CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Integrace cizinců v Olomouci Kateřina Mašová Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Agnieszka Zogata Kusz, Ph.D. Olomouc 2015
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny zdroje informací jsem uvedla v seznamu pouţité literatury. V Olomouci 30. 4. 2015 podpis.
Poděkování Děkuji své vedoucí práce paní Mgr. et Mgr. Agnieszce Zogata Kusz, Ph.D. za pomoc při tvorbě mé absolventské práce, za její cenné rady, čas a trpělivost. A také mé rodině a přátelům, kteří mě podporovali, jak při psaní této práce, tak po celou dobu studia. Dále děkuji pracovníkům organizací, za jejich ochotu poskytnout mi rozhovor. Kateřina Mašová
Obsah ÚVOD... 7 1 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE SPOJENÁ S INTEGRACÍ... 9 1.1. Cizinec... 9 1.2. Imigrace a emigrace... 9 1.3. Integrace... 11 1.4. Integrační politika ČR po roce 1989 aţ do současnosti... 12 2 SOUČASNÁ SITUACE V PROCESU INTEGRACE CIZINCŮ... 15 2.1. Legislativa spojená s cizineckou problematikou... 15 2.2. Koncepce integrace cizinců z roku 2011 Společné souţití... 18 2.2.1. Znalost českého jazyka cizinců... 18 2.2.2. Ekonomická soběstačnost... 19 2.2.3. Orientace cizince ve společnosti... 19 2.2.4. Vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti... 19 3 SOCIÁLNÍ PRÁCE S CIZINCI... 21 3.1. Role sociálního pracovníka v procesu integrace cizinců... 21 3.1.1. Sociální pracovník jako terapeut... 21 3.1.2. Sociální pracovník jako reformátor společenského prostředí... 22 3.1.3. Sociální pracovník jako sociálně právní poradce... 22 3.2. Organizace zabývající se cizinci v Olomouci... 24 3.2.1. Centrum na podporu integrace cizinců (CPIC)... 24 3.2.2. Sdruţení občanů zabývajících se emigranty (SOZE)... 27 4 ROLE ORGANIZACÍ PŘI INTEGRACI CIZINCŮ V OLOMOUCI VÝZKUM A JEHO VÝSLEDKY... 30 4.1 Cíl výzkumu... 30 4.2 Metoda výzkumu... 30
4.3 Technika sběru dat... 30 4.4 Zpracování dat a jejich příprava pro analýzu... 32 4.5 Analýza dat... 32 4.6 Shrnutí... 35 ZÁVĚR... 37 ZDROJE... 39 ANOTACE... 41 ANNOTATION... 41
ÚVOD Vzhledem k tomu, ţe kaţdý den kolem sebe vídáme osoby, které se od nás mohou lišit vzhledem (např. barvou pleti, jinými tělesnými rysy), mluví jiným jazykem, mají jinou kulturu, je integrace cizinců je v současné době aktuální a významnou problematikou. Počet cizinců ţijící v České republice se postupně zvyšuje. Díky tomu také mohou narůstat konflikty mezi cizinci a občany ČR, kteří se mohou imigranty cítit ohroţováni. Myslím si, ţe je třeba, abychom se s nimi naučili ţít v jedné společnosti a nezaujímali k nim odmítavý postoj. Nejčastějším důvodem, proč dochází k migraci z jiných zemí do České republiky je, podle Dvořákové (2008), to ţe cizinci k nám přichází, aby zde našli pracovní uplatnění. Dalšími důvody, proč cizinci přichází na území našeho státu, mohou být sloučení rodiny, vzdělání, touha poznat ţivot v jiné zemi, seznámit se s novou kulturou nebo jen snaha změnit svůj dosavadní ţivotní styl Otázka odlišnosti kultur mě přivádí k zamyšlení, proč je problematika integrace cizinců spjata se sociální prací. Pokud chce cizinec na našem území pobývat dlouhodobě, měl by se přizpůsobit ţivotu v naší společnosti a snaţit se o to, aby se do této společnosti integroval. K tomu mu mohou pomoci kurzy českého jazyka a sociokulturní kurzy, které jsou poskytovány státními a nestátními organizacemi, ve kterých pracují sociální pracovníci. Tyto organizace také pracují s přijímající společností, neboť integrace je oboustranný proces. Tyto organizace také mohou poskytovat právní a sociální poradenství, zprostředkovávat tlumočníky, atd. Téma mé absolventské práce jsem si zvolila, protoţe bych se ráda touto problematikou v budoucnu více zabývala. Myslím si, ţe sociální práce s cizinci je přínosná pro imigranty, kteří mohou mít problémy s integrací do společnosti. Cílem mé práce je zjistit, jak se vybrané státní a nestátní olomoucké organizace snaţí podporovat cizince v integraci. Zaměřím se na to, jaké sluţby jsou poskytovány těmito organizacemi, jak realizují integrační politiku a jaký je rozdíl mezi státními a nestátními organizacemi. Dle mého názoru, bude tato práce prospěšná ke zjištění, v čem pracovníci organizací spatřují nedostatky a co je naopak podle nich pozitivní a prospěšné, a jakým směrem by se měla integrace dál ubírat. V úvodní části mé práce se budu věnovat základní terminologii, která souvisí s procesem integrace, imigrací a integrační politikou. V druhé kapitole se budu zabývat 7
