii mužský božský živel) zde ztrácí svou symboliku prostředníka čistoty, je pouze zraňující. Naději symbolizuje naopak voda, která rámuje film na začátku i na konci. V úvodní scéně Rádha jako dítě hovoří se svými rodiči o své touze vidět jednou oceán; tato vzpomínka se jí v průběhu příběhu několikrát vrací právě v souvislosti s dilematem mezi svobodou touhy, kterou symbolizuje voda, a vázaností konkrétním rodinným systémem, který spaluje fyzicky i duševně. Obě ženy volí symbol vody jako naději, i když znamená krok do neznáma. Svým odchodem z rodiny překračují nejen pomyslnou hranici genderového řádu, ale i reálnou hranici své lokace v soukromé sféře. Otázka touhy, svobody a volby je ve filmu tematizována opakovaně, zpravidla v rozhovorech obou hrdinek. Ani Rádha, ani Síta neberou na lehkou váhu společenství jako hodnotu, stejně jako odpovědnost vůči tomuto společenství. Z tohoto hlediska je v jejich rozhodování neustále přítomen i silný etický rozměr nejen vůči sobě samým a vůči vzájemnému vztahu, ale i vůči vztahům k ostatním (zejména Rádhy k manželovi). Pokud tento postoj teoretizujeme, souzněl by daleko výrazněji než např. s liberálním feminismem, pro nějž je svobodná volba všech (tedy i žen) jedním z hlavních cílů, s konceptem rizomatičnosti u Rosi Braidotti (Braidotti 2006). Rhizome (doslova oddenek) zde má přenesený význam nehierarchické propojenosti mezilidských vztahů. Na jejím pozadí Braidotti artikuluje tzv. nomádskou identitu, která je identitou fluidní (zde Braidotti souzní např. s Bhabhou), pohybující se mezi různými kategoriemi (genderu, třídy, lidského prostoru a kyberprostoru, lidské a živočišné říše atd.). Zásadním aspektem nomádství je však právě etika odpovědnosti. Rádha i Síta se až do konečného rozhodnutí a činu pohybují mezi vnucenými hranicemi vztahové spoutanosti na straně jedné (tato vztahovost však hierarchická je, a ony stojí na spodní příčce této hierarchie), a svobodou touhy, jejíž vnímání jim ale normativní tradice vnucuje jako sobectví a nezodpovědnost. Tuto interpretaci nakonec odmítají a odcházejí; rodinný řád jim svobodné bytí jako cíle o sobě, nikoli prostředku pro jiné, 33 neumožňuje. Stávají se tak (dobrovolně nedobrovolnými) nomádkami. Hranice pojímání Rámájany jako sakrálního textu překračuje ještě jedna scéna, kdy sluha, kterému přikážou postarat se na chvíli o ochrnutou babičku a pustit jí Rámájanu, což je její oblíbené video, si místo toho pouští pornografii a masturbuje u ní. Rádha ho u pornografického videa přistihne, ale Ašók mu odpouští. Sluha následně jako odvetu (a možná i proto, že mu Rádha zboří obraz ideální ženy, který si o ní konstruuje) obě ženy prozradí; okamžik, kdy je Ašók přistihne, je ve filmu jedinou (a velmi náznakovou) erotickou scénou. Teprve nyní Ašók sluhu propouští: osobní slabost mu prominul, ale skutečnost, že byl svědkem rodinné hanby, je nepřijatelná. Ašók navíc při pohledu na obě ženy zjišťuje, že je od umrtvení tělesné touhy ještě velmi daleko. Jedinou z postav, o níž by se dalo bez výhrad říci, že ve filmu reprezentuje tradici, je ochrnutá němá babička, matka Ašóka a Džatina, o niž se zejména Rádha do té doby velmi laskavě stará. Babička jí ve chvíli, kdy se dozví o vztahu mezi švagrovými, plivne do tváře. Naposledy se ve filmu objeví při závěrečné scéně hádky manželů v kuchyni (možná ji chce jen slyšet, možná chce být také nějak účastna potrestání odbojné snachy) a spadne ze schodů. Záběr na ležící, ale stále se dívající starou ženu, která nemůže promluvit ani se pohnout, bezprostředně předchází nehodě, kdy na gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

67 Rádze chytne sárí; Rádha i Ašók se vylekají a Rádha se nešťastně pohne směrem k ohni. Metaforický záměr, kdy jediná postava personifikující tradici je zcela nemohoucí, je nepochybný. Je to nicméně právě ona, která se byť bezděčně stane příčinou zkoušky ohněm a očištění své snachy. Tradice ve své figurativní personifikaci tedy stále trestá, i když je sama už bezmocná. Hranice, které jsou v Ohni překračovány, nejsou hranicemi ve smyslu konstruování sexualit, ale hranicemi genderových rolí v rodině. Jsou to hranice poslušnosti dharmě (normativního kodexu práv a povinností, odvozovaného z náboženství) a hranice mytologických tabu. Jsou to však i hranice mezi pasivitou a aktivitou, které Rádha a Síta překračují jako jediné ženské postavy filmové trilogie. Závěrečné shrnutí Transformace identit ve filmové trilogii v zásadě nevyznívá ve smyslu vnímání hranice jako fluidního konceptu. Spíše se jedná o transformaci staré identity, fixované v rámci ujařmujícího řádu, do identity nové ; toto je nejpatrnější ve filmu Voda, kde tuto novou identitu nabízí gándhísmus. Celkové diskursivní směřování příběhů z hlediska časového je tedy spíše lineární, na obzoru je patrná (modernistická) naděje v pokrok a vývojově pojatou pozitivní změnu. Etické vyznění je zřetelné ohledně volby mezi skupinovou nábožensko etnickou identitou jako performancí násilí (Země), a neubližující, internacionální bhabhovskou identitou in between; mezi odpovědností vůči normativnímu řádu skupiny a odpovědností ke konkrétnímu druhému člověku (Voda) i odpovědností k sobě jako svébytné lidské bytosti (Oheň). Hranice ve smyslu fixně stanovených bariér jsou zde narušovány a překračovány ve více ohledech. Ve všech třech příbězích jsou to hranice genderových rolí v rodině i ve společnosti, zejména rolí připisovaných ženám ať už se jedná o roli žen jako manželek, vdov, sexuálních bytostí nebo nejobecněji svébytných lidských bytostí; hranice vnucené skupinové identity, která může být konstruována genderově (Voda) nebo nábožensko etnicky (Země); hranice mainstreamových diskursů sociálních, náboženských i politicko historiografických (celá trilogie); hranice blasfemie vůči mytologickým vzorům (především Oheň, také Voda); a nejobecněji hranice individuální svobody a volby, což je tematizováno napříč trilogií. Svoboda volby je zde ovšem vázána na konkrétní lokace a v některých případech podléhá tlaku vnějších okolností (Země) nebo souhře těchto okolností s vlastními determinacemi (Voda), které překonat nedokáže. Filmy Oheň, Voda a Země podle mého názoru však subverzivní potenciál mají, i když v některých (výše uvedených) případech genderové i kulturní stereotypy reprodukují. V podstatě je otázkou, zda bylo pro Deepu Mehtu hlavní diváckou cílovou skupinou publikum indické, nebo kanadské (tedy neindické). Všechny tři příběhy totiž nesou narativní charakteristiky nikoli indické filmové tradice, ale americko evropské (čímž nemám na mysli postmoderní filmografii). Připomínám především, že mají jeden hlavní, silný příběh, zatímco pro indické filmy je často typická velmi rozbujelá epizodičnost; scéna je poměrně komorní, tj. zaměřená na jednotlivé postavy jako na jedince jedinec zde hraje daleko výraznější roli než komunita a prostředí, což také není pro indické filmy příznačné (to je výrazné především v Ohni, kde kromě dvou bratrů, jejich manželek a matky nevystupují vůbec další lidé z příbuzenské a sousedské komunity, což by se ve filmu pro indické publikum velmi pravděpodobně objevilo); herecké ztvárnění je velmi civilní, kdežto v indických filmech je patos stále zcela běžný; všechny tři filmy mají velmi silnou pointu, což je prvek, který v indických filmech z pohledu evropského či amerického publika mnohdy chybí. Všechny tyto charakteristiky by tedy napovídaly, že trilogie byla natočena spíše pro neindické publikum, ovšem se zřetelným cílem zprostředkovaně ovlivnit zamýšleným emancipačním nábojem i publikum indické. Subverzivní náboj spatřuji tedy právě ve směru očekávané recepce indického publika. Bezpochyby se podařilo, že filmy v Indii zapůsobily jako protest a provokace. Je však třeba i uvést, že obraz o Indii, který konstruují pro neindické diváctvo, je jak už bylo výše řečeno v mnohých ohledech zjednodušující, ba pro diváky a divačky zcela neznalé indických reálií může vytvořit i generalizovanou představu o Indii jako o zemi zaostalých, ba krutých zvyklostí. Takový obraz by velmi nešťastně souzněl s orientalistickým diskursem a konstruováním jinakosti, jak jej kritizují Said či Mohanty, a jako nijak subverzivní by nepůsobil. A to autorčiným záměrem jistě nebylo. Na závěr můžeme vznést otázku, co mohou tyto filmy přinést českému publiku? Základní (byť obecnou) odpovědí by bylo totéž jako jakékoli kvalitní filmy z prostředí jiné kultury. Poznání jednoho úhlu pohledu na výsek způsobu života v indické společnosti. Jeden z možných interpretativních přístupů, jak přiblížit některé historické fenomény, jako je postavení vdov v tradiční hinduistické společnosti nebo dekolonizace a rozdělení Indie. Obecnou otázku k zamyšlení, jakou roli hraje náboženství ve smyslu sociálně kulturního řádu v různých prostředích, a z tohoto pohledu nabízející se srovnání mezi kulturami stále silně náboženskými, a těmi sekularizovaně konzumními. Otázky proměn indické společnosti i proměny jako obecného charakteristického jevu lidských společností vůbec. Otázky genderových performancí a jejich kulturní podmíněnosti, i jednoho konkrétního zobrazení, zaměřujícího se především na problematiku diskriminace žen. Otázky etické, jako je možnost svobodné volby a zodpovědnosti a jejích morálních důsledků v různých situacích. Otázky pojetí hranic jako bariér, které nás rozdělují, anebo jako mostů, které nabízejí nové horizonty. A snad i inspiraci dozvědět se o indické kultuře něco nového, něco si o ní přečíst, aby si divák či divačka mohl/a utvořit na témata příběhů a pro jejich uchopení vlastní názor, opřený o hlubší znalosti a širší kulturní rozhled. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

68 Literatura Arora, K., Kamal, S., Ahmad, U Water: Drenched in Colonial Benevolence. [online]. Seven Oaks. A Magazine of politics, culture & resistence, October 5. [cit ]. Dostupné z: < Beauvoirová, S [1949]. Druhé pohlaví. Praha: Orbis. Bečka, J., Holman, J., Marková, D., Vavroušková, S Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii. Praha: Orientální ústav AV ČR. Bhabha, H [1994]. The Location of Culture. London & New York: Routledge. Biography for Deepa Mehta. [online]. [cit ]. Dostupné z: < bio>. Bourdieu, P Nadvláda mužů. Praha: Karolinum. Braidotti, R Affirming the Affirmative: On Nomadic Affectivity. [online]. Rhizomes: Cultural Studies in Emerging Knowledge, č. 11. [cit ]. Dostupné z: < Catsoulis, J Under the Heel of Britain and the Thumb of Hindu Lawin,Water. Movie Review. [online]. New York Times, 28 April. [cit ]. Dostupné z: < 28wate.html>. Chatterjee, P Our Modernity. [online]. Rotterdam/ Dakar: South South Exchange Programme for Research on the History of Development (SEPHIS) and the Council for the Development of Social Science Research in Africa (CODESRIA). [cit ]. Dostupné z: < Choudhri, M. N A Dissent on,fire. The Toronto Review, Vol. 18, No. 1: Deepa Mehta Bio. [online]. [cit ]. Dostupné z: < mehta/9655/>. Dumont, L [1966]. Homo Hierarchicus. The Caste System and Implications. Chicago, London: The University of Chicago Press. Eliade, M Mýtus o věčném návratu. Praha: Oikoymenh. Encyclopedia of World Biography. Deepa Mehta. [online]. [cit ]. Dostupné z: < Ka M/Mehta Deepa. html>. Griffith, A. I Insider/Outsider: Epistemological Privilege and Mothering Work. Human Studies, Vol. 21, No. 4: Gunew, S Questions of Multi Culturalism Sneja Gunew & Gayatri Chakravorty Spivak. Hekate, Vol. 12, No. 1 2: 136. Havelková, H První a druhá vlna feminismu: podobnosti a rozdíly. Pp in Formánková, L., Rytířová, K. (eds.). ABC feminismu. Brno: NESEHNUTÍ. Irigaray, L [1977]. This Sex Which Is Not One. Pp in Warhol, R. R., Herndl, D. P. Feminisms. Anthology of Feminist Literary Theories. New Brunswick: Rutgers University Press. Kalnická, Z Obrazy vody a ženy. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity. Kapur, M Difficult Daughters. London: Faber and Faber. Kingsley, D Hindu Goddesses. Berkeley: University of California Press. Knotková Čapková, B.et al Obrazy ženství v náboženských kulturách. Praha: Paseka. Kock, L. de Interview with Gayatri Chakravorty Spivak: New Nation Writers Conference in South Africa. [online]. Ariel: A Review of International English Literature,Vol. 23, No. 3: [cit ]. Dostupné z: < article/viewfile/2505/2458>. Lal, M.,Gokhale, N In Search of Sita. Revisiting Mythology. New Delhi: Penguin Books. Mánavadharmašástra aneb Mauovo poučení o dharmě Ze sanskrtu přeložil a poznámkami opatřil D. Zbavitel. Praha: Ex Oriente. Marková, D Hrdinky Kámasútry. Historie indické ženy. Praha: Dar ibn Rushd. Marková, D Hidžra třetí pohlaví v Indii. Lidé mimo normy, kteří našli své místo. [online]. Vesmír, roč. 80, č. 12: [cit ]. Dostupné z: < vesmir.cz/clanek/hidzra treti pohlavi v indii>. Marková, D Lesbická láska v indickém filmu. Nový Orient, roč. 58, č. 3: Mehta, D What s wrong with my film? Why are people making such a big fuss? Deepa Mehta defends her film, Fire. [online]. Rediff On The Net. [cit ]. Dostupné z: < 10fire.htm>. Mohanty, C. T Under Western Eyes. Feminist Scholarship and Colonial Discourses. Pp in Mohanty, C. T., Russo, A., Torres, L. (eds.). Third World Women and the Politics of Feminism. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press (česky: Očima Západu: Feministický výzkum a koloniální diskursy. Pp in Oates Indruchová, L. (ed.). Ženská literární tradice a hledání identit. Praha: SLON). Mohanty, C. T Feminism Without Borders. New Delhi: Zubaan, an associate of Kali for Women. Mohanty, M. (ed.) Class, Caste and Gender. New Delhi: Sage Publications. Morrisová, P Literatura a feminismus. Brno: Host. Mukherjee, P [1978]. Hindu Women Normative Models. Orient Longman: Calcutta. Nanda, S Neither Man nor Woman: The Hijras of India. Belmont, California: Wadsworth Publishers. Nussbaum, M. C Women and Human Development. The Capabilities Approach. Cambridge: Cambridge University Press. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

69 Oates Indruchová, L. (ed.) Ženská literární tradice a hledání identit. Praha: SLON. Padia, C. (ed.) Feminism, Tradition and Modernity. Shimla: Indian Institute of Advanced Study. Pratt, A., White, B., Loewenstein, A., Wyer, M Archetypal Patterns of Women s Fiction. Bloomington: Indiana University Press. Preinhaelterová, H Hinduista od zrození do zrození. Praha: Vyšehrad. Rámájana (Podle Válmíkiho sanskrtského textu převyprávěl a přeložil D. Zbavitel). Praha: Argo. Rushdie, S Děti půlnoci. Praha, Litomyšl: Paseka. Sen, A The Argumentative Indian. Writings on Indian History, Culture and Identity. London, New Delhi: Penguin Books. Said, E. W (orig. 1978). Orientalismus. Praha, Litomyšl: Paseka. Sidhwa, B Cracking India. Minneapolis: Milkweed. Spivak, G. C [1988]. Can the Subaltern Speak? Pp in Williams, P., Chrisman, L. (eds). Colonial Dis course and Postocolonial Theory. A Reader. New York: Co lumbia University Press. Válmíki Rámájanam. (Ze sanskrtu přebásnil O. Friš). Praha: SNKLHU. Zbavitel, D Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. Praha: DharmaGaia. Poznámky 1 V hinduistické mytologii jsou čtyři živly (Země, Vzduch, Voda a Oheň) výrazně genderovány: Země a Voda jsou ženskými božstvy (Voda v podobě řek), Vzduch a Oheň mužskými božstvy (Vzduch v podobě Větru). O živlech spojovaných s femininitou viz podrobněji Knotková Čapková, Marková, Pospíšilová (2008: ). 2 Moje vlastní lokace a pozicionalita jako autorky tohoto článku vychází z následujících charakteristik: z hlediska odborného zaměření jsou to studia indologie v České republice a během výzkumných pobytů v Indické republice se zaměřením na literární a kulturní studia, a působení na katedře genderových studií (FHS UK); z hlediska ideových východisek se hlásím k feministickému paradigmatu ve smyslu jeho konstruktivistického pojetí. V úvodní části objasňuji své konkrétní teoretické inspirace, jichž budu využívat pro tuto analýzu. 3 V tematizaci tradice a modernity v nenormativním smyslu těchto pojmů se Bhabha prolíná s Parthou Chatterjeem (Chatterjee 1997). Chatterjee ovšem spíše než samotnou hranici mezi těmito pojmy zpochybňuje pojem modernita jako pojem univerzální a zdůrazňuje pluralitu modernit v různých kulturních kontextech, jejichž jednotlivé modely by neměly být pojímány hierarchickým způsobem. 4 Není li uvedeno jinak, jsou překlady citací autorské. 5 Přepis prvního (v naší kultuře křestního) jména režisérky z hindštiny by bylo Dípa (význam jména je světlo nebo svítilna). 6 Amritsar byl při dělení Britské Indie na Indii a Pákistán jedním z měst v pohraniční oblasti, podobně jako Láhaur, v němž se odehrává děj filmu Země. Amritsar připadl Indii, Láhaur Pákistánu. V obou městech probíhaly krvavé komunalistické srážky. Obě města jsou ve filmu tematizována: v okamžiku, kdy politická jednání rozhodnou, kudy nová státní hranice povede, prchají v příběhu hinduistické a sikhské rodiny i jednotlivci z Láhauru do Amritsaru. Opačné, muslimské uprchlické vlny jsou tematizovány též jednak ve scéně vlaku s mrtvými uprchlíky (viz níže), jednak ve scéně, kdy malá dívka Lenny s kamarádem nahlížejí přes zeď na dvorek, v němž byli uprchlíci shromážděni, a povídají si s muslimským chlapcem. 7 K pojmům insider a outsider v rámci sociologického výzkumu srov. např. Griffith (1998). 8 Viz např. Deepa Mehta Bio. Dostupné z: < mehta/9655/>. (Naposledy navštíveno ); Biography for Deepa Mehta. Dostupné z: < (Naposledy navštíveno ); Encyclopedia of World Biography. Deepa Mehta. Dostupné z: < Ka M/Mehta Deepa.html> (Naposledy navštíveno ). 9 Kniha vyšla původně v roce 1988 ve Velké Británii pod názvem Ice Candy Man (Cukrář nebo Zmrzlinář); jedná se o profesi jednoho z protagonistů příběhu, která zde hraje významnou funkci: dětská hrdinka příběhu má velmi ráda vtipného Dílnaváze, který se k ní chová kamarádsky a dává jí pamlsky, které prodává. Nakonec však zneužije její dětské důvěry a zmanipuluje ji, aby mu prozradila úkryt své chůvy, která se ve dnech vzájemných hinduisticko muslimských pogromů v době dělení Britské Indie chystá k útěku do hinduistické části země. 10 Např. Voda získala v roce 2006 cenu Golden Kinnaree Award na mezinárodním filmovém festivalu v Bangkoku za nejlepší film. 11 Předseda Šiv sény Bál Thakré je mj. i vlivným filmovým magnátem. Prohlásil, že tímto filmem Mehta urazila indické ženy a že pokud chtěla zobrazit lesbický vztah, neměla dávat hrdinkám jména hinduistických mytologických postav, ale jména muslimská (viz Choudhri 1999). 12 Pojímání hinduistické společnosti jako statické kritizuje (nikoli ve vztahu k této filmové trilogii, ale obecně v mnohých moderních dílech) i Chandrakala Padia, která píše z pozic hinduistického feminismu. Padia zdůrazňuje dynamické proměny hinduistické společnosti v čase a její vnitřní heterogennost (srov. Padia 2002: 6). 13 Spivak se však brání obvinění, že podrobeným upírá agentnost, viz např. její rozhovor s jihoafrickým autorem Leonem de Kockem (1992). 14 Mainstreamový diskurs konstruoval hierarchické vztahy v hinduistické společnosti podle tzv. dharmašáster, volně vyloženo normotvorných etických kodexů, které předepisovaly normy správného chování, práva i povinnosti každého hinduisty a každé hinduistky v závislosti na jeho/její varně (spo gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

70 lečenský stav, který měl statusový význam), kastě (původně rodová, příbuzensko profesní jednotka), v závislosti na pohlaví (vymezeném dichotomně, esenciálně a heteronormativně), na věku a na pozici v rodinné hierarchii (která platila i uvnitř mezi muži např. starší a mladší bratr, a uvnitř mezi ženami např. vztahy tchyně a snachy/snach nebo vztahy mezi manželkami starších a mladších bratrů). Dharmašástrou, která měla a v ortodoxních rodinách dosud má nejsilnější vliv, je Manuův zákoník (Mánavadharmašástra). Pro hlubší charakteristiku hinduistické společnosti viz následující vybrané texty: Sen (2005); Mukherjee (1999 [1978]); Dumont (1980 [1966]); Mohanty (2004); Padia (2002) ad.; v češtině zejména Mánavadharmašástra aneb Manuovo poučení o dharmě (2009), dále např. Zbavitel (1993); Marková (1998); Bečka, Holman, Marková, Vavroušková (2005); Preinhaelterová (1997); Knotková Čapková et al. (2008) ad. 15 Biography for Deepa Mehta. Dostupné z: < imdb.com/name/nm /bio>. (Naposledy navštíveno ). 16 Satí bylo zákonem zrušeno v roce 1829, zákon umožňující znovuprovdávání vdov byl přijat v roce V češtině o tom více viz Marková (1998, zejm. 8. a 12. kapitola) a Knotková Čapková, Marková, Pospíšilová (in Knotková Čapková et al. 2008, zejm. s ). 17 Často citovaný esej Mohanty byl přeložen do češtiny v antologii Ženská literární tradice a hledání identit (Očima Západu: Feministický výzkum a koloniální diskursy. Oates Indruchová (ed.) 2007: ). 18 K sexuálnímu otroctví ji nutí představená útulku Madhumatí, jejíž postava zde nabízí interpretaci jako kolaborantky patriarchátu ženy, která se nesolidarizuje s jinými diskriminovanými ženami (k solidaritě mezi ženami vybízely zejména teoretičky druhé vlny feminismu jako Luce Irigaray 1977), ale snaží se přizpůsobit mocenskému řádu a získat z něj v rámci možných hierarchií maximum pro sebe; Madhumatí tak reflektuje situaci, kdy jsou ženy patriarchálním diskursem manipulovány stavět se jedna proti druhé. Postkoloniální feministky třetí vlny jako C. T. Mohanty ovšem upozorňují, že neexistuje žádný univerzální patriarchát, ale pouze jeho kulturně a historicky podmíněné konkrétní podoby (Mohanty 1991). Přinucení Kaljání k prostituci má v kontextu význam nejen mocenský (zneužití závislé bytosti k vlastní výhodě), ale i náboženský: vdova má být čistá a oprostit se od světských žádostí, poněvadž její vdovství je vnímáno jako karmický trest z minulých životů, který lze napravit pouze dodržováním předepsaných norem. 19 Za ideální maskulinní archetyp se v mainstreamové hinduistické ortodoxní tradici považuje rek Ráma, hlavní postava eposu Rámájana, v mytologické interpretaci inkarnace boha Višnua (srov. Rámájana, nejnovější český překlad pořídil Dušan Zbavitel v roce 2000; též např. M. Lal, Gokhale 2009: 62). 20 O archetypálních obrazech ženy a vody viz Kalnická (2002). 21 Při sledování konce filmu mě napadla představa alternativního, z feministického hlediska kritičtějšího závěru. Vlak plný stoupenců Gándhího, kteří mávají rukama a volají Gándhídží, Gándhídží, se rozjíždí rychleji a rychleji. Šakuntala se snaží podat Čhuju komukoli ve spásném vlaku, ale ruce pasažérů se nenatahují k ní, mávají do vzduchu v agitačních gestech. Nikdo Čhuju nevidí, oči všech jsou upřeny k zářným zítřkům. Vlak vezoucí národněosvobozenecký diskurs odjíždí, obě ženy zůstávají stát a hledí za ním. Uznávám však, že kdyby film skutečně takto ironizoval i posvátný archetyp mahátmy Gándhího jako symbolu naděje, patrně by jej cenzura do indických kin nepustila vůbec a měl by ještě více odpůrců a odpůrkyň, než má dosud a to i mezi kritiky a kritičkami ortodoxní hinduistické tradice. 22 Toto tematizují stále častěji i mnohé postkoloniální romány, např. Rushdieho Midnight s Children (česky Děti půlnoci, 2009) nebo Manju Kapur Difficult Daughters (1999). 23 Zatímco sikhové v podstatě stáli na hinduistické straně (či na ni byli muslimy zařazováni), zcela minoritní komunity pársů a křesťanů si udržovaly neutrální postoj, což obě strany konfliktu v zásadě respektovaly. Křesťanská komunita je ve filmu tematizována právě v této souvislosti jeden z hinduistů přestoupí na křesťanství, aby se vyhnul útoku muslimů. Jiní zase přestupují na islám; v obou případech se jedná o konverze de facto vynucené okolnostmi. 24 Brutální násilnosti tohoto typu se děly na obou stranách. 25 Silný divácký dojem, jímž postava působí, je jistě umocněn i tím, že její roli hraje velmi populární a charismatická Nandita Dás (hraje i roli Síty ve filmu Oheň). 26 K genderovým stereotypům ženských hrdinek viz např. Morris (Morrisová 2001) nebo Pratt (1981). 27 Hidžrové/hidžry jsou lidé s transgenderovou identitou, výhradně ale m to F. Do této skupiny jsou zahrnováni/se zahrnují lidé s různými výchozími pozicemi: transgender lidé (v tomto případě muži, kteří se cítí být ženami), transsexuálové, lidé s vrozeným hermafroditismem, sexuálně neaktivní muži. Hidžrové/hidžry byli jako jednotlivci a členové/členky rodin běžného typu diskriminováni a šikanováni. V pozdním středověku se začali sdružovat do vlastních rodin (založených na sociální volbě, nikoli příbuzenských vztazích) a takto institucionalizovaná skupinová identita jim přinesla jistou ochranu i toleranci majoritní společnosti. Hidžrové mají své vlastní kulty a uctívají ženská božstva. Nazývají se ženskými jmény a nosí ženský oděv. Někteří provozují prostituci, není to jev řídký, ale ani převládající. I když je přítomnost hidžry v tradiční rodině vnímána jako společenská hanba, jsou paradoxně zváni na rodinné slavnosti (např. svatby), kde zpravidla zpívají a tančí, a jejich přítomnosti v těchto případech se naopak připisuje požehnání. K hidžrovství se však pojí i mnoho negativních fám, jejichž pravdivost je sporná (nebo je historickou záležitostí?) např. že unášejí malé chlapce a násilně je kastrují. O hidžrovství viz Nanda (1990), v češtině Marková (2001). 28 Rádha je mytologickou milenkou boha Kršny, Síta je manželkou Rámy a hlavní ženskou postavou eposu Rámájana (oba jsou přitom lidskými vtěleními božského páru Višnu Lakšmí). gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

71 29 Tuto tezi můžeme podepřít i konceptem symbolického násilí (viz Bourdieu 2000), podle něhož nejde jen o to, že by byli lidé vždy konkrétně nuceni k určitému způsobu jednání, ale že symbolickou hierarchii mocenského řádu internalizují (často bez ohledu na to, s jakou genderovou skupinou se identifikují nebo jsou identifikováni). 30 Gándhí Sítu interpretoval sice jako aktérku nicméně v kontextu, kdy aktivně doprovází svého manžela do vyhnanství. Tato interpretace však byla v období národněosvobozeneckého hnutí výzvou k agentnosti indických žen jako aktérek tohoto boje, reprezentujících ideál pasivní rezistence, což mohlo ženu vyvázat i z povinnosti být matkou; nejednalo se ovšem o výzvu k plné emancipaci žen (podrobněji viz Knotková Čapková, Marková, Pospíšilová 2008: ). V posledních letech vzniká stále více nových, kritických interpretací Síty a rámájanského příběhu (srov. např. Lal, Gokhale 2009). 31 Manuův zákoník ovšem považuje svádění u ženy za její esenciální přirozenost, proto se mají mít muži vždy na pozoru (2/ ). 32 Tato široce známá rámájanská scéna je ve filmu představena, když ji rodina sleduje jako představení v divadle. 33 Toto je základní myšlenka, z níž Martha C. Nussbaum odvíjí svou koncepci politické etiky: každá lidská bytost by měla být pojímána jako cíl o sobě, nikoli jako prostředek pro jiné (Nussbaum 2000: 5). Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Doc. PhDr. Blanka Knotková Čapková, Ph.D., původně indoložka, vyučuje na FHS UK v Praze na oboru genderová studia a na Metropolitní univerzitě Praha na oboru asijská studia. Výzkumně se soustředí na genderové a postkoloniální analýzy moderní bengálské literatury a na kulturní komparatistiku z genderového pohledu. Dosud publikovala knižně a v odborných časopisech v ČR (dvě odborné monografie a jedna populárně naučná), v Indii, Polsku, na Slovensku, v Nizozemsku a USA. Korespondenci zasílejte na adresu: knotkovb@yahoo.com. Zveme Vás na první český Kongres žen platformu pro síťování, inspiraci a mobilizaci českých žen. Kongres žen je iniciativou organizací, institucí a osobností z neziskového, akademického, uměleckého, veřejného i soukromého sektoru. Jeho cílem je vytvořit stálou nadstranickou platformu, která osloví ženy napříč profesemi, regiony, věkovými skupinami a politickou orientací. Vytvoří zázemí pro vystoupení žen jako silné společenské skupiny se sdílenými zájmy, neopomenutelnou zkušeností a schopnostmi, které česká společnost doposud plně nevyužívá. Tématem prvního Kongresu žen bude postavení žen na trhu práce téma, které se dotýká všech žen bez ohledu na představy o jejich sebeuplatnění. Není totiž důležité, zda chce žena pracovat nebo se věnovat výchově dětí, rodině, případně obojí současně. Důležité je, aby jí stát vytvořil podmínky pro skutečně svobodnou volbu. Rozmanitý program Kongresu žen bude rozložen do seminářů a panelových diskusí, workshopů zaměřených na rozvoj dovedností a schopností žen. Součástí Kongresu bude i veletrh organizací, institucí a firem, které se zabývají postavením žen na trhu práce. Výstupy prvního českého Kongresu žen, který se uskuteční v červnu 2013, budou předány premiérovi či premiérce ČR při příležitosti Mezinárodního dne rovnosti žen a mužů 19. června Doprovodné akce Kongresu žen se budou konat také v dalších městech České republiky. Máte nápad na doprovodný program k tématu Kongresu (workshop, seminář apod.)? Máte chuť se zapojit do přípravy Kongresu? Pak se ozvěte Monice Klimentové z organizačního týmu na níže uvedený kontakt. Budeme se na Vás těšit! Monika Klimentová, klimentova@padesatprocent.cz gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

72 Mezi dětstvím a dospělostí, identitou a performancí: K možnostem konceptualizace fenoménu tomboye / Veronika Klusáková Between Childhood and Adolescence, Identity and Performance: Towards Possible Conceptualizations of the Tomboy Phenomenon Abstract: The study deals with tomboyism from the perspective of past and current psychological and sociological research, and proposes a new approach to this liminal phenomenon operating in between binary opposites of traditional femininity and masculinity. This approach makes use of intersectional analysis developed by feminists of colour to address interlocking systems of oppression based on both race and gender, and combines it with the issue of performance and the notion of identity as fluid. It also challenges usual interpretations of tomboy narratives, as is shown on the analysis of two films with tomboyish characters Robert Mulligan s To Kill a Mockingbird (1962) and Céline Sciamma s Tomboy (2011). Keywords: tomboyism, performance, intersectionality Ve svém zatím posledním filmu Tomboy z roku 2011 sleduje francouzská režisérka Céline Sciamma příběh desetileté Laure, která se s rodinou o prázdninách přistěhuje na předměstí současného francouzského města. Laure má velmi krátké vlasy, nosí tričko a šortky a svým novým kamarádům se představí jako Mikael. Vůdkyně místní party Lisa se do Mikaela zamiluje a v jedné scéně si vymění neobratný polibek. Mikaelův letní experiment skončí ve chvíli, kdy se přiblíží začátek školy a jeho matka zjistí, že se před ostatními vydává za chlapce. Oblékne Mikaela/Laure do dívčích šatů a donutí jej/ji, aby se před svými kamarády přiznal/a ke své dívčí identitě. Lisa se nejdříve vyděsí, neboť její náklonnost najednou získá lesbický podtón, na závěr se ale obě usmíří. Tomboy svým názvem i hlavní postavou odkazuje k fenoménu, který není v českém kontextu příliš známý, který se ale zabydlel především v angloamerické společnosti a kultuře k tomboyismu. Základní slovníkové heslo popisuje tomboye jako dívku, která se chová způsobem obvykle připisovaným chlapcům (Merriam Webster s Collegiate Dictionary 2008), historie tomboyismu v sociologické a psychologické literatuře, potažmo jeho reprezentace v kultuře a umění však poukazuje na komplexnější a dynamičtější hru identity a jejích jednotlivých faset, od genderu a sexuality k rase, třídě a performanci. Zkoumání tomboyismu v českém prostředí naráží hned na několik úskalí. Trefně, ač bezděčně, je shrnul nápis, s nímž byli při vstupu konfrontováni návštěvníci výstavy Transgender Me!, která probíhala jako doprovodná akce Prague Pride 2012 v galerii DOX: Vážení návštěvníci, výstava není vhodná pro děti do 15 let. Přestože dětství jako bolestivé období uvědomování si genderové jinakosti bylo na výstavě zastoupeno v několika podobách, v akademickém diskursu i obecném povědomí se zdá být nenormativní genderová socializace u dětí opomíjena ve prospěch zkoumání různých výchovných modelů (otec na rodičovské dovolené, adopce homosexuálními a lesbickými páry apod.) či vlivu médií na posilování genderových stereotypů mladistvých. Jinými slovy lze říci, že se často mluví o dětech, avšak bez dětí. Neexistenci výzkumů či veřejného povědomí vůbec o fenoménu tomboyismu v neposlední řadě dokládá i neexistence adekvátního překladu výrazu tomboy v současné češtině. V běžných anglicko českých slovnících (např. Academia) je tomboy překládán jako divoška, uličnice, což sice do jisté míry odráží hraničnost tomboyismu, o níž bude ještě řeč, avšak přesouvá ji zcela mimo oblast genderu. V souvislosti s uvedením filmu Tomboy na Mezinárodním festivalu dětských filmů ve Zlíně se objevil i výraz klukanda, který ovšem nemá prozatím oporu v žádném ze slovníků češtiny. Vyskytuje se však v mnoha diskusních fórech na internetu a jako nadávku jej můžeme zaslechnout i ve filmu Karla Kachyni Trápení z roku 1961, což poukazuje na její prozatím skrytou minulost. Termín divoška zřetelně odkazuje k německému výrazu Wildfang, který je protipólem francouzského garçon man qué, tedy nevydařenému chlapci. V tomto kontextu je zajímavý tah režisérky filmu Tomboy, její zdůvodnění, proč sáhla po anglickém pojmenování svého filmu. V rozhovoru pro internetový časopis Women and Hollywood mluví o stigmatu, které se s francouzským pojmenováním tomboyismu pojí a jemuž se chtěla vyhnout: Ve francouzštině je tomboy garçon manqué, což znamená nevydařený chlapec. To ani nemusím komentovat, je jasné, jak je to negativní. Proto jsem v názvu použila anglický výraz. Garçon manqué je ve francouzštině skoro urážka (Silverstein 2011). Ačkoli divoška či uličnice jako urážka nezní, i pouhý pokus nabourat stereotypní vnímání genderových rolí u dětí či poukaz na jejich možnou sociální konstruovanost vyvolává v českém mediálním prostoru již tradičně vlnu vášní. Nedostatečný výzkum genderových preferencí u českých dětí či naprostá neznalost výsledků těchto výzkumů mezi laickou veřejností pak dovolují výskyt tak absurdních tvrzení, jaký gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

