Podívejme se však na současnou situaci na základních školách. Tělesná výchova je v očích jiných učitelů, rodičů a veřejnosti vůbec předmětem -7-

Transkript

1 ÚVOD V naší práci se budeme zabývat problematikou sportovní přípravy dětí ve věku let v zápase. Dlouhá historie českého zápasu, vynikající výsledky dosažené jak v minulém století, tak i v posledních letech a v neposlední řadě skutečnost, že je zápas zařazen do státem podporovaného programu Státní podpory sportu pro rok 2009, nás staví před úkol zamyslet se nad koncepcí sportovní přípravy chlapců i dívek staršího školního věku a pokusit se o její zpracování, včetně cílevědomého postupného rozvoje jejich psychických a fyzických předpokladů. Sportovní příprava dětí je dlouhodobá a často velmi složitá výchovná činnost, kterou spolu vykonávají trenéři, vedoucí a rodiče. Jejím hlavním rysem je přípravný charakter, ve kterém se budují základní kameny stavby zvané vrcholový výkon. O nutnosti dodržovat obecně platné zásady při sportovní přípravě dětí jsme přesvědčeni. V současné době však není dostatek publikací, zabývajících se problematikou sportovní přípravy dětí v úpolových sportech, především pak v zápase. Lidské bytí a jednání se projevuje v pohybu. I když se organizmus nachází ve zdánlivém klidu, přesto se pohybuje prostřednictvím dýchání (dýchacích pohybů), oběhu krve nebo tlukoucího srdce. Pohyb je první a základní forma komunikace vyvíjejícího se člověka s okolím, na níž staví všechny ostatní formy komunikace jako například řeč (Bitterling, Dylla, 1974). Pohybem si dítě zpřístupňuje své vlastní tělo, své bezprostřední okolí věcí a osob. Vývoj je rozšiřování a prohlubování dialogu mezi člověkem a světem. Přitom hraje pohybování se základní roli, jelikož každý projev člověka vůči jeho okolí představuje svým původem a charakterem pohyb. Jednáním, a to znamená také pohybem, člověk roste a zraje. -6-

2 Životní podmínky dětí a mladistvých v rodině a ve volném čase se v posledních letech nesmírně změnily. Neměnilo se však nutkání k pohybu. Proměněná nabídka počítačových her vytěsnila pohybové hry s míčem a další pohybové a komunikativní aktivity. Tím ubývá pro mnoho dětí příležitostí k osvojení základních pohybových dovedností a s tím spojených zkušeností. Tento nedostatek má za následek nejistotu v nových situacích, v nichž lze normálně sáhnout k získaným základním zkušenostem. Může se to projevovat také emocionálně bázlivostí a pocitem méněcennosti, sociálně ústupem ze skupiny a další regresí v motorickém počínání. Přitom pohyb je pro nás lidi samozřejmým praelementem každého projevu života. Pod pojmem sportování dětí si každý člověk může představit konkrétní činnost nejmladší generace, ať už různé aktivity před domem či na hřišti či hodiny tělesné výchovy ve školách. Chápeme v něm i důležitý zdravotní aspekt, nutný pro harmonický vývoj dítěte, kompenzaci psychického zatížení, součást zdravého životního stylu, řadí se také k základním aktivitám volného času, které mohou napomoci prevenci negativních sociálních jevů současnosti. Sport hraje také velice důležitou roli i jako prostředek pro realizaci dítěte, které při něm může zažít nádherné chvíle vítězství, ale také hořkost porážky, radost a pocit hrdosti při úspěchu, ale i příjemnou únavu po zvládnutém namáhavém tréninku. Dítě také poznává, že lze dosáhnout na titul šampióna, který stojí na stupni vítězů a přijímá nadšené ovace fanoušků, ale na druhou stranu k tomuto úspěchu vede jenom trnitá a dlouhá cesta práce a odříkání. Uvědomuje si také, že ničeho nelze dosáhnout zadarmo nebo nějakým podvodem, protože radost z takového úspěchu nemůže být nikdy dokonalá. Učí se nejen pohledům na sebe sama a svoje možnosti, ale i na ostatní, a poznává, že existují určitá pravidla, která je nutno dodržovat, protože jinak může přijít trest. Podívejme se však na současnou situaci na základních školách. Tělesná výchova je v očích jiných učitelů, rodičů a veřejnosti vůbec předmětem -7-

3 okrajovým. Tomu odpovídá i vybavení škol: nářadí i náčiní je zastaralé, v nedostatečném množství i kvalitě. To ještě více ztěžuje práci učitele TV, trenéra či cvičitele, protože dnešní generace žáků je díky dalším lákadlům civilizace mnohem méně obratná a fyzicky zdatná. Učitelé i trenéři musí hledat stále nové formy a přístupy. Pokud totiž nejsou děti vedeny k pohybu už od doby mladšího školního věku, je skoro nemožné chtít, aby později vykazovaly pravidelné pohybové aktivity. Na otázku, co je tedy cílem sportovní přípravy dětí, neexistuje jednoznačná odpověď. Pohybujeme se na poli, které je ohraničeno dvěma základními názory. První z nich říká, že trénink dětí by měl být zaměřený na vítězství (často za každou cenu) a jedině to, co vede k nejvyšším metám, je správné. Šanci mají jen ti nejtvrdší a nejlepší. Tento přístup nutně vede k předčasné specializaci, která je pro zdravý vývoj dítěte často i nezvratně škodlivá. Druhý názor říká, že hlavní je zábava a náplň volného času dětí. Není důležité vyhrávat, ani to, co děti umějí, ale to, jak se na tréninku baví. Pravda je někde uprostřed. Není možné souhlasit s přetěžováním dětí v důsledku předčasné specializace bez ohledu na jejich vývoj, ale na druhou stranu by měl trénink přinášet nejlepší možnosti pro rozvoj dítěte, které (v případě potřebných předpokladů) zajistí perspektivu co možná nejvyšší výkonnosti v pozdějších letech. Cílem naší práce je tedy najít kompromis, jakým způsobem skloubit velice náročnou, cílevědomou a postupnou speciální sportovní přípravu mladých zápasníků, nejen se všeobecnou přípravou, ale i s regenerací mladého organizmu tak, aby nedocházelo k případným negativním důsledkům. Dále je důležité vytvořit u dětí vztah ke sportu jako k celoživotní aktivitě a založit základy pro pozdější trénink. -8-

