Horní Bečva U Valašky Rovinatější územní část podél pravého břehu Rožnovské Bečvy mezi jejím levostranným přítokem potokem Bučkovým a pravostranným přítokem potokem Mečůvkou a mezi ústími stejnojmenných údolí tvoří geografický střed Horní Bečvy. Leží na jižním úpatí vrchů Dlúhý grúň a Opálený [grúň] (642 m). Od jihu za řečištěm Bečvy se nad ním vypíná vrch Stavinožka (617 m) a od západu za korytem potoka Mečůvky Fiury grúň (596 m). Podle ústní tradice předávané pamětníky se pozemku podél cesty ve východní části prostranství této lokality říkalo V kostele, poněvadž se o něm údajně v poslední čtvrtině 18. století uvažovalo jako o vhodném místě ke stavbě kostela. Kostel, fara a škola jako základ budoucího centra obce byly postaveny na jiném místě vzdáleném o 1,5 kilometrů níže podél toku Bečvy. Za pozemek poskytnutý ke stavbě kostela jeho vlastník pasekář a bývalý dočasný fojt Jan Malina obdržel od vrchnosti jako náhradu louku, vyměřenou ve stejném rozsahu právě v tomto rovinatém prostoru (dnes zástavba rodinných domů od č. p. 856 po č. p. 866 podél místní komunikace, která je pozůstatkem někdejší okresní silnice). Snad z této skutečnosti zřejmě vycházel někdejší tradovaný název V kostele a stejně tak i pro tutéž lokalitu v mapách doložené pomístní jméno Na měřici. Pohled z opačné strany, ze západního úbočí Opáleného. Uprostřed vlevo naproti škole Na Mečůvce za korytem Bečvy Lučina pod Stavinožkou. Zcela v pozadí se vypínají hroty Křenkova a Kantorova grúňa.
Nejstarší osídlení bylo soustředěno na výhodnějších polohách při Bečvě. Podél Bečvy s nezbytnými stavbami vodních mlýnů a pil přirozeně vznikaly spádová místa pro jednotlivá přilehlá horská údolí s obchody a hospodami. Nad ústím potoka Mečůvka do Bečvy se nacházela usedlost starého rodu znásobeného příjmení Martyčák Maceček, jejíž pozemky se rozkládaly po obou březích potoka Mečůvka. Prostor od nynějšího hotelu Valaška k zmíněné usedlosti při rozcestí do údolí Mečůvky nesl pomístní jméno U Macečků. Od 18. století až do druhé poloviny 19. století naproti usedlosti U Macečků vedla od levého břehu Bečvy asi 400 metrů dlouhá vodní struha, která protínala koryto Liščího potoka a přiváděla vodu ke starému Macečkovu mlýnu s dvojím složením a pilou při č. p. 210. Snímek z 20. let 20. století zachycuje pohled z úbočí Stavinožky do úžiny pod Opáleným. Při cestě odbočující od silnice do údolí Bučkové (mimo levý dolní roh snímku) stála po celé 19. století panská stará valašská vodní pila. K ní vedl od pravého břehu Bečvy mezi silnicí a č. p. 104 270 metrů dlouhý vodní náhon. Asi 80 metrů nad pilou od levého břehu mlýnské struhy vycházela jalová výpust pro přebytečnou vodu do Bečvy. Vodní právo při stavení č. p. 104, v němž byl ve 2. pol. 19. století provozován i panský hostinec, zaniklo počátkem 20. století. Rožnovský velkostatek v r. 1913 nad starým jezem Bečvy vybudoval nový 60 metrů dlouhý vodní náhon k malé vodní elektrárně, která až do r. 1939 sloužila k osvětlení jeho lesovny č. p. 334 hornobečvanského revíru.
Pohled ze Stavinožky na západní úbočí Opáleného. V pravém dolním rohu snímku je mezi cestami viditelné místo, kde stávala panská vodní pila. Pohled z jižního úbočí Opáleného do začátku údolí Bučkový za řečištěm Bečvy.
