Řadíme sem: nařízení, obecně závazné vyhlášky a jiné abstraktní akty (statutární předpisy a vnitřní předpisy).

Transkript

1 SOKRATES Teorie práva - letní semestr cvičení: Aplikace práva 8. Aplikace práv, akty aplikace práva. a. Individuální právní akty b. Proces aplikace práva c. Analogie a. Individuální právní akty Pro stanovení, co je míněno pod pojmem individuálního právního je nutno definovat si akty veřejné moci jako takové, dále naučit se rozlišovat mezi akty abstraktními a individuálními a nakonec pochopit podstatu aktů individuálních. Správní akt je výsledkem činnosti orgánu veřejné moci, který má autoritativní moc působit na práva a povinnosti adresátů, jimž je určen. Má vrchnostenské postavení, které musí být v souladu se zákonem stanoveným rámcem. Právní akty veřejné moci, tj. podzákonné právní akty a individuální správní akty nemohou být nikdy v rozporu s předpisem vyšší síly, tj. s Ústavou a ústavními zákony, ani se zákony běžnými. Abstraktní akty Abstraktnost aktu spočívá buď ve druhovém vyjádření věci, v neurčitém počtu adresátů nebo v obojím. Abstraktní akty by neměly být vydávány pro řešení jednotlivých případů nebo situací. Smysl právních předpisů (jako abstraktních aktů) spočívá v jejich trvalosti, resp. v delším a opakovaném používání, jelikož upravují obecně závazná a aplikovatelná pravidla chování. Řadíme sem: nařízení, obecně závazné vyhlášky a jiné abstraktní akty (statutární předpisy a vnitřní předpisy). Nařízení: právní předpis, který vydal k tomu zmocněný orgán nebo správní úřad k provedení zákona. Charakteristickými znaky jsou (1) podzákonnost, (2) abstraktnost, (3) obecnost a (4) jednostrannost. (1) Nařízení je vydáváno tzv. secundum et intra legem (k provedení a v rámci zákona), proto nemůže zákonu předcházet, nemůže být se zákonem rovnocenné nebo vznikat nezávisle na něm. (2) Akt není konkrétní, tzn., vztahuje se k neurčitému počtu adresátů (3) Obecně závazný (4) Jednostranně vydávaný, autoritativně nařizující práva a povinnosti adresátům. Pod pojem nařízení zahrnujeme všechny výstupy orgánů VS, které splňují výše uvedené znaky (pokud nespadají do jiné skupiny), nejen Nařízení vlády, kraje a obce, ale i právní předpisy vydávané ministerstvy a jinými správními úřady na základě zmocnění k provedení zákona a v jeho mezích (čl. 79 odst. 3 Ústavy). Pravomocí vydávat nařízení disponují jen některé subjekty, a to vláda, ministerstva a jiné správní úřady a rada obce nebo kraje (v přenesené působnosti). Obecně závazné vyhlášky (dále také OZV ): předpisy vydávané územně samosprávnými celky v jejich samostatné působnosti. Lze je považovat za zvláštní formu statutárního předpisu v mezích zákonem přiznané autonomie. Vydávat vlastní předpisy je právem, nikoli povinností oprávněných

