UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI BARVY V ČESKÝCH TOPONYMECH

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury Bc. BARBORA MLČOCHOVÁ Obor: Učitelství českého jazyka a literatury Učitelství společenských věd BARVY V ČESKÝCH TOPONYMECH Diplomová práce Vedoucí práce: prof. PaedDr. Pavol Odaloš, CSc., Dr.h.c. Olomouc 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedenou literaturu. V Olomouci dne 15. dubna 2013

3 Poděkování Děkuji prof. PaedDr. Pavolu Odalošovi, CSc., Dr.h.c., za odborné vedení diplomové práce, poskytování cenných rad a materiálových podkladů k práci, všem dotazovaným, s nimiž jsem prováděla výzkum, a v neposlední řadě své rodině a příteli za psychickou podporu.

4 Obsah Úvod Vymezení pojmu onomaziologie Onomaziologie Onomastika Historie onomastiky Onomastika Vlastní jméno Dělení onomastiky Antroponomastika Toponomastika Vývoj toponomastiky Význam Zpravodaje místopisné komise pro českou onomastiku Toponomastika a její části Označení barev a jejich užití v zeměpisných jménech Barvy v různých kontextech Barvy ve fyzikálním kontextu Barvy v psychologickém a kulturně historickém kontextu Barvy v lingvistickém kontextu Označení barev a jejich využití v české toponymii Toponymie podle typu objektu Místní jména Pomístní jména Metodika práce Terén výzkumu Skupina respondentů Dotazník zaměřený na barvy v českých toponymech Výsledky průzkumu Komentáře k jednotlivým úkolům Shrnutí praktické části Využití toponym v pedagogické praxi Závěr... 67

5 Literatura Přílohy Příloha č. 1: Dotazník zaměřený na barvy v českých toponymech tak, jak byl žákům předkládán Příloha č. 2: Vyplněný dotazník žáka Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově Příloha č. 3: Vyplněný dotazník žáka Gymnázia Kojetín Anotace diplomové práce... 81

6 Úvod Motivace výběru tématu naší diplomové práce vycházela především z atraktivity daného tématu, které umožňuje sledovat jak jazykové kompetence žáků, tak jejich vztah k zeměpisu, tedy využívá mezipředmětových vztahů ve výuce. Předložená diplomová práce si klade dva hlavní cíle. V teoretické části budeme charakterizovat onomaziologii a onomastiku jako vědní obor. V rámci onomastiky se rozlišují dvě samostatné disciplíny toponomastika, nauka o místních jménech, a antroponomastika, nauka o osobních jménech. Podrobněji se zabýváme vývojem a historií toponomastiky a představujeme významné práce tohoto oboru české lingvistiky. V dalších částech práce charakterizujeme toponomastiku a její části, stručně potom obsah vědního oboru antroponomastiky. Pozornost věnujeme zejména označení barev a jejich užití v zeměpisných jménech, neboť na jejich výzkum je zaměřena praktická část. Cílem praktické části je provést výzkumnou sondu formou dotazníkového šetření na dvou srovnatelných školách, na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově a na Gymnáziu v Kojetíně. Výzkum jsme provedli v sekundách a terciích obou víceletých gymnázií a účastnilo se ho celkem 92 žáků, z toho 47 studentů v Prostějově a 45 studentů v Kojetíně. Dotazníkové šetření jsme zaměřili na úkoly s využitím barev obsažených v toponymech. Hlavním cílem výzkumu bylo zjistit, jak jsou studenti sekundy a tercie víceletých gymnázií schopni kreativně pracovat s úkoly, jež jsou zaměřeny na barvy obsažené v českých toponymech. Dotazník se skládal z osmi jednoznačných položek, které jsme následně analyzovali a opatřili komentářem. 6

7 1 Vymezení pojmu onomaziologie 1.1 Onomaziologie Funkční pojetí lexikologie a jejích úseků zdůrazňuje výzkum jazykových jednotek jak ve směru forma funkce, tak funkce forma, popřípadě formy, v nichž se funkce projevuje. Rovněž komunikační model zdůrazňuje nejen pozici adresáta projevu, interpreta významu jazykových znaků, ale i pozici mluvčího, autora, který k myšlenkovému obsahu přiřazuje jazykové formy, aby se stal sdělitelným a srozumitelným. Z hlediska jazyka je důležité respektovat obě tyto pozice, tedy vysílajícího i přijímacího. Mezi další potřebný lingvistický úsek postupující od funkce k formě považujeme onomaziologii. 1 Onomaziologie jako součást lexikologie je obvykle chápána jako teorie pojmenování. Teorie pojmenování se tradičně a etymologicky spojuje s pojmenovacími druhy slov. Toto užší pojetí nacházíme zvláště v nauce o tvorbě slov, jejímž předmětem jsou slovotvorně motivovaná autosémantika. Filipec s Čermákem doporučují chápat onomaziologii jako obecnou teorii označení, označování, jež zahrnuje i teorii pojmenování. 2 Pojem označování znamená, že uživatel jazyka vztahuje slova k jistým pojmům, třídám předmětů, popřípadě že se označující slova k jistým pojmům vztahují. Obecný pojem označování a obecná funkce označovací vyplývá z obecné znakové funkce (označující označované) a týká se všech druhů slov. Je tedy nadřazena funkci pojmenovací. Onomaziologie se nezabývá pouze izolovanými jednotkami, ale i soubory jednotek. Soustředí se na to, které jazykové jednotky svou formou ztvárňují jistý obsah, pojem, význam, jde zejména o jednotky jednoznačné. Onomaziologii rovněž zajímá konstrukce dílčích systémů jednotek popsaných sémaziologií. Sémaziologie i onomaziologie spolupůsobí při konstrukci dílčích systémů jednotek, významových vztahů význam jedné lexikální formy je ve vztahu s významem jiné lexikální formy i při sémaziologicko-onomaziologické derivaci a při přenášení významu 3. Onomaziologie se s lexikologií nepřekrývá. Přesahuje ji a tvoří její předúsek v té části, ve které se s ní protíná. Onomaziologie se týká všech jazykových rovin, jejichž jednotky mají 1 Filipec, J., Čermák, F. Česká lexikologie. Praha 1985, s Filipec, J., Čermák, F. Česká lexikologie. Praha 1985, s Filipec, J., Čermák, F. Česká lexikologie. Praha 1985, s

8 význam nebo se na významu podílejí. Označovací a pojmenovací funkce plní vedle slov a spojení slov i morfémy a větné celky. Větné celky mohou fungovat jako část jiné výpovědi a mít funkci pojmenovací (př. to je takový kam vítr, tam plášť! nestálý člověk). Pojmenovací funkci mají i jednočlenné věty, větné ekvivalenty neslovesné povahy, pakliže vykonávají funkci nadpisu či etikety (př. Naše mzdová politika nadpis; Kanada fotografie). 4 Co se obsahu onomaziologie týče, formuloval to Vilém Mathesius v Tezích Pražského lingvistického kroužku z roku 1929: Nauka o jazykovém pojmenování z toho vyplývá, že se tato nauka zabývá zčásti problematikou slov, naukou o významu slov a tvarů slov, tedy rozborem forem jazykového pojmenování a jejich klasifikací, ale důraz klade na sémantiku, na zjišťování rozsahu a typu významů, jejich složek, na výzkum pojmových oblastí, na přejímání slov a na systémový a konfrontační pohled. 5 4 Filipec, J., Čermák, F. Česká lexikologie. Praha 1985, s Filipec, J., Čermák, F. Česká lexikologie. Praha 1985, s

9 2 Onomastika Onomastika je nauka zabývající se vlastními jmény, jejich tvořením, významem a fungováním ve společnosti Historie onomastiky Jde o vědu, jež se rozvinula v 2. polovině 20. století, kdy se stala samostatnou vědní disciplínou, i když její kořeny jsou starší. Předtím sloužila jako pomocná nauka lingvistiky, historie, geografie a etnografie. Zpočátku se také setkávala s opovržením, neboť jí bylo používáno příliš jednostranně, což bylo ještě umocněno nesprávným používáním diletantů, pro které byla obzvláště atraktivní vědou. 7 Významným mezníkem v zařazení onomastiky mezi lingvistické obory byl až moskevský sjezd slavistů v roce To však nemění nic na tom, že onomastika je vědou velmi oblíbenou, a to nejen vědci samými, ale i širokou veřejností. Mezi lingvisty, již se v dané době zabývali onomastikou a jejími součástmi, tj. toponomastikou a antroponomastikou, patřil Antonín Profous, odborník na toponomastiku, s dílem Místní jména v Čechách (1947), v němž se zabývá vznikem, původním významem a změnami místních jmen. Jeho moravští kolegové, historik Ladislav Hosák a dialektolog a onomastik Rudolf Šrámek, napsali publikaci Místní jména na Moravě a ve Slezsku (1970). Rudolf Šrámek vedle spolupráce s L. Hosákem samostatně publikoval text Toponymické modely a toponymický systém, uveřejněný v časopise Slovo a slovesnost v roce Dále nesmíme zapomenout na Vladimíra Šmilauera a jeho díla Osídlení ve světle místních jmen (1960), Úvod do toponomastiky (1966), Příručka slovanské toponomastiky (1970), Diplomní práce o pomístních jménech (1973) a na Josefa Beneše, který se zasloužil o vznik vědy zabývající se příjmeními v díle O českých příjmeních (1962). 8 První ryze onomastický časopis na světě vyšel v roce 1913 v Lundu ve Švédsku pod názvem Jméno a krajina s podtitulem Časopis pro nordickou toponomastiku (Namn och Bygd). Je třeba uvést i časopis Acta Onomastica (dříve vydávaný jako Onomastický zpravodaj), jenž je jediným onomastickým časopisem v České republice a je vysoce ceněný jak domácími, tak zahraničními vědci. Byl založen v r Vladimírem Šmilauerem 6 Lutterer, I., Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod 2004, s Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha 1966, s Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha 1966, s. 5 9

10 a Janem Svobodou, známým lingvistou a dalším z odborníků na onomastiku. Od samého počátku je toto periodikum recenzovaným odborným časopisem. Původně vycházelo pět čísel ročně, v současné době vychází pouze jedenkrát ročně v rozsahu přibližně tři sta stran. Má rozsáhlou síť domácích přispěvatelů, publikují v něm i pracovníci nejazykovědných vědních oborů z České republiky a zahraniční onomastikové. Původní stati, recenze a zprávy zde otiskované se týkají všech oblastí výzkumu vlastních jmen. Časopis vychází pod hlavičkou Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v oddělení pro onomastiku. Mezi osobnosti, jež se věnují antroponomastice (nauce o osobních jménech), patří Antonín Brousil v publikaci Přehled českých jmen křestních (1934), František Kopečný s dílem Průvodce našimi jmény (1974), již výše zmíněný Josef Beneš a jeho publikace s názvem O českých příjmeních (1962) nebo Německá příjmení u Čechů (1998), lingvistka Miloslava Knappová, autorka mnoha úspěšných knih, jako např. Jak se bude jmenovat? (1978, 1985), Rodné jméno v jazyce a společnosti (1989), Příjmení v současné češtině (1992), Naše a cizí příjmení v současné češtině (2002) a nejnovější Jak se bude vaše dítě jmenovat? Původ, význam, pravopis, výskyt a obliba, kalendář: informace o jménech afrických a asijských (2010). Vladimír Mates, bohemista, etymolog a onomastik, který vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, je autorem úspěšných textů, např. Jména tajemství zbavená aneb Příjmení pod mikroskopem (2004) či Jména tajemství zbavená: malá encyklopedie 250 nejčastějších příjmení (2002). Jak sám autor uvádí tato knížka je určena výhradně pro zvědavé (zvídavé), kterým vrtá hlavou, jak ke svému příjmení přišli a kde se vzala taková, jako Vodsloň, Kepka, Dientsbier Onomastika Onomastika je nauka zabývající se vlastními jmény. Patří mezi vědy, které se v určité míře podílejí na mocném rozvoji posledních desetiletí, a v rámci společenských věd zaujímá významné místo. 10 Povaha onomastiky jako vědeckého oboru a její postavení v systému společenských věd jsou dány předmětem výzkumu, tj. vlastními jmény proprii jako prvků jazyka, povahou a podstatou systému jazykových a mimojazykových kategorií, které jsou nezbytně nutné ke vzniku vlastních jmen a jejich fungování ve společenské komunikaci (sem patří především kategorie onymického objektu, onymického obsahu a onymických funkcí) 9 Mates, V. Jména tajemství zbavená. Praha 2002, z předmluvy k 1. vydání. 10 Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha 1966, s

11 a teoretickými východisky a speciálními pracovními metodami, tj. obecnou onomastickou teorií a metodologií. 11 Předmětem onomastického výzkumu jsou tedy vlastní jména onyma a propria. Jsou to jazykové jednotky, které v protikladu k obecným jménům (apelativům) na nepojmové bázi pojmenovávají komunikativně individualizované objekty. Hlavní funkcí vlastních jmen je propriálně pojmenované objekty v rámci objektů téhož druhu individualizovat (tj. ohraničit je jako neopakovatelnou jednotlivinu), diferencovat (tj. odlišit v rámci téhož druhu objektů jednotlivé prvky dané množiny nezaměnitelným způsobem od sebe) a lokalizovat (tj. zařadit propriálně pojmenovaný objekt do určitých věcných, prostorových, sociálních, kulturních, historických nebo ekonomických vztahů). 12 Obecná lexikologie proto spatřuje ve vlastních jménech tzv. druhou vrstvou jazyka. Argumentem pro její zvláštní vyčlenění je na jedné straně odlišnost kategorií apelativního a propriálního obsahu (př. apelativum most a místní jméno Most, město v severních Čechách: spojitost místního jména s apelativem most je geneticko-etymologická a její průhlednost není podmínkou existence propria Most) a na druhé straně je to vztah mezi propriálním pojmenováním a objektem daného pojmenování, jehož referenční povaha je zřejmá, avšak do jehož individualizující funkce, která je hlavním cílem propriálního pojmenování, není zakomponován pojmový, pojmově zobecňující význam, jako je tomu u apelativ (tzn. že apelativum most nemůže v komunikaci nahrazovat proprium Most). Význam apelativa by splynul s propriem a mezi oběma druhy pojmenování by tak nebylo žádného rozdílu; identifikace objektu jako jednotliviny by se musela jazykově vyjadřovat jinak, například popisem (př. Most: Ta ves, která leží tam kde je/byl most.). 13 Vydělení výše zmiňované druhé vrstvy můžeme formulovat rovněž jako opozici apelativní a propriální sféry jazyka. Opozicí zde nemyslíme absolutní protiklad, nýbrž jde o protiklad dvou různých způsobů vztahu mezi pojmenováním a pojmenovaným v rámci téhož jazyka. Proto opozici chápeme jako funkční protiklad a strukturu tohoto protikladu jako důsledek opozičně působících tendencí. Šrámek to vysvětluje tak, že onymie daného jazyka (dialektu) je se systémem tohoto jazyka (dialektu) spjata prostřednictvím své matérie (tj. lexikálních prostředků, pojmenovacích postupů, slovotvorných možností, pravidel gramatické a syntaktické organizace promluv/textů atd.), že se však od apelativní sféry odlišuje plněním speciálních funkcí, což způsobuje i specifikaci užitých jazykových prostředků (např. to, že jsou 11 Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky. Brno 1999, s Tamtéž. 13 Tamtéž. 11

