Giovanni Sartori, jeho ivot a výb r z díla

Transkript

1 Západo eská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Bakalá ská práce Giovanni Sartori, jeho ivot a výb r z díla Ludmila Tou ková Plze 2013

2 Západo eská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra politologie a mezinárodních vztah Studijní program Politologie Studijní obor Politologie Bakalá ská práce Giovanni Sartori, jeho ivot a výb r z díla Ludmila Tou ková Vedoucí práce: Kubát Michal, Doc. PhDr. Ph.D. Katedra politologie a mezinárodních vztah Fakulta filozofická Západo eské univerzity v Plzni Plze 2013

3 Prohla uji, e jsem práci zpracovala samostatn a pou ila jen uvedených pramen a literatury. Plze, duben 2013

4 Na tomto místě bych ráda poděkovala Doc. PhDr. Michalu Kubátovi, Ph.D. za čas, který mi věnoval a jeho podporu při psaní této bakalářské práce.

5 Obsah 1 Úvod Giovanni Sartori Výb r z oblastí zájmu Giovanni Sartoriho Teorie demokracie Sartoriho pohled na multikulturalismus Giovanni Sartori a stranické systémy Sartoriho minimální definice politické strany Relevance politických stran Typologie stranických systém podle Giovanni Sartoriho Systém jedné strany Systém hegemonické strany Systém predominantní strany Systém dvou stran Umírn ný pluralismus Polarizovaný pluralismus Atomizovaný stranický systém Shrnutí Sartoriho typologie Kritika Sartoriho typologie stranických systém Polemika Miroslava Nováka Kritika Petra Fialy a Maxmiliána Strmisky Polarizovaný pluralismus Umírn ný pluralismus Dvoustranický systém Systém predominantní strany Kritika Paula Penningse Záv r Seznam pou ité literatury a pramen Resumé... 41

6 6 1 Úvod Giovanni Sartori je celosv tov jednou z nejuznávan j ích a nejvlivn j ích osobností politické v dy. Jeho bádání se neomezuje pouze na jednu oblast zájmu, ale výrazn zasahuje do mnoha d le itých témat, kterými se politologie zabývá. Jeho vliv v oblasti teorie stranických systém je obecn známý, zabývá se v ak také teorií demokracie a nespo tem dal ích témat. D vodem, který mne vedl ke zvolení tohoto tématu, je m j up ímný obdiv k této výrazné osobnosti sv tové politologie. Tato práce, jak ji napovídá její název, má biografický charakter. Cílem mé bakalá ské práce proto explicitn není podrobit Sartoriho dílo kritice, i p edstavit n jaké rozvinutí jeho teorií. Má práce si klade za cíl p iblí it ivotní dráhu Giovanni Sartoriho, p edstavit jeho pohled na n kolik r zných témat týkajících se politické v dy a ukázat p ínos jeho díla p edev ím v oblasti stran a stranických systém. ivotní dráhu Giovanni Sartoriho p edstavuji hned na za átku své bakalá ské práce. Nasti uji zde ivotní události a zku enosti, které m ly vliv na jeho pozd j í tvorbu. Jeliko je profesní dráha Giovanni Sartoriho velice rozsáhlá, byl by její podrobný popis, vzhledem k rozsahu má práce, zna n obtí ný. P edstavuji proto tedy pouze n kolik významných moment Sartoriho profesního ivota. V dal í ásti své bakalá ské práce se v nuji popisu n kolika témat, kterými se Giovanni Sartori ve své tvorb zabývá. P edstavuji zde Sartoriho teorii demokracie, která je jednou z d le itých oblastí Sartoriho výzkumu a také jeho pohled na problematiku multikulturalismu. St ejní ástí mé bakalá ské práce je ov em popis Sartoriho typologie stranických systém, která je dle mého názoru jeho nejvýznamn j ím po inem v oblasti politických v d. Aby v ak bylo mo né vytvo it komplexní pohled na tuto problematiku, uvádím v dal ích ástech své práce i n kolik kritických pohled na Sartoriho teorii stranických systém jak z eského, tak zahrani ního prost edí.

7 7 Ve své bakalá ské práci pou ívám jak eskou, tak zahrani ní odbornou literaturu týkající se vý e zmín ných témat. St ejní informace se p itom sna ím získat p ímo z d l G. Sartoriho, p edev ím pak z díla Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. 2 Giovanni Sartori Giovanni Sartori je, jak jsem ji zmi ovala, jedním z nejuznávan j ích badatel v politologických v dách 20. století. Narodil se v italské Florencii v roce Doba, ve které Giovanni Sartori dospíval, mu umo nila na vlastní o i pozorovat fa ismus v Itálii, n mecký nacismus i sov tský komunismus; krom toho mohl také za ít druhou sv tovou válku i ob anskou válku ve pan lsku. Sám Sartori p iznává, e to byly práv jeho vzpomínky na tyto události, které jej pozd ji p im ly v novat svou pozornost a zájem politice, demokracii a jejich fungování v praxi (Collier Gerring 2009: 331). Po druhé sv tové válce v roce 1946 vystudoval sociální v dy na univerzit ve Florencii, jeliko na italských univerzitách neexistovaly politické v dy jako studijní obor. Giovanni Sartori pozd ji podporoval reformu obor politických v d, která prob hla roku To následn znamenalo posun jeho p sobení k této oblasti. Celá jeho akademická kariéra je velice pestrá a její podrobný popis by byl sám o sob velice rozsáhlý. Pro p edstavu zmíním tedy jen její ást. Giovanni Sartori p edná el na univerzit ve Florencii, kde pozd ji p sobil jako d kan fakulty politických v d a dnes se na této univerzit py ní titulem emeritního profesora, stejn jako na Kolumbijské univerzit. P edná el také moderní filozofii a logiku na univerzitách ve Stanfordu, Harvardu a Yalu, kde byl ovlivn n zejména Robertem A. Dahlem a Gabrielem Almondem. V roce 1971 stál Giovanni Sartori také u zrodu Rivista Italiana di Scienza Politica 1. Mimo jiného je také víceprezidentem Societá Libera 2 (Fundación Príncipe de Austrias 2005; Pasquino 2005: 33 34). 1 Rivista Italiana di Scienza Politica je asopis Italské spole nosti politologie, co je nezisková organizace zam ující se na podporu a rozvoj politické v dy v Itálii. Giovanni Sartori byl jejím prezidentem mezi lety Societá Libera je organizace pro studium a propagaci liberálních idejí ve spole nosti

