ZÁKLADNÍ DIMENZE VZTAHOVÉ VAZBY A JEJÍ SOUVISLOSTI S BORDERLINE FENOMÉNY V RORSCHACHOVĚ METODĚ

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie ZÁKLADNÍ DIMENZE VZTAHOVÉ VAZBY A JEJÍ SOUVISLOSTI S BORDERLINE FENOMÉNY V RORSCHACHOVĚ METODĚ BASIC DIMENSIONS OF ATTACHMENT IN RELATION TO BORDERLINE PHENOMENA IN THE RORSCHACH TEST Magisterská diplomová práce Autor: Vedoucí práce: Bc. Hana Homolová doc. PhDr. Martin Lečbych, Ph.D. Olomouc 2016

2 Prohlášení Místopřísežně prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma Základní dimenze vztahové vazby a její souvislosti s borderline fenomény v Rorschachově metodě vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího práce a uvedla jsem všechny použité podklady a literaturu. V Olomouci dne. Podpis.

3 Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala těm, kteří cestu psaní magisterské práce procházeli se mnou. Za jejich blízkost a důvěru. Děkuji za konzultace a podnětné myšlenky vedoucímu práce doc. PhDr. Martinu Lečbychovi, PhD., Mgr. Tomáši Dominikovi za obětavou pomoc se statistickým zpracováním dat a všem respondentům výzkumné části. Děkuji Dominice, Marcovi a jeho tatínkovi Giuseppemu. Děkuji Bohu.

4 OBSAH ÚVOD...5 TEORETICKÁ ČÁST VZTAHOVÁ VAZBA Raná vztahová vazba Typy vazby Vztahová vazba v dospělosti HRANIČNÍ ORGANIZACE OSOBNOSTI Hranice Poruchy osobnosti Hraniční porucha osobnosti Hraniční organizace osobnosti Terapie VZTAHOVÁ VAZBA A HRANIČNÍ OSOBNOSTI METODY MĚŘENÍ DIMENZÍ VZTAHOVÉ VAZBY A BORDERLINE FENOMÉNŮ Rorschachova metoda Projekce Projektivní metody Charakteristika Rorschachovy metody Škála borderline interpersonálních vztahů Škála Experience in Close Relationships (ECR) Inventář Borderline Personality Inventory (BPI)...36 EMPIRICKÁ ČÁST VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY Výzkumný problém Cíle výzkumu Výzkumné otázky VÝZKUMNÝ DESIGN Organizace výzkumu Sběr dat Popis použitých metod a jejich administrace...42

5 6.3.1 Charakteristika a administrace Rorschachovy metody Charakteristika a administrace Škály borderline interpersonálních vztahů Charakteristika a administrace škály Experiences in Close Relationships (ECR) Charakteristika a administrace Borderline Personality Inventory (BPI) Vyhodnocení získaných dat Etické aspekty výzkumu SOUBOR Charakteristiky výzkumného souboru ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ Souhrnná deskriptivní statistika použitých metod Popis hlavních výsledků Výzkumné otázky a jejich interpretace První výzkumná otázka a její zodpovězení Druhá výzkumná otázka a její zodpovězení Třetí výzkumná otázka a její zodpovězení Doplňková kvalitativní analýza k odpovědím ze Škály borderline interpersonálních vztahů Odpovědi na výzkumné otázky DISKUZE ZÁVĚRY...77 SOUHRN...79 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY...82 SEZNAM TABULEK...90 SEZNAM GRAFŮ...91 SEZNAM PŘÍLOH...92

6 ÚVOD Člověk jako vztahová bytost se od počátku svého života ocitá v existenciálním napětí vazby a odloučení, blízkosti a odstupu, které se rytmicky opakují. Na jedné straně je odkázán na mezilidské vztahy, v nichž nachází životně důležitou náklonnost, blízkost a bezpečí, na straně druhé se vývoj jeho osobnosti uskutečňuje právě tehdy, když se uvolňuje ze vztahů k primárním vazebním osobám; vymezuje se a získává tak samostatnost a ve zdravé nezávislosti dokáže vztahy nově prožívat (Frielingsdorf, 2000). Ne vždy je ale člověku umožněno tímto způsobem do mezilidských vztahů vstupovat a prožívat je. Ne každý obdržel v životě možnost, aby se jeho vztahová vazba stala bezpečnou základnou, ze které by mohl s důvěrou vstupovat do života. V diplomové práci se tak budeme zabývat tím, jaké jsou souvislosti ne zcela bezpečné a nedostatečně jisté vztahové vazby s výskytem hraničních fenoménů v osobnostní dynamice člověka. V teoretické části přiblížíme hlavní poznatky v oblasti teorie vztahové vazby a hraniční organizace osobnosti. Zároveň popíšeme metody, které následně použijeme za účelem zkoumání daných konstruktů v empirické části práce. V ní se stane předmětem našeho zájmu zkoumání dimenzí vztahové úzkostnosti a vztahové vyhýbavosti škály Experiences in Close Relationships ve vztahu k přítomnosti hraničních fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů v Rorschachově metodě. Sledovat budeme zároveň také vztah mezi výskytem hraničních fenoménů ve Škále borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Borderline Personality Inventory. Cílem naší práce je tedy propojení relevantních teoretických poznatků s výzkumem zaměřeným na praktické užití a možnosti použitých metod v oblasti vztahové vazby a hraniční organizace osobnosti. Vzhledem k šíři stávajících poznatků k teorii vztahové vazby a problematiky hraniční organizace osobnosti nebylo cílem poskytnutí uceleného pohledu, ale snahou bylo, aby zaznělo především to, co považujeme ve vztahu ke zkoumané problematice za relevantní. I přes to, že jsme si vědomi limitů naší práce, doufáme, že budou výsledná zjištění na poli použité metodiky přínosná nejen proto, že se práce řadí mezi první výzkumná šetření hraničních fenoménů za užití Škály borderline interpersonálních vztahů na vzorku české neklinické populace. 5

7 TEORETICKÁ ČÁST 6

8 1 VZTAHOVÁ VAZBA Celý svůj život se učíme vázat a odloučit, připoutat se a odpoutat se, odcházet a vracet se, opouštět a znovu nacházet. Odloučení je nutné k tomu, abychom vlastnili své já, které neustále potvrzuje svou existenci a umožňuje nám vytvářet nové vazby, nové vztahy, aniž by hrozilo, že se v něm ztratíme (Rufo, 2009). Následující kapitola je věnována teorii vztahové vazby zabývat se budeme ranou vztahovou vazbou, odlišnými typy vazeb a vztahovou vazbou v dospělosti. V úvodu je potřeba uvést terminologické vymezení, jelikož řada autorů překládá vztahovou vazbu (attachment) odlišně v literatuře se setkáváme s pojmy jako vztahová vazba, citová vazba, teorie připoutání, přimknutí, přilnutí. Pro účely této práce používáme termín vztahová vazba, nicméně v citacích z odborné literatury budeme užívat terminologii uvedených autorů. 1.1 Raná vztahová vazba Nejvíce prací o připoutání u dětí pochází od zakladatele teorie vztahové vazby psychoanalytika Johna Bowlbyho z 50. a 60. let 20. století. Jeho teorie integruje psychoanalytický pohled, pojmy z etologie a kognitivní psychologie (Bowlby, 2010). Bowlby popisuje vztahovou vazbu jako neviditelné emocionální pouto, které velmi specificky spojuje dva lidi navzdory prostoru a času. Kojenec přichází na svět a je geneticky vybaven k tomu, aby hledal osobu, k níž si vytvoří bezpečnou vazbu a k níž se přimkne, aby mu poskytla ochranu, péči a podporu. Během prvního roku života si tuto specifickou emocionální vazbu vytváří k hlavní vazební osobnosti, k nejbližší osobě. Tento emocionální vztah zajišťuje kojenci přežití a může být označen také jako bezpečný emoční přístav (Brisch, 2012, 15). Bowlby chápal citovou vazbu jako instinktivní, biologicky daný program, který člověku slouží k zajištění bezpečí prostřednictvím vztahu s pečující osobou (Titl, 2014). Podíl vrozených a dědičných faktorů na biologické determinaci vztahové vazby a neurobiologický pohled na připoutání a jeho bližší popis poskytují například Grawe (2007) a Hašto (2005). Brisch (2012) pohlíží na bezpečnou vazbu jako na základní potřebu, která zásadním způsobem pozitivně ovlivňuje fyzický, emocionální, intelektuální a sociální vývoj dítěte. 7

9 Hašto (2006) popisuje vztahovou vazbu jako silnou potřebu kontaktu s určitými osobami, což je přetrvávající, do značné míry stabilní a na situaci nezávislý znak vazebného chování. Trvalé vztahové vazby navazují děti jen k několika lidem, jako jsou matka, otec, prarodiče, sourozenci, apod. Oproti tomu vazebné chování se může podle situace zaměřovat k širšímu spektru osob. S připoutáním úzce souvisí emoce pojící se s láskou, radostí, pocit bezpečí a uspokojení z blízkosti, úzkost ze separace, hněv z nedostupnosti, smutek při ztrátě. 1.2 Typy vazby Pokračovatelka teorie J. Bowlbyho M. Ainsworthová na základě rozsáhlého pozorování dětí a jejich matek prostřednictvím experimentální situace, kdy byla matka nepřítomna a po chvíli se vrátila zpět do místnosti, vyvinula kategorie pro hodnocení jistoty připoutání u dětí od 12 do 18 měsíců věku. Jsou jimi (Hašto, 2005): a) Typ jisté citové vazby Vyznačuje se tím, že děti jsou v neznámé situaci v době nepřítomnosti matky znepokojeny, jakmile se vrátí, okamžitě navazují kontakt. b) Vyhýbavý typ nejisté vazby Pro tento typ je charakteristické, že děti během nepřítomnosti matky znepokojeně nepůsobí a ani po jejím návratu její blízkost nevyhledávají. c) Ambivalentní typ nejisté vazby Při tomto typu vazby jsou děti během matčiny nepřítomnosti úzkostné a ani po jejím návratu se je nedaří lehce uklidnit, jejich chování vykazuje ambivalenci mezi potřebou matčiny blízkosti a jejím odmítáním. Na základě výzkumu utrpěných traumat během raného vývoje dětí M. Mainové a J. Solomona byl později byl přidán čtvrtý typ vazby Dezorganizovaný typ nejisté vazby. Je pozorován v projevech dětí, které se během neobvyklé situace i po matčině návratu do místnosti chovají výrazně dezorganizovaně, chaoticky, chvíli se k matce vztahují, vzápětí se od ní odvracejí a také při pohybu zamrzají. Jejich chování značí ambivalenci mezi úzkostností a vyhýbavostí (Mikulincer, Shaver, 2009). Lečbych (2013, 104) uvádí, že: Tyto typy tyto typy vztahové vazby byly později na základě faktorových studií sebeposouzení těchto typů redukovány na dvě ortogonální dimenze na vztahovou úzkostnost (attachment anxiety), která je definována jako strach z odmítnutí, strach ze separace, opuštění a na vztahovou vyhýbavost (attachment avoidance), jež je definována 8

10 jako nepohoda v intimních situacích a v situacích podněcujících k závislosti na druhém. Shaver, Mikulincer (2009) spojují vztahovou úzkostnost se silnou touhou po blízkosti a ochraně, intenzivními obavami o partnerovu dostupnost a vlastní hodnotu v jeho očích. V této souvislosti jsou proto užívány hyperaktivační strategie sloužící k vyhnutí se vztahové nejistotě a úzkosti. Vztahovou vyhýbavost uvádějí naopak v souvislosti s diskomfortem v blízkosti a závislosti na vztahových partnerech. Proto je v tomto vazebném stylu preferována emocionální vzdálenost a vyhýbavost za užití deaktivujících strategií, které slouží k vyhnutí se nejistotě a úzkosti, jež by ze vztahů plynuly. Z poznatků Bowlbyho koncepce vnitřního pracovního modelu a uvedených čtyř typů rané vztahové vazby vyšla následně Bartholomewová a vytvořila koncept dvoudimenzionálního modelu, který rozlišuje čtyři typy vztahové vazby propojující charakteristické prvky typů vazby v dětství a v dospělosti (Mikulincer, Shaver, 2009). Jsou jimi následující (Bartholomew, Horowitz, 1991): 1) Jistý typ vztahové vazby (secure attachment) Je charakterizován pozitivním modelem Self i pozitivním modelem ostatních. Dospělí prostřednictvím tohoto typu vazby vnímají pozitivně sebe i druhé. Mají zvnitřnělou hodnotu sebe sama a cítí důvěru a vzájemnou oddanost v blízkých vztazích. 2) Nadměrně zaujatý (úzkostný) typ vazby (preoccupied attachment) Pro tento typvazby je charakteristický negativní model Self pozitivní model druhých. Dospělí se úzkostlivě snaží získat uznání a potvrzení od druhých, zároveň od nich očekávají přijetí pouze v případě, kdy si to zaslouží. Charakteristická je tak úzkostnost a závislost ve vztahu k druhým. 3) Bázlivě vyhýbavý typ vazby (fearful avoidant attachment) Je charakterizován negativním Self a dalšími modely. Dospělí tohoto typu vazby jsou stejně jako dospělí předchozího typu vysoce závislí na názoru druhých a na přijetí. Nicméně kvůli svému negativnímu očekávání se vyhýbají blízkosti, aby se tak vyvarovali bolesti ze ztráty nebo odmítnutí druhého. Jejich vztahy s druhými se proto vyznačují dezorganizovaností a nepředvídatelností. 4) Distancovaně vyhýbavý typ vazby (dissmissing avoidant attachment) Je charakterizován pozitivním modelem Self a negativním modelem druhých. I tito dospělí se vyhýbají blízkosti kvůli negativním očekáváním, nicméně si zachovávají 9

11 vlastní sebeúctu obranným popřením hodnoty blízkých vztahů. Je pro ně charakteristická distancovanost, odstup od intimních vztahů. Bezpečná jistá vazba představuje pro dítě psychickou obrannou zeď, za kterou se lze ukrýt ve chvílích konfrontace s psychickým zatížením. Díky jisté vazbě jsou děti vůči psychické zátěži odolnější, znají více možností zvládání stresu (Brisch, 2012). Bezpečná vazba tak slouží jako protektivní faktor proti vzniku psychických a psychosomatických onemocnění (Hašto, 2005). Oproti tomu nejistá vazba je pro psychický vývoj rizikem. Riziko představuje slabá odolnost vůči zátěži i nejasné možnosti zvládání psychicky zatěžujících situací (Brisch, 2012). Nejistá vztahová vazba je považována za největší dosud známý rizikový faktor v etiologii psychických poruch (Grawe, 2007). Ruppert (2011) uvádí, že děti s jistotou vazby se snáze mohou otvírat okolnímu světu, vědí, že matka je přítomná a je tu pro ně ve chvílích tísně. Dítě za ní může kdykoliv přijít a načerpat emocionální jistotu. Oproti tomu pro dítě s nejistou vazbou je otevření se okolnímu světu podstatně těžší. Matka totiž není dost stabilní a spolehlivá, což vyvolává u dítěte stres, a tak se nemůže naučit, jak upokojit pocity strachu, vzteku, smutku. Jestliže tedy není rodič schopný adekvátně reagovat na touhu dítěte po vřelosti, ochraně, podpoře, bezpečí, jistotě a především lásce, znamená to pro dítě obrovskou duševní tíseň a nouzi. Röhr (2011) uvádí, že bezpodmínečná láska rodičů je hlubokou potřebou každého člověka, nepostradatelnou pro zdravý vývoj. Ne každý rodič je ale schopný přijmout své dítě, milovat jej a později jej i propustit tak, jak by potřebovalo. Z toho vyplývá, že i přes biologický základ, z kterého teorie attachmentu vychází (Bowlby, 2010), záleží také ve velké míře především na pečujících osobách, jakým způsobem se díky nim vazebné chování vytvoří. 1.3 Vztahová vazba v dospělosti Vztahová vazba utvořená mezi dítětem a primární pečující osobou přetrvává obvykle i v dalších letech a ovlivňuje utváření vztahů s druhými (Bowlby, 2010). Zahrnuje určitý způsob jednání, které ovlivňuje vzorce chování dotyčného plynoucí z typu vztahové vazby. Díky tomu může člověk očekávat chování druhých, a tak plánovat i to, jak se zachová sám (Hašto, 2005). Vztahová vazba vytvořená v dětství tak utváří základy pro interpersonální vztahy v pozdějších letech (Praško, 2009). Ze způsobu péče primárních vztahových osob se utváří tzv. vnitřní pracovní model attachmentu. Z něj se postupně vytváří mentální reprezentace vztahové vazby, přetrvávající celý život (Brisch, 2011). Podle tohoto modelu 10