12 všechna propria slovnědruhově vždy substantiva, i když svou formou ukazují např. na slovesný původ: např. příjmení Dočkal, Skovajsa). 14 Tento objev má zásadní význam: 1. pro konkrétní onomasticky analytickou práci (např. pro koncipování rekonstrukcí tzv. toponymických apelativ), pro hodnověrnost teze o uchování zaniklých apelativ v propriích a jejich uvádění v historických slovnících, pro onomasticky komparatistické studie a také pro studium postavení a funkcí jmen v promluvách či textech; 2. pro obecně onomastické myšlení formující teoreticko-metodologické principy a východiska onomastiky jako primárně lingvistického vědeckého oboru a jejího paradigmatu. 15 Prostřednictvím těchto poznatků si začíná onomastika po stránce teoretickometodologické uvědomovat sama sebe a vymaňovat se z pozice okrajového oboru jazykovědy nebo pomocné disciplíny historické, geografické, sociologické atp Vlastní jméno Je velmi obtížné přesně definovat pojem vlastního jména. Mezi jmény vlastními (nomina propria) a jmény obecnými (nomina appellativa) leží široký přechodný pás a mnohá jména oscilují mezi oběma skupinami. 16 Velký počet jmen může přecházet z jedné kategorie do druhé a existují i odlišnosti v chápání této problematiky u jednotlivých národů. Jako příklad lze uvést psaní velkých písmen. Proto existují rozdíly v psaní velkým písmen u různých národů (např. v maďarštině či ruštině se píšou jména národů s malým písmenem) a stálé potíže s psaním velkých písmen. Uveďme si alespoň tuto definici Johna Stuarta Milla: Obecné jméno spojuje jedince stejné nebo si podobné, vlastní jméno tyto jedince rozlišuje; vlastní jméno denotuje, aniž konotuje (označuje, ale neznamená) Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky. Brno 1999, s Tamtéž. 16 Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha 1966, s Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha 1966, s

13 Vlastními jmény a názvy se označují: 1. živé bytosti, a to osoby, zvířata, národy, kmeny, obyvatelé, bytosti pohádkové, personifikované, nadpřirozené ad.; 2. neživé věci, a to nebeská tělesa a souhvězdí, zeměpisné jevy, lidské výtvory a zařízení, státy a správní oblasti, veřejné instituce ad. Všechna tato vlastní jména spadají pod pracovní obor onomastiky. Mezi nejčastěji zkoumané skupiny patří jména osob a jména zeměpisná, jedná se o skupiny početně největší. Naukou o vlastních jménech lidských se zabývá antroponomastika, naukou o vlastních jménech zeměpisných se zabývá toponomastika. Povaha onomastiky jako vědeckého oboru a její postavení v systému společenských věd jsou dány předmětem výzkumu, tj. vlastními jmény onymy, proprii jako prvků jazyka, povahou a podstatou systému jazykových a mimojazykových kategorií, které jsou nezbytně nutné ke vzniku vlastních jmen a jejich fungování ve společenské komunikaci (sem patří především kategorie onymického objektu, onymického obsahu a onymických funkcí) a teoretickými východisky a speciálními pracovními metodami, tj. obecnou onomastickou teorií a metodologií. Funkce onomastiky jsou následující: nominativní, identifikační, diferenční, znaková, pasivní, aktivní, předmětná, referenční, sociální, expresívní, emotivní, psychická, psychologická, logická, sociologická, ideologická, deskriptivní, konotativní, metalingvistická, fatická, akcentuační, konstelační, perspektivizující, mytologizující, ochranná, přací, areálová, temporální ad Dělení onomastiky V rámci propriální sféry jazyka se podle druhové povahy onymických objektů vytvářejí tři velké plány: a) geonymický, jenž zahrnuje všechny třídy toponym, tzn. onymické objekty na povrchu země, geomorfologických útvarů pod jejím povrchem, a kosmonyma, jména nebeských těles a jejich útvarů; 18 Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky. Brno 1999, s

14 b) bionymický, který zahrnuje antroponyma, pseudoantroponyma a zoonyma, tedy jména živých či jakoby živých bytostí; c) chrématonymický, zahrnující vlastní jména pro jevy, objekty a vztahy vzniklé lidskou činností. Tomuto dělení tak odpovídá i základní trichotomie tříd vlastních jmen, a to geonoma, bionyma, chrématonyma a jejich subsystémy, a rovněž členění onomastiky na geonomastiku, bionomastiku, chromatinomastiku včetně subdisciplín, jako jsou např. toponomastiky, hydronyomastiky, antroponomastika atd. 19 Jiné klasifikační systémy vlastních jmen upřednostňují vždy jen jednu jejich stránku, operují pouze s povrchovými vlastnostmi jejich jazykové výstavby a procházejí napříč všemi třídami vlastních jmen, jsou to: a) pojmenování přímá a nepřímá, rozlišují, zda je objekt pojmenován přímo (př. louka s vlastností nivy Niva), nebo ve vztahu k jinému objektu (pole leží za vodou Za vodou); b) názvy předložkové a nepředložkové. Předložková toponyma vytvářejí v rámci slovanských národních toponymií areálové a frekvenčně produktivní zvláštnosti a důležité je zobrazení jejich struktury, nikoliv přítomnost či nepřítomnost přímého nebo nepřímého způsobu pojmenování daného onymického objektu. V těchto případech je však častější, že k takovýmto jménům patří především ta, jež mají v propriální sféře jazyka schopnost směrově lokalizovat (př. Mezihorák, Zábranský apod.); c) primární a sekundární jména, v případě primárních se jedná o jména nederivovaná (př. Dub), v případě sekundárních jsou to jména derivovaná (př. Doubí); d) tzv. topografická a kulturní jména. Při určování tzv. topografických a kulturních jmen se nedozvídáme nic, popřípadě jen velmi málo. Například topografická jména Brodek, Niva, Záříčí poskytují obraz rozšíření lexémů brod, niva, řeka atp. 19 Šrámek, R. Úvod do obecné onomastiky. Brno 1999, s

15 3 Antroponomastika Jak už jsme uvedli výše, antroponomastika je nauka o vlastních jménech lidských. V českých zemích, tak jako ve většině Evropy, existovala v dávných dobách jednojmennost. Už z tohoto pojmu vyplývá, že lidé byli pojmenováváni a od sebe odlišováni pouze jedním jménem (např. Odolen, Chval, Mlada aj.). Původ osobních jmen je třeba hledat ve jménech obecných. To znamená, že se nalézají jednak v označení osob, zvířat, věcí, vlastností, činností a stavů, jednak ve slovesech. Důvod, proč se vůbec osobní jména vyvinula, je ten, že se objevila potřeba jedince pojmenovat, identifikovat, individualizovat, odlišit jej od ostatních. Jméno určitého jedince vzniklo na základě jeho charakteristiky, a to jak fyzické, tak i duševní. Souviselo to i s jeho zařazením do společnosti a do přírody. Popisoval se také jeho vztah k lidem, okolnímu světu, k bohům nebo k bohu. Osobní jména na našem území můžeme rozdělit dle původu, a to na: a) slovanská Nejstarší osobní jména užívaná na našem území pocházela z dob slovanského pravěku. Jednalo se o jednoduchá jména, jako např. Orel, Živan, nebo častější jména složená, jež vznikla spojením dvou významových základů, což si Slované uchovali z doby indoevropské. Takováto jména obvykle vyjadřovala vznešené představy, přání, výzvy, věštby, touhu po kladných vlastnostech, např. jméno Václav znamená více slavný. 2) neslovanská Jména neslovanského původu k nám začala pronikat díky kontaktům našich předků s cizinou, ale především s příchodem křesťanství, rozvojem obchodu, válek, mocenské politiky, cestování našich panovníků a prostřednictvím cizích kulturních vlivů. Původ jmen můžeme hledat v hebrejštině, řečtině, latině, němčině, v menší míře potom v ostatních germánských jazycích, v jazycích románských, keltských, orientálních aj. Tato jména rovněž vyjadřovala různé tělesné a duševní vlastnosti, původ, postavení. Často byla motivována už v původním jazyce náboženskými a přírodními představami, poměrem k majetku, moci atp. (řecká Kateřina znamená čistá, cudná, germánský Ludvík znamená slavný bojovník apod.). 15

16 V důsledku růstu počtu obyvatel bylo zřejmé, že jedno osobní jméno, sloužící k identifikaci, nemůže stačit. Proto se k rozlišení osob se stejným jménem začaly přidávat různé obměny jména (např. u jména Bartoloměj se užívalo variant jako Bárta, Bártoš, Bártík). Od 13. století se začala používat další označení, tzv. příjmí, která se přiřazovala za osobní jméno. Objevovala se bližší označení jedinců týkající se jejich tělesných vlastností, podoby, věku (např. Šimek Velký, Jakub Kučera), příjmí jako Hlava, Starý, Kolenatý, Dlouhý apod.; duševních vlastností (např. Martin Mudra, dále Zkoumal, Pokorný, Smutný apod.); zaměstnání, po řemesle Procházka (řezník procházející se vesnicemi za nákupem), Sedlák, Mlynář, Kovář apod.; bydliště nebo původu, např. Jan Hořejší, Dolejší, Skalský, Horský apod. 20 K přesnějšímu rozlišování osob se dále postupně užívala jména připojená po otci či utvořená z otcova jména (např. Jan Hostislav, Jan Jiroušek apod.); přezdívky uvozované slovy řečený, zvaný, alias, např. Pavel řečený Levička apod.; jména po chalupě nebo po stavení, poukazující na to, kde a v čí chalupě/stavení člověk bydlel, kam se přestěhoval, přiženil atp. (např. Petr na Matějkově gruntě Petr Matějka); domovní znamení, např. dům U Černého orla Jan Orel, U Tří pštrosů Pštros, U Růže Růžička apod. 21 Takto se do systému našich osobních jmen dostala rozmanitá jména mající původ v názvech zvířat, rostlin, předmětů, přírodních jevů, nadpřirozených bytostí a mimozemských jevů. 20 Knappová, M. Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec 2002, s Knappová, M. Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec 2002, s

17 4 Toponomastika 4.1 Vývoj toponomastiky Ke zpracování této kapitoly jsme využili poznatků prof. PhDr. Jany Pleskalové, CSc., vedoucí Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a českého jazykovědce zabývajícího se onomastikou PhDr. Milana Harvalíka, Ph.D. Zájem o studium vlastních jmen má v českých zemích dlouholetou tradici. Onymickému materiálu věnovaly pozornost různé vědní obory. Zpočátku to byla především historiografie, vedle vlastivědy, regionalistiky, etnografie atd. Proto byla toponomastika dlouho považována za pomocnou vědu historickou. Až na sklonku 19. století, zejména zásluhou jazykovědce Jana Gebauera a jeho žáků, nachází studium vlastních jmen své místo v jazykovědě, v níž postupně vykrystalizovalo v relativně samostatný obor. Ale i v rámci jiných vědních oborů dále vznikají studie zabývající se vlastními jmény z různých hledisek. Přesvědčuje nás o tom onomastická bibliografie pravidelně uveřejňovaná na stránkách Zpravodaje Místopisné komise (od 1983 Onomastický zpravodaj, od 1995 Acta onomastica) Význam Zpravodaje místopisné komise pro českou onomastiku Význam Zpravodaje Místopisné komise (ZMK) pro českou onomastiku je ten, že při řešení některých onomastických problémů spolupracují jazykovědci s historiky. Pro českou onomastiku (od 40., 50. let 20. století) je charakteristické interdisciplinární zaměření. 23 přehled: Pro charakteristiku jednotlivých období české toponomastiky, uvádíme následující Období trvající do poč. 19. stol., tzv. předvědecké Z tohoto období pocházejí díla, v nichž se zájem o existující toponyma projevuje zejména snahou o jejich výklad. Toponyma jsou hodnocena nesystematicky, jejich výklady jsou často nesprávné. Jména jsou totiž spojována (na základě nejrůznějších asociací) náhodně s homonymními slovy. 22 Pleskalová, J. PV2B63 Historická toponomastika [online]. [Cit ] Dostupné z 23 Tamtéž. 17

18 Správný výklad většiny jmen nebyl v tomto období možný, neboť i vynikající autoři nebyli schopni se dívat na toponymum historicky a zároveň i lingvisticky 24. Teprve Josef Dobrovský přichází s požadavkem, aby etymologická složka vlastního jména byla v souladu s jeho složkou geografickou a historickou. Poprvé tak u nás upozorňuje na nutnost pracovat s historickými doklady vlastních jmen. Zmínky o původu vlastních jmen, případně pokusy o jejich výklad, nacházíme v některých, hlavně historických dílech starší české literatury, jako jsou například kroniky. V nejstarších gramatických dílech se užívá vlastních jmen podobně jako obecných jmen jen pro ilustraci konkrétních gramatických výkladů. Tak je tomu třeba v Gramatice Jana Blahoslava. V roce 1587 vydal Matouš Benešovský Philonomus Knížku slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jest jejich rozum. Jsou v ní uvedeny výklady jmen českých řek. Práce Václava Lebedy z Bedrštorfu Poznamenání měst, zámkův, hradův, tvrzí i jiných sídel (1610) představuje po Philonomovi druhý větší soupis vlastních jmen u nás. Do r sloužil jako praktická příručka pro písaře. Výklady vlastních jmen se objevují i v pozdějších historických dílech, např. Bohuslava Balbína, Tomáše Pešiny z Čechorodu, Pavla Stránského ze Stránky u Zap ad. 25 Pro toponomastiku má velký význam Komenského mapa Moravy (1627). Ta u nás poprvé a přesně zachytila vlastní jména osídlených míst, některých řek a hor, krajinných celků, a to v české a německé podobě. 26 Z děl století si zaslouží pozornost Čechořečnost, seu Grammatica linguae bohemicae (1672), kde nalezneme tvoření některých typů vlastních jmen osobních, jejímž autorem je Václav Jan Rosa ( ), a jeho další dílo rukopisný Thesaurus linguae bohemicae, jenž obsahuje bohatý materiál místních jmen. Jan Václav Pohl ( ) má ve svém díle Grammatica linguae bohemicae (1756) oddíl Etymologie s výklady vlastních jmen. Drobnosti objevíme i v dalších gramatikách 18. století, např. u Františka Jana Tomsy ( ) Böhmische Sprachlehre (1782), nebo Františka Martina Pelcla ( ) Grundsätze der böhmischen Grammatik (1796). Významné jsou tím, že se v nich konečně upouští od fantastických výkladů, které se objevovaly zejména v kronikách. Dokonce se 24 Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha 1966, s Balbín, B. Miscellanea historica regni Bohemiae. In Pleskotová, J. PV2B63 Historická toponomastika [online]. [Cit ] Dostupné z 26 Tamtéž. 18