8 8 Vzhledem k nepopiratelnému p ínosu a významu Sartoriho díla pro politologickou v du je logické, e je Giovanni Sartori dr itelem mnoha ocen ní. Za v echny vzpome me American Political Science Association s Outstanding Book Award, kterou mu vynesla kniha Parties and Party Systems z roku 1976 nebo cenu Prince of Austrias 3, je mu byla slavnostn ud lena roku Giovanni Sartori je také dr itelem n kolika estných titul doctor honoris causa, je mu byly p id leny univerzitami v Janov, Georgetownu, Guadalaja e, Buenos Aires, Compultense a Buku e ti. Mimo jiné je také lenem Academia dei Lincei 4 (Fundación Príncipe de Austrias 2005). 3 Výb r z oblastí zájmu Giovanni Sartoriho 3.1 Teorie demokracie Giovanni Sartori pat í k p edním p edstavitel m konkuren ní teorie demokracie, její základy polo il ve svém díle Kapitalismus, Socialismu a Demokracie z roku 1942 Joseph A. Schumpeter. Sartoriho prvním významným dílem v této v decké oblasti byla kniha Democrazia e definizioni, je byla poprvé publikována roku 1957 a následn áste n p eformulována pro vydání v Americe, kde vy la pod názvem Democratic Theory. St ejním Sartoriho dílem zabývajícím se teorií demokracie je v ak publikace The Theory of Democracy Revisted, je vy la v 80. letech. Toto dílo je rozd leno do dvou ástí, p i em v první ásti svého díla se Giovanni Sartori zabývá sou asnou diskuzí o teorii demokracie a v následující ásti rozebírá klasické otázky teorie demokracie (Novák 2006: 24; Pasquino 2005: 34). Giovanni Sartori ve svých úvahách o demokracii navazuje jak na my lenky Josepha A. Schumpetera o elitní demokracii, tak na my lenky Roberta A. Dahla spojené s teorií polyarchie 5 ; mezi jejich pojetím otázky demokracie v ak Sartori spat uje rozdíl. Schumpeter ve své teorii rozpracovává p edev ím problematiku skute ného fungování 3 Fundación Príncipe de Austrias je nadací, jejím hlavním cílem je p ispívat k podpo e a prosazování v deckých, kulturních a humanistických hodnot. 4 Academia dei Lincei je nejstar í akademií na sv t, byla zalo ena roku 1603, jejím ú elem je podporovat, koordinovat a í it v decké poznatky. 5 Giovanni Sartori je v ak jedním z autor, kte í pova ují Dahlem zavedený pojem polyarchie za nadbyte ný, jeliko podle jejich názoru, znesnad uje pochopení podstaty demokracie jako specifického politického uspo ádání ( íchová 2006: 174).

9 9 demokracie, oproti tomu Dahl sv j zájem soust edil na problém, jak praktickou demokracii podpo it (Sartori 1993: 154). Jako mnozí jiní, p i el i Giovanni Sartori s vlastní definicí demokracie, kterou definuje jako formu vlády, její cíl je nalézání mechanism pro delegování moci lidu na stát. Tato forma vlády také zaji uje stav, kde obsah zákon a administrativní výkon politické moci jsou odvozeny z v le lidu. Proto ka dá tradice demokratického vládnutí p edpokládá, a p ímo nebo nep ímo, n jakou formu participace ob an na správ ve ejných v cí. Odli ná pojetí demokracie mají spole né, e výkon politické moci je legitimován práv souhlasem ve ejnosti, a e si tato ve ejnost udr uje vysoký stupe kontroly nad politickými zastupiteli (Sartori 1993: 9). Pokud ov em mluvíme o demokracii, nerozli ujeme ve svých úvahách mezi ozna ením ideálního stavu a reality. Toto nedostate né rozli ení mezi ideálem a realitou vede k p íli ným o ekáváním, která reálná demokracie nenapl uje. To je pak podle Sartoriho p í inou patné pov sti demokracie (Sartori 1993: 83). Ideál je v ak podle Sartoriho reakcí na nedokonalost reality; je pouze ur itou reflexí po adovaného stavu, který se ov em s reálným stavem nem e shodovat. Ideály v ak nevznikají proto, aby m nily realitu, ale aby ji zpochyb ovaly. Proto Sartori navrhuje vnímat ideály jen jako zp soby, jak dosáhnout ur itých cíl, a ne jako samotné cíle, jeliko ideály jsou pln neuskute nitelné (Sartori 1993: 69 71). P i realizaci ideálu v demokraciích nejde podle Sartoriho o jejich maximalizaci, jeliko zachování ideálu v jeho extrémní podob vede k tomu, e tento ideál za ne p sobit proti stavu, který vytvo il. V demokraciích jde o optimalizaci ideálu pomocí zprost edkujících struktur, co vede k navození stavu, který z ideálu vychází, není s ním v rozporu a je sociáln únosný. Takovými zprost edkujícími strukturami demokratických ideál jsou, nap íklad principy zastupitelské demokracie (Sartori 1993: 73 75). Jak ji bylo vý e zmín no, samotná Sartoriho definice demokracie po ítá s aktivní i pasivní formou spoluú asti ob an na ve ejném ivot. P esto se v ak Sartori obává ideál, na kterých je vystav na teorie participa ní demokracie. Jeliko

10 10 d raz, který klade participa ní demokracie na rozsáhlou ú ast ob an v reálném politickém rozhodování, m e v kone ném d sledku ohrozit demokracie zastupitelské (Joseph 1981: 165). Giovanni Sartori je velkým p íznivcem demokracie a liberalismu. Liberální demokracii, která zahrnuje práva men in, zastupitelské instituce a vládu v t iny, pova uje za jediný realistický a slibný typ politického z ízení v na í dob (Reshaur 1988: 428). P esto jsou jeho názory ve zna né mí e ovlivn ny vírou v existenci elit v ka dé spole nosti. Tyto elity disponují jak ekonomickou, tak politickou mocí, a díky tomu kontroluje innosti v ech len spole nosti. Giovanni Sartori zastává názor, e moderní politické instituce ze své podstaty znemo ují praktické napln ní rovnosti, která je podle Sartoriho pouze teoretickým ideálem demokracie. Skute ným cílem by se tak pro demokracie m la stát p edev ím snaha o dosa ení vládnoucích elit té nejvy í kvality, které díky své kvalit budou spole nosti vládnout dob e. Ve spojení s tímto svým pohledem na demokracii rozd luje Giovanni Sartori vládnoucí elity do dvou základních typ. Prvním typem jsou altimetrické (vý kové) elity, její lenové se do pozice elity dostávají díky své pozici v systému. Druhým typem jsou pak elity zásluhové, jejich lenem se stávají lidé podle svých zásluh a dovedností, jak ji název napovídá (Sartori 1993: ). V tom m eme vid t jeden z p ínos Giovanni Sartoriho, jeliko on první odli il kvalitu elit a jejich mocenskou pozici, které byly do této chvíle slu ovány (Kope ek 2007: 171). Skute nost, e Giovanni Sartori zam il sv j zájem na elitní teorii demokracie, bylo pouhou odezvou krize, kterou pro ívala liberální demokracie (Joseph 1981: 160). Tato krize liberální demokracie je podle Sartoriho zap í in na její a p ehnanou demokrati ností, kdy vlastn v ichni (od skupin a po jednotlivce) mohou formulovat své po adavky na vládu. Tím ov em dochází k nerovnováze pluralitní demokracie, jeliko vláda není schopna na tento p ehr el po adavk efektivn a dostate n rychle reagovat, a také k p etí ení systému ve vstupní fázi (Joseph 1981: 160). Díla Giovanni Sartoriho týkající se teorie demokracie, jsou bezpochyby velice úsp ná a stále aktuální hned z n kolika d vod. Krom faktu, e v Sartoriho dílech