4 1. CHARAKTERISTIKA ZÁPASU JAKO ÚPOLOVÉHO SPORTU Zápas jako sportovní odvětví volného a řecko-římského stylu má jen něco přes stoletou historii. Ideově však vychází z přirozené touhy člověka po překonání sebe sama i svého soupeře v rovném boji. Silově dynamický sport si získal oblibu na všech kontinentech a obstál i v souboji o přízeň s desítkami úpolových sportů, které se objevily až poté, co se stal zápas olympijským sportem [17]. Palé, starořecký zápas, byl již roku 708 před naším letopočtem součástí olympijských soutěží. Jako připomínku na tyto starořecké olympijské hry P. de Coubertin představil v roce 1896 zápas na prvních novodobých olympijských hrách v Aténách. Tento sport dostal název řecko-římský styl, i když pravidla i technické prostředky byly značně odlišné. Coubertinovou snahou bylo umožnit různým silákům a zápasníkům zúčastnit se společné soutěže a navázat tak na celosvětovou tradici. Z toho důvodu byla ve Francii na konci 19. století vytvořena pravidla pro řecko-římský zápas. Ve Velké Británii a Spojených státech amerických byl velice populární volnější způsob zápasu podle hesla - chyť jak můžeš (catch as you can). Z něj se vyvinul volný styl, který byl zařazen do olympijských her v roce Na konci minulého století se začal značně rozvíjet také ženský zápas, který byl na olympijských hrách poprvé zařazen v roce Ženy zápasí pouze ve volném stylu a některé techniky jsou zakázány. Pravidla podle Mezinárodní federace zápasu (FILA) představují rámec, v němž se provádí zápasnický sport všech stylů. Zápas je individuální soutěžní úpolový sport, ve kterém dva zápasníci soupeři stejné hmotnostní a věkové kategorie vedou boj, ve kterém se za pomoci technických činností chvatů, snaží podle pravidel zvítězit položením soupeře na lopatky, anebo získáním bodové převahy. Zápas řecko-římským stylem umožňuje -9-

5 útočit na soupeřovu horní část těla bez pomoci dolních končetin. Zápas ve volném stylu umožňuje útočit na celé tělo soupeře i za pomocí dolních končetin. Vzájemný boj se v zápase uskutečňuje v základní poloze postoj, v základní poloze na zemi (parter) a v nebezpečné poloze. Zápasníci se snaží technickými činnostmi chvaty, protichvaty, kombinacemi, technicko-taktickými činnostmi porušit stabilitu soupeře, dostat ho do nebezpečné polohy nebo až na lopatky, anebo získávat za technické činnosti jejich bodové ohodnocení za ovládání soupeře, za jeho dostání do nebezpečné polohy, anebo je provést s velkou amplitudou efektně. Zápasníci působí chvaty vzájemně na sebe, přičemž překonávají vzájemné tlaky a odpory, využívají působení vnitřních a vnějších sil. Tím jsou nuceni měnit polohy, střídat tempo a taktiku a v plném rozsahu využívat anticipaci k co nejrychlejší reakci vykonat útok. Na průběh jejich aktivit a na jejich výsledek má vliv psychická stabilita, uvolnění, narušení koncentrace. Minimální opoždění a nesprávně použitá taktika chybně ovlivňuje vykonání techniky [7]. 1.1 OBDOBÍ PŘÍPRAVY ZÁPASNÍKA Dlouhodobá, systematická a cílevědomá příprava zápasníka, zaměřená na dosažení co nejlepších výsledků ve vrcholovém období, je podstatnou činností i jednotlivých etap přípravy. Z praxe vyplývá, že nestačí jen používat všechny vědecky podložené tréninkové metody, plánování či systémy přípravy jen při přípravě vrcholových zápasníků, ale je třeba je přenést už do období výcviku začátečníků. Jedině takto můžeme dosáhnout dobré přípravy v celém tréninkovém procesu od začátečníků až k vrcholovým zápasníkům. Celý tento proces probíhá podle zákonitostí vývoje tělesných schopností, sportovní motoriky, intelektuálních a psychických vlastností. V důsledku toho členíme celou přípravu na etapu -10-

6 seznamování se se sportem, etapu základní přípravy, etapu speciální přípravy a na etapu vrcholové přípravy [7, 15]. Věk zápasníka, kdy dosahuje vrcholné výkonnosti, je často za hranicí dvaceti let, a proto etapa vrcholové přípravy začíná v mnoha případech až tam, kde sportovci jiných odvětví již uvažují o konci sportovní kariéry. To je hlavním důvodem k nalezení vhodného systému dlouholeté přípravy zápasníka, od dítěte až po šampióna, s cílem minimalizovat duševní, psychické či zdravotní omezení v období vrcholové výkonnosti. 1.2 ÚROVEŇ POHYBOVÝCH SCHOPNOSTÍ ZÁPASNÍKA Činnost zápasníka vyžaduje velkou úroveň rychlostně-silových a ostatních kondičních a koordinačních schopností, dostatečnou vytrvalost k náročnému tréninku, ve kterém je příprava vykonávána velmi intenzivně. Zápas vyžaduje od zápasníků racionálnost střídání maximálního svalového napětí a uvolnění v útočném, obranném nebo udržujícím režimu. Všestranná svalová práce vyžaduje střídavé zapojování většího počtu svalových skupin. Tato různá intenzita práce svalstva směřuje k rychlému vyčerpání bohaté energie z fosfátových zásob organizmu a k aktivaci glykolytických procesů anaerobního energetického zabezpečení. Vede také k vysoké úrovni oxidačních procesů acidózy v důsledku nahromadění kyseliny mléčné v krvi. V úvodních částech střetnutí vznikají velmi velké hodnoty kyslíkového dluhu, které se během přestávky mezi periodami neodbourají a v další části utkání podněcují vegetativní reakce organizmu. Zvyšuje se intenzita ventilačního a oběhového systému, což umožňuje dostatečně vysokou úroveň aerobních procesů. Z toho vyplývá, že činnost zápasníka umožňuje harmonické -11-

7 zdokonalování energetického zabezpečení jeho organizmu (aerobních, anaerobnělaktátových a anaerobních a laktátových zdrojů) [20]. Zdokonalování procesu přípravy souvisí s hledáním optimální cesty pro zlepšení fyzické výkonnosti. Je základem pro rozvoj pohybových schopností, určení technicko-taktického mistrovství a dalších složek přípravy, které ovlivňují realizaci individuálních schopností a potencionálních pohybových možností zápasníka. V důsledku vykonávání technických činností během střetnutí musí mít zápasník vysokou úroveň kondičních a koordinačních schopností. Zdokonalování kondičních schopností (vytrvalost, síla, rychlost a obratnost) má ve fyzické přípravě navazovat na rozvoj vytrvalosti a rychlosti. Je třeba pochopit, že sportovci úpolových sportů musí k realizaci svých technik (aikido, judo, karate, sambo, zápas a jiné) disponovat velmi dobrou úrovní silových a rychlostněsilových schopností. Víme, že tento výborný stav umožňuje úpolistům uskutečňovat útočné, protiútočné, obranné techniky v podmínkách bezprostředního průběhu utkání a umějí to vše využít téměř okamžitě [7]. -12-

