Univerzita Karlova v Praze

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav světových dějin Historické vědy Historie/Obecné dějiny PhDr. Jan Koura Role Řecka a Turecka v americké strategii zadržování v letech The Role of Greece and Turkey in the U.S. Strategy of Containment, DIZERTAČNÍ PRÁCE Vedoucí práce: Doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. 2013

2 Prohlašuji, že jsem dizertační práci napsal samostatně s využitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne PhDr. Jan Koura 1

3 Poděkování Tuto dizertační práci, jež je výsledkem dlouholetého studia a výzkumu, bych nikdy nedokončil bez pomoci řady osob a institucí. V této souvislosti bych proto rád poděkoval Hlávkově nadaci, která mi částečně uhradila náklady spojené se semestrálním působením na University of St Andrews ve Velké Británii, kde jsem měl díky řediteli Centre for Transntational History Bernhardu Struckovi skvělé podmínky pro svůj výzkum. Rád bych poděkoval rovněž Grantové agentuře Univerzity Karlovy v Praze, díky níž jsem v rámci grantu Analýza role Řecka a Turecka v amerických strategiích zadržování mohl uskutečnit badatelské pobyty v National Archives College Park ve Spojených státech amerických, National Archives Kew ve Velké Británii a v knihovně University of Cambridge. Zaměstnancům těchto institucí, podobně jako jejich kolegům v John F. Kennedy Institut für Nordamerikastudien v Berlíně a na Suffolk University a Boston College ve Spojených státech, kde probíhala další část mého výzkumu, bych chtěl poděkovat za poskytnutné rady a vstřícný přístup, jehož si velmi vážím. Můj velký dík směřuje také k mému školiteli a příteli doc. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph.D., řediteli Ústavu světových dějin FF UK v Praze, bez jehož pomoci by tato dizertace nikdy nevznikla. K dokončení dizertační práce mi pomohla taktéž podpora rodiny, přítelkyně a mých nejbližších přátel; i jim proto patří vřelý dík. 2

4 Obsah Úvod...6 Vymezení tématu, zkoumané otázky a hypotézy...8 Struktura práce Použité zdroje Americká strategie zadržování vymezení pojmu Americká strategie zadržování jako grand strategy Zadržování podle Kennana východisko pro analýzu Íránská krize a první pokusy o formulaci strategie zadržování Obsazení Íránu a otevření zásobovací trasy do Sovětského svazu Spory mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem o získání ropné koncese v Íránu Odmítnutí Sovětského svazu stáhnout vojska z Íránu Stalinův předvolební projev a zvyšování napětí v americko-sovětských vztazích Dlouhý telegram první pokus o formulaci nové strategie vůči Sovětskému svazu 45 Churchillův fultonský projev definitivní rozpad spojenecké koalice? Úspěch nového amerického přístupu ústup Sovětského svazu v íránské otázce Turecká krize roku První snahy Sovětského svazu o ovládnutí Úžin Postupimské konference a spory mezi velmocemi o statut Úžin Odlišné názory velmocí na plavební režim Úžin Zintenzivnění amerického zájmu o Turecko Vyvrcholení boje o Úžiny Spojené státy americké a krize v Řecku Řecko během druhé světové války Spojené státy americké a Řecko Cliffordova zpráva nová formulace strategie zadržování? Eskalace násilí v Řecku a příčiny zvýšeného zájmu Spojených států amerických o tuto zemi Odchod Velké Británie z východního Středomoří Trumanova doktrína a její vliv na další směřování strategie zadržování Invervence Spojených států amerických ve východním Středomoří Konečná podoba prezidentova projevu a jeho přednesení před Kongresem Ohlasy na Trumanův projev

5 Odlišné interpretace Trumanovy doktríny Trumanova doktrína počátek univerzalistického přístupu při implementaci strategie zadržování? Implementace Trumanovy doktríny v Řecku a Turecku Ustanovení americké mise pro pomoc Řecku a její počáteční činnost Poslední pokus o politickou dohodu a následné vytvoření Prozatimní demokratické vlády Řecka Vliv Spojených států amerických na reorganizaci řecké vlády Vojenská pomoc Spojených států řecké vládě a debaty okolo vyslání amerických vojáků do Řecka Ustanovení americké mise pro pomoc Turecku a její počáteční činnost Rozhodnutí Spojených států amerických prodloužit zákon o pomoci Řecku a Turecku Marshallův plán a jeho implementace v Řecku a Turecku Hospodářská situace Evropy po druhé světové válce Marshallův projev na Harvardově univerzitě a americké plány na ekonomickou obnovu Evropy Implementace Marshallova plánu v Turecku Implementace Marshallova plánu v Řecku Proměna přístupu Spojených států amerických vůči východnímu Středomoří: od upadajícího zájmu po vstup Řecka a Turecka do NATO Neúspěšné snahy Spojených států amerických o rychlé ukončení řecké občanské války a změna taktiky vedení boje Oslabení amerických strategických zájmů o Řecko Vytváření západoevropského bezpečnostního systému Pokusy Řecka o vytvoření bezpečnostního systému ve východním Středomoří Vznik NATO a neúspěšné snahy Turecka o začlenění do této aliance Ukončení občanské války v Řecku NSC 68 počátek militarizace americké strategie zadržování? Korejská válka a změna amerického postoje ke vstupu Řecka a Turecka do NATO. 202 Vstup Řecka a Turecka do NATO Závěr Abstrakt Abstract Prameny a literatura

6 Motto Největší hrozba, která nás může postihnout při potýkání se s problémem sovětského komunismu, je ta, že bychom dovolili sami sobě stát se stejnými, jako jsou ti, proti nimž bojujeme. George F. Kennan 5