11 máme mo nost do íst se o p edstavách a teoriích demokracie, jak se postupem asu formovaly a byly revidovány, Giovanni Sartori navíc demokracii i sám analyzuje a hodnotí. Mimo to také za pomoci dostate n silných argument, zalo ených na mno ství odborných znalostí, kritizuje v t inu p ísp vk týkajících se problematiky ideálu demokracie (Pasquino 2005: 34). 3.2 Sartoriho pohled na multikulturalismus Ve své knize Pluralismus, multikulturalismus a p ist hovalci, p iná í Giovanni Sartori jeden z mnoha pohled, jimi m eme nahlí et na multikulturalismus. Sartori se v tomto díle velmi ost e staví proti ospravedl ování multikulturalismu z pozic jakési kolektivní spokojenosti, i kolektivního dobra. Hlavní v cí, kterou zde Sartori podrobuje kritice, je samotný zp sob, s jakým je p istupováno k vymezování multikulturalismu (Sartori 2005a: 39). Domnívá se, e je rozdíl mezi tím, zda chápeme multikulturalismus jako faktický stav, nebo k n mu p istupujeme jako k hodnot. Pokud nahlí íme na multikulturalismus jako na faktický stav a chápeme jej jako existenci rozmanitých kultur, pak takto chápaný multikulturalismus nijak nekoliduje s pluralitní koncepcí sv ta. Ov em chápeme-li multikulturalismus jako hodnotu, co prosazují zastánci práv za realizaci skupinových zvlá tností, dostaneme se d íve i pozd ji do problematické situace, kdy se multikulturalismus dostane do kolize s pluralismem. Sartori se domnívá, e pluralismus usiluje o mezikulturní smír, zatímco multikulturalismus podn cuje mezi jednotlivými kulturami nevra ivost (Sartori 2005a: 75). Sartori zde tedy p edstavuje dv pojetí multikulturalismu, p i em první do jisté míry uznává práva jednotlivých men in na odli nost, ale v jistých oblastech ivota se p iklání k asimilaci t chto men inových skupin ve spole nosti. Druhé pojetí pak zcela vyzdvihuje rozmanitost spole nosti, p iklání se k její co nejv t í diverzifikaci a zcela odmítá jakoukoli asimilaci minorit (Sartori 2005a: 39 40). 11

12 4 Giovanni Sartori a stranické systémy Giovanni Sartori je v dne ní dob jedním z nejuznávan j ích sv tových politolog. Do iroké oblasti jeho zájm se adí také politické strany a stranické systémy. Roku 1976 vydal knihu pod názvem Parties and party system. A frameworks for analysis. Tato kniha m la na politologické prost edí velice zásadní dopad. Giovanni Sartori zde p edstavuje novou typologii stranických systém, která se stala jednou z nejuznávan j ích v této oblasti politologické v dy. Jak bylo avizováno ji vý e, cílem této ásti na í práce je p edstavit základní rysy sartoriovské typologie stranických systém. Jestli e se v ak v dal ích ástech práce chceme zabývat Sartoriho typologií stranických systém, m li bychom v první ad objasnit, jak Giovanni Sartori stranický systém definuje. Stranický systém je p esn oním systémem interakcí vyplývajícím z mezistranické sout e. To znamená, e systém, o kterém hovo íme, souvisí se vzájemným vztahem stran a zárove s tím, jak je ka dá strana funkcí (v matematickém slova smyslu) stran ostatních; zkrátka reaguje sout iv nebo jinak na ostatní stran (Sartori 2005b: 55). Jak je z této definice patrné, Giovanni Sartori p i svém uva ování o stranických systémech klade v t í d raz na dynamiku vztah mezi politickými stranami ne na strany samotné. To je d vod, pro ve své práci rozli uje formát stranického systému, neboli po et relevantních politických stran v systému a mechanismus stranického systému; tedy princip, pod kterým systém funguje (Sartori 2005b: ). P i em klade v t í d raz práv na mechanismus. Abychom se v dal ích ástech mé práce mohli zabývat Sartoriho typologií stranických systém, je nezbytné si definovat pojem politické strany jako to základní jednotky stranických systém, a tím tak vylo it Sartoriho p ístup k po etnímu kritériu p i rozd lování stranických systém. Je toti velice d le ité uv domit si, e povahu stranického systému neur ují v echny politické strany, které se po volbách dostanou do parlamentu, ale jen n které z nich. P i posuzování po etního kritéria musíme tedy zohlednit i relevanci nebo irelevanci jednotlivých stran. 12

13 4.1 Sartoriho minimální definice politické strany Základním pojmem pro problematiku stranických systém je práv termín politická strana. D íve ne se tedy pustíme do samotného zkoumání stranických systém, m li bychom v d t, jak tento pojem definovat. Pojem politická strana se velice asto pou ívá jak v politologické v d, tak v b né v ední realit. Pro b né u ivatele je tento pojem relativn srozumitelný, av ak v politologii je jeho vymezení zna n problematické. P itom definovat v politologii termín politická strana je velice d le ité hlavn z hlediska jeho dal ího zkoumání. Navíc pro politologii jako v dní disciplínu je velice traumatizující neschopnost definovat a postihnout v echny d le ité aspekty jednoho ze svých nejst ejn j ích pojm. Proto se stále noví a noví auto i sna í politickou stranu definovat dostate n obecn a dosáhnut tak jisté absolutní platnosti oné definice, která by byla schopná dostate n obsáhle postihnout celý slo itý pojem politické strany, a sou asn byla platná ve v ech situacích bez jakéhokoli asového nebo geografického omezení. (Fiala - Strmiska 1998: 14 28). S ohledem na to, jak se význam a obsah pojmu politická strana m ní nejen asov, ale i geograficky, je vytvo ení takovéto definice obzvlá t slo ité. Problém s vytvo ením takovéto obecné definice m e vy e it minimální definice. Tedy definice, která má za ú el pouze ur it n jaký p edm t, ale neklade si ádné vysv tlovací ambice. Definice m e být ozna ována jako minimální, pokud jsou z ní vypu t ny v echny charakteristiky, které nejsou st ejní pro identifikaci daného p edm tu (Sartori 2005b: 70). Lze tedy íci, e minimální definice zahrnuje pouze nezbytné, ale zárove pln dosta ující atributy popisovaného jevu (Collier Gerring 2009: 5). P i stanovení své minimální definice pojmu politická strana vychází Giovanni Sartori z rozboru n kolika p ede lých pokus o minimální definice publikované Lasswellem a Kaplanem, Riggsem a Jandou. V echny vý e zmín né definice v ak mají podle Sartoriho slabá místa. Navrhuje tedy vlastní minimální definici politické strany. Politická strana je podle Sartoriho jakákoli politická skupina, která se p edstavuje ve volbách a je schopna prost ednictvím voleb umístit kandidáty do 13