8 2. PODSTATA SPORTOVNÍ PŘÍPRAVY DĚTÍ Každá lidská činnost má své zákonitosti a postupy, o kterých se, pokud jsou obecně přijímány, již více nepochybuje. Pokud tedy má dítě dojít na vrchol pyramidy zvané špičkový výkon, je třeba, aby mělo velmi dobré vrozené předpoklady, potřebné podmínky pro trénink, ale především vhodný obsah tréninku. Zatímco vrozené předpoklady, neboli míru talentu, ovlivní trenér jen velmi obtížně a podmínky jsou většinou také relativně stabilní, obsah tréninku je to, co trenér může ovlivnit doslova zásadně. Mezi nejhlavnější úkoly trenéra dětí patří vytvořit základy pro pozdější trénink. Obecně tedy můžeme říct, že podstatou tréninku v dětském věku je příprava dítěte na trénink v dospělosti. Pro každou sportovní disciplínu existuje věk, ve kterém jsou dosahovány absolutně nejvyšší výkony. Toto období je nazýváno jako vrcholový věk. Začátek a délka vrcholového věku je závislá na množství faktorů, proto je také v různých odvětvích různý. Dětství je tedy pouze přípravnou etapou pro trénink v pozdějším věku především v tom vrcholovém. 2.1 ZÁKLADNÍ KONCEPCE TRÉNINKU DĚTÍ Na podstatu tréninku dětí existují dva různé názory. Prvním je snaha o co nejvyšší výkonnost již v útlém věku a nazýváme ji ranou specializací a druhý názor říká, že výkonnost by měla být přiměřená věku a dětství, mládí je pouze přípravnou etapou k dosahování maximálních výkonů v pozdějším věku. Tento názor je nazýván tréninkem přiměřeným věku. Zatímco u tréninku přiměřeného věku se trénink přizpůsobuje dětem, v případě rané specializace se děti přizpůsobují tréninku. V praxi to znamená, že v koncepci rané specializace je na děti pohlíženo prostřednictvím tréninku -13-

9 dospělých výkon je na prvním místě a vše je mu podřízeno. Trenér klade na děti tvrdé požadavky, a to nejen z hlediska objemu a intenzity zatížení, ale i z hlediska psychických nároků. Celá příprava probíhá v atmosféře napětí, vážnosti a racionality. Trénink odpovídající vývoji chápe, že děti nemohou ihned zvládat vše. Obsah i formy zatížení jsou přiměřené věku a schopnostem dětí, výkon je chápán jako perspektivní cíl, důležitější než výsledek je nasazení a elán při soutěžích a pozitivní motivace při tréninku. V něm je také důležité i přiměřené ocenění, radost a prožitek mladých sportovců. Zásadním rozdílem je však obsah tréninku. Charakteristickým rysem koncepce rané specializace je zaměření tréninku na okamžitý výkon. Využívají se prostředky a formy, které vedou rychle a pouze k jedinému cíli momentálnímu úspěchu. Právě takovéto, ve většině případů monotónní, zatížení vede často k jednostrannosti. Dítě umí pouze úzkou řadu pohybů, které nemají širší základnu. Významným negativním aspektem vysoce specializovaného tréninku mohou být i určitá zdravotní rizika oslabení nezatěžovaných svalů a naopak přetěžování svalů zatěžovaných. V důsledku toho hrozí nebezpečí vážných poruch ve vývoji kostry, kloubů a svalového aparátu. Dalším významným nebezpečím této jednostrannosti je limitace v pozdějším tréninkovém rozvoji, kdy dochází k předčasnému vyčerpání adaptačních podnětů. Koncepce tréninku přiměřeného věku si klade za cíl vytvořit co možná nejlepší předpoklady pro pozdější rozvoj. Jeho podstatou je vytvoření co možná nejširší zásobárny pohybových vzorců. Ta má význam nejen pro činnost centrální nervové soustavy, kde se vytváří nové spoje, ale také v určité pohybové zkušenosti, která dále umožňuje rozvíjet kvalitu pohybů v dané specializaci. Rozmanité a pestré zásobárny pohybů je potom dosahováno v tréninku prostřednictvím všeobecné a všestranné přípravy. -14-

10 Všeobecná příprava znamená taková cvičení, jejichž obsah nesouvisí s obsahem specializace, na kterou se dítě zaměřuje. V našem případě, pokud dítě zápasí, můžeme za všeobecnou přípravu považovat běh na lyžích, plavání, jízdu na kole, míčové hry apod. Všestranná příprava je pojem, který se ve sportovním tréninku používá velmi často, ale jeho obsah bývá většinou nejasný a nesprávně pochopený. Pro všestrannou přípravu je charakteristická široká nabídka různorodých pohybových činností, u kterých platí, že čím jsou pestřejší, tím je to lepší. V praxi to znamená seznámit děti s celou řadou sportovních aktivit, například využít nabídky sezónních a doplňkových sportů. Dále je třeba věnovat vyváženou pozornost všem pohybovým schopnostem v závislosti na senzitivních obdobích ve vývoji jedince. Zařazování těchto cvičení má význam všeobecně rozvíjející. To znamená, že cvičení zajišťují především vhodný rozvoj, jsou prostředkem k upevňování zdraví, stávají se vhodným základem pro pozdější specializovanou činnost a výkonnost a zvyšují celkovou odolnost. Všestrannost můžeme rozdělit na: všeobecnou (obecnou) veškeré pohybové činnosti (atletika, průpravné úpoly, plavání, lyžování, jízda na kole, hry dle možností); specializovanou využívá tréninkové prostředky, jejichž charakter odpovídá pohybové činnosti příslušného sportovního odvětví (například pro zápas co nejširší využití průpravných úpolů a to jak základní úpolové techniky, tak základních úpolů); v rámci vybraného sportu (speciální) důvody pro zařazení tohoto typu všestrannosti jsou především didaktické, například zápasník ve volném stylu by měl zvládat techniku boje v postoji, v parteru i v nebezpečné poloze. Jak ukazuje následující obrázek č. 1 v koncepci tréninku odpovídajícího vývoji je nutný určitý podíl specializovaných cvičení. Zpočátku je však malý, -15-

11 s přibývajícími roky se však zvyšuje nejen celkový objem tréninku, ale i podíl speciálních cvičení. Obr. 1: Procentuální poměr všeobecné přípravy a speciální přípravy v ročních makrocyklech zápasníků ve věku 9-28 let [13] Tyto dvě trenérské koncepce raná specializace a trénink přiměřený vývoji jsou výrazně protichůdné. Zkušenosti však dokazují, že vrcholových výkonů je možné dosáhnout oběma trenérskými cestami. Ze seriózních rozborů obou koncepcí však vyplývá, že vyšší procentuální zastoupení se špičkovými výkony mají jedinci, kteří prošli koncepcí tréninku odpovídajícího vývoji. Významný rys koncepce rané specializace spočívá v rychlejším vývoji výkonnosti, která však často souvisí s určitou stagnací výkonnosti kolem 18. roku. Také doba setrvání ve vrcholové výkonnosti není tak dlouhá jako u koncepce tréninku odpovídajícího vývoji. Často dokonce sportovci, kteří v tomto věku předčasně ukončili svou sportovní kariéru, hovoří o přesycení sportem [15]. Vrcholu výkonnosti u koncepce rané specializace se ve většině případů dosahuje ještě před dosažením dospělosti (a tedy biologické i psychické zralosti), což samozřejmě mladého sportovce vážně znevýhodňuje. Nejen nedokončený rozvoj schopností (především silových a vytrvalostních), ale i nedokončený -16-