2 subjektů, tj. zastupitelstev obcí a krajů. Zákony dávají jednak možnost si některé otázky upravit na straně samosprávných celků samostatně a současně ukládají některá omezení, která je nutno při vydávání takových předpisů respektovat. Obecně závazné vyhlášky vydává celek zásadně ohledně záležitostí místního významu, př. vybírání místních poplatků, veřejný pořádek (noční klid apod.). Je-li takový předpis přijat v rozporu se zákony nebo jiným nadřazeným předpisem (př. ústavou), bude pro svou nezákonnost nebo protiústavnost zrušen. OZV lze označovat jako nařízení s omezenou územní nebo osobní působností. Jiné abstraktní akty - statutární předpisy: také je lze považovat za nařízení s omezenou územní nebo osobní působností. Jsou výrazem oprávnění samosprávných korporací vydávat vlastní pravidla formou abstraktních aktů a tím regulovat ty záležitosti, které patří do okruhu jim vymezené samostatné působnosti tzv. právo autonomní tvorby. Statutární předpisy nemohou zasahovat do soukromoprávních vztahů. Opět nesmí docházet k právnímu nesouladu s nadřazenou právní úpravou, tj. nesmí odporovat ústavě, ústavním zákonům, zákonům ani obecně závazným předpisům s celostátní územní nebo osobní působností. Již nastalý rozpor poté může být odstraněn rozhodnutím kompetentního orgánu. - vnitřní předpisy: soupis pravidel regulujících závazně vnitřní chod určité organizace. Umožňují racionální využití všech zdrojů k plnění záměrů a úkolů, které má daná organizační jednotka stanoveny nebo které si sama předsevzala. Nazýváme je také vnitřními instrukcemi vedoucími k efektivnímu chování dané instituce. Jsou v nich obsaženy pracovní postupy, stanoveny informační toky, konkrétní instrukce podřízeným pracovníkům nebo úřadům a zařízením. Ve veřejné správě mají vnitřní předpisy potom speciální postavení a jsou vnímány jak akty abstraktní povahy sloužící uspořádání poměrů uvnitř jedné více organizačních jednotek nebo zařízení veřejné správy a jejichž vydání se opírá o právně zakotvený vztah podřízenosti k vydavateli aktu. Předmětem mohou být různé skutečnosti, př. organizační řád, jednací řád, služební předpis, pracovní postupy, konkretizace úkolů vyplývající z působnosti úřadu jako provedení předpisu úřadu vyššího apod. Vnitřní předpisy musí být pochopitelně v souladu s vyššími právními předpisy, nestojí tedy mimo soustavu právního řádu. Zvláštním druhem vnitřních předpisů jsou provozní (ústavní) řády. Jsou vydávány speciálními zařízeními, př. nemocnicemi, školskými zařízeními, tělovýchovnými zařízeními, knihovnami, apod. Upravují podmínky užívání takového zařízení veřejností a ta se stanoveným podmínkám dobrovolně podřizuje. Individuální správní akty Individuální správní akt ve smyslu rozhodnutí je jednostranný úkon, kterým správní úřad v konkrétním případě řeší právní poměry jmenovitě určených osob. Jedná se o mocenský zásah do sféry práv a svobod adresátů, kteří nejsou vůči rozhodujícímu orgánu v podřízeném postavení (není mezi nimi služební vztah). Možnost správního orgánu takto rozhodovat musí být zakotvena v zákoně. Členění: Materiální (hmotněprávní) x procesní Akt upravuje hmotněprávní postavení adresáta, př. rozhodnutí o odstranění stavby x řeší procesní záležitosti věci, př. usnesení o prodloužení lhůty. Konstitutivní x deklaratorní Akt, na jehož základě vznikají, mění se nebo zanikají práva a povinnosti adresátů, působí pro futuro (do budoucna) a ex nunc (od nynějška nejdou zpět do minulosti), př. stavební povolení x akt pouze konstatuje, že již dříve došlo ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. Příslušný orgán autoritativně prohlašuje stav právních vztahů, jejichž existence je pochybná, akt se tedy vztahuje k jednání již učiněnému a má zpětné účinky, tj. ex tunc (změna nastala od tehdy). Př. konstatování

3 živnostenského úřadu, že ohlašovaná živnost konkrétního živnostníka nevznikla, protože ohlašovatel nesplňoval všechny požadované podmínky. Ad personam x in rem Akt ad personam (k člověku) zavazuje pouze přesně jmenovaného adresáta, př. rozhodnutí o udělení živnostenského oprávnění x akt in rem (k věci) se vztahuje k věci a bude zavazovat i právní nástupce současného adresáta, př. rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty k sousednímu pozemku. K dobru x k tíži adresáta Akt zvýhodňuje pozici adresáta, př. rozhodnutí o udělení výjimky k zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů (orel mořský) x znevýhodňuje pozici adresáta, př. zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti. Pozitivní x negativní Akt, kterým se pozice adresáta nějak změní, př. rozhodnutí o přijetí ke studiu na vysoké škole x nezmění, př. rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole. S omezenými x neomezenými účinky Účinky aktu mohou být omezeny co do zavázaných osob, popř. i jejich právních nástupců, z časového nebo místního (prostorového) hlediska apod. S použitím správního uvážení x bez správního uvážení Akty, při jejichž vydání má správní orgán možnost použít správního uvážení, př. uložení pokuty za dopravní přestupek x zákon nedává správnímu orgánu prostor k vlastní úvaze, přímo nastavuje, jak má správní orgán rozhodnout po splnění určitých podmínek, př. dodatečné povolení stavby. Náležitosti Kompetenční: orgán musí být věcně, místně i funkčně příslušný k vydání aktu, nesmí zneužít svou pravomoc. Obsahové: rozhodnutí musí být určité, jasné, musí z něj vyplývat, kdo jej vydal, komu je určeno, zamýšlené právní účinky, musí být odůvodněno. Nesmí být vnitřně logicky rozporné, musí být přiměřené, nesmí nad míru nezbytně potřebnou zasahovat do práv a svobod adresátů. Rozhodnutí může obsahovat vedlejší ustanovení, které nemůže stát samo o sobě bez hlavního výroku a tento hlavní výrok konkretizuje, př. příkazy, časové doložky, podmínky a výhrady. Vnější formy: rozhodnutí jsou zásadně písemná, v listinné podobě, příp. včetně grafické přílohy. Nyní byl písemný způsob seznámení adresáta s obsahem rozhodnutí zjednodušen pro správní orgán povinností doručovat dokumenty datovou schránkou. Obsahem rozhodnutí jsou zpravidla 3 části: výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Další náležitosti směřují k identifikaci rozhodnutí, př. označení orgánu, razítko, číslo jednací apod. Procedurální: musí být přijat v souladu s procesními pravidly. Vlastnosti a) Platnost: akt je platný, jakmile správní orgán projeví navenek svou vůli. Od tohoto okamžiku je správní orgán svým aktem vázán. b) Právní moc: nabytí právní moci znamená okamžik, od něhož rozhodnutí již nelze napadnout řádnými opravnými prostředky (tzn. podat odvolání nebo rozklad). Procesně vyjadřuje právní moc konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. V případě, že je jeho adresátům dána možnost podat opravný prostředek, nastává právní moc marným uplynutím lhůty k podání poslednímu z účastníků. Akty, proti nimž nelze podat odvolání, rozklad či obdobný