14 ve ejných ú ad (Sartori 2005b: 74). Práv kritérium voleb je podle Sartoriho minimální definicí politické strany to, co nám spolehliv pom e odli it od sebe politické strany a zájmové skupiny. Zájmové skupiny o realizaci svých cíl pomocí voleb neusilují, politické strany naopak ano (Kope ek 2005: 11). Tento Sartoriho p ístup k definování politické strany je sice velice populární, jeliko je dostate n obecný, a vyu ívá opravdu minimální po et charakteristických znak (Kope ek 2005: 11). Av ak ze stejného d vodu je i mnohými autory kritizován. V eském akademickém prost edí se proti minimální definici politických stran staví, nap. Petr Fiala a Maxmilián Strmiska, kte í se domnívají, e takováto minimální definice nem e poskytnout dosta ující charakteristiku, nebo se snad stát obecnou definicí politické strany. Minimální definice politické strany by m la podle t chto autor slou it pouze jako pomocný nástroj k uv dom ní si spole ných znak v ech politických subjekt, které ozna ujeme jako politické strany (Fiala Strmiska 1998: 29 30). 4.2 Relevance politických stran Jak jsem nastínila ji vý e, pokud posuzujeme povahu stranických systém, musíme zohlednit jak po et politických stran, které se v systému pohybují, tak jejich relevanci. Není toti pravdou, e ka dá politická strana, by se po volbách dostane do parlamentu, má ve stranickém systému stejnou sílu. Pokud mluvíme o síle politické strany, máme v t inou na mysli její volební sílu. Av ak pohybujeme-li se ve vícestranickém politickém systému, musíme brát ohled i na koali ní potenciál jednotlivých politických stran. Tedy na to, jestli je daná politická strana vhodným a pot ebných koali ním partnerem pro vytvo ení koali ní v t iny. V tomto ohledu nezále í na velikosti politické strany, jeliko i malá politická strana m e disponovat koali ním potenciálem; naproti tomu relativn velká strana m e takový potenciál zcela postrádat (Sartori 2005b: ). Z tohoto d vodu je nutné vytvo it pravidla, podle kterých m eme následné rozhodnout, zda je politická strana ve vícestranickém prost edí relevantní. Giovanni Sartori uvádí dv taková to pravidla. 14

15 15 Podle prvního pravidla je mo né ozna it stranu jako irelevantní, pokud je po ur itou dobu v systému nadbyte ná a nepot ebná pro tvorbu koali ní v t iny. Naproti tomu je relevantní stranou ka dá strana, která po ur itou dobu alespo jednu vládní v t inu ur uje. Musíme si ov em uv domit jedno úskalí tohoto pravidla. Vztahuje se toti jen na politické strany, které se orientují na vládu a navíc jsou i ideologicky p ijatelné pro potencionální koali ní partnery. Co znamená, e politické strany, které se v systému nacházejí v permanentní opozici, nap íklad antisystémové strany, mohou být opomenuty. Bylo by v ak zavád jící tyto politické strany nepo ítat. Práv z tohoto d vodu p ichází Giovanni Sartori s druhým pravidlem, které je zalo eno na síle zastra ování, kterou m e politická strana disponovat; tedy na vyd ra ském potenciálu. Relevantní politickou stranou je v systému toti i strana, její existence nebo objevení ovlivní taktiku stranické sout e (Sartori 2005b: ). Pokud bychom tedy m ly shrnout Sartoriho my lenky - politická strana je irelevantní, pokud se nevyzna uje koali ním, ani vyd ra ským potenciálem. S takovouto politickou stranou tedy nemusíme p i posuzování stranického uspo ádání po ítat. 5 Typologie stranických systém podle Giovanni Sartoriho Pokud jsme si tedy vysv tlili, jak Giovanni Sartori vnímá pojem politické strany a jaké politické strany jsou pro n j relevantní p i posuzování stranického systému, m eme se dále zabývat typologií stranických systém, kterou navrhl. Ne se ov em pustíme do vlastního popisu Sartoriho typologie, m li bychom objasnit, díky emu se li í od p edchozích rozd lení stranických systém. Do doby ne Giovanni Sartori navrhl typologii stranických systém, ve které bere ohled nejen na po et relevantních politických stran, ale i na jejich ideologii, jsme se mohli setkat s n kolika kategorizacemi stranických systém, je zohled ovaly pouze po etní kritérium. Po etní kritérium nám ov em odhalí jen formát stranického systému. Av ak mechanismus stranického systému, který pova uje Giovanni Sartori za d le it j í, nám odhalí práv ono druhé kritérium ideologické vzdálenosti. Ideologická vzdálenost (polarizace) m e v praxi nabývat dv r zné podoby

16 v závislosti na tom, zda se pohybujeme v pluralitních nebo monokratických stranických systémech. V pluralitních systémech je to polarizace, v monokratických systémech (kde bez svobodné sout e nem e kritérium ideologie dosáhnout podoby polarizace) zase ideologická intenzita politických stran (Novák 2011: 548). Krom po tu relevantních stran v systému a jejich ideologické vzdálenosti, klasifikuje Giovanni Sartori stranické systémy také z hlediska jejich polarity. Co znamená, e rozd luje stranické systémy na bipolární, v nich jsou strany rozd leny do dvou ideologických pól ; a systémy multipolární, tedy takové, jejich strany se organizují kolem více pól (Kubát 2007: 243). Na základ v ech vý e uvedených bod p edstavil Giovanni Sartori svou typologii stranických systém, p i em navrhl roz lenit stranické systémy do sedmi typ. Pro snadn j í orientaci je mo né t chto sedm typ rozd lit do dvou kategorií - podle sout ivosti nebo nesout ivosti daného stranického systému. Nesout ivé stranické systémy se vyzna ují tím, e nehled na právní p edpisy v praxi není umo n na ve volbách jakákoli konkurence. U sout ivých stranických systém je tomu práv naopak. 5.1 Systém jedné strany Hned na za átku tohoto popisu bych se ráda zam ila nad zvlá tností názvu daného systému. Logicky vzato, pokud jsme vý e definovali stranický systém jako systém interakcí mezi politickými stranami, není mo né, aby jedna jediná politická strana takový stranický systém vytvo ila. Stejným logickým rozporem se zabývá i Giovanni Sartori, který se proti pou ívání tohoto názvu vymezuje. Podstata problému tkví v tom, e jediná politická strana nem e vytvo it systém stran, ale ka dá politická strana m e být jako systém vnímána. Nesmíme ov em takto vyjád ený rozdíl zam ovat. Zam nili bychom tak dv úrovn analýzy; tu, kde je jednotkou analýzy systém, s tou, kde je jednotkou strana. Podle Sartoriho je vhodn j ím názvem pro takový systém termín systém státostrany. Je p esn j í pou ívat termín státostrana, jeliko pokud v systému existuje jediná strana, má tendenci identifikovat se se státem a vytvo it unitaristický systém. Práv proto je tento 16