19 objevují pokusy uplatňovat na vlastní jména měřítka gramatická, a to podle vzoru obecných slov. 27 Právě tendence uplatňování jazykovědného hlediska, v rámci tehdejších znalostí a možností, je znakem onomastických zájmů Josefa Dobrovského, jehož dílo uzavírá tuto první etapu vývoje onomastiky a svým charakterem umožňuje nástup etapy další. Dobrovský užívá vlastních jmen v mluvnici Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache z roku Zabýval se hlavně jmény, jež souvisela se zájmy předobrozenských generací, avšak jeho výklady nebyly příliš zdařilé. Připravil rukopisný Onomasticon slavicum, z něhož později čerpal František Palacký. 28 Období zahrnující první polovinu 19. století V první polovině 19. století se věnují vlastním jménům historikové, již se při vydávání literárních a neliterárních staročeských textů často setkávali s vlastními jmény. V době národního obrození vzrostl zájem o česká vlastní jména První skutečně onomastickou studii u nás napsal Vladimír Josef Pelikán ( ) O pojmenování osad českoslovanských (1830). Na rozdíl od tehdejších prací vyniká kritickou střízlivostí. Významná byla také studie Františka Slámy ( ) Pokus o vysvětlení českých jmen místních slabikami -ice a -vice se ukončujících a jen v množném počtu užívaných (1834). Významné místo zaujímá František Palacký ( ), jehož lze právem považovat za zakladatele české toponomastiky. Palacký patřil mezi první, kdo pro své historické práce používal i svědectví místních jmen. Výsledky svých toponomastických výzkumů uveřejnil ve své studii O jménech místních v zemi české a moravské: Rozbor etymologický místních jmen českoslovanských (1834). František Palacký rozlišoval oikonyma vzniklá ze jmen osobních a oikonyma vzniklá z apelativ, označující přírodní podmínky na místě, kde příslušně pojmenovaná lokalita leží. 29 Za nejdůležitější toponomastický počin Františka Palackého považujeme jeho Popis království českého (1848). Harvalík k tomuto dodává, že jde o dílo, které na základě dlouholetého a podrobného zkoumání starých pramenů de facto 27 Balbín, B. Miscellanea historica regni Bohemiae. In Pleskotová, J. PV2B63 Historická toponomastika [online]. [ ] Dostupné z 28 Tamtéž. 29 Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie. Praha 2004, s

20 kodifikovalo české podoby místních jmen, zvláště těch, která byla předtím v mnoha případech zapomenuta či překroucena. Tato práce zůstává do dnešních dnů jednou ze základních pomůcek badatelů onomastiků i historiků 30. Poprvé u nás podrobně dokumentoval fakt, že česká místní jména jsou tvořena jednak ze jmen osobních (Bořitov, Bohunice, Boleslav), jednak podle přírody ; sem zařazoval všechna deapelativní toponyma (Kaliště ). V článku Obhlídka ve staročeském místopise, zvláště krajů již poněmčilých (1846) zjišťoval na základě jemu známého historického toponymického materiálu původní česká jména poněmčených obcí a ve svém Popisu království českého přehledně shrnul výsledky svých bádání, a tak umožnil i úřední obnovení starých jmen. 31 Zájem historiků o toponyma, ze začátku vedeného snahou využít je jako více či méně podpůrného materiálu k poznání procesu osídlování historického českého území, kromě nesporného kvalitativního posunu v toponomastických výzkumech přinesl i omyly a chybné závěry. Projevilo se to zejména v mechanickém spojování doby vzniku určitých skupin místních jmen s určitými stoletími, vycházejícími ze skutečnosti, že jisté způsoby tvoření oikonym se v různých dobách uplatňují v rozdílné produktivitě a v nestejném stupni intenzity, takže původní periferní procesy se dostávají do centra a naopak. 32 Mezi ty, kdo postupovali nesprávně, patřil např. Ján Kollár. Posouval minulost slovanského národa do velmi dávných dob, vylučoval cizí vlivy a staré slovanské osídlení dokazoval po celé Evropě. Bylo to především v posledních letech jeho života (např. Apeniny = Vápeniny). Na takovéto Kollárovo počínání lze reagovat slovy V. Šmilauera: Badatel musí být vedle lingvistických a historických znalostí vyzbrojen opatrností, střízlivostí a rozvahou. Někdy zůstávají výklady onomastiků jen hypotézami, zvláště pro doby nejstarší, kdy je dokladový materiál kusý, tím pádem nespolehlivý. Česká jména lze mnohdy vyložit několikerým způsobem, ale jsou i jména dodnes spolehlivě nevysvětlená, ba dokonce úplně nejasná. 33 Z tohoto období pocházejí dvě studie významné tím, že jako první řeší onomastické problémy. Antonín Maloch ( ) se jako první zabýval oronymy v Nesnázích českého horopisu (1854). Karel Vladislav Zap ( ) se jako první u nás zajímal podrobněji pravopisem toponym v článku Jak máme psát jména místní (1836). 30 Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie. Praha 2004, s Pleskalová, J. PV2B63 Historická toponomastika [online]. [Cit ] Dostupné z 32 Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie. Praha 2004, s Pleskalová, J. PV2B63 Historická toponomastika [online]. [Cit ] Dostupné z 20

21 Období zahrnující 2. polovinu 19. stol. a začátek stol. 20. Pro toto období je charakteristický větší zájem jazykovědců o toponymický materiál. Na českou onomastiku měla vliv jak mladogramatická škola, tak dílo F. Miklošiče o tvoření místních a osobních jmen. V onomastice se formovaly dva směry. Jednak směr historický, jeho stoupenci převládají v Čechách, jednak směr jazykovědný, rozvíjí se především na Moravě. Jan Gebauer ( ), přední český jazykovědec té doby, se soustavně vlastními jmény nezabýval, ale ve svém semináři vybízel k studiu tohoto vzácného materiálu. Jeho výsledky bádání v oblasti staré češtiny poskytly české onomastice mnoho užitečných podnětů. Důsledněji užil jmen pouze ve svém díle Příspěvky k historii českého pravopisu (1871). V dalších dílech užívá jmen jen jako příkladů pro své výklady (vedle příkladů apelativních). Onomastikou se pak zabývali někteří jeho žáci. 34 Mezi nejvýraznější postavy tohoto období patřil historik Hermenegild Jireček ( ). Za nejdůležitější úkol považoval vytvoření rozsáhlých sbírek vlastních jmen dokumentovaných historickými prameny. Zdůrazňoval význam vlastních jmen pro jiné vědní obory. Je autorem termínu pomístní/pomístné jméno pro názvy neobydlených objektů a jako první u nás rozdělil toponymický materiál na místní a pomístní jména. Při konkrétních výkladech vlastních jmen již tak úspěšný nebyl, ale jeho úvahy o povaze onomastické práce významně přispěly k jazykovědné orientaci onomastiky. 35 Po Palackého Popisu království českého bylo české místní historické názvosloví ustáleno podruhé zásluhou Aloise Vojtěcha Šembery ( ) na jeho Mapě Moravy (1863). 36 Václav Vladivoj Tomek ( ) je autorem řady místopisných studií. Převážně se věnoval pražské toponymii. Vincenc Brandl ( ), zemský archivář moravský, studoval místní jména vzhledem ke stáří osad například v Rozpravách o jménech topických (1885) Pleskalová, J. PV2B63 Historická toponomastika [online]. [Cit ] Dostupné z 35 Tamtéž. 36 Tamtéž. 37 Pleskalová, J. PV2B63 Historická toponomastika [online]. [Cit ] Dostupné z 21

22 Mezi dalšími historiky, kteří se zasloužili o českou toponomastiku, nesmíme opomenout jméno Augusta Sedláčka ( ). Svými monumentálními díly Hrady, zámky, tvrze království českého ( ) a Místopisný slovník historický království Českého (1908) zpřístupnil toponomastikům bohatou materiálovou základnu. Sedláčkova drobnější, avšak neméně významné publikace Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy (1920) přináší historický materiál, jenž dokumentuje stará česká anoikonyma Toponomastika a její části Toponomastika je nauka o vlastních jménech zeměpisných. Zeměpisná jména (nomina geographica) se dělí na tři skupiny: 1. choronyma, tj. jména světadílů, oblastí, států, zemí, krajin, krajů, správních jednotek; 2. toponyma neboli jména místní, tj. jména lidských sídlišť a jejich částí, obcí, osad, místních částí, význačných staveb, jednotlivých domů, ulic, náměstí, nábřeží, mostů, sadů; 3. jména pomístní, která se dělí na: a) hydronyma neboli jména vod, tj. moří, jezer, bažin, rybníků, studánek, pramenů, potoků, řek, průplavů, peřejí, vírů, brodů či vodních nádrží; b) oronyma neboli jména tvarů členitosti povrchu zemského, tj. orografických celků, horských skupin, vrchovin, hor, pohoří, vrcholových tvarů (hřbety, sedla), úbočních a údolních tvarů, nížin, ostrovů, poloostrovů; c) jména pozemků, tj. parcel a shluků parcel, pozemkových tratí, zemědělských honů, pastvi, polesí, lesních oddělení, obor; d) jména drobných přírodních útvarů, tj. skal či jeskyní; e) jména jednotlivých předmětů, tedy stromů památkově cenných nebo důležitých pro orientaci, božích muk, kapliček, pomníků, mohyl ad.; f) jména komunikací, tj. cest, železnic, přístavů Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie. Praha 2004, s Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky. Praha 1963, s

23 Objekty pomístních jmen se dělí na přírodní (vyvýšeniny, ostrovy, řeky) a na kulturní, které jsou pod vlivem člověka. Toto dělení se příliš neosvědčuje, protože je obtížné a neúčelné oddělovat přírodní a umělá jezera, říční ramena a mlýnské náhony, les přírodní a pěstovaný, dělení však může sloužit jako pomocné. Jména mohou být rovněž přímá a nepřímá. U jmen se někdy může rozcházet podoba lidová a oficiální. Toponomastika má dvě duše, duši filologickou a duši historickou, to znamená, že zeměpisná jména není možné studovat pouze jazykově, ale je potřeba i všestranné znalosti nositele jména a těch, kdo jméno dávají nebo užívají. Stejně tak nelze studovat zeměpisná jména jen z historického hlediska a zanedbávat při tom jazykovou stránku. Na zeměpisné jméno bychom měli pohlížet nejen jako na komplex hlásek, slovo, složené ze základu a afixů a jistým způsobem skloňované, ale měli bychom si uvědomit, že zeměpisné jméno srostlo s objektem, který označuje. Jsou v něm zahrnuty dějiny tohoto objektu a kus duše těch, kdo jej pojmenovali 40. Toponomastika ke své práci potřebuje pomoc některých věd, na druhé straně i ona slouží některým vědám jako například archeologii, etnografii, historii, zeměpisu či přírodním vědám. V těchto jednotlivých vědách toponomastika překračuje svoje hranice. Česká jména nelze zpracovávat pouze bohemisticky. Badatel by měl dobře znát rovněž jména německá a jejich jazykovou stránku, protože obojí jména se stále kříží a prolínají. Musí znát jiná slovanská jména, aby pochopil slovanská jména naše, a to především jména západoslovanská (zvláště polská a lužická), čímž se však nevylučují jména jihoslovanská či východoslovanská. Široký přehled je nutný, aby bylo dosaženo charakteristických znaků různých národních toponymií Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky, Praha 1963, s Tamtéž. 23

24 5 Označení barev a jejich užití v zeměpisných jménech Problematika označení barev v zeměpisných jménech nebyla dosud v češtině a dalších slovanských jménech zpracována. Většina statí dotýkajících se této problematiky je omezena na označení jedné barvy, případně několika barev, nebo se věnuje jen některému aspektu výskytu označení barev v toponymech, jako je například prostorová symbolika barev. Podrobné zpracování barev v zeměpisných jménech je k dispozici pro altajské jazyky (skupina jazyku turkických turečtina, ázerbájdžánština, tatarština, uzbečtina, mongolských mongolština, burjatština, a tunguzsko-tunguzských; mluví jimi přibližně 66 milionů lidí 42 ), v nichž jsou jména obsahující barevná označení početná a rozmanitá. Přestože literatury zabývající se otázkami označení barev v toponymech není příliš mnoho, jedná se o problematiku zasluhující větší pozornost. Barva patří k základním zrakovým vjemům. Zbarvení přírodních i člověkem vytvořených objektů se proto často stává motivem pojmenování, a to v případě pomístních i místních jmen. Zeměpisná jména, jež odrážejí barvu objektů, tvoří velmi významnou část toponym motivovaných zrakovými dojmy. To, že jednotlivá označení barev nemají v zeměpisných jménech vždy svůj primární význam, dodává na pozoruhodnosti a rozmanitosti problematiky toponym obsahujících označení barev. K problematice označení barev v toponymech lze přistupovat z několika hledisek. Největší důraz je kladen na hledisko sémantické a k němu se vztahující i hledisko formální. Pozornost je věnována i pojmenováním jednotlivých druhů objektů, zejména rozdílům mezi jmény objektů přírodních a sídelních, se kterými jsou těsně spjaty rozdíly mezi jmény pomístními a jmény místními. 43 Dříve než se začneme zabývat samotným označením barev v toponymech, budeme se zabývat obecnější problematikou barev, označení barev v jazyce (a tudíž i v toponymech) jsou totiž podmíněna i celou řadou mimojazykových skutečností Černý, J. Úvod do studia jazyka. Olomouc 1998, s Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s

25 5.1 Barvy v různých kontextech Barvy ve fyzikálním kontextu Barva je ve fyzikálním kontextu chápána jako fyzikální, psychofyzikální a psychosenzorický pojem. Psychosenzorické hledisko vyjadřuje vlastnost lidského zrakového vjemu. Jedná se o tu část zrakového vjemu, jež zůstává, odmyslíme-li si dojem prostorového rozložení, rozměrů a časové proměnnosti toho, co okem vidíme. Barva je určena spektrálním složením světla vstupujícího do oka, ale vlastní barevný vjem je subjektivní, je totiž ovlivněn individuálními vlastnostmi zraku jednotlivých lidí. Světlo různých frekvencí vyvolává u jedince různý zrakový vjem, který je charakterizován jako barva světla; jednotlivé barvy tedy odpovídají různým frekvencím světla. Nejnižší vlnovou délku má barva fialová, červená má vlnovou délku nejvyšší. V reálném životě nevnímáme jednoduché světlo charakterizované určitou frekvencí, nýbrž světlo složené z vlnění různých frekvencí. Účinky jednotlivých složek světla na zrak potom určují výsledný vjem, jemuž odpovídá charakteristický odstín barvy. Barvy zastoupené ve spektru (viz obr. č. 1), které dostaneme rozkladem složeného světla, se nazývají spektrální barvy. Patří sem červená, žlutá, zelená, modrá a fialová. Barvy jednotlivých odstínů se získávají míšením barviv. Smícháním všech barev spektra dosáhneme bílé barvy. Zásadní otázky týkající se problematiky barev se často stávají předmětem sporu filozofů. Nejčastější otázka, kterou si kladou, je, zda lze barvy považovat za předmětovou kvalitu věci, nebo za čistě subjektivní počitek. Jedna skupina filozofů tvrdí, že objekty samy o sobě nejsou barevné a jejich barevnost je neobyčejně stálá iluze, subjektivně podmíněný zrakový vjem. Druhá skupina zastává názor, že barvy jsou naopak fyzikálními vlastnostmi předmětů, to znamená, je-li předmět zelený, odráží světlo této barvy. Fenomén barev je dán vztahem hmoty a světla a vztahem recepčního aparátu (tj. oka) k této objektivní skutečnosti. 45 Je zajímavé, že lidské oko dokáže rozlišit několik tisíc barevných odstínů, avšak pojmenování barev je mnohem méně. Proto je důležité zaměřit se na kulturní a společenský kontext předtím, než přistoupíme k jazykovému kontextu. 45 Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s