73 mi se to jen hemží v blogovém příspěvku europoslance za ODS Hynka Fajmona na serveru idnes.cz ze 3. května 2009, v němž se ohrazuje proti seriálu ČT pro děti s názvem GEN DER. Text, v němž autor apeluje na Českou televizi, aby, pokud skutečně chce děti vychovávat, jim vštěpovala místo feministické propagandy společný civilizační základ, který sdílí všichni občané v České republice, tedy vysvětlovala proč mají mít úctu k rodičům, proč mají při setkání pozdravit a vedla děti k tomu, co se kdysi rozumělo (sic!) pod pojmem slušné chování, nese výmluvný název Gender už i pro děti? (Fajmon 2009). Promyšlenější strategii, vzdáleně upomínající na fenomén Rasista sice nejsem, ale, volí v článku na serveru zenaazivot.cz Rebeka Bartůňková. Její náhled na problém genderové socializace u dětí vyznívá o to pikantněji, neboť autorka se v textu označuje za feministku, i když jedním dechem přiznává: gender nestuduji (Bartůňková 2009). Její argumentaci lze shrnout následovně dokud to byla jen teorie, věřila jsem, že genderové stereotypy lze při výchově dětí odstraňovat. Od té doby, co se mi však narodil syn a dcera, vím z vlastní zkušenosti, že děti se už s genderovými stereotypy rodí a nelze s tím nic dělat. Holky si prostě hrají s panenkami a mají rády růžovou, kluci se zase perou a hrají si s autíčky Prostě to tak mají (c.d.). Tato studie si neklade za cíl změnit či zásadně zkultivovat debatu o genderu u dětí v českém mediálním prostoru, to by byl naivní a na jeden text snad příliš heroický úkol, chce však nastínit možnosti, jak ke zkoumání nenormativní genderové socializace, jejímž příkladem tomboyismus je, přistupovat a nabídnout analogie z podobných výzkumů prováděných v posledních padesáti letech především ve Spojených státech amerických. Vzhledem k hovorovým konotacím výrazu klukanda navrhuje také zavedení termínu tomboy do českého akademického diskursu s nadějí, že se častějším užíváním transformuje podobně, jako se to stalo označení honáka krav kovboje neboli cowboye. Klinický výzkum tomboyismu coby specifické dívčí genderové identity se ve Spojených státech amerických datuje do druhé poloviny 70. let 20. století, kdy se začíná mezi psychology a psychiatry objevovat názor, že tomboyismus je zcela běžnou součástí života amerických dívek, a tedy nic anomálního či subverzivního, vztahujícího se výlučně k transsexualitě a lesbické sexualitě, jak bylo uváděno dříve. 1 Ve svém výzkumu z roku 1977 Janet S. Hyde, B. G. Rosenberg a Jo Ann Behrman rozbíjejí hegemonii tohoto názoru a uvádějí, že ze skupiny dívek na druhém stupni základní školy jich 63 % uvedlo, že byly v dětství tomboyi, zatímco mezi dospělými ženami se k tomboyskému dětství hlásilo 51 % (Hyde, Rosenberg, Behrman 1977: 73). Výsledkem jejich výzkumu je tedy tvrzení, že tomboyismus je statisticky poměrně běžný (c.d.). Tento závěr potvrzují i pozdější výzkumy Betsy Levonian Morgan ve své trojgenerační studii, které se zúčastnilo 466 respondentek, dochází k 67 % žen uvádějících, že byly v dětství tomboyi. Studie Morgan formuluje i průměrný věk, kdy se dívky začnou chovat jako chlapci a preferovat chlapecké oblečení či aktivity (5,8 roku) a zároveň uvádí i obvyklý věk konce tohoto chování (12,6 roku). Morgan klade ve svém dotazníku i otázku, proč u respondentek skončilo tomboyské chování. Zatímco ve skupině nejstarších žen převažuje odpověď vyrostla jsem z toho, u generace jejich dcer hrál největší roli zájem o opačné pohlaví, u jejich vnuček pak jednoznačně vedou kamarádi a známí (Morgan 1997: ). Podobný výsledek uvádí i studie Childhood Tomboyism and Adult Androgyny, publikovaná ve stejném časopise o rok dříve společenský tlak ze strany spolužáků je dominantním důvodem k opuštění tomboyismu, následovaný touhou být přitažlivá pro opačné pohlaví a pubertou/fyzickými změnami jako např. růst prsou či nástup menstruace (Burn et al. 1996: 424). Výstupy uvedených výzkumů jsou pro konceptualizaci tomboyismu důležité z několika důvodů. Na jedné straně poukazují na úzké propojení genderu a sexuality, na straně druhé pak automaticky spojují tomboyismus s dětskou identitou. Tlak na heterosexualitu, který se projevuje v období dospívání, totiž vede dívky k opuštění tomboyského chování. Jeanne Córdova ve vzpomínce na své dětství popisuje tuto hranici velice přesně: Střední škola je pro tomboye peklo. Do třinácti let jsou tomboyové s lehkým posměchem označováni za roztomilé. Tomboyové nad třináct jsou ale už jenom podivní (Córdova 1995: 118). C. J. Pascoe se ve své sociologické sondě do otázek genderové a sexuální identity současné středoškolské mládeže dotýká právě otázky konce tomboyismu, když říká, že veřejná tvář tomboye patří k dětství (Pascoe 2007: 118). Důvodem tohoto posunu tomboyismu k dětské identitě je proces, který se v americké kultuře objevil v 19. století po občanské válce a plně byl rozvinut v souvislosti s objevem adolescence coby nové fáze lidského života. Tento proces se nazývá krocení. Jeho úkolem je proměna tomboye v mladou dívku a objevil se na konci 19. století v okamžiku, kdy začal být tomboyismus vnímán jako předstupeň ženského hnutí a potažmo lesbismu. Aby byla vyloučena možnost, že se z tomboye stane v dospělosti sufražetka či lesba, bylo třeba jej zkrotit (Abate 2008: xix xx ). Právě krocení, tedy přechod mezi genderově nonkonformním chováním a jeho společensky přijatelnou formou, je jádrem tomboyských narativů, které se v americké kultuře objevují přibližně ve stejné době a prolínají se v literární i filmové podobě celým 20. stoletím. Zatímco krocení je pro většinu psychologických a sociologických studií o tomboyismu danou záležitostí, v tomboyských narativech představuje hlavní konflikt. Tomboy se zde ocitá na pomezí dvou světů, mezi dětstvím a dospělostí, a zatímco ani do jednoho z nich nepatří, jeho hraniční pozice mu umožňuje nahlédnout na oba z nich z odstupu. Tomboyové jsou z tohoto pohledu liminální bytosti a, jak píše strukturální antropolog Victor Turner, z hlediska struktury neviditelní, zároveň rituálně nečistí pohybující se v ústraní, ani muži, ani ženy (Turner 1967: 98.). V liminalitě tomboyů spočí gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

74 vá možnost vnímat je jako subverzivní bytosti, které narušují hranice mezi tradiční femininitou a maskulinitou a poukazují na společenský tlak doprovázející jejich přijetí v dětství a pubertě. Femininita a maskulinita nejsou pro tomboye ničím daným či přirozeným, gender je pro ně, řečeno s Judith Butler, regulativní fikcí (regulatory fiction, Butler 2008: 33). Liminalita tomboye nenarušuje pouze kontury genderové diference, ale dotýká se i ostatních kategorií identity především sexuality, rasy a třídy. Tomboyismus se v USA objevil v polovině 19. století především jako strategie pro zlepšení fyzické i psychické kondice středostavovských bílých žen v době, kdy se mezi rychlým přílivem imigrantů z jiných zemí a možností osvobození černošských otroků na domácí půdě mnozí obávali, že běloši se záhy ve Spojených státech stanou minoritou (Abate 2008: 6). Volnější oblečení, zdravější jídelníček a častý pohyb venku měly zajistit dostatečné množství zdravých budoucích matek a manželek. Již první tomboyské narativy však poukazují na odvrácenou stránku této myšlenky větší volnost v dětství není doprovázena žádnou změnou v postavení dospělých žen a tomboyové se začínají ptát, proč by se vlastně své svobody měli vzdávat. Jejich nonkonformita v oblasti genderu se přitom propisuje i do ostatních oblastí a odhaluje tak provázanost jednotlivých kategorií identity tomboyové jsou popisováni jako tmavé divošky, drzé a se špínou za nehty. Z bílých středostavovských dívek se tak paradoxně stává symbol jinakosti. Nejvýraznějším nositelem tomboyovy liminality je většinou samotný jeho vzhled a chování vytáhlá, hubená tělesná konstituce, chlapecké oblečení i sestřih, špinavost a tmavé vlasy, evokující rasovou jinakost či neurčitost; divokost a agresivita. V některých literárních narativech je liminalita vyjádřena přímo pohybem tomboye v novele Svatebčanka Carson McCullers (1946, česky 1969) se o hlavní hrdince Frankie dočítáme, že všude jen postává na prahu (McCullers 2004: 3), ve filmové verzi románu Harper Lee Jako zabít ptáčka (1960, film 1962) je Čipera často zachycována mezi prostory a v neobvyklých pozicích. V jedné scéně ji vidíme viset hlavou dolů na houpacím křesle na zápraží, na jiném záběru leží na zábradlí, jindy ji její bratr Jem vozí stočenou v pneumatice. Časté jsou také přezdívky, které zachycují pohyb na hraně mezi chlapeckým a dívčím. Frankie a Čiperu (v originále Scout, tedy mnohem maskulinnější průzkumník, zvěd) doplňuje Jo March z románu Louisy May Alcott Malé ženy ( , česky 1919, nově 2009). Jo je zkratkou dívčího jména Josephine, při výslovnosti však splývá s chlapeckým Joe. Křehkou rovnováhu tohoto pohybu pak vyjadřuje zdvojení jména v případě tomboye Laure/Mikaela z již připomínaného filmu Céline Sciamma. Tomboyova liminalita má v narativech specifickou úlohu a umožuje ji tak vnímat subverzivně podle Turnera totiž liminalita jakožto stádium mezi dvěma fázemi struktury odkrývá základní stavební kameny kultury a představuje oblast čisté možnosti, z níž mohou vyvstat nové konfigurace myšlenek a vztahů (Turner 1967: 97). Ačkoli on sám tento směr nerozvíjí, neboť podle něj je tato svoboda krátkodobá, pro naše chápání tomboyismu je možnost nových konfigurací zcela zásadní. Během krocení se totiž tomboy ocitá mezi dvěma světy. A zatímco svět dětství, do kterého se již nemůže vrátit, vnímá s nostalgií, dospělost je v jeho pohledu souhrnem restrikcí a příkazů. Vzhledem k tomu, že na tomboye musí být vyvíjen tlak, aby svou novou ženskou roli přijal, se celý proces stávání se ženou ukazuje jako nepřirozený. Ženství je tedy nutné se naučit a opakováním dostat do krve. Tomboyové jsou učeni většinou pomocí oblečení, tedy ženských šatů, do kterých jsou navlékáni. Právě zde se ale projevuje jejich genderová subverzivita, odhalující femininitu jako maškarádu, neboť většina tomboyů se dopouští toho, co Butler nazývá nepovedeným opakováním (failure to repeat, Butler 2008: 192) a které ústí v parodii femininity. Čipera ve filmové verzi Jako zabít ptáčka je donucena obléct si šaty, když jde první den do školy, její chování to ovšem nezmění, o přestávce se popere na dvorku se spolužákem a doma se převlékne zpět do kalhot s laclem. Neschopnost šatů (a vnějších znaků obecně) generovat femininitu velmi dobře ilustruje i scéna krocení z filmu Tomboy. Zde matka donutí Laure, aby si oblékla šaty, jak ale zjistíme později, když ponížená Laure odhodí šaty do křoví v lese, pod šaty se celou dobu skrývalo známé chlapecké tílko a kraťasy. Gender se v pojetí tomboyů stává performativním, nikoli stabilním a neměnným prvkem identity. Tento obrat výrazně mění tradici interpretace tomboyských narativů. Zatímco většina kritiků vnímá tomboyské příběhy jako ženskou variantu bildungsrománu, jejímž výsledkem je proměna malé dívky v dospělou ženu, performativní čtení genderu znemožňuje vnímání tomboyských příběhů coby uzavřených celků a naopak poukazuje na roli tomboyismu při dekonstrukci binárních opozic typu maskulinita femininita, bělošství černošství, střední nižší společenská vrstva, heterosexualita homosexualita. Fáze krocení tedy ztrácí svou hegemonní pozici v tomboyském narativu, neboť jeho výsledek je možné vnímat jen jako další kostým, masku, kterou si tomboy nasazuje, aby uspokojil své okolí, podobně jako si Čipera obléká šaty, ale vzápětí, až společenské povinnosti pominou, je opět vymění za kalhoty. Krocení se tedy stává špatnou performancí, dámské šaty či doplňky pak jen další maškarádou, která překračuje hranice genderu a rozlévá se po celém narativu. Tomboyovu jinakost, vyjádřenou nejen genderovou nonkonformitou, ale také odporem k heteronormativitě (většina tomboyů hlasitě proklamuje, že se nikdy nevdá), opálenou pletí, tmavými vlasy a divokostí chování, je tak možné vnímat nejen metaforicky, ale právě v souvislosti s performativitou kategorií identity a queer optikou. Tato perspektiva zároveň umožňuje vyvázat tomboyismus z tenat genderu a pokusit se jej definovat jako místo, v němž se protínají různé aspekty identity a vzájemně se ovlivňují. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

75 Podobný přístup, ovšem v oblasti afroamerického feminismu, volí tzv. metoda intersekční analýzy, kterou poprvé použila americká teoretička práva Kimberlé Crenshaw a následně rozvíjela např. Patricia Hill Collins či Leslie McCall. Crenshaw vyčítá politice identity, ať již jde o feminismus nebo o hnutí proti rasismu, že se zaměřuje vždy jen na jeden aspekt identity, gender nebo rasu, a zcela ignoruje identity a společenský tlak vznikající jejich spojením, např. v životě černošských žen: Strategie boje proti rasismu jsou určovány zkušenostmi, které mají s rasismem lidé jiné barvy pleti a konkrétního genderu mužského, stejně tak ženské hnutí vychází ze zkušeností se sexismem pouze jedné skupiny žen bělošek. [ ] Neschopnost feminismu zahrnout rasu vede k opakovanému podřízení lidí odlišné barvy pleti v rámci feministických strategií odporu, neschopnost hnutí proti rasismu zahrnout kritiku patriarchátu zase znamená, že toto hnutí často prohlubuje podřízenost žen (Crenshaw 1991: ). Crenshaw tedy navrhuje intersekční analýzu jako způsob, jak zahrnout více aspektů v projevech sociální nerovnosti a útlaku, jako metodologii, která konečně naruší tendence vnímat rasu a gender jako vzájemně se vylučující a oddělitelné (Crenshaw 1991: 1244, pozn. 9). Přesto, že se sama zaměřuje především na vzájemné propojení rasy a genderu, vnímá Crenshaw intersekční analýzu jako vhodnou i pro jiné roviny identity a poznamenává, že tento pojem může a měl by být rozšířen začleněním otázek třídy, sexuální orientace, věku (c.d.). Aplikace intersekční analýzy na tomboyismus narušuje představu o tomto fenoménu coby záležitosti týkající se pouze genderu a umožňuje zabývat se aspekty, které striktně genderová analýza opomíjela. Tomboyismus se prizmatem intersekční analýzy stává průsečíkem mnoha rovin identity a jejich vzájemného působení. Genderová transgrese tomboyů jde ruku v ruce s jejich rasovou ambivalencí (tmavé vlasy a opálená pleť), jejich nedůvěra v heteronormativitu pak spolu s rasou a genderem ovlivňuje jejich společenské postavení a vyčleňuje je na okraj. Michelle Ann Abate, která se otázkou tomboyovy rasializace zabývá, popisuje ve vývoji tohoto fenoménu v americké kultuře zlom v 70. letech 20. století, kdy podle ní přestávají být tomboyové popisováni jako tmaví, ale přesto si ještě uchovávají alespoň metaforický kontakt s rasovou jinakostí, a následně v 90. letech, kdy jakákoli asociace s tmavou barvou pleti mizí. Poukaz na roli rasy v konstrukci tomboyismu je pro naše pojetí tomboyismu klíčový, Abate se však zabývá rasou jen z jednoho úhlu a netematizuje bělošství jako rasovou identitu. Tomboyové s blond vlasy a světlou pletí, které Abate popisuje na příkladech filmů, jako jsou např. Papírový měsíc (1972), Smažená zelená rajčata (1991) či Neuvěřitelně pravdivé dobrodružství dvou zamilovaných dívek (1995), jsou pro ni z hlediska rasy neviditelní a do značné míry i nezajímaví. Bělost tomboyů, přesto že v uváděném období dominuje, se v tomboyských narativech objevovala již mnohem dříve, jak ukazuje například popis jednoho z kanonických tomboyů Frankie Addams ze Svatebčanky, která má blond vlasy a šedé oči. Posun tomboyů na pomyslné hraně mezi bělošstvím a černošstvím k první rase však podle mého názoru neústí v jejich větší konformitu, jak tvrdí Abate, neboť jejich způsob prezentace bělošství je zcela příznakový a zviditelňuje tuto rasu jako rasu, nikoli jako neutrální a normální pozadí, na němž se jiné rasy vyjevují. Na tuto otázku upozorňuje i oblast tzv. whiteness studies, která se věnuje zkoumání způsobu, jakým je ve společnosti konstruována bílá barva pleti. Richard Dyer například ve své knize White (1997) poukazuje na všudypřítomnost a zároveň neudržitelnost vnímání bělošské rasy coby neutrální rasové identity: neviditelnost bělošství jako rasové pozice v bělošském (tedy dominantním) diskursu jde ruku v ruce s jeho všudypřítomností. [ ] Běloši po většinu doby nemluví o nikom jiném než o běloších, jen to zaobalí tak, jako by mluvili obecně o lidech. [ ] Neexistuje mocnější pozice, než je pozice obyčejného člověka (Dyer 1997: 3). Tomboyismus přistupuje k bělošství podobně jako k genderu pomocí maškarády a performativity jej zbavuje nánosu přirozenosti a stability. Bělošství tomboyů v uvedených filmech tedy není neutrální či konformní, ale příznakové a přehrávané, tomboyové zde nejsou jen bílí, ale spíše vybělení. Stejným způsobem je v rámci tomboyismu nakládáno i se společenskou třídou. Přestože nominálně většina tomboyů přísluší k nepříznakové střední třídě a samotný koncept vznikl jako strategie žen střední a vyšší vrstvy na udržení jejich sociální a rasové pozice, jejich genderová a rasová jinakost a performance je vyvazuje ze stabilního sociálního uspořádání. Jelikož je oblečení a čistota jedním z indikátorů sociálního statusu a tomboyové jsou často popisováni v otrhaném chlapeckém oblečení a se zaschlou špínou na loktech a dívčí šaty a doplňky v jejich případě ztrácejí jakoukoli schopnost signifikace genderu, není možné na jejich základě usuzovat ani na jejich společenskou pozici, respektive tato pozice se stává proměnlivou a pohyblivou. Výše uvedené proměny a tomboyův pohyb na hraně mezi binárně definovanými póly identity, které rozehrává, paroduje a dekonstruuje, lze nejlépe doložit na srovnání dvou tomboyských narativů, o kterých jsem se již zmínila filmová verze románu Jako zabít ptáčka a film Tomboy. Volba těchto dvou narativů je motivována především snahou ukázat široké spektrum reprezentace tomboyismu na filmovém plátně, zároveň jsou však oba filmy provázány prvky maškarády a performance a narušují tak již připomínanou tradici bildungsrománu, o kterou se většina interpretací tomboyismu opírá. Závěr obou filmů je maximálně otevřený a tomboyismus je zde vyjednáván coby celoživotní identita. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

76 Hrdinka prvního z filmů je v mnoha ohledech typickým tomboyem má tmavé vlasy, nosí kalhoty, hraje si zásadně s chlapci, je rázná a prostořeká a své názory neváhá podpořit pěstmi. Oproti literární předloze však došlo ve filmu k výrazné proměně tomboyismu. V románu není nikde expicitně popsán Čipeřin vzhled, nevíme, jakou má barvu očí či vlasů ani jak jsou dlouhé. Režisér Robert Mulligan a producent Alan J. Pakula měli tedy ve výběru protagonistky zcela volnou ruku. Mulligan měl navíc s filmováním tomboyských narativů již zkušenost je podepsán pod televizním zpracováním Svatebčanky z roku 1958, v němž roli Frankie ztvárnila Collin Wilcox (ve filmu Jako zabít ptáčka hraje roli chudé bělošské dívky, která obviní černocha ze znásilnění). V případě Čipery byla konkursem z více než 2000 dětí vybrána Mary Badham, devítiletá neherečka z Alabamy se silným jižanským přízvukem, který mnoha divákům i kritikům způsobil nemalé obtíže. V jejím podání má Čipera tmavé vlasy, upravené ale do dívčího mikáda s ofinou. Zároveň, jak píše jeden z kritiků, má ten správný, polochlapecký, zarputilý a plachý výraz ( Good Feelings 1963). Maskulinita a femininita u filmové Čipery nestojí v ostrém protikladu, ale doplňují se. Přesto, že nesnáší šaty a je nucena je nosit do školy, ve volném čase se převléká do své tomboyské uniformy a její chování a aktivity zůstávají stejné jako předtím. Tento posun byl některými kritiky vnímán negativně, neboť podle nich představuje zradu jasně feministických implikací románu tím, že nezobrazuje velmi úzkoprsé definice genderových rolí a přijatelného chování na americkém Jihu a neakcentuje Čipeřinu nechuť nosit šaty a její strach z dospívání v ženu (Shackelford 2007: 104). Podle mého názoru ale právě tímto posunem získává Čipeřin tomboyismus kontury androgynie, která jí umožňuje vyhnout se krocení a právě oněm úzkoprsým rolím. Tento fakt podtrhuje i naprostá absence femininních žen, tedy vzorů správného ženského chování. V románové předloze vystupuje v této roli Čipeřina teta Alexandra, o které Čipera prohlásí: Pokud jde o mé oblékání, byla teta úplný fanatik. Nemohu prý naprosto doufat, že ze mne bude dáma, když budu nosit kalhoty; když jsem namítla, že bych v šatech byla jako svázaná, pravila, že se nesluší, abych vyváděla věci, které lze dělat jenom v kalhotách. Teta si představovala mé dobré způsoby mimo jiné tak, že si budu hrát s plotýnkami a s nádobíčkem a budu nosit perličky, které mi darovala, když jsem se narodila. (Lee 1964: 92) Téma genderové transgrese je v románu akcentováno mnohem více než ve filmu, román je dokonce vyprávěný Čiperou v první osobě, takže o všech ostatních událostech se dozvídáme z jejího pohledu obvinění černocha Toma Robinsona ze znásilnění chudé bílé dívky i v následném soudním procesu, v němž Čipeřin otec Atticus prokáže Tomovu nevinu, ten je však stejně odsouzen. Vzhledem k době vzniku filmu, v době vrcholícího hnutí za práva černochů, je Čipeřin tomboyismus upozaděn a větší prostor získává právě soudní proces a postava Atika coby obhájce slušnosti a rovnosti před zákonem bez ohledu na barvu pleti. Čipeřina jinakost také není vyjádřena její rasializací ani ambivalentní společenskou pozicí, neboť by ji obě spojovaly se soudním procesem, ať již s obžalovaným Tomem Robinsonem či se znásilněnou Mayellou pocházející z nejchudších poměrů. Čipeřin tomboyismus je tedy přeložen do sféry androgynie, která ji posouvá blíže ke světu zvířat a předmětů. V jedné scéně ji vidíme, jak vylézá po čtyřech zespodu domu, v jiné se díky kostýmu proměňuje v chodící šunku. Dokonce i hodnocení hereckého výkonu Mary Badham se nese v tomto tónu. Jak píše jeden z dobových kritiků: Ty dvě děti jsou naprosto fenomenální. Bez jakékoli průpravy reagují na režijní pokyny jako malá bystrá zvířata, pohotová, citlivá a ohebná. (Power 1962) Filmová Čipera tak rozehrává další liminální plochu tomboyismu hranici mezi lidským a zvířeckým. Tomboy Céline Sciamma vnáší do diskuse o tomboyismu ve filmu nové aspekty, zároveň však odráží současné chápání tohoto fenoménu. V novém tisíciletí prošel tomboyismus celou řadou proměn nejen, že začal být zkoumán prizmatem vědeckého diskursu, který načrtl jeho pohyb napříč americkou společností a kulturou 19. a 20. století, ale zároveň začal být výrazněji spojován s lesbickou a queer identitou, jak dokládá nejen film Tomboy, ale také řada psychologických studií. Kerry Robinson a Cristyn Davies potvrzují ve své práci z roku 2010 tento posun a navrhují novou definici tomboyismu, která spojuje genderovou performativitu s queer senzibilitou. Tomboyismus podle nich představuje heterogenní, proměnlivý a komplexní fenomén, v němž se dívčí touhy a zájmy odehrávají pomocí genderové performance zahrnující tradičně maskulinní chování a vyjednávající femininitu, která podrývá heteronormativitu (Robinson, Davies 2010: 26). 2 Podle Robinsona a Davies je tomboyismus pevně svázán s dětstvím, jejich pojetí však problematizuje jeho automatické spojování s heterosexualitou a fixní genderovou identitou. Dětství totiž může představovat potenciál queer času a prostoru místa, v němž mohou děti rozvracet dominantní diskurs dětství a zkoumat alternativní formy genderové performance (Robinson, Davies 2010: 24). V roce 2003 se objevila studie spojující typicky maskulinní chování u dívek s vyšší hladinou testosteronu v těle matky během těhotenství. Tomboyismus tak byl vyvázán z oblasti sociálních tlaků a povinné heterosexuality a přesunut do sféry vrozené dispozice (viz Hines et al. 2002). Následující výzkum se zabýval genetickou predispozicí tomboyismu způsobenou prenatální hormonální malfunkcí. 3 Tento přístup, který v důsledku tomboyismus patologizuje, není pouze výsadou medicíny a genetiky, ale objevuje se i v dětské psychiatrii. Ve čtvrtém vydání Diagnostického a statistického manuálu psychických poruch, bible americké psychiatrie, gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

77 se objevuje porucha genderové identity, jejímiž příznaky jsou oblékání se jako opačné pohlaví, přání stát se opačným pohlavím a nejistota ohledně vlastní genderové identity. Céline Sciamma otázku lesbické identity Laure/Mikaela záměrně nepokládá, jejím cílem totiž bylo, aby si větu to je moje dětství mohl stejně tak říct transsexuál jako heterosexuální žena (Bendix 2012). Přijetí a kritický ohlas filmu na gay a lesbických festivalech, kde získal nejvíce cen, stejně jako její filmový debut Akvabely (La naissance des pieuvres, 2007) pojednávající o adolescentní lesbické lásce, zařazují Tomboye jasně do tohoto kontextu. Uvedený citát však dokládá jiný podstatný rozměr tomboyismu, a to genderovou performanci, která se ve filmu objevuje. Ve stejném rozhovoru mluví Sciamma o důvodech, které ji vedly k tématu dětství, a říká, že je to období, kdy si každý hraje každé odpoledne na to, že je někým jiným, a vymýšlí si o sobě nejrůznější příběhy (Bendix 2011). Performance a genderová hra je podle ní od dětství neoddělitelná a nemá za následek žádnou poruchu osobnosti. Tento postoj nejlépe dokládá úvodní scéna filmu, v níž sledujeme Laure/Mikaela stojící(ho) v kabrioletu s pažemi do široka roztaženými. Sciamma nám svou hlavní postavu ukazuje záměrně zezadu, abychom nebyli schopni určit, zda je to dívka nebo chlapec, a akcentuje její pocit svobody a volnosti, ostře kontrastující s pohybem ve světě genderových konvencí, který následuje. Obsazení hlavní role dětskou herečkou Zoé Héran podtrhuje posun tomboyismu na škále rasové identity. Její Laure/Mikael má velmi světlé vlasy a obočí a modré oči a svou světlou barvou pleti vystupuje z řady svých nových kamarádů. Lisa má tmavé vlasy i oči a několik členů její party je rasově smíšeného původu. Bělost Laure/Mikaela je tak v prostředí současného francouzského předměstí symbolem její jinakosti podobně, jako to v dějinách tomboyismu byla tmavost či špína. Světlá barva pleti Laure/Mikaela spolu s křehkostí a nesmělostí této postavy také odkazují k androgynní tradici, která tomboyismus vyvazuje z binárního nahlížení genderu jako opozice mužského a ženského. Její identita, proměnlivá a tekutá, také není míněna v první řadě jako kritika genderových rolí ve společnosti rodiče Laure/Mikaela nemají problém s jejím účesem či oblékáním, ale se lží, když se vydává za někoho jiného. Ženy jsou ve filmu Tomboy vykresleny jako sympatické postavy a Lisa je v partě bez problémů přijímaná, přesto že má dlouhé vlasy a nosí sukni. Lauřina matka ji sice navlékne do dívčích šatů a obejde s ní sousedy, aby se dozvěděli, že Laure je dívka, po tomto odhalení ale nechá Laure opět nosit kraťasy a klučičí tričko. Klasické krocení se tedy nekoná a závěr filmu nechává další vývoj Laure, i jejího vztahu s Lisou, provokativně otevřený. Hra, maškaráda a genderová performativita otvírají nové možnosti interpretace tomboyismu jako subverzivní identity tomboy z tohoto pohledu odmítá být naplněn ve smyslu Turnerových rituálů, tedy proměněn v ženu tradičního vzhledu a chování, touží po nekončící liminalitě, ničí provázanost liminality a struktury a hledá prostor a možnosti hybridní existence. Jasné zakončení, které krocení tomboyským narativům dává, ztrácí z tohoto pohledu svou hegemonii. Jak uvádí Christian McEwen v úvodu k antologii tomboyských narativů: Kdyby byla proměna v hodnou dívku jediným tématem tomboyských příběhů, žádná z těchto knih by nepřežila první vydání (McEwen 1997: xvii). Nedostatek kritické reflexe tomboyismu v českém akademickém prostředí i zdánlivá absence tomboyských narativů v české literatuře a filmu paradoxně nahrává tvrzení, že nejde o náš problém. Podporuje tak falešný obraz české společnosti jako liberální v oblasti genderu i sexuality, obraz, jehož mediální hegemonii se feministická kritika a queer aktivismus snaží rozbít už řadu let, ne li desetiletí. Zároveň však toto mlčení o genderové socializaci a jejích problémech u dětí ponechává rodiče genderově nonkonformních dívek i chlapců bez jakýchkoli záchytných bodů a sugeruje jim pocit patologického vývoje jejich dětí, který je třeba zvrátit za každou cenu. Česká společnost v tomto ohledu připomíná viktoriánskou Anglii vnímající dětský tomboyismus jako jasný projev dospělé lesbické orientace. Jak však ukazují citované studie, realita je mnohem komplexnější a samotný tomboyismus získal za dobu své existence řadu poloh, které je bezpochyby možné sledovat i v české minulosti a současnosti od feministického apelu na rovnější příležitosti mužů a žen přes androgynní setření vyostřených pólů maskulinity a femininity po jejich hravou dekonstrukci. Pokud se tedy česká společnost holedbá svou liberálností a opovrhuje americkou úzkoprsostí a puritánstvím, je oblast genderové nonkonformity u dětí podle mého názoru ideální testovací půdou. Literatura Abate, M. A Tomboys: A Literary and Cultural History. Philadelphia: Temple University Press. Alcottová, L. M (orig. 1919). Malé ženy. Praha: Knižní klub. Bartůňková, R Proč moje děti nejsou,gender. [online]. Žena a život, 18. května. [cit ]. Dostupné z: < /proc moje deti nejsou bdquogenderrdquo/214/>. Bendix, T Céline Sciamma talks Tomboy, Water Lilies and why LGBT film festivals are still necessary. [online]. After Ellen, 16. listopadu. [cit ]. Dostupné z: < sciamma talks tomboy water lillies and why lgbt film festivals are still necessary>. Bieber, I The Lesbian Patient. Medical Aspects of Human Sexuality, Vol. 3, No. 1: 6 8. Burn, S. M., O Neill, A. K., Nederland, S Childhood Tomboyism and Adult Androgyny. Sex Roles, Vol. 34, No. 5 6: 424. Butler, J (orig. 1990). Gender Trouble. New York: Routledge (slovensky Butler, J Trampoty s rodom. Feminizmus a podrývanie identity. Bratislava: Aspekt). gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

78 Córdova, J A Tale of Two Brothers. In Yamaguchi, L., Barber, K. Tomboys! Tales of Dyke Derring Do. Los Angeles: Alyson Publications. Crenshaw, K Mapping the Margins: Intersectionality, Identity Politics, and Violence against Women of Color. Stanford Law Review, Vol. 43, No. 6: Dati, E. et al A Girl with Tomboy Behavior: Lesson from Misdiagnosis in a Baby with Ambiguous Genitalia. Sexual Development, Vol. 4, No. 3: Dyer, R White. New York: Routledge. Fajmon, H Gender už i pro děti? [online]. Idnes blog, 3. května. [cit ]. Dostupné z: < uz i pro deti.html>. Gender Identity Disorder Pp in Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders: DSM IV TR. Arlington: American Psychiatric Association. Good Feelings and Bad Spirits. New Republic, 2. února Green, R Adults Who Want to Change Sex; Adolescents Who Cross dress; and Children Called,Sissy and,tomboy. In Green, R. (ed.). Human Sexuality: A Health Practitioner s Text. Baltimore: Williams & Wilkins. Hines, M Sex Hormones and Human Destiny. Journal of Neuroendocrinology, Vol. 21, No. 4: Hines, M. et al Testosterone during Pregnancy and Gender Role Behavior of Preschool Children: A Longitudinal, Population Study. Child Development, Vol. 73, No. 6: Hyde, J. S., Rosenberg, B. G., Behrman, J. A Tomboyism. Psychology of Women Quarterly, Vol. 2, No. 1: 73. Lee, H Jako zabít ptáčka. Praha: SNKLU. McCullers, C The Member of the Wedding. New York: Houghton Mifflin. McEwen, C Introduction. In Jo s Girls Tomboy Tales of High Adventure, True Grit, and Real Life. Boston: Beacon Press. Morgan, B. L Three Generational Study of Tomboy Behavior. Sex Roles, Vol. 39, No. 9 10: Pascoe, C. J Dude, You re a Fag: Masculinity and Sexuality in High School. Berkeley: University of California Press. Powers, J Pakula Mulligan Pic In Line for Honors. Hollywood Reporter. Robinson, K., Davies, C Tomboys and Sissy Girls: Exploring Girls Power, Agency and Female Relationships in Childhood Through the Memories of Women. Australasian Journal of Early Childhood, Vol. 35, No. 1: Saghir, M. T., Robins, E Male and Female Homosexuality. Baltimore: Williams Wilkins. Shackelford, D The Female Voice in To Kill a Mockingbird: Narrative Strategies in Film and Novel. Pp in Bloom, H. (ed.). Harper Lee s To Kill a Mockingbird. New York: Chelsea House Publishers. Silverstein, M Interview with Celine Sciamma: Writer/Director of Tomboy. [online]. Women and Hollywood, [cit ]. Dostupné z: < indiewire.com/womenandhollywood/interview with celine sciamma writer director of tomboy#>. Tomboy Merriam Webster s Collegiate Dictionary. Springfield: Merriam Webster. Turner, V Betwixt and Between: Liminal Period. Pp in týž. The Forest of Symbols: Aspects of Ndembu Ritual. Ithaca: Cornell University Press. Poznámky 1 Viz např. Bieber (1969: 2); Green (1975); Saghir, Robins (1973). 2 Termín sissy je obvykle spojován s femininními chlapci, tedy genderovými protipóly tomboyů, Robinson a Davies jej ale používají v souvislosti s dívkami, které vykazují podobné vlastnosti, označované za nežádoucí jak u chlapců, tak u dívek emoční nestabilitu, křehkost, pláč a absenci vlastního názoru. Viz Robinson a Davies (2010: 27 28). 3 Novější výzkum viz Hines (2009: ) a Dati (2010: ). Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Veronika Klusáková vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor anglistika a amerikanistika/filmová věda. Na katedře anglistiky a amerikanistiky dokončila v letošním roce i doktorské studium, její disertační práce se věnovala fenoménu tomboyismu v americké kultuře a dvou románech jižanské autorky Carson McCullers a jejích filmových verzích. Korespondenci zasílejte na adresu: veronika.klusakova@gmail.com. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

79 Genderová slepota, citlivost, nebo provokace? Polohy a možnosti překladu / Eva Kalivodová Gender Blindness, Gender Sensitivity, or Gendered Provocation? Modes and Possibilities of Translation Abstract: Explaining which circumstances, influences and phenomena enter into the gender of a text, the paper considers the conditions of its translatability. In the first part, examples of English Czech translations of non literary and literary texts are chosen for discussion. It is argued that even texts with a feminist potential, i.e. texts in whose themes and forms gender issues are highlighted as an apparent result of the author s political intention or imaginative work, can lose this potential in the process of being translated into Czech. This is the case in the work of translators who are blind to gender manifestations in the text, and/or who suppress the gender of the translated text in accord with the cultural, textual, and language norms of the target (Czech) culture. In contrast with the quite frequent gender blindness of Czech translators, the article in its second part discusses the provocative concepts and approaches of Feminist Translation a critical discourse and translation practice with its roots in the 1970s Québec. Though a few Czech translations are close to Feminist Translation, the main benefit of introducing it into the Czech milieu is to make the gender of a text an issue, and to work for its acknowledgement through small concrete steps. Keywords: gender in translation, the gender of a text, Feminist Translation V tomto příspěvku se chci pokusit reflektovat skutečnosti, které se z mého hlediska nejvýznamněji vážou k tématu překlad a gender. Konkrétním materiálem, k němuž se mé uvažování vztahuje, jsou především české překlady z angličtiny. Východiskem mi je dlouho genderově zaostřovaná čtenářská zkušenost, praxe překladatelská, praxe odborně pedagogická a relevantní teorie z oblasti překladatelských studií čili translatologie a genderových studií. Vedle toho, že se budu snažit uplatnit teoretickou inspiraci získávanou v těchto oblastech z různých zdrojů a dlouhodobě, posunu se v průběhu argumentace k výkladu a aplikaci principů, pojmů a kategorií genderově uvědomělého směru, který se na poli translatologie začal konstituovat od 70. let minulého století a který je známý jako feministický překlad (feminist translation). Jeho zvláštností je, že zvýrazňuje právě převod genderu v jazyce textů, a může tak i obecněji pomoci zostřit vnímavost k projevům genderu v textech a k jazykově textovým manipulacím, které ho zpracovávají. V Čechách sice na téma feministického překladu zazněl omezený počet cizojazyčných konferenčních příspěvků (např. Luise von Flotow na 9. mezinárodní konferenci o překladu a tlumočení na FF UK v roce 1995), ale v česky psaném diskursu, původním ani překladovém, nebyl tento směr uvažování tematizovaný. Vztahy překládání (jako procesu) a překladu (jako výsledku) a genderu jsou mnohočetné, svázané s aspekty jak textu výchozího, tak cílového a s jejich odlišnými kontexty tedy se specifickými okolnostmi jejich vzniku a působení ve výchozí a v cílové kultuře. Jeden způsob identifikování a pojmenování lokací, v nichž gender do překládání a překladu vstupuje a v nichž je možné jeho přítomnost studovat, navrhuje následující rozčlenění. Jeho charakter je přesto do jisté míry umělý, protože dané lokace se prostupují či spolu těsně souvisejí a navzájem se ovlivňují: 1 1. genderové vztahy a povaha jejich reflexe, panující v kultuře výchozí a v kultuře cílové v situaci komunikace textem; 2. gender autora/ky a gender překladatele/ky, ať už je projevovaný nereflektovaně (podvědomě), nebo vědomě uplatňovaný jako politika identity, která z textu vystupuje; 3. gender, který výchozí a cílový text nabývá ve svém vznikání tedy ve svých vždy přítomných intertextuálních vazbách na jiné texty ; ve svém tvaru; následně pak v recepci. 3.1 pokud jde o gender textu v jeho tvaru, míní se tvarem vždy forma a způsob sdělení, které jsou od obsahu, jenž formují, neoddělitelné. Překládat gender textu v jeho tvaru se tedy rovná překládání genderu jako specificky uspořádané obsahové a jazykové skutečnosti textu zvláštní případ překladu genderu textu ve vztahu k jeho tvaru vzniká při převodu imaginativního literárního textu, protože genderové uspořádání světa stvořeného tímto textem je v nepřímém vztahu ke společenské skutečnosti. Zároveň sdělení imaginativního literárního textu má povahu tzv. sekundární modelující komunikace, protože nemá přímý referenční vztah ke skutečnostem fyzického světa, na rozdíl od jazykových sdělení neimaginativních, fungujících v řádu primární modelující komunikace jazykem (Bassnett podle Lotmana 1996: 14). Sdělení imaginativního literárního textu však může vzbuzovat emoce a navozovat zážitky, které mohou následně modelovat názory na skutečnosti fyzického světa a postoje k nim. Poznatky o stavu překládání genderu v Čechách Masivním vlivem, který v současnosti klíčově odlišuje projevy genderu v situaci komunikace textem v kultuře výchozí a v kultuře cílové (tedy v lokaci vymezené výše v bodě 1), je fakt, že v české společnosti poslední třetiny 20. století (ani začátku jedenadvacátého) neproběhlo moderní feministické hnutí tím spontánním či občanským způsobem gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