4 opravný prostředek, nabývají právní moci oznámením poslednímu z účastníků (zejména rozhodnutí procesního charakteru). S právní mocí spojujeme další dva hmotněprávní důsledky: rozhodnutí je nezměnitelné a nezrušitelné. Jeho změna či zrušení přichází v úvahu pouze v zákonem upravených případech. Nabytí právní moci vytváří překážku tzv. věci rozhodnuté (res iudicata). c) Účinnost: znamená, že správní akt způsobuje zamýšlené právní účinky, důsledky. Na základě účinného aktu je možno vykonávat přiznané právo nebo vyžadovat splnění stanovené povinnosti. Předpokladem je právní moc. Výjimkou je předběžná účinnost, kdy akt musí být respektován, ačkoli ještě nenabyl právní moci. V zákonem vymezených případech může být právní moci dodatečně potlačena, tzn., bude prominuto zmeškání úkonu a stanovena nová lhůta k jeho splnění, povolení nebo nařízení obnovy řízení, kdy se prolamuje překážka věci rozhodnuté, apod. d) Zpětné přiznání práva: obecně platí individuální akty zásadně pro futuro, tj. k budoucí úpravě právních vztahů. Výjimečně může být nějaké oprávnění přiznáno též zpětně. e) Vynutitelnost: znamená, že splnění uložené povinnosti lze vymáhat úřední cestou, př. správní nebo soudní exekucí. Přímo lze vynutit povinnost něco činit, nepřímo je poté vynutitelná povinnost něčeho se zdržet nebo něco strpět. Vynutitelnost je esenciálním znakem správních aktů. Předpokladem vynutitelnosti je účinnost aktu a marné uplynutí lhůty stanovené k dobrovolnému splnění. Vynutitelnost může zaniknout, popř. být oslabena i před zánikem účinnosti, zejména uplynutím času (promlčením nebo prekluzí). Vady správních rozhodnutí f) Nezákonnost: právní předpis je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem. Tato vada je řešena i z úřední povinnosti. Specifickou pozornost je třeba věnovat i vadám procedurálním a vadám vnější formy, zda mohou mít vliv na zákonnost obsahové stránky. Při rušení takového aktu se zohledňují práva nabytá v dobré víře. Přezkoumává se i v rámci správního soudnictví. g) Věcná nesprávnost: zjišťuje se pouze u rozhodnutí, kde bylo možno použít vlastního uvážení. Takové akty mohou být napadnuty pouze na návrh, dokud rozhodnutí nenabylo právní moci. Podle adresáta nebylo uvážení užito rozhodujícím orgánem správně. V odvolacím řízení se rozhodnutí zkoumá jen z hlediska uplatněných námitek, popř. jinak vyžaduje-li to veřejný zájem. h) Formální vady: tím se rozumí nedostatky v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti. Mohou být ze strany správního orgánu zhojeny vydáním tzv. opravného usnesení. i) tzv. praesumpce správnosti: na právní akt se hledí jako nesprávný, pokud není úředně shledán opak. j) Způsobem nápravy vadného aktu potom může být příkladně jeho změna, zrušení, sistace (pozastavení účinnosti) nebo procedurální oprava aktu. Zpravidla je lze zhojit i konverzí (akt je překvalifikován jako jiný akt, jehož náležitosti splňuje), konvalidací (vady jsou zhojeny v důsledku skutečností, které nastanou dodatečně) nebo ratihabicí aktu (dodatečné schválení aktu). Nicotnost (nulita) správních rozhodnutí k) rozhodnutí vůbec nelze považovat za rozhodnutí, je zatíženo tak závažnou chybou, kterou nelze odstranit, tzv. paakt nikoho nezavazuje a nikdo není povinen jej respektovat. K nicotnosti se přihlíží z úřední povinnosti a rozhodnutí o něm má deklaratorní povahu. - nedostatek právního podkladu