26 Obr. č. 1: Barevné spektrum Barvy v psychologickém a kulturně historickém kontextu Barvám a barevnému vidění se věnovali již ve starověkém Řecku, a to zejména filozofové. Pythagoras nacházel příčinu zrodu barev v lidském oku, které nazýval bránou slunce, Platon zase spatřoval jejich podstatu v tajemném plameni, jenž vyzařuje z věcí. Ale byl to Aristoteles, který jako první vyslovil tezi, že barva je viditelná pouze ve světle, stanovil jakousi první systematiku barev. V období renesance se Leonardo da Vinci snažil o vytvoření systému barev a stanovení obecných zákonitostí jejich projevu. Označil šest základních barev, kterým přisoudil následující symboliku: bílá světlo, žlutá země, zelená voda, modrá vzduch, červená oheň, černá tma. Malířská empirie dospěla v 19. století k systému barev, podle kterého existují tři základní barvy, a to žlutá, červená a modrá. Jejich smíšením vznikají tři barvy odvozené: oranžová, fialová a zelená. Každá základní barva má svou doplňující se hodnotu v barvě vzniklé smíšením dvou zbývajících základních barev: žlutá ve fialové, červená v zelené a modrá v oranžové. Aditivním smíšením těchto komplementárních barev vznikne bílá barva. 47 Psychologická charakteristika barev je určena především jasností, teplostí a aktivitou jednotlivých barev. Za nejteplejší barvu bývá označována střídavě žlutá a červená. V poslední 46 Complicatedly Colourful: Vision Science [online]. [Cit ] [Cit ] Dostupné z 47 Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s

27 době se však psychologové přiklánějí spíše k oranžové barvě. Z psychofyziologického hlediska se problematikou barev zabýval Johann Wolfgang Goethe, jenž barvy považoval za subjektivní jevy vznikající činností sítnice oka. Všímal si rovněž i působení barev. Například žlutou považoval za barvu ambivalentní na jedné straně symbolizuje sílu, moc i veselí, pokud však přejde v sírově žlutou, změní se v barvu hanby, ponížení a ošklivosti. Barvám jakožto psychologickému fenoménu se věnovala pozornost i ve 20. století. Švýcarský psycholog Max Lüscher se ve 40. a 50. letech zabýval psychologickým působením barev a pokusil se i o typologii člověka pomocí volby barev. Vypracoval barevný test, na jehož základě charakterizoval jednotlivé barvy. Šedá barva je podle Lüschera zcela neutrální, není životná. Zelená barva představuje pýchu, moc, rozvážnost a vytrvalost, ale i odbourání emocí a odpočinek. Červená je barva vitality, zvyšuje puls, tlak, frekvenci dechu, symbolizuje silnou mužnost. Žlutá barva znamená hledání osvobozujícího východiska, veselost, proměnu a řešení. Fialová barva je mystická, uzavřená, souvisí s magií a iluzí. Hnědá barva charakterizuje zlomenou sílu vitality. Černá nevyjadřuje žádnou ideu, je poslední hranicí života, odmítá perspektivu. 48 Symbolické významy jednotlivých barev se vyskytují i v toponymech. V centru všech barev stojí barvy bílá a černá, tzn. barvy achromatické. Bílá barva je blízká absolutnu, může symbolizovat počátek, ale i konec. Bývá používána jak u příležitosti narozenin, veselí, iniciace, tak i smrti, a proto bývá považována za symbol smrti. Například u Slovanů plnila bílá barva funkci smuteční barvy. Bílá barva symbolizuje smutek i v lidové písni. Avšak bílá barva značí rovněž světlo, čistotu a dokonalost. Proto jsou andělé v křesťanské tradici zobrazováni v této barvě. Také černá barva odpovídá absolutnu. Může symbolizovat jednak plný život, jednak jeho naprostý nedostatek. Je užívána jako symbol temnoty a smrti. Ovšem jako symbol smrti má blízko k rezignaci (na rozdíl od bílé barvy, která v sobě zároveň obsahuje naději). Červená barva je většinou spojována s představou ohně a krve. Tyto představy jsou vnímány ambivalentně stejně jako symbolické významy červené barvy. Červená tak může znamenat barvu života, milosti, tepla, plodnosti, ale může symbolizovat válku, ničivé síly, nenávist, prolévání krve. Zelená barva je většinou pociťována jako barva rostlin, vody, života, svěžesti. Je barvou naděje jako symbol jara, které přichází po zimě. V islámu je zelená barvou tělesného i duševního zdraví, moudrosti a proroků. Žlutá je blízká slunci, světlu a zlatu, a tak je symbolem věčnosti. Jako barva podzimu je spojována s představou zralosti. Zlatožlutá symbolizuje jas a dobro, sírově žlutá je symbolem zla a ďábla 48 Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s

28 (viz Goethovy teze). Modrá je barva nebe, dálky, vody. Představuje božství, pravdu a věrnost. Šedá barva je složená z barvy bílé a černé. Je barvou prostřední, barvou spravedlnosti. V křesťanské tradici symbolizuje zmrtvýchvstání. Hnědá je barvou země a podzimu. V antice a středověku byla smuteční barvou, od pozdního středověku má v lidové písni i erotické významy. Fialová je symbolem rovnováhy mezi nebem a zemí, duchem a tělem, milostí a moudrostí Barvy v lingvistickém kontextu V poslední době se problematice barev věnuje zvýšená pozornost. Pozornost je například věnována konotacím a kolokacím (dvojice nebo více slov, obvykle spojovaných do samostatných lexikálních jednotek) jednotlivých názvů barev v různých jazycích. K důležitým poznatkům patří skutečnost, že každá barva je spjata se svým určitým prototypickým nositelem objektem, pro který je určité zbarvení charakteristické a který zároveň představuje typický výskyt barvy. Prototypický nositel je podmíněn kulturně, a tudíž se v různých jazycích může lišit. V naší kulturní tradici je bílá barva spojována se sněhem, ve Vietnamu s bavlnou a pro Tibeťany je bílá barvou hory Meru, která má ve středu světa symbolizovat přístup k poznání 50. Termín základní barvy můžeme vymezit z několika různých hledisek. V části věnované fyzikálnímu přístupu jsme se zmínili, že z fyzikálního hlediska vymezujeme pět základních barev spektra, a to červenou, žlutou, zelenou, modrou a fialovou. Malířství zná jako základní barvy žlutou, modrou a červenou barvu a jejich míšením vznikají ostatní barvy a odstíny. V lingvistickém smyslu začali pojmu základní barvy užívat američtí lingvisté B. Berlin a P. Kay, podle nichž musí označení základních barev splňovat tato kritéria: 1. musí se jednat o pojmenování nesložené (význam lexému nesmí být rozpoznatelný z významu jeho částí, např. adjektivum modrozelený neleze označovat za základní barvu); 2. za základní nelze považovat názvy odstínů, které se řadí do sémantického pole základní barvy (např. adjektiva jako karmínový, šarlatový atd.), jejíž název je pojmenování odstínu nadřazen; 49 Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Fráňová, V. Psychologie barev [online] [Cit ] Dostupné z 28

29 3. označení základní barvy by mělo být užíváno všeobecně, nesmí být omezeno na úzkou skupinu (např. anglické blond, české plavý); 4. označení základní barvy má být neodvozené, nemotivované (např. adjektiva zlatý, stříbrný, popelavý nelze považovat za adjektiva, neboť v sobě obsahují pojmenování typického nositele těchto barev, tzn. zlato, stříbro, popel); 5. za označení základních barev nelze považovat ani novější výpůjčky z cizích jazyků. 51 Berlin a Kay se ve svém výzkumu soustředili na adjektivní označení barev, která už tímto vývojem prošla a splňují výše uvedená kritéria, na jejichž základě se označení barev vymezuje. Tento výzkum prokázal, že různé barvy disponují různým počtem označení základních barev 52. Existuje množství jazyků, jež mají adjektivní označení pouze pro dvě barvy, a to vždy pro barvu černou a bílou. Pokud má konkrétní jazyk taková označení pro tři barvy, k černé a bílé barvě se připojuje označení pro barvu červenou. V jazycích, které mají čtyři označení barev, se vyskytuje, kromě uvedených tří označení, název pro žlutou nebo zelenou barvu. Ale má-li jazyk pět označení barev, pak v něm existuje pojmenování jak pro žlutou, tak pro zelenou. Jazyky se šesti názvy barev mají navíc pojmenování pro modrou barvu, jazyky se sedmi názvy hnědou barvu. Pokud má určitý jazyk osm nebo více označení barev, pak v něm existují názvy pro fialovou, růžovou, oranžovou a šedivou, popřípadě pro některé z těchto barev. Berlin a Kay hovoří o jedenácti univerzálních kategoriích barev, které jsou shodné se základními barvami v angličtině. Z těchto jedenácti barev by bylo možné utvořit 2048 kombinací, avšak pouze 22 z nich (tedy zhruba jedno procento těchto kombinací) se reálně vyskytuje v některých jazycích. Navíc se nejedná o kombinace nahodilé, ale výrazně logicky uspořádané. Je tedy vidět, že konceptualizace barev v jednotlivých jazycích není náhodná, ale řídí se určitými obecnými vývojovými pravidly Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Tamtéž. 53 Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s

30 Obr. č. 2: Chronologický řetězec jednotlivých barev 54 černá žlutá zelená + nebo nebo bílá zelená žlutá fialová modrá hnědá růžová oranžová šed(iv)á B. Berlin a P. Kay došli k závěru, že existuje ustálený sled vývojových etap systému označení barev, jimiž musím projít každý jazyk. 55 Z chronologického řetězce tedy vyplývá, že pokud v určitém jazyce existuje označení barvy jisté skupiny, tento jazyk musí mít i označení barev všech předcházejících skupin. 56 Při použití Berlinovy a Kayovy teze na češtinu je pozice českých označení černé, bílé, červené, žluté a zelené a modré barvy v českém jazyce v řetězci označení barev nesporná. V češtině a ostatních slovanských jazycích se ale tomuto řetězci z vývojového hlediska poněkud vymyká označení hnědé barvy. Dle G. Herneho je pravděpodobné, že ve většině slovanských jazyků vzniklo označení hnědé barvy až relativně pozdě. O tom, že přídavné jméno hnědý nemělo vždy funkci označení základní barvy, vypovídá i skutečnost, že Josef Jungmann považoval hnědou barvu za odstín červené. Označení hnědé barvy tak stojí ve 54 Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Tamtéž. 30

31 slovanských jazycích, tím pádem i v češtině, na posledním místě, a to až za barvou šed(iv)ou. Označení šedé barvy je ve slovanských jazycích staršího původu. 57 Označení fialový a oranžový stojí v českém jazyce až na okraji kategorie základních barev, přibližuje se označením odstínů, protože názvy byly relativně pozdě přejaty z cizích jazyků. 58 Když vyjdeme z poměrně modifikovaného řetězce barev, který stanovili Berlin s Kayem, můžeme rozčlenit základní označení barev v českém jazyce do následujících skupin: 1. bílá, černá- achromatické barvy; 2. červená barva zaujímající centrální pozici mezi chromatickými barvami; 3. zelená, žlutá, modrá barvy, které stojí blíže centru systému základních barev; 4. šed(iv)á, růžová barvy, jež jsou vzdálenější centru systému základních barev; 5. hnědá, fialová, oranžová tyto barvy stojí na periferii systému základních barev. 59 V české toponymii vystupují nejvíce označení barev první, druhé a třetí skupiny a četnost jejich výskytu od jedné skupiny ke druhé klesá. Označení šed(iv)é barvy je zastoupeno jen nízkým počtem dokladů, označení růžové se v toponymech vyskytuje minimálně a to platí i o barvách zařazených do poslední skupiny. 5.2 Označení barev a jejich využití v české toponymii K zeměpisným jménům lze přistupovat z řady různých hledisek, např. toponymie podle typu objektu, sémantické hledisko, slovotvorné hledisko, geografické hledisko a kvantitativní hledisko. V naší práci se zaměříme na prvně jmenované hledisko, tedy na toponymii podle typu objektu Toponymie podle typu objektu Toponyma dělíme na dvě základní skupiny, a to na oikonyma, tj. jména osídlených objektů obcí, osad, místních částí a vyznačených staveb, některá pojetí uvádějí též názvy ulic a jiných městských prostranství, a anoikonyma, tj. jména neosídlených objektů Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Tamtéž. 31

32 Na zeměpisná jména motivovaná zbarvením lze nahlížet z několika hledisek. Každé věcné pojmenování je založeno na určitých vlastnostech objektu tak, jak jej viděl pojmenovatel. Než se budeme zabývat samotou analýzou vlastností pojmenovávaných objektů, zaměříme se nejprve na analyzovaná jména z hlediska druhu těchto objektů. U všech druhů objektů patří mezi více či méně časté pojmenovací motivy zabarvení těchto objektů. Štěpán uvádí: Diametrální rozdíl mezi jmény místními a pomístními je zapříčiněn odlišnou povahou objektů osídlených na jedné straně a objektů neosídlených, zejména pak objektů přírodních, tedy takových, které si do jisté míry udržely původní přirozené vlastnosti, na straně druhé. Sídla a jejich části jsou daleko větší měrou ovlivňována činností člověka než místa neosídlená; výsledkem této lidské činnosti je mimo jiné i zbarvení sídelních objektů, které je zcela jiného charakteru než zbarvení objektů přírodních. Tato skutečnost se projevuje mimo jiné v rozdílné frekvenci jmen odvozených z pojmenování jednotlivých barev ( ). 61 K rozdílům mezi jmény místními a pomístními obsahujícími označení barvy patří také časový faktor. Místní jména jsou totiž obvykle staršího původu než většina jmen pomístních. Pomístní jména a zvláště jména pozemková jsou obvykle doložena až v novější době a nesetkáme se s doklady staršími než v 18., případně 17. století. Ovšem velmi stará jsou i některá jména vod a hor, jež se někdy rovněž řadí mezi pomístní jména. Štěpán k tomu dodává: Absence dostatečného historického toponymického materiálu nám proto neumožňuje zkoumat zeměpisná jména obsahující označení barev v širším diachronním kontextu ( ) Místní jména Místní jméno znamená vlastní jméno obydleného místa či dosud obydleného nebo už zaniklého, např. vesnice, města a jeho částí (např. čtvrti, sídliště), popřípadě jednotlivého objektu sídelního charakteru v obci i mimo ni, např. mlýna, pily, hájovny, zámku, hradu aj. 63 Jména obcí a osad Místní jména odvozená od pojmenování barev jsou motivována nejčastěji zbarvením budov. Níže uvádíme jednotlivé barvy a jejich funkce při pojmenování. 60 Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Lutterer, I., Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod 2004, s