7 Úvod Studená válka byla více než čtyřicet let dominantním faktorem mezinárodních vztahů. Zásadním způsobem neovlivnila pouze zahraniční a domácí politiku jejích dvou hlavních aktérů Spojených států amerických a Sovětského svazu, ale i mnoha dalších zemí napříč všemi obydlenými kontinenty. Mezi státy, jejichž historii tento konflikt významně poznamenal, patří Řecko a Turecko, neboť dopady studené války ovlivňují životy tamějších obyvatel prakticky do současnosti. Geostrategická výjimečnost Řecka a Turecka, ještě zvýrazněná výsledky druhé světové války, zapříčinila, že zápas o vliv v těchto zemích výrazně přispěl ke změně americké zahraniční politiky vůči Sovětskému svazu a k přijetí zcela nového strategického konceptu, pro který se vžil název strategie zadržování (strategy of containment). Spojené státy americké vzešly z druhé světové války jako politický, ekonomický a vojenský hegemon tehdejšího světa. 1 Tvůrci americké zahraniční politiky museli hledat pro svoji zemi novou roli v rámci značně pozměněného mezinárodního systému, v němž po úpadku bývalých velmocí začaly hrát dominantní roli právě Spojené státy a Sovětský svaz. Na měnící se postavení USA na mezinárodní scéně a sílící pozici SSSR v Evropě 2 bylo třeba reagovat formulací nové strategie, jejíž podobu zásadním způsobem 1 Hrubý domácí produkt (HDP) Spojených států amerických vzrostl během druhé světové války o 60 %. Na jejím konci USA vlastnily dvě třetiny světových zlatých rezerv a jejich HDP byl třikrát větší než v případě Sovětského svazu a pětkrát větší než v případě Velké Británie. V první polovině 40. let se začala projevovat i americká vojenská nadvláda nad zbytkem světa. V roce 1943 vyráběly USA téměř třikrát více zbraní než Sovětský svaz a o dva roky později se jim podařilo poprvé úspěšně použít jadernou bombu. LEFFLER, M. P., The Emergence of an American Grand Strategy, , in: LEFFLER, M. P. WESTAD, O. A. (eds.), The Cambridge History of the Cold War, Vol. I, Origins, Cambridge 2010, s Během dvacátého století se začala Evropa stávat jedním z klíčových regionů pro bezpečnost Spojených států. Henry Kissinger v jedné ze svých knih napsal, že již od amerického vstupu do první světové války v roce 1917 je americká politika založena na poznání, že je v jejím geopolitickém zájmu zabránit každé potenciálně nepřátelské mocnosti, aby ovládla Evropu. (KISSINGER, H., Potřebuje Amerika zahraniční politiku? Cesta k diplomacii pro 21. století, Praha 2002, s. 28). Důvody významu Evropy pro bezpečnost Spojených států vešly do širšího povědomí americké veřejnosti i tvůrců americké zahraniční politiky díky knize Waltera Lippmanna U. S. Foreign Policy: Shield of the Republic. V návaznosti na práce geostrategiků Halforda Mackindera a Nicholase Johna Spykmana, Lippmann tvrdil, že obrana Spojených států nezačíná u amerického pobřeží, ale sahá daleko za oceány, odkud může být útok na USA veden. Srv. LIPPMANN, W., U. S. Foreign Policy: Shield of the Republic, Boston 1943; GADDIS, J. L., The Long Peace: Inquiries into the History of the Cold War, New York 1987, s

8 ovlivnil odlišný názor vedoucích představitelů Spojených států a Sovětského svazu na uspořádání světa po druhé světové válce. Americká strategie zadržování, kterou lze považovat za příklad tzv. velké strategie (grand strategy), se stala klíčovým faktorem americké zahraniční a bezpečnostní politiky během studené války. 3 Proces jejího vzniku byl komplikovaný a nelze ho ohraničit jedním dokumentem či událostí. Její základní premisy byly definovány v prezidentském období Harryho S. Trumana; přesto můžeme konstatovat, že strategii zadržování v různých modifikovaných podobách využívaly všechny americké administrativy až do roku Přestože většina analýz americké zahraniční politiky v době studené války vyzdvihuje vojenský faktor strategie zadržování, nelze opomíjet, že jako grand strategy používala i politické, diplomatické, ekonomické či psychologické nástroje, které u jednotlivých administrativ byly více či méně upozaďovány na úkor zadržování vojenského. 5 Tato práce si klade za cíl přispět k diskusi ohledně příčin vzniku studené války a roli strategie zadržování v prvních letech tohoto konfliktu. V první řadě hodlám analyzovat konkrétní dopady strategie zadržování na Řecko a Turecko a zhodnotit, jak byl tento přístup Spojených států vůči oběma zemím úspěšný; opírat se při tom budu o výzkumné metody a přístupy, které jsou vlastní tradiční diplomatic history. 6 3 SUCHÝ, P., Strategie zadržování v americké zahraniční politice: Vznik a vývoj koncepce , Brno 2005, s Přestože se to na první pohled nemusí zdát, strategii zadržování využívaly Spojené státy i v období tzv. détente. Administrativa Richarda M. Nixona ustoupila od militarizované podoby zadržování a začala více využívat její diplomatické prvky. Nixonova forma zadržování bývá dokonce někdy připodobňována k přístupu, který při její implementaci doporučoval George Kennan. Více GADDIS, J. L., Strategies of Containment: A Critical Appraisal of Postwar American National Security Policy, Oxford 1982, s SUCHÝ, P., Strategie zadržování, s Diplomatic history (dějiny diplomacie) se kromě dějin diplomacie, jak ze samotného názvu vyplývá, zabývá vztahy mezi jednotlivými státy či zahraniční politikou jedné konkrétní země. Se vznikem studené války se zvýšil zájem amerických historiků o studium diplomatic history, středem jejich pozornosti se staly především vztahy mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. V roce 1967 se obliba tohoto oboru ve Spojených státech projevila založením Society for Historians of American Foreign Relations (SHAFR), která v roce 1977 začala vydávat časopis Diplomatic History. V 70. letech docházelo v USA k odtajňování vládních dokumentů z období počátků studené války, které se staly základním kamenem při výzkumu tohoto oboru. Diplomatic history se zejména pomocí vládních dokumentů snažila analyzovat rozhodovací procesy tvůrců zahraniční politiky uvnitř jednotlivých administrativ. V posledních dvou 7