12 tak člověk anticipuje chování druhých, chová se určitým způsobem v emočně významných sociálních vztazích a reguluje sám sebe (Titl, 2014). Mikulincer a Shaver (2009) hovoří o aktivaci vnitřního modelu vztahové vazby v souvislosti s ohrožením. Jedinec nacházející se v ohrožující situaci se na základě touhy po bezpečí snaží vyhledat vazebnou osobu. Je-li dostupná, pocit ohrožení se snižuje, či zcela vymizí. Zároveň je také prohloubena důvěra v druhé. Model vztahové vazby může být zároveň aktivován také na základě vnitřních zdrojů ohrožení myšlenkami, představami, sny. Díky schopnosti aktivace mentálních reprezentací již ale není v dospělosti k uklidnění nutná fyzická blízkost druhého člověka. Aktivace vztahové vazby probíhá v intrapsychické rovině (Mikulincer, Shaver, 2009). Brisch (2012) uvádí v problematice vztahové vazby také zkušenosti rodičů s vlastními vztahy a vazbami v souvislosti s jejich chováním vůči vlastním dětem a také v souvislosti se vzorci vztahové vazby jejich dětí. Jedná se o tzv. transgenerační přenos. Rodiče, kteří mají k vlastním rodičům bezpečnou vazbu, disponují dostatečnou citlivostí a přiměřeně reagují na potřeby svých dětí, tím se vytváří bezpečná vazba rovněž u jejich dětí. Naopak rodiče s nejistou odmítavou a nejistou ambivalentní vazbou se častěji setkali s negováním jejich potřeby vazebného připoutání, cítili odmítavý postoj rodičů, což má za následek, že sami nedokážou citlivě vnímat potřeby svého dítěte a reagují na ně spíš záporně. V důsledku toho je pravděpodobné vytvoření nejisté ambivalentní a nejisté odmítavé vazby i ze strany jejich dětí. Ve vazebném chování v dětství a v dospělosti tak nacházíme zjevnou souvislost (Bowlby, 2010). 11

13 2 HRANIČNÍ ORGANIZACE OSOBNOSTI V následujícím textu vymezíme pojem hranice, následně se budeme zabývat problematikou osobnosti z pohledu hraniční poruchy osobnosti a hraniční organizace osobnosti. V závěru kapitoly se zaměříme na širší terapeutické možnosti s problematikou spojené. V literatuře se setkáváme s dvojím pojetím problematiky hraničních osobností. První symptomatický přístup nahlíží na hraniční problematiku osobnosti prostřednictvím termínu hraniční porucha osobnosti (Praško, 2009). Druhý strukturální přístup pracuje s termínem hraniční organizace osobnosti. (Kernberg, 1987). Důležité je uvést, že i přes odlišnosti a určitou nepřehlednost na úrovni terminologie se jedná o pohledy, jejichž některé prvky se v nazírání na hraniční problematiku prolínají. Pojetí hraniční organizace osobnosti je nicméně širší a neznamená pouze hraniční poruchu osobnosti, ale zahrnuje i další poruchy osobnosti jako schizoidní, paranoidní, antisociální, histriónskou a narcistickou poruchu osobnosti (Clarkin et al. 2006). Mentzos (2012) k tomu uvádí, že mezi hraniční poruchou osobnosti a ostatními poruchami osobnosti existuje nejen na popisné úrovni kvalitativní rozdíl u zařazení do hraniční organizace se jedná o labilní stavy a struktury, ostatní poruchy osobnosti se vyznačují rigidní stabilitou. Důležité je také nechápat poruchy osobnosti jako typy hraniční organizace osobnosti. Ta je totiž odlišná od jiných poruch osobnosti (Sundbom, 1992). Jednak se u ostatních poruch osobnosti nevyskytuje střídavé štěpení, které je pro hraniční poruchu charakteristické, jednak se u hraničních poruch setkáme s nedostatkem integrace, kterou sice nacházíme i u mnoha ostatních poruch osobnosti, ale v jiné podobě, než u poruch hraničních (Mentzos, 2012). Mentzos (2005) uvádí v dnešní psychiatrii převahu jednostranně somatického a přísně popisně orientovaného přístupu, ten se orientuje na vnější symptomy a jejich cílenou redukci. Je úzce spojen s klasifikacemi jednotlivých duševních poruch podle jejich vnějších projevů a chování daného jedince. Oproti tomu strukturální přístup se zaměřuje na strukturu osobnosti konkrétního člověka. Předpokládá, že osoby se shodnými vnějšími symptomy, nemusí mít stejnou osobnostní strukturu, což se odráží v individuálním přístupu terapeutického působení (Lečbych, 2010a). 12

14 Brömmel (2008) uvádí, že pro psychoterapii je popis psychopatologie, včetně té podprahově vyjádřené, která se dotazuje po struktuře osobnosti, po její dynamice, mnohem užitečnější, než počítání symptomů v rámci symptomatického přístupu. Pouze na základě dynamiky struktury osobnosti můžeme pochopit pacientovy problémy. S tím koresponduje tvrzení Mentzose (2004), který uvádí, že popis diagnózy může sice posloužit prvotní orientaci pro vnější vystižení klinického obrazu, mnohotvárnost, která se s problematikou pojí, ale nemůže být komplexně zachycená bez jejího psychodynamického pozadí. Symptomatický přístup k borderline problematice chápeme především jako reakci na společenskou potřebnost z hlediska zařazení problematiky do diagnostického rámce hraniční poruchy osobnosti, zvolení vhodné farmakologie a cílené práce na redukování symptomů. Přínosnost strukturálního přístupu k osobnosti člověka spatřujeme naopak nejen v odstranění vnějších symptomů, ale především v trvalejším dopadu změny terapeutického doprovázení, které se dotýká jedinečné struktury osobnosti daného člověka bez limitů přinášených diagnostickým zařazením jedince do určité kategorie, ale naopak v pochopení širšího kontextu jednotlivých osobnostních poruch a jejich dynamiky. 2.1 Hranice Dle slovníkového pojetí znamená hranice limitující čáru. Jejím účelem je vymezení či oddělení jednoho od druhého. Psychologické chápání hranice slouží k určení toho, co patří já a co druhým. Spoluurčuje povahu našeho vztahu k druhým lidem a k objektům vnějšího světa. Hranice potvrzují jedinečnost člověka a jeho individualitu tím, že jej odlišují od člověka jiného. Hartmann (2015) hovoří o koncepci hranic v mysli v podobě běžných myšlenek, vzpomínek, pocitů, v kognitivně-psychologické terminologii na úrovni percepčních, sémantických nebo paměťových procesů, v psychoanalytické terminologii na úrovních id, ego, superego, v obranných mechanismech apod. Jsou to dle něj části, oblasti nebo procesy, které se v jistém smyslu dají pokládat za vzájemně oddělené, a přesto zároveň propojené. Tyto hranice mezi nimi nejsou absolutní, můžou být na jedné straně relativně pevné, na druhé straně relativně tenké a propustné. Dále Hartmann (2015) uvádí, že podle mnohých psychologů existuje množství rozličných aspektů hranic, jako jsou percepční hranice, hranice týkající se myšlení a pocitů, hranice na různých úrovních vědomí, hranice spánku a bdění, hranice spojené s pamětí, tělesné hranice, interpersonální hranice, hranice související se sexuální identitou a dalšími formami identity, hranice v rámci skupin či hranice v názorech a úsudku. Becker (2007) uvádí předpoklad 13

15 zakotvenosti ve vlastní integritě skrze zkušenost poznání vlastních hranic. Kopřiva (2013) hovoří o hranicích jako o obraně před ohrožením vnitřního režimu jedince. Cloud a Townseld (1998) nazírají na hranice jako na prostředek chránící vlastní duši. Jsou dle jejich slov určeny k tomu, aby uvnitř udržovaly to, co je dobré a bránily vniknutí špatného. V klinickém chápání byl pojem borderline vytvořen v roce 1938 A. Sternem. Opíral se o psychoanalytické porozumění rozvinuté S. Freudem, které stanovuje kontinuum mezi neurotickými a psychotickými poruchami. (Woo, Keatinge, 1996). Termín borderline znamená neostrou a fluktuující hraniční linii mezi těmito poruchami (Bohus, 2005). Nancy McWilliams (2015) hovoří o pojmu hraniční z podobného úhlu pohledu jako o úrovni psychického fungování, které značí stabilní nestabilitu na hranici mezi neurotickým a psychotickým, pro kterou je typická nedostatečně integrovaná identita a spoléhání se na primitivní obrany bez úplné ztráty kontaktu s realitou. Gabbard a Lester (1995) hovoří o hranicích, které definují parametry terapeutického vztahu tak, aby bylo prostředí pro pacienta i terapeuta bezpečné, zároveň ale i propustné a flexibilní. Praško (2009) oproti tomu uvádí hranice v kontextu jejich narušení, které je typické pro hraniční poruchu osobnosti ve chvíli obtížné kontroly potřeb a tužeb a náročného snášení jejich neuspokojení, které se pojí zároveň s obtížnou kontrolu vlastních emocí a impulzů v důsledku nesnesitelných pocitů nejistoty a napětí zažívaných v prostředí primární rodiny daného jedince. 2.2 Poruchy osobnosti Osobnost člověka přibližuje duševní život dotyčného. Popisuje jej v jeho jedinečnosti a výlučnosti, kterými se odlišuje od ostatních lidí. Je složena z interpersonální a intrapsychické části. Obě jsou navzájem propojené a nachází se ve společné interakci. Interpersonální část vstupuje do interakce s druhými, intrapsychická utváří mysl, duši, člověka samotného. Praško (2006) definuje osobnost člověka jako souhrn jeho duševních a tělesných vlastností, utvářejících se v průběhu vývoje a projevujících se v sociálních vztazích. Je tvořena vrozenými temperamentovými dispozicemi a získanými charakterovými vlastnostmi. Ty předurčují schopnost adaptování se v prostředí a specifický způsob chování a prožívání. H. J. Eyesenck pojímá osobnost jako jednotný celek, který je tvořen charakterem, temperamentem, intelektem a tělesnou konstitucí, což umožňuje jedinečné adaptování člověka na prostředí (Hartl, Hartlová, 2000). Bowlby (2012) mluví o osobnosti v kontextu 14

16 důvěry v trvalou dostupnost a podporu vazebných osob, ty jsou základem růstu stabilní a samostatné osobnosti. Poruchy osobnosti nelze považovat za onemocnění. Zahrnují ale charakterové a temperamentové rysy člověka, které se významně odchylují od rysů patrných u většiny lidí. Dle Praška (2009) jsou tyto rysy charakterizovány hluboce zakořeněnými a přetrvávajícími vzorci chování, které se projevují ve stereotypně se opakujících a rigidních reakcích na odlišné osobní a sociální situace (Praško, 2009). Tyto reakce bývají často extrémně vystupňované a mají za následek potíže v sociální adaptaci. Naopak Clarkin, Yeomans a Kernberg (2006), uvádějí, že hlavní charakteristikou psychologické organizace pacientů s těžkými poruchami osobnosti je nedostatečná integrace psychologických struktur. Fonagy a Target (2005) v souvislosti s poruchami osobnosti hovoří o omezené schopnosti uchopení intrapsychického konfliktu v raném vývoji. Predispozice ke vzniku poruch osobností je dána polygenně. Praško (2009) uvádí, že může souviset jak s prenatálním obdobím vývoje dítěte, s porodními komplikacemi, tak s prostředím, kde probíhal raný vývoj dítěte. Projevy poruchy osobnosti se zpravidla poprvé objevují ve věku pozdního dětství nebo adolescence a přetrvávají prakticky celý život. Zahrnují období kompenzace a dekompenzace stavu, ve stáří dochází ke zmírnění některých rysů. Výskyt poruch osobnosti je v běžné populaci relativně častý, prevalence je udávána mezi 6-9 % (Smolík, 2002), ale i vyšší mezi % (Clarkin, 1998). Rozdílnost v údajích prevalence je dána také tím, že lidé s poruchou osobnosti pouze zcela výjimečně přicházejí k léčbě z osobnostního důvodu. Své osobnostní rysy považují za přirozené. K léčbě se nicméně dostávají relativně často z důvodů náhlé krize, kvůli depresivním stavům, úzkostným poruchám, poruchám přizpůsobení či poruchám příjmu potravy. Vzhledem k tomu, že se jejich potíže projevují opakovaně bez změny rysů jejich osobnosti, má léčba zaměřená právě na tuto změnu zásadní význam (Praško, 2009). V rámci vymezení poruch osobnosti uvádíme dvojí klasifikaci dělení poruch osobnosti dle MKN-10 a DSM IV. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 představují poruchy osobnosti hluboce zakořeněné a trvalé vzorce chování, ukazující neměnnou odpověď na širokou škálu osobních a sociálních situací. Reprezentují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, 15

17 kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště vytváří vztahy k druhým. Takové vzorce chování mají tendenci být stabilní a zahrnovat různé oblasti chování a psychologického fungování. Jsou často, i když ne vždycky, sdruženy s různým stupněm subjektivní tísně a narušení sociálního výkonu (MKN-10, 2014). Do klasifikace poruch osobnosti dle MKN-10 se řadí následující: paranoidní, schizoidní, emočně nestabilní (s hraničním a impulzivním typem), histrionská, anankastická, anxiózní, závislá a jiné specifické poruchy osobnosti, zahrnující excentrickou, nezdrženlivou, nezralou, narcistickou, pasivně-agresivní a psychoneurotickou poruchu osobnosti. Dále sem spadají smíšené a jiné poruchy a přetrvávající změny osobnosti, které nelze přisoudit poškození nebo nemoci mozku (MKN-10, 2014). Podle Klasifikace duševních poruch a poruch osobnosti DSM-IV zahrnuje porucha osobnosti přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, ve které jedinec žije, je rozsáhlý a nepružný, má počátek v adolescenci nebo raném dětství, je stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození (Praško, 2009, 16). Do klasifikace poruch osobnosti dle DSM-IV patří následující: paranoidní, schizoidní, schizotypní, antisociální, hraniční, histrionská, narcistická, vyhýbavá, závislá a obsedantně-kompulzivní a jiná specifikovaná porucha osobnosti (Praško, 2009). I přes opírání se o platné diagnózy a jasná diagnostická kritéria obou klasifikací, jak uvádí Praško (2009), je ale potřeba uvést také podstatné otázky pojící se s problémy klasifikace poruch osobnosti. Frances a Widiger (1986, in Balon et al., 2002) uvádí, že jimi jsou následující: - Otázka toho, kde se nachází hranice normality a patologie, odlišení je jen na úrovni kvantitativního přístupu, kvalitativní k určení kontinua mezi normou a patologií chybí. - Otázka nejasného vymezení patologického stavu ve smyslu poruchy osobnosti či závažného duševního onemocnění, které spolu mohou koexistovat. - Otázka vymezení projevů poruch osobnosti a totožných projevů nepatologické sobnosti, které se projeví jen v určité situaci, např. důsledkem závažného stresu. - Otázka nejasné hranice a určení jednotlivých poruch osobnosti. 16