legislativou, která je spojena s cizineckou problematikou a tím, jaké mají cizinci moţnosti v oblasti sociálního zabezpečení, a zmíním se také o Koncepci cizinců na území ČR z roku 2011. V další kapitole bych se chtěla zabývat rolemi, které můţe zastávat sociální pracovník v procesu integrace cizinců, a organizacemi, které se zabývají cizinci v Olomouci. Poslední kapitolou bude výzkumná část, ve které bych chtěla zjistit, jak státní a nestátní organizace podporují cizince v integraci. Jestli obě organizace poskytují stejné sluţby a mají stejné podmínky pro poskytování sluţeb. Toto bych chtěla zjistit formou kvalitativního výzkumu rozhovorem s pracovníky jednotlivých organizací. 8
1 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE SPOJENÁ S INTEGRACÍ V první kapitole své práce bych se chtěla věnovat základním pojmům, které jsou spojeny s procesem integrace cizinců a jsou důleţité pro porozumění této problematice. Dále se budu věnovat pojmům integrace a integrační politika, které povaţuji za zásadní pro mou práci, neboť činnost organizací vychází z integrační politiky. Integrace je uvedena jiţ v názvu mé práce, takţe nutnost jejího vysvětlení je samozřejmá. 1.1. CIZINEC Má práce se zabývá pouze cizineckou problematikou a je tedy důleţité porozumět tomu, jak je pojem,,cizinec vymezen v českém právu. Termín cizinec je legislativní povahy. Cizincem se podle 1, zákona č. 326/1999 o pobytu cizinců na území České republiky, rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Dohnalová cizince specifikuje tak, ţe v České republice se jedná o osoby, které mají jiné neţ české státní občanství. Dle délky a účelu pobytu je cizincům na území ČR přiznávám různý statut, od kterého se pak odvíjí další práva a povinnosti. (Dohnalová 2012: 6) Cizinci se dle českého právního řádu dělí na cizince ze třetích zemí a občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, přičemţ rodinným příslušníkem je podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců 15a:,, manţel, rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyţivuje a se kterým ţije ve společné domácnosti, dítě mladší 21 let nebo takové dítě manţela občana Evropské unie a nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manţela občana Evropské unie. (zákon č. 326/1999 Sb.) 1.2. IMIGRACE A EMIGRACE Pojmy imigrace a emigrace jsou pojmy podobné, na kaţdý z těchto pojmů nahlíţíme z jiné strany, buď z hlediska vysílajícího, nebo přijímajícího státu. Nejprve objasním pojem imigrace. Imigrace je proces, při kterém se na území státu usídlují obyvatelé, přicházející ze zahraničí. Důvody pro imigraci bývají často politické a ekonomické. Problémy spojené s imigrací mohou být takové, ţe imigranti často pocházejí ze zemí s odlišnou kulturou a ti, kteří nejsou schopni se v cílové zemi přizpůsobit 9
společnosti, si mohou vytvářet vlastní společenství s kulturním prostředím své původní země. A tito přistěhovalci se mohou cítit vyloučeni z majoritní společnosti a často se tak stávají terčem rasismu a xenofobie. Převaţujícími důvody, proč se cizinci usazují na území ČR, jsou, jak uţ jsem uvedla výše, důvody ekonomické, ale také např. sloučení rodiny, přesídlení a podobně. Mezi nejvíce ekonomicky aktivní cizince patří občané Slovenska, Ukrajinci a Vietnamci. (Dvořáková a kol. 2008: 38) Domnívám se, ţe je důleţité uvést klady, které můţe imigrace obyvatel ze zahraničních států do České republiky mít. Měli bychom být příchodu cizinců do naší země otevření a neměli bychom se k nim stavět jen s nedůvěrou, neboť i cizinci přicházející do naší země nám mohou být přínosem. Cizinci mohou napomáhat svými schopnostmi a zkušenostmi ke zlepšování naší ekonomiky a také společnosti. Pokud se naše společnost stane otevřenější cizím menšinovým kulturám, pak bude vzrůstat i schopnost cizinců integrovat se do naší společnosti. Imigranty potřebuje česká ekonomika do vysokých profesionálních a manaţerských pozic. Další pracovní oblastí, ve které se mohou imigranti uplatnit, jsou nekvalifikované manuální práce. Česká republika potřebuje imigranty i z hlediska stability důchodového systému, protoţe naše populace stárne, v budoucnu by se dal očekávat nedostatek pracovních sil, a tím pádem, by byla narušena rovnováha v důchodovém systému. Za přínos povaţuji i to, ţe díky imigraci se stává naše společnost rozmanitější v oblasti jazykové, kulturní