9 Vymezení tématu, zkoumané otázky a hypotézy Historiografie počátků studené války dnes čítá tisíce knih a publikací napsaných autory z nejrůznějších koutů světa. Nabízí se tedy otázka, zda má vůbec význam se tímto tématem zabývat a jestli je možné ho obohatit nějakými novými poznatky. V době, kdy jsem přemýšlel o zadání mé dizertační práce, uběhlo již šest let od tragických událostí 11. září 2001 ve Spojených státech. V té době vyšla publikace Iana Shapira Containment: Rebuilding a Strategy against Global Terror, 7 v níž tento politolog kritizoval americkou zahraniční politiku administrativy George W. Bushe po útocích z 9/11 a jako možnou alternativu k ní nabízel návrat k modifikované verzi strategie zadržování, která slavila své úspěchy v době studené války. Spojené státy nutně potřebují nějakou doktrínu národní bezpečnosti, která by byla přitažlivá pro americké voliče, obhajitelná před přísným soudem mezinárodního veřejného mínění a také atraktivní pro demokratické spojence Spojených států [ ] doktrína zadržování, která byla vytvořena na začátku studené války, může, když bude upravena pro svět po 11. září, naplnit tuto potřebu lépe než Bushova doktrína nebo jakákoli jiná existující alternativa, 8 napsal Shapiro. Shapirova kniha naznačuje, že strategie zadržování, kterou Spojené státy využívaly v době studené války, nemusí být přežitým konceptem. Zda by tuto strategii skutečně mohla využít současná americká zahraniční politika v boji proti desetiletích se začalo prosazovat širší pojetí tohoto oboru a došlo ke vzniku New Diplomatic History, která stále staví na archivním výzkumu, ale větší prostor věnuje nevládním aktérům, již vstupují do procesu tvorby zahraniční politiky. Srv. HOGAN, M. J. PATERSON, T. G., Explaining the History of American Foreign Relations, Cambridge 1991; McMAHON, R. J., Diplomatic History and Policy History: Finding Common Ground, in: The Journal of Policy History, Vol. 17, No. 1, 2005, s ; ZEILER, T. W., The Diplomatic History Bandwagon: A State of the Field, in: The Journal of American History, Vol. 95, No. 4, March 2009, s ; HUNT, M. H., The Long Crisis in U. S. Diplomatic History: Coming to Closure, in: Diplomatic History, Vol. 16, No. 1, January 1992, s ; SCHWEIZER, K. W. SCHUMANN, M. J., The Revitalization of Diplomatic History: Renewed Reflections, in: Diplomacy and Statecraft, Vol. 19, No. 2, June 2008, s ; ELMAN, C. ELMAN, M. F., Diplomatic History and International Relations Theory. Respecting Difference and Crossing Boundaries, in: International Security, Vol. 22, No. 1, Summer 1997, s V českém překladu tato kniha vyšla v roce 2009 pod názvem Politika zadržování: staronová strategie proti světovému terorismu. 8 SHAPIRO, I., Politika zadržování: staronová strategie proti světovému terorismu, Praha 2009, s

10 světovému terorismu, může odhalit bližší pohled na dobu, kdy tato strategie vznikala, a její (ne)úspěšnost ve státech, v nichž docházelo k její implementaci. O obecné charakteristice strategie zadržování bylo napsáno mnoho kvalitních publikací, 9 historici se ale prozatím do značné míry překvapivě příliš nevěnovali jejím praktickým projevům a dopadům v konkrétních zemích a oblastech. Z tohoto důvodu jsem si jako jeden ze základních cílů své práce zvolil analýzu projevů strategie zadržování v Řecku a Turecku v letech 1945/ Tyto státy jsem si vybral proto, že hrály důležitou roli při rané formulaci a následné implementaci americké strategie zadržování. Jejich geopolitická provázanost byla natolik silná, že pro tvůrce americké zahraniční politiky představovala pomyslné spojené nádoby, což se potvrdilo ať již při rozhodování o finanční pomoci v rámci Trumanovy doktríny, Marshallova plánu či společném vstupu obou státu do Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty Organization; NATO). Z těchto důvodů jsem se rozhodl ve své práci věnovat pozornost oběma státům a za pomoci komparativní metody porovnávat, zda a jak se lišily projevy strategie zadržování a přístup americké zahraniční politiky vůči každé z těchto zemí. Ve své práci se budu opírat o východisko, že americká zahraniční a bezpečnostní politika v období studené války usilovala o naplnění obecné strategie, tzv. strategie zadržování (strategy of containment), kterou budu chápat jako příklad tzv. grand strategy, jež k dosažení svých cílů využívá kromě vojenských i nevojenské faktory. Jinými slovy, mým cílem bude podrobná historická analýza konkrétních diplomatických, politických, ekonomických, psychologických a v neposlední řadě vojenských hledisek americké strategie 9 Mezi nejvýznamnější lze zařadit: GADDIS, J. L., Strategies of Containment ; GADDIS, L. J. DEIBEL, T. L. (eds.), Containment: Concept and Policy, Vol. I a II, Washington D. C. 1986; LARSON, D. W., Origins of Containment: A Psychological Explanation, Princeton 1985; GADDIS, L. J. DEIBEL, T. L. (eds.), Containing the Soviet Union, Washington D. C. 1987; LAYNE, Ch., The Peace of Illusions. American Grand Strategy from 1940 to the Present, Ithaca 2006; OSGOOD, R. E. (ed.), Containment, Soviet Behavior, and Grand Strategy, Berkeley 1981; BRZEZINSKI, Z. SCOWCROFT, B. MURPHY, R., Differentiated Containment, in: Foreign Affairs, Vol. 76, No. 3, May/June 1997, s ; GADDIS, L. J., Containment: A Reassessment, in: Foreign Affairs, Vol. 55, No. 4, July 1977, s ; GATI, Ch., What Containment Meant, in: Foreign Policy, No. 7, Summer 1972, s ; KENNAN, G. F., Containment Then and Now, in: Foreign Affairs, Vol. 65, No. 4, Spring 1987, s ; v českém prostředí pak SUCHÝ, P., Strategie zadržování 9

11 zadržování a jejich dopadu na politický a ekonomický vývoj v Řecku a Turecku v období prezidentství Harryho S. Trumana. Za tvůrce americké studenoválečné strategie zadržování je považován George F. Kennan, který měl nejenom zásadní vliv na její formulaci, ale i její počáteční implementaci. Přestože tento proces ovlivnily i další osoby, ve své analýze budu vycházet zejména z konceptu zadržování definovaného Kennanem. Na příkladu Řecka a Turecka budu sledovat, jakým způsobem se americká administrativa přibližovala, či naopak odchylovala od původní Kennanovy představy strategie zadržování. Proces formulování strategie zadržování probíhal v Řecku a Turecku souběžně s její počáteční implementací, a proto budu rozlišovat dvě roviny analýzy. V první se zaměřím na to, zda a jakým způsobem poválečný vývoj v Řecku a Turecku ovlivňoval vznik a formulaci strategie zadržování, ve druhé budu sledovat její konkrétní projevy a hodnotit, zda byla z amerického pohledu úspěšná a zda skutečně vedla ke stanoveným cílům. Jak vyplývá z předchozích řádků, v první řadě se budu věnovat americkému pohledu na tuto problematiku. Přestože by bylo zajímavé analyzovat, jakým způsobem byla implementace strategie zadržování vnímána v samotném Řecku a Turecku, soustředil jsem se záměrně na americkou zahraniční politiku vůči těmto zemím. Analýza řeckého, respektive tureckého pohledu by znamenala napsat jinou práci s využitím jiných pramenů. Ve své dizertaci se pokusím zodpovědět některé důležité otázky: Proč Spojené státy začaly po druhé světové válce projevovat zájem o Řecko a Turecko? Z jakých důvodů nechtěly připustit, aby se v obou zemích rozšířil vliv Sovětského svazu a jeho satelitů? Do jaké míry přispěla americká pomoc Řecku a Turecku k udržení těchto zemí ve sféře vlivu Západu? Jakou roli hrály Řecko a Turecko v bezpečnostních plánech Spojených států a jakým způsobem přispěly k zadržování Sovětského svazu a dalších komunistických zemí v oblasti východního Středomoří a Blízkého východu 10 ve zkoumaném období? Odlišoval 10 V této souvislosti je potřeba se blíže zastavit u geografického vymezení oblastí východního Středomoří a Blízkého a Středního východu. Svoji analýzu směřuji především na Řecko a Turecko, které kvůli vytyčenému rámci mé dizertace považuji za státy východního 10