18 - Otázka toho, které poruchy se mezi poruchy osobnosti řadí a kolik poruch osobností tedy je. - Otázka odlišné úrovně definování poruch osobnosti. - Otázka generalizace jednotlivých kritérií poruch osobnosti vztažená na pohlaví, kulturu, rasu. - Otázka ego syntonního a ego dystonního přístupu k poruchám osobnosti. - Otázka validity diagnóz poruch osobnosti, jelikož jsou obvyklá diagnostická kritéria validity aplikovatelná obtížně. Tyto zjevné potíže na poli kategoriální klasifikace a diagnostiky poruch osobnosti poukazují na otázky, o kterých je potřeba v případě výzkumu problematiky poruch osobností uvažovat, a zároveň na ně hledat odpovědi. 2.3 Hraniční porucha osobnosti Hraniční porucha osobnosti je v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí řazena pod Hraniční typ emočně nestabilní poruchy osobnosti. V americkém diagnostickém manuálu DSM-IV je hraniční porucha osobnosti uváděná samostatně. Hraniční porucha osobnosti je velmi častou poruchou v běžné populaci, prevalence je uváděna kolem 2-3 %. Častější je u žen, klinické vzorky ukazují převahu žen v poměru 3:1 (Praško, Pěč, 2014). Studie v populaci vyjadřují diferenciaci nižší v poměru 60 % žen a 40 % mužů (Torgersen, 2001). Etiologie hraniční poruchy je dle Praška (2009) neznámá. Je zvažován podíl organicity, dále faktory odmítání, zneužívání a týrání dítěte v dětství, nestabilita konceptu vlastního Self i narušení kognitivních procesů a vliv dysfunkce serotonergního systému. Pravděpodobná je také interakce mezi jednotlivými výše zmíněnými faktory. V rámci klinické symptomatiky uvádí Bohus (2005) pět problémových oblastí u pacientů s diagnózou hraniční poruchy osobnosti, jsou jimi: oblast regulace afektů zahrnující jak časté emoční zaplavení, tak emoční tupost; dále oblast obrazu o sobě sama která zahrnuje nejistotu týkající se vlastní identity a integrity, oblast psychosociální integrace pojící se s pocity být jiný než všichni ostatní a problémy regulace blízkosti a odstupu, oblast schopnosti kognitivního fungování zahrnující disociační a nezřídka i 17

19 pseudopsychotickou symptomatiku a oblast chování s častým výskytem sebepoškozování, vysoce rizikového chování, s poruchami příjmu potravy. Pro diagnostikování hraniční poruchy osobnosti se v posledních letech rozvíjí množství metod. Používají se sebeposuzující nástroje zahrnující dotazníky a strukturované a polostrukturované rozhovory, pozorování, projektivní metody. K mezinárodnímu vědeckému standardu se v současnosti řadí Diagnostické interview DIB-R (Zanarini et al., 1989) a Mezinárodní strukturovaný rozhovor pro poruchy osobnosti IPDE (Lorangel et al., 1994). Pro zjištění stupně závažnosti klinického obrazu a zhodnocení případného terapeutického průběhu je určen borderline symptom list BSL (Bohus et al., 2001). Celkovou osobnostní organizaci jedince dle Kernbergova psychodynamického konceptu mapuje Strukturovaný rozhovor pro uspořádání osobnosti STIPO (Clarkin et al., 2007). Stěžejní význam pro diagnostiku má také Rorschachova metoda, která umožňuje identifikovat obranné mechanismy, úroveň objektních reprezentací a jejich projekci do interpersonálních vztahů, tendence k rozvolňování hranic a stupeň jejich narušení, úroveň ego funkcí, kvalitu testování reality a kognitivní dysfunkce (Lerner, 1991, in Křivková, 2002). Pro potřebu diagnostiky těchto oblastí slouží specifické škály jako například Škála vzájemné autonomie, Škála borderline interpersonálních vztahů, Škála koncepce objektu (Lečbych, 2013). Pomocí ROR je možné odlišení nejen hraniční poruchy osobnosti od schizofrenie, ale i popis jemnějších rozdílů mezi hraniční poruchou osobnosti na jedné straně a narcistickou a schizotypní poruchou na straně druhé (Lerner, 1991, in Křivková, 2002). Jako významný nástroj k diagnostikování hraničních pacientů uvádějí Rorschachovu metodu také Burla et al. (1997). Pacienti s diagnostikovanou hraniční poruchou osobnosti nicméně netvoří homogenní skupinu. Pacienti se potýkají s predominantními problémy v kontrole impulsů, v regulaci afektů či s predominantní difúzní identitou. Difúze identity je důležitým kritériem pro odlišení hraniční patologie od patologie neurotické, testování reality je hlavním znakem při odlišování hraniční patologie od psychotického onemocnění (Brömmel, 2008). Častá je také komorbidita s dalšími onemocněními (Bohus, 2005). 2.4 Hraniční organizace osobnosti V roce 1967 Otto F. Kernberg poprvé uvedl koncept hraniční - borderline organizace osobnosti (Kernberg, 1967), který opustil dosavadní psychiatrické kategorie jako syndrom, stav, onemocnění, a zformoval pojem organizace, který je tvořen strukturovanými a k sobě 18

20 navzájem se vztahujícími psychickými procesy (Bohus, 2005). Byla tak poprvé popsána psychopatologie, o které Kernberg (1970) hovoří v souvislosti s tzv. charakterovou patologií, a která se stala společným podkladem fenomenologicky odlišných poruch osobnosti. Jedná se zejména o množství tzv. primitivních obranných mechanismů soustředěných kolem štěpění popření, primitivní idealizace a znehodnocení, projektivní identifikace a všemocného ovládání. V kombinaci s difúzí identity, tedy nedostatkem pevného a koherentního obrazu sebe sama a významných blízkých osob a při zachovaném testování reality, se jedná o hraniční organizaci osobnosti. Vzhledem k míře integrace osobnosti se odlišuje vysoká nebo nízká úroveň hraniční organizace (Clarkin, Yeomans, Kernberg, 1999, 2001, in Brömmel, 2008). Rozmanitost těchto úrovní zahrnuje rozmezí závažnosti sahající od hranice s neurózami až k pomezí s psychózami. Tato hranice ale není jasně vymezená, a proto nelze hraniční organizaci osobnosti považovat za přechodný stav, který by mezi neurózami a psychózami kolísal (Kernberg, 1987). Kernbergův koncept vychází z psychoanalytické tradice z teorie objektních vztahů, z integrování jednotlivých modelů především Edith Jacobsonové, Melanie Kleinové a Margaret Mahlerové (Bohus, 2005). Teorie objektních vztahů vychází z vnitřních objektních vztahů, které jsou stavebními kameny psychologických struktur a slouží k organizaci motivace a chování člověka (Clarkin et al., 2006). Základem teorie jsou rané repetitivní zkušenosti se vztahy, které jsou buď dobré a uspokojující, nebo špatné a frustrující. Časem, v závislosti na dobrém vztahu s pečující osobou, je dítě schopné integrovat tyto protichůdné zkušenosti a vytvořit jak koherentní i ambivalentní obraz sebe sama, tak blízkých každý, tedy druhý (i já) je dobrý, i když ne perfektní, a mohu ho (i sebe) mít rád. Takovýto jedinec je schopen vazby, uznává potřebu vztahování se k druhým a umí zacházet s pocitem závislosti. Jedná se o tzv. objektní stálost (Titl, 2014). V hraniční organizaci tato integrace není možná. Původní zcela dobrá i zcela špatná zkušenost jsou odděleny štěpením, zůstávají tak částí reprezentace sebe sama a zároveň i části reprezentace objektní (Brömmel 2008). Vztahy k objektům se tak utvářejí pod vlivem difuzních, zahlcujících emočních stavů, které signalizují aktivaci perzekučních vztahů mezi Self a objektem (Fonagy, Target 2005). Teorie objektních vztahů se tedy zabývá vazbami, které si dítě vytváří k lidem během svého vývoje, stupněm připoutanosti a zapojování do vztahů k nim (Praško, 2009). 19

21 Teorie Edith Jacobsonové předkládá pohled na pudové pohnutky, které vycházejí z biologické předurčenosti, ale zároveň své charakteristické znaky získávají v kontextu raných vztahů. Zkušenost z nich je zaznamenávána z hlediska toho, jak ji pociťuje dítě. Pokud ve zkušenosti převládá spokojenost, stává se pevnou motivační sílou v životě dítěte, jsou-li zkušenosti raných vztahů z velké části frustrující, vytvoří intenzivní agresivní pud, který deformuje normální vývojový proces. Dětské zkušenosti jsou zároveň zvnitřňovány a mají také vliv na formování superega (Mitchell, Black, 1999). Teorie tak přispívá nejen k objasnění hraniční patologie internalizovaných objektních vztahů, ale také k pochopení vztahu dané patologie k proměnlivosti utváření ega a superega (Kernberg, 1987). Teorie Melanie Kleinové pracuje s pojmy paranoidně schizoidní a depresivní pozice ve vývoji osobnosti. První, paranoidně schizoidní, pozice odpovídá vztahování se dítěte k objektu v prvních čtyřech měsících života, v tomto období jsou v dítěti přítomny silné agresivní a zároveň libidinózní pudy, které vedou k rozštěpení objektu matky, na dobrou a špatnou část. Tyto procesy štěpení a projekce se později objevují v dynamice psychických poruch, včetně hraniční poruchy osobnosti. V období jednoho roku života dítěte je tato pozice dle Kleinové překonána a nastává pozice depresivní, která již objekt neštěpí, ale přistupuje k němu tak, že je možno jej nenávidět, nebo milovat a také ztratit. Aktivizace této pozice se děje v životě i později, kdykoliv při prožitku smutku a deprese z reálné či obávané ztráty blízké osoby (Praško, 2009). Teorie Margaret Mahlerové přináší koncept procesu separace individuace během nejranějších fází vývoje dítěte, jež má za následek postupný vznik oddělené psychické struktury Self. Proces rozlišuje tři fáze raného vývoje. Jsou jimi fáze autistická, fáze symbiotického splynutí a fáze separačně-individuačního procesu, která zahrnuje čtyři subfáze diferenciaci, praktikování, znovusbližování a subfázi ustálení individuality a počátků emocionální objektní stálosti (Mahler et al., 2006). Jedná se při nich o složitou a dynamickou interakci fyzického a kognitivního dozrávání dítěte a zároveň jeho psychického vývoje za přítomnosti matky, která zastává klíčovou roli přiformování jeho vyvíjející se identity (Mitchell, Black, 1999). Pro hraniční osobnosti je stěžejní subfáze znovusbližování. Její pozůstatky se projevují touhou po splynutí s matkou a zároveň hrůzou z tohoto splynutí (Fonagy, Target 2005). Kernberg (1987) výše uvedené modely integruje. Vychází z předpokladu primárního nediferencovaného vývojového stádia raného dětství, v kterém nejsou oddělené 20

22 reprezentace Self a objektu. Oddělené jsou od sebe polarizované formy dobrého a zlého, což podněcuje přítomnost silných agresivních impulzů (Kernberg, 1992). Proces tohoto štěpení představuje mezistádium. Dalším vývojem je tato polarizace postupně překonána, dobré a zlé integrováno v celek, čímž je dosaženo zralé ego-identity. Pokud nastanou během této diferenciace potíže, nastává specifické fixování a případně regrese na úroveň hraniční struktury. Chybí v ní pocit jistoty vůči vlastnímu já i vůči existujícím vnějším objektům, což má za následek potíže v interakční oblasti s druhými i autodestruktivní chování (Bohus, 2005). Psychodynamický diagnostický manuál PDM (2006) uvádí v souvislosti s hraniční osobnostní organizací zjevné tendence k potížím ve vztazích, nízkou kapacitu emoční intimity, problémy v práci, období vyznačující se depresivními a úzkostnými stavy, jejich náchylnost k zneužívání návykových látek a k dalšímu závislostnímu chování. Časté je také sebepoškozování bezohledným chováním, zahrnující automutilaci, sexuální riskování, nabývání nadměrných dluhů a další sebedestruktivní aktivity. Kernberg (1987) nicméně doplňuje, že i přes zjevnou podobnost příznaků s příznaky neuróz a poruch osobnosti nelze bez důkladného diagnostického vyšetření osobnostní organizace zvolit adekvátní léčbu. 2.5 Terapie Terapie znamená službu, léčení, ošetřování, uzdravení. Podstatou terapie je pečovat o člověka tak, aby se to, co je v něm zraněné, zacelovalo, hojilo. Uzdravení není jen žádoucí, ale i možné, ne však ve smyslu úplné dokonalosti, absolutního zdraví. Terapie je spíše putování na cestě směřující k zvyšování kvality a důstojnosti lidského života (Karkošková, 2014). Psychoterapie je pro hraniční poruchu osobnosti základní a kauzální léčbou. Rozdílné pohledy na etologii a odlišné terapeutické tradice vedou k různým druhům léčby. I přes různorodost teoretického jazyka a etologických předpokladů jsou ale patrné i shodné názory v pohledu na obecné zásady léčby. Nejvíce je v terapii hraničních osobností uplatňován psychodynamický a kognitivně behaviorální přístup. K psychodynamickým přístupům aplikovaným v léčbě hraniční poruchy osobnosti se řadí Mentalization based treatment (MTB), která přináší pozitivní výsledky v rychlejším ústupu intenzity symptomů, sebevražednosti a snížení počtu a délky hospitalizací s retencí efektu 5 let po ukončení léčby a také Transference focused psychotherapy (TFP), která má za následek zlepšení psychosociálních funkcí, osobnostní 21

