VRSTVY NA SKLE GABRIELA LIEBELOVÁ PROJEKT OPERAČNÍHO PROGRAMU VZDĚLÁVÁNÍ PRO KONKURENCESCHOPNOST

Transkript

1 PROJEKT OPERAČNÍHO PROGRAMU VZDĚLÁVÁNÍ PRO KONKURENCESCHOPNOST MODERNIZACE VÝUKY NOVĚ ZŘÍZENÉHO ATELIÉRU DESIGNU SKLA REGISTRAČNÍ ČÍSLO CZ.1.07/2.2.00/ VRSTVY NA SKLE GABRIELA LIEBELOVÁ VÝVOJ TOHOTO UČEBNÍHO TEXTU JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKYLIKY

2 O projektu Učební text byl vyvinut v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost Modernizace výuky nově zřízeného Ateliéru designu skla, registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/ , jehož příjemcem je Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Cílem projektu je vytvoření inovativní podpory vzdělávání s multimediálními prvky, zaměřené na nové postupy a poznatky v oblasti designu skla a jeho aplikací. Realizace projektu vytvoří podmínky pro rozvoj Atelieru designu skla v rámci studijního programu Výtvarná umění na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Projekt je určen pro studenty třech akreditovaných studijních oborů v bakalářském a navazujícím magisterském studiu v prezenční i kombinované formě. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Abstrakt Výukový text pro tématický celek Vrstvy na skle je rozdělen do kapitol dle jednotlivých zušlechťovacích technik. Uvedeny jsou všechny sklářské olovnaté vypalovací barvy, drahé kovy, listry, malířské ledy a barvy studené - nevypalovací. Ke každé z jednotlivých vrstev je uvedena její historie, teorie procesu, použité materiály, nářadí a pomůcky. Popsány jsou také v jednotlivých kapitolách postupy nanášení jednotlivých technik, vady a návody předcházející jejich vzniku. Celek uzavírá kapitola o vypalování.

3 Obsah 1. Bezpečnost práce a ochrana zdraví při práci Bezpečnostní předpisy Základní hygienická pravidla První pomoc při úrazech První pomoc při expozici ředidly.8 2. Malířské pomůcky a nářadí Paleta Tříč Stěrka Štětce Malířská točna a dělící strojek Organické složky sklářských barev Silice Balzámy Pryskyřice Příprava barev k nanášení Sklářské olovnaté vypalovací barvy Plošné barvy Krycí barvy Transparentní barvy Reliéfní barvy Vysoký smalt Matfond Malířské ledy Drahé kovy 24 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

4 5.1 Lesklé zlato Leštěné zlato Lístkové zlato Listry Složení roztoku Nanášení listrů Vypalování listrů Vysoušecí barvy Hydroglazury Studené barvy Vypalování Komorová vypalovací pec Vypalování v komorové vypalovací peci Vypalovací křivka.36 Seznam literatury..39 Seznam obrázků 40 Rejstřík 41 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

5 1. Bezpečnost práce a ochrana zdraví při práci Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát všechna bezpečnostní, hygienická pravidla a první pomoc pro práci s dále jmenovanými malířskými preparáty. Klíčová slova: Bezpečnost práce, hygienická pravidla, první pomoc. Potřebný čas: 2 hodiny 1.1 Bezpečnostní předpisy Student důsledně dodržuje předpisy bezpečnosti práce po dobu pobytu v dílně. Dohlížejícímu vyučujícímu vždy hlásí i drobná poranění. V celém areálu pracovních prostor je přísný zákaz kouření, požívání alkoholických nápojů a omamných látek. Je trestné odcizování výrobků, materiálu, nářadí a zařízení školy. Všichni studenti musí pracovat tak, aby svým jednáním neohrožovali svoji bezpečnost a zdraví a ani bezpečnost svých spolupracovníků. Studenti musí dodržovat technologické postupy a používat předepsané ochranné pomůcky. Zdobící vrstvy se nanášejí pouze na sklo opracované, bez ostrých hran. Předchází se úrazům. Závady na pracovišti hlásí student dohlížejícímu vyučujícímu, který zařídí jejich odstranění. 1.2 Základní hygienická pravidla Před každým jídlem a odchodem z pracoviště je nutné přísně dodržovat osobní hygienu, tj. mytí rukou vodou a mýdlem, vypláchnutí úst. Na pracovišti je zakázáno jíst a pít. Všechny osobní věci, včetně civilního oblečení, student nechává v určené šatně. 5

6 Před příchodem na pracoviště je student povinen převléci se do pracovního oblečení (pláště) a při odchodu jej zase odložit. Student je povinen chodit na pracovišti v přezůvkách. Studenti jsou povinni podrobit se v určeném termínu lékařským prohlídkám. Student je povinen udržovat pracoviště v naprosté čistotě, rovněž tak všechny ochranné pomůcky a pracovní prostředky. 1.3 První pomoc při úrazech Každé poranění je nutné hlásit dohlížejícímu vyučujícímu, který provede ošetření, popř. transport k lékaři. Dále zapíše úraz do knihy úrazů. Krvácení dělíme na: a) vlásečnicové provedeme desinfekci, přilepíme náplast b) žilní krev vytéká, přiložíme tlakové obvazy, zajistíme transport k lékaři c) tepenné krev stříká, pomocí škrtidla zastavíme krvácení, zajistíme transport k lékaři 1.4 První pomoc při expozici ředidly Terpentýnový olej a petrolej: Při požití vypít cca 0,5 l vlažné vody, nenásilně vyvolat zvracení, podat aktivní uhlí. Toluen: Při požití vypít cca 0,5 l vlažné vody, nenásilně vyvolat zvracení. Při nadýchání přenést postiženého na čerstvý zduch, pečovat o průchodnost dýchacích cest. Při špatném dýchaní zavést umělé dýchání, případně zavést nepřímou srdeční masáž. Sloučeniny olova: Do těla vnikají zažívacím traktem, poraněnou kůží, dýchacími cestami. Nepoškozenou kůží se nevstřebávají. Při potřísnění oči vypláchneme proudem vody, kůži omyjeme mýdlem a vlažnou vodou. Při požití vypít cca 0,5 l vlažné vody (lépe síranu sodného = 3 lžičky karlovarské soli do 0,5 l vody), snažit se vyvolat zvracení. Podat aktivní uhlí. Nepodávat mléko! Vyhledat lékařskou pomoc. Hydroglazury: Při nadýchání přemístit postiženého na čerstvý vzduch a ponechat v klidu, popř. vyhledat lékařskou pomoc. Při styku s kůží místo 6

7 napadení ihned opláchnout dostatečným množstvím vody a mýdlem, osušit a ošetřit vhodným reparačním krémem, popř. vyhledat lékařskou pomoc. Při zasažení oka okamžitě vyplachovat po dobu 15 minut tekoucí vlažnou vodou. Při požití postiženému ihned vyplachovat ústa vlažnou vodou, ponechat v klidu, nevyvolávat zvracení, vyhledat lékařskou pomoc. Shrnutí Kapitola popisuje základní bezpečnostní pravidla, hygienická pravidla a první pomoc. Pojmy k zapamatování bezpečnost hygiena první pomoc Kontrolní otázky 1. Smí se na pracovišti pro nanášení vrstev na sklo požívat tekutiny? 2. Jak vypadá pracovní oblečení pro práci s olovnatými preparáty? 3. Jaká je první pomoc při požití sloučenin olova? 7