5 - nedostatek pravomoci (př. má řešit soud, nikoli správní orgán) - nejtěžší vady příslušnosti (př. absolutní věcná nebo místní nepříslušnost, res iudicata, litispendence) - absolutní nedostatek formy (písemná vs. ústní) - absolutní omyl v osobě adresáta - neexistence skutkového základu - požadavek trestného nebo nemožného plnění - požadavek plnění fakticky nemožného - neurčitost, nesmyslnost, vnitřní rozpornost - neexistence vůle. Akt může být zrušen prostřednictvím využití opravných prostředků nebo může být podána žádost o vydání deklaratorního nálezu, že jde o případ nicotnosti. Fikce a domněnka vydání správního aktu: jedná se o případy, kdy zákonodárce má zájem na vyvození právních následků, ačkoli je daný subjekt (v tomto případě správní orgán) nečinný. Rozdíl mezi fikcí a domněnkou spočívá v právní konstrukci institutu. Fikce: konstrukce užívaná v právu, jíž se za určitých okolností finguje právní skutečnost, která nenastala. Právní domněnka: konstrukce užívaná v právu, jíž se za určitých okolností v zájmu právní jistoty presumuje (předpokládá) právní skutečnost, o níž není jisto, zda nastala. Může a nemusí odpovídat skutečnosti. Rozdíly mezi fikcí a domněnkou se v praktickém použití stírají. Právní konstrukce může vyvolávat buď pozitivní, nebo negativní právní účinky pozitivní: mají za následek vydání kladného rozhodnutí, př. vyhovění žádosti; posilují postavení adresátů veřejné správy a odstraňují nečinnost správního orgánu, př. odepření vydání informací podle 106/1999, nebyly-li by poskytnuty v určité lhůtě. negativní: mají za následek zamítnutí žádosti; chrání postavení dotčených osob, vůči nimž směřuje výkon veřejné správy. b. Proces aplikace práva Aplikace práva představuje způsob přiblížení se práva životu. Lze ji vnímat jako druhé stadium realizace práva následující po tvorbě právních norem. Aplikace práva vyjadřuje použití právní normy, předpisu na konkrétní situaci a vyhodnocení, zda lze konkrétní situace podle vybrané normy řešit. Soudcovské rozhodování je poté chápáno jako kvalifikovaný projev aplikace, kdy nejde jen o zhodnocení, zda na řešenou situaci norma dopadá. Soudcovská rozhodovací činnost zahrnuje i výklad předmětné normy, který dokáže posunout obecné pravidlo do podrobnějších, dále použitelných tezí v obdobných situacích. Aplikací právní normy dochází tedy k hloubkovému a kritickému rozboru právního předpisu, který ukáže, do jaké míry je norma opravdu dokonalá a univerzální. Výsledkem procesu aplikace práva jsou akty aplikace práva, v nichž soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci rozhodují o subjektivních právech a právních povinnostech fyzických a právnických osob. Při aplikaci práva dochází nezbytně i k výkladu právních norem podávaných orgány veřejné moci. Vzhledem k obsahu předchozích kapitol v teorii práva již víme, že výklad nepodávají jen odborné právní instituce, ale taktéž i adresát práva nebo vykonavatel povolání, v němž k výkladu právních

6 norem běžně dochází. Tento individuální výklad však není závazný a pro subjekt, který se jím řídí, nemůže vytvářet ani stoprocentní oporu. Taková aplikace se totiž neopírá o mocenskou autoritu. Faktem je, že ani vykládající orgán veřejné moci se nemůže při aplikaci práva pohybovat bezbřeze. Naopak jeho činnost je svázána normami procesními, od jejichž pravidel se nelze jen tak odchýlit. V procesu aplikace práva je třeba zodpovědět dva druhy otázek, jejichž spojení vede k výslednému rozhodnutí, a to faktické (skutkové otázky), které se zjišťují přímým vnímáním a dokazováním, a právní otázky, podle jaké právní normy (právních norem) se případ posoudí. Aplikační proces je tedy složen z několika neopominutelných fází, které zpravidla členíme asi takto: - zjištění skutkového stavu věci, tzn. zjištění veškerých okolností relevantních pro výběr použitelné právní normy - vyhledání právní normy, která na danou situaci dopadá a nějak ji upravuje. Z této normy je potom nutné zformulovat konkrétní právní pravidlo, na jehož základě bude možno vyvodit ze vzniklé situace právní závěr - výrok s odůvodněním tzn. výsledkem aplikace práva je výstup v podobě individuálního správního aktu nebo soudního rozhodnutí, které je závazné ve svém výroku a v odůvodnění zohledňuje veškeré faktory a vyhodnocuje jejich dopad na právní posouzení případu. Zjištění skutkového stavu věci znamená seznat a seznámit se všemi právně relevantními okolnostmi, které mají vliv na posouzení případu. Je nutno zjistit předcházející děj (může počínat již v hlubší minulosti), právní vztahy mezi účastníky a dalšími dotčenými osobami a návrh řešení, o který případně usiluje jedna ze stran (v případě sporu mezi účastníky). Věc je započata vylíčením rozhodných skutečností ze strany účastníka, na jehož návrh je řízení zahájeno (příkladně v civilních soudních sporech a ve sporných správních řízeních), popřípadě zjištění těchto skutečností vyšetřovací (nebo-li inkviziční) činností ze strany soudu v řízeních, jenž jsou zahajovány z moci úřední (příkladně trestní řízení nebo civilní řízení ve věcech péče o nezletilé apod.). Činnost soudu může být částečně nahrazena již činností jiných orgánů, příkladně státního zástupce a policie ve věcech trestních (státní zástupce podává obžalobu v zájmu státu co nejspolehlivěji vyšetřit okolnosti trestného činu). V trestním řízení je nadto nutno respektovat zásadu tzv. in dubio pro reo, tzn. v pochybnostech ve prospěch obviněného. Celá rekonstrukce posuzovaného děje spočívá ve vylíčení jeho průběhu v právně významných okamžicích, přičemž je vložena na bedra toho, z jehož podnětu je řízení zahajováno. Tento subjekt má v první řadě povinnost tvrzení a nese proto s tím související břemeno tvrzení, jehož neunesení má za následek neúspěch ve sporu. Tvrzené skutečnosti musí být podpořeny odpovídajícími důkazy, proto na úvodní přednes obou stran navazuje proces dokazování. Žalobce má sporu opět povinnost unést toto důkazní břemeno, a proto je břemeno důkazní neodmyslitelně spojeno s břemenem tvrzení. Každé tvrzení musí být před soudem doloženo příslušnými důkazy, které potvrzují nebo vyvracejí jeho pravdivost. Právo přinášet důkazy mají samozřejmě obě strany sporu i další zúčastněné osoby. V trestním řízení či v řízení o správním deliktu je tato povinnost vložena na bedra státního orgánu. Platí, že za důkaz lze obecně připustit cokoli, co prokazuje skutkově významné skutečnosti. Procesní předpisy však obvykle počítají s těmito typy důkazů: listiny (veřejné, soukromé); svědci; znalci; ohledání (věci, místa, osoby); slyšení stran. Listiny (veřejné x soukromé): u listiny záleží jednak na její pravosti a jednak na jejím obsahu. Veřejná listina má po vyhotovení zákonným způsobem a vydání kompetentním orgánem vysokou důkazní moc. Resp. dokud není prokázán opak, jsou informace (v ní obsažené považovány za pravdivé. Soukromá listina nebyla vydána orgánem veřejné moci (viz. rozbor) a její obsah se musí prokazovat,