80 a v té míře, která charakterizovala druhou vlnu feminismu v 60. a 70. letech ve společnostech západních. Tam sice tato vlna vyvolala protireakci (která motivovala další druhy feministických snah motivujících další odpor a následně další snahy ), nepodařilo se jí nastolit genderově spravedlivou rovnost při respektu k rozdílům, ale přesto významně proměnila povědomí i vědomí společností, jejich kulturu, vědu a jazyk i jejich institucionální chování. Gender jako společenské vytyčování ženskosti a mužskosti a jako individuální vyjednávání s očekáváními z takového vytyčování plynoucími se stal ve společensky významné míře uznanou skutečností, nemluvě o feministické a genderové teorii, jejichž vývoj na druhou vlnu feminismu navázal. Překládání textů vzniklých v anglofonní oblasti v posledních padesáti letech do češtiny (které je v centru mého odborného zájmu) 2 v důsledku toho znamená, že velmi obecně řečeno diskurs, který si je díky naznačeným proměnám genderu vědom, jazykově k němu přihlíží nebo ho tematizuje, je převáděn osobami zakotvenými v prostředí, v němž k takovýmto proměnám nedošlo, a používajícími většinou jazyk, který je genderově necitlivý. Česká jazyková praxe se nevzdává generického maskulina, které je nezjevnějším středobodem zamlčování ženy v českém jazyce a také příčinou strategií souvisejících s tímto zamlčováním. Strážci této české praxe feministickou lingvistickou kritiku 3 nepřijímají. Takzvaný konsenzus o generickém maskulinu, hájený v Čechách ze strukturalistických pozic, neprošel dosud českou poststrukturalistickou dekonstrukcí (srov. Kalivodová 2010). Současný stav českého genderového povědomí a vědomí je jistě do velké míry důsledkem toho, že v českém prostředí byla živá celospolečenská diskuse o ženské otázce, která probíhala hlavně v první třetině 20. století (srov. např. Heczková 2009; Kalivodová 2010: 45 96), zapomenuta především pod totalitním tlakem komunistického režimu, který deformoval společenské vědomí i genderově. Přestože se v tomto prostředí od 90. let 20. století projevují akademické i aktivistické snahy probudit a rozvíjet genderové vědomí společnosti a působit na její chování v tom smyslu, aby uznala gender jako jednu ze základních sil v životě člověka jako společenského tvora, není působnost těchto snah v šíři a hloubce jejich dosahu s druhou vlnou feminismu srovnatelná. Je samozřejmě velmi významné, že v kontextu českých genderově uvědomujících snah vznikají překlady anglofonních textů, které při překládání genderu jako specificky uspořádané obsahové a jazykové skutečnosti textu (srov. lokace 3.1) používají důkladně promyšlené jazykové strategie a vlastně vytvářejí potřebný český jazyk genderového diskursu. Z nich je určitě na místě připomenout průlomový text Ženy, muži a společnost (Renzetti, Curran 2003), který byl převeden skupinou překladatelek a překladatelem z amerického originálu (Renzetti, Curran 1999) a publikován v roce 2003 jako jedna z prvních učebnic genderových studií ustavených v českém vysokoškolském prostředí. Tento překladový text mimo jiné manifestačně zproblematizoval generické maskulinum tím, že nabídl jeho alternativy. Je pak ještě významnější, že české překladové i původní texty z oboru genderových studií, v Čechách nabízené přednášky i pořádané veřejné akce a vysokoškolské studijní programy, které činí genderová studia v různé míře svým předmětem, vzbuzují v určitém počtu mladších lidí hlubší zájem o gender jako fenomén i jako analytickou kategorii odborného i praktického uvažování. Nejenže se pro tyto lidi stává český jazyk reflektující gender přirozený existují i důkazy přímého zájmu některých z nich o český překlad genderové problematiky (viz lokace 3). Výsostným příkladem je magisterská diplomová práce Evy Kubáčové nazvaná Gender Essays: Translation, Terminology and Style, která byla obhájena na katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v roce Přestože anglický jazyk práce napsané o překládání do češtiny působí poněkud paradoxně, obsahuje autorčino pojednání pozoruhodný komentář k jejímu vlastnímu překladu studie Deborah Cameron (Cameron 2010; studie pojednává o soudobých posunech v odborném uvažování o genderových diferencích, a to od sociální konstruovanosti k biologismu). V tomto komentáři i v samotném překladu (jako součásti práce) autorka ústrojně navazuje na řešení v překladu Ženy, muži a společnost a rozvíjí ho, vychází z glosáře tohoto překladového učebního textu, a dokonce navrhuje jeho doplnění o pojmy uvedené stále se rozvíjející feministickou a genderovou teorií. Také si vyvíjí vlastní jazykovou strategii, v níž přijímá podněty feministické kritiky a navrhované revize českého jazyka, kterou předložila na webových stránkách MŠMT Jana Valdrová spolu s Blankou Knotkovou Čapkovou a Pavlou Paclíkovou v roce Dovolím si však tvrdit, že takový nadějný absolventský přístup k překladu genderové eseje je v současnosti velmi výjimečný. Většinová česká společnost a s ní většina praktikujících i potenciálních překladatelů a překladatelek, nabyla z často konfrontačně postavených mediálních debat o feminismu a genderu, probíhajících v Čechách od 90. let dodnes, přinejlepším opatrnou rezervovanost. V jejím povědomí jsou fixované genderové stereotypy, v jejím uvažování i jazyce převažuje pojetí univerzálního člověka označovaného generickým maskulinem. Tuto většinovou společnost reprezentuje i velký (větší) počet středoškolsky a vysokoškolsky vzdělávaných studentek a studentů. Gender není povinný v osnovách a programech středoškolského a vysokoškolského učiva; není problém se s ním jako s námětem k uvažování nepotkat, pokud, nadsazeně řečeno, člověk sledující střední proud společenského diskursu nevnímá v Čechách mediálně nedůležité informace o plnění či neplnění genderových směrnic a direktiv EU. Ty de facto patří mezi důsledky druhé vlny feminismu, jež do sebe profiltrovala a integrovala evropská politika a spíše prostřednictvím evropských institucí se s nimi vyrovnává i politika česká (srov. např. Kalivodová 2005). Možnost nereflektovat gender, přestože ho všichni prožíváme, pak posiluje řada českých překladů. Na tuto skutečnost již delší dobu upozorňují některé kritiky z genderových pozic (srov. Linková 2000; Valdrová 2005), ovšem není patrné, že by se překladatelská, potažmo publikační a me gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

81 diální praxe výrazněji proměňovala a zvyšovala genderovou jazykovou citlivost většinové společnosti. Jedním prostým druhem důkazu mohou být jazykové projevy studentek a studentů humanitních oborů, jmenovitě pak oborů mezikulturní komunikace angličtina čeština nebo překladatelství angličtina čeština (programy, v nichž vyučuji). Na příklad studentský překlad běžného soudobého novinového článku (z New York Times), který problematizuje, zda dětský výběr růžových hraček ovlivňují biologicky vrozené dispozice, tedy pohlaví, nebo gender, selhává v převedení základních věcných informací pojem gender z překladu zcela mizí, protože je překládán jako pohlaví. 4 Jiným příkladem, který zde z mnohých vybírám pro svou argumentaci, je překlad části textu opět studentský mezinárodně známého amerického liberálního kritika a kognitivního teoretika George Lakoffa Whose Freedom? The Battle over America s Most Important Idea (2006). Lakoff v této práci aplikuje své kognitivně lingvistické výzkumy a své pojetí metafory jako principu a nástroje lidského myšlení v (prodemokratické) analýze americké demokratické a republikánské politiky. Zaměřuje se na rozdíly společenské a politické konceptualizace svobody a přirozeným nástrojem jeho analýzy je genderově korektní, nebo (podle mě lépe) genderově spravedlivý jazyk. Tento jazykově ideový fakt v rovině gramatiky, či řekněme morfologie textu, představuje genderově specifické uspořádání obsahové a jazykové skutečnosti textu (viz projev genderu v překládaném textu v lokaci 3.1). Jedním z prostředků Lakoffova genderově spravedlivého jazyka je záměrně použité generické femininum. Student jej však ve své bakalářské práci (Houra 2010: 7 27) přeloží generickým maskulinem, aniž by to v písemném komentáři vysvětlil, a při obhajobě práce řekne na vznesený dotaz, že volil řešení, které je u nás zvykem. Vyučované teorie překladu mu takový překlad ovšem dovolují: 5 např. translatolog Gideon Toury vysvětluje přijatelnost překladu diktovanou cílovými textovými a jazykovými normami jako jeden ze dvou možných pólů, k němuž může tíhnout realizace překladu. (Toury 1995: 53 58n.). 6 Druhým pólem přitažlivosti pro způsob překládání je podle Touryho adekvátnost. Pokud strategie překladu směřuje k tomuto pólu, diktuje překládanému textu výchozí textové a jazykové normy a zcizuje ho cílové kultuře. Toury není preskriptivní teoretik překladu (tedy nezavazuje překladatele k určitému chování) a popisuje překlad čistě jako výsledek tlaků těch či oněch jazykových a textových norem, které překladatel reguluje podle požadavků cílové komunikační situace. Za těmito požadavky se skrývají činitelé ovlivňující vydání či použití překladu, tedy hlavně zadavatel a/nebo vydavatel překladu a publikační médium překladu. Tito činitelé určují i konkretizují, jestli, jak či do jaké míry má převod přihlédnout k diskursivní konvenci panující v cílové kultuře. Student využívající při obhajobě své bakalářské práce Touryho model překladu snadno zdůvodní, proč v zájmu přijatelnosti při (hypotetickém) použití jeho českého překladu volí jako podmět, k němuž se v překládaném výkladovém textu odkazuje, výhradně generické maskulinum. A to přesto, že pro autora originálu George Lakoffa je vytěsnění generického maskulina různými prostředky celotextovou strategií mimo jiné používá jako subjektová slova anglického výkladu o svobodě výrazy someone, human being, citizenry ; pokud k nim odkazuje ve vedlejších větách, používá he or she nebo they ; dokonce pokud k nim potřebuje odkazovat v rozsáhlejší pasáži výkladu, střídá he a she ve větách následujících po sobě, aby rozložení bylo rovnoměrné. Tato morfologie Lakoffova textu je důkazem toho, jak tvar textu tvoří jednotu s jeho tématem rodová rovnost této morfologie pro něj nedílně souvisí s výkladem o svobodě a pojmech s ní souvisejících, kterými jsou újma, nátlak, majetek, bezpečí, práva, spravedlnost, právní norma a další. Překládající student však citizenry překládá jako občan ; mužskou a ženskou rodovou vyváženost řeší v překladu generickým maskulinem. Peter Newmark, jiný teoretik překladu, mluví o dvou hlavních typech překladu, komunikativním, který přihlíží k textově jazykovým očekáváním cílových čtenářů zvyklých na konvence daného diskursu v cílovém jazyce, a sémantickém, tedy těsném, významově a stylově přesném překladu, který má být uplatňován u autoritativních, tedy autorsky nezaměnitelných textů. (Newmark 1988: 45 53) Autoritativní jedinečnost textu je ovšem problém otevřený diskusi. V případě našeho příkladu záleží na tom, zda student k překladu daného textu přistoupí jako k práci se studií nezaměnitelné odborné autority, George Lakoffa, nebo jako k práci s jedním z mnoha textů lidskoprávního diskursu, jehož českou verzi podrobí českým konvencím tohoto diskursu. Skutečností byl druhý případ. Co lze z přijatelnosti či komunikativnosti překladu generického feminina maskulinem obecněji vyvodit? Z Lakoffovy kritiky společnosti vedené z liberální pozice která autora překladu zaujala jako taková vypadl gender jako její důležitá dimenze. Nejde o výjimečný případ. I když z feministického hlediska vidíme jako žádoucí, aby se překládaly texty, které mají potenciál rozvíjet genderovou citlivost této české společnosti, mohou mít jejich překlady (a to i z pera odborně připravených nebo připravovaných překladatelů a překladatelek) ve výsledku tento potenciál značně oslabený nebo i nulový. Stane se to, pokud překládající nejsou vůči genderovým skutečnostem v textu alespoň nezaujatě zvídaví; pokud je nevidí, nebo je dokonce vědomě nerespektují. Takový zvídavý a respektující přístup v české překládající komunitě, zahrnující větší i menší odborníky a odbornice, není rozhodně většinový. Bez ohledu na míru odborné reflexe toho, co je u nás zvykem, se převážná část překládajících řídí tím, co si z obecných kulturních zvyklostí zvnitřnili a v české společnosti, která ve druhé polovině 20. století nezažila v široké veřejné diskusi polemickou, argumentačně zformovanou feministickou vlnu, není sklon k genderové polemičnosti či k jazykově myšlenkovému genderovému objevování častý. Tento fakt nevratně poškodil již vydané překlady genderově důležitých textů, které paradoxně právě z důvodu jejich významu či věhlasu zřejmě vybrali nakladatelé k českému vydání na gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

82 příklad literárněkritickou monografii Ericy Jong o Henrym Millerovi Démon zblízka (Jong 1994) nebo obrazoboreckou psychoanalytickou práci Ženy, které běhaly s vlky Clarissy Pinkola Estés (Pinkola Estés 1999). 7 Imaginace a gender Překlady imaginativních literárních textů představují už z povahy samotné fikce jiný případ překladu genderu jako obsahové a jazykové skutečnosti textu (srov. lokace 3.1.1). Z literárních textů, jejichž studiu jsem se z tohoto hlediska hlouběji věnovala (srov. Kalivodová 2010 a vedení diplomových prací uváděných dále), se zaměřím na jeden téměř současný Olive Kitteridge, který v roce 2008 vydala americká spisovatelka Elizabeth Strout a který v následujícím roce získal Pulitzerovu cenu. Román vyšel česky jako Olive Kitteridgová, od Elizabeth Stroutové, v roce Už hned dvě české přechylovací koncovky u jmen na obálce české knihy zřetelně demonstrují, jak taková přípona zasahuje do identity označovaných postav a má také širší dosah působení než třeba zápis přechýleného cizího jména v hotelové knize hostů. I když to lidé nereflektující jazyk genderově, mezi nimi ti, kteří rozhodují o podobě vydaného překladu (nakladatel/ka, redak tor/ka), považují za banalitu; i když jejich obhajoba přechylovacích přípon bude odborně lingvistická (jsou to jen morfémy bez vlastního významu), čtenáři a čtenářky mohou ve dvou počeštěných jménech na obálce knihy číst i signál k české lokalizaci románové postavy, možná i autorky. Kdyby byl stejně důsledně převeden gender textu, tedy jeho tvar a obsah, mohly by prvky české lokalizace být dokonce genderově velmi účinné obraz genderových vztahů v románu by mohl ovlivnit cítění i uvažování čtenářek a čtenářů. Účinnost genderového sdělení tohoto českého textu ovšem silně kulhá. V původní verzi románu a v jeho překladu do hry vstupují všechny zde již předestřené lokace genderových významů. Soustřeďme se ale hlavně na překlad genderu textu v jeho tvaru (srov. lokaci 3.1.1) pro něj je v tomto románu nejdůležitější převod všech atributů titulní postavy. Strout totiž v syžetové výstavbě příběhu podřizuje děj postavám; ten v jednotlivých epizodách slouží modelování postav. Olive Kitteridge je zvláštní hrdinka v tom, že se vymaňuje z genderových vzorců očekávaného ženského chování, které máme v povědomí jako kulturní a sociální zkušenost. Se svou autentickou zkušeností (ať už nabytou v Čechách nebo v Americe) můžeme Olive porovnávat, protože román vytváří příběh mimeticky a nabízí iluzi reálného života. Zároveň pokud vnímáme tento román vědomě na pozadí své literární zkušenosti (což by literární překladatel/ka určitě dělat měl/a), všímáme si Olive jako postavy, která se spíš vymyká (na rozdíl od řady jiných v románu) literárně tradovaným, a tedy očekávaným způsobům chování ženských hrdinek ve vztahu k okolí, tedy tomu, jak žije gender v literární imaginaci. Je to zřetelné i ve specifičtějším kontextu americké beletrie, v níž žijí literární postavy gender méně předvídatelně a pestrobarevněji než v české. To si lze vysvětlovat i jako nepřímé dědictví nebo imaginativní tvůrčí impulsy, které americká literatura psaná ženami čerpala a čerpá z feminismu. Olive se v anglické verzi románu vylupuje z epizod druhé půlky svého života jako samorostlá, málo příjemná žena, která je sice vrostlá do určitého venkovského společenství lidí, ale jde mu vědomě proti srsti, chová se nevstřícně a někdy přezíravě. Má ráda místo, kde žije, ale potřebuje víc jeho přírodu než lidskou společnost. Působí jako sebejistá, silná až drsná individualita, která si ovšem v takovém vystupování spíše nachází obranný štít. Žije v rodině, ale rozhoduje se často jen podle sebe, někdy ukvapeně. Hlavně jako mladší se chová autoritativně a vždy se domnívá, že právem. Je to vlastnická matka, špatně projevující své city, která je jako stárnoucí žena přinucena čelit důsledkům svého neideálního rodičovského chování. Je to nepříliš empatická manželka hodného muže Henryho, která si až po jeho mrtvici a poté smrti trýznivě uvědomuje hloubku a důležitost jejich vztahu. Situaci závěru jejího života s Henrym přibližuje následující ukázka: She could make the bed, do the laundry, feed the dog. But she could not be bothered with any more meals. What ll we have for supper? Henry would ask, coming upstairs from the basement. Strawberries. Henry would chide her. You wouldn t last a day without me, Olive. If I died tomorrow, whatever would become of you? Oh, stop it. It irritated her, that kind of thing, and it seemed to her that Henry enjoyed irritating her. Sometimes she d get into the car by herself and go for a drive. It was Henry who bought the groceries now. One day he brought back with him a bunch of flowers. For my wife, he said, handing them to her. They were the saddest damn things. Daisies dyed blue among the white and ludicrously pink ones, some of them half dead. Put them in that pot, Olive said, pointing to an old blue vase. The flowers sat there on the wooden table in the kitchen. Henry came and put his arms around her; it was nearly autumn and chilly, and his woolen shirt smelled faintly of wood chips and mustiness. She stood, waiting for the hug to end. Then she went out and planted her tulip bulbs. (Strout 2008: ) Důležitým rysem románu o Olive Kitteridge je práce s překvapením prakticky v každé zdánlivě nevzrušivé epizodě dochází k nečekanému odhalení, ať už v životě Olive, nebo jiných postav, nebo k nepředvídanému obratu v ději. Nejpřekvapivější je ale právě Olive sama, která je jako ženská postava nelíbivá a stále se vyvíjí. Proto je objevná. Může ve čtenářích a čtenářkách vzbuzovat nesentimentální zaujetí. Tyto účinky vytváří ve vyprávění její mluva, její subjektivní perspektiva prolínající do řeči vypravěče i subjektivní perspektiva dalších postav, které s ní v dané komunitě žijí a vnímají ji. Jenže se zdá, že pro českou překladatelku je toto genderové překvapení přílišné. Jazyk jejího překla gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

83 du naznačuje, že drsnost v neženské ženě je pro ni nepřijatelná, a tak jí ulamuje hroty: Dokázala ustlat postel, vyprat prádlo, nakrmit psa. Ale na přípravu dalšího jídla už neměla sílu. Co budeme mít k večeři? ptával se Henry, když přišel ze sklepa nahoru. Jahody. Henry ji vyhuboval: Beze mě bys nevydržela ani den, Olive. Kdybych zítra umřel, co by sis počala? Ale, nech toho. Dopalovalo ji to, takové řeči, a zdálo se jí, že Henry z toho má škodolibou radost. Někdy jen tak sama nasedla do auta a jela na projížďku. Na nákupy jezdil teď Henry. Jednou se vrátil s kyticí květin. Pro mou paní, řekl a podal jí je. Bylo to hrozně smutné. Namodro obarvené kopretiny mezi bílými a směšně růžovými, některé z nich povadlé. Dej je tamhle, ukázala Olive na starou modrou vázu. Květiny pak dřepěly na dřevěném stole v kuchyni. Henry přišel a položil jí ruce kolem ramen. Byl začátek podzimu, mrazivý den, a jeho vlněná košile byla trochu cítit dřevěnými třískami a zatuchlinou. Vstala a nechala se úplně obejmout. Pak šla ven a zasadila tulipánové cibulky. (Stroutová 2010: ) 8 Z nemála problémů převodu v tomto úryvku jsou tučně zvýrazněna ta místa, která oslabují a zatemňují právě to, v čem spočívá nezvyklost hrdinky její tvrdou myšlenou kritiku květinového daru od manžela a její nedojaté přetrpění jeho objetí. Překladatelka podobné momenty oslabuje či zakrývá v románu průběžně, možná proto, že na vyslovení takových skutečností v literatuře není zvyklá nebo že by se to prostě nemělo stávat. Je možné, že její vlastní genderová pozice, gender, který ona sama žije (srov. lokaci 2), přebíjí nebo manipuluje gender textu. Je to jev, který je dosti dobře pochopitelný vzhledem k moci a vlivu genderu při konstruování lidské individuální identity a udržování její integrity. Na poli translatologie to není nově objevená skutečnost (srov. další oddíl článku); i v Čechách již existují výzkumy přinejmenším v podobě magisterských diplomových prací, jež sledují, jestli a nakolik gender překladatele či překladatelky koliduje s genderem textu, který nějakým způsobem rozrušuje literární konvence genderového chování. Tyto výzkumy samozřejmě primárně usilují o popis přítomnosti genderu ve tvaru imaginativního textu v původní a překladové verzi (srov. lokaci 3.1.1). Vedle možného genderového vlivu autorského a překladatelského subjektu na tuto přítomnost zkoumají i možné vlivy širších genderovaných kulturních vztahů na text při jeho vznikání (srov. lokaci 3.1). Takové analýze byl podroben např. Lawrencův Milenec lady Chatterleyové při srovnání překladu Staši Jílovské z roku 1930 a překladu Františka Vrby z roku 1987 (Petrášková 2008); román Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem v překladu Tomáše Hrácha z roku 1996 a Fay Weldonové Život a lásky jedné ďáblice v překladu Miroslava Jindry z roku 1993 (Pánková 2000); román Sue Millerové Dobrá matka v překladu Ilony Kořánové a Marcely Haspeklové z roku 1995 (Špačková 2009). Bez ohledu na metodologicky obtížné hledání v těchto experimenálních výzkumech lze z jejich zkoumání českých překladů stejně jako z Olive Kitteridgeové vyvodit toto: Oslabení (či větší propustnost ) vlastních genderových pozic se jeví jako nutnost, aby překladatel či překladatelka mohli nahlédnout a přeložit jiné jiný než očekávaný gender příběhu, který je bezpochyby součástí sémantiky sdělení i jeho emocionálního působení. Je průkazné, že překlad genderu příběhu významně formuje druh i sílu čtenářského zážitku a další vliv tohoto zážitku na čtenářský subjekt. 9 Tuto větší propustnost genderových pozic nejen překladatelů, ale následně i lidí coby čtenářů a čtenářek literatury lze připravovat na jakékoli úrovni výchovy a vzdělávání jednoduše interpretací literárních textů ovšem takovou interpretací, která neskončí jen u čtení jako možnosti či nemožnosti vlastní identifikace s příběhem, ale otevře lidskou představivost novým, také netušeným genderovým problémům a stanoviskům, jež dosud nereflektovali. Překladatelka Olive Kitteridgové patří k těm, kdo kvůli zjednodušené interpretaci marní příležitost vnést převodem do českého vědomí něco, co by nabouralo genderový stereotyp. Svým způsobem, ale podobně jako onen autor bakalářské práce, nepřekládá to, co by mohlo posílit šanci, že by se žena i muž v českém jazyce i v jím utvářené obraznosti alespoň trochu vyprostili z myšlenkových kadlubů. Zároveň je skoro jisté, že kdyby při své překladatelské interpretaci a následné práci s jazykem byla genderově otevřenější a vnímavější, její český text by byl i čtenářsky poutavější. Teorie: blízko, či daleko od praxe? Doposud jsem se zabývala genderovou vnímavostí, jak se projevuje v českém překládání. Poukázala jsem na to, že je do značné míry důsledkem stavu společnosti a její veřejné diskuse, problémů, jež tento příspěvek nemůže a ani nemá za cíl řešit. Jeho záměrem je přesto uvažovat o nástrojích, které by genderovou citlivost hlavně v kontextu překládání mohly ovlivnit. Existují způsoby, kterými by se pro tento účel dala využít přímo teorie překladu? Genderová vnímavost je základním předpokladem uvažování, které se na poli teorií překladu feministicky vyhranilo a pro něž se ustálilo označení feminist translation, feministický překlad. Jeho vývojem se v jedné z nejnovějších antologií věnovaných nejrůznějším otázkám překladu a genderu, Translating Gender (Federici 2011), zabývá v ústředním příspěvku José Santaemilia (2011: 55 77). Teoretické úvahy spojené s feministickým překladem se od počátku vyvíjely tak, že se současně snažily a snaží dávat vodítka pro praxi. Začaly vznikat ve velmi specifické situaci, v dvoujazyčném prostředí Quèbecu v 70. letech 20. století, kdy tam vrcholila nespokojenost frankofonního obyvatelstva s anglojazyčnou kulturní a politickou dominancí. Tvůrčí úsilí některých, zvláště francouzsky píšících feministických literá gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

84 tek z této oblasti tehdy reagovalo na spojitý národnostně politický a patriarchální tlak, který byl pro ně nepřijatelný. Čelily mu hledáním nového jazyka, kterým by se jako píšící ženy vymanily z patriarchálního literárního diskursu, dlouhá staletí formovaného a normovaného, a sledovaly v podstatě cíle écriture feminine ve francouzsky psané tvorbě. 10 Ve spojení s těmito quèbeckými projevy écriture feminine začala pracovat skupina často bilingvních, feministicky uvažujících překladatelek (některé psaly i překládaly, nebo překládaly a pak začaly psát), které při převodu francouzských textů do angličtiny začaly svou práci teoreticky konceptualizovat. Čerpaly přitom z nálezů dekonstrukce a poststrukturalismu a především se inspirovaly odhalením binárního vytyčování pólů při hodnocení diskursu a jeho fungování zaměřily se na bezmoc autora a moc diskursu. Tyto podněty dále rozvíjely. (Simon 1996: 1 38) Propojily hlavně chápání tvorby překladu s myšlenkou autorství jako interpretace, která měla původ v obecněji se prosazující filosofické představě lidského světa jako diskursu, sestávajícího ze stále recyklovaných textů. Autorství jako interpretace znamenalo ovšem v jejich případě snahu tuto recyklaci zvrátit, zapojit vědomý feministický přístup ke skutečnostem textu, překládaným do angličtiny. Strategie feministické politiky zde využila od hodnocení originality autorství a služebné věrnosti překladu jako jednoho případu binární opozice; zároveň se ovšem inspirovala tzv. kulturním obratem v teorii překladu. Tento kulturní obrat v teorii překladu položil v souvislostech s obecnějším vývojem teorie, který tu byl právě stručně připomenut, důraz na kulturně politické vlivy jako na hlavní hnací síly, které klíčově vstupují do sdělení a tvaru jak výchozího textu, tak v jiné společenské konstelaci do překladu. Tím nevratně porušil pohled na překlad jako na neutrální či objektivní lingvistickou aktivitu. Obecně řečeno, kulturní obrat v translatologii podtrhl odlišnosti kulturních kontextů originálu a překladu a našel tak, mezi jiným, nový pohled jak na změny v překladu, tak třeba na možnosti a limity mezikulturní komunikace. Právě v jeho přístupech se zrodily pozice podobné té, z níž je možné obhájit nulový překlad ženského gramatického genderu jako generického (srov. Houra 2010) proto, že v českém kulturním kontextu ho není zvykem používat. Na druhé straně feministické překladatelky v Quèbecu vědomě sdílely kulturně politický, feministický kontext se svými autorkami, v podobě politicky jazykové snahy rozrušit patriarchální řeč světa (všechen diskurs včetně literatury). Jejich překlad se tedy snažil být zcizováním cílového textu vůči panujícím normám v cílové, jinojazyčné kultuře. Mezikulturní komunikace spuštěná jejich převody měla konfrontovat čtenáře a čtenářky oné cílové, hlavně anglofonní kultury s ženskou jinakostí, která se nepodrobuje patriarchální řeči. Do jaké podoby a do jaké míry se feministický překlad, který se jako převratný a pozoruhodný intelektuální počin zrodil v určité historické kulturní situaci, rozvinul? A jsou v jeho teorii a praxi obsaženy možnosti pro českou současnost? José Santaemilia (2011: 61 77) mapuje různost teoretických a kritických přístupů, které quèbecké hnutí inspirovalo. Důležitý byl posun od prvotního spíše esencialistického předjímání i budování jakéhosi obecně ženského jazyka k politice identity. Byl přijat fakt plurality ženských subjektů. V jedné linii uvažování byl pojem performance Judith Butler adaptován do pojmu transformance, performativního přepisu textu (Godard 1990: 90). Touto myšlenkovou operací se dá vysvětlit zdánlivý rozpor v konceptu překladového autorství, který v tomto teoretickém uvažování vzniká, když se jednak hlásí k od hodnocení autorství v teorii dekonstrukce, ale zároveň prosazuje hlas překladatelky jako autorský: autorská je politika identit, která si internalizuje konkrétní politický projekt. V tomto duchu feministická překladatelka či feministický překladatel nemají být skromní a neviditelní, naopak mají opatřovat text svým podpisem. Tento metaforicky chápaný podpis se může projevovat různými způsoby. Znamená prvotně hledání řešení pro experimentální podobu écriture feminine. Toto psaní se často realizovalo konceptuálně; ještě konceptuálnější jsou jeho překlady již v 70. letech 20. století se v důsledku toho objevují ve feministických překladech poznámky pod čarou, vysvětlující doplňování čili explikace textu a zdůvodňující předmluvy ( footnoting, supplementing, prefacing ); navrhuje se kurziva jako prostředek pro vyznačení překladatelčiny intervence do textu. Je pozoruhodné, že takové způsoby tvorby překladu, které vlastně vytvářejí ze své racionální strategie jednu zřetelně čitelnou rovinu textu, jdou spíše proti povaze écriture feminine, kterou filosoficky inspirovaly Hélène Cixous a Luce Irigaray tedy způsobu psaní aktivujícího bytostné principy související s tělesným bytím ženy. Tyto techniky však mohou být účinně zapojovány do překladu textů neimaginativních, esejistických a odborných. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry překladový text svou politicky nátlakovou strategií zatěžují, respektive nakolik široké čtenářstvo si najdou. Je dobré si uvědomit, že v českém kontextu už překlady s příbuznou strategií existují mám na mysli antologie feministických textů připravené editorkou Liborou Oates Indruchovou, Dívčí válku s ideologií (1998) a oněm postupům feministického překladu možná ještě bližší (např. v rozsáhlejších předmluvách) Ženskou literární tradici a hledání identit (2007). Teprve nástroje vyhodnocující recepci takových překladových textů by mohly odhalit, nakolik tyto v Čechách a na Moravě objevné i diskursivně originální publikace vstoupily do společenské komunikace. K rozvoji feministického překladu jako vyvíjejícího se kritického diskursu především tak se v uplynulých dekádách zapsal do povědomí, méně výrazně jako praxe přispěl mezinárodně stále rostoucí počet autorek: Luise von Flotow, Sherry Simon, Barbara Godard, Susanne de Lotbinière Harwood, Lori Chamberlain, África Vidal, Rosemary Arrojo, Carrol Maier, María del Rosario Martín Ruano, Eleonora Federici, Michaela Wolf. V jejich pracích se postupně, a často i v polemikách, rozevírá pohled na texty vzniklé v různých dobách, představující různé žánry a nesoucí různé po gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

85 litiky. Uvažuje se o způsobech překládání nefeministických textů včetně těch, které je možné charakterizovat jako misogynní. Vedle intervence jsou jako celotextové strategie vymezovány apropriace (Simon 1996: 28 32), manipulace, a dokonce nejdiskutovanější únos ( hijacking ; srov. Flotow 1991; 1997) feministické zmocnění se textu (které si snad lze představit i jako překlad generického maskulina generickým femininem). I když se okolo manipulace coby přepisu misogynních textů a únosu rozvinula polemika (Rosemary Arrojo (1994: 154) v nich vidí kastraci textu, postup patriarchálních spisovatelů obrácený naruby) a i když únos zůstává spíš jen v rovině kritického diskursu a nepronikl příliš do praxe, mohou být tyto postupy jako představy provokující myšlení o diskursu obecně velmi plodné. Postupně se v diskursu feministického překladu objevuje i uvažování, které zmírňuje radikalitu strategií a dává šanci šířeji komunikativně přenést sdělení, které buď má samo původně feministickou intenci, nebo nemá a které prochází genderově pozornou interpretací a jazykovou prací překladatele/ky (Santaemilia 2011: 62). Když říkám šířeji komunikativně přenést, mám tím na mysli i neantagonizovat čtenářstvo, které dosud nezpochybňuje většinový diskurs. Pojmy, které souvisejí s takovým komunikativním překládáním, jsou woman interrogated translation (žensky individuálně posuzované/recenzované překládání; míněno neesencialisticky) nebo gender conscious translation (genderově vnímavý/pozorný/citlivý překlad). Nekončící budování základů Myslím, že v Čechách a na Moravě (a asi i v jiných kulturách) je čtenářstvo, které se cítí pohodlně ve většinovém diskursu nebo nemá problémy s patriarchální řečí, v převážné většině. Bohužel stejně je na tom i velká část překládajících, kteří jak naznačují výběrové příklady v tomto příspěvku mají spíše tendenci přitakávat genderovým stereotypům v českém povědomí než je pod vlivem impulsů překládaných originálů rozrušovat. Z hlediska vlivu na obecné zvyšování genderové citlivosti při takovém stavu společenského vědomí se pokusím naznačit představitelné kroky, které jsou diferencované jak podle vzdělávací či osvětové úrovně a způsobu možného ovlivňování, tak podle přímosti a zjevnosti zapojené politiky. Bazální krok, který by možná účinně ovlivnil běžné překládání, spočívá v důsledném a průběžném požadování proměny hesla gender v internetových slovnících, které jsou dnes při překládání používány jako první rychlá a často jediná volba. V řadě z nich je pro pojem gender uváděn český ekvivalent pohlaví čímž vlastně diskuse o správnosti překladu s překladatelkou či překladatelem končí. 11 Jakkoli se tento krok k alespoň minimálnímu zvýšení genderové citlivosti v překladu zdá být rychlý (a doufám, že opravdu bude), přece jen (stejně jako kroky další) závisí na vydobytí uznání toho, že gender je existující fenomén. Dalším souvisejícím, i když komplexněji náročnějším krokem, který mne ve výsledku předešlého výkladu napadá a který by se dal také primárně nazvat spíš institucionálně diskursivní strategií, je vlastní jazykové vzdělávání. Psaní za jakýmkoli veřejným účelem se váže na lingvistickou, stylistickou i kulturní přípravu nebo přinejmenším jistou míru poučenosti, překlad pak vyžaduje dvoukulturní objem takových znalostí. Dovedu si vedle interpretace literárních textů popsané výše, ale zároveň v souvislosti s ní představit hlavně odborné a pedagogické úsilí, který by mohlo vyvolat tlak na to, aby ve velkém objemu české překladové práce (jež je ve většinovém objemu feministickým intencím jako politice identity vzdálená), nezůstával gender dál neviditelný. Jde o cestu stylistickou, která pro každého začíná už v hodinách slohu na základní škole a pokračuje samozřejmě na středním stupni vzdělávání až po vysokoškolskou přípravu studentek a studentů filologických oborů včetně těch překladatelských. Česká výuka stylu v hodinách češtiny aplikuje na různých úrovních vzdělávání českou funkční stylistiku, která je intaktně strukturalistická už po nejméně sedm desetiletí. Jsem přesvědčena, že pohled na používání jazyka by mohlo pomoci proměňovat prosazování genderu autora/ky (nezaměnitelného za pohlaví) vázaného na genderové vztahy v komunikační situaci jako specifického slohotvorného činitele. Jinými slovy, šlo by o prosazení stylistického uznání genderu jako jednoho z klíčových činitelů působících na sloh čili tvar textu, který formuje jeho sdělení (srov. lokace 1, 2, 3) a který by se zařadil mezi další koncepty coby slohotvorné činitele, jež představují základní kategorii české funkční stylistiky. Bylo by přitom nosné prosazovat vedle genderu jako koncepty stejného řádu i další nové, v poslední době rozpoznávané faktory utváření identity, které diskurs klíčově ovlivňují národ/nost, třídu, geopolitickou příslušnost. Jestliže se posuneme ke speciálnějším, gender příměji tematizujícím krokům, tak nejen při odborné přípravě překladatelů na vysoké škole, ale v hodinách nejrůznějších předmětů uváděných na různých stupních vzdělávání (především jazyka a literatury od základní školy; historie, základů společenských věd i dalších na střední škole) by pomohla diskuse o genderu jako součásti tématu i tvaru textu (viz lokace 3, 3.1) a zároveň o genderu v textech se proměňujícím jako individuální i společenské proměnné, tedy o něčem, co není stereotypně dané, ale co se různí. Pomoci si při takovém vysvětlování příklady feministického překladu může podle mého názoru existenci genderu přinejmenším potvrdit. V Čechách vyšel již určitý počet genderově citlivých a jako zdrojů hojně používaných českých překladů textů, které gender přímo tematizují, mezi nimi na příklad knihy připravené Martinou Pachmanovou (Věrnost v pohybu, 2001; Neviditelná žena, 2002). Na ně a na jiné je jistě možné na odpovídající úrovni vzdělávání upozorňovat. Uvedené práce Martiny Pachmanové i Libory Oates Indruchové mají i když jinými způsoby k feministickému překladu blízko. Takový překlad je ovšem založen na tom, že překládající osoba sama od sebe potřebuje gender reflektovat nejen v sobě, ale i mimo sebe, jak v textu, tak v kulturách, které tvoří jeho výchozí a cílový kon gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