8 2. Malířské pomůcky a nářadí Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát základní malířská nářadí potřebné převážně pro přípravu práškových olovnatých barev. Klíčová slova: Skleněná paleta, skleněný tříč, stěrka, štětec z přírodních materiálů. Potřebný čas: 2 hodiny 2.1 Paleta Palety pro přípravu sklářských olovnatých barev jsou skleněné desky různých velikostí a tvarů, které se odvíjejí od množství a druhu používané barvy. Nejčastěji bývají tvaru čtverce o délce hrany cm. Alespoň jedna strana palety je vždy zmatována (mechanicky nebo chemicky), aby se zrna barvy na drsném povrchu dobře rozetřela a dokonale spojila s přidaným ředidlem a pojivem. 2.2 Tříč K dokonalému rozetření barvy na paletě se používá skleněný tříč hřibovitého tvaru. Velikost tříče se odvíjí od velikosti třecí plochy, která bývá v průměru 2 10 cm, výška cm. Třecí plocha musí být, tak jako paleta, jemně zmatována pro dokonalé utření barvy. Výhodou je nepatrně zešikmená hrana tříče v ostrém úhlu. Barva se při tření neodhrnuje a snadno vniká mezi tříč a paletu. Jinak si malíř napomáhá tím, že tříč velmi nepatrně naklání ve směru kroužení. 2.3 Stěrka Stěrkou se předběžně zpracovává barva s ředidly na počátku tření. Při tření se stěrkou barva stahuje, aby nestékala z palety, a aby se nerozlila do velké plochy. Stěrky bývají nejčastěji dřevěné, ale mohou být z plastické hmoty nebo i z kovu. Nejvýhodnější jsou stěrky plastové pro svou nenasákavost a dobrou údržnost. Stěrky kovové jsou nevhodné pro bílou a světlé odstíny barev. Barva s kovem reaguje a nepříznivě ovlivňuje barevný odstín a tím i jakost barvy. Stěrky jsou tvaru protáhlého trojúhelníku 8

9 se zaoblenou špičkou. Stírací hrana musí být ostrá a rovná, bývá proto šikmo seříznuta. 2.4 Štětce Štětce jsou hlavní pomůckou při nanášení vrstev na sklo. Jsou vyrobeny z chlupů veverky, kuny, jezevce, a to z jeho ocasu nebo břicha. Pro malování jsou důležité tyto vlastnosti chlupů: pružnost, pevnost, struktura povrchu a tvar. Důležitá je také chemická odolnost chlupů vůči ředidlům a pojivům. Celkový tvar chlupů ovlivňuje tvar štětce. Chlupy dlouhé se špičkou pozvolna se zužující jsou určeny k výrobě štětců s dlouhou špičkou a naopak. Z chlupů rovných, které mají jen krátkou špičku, se zhotovují štětce široké bez špičky. Nejjemnější chlupy jsou kuní, které mají velmi tenkou špičku. Nejhrubší jsou chlupy jezevčí, které mají špičku tupou bez pozvolného přechodu. Ocasní chlupy bývají nejdelší a zvláště u veverek mají dlouhou protáhlou špičku. Všechny druhy štětců bývají v různých velikostech, podle toho, jak velké plochy se jimi malují. Na velmi jemné detaily jsou určeny štětce se špičkou, která je tvořena jen několika chlupy. Z hlediska tvaru se štětce rozdělují na kulaté, špičaté, hranaté, zešikmené, ploché. Štětce se musí udržovat v naprosté čistotě, nesmějí se mechanicky namáhat. Při malování zlata nebo listrů trpí štětce méně, avšak při malování sklářskými barvami se porušují mechanicky, neboť barva je drť ostrohranných střípků. Při malování porušují povrch chlupů, ty se lámou a rozpadají. Ihned po skončení práce se musí štětce vyprat v terpentýnu, aby se zbavily střípků barvy a pojiva. Při praní štětce se postupuje tak, že se vypírá postupně v malých dávkách terpentýnu, nikoliv v jedné dávce velké. 2.5 Malířská točna a dělící strojek Pro nanášení malířských preparátů se používá také malířská točna. Kovový, otáčející se kroužek slouží pro nanášení velkých ploch štětcem, nebo pro stříkání barev pomocí stříkací pistole. Skleněný předmět se vystředí doprostřed kroužku a pomocí jeho pravidelného otáčení se na něj nanáší barevný preparát. 9

10 Na podobném principu pracuje i dělící strojek, kde součástí kovového kroužku jsou drážky umožňující rozdělit kresbou skleněný předmět na požadovaný počet dílů svisle i vodorovně. Nejdříve se výrobek, stejně jako u malířské točny, vystředí. Při následném pomalém otáčení zapadá připravený hrot do drážek umístěných na spodní straně kroužku a zastavuje kroužek v pravidelných intervalech. Pomocí lihového fixu, nebo mastné pastelky se zaznačí na skleněný tvar místo zastavení a takto se postupuje po celém obvodu skleněného výrobku. Obr 1. Malířské pomůcky a nářadí Shrnutí Kapitola popisuje základní malířské nářadí. Pojmy k zapamatování paleta tříč stěrka štětce točna a dělící strojek Kontrolní otázky 1. Proč je paleta pro práci se sklářskými olovnatými preparáty zmatovaná? 2. Z jakého materiálu jsou vyrobeny štětce? 3. Proč je plastová stěrka pro tření sklářských olovnatých barev nejlepší? 10

11 3. Organické složky sklářských barev Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát silice, balzámy, pryskyřice a jejich uplatnění při nanášení vrstev na sklo. Také bude znát postup přípravy sklářských olovnatých vypalovacích barev. Klíčová slova: Silice, balzámy, pryskyřice. Potřebný čas: 2 hodiny Organické složky sklářských barev umožňují nanášení barvy na povrch skla. Sklářské barvy jsou pigmenty nerozpustné v pojivech a ředidlech. Pojivy a ředidly jsou přísady organického původu, silice, balzámy a pryskyřice. V průběhu vypalování tyto látky vytěkají a zbytky se spálí bez jakýchkoliv negativních účinků na kvalitu vypálené barvy. Dalším zvyšováním teploty se pak barva spojí s povrchem skla. Pojiva a ředidla pouze pomáhají nanést barvu za studena na povrch skla. 3.1 Silice Silice jsou lehké, těkavé a příjemně vonící kapaliny, proto se jich používá při výrobě voňavek a různých parfémů. Bod varu mají ºC. Na papíře vytvářejí mastné skvrny, které se však zahřátím ztrácí. Jsou bezbarvé, nebo nažloutlé, hořlavé a mají vysoký index lomu. Z hlediska chemického složení jsou silice organické směsi uhlovodíků, obsahující deriváty uhlovodíků jako jsou estery, aldehydy a terpeny. Získávají se extrakcí a potom destilací s vodní parou, kde se po kondenzaci rozdělí na tuhou fázi, voskovitý stearopren a kapalnou fázi, olejovitý elaopren (např. destilací borové smůly vzniklý stearopren se nazývá kalafuna a elaoprenem je podíl známý jako terpentýn). Jsou v rostlinách v siličných žlázách, které vznikly ze zvláštních buněk v různých částech rostlin, například v květech levandule, v kůře skořice, v kořenech kosatce, v plodech kmínu nebo v listech eukalyptu. Silicemi může být prostoupena celá rostlina jako je tomu u borovice nebo modřínu. Levandulová silice se připravuje destilací květů levandulí. Používá se k přípravě tekutých drahých kovů jako je lesklé zlato nebo platina. Má velmi příjemnou vůni. Rozmarýnová silice se vyrábí destilací rozmarýnu, obsahuje kafr, který ji udílí charakteristickou vůni. Používá se do ředidel pro detailní malbu. Je důležitým ředidlem při přípravě drahých kovů. 11