7 nemá tak vysokou právní sílu. Dokazování listinou znamená její zajištění k soudnímu líčení (každý má povinnost na výzvu soudu listinu předložit) a tato je následně čtena. Svědci: za svědka je považována osoba, která určitou pro případ právně relevantní skutečnost vnímala vlastními smysly a je schopná o ní vypovídat. Svědek může být k soudu i předvolán, jelikož každý má povinnost na výzvu soudu svědčit (má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé mzdy). Svědek vypovídá u soudu pod přísahou, že co řekne, bude pravda a nic než pravda. Každý smí odmítnout podat svědeckou výpověď v případě, že na základě jím tvrzených skutečností mohlo být zahájeno trestní stíhání proti němu proti osobě jemu blízké, popřípadě v i nebezpečí jiné újmy. Svědecké povinnosti jsou zproštěni určité osoby dle jejich postavení, příkladně advokáti, kněží, Znalci: znalci vypovídají na základě svých odborných a vědomostí a zkušeností o skutečnostech, k nimž je potřeba zvláštních znalostí. Seznam znalců je veden krajskými soudy. Znalecký posudek se podává písemně, ale alespoň jeho podstatná část by měla být vždy přednesena u soudního jednání. Ohledání (místa, věci, osoby): jde o průzkum věci, místa nebo osoby zblízka, což je jeden z nespolehlivějších důkazních prostředků. Může být provedeno i dožádaným soudem, příkladně v případě velké vzdálenosti nemovitosti od místa, kde je je konán proces ve věci (příkladně Ostravský soud zažádá Olomoucký soud o ohledání nemovitosti na Jívové, což je kousíček od Olomouce). Slyšení stran: tento důkazní prostředek má spíše podpůrný charakter, jelikož nelze předpokládat, že by kterákoli ze sporných stran vypovídala proti sobě, tudíž lze předpokládat, že některé skutečnosti budou úmyslně zamlženy. Obecně platí, že není nutno dokazovat skutečnosti, které nejsou mez stranami sporné ani pochybné. Důkazy dělíme na přímé vs. nepřímé; původní vs. odvozené; usvědčující vs. ospravedlňující; zákonné vs. nezákonné. Vyhledání právní normy Pro aplikaci právní normy pro daný případ je nutno, aby tato norma byla účinná, nebyla v rozporu s jinou normou, aby její text byl obsažen ve sbírce zákonů a následně bude proveden její výklad. V případě, že je právní norma v rozporu s jiným předpisem, postupuje podle obecně platných zásad a principů pro použití té nebo oné normy, př. lex specialis derogat legi generali; lex posterior derogat legi priori, apod. Dále používáme různé druhy výkladu, abychom zjistili, zda vyhledaná norma se na případ vztahuje či nikoli a pokud ano, tak jakým způsobem, př. výklad gramatický, logický, systematický, historický, teleologický, apod. Výrok s odůvodněním Vyvrcholením tohoto procesu je vydání individuálního právní aktu, jenž obsahuje vždy výrok a poučení, kam se případně lze proti rozhodnutí odvolat a v jaké lhůtě či poučení o tom, že proti rozhodnutí se odvolat nelze. Zpravidla rozhodnutí obsahuje i odůvodnění, v němž by měly být popsány všechny úvahy soudu, které jej vedly k vydání rozhodnutí v konečné podobě. Při aplikaci práva se často setkáme i s tzv. neurčitými právní pojmy, jejichž obsah musí orgán vyložit; občas musí při rozhodnutí použít tzv. správního uvážení a sám zhodnotit, jak široce lze na daný případ vyhledanou právní normu aplikovat. Neurčité právní pojmy: jevy nebo skutečnosti, u kterých nelze přesně definovat obsah a které jsou zpřesňovány až výkonem veřejné moci. Jejich výklad se může časem nebo místem měnit, resp. vyvíjet s ohledem na konkrétní souvislosti. Je zde prostor pro vlastní úvahu orgánu veřejné správy, který při aplikaci tohoto pojmu svou odbornou znalost, aby byl schopen co nejlépe vystihnout danou situaci a zjistit, zda skutkový stav odpovídá tomuto neurčitému právnímu pojmu, např. veřejný pořádek či obecný zájem. Při činnosti správního orgánu jej označujeme za formu správního uvážení a nástroj legislativní techniky.