12 se nějakým způsobem přístup Spojených států a implementace strategie zadržování vůči každé z těchto zemí? Zodpovězení těchto otázek mi má pomoci potvrdit, či vyvrátit hypotézu, že americká zahraniční politika vůči Řecku a Turecku v letech , jejímž dominantním prvkem se postupně stávala strategie zadržování, neměla expanzionistický ráz a byla pouze reakcí na agresivní chování Sovětského svazu vůči těmto zemím a jeho snahy rozšířit svůj vliv do oblasti východního Středomoří a Blízkého východu. Z chronologického hlediska jsem práci vymezil léty , tedy obdobím prezidentství Harryho S. Trumana. Přestože k prvním formulacím strategie zadržování došlo až v roce 1946, pro úplnost mé analýzy bylo třeba sledovat přístup Spojených států vůči Řecku a Turecku již těsně po druhé světové válce (dokonce s částečnými přesahy do let válečných), aby byl lépe pochopitelný kontext, proč se USA začaly v oblasti východního Středomoří postupně angažovat a uplatňovat zde strategii zadržování. Proto jsem nemohl opomenout problematiku tzv. íránské krize, v níž je třeba hledat kořeny zájmu Spojených států o region Blízkého, respektive Středního východu, s nímž je východní Středomoří geopoliticky velmi těsně propojené. Tato kapitola nicméně slouží pouze k pochopení kauzality amerického zájmu o tyto oblasti, Íránu se v dalších částech své práci již nevěnuji. Přestože by bylo zajímavé zkoumané období rozšířit o analýzu dalšího desetiletí a sledovat posun v přístupu ostatních administrativ vůči Řecku a Turecku, zakončení mé práce odchodem prezidenta Harryho S. Trumana z Bílého domu v lednu 1953 je více než logické, protože pár měsíců před tím se Řecko a Turecko staly členy Severoatlantické aliance a jejich role v americké strategii zadržování se výrazně změnila. Ze států, které do té doby čelily sovětské Středomoří. Turecko ale svoji geografickou polohou spadá i na Blízký východ a je geostrategicky propojeno s Íránem státem, jenž většinou bývá považován již za součást Středního východu. Bruce Kuniholm zařazuje Řecko, Turecko a Írán do jedné skupiny, kterou nazývá Northern Tier, a to z toho důvodu, že všechny tyto země ležely v jedné řadě u jižní hranice Sovětského svazu nebo jeho satelitů a byly z toho důvodu prvním potenciálním objektem sovětského expanzionismu směřovaného na jih. Z tohoto pohledu se jejich význam pro americkou zahraniční politiku v mnou zkoumaném období odlišoval od jiných zemí zmíněných regionů. Ve své práci budu vycházet z tohoto konceptu, a proto pro účely mé práce není tak důležité, zda Turecko spadá geograficky na Blízký východ či do východního Středomoří, ale určujícím faktorem pro mou analýzu je, že stejně jako Řecko a Írán sousedilo na severu se SSSR, respektive jeho satelity. KUNIHOLM, B. R., The Origins of the Cold War in the Near East: Great Power Conflict and Diplomacy in Iran, Turkey, and Greece, Princeton 1980, s. xv xvi. 11

13 (komunistické) hrozbě, se staly země, jež se začaly aktivně podílet na jejím zadržování. Práce věnující se počátkům studené války nemůže opomenout spor, jenž se v západní historiografii rozhořel ohledně příčin vzniku tohoto konfliktu. 11 Otázka, kdo studenou válku zapříčinil, rozděluje historiky až do dnešní doby. Během několika destiletí trvajících debat se vyprofilovaly tři základní historické školy s odlišným pohledem na tuto problematiku. 12 Až do 60. let převládala při hledání příčin vzniku studené války tradicionalistická (ortodoxní) interpretace. Některé autory tohoto směru můžeme z pohledu teorie mezinárodních vztahů rovněž zařadit mezi realistickou školu. 13 Tradicionalisté se opírali o tvrzení, že poválečný mír narušil svoji expanzionistickou politikou Sovětský svaz. Studenou válku tito autoři chápali jako ideologický střet mezi principy totalitního komunismu představovaného Sovětským svazem a demokracií a svobodou, které reprezentovaly Spojené státy. Někteří autoři tohoto směru přisuzují důležitou roli při vzniku studené války Josifu V. Stalinovi, na něhož nahlížejí jako na paranoidního vůdce, který chtěl, s nadsázkou řečeno, kvůli svému strachu ze ztráty vlastní moci ovládnout svět. 14 V roce 1959 vydal William Appleman Williams knihu Tragedy of American Diplomacy, ve které tradicionalistickou tezi, že za vznik studené války byl odpovědný Sovětský svaz, ostře odmítl. Vinu za její rozpoutání přiřkl naopak Spojeným států, jež se podle jeho názoru chovaly jako expanzivní mocnost. 11 Následující řádky tento historiografický spor pouze stručně nastiňují. Zpracování této problematiky daleko překračuje cíle a rozsah této práce. 12 Více k odlišným interpretacím vzniku studené války napříkald HOGAN, M. J. (ed.), America in the World: The Historiography of American Foreign Relations since 1941, Cambridge 1996; WESTAD, O. A. (ed.), Reviewing the Cold War Approaches, Interpretations, Theory, London 2000; WANNER, J., Pevnost Amerika. Spojené státy a evropská válka , I. díl, Praha 2001, s ; DRULÁK, P., Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu, Praha 2009, s Více DRULÁK, P., Teorie mezinárodních vztahů, Praha 2003, s ; GUZZINI, S., Realismus v mezinárodních vztazích a mezinárodní politické ekonomii, Brno Mezi nejvýznamnější tradicionalistická díla patří: McNEILL, W. H., America, Britain and Russia: Their Co-operation and Conflict, , New York 1953; GRAEBNER, N. A., Cold War Diplomacy , New York 1962; HERZ, M. F., Beginning of the Cold War, London 1966; FEIS, H., Churchill, Roosevelt, Stalin: The War they Waged and the Peace they Thought, Princeton 1967; SCHLESINGER, A. jr., Origins of the Cold War, in: Foreign Affairs, vol. 46, October 1967; FEIS, H., From Trust to Terror: The Onset of the Cold War, , London