12 3.2 Balzámy Balzámy tvoří přechod mezi silicemi a pryskyřicemi, to znamená, že všechny tyto látky mají podobné složení. Obvykle jsou to strupovité kapaliny barvy žluté až hnědé, které prýští přímo z rostlin. Působením tepla a světla se mění na pryskyřice. Jinými slovy odpařením silice z balzámu vznikne pevná pryskyřice. Jako příklad lze uvést terpentýn, který zahřátím poskytuje terpentýnovou silici a jako pevný zbytek se získá kalafuna. Terpentýn se získává poraněním kůry jehličnatých stromů, jako je borovice nebo modřín. Stromy se poraní tak, aby se vytékající terpentýn mohl jímat do nádob. Tento balzám je produktem hlavně mladých buněk dřeva a kůry. Ze známých terpentýnů je velmi kvalitní terpentýn benátský, který se získává z jihoalpských modřínů. Obyčejný terpentýn se získává z borovic. Je nažloutlé barvy, jemné vůně, rozpustný v lihu, éteru a benzenu. Terpentýn je výborné organické rozpouštědlo, které se používá při výrobě lesklého, leštícího zlata a listrů. Je významným ředidlem při přípravě sklářských barev. 3.3 Pryskyřice Pryskyřice jsou posledním stupněm oxidace a polymerace silic. Jsou to tuhé látky amorfního charakteru, podobného složení jako balzámy. Pryskyřice se dobře rozpouštějí v benzenu, terpentýnu a vytvářejí laky. Uplatňují se při malování jako pojiva a zahušťovadla. Po vypálení zanechávají minimální množství popela a v průběhu vypalování se spálí beze zbytku. Důležitá je při vypalování oxidační atmosféra. Damarová pryskyřice (damara znamená malajsky pryskyřice), dováží se k nám z Malajských ostrovů a z Austrálie, je obsažena ve dřevě a v kůře stromů blahočetových a třezalkových. Barvy je bílé až nažloutlé, dobře se rozpouští v terpentýnu, chloroformu a zčásti v lihu, vzniká tak damarový lak důležité pojivo sklářských barev. Kalafuna je pryskyřice jehličnatých stromů, vyráběná destilací terpentýnu, po odtěkání terpentýnové silice zbude jako pevný zbytek. Je nekrystalická, křehká, lasturovitého lomu, měkne při 70ºC, barvu má žlutohnědou, hoří čadivým plamenem. Rozpouští se v mnoha organických rozpouštědlech za vzniku kalafunového laku. Přidává se do některých barev. Důležitý je zvýšený obsah kyseliny anketové a pimarové, tyto kyseliny mají velký význam při přípravě rezinátů, které jsou základem všech listrů. Hustý olej se přidává do sklářských barev, usnadňuje nanášení a dodatečné rozplynutí barvy. Taková barva vysychá pomalu, což je výhodné při malbě náročných dekorů. Hustý olej se připravuje ze staršího terpentýnu. Kapalina se nalije do láhve 12

13 z bezbarvého skla a místo zátky se uzavře smotkem vaty. Láhev se uloží na světlé a teplé místo. V terpentýnu působením světla a tepla probíhají chemické změny, které se projevují houstnutím, tedy zvýšením viskozity, těkavé složky se odpaří. Barva s obsahem hustého oleje pomalu vysychá, což je výhodné u dekorů, které se dokončují v delším časovém úseku. 3.4 Příprava barev k nanášení Sklářské barvy se dodávají ve formě jemně mletých prášků, pro sítový tisk a stříkací techniky bývají barvy již připraveny s ředidly a pojivy. Pouhý prášek není schopen samostatně ulpět na skle, proto se připravuje s kapalnými složkami. Při nanášení musí ředidla a pojiva udržet připravenou barvu vláčnou a po zaschnutí musí pevně ulpět na skle. Zahřátím se nesmí roztékat, při vypalování barvy se ředidla a pojiva musí beze zbytku spálit. Největší množství ředidel a pojiv se přidává do barev určených k ručnímu malování štětci. Malíř, který připravuje barvu na paletě, přidává k barvě potřebné množství ředidla a pojiva odhadem, již podle svých zkušeností. Připravená barva je vhodná pro nanášení pouze krátkou chvíli. Často se musí upravovat vmícháním nové dávky terpentýnu, který rychle vyprchává. Pro nanášení velkých ploch barev na malířské točně je vhodné ředit barvu na místo terpentýnu petrolejem. Ten zajistí barvě pomalejší dobu schnutí a tím i delší možnost zpracování. Nanáší-li se barva stříkáním, volí se co nejmenší obsah ředidel a pojiv. Stříkáním pomocí stříkací pistole mohou být barvy nanášeny dokonce bez pojiv, jen s malým obsahem vody a lihu. Nastříkaná barva se však velmi snadno poruší, protože neobsahuje pojivo. Taková barva má však po vypálení dokonalý vzhled. Shrnutí Kapitola popisuje základní skupinu organických látek důležitých k přípravě směsí sklářských olovnatých vypalovacích barev. Dále se věnuje postupu přípravy vypalovacích směsí. Pojmy k zapamatování silice balzámy 13

14 pryskyřice Kontrolní otázky 1. Jaký je rozdíl mezi silicemi, balzámy a pryskyřicemi? 2. Popiš postup přípravy sklářské olovnaté vypalovací barvy? 14

15 4. Sklářské vypalovací olovnaté barvy Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát všechny druhy sklářských olovnatých vypalovacích barev, jejich charakteristiku a způsob jejich nanášení. Klíčová slova: Barvy plošné, krycí, transparentní, reliéfní. Malířské ledy a vysoký smalt. Potřebný čas: 3 hodiny Vypalovací barvy jsou jemně mletá barevná skla nebo směsi lehce tavitelných skel s barevnými složkami. Barvy mají nižší teplotu měknutí a tavení, než je teplota měknutí skleněného předmětu, na který se barva nanáší. K nanášení se prášky mísí s vhodnými pojidly a ředidly. Předměty s nanesenou vrstvou se vypalují v pecích při teplotách nižších, než je teplota měknutí skla, ale vyšších než je teplota měknutí barevného prášku, tak aby vypálená vrstva byla souvislá a lesklá. 4.1 Plošné barvy Jsou to barvy vhodné k nejširšímu použití (obr 2). V minulosti jich tradiční malba využívala ke stínovanému malování především květinových motivů, kde není vhodná tlustá vrstva (volí se nejvýše asi 0,1 mm). Při stínování se dosahuje přechodu do ztracena tím, že se jedna strana plochého štětce namočí do barvy a druhá do ředidla. V současné době jsou nejvyužívanějšími barvami umělecké tvorby pro jejich vynikající schopnost přizpůsobit své vlastnosti různým typům malby. Obr 2. Plošná barva Po vypálení mají snížený lesk, protože obsahují méně taviv (75 až 90 %), aby dobře kryly. Obsahují pouze zvýšené množství barvítka, někdy i malé množství kaliva k odstínění. V pastózní i tenké vrstvě mají velmi dobrou krycí schopnost při zachování 15