23 organizace, suicidality a přerušení léčby. Kognitivně behaviorální přístupy zahrnují Dialektickou behaviorální terapii (DBT), jež napomáhá snížení suicidality, sebepoškozujícího jednání, zlosti a zlepšení symptomatických projevů. Dále Schema Focused Therapy (SFT), která má za následek zlepšení symptomatiky a kvality života a Systém Training for Emotional Predictability and Problem Solving (STEPPS), který ovlivňuje snížení impulzivity, negativní afektivity a zlepšuje globální funkce (Praško, Pěč, 2014). Nově se v rámci léčby ověřují také psychoterapeutické postupy jako dynamická dekonstruktivní psychoterapie (DDP), trénink emoční inteligence (EI), kognitivně analytická terapie (CAT), rodinné intervence, terapeutické komunity aj. (Praško, Pěč, 2014). McWilliams (2015) a Brömmel (2008) uvádějí typické problémy terapie, se kterými se terapeuti při práci s hraničními jedinci setkávají. Prvním je samotné uvědomění si hraniční struktury osobnosti daného klienta. Jelikož jsou hraniční jedinci schopni dobrého kontaktu s realitou a mohou vystupovat způsobem, který vybízí terapeuta k empatii, jejich osobnostní struktura se neprojeví dřív než ve stavu regrese. Dalšími jsou specifické problémy s motivací, přání změnit a zlepšit svůj život, přijmout za něj zodpovědnost, zvládnout zatěžující, nebezpečné symptomy a (sebe)destruktivní vzorce chování. Toto vše jedinec v terapii s rychlostí štěpí a projikuje do terapeuta, který si problémy dotyčného dělá starosti, zatímco dotyčný obvykle starosti nepociťuje. Tyto problémy, jež se odráží na úrovni přenosových a protipřenosových reakcí, a vyjadřují psychopatologii daného jedince, vedou ve svých důsledcích také často k přerušení terapie (Clarkin et al., 2001). Důležitou proměnnou v léčbě hraničních pacientů je také terapeutova osobnost. Jelikož hraniční pacienti své terapeuty testují stále novými způsoby, je obtížné oddělit vliv terapeutovy osobnostní charakteristiky od protipřenosových faktorů působících v terapii a také od použitých terapeutických technik (Kernberg, 1987). Z těchto důvodů je proto na počátku terapie stěžejní stanovit její rámec a dosáhnout s pacientem dohody o tom, co jsou potíže, které se budou v terapii řešit, co je cílem léčby a jakými prostředky jej bude dosaženo, co terapeut od klienta požaduje a co nabízí. Jsou to tzv. explicitní hranice, o které se bude moci terapeut v budoucnosti v rámci terapie opřít (Praško, Pěč, 2014). Bez těchto jasných hranic by pacienti své chování vystupňovali natolik, dokud by nenašli meze, které nebyly vyřčené. 22

24 Důležité je tedy v terapii především zabezpečení hranic, dále je uváděna důležitost schopnosti terapeuta snášet silné emoce, pojmenovávat protikladné pocitové stavy, interpretovat pacientovy primitivní obrany, schopnost provádět interpretaci během klidového stavu pacienta, využít informací z protipřenosu, podporovat rozvoj individuality pacienta, zamezit jeho regresi a v neposlední řadě i poskytnout zpětnou vazbu a pomoc při řešení dilemat buď anebo získaných z podnětů od samotného pacienta (McWilliams, 2015). Kalsched (2011) doplňuje, že terapie hraničních poruch osobnosti spočívá v identifikaci rozštěpených vnitřních aktérů, tak jak se objevují v projekci či identifikaci, v pojmenování jich samých a i s nimi spojených emocí. Je tedy potřeba pacientovi pomoci tolerovat úzkost při uchovávání rozporuplných dobrých a špatných obrazů vlastního já nebo objektu. Cílem tohoto procesu je zvýšení tolerance k ambivalenci. Postupně je pacient schopen vnímat sebe i terapeuta jako složitější lidskou bytost a tím vzniká nová dimenze ve vnímání hloubky vlastního já a druhých lidí, která signalizuje přeměnu částečných objektních vztahů na celkové. Lečbych (2010b) podává shrnutí, že stanovený terapeutický rámec, konfrontace s obrannými mechanismy daného člověka a emocionální podpora ze strany terapeuta jsou stěžejní pro terapeutický proces, v kterém si daný člověk může postupně zvědomit odštěpené části sebe sama, což vede k postupné úzdravě. Clarkin et al. (2006) uvádějí také důležitost cílů léčby hraniční problematiky, které spočívají v postupných krocích pacienta, díky kterým postupně přechází z abnormálního fungování osobnosti k normálnímu. Prvním je integrovaný koncept Self, který se uskutečňuje v pojetí identity. Zahrnuje realistické hodnocení druhých, ohleduplnost k nim a empatii při současném zachování vlastní autonomie, dále sebevědomí, radost a schopnost těšit se ze vztahů s druhými a z vlastní práce. Druhým je přítomnost širokého spektra emočních zkušeností, které dotyčný dokáže prožít bez ztráty kontroly nad vlastní impulzivitou. Třetím je přítomnost jednotného systému internalizovaných hodnot, který i přes vývojové kořeny v rodičovských hodnotách, na ně není pevně vázán, ale je stabilní, individuální, a nezávislý na vnějších vztazích s druhými. Zahrnuje smysl pro osobní odpovědnost, realistickou sebekritiku a rozhodování, které je flexibilní a vyplývá ze společenských norem, hodnot a ideálů. V souvislosti s třetím cílem hovoří Fonagy a Target (2005) také o mentalizaci, tj. schopnosti pochopit interpersonální chování z hlediska duševních stavů, která je získávána v kontextu raných vztahů přimknutí. 23

25 3 VZTAHOVÁ VAZBA A HRANIČNÍ OSOBNOSTI V této kapitole přiblížíme vztahovou vazbu z pohledu jejího narušení, z pohledu, který je spojován s hraničními osobnostmi. Brisch (2011) uvádí, že mnohé údaje z výzkumů dokládají, že raná narušení vazby mezi rodiči a dítětem jsou příčinou nejrůznějších dalekosáhlých psychických poškození. Kulísek (2000) hovoří o vlivu raného citového přilnutí na pozdější vývoj osobnosti a její poruchy. Ruppert (2011) toto doplňuje tvrzením, že narušení vztahové vazby přerůstá v psychické poruchy proto, že jsme existenciálně odkázáni na mezilidské vztahy. Poruchy vazby vznikají, setkají-li se děti během raného vývoje s různými formami násilí ze strany blízké osoby. Patří sem emocionální a fyzické zanedbávání, zraňování slovy, fyzické a sexuální násilí, ale i zkušenost násilného chování mezi dvěma dítěti blízkými osobami. Poruchy vazby mohou zároveň vyvolat i častá odloučení od vztahové osoby, přerušení vztahu bez možného a dostatečného času pro rozloučení (Brisch, 2012). Dojde-li k selhání při utváření bezpečného připoutání v raném věku, je patrná souvislost s neschopností vytvářet blízké osobní vztahy v dospělosti tak, aby byly stabilní (Praško, 2009). Röhr (2012) uvádí, že jedinou stabilitou pacientů s hraniční poruchou je právě nestabilita ve vztazích. I když po stabilním vztahu touží, nejsou schopni udržovat jeho kontinuitu. Buď druhého milují, nebo nenávidí. Mnohé teoretické poznatky i studie zabývající se problematikou hraniční osobnosti (Blatt, 1997, Fonagy et al., 2000, Gunderson, 1996) uvádějí, že základní aspekty charakterizující hraniční poruchu osobnosti, jako jsou právě nestabilní, intenzivní mezilidské vztahy, dále pocity prázdnoty, výbuchy vzteku, chronický strach z opuštění a nesnášenlivost samoty, vyplývají ze vztahové vazby dotyčného. Cloud a Townseld (1998) uvádějí, že se nejdůležitější konflikty, mající za následek hraniční organizaci, odehrávají v prvních několika letech života. Röhr (2011) v problematice vztahové vazby u hraničních poruch osobnosti klade důraz na prvotní důvěru. Ta vzniká, dokážou-li rodiče poskytnout dítěti jistotu, že je žádoucí a že je v bezpečí. Nedokážou-li tuto jistotu zprostředkovat, vzniká v dítěti určitá forma závislosti. Bowlby (2012) uvádí, že důvěra v dostupnost a ochotu vazebných osob, nebo naopak jejich absence se vytváří během raného vývoje, a jakmile se vývoj naplní, přetrvává v poměrně nezměněné podobě celý život. Lidé, kteří tuto prvotní důvěru nemají, po celý život hledají ve svém nitru pevné místo, které ale nenacházejí. Absence prvotní důvěry má 24

26 také za následek časté propadání vnitřnímu chaosu, u jedince se v souvislosti s nedostatečnou symbiózou mezi matkou a kojencem může vyvinout hraniční porucha osobnosti (Röhr, 2011). Frielingsdorf (2000) pohlíží na symbiózu tak, že jestliže se symbiotický vztah k matce neuvolní a oddělování není dovoleno, je ohrožena seberealizace daného člověka. V dospělém věku se u něj tak opakuje vzor vztahu a strategie přežití v zápasu mezi přizpůsobením a odporem, který neumožňuje autonomně žít a převzít odpovědnost za vlastní život. V Psychodynamickém diagnostickém manuálu PDM (2006) jsou uvedeny problémy, které vyplývají z vazebného připoutání a zahrnují širokou škálu obtíží. Někteří z kojenců a malých dětí nejsou schopni zapojit se do jakéhokoli druhu intimity, nevyhledávají komfortní prostředí ani na něj nereagují, působí úzkostně, sklíčeně, uzavřeně do sebe sama, jiné osobnosti jsou difúzně agresivní, neosobní a nestálé ve vztazích. Extrémní narušení raného utváření vazebného připoutání bývá později spojeno také s problémy v kognitivní a sociální oblasti. Nejzávažnější projevy jsou pozorovány u dětí vyrůstajících v dětských domovech a u těch, jež zažily rozsáhlé zanedbávání či zneužívání ve vlastní rodině. Bowlby (2010) tvrdí, že člověk je naprogramován chovat se adaptivně a utvářet si vazbu k pečující osobě, aby přežil. Bez rodičů totiž dítě nemůže přežít, takže i nejhorší rodič se stává osobou, k níž si dítě vytváří vztahovou vazbu. Z těchto důvodů si dítě vytváří vazbu i s osobami, které je týrají nebo zneužívají (Titl, 2014). Bowlbyho teorie a výzkumy tak ovlivnily klinické myšlení a výzkumu nejen zdravých jedinců, ale i klinickou populaci, zahrnující pacienty s hraniční poruchou osobnosti (Clarkin et al., 2006). K dispozici je řada studií zabývající se vztahovou vazbou u jedinců s hraniční organizací. Zanarini et al. (1997) prezentují studii, která dokládá vliv patologických zkušeností z dětství na rozvoj hraniční poruchy osobnosti. Rané traumatické zkušenosti vazebného připoutání u hraničních poruch osobnosti uvádí také Kindl et al. (2015). Patrick et al. (1994) ve své studii uvádějí, že ve srovnání s pacienty s dystimií je u hraničních pacientů větší pravděpodobnost vyhýbavé a úzkostné vazby a nezpracovaného traumatu, i když obě skupiny spojuje podobná traumatická zkušenost. Stalker a Davies (1995) zjistili, že na vzorku žen s historií sexuálního zneužívání v dětství, měly ty, u kterých byla také diagnostikována hraniční diagnóza, vyhýbavý a úzkostný typ nejisté vztahové vazby a zároveň nezpracovanou traumatickou zkušenost. Také Fonagy (2000) uvádí ve své studii zabývající se mentalizací nejistou vztahovou vazbu ve spojitosti s hraničními jedinci. Ve studii Gundersona (1996), zabývající se intolerancí samoty u hraničních pacientů, je tato 25

27 intolerance uváděná v souvislosti s nejistou vztahovou vazbou. V dalším výzkumu zaměřeném na attachment a psychopatii u hospitalizovaných adolescentů měla většina osob diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti, úzkostný a vyhýbavý typ vztahové vazby (Rosenstein, Horowitz, 1996). Další výzkum týkající se vztahové vazby, který byl provedený na rozsáhlém vzorku nepsychotických hospitalizovaných pacientů, prezentoval zjištění častého výskytu úzkostného a vyhýbavého typu vztahové vazby u pacientů s hraniční poruchou osobnosti (Fonagy et al., 1996). Blatt a Levy (2003) uvádějí hraniční strukturu osobnosti jako důsledek traumatu zejména v oblasti citové vazby. Potter (2011) uvádí attachment ve zprostředkující roli mezi traumatem a jeho pozdějšími dopady v podobě posttraumatické stresové poruchy a hraniční poruchy osobnosti. Četné jsou také výzkumné studie na poli neurobilologického chápání zkoumané problematiky. Jmenovitě například studie Anny Buchheimové a jejích spolupracovníků, které se zabývají nejistým vztahovým připoutáním u hraničních poruch osobnosti v souvislosti s neurobiologickými implikacemi zkoumaného. Uvedené studie poukazují také na spojitost s ranou traumatickou zkušeností (Buchheim et al., 2016, 2008; Jobst et al., 2016; Juen et al., 2013). Z uvedených studií vyplývá, že vztahová vazba jedinců s hraniční poruchou osobnosti je úzkostná nebo vyhýbavá a souvisí často také s prožitou traumatickou zkušeností dotyčných. Mentzos (2012) nicméně uvádí, že i když vztah hraniční poruchy a rané traumatizace nemůžeme popřít, není možné význam traumatu jako takového absolutizovat, jelikož existují traumatizovaní lidé, u kterých se hraniční ani jiná duševní porucha nevyvinula. V tomto kontextu je proto potřeba zvážit i další nepříznivé okolnosti, které ke vzniku hraniční poruchy vedly, nebo naopak, příznivé podmínky, které rozvoji hraniční poruchy navzdory traumatizaci zabránily. Nancy Mc Williamsová (2015) nicméně doplňuje, že současné studie zabývající se hraniční problematikou, vycházejí převážně z empirických zjištění právě v oblasti vývoje malých dětí, citové vazby a traumatu a mají za následek postupnou změnu chápání hraniční problematiky. I přes odlišné přístupy ke zkoumání problematiky tak dochází ke shodě na klinických projevech problémů v hraničním rozmezí, což má za následek snažší určení diagnózy hraniční úrovně povahové struktury jedince. 26

28 4 METODY MĚŘENÍ DIMENZÍ VZTAHOVÉ VAZBY A BORDERLINE FENOMÉNŮ V této kapitole navazujeme na předchozí ukotvení teorie vztahové vazby a hraniční organizace osobnosti a rozšiřujeme jej z pohledu posuzování vztahových dimenzí a hraničních fenoménů daného člověka užitím specifických metod, jejichž výsledky budeme později analyzovat v empirické části práce. Konkrétně popíšeme Rorschachovu metodu, Škálu borderline interpersonálních vztahů, škálu Experience in Close Relationships ECR a inventář Borderline Personality Inventory BPI. 4.1 Rorschachova metoda Rorschachova metoda, jejímž autorem je švýcarský psychiatr a psychoanalytik Hermann Rorschach, patří k nejpoužívanějším psychodiagnostickým projektivním metodám (Svoboda, 2013). Jelikož je výchozí metodou pro aplikování Škály hraničních interpersonálních vztahů, která je stěžejní pro praktickou část diplomové práce, přiblížíme její podstatu spočívající v mechanismu projekce, projektivní metody, k nimž se řadí a její celkovou charakteristiku v následujících řádcích Projekce Rorschachova metoda je utvořena na základě projekce. Projekcí je míněn obranný mechanismus ega, spočívající v přičítání vlastních přání a pohnutek, jež by ego mohlo zamítnout (Šípek, 2000). Termín projekce poprvé použil Freud roku Pojmenoval jím mechanismus obrany proti úzkosti (Svoboda, 2013) a zároveň princip ovlivňování vnímání podnětů vzpomínkami (Nakonečný, 1995, in Šípek, 2000). Šípek (2000) z Freudova pricipu vychází a rozšiřuje jej tvrzením, že chování každého člověka je ovlivněno projekcí stavu psychiky, tedy psychické reprezentace světa. Vliv projekce a lidské chování uvádí i Svoboda (2013). Princip projekce je dle něj spojen s externalizací chování. V ní plní projektivní metody funkci katalyzátoru daného procesu. Za projekci je tedy považováno více či méně vědomé modifikování procesu vnímání, odštěpení či jiné úpravy vnímaných jevů. Nejobecnější pojetí pokládá projekci za mechanismus, jehož přítomnost je zjevná v chování každého člověka (Šípek, 2000). 27