8 správní uvážení = diskreční pravomoc: je pojem vystihující možnost správního orgánu rozhodnout s ohledem na jeho vlastní úvahu. Nesmí se jednat o libovůli!! Je dán pouze v případech předpokládaných zákon a rozlišíme jej formulací postupu orgánu slovy či nebo může. Správnímu orgánu je tedy dána volba, je mu ponecháno na rozhodnutí, aby po zvážení všech okolností případu, v souladu s právní normou, rozhodl. Všechny nabízené varianty řešení jsou v souladu s právem, tzn. že každý ze způsobů řešení je oprávněný. Možnost a zároveň nutnost správního uvážení vychází z toho, že zákon nemůže obsahovat taxativní návod na vše. Správní orgán získává příležitost uplatnit vlastní úsudky a zkušenosti. Různé druhy procesů aplikace práva V České republice existují tyto hlavní druhy řízení: 1. občanské soudní řízení hlavním pramenem je občanský soudní řád,podle nějž rozhodují civilní o právech a povinnostech účastníků řízení. V řízení převažuje charakter sporu, ale spadají sem i nesporné věci (př. péče soudu o nezletilé). Rozlišujeme řízení nalézací (1. stupeň), odvolací (2. stupeň), dovolací (mimořádný opravný prostředek) a exekuční (výkon rozhodnutí). Žalobce je pánem sporu, jelikož disponuje žalobou i v průběhu řízení (může ji vzít zpět, částečně ji měnit, ). Žalobce také nese důkazní břemeno. Soud postupuje v procesu podle navržených důkazů, ačkoli je nemusí všechny před soudem provést. 2. trestní řízení hlavním pramenem je trestní zákon (hmotněprávní stránka) a trestní řád. Trestní řízení je složeno z několika fází: přípravné trestní řízení vyšetřování (zejména činnost Policie a státního zástupce), obžaloba (zpracovává ji a přednáší státní zástupce), následuje hlavní líčení u soudu, kde jsou prováděny důkazy k seznání viny či neviny obžalovaného k danému činu. Řízení končí vydáním rozhodnutí o vině a trestu. Odsouzený se může odvolat. Po odsouzení následuje výkon trestu (nulla poena sine lege). 3. správní řízení hlavním a podpůrným pramenem je správní řád. V tomto řízení rozhodují správní orgány (orgány veřejné správy), řízení jsou zahajována z moci úřední i na návrh. Převažuje písemná podoba řízení (nikoli ústní stání,jen někde, př. spáchání přestupku). Patří sem např. řízení o stavebním povolení, daňové a celní řízení, řízení o přijetí na vysokou školu apod. 4. některé typy řízení před Ústavním soudem např. rozhodování o velezradě prezidenta, o ústavních stížnostech, o platnosti volby poslance nebo senátora apod. 5. zvláštní typy řízení např. insolvenční řízení, které padá do obchodního práva a nahradilo řízení o konkurzu a vyrovnání. O proces aplikace práva nejde v případech, kdy nerozhoduje orgán veřejné moci (např. uzavírání smluv, sepsání závěti atd.), když je výsledkem činnosti tvorba práva a abstraktní kontrola ústavnosti orgány veřejné moci, pokud daná záležitost spadá do řídící činnosti orgánů veřejné moci, ani při přezkumu zákonnosti rozhodnutí v otázkách právních. Při řešení právní otázek zjišťujeme, jestli na dosud právem neřešenou věc existuje podobná právní úprava, současně musíme vyhodnotit, jestli mezera v právu vznikla záměrně nebo omylem zákonodárce. Analogii můžeme použít tehdy, není-li zakázána (trestní řízení v neprospěch pachatele).