16 charakteru malby. Do plošných barev, z nichž by při nanášení v tenkých vrstvách rychle vyprchávalo ředidlo, a tím by rychle tuhly, se dává místo laku hřebíčkový olej. Při nanášení na sklo průhledné bylo doporučováno vytvoření nejprve podkladu z bílého smaltu, viditelného potom při pohledu ze zadní strany. Tento způsob nepůsobí však na křišťálovém skle esteticky, neboť průhledem skla je místo malby vidět pouze bílá plocha smaltu. Alternativní způsoby malby dnes umožňují touto technikou vytváření zajímavých průhledů. 4.2 Krycí barvy Jsou nejběžnějšími barvami používanými k malování nestínovaných ploch. Jejich vrstva je po vypálení dokonale nepropustná, dobře kryje (obr 3.). Vypálené barvy jsou lesklé. Vedle barvítka obsahují i kalící přísady. Krycí smalty na větších plochách, již nad 1cm 2, jsou náročné na stejnoměrnou tloušťku vrstvy. Při vytváření jednobarevných stejnoměrných ploch se využívá proto techniky stříkání barvy pistolí, aby se předcházelo nestejnoměrným plochám. Krycí barvy patří k nejstarším barvám používaným při zdobení skla. V 16. a 17. století byly produkovány českými sklárnami kopie benátských vítacích číší s využitím krycích barev s názvem ová malba. Nejčastějším motivem byly erby, ať již skutečné, nebo stylizované (obr 3). Často se objevovaly nápisy se stylizovanými písmeny, ornamenty, méně často figury (voják či renesančně oblečené postavy mužů a žen). Tradiční malba doporučovala při tvorbě dekorů napřed malování velkých ploch a nakonec obrysových linií a detailů. Malovalo se tedy kulisovitě odzadu dopředu. Obr 3. Krycí barva Ve 2. polovině 19. století se uplatnila v širokém spektru výroby záliba v orientálním umění. Velkou oblibu si získala produkce napodobující islámské sklo malované em. Většina dekorů byla rozvinuta v bohatých celoplošných kompozicích, charakteristické bylo pravidelné opakování a rozvíjení základního motivu. V bohatých 16

17 vzorech se objevovaly především geometrické prvky, listy, květy, někdy i ptáci. Jen malá část malovaného skla si však uchovala jemnost orientální miniatury, většina produkce měla spíše komerční charakter, kde se efekt nadřazoval nad stylem. 4.3 Transparentní barvy Jsou průhledné a zachovávají výrobku jeho skelný charakter (obr 4). Jsou to skla velmi měkká, aby v nich po vypálení nezůstaly neprotavené částice. Tím jsou málo chemicky odolná. Jejich nanášení ruční malbou je velmi náročné, má-li být vytvořena stejnoměrná tloušťka vrstvy. Kolísáním tloušťky kolísá i barevný odstín, toho lze využít dekoračně. Postupuje se proto tak, že se nejprve nanese barva štětcem a potom se na skle míchá jehlou. Nakonec se ještě vyrovná poklepáním, aby se stejnoměrně rozlila. Obr 4. Transparentní barva Nejstarším představitelem malby transparentními barvami byl Samuel Mohn ( ). Experimentovat začal s touto technikou v roce 1806 (siluetové portréty). Maloval především válcovité odlivky s mírně kónicky rozevřeným okrajem. Základními motivy byly krajiny a alegorie, rovněž květiny a hmyz. Bordury obsahovaly dubové listy, vinné hrozny, snítky růží apod. Celkový styl nesl pečeť pozdně rokokových sentimentálních kompozicí. Jeho syn Gottlob Samuel Mohn ( ) vystudoval akademii výtvarných umění. Na sklo maloval veduty rakouských měst a zámků, též žánrové výjevy a alegorie. V podobném duchu vyráběla malované sklo i Egermannova dílna v Novém Boru (kolem roku 1830 číše s portréty císaře Františka I. a jeho manželky). Všechny druhy barev v sobě rozpouštějí tenké vrstvy vytvořené na povrchu skla, jako lazuru, lesklé zlato, listr, iris. Toho lze využít zvlášť dobře u barev transparentních. Transparentní barva nanesená na měděnou lazuru ji při vypalování rozpustí tak dokonale, že je pod ní sklo prosté původního zabarvení. Dnes bývá transparentní barva často nahrazována, pro podobný vzhled, barvami vysušovacími (180ºC). Kouzla průhledných tónů skelného charakteru, s dokonale protavenými částicemi, lze však dosáhnou pouze barvami transparentními. 17

18 4.4 Reliéfní barvy Reliéfní barvy jsou barvy, které se používají k vytváření reliéfních, tedy plastických dekorů (obr 5). Jsou to barvy, které se na sklo nanáší ve větší tloušťce ve velkých plochách nebo tenkých linkách. Barva musí být velmi vláčná a nanáší se měkkým, dlouhým štětcem z veverčích chlupů, který pojme hodně barvy. Tím jsou linky plynulé a tah štětce není třeba přerušovat při namáčení barvy. Barva obsahuje více kaliva a nanáší se do výšky až 1 mm. Reliéfní barva slouží často jako podklad pro drahé kovy (např. lesklé zlato), takže vzniká dojem, že je zlato naneseno v mohutné vrstvě. V takovém případě musí být před nanášením drahého kovu reliéfní barva vypálena. Jestliže se nanese zlato na nevypálenou barvu, zbaví se po společném výpalu do růžova až červena. Obr 5. Reliéfní barva v kombinaci s lesklým zlatem 4.5 Vysoký smalt Vysoký smalt se značně liší od všech ostatních barev jak vzhledem, tak způsobem nanášení. Je to malířská technologie, při které se vytváří plastické motivy květů až do výšky 11 mm (obr 6). Tyto smalty jsou tvrdší než barvy ostatní, obtížně se spojují s povrchem skla. Proto se nejprve na sklo nanáší barva měkčí, snáze tavitelnější, která se s povrchem skla lépe staví. Tato měkká barva má teplotní roztažnost ležící mezi roztažností skla a smaltu, takže vytváří mezisklo (tzv. podklad: plošná barva s vysokým smaltem míchána v poměru 1:1), na které se pak nanáší smalt. Uvedená podkladová vrstva se pak vypaluje společně s vysokým smaltem. Tlustá vrstva smaltu se nanáší postupně, aby mohla unikat část ředidel ještě před nánosem další vrstvy. Čím vyšší a mohutnější je nános smaltu, tím hrubší zrnitosti barvy je třeba použít, a to proto, aby byl smalt pórovitější a ředidla a pojiva mohla při vypalování z barvy unikat. Hotový smalt se nechá 24 hodin volně vysýchat při teplotě 18