17 17 termín pou íván asto pro komunistické, nacistické a jiné podobné státy. Z tohoto d vodu tvrdí Sartori, e jednostranické systémy neexistují, jeliko v t chto p ípadech odkazujeme ke státnímu systému (Sartori 2005b: 55 59). A se v ak p ikloníme k jakémukoli z t chto názv, celková charakteristika daného systému z stává nem nná. Stranický systém jedné strany branný v p ísném slova smyslu, je systémem, kde existuje a m e existovat jen jedna politická strana, která znemo uje existenci jakéhokoli druhu stranického pluralismu (Sartori 2005b: 224). Z toho m eme odvodit, e systém jedné strany je jedním z druh nesout ivého stranického systému. Je v ak nutno íci, e i taková politická strana pot ebuje zdroj své legitimity. Jeliko si toti v systému nárokuje svou výlu nost, pot ebuje dokázat svou pot ebnost a uplatn ní. Z tohoto d vodu systémy jedné strany pro svou existenci pot ebují v udyp ítomn politizovanou spole nost (Sartori 2005b: 53). Pro jednostranická politická z ízení je naprosto charakteristická snaha v e prostupovat, být netolerantní a utla ující. Av ak li í se podle toho, do jaké míry tyto represe nebo donucovací kontrolu proti spole nosti uplat ují. Práv podle t chto odli ností rozd luje Giovanni Sartori t i typy jediných stran na jednostranický totalitní, jednostranický autoritá ský a jednostranický pragmatický systém (Novák 1997: 68). Jednostranický totalitní systém je charakteristický svou silnou ideologi ností. Totalitní politická strana je v systému velmi silná a vyzna uje se svou snahou o totální kontrolu, proniknutí a politizaci spole nosti. Tento systém se sna í zni it jakoukoli autonomii a naprosto proniknout i do soukromé sféry ob an, kte í v n m ijí (Sartori 2005b: ). Jednostranický autoritá ský systém naopak zpravidla postrádá tak silnou ideologii. Navíc jeho kontrolní systém nemá moc a ani nechce proniknout do v ech aspekt spole nosti. Tyto systémy jsou charakterizovány svým exkluzionarismem, tedy tím, e omezují aktivitu pora ené politické strany. Jedním z ú ink exkluzionaristického systému je tedy sice to, e se v t ina subskupin dr í mimo

18 politickou sféru, ale na rozdíl od totalitního systému, je jim umo n na existence (Sartori 2005b: ). Posledním typem jednostranického stranického systému je systém pragmatické strany. Pragmatická strana je z hlediska míry ideologické intenzity na konci pomyslné kály. Pokud je tedy totalitarismus charakterizován silnou ideologi ností své strany, autoritarismus zase ni í mírou této ideologi nosti, pak je pragmatický systém jedné strany charakterizovat tím, e se ideologická mentalita této politické strany m ní v mentalitu pragmatickou. Ideologie je pro takou stranu tedy bu naprosto irelevantní, nebo je její relevanci velmi nízká. Jeliko se navíc nejedná o stranu, která se zam uje na vytvo ení nového stavu lidstva, není tolik mobiliza ní a nátlaková sm rem ke spole nosti. Taková strana se spokojuje s kontrolou ostatních struktur spole nosti, ale neni í i nediskriminuje je jako p ede lé dva typy (Sartori 2005b: ). 5.2 Systém hegemonické strany Systém hegemonické strany je jeden ze stranických systém, který se vyskytuje v nealternativních systémech. Tento pojem p ebírá Giovanni Sartori p vodn od Wiatra, který jej vytvo il pro Polsko. Systém hegemonické strany m e být lehce zam ován se stranickým systémem jedné strany, jak byl popsán vý e. Mezi t mito systémy existuje ale n kolik podstatných rozdíl, které je od sebe odli ují. Systém hegemonické strany je charakteristický tím, e povoluje existenci jiných politických stran, které se mohou dokonce vyskytovat i v parlamentu. Hegemonická strana v ak v systému nedovoluje formáln ani fakticky sout o moc. Proto jsou ostatní politické strany chápány jako druho adé, jeliko jim není umo n no sout it o moc s hegemonickou stranou za stejných podmínek a na tomté základ. V takovém systému tedy nem e a ani nedochází k alternaci politické moci, a hegemonická strana si ji ponechá i v p ípad, e by ji nebyla ve spole nosti oblíbená. Ostatní politické strany se tedy v daném systému stávají jakousi Pot mkinovou vesnicí s jasným ú elem - vyvolat zdání o demokrati nosti systému (Sartori 2005b: ). Systém hegemonické strany sice tedy na venek m e p sobit jako sout ivý, ale nikdy tak nebude fungovat reáln. 18

19 Stejn tak jako se systém jedné strany v p ísném slova smyslu rozd luje podle své ideologické intenzity na dal í podtypy, m eme podle stejného kritéria rozd lit i systém hegemonické strany. Z logiky v ci nem e existovat totalitní hegemonická strana, co ale nevylu uje existenci více nebo mén autoritá ské varianty hegemonické strany. Za tohoto p edpokladu rozd luje Giovanni Sartori mezi ideologickou a pragmatickou hegemonickou stranou (Sartori 2005b: 236). Ideologická hegemonická strana z ostatních politických stran v systému iní opravdu strany satelitní. T mto stranám jsou sice dány administrativní, parlamentní a vládní pozice, ale nejsou plnoprávnými ú astníky. Navíc jejich pod ízený vztah k hegemonické stran intenzivn ovliv uje jejich mo nosti nezávislého chování. T mto typ m stran odpovídala lidov demokratická politická z ízení východní a st ední Evropy. Av ak i v tom nejlep ím p ípad, které p edstavovalo Polsko, tento systém pouze simuloval pluralismus neboli stranický trh (Sartori 2005b: ). Pragmatická hegemonická strana se od ideologické hegemonické strany odli uje, jak bylo vý e zmín no, svou ideologickou intenzitou. Najít v praxi p íklady ideologické hegemonické strany je vcelku jednoduché, u pragmatického typu hegemonické strany je to naopak velice slo ité. Giovanni Sartori demonstruje existenci tohoto druhu hegemonické strany na p íkladu Mexika v letech P i em konstatuje, e p íklad Mexika je zna n ojedin lý (Sartori 2005b: 238). 5.3 Systém predominantní strany Stranický systém predominantní strany m e být asto spojován nebo zam ován se systémem dominantní strany. Je proto nezbytné íci, e tyto dva systémy (pokud lze systém s dominantní stranou systémem nazývat) mají mezi sebou propastné rozdíly a nem ly by být zam ovány. O systémech dominantních stran mluví mnoho autor. Vzpome me za v echny, nap íklad Duvergera nebo Almonda. Obecn se v ak dá tvrdit, e politická strana je v daném systému dominantní, pokud je siln j í, a p edstihuje v echny ostatní politické strany v systému. Dominantní politická strana je v daném systému po ur ité období v t í politickou stranou ne v echny ostatní, co ov em neznamená, e musí v dy 19