33 Bílá barva: bílá barva omítky se nejspíše odráží v řadě místních jmen, kde přídavné jméno bílý stojí v pozici přívlastku, např. Bílé Podolí, Bílé Poličany, Bílý Újezd ad. Červená barva: podobnou funkci jako označení bílé barvy má v místních jménech přídavné jméno červený. To se často vztahuje k barvě střechy nějaké významné budovy, např. Červený Hrádek, nebo stavby postavené z červeného kamene, např. Červená. Výjimku tvoří Červený Kostelec, kde barevné označení bylo pravděpodobně motivováno červenou půdou, což způsobila přítomnost výrazného permského útvaru. 64 Štěpán však tomuto názoru není příliš nakloněn: Takováto motivace je však u místních jmen krajně neobvyklá, a tak tento výklad nepovažujeme za příliš pravděpodobný. 65 Pozoruhodné je, že v mnoha obcích na území Čech, jejichž jméno obsahuje přívlastek červený, se nachází zámek, popř. hrad přestavěný na zámek, jehož barva střechy mohla být i zde motivací přívlastku, např. Červená Řečice, Červený Dvůr atd. 66 Černá barva: přívlastek černý se v primárních (tzn. jména, která byla od začátku vázána na osídlené objekty a jsou od původu jmény pomístními, na rozdíl od místních jmen vzniklých z původních jmen pomístních) místních jménech vyskytuje ojediněle, např. v názvu vsi Černé Budy. Podoba Budy vznikla z původního Boudy a vyskytovala-li se u sídel černá barva, byla často vlastní chudým dřevěným obydlím. Černá barva nebyla dána nátěrem, nýbrž časem zčernalého dřeva prostých obydlí. 67 Zelená barva: zelená barva je jedinou barvou, která je zastoupena v primárních místních jménech, např. Zelené, Zelená Lhota, Zelená Ves. Jedná se o relativně novější jména, jež označují sídla nacházející se v zalesněné zelené krajině. Ostatní barvy: označení dalších barev jsou v místních jménech v Čechách řídká. Primárních místních jmen, kde se označení barev nachází v jiné pozici, než je přívlastek, je velmi málo. Existují sice místní jména jako Bělá, Černá, Černá, Bílina, Černava, Modřec apod., ale tato jména vznikla přenosem z původních pomístních jmen, to 64 Honl, I. Souvislosti místopisného názvosloví s geologickým složením půdy. In Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Štěpán, P. Označení barev a jejich užití v toponymii Čech. Praha 2004, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s

34 znamená hydronym, oronym, a pozemkových jmen. To samé platí u mnoha místních jmen, v nichž má označení barev funkci přívlastku, převážně již nikoliv distinktivního, např. Bílý Potok, Černý Potok (původní hydronyma); Černá Hora, Modrá Hůrka (původní oronyma); Bílá Hlína (původní pozemkové jméno). 68 Jména místních částí Pavel Štěpán získal jména místních částí excerpcí materiálu uloženého v Archivu pomístních jmen Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Současně poukazuje na jména obcí, která vznikla přenosem ze jmen některých významných budov, převážně hostinců. Pro tuto skupinu platí v podstatě totéž, co pro jména analyzovaná v části Jména obcí a osad. Až na výjimky se zde nevyskytují jiné barvy než bílá a červená. I zde má označení barev ve jménech funkci přívlastku, pouze u dvora Bělohrad se jedná o kompozitum, avšak funkce prvního členu je podobná funkci přívlastku. Nejvíce jmen místních částí obsahujících označení barev je u jmen mlýnů, např. Bílý mlýn podle barvy omítky, Červený mlýn podle barvy střechy či omítky, Černý mlýn podle skutečnosti, že leží ve stínu lesů. Potom jsou to jména jiných budov, jako je Bílý dům podle bílé omítky, nebo chalup, např. Červené chalupy pojmenování podle červených střech z pálených tašek, a také názvy bran a věží, např. Červená brána, Bílá věž, Zelená brána apod. 69 Zvláštní podskupinu jmen místních částí tvoří názvy hospod, zejména zájezdních hostinců. Setkáme se tak s názvy jako Černý kůň, Modrá nudle, U Zlaté hvězdy. Tato pojmenování jsou výsledkem přenosu na jména obcí a osad vzniklých kolem hostinců, z toho nám plynou názvy osad jako např. Bílý Kůň či Zlatá Hvězda Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s

35 Pomístní jména Počet pomístních jmen obsahujících označení barev převyšuje počet místních jmen. Proto se setkáváme s velkou pestrostí, různorodostí pomístních jmen, jež pramení i z rozmanitosti objektů, která pomístní jména pojmenovávají. 71 Pozemková jména Pozemková jména zahrnují názvy polí a zemědělských honů, jména luk a pastvin, pojmenování lesů. Každá z těchto skupin jmen má svá určitá specifika. Jména polí Ve jménech polí se nejčastěji setkáváme s označením barvy černé, bílé a červené, o něco méně se vyskytuje modrá a žlutá barva, šedá či šedivá se vyskytuje ojediněle. Nejčastějším motivem pro pojmenování zemědělské půdy je jednoznačně její barva, a tak jména odrážející barvu půdy jsou velmi hojná. Zpravidla označují nápadné zbarvení půdy, např. Na bílejch, Bělizna, Černá role apod. Jindy odrážejí barvu podloží po rozorání půdy, např. V Červinách. 72 Jména luk Ve jménech luk se označení barev vyskytují vzácně. Z označení základních barev jsou zastoupena především přídavná jména černá (Černé louky bahnitá, rašelinná louka), červená (Červená mokrá louka s železitou vodou). Co se týče zelené barvy v označení, motivací jmen luk je zbarvení porostu (Zelená louka). 73 Jména lesů V pojmenování lesů převažuje adjektivní označení černé barvy, a to především u spojení černý les, Štěpán uvádí, že se vyskytuje v šedesáti čtyřech jménech přímých a jedenatřiceti jménech nepřímých. 74 Tato extrémně vysoká četnost pramení ze skutečnosti, 71 Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Tamtéž. 73 Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s

36 že Černými lesy byly obecně označovány lesy jehličnaté, zatímco označení bílé lesy patří lesům listnatým. 75 Kromě přídavného jména černý je v pojmenování lesů užito i adjektivum červený, které se vztahuje k barvě půdy (např. Na červenejch), nebo zelený, jež označuje svěží barvu vegetace (např. Zelený háj). 76 Jména členitostí zemského povrchu Jména členitostí zemského povrchu neboli oronyma zahrnují vlastní jména takových celků, jako jsou pohoří, vrchoviny, hornatiny, jednotlivých vyvýšenin, např. hor, kopců či skal, a sníženin údolí, dolin, brázd, průsmyků, sedel, propastí aj. Ve jménech vyvýšenin se označení barev vztahují nejběžněji k barvě půdy či horniny. Můžeme tak narazit na Bílou skálu, Bílý kopec, Červený vrch, Modrý kopec či Šedivý vrch. Přídavné jméno černý zastává ve jménech rovněž význam, že je porostlý černým lesem, např. Černý vrch, nebo ve spojení s apelativy jako skála, kámen apod. znamená černou barvu horniny, např. Černej šutrák. Údolí, úžlabiny, prolákliny či rokle obsahují nejčastěji adjektivum černý, např. V černém dole. 77 Jména vod Vlastní jména vod, tedy hydronyma, lze rozdělit do dvou skupin: 1. jména vod tekoucích (řeky, potoky, peřeje, vodopády, plavební kanály, stoky apod.); 2. jména vod stojatých (moře, jezera, bažiny, močály, slatiniště, rybníky, vodní nádrže, studánky, tůně apod.). Hydronyma jsou nejčastěji motivována zabarvením vody (ta je podmíněna barvou dna) a vyskytují se obvykle tyto barvy: bílá, červená, zlatá či stříbrná. Černá barva je motivována bahnitým dnem, např. Černý potok, Černá tůň, může znamenat polohu mezi tmavými skalami, např. Černé jezero, ale Černá stoka má doopravdy černou barvu, neboť má od obsahu rašeliny temnou barvu. Červená barva, která je častá také 75 Tamtéž. 76 Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s

37 v hydronymech jiných jazyků, je dána barvou vody, zapříčiněnou obsahem železa 78, př. Červená Bystřice, Červený potok, Červený vodopád 79. Bílá barva souvisí s čistotou toku, např. Bílý potok. Označení hnědé, modré, zelené a žluté barvy se v hydronymii Čech nevyskytují, ačkoliv některá ojedinělá jména s nimi bývají spojována. I zde se však obvykle nabízí jiný, většinou pravděpodobnější výklad. 80 Jména cest Souhrnný přehled jmen cest, silnic, stezek, pěšin, mostů, lávek a jiných dopravních komunikací (hodonym) podala L. Olivová-Nezbedová v publikaci Cesty v Čechách a jejich vlastní jména. 81 Z výsledků jejích výzkumů vyplývá, že ve jménech cest se vyskytují označení čtyř barev, a to zelená, bílá, červená a černá. Narazíme tak na jména jako Bílá cesta, Černá cesta, Červená cesta, Zelená alej apod. Je to dáno barvou cesty, zapříčiněnou barvou horniny, odpadem z cihel nebo zatravněním. Jména některých dalších objektů Ze jmen, která nelze zahrnout do výše uvedených skupin, zmiňujeme některé lidské výtvory odvozené často od barvy jejich nátěru. Jedná se o četná jména křížů (Bílý kříž, Černý kříž, Zelený kříž, Šedivý kříž) a kaplí (Bílá kaple, Červená kaplička), mostů (Bílý most, Černý most) apod Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Atlas světa. Praha 2005, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s Štěpán, P. K výskytu označení barev v místních a pomístních jménech v Čechách. In Acta onomastica. Praha 2002, s

38 6 Metodika práce Kapitolu jsme rozdělili do tří částí oblast výzkumu, charakteristika respondentů a hodnocení jednotlivých položek v dotazníku. 6.1 Terén výzkumu Průzkum jsme prováděli na dvou školách, a to na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově a Gymnáziu Kojetín v Kojetíně. Město Prostějov s necelými obyvateli je největším městem regionu Prostějovsko, leží v severní části Hornomoravského úvalu, východně od Drahanské vrchoviny, v rovině nazvané Haná. 83 Je součástí Olomouckého kraje. Vzdálenost mezi Olomoucí a Prostějovem je přibližně 25 kilometrů. Čtyřleté a osmileté Gymnázium Jiřího Wolkera studují žáci zejména z Prostějova a přilehlých obcí, např. Čech pod Kosířem, Hamer, Kostelce na Hané, Kralic na Hané, Smržic ad. Kojetín je menší město s přibližně tisíci obyvateli. Jeho poloha mezi Prostějovem, Přerovem a Kroměříží je ideální svou dostupností pro žáky, již studují na čtyřletém a osmiletém Gymnáziu Kojetín. Kromě zmíněné trojice měst sem dojíždějí studenti z Chropyně, Měrovic, Němčic nad Hanou, Nezamyslic, Polkovic, Uhřičic ad. 6.2 Skupina respondentů Průzkum jsme prováděli na nižším stupni víceletého gymnázia u žáků sekundy a tercie v březnu Průzkumu se zúčastnilo celkem 92 respondentů ve věku let. Na vypracování všech otázek měli jednu vyučovací hodinu, tj. 45 minut. Gymnázium Jiřího Wolkera Sekunda 25 studentů z toho 19 dívek a 6 chlapců Tercie 22 studentů z toho 9 dívek a 13 chlapců Gymnázium Kojetín Sekunda 24 studentů z toho 12 dívek a 12 chlapců Tercie 21 studentů z toho 11 dívek a 10 chlapců 83 Poloha města Prostějov [online]. [Cit ] Dostupné z 38

39 Na zkoumaný vzorek respondentů působí celá řada vlivů a mnohé z nich se mohou podílet na utváření komunikačních dovedností. Na vytváření slovní zásoby mládeže se podílejí v první řadě rodiče, příbuzní a domácí prostředí, dále škola a mimoškolní prostředí. 6.3 Dotazník zaměřený na barvy v českých toponymech Předložený průzkum byl realizován dotazníkovou metodou. Tato metoda je určena pro hromadné získávání údajů a patří mezi nejfrekventovanější metody pedagogických výzkumů. Dotazník je způsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí. 84 Podstatou dotazníku je přesná definice cíle dotazníku: Přesná formulace konkrétního cíle a úlohy dotazníku ve vztahu ke zvolenému problému je základní podmínkou účelného koncipování dotazníku a vede i k jasnému zaměření jednotlivých položek na uzlové momenty. Naproti tomu nepřesné anebo příliš povrchní vymezení problému vede obyčejně k neujasněnosti celkové obsahové koncepce dotazníku a orientaci na náhodné, nepodstatné stránky při shromažďování dat. 85 Hlavním cílem dotazníku bylo zjistit, jak jsou studenti sekundy a tercie (7. a 8. ročníků) víceletých gymnázií kreativní v plnění stanovených úkolů zaměřených na barvy v českých toponymech. Dotazník se skládal z osmi jednoznačných otázek. Složitější zadání bylo doplněno příkladem (u položek č. 1 a č. 8), aby studenti pochopili, jak mají úkol zpracovat. V dotazníku jsme použili jeden typ otázek otevřených, které dávají respondentovi velkou volnost odpovědí. Typ otevřených otázek neomezuje dotazovaného, a proto jsou získané odpovědi zdrojem nových údajů. Nevýhodou pro respondenta je hledání vhodné a srozumitelné formulace odpovědi. Výsledkem otevřených otázek je široký sortiment získaných odpovědí, a tedy i náročnější vyhodnocování. 86 V úkolu č. 1 měli žáci napsat, jaké asociace v nich vyvolávají tyto barvy: bílá, černá, červená, žlutá, zelená, modrá, hnědá a fialová, např. bílá sníh, zelená jarní příroda. 84 Gavora, P. Úvod do pedagogického průzkumu. Brno 2000, s Skalková, J. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. Praha 1983, s Gavora, P. Úvod do pedagogického průzkumu. Brno 2000, s

40 Druhá položka byla zaměřena na barvy v názvech obcí České republiky. Studenti měli napsat co nejvíce obcí České republiky, o nichž vědí, že mají barvu v názvu města, např. Bílá Lhota, Černá Voda, Červený Kostelec, atd. Otázka č. 3 má podobný charakter jako otázka č. 2, tentokrát je však zaměřena na barvy v názvu vodních toků a hor a pohoří v České republice, např. Bílá Vltava, Černý potok, Bílá hora, Černý les atd. V úkolu č. 4 měli žáci s pomocí internetu nalézt co nejvíce zeměpisných názvů ze Slovenské republiky, které mají v pojmenování barvu, např. Modra, Biele Karpaty, Čierna voda atd. Pátý úkol dotazníku vyžadoval rovněž práci s internetem, neboť studenti měli vyhledat co nejvíce zeměpisných názvů z celého světa, jež obsahují barvu, např. Černé moře, Žlutá řeka, Bílý Nil, Yellowstone atd. S pomocí internetu u otázky č. 6 měli žáci najít alespoň pět názvů obcí Olomouckého kraje, které mají v názvu barvu, např. Bílá Lhota, Černá Voda, Červenka, Stará Červená Voda, Černotín atd. Úkol č. 7 souvisel s předcházejícím zadáním. Žáci si měli vybrat pět obcí z předchozího úkolu a vlastními slovy popsat, jak získali tyto obce barvu do svého názvu. Zde jsme kladli důraz především na fantazii žáků. Poslední, osmá položka dotazníku byla také založena na kreativitě dotazovaných studentů. Do slepé mapy fiktivního města si žáci měli vymyslet deset až patnáct názvů ulic, parků, lesů a dalších pomístních názvů, které obsahují barvu, např. Žluté návrší, Červenokamenný potok atd. Výše zmíněná část úkolů se soustředila především na kreativitu a nápaditost respondentů a čerpala z jejich všeobecných znalostí a dovednosti pracovat s informacemi na internetu. Žáci zde také mohli uplatnit mezipředmětové vazby (např. znalosti ze zeměpisu, cizích jazyků apod.). Výsledky průzkumu jsou umístěny do přehledných tabulek, graficky zpracovány a doprovázeny komentářem. 40