i etnické. (Drahozal 2006) Emigrace je opuštění země původu a nastěhování se do nové země. Pro nedobrovolný odchod z vlastní země, s úmyslem se vrátit, pouţíváme termín exil. (Tomek, www.totalita.cz) Pro svoji práci povaţuji za důleţité zmínit i vliv imigrace (emigrace) na psychiku migranta. V organizacích, zabývajících se cizinci, pracují sociální pracovníci, kteří by měli být empatičtí. Měli by mít pochopení pro to, čím si jejich klient prochází, aby si získali jeho důvěru a dokázali mu nabídnout dostatečnou pomoc. Sociální pracovníci by si měli být vědomi i toho, ţe v procesu integrace hraje důleţitou roli interakce imigranta s prostředím. Z tohoto vychází ekologický přístup sociální práce, který se zaměřuje na vztah člověka a jeho prostředí, jak je člověk prostředím, ve kterém ţije, ovlivňován a jak na něj působí změny prostředí. Sociální pracovník by si měl být vědom tohoto vztahu a této provázanosti. (Navrátil 2001) Emigrace, případně imigrace, znamená zásah do ţivota, přerušení sociálních vztahů, opuštění rodné země a cesta do neznámého státu, neznáme kultury a společnosti. Je tedy jasné, ţe s sebou nese i určité psychologické obtíţnosti, které bychom jako sociální pracovníci měli znát, abychom si dokázali představit, čím si klient 10
prochází. Emigrace klade nároky na přizpůsobivost a přináší dlouhodobý stres, spojený se snahou zorientovat se v nové kultuře, začlenit se do společnosti, ale přitom si zachovat vlastní identitu. Dalším důsledkem emigrace mohou být změny v citovém ţivotě jedince. V důsledku ţivota v novém prostředí se mohou rozvinout deprese, člověk se můţe cítit sociálně izolovaný, frustrovaný a celkově nespokojený. Na druhou stranu emigranti mívají širší rozhled o jiných zemích, větší zkušenosti, mohou srovnávat a popisovat rozdíly. Negativní vliv emigrace se projevuje především v obtíţnosti zvládat novou řeč. Další fází je potom proces integrace, kdy emigrant poznává kulturu nové země, její tradice, historii a zeměpisné zvláštnosti. (Diamant 2008) 1.3. INTEGRACE Integrace je proces postupného začleňování imigrantů do majoritní společnosti. V tomto procesu je důleţitá spolupráce, jak cizinců, tak i členů společnosti, do které se chce cizinec integrovat. Jedná se o komplexní jev, který je přirozeným důsledkem migrace a má své náboţenské, politické, právní, ekonomické, sociální, kulturní a psychologické aspekty. (Dohnalová 2012: 7) K integraci dochází zároveň na úrovni jednotlivce, rodiny, obce i státu. Proces integrace probíhá v místech pobytu a pracovních aktivit cizince, na základě kontaktů s většinovou společností. Ke zvýšení efektivity integračních opatření je tedy nezbytné podporovat a posilovat integraci především na regionální a lokální úrovni, zejména přímou spoluprácí s místní správou. Aktivní role samosprávy je pro začlenění cizinců i bezkonfliktní souţití ve společnosti klíčovým předpokladem. Neméně důleţité je na regionální a lokální úrovni podporovat rozvoj občanské společnosti. (Vláda ČR, 2013: 13) Podle Drbohlava (2001) je jedním z nejdůleţitějších faktorů úspěšné integrace cizinců migrační a integrační politika země a také fyzická a kulturní blízkost imigrantů a majority. Podle Berryho rozeznává čtyři základní typy souţití majority a minority, podle toho, zda si imigrant zachovává svou identitu a zda udrţuje vztahy s ostatními etnickými skupinami: Integrace imigrant si zachovává svou kulturní identitu, ale taky udrţuje kontakt s ostatními etnickými skupinami Asimilace imigrant udrţuje kontakt s jinými etnickými skupinami, ale svou kulturní identitu si nezachovává Separace imigrant si zachovává svou kulturní identitu, ale neudrţuje ţádný kontakt s jinými etniky, straní se majoritní společnosti 11
Marginalizace imigrant si nezachovává vlastní kulturní identitu, ani neudrţuje kontakt s jinými etniky (Drbohlav in Šišková 2001: 24) Integrace vyţaduje hlubší citovou vazbu a identifikaci se zemí a s národem, se kterým emigrant spojil svůj ţivot. Je to sloţitější dlouhodobý proces související se změnami identity a mentality emigranta, které vznikají v průběhu let učením, sociálními kontakty a identifikací s novým prostředím. Tento obtíţný proces probíhá odlišně u první generace emigrantů, která strávila značnou část ţivota ve své rodné vlasti, a u jejich dětí, které odešly v prvních letech ţivota a ţily převáţně v nové zemi. V průběhu integračního procesu se utváří identita emigranta, mění se vztahy k