86 text. Těch, kteří takovou reflexi potřebují, by se mohla týkat jistá nadstavba genderované diskursivní praxe, podle mne nutná, i když zároveň náročná realizace feministického překladu v různých provedeních a mírách, ať už v přímém významu jako převodu, nebo v přeneseném jako autorského psaní. Oba tyto druhy písemné tvorby by se mohly inspirovat koncepty feministického překladu jako teoreticko praktického diskursu, ať už přímo (a zvyšovat tím míru, ve které se již realizuje), nebo v podobě námětů jako pomoci kompetentně feministicky překládat těm překladatelkám a překladatelům, jejichž politika identity se k tomu potenciálně přichyluje. Ať už by tento překlad nebo překlad opracovával české konzervativní normy genderového diskursu citlivě a obezřetně, nebo se s nimi agresivně konfrontoval, vyplňoval by polohu, která je z povahy sociální skutečnosti i v české celospolečenské diskuse celkem zásadní, ale dosud málo nacházená a obsazovaná. Jako zcizování českého diskursu jeho zažitým normám (viz výše Toury 1995: 53 58n.) by se tento překlad či překlad mohl stát součástí a potenciálem jeho genderové proměny. Literatura Arrojo, R Fidelity and the Gendered Translation. TTR: Traduction, Terminologie, Redaction, Vol. 7, No. 2: Bassnett, S Translation Studies. London: Routledge. Cameron, D Sex/Gender, Language and the New Biologism. Applied Linguistics, Vol. 31, No. 2: Federici, E. (ed.) Translating Gender. Bern: Peter Lang. von Flotow, L Feminist translation: Contexts, Practices and Theories. TTR (Traduction, Terminologie, Redaction), Vol. 4, No. 2: von Flotow, L Translation and Gender. Translating in the Era of Feminism. Manchester: S. Jerome/University of Ottawa Press. Godard, B Theorizing Feminist Discourse/Translation. Pp in Bassnett, S., Lefevere, A. (eds.). Translation, History and Culture. London: Pinter Publishers. Heczková, L. (ed.) Vztahy, jazyky, těla. Texty z 1. konference českých a slovenských feministických studií. Praha: FHS UK. Heczková, L Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Praha: FF UK. Jansová, M Intertextualita v originále a překladu: Poezie a deníky Sylvie Plathové. Magisterská diplomová práce. Praha: Ústav translatologie FF UK. Kalivodová, E Czech Society in between the Waves. Pp in European Journal of Women s Studies, Vol 12, No. 4. Kalivodová, E Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron? O rodu v životě literatury. Praha: Karolinum. Kalivodová, E Ad V chomoutu nezávazných doporučení (polemika). A2, roč. VI, č. 14: 3. Kubáčová, E Gender Essays: Translation, Terminology and Style. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. [online]. [cit ]. Dostupné z: < Linková, M Nenápadné popírání diskursu. Sociologický časopis, roč. 36, č. 2: Newmark, P A Textbook of Translation. Singapore: Prentice Hall. Pánková, L Translating gender: vliv společenského rodu na překlad (experimentální analýza). Magisterská diplomová práce. Praha: Ústav translatologie FF UK. Petrášková, R D. H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové v překladu S. Jílovské a F. Vrby. Magisterská diplomová práce. Praha: Ústav translatologie FF UK. Santaemilia, J Feminists Translating: On Women, Theory and Practice. Pp in Federici, E. (ed.). Translating Gender. Bern: Peter Lang. Simon, S Gender in Translation. Cultural Identity and the Politics of Transmission. London, New York: Routledge. Špačková, J Romány Sue Millerové v českých překladech. Magisterská diplomová práce. Praha: Ústav translatologie FF UK. Toury, G Descriptive Translation Studies and Beyond. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins. Valdrová, J Feministické vědecké aspekty překladu názvů osob. Pp in Hrala, M. (ed.). Český překlad II ( ). Praha: FF UK. Valdrová, J Jazyk normy stereotypy: Inspirace feministickou lingvistikou. Pp in Heczková, L.et al. (eds.). Vztahy, jazyky, těla. Praha: FHS UK. Věšínová Kalivodová, E The Vision of Czech Women: One Eye Open: Gender Roles in Czech Society, Politics and Culture. Dialectical Anthropology, Vol. 23, No. 4: Věšínová Kalivodová, E Gender životního stylu: srovnávací úvaha. Pp in Věšínová Kalivodová, E., Maříková, H. (eds.). Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha: Open Society Fund. Prameny Houra, A Komentovaný překlad: Lakoff, G. Whose Freedom? The Battle over America s Most Important Idea (New York: Farrar, Strauss and Giroux). Pp Bakalářská práce. Praha: Ústav translatologie FF UK. Jong, E The Devil at Large. New York: Random House. Jongová, E Démon zblízka. Olomouc: Votobia. Lakoff, G Whose Freedom? The Battle over America s Most Important Idea. New York: Farrar, Straus and Giroux. Oates Indruchová, L. (ed.) Dívčí válka s ideologií. Klasické texty angloamerického feministického myšlení. Praha: SLON. Oates Indruchová, L. (ed.) Ženská literární tradice a hledání identit. Antologie angloamerické feministické literární teorie. Praha: SLON. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

87 Pachmanová, M Věrnost v pohybu. Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě. Praha: One Woman Press. Pachmanová, M Neviditelná žena. Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě. Praha: One Woman Press. Pinkola Estés, C Women Who Run With the Wolves. New York: Ballantine Books. Pinkola Estés, C Ženy, které běhaly s vlky. Přel. H. Halamová Catalano. Praha: Pragma. Renzetti, C., Curran, D. J Women, Men, and the Society: the Sociology of Gender. Boston: Allyn and Bacon. Renzetti, C., Curran, D. J Ženy, muži a společnost. Přel. L. Gjurič, B. Knotková Čapková, M. Linková, V. Parente Čapková. Praha: Karolinum. Strout, E Olive Kitteridge. New York: Random House. Stroutová, E Olive Kitteridgová. Přel. L. Čižmárová. Brno: JOTA. Poznámky 1 Vycházím z metodologie, kterou jsem rozvinula a kterou využívám, nejsoustředěněji v kurzu Překlad a gender, v magisterském studijním programu překladatelství angličtina čeština nabízeném Ústavem translatologie FF UK. Srov. ovšem rovněž Kalivodová (2010: 7 15n.). 2 Své genderově kontrastní vnímání anglofonních komunikačních situací vznikajících původních textů a českých komunikačních situací jejich překladů opírám mimo jiné o své komparativně kontrastivní uvažování o genderu společenských rolí v komunistické a postkomunistické české společnosti a ve společenském prostředí západním, ovlivněném druhou vlnou feminismu, které jsem publikovala v několika článcích (Věšínová Kalivodová 1998; 1999; Kalivodová 2005). 3 Toho je důkazem dlouhodobá a také poměrně ojedinělá lingvistická, populárně odborná a v poslední době i institucionální argumentace Jany Valdrové stejně jako konfrontační polemiky, které její vystoupení provázejí. K těmto vystoupením srov. mezi jinými Valdrová (2005; 2007). 4 Jednalo se o text použitý pro dílčí zkoušku z překladu v bakalářském studiu; z osmi studentek převedla věcnou informaci jen jedna. 5 Je třeba dodat, že tato bakalářská práce (typu komentovaného překladu cizojazyčného textu) byla obhájena, i přesto, že daný způsob překladu generického feminina nebyl v komentáři vysvětlen. 6 Překlad většinou mezi těmito dvěma póly osciluje, ovšem může se také ve svém výsledku více blížit tomu nebo onomu pólu (Toury 1995: 53 58n.). 7 Je nutné dodat, že tyto dva překlady poškodila vedle nedostatečného respektu vůči genderu a sexualitě, potažmo vůči psychoanalýze v druhém případě, rovněž jazyková a věcná ledabylost či nekompetence. 8 Nabízím své varianty překladu zvýrazněných vět: Něco tak šíleně ubohýho. ; Jen tam stála a čekala, až ji z objetí propustí. 9 Velmi komplexní analýze všech lokací genderu v překladu při zkoumání původní a česky přeložené lyriky byla podrobena poezie Sylvie Plath v diplomové práci Markéty Jansové (Jansová 2005; anotace a vzorek výzkumu jsou prezentovány také na CD ROMu, který je součástí antologie 1. české a slovenské konference feministických studií, Heczková et al. 2007). Tento i další výzkumy původní a překladové lyriky (srov. i Kalivodová 2010) naznačují, že překladatel nebo překladatelka při svém nutném subjektivním zpracování tohoto nejpříměji emocionálního a subjektivitu výrazu podporujícího literárního druhu inklinují, vlastně z podstaty věci, k silnějšímu promítání svého individuálního, ale i šířeji kulturního genderu (který charakterizuje cílovou komunikativní situaci) do překladu. Překlady lyriky tak význačně opravňují předpoklad (i hledání) politiky identity překládajícího subjektu. Lze pak také tvrdit, že v překladu genderu lyriky nelze předpokládat ani uplatňovat stejné strategie jako v překladu genderu příběhů. 10 Výraznou autorkou je na příklad Nicole Brossard. Ona i další tematizovaly ve svých textech identitu národní a zároveň genderovou a sexuální tak, že jazykově experimentovaly neologizovaly v rovině slovní zásoby i gramatiky, měnily syntaktická pravidla, pracovaly se slovními hříčkami a s jazykovou parodizací. 11 Heslo gender výběr z internetových slovníků: wikipedie: OK cizich slov.abz.cz/web.php/slovo/gender: OK of.net/definice gender: OK internetová jazyková příručka: gender rozdíl pohlaví cizich slov.cz/gender_mainstreaming. html: gender mainstreaming uplatňování hlediska pohlaví cizich slov.info/genderove hledisko/: genderové hledisko hledisko pohlaví Lingea Lexikon: gender 1. pohlaví, 2. (jaz.) rod. Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 PhDr. Eva Kalivodová, Ph.D., odborná asistentka Ústavu translatologie FF UK a členka výzkumného týmu Centra genderových studií na FF UK. Spoluzaložila jedno z prvních českých pedagogických pracovišť v oblasti akademických genderových studií, Centrum genderových studií na FF UK, které se přemístilo a funguje na FHS UK. Věnuje se genderovým otázkám literární historie a dějin překladu. Překládá; publikovala odborné i popularizační články v češtině i angličtině; je autorkou a spoluautorkou několika knih. V roce 2010 vydala monografii Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron? O rodu v životě literatury. Korespondenci zasílejte na adresu: Eva.Kalivodova@ff.cuni.cz. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

88 rozhovor Gender je kategorií, která slouží výhradně k legitimizaci nerovného rozdělování. Rozhovor Marcely Linkové s Gerlindou Šmausovou Gerlinda Šmausová je přední českou teoretičkou genderu, věnuje se též kritické kriminologii. Od svého návratu do České republiky zásadním a tvrdošíjně dekonstruktivistickým způsobem přispívá k budování diskusí o povaze genderované reality a roli vědecké znalosti. V 60. letech 20. století na Fakultě osvěty a novinářství UK vystudovala sociologii kultury a vzdělávání dospělých. Po ukončení studia se stala vědeckou pracovnicí na téže fakultě, kde také zahájila aspirantskou vědeckou přípravu. K další vědecké přípravě v rámci aspirantury už nedošlo a po srpnových událostech 1968 emigrovala do SRN, kde byla přijata na katedře sociologie FF Sárské univerzity v Saarbrückenu. V roce 1972 se stala vědeckou pracovnicí Institutu pro právní a sociální filosofii na PF téže univerzity. V roce 1973 obhájila disertační práci a získala titul Dr.phil. Začátkem roku 1997 se habilitovala v oboru všeobecná sociologie. V roce 2001 byla jmenována profesorkou na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Gerlinda Šmausová působila jako členka mnoha redakčních rad sociologických a kriminologických časopisů a účastnila se značného počtu mezinárodních kongresů a sympozií. Mezi její nejcitovanější práce patří text Proti tvrdošíjné představě o ontické podstatě genderu a pohlaví, který v roce 2002 vyšel v Sociálních studiích. Marcela Linková: V čem spatřujete hlavní rozdíly v akademické sféře z hlediska genderové rovnosti od doby, kdy jste začala působit na univerzitě? A které aspekty naopak k vašemu překvapení přetrvávají i přes 40 let feministických snah o prolomení genderových bariér ve vědě? Gerlinda Šmausová: Na univerzitě, konkrétně na Fakultě osvěty a novinářství Karlovy univerzity, jsem začala působit koncem roku Pokud si vzpomínám, byl poměr mezi muži a ženami na katedře kultury vyrovnán. Dokonce jsem měla pocit, že tehdejší vedoucí katedry doc. Juřík mladým akademičkám, jak nás nazýval, dosti přál. U něho to znamenalo mládí vpřed. Měla jsem otevřenou cestu k dalšímu vědeckému postupu, k tzv. aspirantuře, která se zakončovala titulem CSc. Na fakultě, zvláště filosofické, a v Akademii věd se tehdy pohybovalo už hodně asi o generaci starších žen s tímto titulem, nebo docentek. Stát se spolehlivým vědeckým kádrem ale bylo závislé na loajalitě k systému, na příslušnosti ke komunistické straně. Vstupu do tohoto tajného systému moci, která v první řadě disciplinuje ty, kteří k ní patří, jsem se velmi obávala, a tak jsem pro shodu okolností v srpnu 1968 raději zvolila emigraci. Vědecká kariéra nebyla závislá na pohlaví, ale na stranické příslušnosti! Je zajímavé, že moje zkušenost, že jsem se jako žena cítila zcela rovnoprávná, působí nevěrohodně na kolegyně, které se problémem emancipace za socialismu zabývají. Marcela Linková: Situace v Německu roku 1968 musela být značně odlišná od situace, kterou jste opouštěla. Gerlinda Šmausová: V roce 1968 jsem nastoupila na Sárskou univerzitu a zde jsem se stala první asistentkou na katedře sociologie. Na univerzitě nás pak po dobu mého více než třicetiletého působení bylo šest vědeckých pracovnic (bez lékařské fakulty), tedy žen ve středních akademických pozicích se smlouvou na neurčitou dobu! Z 340 profesorských stolic bylo kolem roku 2000 jen osm obsazeno ženami. Ze své zkušenosti pozoruji spíše než zaostávání vývoje v Čechách jeho zvrat zpět do prvorepublikových poměrů. Po roce 1989 si ženy neuhlídaly svá práva či alespoň klima rovnoprávnosti z předchozího období, jako by byla rovnoprávnost do takové míry kontaminována socialistickou ideologií, že si nezasloužila být zachována. Škoda! Okolnosti tohoto stavu již byly často pojmenovány: akademie se znovu stala prestižní oblastí pro uplatnění mužských zájmů. Podmínky vzestupu jsou nastaveny tak, aby k němu měly ženy ztížený přístup. Na prvním místě bych jmenovala banálně znějící neurčitou pracovní dobu. Existuje celá řada dalších extrafunkcionálních požadavků, které neslouží vědě, ale jejím mužským operátorům. V jiných oborech činnosti by je odbory zakázaly. (V Německu se jedná o odbory veřejných služeb.) Odbory ale neexistují, ani žádné jiné profesní organizace, které by byly zavázány sledovat genderovou rovnost i ohledně pracovních podmínek. Na druhou stranu ale nesmíme přehlížet, že existuje mnoho velmi úspěšných a vážených akademiček. Úspěch je možný! Nechápu proto dost dobře, a zde bych vyjádřila svůj údiv, proč se mladé ženy stále ještě často stylizují do pozice od samého začátku marginalizovaných adeptek vědy. Velmi bych si přála, aby se mladé ženy vzmužily a překážky účinně překonávaly! K tomu patří, jak často poznamenávám, kriticky reflektovat vlastní zalíbenost do patriarchálně definované ženské role, se kterou jsme vyrostly a která je nám blízká a milá. Svoji ženskou roli si můžeme, pokud by nám to připadalo vhodné, pěstovat v soukromí, ale ve vědě? Marcela Linková: V této souvislosti jste ve své úvodní přednášce na 2. konferenci česko slovenských feministických studií argumentovala pro nutnost nechat při vstupu do akademického prostoru gender v šatně, jinak nebude možné pro ženy do gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

89 rozhovor sáhnout v akademické sféře rovnoprávného postavení. Můžete prosím tuto svoji metaforu čtenářům a čtenářkám přiblížit a vysvětlit, s jakým konceptem genderu pracujete. Gerlinda Šmausová: Dospěla jsem k závěru, že genderovou identitu, tedy prokazování toho, ke které pohlavní kategorii jsme byli závazně (v občanském průkazu) zařazeni, konáme v sociálních interakcích téměř nepřetržitě. Málokterá teorie se ale zabývá tím, jak se toto hraní genderové identity provádí. Zastávám celkem drastickou představu, že v případě žen toto hraní konec konců spočívá v neustálém situačním mocenském podřazování se mužsky se předvádějícím protějškům v interakci. To si většinou ani neuvědomujeme, a velká část z toho je vázána na neverbální chování těla kolik prostoru zaujímáme, v tomto behavioristickém smyslu. Kdysi jsem hraní genderu nazvala basso continuo, jako základ, na kterém se rozvíjí specifická rolová jednání. Existuje jen málo situací, ve kterých by bylo konání ženského genderu tou klíčovou nebo hlavní rolí! Jako ženy se chováme skoro všude, kde ale předvádíme jen a jen naši ženskost? Ptáme li se takto, ukáže se, že hraní jen a jen ženství v sobě má spíše něco profesního (např. modelky) a nás vědkyň se to rozhodně netýká. Rolové jednání samo se vztahuje k situačním kontextům, a pokud máme na mysli vědu, musíme připustit, že vědu pohlaví jejích operátorů příliš nezajímá! Ženy ve vědě nejsou zaměstnány jako ženy, ale jako vědecké osoby! Tato role je v souladu s vědou samou vybavena atributy, které se v genderovém symbolismu označují jako mužské. A proto doporučuji, aby ženy při vstupu na akademickou půdu hrály především ( mužsky definovanou) vědeckou roli, a své ženám předurčené defenzivní (často neuvědomělé) chování zanechaly v šatně. Mám ale, po pravdě řečeno, na mysli i ponechání v šatně soukromých pečovatelských záležitostí v pracovní době, které by neměly přesahovat nezbytnou míru. Problémy profesní diskriminace žen by se měly projednávat v mimovědeckých, tzv. štábních nebo politických, (kvazi)odborových situacích. Marcela Linková: Gender se nevztahuje pouze k utváření identit jednotlivců; je vepsán do institucí, organizace a dělby práce, hierarchických pozic atd. Instituce svůj gender nikde nenechávají a to má pochopitelně dopad na to, že jednotlivci jsou v těchto institucích symbolicky a prakticky genderováni. K tomu se váže i to, že lidé svůj gender v šatně nenechávají v jiných sférách (v domácnosti, ve veřejném prostoru atd.) genderování těchto realit se pak nutně musí promítat i do genderování akademického prostoru. Jak se tyto symbolické a praktické projevy genderu v institucích mají k individuálnímu genderu? Gerlinda Šmausová: Že věda má symbolický gender, jsem právě naznačila. Doporučuji si na chvíli představit, že se má vytvořit instituce, která by produkovala poznání o vnitřní a vnější přírodě v opozici proti víře, pověře, spekulování bez empirického ověřování, uměleckému uchopování světa, proti mocenským, politickým a ekonomickým zájmům atd. S Luhmannem (jak jinak) mám za to, že by (dokonce autopoieticky) vznikla instituce určená podle atributů, které jsou v symbolickém genderovém univerzu označeny jako mužské. Z mého hlediska by ale bylo správné nekritizovat šmahem ony vlastnosti (samozřejmě si to v mnoha ohledech zaslouží, např. baconovský vztah k přírodě), ale to, že jsou označeny jako mužské. Patří přece celému lidstvu, které naopak zná i kontexty, které si označilo jako ženské. Ale ani to není takovým problémem jako to, že si muži tuto oblast společenské diferenciace mocensky osobují, bez ohledu na to, že jejím požadavkům často vyhovují méně než ženy. Měly bychom si uvědomit, že jsme ve všech ohledech srovnatelně kompetentní jako muži, a oni naopak stejně jako my. Na Vašich otázkách vidím, že jste jakoby v zajetí ontického chápání genderové identity (o jé!). Jakou roli tedy hraje muž, který krmí a přebaluje kojence? Podle mě tzv. mateřskou, i když mu po tu dobu nenarostou ženské sekundární pohlavní znaky. Ještě jednou lidově: většinou dáváme (nějak) najevo, že se řadíme k ženám, hrajeme ale kompetentně nejrůznější role, i ty mužsky definované, jako je řízení vojenských stíhaček. Z politického hlediska bychom tedy měly trvat na tom, co máme s ostatními členy společného, a nezdůrazňovat diferenci, která je konstrukcí patriarchátu. Proto se přimlouvám za to, usilovat o překonání genderu, ne o jeho uznávání. Vzápětí jsem si uvědomila, že v tom se podle mého názoru liší feminismus a teorie genderu. Feminismus vychází z existence mužů a žen a jeho cílem obecně je, usilovat o vyrovnání jejich společenské situace. V teorii genderu ale akceptujeme konstruktivistickou (já osobně radikální) teorii Butler, že gender je konstrukcí, která se nemá v přírodě o co opřít. S kolegyní Hanou Havelkovou se ale domnívám, že i hnutí by mělo teoreticky vycházet z toho, že gender je kategorií, která slouží výhradně k legitimizaci nerovného rozdělování a na faktické identity se vůbec neváže. Toto odmítnutí politického zvýznamňování takzvaných askriptivních znaků, které pak slouží k legitimizaci nerovného přístupu, se týká i etnicity, věku či národnosti. Marcela Linková: Jistě, individuální možnosti rolového jednání jsou rozmanité a překračují binaritu maskulinní femininní. Jedinec je ale konfrontován daným institucionálním a symbolickým řádem. Ve svém význačném článku Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví z roku 2002 píšete: Členové společnosti hrají spíše tu genderovou roli, kterou od nich vyžaduje genderový kontext čili gender té instituce, ve které právě aktivně vystupují. 1 Oproti tomu jsou zde ale studie, které prokazují, že ženy jsou za kontra femininní rolové jednání trestány (v kontextu české vědy např. Lorenz Meyer ). Gerlinda Šmausová: Právě jsem rozlišila konání genderu jako dávání najevo svého přiřazení k oficiální duální pohlavní kategorii muž/žena na jedné straně (konat gender) a hraní specifických rolí podle kontextu na druhé straně (konat gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

90 rozhovor vědu). A ještě jednou konání genderu není hlavní rolí! Rolová očekávání jsou vybavena sankcemi různého druhu a rozličné závažnosti. (Víte přece, že mým oborem byla sociologie práva?) Dalo by se říci, že očekávání na hraní rolí podle kontextu jsou většinou právně postižitelná, zatímco očekávání na konání genderu mají převážně neformální povahu, to znamená, že nejsou ze zákona zdůvodnitelná. Profesorka, která by v akademických situacích v první řadě předváděla ženství, není myslitelná k funkci by se vůbec nedostala. Musela tedy již vždy přesvědčivě zvládat mužsky definovanou roli, souhlasíte? Za to ovšem je svými kolegy, kteří dosud mylně považují vědu za své hájemství, trestána, ale v uvozovkách. Myslím, že boj o genderové vyrovnání ve vědě při již existující formální právní rovnosti spočívá právě v aktivním překonávání nelegálních překážek a ústrků (mobbing, sexismus) nastavovaných kolegy. To je psychicky velmi náročné a pro citlivého člověka téměř neúnosné. Proto je třeba solidarity ženských operátorů ve vědě, která by se účinně stavěla proti neprofesním zastrašovacím pokusům ze strany mužů. Affidamento! A smělé profesní jednání! Marcela Linková: Pokud zde říkáte, že gender je kategorií, která se na faktické identity vůbec neváže, jak chápat tvrzení v předchozí otázce, že genderovou identitu konáme v sociálních interakcích téměř nepřetržitě? Gerlinda Šmausová: Přece ve smyslu genderového univerza Sandry Harding, podle které je symbolický svět (především jazyk sám) duálně rozdělen na vlastnosti, které jsou označeny buď jako ženské, nebo jako mužské, tedy jakoby podle přírody. Ve skutečnosti, jak dokládá hlavně Butler, jsou přírodovědecké poznatky i ohledně pohlavní duality vyjádřeny oním již vždy (předem) genderovaným jazykem. Jedná se tedy o definice v kruhu, které obsahově vyjadřují jen dvoupohlavnost samu (ale ani ta není v přírodě stoprocentní). Plauzibilita duálních kategorií vyplývá z životně důležitého, zřetelně vnímatelného dvoupohlavního principu rozmnožování a jejich závaznost se zaručuje jednak hlídači tradic (Giddens), jednak mužskou hegemonií. Hlavně hegemoni se snaží udržovat dualitu symbolického univerza, dělby práce a genderových rolí ve svůj prospěch. Proto jsme nuceni svůj gender na pozadí specifických rolí neustále hrát, stejně jako svůj věk a jiné tzv. askriptivní kategorie, které (opět hegemoniálně) slouží jako paklíče k nerovnému rozdělování společenských zdrojů. Klíčem by totiž podle principu moderny při zachování snahy o univerzální inkluzi měl být výkon! Je třeba dodat, že se u všech rovin genderového univerza včetně rolí jedná o normativní (nebo idealizované) kategorie, kterým v praxi (či v empirii) nic neodpovídá. Všichni, muži a ženy, máme kolážované identity, jen s jednou stranou polární identity bychom nebyli životaschopní. Marcela Linková: V posledních dvaceti letech se s uznáním problematiky genderové rovnosti a přijetí genderového mainstreamingu jako nástroje nápravy objevuje množství projektů a iniciativ, jejichž cílem je podporovat genderovou rovnost ve vědě. Jejich výsledky jsou ale pramalé. Čím si to vysvětlujete? Gerlinda Šmausová: Neznám ani zdaleka všechny iniciativy, a přesto bych volila jinou interpretaci. Zveřejňovala bych údaje o jejích úspěších, známe je vůbec? Například oproti mému mládí (o tom jsem se shora zapomněla zmínit) sexuální obtěžování a vůbec sexismus už neplatí za kavalírský delikt. Feminismus podnítil vznik genderových studií a zasluhuje se prakticky o zdvojování dosavadního vědění v mnoha disciplínách. Přimlouvám se za to, abychom zpracovaly pozitivní bilanci našich snah a zahrnuly do ní i ony iniciativy, které jakoby k ničemu nevedly. Cesta či hnutí je také již cílem, udržování povědomí o právu na genderové vyrovnání přinejmenším nedovoluje jeho otevřené porušování. K neuspokojivému pocitu ze zdánlivého neúspěchu bych přidala poznatek, že v historii neplatí princip, že dobré působí dobré a naopak. Pokud ženy kdy zaujímaly pozice dříve předurčené mužům, bylo to převážně za zlých (nepříznivých) podmínek, např. v průmyslu a zemědělství během válek. Ženy ve vědě za svůj úspěch vděčily i socialismu, právě díky jeho negativním stránkám (např. mzdová nivelizace). Nebylo ovšem pravidlem v těchto dobách zlepšené (relativně v porovnání s muži) postavení žen hodnotit jako rovnoprávnost, proto ho nazývám emancipací v neoznačeném stavu. Zdá se, že v současných podmínkách není hegemonie mužů vážně ohrožena, a to není pro emancipační hnutí příznivé. Ostatně ne všechny ženy po emancipaci touží. Mají proto různé důvody od kritiky androcentrického uspořádání veřejných institucí (tedy i vědy) až po osobní výhody, které genderová nerovnost některým ženám skýtá. Už se ale blíží doba (ke srovnání například teorie sociální práce), kdy ženy zase vstoupí na pole dějin jako matky a pracovnice současně. Že tyto nové časy ale nebudou ze sociálního hlediska zrovna růžové, je nabíledni. Marcela Linková: Zde znovu narážíme na možnost proměny institucí a jejich struktur. Pokud je věda uspořádána androcentricky, co potom pro konkrétní vědkyně znamená vzdát se ženského genderu a přivlastnit si mužské rolové jednání a co by to znamenalo z hlediska emancipačního kolektivního jednání? Gerlinda Šmausová: Záleží na tom, jak definujete androcentrismus a podle toho bychom měly svoji kritiku vědy diferencovat. Pokud tím máte na mysli, že vědecký aparát ovládají muži, jsem s vámi zajedno v tom, že je třeba se proti tomu postavit. Tento názor se ale směšuje s jinou kritikou, která je v mých očích problematičtější. Vycházím z názoru, že se moderna vyznačuje společenskou diferenciací podle oborů nutných pro reprodukci společenského života. Tímto produktem je i věda, která se (autopoieticky) orientuje na hledání ověřitelných pravd. Představuji si váš ironický úsměv, rozumím, ale dovedete si představit vědu, která by se upsala především např. vydělávání peněz? Změnila by se na ekonomii, podobně jako by ji orientace na produk gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

91 rozhovor ci emocí proměnily na umění atd. Proto usiluji o zachování principů vědy, a neodsuzuji, že jsou definovány jakoby mužsky: vědecká práce má být racionální, logická, efektivní, vystavená neustálým empirickým zkouškám (Popper i Habermas!). Stále vycházím z toho, že mužské atributy jsou pouhým označením, rychlou stereotypizací vědeckých činností, bez ohledu na to, kdo práci vykonává. Nevím, proč by se rozumné a logické činnosti měly označit za špatné? Posuzování adekvátnosti orientací by se mělo odvíjet od kontextů, protože společnosti a jejich členové potřebují jak racionální výkony, tak péči. Nevidím důvody, proč by ženy neměly vědecké role osm hodin denně hrát, obdobně jako muži mohou hrát žensky definované role např. ve školství. Však i vy jste součástí tohoto systému a máte snad vědu ráda?! Na jiném místě stojí, že se věda od svých principů odchyluje nebo že svými projekty vlastně lidstvu a přírodě škodí. Proti tomu by se měli stavět všichni vědci bez ohledu na pohlaví. Marcela Linková: Jak vidíte pozice a roli feministického hnutí v dnešní době, konkrétně v Německu, kde žijete? V jednom svém článku jste uvedla, že původní levicová orientace feminismu se postupem doby proměnila v orientaci středostavovskou, která přestala vnímat třídní rozdíly. 3 A jak v tomto kontextu vnímáte program intersekcionality, který pozornost upírá na spoluustavování různých os znevýhodnění a nespravedlností. Gerlinda Šmausová: O Německu moc nevím, a to je špatná zpráva o emancipaci. Během nedávné konference o trestním právu jsem s úžasem zjistila, že většina účastnic už neví nic o dekonstruktivistickém diskursu a navíc, pokud na něj upozorní kolegyně v penzi, je etiketizován jako překonaný. Každá kohorta zřejmě začíná od pomyslné nuly a kontinuita diskursu je asi jen zbožné přání. Rozeznávám ale rovnoprávnost jako uvědomělý stav či politický nárok 4 a rovnoprávnost, která by se dala vyjádřit řadou empiricky získaných sloupcových diagramů. Ve sloupci vztahy mezi partnery, kteří spolu sdílejí domácnost, by se objevily úžasné změny ve prospěch žen. Mám věrohodné údaje sleduji rodinný život svých synů ( ) a ptám se často psycholožek, které mají do vztahů dobrý vhled. Během mé profesní činnosti mě vždy motivovala společenská nespravedlivost, sociologicky řečeno: nerovné rozdělení zdrojů a moci. Proto už mi označení levicové oproti středostavovskému proč ne pravicovému? zní kose. Proletářské hnutí skutečně zaujímá jen krátký historický úsek a bylo zdiskreditováno spolu se socialismem. Teoreticky jde o to, zda se rozdílům mezi pohlavími přisuzuje větší význam než rozdílům mezi vrstvami. Často se jednoduše tvrdí, že ženy jsou vůči mužům znevýhodněny, jako by všechny ženy na tom byly hůře než všichni muži. Tak tomu ale není, ženy středních vrstev vykazují ve všech stratifikačních parametrech, jako je sociální původ, vzdělání, místo v pracovních hierarchiích a příjem, lepší situaci než muži nižší, řekněme dělnické vrstvy. Znázornit bychom to mohli tak, že rozstřihneme pyramidový (nebo cibulový) model vertikálního uspořádání společnosti a ženskou půlku posuneme o něco níže. Pro výši patra jsou tedy rozhodující kritéria vrstvy, gender rozhoduje o mezipatrech. Nejvnitřnější význam genderu se týká této mužské uzurpace výhod na úkor jinak stejně postavených/ vybavených žen, (hlupáku, jde o ekonomii, odvolává se Žižek a mnoho jiných na Clintonův výrok), a proto se nárok na genderové vyrovnání týká mezipatrových nerovností. Vědkyně ze středních vrstev by neměly vyžadovat zlepšení své situace na úkor mužů i žen nižších vrstev, to dokonce ani k vyrovnání s jejich muži nevede. Myslím, že i intelektuálky mají povinnost si nerovností v přístupech, které jsou v rozporu s ústavami moderních států, všímat. S intersekcionalitou jste se dotkla mého bolavého bodu: Již v roce 1990 jsem vedla v Saarbrückenu seminář Vztah mezi sociální, genderovou a věkovou strukturou společnosti, kde jsme se studujícími probírali linie nerovnosti. Předpokládala jsem, že se sociální nerovnost dále láme podle genderu a posléze podle věku a jiných takzvaných askriptivních vlastností. Trochu mě mrzí, že jsem nepsala pro americký světový trh. Rozhodující ale je, že si feminismus a teorie genderu uvědomují svoji pozici i vůči jiným liniím nerovnosti. Marcela Linková: Jak v tomto ohledu vidíte český feminismus? Gerlinda Šmausová: Českému feminismu donedávna chyběla recepce kritické teorie, která by legitimní otázku společenské nerovnosti nastolila bez obvinění ze socialistické nostalgie. (Alena Koehler Wagnerová nedávno upozornila na to, že editorky publikace Ženy na stráž České feministické myšlení 19. a 20. století socialistickou éru zcela ignorovaly.) Jsem ráda, že se situace mění k lepšímu jak z hlediska kritické teorie, tak feminismu, jak jej vidí např. Sandra Harding. Mám jmenovat autorku, která se tím zabývá? Zuzanu Uhde? Marcela Linková: Jak si vysvětlujete určitou izolaci českého feminismu od globálních feministických snah a zejména minimální zájem o postavení žen ve vztahu ke globálním nerovnostem? Gerlinda Šmausová: Vzhledem k tomu, že o vás vím, jak často se zúčastňujete mezinárodních konferencí, mě toto tvrzení překvapuje. Jste přece o stavu teorie a o praktických snahách o genderovou rovnost informována a podílíte se na jejich rozvoji. Mnoho z vašich bývalých kolegyň pracuje v zahraničí, v různých oborech, od literatury, medií, práv, religionistiky, sociální práce atd., a i odtud přicházejí stále nové impulsy. Autorky nejmenuji, protože bych nerada některou z nich opomněla! Kromě vědecké reflexe, která udržuje emancipační povědomí a i to je již výkon k pozitivní bilanci patří i účast českých feministek, byť ne z akade gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

92 rozhovor mických kruhů, na politických iniciativách v Evropě a ve světě. Mám pocit, že si kladete příliš vysoké nároky, čímž se připravujete o potěšení z pokroku. K tomu mám další dvě spíše pedagogické poznámky. Ve spojení s globalizací by mě hlavně zajímaly lokální dopady. Globalizace je pojem s obrovským rozsahem a celkem minimálním obsahem, pokud ho nezoperacionalizujeme na místní poměry. Měly bychom vědět, jaký vliv má globalizace na nás, na naše emancipační snahy. Jinak zůstaneme v zajetí toho, čím často trpí naše androcentrická věda, totiž přílišné abstraktnosti, lidově řečeno přetřásání prázdné slámy. Je rovněž důležité si vlastní možnosti zapojení do hnutí nezveličovat a neidealizovat, protože takovou idealizaci může následovat jedině zklamání. Spolehlivější jsou předsevzetí v dosahu vlastního působení. Poslední poznámka: zapojování se do světových hnutí je multilaterálně reciproční záležitostí a naše osobní snahy jsou (bohužel?) hodnoceny v rámci významu našeho státu v globálním měřítku. Marcela Linková: V posledních letech vidíme nárůst občanské angažovanosti a protestů, v USA, na Blízkém východě i v Evropě. Některé tyto projevy jsou násilné, vidíme ale také velkou snahu o konsenzus, společné vytváření pozic vůči hegemonní moci. Vidíte v tomto nějaký příslib, možnost pro feminismus a rovnoprávnost žen? Gerlinda Šmausová: Na abstraktní otázku abstraktní reakce: Hnutí jsou zajisté specifická a na postavení žen budou mít různý vliv. Některá z nich, např. v diktátorských režimech, asi upřednostňují solidaritu mužů a žen. V zemích, kde je islám státním náboženstvím, nemusí občanské hnutí pro ženy znamenat nic dobrého. Předpokládám, že žádné hnutí ženám nevyhradí více než formální právní rovnost. Ta je ovšem předpokladem všeho dalšího úsilí. Samy vidíme, že se uvnitř demokratických zřízení udržuje mužská hegemonie a že musíme o uskutečňování práva, které již máme, stále znovu a jinými prostředky bojovat. Ve smyslu přesvědčení, že ženy jsou stejně kompetentními členkami společností jako muži, nevidím důvod, proč by se neměly na hnutích podílet, i svědomím, že jejich vlastní agenda přijde na řadu později. Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 Poznámky 1 Šmausová, G Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví. Sociální studia, č. 7: 15 27, s Lorenz Meyer, D Nový pohled na problém žen ve vědě : Tři mody genderového jednání v akademickém výzkumu. Pp in Stöckelová, T. (ed.). Akademické poznávání, vykazování a podnikání. Etnografie měnící se české vědy. Praha: SLON. 3 Šmausová, G Emancipace, socialismus a feminismus. Pp in Oates Indruchová, L. (ed.). Tvrdošíjnost myšlenky. Od feministické kriminologie k teorii genderu. Praha: SLON, s Šmausová, G Současnost nesoučasností: nepřehledné vlnobití feminismů. Pp in Heczková, L. (ed.). Vztahy, jazyky, těla. Praha: FHS UK. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