19 20º až 25 ºC. Část kapalných složek se odpaří a tím při vypalování nedochází k roztrhání barvy unikajícími plyny. Jestliže je vysoký smalt vypálen na vyšší teplotu, nastane dokonalejší slinutí a barva má sklon k praskání vlivem nedostatečné pružnosti příliš pevných spojů mezi jednotlivými zrny. Obr 6. Vysoký smalt Tento druh barvy, zároveň se svou ojedinělou technikou nanášení byl oblíben převážně v období letech 20. století. V současné době nachází uplatnění především při imitaci dekorů této doby. Současná umělecká tvorba pro vysoký smalt výrazného uplatnění nenašla. 4.6 Matfond Je to bezbarvá nebo bílá barva s přísadou těžko tavitelného porcelánového prášku. Ten dává vypálené vrstvě hedvábně matový vzhled a zvyšuje její chemickou odolnost. Nanáší se obvykle ve větších plochách ve velmi tenké vrstvě (obr 7). Po vypálení je povrch skla zmatovaný, avšak při pozorném prohlédnutí barvy jsou patrné tahy štětce. Obr 7. Matfond Matfond se také používá v kombinaci s lesklým zlatem. Nanáší se jako podklad, na který se po vypálení maluje lesklým zlatem. Zlato je na něm matové. 19

20 Matfond se dodává od výrobce v bílých a šedivých odstínech. Lze jej zabarvit do jemně pastelových odstínů přidáním barvy plošné. Aby se však zachoval charakter matné barvy, nesmí se přesáhnout poměr 1: Malířské ledy Malířské ledy jsou barevné transparentní drti lehce tavitelných olovnatoboritých skel, jejichž složení je stejné jako složení transparentních barev. Mají zrnitost od 0,1 do 0,5 mm. Různá zrnitost ledu poskytuje odlišný charakter malovaného povrchu skla. Po vypálení se led spojuje s povrchem skla, nevytváří se však jednolitá plocha jako u sklářské barvy. Jednotlivá zrnka ledu zůstanou vzájemně oddělena, jen ostré hroty se zaoblí (obr 8). Při nanášení ledu na povrch skla se dekorovaná místa opatří mírně lepkavou vrstvou a na ni se uchytí zrnka ledu. Vrstva se na sklo nanáší ve stejnoměrné tloušťce, nejčastěji štětcem. Při vypalování se musí chovat jako běžná pojiva a ředidla, musí se snadno odpařit a zbytek na skle dokonale shořet a nesmí nechávat žádné stopy. K nátěru se používá směs terpentýnu a damarového laku. Podle velikosti zrnek ledu se na větší zrnka volí směs o vyšší viskozitě a naopak. Malířský led se nanáší na povrch skla pomocí lopatky, přebytek zrn se setřese. Zrnka se mají zachytit jen v jedné vrstvě. Ostatní zrna ledu spadnou na podložku, takže se mohou opětovně použít. Obr 8. Malířské ledy Malířské ledy se vypalují při teplotě 520ºC, podobně jako transparentní barvy. Správně vypálený malířský led je pevně spojen s povrchem skla dostatečně velkou plochou, ostré hroty a hrany jsou mírně zaoblené. Povrchové napětí skloviny způsobuje, že po vypálení jsou původně nepravidelná ostrohranná zrna zakulacena. Při nízké vypalovací teplotě jsou zrna spojena jen malými styčnými ploškami a snadno se odrolují. Při vysoké teplotě se zrnka rozlijí, jsou vzájemně neoddělena, spojují se větší shluky, popř. větší plochy. Ty pak mohou být rozpraskaná vlivem rozdílné roztažnosti skla a ledu. 20

21 Při nanášení lepivé plochy stříkáním přes šablony, se může nanášet několik různobarevných ledů za sebou. Zvláštního barevného efektu se dosáhne, když se na hrubý led nanese jinak zbarvený led jemnozrnný, ten se zachytí v mezerách hrubého ledu a vznikne jiný barevný odstín jiné struktury. Lepkavou vrstvu lze nanášet také sítotiskem a provádět tak kombinace s matováním, leptáním a jinými technikami. Můžeme je také kombinovat s ostatními malířskými preparáty, jako například nanášení na vypálenou plošnou barvu, pod drahé kovy apod. Shrnutí Kapitola popisuje všechny druhy olovnatých vypalovacích barev. Ke každé je uvedena charakteristika, historie, možnosti vzniku vad popř. kombinace s ostatními preparáty. Pojmy k zapamatování plošné, krycí a transparentní barvy reliéf, vysoký smalt, matfond malířské ledy Kontrolní otázky 1. Charakterizuj barvu reliéfní. 2. Proč je matfond matný? 3. Vysvětli rozdíl mezi barvou plošnou a transparentní.. 21

22 5. Drahé kovy Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát možnosti využití drahých kovů pro sklomalbu. Klíčová slova: Zlato lesklé, leštěné a lístkové. Potřebný čas: 3 hodiny Pro zdobení skla drahými kovy se nejčastěji využívá zlato a platina. Jsou to kovy ušlechtilé, na vzduchu stálé, lesklé, kujné a tažné. Je z nich možno vyrobit velmi tenké fólie o tloušťce 0,0001 mm. Bod tání zlata je 1063ºC a platiny 1773ºC, takže tyto kovy nelze natavit na sklo. Zlato a platina jsou zcela odolné proti účinku zředěných i koncentrovaných kyselin, proti účinku zásad i solí. Převést do roztoku se dají pouze pomocí lučavky královské, která je směsí koncentrované kyseliny chlorovodíkové a dusičné v poměru 3 :1. Tyto kovy jsou 24 karátové. Při zušlechťování povrchu skla se používá převážně lesklé zlato a lesklá platina. Dále se používá leštěné zlato a lístkové zlato. Stříbro je nestálé, rychle oxiduje, proto bývá pro podobný vzhled nahrazováno platinou. 5.1 Lesklé zlato K výrobě lesklého zlata na sklo se používá ryzích zlatých prutů nebo plechů, které se nechají pozvolna rozpouštět v lučavce královské při teplotě 30 až 40ºC. Vzniká chlorid zlatitý jako žlutohnědá kapalina. V další fázi výroby se převádí chlorid zlatitý na merkaptid zlata, což je hnědočerná viskózní kapalina odporného zápachu. Tímto zlatem bychom již na skle vytvořili zlaté zrcátko, ale přídržnost této vrstvičky k povrchu skla je velmi malá. Proto se do směsi přidávají dále organické sloučeniny kovů i nekovů, které se chemicky váží se zlatem a současně vytváří mezivrstvu s povrchem skla. Dále také organické látky v podobě silic (rozmarýnová, levandulová, terpentýn), které mají funkci ředidel a homogenizérů. Silice mají velmi příjemnou vůni a částečně zakrývají nepříjemný zápach merkaptidů. Organické přísady v preparátech drahých kovů zabraňují aglomeraci (shlukování) částic zlata, zajišťují přídržnost filmů na skelných podkladech a také ovlivňují barvu drahého kovu po vypálení. Důležité je, aby jednotlivé komponenty byly vzájemně dokonale promíseny (mísení trvá několik hodin a provádí se ručně). 22