20 20 získat v parlamentu nadpolovi ní po et k esel, navíc takovou stranu pova uje za dominantní i ve ejnost (Kubát 2007: ). To, v em se tedy li í dominantní strana od predominantní strany, je po et získaných k esel v parlamentu (Novák 1997: 66 67). Jeliko jsme si objasnili rozdíly mezi dominantní a predominantní stranou, m eme se dále v novat jejímu popisu. Pokud máme definovat systém predominantní strany, je nutno zd raznit, e pat í do pluralistických stranických systém. Na rozdíl od p ede lých dvou stranických systém, které jsou popsány vý e, se tedy p esouváme od nealternativních systém k systém m sout ivým. Ostatní politické strany v tomto systému mohou nejen legáln existovat, ale existují i jako legitimní soupe i predominantní strany, jsou na ní zcela nezávislé a mají mo nosti projevovat nesouhlasné názory s predominantní stranou. Tento systém je tedy vlastn systémem více ne jedné politické strany, v n m ov em nedochází k alternaci moci; tato alternace v ak není vylou ená. Predominantní stran se v systému da í opakovan získávat absolutní v t inu v parlamentu. Tato volební vít zství jsou ov em autentická a nedochází zde k zastra ování ostatních politických subjekt nebo k manipulaci voleb (Sartori 2005b: , 216). Z toho nám vyplývá, e pokud predominantní strana ztratí v systému v t inovou podporu voli, nic nebrání tomu, aby p estala touto predominantní stranou být. Pokud v ak dojde k tomu, e predominantní strana ztratí v t inovou podporu voli, bu se p vodní stav zase obnoví, nebo dojde k celkové zm n podstaty systému a daný systém p estane být systémem predominantní strany (Sartori 2005b: 212). Tato definice systému predominantní strany má v ak dv slabá místa. Jedním z nich je tvrzení, e predominantní strana musí v dy v systému získat absolutní v t inu. Toto tvrzení ov em funguje jen u systém, kde ústavní vláda funguje na základ principu absolutní v t iny. Giovanni Sartori v ak uvádí i p íklady zemí, kdy jsou ústavní konvence jiné a mohou zde fungovat dlouhodob i jednostranické men inové vlády. Proto roz i uje Sartori toto kritérium absolutní v t iny o zem, které se ídí principem men í ne absolutní v t iny. Práv v takových p ípadech lze práh sní it na hranici, p i ní men inové jednostranické vlády z stávají stálou a efektivní

21 praxí. Druhým nedostatkem této definice je otázka, po jak dlouhou dobu musí v systému predominantní strana fungovat, aby tak mohl daný systém být charakterizován. Giovanni Sartori na tuto otázku odpovídá velice stru n a jasn. Podle n j sta í práv ty i volební období, po kterých se v systému vyskytuje predominantní politická strana, k tomu, aby mohl být celý stranický systém charakterizovanám jako systém predominantní strany (Sartori 2005b: ). 5.4 Systém dvou stran Dvoustranický systém je jedním z obecn nejznám j ích stranických systém. Pokud o n m ov em hovo íme, asto nás tento název m e svád t k domn nce, e v tomto stranickém systému existují jen a pouze dv politické strany a ádné dal í. Je v ak d le ité uv domit si, e dvoustranický systém, oproti svému názvu, není charakteristický existencí jen dvou politických stran. V tomto systému je d le ité, e se práv dv politické strany, které jsou tém stejn silné, st ídají u moci. Dvoustranický formát daného stranického systému nijak nebrání existenci t etí politické strany, která v ak neohro uje danou schopnost jedné ze dvou st ejních politických stran, a to vládnout samostatn. Pro systém dvou stran je hlavním charakteristickým znakem to, e jedna z hlavních politických stran v systému vládne sama. Systém dvou stran v ak vy aduje, aby mezi t mito hlavními politickými stranami docházelo k alternaci moci. Pokud by toti neustále vládla pouze jedna strana, dostali bychom se od dvoustranického systému k systému predominantní strany (Sartori 2005b: 200). Abychom mohli posoudit, v jakých zemích funguje systém dvou stran, navrhuje Giovanni Sartori n kolik základních podmínek, podle kterých dvoustranické systémy fungují. Za prvé jsou v dy dv politické strany v situaci, kdy mohou soupe it o absolutní v t inu k esel. Dále je v dy nutné, aby jedna z t chto politických stran usp la a skute n získala onu parlamentní v t inu. Za t etí si tato politická strana p eje vládnout sama; a na konec je nutné, aby z stala zachována mo nost alternace moci (Sartori 2005b: 202). 21

22 To, e v systému existují dv politické strany s tém stejnou silou, v ak nem eme pokládat za zcela p irozené. Dvoustranického systému je dosahováno ur itou taktikou stranické sout e. Pokud takto popsaný dvoustranický model má fungovat, p edpokládá se, e politické strany budou v daném systému sout it dost ediv a tlumit t pení. Tyto dv hlavní politické strany musí v systému p sobit jako sjednocující prvek pro co nejvíce zájm, po adavk a skupin. Pokud tyto dv strany takto p sobí, udr ují si v systému pozici, kdy spolu mohou soupe it o absolutní parlamentní v t inu pouze mezi sebou. Dalo by se íci, e dvoustranický systém funguje tím lépe, ím men í je v n m rozp tí názor. Naopak ím v t í je v systému ideologická vzdálenost, tím více se dvoustranický systém stává disfunk ním. Pokud se toti zvy uje ideologická vzdálenost v systému, dá se p edpokládat, e se etablují nové politické strany a stranický systém se tak zm ní (Sartori 2005b: ). 5.5 Umírn ný pluralismus Stranický systém umírn ného a omezeného pluralismu je jakýmsi mezistupn m mezi dvoustranickými systémy a systémy polarizovaného pluralismu. Podle Sartoriho je pro takový systém charakteristická existence t í a p ti relevantních politických stran v systému a z tohoto d vodu je daný systém ozna ován jako omezený (Sartori 2005b: 185). Giovanni Sartori vztahuje definici umírn ného pluralismu ve své typologii hlavn k rozdíl m, které vykazuje oproti znak m bipartismu nebo práv polarizovaného pluralismu. Pokud se tedy zam íme na srovnání umírn ného pluralismu a dvoustranického systému, zjistíme, e hlavním rozdílem mezi t mito dv ma stranickými systémy je existence koali ních vlád (Sartori 2005b: 190). Jak bylo uvedeno vý e, koali ní vlády se ve dvoustranických systémech nevyskytují, jeliko nejsou pot ebné. Obecn vzato v systémech dvou stran v dy jedna z hlavních politických stran dosáhne absolutní parlamentní v t iny. Taková strana tedy m e a chce vládnout sama. V systému umírn ného pluralismu existuje t i a p t relevantních stran, v ak obecn vzato ádná z nich absolutní parlamentní v t iny nedosahuje. Z tohoto d vodu jsou v takovém systému tvo eny vládní koalice, kde se politické strany o moc d lí. Jak tedy m eme vid t, u umírn ného pluralismu nejde pouze o alternaci vlád jako u dvoustranických 22

