7 (12) SMYSLOVÉ ORGÁNY Přijímají skrze citlivé receptory vnější i vnitřní podněty, zpracovávají je a pomocí nervů předávají do mozku.

Transkript

1 7 (12) SMYSLOVÉ ORGÁNY Přijímají skrze citlivé receptory vnější i vnitřní podněty, zpracovávají je a pomocí nervů předávají do mozku. Základní typy receptorů: Mechanoreceptory reagují na mechanické podráždění tlak, dotek, vlnění Termoreceptory reagují na tepelný podnět změnu teploty (teplo X chlad) Chemoreceptory reagují na chemický podnět kapalné nebo plynné látky Fotoreceptory reagují na světelný podnět světlo a tmu nebo barvy MECHANORECEPTORY Nejčastěji je najdeme v kůži, ale nachází se jako sluchové a rovnovážné ústrojí i uvnitř ucha. Hmatové receptory - jsou velmi jednoduchá smyslová zařízení. Najdeme je v kůži nerovnoměrně rozptýlené po celém těle. Reagují na dotek a tlak. Velké množství jich je především na bříškách prstů, rtech, jazyku a pohlavních orgánech, nejméně naopak na zádech. Hmatové orgány živočichů tykadla, makadla, chapadla, vousy ryb, vousy i chlupy v okolí ústního otvoru, chobot atd. Postranní čára - specifický tzv. proudový orgán na vnímání tlaku a proudění vody u ryb umožňuje orientaci i v kalné vodě nebo za tmy. Rovnovážný orgán udává informace o poloze, rovnováze, pohybu a změnách rychlosti organismu, je klíčový pro koordinaci pohybu při lokomoci, stání, udržování rovnováhy atd.

2 Při své činnosti spolupracuje i s jinými orgány (oko). U člověka se rovnovážné ústrojí nachází stejně jako i u jiných savců ve vnitřním uchu a tvoří ho tři polokruhové chodby a dva váčky. (Samotný princip fungování rovnovážného orgánu spočívá v tom, že rosolovitá hmota s otolity (krystalky CaCO 3 ) v kanálcích způsobuje při pohybu hlavy ohýbání vlásků smyslových buněk. Ty tento podnět šíří prostřednictvím smyslových nervů do smyslových center mozku (např. mozeček) viz obrázek) Sluchový orgán - zaznamenává zvukové vlny, zachycuje je, zesiluje, zpracovává a přenáší do mozku v podobě nervových vzruchů. Ucho obratlovců rozdělujeme na tři části: Vnější - boltec a zvukovod - vnější ucho slouží k zachycení zvukových vln, které vedou zvukovodem k bubínku, který rozechvějí. Střední - bubínek, resonanční dutinu a sluchové kůstky chvění bubínku se zesiluje na kůstkách středního ucha (kladívko, kovadlinka, třmínek) a přenáší na membránu vnitřního ucha. Eustachova trubice spojuje střední ucho s dutinou nosní vyrovnává tlak vzduchu. Vnitřní hlemýžď- vlnění membrány rozechvívá endolymfu v blanitém hlemýždi a citlivé mechanoreceptory umístěné na bazální membráně vytváří signál, který je odváděn sluchovým nervem do mozku. Principielně je tento proces podobný tomu, co probíhá v rovnovážném ústrojí. Zvukem se dorozumívají také bezobratlí především hmyz. Sluchové ústrojí nacházíme u hmyzu na různých částech těla (tykadla, nohy i zadeček). Ze savců mají nejdokonalejší sluchový orgán netopýři zachycují od okolních objektů odražené ultrazvukové signály, které sami vydávají. Pomocí nich se přesně orientují v okolním prostoru. Dokáží tak bezpečně létat i v úplné tmě a lovit hmyz. Podobný princip orientace (echolokace) mají také kytovci. TERMORECEPTORY