minulosti a k budoucnosti, ţivotní styl a vytváří se nová síť meziosobních vztahů. Tento proces je velmi citlivý na vlivy minulosti, současného prostředí a na vytváření postojů k budoucnosti. Mohou vzniknout konflikty, zejména v rodině mezi partnery nebo generacemi, jeţ mohou vést k poruchám citovým a k narušení pracovní výkonnosti, jakoţ i ke sníţení kvality ţivota. (Diamant 2008) Tento proces můţe ovlivnit integrační politika a postoj většinové společnosti k migrantům. To, jak společnost vnímá migranty, můţe být také ovlivněno integrační politikou. Proto je důleţité, aby stát měl svou integrační politiku, které bych se ráda věnovala v následující podkapitole. 1.4. INTEGRAČNÍ POLITIKA ČR PO ROCE 1989 AŽ DO SOUČASNOSTI Integrační politikou se rozumí politika, jejímţ cílem je podpořit začlenění cizinců do společnosti hostitelské země. Hlavním cílem této politiky je zajistit podmínky politické a sociální soudrţnosti ve společnosti. Integrační politika se zaměřuje především na takové potřeby cizinců, kterými se liší od jiných znevýhodněných skupin ve společnosti. Tyto potřeby plynou z jejich příjezdu do země a z jejich kulturní odlišnosti. Cílem integrační politiky je pomáhat cizincům v adaptaci do společnosti a v získávání potřebných sociálních dovedností. Vývoj integrační politiky můţeme rozdělit do tří fází. První fáze byla od roku 1990 do roku 1998. V této fázi byla společnost vystavena novému jevu - uprchlíkům, kteří hledali ochranu. Proto v prosinci 1991 vláda přijala první opatření, kterým ustanovila program pomoci uznaným uprchlíkům, který nabízel podporu při získání bydlení a omezenou výuku češtiny. Avšak tyto programy byly administrativně a finančně náročné, a proto jejich obměna do obecného systému nebyla moţná. U krajanů a uprchlíků řešila administrativa převáţně materiální pomoc. Při zrodu integračních politik byly rozhodující tři okolnosti: 12
většina imigrantů tu nejspíš zůstane natrvalo, ochota ministerstva začít se integrací zabývat a iniciační role Rady Evropy. Avšak stále chyběla odpověď na otázku, zda má česká společnost mít zájem o trvalé usídlení přistěhovalců anebo, jestli má tomu nadále nechat volný průběh. (Barša, Baršová 2005) Druhá fáze probíhala od roku 1999 do roku 2003. Integrační politika se v tomto období rodila na několika úrovních. Šlo o formulace celkové integrační strategie, opatření v jednotlivých resortech, aktivní podpora výzkumu, zavádění dotačních programů pro posílení spolupráce s nevládními organizacemi, snaha o přesun odpovědnosti za tuto oblast na niţší orgán veřejné správy. Za tímto účelem byla zřízena Komise ministerstva vnitra pro integraci cizinců a vztahy mezi komunitami. V této fázi byly formulovány základní strategie pro integraci. (Barša, Baršová 2005) První byly Zásady koncepce integrace cizinců z roku 1999 a Koncepce integrace cizinců 2000. V obou dokumentech je integrace cizinců charakterizována jako oboustranný proces, který obsahuje jak vzájemné přijímání ze strany cizinců, tak ze strany majoritní společnosti. Cílovou skupinou jsou cizinci legálně pobývající na území ČR po dobu aspoň jednoho roku, nevztahuje se tedy na ţadatele o mezinárodní ochranu a nejsou v ní zahrnuti ani občané EU. Opatření týkající se integrace cizinců znamená, ţe jim bude na území ČR zajištěno rovné zacházení, příleţitosti ve vztahu k práci a podnikání, bydlení, vzdělání, zdravotní a sociální péči, kultuře a náboţenství. Opatření jsou realizována prostřednictvím ministerstev, která mají za úkol odstranit překáţky bránící v integraci cizinců. Důleţitou roli hrají i nestátní neziskové organizace, které realizují projekty na podporu integrace cizinců. (Dvořáková a kol. 2008) Třetím dokumentem byla Analýza situace postavení cizinců z roku 2003. V tomto dokumentu jsou části pojednávající o kultuře, náboţenství a sdělovacích prostředcích. Je v nich zmíněno, ţe v rámci jednoho demokratického státu mohou vzkvétat různé kultury. Dokument se zabývá také jazykem. Původní jazyk přistěhovalců je povaţován za důleţitou součást jejich kultury a mělo by být podporováno jeho uchovávání, zároveň by však měli přistěhovalci ovládat aspoň na základní úrovni jazyk majoritní společnosti. (Barša, Baršová 2005) Poslední fáze začala roku 2004 převedením integrační agendy pod Ministerstvo práce a sociálních věcí, v jehoţ rámci bylo v roce 2002 zaloţeno Oddělení integrace cizinců a v roce 2003 i Odbor migrace a integrace cizinců. (Trbola, Rákoczyová, 2011) Byl vydán první vládní integrační materiál, a to usnesení vlády ze dne 5. ledna 2005 k realizaci Koncepce integrace cizinců do konce roku 2004 a postup při realizaci Koncepce integrace cizinců v roce 2005. (Barša, Baršová 2005) V roce 2008 byla integrační agenda převedena 13