23 systém, ale o alternaci koali ních vlád. I p es to Sartori p ipou tí, e v systému umírn ného pluralismu mohou fungovat i men inové vlády. Zárove ale dodává, e jsou v dy d sledkem, nap íklad patného výpo tu, existence skrytých koalic nebo do asných vlád. V dal ích ohledech v ak systém umírn ného pluralismu p ipomíná dvoustranický systém. Jak uvádí Giovanni Sartori, stejná z stává v umírn ném pluralismu hlavn bipolární struktura systému. Jediný rozdíl nalezneme v tom, e místo dvou politických stran zde fungují bipolární skupiny alternativních koalic. A koli se v ak jedná o bipolární systém, není zde vylou ena existence relevantní st edové formace. Sout v ak v tomto systému z stává dost edivá jako u dvoustranického systému a mechanismus systému umírn ného pluralismu tedy po ád vede k umírn né politice (Sartori 2005b: ). P i porovnávání umírn ného pluralismu a dvoustranického systému jsme tedy narazili pouze na jeden zásadní charakteristický prvek daného systému. Více v ak odhalíme, pokud porovnáme umírn ný pluralismus a pluralismus polarizovaný, který budeme celkov popisovat a dále. Obecn se ov em dá íct, e z tohoto srovnání plynou dv zásadní v ci. Na rozdíl od polarizovaného pluralismu neexistuje v systému umírn ného pluralismu ádná relevantní antisystémová opozice. V echny existující politické strany tedy p ijímají legitimitu politického systému, ídí se jeho pravidly a jsou zam eny na to, aby se mohly podílet na politické moci jako jedna ze sou ástí n které z vládních koalic. Druhý charakteristický rys plynoucí z tohoto srovnání je neexistence bilaterální opozice, co znamená, e v echny nevládní politické strany se mohou spojit jako jednotná opozice, a u nalevo nebo napravo. To znamená, e opozice v systému umírn ného pluralismu má unilaterální charakter (Sartori 2005b: ). 5.6 Polarizovaný pluralismus Systém polarizovaného pluralismu je asi jednou z nejzajímav j ích t íd Sartoriho typologie stranických systém. P i dal í charakterizaci tohoto modelu, si také m eme pov imnout, e zde klade Giovanni Sartori v t í d raz na kritérium ideologické vzdálenosti mezi politickými stranami v systému ne u p ede lých typ sout ivých stranických systém. 23

24 24 Co se týká po etního kritéria p i definování tohoto systému, po et politických stran v systému polarizovaného pluralismu se pohybuje od spodní hranice, která je mezi p ti a esti politickými stranami a k horní hranici, kterou je asi osm politických stran. Práv proto, e se v daném systému pohybuje takovýto po et politických stran, spojuje Sartori polarizovaný pluralismus s formátem extrémního pluralismu (Sartori 2005b: 136). Jak jsme si ji nastínili vý e, mezi tyto politické strany po ítáme pouze relevantní strany. Propojením polarizovaného pluralismu s formátem extrémního pluralismu nám vyvstane n kolik charakteristických rys daného systému. Podle Sartoriho je t chto charakteristických rys, které nám umo ní tento stranický systém odli it od jiných, osm. Prvním charakteristickým prvkem systému polarizovaného pluralismu je p ítomnost antisystémových politických stran v opozici. Antisystémové strany se od sebe vzájemn li í, mohou proti systému pouze protestovat, nebo jej zcela odmítat. Obecn se ov em dá íct, e antisystémová strana je taková, která zpochyb uje legitimitu re imu a podkopává jeho základy. Antisystémové politické strany reprezentují v systému cizí ideologii a dosavadní politické z ízení je tedy konfrontováno s maximální ideologickou vzdáleností. Z toho plyne, e takovéto politické strany necht jí zm nit pouze vládu, ale i celý systém (Sartori 2005b: ). Kdy jsme vý e definovali systém umírn ného pluralismu, byla jedním z jeho znak existence unilaterální opozice. V systému polarizovaného pluralismu existují v ak opozice dvoustranné (bilaterální). To znamená, e se v systému nacházejí dv opozice, které nemohou spojit své síly a navzájem se vylu ují. Tyto dv opozi ní skupiny mají blí e spí k vládnoucím stranám ne k sob navzájem (Sartori 2005b: 138). T etím charakteristickým znakem polarizovaného pluralismu je existence st edové politické strany nebo skupiny stran. Z toho plyne, e interakce v daném systému nejsou bipolární, ale p inejmen ím trojúhelníkovité. Mechanismus systému polarizovaného pluralismu je tedy multipolární, jeliko konkuren ní mechanismy jsou

25 25 v n m závislé na st edu, p i em politické strany st edu mají v systému vyrovnávací a media ní funkci (Sartori 2005b: ). Jak je patrno ji z názvu tohoto systému, dal ím charakteristickým znakem je jeho vysoká polarizace. Existuje celá ada d vod, pro je v systému polarizovaného pluralismu polarizace tak vysoká. Pramení to z ji vý e zmín ných znak tohoto systému. Konkrétn nap íklad z existence antisystémových stran nebo z existence bilaterální opozice v tomto systému (Sartori 2005b: 140). Práv z t chto d vod existuje v systému polarizovaného pluralismu velká ideologická vzdálenost mezi politickými stranami, které se v n m vyskytují. Díky tomu m eme soudit, e se v daném systému bude velice t ce hledat jakýkoli konsenzus. Navíc díky existenci politických stran, které se systematicky sna í zpochyb ovat legitimitu politického systému, m e být takovýto systém nestabilní. Pátou charakteristikou polarizovaného pluralismu je podle Sartoriho p evládání odst edivých sklon nad dost edivými, co je do jisté míry zp sobeno práv existencí st edových stran v takovém systému. Existence st edových stran toti podle Sartoriho vede p ímo k odst edivým silám v politickém systému, díky kterým je pak pro systém charakteristická nemírná a extremistická politika. V t chto systémech se také projevuje trend ztráty hlas politického st edu ve prosp ch jednoho nebo obou extrémních tábor (Sartori 2005b: 139, 141). Jak jsme ji vý e zmínili, Sartori klade p i definování tohoto systému velký d raz práv na ideologické kritérium, co se projevuje i v charakterizování estého prvku daného systému. Tím je ideologické rozstrukturování systému polarizovaného pluralismu. Ideologii v tomto systému musíme chápat jako ur itý zp sob mentality, vnímání a nazírání na politické problémy. Pro politické strany je v tomto systému charakteristické, e spolu sout í o tuto politickou mentalitu (Sartori 2005b: 142). Sedmým charakteristickým znakem tohoto systému je existence nezodpov dných opozic. Giovanni Sartori vysv tluje existenci tohoto znaku v souvislosti s periferním a omezeným p ístupem k vládnutí v systému polarizovaného pluralismu. Periferní p ístup k vládnutí znamená, e n které politické strany v systému