23 Při malování se zlato odlévá ze zásobní láhve o obsahu 100 g, v níž se dodává. Odebírá se jen malé množství do menší nádobky, která musí být chráněna vůči okolní atmosféře. Tekuté zlato se má nanášet tak, aby vrstva byla stejnoměrně tlustá. Nános příliš tlustý může při vypalování odprýskat. Tenká vrstva slabě kryje, je průhledná a má malou odolnost proti otěru (obr 9). Při pozorování vypáleného zlata v odrazu se malé rozdíly v tloušťce zlata neprojevují. Ze zásobní láhve s lesklým zlatem se postupně odpařují těkavé složky a zlato se zahušťuje, viskozita stoupá a lesklé zlato se nanáší ve stále větší tloušťce. Takové zlato se musí po určité době ředit těmi ředidly, které dodavatel pro daný druh lesklého zlata určuje. Pro zásobní roztok ředidla jsou vhodné kapací lahvičky. Umožňují přesné, měřitelné dávkování po kapkách. Snadno se uzavírají a při dávkování není splachován usazený prach na hrdle láhve. Obr 9. Lesklé zlato 5.2 Leštěné zlato Název leštěné zlato je odvozen od pracovního postupu výroby, kdy konečného lesku zlata se dosáhne až v závěru výroby mechanickým dolešťováním zlaté vrstvy. V průběhu vypalování leštěného zlata dochází k zalití mikroskopických částeček zlata tavidlem, takže tyto částice se teprve mechanickým leštěním dostávají na povrch vypálené vrstvy a tím vrstva zlata získá vysoký lesk. Přídržnost této zlaté vrstvy je lepší než u lesklého zlata. V 1. pol. minulého století si malíři připravovali leštěné zlato sami. Používali tavidlo pro sklářské barvy, které v určitém poměru smísili s práškovým zlatem. Na paletě oba komponenty promísili, přidali terpentýn, utřeli a nakonec přidali damarový lak jako pojivo. Nyní do malíren přichází drahý kov již upravený. Obsahuje oxid rtuťnatý, který má funkci plniva usnadňujícího dokonalé rozptýlení práškového zlata ve směsi. V průběhu vypalování se oxid rtuťnatý zredukuje na rtuť, která se odpaří, dosahuje se 23

24 tak jednolité a tenké vrstvy leštěného zlata. Dalšími složkami jsou ředidla, jako terpentýn nebo silice a přidává se také malé množství tekutého lesklého zlata. Úprava povrchu skla a nanášení na sklo se provádí stejně jako u lesklého zlata. Vypalování se provádí podle vypalovací křivky pro lesklé zlato. Vypálené zlato je však matné, proto se provádí mechanické leštění zlaté vrstvy. Dříve se k leštění používaly štětce ze skleněných vláken a leštění se také provádělo pomocí achátových hrotů nebo krevele. Nyní se nejčastěji leštění provádí nejjemnější formou pemzy nebo oxidem ceričitým. Výroba je časově náročnější a výrobky zdobené leštícím zlatem jsou dražší. Tímto zlatem se ozdobují náročné ryté dekory nebo okraje nápojového skla. Aby bylo zlato chráněno proti mechanickému poškození, zatírá se do vyleptané linky. 5.3 Lístkové (fóliové) zlato Tento způsob zdobení skla je nejstarší a byl znám již ve středověku, například fondi d oro, nalezené v katakombách prvých křesťanů ze 3. a 5. století našeho letopočtu. Byly nalezeny misky se zlacenými dýnky, které převážně sloužily jako milodary kladené do hrobů. Římští skláři vyráběli tyto misky tak, že zlaté fólie byly lepeny na dno nádob, například bílkem. Do fólie se pak vyrývaly nápisy, náboženské výjevy a podobně. Vytvořený dekor se chránil vrstvou skla. Theophilus ve svém traktátu Nástin všelikých umění popisuje pokládání skla zlatou fólií, která se po vyrytí dekoru pokryla jemně mletým bezbarvým sklem a zatavila se v peci do slinutí skla. Theophilus označuje zlacení skla za vynález řeckých sklářů a nazývá ho opus musivum. Od té doby se techniky pokrývání skla zlatem často nazývají musivní techniky. Musivní technice přispěl každý věk svým dílem. V 15. století se obohatilo zlacení skla o nový, působivý výtvarný prvek, doplňující zlacený podklad olejovou malbou. Svého vrcholu dosáhl musivní dekor v 17. století při zhotovování dvoustěnných nádob. Nejvíce jej však vypracovala až doba rokoka. Na zasychající malbu olejovými barvami již jen mírně lepící se vkládala zlatá fólie, která malbou zlatými žilkami prosvítala. Vyrábělo se také dvoustěnné sklo, které má tvar mírně konického válce, jenž se navlékl na vnitřní sklenici. Druhé dno se vsadilo a zatmelilo zvlášť. Dvoustěnné sklenice měly v sobě kus kurióznosti, protože byly složeny ze dvou, přesně do sebe zabroušených číšek. Vznikla však řada technických obměn. Dnes se používá lepení zlaté fólie jen zřídka, a to v kombinaci s rytým dekorem. K lepení lístkového zlata se používá lepidel, které musí mít stejný index lomu jako sklo 24

25 a musí být bezbarvá. Nejčastěji se používá lepidel silikonových a epoxidových. Prvním, rychleschnoucím lepidlem se lepí drahý kov na sklo. Druhým, krycím lepidlem se chrání zlato proti mechanickému poškození. Toto lepidlo má tuhnout naopak pomalu, aby došlo k vyprchání lehce těkavých rozpouštědel a tím křehnutí bylo co nejvíce oddáleno. Fóliové zlato se na sklo nanáší pomocí širokých plochých štětců z dlouhých jezevčích chlupů. Při rytí dekoru nemají být vytvářeny hluboké zářezy a ostré hrany, na kterých se fólie trhá. Předností této techniky je, že nanesené zlato má na skle z obou stran stejnou barvu. Shrnutí Kapitola popisuje drahé kovy a možnosti jejich využití pro nanášení na sklo. Pojmy k zapamatování Lesklé zlato Leštěné zlato Lístkové zlato Kontrolní otázky 1. Jaký je rozdíl mezi lesklým a leštěným zlatem? 2. Jak se nanáší na povrch skla lístkové zlato? 3. Popiš postup nanášení leštěného zlata. 25

26 6. Listry Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát rezináty kovů listry. Klíčová slova: Listry, listrování. Potřebný čas: 2 hodiny 6.1 Složení roztoku Listry jsou rezináty kovů. Vytvářejí na povrchu skla bezbarvý, nebo barevný film, který zvyšuje pevnost skla proti mechanickému porušení a nárazu, zabraňuje poškrábání předmětů odíráním, má vysoký lesk a snižuje průhlednost skla o 20-30% i více. Složení listru organické sloučeniny kovy organická sloučenina olova terpentýn, éterické oleje Vyvolávají barevný efekt. Jsou smíšeny v různých poměrech. Slouží jako tavidlo. Má listrový povlak přichytit na povrch skla. Listry se vyrábějí dvěma způsoby: tavením (za sucha) a srážením (za mokra). Při výrobě dochází k přípravě listrů jednotlivých kovů, tzn. pouze základních odstínů. Aby se barevná škála listrů rozšířila, mísí se a rozpouštějí vzájemně mezi sebou, nebo s drahými kovy (v kombinaci se uplatňuje zejména lesklé zlato, někdy i lesklá platina). Při práci s listry je důležité udržení naprosté čistoty a bezprašnosti. Listry odléváme ze zásobní láhve dodané od výrobce do menší nádobky kalíšku, a již nikdy jej nevracíme zpět do zásobní láhve. Skleněné výrobky před nanášením listru pečlivě zbavíme nečistot, otisků prstů, mastných skvrn, vysušíme a vytřeme jelenicí (jelenice odstraňuje zbytky vláken z textilu). Listry dodávané výrobcem mají vyšší viskozitu, a proto se musí před použitím ředit. Ředidla dodává výrobce. 26