12 psychický vývoj (který trvá přibližně do roku) mohou dosaženou výkonnost značně snižovat. A tak se sportovec dostává na vrchol výkonnosti v době, kdy ještě zdaleka není na vrcholu svých biologických možností. Významným aspektem rané specializace mohou být i problémy psychického rázu. Velice často tak můžeme hovořit o tak zvaném syndromu vyhoření (burnout), který byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergem v časopise Journal of Social Issues [23]. V moderním sportu samy dovednosti nestačí k dosažení vrcholu. Velice důležitým prvkem je také motivace. Smutným důsledkem je to, že mladí sportovci, kteří jsou svými trenéry či rodiči příliš tvrdě tlačeni do vysoké sportovní výkonnosti, zanechávají sportu často s vážnými emočními problémy. Základní sporný moment je v tom, že děti a dospělí nutně nesdílejí stejné faktory motivace. Jestliže jsou rodiče a trenéři zaměřeni na vítězství, děti mohou mít jiné faktory motivace. Pro dítě ve věku 9-11 let je důležité hrát si a účastnit se soutěžení. Výzkumy ukazují, že asi 90 % dětí mladších 11 let radši hraje za tým, který prohrává, než za lepší tým jako náhradník [15]. Jiným důležitým faktorem motivace je také individuální pokrok mladého sportovce. Trenéry či rodiče spíše zajímá, jestli dítě vyhrálo, samo dítě má však mnohem větší zájem, aby si lépe a více zasoutěžilo a mělo tak ve výsledku příjemný prožitek z turnaje. Na vítězství či porážce mu zas tak nezáleží. Pokud výkonnost dětí či adolescentů není na úrovni, kterou od něj očekávají dospělí, dochází ke stavu frustrace, která je vyvolána velkým očekáváním a nesplněním těchto cílů. Pokud tyto stavy trvají delší dobu, může dítě zanevřít nejen na aktivní sportovní kariéru, ale i na sport a pohyb vůbec a vyloučit jej ze svého života úplně. I z těchto důvodů je vhodné k rané specializaci zaujímat zdrženlivé stanovisko. Pravděpodobnost dosažení maximální výkonnosti není rozhodně vyšší než u koncepce tréninku odpovídajícího vývoji. -17-

13 2.2 ZÁKLADNÍ ETAPY TRÉNINKOVÉHO PROCESU Věkové a vývojové zákonitosti jedince nám dokazují nutnost rozdělit víceletý trénink, s přihlédnutím také na znalosti zákonitostí růstu výkonnosti v daném sportovním odvětví, do čtyř základních etap: etapa seznamování se se sportem, etapa základního tréninku, etapa specializovaného tréninku, etapa vrcholového tréninku. Jednotlivé etapy trvají různě dlouhou dobu, vzájemně na sebe navazují, prolínají se a ovlivňují jedna druhou. Z toho důvodu je nemyslitelné a nemožné jednu vynechat nebo výrazně zkrátit, aniž by se to následně negativně neodrazilo na pozdější výkonnosti svěřenců. V tréninku nejmladších sportovců se jedná hlavně o etapu seznamování se se sportem, etapu základního tréninku a částečně i o začátek etapy specializovaného tréninku. Délka jednotlivých etap není přesně ohraničená, obecně lze však předpokládat, že každá trvá přibližně 3-4 roky [15]. Dle Baileyho teorie (2004) - Long Term Athlete Development model patří zápas do sportů s pozdější specializací a sportovní přípravu je možno rozdělit do šesti etap podle biologického věku a zajistit tak dlouholetý přístup k maximalizaci individuálního potenciálu a celoživotnímu sportování ETAPA SEZNAMOVÁNÍ SE SE SPORTEM Jedná se o počáteční fázi sportovního tréninku. Jejím největším významem je vliv na pozdější trénink, především v oblasti zájmu dítěte o sport. Měla by plnit tyto základní úkoly: optimální psychický a tělesný rozvoj dítěte; upevňování zdraví dítěte; zajištění všestranného pohybového rozvoje dítěte; -18-

14 vytvoření kladného vztahu k pravidelnému cvičení a tréninku. Ve většině sportovních odvětví začíná tato etapa přibližně s počátkem systematického tréninku (tedy 6-8 let) a končí kolem 10. roku dítěte. Na školách se jedná především o různé sportovní kroužky či přípravky. Cílem systematického tréninku je vytvoření všeobecných základů pro daný sport. Hlavními prostředky jsou všestranná cvičení. Jednotlivé složky sportovní přípravy však nejsou, a to zcela záměrně proporcionálně zastoupeny. Systematicky jsou vytvářeny především základy pro další sportovní činnost. Hlavním a rozhodujícím úkolem je upevňování vztahu dětí ke sportovní činnosti. Trénink je zaměřen na zvládnutí co největšího počtu pohybových dovedností, základů techniky a na všestranný rozvoj pohybových schopností. Důraz je kladen zejména na cvičení nízké intenzity, pestré, emocionální, prováděné soutěživou a herní formou. Cílem takového tréninku je připravit nejmladší sportovce, aby byli schopni: pravidelně se věnovat sportovním aktivitám a tréninku; plnit všechny podmínky tréninku; znát a dodržovat pravidla daného sportovního odvětví a sportu všeobecně (fair play); dokázat se podřídit kolektivnímu způsobu tréninku; vystupovat samostatně, aktivně a ukázněně v tréninku i v soutěžích. V etapě seznamování se se sportem není účelné zatěžovat svěřence učením se různým soutěžním prvkům a taktickým variantám. Důvodem je fakt, že děti ještě nemají dostatečně rozvinuté myšlení, tento způsob výuky špatně zvládají a tím ho i obtížně realizují. Z toho důvodu je nevhodné a nežádoucí, pokud se trenér v prvních letech tréninku věnuje nácviku taktických dovedností. Obsah tréninku by měl být věnován rozvoji pohybových dovedností, zejména těch, které mají vztah k základům techniky v daném sportovním odvětví. Takovéto učení je -19-