93 rozhovor Plavat proti proudu a radikálně měnit sociální svět? Feminismus! Rozhovor Kateřiny Liškové s Ann Snitow O úloze feminismu v dnešním světě, o tom, jak feminismus cestoval a čeho byl a měl by být součástí s Ann Snitow v listopadu 2011 v New Yorku diskutovala Kateřina Lišková. Ann Snitow je feministická aktivistka a profesorka genderových studií a literatury na New School v New Yorku. Intelektuální a aktivistickou činnost kombinuje od roku 1969, kdy spoluzaložila New York Radical Feminists. Byla koeditorkou Powers of Desire: The Politics of Sexuality (1983), zásadního sborníku textů, které formovaly americkou debatu o historicitě sexuální zkušenosti, a je autorkou celé řady vlivných článků. Založila Feminist Anti Censorship Task Force, akční skupinu No More Nice Girls a Network of East West Women (NEWW). V poslední době se věnuje tématům měnící se situace žen a mužů ve východní Evropě a otázkám feministické paměti. O hnutí Occupy, sociální změně a odkazu (a budoucnosti) feministické vnímavosti ve Spojených státech amerických Kateřina Lišková: Nacházíme se v době protestů proti konzervativní agendě, která ovládá veřejný diskurs. Kdy podle vás začali Americe vládnout konzervativci? Ann Snitow: Hegemonie pravicového diskursu tu nastoupila v 80. letech. Za pouhých pár let se celý diskurs v Americe posunul výrazně doprava a doprava se vychýlil i střed. Začalo to v roce 1980 volbou Reagana na prezidentský post. Reagan přišel s tzv. zákonem na ochranu rodiny, který měl omezit mimoškolní, sociální a vzdělávací programy. V zásadě se pokoušel podkopat cokoliv, co člověku umožňovalo opustit rodinu na déle než dvě minuty. Rodina se měla stát výhradním prostorem sociální reprodukce a jakákoliv jiná platforma ochrany měla se zákonem na ochranu rodiny přestat existovat. Vzhledem k silnému liberálnímu cítění přetrvávajícímu ze 70. let se ho však Reaganovi v roce 1980 nepodařilo prosadit. Použil tedy strategii postupných změn a v následujících letech prosadil téměř všechno. Kateřina Lišková: Jak reagovaly progresivní síly? Ann Snitow: Bojovali jsme a vyvíjeli protitlak. A prohrávali bitvy s velmi dobře organizovanou pravicí. Ta byla v místních školách, v kostelech a opravdu brilantně organizovaná. Levice žádnou takovou infrastrukturu neměla. Kateřina Lišková: Takže teď se zdá, že hnutí po velmi dlouhé době mohutní, a to je skvělé. Naposledy se to dělo ke konci 90. let Ann Snitow: Seattle? Kateřina Lišková: Seattle, přesně tak. Ann Snitow: Seattle nám přinesl naději. Je jasné, že za ním byly roky a desetiletí organizování na nejnižší úrovni. Hnutí jako Occupy Wall Street nevznikne bez desetiletí skutečné práce. Co je podle mě teď nové, je jeho otevřenost. Už není možné si myslet, že to jsou jen ti chudí, jen ti černí nebo jen ty nespokojené ženy. Ekonomika ničí všechny. Velmi dobře to vystihuje heslo My jsme těch 99 procent. Zároveň také burcuje lidi, kteří dosud nebyli ve hře. Kateřina Lišková: Otázka zní, proč to trvalo tak dlouho? Ann Snitow: Oligarchie ultrabohatých, která řídí tuhle zemi, je neuvěřitelná. A velmi dovedně kontroluje a zakrývá skutečné problémy. Pokračuje trend koncentrace bohatství a v jeho důsledku došlo k pokřivení demokracie. Vždycky ale existuje možnost skutečné demokracie tak byl v roce 2008 zvolen Obama. Je vždycky možné, že velká skupina lidí zvolí někoho progresivního, kdo je odhodlán nějaké nespravedlnosti napravit. Amerika bývala založena na široké produktivní základně a myšlence, že bohatství a šanci na řízení vlastních věcí může sdílet mnoho lidí. Byla to fantazie, nikdy to nebyla realita. Ale lidé už teď tuhle fantazii mít nemohou. Vidí, že jejich zájmy už nejsou zastoupeny. Kateřina Lišková: Jak to podle vás souvisí s feministickým organizováním, na němž se podílíte od 60. let? Ann Snitow: Radikální část feministického hnutí vyšla z levicového hnutí. Na základě této inspirace si radikální feministky utvářely představu odlišného sociálního řádu. Naproti tomu liberální feministky se soustředily na témata genderové rovnosti a spravedlnosti: dostat více žen do politiky, do médií atd. Tyto dva vlivné směry feminismu navždy změnily celou kulturu toho džina do láhve už opravdu nevrátíte. V 80. letech pak přišla zpětná vlna (backlash) a hnutí se čím dál více normalizovalo a redukovalo. Nakonec jsme znovu a znovu dokola opakovaly: Chceme zpátky právo na potrat, chceme zpátky právo na potrat. Tohle vás nahlodává a zastiňuje vaše větší touhy. Pořád jste v defenzivě, což s sebou gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

94 rozhovor nese odlišný druh politiky. Podobně na tom byly feministky v 19. století. Všechny jejich požadavky se scvrkly na volební právo, volební právo, volební právo. Ale má li volební právo něco znamenat, je potřeba mobilizace, která usiluje o mnohem víc. Za neustálého boje proti zpětné vlně se tak mnoho feministek stalo právničkami. A začaly mluvit o lidských právech. Ranější radikální ženské organizování tuto kategorii vůbec nepoužívalo. Lidskoprávní diskurs se pak ve stále pravicovějším světě stal jediným přijatelným. Lidská práva jsou velmi obecný pojem, který může mít v době reakce svou sílu. Nenese však v sobě nutně radikální myšlení, jímž žil radikální feminismus. Feminismus hovořil o restrukturalizaci sociálních vztahů, jeho politický rámec byl úplně jiný než u lidských práv. Jinými slovy, všechno bylo zatlačeno do pozadí a rozdrobeno a přesto to pokračovalo. Chci velmi jasně říci, že aktivismus pokračoval navzdory všem ústupkům. Feminismus je velmi mocný. Navzdory zpětné vlně a následné defenzivě se feminismus dostal na řadu míst, měnil instituce, sám se různými způsoby institucionalizoval. Je pravděpodobně nejhouževnatější ze všech hnutí 60. let. Kateřina Lišková: Mohla by se feministická imaginace v souvislosti se současným organizováním okolo hnutí Occupy dále rozšířit? Ann Snitow: Ano i ne. V newyorském Zuccotti Parku jsou dva druhy skupin. Jsou tam lidé, pro něž je feminismus daností, a lidé, v jejichž školních třídách a rodinách se o feminismu už nemluvilo, když vyrůstali. Takže o něm neslyšeli, anebo jen povrchně. Tihle lidé prostě bez rozpaků žijí ve světě transformovaném feminismem, a nevědí, jak feminismus jejich svět proměnil. A tyto dvě skupiny jsou velmi zajímavé. Jsou zde určité rozpaky kolem genderové nespravedlnosti, které by v roce 1965 nebyly možné. Ale feminismus jako radikální hnutí v propojení s aspiracemi hnutí Occupy? To je nejistá věc. Kateřina Lišková: Takže hnutí Occupy opět staví na předešlém hnutí. Vnímáte tam nějakou souvislost? Ann Snitow: Mám pocit, že tam nějaká souvislost být může. Může zde být prostor k budování feministického povědomí. Toto nové hnutí je velmi bohaté a slibné, protože mladí lidé, kteří jsou jeho motorem, se s genderovými otázkami setkali na nejrůznějších úrovních, ať už vědomě, či bezděky. Ale existují tu i problémy. Jedna studentka mi říkala o problému pouze symbolického zastoupení (tokenism) ženy jsou povzbuzovány k tomu, aby promlouvaly na všeobecných shromážděních. Nikdo je však neposlouchá, a když skončí, mluví a rozhodují hoši. A říkala, že s lidmi odlišné barvy kůže je to stejné. Kateřina Lišková: To zní jako před příchodem feminismu a jiných hnutí osvobození! Ženy na jednáních nemluví nebo nejsou slyšet, nebílí lidé jsou vyloučeni Ann Snitow: Ano, je to děsivé. Ale na druhé straně samotná skutečnost, že existuje velká skupina lidí, která si tento problém uvědomí a pojmenuje ho, je důsledkem činnosti dřívějších hnutí. Můžu vám říct, že v roce 1965 jsme nemohli vědět, že k tomu dochází, protože neexistovalo uvědomění si těchto problémů (consciousness). Takže teď je tu alespoň boj feministická kritika hnutí Occupy. Netuším, co se s Occupy Wall Street stane. Bude to jako v Seattlu? Okamžik vzdoru významný a skvělý, ale příliš krátký? Nebo opravdu dál poroste a dovede nás ke skutečné změně? Uvědomí si díky němu lidé v mocenských pozicích, že jim neprojde všechno? Budou muset navrátit určité regulatorní zákony, dát lidem vyšší pojištění v nezaměstnanosti, přijít na to, jak vytvořit více pracovních míst? Doufám, že takhle velké početné hnutí je ke změně donutí. Kateřina Lišková: Někteří ze stoupenců Occupy, se kterými jsem mluvila, říkali, že chtějí radikální sociální změnu. Nejde jim tolik o kosmetická vylepšení, jako jsou změny v daňové politice atd. V podstatě na ně Obama a demokraté neudělali velký dojem, je to pro ně málo. Ann Snitow: Myslím, že je velmi nebezpečné říkat, my jsme mimo politiku. Lidé by možná rádi byli outsidery, kteří protlačí nové myšlenky a jsou radikálnější než kterákoliv zavedená skupina. To je všechno pěkné, ale představa, že se vás netýká, kdo vyhraje volby? To je sebevražda. Kateřina Lišková: Hnutí Occupy je natolik rozmanité, že jsou v něm také odboroví organizátoři, sympatizanti demokratů atd. U takto otevřeného hnutí je otázkou, čí hlas bude slyšet. Ann Snitow: Velmi se nám ulevilo, když se začaly objevovat odbory, protože odbory v žádném případě nebudou svým lidem říkat, že nezáleží na tom, kdo bude zvolen. Vědí, že na tom záleží strašně moc. Takže čím více se zapojuje organizovaná práce (odbory), tím lépe, a čím více se zapojují aktivní feministky, tím lépe. A doufám, že příští rok v listopadu půjdou volit. Chápu, že jsou lidé z Obamy rozčarovaní. Opravdu nás v mnohém zklamal. Ale v mnoha ohledech je pořád to nejlepší, co máme. A myšlenka, že bychom ho nevolili a byl zvolen někdo jiný to je prostě šílené. Mnoho lidí říká, že jsou z Obamy zklamaní, takže prostě zůstanou doma. Ale to by bylo také fatální, protože pravice je tak dobře zorganizovaná v získávání hlasů, že doma zůstat nemůžete. A nikdo neříká, že hlasování vás zavazuje k podpoře všech Obamových politik. Kateřina Lišková: Vždycky ho můžete kritizovat. Ann Snitow: Neustále. My ječíme a řveme bez ustání každou minutu. Kateřina Lišková: A zdá se, že něco z toho slyší. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

95 rozhovor Ann Snitow: No, ono mu to pomáhá. Occupy Wall Street Obamovi pomáhá. Protože něco staví nalevo od něj. Může říkat, já jsem středový. A to opravdu potřeboval. Potřeboval aktivní lidi nalevo od sebe, aby mohl říct, tam venku jsou stovky tisíc lidí, kteří prý chtějí, aby bohatí platili daně. Co s tím mám dělat? Ať bohatí platí nějaké daně. Kateřina Lišková: No a kde je v tom všem feminismus? Ann Snitow: Z toho mám obavy. Víte, feminismus není samostatná aktivita. Aby byl účinný, musí být součástí dalších věcí. Určité myšlenky má vždycky společné s jinými progresivními skupinami, takže je třeba zjistit, kdo jsou vaši spojenci. Budou feministky schopné do té směsice požadavků začlenit své myšlenky? Nebo budou muset udělat to, co v 60. letech, a oddělit se? Protože to jsme udělaly, musely jsme nikdy jsme nebyly slyšet, a tak se z nás musely stát separatistky. Ale mám jistou naději, že Occupy dokáže feminismus vstřebat a feministky nebudou muset znechuceně prásknout dveřmi jako minule. Kateřina Lišková: Feministický separatismus lidi vždycky vyvádí z míry. Odsud má většina lidí představu, že feministky jsou šílené a nenávidí muže Ann Snitow: O těchto mylných představách musím mluvit neustále. Lidé mi pořád říkají byly jste separatistické hnutí a já na to vůbec ne, začínaly jsme s muži, a nešlo to. Nikdy jsme nebyly slyšet, úplně nás vynechávali z diskuse. Jediný způsob, jak to změnit, byl obrovský akt hněvu odtržení se od mužské autority. Takže separatismus představoval jednotící ideologii. Jeho potřebnost byla tragickou realitou. Kateřina Lišková: V určitou chvíli může být potřeba vytvořit si vlastní slovník. Je prostě potřeba vybudovat vlastní imaginaci, protože neexistuje. Ann Snitow: To je u Occupy Wall Street otázka vstoupí tam feministická imaginace? Bude se feminismus živě podílet na formulování nové vnímavosti? To teprve uvidíme. O vývozu feminismu na východ Kateřina Lišková: Je li tak těžké, aby byl feminismus slyšet a aby byl v hnutí viditelnější, o kolik obtížnější to muselo být na počátku 90. let, když jste spolu s dalšími feministkami přijela do východní Evropy, kde tehdy žádné hnutí nebylo? A vlastně stále není, rozhodně ne hnutí feministické. Jak obtížné to bylo nebo je, skutečně budovat feministickou vnímavost ve společnostech, kde není žádné hnutí, které by ji neslo? Jak to vypadá při pohledu zpět? Ann Snitow: Váš svět se mi zdál tak odlišný od mého tehdejšího světa. Například depolitizace, k níž ve vašem světě došlo. Po 40 letech komunismu nechtěl mít nikdo s politikou nic společného. Politika se lidem hnusila. Součástí toho, co jsem považovala za svůj úkol, bylo zavádět takovou politiku, které jde o to, aby lidé žádali takový život, jaký chtějí. Tuto otázku nastolila Joanna Regulska a několik z nás se okolo ní zorganizovalo. Co je to politika? Co má podle nás být součástí politického aktivismu? Kateřina Lišková: Feminismus dokáže velmi dobře rozšiřovat koncept politického. Jak rezonovalo heslo osobní je politické v raně postkomunistických společnostech? Ann Snitow: Jak vypadá váš každodenní život, jaký je váš vztah k veřejné sféře tyto otázky jsou pro osvobození velmi důležité. Ale za komunismu byly tyto otázky zakázané a po roce 1989 byly vnímány jako poskvrněné a nebezpečné nevhodné území. Hodně lidí mělo pocit, že soukromí nebylo nikdy dostatečně soukromé, jako by stát narušoval je samé, a chtěli soukromí jako oddělenou bezpečnou zónu, kde by se mohli projevovat, mít budoucnost, vztahy a nechtěli, aby se soukromé stalo veřejným. Takže americké feministky a ženy ze střední Evropy od počátku vedly zajímavé a bolestné rozhovory o tom, co je veřejné, co je soukromé, co by se mělo politizovat a co ne, co chceme nazývat politikou, které aspekty života chceme položit na stůl jako téma politických diskusí. A ukázalo se, že to je obrovský problém. Rozdílné názory, ale také rozdílné strategie získávání toho, co chcete. Kateřina Lišková: Máte pocit, že ženy ve východní Evropě nejen že nechtěly, aby se jejich soukromé životy staly veřejnými, ale navíc ani nechápaly, proč chcete měnit chápání hranice mezi veřejným a soukromým? Ann Snitow: Lidé si prostě mysleli, že nerozumím jejich světu, a myslím, že to částečně byla pravda. Ale také si myslím, že zde byl strach z veřejné sféry, vycházející přímo z historie, kterou lidé prožili. Ne že by mi nerozuměli, ale měli opravdu jiné prožitky v jiné realitě a měli pocit, že potřebují jednat ze své vlastní reality. Ženy tvrdily: Za komunismu jsme už v mnoha ohledech ve veřejné sféře byly. Mnohem víc, než se vám kdy snilo. Zároveň byla veřejná sféra naprosto zkorumpovaná, což nikdo nechtěl a ani teď nechce. Potřebovaly jsme budovat bohatší život v soukromé sféře. A tato argumentace mi dává smysl. Na druhé straně by soukromý život neměl znamenat povolení k ovládání žen bez veřejného postihu. Soukromí, kde jsou ženy jako služky, je soukromí, se kterým nikdy nebudu souhlasit. Kateřina Lišková: Všimla jste si v Československu nějakých specifik v porovnání s ostatními částmi regionu? Odlišovaly se české a slovenské ženy něčím od ostatních východoevropských žen? Ann Snitow: Všimla jsem si, že české ženy si dělaly strašné starosti o muže. To mě fascinovalo a sleduji tu myšlenku už 20 let. Doufám, že jsem už pochopila, o co si dělaly starosti a proč. Za komunismu docházelo ke strašlivému všeobecné gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

96 rozhovor mu ponižování a nejvíce byli ponižováni muži. Muži, kteří nebyli ve straně, byli zbaveni moci. Panoval obrovský pocit nevolnictví a absence jakékoliv osobní iniciativy. Moci byli samozřejmě zbaveni všichni, ale muži to cítili silněji, protože moc očekávali. A tak trvalo dlouho, než se vybudovala feministická vnímavost, která by dala moc do rukou všem, a také trvala na tom, že nechceme, aby nás znovu ovládal šťastný muž. Znamenalo to od základů změnit uvažování o genderu. Když se ve společnosti všechno mění, přenastavují se všechna pravidla a instituce, je obzvláště těžké po lidech chtít, aby narušovali své ukotvení rodinu. Ale jsem přesvědčena, že je důležitější znovu vyjednat vztahy mezi muži a ženami než se choulit kolem starého ohniště. Kateřina Lišková: Myslíte si, že se to v České republice nebo ve východní Evropě změnilo? Věří lidé stále myšlence, podle které se ponížení mužů odčiní tím, že budou udržováni nad ženami? Myslí si ženy stále, že tím, že budou zaostávat, učiní muže spokojenými, a my budeme taky tak nějak šťastné? Ann Snitow: No, tahle strategie povzbuzování a vynášení muže určitě nefunguje. Bavíme se tu o zásadní reorganizaci sociálních vztahů. To je feministický sen, ale něco z těchto tužeb se ve skutečnosti zhmotnilo. Kateřina Lišková: Jak daleko jste se podle vás dostaly ve Spojených státech? Ann Snitow: Lidé stále vnímají muže a ženy jako pevné celky a této pohodlné jistoty se drží. Ale žádná stabilní kategorie mužů a žen neexistuje, i kdybychom o takovou stabilitu stáli. A změna vnímání je pomalý proces. Musíme se ptát, co vytváří v lidech tak hlubokou vazbu na organizaci genderu. Proč ji tak milují? Kolem genderu a rodiny je organizována určitá poezie a lidé o ni nechtějí přijít. Přesto se genderové vztahy ve Spojených státech od základů změnily. Tyhle věci se mění pomalu. Za ta léta jsem se naučila více respektovat strach ze ztráty. Lidé se bojí o to, co by mohli ztratit. Kateřina Lišková: Evropská unie se pokouší zavést politiku, která by vrátila do rovnováhy veřejný a soukromý život jednotlivce. Říká se tomu harmonizace rovnováhy pracovního a soukromého života Ann Snitow: Zní to trochu podezřele. Mluví o všech, nebo především o ženách? Pomůžeme ženám zajistit rovnováhu, aby obstaraly všechny ostatní. Ne. Tohle není ta revoluce, o kterou mi šlo. Chci, aby změna byla zásadnější. Měli bychom znovu zvážit, kolik by člověk měl pracovat, jaký je smysl práce, jaký je váš podíl na špinavé práci světa, co je to intimita a kolik prostoru by měla mít, jak by si lidé měli navzájem pomáhat O těchto otázkách se diskutovalo v raném komunistickém období. Kateřina Lišková: A komunismus je pryč a my jsme, zdá se, uvízli ve všudypřítomném neoliberálním světovém řádu. Myslíte si, že feminismus nese svůj díl viny na udržování tohoto řádu, jak napsala ve svém nedávném článku Nancy Fraser? Ann Snitow: Když se snažíte udržet hodnoty svého hnutí v období, kdy se brání zpětné vlně, děláte kompromisy. Říkáte teď nepřemýšlím o smyslu života a o tom, co je to štěstí. Pracuju na tom, aby muži nebili ženy. Takže pak spolupracujete s policií. Domácí násilí je závažný problém, ale jeho řešení nijak nenarušuje neoliberální řád. Když se usilovně snažíte udržet dostupnost potratů, v boji s neoliberálními hodnotami nám to nepomůže. Navíc můžete svůj boj za potraty rámovat jako nákup služby, a to zní velmi neoliberálně. Takže slovo spoluvina bych nepoužila, ale řekla bych, že ve snaze udržet to, co jsme považovaly za udržitelné, jsme nenašly strukturální způsob boje proti neoliberalismu. Dal by se z toho obvinit feminismus, ale samozřejmě to platí pro levici obecně. Plavaly jsme proti proudu. Kateřina Lišková: Takže podle vás je k tomu, aby anti neoliberální požadavky rezonovaly napříč společností, třeba drastická změna materiálních okolností podobná nynějšímu dění v souvislosti s ekonomickou krizí? Protože určitě byli lidé levicoví akademici, aktivisté, kteří kapitalismus kritizovali, ale nenastartovalo to významnější odezvu. Ann Snitow: Víte, někdy je třeba uznat, že Marx měl pravdu. Kateřina Lišková: Díky, Karle! Ann Snitow: Otázkou zůstává, zda je to počátek nové demokratické vlny, nebo další Výmar. Kateřina Lišková: O tom jsme právě přemýšlely. Ve východní Evropě není žádné rozpoznatelné hnutí a Occupy se tam z různých důvodů náležitě neuchytilo. A přibližně v posledním roce jsme svědky návratu konzervatismu a xenofobie. Lidé se bojí zhoršující se ekonomické situace, reagují ústupem do rodin a dovolávají se tradičních hodnot. Říkají a dělají věci, které by před pár lety byly nemyslitelné. Vezměte si například českého prezidenta. Nedávno žádal o rozmístění armády podél hranic České republiky, aby podle ústavy chránila integritu země proti Evropské unii a globalizaci. Takže vojáci tam mají stát a pálit do globalizace? Ann Snitow: Řekla jste tu zajímavou věc, na kterou jsem chtěla navázat. Řekla jste, že se Occupy Wall Street z různých důvodů neuchytilo. Jaké důvody to podle vás jsou? Kateřina Lišková: Myslím, že diskurs o 99 procentech tady v Americe rezonoval a lidé se s tím začali identifikovat. V České republice se lidé stále odmítají identifikovat jako ti, kdo ve velké kapitalistické hře prohráli. A pak jsou tu čísla. Kromě Polska je zde řada malých zemí s různými jazyky. Organizování je vymezeno jazykovým prostředím a hranicemi daného národního státu. V České republice určitě jsou lidé, kteří se organizují proti neoliberalismu. Odbory jsou aktivnější, vznikla inciativa ProAlt gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

97 rozhovor v reakci na poslední volby, z nichž vzešla pravicová vláda toužící okleštit sociální stát, vzdělání, zdravotní péči. Naše nízké počty však přispívají k nedostatečné viditelnosti a vlivu. Ann Snitow: U nás to bylo podobné. Lidé se velmi dlouho identifikovali s úspěšnými lidmi, kteří si nechtějí nechat poroučet vládou, chtějí mít možnost vydělávat peníze, mohou být bohatí americký sen. Opravdu dlouho panovala představa, že trh je racionální a bude se rozpínat tak, že obsáhne stále více lidí. Teprve teď si lidé uvědomují, že to je lež. Takhle to zařízeno není. A není pravda, že kdokoliv může zbohatnout. Kateřina Lišková: Všichni můžeme být součástí toho jednoho procenta. To ten nesmysl velmi dobře vystihuje. Ann Snitow: Neoliberální étos úspěchu, podle nějž je svět placatý, můžete jít kamkoliv a dělat cokoliv, je destruktivní. Nejen v našich zemích. Na globálním Jihu přinesly neoliberální síly lidem utlačování, vykořisťování a bídu. Z toho se nemůžete vyvázat. Impuls obklíčit hranice a zastavit globalizaci je beznadějný. A tragický. O feminismu a štěstí Kateřina Lišková: Odbočily jsme od feminismu Ale ne tak úplně. Ann Snitow: Ne, vlastně ne. Existuje nádherný výrok Adrien ne Rich: S kým chceš sdílet svůj osud? A já věřím, že feminismus by měl být součástí kritiky neoliberalismu. Měl by být součástí boje o rovnost všech lidí, včetně přenastavení soukromého a veřejného. Odpověď nepřijde v jednom malém balíčku s pravdou. Kateřina Lišková: Co je feminismus pro vás? A čím by měl být? Ann Snitow: Pro mě je feminismus způsobem, jak si představovat štěstí. Skvělý je pro mě takový feminismus, který neustále přemýšlí, stále mění pozici, snaží se přijít na to, co lidé opravdu chtějí a proč to chtějí. Otevírá veřejný dialog o tom, co je to lidské štěstí. Jste li aktivní v politickém hnutí jako feminismus, věříte, že skrze organizované sociální jednání lze vytvořit lidštější, slušnější a spravedlivější prostředí. A nikdy toho nenecháte. Není to něco, čeho nakonec dosáhnete; budete se muset angažovat už pořád. V tomto smyslu je feminismus boj, neustále se měnící a živý, ale také nekončící. Takže svým způsobem rozumím, když lidé říkají aha, tak to promiňte, myslím, že svůj život strávím nějak jinak (smích). Feminismus změnil svět a my jsme se také změnily. Přinejmenším mně feminismus stál za celoživotní angažovanost. Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012 gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

98 recenze / zprávy a komentáře Nepřerušený zápas o ženská těla / Iva Šmídová Dudová, Radka Interrupce v České republice: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v. v. i. Právo a svoboda rozhodovat o vlastním těle naráží v případě interrupcí hned na několik překážek. Radka Dudová se inspirovala přístupem politických diskursivních rámců a rozkryla ve své analýze klíčové z nich. Argumenty a protiargumenty, které se objevily v dostupných analyzovaných materiálech k interrupcím v českém prostředí od 50. let minulého století, obhajují či potírají interrupce z řady hledisek a je fascinující pozorovat, jak se v podstatě doposud obešly bez toho, aniž by ženám jako občankám bylo právo rozhodovat o svém těle (bezpodmínečně) přiznáno, aniž by se staly subjekty těchto debat. Kniha Radky Dudové je důležitým příspěvkem do debat jak veřejných (politických), tak odborných. Text může být použit jako archiv s chronologickým záznamem klíčových událostí, které se týkaly interrupcí v České republice po druhé světové válce zhruba do roku Struktura či logika vyprávění tak může připomenout zapomnětlivým či uvést do obrazu později narozeným téma, jež je v českém prostředí obecně chápáno jako vyřešené velmi liberálně, tedy dostatečně, a jež tudíž nepotřebuje výraznější komentáře či pozornost. Sociologicky klíčovým přínosem pro český akademický kontext je však rámování celého textu, detailně představené v úvodních kapitolách knihy. V nich autorka zevrubně líčí a vysvětluje, jak Foucault a jeho konceptuální následovníci nazírají na soudobé mocenské způsoby organizace společností, rozkrývají způsoby vládnutí celým populacím, což zásadním způsobem ovlivňuje reprodukční chování jejích obyvatel. Zejména jde o kontrolu žen, ženských těl, o regulaci tělesného občanství. Biomoc, biopolitiku i governmentalitu, klíčové Foucaultovy termíny pro interpretaci sociální reprodukce, doplňuje autorka jednak metodologičtějším pojednáním o diskursech a analýze diskursivních rámců, které umožňují pochopit existující pravdy týkající se interrupcí a biologické reprodukce obecněji. Jednak vymezuje tělesné občanství, koncept rozvinutý zejména Nicolasem Rosem, jakkoli ten jej nazýval biologickým občanstvím (Dudová tak volí kulturní překlad, který jednoznačněji vystihuje vazbu na tělo, zatímco adjektivum biologické má v tomto smyslu podle autorky vágnější, či dokonce zavádějící významy). Analytickým přínosem této perspektivy je rozšířit chápání občanství, vymezeného jako zahrnující práva politická i sociální, popřípadě etnická, ekologická a intimní, zejména o tělesnost. Ta spojuje soukromé s veřejným, a to nejen v rovině sebeurčení, osobních vztahů či sexuality a rolí státu v jejich regulaci, ale právě v doslovném vztahu k tělům lidí. Biologické občanství tak vyjadřuje to, jak státy, zpravidla ve veřejném zájmu, zasahovaly a stále zasahují do tělesné integrity těch, kteří jsou považováni za neschopné kontrolovat svá těla (Dudová 2012: 17). Interrupce jsou pak jevem par excellence, při jejichž diskursivním rámování se s tělesným občanstvím, biomocí, biopolitikou a governmentalitou setkáváme. Nejobsáhlejší část knihy tvoří soupis událostí a procesů vedoucích k legalizaci potratů v Československu v roce 1957 (kořeny mají již v meziválečném ženském hnutí), dále následná praxe a úpravy či jejich absence v totalitním i posttotalitním státě. Jednoznačné výchozí stanovisko autorky a zvolená interpretační perspektiva orientuje čtenáře v logice textu. Ten přináší zejména paralelní či konsekventní politické diskursivní rámce, jejich vztahy a proměny, které autorka zachytila na základě studia (hojných) pramenných 7. evropská konference o genderové rovnosti ve vysokém školství / Marcela Linková Ve dnech se v norském Bergenu konala 7. evropská konference o genderové rovnosti ve vysokém školství. Konferenci organizovala Univerzita v Bergenu spolu s Výborem pro genderovou rovnost, čest být členkou Mezinárodního poradního výboru měla i autorka této zprávy. Konferenci zahájil rektor Univerzity v Bergenu prohlášením, že v roce 2012 univerzita přijala nový program pro genderovou rovnost, jehož nejdůležitější součástí je zvýšení počtu žen v rozhodovacích a vedoucích pozicích univerzity. Hlavními tématy konference, která se linula všemi diskusemi, byly otázky měření kvality a excelence, nízké zastoupení žen na vedoucích pozicích a proměňující se výzkumné a vysokoškolské prostředí. O těchto proměnách se diskutovalo nejen v souvislosti s dopadem na vědecké dráhy individuálních vědců a vědkyň, ale také v souvislosti s praktikami nové veřejné správy (new public management) a prosazování programů genderové rovnosti na univerzitách. V tomto ohledu se diskuse v severských zemích zásadně liší od kritik stávajících proměn akademického prostředí v souvislosti se zaváděním praktik nové veřejné správy (např. akademický kapitalismus in Slaughter a Leslie 2001; Shore 2008). Severské země, zejména Norsko a Švédsko, vidí v nové veřejné správě příležitosti pro prosazování genderové rovnosti. Na závěr konference pak proběhl workshop, který se věnoval otázce autonomie univerzit a prosazování genderové rovnosti s názvem Více autonomie méně rovnosti? Výzkumníci a výzkumnice i tvůrkyně politik ze severských zemí se shodli, že stávající tlak na vyšší autonomii univerzit může mít velice negativní dopad na možnosti řízení (steering) univerzit směrem k opatřením pro genderovou rovnost. V současné době tedy není zřejmé, zda chystané změny nepovedou k tomu, že univerzity se v budoucnu od tématu genderové rovnosti v důsledku zvýšené autonomie neodvrátí. Zároveň také poukázaly na to, že je zásadně nutné rozlišovat akademickou gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

99 recenze / zprávy a komentáře dokumentů (přepisy parlamentních jednání, soudobý tisk, statistiky a odborná literatura) či analýzy pozdějších akademických reflexí daného fenoménu (odborná literatura a rozhovory s významnými expertními pamětníky). Vedle toho věnuje autorka pozornost klíčovým hráčům, stejně tak jako případné absenci institucí a přístupů, jejichž role se pro interrupce nabízí. Podstatnou část analytické pozornosti tak věnuje Radka Dudová ustavení a fungování interrupčních komisí včetně jejich proměn pod vlivem dominantní politické ideologie, roli expertů (nejprve gynekologů, později i psychologů) i absenci tématu tělesného občanství v agendě českých ženských organizací po roce 1989 apod. Proměnu pozoruhodně ilustrují obsahy článků v časopise Vlasta. Za velmi přínosné považuji doplňkové kapitoly knihy věnované nedobrovolným sterilizacím, přístupu k interrupcím pro migrantky a srovnání dopadů diskursivního rámování interrupcí s dalšími oblastmi tělesného občanství žen spojeného s reprodukcí prenatální screeningy a (iniciativy za) změny v porodnictví. Zejména kapitola ke sterilizacím důsledně dotahuje výklad biomoci, biopolitiky a governmentality v režimu státního socialismu (i jeho kontinuitu po roce 1989). To společně se samotným stručným závěrečným konstatováním knihy navázaným na výchozí teze tvoří pojítko mezi důkladnou teoretickou přípravou čtenářů v úvodních kapitolách a poměrně deskriptivními kapitolami v jádru knihy. (Autorka sama reflektuje na s popisný charakter svého dosavadního přístupu a v závěru nabízí opět analytičtější, teoreticky rámovaný výklad.) Kapitolám mezi úvodem a závěrem ovšem stále zůstává nedocenitelná archivní či snad učebnicová hodnota i srozumitelně a přehledně podaný výklad, včetně užitečných shrnutí a občas i opakovaných pasáží. I ony mají své místo; připomenou důkladným čtenářům případně již pozapomenuté souvislosti, ale zároveň umožní snáze se v textu zorientovat těm, kdo čtou jen vybrané pasáže. Tematicky stěžejní kapitoly knihy jsou poměrně bohaté na popis procesů, jež vedly ke konkrétním úpravám, nebo jim naopak zabránily. Nelze je v kostce reprodukovat na několika řádcích recenze. Shrnu proto jen rozkryté diskursivní rámce, jež se prolínaly etapami dějin interrupce na území České republiky, přičemž je symptomatické, jak jsem uvedla výše, že od legalizace interrupcí až do současnosti v českém prostředí nejsou (až na výjimku z raného období příprav prvního zákona a spíše ojedinělé příklady ze současnosti) rámovány diskursem občanských práv ani specificky práv ženských. Od počátku byly interrupce diskursivně rámovány v souvislosti se zdravím žen, a to zdravím vymezeným medicínským diskursem. Ovšem poměrně pestrou škálu nabývalo to, co zrovna ono zdraví znamenalo a kam byly ženy a jejich reprodukční strategie směřovány. Zpočátku měla interrupce sloužit jako opatření pro zdravější mateřství (v době budování socialismu i normalizace tak byla vnímána jako legitimní či přinejmenším celkem běžně praktikovaná antikoncepce ), později byl tento rámec doplněn o rovinu apelu na zdravou populaci a proti strádání nechtěných dětí, a ještě později byl klíčový diskurs zdravého mateřství modifikován (po zavedení možností miniinterrupcí) na bezpečnější interrupce pro ženské zdraví. Ve všech obdobích byly diskuse rámovány blahem a zdravím populace či zdravého mateřství spíše než snahou dát ženám subjektivitu, tedy svobodu, právo či možnost rozhodovat nad vlastním tělem. V době, kdy se poměry uvolnily a interrupční komise byly nakonec zrušeny, stále zůstala hlavním argumentem blahosklonnost státního zřízení, jehož vyspělost již poskytuje dostatek předpokladů, aby ženy mohly samy rozhodovat, zda těhotenství ukončit či nikoliv (s. 83). Rezonance totalitních diskursů v období po roce 1989 poodhaluje a pojmenovává autorka jako nepokryté pokračování v tehdy začaté eugenice (doporučení k interrupci ze zdravotních důvodů v případě, že plod je prenatálním screeningem diagnostikován jako vadný nebo je vadou i jen ohrožen, stejně tak větší tolerance interrupcí u méně žádoucích populací, zejména sociálně slabých a romských). autonomii a institucionální autonomii. Prosazování genderové rovnosti severské země jednoznačně vnímají jako otázku sociální spravedlnosti a v tomto ohledu trvají na tom, že jde o hodnotu, kterou by měl stát hájit a prosazovat vůči různým sektorům společnosti, včetně vysokoškolského a akademického sektoru. Tlak na růst institucionální autonomie tomu může stát v cestě. Kvóty, zejména pro vedoucí a rozhodovací pozice, byly častým tématem. První dvě zvané přednášky, které přednesla Mari Teigen z Institutu pro sociální výzkum v Oslu a Curt Rice, prorektor pro výzkum na Univerzitě v Tromsø, se ke kvótám přihlásily s jednoduchým argumentem: KVÓTY FUNGUJÍ. Mari Teigen uvedla, že přes velkou podporu genderové rovnosti v Norsku přetrvává stav, kdy jsou přijímány spíše ad hoc iniciativy a chybí dlouhodobé programy podpory genderové rovnosti na trhu práce. V Norsku pokračuje diskuse o preferenčním zacházení (preferential treatment), přičemž diskuse je nejživější právě v oblasti akademického prostředí. V současné době je vládou projednávána tzv. Bílá kniha II. Politika pro rovnost: stav a řešení zaměřená na změnu situace, která navrhuje doporučení zavést extra body pro méně zastoupené pohlaví ve vzdělávacím systému a systém stipendií v oborech, kde je nepoměr v zastoupení pohlaví větší než 80:20 (ICT a technika z hlediska nízkého zastoupení žen). Jedním z problémů vzdělávacího systému je silná genderová segregace v oblastech specializované odborné přípravy (obecné vzdělávání je ale vyrovnané s 55% zastoupením žen a 45% zastoupením mužů). To se posléze odráží ve struktuře trhu práce. Curt Rice se zaměřil na to, jak argumentovat pro genderovou rovnost v rámci institucí a vůči vedení institucí, které nejsou vždy genderové rovnosti nakloněny. Uvedl, že argument spravedlnosti (genderová rovnost je správná věc) používáme 100 let, všichni o něm vědí a v současné době nemá v Evropě již příliš velký efekt. Navrhuje tedy používat argument, že genderová rovnost je také chytrá věc vede k větší efektivitě a produktivitě skupin. Jeho argument do značné míry odpovídá stávajícímu přístupu Evropské komise, která také zdůrazňuje tzv. obchodní argu gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