27 6.2 Nanášení listrů Nanášení listrů štětcem je nejčastěji používaná technika. Pro tento způsob nanášení se listry ředí tak, aby nezanechávaly viditelné stopy po štětci a na skle se dobře slévaly v jednolitou plochu. Nanesená vrstva musí být stejně tlustá, jinak vznikají na povrchu listru po vypálení barevné mapy. Pro stříkání listrů aerografem (stříkací pistolí) se listry ředí podle požadované intenzity zabarvení. Listry stříkané za malého přídavku ředidla vykazují zrnitější strukturu, to platí hlavně pro tmavší odstíny listrů. Každé naředění listru má za následek snížení intenzity zabarvení. Stříkáním listrů je možné dosáhnout nánosu do ztracena. Listry se také mohou překrývat (obr 10). Nejdříve se pomocí aerografu nanese první listr a nechá se zaschnout, druhým listrem se dosáhne změny barvy, např. modrý a žlutý dá zelený, karmínový a zelený dá modrý až fialový. Stříkání listrů na lesklé odrazové plochy (lesklé zlato) se dosáhne zajímavých efektů. Obr 10. Listry Na drobné skleněné výrobky, jako jsou perly, knoflíky apod., se listr nabaluje. Odmaštěné polotovary se předehřívají a na ně se potom nabaluje listr. Tato technika se provádí tak, že na drátěné pletivo kruhového síta se napne tlustší plátno. Na plátno se nanese zředěnější listr a pak se na něj nasypou předehřáté polotovary. Volným kruhovým otáčením se listr na sklo nabalí. Pak se přenesou na jiné síto, kde se předsušují. Dosoušejí se zahříváním na plechových talířcích. Konečnou operací je vypalování listrů. 6.3 Vypalování listrů Vypalováním nanesených listrů dochází ke spojení listru s povrchem skla. Listr získává vysoký lesk, organická ředidla se beze zbytku spálí. 27

28 Nejčastější provozní závadou při vypalování listrů je nedodržení vypalovací křivky. Následkem bývá špatná přídržnost ke sklu, rozdílnost barevného odstínu nebo částečné vymizení barvy. Výchylky teplot v průběhu vypalování, nedodržení nejvyšší vypalovací teploty a teplotní prodlevy vedou k vážným závadám v kvalitě listrované vrstvy. Příliš vysoká teplota může způsobit ztrátu nebo změnu barevného odstínu. Naopak nízká teplota způsobuje podobně jako u lesklého zlata nedokonalé vytvoření mezivrstvy. To se projevuje špatnou přídržnost listru k povrchu skla a malým leskem. Důležitá při vypalování je i pecní atmosféra. Musí být vždy oxidační, podobně jako je tomu při vypalování drahých kovů. Vypalovací křivka je stejná jako při vypalování lesklého zlata. Shrnutí Kapitola popisuje rezináty kovů, jejich složení, výrobu, nanášení na sklo, vypalování a určení typů vad. Pojmy k zapamatování listr rezináty kovu Kontrolní otázky 1. Jaké je složení listrů? 2. Při jaké vypalovací teplotě se vypalují rezináty kovů? 28

29 7. Vysoušecí barvy Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát vysoušecí barvy, možnosti jejich využití a způsoby práce s hydroglazurami. Klíčová slova: Vysoušecí barvy, hydroglazury. Potřebný čas: 1 hodiny V současné době se vyskytuje na trhu velké množství barev (každá firma má pro tento typ barev specifický název), které neobsahují složku olova. Některé firmy je označují jako barvy organické. Vždy jsou to barvy ředitelné vodou, které se na sklo nepřitavují, jako sklářské olovnaté vypalovací barvy. Tyto barvy jsou sice vypalovací, avšak teplota vypalování nepřesahuje 200ºC, tzn., že se na povrchu skla pouze vysuší. Jejich přídržnost na povrchu skla, intenzita tónu i barevná stálost je velmi dobrá, avšak kvalit sklářských olovnatých barev nedosahují. 7.1 Hydroglazury Jsou to organické barvy ředitelné vodou, určené pro dekorování dutého i plochého sodnodraselného skla, olovnatého křišťálu a borokřemičitého skla. Obr 11. Hydroglazury Barva je dodávána v přibližně správné viskozitě pro stříkání a namáčení. V závislosti na způsobu nanášení může být barva dořeďována vodou. Voda musí být přidávána pomalu, za stálého míchání bez vhánění vzduchu do barvy, který způsobuje nežádoucí napěnění barvy, které se projevuje i při následné malbě. Při vypařování vody z aplikované barvy částečky polymerují a malé množství pomalu se odpařujícího rozpouštědla napomůže slití do souvislého filmu. Po vytvoření filmu se dosáhne chemické vazby teplem, žádné další vytvrzování při pokojové teplotě nenásleduje. Pro kompletní vytvrzení a pro standardně větší odolnost barvy je potřeba dosáhnout 29

30 vypalovací teploty 170º-200ºC. Vypalování probíhá za pomalého nárůstu teploty s výdrží 15 minut na nejvyšší vypalovací teplotě. Hydroglazury se dodávají v několika variantách vzhledu povrchu: matná, lesklá, s perleťovým efektem, strukturní, drsná apod. Všechny varianty jsou v široké barevné škále, kterou lze navzájem kombinovat (obr 11). Skladovatelnost barev v původní nádobě je přibližně šest měsíců při teplotě 2º - 30ºC. V závislosti na kvalitě skladovacích podmínek může skladovatelnost tuto dobu převyšovat. Shrnutí Kapitola popisuje vysoušecí barvy a hydroglazury. Pojmy k zapamatování hydroglazury Kontrolní otázky 1. Mohou se hydroglazury kombinovat s olovnatými vypalovacími barvami? 30

31 8. Studené barvy Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly bude studující znát historii malby studenými barvami a orientovat se v současné malbě nevypalovacími malířskými preparáty. Klíčová slova: Studená malba, žloutková tempera, epoxidové lepidlo, olejová barva. Potřebný čas: 1 hodina Malba studenými barvami na skleněný povrch je známa již od 2. tisíciletí před naším letopočtem z oblastí Egypta, kde se používaly barevné hlinky smíchané s fermeží. Nanášeny byly na prostorové tvary vzniklé namotávání skleněné nitě na hliněné jádro. Významného využití doznaly studené barvy také v období renesance, kdy byly olejové nevypalovací barvy kombinovány s rýsováním diamantem a lístkovým zlatem. Těmito technikami vznikaly také barokní poháry a sklenice, tzv. dvojstěnky. V 19. Století lidoví umělci využívají olejovou barvu nebo žloutkovou temperu pro sklomalbu svatých obrázků. Malba byla prováděna na zadní straně skleněné tabulky. Barvy byly nanášeny při obráceném postupu. Pod tabulku skla se nejprve položila šablona, podle níž malíř nakreslil výrazné černé kontury. Zrcadlový pohled na malbu z hlediska diváka způsoboval, že se na některých starších malbách objevuje nápis podle předlohy stranově obrácený, světci drží atributy obráceně apod. Po vykreslení kontur a jednotlivých detailů malby se prázdné plochy vyplňovaly barvami. Nakonec se pomalovaná strana zakryla tmavým podkladem, nebo přetřela stříbrnou barvou a obrázek se zarámoval. Obr 12. Studené barvy Ve 20. Století byly malbou za studena řešeny všechny obchodní štíty. Písmomalíři nanášeli barvu na zadní stranu plochého skla. Studené barvy také byly a jsou využívány při dekorování vánočních ozdob. 31