15 v tomto věku vysoce efektivní. Svěřenci by tak na konci této etapy však již měli zvládnout některé základní taktické dovednosti, které jsou nezbytné pro účast v soutěžích (základní pravidla, obecné zásady vedení sportovního boje apod.), spíše však jako komplex návodů, příkazů a doporučení ETAPA ZÁKLADNÍHO TRÉNINKU Tato etapa navazuje na etapu seznamování se se sportem. Charakteristickým rysem je postupný růst speciální výkonnosti dosahovaný na základě všestranné přípravy. Hlavními úkoly etapy jsou: osvojit si co největší množství pohybových dovedností; všestranně rozvíjet základní pohybové schopnosti (respektovat při tom senzitivní období vývoje organizmu); zvládnout základy techniky a taktiky v dané sportovní disciplíně; vypěstovat si trvalý a kladný vztah k systematickému tréninku; osvojovat si základní vědomosti o dané sportovní disciplíně. Rozmezí této etapy je přibližně od 10. do 13. roku dětí. Jejím hlavním úkolem je dále rozvíjet rozsah pohybového fondu ve všeobecné přípravě. Ve speciální přípravě je nezbytné se zaměřit na dokonalé zvládnutí základních dovedností. Objem tréninkového zatížení již může být větší, čehož lze dosáhnout prostřednictvím prodlužování doby trvání tréninku a zvyšováním frekvence zatížení. Je však nutné trénink prokládat dostatečnými intervaly odpočinku a odpovídající regenerací (sauna, plavání, masáže). Velmi důležitý je požadavek na pestrost cvičení. Jednotlivé složky tréninku je vhodné rozvíjet především v kombinaci s jinými. Základním úkolem etapy základního tréninku se stává optimální rozvoj obecných pohybových schopností a funkcí všech orgánů. V tréninku se dále využívají také nespecifické prostředky, které zabezpečují rozvoj všestranného pohybového fondu, ale začínají se již ve větší míře zařazovat i specifické -20-

16 prostředky konkrétní sportovní specializace. Trenér uplatňuje adekvátní metody a formy, aby byl trénink pestrý, emocionální a tak náročný, aby splnění cílů vyžadovalo přiměřené úsilí. Při nácviku techniky se jedná o specifické zvládnutí požadovaného pohybu, který se děti učí především nápodobou. Celý proces je velmi rychlý, děti provádí nové pohyby naráz. Do techniky se však v podstatě nezapojují další složky, především kondice. Technika se na požadovanou kvalitativní úroveň dostává později, především právě díky kondičnímu aspektu pohybu. K určitým problémům při nácviku a zdokonalování techniky může docházet v období puberty jedince. V tomto období je velice důležité, aby trenér stále do jednotek zařazoval cvičení na rozvoj techniky pohybu. Taktická příprava hraje svou roli v závislosti na druhu sportu a charakteru požadované sportovní specializace. V zápase, který se řadí mezi individuální úpolové sporty, je nácvik taktických situací v nejjednodušší podobě spojen i s nácvikem techniky v několika základních variantách. Pro nácvik taktického jednání se využívají nejrůznější průpravná cvičení a pohybové hry. Svou roli začíná v této etapě hrát také psychika, trénink se v této oblasti soustředí převážně na rozvoj a upevňování morálních a volních vlastností, rozumových schopností a schopnosti koncentrovat se na řešení úkolů. V podstatě se dá tato etapa charakterizovat jako určitý přechod od hraní k tréninku v pravém slova smyslu. I když si příprava stále zachovává prvky hry, na konci tohoto období dochází již k prvnímu rozhodování o tom, jakým způsobem ve sportu dále pokračovat zda pouze pro radost, nebo jestli se sport stane i něčím vice, než jen příjemným vyplněním volného času. -21-

17 2.2.3 ETAPA SPECIALIZOVANÉHO TRÉNINKU V této etapě je charakteristická postupně se zvyšující intenzita tréninkového zatížení a přechod ke specializovaným tréninkovým podnětům. Rozmezí etapy se klade na konec staršího školního věku, její začátek je okolo 13. roku a končí kolem 17 let. Hlavními úkoly této etapy jsou: osvojení si co největší množství pohybových dovedností a rozšiřování jejich zásoby; rozvoj základních a speciálních pohybových schopností; zvládání a zdokonalování účelné techniky; zvládnutí hlavních zásad taktiky; formování výkonové motivace; upevňování životního stylu s ohledem na požadavky tréninku. Vzájemný poměr mezi jednotlivými složkami specializovaného tréninku se mění nejen podle věku, ale i podle úrovně připravenosti jedince. V této etapě již začíná trénink v pravém slova smyslu, příprava začíná mít charakter tréninku dospělých. Hlavním cílem je, aby mladí sportovci byli schopni uplatňovat naučené technické a taktické dovednosti v závodech a soutěžích. Na základě toho dochází k plynulému směřování obecných pohybových schopností ke specifickým požadavkům výkonu. Speciální pohybové schopnosti jsou propojovány s příslušnou technikou. Na základě předchozího všestranného tréninku se účinně rozvíjí celkový potenciál trénovanosti sportovce, umožňující rychlý výkonnostní růst. Zdůrazňuje se kvalita tréninku, odpovídající intenzitou zatížení se dociluje optimálního rozvoje speciálních pohybových dovedností. Kondiční oblast tréninku je zaměřena na rozvoj obecných a zejména speciálních pohybových schopností, postupně se přechází ke speciálním prostředkům. Technická příprava sehrává významnou roli v tréninku, dochází -22-

18 k přebudování dosavadní techniky na techniku účelnou a ke zvládnutí celkové techniky i detailu v podmínkách soutěže a maximální rychlosti. Na konci etapy se k tomu přidává i spojení těchto dovedností s vysokou kondiční připraveností a propojení těchto dvou oblastí v závodech a soutěžích. Svůj podíl v tréninku výrazně zvyšuje i taktická příprava, a to především v úpolových sportech, jako je zápas. Zaměřuje se na schopnost uplatnit optimální řešení v utkání a na rozvoj tvůrčích schopností. Rozvíjí se také postupně psychické vlastnosti, které podmiňují dosažení výsledku v utkání, zejména získáváním závodních zkušeností. Jednotlivé složky sportovního tréninku navzájem prolínají, což se promítá i do stavby sportovního tréninku, která začíná mít přibližnou podobu jako etapa vrcholového tréninku. V průběhu etapy sportovní specializace děti a také jejich rodiče často uvažují o další perspektivě ve sportu. Nejen míra talentovanosti, ale také zájem provozovat sport na vrcholové úrovni, vedou k rozhodování o budoucnosti. Sport se zde dělí do dvou oblastí na soutěžní sport, kde začíná být rozhodující výkon a výkonnost jednotlivce, a na rekreační sport, jehož cílem je nabízet mládeži další alternativy smysluplného trávení volného času. Velmi důležitou roli zde může sehrát trenér a jeho schopnost reálného pohledu na výkonnost a perspektivu již dospívajícího dítěte. Právě správnost ocenění možností konkrétního jedince může pomoci v nelehkém rozhodování o budoucnosti mladého sportovce. Důležitým faktorem sportovní výkonnosti dětí ve starším školním věku je také správně složená strava a energetický příjem odpovídající následnému výdeji, což je pro správný růst a vývoj dětí naprosto nezbytné. Je třeba klást na vyvážený životní styl velký důraz. Děti a dospívající, kteří se aktivně věnují sportu, mají potřebu energie vyšší, než ti, kdo tráví volný čas většinou pasivně. U dívek, ale stále častěji i u chlapců, se setkáváme se snahou zvýšit sportovním výkon prostřednictvím radikálního omezení energetického příjmu (především při úpravě váhy). Se sníženým příjmem energie se však pojí nedostatek nezbytných živin ve -23-