100 recenze / zprávy a komentáře Přetrvalo také vnímání ženy jako dočasné nádoby, jež se má podřídit dítěti (novému občanovi), nebo dokonce posiluje legitimita sebeobětování, kdy žena, aby naplnila normativní ideál ženské biografie mateřství za každou cenu, mnohdy nevratně poškozuje vlastní tělo a zdraví (s. 126). Text zahrnuje i analýzu parlamentních debat k interrupcím v obdobích legislativních změn či pokusů o ně až do roku Ta se však spíše zaměřila na vyjmenování argumentů diskutujících stran, které jsou sice přiřazeny do jinde definovaných diskursivních rámců a kdy rámce jsou vymezeny i aktérům novým, ale myslím, že tato část archivu nabízí barvitější interpretační potenciál ještě pro další doplnění. Jinde Dudová prezentuje organizace aktivní na poli (ženských) reprodukčních práv. Tady by pomohlo zahrnout i ty, jež působí mimo metropoli (řada z nich je sdružená v České ženské lobby, o níž text referuje), například brněnská Liga lidských práv nebo pilířová aktivita NESE HNUTÍ Ženská práva jsou lidská práva. Analyticky zajímavý přístup nabízejí i křesťansky profilované organizace, které se angažují v alternativních přístupech k porodu (ale na poli interrupcí by se nejspíše držely své pro life strategie). Jako doplnění přehledu zdejšího soudobého konceptuálního rámování ženských práv Radka Dudová překvapivě neuvádí texty Zuzany Kiczkové a Etely Farkašové či jinak uváděné Aleny Heitlingerové z kultovního sborníku Nanette Funk a Magdy Mueller Gender Politics and Post Communism. Reflections from Eastern Europe and the Former Soviet Union (Routledge 1993). Ty totiž (vedle dalších českých příspěvků) také tematizují nezdařenou ženskou emancipaci a transformující se status žen optikou ženských reprodukčních práv, a to i pokud jde o interrupce. Překvapivým výsledkem kvalitní analýzy Radky Dudové pak není fakt, že interrupce byly již od počátku rámovány jednoznačně aktuálním medicínským expertním diskursem, později doplněným o psychologický, ale robustnost rezonance tohoto rámce nejen s veřejným míněním, ale také s totalitním státně socialistickým politickým diskursem, což autorka důkladně rozvinula v jiném ze svých textů, publikovaném letos v časopise Politics & Gender (č. 8, s ). Veřejné mínění souznělo s lékařským rámováním těla (interrupcí) i polarizujícím přístupem zdůrazňujícím biologické odlišnosti ženských a mužských těl, a tudíž společně legitimizovaly vyloučení žen z určité oblasti občanských práv. Akademickým přínosem knihy je také důkladně odvedená práce v posílení legitimity užití Foucaultových konceptů na totalitní státní režimy, nejen, jak nejčastěji bývá využit, k popisu demokratických zřízení. Dudová tuto linii ještě posílila v již připomenutém anglicky publikovaném článku v Politics & Gender: Regulation of Abortion as State Socialist Governmentality: The Case of Czechoslovakia. Podle mého názoru Dudová nabízí velmi hodnotný vhled do přehlížené problematiky a srozumitelně jej jednak rámuje a jednak otevírá dalším možným přístupům. Autorka se zaměřila na tělesné občanství žen a jeho průniky s diskursivním rámováním interrupcí. Ukazuje tak absenci ženských práv v rámování interrupcí a dominanci lékařsky vymezeného zdraví žen a populace. Dalším možným přístupem, jenž by vhled do mocenských vztahů regulace a kontroly reprodukce, ženských těl, populace také rozjasnil, by mohlo být, pokud by se důkladněji zaměřil na srovnání sad expertních vědění, jež v různých fázích institucionalizace interrupcí do debaty vstupovaly. Autorka se tématu okrajově několikrát dotkne, například ve zmínce o Nicolasi Roseovi v souvislosti s vládou nových expertních vědění (s. 126) či v popisu počátku debat o interrupcích. Kniha takto pomíjí mocenskou hru mezi autoritativním biomedicínským přístupem k ženským tělům (a k reprodukci) a přístupy alternativními (historicky jde např. o potlačení role a praktického vědění porodních bab, které je oživováno v některých současných kritikách biomedicínských přístupů (objektivizace těla, technologizace apod.). ment v argumentaci s externími aktéry, zejména členskými státy. Z pléna byl tento přístup posléze kritizován. Je sice možná pravda, že díky diverzitě budou výzkumné týmy pracovat lépe a efektivněji, což se zcela jistě projeví na hodnocení takového týmu a jeho produktivitě, není ale vůbec zřejmé a jisté, že to bude mít pozitivní dopad na ženy, které v takových týmech pracují, jejich kariérní možnosti a zejména kariérní postup. Curt Rice hovořil o třech příkladech výzkumů, jejichž výsledky poukazují na výhody genderové rovnosti. První se týká skupinové dynamiky v malých skupinách a toho, jak se projevuje tlak minority a tlak majority. Výsledky tohoto výzkumu ukazují, že pokud je minorita vystavena tlaku majority, dochází u ní k poklesu kreativity, naopak tlak minority na majoritu vede k tomu, že se rozšiřuje tvořivost celého týmu. Tento výzkum také poukazuje na fakt, že homogenní skupiny mnohem rychleji konvergují k jednomu názoru. To sice může být příjemné a jednoduché, nevede to ale nutně k nejlepším výsledkům, neboť jiné interpretace a pohledy vůbec nepřijdou ke slovu. Druhý výzkum, který Rice připomněl, byl publikován v článku s názvem Paradox meritokracie v organizacích (Castilla, Bernard 2010). V rámci tohoto experimentu jsou osobám předkládány k hodnocení identické projekty nebo CV, jediná věc, která je odlišuje, je jméno ženské či mužské. Výzkum ukazuje, že dochází k tomu, že pokud jsou osoby provádějící hodnocení před hodnocením samotným upozorněny na to, že pro danou instituci je hodnota genderové rovnosti důležitá, je hodnocení žen a mužů ještě rozdílnější ve smyslu horšího hodnocení žen než v případě, že takové upozornění hodnotitelé nedostanou odtud název paradox meritokracie. Třetí výzkum byl nedávno publikován v Science (Balafoutas, Sutter 2012) a prokazuje, že kvóty nevedou ke snížení kvality, jak je často traktováno, ale naopak, k jejímu zvýšení. Daný výzkum ukazuje, že pokud jsou v systému kvóty 1, výběrového řízení se účastní mnohem větší počet žen, přičemž se účastní všechny vysoce kvalifikované ženy, které v dané skupině jsou. Interpretace tohoto výzkumu říká, že pokud ženy mají alespoň minimální pocit, že mají šanci uspět, potom se soutěže gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

101 recenze / zprávy a komentáře Z popisných pasáží je navíc zřejmé, že zejména v prvních letech prosazování interrupcí šlo také o vyjednávání, přesněji mocensky značně nerovnou hru, autoritativního vědění lékařů s andělíčkářkami a jinak nesvědomitými osobami (s. 50). Tehdejší argumentace a postupy mohou pomoci porozumět i souladu a nesouladu jazyka diskursivních rámců, kterými je navozováno tělesné občanství do agend občanských, zejména ženských organizací v dnešní době. A mohly by také vnést vysvětlení a dílčí pochopení do zcela polarizované debaty o praxi porodů v českém prostředí to však jistě až v jiném výzkumu. V závěru autorka vymezuje potenciál pro aktuální přerámování dosavadních diskursivních výkladů interrupcí (s. 140), ani tam potenciál alternativních expertních vědění, přitom stále ukotvených v medicínském poli, netematizuje. Ale jak už jsem konstatovala, tento analytický řez si Radka Dudová ani nestanovila jako svůj konceptuální rámec, jen mě k této linii úvah inspiroval. Nijak to neubírá na originalitě, kvalitě, čtivosti, archivační hodnotě a analytickém přínosu recenzovaného díla. Nový krok v genderovém výzkumu na Slovensku / Zdeňka Kalnická Dudeková, Gabriela a kol Na ceste k modernej žene. Kapitoly z dejín rodových vzťahov na Slovensku. Bratislava: Veda, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied. Minulý rok byl pro genderová studia na Slovensku výjimečně plodný. Vyšly zde (kromě jiných) dvě významné publikace, které jsou dokladem úspěšně se rozvíjejícího genderového výzkumu na Slovensku. Dá se říci, že obě knihy se vzájemně doplňují, i když pravděpodobně s tímto záměrem nevznikaly. První z nich, kterou editorsky připravily Zuzana Kiczková a Mariana Szapuová s názvem Rodové štúdiá: Súčasné diskusie, problémy a perspektívy, má výrazně teoretický charakter a soustřeďuje se na aktuální stav problematiky a jejího výzkumu; místem jejího vzniku je Centrum rodových štúdií Univerzity Komenského v Bratislavě na katedře filozofie a dějin filozofie Filozofické fakulty, a obě editorky jsou filozofky. Druhou je kniha Na ceste k modernej žene. Kapitoly z dejín rodových vzťahov na Slovensku. Domovským místem jejího vzniku je Historický ústav Slovenské akademie věd a jejím cílem je zmapovat rodové vztahy na Slovensku v historické perspektivě, a to od konce 16. do konce 20. století. Obě knihy spojuje především to, že jsou výsledkem slovenského výzkumu, který prezentuje práci poměrně širokého okruhu autorů a autorek. Jsou tedy dokladem toho, že rodová problematika v teoretické rovině, tj. v rovině definice kategorie rodu a problémových okruhů s ní spojených, i v rovině praktické, tj. jako analytická kategorie a výzkumná optika při studiu dějinného vývoje, již na Slovensku zdomácněla. Ve své výzkumné práci je využívá vzrůstající počet vědkyň a vědců, a to nejen jako individualit, ale jako členů a členek komunit, schopných dlouhodobé a úzké kooperace a koordinace. Dokladem úspěšné spolupráce je v obou publikacích přítomnost explicitně artikulované a aplikované metodologie (někdy více, jindy méně), jednotné terminologie, dokonce i jistých podobností ve stylové rovině textů a výskyt intertextových odkazů. Liší se tím, že autorkami práce Rodové štúdiá: Súčasné diskusie, problémy a perspektívy jsou výhradně ženy (v počtu deseti) se silnější afinitou účastní. Pokud tento pocit nemají, soutěže se neúčastní ani ty nejlepší. Kvóty tedy neříkají, že uspějí neschopné ženy, ale že žena má vůbec v daném prostředí šanci uspět. Curt Rice tedy uzavřel, že mezi kvalitou a rovností existuje přímý vztah. V rámci konference se uskutečnily dvě sekce věnované výzkumu kariérních drah. Catherine Egeland v příspěvku Time and gendered career trajectories in academia představila výsledky studie o využívání času na základě deníkových záznamů, kvalitativní studie administrativních systémů a hloubkových rozhovorů. Cílem jejího výzkumu bylo prozkoumat tvrzení, že věda není práce od 9 do 17 a že vyžaduje totální nasazení, že pracovní čas není přesně vyhrazen a mezi profesionálním a soukromým životem panuje vysoká porozita. Oproti těmto tradičním předpokladům, které jsou často začínajícím vědcům a vědkyním předkládány jako norma, její výzkum ukazuje, že věda modelu 9 17 spíše odpovídá, ale že velká část vědců a vědkyň opět pracuje po 20:00 hodině. Významné rozdíly potom existují v tom, že ženy večer pracují méně než muži. Rodičovství v tom nepříliš překvapivě hraje roli: ženy a muži bez dětí pracují prakticky stejně, ale muži s dětmi pracují nejvíc ze všech kategorií a ženy s dětmi nejméně. Phillip Dubach se v příspěvku Support for dual caeer couples: a privilege of the elite or the norm věnoval problematice dvoukariérních párů. Jeho výzkum ukazuje, že ženy mnohem více než muži žijí s partnerem, který má profesionální kariéru a pracuje nejméně na 80 %. Rozdíly se projevují i z hlediska partnerství: na vysoké pozici je 15 % žen versus 5 % mužů single, přičemž mnohem vyšší procento žen než mužů zůstává bez dětí. U žen je také mnohem vyšší procento rozpadu partnerství či manželství. S tím souvisí i zjištění, že ženy čtyřikrát častěji než muži cítí, že po narození dětí nemají takovou prestiž a podporu jako dříve. Phillip Dubach uzavřel téma s doporučením zacházet s dvoukariérními páry jako normou, podporovat již zaměstnané akademiky, podporovat neprofesionální pracovníky, zejména postdoky, zavést transparentní pravidla profesního postupu a ustavit široké sítě pro hledání místa. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

102 recenze / zprávy a komentáře k feministické optice; objevuje se zde proto častěji kritický postoj k aktuálním vědeckým i společenským problémům. Navíc je kniha Rodové štúdiá: Súčasné diskusie, problémy a perspektívy koncipována jako svého druhu učebnice, dodejme, že první z pera domácích slovenských autorek, pro kurzy v rámci genderových studií/rodových studií na akademické půdě. Věnujme se však knize Na ceste k modernej žene. Je výsledkem práce 30 autorů a autorek: 19 žen a 11 mužů (z toho jeden český, Ivan Vodochodský). Autorkou úvodu i závěru (kromě dalších čtyř kapitol) je historička Gabriela Dudeková. V úvodu krátce reflektuje postavení výzkumu rodových vztahů v oblasti slovenské historiografie a konstatuje, že slovenský výzkum zaostává nejen za výzkumem v anglosaských zemích, ale také ve středoevropském kontextu za situací ve vědě české, maďarské, rakouské, polské a německé, ktoré sa môžu pochváliť oveľa dlhšou tradíciou výskumu dejín žien a rodových vzťahov (s. 9 10). Gabriela Dudeková v úvodu seznamuje s použitou terminologií, poučena teoretickou literaturou zahraniční i slovenskou (Foucault, Bourdieu, Scott, Conell, Havelková, Tinková, Malečková, Kiczková, Cviková, Juráňová, Kobová), a identifikuje roviny, ve kterých bude rodová analýza uplatněna. Jsou to tyto: 1. ako sa ženská a mužská rodová identita definovali v súdobých normách a hodnotových systémoch (teda ako boli konštruované ideálne predstavy o ženskosti a mužskosti); 2. vplyv rodovej identity na reálne sociálne pomery, resp. postavenie (čo bolo zhodné a čo špecifické pre ženy a pre mužov), 3. reakcie a stratégie jednotlivcov na podmienky, ktoré boli určené ich rodovou príslušnosťou, teda osobné reakcie a hľadanie vlastnej identity a vlastnej cesty v konkrétnych životných podmienkach. (s. 15) Za cíl kolektivní monografie Na ceste k modernej žene označuje sledování rodových vztahů v historickém vývoji na území dnešního Slovenska v úzkém vztahu k procesům modernizace společnosti a s důrazem na problematiku postavení žen. Její podtitul: Kapitoly z dejín rodových vzťahov na Slovensku pak vystihuje skutečnost, že cílem není vyčerpávající přehled ani z hlediska témat, ani z hlediska analyzovaných historických období. Tyto volby (téma a délka historického záběru) byly pravděpodobně ponechány na autorech a autorkách tak, aby konvenovaly s jejich dosavadním vědeckým zájmem. Kniha tak umožní vytvořit si reálnou představu o tom, kteří autoři a autorky, na jakém materiálu a historickém období, a jakým způsobem dnes na Slovensku reflektují ve svém výzkumu rodovou problematiku. Struktura objemné knihy (773 stran) se sice odvíjí od výše uvedeného rozlišení jednotlivých rovin analýzy, ale nekopíruje je zcela; vkládá mezi ně aspekty, které není možné na některou z těchto rovin zřetelně umístit. Je rozvrstvena (kromě úvodu a závěru) do pěti základních tematických celků: Ideální obraz : normy mužskosti a ženskosti v historickém vývoji; Cesty emancipace : od domácího krbu k politice; Reálný obraz : sociální postavení ženy a rodové rozdíly; Ženská povolání a nakonec Možnosti a bariéry uplatnění žen : konkrétní osudy. Jak v závěru konstatuje sama autorka, jednotlivé roviny se navzájem prolínají a ovlivňují. Již v prvním tematickém celku o ideálním obrazu mužskosti a ženskosti, který je odčítán hlavně z jejich obrazů v literatuře (podrobeny analýze jsou nejen romány: Literárny obraz ženy Dany Hučkové, ale i pohřební kázání a nekrology: Ženský svet v staršej slovenskej literatúre Eriky Brtáňové) a výtvarném umění (Ženy na plátne prvej polovice 19. storočia Kataríny Beňové), nacházíme celou řadu podkapitol, jejichž obsah naznačené rovině zcela neodpovídá: výchova a vzdělávání aristokratek v bratislavském klášteře Notre Dame sice může být chápáno jako normotvorné (Výchova a vzdelávanie aristokratiek Ingrid Štibrané), na druhé straně však popisuje reálný život této skupiny dívek a žen (a mohlo by být tedy legitimně zařazeno do části o reálném obrazu žen). Podobně se má věc s většinou podkapitol knihy Na ceste k modernej žene. Uka Stina Backman z Univerzity v Linkopingu vystoupila s příspěvkem Equal in academia: Career trajectories of men and women. Ve svém příspěvku představila výsledky pravidelného šetření, které univerzita každé dva roky provádí s cílem měřit tzv. index šťastného zaměstnání. Nové šetření bylo motivováno zejména faktem, že v předchozím šetření doktorandky uváděly špatné zacházení a diskriminaci na základě pohlaví nebo genderu 26 % doktorandek uvedlo, že se jim dostává jiného zacházení a mají méně příležitostí pro akademický rozvoj. Následné šetření mělo tato zjištění dále specifikovat. Stima Backman zjistila, že v případě genderově specifického zacházení dochází k tomu, že na ženy jsou kladena vyšší očekávání, nebo jsou naopak konfrontovány nižšími očekáváními, v rámci instituce zůstávají neviditelné, setkávají se s posměchem, to, co říkají, je ignorováno (ale potom totéž, když je řečeno mužem, je chápáno jako důležitý příspěvek do diskuse) a nejsou brány vážně. Začínající vědkyně, které se výzkumu účastnily, uváděly, že takové zacházení je běžnou součástí akademické kultury a že je obtížné ho přímo konfrontovat. Backman také zkoumala dobu, která je potřeba k dosažení docentury a profesury. Její zjištění překvapivě ukazují, že ženy potřebují kratší čas docenturu získávají v průměru osm let a muži devět let po doktorátu (přičemž nebrala v potaz kariérní přestávky, takže je zřejmé, že v případě žen je ta doba ještě kratší, kdyby se vyloučila doba strávená pečovatelskou prací v domácnosti). Ženy ale byly při dosažení docentury starší než muži v průměru jim bylo 46 let, zatímco mužům 43 let, 35 % získává docenturu až po padesátce. Na druhou stranu je ale také více žen než mužů (téměř 25 %), které získávají docenturu před dosažením čtyřicítky. V případě profesur je průměrná doba od doktorátu u žen 10,4 let a u mužů 11,4 let, muži jsou ovšem opět mladší. Tyto věkové rozdíly jsou patrné už na úrovni doktorátu, kdy průměrný věk, kdy ženy končí doktorát, je 37 let a u mužů těsně po 32. Na konferenci se zvanou přednáškou s názvem The new neurosexism: what it is, and why we should care vystoupila Cordelia Fine. Fine v loňském roce vydala zásadní knihu Delusion of Gender: How our minds, society, and neurosexism create differ gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

103 recenze / zprávy a komentáře zuje se tedy, že dělení na jednotlivé roviny je opravdu vynucenou abstrakcí, které z povahy věci nelze dostát, a že větší význam než její striktní dodržování má právě odhalení toho, jak jednotlivé roviny spolupůsobí, a to prostřednictvím aktivní činnosti jejich účastníků a účastnic. Z tohoto hlediska je velmi instruktivní poslední část knihy, ve které jsou popisoványa interpretovány konkrétní osudy pionýrek v oblasti profesního uplatnění: Mária Bellová prvá slovenská lekárka Karola Hollého, Prvá docentka medicíny Božena Štúrová Kuklová z pera Anny Falisové, Prvá slovenská farárka Darina Bancíková Petra Macha, ale i dvou žen, které neměly určitou profesi, ale vytvářely podmínky pro činnost ostatních ( Národná tetka Pavla Chabré Kokešová Ľuboše Kačírka) nebo se samy v profesně nespecifických činnostech angažovaly (Život zasvätený práci pre národ: Marína Paulíny z pera Zuzany Francové). V jejich osudech se totiž výše uvedené roviny velmi úzce prolínají a plasticky tak odhalují podmínky a proces dělání genderu/rodu (doing gender) v každodenních rozhodnutích žen (a mužů). V dalším textu tedy opustím výše uvedenou strukturaci knihy a její tematiku protnu podél jiných linií. Jednou z hlavních oblastí zájmu autorek a autorů je nepochybně významná kapitola slovenských rodových dějin činnost slovenských žen organizovaných ve spolku Živena a spojených s prvním slovenským ženským časopisem Dennica. Toto téma se opakuje v několika podkapitolách (Literárny obraz ženy z pera Danice Hučkové, Odborné vzdelávanie ako predpoklad a prostriedok emancipácie, Živena spolok slovenských žien a Ženy v tieni mužov: spisovatelky, redaktorky a prekladateľky Daniely Kodajové, Konzervatívne feministky Gabriely Dudekové, Emancipácia žien optikou slovenských politikov Milana Podrimavského), a i když je nahlíženo vždy poněkud jiným zorným úhlem, přece jen vyvolává dojem určité nadprodukce. Na tomto materiálu je dokumentováno úzké spojení vzniku organizovaného ženského hnutí na Slovensku s hnutím národně osvobozovacím. Autoři a autorky porovnávají situaci na slovenském území se situací v jiných zemích, které usilovaly o samostatnost v rámci habsburské monarchie, a nacházejí zde paralely a analogie; vybízejí proto ke zkoumání tohoto jevu nejen v úzkých národních hranicích, ale v širších středoevropských souvislostech. V knize se však objevují i témata, která jsou zatím více či méně na okraji badatelského zájmu a přinášejí zajímavé poznatky (tím nechci říci, že kapitoly o tradičnějších tématech nové poznatky nepřinesly). Mám na mysli např. analýzu satiry a dobových karikatur, kde se odehrával argumentační boj prostředky dehonestace a zesměšňování, které měly na tehdejší populaci nepochybně mimořádný vliv (v rámci kapitoly Diskurz o poslaní vzdelaných žien pred a po roku 1918 Gabriely Dudekové); text o fejetonu jako typicky městském žánru s jeho vizí nové ženy moderní slečny (Obraz modernej ženy v nemeckom a českom fejetóne v medzivojnovom období Blanky Mongu); přehled o pronikání žen do jednotlivých sportovních odvětví (Ženy v športe od diskriminácie k suverenite Igora Machajdíka); popis hospodářské činnosti zemanských žen podle dobových soudních protokolů, které dokumentují, že tyto ženy byly aktivními hospodyněmi a úspěšně spravovaly často velké majetky nejen v případě nepřítomnosti manžela nebo jako vdovy ( Zemianka gazdiná v Uhorsku 18. storočia Tomáša Januru). Monika Vrzguľová na základě vlastního výzkumu analyzuje vzpomínky dosud žijících žen na holokaust, kde identifikuje specifické podoby jejich ponížení (Holokaust v životných príbehoch žien), život v komunitě klarisek rekonstruuje Ingrid Kušniráková v kapitole Život v rehoľnej komunitě. Analýzu málo prozkoumaného fenoménu ženy ve službě (hlavně jako služky, ale i guvernantky či společnice) nabízí Roman Holec v kapitole Žena v službe. Další témata jsou zřetelná z názvů: Medzi profesiou a záľubou: hudobníčky na Slovensku Jany Lengové, Ženy za maliarskym stojanom Kataríny Beňové a Ženy s dlátom v ruke: sochárky a dejiny umenia Márie Oriškové. ence, které se dostalo značné mezinárodní pozornosti. V knize poukazuje na to, že velká část výzkumů, které poukazují na rozdíly v neurologické funkci mozku žen a mužů, nemá žádnou oporu v solidních datech a jde o velice nekvalitní, nevěrohodný a metodologicky špatný výzkum. Neurosexismus definuje jako tvrzení, které legitimuje rozdíly mezi muži a ženami na základě pseudovýzkumu mozku. V těchto teoriích hraje hlavní roli fetální testosteron, jehož přítomnost ospravedlňuje horizontální a vertikální segregaci a říká, že takové vertikální a horizontální dělení společnosti je dokonce žádoucí. Jedním z příkladů, který představila na konferenci, je metoda tzv. neuroimagingu, který má ve vědě i v sociálních vysvětleních dneška velký vliv. Fine argumentuje, že místo poskytování objektivních výsledků tento výzkum často slouží pouze k udržování stereotypů. Neuroimaging je založen na měření toku krve a srovnává tok krve během experimentálního a kontrolního úkolu, přičemž se provádějí testy rozdílů v toku krve v různých oblastech mozku u mužů a žen. Fine ukazuje, jak je neuroimaging používán genderově esencialisticky a poukazuje na tzv. nepodložený výsledek (spurious results) a publikační předsudek v prezentaci výsledků tohoto výzkumu. Genderový esencialismus můžeme nalézt zejména v souvislosti s argumenty pro větší lateralizaci mužského mozku, zejména jazykovou lateralizaci. Fine provedla dvě metastudie této odborné literatury a zjistila, že žádné takové rozdíly neexistují. Rozdíly jsou nacházeny pouze v malých studiích, kterých se účastní 15 a méně výzkumných subjektů, přičemž jak Fine upozorňuje, za věrohodné a vypovídající se považují pouze studie, kde je minimální počet výzkumných subjektů 20. V případě velkých studií rozdíly konvergují k nule, tj. žádné rozdíly v lateralizaci mozku mužů a žen nejsou zjištěny. Fine také zjistila, že 57 % publikací v roce 2009 nemělo žádné citace proti lateralizaci, přestože takový výzkum existuje a je publikován v relevantní odborné literatuře. Přestože tedy lze přinejmenším říci, že výsledky těchto výzkumů nejsou konkluzivní, výzkumy, které se snaží prokázat rozdíly v mozkové aktivitě žen a mužů, zatajují, že výzkum, který jejich výsledky gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

104 recenze / zprávy a komentáře Velká skupina příspěvků se týká otázky vzdělání a profesního uplatnění, jež autoři a autorky považují za vstupní bránu k ženské emancipaci. Z příspěvků, které se této problematice věnují, vystupuje rozdíl mezi chápáním významu vzdělání pro aristokratky, pro řeholnice a pro ženy na přelomu století, kdy se vzdělání stalo předpokladem vykonávání určité profese, a tedy podmínkou pro vstup žen do světa placeného zaměstnání ( Ženské profesie v ranom novoveku typológia a príklady Tűnde Lengyelové, Výchova a vzdelávanie aristokratiek z pera Ingrid Štibrané, Aristokratky na prelome vekov Daniela Hupky, Diskurz o poslaní vzdelaných žien Gabriely Dudekové, Odborné vzdelávanie ako predpoklad a prostriedok emancipácie a Povolanie učitelka Daniely Kodajové, Právničky v Československej republike Kataríny Zavackej, Ženy v zdravotníctve a sociálnej starostlivosti, kde se Anna Falisová zabývá problematikou vzdělávání ošetřovatelek, Krajčírky Magdalény M. Zubercové). Poslední skupinu tvoří kapitoly, které se věnují problematice rodových vztahů v období socialismu: Ženy a profesie v reálnom socializme (Natália Veselská) a Patriarchát na socialistický spôsob (Ivan Vodochodský), případně Slovenského státu ( Nová žena so starou prachovkou Maríny Zavacké). Zajímavé poznatky přináší text o problémech univerzitních studentek v době první Slovenské republiky, kdy vládnoucí moc plánovala přikročit k omezení či přímo zákazu jejich studia (Univerzitné študentky počas prvej Slovenskej republiky z pera Mateja Šemšeje). Další příspěvky mají charakter přehledů: Rodové stereotypy v novoveku (Tűnde Lengyelová), Mužské a ženské svety v spolkoch (Elena Mannová), Teória a prax: participácia žien v politike a Premeny právneho postavenia žien (Gabriela Dudeková), a nakonec Populačný vývoj a zamestnanosť z rodovej perspektívy (Pavol Tišliar). Jak je zřejmé z výše uvedeného přehledu kapitol publikace, kolektivu autorů a autorek knihy Na ceste k modernej žene se podařilo pokrýt velmi bohatou škálu témat, analyzovaných ve spojení s problematikou jejich specifik v jednotlivých sociálních skupinách společnosti (snad s výjimkou dělnické třídy). Výsledky těchto konkrétních historických analýz napomáhají zpochybnit některé schematické představy o postavení žen v minulosti a nechávají vystoupit problematiku rodových vztahů detailně a v komplexních historických souvislostech, a tedy plasticky a živě. Zvolený metodologický přístup reflektuje potřebu zkoumat rodové vztahy v souvislosti a propojení s etnickými, třídními (stavovskými či skupinovými), náboženskými, národními a dalšími aspekty života konkrétního jedince (věk, profese, prostředí: venkov nebo město, region atd.), zdůrazňovaný i v oblasti teoretické reflexe kategorie genderu/rodu (v českém prostředí např. socioložkou Gerlindou Šmausovou). Gabriela Dudeková oprávněnost tohoto přístupu potvrzuje slovy: Z našich záverov vyplýva rozhodujúci význam vzťahu rodovej/genderovej identity k ďalším vrstvám, resp. zložkám osobnej identity a kolektívnych identít. (s. 709) Dokonce píše, že viacerí autori a autorky dospeli k záveru, že rod/gender na rozdiel od občianskej spoločnosti 19. a 20. storočia nebol v stavovskej spoločnosti najdôležitejšou univerzálnou kategóriou sociálnej hierarchie a diferenciácie. (s. 711) Když dále uvádí, že stotožňovanie ženy s privátnou sférou pôsobnosti a muža s verejnou sférou a ich striktné oddeľovanie nastalo až od 19. storočia so zavádzaním legitímnych foriem demokratickej politickej participácie a s narúšaním stavovského principu moci (s. 711), bylo by na místě připomenout, že oddělení sféry privátní (oikos) a veřejné (polis) propagoval již Aristoteles a patřičně je i teoreticky zdůvodnil (nedostatečností ženského těla fyzis). A nebyla to otázka pouze teoretická: muži a ženy klasického antického světa (přinejmenším v Aténách) v takto rodově strukturované realitě i žili. Díky tomu, že autoři a autorky sledují poměrně dlouhé historické období, výsledky jejich zkoumání dokládají premenlivosť (a teda aj relatívnosť) predstáv, čo sa v rôzzpochybňuje, existuje. Stávající výzkumné praktiky tedy podporují předsudečné a výzkumně špatně podložené rozdíly a tyto rozdíly přehánějí. Jaký dopad má tato vědecky pochybná praxe? Vede k utvrzování genderových stereotypů a víry v biologická vysvětlení. Takový výzkum vede také k tzv. ohrožení stereotypem (stereotype threat). Výzkumy, které zkoumají například matematické dovednosti, ukazují, že pokud je při experimentu uvedeno, že mezi muži a ženami existují rozdíly v matematických dovednostech a ty jsou vrozené, mají ženy v těchto testech mnohem horší výsledky než muži. Pokud je ale uvedeno, že rozdíly sice existují, ale je to v důsledku sociálních vlivů, ženy prokazují mnohem lepší výsledky, které jsou stejně vysoké, jako když se řekne, že mezi muži a ženami žádné rozdíly v matematických dovednostech neexistují. V tomto případě rozdíly ve výsledcích chlapců a dívek mizí. Experimentálně se tedy potvrzuje, že pokud je ženám řečeno, že v něčem nebudou dobré, potom v tom dobré nejsou. Teorie lateralizace k tomu významně přispívá. Třetím dopadem tohoto pochybného výzkumu je tolerance stávajícího statu quo. Pokud lidé věří, že mezi mozkem mužů a žen existuje vrozený rozdíl, potom také věří, že se společnost chová k ženám spravedlivě, lidé jsou si mnohem méně jisti, že může dojít ke společenské změně a mužům mnohem méně vadí diskriminace žen. Výzkum, který provádí Cordelia Fine, nám pomáhá nahlédnout, jak důležité je věnovat pozornost genderově citlivému výzkumu a že výzkum, který se snaží prokázat vrozené rozdíly mezi muži a ženami, rozhodně nedostává metodologickým standardům můžeme se potom ptát, zda je jeho účelem něco jiného než prokázat biologické, vrozené rozdíly mezi muži a ženami, a to potvrdit stávající genderově nerovnou organizaci společnosti. Další zvanou řečnicí byla Katrin Zippel, která se věnuje komparativnímu výzkumu sexuálního obtěžování. Na konferenci ale vystoupila s příspěvkem Gender in the globalizing academic world. Tento výzkum vychází z její práce jako spoluřešitelky grantu ADVANCE National Science Foundation v USA, kde v současné době působí. V rámci výzkumu se věnovala dopadu mezinárodní spo gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

105 recenze / zprávy a komentáře nych historických obdobiach pokladalo za typicky,mužské a,ženské sféry práce (s. 708). Tím poskytují pádný argument pro podporu teoretické premisy o konstruovanosti ženské a mužské přirozenosti, jejich vlastností a rolí ve společnosti, a pomáhají je denaturalizovat. Mnozí a mnohé také úspěšně rozkrývají ideové a politické pozadí změn v interpretaci a argumentaci, které se liší podle představ jejich autorů a autorek o správném rodovém uspořádání společnosti. Nechybí ani identifikace bílých míst, která teprve čekají na badatelský zájem a svého autora či autorku (např. tělo a sexualita), a jsou naznačeny i možné směry dalšího výzkumu. Bohatý historický materiál, který pochází z rozmanitých pramenů (zákony a další dobové právní úpravy, demografické statistiky a statistiky zaměstnanosti, ideologická a politická prohlášení, diskuse v tisku či na půdě parlamentu, novinové články, časopisy, biografie a autobiografie, rozhovory, dopisy, výtvarná díla, romány a jiné literární žánry, další archivní materiál různého druhu), použití různých parciálních přístupů v rámci celkové výzkumné strategie a obrovské množství pramenné a sekundární literatury činí z knihy Na ceste k modernej žene: Kapitoly z dejín rodových vzťahov na Slovensku milník na cestě rodového výzkumu, tj. využití kategorie rodu jako výzkumné optiky při konkrétních analýzách dějinného vývoje na Slovensku. Kniha je nabita fakty, které vydávají svědectví o historickém utváření rodových vztahů na území Slovenska, jejich podobách a způsobech argumentace, využívaných na podporu či naopak pro kritiku jejich konkrétních podob. Její informační funkci podtrhuje extenzivní použití autentických materiálů v podobě citátů z dobových novin, časopisů, politických projevů, knih, ale i vizuálního materiálu v podobě karikatur, obrazů a fotografií. Kniha představuje neocenitelný zdroj poznatků pro každého, koho zajímá historie a zvláště otázky rodových vztahů a jejich podob v dějinách. Je v jistém smyslu pendantem vysoce teoretické práce Rodové štúdiá: Súčasné diskusie, problémy a perspektívy, jejíž teoretické závěry může doplnit a podpořit bohatým historickým materiálem virtuálně tak tvoří komplementární části jednoho celku. Nová výskumná agenda / Ľubica Kobová Nedbálková, K Matky kuráže: lesbické rodiny v pozdně moderní společnosti. Praha & Brno: Sociologické nakladatelství & Masarykova univerzita. Názvy kníh Kateřiny Nedbálkovej v porovnaní s mnohými, ktoré kopírujú opisné názvy projektov, z ktorých vzišli sľubujú dobrodružstvo. V roku 2006 autorka vydala etnografiu rodu a sexuality v ženských väzniciach Spoutaná Rozkoš, 1 teraz čitateľky a čitateľov láka na Matky kuráže s podtitulom Lesbické rodiny v pozdně moderní společnosti. Verím, že nepokazím zážitok z čítania, ak prezradím, že kuráž, guráž či odvaha, je akýmsi afektívnym nastavením, postojom, ktorý Nedbálková prisudzuje lesbickým ženám žijúcim v rodinných zväzkoch s partnerkou a deťmi a ktorý tieto potrebujú pre vyjednávanie mantinelov normálnej a normalizujúcej inštitúcie, ktorou rodina je. Koniec koncov je to skôr akoby objektívne, ale tajomstvom nabité opisné vyjadrenie lesbické rodiny, ktoré ku knihe pritilupráce na kariérní možnosti vědkyň v USA. Výzkumnou otázkou jejího projektu je, jak jsou genderové vztahy rekonfigurovány v globální vědě a jak gender ovlivňuje dynamiku a praktiky mezinárodních výzkumných kolaborací. V této souvislosti hovoří (v paralele ke skleněnému stropu) o skleněných hranicích, které ženy ve zvýšené míře než muži často nemohou překročit. Globální svět vědy popisuje jako aktivitu hluboce stratifikovanou a elitní. Argumentuje, že s vědci a vědkyněmi nemůžeme zacházet jako s mozkem na tyčce (brain on a stick) a z hlediska geografické mobility hovoří o klíčové roli přenosného partnera (portable partner), tj. partnera, který může partnerku následovat stejně jako to velice často dělají ženy v případě mobility svého partnera či manžela. Zippel argumentuje, že stávající systém globalizované vědy může být pro ženy velice přínosný v tom, že v některých případech v cizím prostředí role pohlaví ustupuje do pozadí a do popředí vystupuje národnost. Tento tzv. národní bonus ovšem nebude, jak ostatně poukazovaly v diskusi další přítomné, dostupný všem stejně. Velice výmluvně o tom ostatně hovořila Turkyně Gul Bekcioglu, která popsala svoji zkušenost se sexismem v Turecku, ale i ve Finsku a Německu. Uvedla, že ve Finsku byla brána jako žena a cizinka a že si s ní nevěděli moc rady. V Německu si v současné době dělá doktorát a musí se potýkat s předsudky ohledně svého tureckého původu. Gul Bekcioglu v panelu uvedla, že by chtěla být vzorem pro další dívky v Turecku a nechce to vzdát, zároveň se jí ale její stávající situace nelíbí. Měla bych být respektovaná, řekla, ale v Německu se mě lidé ptají, tak ty jsi Turkyně, a děláš Ph.D. jak to, protože si myslí, že jsem další turecká utečenkyně, která je na německých dávkách. Je těžké neustále lidem vysvětlovat, kdo jsem. I v diskusi k přednášce Katrin Zippel zaznívalo, že vědkyně z globálního Jihu se na národnostní bonus rozhodně spolehnout nemohou. Příští 8. konference o genderové rovnosti ve vysokém školství se bude konat za dva roky ve Vídni. Letos se ukázalo, že síť, která konference původně iniciovala, je velice silná a přes množství změn, ke kterým v akademii dochází, jsou otázky genderového výzku gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