32 V současné době lze využít pro studenou sklomalbu směsi žloutkové tempery, nebo kombinaci temperové barvy s vodou ředitelným lepidlem, např. Herkules (obr 12). Podíl lepidla v barvě by neměl přesáhnout 30%. V opačném případě je barva méně kompaktní, špatně kryje. Výborně se také osvědčila kombinace olejové barvy s epoxidovým lepidlem, které dává směsi výbornou přídržnou. Shrnutí Kapitola popisuje historický vývoj studených barev a upřesňuje možnosti současného využití nevypalovacích preparátů. Pojmy k zapamatování vaječná tempera olejová barva s epoxidovým lepidlem Kontrolní otázky 1. Používají se nevypalovací barvy i v současnosti? 2. Popiš postup nanášení barevných pigmentů na sklo z hlediska historie. 32

33 9. Vypalování Studijní cíle: Po absolvování této kapitoly se bude studující orientovat ve vypalování malířských preparátů a bude znát vypalovací křivku pro olovnaté vypalovací barvy. Klíčová slova: Vypalování, komorová vypalovací pec, vypalovací křivka. Potřebný čas: 2 hodiny Sklářské olovnaté vypalovací barvy a barvy vysušovací musí projít procesem vypalování, či alespoň vysušování. Pro tyto účely se nejčastěji používají komorové vypalovací pece. Pro speciální účely a preparáty se využívá také poklopových a pásových vypalovacích pecí. 9.1 Komorová vypalovací pec Jsou to pece elektrické, vytápěné pomocí odporových spirál (obr 13). Využívá se tepla, které vzniká přeměnou elektrické energie v tepelnou. Základem pece je kovová kostra a kovový plášť, který je uvnitř vyplněn šamotovými tvárnicemi, jež jsou u novějších konstrukcí nahrazeny deskami ze sibralu. Vnitřní stěny pece, včetně podlahy, stropu a dveří, jsou žlábkovitě profilovány. V těchto žlábcích jsou uloženy topné kovové odporové spirály. Ve stropu je zabudován komínek s posuvnou přepážkou, který slouží k odvodu spalin, vznikajících při spalování malířských preparátů (např. ředidel, pojiv). Ve dveřích je kontrolní okénko s příklopem a v horní části zadní stěny je zabudován pyrometr k měření aktuální teploty v peci. Vnitřní prostor má tvar krychle a je podle velikosti pece od 0,5 do 2m³. Obr 13. Komorová vypalovací pec 33

34 Skleněné výrobky se rovnají podle velikosti do několika pater nad sebou, tak, že se mezi ně postaví na několika místech kovové podstavce a na ně se umístí děrované kovové desky, tvořící jednotlivá patra. Otvory v deskách umožňují cirkulaci atmosféry v celém prostoru pece. U modernějších pecí s nuceným oběhem atmosféry napomáhají tyto otvory udržovat stejnou teplotu. 9.2 Vypalování v komorové peci Výrobky se uloží do pece podle druhu dekoru a tloušťky skla. Krycí barvy a smalty se ukládají do vyšších pater, kam se také umisťují výrobky tlustostěnné. Výrobky se nemají ukládat do těsné blízkosti topných spirál. Po uvedení pece do provozu se otevře odtahový komínek a následuje velmi pomalý nárůst teplot. Komínek se uzavírá po dosažení teploty 250ºC. Pak následuje rychlejší vzestup teplot na optimální vypalovací teplotu podle druhu použité barvy. Sestup teplot, hlavně u tlustostěnných výrobků, musí být velmi pomalý, aby v oblasti vzniku trvalého pnutí byly dostatečné rezervy pro jeho vyrovnání. Jakmile se dosáhne teploty 100ºC je možné částečně otevřít odtahový komínek. Pec se otvírá při teplotě 50ºC, kdy je také možné výrobky z pece odebrat. Doba vypalování se pohybuje od 16 do 24 hodin. V komorových pecích se vypalují výrobky velkých rozměrů, tlustostěnné a bohatě zdobené, jako například vysoký smalt. Nevýhodou komorové pece je obtížně ovladatelná vypalovací křivka, nerovnoměrné rozložení teplot v peci a dlouhá doba vypalování, takže tyto pece jsou z provozního hlediska neekonomické. 9.3 Vypalovací křivka Vypalovací křivka je grafické znázornění vypalovacího postupu (závilost teploty a času) pro daný druh dekoračního materiálu. Při sestavování vypalovací křivky se musí brát v úvahu charakter zdobícího materiálu, obsah a druh ředidel a pojiv, tloušťka a složení skla a druh použité vypalovací pece. Stanovení časového harmonogramu je závislé na druhu použité pece. U komorových pecí je to obvykle 24 hodin, u pásové vypalovací pece pouze několik hodin (obr 14). I II je oblastí pomalého zahřívání, do teploty do 250ºC. V této oblasti dochází k odtěkávání a spalování všech ředidel a pojiv. Čím tlustší je nanesená vrstva barvy, tím pomalejší musí být vzestup teplot v této oblasti. Důležité je dokonalé 34

35 odvětrávání plynných produktů z atmosféry pece. Podmínky po celou dobu vypalování musí být oxidační v celém prostoru pece. Ředidla a pojiva se spalují dokonale na oxid uhličitý a vodní páru, tyto produkty barvě neškodí. Při nedostatečném odvětrávání může dojít ke změně barevného odstínu. II III je oblast rychlejšího zahřívání skla na nejvyšší vypalovací teplotu, která se u olovnatých barev pohybuje okolo 540ºC. Dochází ke změně barvy, probíhá slinování a roztékání barvy. Povrch skla však není nataven tak, aby došlo ke stavení barvy s podkladem. III IV je oblast teplotní prodlevy na nejvyšší vypalovací teplotě. Doba prodlevy je u běžných barev 20 minut, u vysokého smaltu se doporučuje tuto prodlevu prodloužit, aby došlo k dokonalému protavení smaltu. V průběhu prodlevy dochází ke stavení barvy s povrchem skla, barva získává vysoký lesk. V bodě IV je proces vypalování barvy ukončen. IV V je oblast velmi pomalého ochlazování. Rychlost ochlazování má vliv na velikost trvalého pnutí, které zůstává ve skle i při pokojové teplotě, a má podstatný vliv na mechanickou pevnost výrobku. Při každém zahřátí z pokojové teploty na teplotu vyšší se trvalé pnutí sčítá s pnutím přechodným, a je-li toto pnutí velké, sklo praská. V VI je oblast pod spodní chladící teplotou, sklo se ochlazuje již rychleji až do teploty 50ºC, kdy se z pece odebírá. Obr 14. Vypalovací křivka 35