19 stravě a následné potíže s tím spojené únava, častá nemocnost nebo úrazy apod. V důsledku nevyvážené stravy tělo strádá a sportovní výkon se naopak snižuje [11,19]. Děti by se měly již od útlého věku naučit dodržovat správný stravovací režim a tím se vyhnout nejrůznějším potížím v pozdějším věku. Je potřeba, aby strava přispívala nejen ke správnému růstu a tělesnému vývoji, ale také k co nejlepším sportovním výsledkům. Kromě odpovídajícího příjmu energie by měly děti ve stravě vyvážený poměr jednotlivých živin a dostatek ovoce a zeleniny jakožto zdroje vitaminů a minerálních látek [26] ETAPA VRCHOLOVÉHO TÉNINKU Přestože se etapa vrcholového tréninku již přípravy dětí netýká, pro úplnost tohoto tématu se o ní ve zkratce zmíníme. V této etapě je značný věkový rozptyl, proto je nutné plně respektovat biologické a psychické vlastnosti příslušné věkové kategorie a individuální zvláštnosti sportovců v souvislosti s jejich činností. Velmi důležitý je individuální přístup trenéra ke svým svěřencům. Mezi hlavní úkoly v této etapě patří: dlouhodobě plánovat vysoké sportovní cíle a veškeré úsilí směřovat k jejich splnění; rozvojem funkční, kondiční a psychické připravenosti vytvářet předpoklady pro další růst sportovní výkonnosti; zdokonalovat a stabilizovat sportovní techniku; rozvíjet taktické mistrovství; upevňovat rysy osobnosti; podřídit životní styl požadavkům tréninku. -24-

20 Obsah tréninkového procesu se vyznačuje vysokým objemem a intenzitou, ale také pevným propojením jednotlivých složek tréninku. To znamená, že pomocí určitých taktických situací, které vyžadují dokonalé technické zvládnutí, můžeme například rozvíjet kondiční připravenost sportovců. Etapy sportovního tréninku nám tedy teoreticky vymezily rámec zaměření sportovní přípravy v mnohaletém horizontu. Při rozhodování o strategii tréninku konkrétně, do kterého věku je vhodné situovat začátek a konec jednotlivých etap však záleží na třech složitých faktorech, jimiž jsou: Typ dané sportovní disciplíny. Každý sport má poněkud jiné nároky na dlouhodobý trénink, jeho zahájení a věk dosahování vrcholové výkonnosti. V zápase považujeme za nejvhodnější zahájit sportovní přípravu dětí kolem 7. roku. Věk dosahování vrcholové výkonnosti se klade do období 20. až 30. let sportovce. Úroveň biologického věku, která se může výrazně odlišovat od věku kalendářního. Biologická akcelerace potom může pozitivně podmiňovat rychlost učení, velikost zatížení a tím i délku konkrétní etapy. Míra talentovanosti. Jedinec, který je talentovanější, bude procházet tréninkovým procesem výrazně rychleji než jedinci méně talentovaní, nebo dokonce netalentovaní. Problematika etap sportovního tréninku je tedy výrazně specifickým problémem jednotlivých sportovních disciplín. Pro konkrétní sportovní odvětví je velmi důležité znát kdy, jak a s jakým obsahem jednotlivé etapy probíhají, proto se ve sportovní praxi využívají konkrétní ukazatele, které umožňují zhodnocení a optimální doporučení jednotlivých etap sportovní přípravy [15]. -25-

21 3. SPECIFIKA PŘÍPRAVY DĚTÍ VE VĚKU LET Dětství a adolescence jsou charakteristické významnými změnami ve všech hlavních oblastech, které vytvářejí lidskou bytost. Z hlediska sportovního tréninku patří mezi takové zásadní změny: intenzivní růst děti v tomto období vyrostou i o 50 a více centimetrů a přirozeně zároveň zvýší svou hmotnost i o více než 30 kg, vývoj a dozrávání různých orgánů těla, kdy orgány nejen rostou, ale mohou výrazně měnit i svou funkčnost a úlohu, psychický a sociální vývoj dětem se mění chápání a vnímání nejen okolního světa, ale i jejich pozice v něm, formuje se vztah ke společnosti a lidem kolem nich, pohybový rozvoj výkonnost se přirozeně zvyšuje, bez ohledu na to, jestli dítě sportuje nebo ne. Všechny tyto aspekty by měl trenér brát v úvahu při stanovení tréninkového zatížení. Z hlediska této práce je za dětství považován věk mezi 6-15 roky. Toto věkové rozpětí se dále dělí na dvě věková období mladší školní věk (6-11 let) a starší školní věk (12-15 let). Ovšem přechod mezi nimi není ostrý, naopak je pozvolný. Jedná se spíše o formální rozdělení, které slouží k orientačnímu popisu jednotlivých jevů a procesů při vývoji a dozrávání organizmu. Starší školní věk je charakterizován značnými biologickými a psychickými změnami. Vysoké tempo biologicko-psycho-sociálních změn i jejich výrazně individuální průběh je způsoben činností endokrinních žláz a rozdílností v produkci jejich hormonů. Jedná se o období velmi nerovnoměrného vývoje, jak tělesného, tak i psychického a sociálního. S ohledem na tyto procesy je možné toto období rozdělit ještě do dvou, svým charakterem nestejných, fází. První z nich, která je provázena bouřlivým obdobím prepubescence, vrcholí přibližně -26-

22 kolem třináctého roku a po ní následuje poněkud klidnější fáze puberty končící kolem patnáctého roku dítěte. Ve vývoji tělesné výšky je možné konstatovat stále rychlejší růst. Změny výšky a hmotnosti jsou daleko výraznější, než v kterémkoliv jiném věkovém období. Po 13. roce však mohou růstové změny negativně působit na kvalitu pohybů a dříve již zvládnutých pohybových dovedností. Růst se neprojevuje na celém organizmu rovnoměrně. Končetiny rostou rychleji než trup a růst do výšky je intenzivnější než do šířky. Především ve druhé fázi období dochází k tomu, že růst pohybového ústrojí je intenzivnější než vývoj vnitřních orgánů. Období rychlejšího růstu přináší vyšší náchylnost ke vzniku některých poruch hybného ústrojí, je proto důležité dbát na formování návyku správného držení těla. V organizmu dítěte probíhají velmi složité procesy a fyziologické pochody zasahují mnoho orgánů. Změny mají individuálně různé tempo, rozdíly se srovnají na konci puberty. Kolem jedenácti let dochází k dozrávání vestibulárního aparátu a ostatních analyzátorů, jejichž hodnoty se již blíží k hodnotám dospělého člověka. Dobrou rovnováhou mezi procesy vzruchu a útlumu v centrální nervové soustavě dochází k rychlému upevňování podmíněných reflexů. Plasticita nervového systému vytváří velmi dobré předpoklady k rozvoji rychlostních schopností, výrazný rozvoj hormonální činnosti působí také na vývoj primárních a sekundárních pohlavních znaků. Proto jsou také koncem tohoto období již výraznější sexuální rozdíly mezi chlapci a dívkami. Období puberty patří mezi klíčová období ve vývoji psychiky. Hormonální aktivita ovlivňuje emotivní vztahy a projevy dětí k sobě samým, k druhému pohlaví, ke svému okolí a může působit pozitivně i negativně na jejich chování ve sportovní činnosti i v dalších oblastech lidského působení. Po stránce rozumové se dále rozšiřují obzory, objevují se znaky logického a abstraktního chápání, rozvíjí -27-