zpět pod Ministerstvo vnitra ČR a na MPSV se sloučilo oddělení integrace cizinců s oddělením migrace. V roce 2011 byla přijata nová verze Koncepce integrace cizinců na území ČR Společné souţití. (www.mvcr.cz) V usnesení vlády z roku 2013 je psáno, ţe integrační politika musí flexibilně reagovat na nové skutečnosti a potřeby, a to jak cizinců, tak i české společnosti, a podporovat sociální soudrţnost země. Úkolem české společnosti je vytvářet cizincům podmínky pro jejich účast na ţivotě společnosti, zajistit rovné zacházení, poskytovat ochranu před diskriminací a dalšími negativními jevy. Ze strany cizinců integrace předpokládá zájem zapojit se do společnosti, dodrţování právních předpisů a respektování hodnot přijímající země i EU. Cílem integrace je tedy dosáhnout nekonfliktního a spokojeného vzájemného souţití a porozumění mezi cizinci a společností a předcházet vytváření cizineckých komunit, sociálnímu vyloučení a společenské izolaci. (Vláda ČR 2013) V dnešní době má nejvýznamnější roli v integrační politice Ministerstvo vnitra (MV), hlavně Odbor azylové a migrační politiky. Zvláštním orgánem MV je Správa uprchlických zařízení, která kromě jiného zajišťuje pomoc cizincům při integraci prostřednictvím specializovaných integračních center. Předpokladem úspěšné realizace integrační politiky je spolupráce na lokální úrovni. Jednu z nejdůleţitějších rolí mají v realizaci Koncepce integrace cizinců nestátní neziskové organizace, které jsou financovány ze státního rozpočtu. Důleţitým aktérem v procesu integrace na lokální úrovni jsou bezpochyby orgány samosprávy. Avšak institucionální zabezpečení integrace cizinců, na úrovni samospráv, je dosud poměrně nerozvinuté, chybí specializovaná pracoviště nebo pracovní pozice, které by se věnovaly výhradně jen problematice cizinců. Například na Magistrátu města Olomouc není ţádný odbor, který by se zabýval cizinci a jejich integrací. Ani na krajském úřadě není takový odbor. Obě instituce sice mají odbor sociálních věcí, ale ani jedna se nezabývá problematikou spojenou s cizinci. Příkladem snahy o realizaci integrace cizinců v regionech jsou integrační centra, která vznikla v roce 2009. V současné době tato integrační centra poskytují především kurzy češtiny a právní poradenství a snaţí se o vytvoření regionální platformy pro integraci cizinců. O těchto Centrech budu psát v další kapitole a budu se jim věnovat i ve výzkumné části mé práce. (Trbola, Rákoczyová 2011) 14
2 SOUČASNÁ SITUACE V PROCESU INTEGRACE CIZINCŮ V první kapitole své absolventské práce jsem objasnila základní pojmy spojené s problematikou integrace cizinců. Ve druhé kapitole se budu věnovat současné situaci v procesu integrace cizinců. V podkapitole první, se budu věnovat tomu, jakou legislativou, týkající se problematiky cizinců, je potřeba se v současné době řídit a co je v jednotlivých zákonech obsaţeno a upraveno. Je důleţité mít přehled o tom, jaké informace můţeme ve kterém zákoně najít. Zákony představují důleţitou součást integrační politiky státu a pro sociální pracovníky, pracujícími s cizinci, je důleţité mít alespoň základní přehled, např. o pobytové problematice. S pobytovou problematikou je spojen systém sociálních dávek, protoţe nárok na některé dávky se odvíjí od toho, jaký má cizinec na našem území pobyt. Sociálním zabezpečením se budu také zabývat v této podkapitole, protoţe moţnost pobírat určité sociální dávky, můţe cizincům pomoci v integraci do společnosti a do sociálního systému ČR. Pro mou práci je to důleţité v tom, ţe organizace, ve kterých budu dělat rozhovory k výzkumné části práce, často se svými klienty tuto problematiku řeší. Ve druhé podkapitole se budu věnovat Koncepci integraci cizinců z roku 2011 Společné souţití, neboť je to první koncepce, ve které jsou jiţ zmíněna i Centra na podporu integrace cizinců, která vznikla v roce 2009. 2.1. LEGISLATIVA SPOJENÁ S CIZINECKOU PROBLEMATIKOU Dohnalová (Dohnalová 2012) píše, ţe postavení migranta na území ČR je spjato s jeho pobytovým statusem, který u nás má. Veškerá jeho práva a povinnosti se od tohoto pobytového statusu odvíjejí. Proces integrace se zaměřuje především na cizince s dlouhodobým pobytem. Čím je pobyt cizince na území ČR delší, tím jistější je jeho pozice a snadnější integrace. S délkou jeho pobytu je spojen i nárok na některé sociální dávky. Pobyt cizinců na území je definován dvěma hlavními zákony: Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a Zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Dále zákonem č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně. O pobytu cizinců na území rozhodují tyto instituce: Ministerstvo zahraničních věcí, Ředitelství sluţby cizinecké policie ČR a Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. 15
Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky Tento zákon upravuje pobyt cizinců na území ČR. Ráda bych ze zákona vybrala informace, které se mi zdají pro mou práci důleţité. Zákon rozděluje tři typy pobytů na území ČR: krátkodobý, dlouhodobý a trvalý. Krátkodobý pobyt (do 90 dnů) se obvykle vztahuje na pobyt v celém Schengenském prostoru a řídí se společným Vízovým kodexem. Schengenské země mají společnou vízovou politiku, která udává seznam zemí, ze kterých občané mohou přicestovat bez víza nebo s vízem. Agendu přijímání ţádostí o krátkodobá víza mají na starosti konzulární oddělení zastupitelských úřadů Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Samotnou ţádost však schvaluje Sluţba cizinecké policie České republiky. Informace o podmínkách udělení krátkodobého víza podává primárně Ministerstvo zahraničních věcí, ale také Sluţba cizinecké policie ČR a Ministerstvo vnitra. Dlouhodobý pobyt lze členit na vízum nad 90 dnů (tzv. dlouhodobé vízum), s platností maximálně 6 měsíců, a povolení k dlouhodobému pobytu. Dlouhodobý pobyt jiţ patří mezi národní pobytový status, tj. podmínky určuje česká legislativa a nikoli komunitární. V rámci dlouhodobého pobytu cizinec smí pobývat v jiném Schengenském členském státu maximálně tři měsíce během půl roku. O trvalý pobyt se obvykle ţádá na území ČR, na pracovišti MVČR. Uděluje se po pěti letech nepřetrţitého pobytu na území. Podmínkou je prokázání znalosti češtiny na úrovni A1, uděluje se ve formě biometrického průkazu. Trvalý pobyt se uděluje na neomezenou dobu. (Dohnalová 2012) S trvalým pobytem je spojen nárok na některé sociální dávky. Mezi dávky podmíněné určitým státoobčanským nebo pobytovým statusem patří dávky státní sociální podpory, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci dle zákona o zaměstnanosti, příspěvek na péči dle zákona o sociálních sluţbách a dávky pomoci v hmotné nouzi. Pro cizince ze třetích zemí je základním prahem pro rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení a sociální pomoci získání trvalého pobytu. Teprve s tímto statusem se cizincům otevírá moţnost dosáhnout podpory v nezaměstnanosti a podpory v hmotné nouzi. Z vyhrazení sociálních dávek drţitelům trvalého pobytu existuje výjimka, kterou je státní sociální podpora. Na tuto podporu vzniká i cizincům ze třetích zemí nárok tehdy, jsou-li hlášeni k pobytu dle zákona o pobytu cizinců nebo dle zákona o azylu po dobu nejméně 365 dnů ode dne hlášení. Díky tomu můţe na dávky státní sociální podpory dosáhnout i ten cizinec ze třetí země, který se dostal do pobytových problémů. Zákon nevylučuje, aby dostávali cizinci rodičovský příspěvek i na své děti ţijící v cizině, pokud péči o tyto děti zajistí prostřednictvím jiné osoby. Další důleţitou výjimku z pravidla, ţe na sociální dávky dosáhnou teprve cizinci s trvalým pobytem, představuje dávka mimořádné 16
okamţité pomoci podle zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle tohoto zákona má cizinec nárok na pomoc v situaci, kdy s přihlédnutím k jeho příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům, mu hrozí váţná újma na zdraví. Dále můţe obdrţet pomoc v případě, ţe je postiţen váţnou mimořádnou událostí a jeho poměry mu neumoţňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami. Dále má nárok, pokud nemá prostředky k úhradě jednorázového výdaje anebo k úhradě základního předmětu vybavení domácnosti nebo nákladu na zájmovou činnost dítěte. Také má nárok v situaci, kdy je osoba např. propuštěna ze zařízení, ve kterém byla omezena její svoboda, propuštěna z léčení závislostí, je osobou bez přístřeší nebo je ohroţen trestnou činností jiné osoby. Kaţdému cizinci lze poskytnout pomoc, hrozí-li mu váţná újma na zdraví. Lze říci, ţe mimořádná okamţitá pomoc je nastavena poměrně velkoryse, avšak cizinci mají povinnost