106 recenze / zprávy a komentáře ahne a dosť pravdepodobne spôsobí aj to, že sa kniha bude čítať od jej druhej polovice, teda od miesta, kde začína príbeh dát, rozhovorov. Tento spôsob čítania je bezpochyby legitímny. Ak by však ale zostalo len pri nasýtení zvedavosti informáciami o tom, ako napr. reálne dochádza k počatiu, ako lesby vyjednávajú so svojou rodinou pôvodu o spôsoboch príbuzenského vzťahovania a ako komunikujú svoje rodičovstvo so susedmi, došlo by tak k podstatnému nepochopeniu a dezinterpretácii Nedbálkovej výskumného projektu. Ako píše autorka, lesbické rodiny sa najčastejšie skúmajú v tzv. paradigme diferencie (s. 42), kde sa vyčleňujú spomedzi iných rodinných usporiadaní, ktoré sú definované ak už aj nie existujúcim heterosexuálnym rodičovským párom, tak aspoň jeho normatívnym predpokladom (a nedostatočnou realizáciou, ako je to v prípade matiek samoživiteliek). Tento prístup má svoje historické a politické opodstatnenie, keď z defenzívnej pozície bráni právo na existenciu rodín s neheterosexuálnym rodičovským párom. Želané teoretické východisko a stratégia ďalších výskumných aktivít sú však podľa autorky podstatne odlišné: Chci ukázat, že téma homosexuálních rodin není okrajovým fenoménem se specifickými konceptualizacemi a výzkumy, ale že se vztahuje také k obecnějšímu referenčnímu rámci rodiny jako dominantní sociální instituce, rodiny, která je primárně vnímána jako genderovaná, heterosexuální a prokreativní. (s. 9) Tento cieľ sa jej darí napĺňať, a preto knihu možno jednoznačne odporučiť nielen ako povinné čítanie pre kurzy rodových štúdií, ale vari aj ako knihu, ktorou môžu začínať kurzy sociológie rodiny. Začleneniu do tohto subdisciplinárneho rámca napomáha Nedbálkovej rozsiahla diskusia klasických aj súčasných výlučne sociologických teoretizácií rodiny. Podľa niektorých autoriek a autorov (predovšetkým podľa Becka a Beck Gernsheim) sú tzv. homosexuálne rodiny paradigmatické pre rozmanitosť rodinných foriem a príbuzenských modelov v druhej modernite. Bezpochyby ona rozmanitosť tvorí dobré podložie pre legitimizáciu výskumných zámerov aj pre získavanie politickej podpory pre uznanie homoparentality (sociálnym) štátom. Zaujímavá diskusia by však mohla vzniknúť z toho, keby sme kritickej diskusii podrobili existujúcu (a dlhodobo vysokú) dôveru v inštitúciu rodiny aj manželstva v Českej aj Slovenskej republike, tj. keby sme preskúmavali normativitu týchto inštitúcií zároveň s tým, akú diverzitu vôbec umožňujú a aké iné formy spolužitia či intimity vylučujú. Nezdá sa mi byť totiž nevýznamné konštatovanie autorky, že hoci do výskumného terénu vstupovala so vzrušením, opúšťala ho s pocitmi bežnosti a všednosti (s. 53). Bolo by možné tento akoby mimobežný dojem výskumníčky interpretovať aj tak, že viac než s podvracaním inštitúcie rodiny (pre ktoré sa snaží nechať otvorené dvere pozri jej diskusiu o asimilácii a subverzii na s. 52) sa stretla s konformnosťou, úsilím zapadnúť, prispôsobiť sa, vrásť do existujúceho usporiadania spoločnosti bez nejakého veľkého úsilia meniť ho? Takémuto konštatovaniu by napovedali aj autorkine slová, keď v závere hovorí o tom, že lesbické rodičovstvo pre ženy predstavovalo akési coming in: Lesbické ženy jakoby rodinným životem autenticky vcházely a zapadaly do světa ostatních, normálních, očekávaných a všedních. (s. 110) Takto uchopené lesbické rodiny nás tak môžu upozorniť na ironický paradox toho, že časom možno budú oveľa menej deviantné či nenormálne než bezdetná, samostatne žijúca žena alebo bezdetný manželský pár. Pravda, v súčasnosti musia rodiny s neheterosexuálnym rodičovským párom odrážať iné druhy námietok. V mediálnych a politických diskusiách, v centre ktorých stojí fetišizovaná figúra dieťaťa a jeho domnelé blaho, sú výskumníčky strániace gejskej a lesbickej komunite tlačené do vyjadrení typu dieťa vychovávané v lesbickej rodine je rovnako zdravé, psychicky vyvinuté ako dieťa vychovávané v rodine väčšinovej. Sledovanie tejto argumentačnej línie a jej spätné mu v mnoha zemích jasně na pořadu dne. Nejsou to pouze severské státy, které na konferenci byly hodně zastoupeny, ale i Německo, Rakousko a Švýcarsko, které podporují genderový výzkum v oblasti vědy a výzkumu. Silné zastoupení měla překvapivě i Austrálie, kde mají opatření na podporu genderové rovnosti na vysokých školách také již dlouhou historii. Atmosféra na konferenci byla velice přátelská, vřelá. Oproti dřívějším konferencím se letos také účastnil menší počet mladých (a pouze několik seniorních) vědců, kteří v různých evropských institucích provádějí genderový výzkum ve vědě. První den konference vyzvala jedna z předních postav genderového výzkumu v akademickém prostředí v Evropě prof. Liisa Husu k tomu, aby se účastnice a účastníci každý den seznámili alespoň s jedním člověkem, kterého neznají. Přátelská pokynutí, neustálé diskuse ve foyeru, ve frontě na oběd nebo o přestávkách jednoznačně potvrzovaly, že jsme se všichni seznamovali mnohem více. Literatura Balafoutas, L., Sutter, M Affirmative Action Policies Promote Women and Do Not Harm Efficiency in the Laboratory. Science, Vol , No. 6068: Castilla, E. J., Benard, S The Paradox of Meritocracy in Organizations. Administrative Science Quarterly, Vol. 55, No. 4: Shore, C Audit Culture and Illiberal Governance: Universities and the Politics of accountability. Antropological Theory, Vol. 8, No. 3: Slaughter, S., Leslie, L. S Expanding and Elaborating the Concept of Academic Capitalism. Organization, Vol. 8, No. 2: gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

107 recenze / zprávy a komentáře dokladovanie sociálnovedným výskumom však autorka považuje myslím, že celkom náležite za banalizáciu a vulgarizáciu problematiky (s. 44). Nedbálková kriticky skúma tento tlak, keď odhaľuje pôvodný impulz, ktorý ju k výskumu lesbických rodín viedol expertíza pre Úrad vlády ČR, z ktorej napokon zišlo. Okrem kritického hodnotenia vlastnej vpletenosti do tohto dominantného diskurzu upozorňuje na zásadný článok Judith Stacey a Timothyho J. Biblarza, 2 ktorý defenzívnu a ideologicky ukotvenú predpojatosť mnohých výskumov kritizuje a zviditeľňuje aj tie výsledky, ktoré zástankyne a zástancovia agendy teplých rodín nemusia v existujúcom politickom ovzduší priznávať rady a radi. (Konkrétne to, že deti vychovávané v teplých rodinách s väčšou pravdepodobnosťou inú než heterosexuálnu sexuálnu orientáciu a správanie naozaj prijmú a budú realizovať, čo je v protiklade k politicky korektnému a aj v teplom hnutí protežovanému tvrdeniu o tom, že na sexualite a rodovej identite detí ich výchova v rodine s rovnakopohlavným rodičovským párom nič nemení.) Ako je z uvedeného zrejmé, téma výskumu sa nachádza na priesečníku spoločenských debát, politických agend a napokon aj životov žien, detí, ich rodín, príbuzných, priateľov a známych. Nedbálková sa nesnaží o vyvažovanie týchto možných prístupov. Popri úsilí o vernosť dátam a uchovanie dôvery medzi ňou a respondentkami (14 lesbickými a 1 gejským párom) vo výskume aj po jeho ukončení z tohto materiálu či terénu vyberá problémové body, ktoré sú pre uchopenie inštitúcie rodiny zásadné. V tom jej napomáhajú metodologické východiská informované najmä interpretatívnymi (Goffman, Bourdieu, Fassin) a feministickými a queer (Butler, West a Zimmermann) prístupmi. Rodinu chápe ako prácu aj ako inscenovanie (či dokonca sebaštylizáciu) pre rôzne verejnosti. Ako píše, vo výsledku jej cieľom nebolo zachycení specifičnosti a autenticity jednotlivých rodin. Zaznamenávala jsem podobné, opakující se, ale zároveň jsem také chtěla ukázat nejrůznější dimenze, kontexty a vrstvy těchto pravidelností. (s. 57) Tieto pravidelnosti diskutuje v štyroch základných tematických okruhoch cesta k rodičovstvu, príbuzenské siete, vzťah k lesbickej komunite, doing gender v homoparentálnej rodine, ktorým zodpovedajú kapitoly 6 9. Z týchto pravidelností by som chcela vyzdvihnúť najmä Nedbálkovej pojednanie tzv. odčarovania prokreácie, jej samozrejmosti, ktorá sa predpokladá (často mylne a s veľkým sklamaním) medzi heterosexuálnymi pármi a na ktorej neprirodzenosť tak jasne narážajú lesbické páry. Ďalším závažným aj teoretickým problémom, ktorým sa Nedbálková sústredene zaoberá, je rola tzv. sociálnej matky, tj.matky, ktorá dieťa (fyziologicky) nevynosí a neporodí, ale je jeho spoluvychovávateľkou, teda tým, koho bežne tiež nazývame veľavravným označením rodič. Sociálne matky, ako dokladuje aj ďalšia literatúra, zvyknú byť prehliadané a často práve na ich bedrách leží zodpovednosť za (alebo tlak na) nastoľovanie lesbických rodín ako istej normy. Sú to práve ony, ktoré sa o svoje miesto v príbuzenskej štruktúre musia uchádzať najmä pred rôznymi inštitúciami. Na záver niekoľko poznámok k používaným termínom a smerom, ktorými by sa mohlo uberať ďalšie skúmanie v oblasti. Používanie pojmu lesbické rodiny je praktické (rozumej stručné a akoby jasné), ale aj zavádzajúce. Podsúva, že by to mali byť rodiny samotné, ktoré majú nejakú tu: lesbickú sexuálnu orientáciu (čo je komplikovaný a aj Nedbálkovou kriticky analyzovaný pojem sám o sebe). Pochopiteľne, dalo by sa argumentovať aj opačne vymazaním lesbickosti zo spojenia s rodinami sa vymazáva aj neheteronormatívna sexualita jej zakladateliek. V diskusii, ktorá by ďalej mohla nasledovať, by sa potom k slovu pravdepodobne dostalo komplikované prepletanie sexuality a rodiny a ich normatívneho pôsobenia. Nenárokujem si na riešenie tohto tu terminologického problému, upozorňujem naň. Autorka za hlavný metodologický problém akéhokoľvek výskumu rodín s neheterosexuálnym rodičovským párom Poznámky 1 V experimentu byly nastaveny parametry tak, že v jednom případě nebyly uvedeny žádné podmínky, ve druhém bylo uvedeno, že pokud bude stejně dobrý kandidát a kandidátka, bude vybrána kandidátka, a ve třetím bylo uvedeno, že pokud bude kandidátka, která bude jen o málo horší než kandidát, bude vybrána kandidátka. The Second ISA Forum of Sociology Social justice and democratization: Zpráva z konference / Lucie Vidovićová, Lucie Galčanová a Iva Šmídová Mezinárodní sociologická asociace (ISA) pořádala začátkem srpna tohoto roku již druhé sociologické fórum. Na setkání v Barceloně roku 2008, rámovaném jako Sociologický výzkum a veřejná debata, ISA navázala tématem Sociální spravedlnost a demokratizace v argentinském Buenos Aires ( srpna 2012). Fórum se ustavuje jako pravidelné setkání v období mezi hlavními kongresy ISA (ISA World congress, pořádanými vždy po čtyřech letech) a letos přilákalo vědkyň a vědců (nikoliv výhradně) sociologické obce z 84 zemí celého světa a Latinské Ameriky především. Jak ve své úvodní řeči zdůraznila místopředsedkyně ISA a prezidentka fóra Margaret Abraham i předseda ISA Michael Burawoy, naposledy bylo velké setkání ISA v Latinské Americe v roce 1982 v Mexiku. Celá akce se nesla v duchu angažovaného přístupu ke vědě, ve vědě a aktivismu. Prezidentka konference, profesorka Margaret Abraham se sama výzkumně orientuje na gender, etnicitu, globalizaci, migraci či domácí násilí, ať už v jihoasijském či severoamerickém prostředí, a výrazně se angažuje což zdůraznila jako cíl samotného Fóra i ve svém úvodním slovu v aktivním zapojení do gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

108 recenze / zprávy a komentáře považuje ani nie tak nízky počet respondentov, ale spôsob ich výberu (s. 39). Tým býva pri kvalitatívnom výskume metóda snehovej gule alebo nábor respondentiek na konkrétnych inštitúciách ustanovujúcich lesbické rodičovstvo (napr. kliniky asistovanej reprodukcie). Odôvodnene si môžeme myslieť a autorka sa k tejto domnienke pridáva, že napr. jej respondentky nemôžu podať obraz o lesbických rodinách v Českej republike vôbec, ale podávajú obraz o aspektoch života rodičov lesieb a ich detí najmä vo vyššej strednej vrstve. Je pravdepodobné, že ak by výber respondentiek začal od žien v inej sociálnej vrstve či na inej pozícii v triednej štruktúre, aj zistenia napr. o vzťahu lesbických rodín a lesbickej komunity (ktoré autorka podrobne pojednáva v 8. kapitole) by mohli byť iné. (Ak sa totiž nedostatok ekonomického kapitálu kompenzuje sociálnym kapitálom, mohli by sme predpokladať, že hranica medzi komunitou a lesbickými rodinami z nižších vrstiev bude oveľa priepustnejšia, než naznačujú Nedbálkovej respondentky.) Nedbálkovej Matky kuráže najmä vďaka reflexívnosti výskumného procesu, jeho metodologických východísk a politických implikácií nastoľujú novú výskumnú agendu. V zahraničí má svoje zástupkyne a zástupcov, 3 sledovať jej rozvíjania v Čechách a na Slovensku, ktoré recenzovanú publikáciu nemôže prehliadnuť, bude viac než zaujímavé. Poznámky 1 Nedbálková, K Spoutaná rozkoš: sociální (re)produkce genderu a sexuality v ženské věznici. Praha: Sociologické nakladatelství. 2 Stacey, J., Biblarz, T. J (How) Does the Sexual Orientation of Parents Matter? American Sociological Review, Vol. 66, No. 2: Biblarz, T. J., Stacey, J How Does the Gender of Parents Matter? Journal of Marriage and Family, Vol. 72, No. 1: 3 22; Kuhar, R., Takács, J. (eds.) Doing families: gay and lesbian family practices. Ljubljana: Mirovni inštitut. Sociální konflikty a kritická teorie sociálního uznání / Zuzana Uhde Hrubec, Marek a kol Etika sociálních konfliktů. Axel Honneth a kritická teorie uznání. Praha: Filosofia. Kritická teorie společnosti od svého vzniku ve 30. letech 20. století až do současnosti nabízí inspirativní rozbory vývoje (zejména západní) moderní společnosti a jejích sociálních konfliktů s charakteristickým důrazem na historickou relevanci jednotlivých analýz. V centru pozornosti tak byl rozbor hnutí pracujících, kritika holokaustu, protesty nových sociálních hnutí, včetně feministického hnutí, krize legitimity či nejaktuálněji sociální a kulturní konflikty globalizované společnosti. Pro vývoj kritické teorie je ovšem charakteristická také její vnitřní dynamika, v níž dochází k paradigmatickým a interpretačním posunům. Jedním z hlavních autorů třetí generace kritické teorie neboli frankfurtské školy je Axel Honneth, ředitel Ústavu pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem a profesor na Frankfurtské univerzitě. Honneth ve svém díle překročil dosavadní dominantní paradigma komunikativního jednání, mezinárodního sdílení a výměny informací a v globálním dialogu, jež vede k zásadním sociálním změnám. I prezident ISA, představitel veřejné sociologie a badatel z oblasti postkoloniálních studií, studia transformací státního socialismu ke kapitalismu a výzkumu třídního vědomí (zaměřuje se na dělnickou třídu), zdůraznil trefnost místa konání konference ke zvolenému mottu. Poukázal na výraznou roli argentinských univerzit, zejména konkrétně spolupořádající UBA (Universidad de Buenos Aires), v demokratizačních procesech a rozvoji vzdělanosti v latinskoamerickém světě, nabízejí totiž vzdělání všem, kdo mají zájem, a to zdarma. To v kontextu aktuálního dění nejen v Británii, ale i v řadě dalších zemí Evropy, kde neoliberalizační trendy a krizová rétorika vedou k zavádění školného i k jiným restrikcím vzdělávacích politik, vzbuzuje respekt a zasloužilo si obdiv (a ovace při úvodní plenární řeči). Navíc speciální programy motivují ke studiu argentinské uchazečky a uchazeče ze sociálně slabých vrstev, do kterých vzdělaná generace vnáší (naději na) změnu. Volba místa setkání jižní polokoule v období končící zimy byla však řadou účastníků reflektována jako ne příliš šťastná, neboť chladné a deštivé počasí kazilo dojem z jinak kolosálního místa prodchnutého duchem kolonialismu minulých století, nesoucího na svých zdech stopy současných sociálních hnutí a ve svých ulicích důsledky nedávné hospodářské krize a vzrůstajících sociálních nerovností. Ne zcela do detailu zvládnutá logistika samotného setkání, jako byly například nevytopené místnosti některých učeben na Fakultě ekonomických věd UBA, minimální čas mezi sekcemi bez možnosti občerstvení a absence restaurací a kaváren v okolí, dodatečně komplikovala možnost kuloárních setkání a rozšiřování profesionálních sítí, zejména za hranice vlastní specializace. Tato přidaná hodnota velkých celooborových setkání zde tak přišla zkrátka. Tyto spíše organizační nedostatky však byly vyváženy inspirativními příspěvky a setkáními v rámci tematických sekcí. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

109 recenze / zprávy a komentáře rozvíjené především jeho učitelem Jürgenem Habermasem, a do kritické teorie vnesl v návaznosti na Hegela a další autory důraz na boje o uznání. Honneth tak svou konfliktualisticky založenou interpretací společenského vývoje od zneuznání přes boje o uznání k uznání určil další paradigmatický obrat uvnitř kritické teorie. Honnethova normativní kritická teorie uznání je předmětem rozboru knihy autorského kolektivu spojeného s Centrem globálních studií, která vyšla v ediční řadě Filosofie a sociální vědy nakladatelství Filosofia. Marek Hrubec, Ondřej Štěch a Ondřej Lánský z CGS ve spolupráci s Michalem Pullmannem z Filozofické fakulty UK v Praze a Giovanim Agostinim Saavedrou z Univerzity v Porto Alegre v Brazílii (PUCRS) zde prezentují Honnethovu teorii jednak v logice struktury vlastního Honnethova výkladu, jednak s přesahy k dalším oblastem. Podle autorů knihy je hlavním rámcem výkladu snaha ukázat teorii uznání v širším kontextu s dalšími paradigmaty, minulými či nastupujícími, rozvíjenými v kritické teorii společnosti. Paradigma uznání je zde rozvíjeno jako rámec, v němž je možné přihlédnout k zásadním momentům zdůrazňovaným v tématu komunikace i tématu práce, a současně jako výchozí rámec pro adekvátní formulaci paradigmatu globálních interakcí. Přestože v překladu do češtiny vyšly již čtyři Honnethovy knihy a několik článků o jeho teorii od českých autorů, jedná se o vůbec první systematický rozbor teorie uznání Axela Honnetha takového rozsahu, ve kterém dostala prostor nejen rekonstrukce jeho teorie uznání, ale i autorské rozvinutí jednotlivých momentů ve vztahu k aktuálnímu společenskému vývoji, především v podobě přístupu uznávajícího konstitucionalismu a globálního uznání. Autoři začínají rozbor historickým výkladem bojů o uznání. Michal Pullmann, hlavní autor této kapitoly, zde ukazuje dynamiku bojů o uznání zejména ve vztahu k dělnickému hnutí 19. století a novými sociálními hnutími druhé poloviny 20. století. Detailně tak ukazuje dynamiku zkušenosti zneuznání v souhře s institucionálním zakotvením kolektivních subjektů, jež umožňuje konkretizaci morální intuice a artikulaci nových požadavků uznání. Následující tři kapitoly jsou věnovány třem sférám uznání, které se podle Honnetha vyčlenily jako konstitutivní vzorce uznání v moderní společnosti. Ve druhé kapitole se Ondřej Štěch věnuje první sféře uznání ve formě lásky, jednak ve vztahu pečující osoby a dítěte a jednak v partnerském či přátelském vztahu. V těchto vztazích si jedinec vytváří bazální pocit sebedůvěry jako základ vlastní identity. Honnethův výklad pak následně obohacuje o rozbory kritické hermeneutiky H. H. Kög lera. Třetí kapitola Hrubce, Lánského a Štěcha je věnována právnímu uznání. Právní institucionalizace rovnosti odráží proměnu morálních očekávání aktérů při přechodu od feudální k moderní společnosti. V přechodu k moderní společnosti vznikly podmínky pro zpochybnění stavovského principu hierarchického rozdělování úcty, který měl být nahrazen egalitárním étosem měšťanské společnosti manifestovaným v rovném právním uznání. Ačkoli se rovné právní uznání pouze postupně rozšiřovalo na další skupiny obyvatelstva, ženy, nemajetné atd. (a například s ohledem na cizince je tento společenský vývoj stále nedokončen), vytvořilo institucionalizovanou formu zakládající sebeúctu jedince jako rovnoprávného společenského aktéra. Autoři překračují samotný Honnethův výklad a ukazují také boje o uznání kulturních a sociálních skupin, které se postupně začaly prosazovat a prosazující se se svými nároky na právní uznání specifických kulturních a sociálních práv, jež jsou určující pro sebepojetí těchto skupin jako plnohodnotných členů společnosti. Čtvrtá kapitola Ondřeje Lánského se vztahuje ke sféře sociálního ocenění, v níž si jedinec v interakcích utváří a potvrzuje pocit sebeocenění. Lánský zde ukazuje Honnethův výklad vývoje této formy ocenění specifických charakteristik a společenského přínosu jedinců, v němž jsou specifikovány nároky na intersubjektivní uznání v pospolitosti v podobě společenské solidarity a ocenění výkonu. Zatímco dominantní formou sociálního ocenění v pozdně moderní společnosti je meritokratické ocenění výkonu, autor ukazu S ohledem na vlastní výzkumné preference se autorky této zprávy (shodou okolností polovina konferenčních účastníků z České republiky a jinak kolegyně z jednoho patra brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity) rozprchly do řady tematických sekcí, z nichž dále přinášejí své depeše. Společná sekce RC33 Logic and Methodology in Sociology a RC11 Sociology of Ageing poskytla prostor znovu objevovanému problému metodologie v sociologickém výzkumu stárnutí a stáří. Otázky vedení rozhovoru a vlivu tazatele na respondenta byly kladeny především v 60. letech minulého století, později se pozornost soustředila na specifika vedení kvalitativních a hloubkových rozhovorů se staršími informanty. Nicméně nárůst zájmu o tento segment populace vyvolaný zejména rostoucím politickým zájmem na pozadí demografických změn znovu aktualizuje problém kvality, validity a reliability výzkumu založeného na rozhovoru mezi tazatelem a respondentem. Na oba tyto aktéry je znovu v metodologických diskusích nahlíženo jako na nositele různých osobnostních charakteristik, zejména věku, pohlaví a socioekonomického statusu, které vstupují do vzájemných interakcí a mohou ovlivňovat výsledky jak kvalitativních, tak kvantitativních šetření. Eva Jeppson Grassman (Linköping University) tak ve svém příspěvku To study lives over many years. The meaning of ageing in the research process rekapitulovala a analyzovala třicet let své kariéry, v průběhu kterých realizovala opakované rozhovory s informanty s diagnózou diabetes I. stupně. Reflektovala vlastní zrání, nové výzvy a vliv externích událostí ve svémvlastním životě, které ovlivnily její pohled na informanty a vztahy, které s nimi navazovala. Jedním z výrazných sebereflexivních momentů pro ni bylo zjištění, že většina z informantů na její přímý dotaz uvedla, že jejich opakované výzkumné rozhovory neměly žádný významný vliv na jejich život. Náš vlastní příspěvek Lucie Vidovićové a Marcely Petrové Kafkové The effect of interviewer characteristics on subjective variables in surveys of older people se věnoval problematice survey. Díky informacím o věku a pohlaví tazatelů v několika nedávných šetřeních gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

110 recenze / zprávy a komentáře je také reziduální institucionalizované formy ocenění na základě původu. Pátá kapitola Giovaniho Saavedry dále rozvíjí sféru právního uznání, konkrétně jeho institucionalizovanou ústavní formu. Saavedra zde svůj výklad cílí k formulaci principů uznávajícího konstitucionalismu. Šestá kapitola, jejímž autorem je Marek Hrubec, se dostává ke vztahu uznání a globalizace. Zatímco Honneth uznání specifikuje pouze v mezinárodním prostoru v podobě uznání mezi státy, Hrubec ukazuje v historické perspektivě vznik nároků na uznání v transnacionálním a globálním prostoru. Tyto nároky jsou postupně institucionalizovány v podobě extrateritoriálního uznání, přesahující hranice jednotlivých států, rovněž ale překračují i tuto podobu uznání v úsilí o institucionalizaci uznání v globálním rámci. Kniha je zakončena přílohou ve formě Honnethovy významné studie Integrita a zneuznání. V následujícím textu se v návaznosti na své vlastní výzkumné zaměření blíže vztáhnu k uznání v podobě lásky a ke globálnímu uznání. Vztahy k nejbližším lidem jsou podle Honnetha konstitutivními vztahy, které zakládají rovinu důvěry v sebe sama a potenciál rozvoje dalších intersubjektivních vztahů. Tento ontologicky primární vztah lásky se vytváří mezi dítětem a pečující osobou, v našem společensko kulturním prostoru většinou matkou. Je charakterizován asymetrií ve vztahu, primárním splynutím obou bytostí, následným úsilím dítěte osamostatnit se a získat vlastní identitu. Tento proces konfliktní separace vede k utvoření identity dítěte relativně nezávislé na pečující osobě, to znamená jako autonomní bytosti a zároveň jako bytosti zakotvené ve vztazích s druhými. Uznání v blízkých vztazích se ovšem neomezuje pouze na vztah dítěte a pečující osoby, sebedůvěru jedinec získává rovněž v přátelských a partnerských vztazích mezi dospělými jedinci, v nichž jedinci očekávají vzájemné uznání a naplnění psychologických i fyzických potřeb. Ačkoli Štěch v návaznosti na Honnetha tyto vztahy primárně charakterizuje v kontrastu ke vztahu dítěte a pečující osoby jako symetrické vztahy uznání, je možné tuto premisu zkomplikovat. Feministické rozbory vztahů péče, které nejsou omezeny pouze na vztahy mezi pečující osobou a dítětem, nýbrž se týkají také dospělých jedinců a partnerských vztahů, zdůrazňují konflikty i asymetrie, které v intimních vztazích péče jakožto jedné podoby první roviny uznání vznikají v důsledku působení širšího společenského mocenského kontextu a institucionálního rámce těchto vztahů. Tyto asymetrie sice nemusí zpochybnit předpoklad vzájemné rovnosti mezi partnery, jak na to upozorňuje například Iris M. Young v polemice s Honnethem, zviditelňují ale výrazněji konflikty mezi očekáváními uznání v blízkých vztazích a jejich (ne)naplněním v dominantním institucionálním rámci blízkých vztahů, kterým je v západní společnosti instituce rodiny. Tento moment současně zahrnuje významnou genderovou rovinu spoluurčující formy zneuznání v moderní společnosti. Přestože Honneth ve svých dřívějších pracích rovině uznání ve formě lásky nepřisuzoval potenciál dalšího vývoje, Štěch zde upozorňuje, že Honneth tento svůj postoj později reformuloval. Sám Štěch se ale tomuto dynamickému momentu věnuje pouze velmi stručně, bez adekvátního rozpracování zde pak zůstávají současné boje o uznání a úsilí různých sociálních skupin o redefinici instituce rodiny, ale zejména prolínání sféry uznání v blízkých vztazích s dalšími sférami uznání, tj. s právním uznáním a sociálním oceněním. Zde se například nabízelo rozšíření Honnethových analýz pomocí argumentace Iris M. Young, na kterou autoři knihy ostatně již navazují a která si všímá proměn a pronikání péče do společenské sféry a upozorňuje na proměňující se formulace požadavků uznání péče mimo rámec vztahů v soukromé sféře. Na druhou stranu ale autor inspirativně ukazuje propojení uznání s momentem komunikace v podobě kritické hermeneutiky H. H. Köglera. Zintenzivňující se globální propojení společenských vztahů nezůstává bez analytické pozornosti kritické teorie. Ačkoli sám Honneth se k tématu uznání za hranicemi států v seniorské populaci jsme mohly ukázat, že subjektivní obtížnost vyplňování dotazníku zaznamenaná tazatelem se neliší v závislosti na jeho či jejím věku, ale tazatelé muži uvádějí výrazně častěji větší náročnost dotazování než tazatelky ženy, a to zejména v šetřeních explicite věnovaných problematice věku a stárnutí. Kromě dalšího se se zájmem účastníků této sekce setkal také fakt, že na tazatelem zaznamenané obtížnosti se podílí kromě věku respondenta a jeho vzdělání také subjektivní charakteristiky, jako je subjektivní věk, pocit štěstí, bohatství a silnější agency. Výsledkem následné diskuse bylo konstatování, že je potřeba věnovat větší pozornost interakci mezi tazateli a starším respondentem a reflektovat tyto výsledky také při jednání s agenturami, které se podílejí na terénních pracích při sběru dat. Poslední příspěvek Kathrin Komp a Valentiny Hlebec (Umea University a University of Ljubljana) poskytl příběh toho, jak se dělá věda z ptačí perspektivy. Příspěvek Empirical methods in ageing research: Recent developments and upcoming trends prezentoval první výsledky obsahové analýzy nejvýznamnějších odborných periodik z oblasti sociální gerontologie. Autorky se zaměřily na různé aspekty prezentovaných statí a výzkumu, mimo jiné na roli genderového zařazení autorů, použité metody, velikost týmů, počty citací. V kostce jejich výsledky říkají, že teoretické příspěvky mají podstatně menší frekvenci než články referující o výzkumech, ale zároveň mají mnohem větší počty následných citací. Zatímco některé časopisy jsou implicitně kvalitativního zaměření, což ukazuje podíl publikovaných kvalitativních studií vůči kvantitativním, u jiných je tomu naopak, a i když v časovém srovnání roste podíl statí založených na kombinovaném výzkumném designu, statě kvantitativního charakteru stále několikanásobně převyšují ty kvalitativní, které zároveň získávají mnohem větší počty citací. Zřejmě největší ohlas a diskusi v auditoriu však vyvolal závěr, že kvalitativní studie jsou doménou především žen, tedy autorek, zatímco v kvantitativním paradigmatu publikují častěji muži. Komp tak upozornila na možnou formu genderové nerovnosti ve vědě doloženou nižším podílem publikací, situovaných v méně citovaných oblastech a níže profilovaných periodicích. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

111 recenze / zprávy a komentáře vyjádřil teprve nedávno, autoři recenzované knihy těmto problémům věnovali významný prostor. Marek Hrubec zde rekonstruoval Honnethovo pojetí uznání mezi státy, tj. v mezinárodním rámci, současně ale ukázal, že důsledné rozvinutí analýz současných ekonomických, sociálních i kulturních protestů a bojů proti zneuznání vede k překročení tohoto rámce směrem k uznání transnacionálnímu a globálnímu. Otevírá zde prostor pro rozpracování kosmopolitní teorie uznání, která ovšem nespočívá v pouhém přenosu jednotlivých vzorců uznání, jež zformuloval Honneth, na globální rovinu, jak to činí Volker Heins, nýbrž v historicky založeném rozboru požadavků uznání, které nemohou být v současném kontextu globalizace zcela naplněny a vedou aktéry k artikulaci požadavků na institucionalizaci forem uznání v transnacionálním a globálním prostoru. Tento vývoj je podle něj nejpatrnější ve sféře právního uznání, kde Hrubec poukazuje na již zakotvenou formu extrateritoriálního uznání, která zavazuje státy dodržovat sociální, ekonomická, kulturní i politická práva i mimo své území, respektive jejich dodržování kdekoli na světě subjekty spojenými s jejich územím ( jejich transnacionální korporace působící i v jiných zemích). Hrubec ukazuje, že i tato forma má ovšem pouze omezený dosah, protože neodpovídá úrovni zdrojů nespravedlností a zneuznání, které vznikají na transnacionální a globální rovině. Normativní přesah plynoucí ze současných sociálních bojů potom odhaluje na této rovině a odkazuje na možnosti nadnárodního a globálního uznání. Moje pouze dílčí představení vybraných aspektů nečiní recenzované knize za dost. Autoři zde předložili systematickou a ucelenou rekonstrukci normativní teorie uznání Axela Honnetha a současně ukázali její potenciál dalšího rozvinutí. Jak autoři sami dokládají, Honnethova teorie uznání poskytuje plodné východisko také pro feministickou kritickou teorii. Tento moment jsem zde ve stručnosti ukázala na příkladu vztahů péče, které jsou pro feministický výzkum jednou z hlavních oblastí badatelského zájmu. Ačkoliv zde stranou mé pozornosti zůstaly další dvě sféry uznání, v těchto bojích o uznání není význam genderových struktur o nic menší. Například genderově specifické dopady převládající formy ocenění výkonu stojí v pozadí mnoha současných genderově motivovaných nároků na redefinici společenského ocenění, které by umožnilo uznání společenského přínosu těch činností, které v našem kulturním kontextu vykonávají tradičně většinou ženy. Jak úspěšně proplout začátky akademické dráhy / Kateřina Cidlinská McAlpine, Lynne, Åkerlind, Gerlese (eds.) Becoming an Academic: International Perspective. New York & Hampshire: Palgrave Macmillan. Knihu vydalo nakladatelství Palgrave MacMillan v rámci své edice Universities into the 21 st Century, která je věnována tématu kultur a proměn vysokoškolského prostředí a zkušenostem studujících. Editorky Lynne McAlpine a Gerlese Åkerlind sestavily tuto publikaci s cílem pomoci lidem na začátku akademické dráhy zorientovat se v měnícím se akademickém prostředí a nastartovat jejich profesní rozvoj. Kniha je zároveň určena těm, kteří se věnují vedení začí Sekce RC21 Regional and Urban Development obsahovala příspěvky věnované především vzrůstající prostorové segregaci založené na etnicitě či sociálním původu. Úvodní teoretickou přednáškou na téma možnosti a vhodnosti přenosu analytických konceptů rozvinutých na základě zkušenosti v evropských a severoamerických městech a možnosti jejich aplikace na situaci v odlišném sociokulturním a historickém kontextu o tzv. travelling conceps otevřel diskusi jeden z organizátorů sekcí Thomas Maloutas (Harokopio University, Řecko). Pro tuzemskou situaci byly podnětné především příspěvky věnované souvislosti segregace v oblasti bydlení a nerovnosti v přístupu ke vzdělání (John Logan, Brown University, USA, či Tim Butler, King s College London). Inspirativní a přátelská atmosféra panovala také na sekci TG05 Vizuální sociologie, jejíž společenské setkání s představením nových publikací částečně vynahradilo již uváděný nedostatečný společenský program. Dominik Bartmanski představil novou editovanou monografii Iconic Power: Materiality and Meaning in Social Life (společné editorské dílo Alexandera, Giesena a Bartmanskeho), která vyšla v prosinci loňského roku u Palgrave Macmillan, Jerome Krase uvedl knihu Seeing Cities Change (Ashgate 2012) uplatňující vizuální metody ve výzkumu a interpretaci dynamického městského prostředí a konečně především metodologicky zaměřenou publikaci jedné z organizátorek sekce E. J. Milne Handbook of Participatory Video (koeditorky C. Mitchell a N. de Lange, Altamira Press, 2012). Mezi příspěvky se objevovala jak témata metodologická či etická, především otázky participativního či kolaborativního výzkumu, tak aktuální problematika výzkumu sociálních hnutí, aktivismu, vlivu nových médií či nových forem reprezentace sociální nespravedlnosti a protestu. K bohatým diskusím na závěr každé sekce přispěla také jejich odlišná organizace vedle vkladu samotných organizátorek či organizátorů. Program Výzkumné komise RC 35 Konceptuální a terminologické analýzy přinesl v sekci věnované epistemologickým výzvám na pozadí zkušeností s modernitou v nezápadních kontextech provokativní příspěvek přednesený Raewyn Connell (spoluautorsky při gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