23 se paměť. Dítě začíná rozumět racionálnímu zdůvodňování i abstraktním pojmům. Má již vysoké předpoklady vyvíjet značnou duševní aktivitu, soustředění vydrží delší dobu. Tento rozvoj mění postupy a chování dětí v tréninkových situacích. Zvyšuje se rychlost učení a snižuje se počet potřebných opakování. Dochází k výraznému prohloubení citového života, který poznamenává jistá nevyrovnanost. Typická bývá náladovost. Nejistotu v odhadu vlastních možností dítě často zakrývá vychloubáním a siláctvím, hrubost navenek zastírá cit. Začíná usilovat o samostatnost a vlastní názor, což je někdy provázeno až přepjatou kritičností vůči svému okolí. V této fázi vývoje někdy vznikají hluboké zájmy, které bývají základem příští volby povolání. Formuje se vztah ke sportu jako k činnosti, která může přinést silné uspokojení, jíž je však nutno věnovat plné úsilí a kterou nelze chápat jen jako nezávaznou hru. Nerovnoměrnost vývoje výrazněji ovlivňuje také pohybové možnosti. Tělesná výkonnost ještě zdaleka nedosáhla svého maxima,schopnost přizpůsobení je dobrá, což vytváří příznivé předpoklady pro trénink. Vývoj i růst dále pokračuje a není ještě ukončen, ačkoliv již začíná spět ke svému konci. Především osifikace kostí dále limituje výkonnost a zůstává omezujícím činitelem tréninku. Z hlediska motorického vývoje je konec druhé fáze mladšího školního věku a začátek první fáze období staršího školního věku (11-12 let) považován za vrchol ve všeobecném vývoji. Pohybový luxus a těkavost pohybů ustupuje výrazné účelnosti a ekonomičnosti, přesnosti a většinou i mrštnosti provedení. Na poměrně vysoké úrovni je rovněž schopnost anticipace vlastních pohybů i pohybů soupeře. Nejcharakterističtějším rysem je rychlé chápání a schopnost učit se novým pohybovým dovednostem se širokou přizpůsobivostí měnícím se podmínkám. Pohyby naučené v tomto věku jsou většinou pevnější než ty, které se člověk učí později v dospělosti [15]. -28-

24 Stupeň vývoje vyšší nervové činnosti je charakteristický vyrovnaným poměrem mezi procesy vzruchu a útlumu a rychlým upevňováním podmíněných reflexů. Viděnou pohybovou dovednost, kterou děti vnímají a také chápou jako celek, realizují ihned, motorické učení probíhá najednou. Do druhého období staršího školního věku spadá puberta. U některých dětí dochází ke značnému zhoršení koordinace. Čím rychlejší je růst a čím větší jsou disproporce mezi jednotlivými částmi těla, tím nápadnější jsou při tělesném pohybu nekoordinované znaky. U dětí v pubertě se zhoršuje hlavně schopnost přesnosti a plynulosti pohybů. Změny v organizmu vytvářejí i novou sociální situaci. Mohou vést až k pocitu odlišnosti od vrstevníků, všímání si více sama sebe, uzavírání se do sebe a vyhýbání se sociálním kontaktům. V extrémním případě mohou vést až k agresivnímu chování a opozici vůči ostatním. Před začátkem puberty se děti projevují spíše extrovertně, charakterizuje je jistá bezohlednost, opozice, násilí, touha po moci a ovládání skupiny, bojovnost, snaha o stálou změnu a podobně. V dalším období pak dochází většinou náhle ke změně v introvertní projevy. Výrazně se prohlubuje citová sféra, děti jsou vnímavější a citlivější, vyhledávají hluboké emoce. Současně však uzavírají přátelství, utvářejí si vztahy k opačnému pohlaví. Začínající účast na společenském životě znamená i nové společenské vztahy. Vznikají i pevnější struktury skupiny se svými vůdci a dalšími rolemi. Dochází k napodobování a k obdivu vzorů, které však mohou být i záporné, čímž se ovšem zvyšuje nebezpečí sociálně negativních projevů. Trenérský přístup v době pubertálního vývoje vyžaduje značné vědomosti a zkušenosti. Přístup k dětem v tomto věku by měl být taktní, diskrétní. I větší obtíže jsou přechodné, odezní s přibývajícími léty. Proto je dobré zasahovat jen tam, kde chování přeroste únosnou mez. Je dobré, pokud se větší přestupky řeší až po určité odmlce. Jednou z hlavních chyb je nevšímavost, přehlížení, nebo na druhou stranu vytýkání nedostatků na veřejnosti. Někdy má trenér dokonce snahu, -29-

25 aby i ostatní členové družstva jednotlivce odsoudili (ostrakizmus), což je přijatelné pouze při výjimečných a velmi vážných kázeňských proviněních. Nevhodná je též výraznější ironie a přílišná autoritativnost. Také převažující mentorování může vyvolat rozpory až odcizení. Trenér by měl být spíše starším zkušenějším přítelem, otevřeným a chápajícím. Jelikož děti mají silnou potřebu napodobovat dospělé, je velmi důležité, aby šel trenér příkladem. V tomto období dochází také k přechodu od sportu jako hry k určité činnosti, která se stává povinností, především tehdy, chce-li talentovaný jedinec v budoucnosti dosáhnout úspěchů. Trenérovou snahou by mělo být upevňovat zájem o sport, ale současně by neměl své svěřence utvrzovat v tom, že kromě něj nic jiného neexistuje. Je vhodné, pokud trenér podporuje i jiné oblasti kulturu, společenské dění a především plnění školních povinností. Měl by se také zajímat o denní režim svých svěřenců, vést je k lepšímu využívání času. Nesmíme však zapomenout, že vymezení jednotlivých věkových období jsou v podstatě orientační a hranice mezi nimi nejsou ostré, naopak se navzájem prolínají. Z toho důvodu je nutné, aby trenér znal nejen charakteristiky dětského věku, ale aby chápal jejich význam pro trénink. Trénink pohybových schopností a dovedností není v každém věku stejně efektivní, ne každá schopnost je vždy dobře trénovatelná. Existují tedy určitá stádia ve vývoji, která jsou vhodnější pro rozvoj určité schopnosti či dovednosti. Tato období se nazývají jako senzitivní a jsou definována jako vývojové časové etapy, které jsou zvlášť vhodné pro trénink určitých sportovních aktivit spojených s rozvojem pohybových schopností a dovedností. Existují tedy optimální věková období pro rozvoj a fixaci pohybových schopností a dovedností. U dětí se v těchto vývojových etapách dosahuje nejvyšších přírůstků rozvoje dané schopnosti, nevyužití těchto období může vést k jejímu pomalému či nekvalitnímu projevování. Jak uvádí tabulka č. 1, rozvoj konkrétních pohybových schopností a -30-