9 Některé zásady civilních řízení: a) zásada inkviziční (nebo-li vyhledávací) znamená, že soud může provádět takové důkazy, které uzná za potřebné. Není při tom vázán návrhy účastníků. b) zásada projednací znamená, že soud přihlíží pouze k tomu, co mu sporné procesní strany přednesly a k těm důkazům, které mu o svých tvrzeních nabídly. Za výsledek sporu, tedy úspěch anebo neúspěch nese odpovědnost účastník řízení, nikoliv soud. Opakem je zásada vyšetřovací. c) zásada formální pravdy (opakem je zásada materiální pravdy) znamená, že soud nemusí zjišťovat přesně a úplně skutkový stav, ale spokojí se s takovým stupněm jeho poznání, který vyplyne z provedeného dokazování nebo na němž se shodnou strany řízení. Mnohé autority však tento princip odmítají a poukazují na risika plynoucí z toho, že by se soud spokojil se stranami předkládanými tvrzeními a nesnažil se zjistit sám v potřebné míře skutkový stav. d) zásada materiální pravdy (oproti zásadě formální pravdy) znamená, že soud se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu. Nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť by i byla shodná. e) zásada spravedlivého procesu vychází z práva na spravedlivý proces je zakotveno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Námitka jeho porušení je zřejmě vůbec nejčastější agendou jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku. Obsahem práva na spravedlivý proces je široký katalog dílčích procesních práv, zahrnující mimo jiné: právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě; právo na zákonnou procesní úpravu (tj. vyloučení arbitrárních postupů správního úřadu nebo soudu); právo na veřejné projednání věci (vztahuje se pouze na řízení před soudem, a to jen v I. stupni) vyloučení veřejnosti je možné jen v zákonem stanovených nezbytných případech; rozsudek však musí být vyhlášen veřejně vždy; právo na nestrannost a nezávislost soudu nebo správního úřadu; zásadu rovnosti stran; právo na zákonného soudce; právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V trestním řízení má obviněný navíc tato další práva: právo být seznámen s obviněním v jazyce, který ovládá; právo na obhajobu, včetně práva obhajovat se osobně; zásada presumpce neviny; právo odepřít výpověď; právo na bezplatnou pomoc tlumočníka; zásada nullum crimen sine lege; právo na odvolání, f) zásada oficiality (oproti zásadě dispositivní) znamená, že soud jedná z úřední povinnosti. Řízení musí zahájit i bez návrhu, jestliže se hodnověrně dozví, že vznikla jeho potřeba. Pánem sporu (lat. dominus litis) není žádný z účastníků, ale soud musí v řízení pokračovat, dokud není dosaženo jeho účelu (např. souladu zápisu v obchodním rejstříku se skutečným stavem). g) zásada dispoziční (opakem je zásada oficiality) znamená, že soud nemůže řízení zahájit z vlastní vůle ani z úřední povinnosti, ale pouze na návrh procesní strany - žalobce. Podobně je tomu u skončení řízení: rozhodne-li se žalobce ve sporu nepokračovat a žalobu vezme zpět, soud musí řízení zastavit. Procesní strany - zvláště pak žalobce - jsou pánem sporu (lat. dominus litis).

10 c. Analogie Analogie je jednou z forem logického výkladu. Nazýváme ji také argumentum a simili (per analogiam): důkaz podobnosti. V případě mezery v právu hledáme na základě určitých znaků nejpodobnější právní úpravu, kterou následně použijeme na vyřešení problému. Existují dva přístupy k mezerám v právu - mezery v právu neexistují. Normy jsou přikazující, zakazující dovolující. Pokud zákonodárce něco upravit chtěl, je na to právní norma. Pokud ne, není důvod cokoli regulovat a tedy používat analogie. Tuto teorii nelze respektovat, protože by to předpokládalo dokonalou právní úpravu, která v současné době mezi lidmi prostě není. - mezery v právu existují a jsou dvojího charakteru: primární zákonodárce opomněl nějakou oblast právně regulovat; sekundární: v době vzniku právní normy nepředpokládal zákonodárce (nebo ani předpokládat nemohl), že bude nutno i tuto oblast regulovat. Analogie je použita všude tam, kde chybí přímá objektivní právní úprava. Konkrétní kauza nesmí skončit tím, že pro ni neexistuje právní předpis šlo by o tzv. denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti). Analogie znamená očekávání podobného a smí být použita jen tehdy, pokud je v řešeném případě víc shodného než rozdílů v podobném případě, na který analogická norma běžně dopadá. Příkladně trestný čin obecného ohrožení bude způsoben požárem, povodní, škodlivým účinkem plynu, elektřiny a jiných podobně nebezpečných látek Rozlišujeme dvě metody analogie - Analogie legis: analogie zákona, spočívá v použití určitého ustanovení právního předpisu na případ jím výslovně neupravený. Tak např. zákon o rodině neobsahuje určení mateřství (zdá se nadbytečné). Pokud by došlo na lámání chleba, mohla by být použita ustanovení o určování otcovství. Analogie legis může znamenat dost zásadní průlom do právních vztahů, a proto je nutno při jejím použití postupovat velmi obezřetně. Příkladně jsou místa, kdy je použití analogie vyloučena: zákaz analogie k tíži pachatele (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege), zákaz použití analogie s následkem zásahu do občanských práv. K použití analogie legis zpravidla vyzývá i sám zákonodárce používáním slov jako přiměřeně, obdobně apod. Příkladem analogie může být i použití podrobné úpravy o rozsudcích, která je analogicky použitelná i pro usnesení, která není tak podrobně právem upravena. - Analogie iuris: analogie práva je přístup velmi výjimečný. Dochází k němu, pokud nejsme vůbec schopni nalézt právní normu, která by na danou situaci dopadala. V tomto případě by šlo tedy o tzv. denegatio iustitae, čemuž zamezíme aplikací obecných právních principů celého právního odvětví. Tento postup je velmi odvážný a je nutno jej opravdu dobře zdůvodnit. Tento postup dovozuje výklad z větší části právního řádu, a proto jej lze srovnat s výkladem teleologickým.