26 jsou z ú asti na vládnutí dlouhodob vylou eny (antisystémové strany). Na vlád se tedy podílí po ád stejné, prosystémov orientované politické strany pouze v jiných kombinacích (Sartori 2005b: 144). Z toho plyne d vod, pro v t chto systémech existují nezodpov dné opozice. Politické strany se chovají zodpov dn v p ípad, e se ze svých in musí zodpovídat nebo naplnit sliby, které daly. Pokud je ov em n jaká politická strana z vládnutí vylou ena a své sliby tedy z logiky v ci plnit nemusí, není d vod, pro by se m la chovat zodpov dn. Poslední charakteristikou systému polarizovaného pluralismu je podle Sartoriho politická sout, která v tomto systému probíhá. V t chto systémech se nesetkáme s tradi ní sout ivou politikou, která je charakteristická jak p ítomností více ne jedné politické strany, tak alespo minimem poctivé sout e, která probíhá podle ur itých pravidel. Politická sout v systému polarizovaného pluralismu je naopak charakteristická p íli ným slibováním a nekalou sout í (Sartori 2005b: ). Pokud shrneme p edchozí charakteristiku - systém, který se vyzna uje antisystémovými politickými stranami, odst edivými tendencemi, nezodpov dnou opozicí a nekalou politickou sout í, jist nem e být vhodný pro politicky organizovanou spole nost. Podle Sartoriho vede neúm rná a ideologická politika t chto systém k jejich selháním. To neznamená, e se dané systémy musí zákonit rozpadnout; je pro n v ak obtí né p ekonávat krize (Sartori 2005b: 146). 5.7 Atomizovaný stranický systém Posledním typem, který p edstavuje Giovanni Sartori ve své typologii stranických systém, je atomizovaný stranický systém. Tomuto typu stranického systému nev nuje ve své práci v t í pozornost; zmi uje jej spí e pouze okrajov. Tento systém vymezuje jako zbytkovou t ídu, kde po et politických stran v systému nehraje roli. Po etní kritérium se v souvislosti s tímto systémem stává bezvýznamným, jeliko takovéto systémy je t nepro ly stadiem strukturální konsolidace. Existenci atomizovaného systému p irovnává ve své ekonomické analogii k atomizované konkurenci, co v p eneseném významu znamená, e existující politické strany v tomto systému mají natolik vyrovnané pozice, aby nemusely brát p i sledování svých cíl ohledy na ádné jiné politické strany (Sartori 2005b: 131). 26

27 5.8 Shrnutí Sartoriho typologie Jak jsme si ukázali vý e, jako základ pro Sartoriho typologii stranických systém slou í zji t ní po tu relevantních politických stran, které se v systému nacházejí. Po et t chto stran toti ur uje formát stranického systému, který je podle Sartoriho d le itý, jeliko obsahuje mechanické predispozice a má v sob systémové tendence (sklony). To znamená, e formát stranického systému do jisté míry ovliv uje celkové reálné fungování stranického systému 6. Aby mohl Giovanni Sartori p i adit správný typ stranického systému k jeho správnému formátu, vyu ívá druhé kritérium své klasifikace, ím je ideologická vzdálenost jednotlivých politických stran v systému. Aplikace ideologické vzdálenosti je v ak spojena s p edpokladem, e sout mezi politickými stranami v systému probíhá jednorozm rn a na pravolevé ose, co je relativn zjednodu ující 7. Tím e ov em relevantní politické strany umístíme na tuto pomyslnou pravolevou osu, umo níme tím m ení jejich ideologické vzdálenosti a ur ení správného vztahu mezi formátem a typem stranického systému Kritika Sartoriho typologie stranických systém Giovanni Sartori je jedním z nejuznávan j ích politolog dne ní doby a vytvo il nejspí e jednu z nejpropracovan j ích typologií stranických systém, je je oce ována irokou akademickou obcí a mnozí auto i z ní p i svém výzkumu vycházejí. Ani p es to se v ak Sartoriho typologie nevyhnula jisté kritice a mnozí auto i polemizují jak s n kterými jeho p edpoklady, ze kterých p i svém výzkumu vychází, tak se záv ry, ke kterým do el. Proto by bylo jist dobré seznámit se s n kterými kritickými názory na Sartoriho práci, abychom si mohli o jeho typologii stranických systém utvo it komplexn j í obraz. 6 Toto pravidlo v ak platí pouze v p ípad, e fragmentace politických stran v systému je d sledkem ideologického t pení. Giovanni Sartori sám uvádí, e t ída koresponduje s typem jen za podmínky, e po et stran (fragmentace) se li í v souladu s pravolevým rozlo ením názor (ideologická vzdálenost), zatímco strany se ned lí jenom podle ideologické pravolevé dimenze, ale také podle jiných: nábo enské, etnické, (Sartori 2005b: 288). 7 Pokud v echny politické strany umístíme na pravolevou osu, dopustíme se tak velkého zjednodu ení stranické sout e, toho si je v dom i Giovanni Sartori. Tento sv j zjednodu ený p edpoklad v ak obhajuje tvrzením, e pravolevá osa p edstavuje nejvýznamn j í prostor pro mezistranickou sout. Více v Sartori 2005b: kapitola 10 a kapitola 11.

28 I v eském akademickém prost edí se najdou auto i, kte í se Sartorim polemizují. V následujících ástech p edstavíme názory n kolika významných eských autor, a to Petra Fialy, Maxmiliána Strmisky a Miroslava Nováka, p i em se zam íme hlavn na zajímavou polemiku Fialy a Strmisky, která je velice komplexn popsaná v jejich spole né knize Teorie politických stran. 6.1 Polemika Miroslava Nováka Miroslav Novák polemizuje se Sartorim hlavn, pokud se jedná o pojetí bipolarity. Jak bylo ji vý e uvedeno, Giovanni Sartori rozli uje mezi formátem a typem stranických systém, co Miroslav Novák oce uje a v tomto ohledu se Sartorim souhlasí. To v em se jejich odborné názory ov em rozcházejí je pojetí bipolárních systém, p i em se Miroslav Novák p iklání k jeho ir ímu pojetí. Oproti Sartorimu adí Novák do bipolárních systém krom istého bipartismu i bipolární multipartismy (Novák 1997: 86). Tento rozdílný pohled je zap í in n odli ným pohledem obou autor na bipolární multipartismy. Giovanni Sartori nazírá na bipolární multipartismy jako, nap íklad stranického systému umírn ného pluralismu, který se vyzna uje oproti dvoustranickému systému existencí koali ních vlád a m e se v n m vyskytovat relevantní st edová strana nebo skupina stran. Oproti tomu Miroslav Novák chápe bipolární multipartismy jako stranický systém, ve kterém jdou do voleb stabiln utvo ené aliance s p esným spole n p ipraveným programem, který pak aplikují v parlamentu a svým fungováním se blí í bipartistickému mechanismu. Navíc podle jeho názoru z podstaty bipolárního uspo ádání je v tomto systému vylou ena existence st edu. Vzhledem k t mto okolnostem p edstavuje Novák své ir í pojetí bipolárního systému v obecn j í kategorii, kam (jak ji bylo zmín no) adí jak bipartistické stranické systémy, tak bipolární multipartistické systémy; p i em se domnívá, e spojnicí mezi t mito stranickými systémy je jejich podobná logika fungování (Novák 1997: 81 86). P i formulování své obecn j í kategorie bipolárních systém zohled uje Miroslav Novák p edev ím podobný mechanismus fungování t chto systém. Naproti 28