26 dovedností by měl být prováděn právě během tohoto příznivého vývojového období období senzitivním [7, 13, 15]. Tab. 1: Charakteristika senzibilních fází rozvoje pohybových schopností zápasníků [7] Senzitivní období ovšem není příliš vhodné svazovat s kalendářním věkem dětí. Měla by být spíše orientována na reálný stupeň vývoje, to znamená na biologický věk. Každý člověk má totiž individuální tempo svého biologického vývoje. To vychází z genetických předpokladů, produkce hormonů, různých vlivů prostředí a z dalších okolností, které však nejsou dostatečně známé. Tato různorodost mezi jedinci se vyrovnává kolem roku. Pro trénink dětí je však velmi důležité znát konkrétní hodnoty biologického věku, protože na jeho základě je možné v tréninku využít princip přiměřenosti. Rozdíly v biologickém -31-

27 věku mohou být u relativně stejně starých dětí (z hlediska věku kalendářního) opravdu velké. Pokud je jedinec více biologicky vyspělý, než kolik mu je podle data narození let, potom hovoříme o tak zvané biologické akceleraci a naopak pokud se jeho biologický vývoj opožďuje za kalendářním věkem, potom hovoříme o biologické retardaci. V jedné váhové kategorii v žácích (14-15 let) se v mezních případech mohou setkat chlapci, kteří jsou vývojově retardovaní a jejich biologický věk je let s chlapci akcelerovanými, kteří jsou biologicky na úrovni let. A to je jistě významný rozdíl. Kdo bude mít v tomto případě výhodu z hlediska výkonnosti, je jasné. Na druhou stranu je však možné, aby trenér využil znalosti o biologické akceleraci jedince k tomu, že u něj začne například s cíleným silovým tréninkem, se kterým u retardovaného jedince ještě počká, protože ten není na rozvoj síly ještě dostatečně zralý. Znalost biologického věku má velký význam pro stanovení míry talentovanosti, kdy je při výběru nutné od sebe odlišit stupeň talentovanosti a akceleraci biologického vývoje. Jinak by totiž bylo možné, že by velmi talentované dítě bylo hodnoceno hůře jen z toho důvodu, že je biologicky retardované, a na druhou stranu dítě netalentované, avšak biologicky akcelerované, by mohlo být hodnoceno lépe. Ke stanovení skutečné hodnoty biologického věku máme několik možností [15, 19]: porovnání výšky a hmotnosti aktuální tělesná výška či hmotnost se porovnává s normalizovanými vývojovými křivkami (nomogramy) tento ukazatel je však jen orientační a měl by sloužit spíše k rozhodnutí pro další přesnější vyšetření stupně biologické zralosti; stupeň osifikace kostí (kostní věk) pro hodnocení kostního věku se využívají rentgenové snímky epifyzárních jader kostí, které se porovnají se standardem (atlasem rentgenových snímků) tato metoda je velmi přesná, ale řadí se mezi invazivní z důvodu působení rentgenového záření; -32-

28 stupeň rozvoje sekundárních pohlavních znaků údaje jsou porovnávány s různými typy škál; stanovení prořezávání druhých zubů (zubní věk) stanovuje se na základě poměru těch druhů zubů, které se ještě neprořezaly v plném počtu a těch, které se již kompletně prořezaly, a výsledek se porovnává s tabulkovými hodnotami. Chceme-li stanovit akceleraci či retardaci jednotlivce, měli bychom hodnotit jeho biologický věk z více hledisek. Pro základní orientaci bychom měli porovnat výšku postavy s růstovými normami daného věku, dále stanovíme zubní a pohlavní věk a na závěr, pokud budeme chtít opravdu přesné hodnoty, můžeme použít i stanovení kostního věku. Senzitivní období pro rozvoj koordinačních schopností jedince vycházejí z vývoje centrální nervové soustavy. Její vysoká plasticita, schopnost střídání vzruchů a útlumů a činnost analyzátorů tak vytváří základní předpoklady pro efektivní rozvoj koordinace. V závislosti na vývojovém dozrávání je možné stanovit senzitivní období mezi 7 a roky u děvčat a přibližně do 12 let u chlapců. Po 12. roce u chlapců (u dívek po 11. roce) může z důvodu pubertálních změn nastat výraznější útlum v tempu vývoje, který může skončit i stagnací. Mnohé výzkumy nezávisle na sobě prokázaly, že z celého rozvoje koordinačních schopností dosaženého v období mezi rokem bylo asi 75 % získáno do 12 let u chlapců a do 10 let u dívek [15]. Rychlostní schopnosti patří k pohybovým projevům, které je vhodné rozvíjet co nejdříve. Tento požadavek vychází ze zákonitostí vývoje centrální nervové soustavy, která má pro rychlost význam především z hlediska požadavků na střídání vzruchů a útlumů a to především v oblasti nervy svalová vlákna. Celkově je tedy možno říci, že období rozvoje rychlostních schopností je zasazeno mezi rok, pak ke zlepšování rychlostních schopností dochází i nadále, ale již na základě podpůrného rozvoje jiných faktorů, především silových schopností. -33-

29 Silové schopnosti mají svá senzitivní období poněkud později. Je to dáno především vztahem k produkci pohlavních a růstových hormonů, které významně ovlivňují možnosti rozvoje síly. Úroveň maximální síly je značně závislá nejen na absolvovaném tréninkovém zatížení, ale i na úrovni produkce hormonů. Proto je tempo rozvoje síly značně individuální, nejvyšších přírůstků se však dosahuje u dívek mezi rokem, u chlapců mezi rokem. U nesportujících žen končí silový rozvoj přibližně po roku, u nesportujících mužů kolem roku. Vytrvalostní schopnosti jsou do jisté míry univerzální, což znamená, že se mohou rozvíjet v podstatě v kterémkoliv věku. Jedním z vytrvalostních ukazatelů je schopnost přenosu kyslíku krví do tkání tak zvaná maximální spotřeba kyslíku. Ta se posuzuje buď v absolutních hodnotách (v litrech spotřebovaného kyslíku za minutu), nebo v hodnotách relativních (v mililitrech spotřebovaného kyslíku za minutu na jeden kilogram hmotnosti). Zatímco maximální hodnoty spotřeby kyslíku stoupají přibližně do 18 let, relativní hodnoty rostou přibližně do 15 let. Poté nastává stagnace a často i útlum, které však mohou mít souvislost se snižováním množství pohybové aktivity. K nejintenzivnějšímu rozvoji aktivní kloubní pohyblivosti dochází zhruba mezi rokem. U dívek je možné začít se záměrným rozvojem pohyblivosti dříve, v období mezi rokem, přičemž nejvyšších přírůstků se dosahuje kolem roku. S nástupem pubertální akcelerace růstu klesá schopnost rozvoje pohyblivosti. Závěrem si shrneme věkové hranice senzitivních období a s nimi související efektivitu tréninku: a) vysoká efektivita tréninku základní koordinace pohybů: 6-8 let; kombinace pohybů: 7-10 let; -34-