41 7 Výsledky průzkumu V následující kapitole vyhodnotíme výsledky dotazníku a zaměříme se na jednotlivé položky. Pro lepší orientaci přidáváme názorné tabulky a grafy. 7.1 Komentáře k jednotlivým úkolům Komentář k úkolu č. 1 Úkolem č. 1 bylo uvést asociace k předem stanoveným barvám. Přesné zadání úkolu: Napište, jaké asociace ve vás vyvolávají tyto barvy: bílá, černá, červená, žlutá, zelená, modrá, hnědá, fialová. Zadání splnili beze zbytku téměř všichni žáci obou gymnázií, pouze někteří (celkem tři z obou škol) neuvedli asociaci k hnědé a fialové barvě. Tabulky č. 1 a č. 2 udávají přehled asociací, které vyvolaly zadané barvy u žáků sekundy a tercie Gymnázia Jiřího Wolkera a Gymnázia Kojetín. U tohoto úkolu porovnáváme nejen výsledky obou škol jednotlivých tříd, ale srovnáváme i asociace vytvořené dívkami a chlapci, neboť předpokládáme, že dívky projeví větší kreativitu. Tabulka č. 1: Přehled nejčastějších asociací, Gymnázium Jiřího Wolkera Sekunda Bílá sníh (8), svatba (2), papír (2), šlehačka (2), stěna (2); další asociace zastoupené jednou mír, rosa, zima, nebe, Vladimír Franz atd. Celkem: 15 variant asociací (dívky 12 variant, chlapci 4 varianty). Černá smrt (4), tma (3), díra (2), vrána (2), pohřeb (2), noc (2); další asociace zastoupené jednou nebezpečí, svět, Vladimír Franz atd. Celkem: 14 variant asociací (dívky 12 variant, chlapci 6 variant). Tercie sníh (11), stěna (3); další asociace zastoupené jednou čistota, Evropa, mír, rasismus atd. Celkem: 11 variant asociací (dívky 5 variant, chlapci 7 variant). smrt (7), tma (5), noc (2), Rom (2); další asociace zastoupené jednou Chánov, rasismus, uhlí atd. Celkem: 8 variant asociací (dívky 6 variant, chlapci 6 variant). 41

42 Červená krev (12), růže (4), oheň (3); další asociace zastoupené jednou láska, jahoda, srdce, Vladimír Franz atd. Celkem: 11 variant asociací (dívky 9 variant, chlapci 3 varianty). Žlutá slunce (14), jarní květiny (2), pampeliška (2); další asociace zastoupené jednou narcis, teplo, citron, moč atd. Celkem: 11 variant asociací (dívky 8 variant, chlapci 6 variant). Zelená tráva (14), rostliny (3); další asociace zastoupené jednou park, bezpečí, plastová láhev atd. Celkem: 9 variant asociací (dívky 6 variant, chlapci 4 varianty). Modrá nebe (14), moře (3), voda (3); další asociace zastoupené jednou oči, modrý oheň, Vladimír Franz atd. Celkem: 8 variant asociací (dívky 6 variant, chlapci 4 varianty). Hnědá hlína (7), dřevo (3), kůra stromu (3); další asociace zastoupené jednou bláto, čokoláda, exkrement, podzim atd. Celkem: 15 variant asociací (dívky 11 variant, chlapci 6 variant). Fialová fialka (8); další asociace zastoupené jednou duha, Vánoce, lilek, Vladimír Franz atd. Celkem: 17 variant asociací (dívky 12 variant, chlapci 5 variant). krev (9), růže (3), středa (2), jablko (2), květina (2); další asociace peklo, Karkulka, hyperaktivita atd. Celkem: 9 variant asociací (dívky 5 variant, chlapci 5 variant). slunce (13), pampeliška (2); další asociace zastoupené jednou světlo, Vietnam, síra, pole s řepkou, Sahara atd. Celkem: 10 variant asociací (dívky 5 variant, chlapci 6 variant). tráva (12), radost (2); další asociace zastoupené jednou štěstí, kamufláž, voják atd. Celkem: 10 variant asociací (dívky 5 variant, chlapci 6 variant). nebe (14), voda (3); další asociace zastoupené jednou avatar, borůvka, šmoula, svoboda atd. Celkem: 8 variant asociací (dívky 4 variant, chlapci 6 variant). exkrement (4), hlína (4), strom (4), kmen stromu (3), podzim (2); další asociace zastoupené jednou čokoláda, dřevo, Španělsko atd. Celkem: 14 variant asociací (dívky 7 variant, chlapci 9 variant). fialka (4), květy (4), Justin Bieber (3), švestka (3), modřina (2), mikina (2); další asociace zastoupené jednou polární záře, orchidej, elegance atd. Celkem: 13 variant asociací (dívky 8 variant, chlapci 6 variant). 42

43 Žáci Gymnázia Jiřího Wolkera, ať už dívky nebo chlapci, u bílé barvy vytvořili celkem 24 variant asociací. Větší počet asociací se vyskytl u žáků sekundy (15 variant), žáci tercie uvedli 11 variant. Nejčastěji bílá barva asociovala u žáků sníh (19), stěnu (5), svatbu (2), papír (2), šlehačku (2). Zajímavé odpovědi, jež se vyskytovaly pouze ojediněle: čistota, Evropa, mír, rasismus, rosa, Vladimír Franz atd. U černé barvy žáci uvedli dohromady 19 asociací, z toho v sekundě jich bylo 14 a v tercii 8 variant. Černá barva nabídla tyto nejčastější odpovědi: noc (4), pohřeb (2), Rom (2), smrt (11), tma (8), vrána (2); další neobvyklé asociace: Chánov, nebezpečí, rasismus, svět, uhlí, Vladimír Franz atd. Variant červené barvy jsme u sekundy zaznamenali 11, u tercie 9, dohromady 18 variant. Nejčetnější byly následující asociace: krev (21), růže (7), oheň (3), jablko (2), květina (2), středa (2). Nečekali jsme, že výrazy jako láska a srdce budou zastoupeny pouze jedenkrát. Netradiční byly tyto varianty: hyperaktivita, Vladimír Franz, Karkulka. Žlutá barva vyvolala 19 variant asociací, 11 u sekundy, 10 u tercie. Vítězná byla varianta slunce (27), pampeliška (4), jarní květina (2); po jedné měly zastoupení představy jako např. citron, moč, narcis, Sahara, síra, světlo, Vietnam. 18 asociací přinesla zelená barva, 9 variant nabídla sekunda, 10 variant tercie. Vévodily asociace: tráva (26), rostliny (3), radost (2); po jedné variantě například: bezpečí, kamufláž, park, plastová láhev, voják atd. Modrá barva inspirovala žáky k 14 asociacím, obě třídy uvedly po 8 variantách. Nebe (28), voda (6), moře (3) byly nejpočetnějšími variantami. Jednotlivě se vyskytovaly odpovědi jako avatar, borůvka, modrý oheň, svoboda, šmoula, Vladimír Franz. Vysoký počet asociací přinesla hnědá barva s 24 variantami, z čehož 15 vytvořili sekundáni a 14 terciáni. Nejfrekventovanější byly výrazy: hlína (11), exkrement (5), dřevo (4), kmen stromu (3), kůra stromu (3), podzim (3), strom (3), čokoláda (2). Pouze jednou se objevilo bláto či Španělsko. Nejinspirativnější barvou se ukázala být fialová s 29 variantami (sekunda 17, tercie 13). Pestrou škálu variant vede představa fialky (12), květů (4), Justina Biebra (3; dívky to vysvětlovaly tím, že se jedná o nejoblíbenější barvu populárního interpreta), švestek (3), 43

44 modřin (2), mikiny (2). Mezi atraktivní asociace náleží např. duha, elegance, lilek, orchidej, polární záře, Vánoce a oblíbený Vladimír Franz. To, že v sekundě žáci uváděli více variant asociací než v tercii, bylo dáno vyšším počtem respondentů přítomných ve škole při vyplňování dotazníku (viz 6.2 Skupina respondentů). Podobně je tomu i v četnosti variant zaznamenaných dívkami a chlapci. Tabulka č. 2: Přehled nejčastějších asociací, Gymnázium Kojetín Barvy Sekunda Tercie Bílá sníh (14), mraky (2), papír (2), stěna (2); další asociace zastoupené jednou pěna, nevěsta, zima atd. Celkem: 9 variant asociací (dívky 7 variant, chlapci 4 varianty). sníh (10), nebe (2), mraky (2), papír (2), stěna (2); další asociace anděl, jogurt, radost, znovuvzkříšení atd. Celkem: 10 variant asociací (dívky 7 variant, chlapci 5 variant). Černá tma (12), noc (4), smrt (3), Rom (2); další asociace zastoupené jednou Afrika, vrána, sklep atd. Celkem: 9 variant asociací (dívky 7 variant, chlapci 5 variant). tma (6), smrt (5), noc (2), smutek (2), život (2); další asociace černá díra, hřbitov, metalová hudba, zlo atd. Celkem: 12 variant asociací (dívky 9 variant, chlapci 6 variant). Červená krev (17), růže (3), oheň (2); asociace zastoupené jednou láska, lak, ovoce atd. Celkem: 6 variant asociací (dívky 5 variant, chlapci 3 varianty). krev (16), srdce (2); další asociace zastoupené jednou značka STOP, teplo, víno atd. Celkem: 8 variant asociací (dívky 4 varianty, chlapci 5 variant). Žlutá slunce (16), pampeliška (2); další asociace zastoupené jednou Číňan, Vietnamec, hvězda, moč atd. Celkem: 9 variant asociací (dívky 4 varianty, chlapci 7 variant). slunce (12), slunečnice (2); další asociace zastoupené jednou hvězda, pampeliška, písek, žloutenka atd. Celkem: 11 variant asociací (dívky 5 variant, chlapci 7 variant). Zelená tráva (18); asociace zastoupené jednou jaro, nížiny, Strana zelených, atd. Celkem: 8 variant asociací (dívky 4 varianty, chlapci 5 variant). tráva (16), strom (3); další asociace jaro, les, louka atd. Celkem: 7 variant asociací (dívky 6 variant, chlapci 2 varianty). 44

45 Modrá nebe (19), voda (3), Chelsea (2); další asociace zastoupené jednou moře. Celkem: 4 varianty asociací (dívky 3 varianty, chlapci 5 variant). Hnědá hlína (13), exkrement (3), kůra stromu (3), dřevo (2); další asociace zastoupené jednou krtinec, kůň, bahno, stůl atd. Celkem: 8 variant asociací (dívky 6 variant, chlapci 4 varianty). Fialová fialka (11); květina (2), borůvka (2); další asociace zastoupené jednou FC Barcelona, modřina, Eva, energie atd. Celkem: 12 variant asociací (dívky 7 variant, chlapci 7 variant). nebe (14), moře (5), oči (3), voda (2); další asociace zastoupené jednou planeta Země, zima. Celkem: 6 variant asociací (dívky 3 varianty, chlapci 5 variant). hlína (8), kmen stromu (3), bahno (2), čokoláda (2), dřevo (2); další asociace zastoupené jednou exkrement, kůra stromu, podzim atd. Celkem: 9 variant asociací (dívky 7 variant, chlapci 5 variant). fialka (6), květiny (3), bonbony (2), západ slunce (2); další asociace zastoupené jednou advent, duha, levandule atd. Celkem: 13 variant asociací (dívky 9 variant, chlapci 4 varianty). Žáci Gymnázia Kojetín přispěli k variantám asociací bílé barvy 15 možnostmi (9 v sekundě, 10 v tercii). Mezi nejčastější patřily výrazy jako sníh (24), mraky (6), papír (4), stěna (4), nebe (2). Další jsou: anděl, jogurt, nevěsta, pěna, radost, zima, znovuvzkříšení atd. Černá barva podnítila žáky k 18 variantám, v sekundě k 7, v tercii ke 12. Nejfrekventovanější byla představa tmy (18), smrti (8), noci (6), Roma (2), smutku (2), života (2). Po jedné jsme zaznamenali varianty: Afrika, černá díra, hřbitov, metalová hudba, vrána, sklep, zlo atd. Pod červenou barvou si dokázali žáci představit celkem 13 variant, z toho 6 v sekundě a 8 v tercii. Červená podle žáků symbolizuje nejčastěji krev (33), růži (3), oheň (2), srdce (2). Jen jednou byla zastoupena láska, lak na nehty, ovoce, značka STOP, teplo a víno. Žlutá barva inspirovala celkově k 17 příkladům (9 sekunda, 11 tercie). Na variantě slunce se shodlo 28 žáků, pampelišku uvedli 3 žáci, slunečnici a hvězdu 2 žáci. Sekundáni a terciáni po jednom psali výrazy jako Číňan, Vietnamec, písek, moč, žloutenka. 45

46 Zelená byla zastoupena dohromady 13krát, 8krát u sekundy, 7krát u tercie. Nejčastěji asociovala zelená barva trávu (34), strom (3), jaro (2) a jen jednou les, louku, nížiny či Stranu zelených. Modrá se vyskytla v 7 variantách, v sekundě 4, v tercii 6. Zaznamenali jsme tuto škálu příkladů: nebe (33), moře (5), voda (5), oči (3), Chelsea (2) a také planeta Země (1), zima (1). Hnědá inspirovala žáky sekundy a tercie dohromady ke 12 variantám, v prvním případě k 8, v druhém k 9. Vévodila asociace hlíny (21), dřeva (4), exkrementů (4), kůry stromů (4), bahna (3), kmenů stromů (3), čokolády (2), po jednom: krtinec, kůň, podzim, stůl. 23 variant nabídla fialová barva, u sekundy 12 variant, u tercie 13. A nejvíce se objevovaly tyto příklady: fialka (17), květiny (5), bonbony (2), borůvka (2), západ slunce (2); pouze jednou: advent, duha, energie, Eva, FC Barcelona, levandule, modřina. U kojetínského gymnázia se nepotvrdila skutečnost, již jsme postřehli u prostějovského gymnázia. V Kojetíně nabízela více variant tercie, ačkoliv žáků vyplňujících dotazník bylo méně než v sekundě. Invence dívek i chlapců byla vyrovnanější než v Prostějově z důvodu přibližně stejného zastoupení obou pohlaví. Více variant i počet uváděných výrazů vytvořili žáci Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově (164 variant), ačkoliv početně převyšovali žáky z Kojetína (118 variant) pouze o dva studenty. Co do frekvence nejčastějších asociací se odpovědi žáků na obou gymnáziích shodovaly u barev: bílá sníh, černá tma, červená krev, žlutá slunce, zelená tráva, modrá nebe, hnědá hlína, fialová fialka. Nejvíce asociací vytvořili studenti obou gymnázií shodně u barvy fialové. Předpokládáme, že je tomu tak proto, že fialová barva je méně obvyklá než ostatní zadané barvy, a tudíž nenabízí tolik běžně očekávaných asociací. Nejméně variant bylo v Prostějově u modré barvy a v Kojetíně u zelené barvy. Předpokládanou vyšší kreativitu dívek (tj. počet vytvořených variant vydělený počtem respondentů jednotlivých pohlaví) úloha nepotvrdila, neboť rozdíly byly minimální, v řádu 0, 01 ve prospěch děvčat, neboť dívky i chlapci zpravidla uvedli k zadané barvě jednu asociaci. Vytvořené asociace do značné míry korespondují s údaji uváděnými v kapitole Symbolické významy barev, popř. se závěry z kapitoly Barvy v lingvistickém kontextu. 46