prokázat zajištění prostředků k pobytu na území ČR. Avšak tím, ţe cizinec poţádá o mimořádnou okamţitou pomoc, dává úřadům důkaz, ţe nedisponuje dostatkem finančních prostředků, coţ by orgán cizinecké správy mohlo vést k zahájení řízení o zrušení jeho povolení k pobytu. (Trbola, Rákoczyová 2011) Systém nemocenského a důchodového pojištění je na druhou stranu zcela neutrální k tomu, jestli se jedná o občana ČR nebo cizince. Kritériem účasti na pojištění je v obou případech výdělečná činnost a pobytový status nehraje ţádnou roli. Jedinou výjimkou je přiznání invalidního důchodu, kde je podmínkou vzniku nároku trvalý pobyt na území České republiky. O nepřímé diskriminaci cizinců se dá mluvit pouze v souvislosti s počtem let trvání pojištění, potřebného k dosaţení nároku na např. starobní důchod, kdy počet let splní snáze český občan, který nikdy nemigroval, neţ cizinec, který se na naše území přistěhoval. Zvláště tehdy, pokud se cizinec přistěhoval ze státu, se kterým nemá ČR uzavřenou mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení. (Trbola, Rákoczyová 2011) Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu Tento zákon zmiňuji proto, ţe je také spojen s cizineckou problematikou. Upravuje postavení azylantů, podmínky pro udělení azylu, doplňkové ochrany, průběh azylového řízení a druhy azylových zařízení. Vzhledem k tomu, ţe se ve své práci azylantům věnovat nebudu, myslím, ţe tyto informace pro přehled o čem zákon je, stačí. 17
2.2. KONCEPCE INTEGRACE CIZINCŮ Z ROKU 2011 SPOLEČNÉ SOUŽITÍ Tuto Koncepci integrace cizinců zmiňuji ve své práci, protoţe na základě průzkumu v cizinecké populaci udává, jakým směrem by se měla integrace cizinců do české společnosti ubírat. Záměrem tohoto dokumentu bylo, aby budoucí aktivity zohlednily vývoj a aktuální potřeby cizinců. Hlavním úkolem integrační politiky je vytvářet cizincům vhodné podmínky pro jejich začlenění do společnosti, posílit jejich participaci, ochraňovat cizince před diskriminací. Integrační politika směřuje k tomu, aby byl cizinec v naší společnosti samostatný a soběstačný. (Koncepce integrace cizinců Společné souţití 2011: 17) V koncepci se přímo píše, ţe cílem je cizincům umoţnit:,, aby znali svá práva a byli schopni dostát svým povinnostem, orientovali se v novém prostředí, zvyklostech a způsobu ţivota v hostitelské zemi, kterou si zvolili za svůj nový, ať uţ dočasný či trvalý domov, rozuměli a byli schopni komunikovat v češtině, byli samostatnými a soběstačnými po stránce sociální i ekonomické, měli dostatek informací o tom, kde v případě potřeby naleznou pomoc a podporu. (Koncepce integrace cizinců Společné souţití 2011: 17) Cílovou skupinou integračních opatření jsou cizinci ze třetích zemí a nově občané jiných členských zemí EU. Priority integrace cizinců jsou rozděleny do následujících oblastí: znalost českého jazyka cizinců, ekonomická soběstačnost, orientace cizince ve společnosti a vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti. Nyní se budu jednotlivým oblastem věnovat podrobněji. 2.2.1. Znalost českého jazyka cizinců Nedostatečná znalost českého jazyka ovlivňuje prospěch dětí ve školách a omezuje cizince v moţnostech dalšího vzdělávání, získání zaměstnání a celkového fungování ve společnosti. Bezplatná výuka českého jazyka byla zajištěna pouze pro děti cizinců ze zemí EU. Proto bylo navrţeno opatření zajistit výuku pro ţáky cizince ze třetích zemí a doučování ţáků z českého jazyka na základních školách, prostřednictvím projektů v dotačním řízení. Pro dospělé cizince budou poskytovány kurzy českého jazyka v rámci regionálních Center na podporu integrace cizinců, v rámci projektů neziskových organizací a dalších subjektů (např. na úřadu práce v rámci rekvalifikace). (Koncepce integrace cizinců Společné souţití 2011) 18