14 Williams položil základy směru nazývaného revizionismus, který zažil svůj rozmach v 60. a 70. letech v souvislosti s neúspěšnou angažovaností USA ve Vietnamu. 15 Stoupenci revizionismu tvrdili, že Sovětský svaz z pozice slabší velmoci pouze reagoval na tlak ze strany Spojených států, které záměrně zveličovaly hrozbu komunismu a vojenskou sílu SSSR, aby získaly záminku k ekonomickému ovládnutí světa pomocí své expanzivní politiky otevřených dveří. 16 V 80. letech došlo k vyprofilování tzv. postrevizionismu, jehož představitelé se snažili mezi oběma předchozími školami nastolit rovnováhu. Odmítali jednostranné hodnocení, zda studenou válku zavinil Sovětský svaz či Spojené státy, snažili se odprostit od ideologického zaměření a přinést nestranný rozbor událostí vedoucích ke vzniku studené války. Většinou pak vinu za rozpoutání tohoto konfliktu přisuzují oběma velmocem. Kritici ale vyčítají některým postrevizionistům, 17 že se jejich interpretace příliš neliší od tradicionalismu, neboť někteří z nich považovali Spojené státy za mocnost, jež se na základě svých legitimních bezpečnostních obav pouze bránila tlaku Sovětského svazu Na konci 60. let začalo ve Spojených státech sílit hnutí proti válce ve Vietnamu. Vývoj tohoto konfliktu vedl revizionisty k položení si otázek jako: Kdo je vlastně nepřítel Spojených států? Kdo, nebo co, je objektem strategie zadržování? Co je povahou hrozby představovaného komunismem? apod. K této diskusi více například PATERSON, T. G. McMAHON, R. J. (eds.), The Origins of the Cold War, Lexington 1991, s. xx. 16 Mezi nejvýznamnější revizionistická díla patří: WILLIAMS, W. A., Tragedy of American Diplomacy, New York 1959; ALPEROWITZ, G., Atomic Diplomacy: Hiroshima and Potsdam, New York 1965; HOROWITZ, D., The Free World Colossus: A Critique of American Foreign Policy in the Cold War, London 1965; GARDNER, L. C., Architects of Illusions: Men and Ideas in American Foreign Policy, , Chicago 1970; KOLKO, J. KOLKO, G., The Limits of Power: The World and United States Foreign Policy, , New York 1972; LaFEBER, W., America, Russia, and the Cold War, , New York 1972; PATERSON, T. G., Soviet-American Confrontation: Postwar Reconstruction and the Origins of the Cold War, Baltimore 1973; YERGIN, D. H., Shattered Peace: The Origins of the Cold War and the National Security State, Boston Mezi nejvýznamnější postrevizionistická díla patří: GADDIS, J. L., The United States and the Origins of the Cold War, , New York 1972; LUNDESTAD, G., Empire by Invitation? The United States and Western Europe, , in: Journal of Peace Research, Vol. 23, No. 3, September 1986; GADDIS, J. L., The Long Peace ; LEFFLER, M. P., The Specter of Communism: The United States and the Origins of the Cold War, , New York 1994; MASTNY, V., Russia s Road to the Cold War: Diplomacy, Warfare and the Politics of Communism, , New York 1979; LEFFLER, M. P., A Preponderance of Power: National Security, the Truman Administration, and the Cold War, Stanford Ve stejné době jako postrevizionismus se rozvíjel další proud korporativismus (někteří autoři ho považují dokonce za součást postrevizionismu), jenž se při hledání příčin 13

15 V souvislosti s rozdílnými interpretacemi na počátek studené války bych chtěl deklarovat, že můj pohled na americkou zahraniční politiku v tomto období má blízko k tradicionalistické škole, čemuž odpovídá i mnou zvolená hypotéza. Tato skutečnost ale neznamená, že ve své práci budu opomíjet ostatní interpretace. Zvláště revizionistickým autorů, kteří se nejvíce vymezují vůči tradicionalismu, budu při analyzování jednotlivých událostí věnovat dostatečný prostor. 19 Struktura práce Moje práce je kromě úvodu a závěru rozdělena do sedmi kapitol strukturovaných tak, aby bylo možno co nejlépe sledovat vývoj argumentace ve prospěch zodpovězení badatelských otázek a potvrzení, či vyvrácení zvolené hypotézy. V úvodu jsem kromě charakterizování tématu, zadání zkoumaných otázek a rozboru použitých zdrojů rovněž vymezil americkou strategii zadržování. Prostor jsem věnoval obecné definici strategie a následně i její charakteristice a specifikům. Dále jsem v úvodu představil koncepci zadržování George F. Kennana, kterou beru za východisko pro následnou historickou analýzu mého tématu. studené války zaměřuje na zájmová sdružení (korporace), které zastávají důležitou roli v americké ekonomice. Zahraniční politika USA je podle korporativistů ovlivňována snahou prosadit americký ekonomický systém na mezinárodní úrovni. Za nejznámější korporativistické dílo lze považovat knihu Michaela J. Hogana The Marshall Plan: America, Britain and the Reconstruction of Western Europe, , Cambridge Po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu nabyla na oblibě opět tradicionalistická interpretace, jež bývá označována jako neotradicionalismus. Ta přestavuje Spojené státy jako alternativu k tyranskému režimu J. V. Stalina, se kterým se nebylo možné dohodnout, a proto USA reagovaly aktivním zadržováním této hrozby. Neotradicionalismus představují některá pozdější díla Johna L. Gaddise (např. We Now Know: Rethinking Cold War History, Oxford 1998). 19 V této souvislosti bych souhlasil s názorem Karla Durmana, který v roce 2004 napsal, že v destabilizovaném světě byly Spojené státy od druhé světové války přes nespočet sporných či přímo chybných dílčích řešení a i nesporné systémové vady hlavní a možná jedinou reálnou oporou demokracie a mezinárodní stability. Podobně jako Durman považuji některá revizionistická díla za inspirativní, ale řadu jejich základních tezí za chybné a v dnešní době již vyvrácené. DURMAN, K., Popely ještě žhavé I, světová válka a nukleární mír , Praha 2004, s