29 4.1.2 Projektivní metody V základě projektivních technik je přijetí vědomé hry s méně přehlednou a neznámou situací. Tím se umožní, aby nevědomé mechanismy vykonaly akt projekce (Šípek, 2000, 12). Dělení projektivních metod je následující: verbální, expresivní a apercepčně vizuální. Do poslední skupiny se řadí Rorschachova metoda (Šípek, 2000). Je to díky pareidoliím, které Rorschachova metoda u zkoumaného člověka vyvolává (Svoboda, 1992). Pareidolie popisuje Šípek (2000) následovně: Pareidolie je jev, značící připravenost k dotváření neurčitých podnětů v okolí. To probíhá na základě dynamičnosti lidské fantazie. Podnětem jí mohou být například útvary mraků na nebi, přírodní podněty aj. Výsledné pareidolie následně zkoumaný jedinec verbalizuje. Rorschachova metoda vychází ze stanoviska, že projikované představy k jednotlivým figurám testu nejsou náhodné, ale značí určité zvláštnosti dotazovaného jedince (Svoboda, 1992). Za výhodou projektivních metod je pokládán fakt, že téměř není možné záměrně zkreslit výsledky, protože dotazovaný jedinec netuší, které odpovědi jsou u metody stěžejní a žádoucí. Nevýhodou je naopak nesnadné jednotné skórování mnohovýznamových odpovědí. Ty kladou vysoké nároky na odbornou erudici výzkumníka (Svoboda, 2013). Dle Lečbycha (2013) je kvalitní interpretace úměrná vzdělání, zkušenostem a nadání toho, kdo výsledky metody interpretuje. Často je projektivním technikám vytýkána sporná validita, externí kritéria pro její potvrzení nejsou příliš pregnantní a celkové použití psychometrických postupů je nesnadné. Jelikož jsou projektivní techniky zaměřené především na osobnost člověka z pohledu jejího dynamického nastavení, na lidské potřeby, zájmy, interpersonální vztahy a další, je žádoucí výsledná data těchto metod porovnat i s životní historií zkoumaného jedince (Svoboda, 2013) Charakteristika Rorschachovy metody Rorschachova metoda se v současnosti řadí mezi nejpoužívanější psychodiagnostické metody. V ucelené podobě byla poprvé představena a publikována přímo autorem švýcarským psychiatrem a psychoanalytikem Hermannem Rorschachem v roce 1921 v monografii Psychodiagnostik (Svoboda, 2013). H. Rorschach jako první použil málo strukturovaný vizuální materiál k diagnostickému zkoumání osobnosti jedince. Východiskem mu byla znalost principu volného asociování na podněty, které jsou významově nejednoznačné. Rorschach původně předpokládal využití tohoto postupu při diagnostikování schizofrenie (Šípek, 2000). Metoda ale odhalila svůj velký potenciál, který 28

30 spočíval v zachycení velmi jemných projevů psychických poruch a také individuality daného jedince (Obuch, Polách 2011). V průběhu let se utvořilo několik stěžejních škol Rorschachovy metody, z kterých vyšli následovníci Rorschacha, kteří interpretaci jeho metody dále rozvinuli. Představiteli jsou jmenovitě: E. Bohm, S. J. Beck, B. Klopfer, M. Loosi-Usteriová, E. G. Schachtel, D. Rapaport, Z. A. Piotrowský a J. E. Exner, Jr. (Svoboda, 2013). Původní interpretace metody se odvíjela psychoanalytickým směrem, nyní se vlivem J. E. Exnera, Jr. vrací zpět, k analýze kognitivních procesů (Šípek, 2000). Je rozvíjeno formální skórování percepčního stylu vzhledem k osobnostním a behaviorálním korelátům jedince (Obuch, Polák, 2011). Jedná se o tzv. Komprehensivní systém, jednotný systém: který nabízí standardizovaný postup administrace, skórování a vyhodnocování testového materiálu a jako principiálně ateoretický je přijatelný pro kliniky bez ohledu na teoretickou školu, ze které vycházejí (Obuch, Polák, 2011, 9). Vývoj metody ale probíhá i nadále a tak Exnerovi spolupracovníci a následovníci rozvíjejí nastupující systém, tzv. Rorschach Performace Assessment System - RPAS (Obuch, Polák, 2011). Dle Weinera (1998) je pro interpretaci Rorschachova testu nejefektivnější integrační model. Zahrnuje kombinování strukturálních dat s nomotetickým přístupem. To znamená kombinaci empiricky odvozených poměrů, indexů a dat, jež byla odvozena teoretickou analýzou, idiografickým přístupem. Význam Rorschachovy metody je zjevný v celosvětovém měřítku. Již v první polovině 20. století zdůrazňuje Tarcsay (1944) vlastnosti Rorschachovy metody, které korespondují s požadavky globální testové metody, uzpůsobené k zachycení mnoha nezávislých vlastností zkoumaného jedince a vzájemných interakcí těchto vlastností v celkovém osobnostním profilu. O globálním pojetí Rorschachovy metody nepochybuje ani Svoboda (1992), který uvádí, že je nejrozšířenější projektivní metodou napříč světadíly. Vychází přitom z existence velkého množství monografií a článků, které o Rorschachově metodě po celém světě vyšly. A také z faktu, že jsou testu věnovány celé mezinárodní kongresy. Z významu Rorschachovy metody plyne i její uplatnění. Přínosným nástrojem je všude tam, kde je stěžejním cílem porozumění člověku v jeho individualitě a jedinečnosti. Díky Rorschachově metodě získáváme nejen ty informace o jedinečnosti druhého, které se odráží v jeho chování a jednání a jsou tak zjevné, ale také ty, které jsou při běžném pozorování skryty (Exner, 2003 in Seitl, 2012). Rorschach se tak stává metodou nejen k popisu explicitních projevů v chování, ale také k prozkoumání vnitřní dynamiky a řešení vnitřních konfliktů dotyčného (Lečbych, 2013). Rorschachova metoda nachází široké uplatnění nejen ve výzkumu psychopatologie a na poli klinické psychologie, ale je 29

31 přínosná i v ostatních odvětvích psychologie, jako je forenzní psychologie, psychologie dětí, psychologie práce aj. Můžeme říci, že její uplatnění prostupuje všemi oblastmi aplikované psychologie včetně různorodých výzkumných oblastí (Svoboda, 2013). 30

32 4.2 Škála borderline interpersonálních vztahů Škálu borderline interpersonálních vztahů, která je svou povahou určena k detekci fenoménů spojených s borderline tematikou, zpracoval a následně publikoval v roce 1979 Jay S. Kwawer. Při jejím vytváření vycházel z porozumění hraničním jevům z hlediska klinické a vývojové psychologie s využitím Rorschachovy metody. Vycházel z teorie hraniční organizace osobnosti, dále z poznatků o raných vztazích hraničních pacientů k objektům a také ze svých klinických zkušeností na poli hraniční problematiky. Na tomto základě navrhl model hraniční psychopatologie, kterou detekuje Rorschachova metoda (Kwawer, 1979). Specifičnost škály spočívá v tom, že vychází z odpovědí získaných Rorschachovou metodou, na které aplikuje jednotlivá svá kritéria. Kritérií je celkově deset, reprezentují velmi raná stádia diferenciace vlastního já a objektu a slouží k detekci fenoménů spojených s hraniční problematikou. Stěžejními pro zařazení do jednotlivých kritérií jsou proto ve škále ty odpovědi, jež naznačují přítomnost velmi primitivních vzorců objektních vztahů (Kwawer, 1980, in Lečbych, 2013). Weiner a Bornstein (2009) uvádějí, že skórovací systém pro rorschachovský obsah vyvinutý Kwawerem, se zaměřuje na identitu člověka a na mezilidskou problematiku. Koncepty zkoumané tímto systémem zahrnují pohlcení, symbiotické splynutí, násilnou symbiózu, separaci nebo znovusjednocení, zrození a znovuzrození, metamorfózu a transformaci, narcistické zrcadlení, separaci dělení, narušení hranic a představu dělohy (Kwawer, 1980, in Lečbych, 2013). Kwawer (1980, in Lečbych, 2013) systematizoval obvyklé borderline fenomény v ROR protokolech, což jej vedlo ke zjištění, že tyto fenomény spolehlivě odlišují borderline pacienty od kontrolní skupiny. V protokolech borderline pacientů se vyskytovala vždy alespoň jedna skórovatelná odpověď ze škály, přičemž tyto odpovědi se nevyskytovaly v kontrolní skupině. Kwawer (1979) uvádí při sestavování kritérií škály následující klinická data: Kwawer vyšel ze zkoumání sta psychodiagnostických testových baterií, které po čtyři roky supervidoval v univerzitní ambulanci a z nichž bylo diagnostikovaných 16 jedinců s hraniční poruchou osobnosti. Jejich záznamy spolu korespondovaly v charakteristicky zhoršené funkci ega v rámci nestrukturovaných nebo afektivních kontextů s výraznou asociativní fluiditou a primárním procesem zpracování informací. 31

33 Testování reality bylo naopak nenarušeno a v mnoha ze záznamů dotyčných byly patrné tvůrčí schopností. U žádného naopak nebyl zaznamenán emocionální odstup ve vztazích. Vztahy k objektům byly zachovány, i když zkušenost vlastního já a druhých byla zakalená s autistickým zpracováním a několikanásobným navrstvením soukromého významu. Při studiu záznamů si Kwawer všiml charakteristického uspořádání u odpovědí v Rorschachově metodě, které je signifikantně odlišovaly od skupin pacientů s jinou diagnózou. Ve shodě s poznatky z klinické a vývojové psychologie vykazovaly tyto odpovědi selektivní, nepsychotické ego, které ale vykázalo zhoršené fungování ve chvílích, kdy byla navozena separační úzkost ve chvílích, kdy probandi vyjádřili v symbolické rovině jádro svých separačních konfliktů v ROR odpovědích, které reflektovaly osobní témata sloučení, splynutí, separace a individuace. Poskytly tak pohled na slabé, propustné nebo difúzní hranice ega spolu se silným vnitřním tlakem v souvislosti se symbiotickým splynutím. Bylo tak zachyceno symbiotické splývání s druhými a interpersonální kontext, v němž se hraniční jevy vyskytují. Mnohé z odpovědí prezentovaly také fabulické kombinace, konfabulace a kontaminace, které odrážejí fúzní objektní reprezentace. Nejvíce pozoruhodný byl však z klinického hlediska způsob, jakým tyto odpovědi vylíčily problémy v psychodynamice hraničních jedinců. V následující tabulce 1 uvádíme přehled jednotlivých kritérií Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich charakteristiku. V českém překladu je uvádí ve své publikaci o Rorschachově metodě Lečbych (Kwawer, 1980, in Lečbych, 2013, ). Tabulka 1: Kritéria borderline fenoménů dle Kwawera (1980) Škála borderline interpersonálních vztahů Kwawer, 1980 Pohlcení Objektový vztah popisuje jako přemáhající, pohlcující. FQ je často u, -. Často zahrnuje koncepci zla a nenávisti. Dvě obrovské růžové kapky, které vzbuzují chuť, ale z ničeho nic vás pohltí. Symbiotické splynutí Symbolizované procesy poutání, slučování, splývání, pokusy o symbiotickou vazbu nebo naopak obranu před ní. Siamská dvojčata. Násilná symbióza, separace nebo znovusjednocení Odpovědi indikují, že mezi vazbu objektů a jejich separaci a násilí či násilnou destrukci se klade rovnítko. Střetnutí dvou sil vedoucí k explozi. Dvě škaredé ženy se bijí o obsah krabice. 32

34 Škodlivé vnitřní procesy vč. primitivní inkorporace Zrození a znovuzrození Metamorfóza a transformace Narcistické zrcadlení Separace dělení Narušení hranic Představa dělohy V odpovědi jsou zastoupené včasné zážitky parazitického destruktivního ladění. Patří sem pohledy na vnitřní orgány, transparence, pohledy do nitra. Prožívání vnitřku těla jako kontejneru vastního Self. Dvě růžové krysy se šplhají po vnitřnostech člověka. Je to část těla, vnitřní část žaludku. Zaujetí tématem raného vývoje. Tato část vypadá jako embryo. Buněčné dělení, začátek života. Dvě embrya v ženské děloze, připravená oddělit se. Odpovědi s prvky zabrzdění se v raných stádiích počínajícího jáství. Zahrnují prvek změny, proměny. Dva mravenci v lidských šatech, skoro se zdá, jakoby se proměňovali na lidská těla. Žena měnící se ve zvíře. Odpovědi zahrnují prvky sebepohroužení a sebezaujetí, druhý objekt existuje jen proto, aby zrcadlil Self, nebo je prožívaný jako rozšíření Self. Dva muži zrcadlící jeden druhého. Muž před zrcadlem. Zdvojený obraz. Odpovědi zahrnují prvek ambivalence týkající se separace a opětovného spojení. Zápas s vývojovými těžkostmi separace-individuace. Tyto dvě věci se jeví, jakoby byly spojené a pak se odtrhly. Vypadá to jako buňka při oddělování se. Obsahuje prvky slabosti, propustnosti hranic, zmatek mezi vnitřním a vnějším. Ochrana, něco se sem nemůže dostat, má to bránit aby se sem něco nedostalo, ale není to pevné. Medúza, která je průhledná a můžete vidět její žíly. Odpovědi, ve kterých je afektivní tón odrážející vlastní fantazie ranné prenatální zkušenosti. Otisk zkameněliny z nějaké jeskyně připomíná mi to otisk kosti v nějaké jeskyni. Nějaké místo, kam bych chtěl po zbytek života odejít, pokojné místo, měkké, tajemné, pokojné, tiché. 33