2.2.2. Ekonomická soběstačnost K tomu, aby byli cizinci soběstační, je potřeba, aby měli informace o svých právech a povinnostech a podmínkách ţivota v České republice. Informovanost o právech, můţe napomoci k předcházení manipulovatelnosti a závislosti na zprostředkovatelích. Opatření by tedy měla směřovat k posílení nástrojů pro přístup cizinců na trh práce, k ochraně před diskriminací. Také je důleţité monitorovat vývoj kolem situace cizinců na našem území a na zjištěné problémy a bariéry reagovat integračními opatřeními. (Koncepce integrace cizinců Společné souţití 2011: 25 26) 2.2.3. Orientace cizince ve společnosti Cizinec by mě znát alespoň základní informace o zemi jiţ před příjezdem do země, aby věděl, jaká je v zemi situace. Základní informace budou poskytovány cizincům jiţ před odjezdem v zemi původu. Bude se jednat o předodjezdové informační minimum. Orientace ve společnosti je však i důleţitým prvkem integrace do společnosti. Pokud tu cizinec hodlá pobývat delší dobu, měl by znát svá práva a povinnosti, místní poměry a zvyklosti, řešení kaţdodenních situací. Cílem je podpora sociální soběstačnosti cizinců a sníţení míry jejich zranitelnosti. Orientace cizince ve společnosti bude zajišťována prostřednictvím adaptačněintegračních kurzů. Cílem adaptačně-integračních kurzů pro nově příchozí cizince je:,, obeznámení s místními poměry a způsoby řešení kaţdodenních situací, právy a povinnostmi cizinců, s hodnotami zdejší společnosti - se zásadami demokracie, rovnosti ţen a muţů, důstojnosti lidské bytosti a ochrany lidských práv. (Koncepce integrace cizinců Společné souţití 2011: str.26-27 ) 2.2.4. Vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti Jedním z cílů integrace je podporovat bezkonfliktní souţití cizinců a majority, stejně jako zabránění sociálnímu vyloučení cizinců. Pro vzájemné porozumění je nezbytná komunikace a sociální interakce mezi cizinci a většinovou společností, tedy nestranit se cizincům. Vzhledem k tomu, ţe integrace je oboustranný proces, je třeba, aby se cizinci chtěli do většinové společnosti začlenit a většinová společnost, aby jim byla otevřená. Integrační opatření v této oblasti spočívají v tom, ţe se prostřednictvím dotačních řízení v rámci fondů EU, bude podporovat navazování formálních i neformálních společenských aktivit, zapojování cizinců do aktivit majority (kulturních, sportovních atd.) a zapojování 19
nových subjektů do interakce mezi cizinci a majoritou, s důrazem na druhou generaci cizinců. (Koncepce integrace cizinců Společné souţití 2011:28) Koncepce vysvětluje, jakým směrem by se měla ubírat práce sociálních pracovníků v organizacích zabývajících se cizinci. Tomu, jak je to realizováno na území Olomouce, je věnována další kapitola. 20
3 SOCIÁLNÍ PRÁCE S CIZINCI Sociální pracovník můţe být pro cizince pomocníkem při procesu integrace do české společnosti. Můţe mu pomoci se po příjezdu do země zorientovat jak v právním řádu ČR, tak v sociokulturní oblasti. Vzhledem k tomu, ţe výzkumná část mé práce bude probíhat v organizacích zabývajících se cizinci, kde pracují právě sociální pracovníci, povaţuji za důleţité v první podkapitole zmínit, jaké role můţe v procesu integrace sociální pracovník zastávat. Ve druhé podkapitole představím organizace, které pracují s cizinci v Olomouci, a ve kterých budu dělat výzkum k výzkumné části mé práce, aby bylo zřejmé, čím se organizace zabývají a jaké poskytují sluţby. 3.1. ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA V PROCESU INTEGRACE CIZINCŮ Po roce 1989 bylo z důvodu zvýšené migrace nutné vytvořit podmínky pro komplexní řešení sociální problematiky celých rodin cizinců, včetně usídlení, zaměstnání a školní docházky dětí. Šlo o zcela novou formu sociální práce, která u nás neměla tradici, a bylo zapotřebí kvalifikovaných pracovníků. To zahrnuje hlavně sociálně výchovné působení na tyto cizí minoritní skupiny, aby se adaptovaly na nové prostředí, ale také na okolní většinovou komunitu, aby je přijala mezi sebe. (Novotná, Schimmerlingová in Pastrňák 2008: 36) Sociální pracovník tedy můţe hrát důleţitou roli při pomoci cizinci se integrovat do nové společnosti. Ráda bych se v této podkapitole těmto rolím věnovala. 3.1.1. Sociální pracovník jako terapeut V terapeutickém paradigmatu sociální práce je podstatné duševní zdraví a pohoda člověka. Soustřeďuje se na vliv stavu osobnosti nebo psychiky na zvládání poţadavků prostředí. Sociální práce je v tomto paradigmatu pojata formou individuální nebo skupinové psychoterapie. Podle C. Rogerse musí sociální pracovník usilovat v terapeutickém vztahu o kongruenci a opravdovost, bezpodmínečnou pozitivní vazbu a empatii. Cílem terapie je pomoci odstranit bloky, které brání klientovi v sebeaktualizaci. Sociální pracovník jako terapeut můţe přinášet pomoc tam, kde příslušník menšinové skupiny potřebuje zvládat otázky svého sebepojetí, (in)kongruence a osobnostního růstu. Největší překáţkou v práci s příslušníky menšinových skupin jsou rozdílné představy o tom, jak a čím lze pomáhat. Některé, v Evropě běţně známé techniky, proto nelze 21