16 První kapitola, zabývající se analýzou amerických postojů vůči íránské krizi z roku 1946, slouží k pochopení důvodů, proč se Spojené státy začaly více zabývat situací na Blízkém východě a ve východním Středomoří. Tato část práce se soustřeďuje především na první konflikty mezi Sovětským svazem a Spojenými státy v této zemi kvůli neudělení koncesí na těžbu ropy a sovětské neochotě stáhnout svá vojska z Íránu. Součástí první kapitoly je i analýza přičin zhoršování americko-sovětských vztahů a hledání první formulace nového amerického přístupu vůči SSSR strategie zadržování. Z těchto důvodů jsem se neopomněl věnovat analýze Stalinova předvolebního projevu z roku 1946, Kennanově dlouhému telegramu a projevu Winstona Churchilla ve Fultonu. Celá kapitola má nastínit, jakým způsobem a proč se začal měnit postoj USA vůči SSSR; na příkladu íránské krize má prověřit, zda tento nový americký přístup byl, či nebyl úspěšný. V dalších kapitolách se již Íránu nevěnuji a soustřeďuji se pouze na dvě země východního Středomoří Řecko a Turecko. Ve druhé a třetí kapitole jsem se zabýval tzv. tureckou krizí z roku 1946 a problémy, které postihly Řecko těsně po skončení druhé světové války. Podobně jako v předcházející kapitole, i zde bylo mým cílem v první řadě hledání kořenů amerického zájmu o Turecko, respektive Řecko v kontextu zhoršujících se vztahů mezi USA a SSSR, a počátečních implementací americké strategie zadržování. Součástí třetí kapitoly je také analýza tzv. Cliffordovy zprávy, jež navazovala na Kennanův dlouhý telegram a rozvíjela formulaci americké strategie zadržování. Přestože se závěry Cliffordovy zprávy byl seznámen pouze prezident a jeho nejbližší spolupracovníci, její rozbor jsem do své práce zařadil, neboť její autor prezidentův poradce Clark Clifford měl výrazný vliv na vznik Trumanovy doktríny o několik měsíců později a názory z jeho zprávy z podzimu 1946 v ní značným způsobem rezonovaly. Právě Trumanově doktríně důvodům k jejímu přijetí, její podobě a ohlasům je věnována čtvrtá kapitola. Cílem této části bylo postihnutí přičin, které vedly k jejímu vyhlášení a její roli ve formulaci a dalším směřování strategie zadržování; mým cílem bylo pokusit se zodpovědět otázku, zda lze tuto doktrínu považovat za počátek univerzalistického přístupu při implementaci strategie zadržování. 15

17 Pátá kapitola se věnuje konkrétním krokům americké vlády při implementaci zákona o pomoci Řecku a Turecku. Zabývá se otázkou, jaký vliv měli Američané na vnitřní záležitosti obou zemí a zda a jakým způsobem byla tato pomoc pro obě země prospěšná při čelení hrozeb, s nimiž se potýkaly. Nevyhnul jsem se ani porovnání Řecka a Turecka, co se odlišností amerického přístupu vůči těmto zemím týče. V jedné z podkapitol jsem blíže analyzoval postoje Spojených států k otázce vyslání amerických bojových jednotek do Řecka a jejich zapojení do řecké občanské války. Dá se tedy říci, že celá pátá kapitola je pojata jako analýza konkrétních amerických kroků při implementaci politické, vojenské a částečně i ekonomické dimenze zadržování. Úkolem předposlední části mé práce je právě analýza ekonomické dimenze zadržování, jež byla v Řecku a Turecku realizována především za pomoci Marshallova plánu. Ještě než ale přistoupím k jeho implementaci v obou zemích, budu se blíže zabývat příčinami vzniku Marshallova plánu a jeho roli v americké strategii zadržování. V poslední kapitole jsem se soustředil na změnu amerického přístupu vůči Řecku a Turecku. Prvním cílem bylo zodpovězení otázky, proč postupně Spojené státy začaly od roku 1948 obracet pozornost ke státům západní Evropy a Řecko a Turecko začaly v amerických strategických plánech postupně ztrácet výsadní pozici. Druhá otázka se věnuje tomu, proč v souvislosti s Korejskou válkou a přijetím NSC 68 význam obou zemí v americké zahraniční politice opět vzrůstal. V této části jsem věnoval dostatečný prostor i analýze dokumentu NSC 68, včetně zodpovězení otázky, jaký vliv měla NSC 68 na militarizaci americké strategie zadržování. Použité zdroje Ve své práci vycházím v první řadě z analýzy primárních pramenů institucionální povahy. Jedná se především o americké a britské vládní dokumenty pocházející z National Archives at College Park v Marylandu ve Spojených státech amerických a National Archives, Kew ve Velké Británii. Při svém výzkumu v National Archives at College Park jsem se zaměřoval na archiválie ze 16

18 státního departmentu, 20 protože z tohoto ministerstva pocházela doporučení a memoranda vůči zkoumaným zemím; v jeho složkách se navíc nachází diplomatická korespondence mezi americkými diplomaty působícími v Řecku a Turecku a washingtonským ústředím. Podle mého názoru tyto písemnosti nejvíce ovlivnily tvůrce americké zahraniční politiky při formulaci přístupu vůči Řecku a Turecku, a proto bylo jejich studium pro cíle stanovené v mé práci klíčové. Obě země spadaly ve státním departmentu pod odbor pro záležitosti Blízkého východu a Afriky (Office of Near Eastern and African Affairs; NEA) a od roku 1948 byly společně s Íránem zařazeni do zvláštního oddělení pro řecké, turecké a íránské vztahy (Division of Greek, Turkish, and Iranian Affairs), což prokazuje výjimečné postavení těchto států v rámci americké zahraniční politiky v počátcích studené války. Pokud jde o východní Středomoří, tradiční velmocenský zájem o tuto oblast projevovala Velká Británie. Přestože její vliv v této části světa po roce 1947 upadal, Britové se nadále záležitostmi Řecka a Turecka intenzivně zabývali, protože ovlivňovaly dění na Blízkém východě a v oblasti Suezu. V National Archives v Kew jsem proto zkoumal archiválie týkající se příčin britského opuštění východního Středomoří, zájmu Velké Británie na setrvání Řecka a Turecka v západní sféře vlivu, britských vojenských aktivit v obou zemích; v neposlední řadě jsem se pak soustředil na studium diplomatické korespondence mezi vládami ve Washingtonu a Londýně týkající se bezpečnostních otázek východního Středomoří. V National Archives jsem nejvíce využíval dokumenty z fondů Foreign Office, Cabinet Office a HM Treasury, z nichž některé byly zpřístupněny teprve před deseti lety. Zkoumal jsem rovněž dokumenty z fondů z Harry S. Truman Library v Independence v americkém státě Missouri, ve které jsou shromážděny další archivní dokumenty související s obdobím let V této souvislosti pokládám za nutné zmínit, že Harry S. Truman Library začala v posledních letech nejvýznamnější dokumenty publikovat online na svých webových stránkách, kde 20 Ve své práci jsem zvolil pro U.S. Department of State označení státní department a pro ministra státní tajemník (pro náměstky pak státní podtajemník apod.), protože dle mého mínění tyto výrazy o mnoho lépe vystihují výjimečné postavení tohoto úřadu, pod jehož jurisdikci spadá více pravomocí, než jsme zvyklý např. u českého ministerstva zahraničí. 17