35 4.3 Škála Experience in Close Relationships (ECR) Další škálou, kterou uvádíme, je škála Experiences in Close Relationships ECR, která slouží k zmapování prožívání blízkých vztahů a k zachycení vztahové vazby zkoumaného jedince v dospělosti. Jejími autory jsou Brennan, Clark a Shaver (1998). Škála má podobu sebeposuzovacího dotazníku, měřícího základní dimenze vztahové vazby. Dimenzemi jsou úzkostnost anxiety a vyhýbavost avoidance. Škála tak přistupuje k měření vztahové vazby z dimenzionálního diagnostického přístupu, jejím prostřednictvím je posuzována míra vztahové úzkostnosti a vyhýbavosti. Odlišuje se tak od kategoriálního přístupu diagnostikování vztahové vazby, který rozlišuje jednotlivé typy vztahové vazby na základě klinického posouzení. Fraley a Waller (in Shaver, Mikulincer, 2009) k tomu uvádějí, že dimenzionální reprezentace vazebného stylu jsou přesnější, než kategoriální. Brennan, Clark a Shaver (1998, in Pospišilíková, Lečbych, 2012, 3) definují dimenze škály ECR následovně: Vztahová úzkostnost (attachment anxiety), je definována jako strach z odmítnutí, strach ze separace, opuštění. Druhá z nich, vztahová vyhýbavost (attachment avoidance), je definována jako nepohoda v intimních situacích a v situacích podněcujících k závislosti na druhém. Každá z dimenzí obsahuje v škále ECR celkem 18 tvrzení (Mikulincer, Shaver 2007). Jejich hodnocení se uplatňuje na sedmibodové stupnici Likertova typu od 1 Rozhodně nesouhlasím po 7 Rozhodně souhlasím. Hodnocení tvrzení vychází ze vztahování se k druhým lidem, ke kterým má zkoumaný jedinec blízký vztah. Výsledné skóre dimenzí úzkostnosti a vyhýbavosti předkládá typ vazebného připoutání dotyčného. Škála vztahové úzkostnosti tvoří například tato tvrzení: Má touha být druhým lidem velmi blízko je někdy odhání pryč., Když kolem sebe nemám blízké osoby, cítím se poněkud úzkostný/á a nejistý/á. nebo Někdy cítím, že se snažím přimět druhé, aby ukázali více citu, více oddanosti v našich vztazích, než obvykle dávají najevo. Škála vyhýbavosti zahrnuje tvrzení jako: Jakmile se někdo začne se mnou sbližovat, přistihnu se, jak se odtahuji pryč., Je mi nepříjemné, mám-li se otevřít druhým. či Chci se sblížit s druhými, ale stejně si udržuji odstup. Tvrzení, která jsme uvedli, pocházejí z české verze škály ECR, kterou zpracovali Lečbych a Pospišilíková (2012). V prvotní fázi vytvořili pilotní studii, v níž porovnali výsledky sebehodnocení českých a amerických studentů psychologie. Cílem bylo vytvoření českého 34

36 překladu škály a ověření jeho vnitřní konsistence. Toto ověření přineslo uspokojivé výsledky a také ve výsledcích sebehodnocení českých a amerických studentů nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly, což podpořilo předpoklad o kulturní přenositelnosti škály včetně možného použití na české populaci. Zjištění bylo také v souladu s výsledky obdobných studií pocházejících z dalších evropských států. Následně po pilotní studii byly Seitlem, Charvátem a Lečbychem (2016) vytvořeny normy pro českou verzi ECR. Škála Experiences in Close Relationships je v současnosti hojně užívaná, zájem o ní se projevuje v množství překladů, např. do italštiny, francouzštiny, španělštiny, japonštiny či čínštiny. Škála ECR podnítila také mezikulturní studium vztahové vazby. I přesto, že je škála široce kulturně aplikovatelná, je potřeba neopomíjet a reflektovat určité rozdíly mezi západní a východní kulturou při interpretování jednotlivých výsledků škály (Pospišilíková, Lečbych, 2012). Z klinicko-psychologického hlediska je škála ECR cenná pro predikci terapeutického vztahu, účinku terapeutického působení či případného klientova rozhodnutí v terapii nepokračovat. Škálu ECR je možné užít také pro predikování potenciálu k duševnímu onemocnění či budoucího vazebného rodičovského stylu k dítěti a dalších oblastí (Pospišilíková, Lečbych, 2012). 35

37 4.4 Inventář Borderline Personality Inventory (BPI) Poslední z metod, které uvádíme a následně ve výzkumné části použijeme, je Borderline Personality Inventory BPI (Leichsenring, 1999). Inventář BPI vychází z Kernbergova konceptu hraniční organizace osobnosti (Kernberg, 1967) a je určen k identifikaci hraničních osobností. Výsledky inventáře nesou vysoký soulad nejen s kritérii organizace hraniční osobnosti definovanými Otto Kernbergem, ale zároveň také s Diagnostickým a statistickým manuálem duševních nemocí DSM-IV, jeho kritérii pro hraniční poruchy osobnosti a s Gundersonovými kritérii pro hraniční poruchy osobnosti (DIB). Inventář BPI je doporučován jako screeningový nástroj pro hraniční osobnostní organizaci a hraniční poruchy osobnosti a také pro dimenzionální výzkum hraničních rysů v ose I. a ose II. poruch v DSM-IV. Inventář tak propojuje dimenzionální a kategoriální modely hraniční osobnostní problematiky. Inventář BPI má podobu sebeposuzující škály s 53 položkami, které jsou hodnoceny tvrzeními Souhlasím. a Nesouhlasím. Položky jsou dále rozděleny do subškál, jejichž sestavení je založeno na výsledcích faktorové analýzy. Jsou jimi následující: F1: Primitivní obranné mechanismy (4 položky), F2: Rozptýlení identity (5 položek, vztahují se také ke zkušenosti depersonalizace či derealizace), F3: Obava z blízkosti (4 položky, zahrnují zároveň obavy ze splynutí), F4: Snížená schopnost testování reality (3 položky týkající se slyšení hlasů a vidění postav, které ve skutečnosti neexistují), F5: Impulzivita (3 položky týkající se krádeží, konfliktů se zákonem, užívání drog), F6: Sebepoškozování (2 položky vztažené k sebepoškozování či sebevražedným pokusům). Vzhledem k tomu, že jsou faktory 5 a 6 příliš malé, nebyla pro ně vytvořena samostatná škála, ale jsou zahrnuty v subškálách strach ze sblížení a rozptýlení identity. Dále studie Leichsenringa (1999) uvádí informace k Cut-off skóru, který byl na základě výsledků několika studií navržen k diagnostikování hraniční poruchy osobnosti. Cut-off skór zahrnuje 20 položek. Dosažení 10 a více skórů lze považovat za pozitivní prediktivní faktor hraniční poruchy osobnosti, je-li menší, pravděpodobnost poruchy osobnosti je velmi nízká. Na základě testování inventáře BPI v několika studiích byly obdrženy uspokojivé hodnoty vnitřní soudržnosti a retestové reliability, shledané hodnoty se pohybovaly v rozmezí Cronbachova alfa = 0,68 0,91; rtt = 0,73 0,89 (Leichsenring, 1999). 36

38 Leichsenring et al. (2003) ve své studii zabývající se psychodynamickými aspekty hraniční poruchy osobnosti a antisociálním chováním zkoumali vztah mezi konstrukčními kritérii hraniční osobnosti organizace mezi difúzní identitou, primitivními obrannými mechanismy, testováním reality a antisociálními rysy, mezi neuroticismem a mezilidskými problémy na vzorku uvězněných pachatelů násilných trestních činů (N=91) za použití dotazníků APQ, BPI, Neo-FFI a IIP. Byla nalezena signifikantní korelace mezi škálami BPI difúzí reality, primitivními obrannými mechanismy a sníženou schopností testování reality a dále mezi strachem z uzavřenosti a antisociálními rysy, neuroticismem, přívětivostí a sociálními problémy. Druhá studie Chabrola a Leichsenringa (2006) se zabývala vztahem mezi hraniční a antisociální poruchou osobnosti a také mezi těmito osobnostními rysy na neklinickém vzorku adolescentů (N=243). Byl zkoumán vztah mezi strukturálními kritérii hraniční osobnostní organizace, francouzskou verzí inventáře BPI a psychopatickými rysy hodnocenými francouzskou verzí škály LSRP. Byla nalezena signifikantní souvislost mezi BPI škálami rozptýlení identity, primitivními obrannými mechanismy, sníženou schopností testování reality a mezi psychopatickými rysy necitlivosti a impulzivity, což naznačilo vztah mezi hraniční organizací osobnosti a psychopatickými rysy u neklinické populace mladistvých. Poreh et al. (2006) na základě dalších studií (Edell, 1980, Fine, Sansione, 1990, in Poreh et al., 2006) nicméně uvádějí, že i přesto, že byl inventář BPI vyvinut výhradně pro účely měření hraničních osobnostních rysů, nerozlišuje dobře mezi schizofrenními, hraničními a schizotypními pacienty. 37

39 EMPIRICKÁ ČÁST 38

40 5 VÝZKUMNÝ PROBLÉM, CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY V následující kapitole charakterizujeme výzkumný problém, cíle, které jsme si ve vztahu k dané problematice zvolili a výzkumné otázky. 5.1 Výzkumný problém Tento výzkum je věnován vzájemným souvislostem mezi vztahovou vazbou člověka a hraničními fenomény v Rorschachově metodě, které popsal J. S. Kwawer. Základem pro výzkum se nám stala teoretická východiska, přehled studií a výzkumů, které vycházejí z konceptu teorie vztahové vazby a hraniční organizace osobnosti. Pracovali jsme s výsledky psychodiagnostických metod s cílem porovnání a kvantifikování získaných dat. Výzkumný soubor tvořila neklinická populace s převahou vysokoškolských studentů. Mnohé teoretické poznatky i řada studií o vztahové vazbě (Agrawal et al., 2004, Brennan et al. 1998, Mikulincer, Shaver, 2007, Richell et al., 2003, Wolke et al., 2012, Bowlby, 2010, Blatt, 1997, Fonagy, 2000, Gunderson, 1996 a další uvedené v kapitole Vztahová vazba a hraniční osobnosti), přisuzují vysokou úzkostnost a vysokou vyhýbavost tedy dezorganizovaný typ vazby jedincům s hraničními rysy osobnosti. Na základě těchto teorií se snažíme o ověření vztahu mezi dezorganizovaným typem vazby a hraničními fenomény zkoumaných jedinců. 5.2 Cíle výzkumu Na základě teoretických poznatků o souvislostech dezorganizované vztahové vazby a hraniční organizace osobnosti popsaných v teoretické části práce si za cíl praktické části klademe empirické ověření těchto vztahů. Zároveň si klademe za cíl prozkoumání hraničních fenoménů vzhledem k použití odlišných metod, které je zachycují. Za tímto účelem jsme si stanovili výzkumné cíle a z nich následně vycházející výzkumné otázky. 39

41 Cíle našeho výzkumu jsou následující: Prozkoumání vztahu mezi Škálou borderline interpersonálních vztahů a škálou Experiences in Close Relationships (ECR). Prozkoumání vztahu mezi výskytem borderline fenoménů dle Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Borderline Personality Inventory (BPI). 5.3 Výzkumné otázky Na základě stanovených výzkumných cílů jsme si položili následující výzkumné otázky: Jaký je vztah mezi dimenzemi úzkostnosti a vyhýbavosti v mezilidských vztazích škály ECR vzhledem ke Škále borderline interpersonálních vztahů v Rorschachově metodě? Jaký je vztah mezi výskytem borderline fenoménů dle Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Inventáře BPI? Existuje rozdíl ve výsledcích metod v závislosti na pohlaví respondentů? 40

42 6 VÝZKUMNÝ DESIGN V následující kapitole charakterizujeme organizaci výzkumu, sběr dat, základní a výzkumný soubor, popíšeme použité metody a jejich administraci, postup při vyhodnocení dat těchto metod a na závěr kapitoly charakterizujeme také etické aspekty provedeného výzkumu. 6.1 Organizace výzkumu Data pro účely magisterské diplomové práce byla vybrána po konzultaci s vedoucím práce doc. PhDr. Martinem Lečbychem, Ph.D., z části dat, která byla získána již pro bakalářskou práci Vybrané interpersonální vlastnosti osobnosti a jejich vztah k rorschachovské škále oboustranné autonomie. Tato data bakalářské práce byla získána v rámci širšího výzkumu, který proběhl na katedře Psychologie FF UP v období červen 2013 únor 2014, a to konkrétně pro účely výzkumného tématu Speciální diagnostické metody: Zkoumání interpersonálních faktorů osobnosti a psychopatologie prostřednictvím projektivních metod s důrazem na možnosti využití ROR metody. Řešiteli výzkumu byli PhDr. Martin Seitl, Ph.D., a doc. PhDr. Martin Lečbych, Ph.D. Z původního sběru dat bylo pro potřeby magisterské diplomové práce využito 28 protokolů ROR a 28 dotazníků škály ECR. Tento soubor byl následně od května 2014 do listopadu 2015 rozšířen o dalších 22 ROR protokolů a 22 dotazníků škály ECR. Nově byl do souboru metod zařazen také inventář BPI. Původních 28 respondentů bylo osloveno opět s prosbou o doplnění inventáře BPI. Souboru nových 22 respondentů byl inventář BPI přikládán přímo při administraci metody ROR a ECR. 6.2 Sběr dat Uskutečněný výzkum měl kvantitativní charakter. Výsledný soubor participantů byl získán příležitostným výběrem. V několika případech byl také doplněn respondenty získanými metodou sněhové koule, kdy nám několik respondentů získaných příležitostným výběrem doporučilo známé z jejich okolí, které by výzkum také mohl zaujmout. 41

43 6.3 Popis použitých metod a jejich administrace Administrace jednotlivých metod proběhla standardizovaným způsobem vždy za přítomnosti maximálně dvou osob, a to examinátora a examinovaného na klidném, nerušeném, dostatečně osvětleném místě. Metody byly administrovány v návaznosti za sebou, a to v pořadí: Stratifikační dotazník Rorschachova metoda škála ECR inventář BPI. Administrace Rorschachovy metody trvala v rozmezí 1 až 2,5 hodin podle množství odpovědí respondentů na jednotlivé tabule. Vyplnění škály ECR trvalo v rozmezí 15 až 20 minut, stejný čas byl potřebný také pro písemnou podobu inventáře BPI. On-line verze BPI byla časově o několik minut kratší. Účastníkům byly nabídnuty obě verze s tím, že si mohou vybrat, která se jim bude vyplňovat lépe. Administrace Rorschachovy metody ani škály ECR a inventáře BPI nebyla časově omezená. Do výsledné doby administrace metod byl započítán také úvodní rozhovor s respondentem a sdělení instrukcí k jednotlivým metodám. Úvodní rozhovor předcházel samotnému výzkumu z důvodu seznámení každého respondenta s předmětem a průběhem testové situace a také z důvodu krátkého seznámení examinátora a respondenta a omezení případného negativního vlivu nadbytečného stresu z testové situace. Dále bylo potřeba také eliminovat případné ovlivnění odpovědí respondenta examinátorovým neverbálním působením, a proto seděl examinátor nikoli naproti respondentovi, ale vedle něj. Na závěr administrace metod jsme respondentům dali prostor pro případné dotazy a poděkovali za vstřícnost a čas, který respondenti výzkumu věnovali Charakteristika a administrace Rorschachovy metody Analýza Rorschachovy metody vychází z posouzení percepčně-kognitivního procesu zkoumaného jedince (Lečbych, 2013). Testový materiál zahrnuje deset tabulí o rozměru 24x18 cm, na kterých jsou rozprostřeny specifické inkoustové skvrny. Skvrny v šedivých barevných odstínech nacházíme u tabulí I, IV, V, VI a VII, odstíny šedivé a červeně zbarevné u tabulí II a III a tabule VIII a X se vyznačují pestřejším barevným spektrem. Začátek testování je charakterizován úvodním rozhovorem s respondentem. Ten je dotazován, zda se již s Rorschachovou metodou setkal, pokud ano, při jaké příležitosti, co mu název metody evokuje, jakou má o ní představu a případnou dosavadní znalost. Examinátor se také ptal, zda není respondent unavený, indisponován žízní či hladem. Poté byla zadána krátká instrukce, že respondent obdrží postupně deset jednotlivých tabulí s inkoustovými skvrnami a jeho úkolem bude zodpovězení následující otázku: Co to může 42