47 Komentář k úkolu č. 2 Úkolem č. 2. bylo vypsat co nejvíce názvů obcí v České republice, které mají v názvu pojmenování barvy. Přesné zadání: Napište co nejvíce názvů obcí v ČR, které mají v názvu pojmenování barvy. Ani jeden příklad v tomto úkolu neuvedlo sedm žáků Gymnázia Jiřího Wolkera a dva žáci Gymnázia Kojetín. Ostatní žáci napsali alespoň jeden příklad obce České republiky, jež má barvu v názvu. Tabulka č. 3 udává počet obcí v České republice, který žáci uvedli. Graf č. 1 znázorňuje zastoupení jednotlivých barev uvedených v názvech obcí. Tab. č. 3: Obce ČR s barvou v názvu Gymnázium Jiřího Gymnázium Kojetín Celkem Wolkera Obec Sekunda Tercie Celkem Sekunda Tercie Celkem Bělá nad Radbuzou Bělá pod Bezdězem Bělá pod Pradědem Běloves Bílá Bílá Hora Bílá Lhota Bílá Voda Bílý Potok Bílany Bílina Bílsko Bílovec Bílovice Bělotín Bělkovice

48 Černá Černá u Bohdanče Černá v Pošumaví Černotín Černá Hora Černá Novina Černá Voda Černice Černovice Černošice Černošín Černousy Červená Červená Hora Červená Lhota Červené Pečky Červená Řečice Červená Voda Červený Hrádek Červenka Červený Kostelec Červený Újezd Kostelec nad Černými lesy Lhota za Červeným Kostelcem Modrá Modrá Hůrka Modrava Modřany Modřice Rudná Růžená

49 Růžová Strakonice Stříbrnice Stříbro Velké Bílovice Zeleneč Zlaté Hory Zelená Hora Žlutava Žlutice Žáci obou škol dohromady uvedli celkem 57 obcí České republiky, jež mají pojmenování barvy v názvu, počet všech zaznamenaných odpovědí byl 499. Nejčastěji zmiňovanou obcí byl Červený Kostelec (43), následovaný Modřicemi (33), Zlatými Horami (29), Bílovcem (27), Bílinou (25), Žluticemi (22), Černou Horou (21), Červenou Řečicí (21) a Červenou Lhotou (20). Zbývající obce měly méně než 20 záznamů, přičemž pouze jednou se vyskytly obce: Bílá Hora, Bělkovice, Černá, Černá u Bohdanče, Červená, Červený Hrádek a Růžová. Na Gymnáziu Jiřího Wolkera zaznamenali celkem 42 obcí v 218 odpovědích, sekunda uvedla 29 obcí (ve 140 odpovědích), tercie 33 obcí (v 78 odpovědích). Některé názvy se samozřejmě v obou třídách překrývaly. Nejčastěji zmiňované obce byly tyto: Červený Kostelec (19), Bílovec (14), Modřice (14), Zlaté Hory (14), Bílina (13), Žlutice (12); ostatní obce měly méně než 10 záznamů. Na Gymnáziu Kojetín žáci vyjmenovali 48 obcí v 281 odpovědi, sekunda 31 (v 111 odpovědích) a tercie 42 (ve 170 odpovědích), přičemž se opět některé obce opakovaly v obou třídách. Nejfrekventovaněji se objevoval Červený Kostelec (24), dále Modřice (19), Černá Hora (17), Zlaté Hory (15), Bílá Lhota (13), Bílsko (13), Černošín (13), Červená Řečice (13), Bílina (12), Červená Lhota (12), Červenka (11), Žlutice (10), ostatní obce měly méně než 10 záznamů. Zastoupení barev v názvech obcí jak na Gymnáziu Jiřího Wolkera, tak na Gymnáziu Kojetín je následující: bílá (17), černá (13), červená (11), modrá (5), růžová (2), stříbrná (2), zelená (2), žlutá (2), zlatá (1). I přesto, že žáci prostějovského i kojetínského gymnázia 49

50 jmenovali obec Rudnou (10), do grafu jsme ji nezařadili, neboť je jasné, že obec nemá původ názvu v barvě, ale název je odvozen od slova ruda. Zdálo se nám však zajímavé, že žáci tuto souvislost neuvědomili. Do grafu není zakomponována ani obec Strakonice. Graf č. 1: Zastoupení barev v názvech obcí obou gymnázií Komentář k úkolu č. 3 Úkol č. 3 byl zaměřen na barvy v názvech vodních toků a pohoří v České republice. Přesné zadání: Napište co nejvíce názvů vodních toků a pohoří v ČR, které mají v názvu pojmenování bravy. Můžete si pomoci internetem. Tento úkol nesplnil pouze jeden žák prostějovské sekundy, ostatní napsali jeden a více příkladů. Z kojetínského gymnázia nesplnili úkol tři žáci sekundy a překvapivě až jedenáct terciánů. V tabulce č. 4 nabízíme přehled všech uváděných vodních toků a hor nebo pohoří, které žáci dokázali najít s pomocí internetu. Pro lepší orientaci jsme tabulku rozdělili na část Vodní toky a Hory a pohoří. 50

51 Tab. č. 4: Přehled vodních toků a pohoří v ČR s pojmenováním barvy v názvu Gymnázium Jiřího Wolkera Gymnázium Kojetín Sekunda Tercie Sekunda Tercie Vodní toky Bílina (15), Bílý Halštrov (3), Bílé Labe (1), Běluňka (1), Černá (5), Černý potok (1), Zlatý potok (2), Zlatá stružka (1) Bílá Opava (4), Bílá strž (2), Bílý potok (7), Černá (2), Černé jezero (1), Černý potok (4), Červený potok (1), Černohorský potok (4),, Modrý potok (2), Modřejovický potok (1), Růžový Bílá Opava (1), Bílina (7), Červený potok (1), Žlutý potok (2) Bělá (1), Běluňka (1), Bílá Opava (2), Bílá strž (1), Bílé Labe (2), Bílina (3), Bílý potok (3), Čermná (1), Černý potok (4), Červený potok (3), Stříbrná studánka (1), Zlatý potok (1) potok (2), Stříbrná studánka (1) Celkem Hory a pohoří Bílá hora (3), Bílé Karpaty (3), Černá hora (5), Černá stráň (1), Černý les (2), Černý vrch (1), Hnědý vrch (2),Červenohorské sedlo (2), Červená hora (1), Červený vrch (1), Růžová hora (1), Stříbrný hřbet (1), Stříbrné návrší (1), Zlaté Bílá hora (13), Bílé Karpaty (9), Černá hora (3), Černá kupa (1), Černá stráň (1), Červená hora (1), Žluté návrší (1) Bílá hora (3), Bílé Karpaty (7), Černý les (9), Černý vrch (2), Červenohorské sedlo (1), Červený vrch (2) Bílé Karpaty (4), Černá hora (2), Černá kupa (1), Černá skála (2), Černý les (1), Červená hora (2), Červenohorské sedlo (1), Červený vrch (2), Stříbrný hřbet (4), Stříbrné návrší (4), Růžová hora (5), Zlaté návrší (4) návrší (1) Celkem

52 Žáci obou škol uvedli 38 variant zeměpisných názvů označujících vodní toky (21) nebo hory a pohoří (17) v dohromady 204 odpovědích. Co do četnosti odpovědí byli úspěšnější žáci Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově (114), kdežto Kojetínští se prezentovali 90 odpověďmi. Prostějovští žáci také nabídli vyšší počet variant (18) oproti 13 variantám z Kojetína. Některá pojmenování se logicky opakovala jak u jednotlivých tříd, tak u jednotlivých škol. Z vodních toků byla nejčastěji zmiňována řeka Bílina (25), dále Bílý potok (10), Černý potok (9), Bílá Opava (7), Černá (7), Červený potok (5), Červenohorský potok (4). Ostatní vodní toky měly méně četná nebo ojedinělá zastoupení. Z pohoří byly zastoupeny nejvíce Bílé Karpaty (23), následované Bílou horou (19), Černým lesem (12), Černou horou (10), Růžovou horou (6), Červeným vrchem (5), Stříbrným hřbetem (5), Stříbrným návrším (5) a Zlatým návrším (5). Ostatní hory a pohoří měly méně četná či ojedinělá zastoupení. Žáci nás překvapili vysokým počtem uvedených zeměpisných názvů, což jsme vzhledem k jejich věku nepředpokládali, ale svědčí to jednak o jejich znalostech, jednak o dovednosti pracovat s internetem a vyhledávat jeho prostřednictvím informace. Komentář k úkolu č. 4 Úkol č. byl zaměřen na vyhledávání zeměpisných názvů Slovenské republiky s pomocí internetu. Přesné znění: Vyhledejte na internetu co nejvíce zeměpisných názvů ze Slovenské republiky, které mají v názvu pojmenování barvy. V tomto zadání jsme sledovali jednak schopnost hledat informace na internetu, jednak povědomí žáků o zeměpisných lokalitách a jejich názvech u našich nejbližších sousedů, s nimiž jsme přes sedmdesát let tvořili jednotný stát. Čtvrtý úkol nesplnilo šest žáků sekundy a sedm žáků tercie Gymnázia Jiřího Wolkera, pět žáků sekundy a šest žáků tercie Gymnázia Kojetín. Tabulku č. 5 jsme rozdělili do oddílů Obce, Hory a pohoří a Vodní toky. 52

53 Tab. č. 5: Přehled zeměpisných názvů ze Slovenské republiky s pojmenováním barvy v názvu Gymnázium Jiřího Wolkera Gymnázium Kojetín Sekunda Tercie Sekunda Tercie Obce Biel (1), Biely Kostol (2), Černochov (1), Červený Kameň (4), Červený Kláštor (2), Čierná nad Tisou (2), Čierny Balog (2), Modra (4), Modrý Kameň (6), Spišská Belá (2), Zlaté Moravce (5) Bielovce (1), Černík (2), Červeník (1), Červený Kameň (2), Červený Kláštor (2), Čierná nad Tisou (2), Čierny Balog (2), Biela Bukovina (4), Modra (4), Modrany (2), Modrý Kameň (5), Zlaté Moravce (4) Čierná nad Tisou (3), Čierna Voda (2), Čierny Balog (2), Modra (6), Modrý Kameň (8), Zlaté Moravce (6), Belá (1), Červený Kameň (1), Červený Kláštor (1), Čierná nad Tisou (10), Čierna Voda (1), Čierne nad Topľou (2), Čierny Balog (1), Čierny Brod (1), Modra (8), Modrý Kameň (9), Spišská Belá (1), Valaská Belá (1), Zlaté Moravce (7), Celkem Hory a pohoří Biele Karpaty (6), Čierna hora (2) Biele Karpaty (5) Biele Karpaty (6), Čierný kameň (1), Slovenské rudohorie (2) Belianské Tatry (1), Biele Karpaty (8), Čierná hora (1), Slovenské rudohorie (1), Celkem Vodní toky Čierne pleso (2) Biela voda (2), Čierny potok (2), Zelené pleso (2) Biela (1), Biely Váh (2), Čierny Hron (2) Belá (2), Biela (1), Biela voda (2), Biely potok (1), Čierne pleso (1), Zelené pleso (3) Celkem

54 Žáci obou gymnázií uvedli celkem 35 různých zeměpisných názvů Slovenské republiky v celkem 191 odpovědích. Nejčastěji byly zastoupeny obce (21), dále vodní toky (9), nejméně pohoří (5). Vyšší počet odlišných názvů tentokrát vypsali žáci kojetínského gymnázia (26; konkrétně 13 obcí, 5 pohoří, 8 vodstev), kteří zaznamenali i vyšší četnost odpovědí (107); prostějovští gymnazisté uvedli 22 variant (16 obcí, 2 pohoří, 4 vodstva) v 93 odpovědích. Žáci nejčastěji zmiňovali tyto obce: Modrý Kameň (28), Modra (22), Zlaté Moravce (22); více než 10krát se v zápisech vyskytla ještě Čierna nad Tisou (17). Mezi pohořími zaznamenaly nejvyšší četnost Bílé Karpaty (25), 3 zastoupení měla Čierna hora a Slovenské rudohorie. Mezi vodstvy byla uváděná četnost vyrovnaná, nejčastěji se v dotaznících objevilo Zelené pleso (5), pak Biela voda (4) a Čierne pleso (3). I u tohoto úkolu lze konstatovat, že si s ním žáci poradili nad očekávání dobře. Komentář k úkolu č. 5 Úkol č. 5 varioval zadání předchozí úlohy, cílovou oblastí byly tentokrát ostatní země světa. Přesné znění úlohy: Uveďte co nejvíce zeměpisných názvů z celého světa, které mají v názvu pojmenování barvy. Na tento úkol z časových nebo jiných důvodů nedokázalo odpovědět 6 žáků sekundy Gymnázia Jiřího Wolkera, 5 žáků sekundy Gymnázia Kojetín a 8 žáků kojetínské tercie. Žáci tercie z Prostějova naproti tomu odpověděli všichni. Pro větší přehlednost dělíme tyto zeměpisné názvy v tabulce do oddílů: Hory a pohoří, Města, Moře, Řeky, Státy a Jiné. v názvu. Tab. č. 6: Přehled zeměpisných názvů celého světa s pojmenováním barvy Gymnázium Jiřího Wolkera Gymnázium Kojetín Sekunda Tercie Sekunda Tercie Hory a Mont Blanc (2) Mont Blanc (2) Mont Blanc (2) Mont Blanc (3) pohoří Žluté hory (2) Celkem

55 Města Bělehrad (5), Blackburn (2), Blackburn (2), Černobyl (4), Blackpool (1), Yellowknife (2) Blackpool (2), Green Bay (1) Blackpool (6), Brownville (2), Černobyl (2) Celkem Moře Černé moře (4), Rudé moře (5) Černé moře (7), Rudé moře (5) Černé moře (8), Červené moře (3), Rudé moře (5), Černé moře (2), Rudé moře (2), Smaragdové moře (1), Žluté moře (1) Žluté moře (3) Celkem Řeky Zelená řeka (1), Žlutá řeka (4) Rudá řeka (1), Žlutá řeka (10) Žlutá řeka (5) Červená řeka (1), Modrá řeka (2), Žlutá řeka (5) Celkem Státy Černá Hora (1) Černá Hora (9) Černá Hora (3) Bělorusko (1), Černá Hora (3) Celkem Jiné Evergreen Teracce Evergreen Teracce Yellowstone NP Zelenograd (1) (1), Yellowstone NP (2) (2), Yellowstone NP (6) (8) Celkem Obě školy se dohromady prezentovaly v 152 odpovědích 24 variantami zeměpisných názvů. Nejméně problémů činilo žákům vyhledat názvy moří, řek a měst, u hor a pohoří ovšem studenti uvedli jen 2 verze v 11 odpovědích. Četnost odpovědí i počet zaznamenaných variant byl na gymnáziích srovnatelný: Gymnázium Jiřího Wolkera uvedlo 15 různých zeměpisných názvů v 77 odpovědích, Gymnázium Kojetín 16 názvů v 75 odpovědích. V rámci hodnocení úspěšnosti plnění úloh dotazníku se tento úkol jeví jako ten, který se setkal u žáků s nejmenší odezvou. 55