19 se nachází i přetištěné orální interview s některými členy Trumanovy administrativy, které jsem ve své práci také používal. Nezastupitelnou roli při studiu americké zahraniční politiky v době studené války má monumentální edice Foreign Relations of the United States (FRUS), která obsahuje i několik set dokumentů vztahujících se k Řecku a Turecku ve zkoumaném období. Kromě FRUS jsem využíval i další edice, z nichž bych zmínil zejména projekt Denise Merilla, jenž shromáždil nevýznamnější dokumenty z období prezidentství Harryho S. Trumana věnující se k zahraniční i domácí problematice jeho éry. K dnešnímu dni tato edice čítá již 35 svazků; já jsem ve své práci využíval zejména svazek číslo 8 The Truman Doctrine and the Beginning of the Cold War, Při analyzování implementace strategie zadržování v Řecku a Turecku vycházím v prvé řadě z dokumentů Národní bezpečnostní rady (National Security Council; NSC), která byla ustanovena v roce 1947, aby koordinovala vojenské, bezpečnostní a diplomatické záležitosti americké vlády a memorand Skupiny pro politické plánování (Policy Planning Staff; PPS), která spadala pod státní department a v jejímž čele stál v letech George Kennan. PPS měla za úkol vypracovávat analýzy mezinárodní situace a poskytovat doporučení státnímu tajemníkovi. Národní bezpečnostní rada se jako nejvyšší instance v bezpečnostních otázkách často zabývala i záležitostmi Řecka a Turecka, a proto jsou její zprávy pro účely mé práce jedním ze zásadních pramenů. Dokumenty NSC a PPS se nacházejí v National Archives at College Park, některé byly otištěny i v edici FRUS. Při svém výzkumu v National Archives at College Park jsem využil i databázi CIA Records Search Tool (CREST), která obsahuje některé nově deklasifikované dokumenty Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agency; CIA). Použití této databáze je možno pouze v prostorách archivu, což zvýrazňuje unikátnost těchto dokumentů. 22 Z dalších primárních pramenů jsem hojně využíval denní tisk, ať již se jednalo o hlavní americké 21 MERILL, D. (ed.), Documentary History of the Truman Presidency, Bethesda (jednotlivé svazky postupně vydávány od roku 1995). 22 Při citování primárních dokumentů institucionální povahy jsem pro lepší přehlednost zvolil formu citace, ve které je (pokud tyto údaje byly známé) vždy co nejpodrobněji uvedena osoba (úřad), která daný dokument vypracovala (včetně postavení a funkce této osoby ve státním departmentu), a komu byl určený (zaslaný). 18

20 deníky jako New York Times, Washington Post nebo Time, Nation či New Republic. V některých částech své práce jsem ale pracoval i s ruským tiskem (Pravda, Izvestia). Řecký a Turecký tisk jsem citoval ze sekundárních zdrojů. Výjimečné postavení v rámci primárních pramenů mají paměti. Vysoce postavení členové americké administrativy mají dodnes v oblibě sepisování memoárů, které sice většinou poskytují unikátní pohled na dané události, ale vždy je nutné podrobit je nanejvýš kritickému náhledu. Ve své práci jsem nejvíce využíval dvoudílné vzpomínky prezidenta Harryho S. Trumana (Memoirs of Harry S. Truman: Volume One. Year of Decisions, New York 1922 a Memoirs of Harry S. Truman: Volume Two. Years of Trial and Hope, New York 1956), memoáry Deana Achesona (Present at the Creation: My Years in the State Department, New York 1969), Jamese Forrestala (Millis, W. (ed.), The Forrestal Diaries, New York 1951), Josepha M. Jonese (The Fifteen weeks, New York 1955) a George F. Kennana (Memoirs, , Boston 1967). Kromě Kennanových a Jonesových pamětí, jež jsou kritické k některým krokům americké administrativy na konci 40. let, ostatní memoáry zde zmíněné jsou psané z pohledu tvůrců tehdejší americké zahraniční politiky, kteří své počínání považují ve většině ohledů za správné. Tuto skutečnost jsem musel vzít v potaz stejně jako fakt, že jsou tyto vzpomínky velmi často emotivně podbarvené tehdejším ovzduším vyhroceného boje proti komunismu. Pokud jde o práci samotnou, v první kapitole, ve které jsem se soustředil na hledání obecné definice grand strategy a charakteristiku strategie zadržování, jsem čerpal hlavně z kolektivní monografie editované Paulem Kennedym (Grand Strategies in War and Peace, New Haven 1991), z knihy Garyho Harta (The Fourth Power: A Grand Strategy for the United States in the Twenty-First Century, Oxford 2004) či Johna L. Gaddise Strategies of Containment: A Critical Appraisal of Postwar American National Security Policy (New York 1982), jenž se americké strategii zadržování během studené války věnuje již desítky let a jehož lze považovat za jednoho z největších oborníků na tuto problematiku. Z české odborné literatury mi nejvíce posloužily práce Petra Suchého Strategie zadržování v americké zahraniční politice. Vznik a vývoj koncepce (Brno 2005) a Pavla Barši Hodina impéria: zdroje současné zahraniční politiky 19

21 USA (Brno 2003). Publikace Petra Suchého je jedinou prací, která se v českém prostředí zabývá rolí strategie zadržování v americké zahraniční politice v první fázi studené války. Autor se věnuje především obecné charakteristice této strategie, zatímco implementaci a projevům strategii zadržování v jednotlivých státech se s ohledem na teoretické zaměření publikace věnuje pouze okrajově. Přestože historická produkce týkající se hledání příčin počátků studené války je doslova ohromující, publikací zabývající se problematikou Řecka a Turecka v tomto období již tolik není. Za jednu ze základních obecnějších prací k tomuto tématu lze považovat knihu Bruce R. Kuniholma The Origins of the Cold War in the Near East: Great Power Conflict and Diplomacy in Iran, Turkey, and Greece (Princeton 1980). Kuniholm, mající blízko k tradicionalistické škole, hledal kořeny střetu mezi Sovětským svazem a Spojenými státy v této oblasti ve vzniku mocenského vakua, které zde vzniklo po úpadku Britského impéria. Kuniholm považoval za správné, že se americká vláda rozhodla čelit sovětskému tlaku v oblasti východního Středomoří a Blízkého východu, protože jinak by s největší pravděpodobnostní nic nezabránilo sovětskému ovládnutí tohoto regionu. Kuniholm ve své práci vychází z úctihodného archivního výzkumu a v některých ohledech je jeho práce stále nepřekonaná. Z chronologického hlediska ale bohužel končí již vyhlášením Trumanovy doktríny. Z autorů zabývajících se americkou zahraniční politikou vůči Řecku po druhé světové válce nelze opominout dílo Stephena G. Xydise, jehož nejznámější prací na toto téma je Greece and Great powers, : Prelude to the Truman Doctrine (Thessaloniki 1963). Jeho práce je sice staršího data, ale kvůli velkému množství použitých pramenů a důsledné analýze kořenů amerického zájmu o Řecko ji historikové stále využívají a hojně citují. Řeckým moderním dějinám a vztahům mezi Řeckem a Spojenými státy po druhé světové válce se dlouhodobě věnuje John O. Iatrides. K jeho nejznámějším dílům patří Revolt in Athens. The Greek Communist Second Round, (Princeton 1972), ve kterém hledal kořeny poválečných problémů Řecka v politické polarizaci vzniklé v době druhé světové války. Iatrides editoval též řadu dalších prací, které se staly 20