11 PŘÍKLADY 8. cvičení 1. Z ustanovení 151 odst. 1 o.s.ř. odvoďte, je-li to možné, zda je občanské soudní řízení ovládáno zásadou formální nebo materiální pravdy: Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. 2. Z ustanovení 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu dovoďte, zda se rozhodování správního úřadu řídí zásadou materiální nebo formální pravdy: Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní úřad tak, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky v Podle níže uvedených ustanovení správního řádu uveďte, podle jakých zásad lze zahájit správní řízení: 44 odst. 1 Řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení (dále jen "žádost"), došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. 46 odst. 1 Řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. 4. Podle níže uvedených ustanovení občanského soudního řádu uveďte, podle jakých zásad lze zahájit civilní řízení: 79 odst. 1 Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí ( 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. 81 odst. 1 I bez návrhu může soud zahájit řízení ve věcech péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k

12 právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu manželství je či není, a další řízení, kde to připouští zákon. 5. uveďte, jaké významné zásady se týká ustanovení čl. 40 odst. 2 LZPS. Uplatňuje se tato zásada v ostatních druzích procesů aplikace práva? Platí při správním trestání? Zdůvodni své stanovisko. Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina. 6. Kterými z níže uvedených zásad se řídí civilní řízení sporné a) zásada inkviziční b) zásada projednací c) zásada formální pravdy d) zásada materiální pravdy e) zásada spravedlivého procesu f) zásada oficiality g) zásada dispoziční 7. Jak se nazývají překážky vyplývající z níže uvedených zákonných ustanovení? a) podle 83 odst. 1 o.s.ř. Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení b) podle 159a odst. 5 o.s.ř. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu c) podle 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno Proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu.. 8. Které z následujících rozhodnutí jsou konstitutivní: a) rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví b) rozsudek o určení otcovství c) rozsudek o rozvodu manželství d) usnesení o potvrzení nabytí dědictví jednomu z dědiců e) rozsudek o prohlášení za mrtvého f) rozsudek o zrušení účasti společníka ve společnosti g) rozsudek o určení vlastnického práva k pozemku

13 9. Které z níže uvedených rozhodnutí je rozhodnutím meritorním a) usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci b) usnesení o přerušení řízení c) mezitímní rozsudek d) usnesení o odložení vykonatelnosti rozhodnutí e) rozsudek, jímž se potvrzuje rozhodnutí soudu 1. stupně f) částečný rozsudek g) vyrozumění o odročení jednání h) usnesení, jímž se odmítá odvolání 10. Určete, ve kterých případech jde o procesní rozhodnutí a) usnesení o tom, že dědictví připadlo státu b) rozsudek o popření otcovství c) usnesení o zastavení řízení o prohlášení za mrtvého pro nedostatek důvodů d) usnesení o zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení e) usnesení o zrušení rozhodnutí a postoupení věci věcně příslušnému soudu f) usnesení, kterým se povoluje obnova řízení g) usnesení o zastavení řízení pro překážku litispendence h) rozsudek, kterým se mění rozhodnutí soudu I. stupně odst. 2 občanského zákoníku stanoví: Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak. Jaký postup předepisuje citované ustanovení. Jaké jsou meze použitelnosti tohoto ustanovení. 12. Právní moc aktu aplikace práva: a) vylučuje napadení aktu mimořádným opravným prostředkem b) nastává, nelze-li jej už napadnout řádným opravným prostředkem c) znamená, že akt je závazný a nezměnitelný d) lze prolomit jen mimořádnými opravnými prostředky e) je vždy podmínkou vykonatelnosti f) může nastat i u aktů vadných g) nevylučuje přezkum aktu Ústavním soudem nebo ve správním soudnictví 13. Vykonatelnost aktu aplikace práva: a) nastává většinou před právní moci aktu

14 b) může časově splývat s právní mocí c) nastává pravidelně po právní moci aktu s výjimkou tzv. předběžné vykonatelnosti d) opravňuje k svémocnému vynucení 14. Na základě citovaných ustanovení trestního řádu urči, ke kterému okamžiku nabývá právní moci zamítavý trestní rozsudek vynesený odvolacím soudem: 139 Právní moc a vykonatelnost rozsudku Rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný, a) jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští, b) jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání, avšak aa) odvolání ve lhůtě podáno nebylo, bb) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, nebo cc) podané odvolání bylo zamítnuto. 254 Odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. 15. Podle níže uvedených ustanovení o.s.ř. urči, které nedostatky v procesu aplikace práva lze napadnout odvoláním v civilním soudním řízení: 201 Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje V odvolání musí být vedle obecných náležitostí ( 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh). 2. Odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že a) nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, b) soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle 118b nebo 175 odst. 4 části první věty za středníkem, c) řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

15 d) soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, e) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, f) dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny ( 205a), g) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.