44 být? Během instrukce bylo také respondentovi sděleno, že budou jeho odpovědi examinátorem zaznamenávány do protokolu a že potřebný čas i počet jednotlivých odpovědí záleží na něm. Poté obdržel respondent první tabuli s dotazem: Co to může být? A stejným způsobem byl poté dotazován i u následujících tabulí. Odpovědi byly zapisovány do protokolu. U každé tabule byla značena také poloha, v které se tabule nachází. Jakmile byly zaznamenány odpovědi i na poslední desátou tabuli, následovala instrukce, že respondent již viděl všechny tabule, ale je třeba se k nim ještě jedenkrát vrátit, aby examinátor pochopil, kde konkrétně se objekt respondentovy odpovědi na tabuli nachází, a aby jej viděl očima respondenta. Ten měl za úkol objekty examinátorovi přesně vyznačit. Jinými slovy tedy následovala fáze zpětného dotazování examinátora, takzvaná Inquiry. Inquiry zahrnuje informace vedoucí k lokalizaci dané skvrny, k upřesnění, jaký objekt se na ní nachází a čím jej skvrna respondentovi připomíná, determinuje jej. Také tyto odpovědi zaznamenával examinátor do připraveného protokolu. Po zpětném dotazování se examinátor ještě zeptal respondenta, zda má nějaké doplňující dotazy. Administrace Rorschachovy metody byla prováděna v souladu s pravidly Komprehensivního systému Charakteristika a administrace Škály borderline interpersonálních vztahů Škála borderline interpersonálních vztahů J. S. Kwawera slouží k zachycení fenoménů spojených s hraniční organizací osobnosti. Zahrnuje deset jednotlivých kritérií, týkajících se stádia vývoje osobnosti, konkrétně diferenciaci Self a objektu (Lečbych, 2013). Kritéria jsou následující: pohlcení, symbiotické splynutí, násilná symbióza, separace nebo znovusjednocení, škodlivé vnitřní procesy včetně primitivní inkorporace, zrození a znovuzrození, metamorfóza a transformace, narcistické zrcadlení, separace dělení, narušení hranic, představa dělohy. V odpovědích, řadících se do jednotlivých výše zmíněných kritérií, jsou naznačeny primitivní vzorce objektních vztahů. Administrace škály byla totožná s administrací Rorschachovy metody, respektive byl administrován ROR a ze získaných rorschachovských protokolů jsme se následně ke každému jednotlivě vrátili a skórovali jednotlivé borderline fenomény tak, jak je definoval J. S. Kwawer. 43

45 6.3.3 Charakteristika a administrace škály Experiences in Close Relationships (ECR) Škála ECR slouží k měření dvou základních dimenzí vztahové vazby úzkostnosti a vyhýbavosti. Výzkum tak vychází z dimenzionálního diagnostického přístupu vztahové vazby, kdy je škálou ECR posuzována míra vztahové úzkostnosti a vyhýbavosti. Škála má podobu sebeposuzovacího dotazníku obsahujícího celkem 36 tvrzení. Jejich hodnocení probíhá na sedmibodové stupnici Likertova typu od 1 Rozhodně nesouhlasím po 7 Rozhodně souhlasím. Hodnocení tvrzení vychází ze vztahování se k druhým lidem, ke kterým má zkoumaný jedinec blízký vztah. Výsledné skóre dimenzí úzkostnosti a vyhýbavosti předkládá typ vazebného připoutání respondenta. Testování začíná předložením záznamového listu škály ECR danému respondentovi. List obsahuje jednotlivá tvrzení a bodovou škálu, z níž respondent přiřazuje k tvrzením bodovou hodnotu, která dané tvrzení nejlépe charakterizuje. Na záznamovém listu byla uvedena písemná instrukce, kterou vlastními slovy sdělil také examinátor Charakteristika a administrace Borderline Personality Inventory (BPI) Inventář BPI slouží jako screeningový nástroj k identifikaci hraniční organizace i hraniční poruchy osobnosti. Jeho výsledky nesou vysoký soulad s kritérii organizace hraniční osobnosti definované Otto Kernbergem, s diagnostickým a statistickým manuálem duševních nemocí - kritérii pro borderline poruchy osobnosti a s Gundersonovými kritérii pro borderline poruchy osobnosti. Dotazník má podobu sebeposuzující škály s 53 položkami, které jsou hodnoceny tvrzeními: Souhlasím a Nesouhlasím. Škála obsahuje tvrzení zahrnující subškály rozptýlení identity (12 položek), primitivní obranné mechanismy (8 položek), testování reality (5 položek) a obavu z blízkosti (8 položek). Sestavení škál je založeno na výsledcích faktorové analýzy. Položky a jejich hodnocení vychází z Kernbergova konceptu organizace hraniční osobnosti. Při administraci inventáře BPI byly respondentovi nabídnuty dvě možnosti administrace buď písemnou, nebo online formou vyplnění. Examinátor měl nachystaný záznamový list BPI, tak jako online verzi. Online verzi vyplnil respondent zakliknutím zvolené položky a na konci testování byl dotazník odeslán do elektronické databáze odpovědí. Při zvolení písemné verze obdržel respondent záznamový list s jednotlivými výroky inventáře BPI. 44

46 Respondent mohl s výroky buď souhlasit, nebo nesouhlasit. Také zde byla uvedená písemná instrukce k vyplnění, kterou examinátor ústně zopakoval. 6.4 Vyhodnocení získaných dat Výzkumná data byla získána projektivní Rorschachovou metodou, škálou Experience in Close Relationships ECR a Borderline Personality Inventory BPI. Respondenti obdrželi také Stratifikační dotazník k vyplnění potřebných demografických údajů. Při práci s rorschachovskými protokoly a s jejich následným vyhodnocováním jsme vycházeli z primární literatury, a to ze skórovacího systému J. E. Exnera, Jr. (Exner, 2009). Stěžejním pro vyhodnocení se nám stal Komprehensivní systém, který publikoval J. E. Exner, Jr. se svými kolegy působícími v The Rorschach Research Foundation (Exner, 2003). Odpovědi z ROR byly zapisovány do protokolu, který byl potřebný pro následnou aplikaci Škály borderline interpersonálních vztahů. Skórování borderline fenoménů vycházelo z kritérií borderline fenoménů definovaných J. S. Kwawerem (Kwawer, 1980 in Lečbych, 2013). Výchozí metodou pro určení jednotlivých fenoménů se nám stala Škála borderline interpersonálních vztahů. Pro skórování odpovědí s borderline fenomény, řadících se do jednoho z deseti kritérií škály, jsme u každého protokolu zvlášť sečetli celkový počet odpovědí, který se nám stal východiskem k pozdější analýze dat. Škála ECR byla vyplněna respondenty formou tužka papír, inventář BPI z části elektronickou formou, z části písemně. Skórování a vyhodnocení škál ECR a BPI proběhlo zadáním odpovědí do vyhodnocovacích šablon škál ECR a PBI, které byly sestaveny doc. PhDr. M. Lečbychem, PhD., ve vyhodnocovacím programu Microsoft Office Excel Získaná data byla dále statisticky zpracována a vyhodnocena v programech Microsoft Office Excel 2010 a Statistica CZ Etické aspekty výzkumu Každému respondentovi byl zdůrazněn aspekt anonymity při publikování výsledných dat. Účast na výzkumu byla dobrovolná a zaštítěna Informovaným souhlasem s poskytnutím údajů pro výzkumné účely v rámci psychologické diagnostiky každého z respondentů. Výsledná výzkumná data byla anonymizována a bylo s nimi zacházeno v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. 45

47 7 SOUBOR Základním souborem byli muži a ženy ve věku let žijící na území České republiky. Pro výzkumný soubor bylo i s původním souborem respondentů zařazených pro potřebu bakalářské práce osloveno celkově 50 respondentů, přičemž bylo dbáno na vyvážený poměr počtu 25 žen a 25 mužů ve vymezeném věku od 19 do 30 let. Největší zastoupení měli respondenti s ukončeným středoškolským vzděláním s maturitou, a to 35 respondentů, 12 s vysokoškolským vzděláním a 3 absolventi odborného učiliště s výučním listem. Sběr dat první části souboru respondentů byl uskutečněn v Brně, v Olomouci, v Blansku a v Telnici u Brna. Druhá část sběru proběhla převážně v Olomouci, několik respondentů bylo osloveno v Brně. Respondenti pocházeli z rozdílných míst České republiky, jak z Moravy, tak z Čech. Účast ve výzkumu byla dobrovolná. Respondenti byli oslovování ústní nebo písemnou formou. Z celkového počtu 50 oslovených se výzkumu odmítli zúčastnit tři lidé, s jedním se z časových důvodů nepodařilo sejít, čtyři byli s předstihem osloveni, s účastí souhlasili, ale nakonec již na konkrétní domluvu o termínu uskutečnění výzkumu nezareagovali. Obtížnější bylo také zpětné doplňování 28 BPI inventářů. I přesto, že jsme vytvořili elektronický formulář BPI, který byl rozesílán na mailové adresy účastníků, a mnoho z nich zareagovalo poměrně rychle, ne každý obdržený dotazník také ihned vyplnil, a tak jsme se na stejné respondenty obraceli s prosbou o vyplnění dotazníku vícekrát. Přes obtíže také se změnou ové adresy v případě dvou respondentů se nám ale podařilo vyplněné dotazníky s odstupem času získat. 7.1 Charakteristiky výzkumného souboru Vzorek respondentů byl vybrán s předpokladem výběru souboru neklinické populace. K zařazení do souboru podle tohoto kritéria sloužil Stratifikační dotazník, ve kterém byli respondenti dotazováni na to, zda jsou či v minulosti byli v péči psychologa nebo psychiatra a případně z jakého důvodu. Výzkumu se zúčastnilo celkem 50 respondentů. Snahou bylo získání vyváženého souboru, vyvážili jsme tedy pohlaví respondentů a to v počtu 25 žen (50 %) ve věku od 20 do 30 let a 25 mužů (50 %) ve věku 19 až 27 let. Věkový průměr respondentů byl 22,3 let. 46

48 Velikost souboru byla ovlivněna dostupností souboru v časovém horizontu sběru dat, snahou bylo zahrnout minimálně 40 osob, počet byl nakonec ustálen na 50 účastnících. V následující tabulce 2 je uvedeno četnostně vyvážené rozložení souboru dle pohlaví. Tabulka 2: Četnostně vyvážené rozložení souboru dle pohlaví Absolutní Relativní četnost Pohlaví četnost (%) muž 25 50,0 žena 25 50,0 Dále uvádíme věkové rozpětí výzkumného souboru. Pohybuje se mezi 19. a 30. rokem věku respondentů. Nejčastější věk respondentů byl 22 let, uvedlo jej 17 studentů. Průměrný věk, medián a modus u věku probandů jsou uvedeny v následující tabulce 3. Tabulka 3: Věkové rozložení výzkumného souboru Počet Minimální věk Maximální věk Průměrný věk Věk medián Věk modus Muži Ženy Celkem

49 8 ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ V první části následující kapitoly charakterizujeme souhrnné statistické údaje použitých metod, v druhé části se budeme věnovat hlavním výzkumným zjištěním, která nám tyto metody přinesly. Výzkumná zjištění z analýzy získaných dat prezentujeme v jednotlivých krocích, které jsou současně interpretovány pro potřebnou návaznost jednotlivých kroků postupu vyhodnocení výzkumných dat v praktické části magisterské diplomové práce. 8.1 Souhrnná deskriptivní statistika použitých metod V následující tabulce 4 prezentujeme souhrnnou popisnou statistiku použitých výzkumných metod. Tabulka 4: Souhrná deskriptivní statistika použitých metod Popisné statistiky Proměnná N Průměr Medián Minimum Maximum SD AVOIDANCE 50 3,28 3,23 1,06 5,33 0,89 ANXIETY 50 3,61 3,61 2,33 5,72 0,80 Cut-off skór BPI 50 2,78 2,00 0,00 13,00 2,67 Celkový skór BPI 50 7,12 6,50 1,00 21,00 5,05 Pro škálu Avoidance vztahové vyhýbavosti dotazníku ECR jsme ve vzorku 50 respondentů obdrželi hodnotu průměru 3,28; hodnotu mediánu 3,23 a směrodatnou odchylku 0,89. Pro škálu Anxiety vztahové úzkostnosti dotazníku ECR z celkového vzorku 50 respondentů vychází hodnota průměru 3,61; mediánu 3,61 a směrodatné odchylky 0,80. Pro Cut-off skór dotazníku BPI je hodnota průměru 2,78; mediánu 2; směrodatné odchylky 2,67 a pro Celkový skór dotazníku BPI je výsledná hodnota průměru 7,12; mediánu 6,5 a směrodatné odchylky 2,67 při vzorku 50 respondentů. Popisné statistiky podle skupiny 1, 2 a 3 v Škále borderline interpersonálních vztahů jsou uvedeny v přílohách. 48

50 8.2 Popis hlavních výsledků V rámci výzkumné části magisterské práce jsme definovali tři výzkumné otázky, na které se snažíme odpovědět prostřednictvím odlišných metodologických postupů. V prvním a stěžejním postupu analýzy dat srovnáváme skupiny respondentů podle toho, kolik jejich ROR protokol obsahoval Kwawerovských borderline fenoménů (dále jen KW fenomén). Respondenti byli rozděleni na tři soubory do prvního souboru byli zařazeni respondenti s počtem 0 KW fenoménů, do druhého souboru byli zařazeni respondenti s jedním KW fenoménem a do třetího souboru ti, jejichž ROR protokol obsahoval dva a více KW fenoménů. Toto rozdělení respektuje realitu výzkumu a odpovídá povaze Škály borderline interpersonálních vztahů jakožto screeningového nástroje, který slouží k detekci rizikových fenoménů hraniční organizaci osobnosti. Pro názorné přiblížení uvádíme tabulku 5 s četností výskytu borderline fenoménů u všech respondentů. Tabulka 5: Rozdělení respondentů do souborů dle četnosti výskytu borderline fenoménů Soubor respondentů Počet borderline fenoménů Výskyt u počtu respondentů Tabulka zobrazuje rozdělení respondentů do souborů dle četnosti výskytu KW fenoménů. Konkrétně u 11 respondentů byl v protokolech nalezen jeden KW fenomén, u dalších 11 respondentů dva KW fenomény. Nejvyšší počet KW fenoménů, celkem 9, byl zaznamenán u jednoho respondenta. Absenci KW fenoménů zahrnovaly protokoly 10 respondentů. Druhý postup analýzy dat považujeme za sekundární. V rámci něj byl sloučen první soubor respondentů s nulovým počtem KW fenoménů s druhým souborem obsahujícím 49