3 Podobají se hmatovým tělískům a najdeme je v kůži. Rozlišujeme je na dva typy. Krauseova tělíska - receptory chladu Ruffiniho tělíska - receptory tepla Nejvíce jich je v obličejové části hlavy. U teplokrevných živočichů spouští mechanismy udržující stálou teplotu - termoregulaci. U člověka je to prostřednictví pocení nebo svalového třesu. Velmi citlivé termoreceptory mají někteří subtropičtí a tropičtí hadi. Pomocí nich loví zaznamenávají teplo kořisti na vzdálenost několika desítek cm. CHEMORECEPTORY Představují je buňky reagující na přítomnost chemických látek v prostředí. nejvíce chemoreceptorů je spojeno s čichem a chutí. Čichový orgán Čichové receptory najdeme v horní části dutiny nosní. Reagují na plynné látky rozptýlené ve vzduchu. Fyziologický mechanismus vnímání chemických podnětů v čichových receptorech není znám. Citlivost čichu u člověka zaostává za schopnostmi zraku a sluchu. Nejcitlivěji vnímáme sloučeniny síry, naopak třeba oxid uhelnatý necítíme vůbec. Čich se vyznačuje rychlou adaptací snížením citlivosti na chemický podnět (i nepříjemný zápach přestáváme po chvíli vnímat). Čichové receptory jsou mnohem citlivější než chuťové. Koncentrace látek ve vzduchu je totiž výrazně nižší. U hmyzu mají většinou podobu tykadel, u obratlovců se nachází čichová sliznice. Čich sehrává roli v mnoha procesech často má význam při vyhledávání sexuálního partnera feromony. Mezi savci mají nejlepší schopnost čichu psovité šelmy. Odhaduje se, že jejich čich je až 1000x citlivější než u lidí. Jakobsonův orgán vytváří dvě dutinky s čichovým epitelem. Kromě podnětů ze vzduchu analyzují také látky jež se zachycují na jazyku. Vyvinutý je především u plazů hadi, ještěři. Chuťový orgán Stejně jako u ostatních obratlovců jsou uložené v ústech na jazyku. Tvoří je chuťové pohárky (u člověka jich je cca 10 tis. Nejvíce jich je na špičce jazyka.) U člověka rozlišujeme 4 základní chutě: sladkou, slanou, kyselou a hořkou. Na vnímání chuti se jistou měrou podílí také čich. Vnímáni chuti není pro jednotlivé látky stejné, na některé látky jsou chuťové pohárky citlivější (například hořký alkaloid chinin). Chuť je významná pro reflexní vylučování slin a trávicích šťáv žaludku a slinivky břišní. Chuť je nejvíce vyvinuta u obratlovců, kteří zpracovávají potravu v ústech, méně u těch, jež ji polykají celou hadi. Nejcitlivější chuťové receptory najdeme u ryb a paryb. U hmyzu najdeme chuťové chemoreceptory na tykadlech nebo na ústním ústrojí.

4 FOTORECEPTORY Slouží k zachycení světla (stigma) nebo obrazu (oko). OKO Člověk má stejně jako ostatní savci tzv. komorové oko. (Najdeme ho také u hlavonožců.) Zrak je nejdůležitější lidský smysl (80% informací ze svého okolí získáváme zrakem) V každém oku člověka najdeme na sítnici cca 100 milionů zrakových receptorových buněk tyčinek a čípků. STAVBA OKA Stěna oční bulvy je tvořena třemi vrstvami: 1. BĚLIMA je tuhá vazivová blána pozorovatelná jako bílá část oka. V přední části přechází v průhlednou rohovku, která je velmi tuhá a oko chrání. Povrch rohovky zvlhčují slzy vylučované drobnými slznými žlázkami. 2. CÉVNATKA je silně prokrvená vrstva vyživující oko. V přední části končí řasnatým tělískem poutajícím čočku a před ní ležící duhovku. Čočka tvoří ji vypouklý rosolovitý útvar zajišťující ostré vidění. Pomocí drobných vazů se čočka přichycuje k řasnatým tělískům. (Smršťováním svalů řasnatého tělíska se mění tvar čočky (dochází k tzv. akomodaci) a tím se ostří obraz dopadající na sítnici.) Duhovka vytváří kruhovitý barevný terč. Tvoří ji hladká svalovina, která zajišťuje změny velikosti zornice. Tím se reguluje množství světla dopadajícího do oka slouží jako clona fotoaparátu. Ve tmě je otvor (zornice) rozšířený a na světle zúžený. (Zornice se jeví jako tmavý kruh ve středu oka, ale je to pouze průhledný otvor, kterým obraz proniká do oka) 3. SÍTNICE - vystýlá vnitřní část oční bulvy. Obsahuje dva typy fotoreceptorů: tyčinky - umožňují černobílé vidění čípky- umožňují barevné vidění Místo nejvyšší koncentrace fotoreceptorů nazýváme žlutá skvrna, tam vidění nejostřejší.

5 Pohyby oka zajišťují čtyři hlavní okohybné svaly. Oko je kryté víčky a neustále zvlhčováno výměšky slzných žláz. Přebytečná tekutina odtéká slzným kanálkem do dutiny nosní. Nejčastější vady zraku Dalekozrakost je oční vada, při které se blízko položené předměty ostří až za sítnicí a na sítnici tedy nevzniká ostrý obraz. Jejím projevem je špatná viditelnost postiženého na blízko. Na dálku tito lidé vidí dobře. Krátkozrakost je oční vada, při které se daleko položené předměty ostří už před sítnicí a na sítnici tedy nevzniká ostrý obraz. Zpravidla je na příčině příliš dlouhé oko (způsobuje ho někdy rychlý růst v době dospívání). Hlavním projevem je špatná viditelnost postiženého na vzdálené předměty. Primitivní orgán zachycující světlo najdeme již u jednobuněčných - Stigma krásnoočko zelené (světločivná skvrna). Složené oko hmyzu - Skládá se z několika stovek až tisíců samostatných zrakových buněk omatidií. Každá buňka vytváří vjem. Dohromady skládají mozaikovitý obraz. Hmyz vidí barevně, ale méně ostře. U žížal najdeme fotoreceptory rozmístěné v pokožce umožňují negativní fototaxi pohyb pryč ze světla (do stínu, nebo lépe do tmy.