22 cenným zdrojem pro mou práci. 23 Lawrence S. Wittner je autorem jedné z prvních významnějších revizionistických prací týkajících se americko-řeckých vztahů po druhé světové válce, kterou nazval American Intervention in Greece, (New York 1982). Wittner ve své knize tvrdil, že americká intervence v Řecku pouze prohloubila jeho hospodářské a politické problémy, místo aby této zemi pomohla. Za tamější angažovaností Spojených států viděl Wittner, opírajíce se o revizionistické argumenty, obavy o rozšíření sovětského vlivu k americkým ropným nalezištím na Středním východě. Wittner sice připouští, že by se v případě neúspěšné americké intervence mohl z Řecka stát sovětský satelit, ale zároveň dodává, že by se vývoj v této zemi mohl ubírat směrem, pokud by se z Řecka stal neutrální stát, podobně jako se to podle něj později podařilo Jugoslávii. Jiný pohled na americkou angažovanost v Řecku nabízí kniha Howarda Jonese A New Kind of War : America s Global Strategy and the Truman Doctrine in Greece (New York 1989). Autor považoval Trumanovu doktrínu za základ nové strategie Spojených států a vyzdvihoval její úspěšnost, díky níž Řecko neskončilo v sovětské zájmové sféře, a mohlo se nadále rozvíjet jako relativně demokratický stát. Příčinami zastavení pomoci Řecku od Velké Británie se věnuje Robert Frazier v díle Anglo-American Relations with Greece: Coming of the Cold War, (London 1991). Frazier na základě velkého množství archivních pramenů analyzuje, proč u britské vlády, co se jejich aktivit v Řecku týče, nakonec převládly ekonomické priority před geostrategickými. Frazier zároveň shrnuje, že Britové si svůj odchod z této země mohli dovolit, neboť je okamžitě nahradily Spojené státy. Podobně jako Kuniholm, i Frazier se domnívá, že americká pomoc zachránila Řecko od ekonomického chaosu a zabránila tomu, aby se z něj stal sovětský satelit. Tento názor nesdílel revizionistický autor řeckého původu Jon V. Kofas, jenž v roce 1989 vydal knihu Intervention and Underdevelopment: Greece during the Cold War (University Park Pennsylvania, 1989), ve které polemizuje s tezí, že americká pomoc pomohla výrazně zlepšit ekonomickou situaci Řecka. Podle Kofase finanční prostředky 23 Jednalo se zejména o tituly: IATRIDES, J. O. (ed.), Greece in the 1940s. A Nation in Crisis, Hanover 1981; IATRIDES, J. O. (ed.) Ambassador MacVeagh Reports: Greece , Princeton 1980; COULOUMBIS, T. A. IATRIDES, J. O. (eds.) Greek-American Relations: A Critical Review, New York 1980; IATRIDES, J. O. WRIGLEY, L. (eds.) Greece at the Crossroads: The Civil War and Its Legacy, University Park Pennsylvania

23 v rámci Trumanovy doktríny a Marshallovu plánu směřovaly z velké části do bojů proti gerilám a řeckému hospodářství k oživení nepomohly. Z Řecka se navíc podle Kofase stal po přijetí americké pomoci vazalský stát, protože Američané začali mít zásadní vliv na ekonomické i politické záležitosti v zemi. Sekundární literatura zabývající se americko-tureckými vztahy v počátcích studené války není tak obsáhlá jako v případě Řecka. Tato skutečnost je pochopitelná, protože Turecko nečelilo občanské válce a z badatelského hlediska nebylo pro historiky tak přitažlivé jako Řecko. Při analyzování příčin tzv. turecké krize z let nelze opominout práci Harryho N. Howarda Turkey, the Straits and U. S. Policy (Baltimore 1974), ve které poskytuje komplexní analýzu amerického postoje k Úžinám již od 19. století. Poslední dvě kapitoly věnuje Howard problematice Úžin po roce 1945 a spor o jejich status vykládá z tradicionalistické pozice. K podobným závěrům jako Howard dochází i Ferenc A. Váli v díle The Turkish Straits and NATO (Stanford 1972), jenž z chronologického hlediska posunul svou knihu až do 60. let a zdůraznil v ní geostrategickou výjimečnost Úžin, která se ještě zvýraznila po vstupu Turecka do NATO. Z novějších prací zabývajících se touto problematiku jsem využíval knihu Jamila Hasanliho Stalin and the Turkish Crisis of the Cold War, (Lanham, 2011), poskytující jiný pohled na zkoumané téma než dvě předchozí díla kvůli využívání dokumentů z archivů zemí bývalého Sovětského svazu. Z publikací věnujících se komplexněji americko-tureckým vztahům jsem čerpal z knih George S. Harrise Troubled Alliance. Turkish-American Problems in Historical Perspective, (Washington 1972) a Ekaviho Athanassopouloua Turkey: Anglo-American Security Interests, : The First Enlargement of NATO, London Zvláště druhá z nich je založena na širokém archivním výzkumu a lze ji považovat za nejkomplexnější dílo, které k problematice americko-tureckých vztahů v počátcích studené války vyšlo. Při svém výzkumu jsem nemohl opomenout ani práci George McGheea The US- Turkish-NATO Middle East Connection. How the Truman Doctrine and Turkey s NATO Entry Contained the Soviets (Basingstoke, 1990); autor totiž působil jako první vedoucí úřadu pro koordinování pomoci Řecku a Turecku, jenž byl zřízen k distribuci americké pomoci po vyhlášení Trumanovy doktríny. McGhee 22