51 respondenty s výskytem jednoho KW fenoménu a takto vzniklý sloučený soubor byl porovnáván s třetím souborem respondentů s výskytem dvou a více KW fenoménů v protokolu. Snahou této analýzy bylo hledání smysluplných vztahů, pokud by se jeden KW fenomén označil jako potenciálně nerizikový nález, jako varianta normy. Třetí postup, který uvedeme, nabízí pohled na výsledky analýzy dat z hlediska lineárních vztahů. V tomto případě ale již Škálu borderline interpersonálních vztahů považujeme za spojitou škálu, nikoliv za screeningový nástroj Výzkumné otázky a jejich interpretace V následujícím textu uvádíme tři výzkumné otázky definované pro potřeby výzkumné části a zároveň interpretujeme získaná zjištění při jejich zodpovídání třemi odlišnými metodologickými postupy analýzy dat První výzkumná otázka a její zodpovězení První výzkumnou otázku jsme si definovali takto: Jaký je vztah mezi dimenzemi úzkostnosti a vyhýbavosti v mezilidských vztazích škály ECR vzhledem ke Škále borderline interpersonálních vztahů v Rorschachově metodě? V prvním postupu analýzy dat meziskupinové srovnání tří souborů respondentů zjišťujeme, zda první skupina s výskytem 0 KW fenoménů má nižší vztahovou vyhýbavost než skupina druhá s výskytem 1 KW fenoménu a skupina třetí s výskytem dvou a více KW fenoménů. Jelikož vztahová vyhýbavost (avoidace) nevykazovala normální rozložení dat, byla k meziskupinovému srovnání použita Kruskal-Wallisova ANOVA. Výsledná hodnota není signifikantní (H = 1,96; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vyšší vztahovou vyhýbavost v ECR. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 6. 50

52 Tabulka 6: Meziskupinové srovnání tří souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a dimenze Avoidance v ECR Kruskal-Wallis ANOVA; AVOIDANCE ECR; dle proměn. Kwawer 1,2,3; H (2, N=50) =1,96; p = 0,38 KW skupina N Sčt. poř. skup. Prům. pořadí ,00 19, ,50 28, ,50 26,43 Pro lepší názornost uvádíme graf 1, který znázorňuje srovnání skupin Kwawer 1,2,3 vzhledem k dimenzi vyhýbavosti (avoidance) v škále ECR. Graf 1: Meziskupinové srovnání tří souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a dimenze Avoidance v ECR 6,0 5,5 5,0 4,5 4,0 AVOIDANCE 3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0, Kwawer_skupina Medián 25%-75% Min-Max Zjišťujeme, zda první skupina s výskytem 0 KW fenoménů má nižší úzkostnost než skupina druhá s výskytem 1 KW fenoménu a třetí s výskytem 2 a více KW fenoménů. Jelikož vztahová úzkostnost (anxiety) nevykazovala normální rozložení dat, byla k meziskupinovému srovnání použita Kruskal-Wallis ANOVA. Výsledná hodnota není signifikantní (H = 1,53; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vyšší úzkostnost v ECR. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 7. 51

53 Tabulka 7: Meziskupinové srovnání Škály borderline interpersonálních vztahů a Anxiety ECR Kruskal-Wallis ANOVA; ANXIETY ECR; dle proměn. Kwawer 1,2,3; H (2,N=50) =1,53; p = 0,47 KW skupina N Sčt. poř. skup. Prům. pořadí ,50 28, ,50 20, ,00 26,38 Pro lepší názornost uvádíme graf 2, který znázorňuje srovnání skupin Kwawer 1,2,3 vzhledem ke vztahové úzkostnosti (anxiety) škály ECR. Graf 2: Meziskupinové srovnání tří souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a dimenze Anxiety v ECR 6,0 5,5 5,0 4,5 ANXIETY 4,0 3,5 3,0 2,5 2, Kwawer_skupina Medián 25%-75% Min-Max V druhém postupu analýzy dat meziskupinové srovnání dvou souborů respondentů zjišťujeme, zda první skupina s 0 a 1 KW fenoménem má nižší vztahovou vyhýbavost než druhá skupina s výskytem dvou a více KW fenoménů. Jelikož vztahová vyhýbavost (avoidance) nevykazovala normální rozložení dat, byl k porovnání dvou nezávislých vzorků zvolen Mann Whitney U test. Výsledná hodnota není signifikantní (U = 277,5; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vyšší vztahovou vyhýbavost v ECR. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 8. 52

54 Tabulka 8: Meziskupinové srovnání Škály borderline interpersonálních vztahů a Avoidance ECR Proměnná Mann-Whitneyův U Test, Proměn. Kwawer 2,1; označené testy jsou významné na hladině p < 0,05 Sčt poř. skup. 1 Sčt poř. skup. 2 U Z p-hodn. Z upravené p- hodn. N platn. skup. 1 N platn. skup. 2 2*1str. přesné p AVOIDANCE 766,5 508,5 277,5 0,52 0,60 0,52 0, ,59 Pro lepší názornost uvádíme graf 3, který znázorňuje srovnání skupin respondentů ve škále první skupiny Kwawer 1, která nevykazuje vyšší Avoidance v ECR oproti druhé skupině Kwawer 2. Graf 3: Meziskupinové srovnání dvou souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a dimenze Avoidance v ECR Zjišťujeme, zda první skupina s 0 a 1 KW fenoménem má nižší úzkostnost než druhá skupina s výskytem 2 a více KW fenoménů. Jelikož vztahová úzkostnost (anxiety) nevykazovala normální rozložení dat, byl k porovnání dvou nezávislých vzorků zvolen Mann Whitney U test. Výsledná hodnota není signifikantní (U = 0,63; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vyšší vztahovou úzkostnost v ECR. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 9. 53

55 Tabulka 9: Meziskupinové srovnání Škály borderline interpersonálních vztahů a Anxiety ECR Proměnná Mann-Whitneyův U Test, Proměn. Kwawer 1, proměn. Kwawer 1,0; označené testy jsou významné na hladině p < 0,05 Sčt poř. skup. 1 Sčt poř. skup. 2 U Z p-hodn. Z upravené p-hodn. N platn. skup. 1 N platn. skup. 2 2*1str. přesné p ANXIETY 0,63 0,63 0,63 0,63 0,63 0,63 0,63 1,00 1,00 0,63 Pro lepší názornost uvádíme graf 4, který znázorňuje srovnání skupin respondentů ve škále první skupiny Kwawer 1, která nevykazuje vyšší úzkostnost v ECR oproti druhé skupině Kwawer 2. Graf 4: Meziskupinové srovnání dvou souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a dimenze Anxiety v ECR V třetím postupu analýzy dat korelační analýzy dat byly za proměnné pro ověření vztahu mezi vztahovou vyhýbavostí a Škálou borderline interpersonálních vztahů zvoleny hodnoty vztahové vyhýbavosti (avoidance) ECR a počet jednotlivých fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů. Jelikož data nevykazovala normální rozložení, byla k analýze zvolena Spearmannova korelace. Obdrželi jsme nesignifikantní výsledek, souvislost dimenze vyhýbavosti škály ECR a borderline fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů nebyla potvrzena (r = 0,11; p > 0,05). Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce

56 Tabulka 10: Spearmanova pořadová korelace dimenze vyhýbavosti škály ECR a Škály borderline interpersonálních vztahů Dvojice proměnných Spearmanovy korelace; označ. korelace jsou významné na hl. p < 0,05 N Spearman (R) t(n-2) p-hodn. Avoidance ECR & Škála borderline interpers.vzt. 50 0,11 0,79 0,43 Pro názorné zobrazení uvádíme také následující graf 5 korelace Avoidance ECR Škála borderline interpersonálních vztahů. Z grafu je patrné, že křivka signifikantně neroste ani neklesá, korelace metod není potvrzena. Graf 5: Korelace dimenze Avoidance ECR a Škály borderline interpersonálních vztahů 6,0 5,5 5,0 4,5 4,0 AVOIDANCE 3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0, Kwawer borderline fenomény Za proměnné pro ověření vztahu mezi vztahovou úzkostností měřenou ECR a Škálou borderline interpersonálních vztahů byly zvoleny hodnoty Anxiety ECR a počet jednotlivých fenoménů škály. Jelikož data nevykazovala normální rozložení, byla k analýze zvolena Spearmannova korelace. Obdrželi jsme nesignifikantní výsledek, dimenze vztahové úzkostnosti škály ECR a Škála borderline interpersonálních vztahů spolu nekorelují (r = 0,04, p > 0,05). Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce

57 Tabulka 11: Spearmanova pořadová korelace dimenze úzkostnosti škály ECR a Škály borderline interpersonálních vztahů Dvojice proměnných ANXIETY ECR & Škála borderline interpers.vzt. Spearmanovy korelace, označ. korelace jsou významné na hl. p < 0,05 Počet Spearman t (N-2) p-hodn. (plat.) (R) 50 0,04 0,30 0,76 Pro názorné zobrazení uvádíme také následující graf 6 korelace Anxiety Škála borderline interpersonálních vztahů. Z grafu je patrné, že křivka signifikantně neroste ani neklesá, korelace metod není potvrzena. Graf 6: Korelace dimenze Anxiety ECR a Škály borderline interpersonálních vztahů 6,0 5,5 5,0 4,5 ANXIETY 4,0 3,5 3,0 2,5 2, Kwawer borderline fenomény 56

58 Druhá výzkumná otázka a její zodpovězení Druhou výzkumnou otázku jsme vymezili takto: Jaký je vztah mezi výskytem borderline fenoménů dle Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Inventáře BPI? V prvním postupu analýzy dat srovnání tří souborů respondentů zjišťujeme vztah mezi výskytem borderline fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů a mezi jejich sebeposouzením dle Inventáře BPI. BPI umožňuje vyjádření výsledků ve dvou formátech v Cut-off skóru a Celkovém skóru. Analýzu jsme provedli s oběma skóry. Cut-off BPI je výběrem klinicky nejvíce závažných položek hraniční organizace, které jsou sečteny, Celkový skór BPI je naopak součtem veškerých položek, od mírných zaznamenávajících emoční nepohodu až po položky závažné hraniční organizace. Nejdříve jsme přistoupili k meziskupinovému srovnání Škály borderline interpersonálních vztahů k Celkovému skóru BPI. Jelikož data nevykazovala normální rozložení dat, byla použita Kruskal-Wallis ANOVA. Výsledná hodnota není signifikantní (H 3,9; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vztah mezi výskytem borderline fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Celkového skóru inventáře BPI. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 12. Tabulka 12: Meziskupinové srovnání tří souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a Celkového skóru BPI Kruskal-Wallis ANOVA, pořadí; Celkový skór BPI, H (2, N= 50) =3,9; p = 0,14 KW skupina N Součet pořadí Průměr pořadí ,50 20, ,00 20, ,50 28,95 Pro lepší názornost uvádíme graf 7, který znázorňuje srovnání skupin Kwawer 1,2,3 vzhledem k Celkovému skóru BPI. 57

59 Graf 7: Meziskupinové srovnání tří souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a Celkového skóru BPI Celkový skór BPI Kwawer_skupina Medián 25%-75% Min-Max Druhou analýzou bylo meziskupinové srovnání Škály borderline interpersonálních vztahů ku Cut-off skóru BPI. Jelikož data nevykazovala normální rozložení dat, byla použita Kruskal-Wallis ANOVA. Výsledná hodnota není signifikantní (H = 3,75; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vztah mezi výskytem borderline fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Cut-off skóru inventáře BPI. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 13. Tabulka 13: Meziskupinové srovnání tří souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a Cut-off skóru BPI Kruskal-Wallis ANOVA pořadí; Cut-off skór BPI: H ( 2, N= 50) =3,75 p = 0,15 Skupina N Součet pořadí Průměr pořadí ,00 22, ,00 19, ,00 28,76 Pro lepší názornost uvádíme graf 8, který znázorňuje srovnání skupin Kwawer 1,2,3 vzhledem k Cut-off skóru BPI. 58

60 Graf 8: Meziskupinové srovnání tří souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a Cut off skóru BPI Cut-off skór BPI Kwawer_skupina Medián 25%-75% Min-Max V druhém přístupu analýzy dat meziskupinové srovnání dvou souborů respondentů jsme nejprve přistoupili k meziskupinovému srovnání mezi Škálou borderline interpersonálních vztahů a Celkovým skórem BPI. Jelikož data nevykazovala normální rozložení, použili jsme Mann Whitney U test. Za závislou proměnnou byl zvolen Celkový skór BPI. Výsledná hodnota není signifikantní (U = 204,5; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vztah mezi výskytem borderline fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Celkového skóru inventáře BPI. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 14. Tabulka 14: Meziskupinové srovnání dvou souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a Celkového skóru BPI Proměnná Celkový skór BPI Mann-Whitneyův U Test; dle proměn. Kwawer 2,1; označené testy jsou významné na hladině p < 0,05 Sčt poř. skup. 1 Sčt poř. skup. 2 U Z p-hodn. Z upravené p-hodn. N platn. skup. 1 N platn. skup. 2 2*1str. přesné p 839,50 435,50 204,50 1,96 0,06 1,96 0, ,06 Výše popsané zjištění podložíme následujícím grafem 9, který znázorňuje srovnání skupin Kwawer 1 a 2 vzhledem k Celkovému skóru BPI. 59

61 Graf 9: Meziskupinové srovnání skupin a Celkového skóru BPI Druhou analýzou bylo meziskupinové srovnání Škály borderline interpersonálních vztahů a Cut-off skóru BPI. Jelikož data nevykazovala normální rozložení, použili jsme Mann Whitney U test. Za závislou proměnnou byl zvolen Cut-off skór BPI. Obdrželi jsme nesignifikantní výsledek (U = 210; p > 0,05). Skupiny v porovnání mezi sebou nevykazují vztah mezi výskytem borderline fenoménů Škály borderline interpersonálních vztahů a jejich sebeposouzením dle Cut-off skóru inventáře BPI. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 15. Tabulka 15: Meziskupinové srovnání dvou souborů respondentů Škály borderline interpersonálních vztahů a Cut-off skóru BPI Proměnná Sčt poř. skup. 1 Mann-Whitneyův U Test; označ. testy jsou významné na hladině p < 0,05 Sčt poř. skup. 2 U Z p-hodn. Z upravené p-hodn. N platn. skup. 1 N platn. skup. 2 2*1 str. přesné p Cut-off skór BPI ,85 0,07 1,89 0, ,06 Výše popsané zjištění podložíme následujícím grafem 10, který znázorňuje srovnání skupin Kwawer 1 a 2 vzhledem k Cut off skóru BPI. 60

62 Graf 10: Meziskupinové srovnání skupin Škály borderline interpersonálních vztahů a Cut-off skóru BPI V třetím postupu analýzy dat korelační analýzy dat jsme pro ověření vztahu mezi Škálou borderline interpersonálních vztahů a Celkovým skórem inventáře BPI a mezi Škálou borderline interpersonálních vztahů a Cut-off skórem inventáře BPI z důvodu nenormálního rozložení dat zvolili Spearmanovu korelaci. Obdrželi jsme nesignifikantní výsledek, souvislost Škály borderline interpersonálních vztahů a Celkového skóru BPI (r = 0,27; p > 0,05) a ani souvislost Škály borderline interpersonálních vztahů a Cut-off skóru BPI (r = 0,23; p > 0,05) nebyly potvrzeny. Výsledné hodnoty uvádíme v následující tabulce 16. Tabulka 16: Spearmanova pořadová korelace Celkového a Cut-off skóru BPI a Škály borderline interpersonálních vztahů: Dvojice proměnných Spearmanovy korelace, označ. korelace jsou významné na hl. p < 0,05 Počet (plat.) Spearman (R) t (N-2) p-hodn. Cut-off skór BPI & Škála borderline interpers.vztahů 50,00 0,23 1,67 0,10 Celkový skór BPI & Škála borderline interpers.vztahů 50,00 0,27 1,94 0,06 61