56 Komentář k úkolu č. 6 Úkol č. 6 byl zaměřen na znalost regionu a dovednost vyhledávat informace na internetu. Přesné znění úkolu: S pomocí internetu vyhledejte minimálně 5 názvů obcí Olomouckého kraje, které mají v názvu barvu. Na vyplnění úlohy se nepodíleli 2 žáci tercie gymnázia v Prostějově, 7 žáků sekundy gymnázia v Kojetíně a 4 žáci tercie téže školy. Ze sekundy gymnázia J. Wolkera vypracovali úkol všichni žáci. Výsledky práce žáků prezentujeme v následujícím grafu. Graf. č. 2: Přehled a četnost výskytu názvů obcí Olomouckého kraje, jež mají v názvu barvu 56

57 Celkově uvedli žáci obou škol 14 různých obcí Olomouckého kraje v 279 odpovědích. Celou škálu 14 obcí obsáhli žáci tercie Gymnázia Kojetín, následovali žáci sekundy prostějovského gymnázia (11), sekundy kojetínského gymnázia (7) a tercie Gymnázia Jiřího Wolkera (6). Nejaktivnější v četnosti odpovědí byli žáci sekundy Gymnázia Jiřího Wolkera se 125 odpověďmi, nejméně odpovědí uvedli terciáni téže školy (36). Nejčastěji uváděnou obcí byly Zlaté Hory (56). Další pořadí obcí zaznamenaných žáky v dotazníku: Bílá Lhota (39), Červenka (33), Černá Voda (32), Bílá Voda (24), Bělá pod Pradědem (22), Černotín (15), Bělotín (13), Bělkovice (10), Bílovice (9), Stará Červená Voda (8), Stříbrnice (7), Bílsko (6) a Černovír (5). Žáci vyčerpali všechny možnosti, které Olomoucký kraj nabízí z hlediska výskytu barev v názvech obcí. Komentář k úkolu č. 7 Jedná se o kreativní úkol, v němž se žáci měli pokusit o vlastní vysvětlení původu názvu obcí jmenovaných v úloze č. 6. Přesné zadání: Vyberte si 5 obcí z předchozího úkolu a vlastními slovy popište, proč mají tyto obce barvu ve svém názvu. Můžete zapojit vlastní fantazii. Úkol nesplnilo poměrně dost žáků. Na Gymnáziu Jiřího Wolkera v sekundě čtyři žáci a osm v tercii, na Gymnáziu Kojetín devět v sekundě a sedm v tercii. Příčinou mohla být náročnost a obsáhlost dotazníku vzhledem k vyhrazenému limitu 45 minut. Stejně jako v úkolu č. 1 jsme se zde zaměřili na ověření hypotézy, zda jsou dívky tvořivější než chlapci. 57

58 Tab. č. 7: Přehled původu názvů měst vymyšlených žáky Obec Gymnázium Jiřího Wolkera Gymnázium Kojetín Bělá pod hodně sněhu; majitelkou panství Pradědem 87 byla paní Běla. Bělkovice 88 Bělotín 89 Bílá Lhota 90 Bílá Voda 91 Bílovice 92 mají tam bílé domy; obec s bílými obyvateli. vládl zde král Běla; občané mají čistou duši; opičili se po Bělkovicíh; dělali tam mouku; rostou zde bílé květiny vše je bílé; v obci je byla hospoda; žijí tam povahově čistí lidé; koná se tam hodně svateb; po celý rok zde leží sníh; leží pod Bílou horou; mleli tam mouku; hodně tam sněží; je tam pořád zima. je zde stále zamrzlá řeka; voda v potoku má bílou barvu; proudí tu čistá voda; je obarvená bíle minerály; hodně mraků, které se odrážejí ve vodě. často zde sněžilo; slepice tu snášejí jen bílá vejce; dělají zde je zde čisto. těžilo se zde vápno; domy se bělily na bílo; žili zde jen běloši; je zde mlýn, kde se mele mouka. v potoce je vápno; podle stejnojmenného zámku; v obci jsou bílé domy; obec, kde se starali o čistotu; dlouho zde leží sníh; v potoce teče čistá voda; je zde velká prádelna, takže je v obci čisto, ale potok je znečištěný pěnou z praní prádla Pojmenováno podle řeky Bělé, německy Weisserwasser. Viz Viz Lutterer, I., Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod, 2004, s První písemná zmínka o Bělkovicích pochází ze 13. st., kdy se na listině krále Václava I. mezi svědky uvádí Rathiborius de Belchowicz [online]. [Cit ] Dostupné z 89 Obec se rozkládá podél Bělotínského potoka a potoka Doubravy. Odtud nejspíše název obce [online]. [Cit ] Dostupné z 90 Původ názvu obce nenalezen. 91 Bílá Voda jako ves s tímto názvem vznikla až kolem r [online]. [Cit ] Dostupné z 92 Jméno Bílovice znamená ves lidí Bílových. Viz Lutterer, I., Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod, 2004, s

59 bílou mouku; na náměstí jsou bílé domy; občané vedou klidný život bez příliš velké práce; obyvatelé chodí čistě oblečení. Bílsko 93 hodně bílých domů; žil tam šlechtický rod Bílských; v obci kdysi nesměli bydlet Romové. Černá Voda 94 často zde umírají lidé; protéká tudy černá řeka; protéká tudy špinavý, znečištěný potok; je zde hluboká řeka; je zde prokletá řeka; řeka, která často způsobuje Černá hora se odráží ve zdejším potoku; vařilo se zde černé pivo; těžilo se zde černé uhlí; protéká tudy hluboký potok; mají zde špinavou vodu ve studnách. záplavy, je zlá. Černotín 95 dějí se tam hrozné věci; těžilo se tam černé uhlí; mají tam černou radnici. velká tma v obci; nosí zde černé čepice jako součást kroje; mají černovlasé obyvatele; mají zde obyvatele černé pleti. Černovír 96 - tmavá řeka s vodními víry; velký větrný vír kdysi zničil původní obec, byla zde postavena nová. Červenka 97 jsou zde červené domy; rostou tam muchomůrky červené; lidé se tam často červenají; hnízdí tam pták červenka; leží na levém břehu řeky Čerlinky; mají tam rádi narodil se zde hokejista Roman Červenka; obyvatelé mají červené nosy; obyvatelé nosí červený oděv; jsou zde červené stavby; je zde červená hlína; v polích rostou 93 V latinských, německých a českých textech se objevují tyto názvy obce Bílska: Bielibicz, Bilesk, Bylsko, Bilsko, Bílsko. Bielitz [online]. [Cit ] Dostupné z 94 Český název i jeho německá podoba Schwarzwasser je stejně jako u některých dalších obcí v okolí odvozen od barvy vody či dna místního toku [online]. [Cit ] Dostupné z 95 Ladislav Hosák naznačuje, že jméno obce by mohlo pocházet z doby působení benediktýnů a odvozeno od černého ošacení řádu [online]. [Cit ] Dostupné z 96 Jméno znamená osada založená u černého, tj. nebezpečného víru. Viz Lutterer, I., Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod, 2004, s V listině z r ( ) král Václav II. potvrzuje rychtářské právo v Litovli i se vším příslušenstvím rychtáři Heinrichovi. Mezi příslušenstvím se uvádějí i dva lány ve Schwarcpachu (německý název vsi, odvozený od jména potoka) [online]. [Cit ] Dostupné z 59

60 červenou; prolilo se tam hodně krve; kvetou tam červené květy. červené máky; název podle legendy o červeném mužíčkovi; hnízdiště ptáka červenky; dívky se zde červenají. Stará Červená Voda 98 je zde potok, který často vysychá a odkrývá červené kameny. obyvatelé vyhazovali do vody staré železo, které zrezivělo a obarvilo potok; těžila se tam železná ruda; hodně se zde válčilo. Stříbrnice 99 - kdysi zde ukradli velké množství stříbra majiteli obce; pod obcí leží zakopaný stříbrný poklad; žijí zde obyvatelé vyššího věku, kteří mají stříbrné vlasy; těžilo se zde stříbro; je chudá ves, která chtěla být bohatá aspoň názvem. Zlaté Hory 100 těží se zde zlato; lidé jsou posedlí zlatem; jsou to krásné hory, které září, když je osvětlí slunce; bohatá obec; leží na zlatém vrcholu; leží na zlatonosném potoce; je tam zlatý důl; hodně přírodních památek. těžba zlata; je zde ukrytý zlatý poklad; v obci se usazovali nejbohatší kupci; žijí zde bohatí lidé; v obci se od střech odráží slunce, proto vypadají zlatě. odpovědích. Na obou gymnáziích vzniklo 93 vysvětlení možných původů názvů obcí v celkem 197 Na prostějovském gymnáziu se objevilo 54 variant ve 102 odpovědích, plodnější byli žáci sekundy se 49 variantami (73 odpovědí) oproti 9 variantám v tercii (29 odpovědí). 98 Český i německý název Červené Vody (Rothwasser) vznikl stejně jako u Černé či Bílé Vody od barvy toku či dna zdejšího potoka. Přívlastky Stará, Nová a Dolní vznikly postupně k odlišení jednotlivých částí a osad [online]. [Cit ] Dostupné z 99 Ze základu stříbro odvozeno řada místní jméno Stříbrnice. Viz Lutterer, I., Šrámek, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod, 2004, s Historie města i jeho okolí je od svých mlhavých počátků spjata se zlatem a hornickou činností [online]. [Cit ] Dostupné z 60

61 Na kojetínském gymnáziu vzniklo 49 variant možných původů názvů obcí v 95 odpovědích; více variant zaznamenala tercie (31 variant v 58 odpovědích), kdežto sekunda zaznamenala výrazně méně variant (12 variant v 37 odpovědích). Četnost a pestrost odpovědí prokázala mírně vyšší kreativitu dívek, když na každou dívku připadlo průměrně 1,85 variant původu názvu obce, avšak u chlapců činil tento podíl 1,58 variant. Těchto výsledků jsme dosáhli sečtením všech variant odpovědí dívek (popřípadě chlapců) na obou gymnáziích, které jsme vydělili počtem respondentů daného pohlaví. Zlaté Hory byly nejčastější obcí, jež si žáci jak prostějovského, tak kojetínského gymnázia vybírali k vysvětlení původu názvu. Dohromady se sešlo 32 odpovědí, které se zredukovaly na 12 variant, a to z toho důvodu, že některé odpovědi (nejvíce: těžba zlata v obci) se mnohokrát opakovaly. Nejpestřejší škálou variant se prezentovaly obce: Bílá Lhota (13 variant v 19 odpovědích) a Červenka (13 variant ve 30 odpovědích). I v tomto úkolu odpovědi žáků často korespondovaly se závěry uváděnými odborníky v kapitolách Místní jména. Komentář k úkolu č. 8 Tento úkol byl zaměřen především na kreativitu a fantazii studentů. Přesné zadání: Do slepé mapy imaginárního města napište názvů ulic, parků, lesů a dalších pomístních názvů, které obsahují barvu. Fantazii se meze nekladou. Mapu fiktivního města jsme umístili do Přílohy č. 1. Vyhodnocení tohoto úkolu bylo časově nejnáročnější vzhledem k četnosti a variantám odpovědí v rámci jednotlivých položek, které jsme za tímto účelem vytvořili (viz následující tabulka). Úkol nesplnilo dohromady sedm žáků prostějovského gymnázia a devět žáků Gymnázia Kojetín, a to proto, že úkol buď zcela ignorovali, popř. jim na něj nezbyl čas, nebo nesplnili kritéria zadání. 61

62 Tab. č. 8: Četnost variant místních a pomístních názvů uvedených ve slepé mapě Gymnázium Jiřího Wolkera Gymnázium Kojetín Celkem výrazů Dívky Chlapci Dívky Chlapci sekun tercie sekun tercie sekun tercie sekun tercie da da da da Ulice Náměstí Městské čtvrti Řeky, potoky Rybníky Jezera Nádrže Hory, pohoří Lesy Parky Pole Žáci obou gymnázií nejčastěji pojmenovávali ulice (144 variant), hory a pohoří (109 variant) a řeky a potoky (97 variant), lesy (46 variant) a městské čtvrti (35). Nejméně frekventovanou odpovědí byly rybníky (6 variant). Vedle očekávaných odpovědí typu Modrá ulice, Červená náměstí, Zelené pole, Černý les, Modrá řeka apod. se objevily i velmi nápadité odpovědi: ulice Žlutá nohy, ulice U Žlutého okénka, ulice Za Modrým hřbitovem, ulice Bělounka, ulice generála Žloutka, ulice U Tří růžových koček, ulice V Modré kapně, ulice U Šedivého politika, ulice U Sedmnácti černých aj.; nám. Bronzového draka, Krutočerné nám., nám. Stříbrných hadů, Zlaté nám., nám. Pod Zlatým kostelem, nám. Žlutého lva, Žlutokazské nám. aj.; Modrozubova čtvrť, Zelenkavá čtvrť, Černoměsto, Zlaté Doly, Hnědsko, Červená El Stupido, Bílý Konec, Černý Kout, Černín, Šedov, Bílokrasy, Fialov, Růžín aj.; Běleruda, Fialka, Hnědka, Krvavý potok, 62

63 Nazelenalá Modravka, Zlatka, Žlutka, Purpurová řeka, Žlutovírský potok, Oranžáda, Zlatá stoka aj.; rybník Růžovec, rybník Modřinec aj.; jezero Černé oko, Nachové jezero, Oranžové jezero aj.; nádrž Bílé víry, Modrozelená nádrž, nádrž Modré toky aj.; Fuchsiová hora, Hnědý troll, Modrý troll, kopec Černého kněze, Žlutý Bagrov, hora Černého Filipa, pohoří Černého draka aj.; Duhový les, Smaragdový les, les Černého vetřelce aj.; park Červeného, park Matouše Černého, park U Zlaté hvězdičky, park U Černého strachu aj.; Safírové pole, Zelený pole aj. Následující grafy znázorňují šíři škály barev, jichž užili žáci obou sledovaných škol při pojmenovávání názvů toponym. Vedle základních barev (bílá, černá, červená, modrá) se objevilo mnoho odstínů či módních barev (duhová, fuchsiová, karmínová, lososová, tyrkysová aj.). Žáci prostějovského gymnázia použili v názvech celkem 22 barev a jejich odstínů, žáci kojetínského gymnázia dohromady 23 barev a jejich odstínů. Graf č. 3: Četnost použití barev v toponymech na Gymnáziu Jiřího Wolkera 63