112 recenze / zprávy a komentáře najících vědců a vědkyň školitelům a školitelkám, mentorům, mentorkám, kariérním poradcům a osobám v rozhodovacích pozicích. Myšlenka vzešla ze spolupráce editorek, které spolu působily na Oxford Learning Institute, kde se zaměřovaly na rozvoj doktorandů, postdoktorandů a supervizorů, přičemž postrádaly materiál, který by poskytoval výzkumně informovaný rámec pro uvažování o přípravě na akademickou dráhu. Rozhodly se proto takový vytvořit. Skutečnost, že obě pocházejí z různých prostředí, severoamerického (McAlpine) a australského (Åkerlind), jim přitom umožnila mezinárodní srovnání a inspirovala je k uchopení tématu v mezinárodní perspektivě, což dále podpořil i výběr dalších autorek a autora jednotlivých kapitol pocházejících z různých anglicky mluvících zemí (USA, UK, Austrálie, Kanady). Lokace autorského týmu také předurčila zaměření knihy na oblast sociálních věd, díky čemuž kniha vybočuje z množství literatury pojednávající o ustavování akademické dráhy, jež se zaměřuje převážně na oblast přírodních a technických věd. Kniha sestává ze sedmi kapitol. V první kapitole Academic Practice in a Changing International Landscape zasazují editorky čtenáře do kontextu proměňující se krajiny akademického prostředí v mezinárodním měřítku. Zkoumají dopady těchto proměn na akademiky, zejména ty začínající: doktorandy, postdoktorandy a osoby, které získaly svou první akademickou pozici. Dopady jsou vnímány z hlediska proměňujících se cílů a role univerzit, samotné akademické práce, typů dostupných pracovních míst a podpory, jež se začínajícím akademikům dostává. Druhá kapitola Expectations and Experiences of Aspiring and Early Career Academics z pera Ann E. Austin se věnuje očekáváním a zkušenostem začínajících výzkumníků v USA. Seznamuje s motivy studujících doktorských programů pro práci v akademické sféře a následně je konfrontuje s výpověďmi absolventů o realitě akademického trhu práce a akademického prostředí obecně. Poukazuje na naivní a nejasné představy doktorandů, co se týče pracovní náplně, možností uplatnění a kariérního postupu, podmínek pro kombinaci pracovního a osobního života a pracovních vztahů ve vědecké komunitě. Pro zahraničního čtenáře může být zajímavý také podrobný popis systému a náplně doktorského studia v USA, včetně ukázek odlišností mezi disciplínami, či vysvětlení systému udílení stálých pracovních pozic (tenure track system) a upozornění na rozdíly mezi pozicemi, které vedou k získání stálé pozice, a těmi, které nemají kariérní trajektorii. Třetí kapitola Developing as a Researcher Post PhD editorky Åkerlind čerpající z australského kontextu se zaměřuje na postdoktorské pozice, na jejich variabilitu z hlediska povinností a obtíží s nimi spojených, a na to, co mohou začínajícím výzkumníkům zkušenosti s těmito pozicemi dát pro jejich další profesní rozvoj. Zároveň si všímá variability cílů, priorit a očekávání samotných začínajících akademiků. Obzvláště zajímavé je upozornění na nesoulad zkušeností supervizorů s vlastními profesními začátky a zkušeností dnešních postdoktorandů. Supervizoři, jež sami začínali v odlišných studijních a pracovních podmínkách, mívají tendenci vnímat postdoktorské pozice stereotypním, až romantizujícím způsobem, jako období, kdy mají začínající vědci čas soustředit se na rozvíjení svého výzkumného tématu a odborných znalostí. To je často v protikladu k situaci mnohých postdoktorandů, kteří většinu času tráví prací na cizích projektech, servisními činnostmi a snahou zajistit si další postdoktorskou pozici v silně konkurenčním prostředí souvisejícím s bezprecedentním nárůstem počtu doktorandů a nedostatkem akademických pozic. Supervizoři tak mohou poskytovat svým svěřencům zavádějící rady, a měli by proto věnovat zvýšenou pozornost vytyčení individuálních cílů jednotlivých postdoktorandů. Postdoktorské fázi akademické kariéry se věnuje i čtvrtá kapitola Employment Patterns In and Beyond One s Dispravený s Nourem Dadosem) z australského Sydney, v němž autoři poukázali na neudržitelnost dosavadních konceptů tržní společnosti, vyvinutých v prostředí Evropy či obecně globálního severu, pro globální jižní periferii. Sami pracují na alternativním konceptuálním rámování ( teoretizování ) globální zkušenosti s tržní společností a jejími velmi lokálními sociálními důsledky. Connell se aktivně účastnila i diskusí v programových sekcích dalších ársí RC, zejména komise RC 32 Ženy a společnost, v níž byl dán velký, a to jazykový (španělský) prostor lokálním prezentujícím a koordinátorům sekcí. Vedle dominantního tématu postkoloniálních situací věnovala RC 32 pozornost i dalšímu aktuálnímu světovému dění, například reflexím arabského jara. Škála sekcí pokryla širokou tematickou základnu feministického výzkumu a teorií, podnětné byly příspěvky (jako na jiných ISA konferencích) v takzvaných Joint Sessions sekcích společně organizovaných více výzkumnými komisemi. RC 32 se například spojila s RC 23 v přípravě sekce věnované genderu, feminismu a technologiím (nanotechnologiím, kyborgům apod.), kde zaujala třeba prezentace Roxany Reyes Rivas, z Kostarického Institute of Technology, ve které kriticky mapovala fenomén kyborgů v kyberprostoru středoamerických ženských skupin. Nebo fascinující důkladná analýza prezentovaná týmem z USA Participatory democracy and emerging technologies: A feminist methodological analysis of public deliberations on nanotechnology (v podání Jennifer Rogers Brown), která ukázala proměny veřejného mínění a lobbing klíčových hráčů, pokud jde o veřejné přijetí nanotechnologií jako bezpečné součásti každodennosti. Pestrý a bohatý program RC 15 Sociologie zdraví věnoval pozornost technologiím také, například v sekci The transformation of lives: Making up people through biotechnologies tematizoval nejen rostoucí praxi užívání různých léků, implantátů či biomedicínských postupů, ale i fakt, jak vědecké poznání v oblasti genomiky manipuluje s vnímáním toho, co to znamená být původním obyva gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

113 recenze / zprávy a komentáře cipline Davida Millse pojednávající o modelech zaměstnávání v britském akademickém prostředí. Zaměřuje se především na obor antropologie, avšak poukazuje i na odlišnosti mezi disciplínami a typy institucí vzhledem k tomu, jakou přípravu a vyhlídky na další uplatnění v akademii poskytují. Poukazuje na vliv trendu multidisciplinarity na pracovní příležitosti a upozorňuje, že jen menšina absolventů doktorských programů sleduje klasickou kariérní dráhu, tedy že plynule navazují po magisterském studiu studiem doktorským ve stejném oboru a následně získají akademickou pozici v tomto oboru. Dále se soustředí na problém narůstajících požadavků, objemu práce a nejistoty, přičemž věnuje speciální pozornost jeho genderovým aspektům. Klade si přitom otázku, proč začínající vědci otevřeněji nekritizují tyto dopady akademického kapitalismu, a vyslovuje názor, že je to částečně způsobeno přetrvávajícím dominantním akademickým diskursem stavícím na představě vědecké práce jako poslání a ideálu vědeckého odstupu a odtělesněnosti, který zastírá odlišnosti mezi jednotlivými skupinami akademiků, zejména těch s pečovatelskými povinnostmi. Autor proto vyzývá k reflexi mechanismů a dopadů tohoto diskursu v proměňujícím se akademickém prostředí a ke zpochybnění zaběhnuté praxe. Pátá kapitola Sandry Acker a Evy Haque Doctoral Students and a Future in Academe? pojednávající o kanadském akademickém prostředí se zabývá kontinuitou a diskontinuitou mezi doktorským studiem a akademickou prací, mezi očekáváními doktorandů v prvních ročnících studia a těch, kteří doktorský titul nedávno získali. Autorky také upozorňují na problém vhodného vedení ze strany starších supervizorů, podobně jako Akerlind, zároveň však poukazují i na problémy, které s sebou přináší přetíženost supervizorů daná nárůstem administrativy i počtu doktorandů. Poukazují dále na potřebu zamyšlení se nad náplní doktorského studia, aby co nejlépe připravilo na budoucí akademickou praxi i pro případné uplatnění mimo ni vzhledem k nedostatku akademických míst. Šestá kapitola Living and Imagining Academic Identities autorek Lynn McAlpine, Cheryl Amundsen a Marian Jazvac Martek zůstává u kanadského kontextu a je věnována tématu akademických identit, jejich vnímání a prožívání začínajícími akademiky. Zaměřuje se tedy na emocionální stránku akademické praxe a ustavování akademické dráhy. Soustředí se přitom na tři aspekty zkušeností, které považuje z hlediska akademické praxe za nejdůležitější na aspekt intelektuální, který v sobě zahrnuje plody vlastní vědecké práce (zejména publikace), dále aspekt sítí (networking aspect), který odkazuje k začlenění výzkumníka do odborné komunity, a aspekt institucionální, s nímž se pojí zejména přístup ke zdrojům a příjem. Autorky upozorňují, že ačkoli by se v ideálním případě měly tyto tři aspekty vzájemně podporovat, není tomu vždycky tak a mohou jít i proti sobě. Podobně jako ve čtvrté kapitole si autorky všímají problému mlčení o protichůdných zkušenostech a tlacích a přijímání zaběhnuté praxe, nehledě na negativní pocity s těmito kontradikcemi spojené. Poslední kapitola shrnuje implikace výstupů předchozích kapitol pro různé cílové skupiny čtenářů, aby poskytla rámec pro přemýšlení o akademických kariérách, který klade důraz na osobní rozvoj spíše než na dosahování jednotlivých pozic v rámci akademické hierarchie. Závěrečná část knihy obsahuje komentáře cílových skupin čtenářstva k jednotlivým kapitolám. Tyto komentáře byly zařazeny proto, aby ukázaly, zda jednotlivé kapitoly reprezentují zkušenosti začínajících vědců i jejich vedoucích a poradců a zda předkládají použitelné návrhy na zlepšení. Jak je asi patrné z podaného přehledu obsahu kapitol, samotná zjištění autorů nejsou tolik překvapivá. Ukazuje se, že lidem na počátku akademické dráhy chybí především vedení, podpora a informace. Jsou přitom zahlceni stále narůstajícími požadavky a potřeba soustředit se na plnění telem, tedy příklad pravým Tchajwancem. Kvalitní, inspirativní prezentace zazněly v sekci Exploring boundaries of pathology and normality, bodies and minds following the emergence of the new neurosciences: Sociological challenges, zejména příspěvek o konstrukci umělé přírody nebo funkci neuro v neuroetice. Některé sekce přinesly i překvapení, když pod záhlavím Sociology of complementary and alternative medicine, což byla jinak sekce nabitá kvalitními příspěvky především z latinskoamerického regionu, zazněl vedle reflexí praxe CAM či integrativní medicíny i praktický (zcela nesociologický) příspěvek, jak funguje ajurvéda. RC 15, Sociologie zdraví, na letošní konferenci věnovala prostor i spojení tématu muži a reprodukce, když ve dvou sekcích zazněly příspěvky o mužském zdraví. V jedné problematizovali role biomedicíny a kultury v nahlížení i sociologické reflexi mužů ve zdravotnických profesích, mocenské vztahy v biomedicíně a reprodukci nebo oblíbené téma proměn otcovství. Druhý blok se zaměřil specifičtěji na přítomnost mužů v expertním diskursu o reprodukci. Výborná byla prezentace výzkumu Deana Murphyho z australského New South Wales o otcovství gayů a přístupům k náhradnímu mateřství (surrogacy), kdy vedl rozhovory s rodinami, v nichž takto partneři mohou vychovávat dítě. Pozornost dalších příspěvků se zaměřila na roli mužů v asistované reprodukci (Florencia Herrera konkrétně v Chile), na esencializující diskursy kolem přítomnosti mužů u porodu (Tima Milller z Oxford Brooks university) a v rámci tzv. distributed papers, které nebyly předneseny, byla věnována pozornost antenatálním screeningům a vzdělávacím kursům nebo procesu rozhodování o rodičovství (heterosexuálních) mužů pod vlivem prokreativního normativního nátlaku. Atmosféra konference byla oproti poslednímu velkému letnímu setkání ISA v Goteborgu komornější a zároveň, vzhledem k počasí vedoucímu k zimnímu spánku, méně interaktivní. Přesto šlo o zážitek způsobený nejen geografickou vzdáleností, ale také inspirativností a kvalitou přednesených příspěvků od badatelských týmů, o jejichž práci se na severní polokouli jinak mnoho nedozvíme (také gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

114 recenze / zprávy a komentáře krátkodobých cílů zastírá dlouhodobější výhled a možnost aktivně ovlivnit směr své profesní dráhy a dosáhnout pocitu uspokojení. Autorky a autor si jsou toho vědomi a nesnaží se navodit dojem, že říkají něco převratného. Spíše se snaží ukázat, že v podmínkách globalizované vědy se lidé na začátku akademické dráhy potýkají s podobnými problémy v různých národních kontextech, a tudíž i návody na zlepšení situace jsou využitelné napříč těmito kontexty. Zároveň však kladou důraz na emocionální rozměr ustavování akademické dráhy, který bývá v souvislosti s tímto tématem opomíjen. Jejich cílem bylo identifikovat problematická místa v rozvoji začínajících akademiků a akademiček a navrhnout, jak pracovat na jejich odstranění, podnítit citlivé směřování vývoje začínajících vědců a vědkyň podle jejich individuálních priorit a cílů a eliminovat tak nebezpečí jejich budoucí deziluze. Po této stránce je třeba uznat, že publikace naplnila očekávání. Cílům knihy odpovídá i její diskurs, v jehož rámci převažuje důraz na využití příležitostí, které kontext proměňujícího se akademického prostředí skýtá, nad kritikou strukturálních podmínek ustavování akademické dráhy. Tento diskurs dává smysl i vzhledem k cílovým skupinám čtenářstva, které pokrývají rovinu individuální (jednotlivých studentů a výzkumníků) a lokální (univerzit a výzkumných institucí) spíše než národní, vládní. Více než s kritikou se tedy čtenář setká s radami, jak úspěšně nastartovat vlastní či cizí akademickou kariéru ve stávajících podmínkách. S tím se pojí další obecný rys celé publikace, jímž je důraz na vlastní aktivní přístup (agency) začínajících vědkyň a vědců a jejich vedoucích a poradců. Praktické využitelnosti je přizpůsobena i formální stránka knihy. Struktura celé publikace a jednotná struktura všech kapitol je velice přehledná a uživatelsky přátelská. Každá kapitola začíná představením jejích autorek či autora, zejména jejich zkušeností a praxe, jež se týká tématu kapitoly, aby bylo zřejmé, z jaké perspektivy k tématu přistupovali. Dále je představen národní kontext, z něhož autorky a autor vycházeli, a výzkumy, z nichž čerpali, následovaný seznámením s jejich výstupy. Porozumění národním kontextům je podpořeno zařazením rejstříku pojmů na konci knihy, který vysvětluje odlišné významy různých termínů v jednotlivých národních kontextech (např. termín associate professor, jemuž v severoamerickém kontextu odpovídá termín pre tenure, zatímco v Austrálii a UK lecturer). Závěr každé kapitoly je věnován sekci Implikace, jež je dále rozdělena na podsekce podle cílových skupin knihy. Zároveň díky velkému množství citací z rozhovorů a díky pozicionalitám autorek a autora na začátcích kapitol i komentátorů v závěrečné části knihy nepředstavuje publikace suchý technicky vyznívající manuál, nýbrž je velice čtivá. Osobně vnímám jako jeden z největších přínosů knihy důraz na rozmanitost akademických drah, přístupů k akademické práci a akademických identit, tedy důraz na silný individuální rozměr akademické praxe. Význam tohoto důrazu vyvstává v kontrastu s dominantním akademickým diskursem, jenž ovládá i české vědecké prostředí, který naopak tuto variabilitu ignoruje, a namísto ní staví jako normu lineární nepřerušovanou dráhu a akademického pracovníka, který má rysy vědce z 19. století. Vzhledem k české snaze přibližovat se západnímu ideálu vnímám jako zásadní upozornění, že tato norma neodráží realitu ani vědců v západních zemích a je jimi samotnými vnímána jako problematická, neboť 1) akademická praxe je natolik rozmanitá, že je v ní potřeba lidí, kteří mají různé priority, různé silné a slabé stránky a různé zkušenosti a hlavně proto, že 2) normativní model akademické dráhy je v současných měnících se podmínkách (nejen) akademického světa zcela neadekvátní a neudržitelný. Publikace může být pro českého čtenáře přínosná i z jiného pohledu. Pojednává totiž o akademickém prostředí zemí, v nichž zásadní proměny akademické praxe spojené s rozvojem akademického kapitalismu, kterých jsme vzhledem k jazykové bariéře a zdejší dominanci angličtiny). Videa z plenárních zasedání a úvodního ceremoniálu s proslovem prezidenta asociace Michaela Burawoye či viceprezidentky Margaret Abraham, stejně tak jako abstrakty všech příspěvků jsou k dispozici na webové stránce fóra: sociology.org/buenos aires 2012/forum2012 videos.htm. Organizační tým navíc při příležitosti konference otevřel nový diskusní prostor Social Justice & Democratization Space ( a zve sociální vědce k diskusi i angažmá v aktuálních problémech i tematických světových událostech i nad časový rámec konání konference. Zpráva z jarní školy o lidské sexualitě / Alžběta Možíšová, Hana Porkertová Od 25. do 27. května 2012 se v chorvatském městečku Grožnjan již šestým rokem konala jarní škola nesoucí název International springschool in research on human sexuality, organizovaná Aleksandarem Štulhoferem, Judit Takacs, Robertem Kuharem a Raffaellou Ferrero Camolleto. Jarní škola byla pořádána pro dva studenty či studentky z několika zemí, kteří s sebou měli jednoho vyučujícího. Sešli se lidé z Chorvatska, Slovinska, Maďarska, Itálie a letos poprvé do Grožnjanu dorazila i naše česká výprava. Výběr místa nebyl náhodný, město totiž leží poblíž slovinských hranic a navíc jeho velikost a poloha nedaleko moře mají evokovat příjemnou a přátelskou atmosféru na této jarní škole totiž přednášejí své příspěvky rovněž studenti a studentky, kteří a které, slovy organizátorů a organizátorek, mají možnost dostat zpětnou vazbu od vyučujících a kde mohou získávat první zkušenosti s veřejnou prezentací svých výzkumů v mezinárodním prostředí. V tomto duchu se také následné diskuse vedly, vyučující měli mnoho podnětných poznámek a postřehů, od studujících byly ale postřehy k příspěvkům svých kolegů a kolegyň spíše vzác gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

115 recenze / zprávy a komentáře v ČR svědkem poměrně krátkou dobu, byly nastartovány již v 70. letech minulého století. Pokud tedy kniha pojednává o vlivu těchto proměn na situaci začínajících akademiků, pojednává o tématech, která v ČR nabývají a budou dále nabývat na důležitosti. A jestliže kniha identifikuje problémy a negativa, která s sebou tyto změny nesou, mohla by být nápomocná ve snaze o prevenci či zmírnění těchto jevů. V tomto směru by pro české akademické instituce mohla být také inspirativní samozřejmost, s jakou publikace věnuje pozornost genderové dimenzi pojednávaných témat. Jako česká čtenářka jsem si dále kladla otázku, komu v české akademické oblasti odpovídá třetí cílová skupina knihy, tedy kariérní poradci, vzhledem k tomu, že v českých akademických institucích něco jako formální kariérní poradenství chybí. Nelze říct, že by se zde začínajícím vědcům nedostávalo žádných informací a rad o směřování jejich akademické kariéry, ale většinou se tak děje jen neformální cestou. Jak však ukazuje (nejen tato) publikace, neformální vztahy a toky informací jsou selektivnější, a tudíž nejsou dostupné všem (zejména ženy bývají v tomto směru obcházeny) a navíc neformálnost je spojená s nejasností a nejistotou, tedy s tím, co kniha identifikuje jako jeden z hlavních problémů osob na začátku akademické dráhy. Bylo by proto skvělé, kdyby kniha podnítila české akademické instituce, zejména univerzity, aby věnovaly otázce vedení a rozvoje začínajících akademiků a akademiček systematickou pozornost. Současné tendence ve výzkumu péče: Zpráva z mezinárodní konference Critical Care / Zuzana Uhde Přestože teoretické pozornosti se konceptu péče dostalo až v 80. letech minulého století, etika péče, která staví na průlomové práci Carol Gilligan Jiným hlasem, byla od té doby rozpracována řadou autorek a autorů a stala se nepřehlédnutelným myšlenkovým proudem v morální a politické teorii. Zatímco tzv. první generace teoretiček etiky péče, mezi něž patří Sara Ruddick, Nel Noddings či Virginia Held, se zaměřila především na intimní vztahy péče prostřednictvím zkoumání mateřství jako ženské morální zkušenosti, druhá generace, mezi jinými Joan Tronto či Selma Sevenhuijsen, se posunula k artikulaci politické teorie péče. Pozdější přístupy tedy zdůraznily péči jako politický i morální koncept. Tím se také otevřely dveře k propojení konceptu péče s otázkami spravedlnosti a občanství. Konference Critical Care: Advancing an Ethics of Care in Theory and Practice, která se konala v září na University of Brighton ve Velké Británii, svedla dohromady badatelky a badatele, kteří se věnují teoretické artikulaci konceptu péče a rozvíjení etiky péče s ohledem na aktuální společenské výzvy i kteří se zaměřují na jednotlivé dílčí aspekty, jako např. péče o starší, instituce péče, aplikaci etiky péče v sociální práci či migraci doktorů, zdravotních sester a domácích pečovatelek. Konference rovněž iniciovala vznik globální sítě pro výzkum v oblasti etiky péče, politické teorie péče a jejich aplikací. Konferenci otevřela plenární přednáškou Marian Barnes z University of Brighton, která se soustředila na konflikty mezi různými aktéry ve vztazích péče a kritiku etiky péče, která z těchto konfliktů vyrůstá. Výchozím bodem jí byla kritika artikulovaná hendikepovanými lidmi, jež jsou závislí na péči druhých a svoji autonomní identitu si budují ve vztahu k této závislosti. Zatímco etika péče si podle ní musí z této kritiky vzít jako výzvu nutnost problematizovat jasností, což pro nás bylo nemilým překvapením, očekávaly jsme nadšené diskuse plné nápadů a konfrontací, které z úst studentek a studentů zaznějí, místo toho jsme se spíše ocitly ve škole, kde si přispívající od učitelů vyslechnou, kde udělali ve svém výzkumném designu chybu. Jarní škola pro nás v jistém smyslu představovala střet s našimi představami a očekáváními, že témata týkající se sexuality budou plná poststrukturalismu, queer a neotřelých nápadů. Metodologická rovina jednotlivých příspěvků se ukázala být nečekaně inspirativní pro uvažování o možnostech a limitech odlišných přístupů. Mezi prezentovanými výzkumy se na jedné straně objevila rozsáhlá kvantitativní šetření, např. výzkum mapující sexuální chování ve Slovinsku (Ivan Bernik). Ačkoli kvantitativní studie nabídly podrobně analyzovaná statistická data, již v samotných základech definovaných kategorií bylo možné najít jejich limity. Sexuální chování bylo např. zkoumáno pouze u heterosexuální populace. Jiná studie, mapující postoje k adopcím dětí stejnopohlavními páry (Ivett Szalma), vycházela z analýzy dat z European Values Study. Nedokázala však nabídnout přesvědčivá vysvětlení odlišností v rámci jednotlivých zemí, která lze lépe nacházet s pomocí kvalitativních přístupů. Typickým příkladem v tomto ohledu může být zjištěná míra tolerance k této otázce v České republice, která se na pětibodové škále pohybovala přesně na středové hodnotě. Což může svědčit o tom, že společnost je k této otázce neutrálně naladěna, může to však zároveň ukazovat na typický postoj, často pozorovaný v jiných rozsáhlých šetřeních, a sice že respondenti a respondentky mají tendenci řadit se k odpovědi ani pro, ani proti. Pokud kvantitativní metody potřebují hlubší reflexi užívaných kategorií a východisek, o kvalitativních to platí dvojnásob, což se ukázalo ve studii postojů studentek ke konzumaci pornografie (Karmen Došen). Omezení vzorku na pouze heterosexuální ženy, které gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

116 zprávy a komentáře né vymezení mezi tím, kdo péči přijímá, a tím, kdo ji poskytuje, a namísto toho zdůraznit vzájemnost vztahu i proměnu rolí v delším časovém horizontu, úsilí hendikepovaných přeložit svoje potřeby péče do jazyka svobody volby jde podle ní nebezpečně ruku v ruce s neoliberálními politikami i liberální konstrukcí atomizovaného individualismu. Hlavní hostkou konference byla politická teoretička Joan Tronto z University of Minnesota v USA, která svou knihou Moral Boundaries na začátku 90. let 20. století předznamenala nový vývoj v oblasti etiky péče, překračující parochiální a esencialistické rámování konceptu péče pomocí vztahu matky a dítěte. Tronto zde identifikovala hranice dominantního politického myšlení, v jejichž rámci se péče mylně jeví jako nevyhnutelně konzervativní idea, jedná se o hranice mezi morálkou a politikou, mezi nestranným rozumem a kontextuálními mezilidskými vztahy a mezi veřejným a soukromým. 1 Na konferenci přednesla přednášku Democratic Caring and Global Responsibilities for Care, ve které prezentovala svůj současný směr úvah o péči zejména s ohledem na zintenzivňující se globální interakce. Východiskem je pro Tronto argument, že v současném rámci fungování demokracie na úrovni států i v transnacionálním prostoru není možné odstranit zásadní rozpory a nespravedlnosti, které vyplývají ze strukturálního nedocenění, přehlížení či popírání potřeb péče a kolektivní zodpovědnosti za péči. Základním paradoxem v současném globalizovaném rámci vztahů péče je podle ní skutečnost, že státy se chovají zároveň jako uzavřený prostor, omezující migraci dovnitř prostřednictvím restriktivních migračních politik, i jako prostupný prostor, když umožňují (a v některých případech i podporují) migraci těch, kteří pečují o občany a občanky, a šedý trh privatizované péče. Tito pečovatelé a pečovatelky představují pro stát levnou pracovní sílu bez vedlejších nákladů za péči o ně samotné, protože migranti/ky jsou často vyloučeni z veřejných programů zdravotního a sociálního pojištění. Jinak řečeno migranti/ky jsou pouze poskytovateli péče, nikoli příjemci (jde o druhou stranu mince problému, který Barnes nadnesla z perspektivy hendikepovaných). Tyto úvahy Tronto vedou k redefinici konceptu rovnosti i demokracie. Tronto v současnosti prosazuje pojetí pečující demokracie, ve které by byla klíčová demokratická participace na rozdělování zodpovědností za péči a inkluzivně nastavený koncept občanství vycházející ze základních předpokladů potřeb péče. V praxi by takové pojetí demokracie mohlo mít podle ní dalekosáhlé důsledky právě ve vztahu k těm, jejichž pečovatelské zodpovědnosti je vedou k migraci do zemí, kde naplňují potřeby péče druhých, aniž by zde mohli vznášet nároky na naplnění potřeb svých. Rozbory zodpovědnosti za péči v globálním rámci Tronto promítá zpětně i do konceptualizace péče. Ke čtyřem fázím, o které Tronto opírala vymezení péče jako morálního konceptu v knize Moral Boundaries, zde přidala pátou fázi pečování s (caringwith). Hodnoty přítomné v praxi péče odvozuje právě od těchto praktických fází: 1. starání se (caring about), kdy jsou uznány potřeby druhých a rozhodující hodnotou je pozornost; 2. opatrování (taking care of) jakožto přijetí zodpovědnosti, která je zde klíčovou hodnotou; 3. poskytnutí péče (care giving), kdy je přítomna fyzická práce a důležitou hodnotou jsou schopnosti; 4. přijetí péče (care receiving) jakožto zpětná vazba, ve které hraje roli vnímavost. 2 A 5. pečování s jako procesu opakování prvních čtyř fází, ve kterém vzniká a je legitimizováno očekávání, že se každý může spolehnout na péči druhých. Hodnotami přítomnými v této fázi péče je důvěra a solidarita. Strukturální nerovnosti jako aktuální výzva pro etiku péče a politickou teorii péče byly jednou z linií příspěvků na konferenci. Diego de Merich z London School of Economics podrobil kritice z perspektivy péče přístup práva na rozvoj, který dominuje rozvojovému diskursu OSN, a vymezení Rozvojových cílů tisíciletí. Ve stejné sekci, ve které jsem prezentovala rozbor transnacionálních praktik péče a důsledků této analýzy pro (západní) feministickou teorii a vymezení zodpověd jsou pravidelnými a častými konzumentkami pornografie, nabídlo pouze velmi plochý a omezený obraz zkoumaného problému a znemožnilo to, v čem spočívá hlavní síla kvalitativních metod, a sice možnost komplexního a hlubšího poznání. Neméně přínosný byl střet různých teoretických východisek, např. v konfrontaci poststrukturalismu a neopozitivismu, především u některých účastníků a účastnic jarní školy odhalil jistou neschopnost čtení výzkumů, které z poststrukturalismu vycházejí. Zatímco na kvalitativní i kvantitativní výzkumy mající za cíl vysvětlit realitu se snesla celá řada poznámek a dotazů, na výzkumy zabývající se konstrukcí této reality (např. Alessandro Porrovecchio, který zkoumal konstrukci identity na pozadí sexuálních rituálů) byly reakce o poznání menší a publikum reagovalo poněkud rozpačitě, jako by si s tím nevědělo rady. Jiné příspěvky však poukázaly také na nacházení nečekaných spojení a spolupráce mezi disciplínami. Šlo např. o kvalitativní výzkum používání antikoncepce ve Slovinsku (Gabriela Simetinger), které je zemí s nejvyšším počtem užívání přerušované soulože jako antikoncepční metody, jehož teoretickým východiskem byl medicínský diskurs v kombinaci se sociologickými metodami výzkumu. Závěrečným příspěvkem byla prezentace nové knihy Doing Families. Gay and Lesbian Family Practices (Takacs, Kuhar 2011), která představuje proměny definice rodiny a strategie a praktiky gay a lesbického rodičovství prostřednictvím výzkumů z různých zemí Evropy. Především diskuse nabídla nahlédnutí do propojování teoretické a praktické roviny dělání vědy, zejména pokud jde o témata, jež jsou svou podstatou politická. Roman Kuhar přiblížil situaci ve Slovinsku ve vztahu k přijetí nové legislativy, která by umožnila zrovnoprávnění gay/lesbických párů s heterosexuálními v otázce partnerství, respektive manželství a možností adopcí. Kuhar ze své pozice akademika a zároveň aktivisty představil proměny diskursu (především náboženské) opozice, která protestovala proti změnám rodinného práva. Zajímavá je v tomto ohledu proměna strategie od biblických argumentů, užívaných před 10 gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

117 zprávy a komentáře nosti v globálním rámci, prezentovala svůj příspěvek Olena Hankivsky ze Simon Fraser University v Kanadě. Hankivsky argumentovala pro propojení etiky péče s intersekcionálním přístupem zdůrazňujícím provázání jednotlivých struktur hierarchií a nerovností. Rosie Cox z University of London, Birkbeck, přednesla spolu s Kendrou Strauss z University of Cambridge příspěvek redefinující vztah reprodukční práce a péče. Jejich snahou bylo v návaznosti na Eleonor Kofman integrovat do jednoho analytického rámce sociální reprodukce jak marxistické a socialistické rozbory vztahu reprodukční práce a ekonomických struktur, tak morální rozbory péče. Ve svém celku konference ukázala potenciál, ale i zásadní výzvy, před kterými etika péče stojí. Jisté omezení plyne z implicitního upřednostnění morálních otázek před strukturálními a politickými otázkami, které bylo patrné ve většině konferenčních příspěvků. Jak jsem ale výše ukázala, některé autorky jsou si těchto omezení vědomy a usilují o rozšíření rozborů péče. Otázkou zde zůstává, zda je adekvátní hovořit stále pouze o etice péče, nebo zda by se důraz neměl přesunout k sociální teorii péče. Poznámky 1 Tronto, J. C Moral Boundaries. A Political Argument for an Ethics of Care. New York & London: Routledge, s Tamtéž, s lety, k (pseudo)vědecké argumentaci, postavené na dezinterpretaci výsledků výzkumů, např. výzkumů minoritního stresu, k poukázání na závadnosti homosexuálních partnerství. Existence domácího násilí v gay/lesbických vztazích se tak stala argumentem proti gay/lesbickému partnerství a rodičovství, podobně jako výsledky výzkumu poukazující na krátkodobé trvání vztahů gayů, který však byl prováděn v populaci gayů do 30 let v Amsterdamu. Kuhar tak otevřel další dimenzi problematiky výzkumu, a sice jakým způsobem je výzkum představen a přijímán nejen na akademické půdě, ale také ve veřejnosti. To nás staví před další z etických otázek, a sice společenské zodpovědnosti za to, co a jak zkoumáme a publikujeme. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/

118 Poděkování Redakce časopisu Gender, rovné příležitosti, výzkum děkuje za spolupráci recenzentkám a recenzentům, kteří se podíleli na hodnocení statí dvanáctého ročníku časopisu. PhDr. Marie Bahenská, Ph.D. (Univerzita Hradec Králové, Hradec Králové); doc. Gabriel Bianchi, CSc., Ph.D. (SAV, Bratislava); Mgr. Michal Bočák, Ph.D. (Prešovská univerzita, Prešov); Mgr. Zuzana Sekeráková Búriková, Ph.D. (SAV, Bratislava; Masarykova univerzita, Brno); PhDr. Jana Cviková (Aspekt, Bratislava); Simona Fojtová, M.A., Ph.D. (Transylvania University, Lexington); PhDr. Petra Guasti, M.A., Ph.D. (Johannes Gutenberg-Universität Mainz); Mgr. Hubert Guzik, Ph.D. (ČVUT, Praha); PhDr. Hana Hašková, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); Mgr. Tereza Hendlová (Macquarie University, Sydney); PhDr. Marek Hrubec, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); Mgr. Lucie Jarkovská, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno); Prof. PhDr. Zdeňka Kalnická, CSc. (Ostravská univerzita, Ostrava); Mgr. et Mgr. Renata Kamenická, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno); Karen Kapusta-Pofahl, Ph.D. (Washburn University, Topeka); Mgr. Ľubica Kobová, M.A., Ph.D. (Univerzita Karlova, Praha); PhDr. Marta Kolářová, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); Mgr. Kateřina Kolářová, Ph.D. (Univerzita Karlova, Praha); PhDr. Milan Kreuzzieger, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); PhDr. Alena Křížková, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); PhDr. Jana Malínská, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); PhDr. Jaroslava Hasmanová Marhánková, Ph.D. (Západočeská univerzita, Plzeň); PhDr. Dagmar Marková, CSc. (AV ČR, v. v. i., Praha); PhDr. Dagmar Marková, Ph.D. (Univerzita Konštantína Filozofa, Nitra); PhDr. Hana Maříková, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); Mgr. Jan Matonoha, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha; University of Sheffield); Mgr. Pavlína Míčová (Masarykova univerzita, Brno); doc. PhDr. Kateřina Nedbálková, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno); PhDr. Soňa Nováková, CSc. (Karlova univerzita, Praha); Doc. Libora Oates-Indruchová, Ph.D. (Ludwig Boltzmann-Institut für Europäische Geschichte und Öffentlichkeit, Vídeň); Mgr. Zdeněk Sloboda (Univerzita Palackého, Olomouc); Doc. PhDr. Dana Sýkorová, Ph.D. (Ostravská univerzita, Ostrava); Mgr. Šárka Syslová (Masarykova univerzita, Brno); PhDr. Iva Šmídová, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno); Mgr. Veronika Šprincová (Univerzita Karlova, Praha); Mgr. Hana Tenglerová (AV ČR, v. v. i., Praha); PhDr. Jana Valdrová, Ph.D. (Jihočeská univerzita, České Budějovice); Mgr. Pavla Veselá, Ph.D. (Karlova univerzita, Praha); Mgr. Ivan Vodochodský, Ph.D. (Karlova univerzita, Praha); PhDr. Marta Vohlídalová (AV ČR, v. v. i., Praha); Mgr. Kateřina Vráblíková, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha); Mgr. Kateřina Zábrodská, Ph.D. (AV ČR, v. v. i., Praha). Kalinová, Agneša, Juráňová, Jana Mojich 7 životov. Agneša Kalinová v rozhovore s Janou Juráňovou. Bratislava: Aspekt (2. vydanie). Knižný rozhovor so známou tvárou Kultúrneho života a Slobodnej Európy novinárkou, redaktorkou, prekladateľkou a filmovou i politickou publicistkou Agnešou Kalinovou je prvou publikáciou nového radu Rozhovory ASPEKTU. S Agnešou Kalinovou sa zhovárala Jana Juráňová, aby si pre seba aj pre nás zopakovala vraj krátke, ale o to úmornejšie 20. storočie. Životy Agneše Kalinovej (nar. 1924) sa odohrávajú v mnohých mestách, krajinách a prostrediach, vo viacerých politických režimoch, v pohnutých a neustále sa meniacich časoch. Odohrávajú sa skrátka vo verejných i súkromných priestoroch, ktoré sa nedajú oddeliť, a čím komplikovanejšie sa vzájomne prepájajú, tým celistvejší obraz doby vytvárajú. Tak aj v knihe Mojich 7 životov medzivojnové Československo, fašizmus, kláštor, manželstvo, redakcie, materstvo, Pražská jar, vyšetrovacia väzba, Slobodná Európa a ďalšie. gender, rovné příležitosti, výzkum ročník 13, číslo 2/