Stará škola Na Mečůvce. Chalupa z r. 1830 v začátku údolí Mečůvky byla upravena na jednotřídní školu a v únoru 1890 v ní bylo zahájeno vyučování. Kromě darované staré roztrhané mapy Moravy škola tehdy žádné jiné učební pomůcky neměla. V r. 1896 do ní docházelo až 110 žáků a obecní radní se museli zaručit reverzem za život dětí, když se při vyučování jedna ze stěn učírny zřítila. Nová škola Na Mečůvce. Na pozemku obchodníka Emila Bernkopa byl v r. 1905 položen základní kámen nové dvojtřídní školy, která podle stanoviště původní školy v údolí Mečůvky nesla po celou dobu své existence označení Na Mečůvce. Vyučování v ní bylo zahájeno v září 1906 a v r. 1914 byla rozšířena na školu trojtřídní. Před osvobozením obce dne 4.5.1945 ustupující německé vojsko v prvních květnových dnech pochytalo 115 místních mužů ve věku do 45 let a drželo je v budově školy jako rukojmí, aby předešlo obávanému útoku ze strany partyzánského oddílu. Vyučování ve škole Na Mečůvce bylo ukončeno v r. 1985 a obec odprodala objekt bývalé školy v r. 1994 do soukromého vlastnictví. Obchody a pekařství. Vedle obchodu Emila Bernkopa byl nejstarší obchod svého času na č. p. 247. Od přelomu 19. a 20. století vznikají téměř ve všech okolních staveních další obchody: č. p. 247 Blažkovo krejčovství a obchod se střižným zbožím (1908 1931); č. p. 103 obchod s potravinami (1910 1940); č. p. 104 obchod se střižným zbožím (1920 1926), pekařství Františka Lehkoživa (1926 1950); č. p. 191 Barošův obchod se smíšeným zbožím (1896 1950); naproti Bernkopovi na č. p. 410 Kolaříkovo krejčovství a obchod se smíšeným zbožím (1907 1949).
Rodina Bernkopova Ve druhé polovině 60. let 19. století se U Macečků usadil pekař z Brušperku Valentin Bernkop (1822 1901) s početnou rodinou a v místě zřídil obchod s koloniálním zbožím č. p. 355 a až do r. 1894 tu provozoval pekařství. Jeho syn Ludvík A. Bernkop (1853 1930) se z výrobce valašských papučí a koňských houní vypracoval na úspěšného továrníka. Jeho proslavená první česká továrna na ohýbaný nábytek od r. 1906 ve Frenštátě p. Radh. přetrvala až do současnosti a nese jméno zakladatele L. A. Bernkop 1883, a. s. Mladší syn Emil Bernkop (1857 1925) rozšířil na Horní Bečvě rodinný obchod o hostinec, ve kterém přes 25 let provozoval pronajatou obecní hostinskou koncesi. Byla při něm zřízena stanice Klubu čsl. turistů. Hotel Bernkop Valaška Po smrti Emila Bernkopa jeho syn Vladimír Bernkop (1895 1970) odkoupil od obce koncesi a objekt rodinného podniku do letní sezóny 1928 přestavěl na moderní patrový hotel Bernkop. V hotelu bylo 23 pokojů pro hosty, měl vlastní elektrické osvětlení a trkačový vodovod z Bečvy. Když byla v r. 1938 hodnocena kvalita služeb v 29 beskydských chatách a stanicích Klubu čsl. turistů, hotel Bernkop se umístil hned na druhém místě. Vladimír Bernkop zažádal v r. 1940 o zařazení hotelu do skupiny B. Jednou z požadovaných podmínek této kategorie bylo v r. 1942 zavedení rozvodu studené i teplé vody do všech pokojů. V souvislosti se znárodněním byl hotel po r. 1950 přejmenován na hotel Valaška a tento název v podstatě přetrval i v jeho novodobé historii po r. 1989.
Letní malířské plenéry na Horní Bečvě Horní Bečva neobyčejně bohatou členitostí terénu, hojným střídáním lučin, lesů, pasek, potoků, zachovalostí chalup a dobrými a rázovitými lidmi přitahovala kromě turistů i celou řadu výtvarných umělců. V srpnu r. 1908 se uskutečnil letní plenér skupiny pražských malířů, vedených Otou Bubeníčkem (1871 1962). Jejich sídlem byl hostinec Emila Bernkopa a malování se účastnili: Oskar Fiala (1860 1918), Bořivoj Hnátek (1880 1954), Vít Skála (1883 1967), Jaroslav Benda (1882 1970), František Cína Jelínek (1882 1961). Kromě desítek obrazů tu umělci vytvořili originální památník Bečvanské listy, rozmarnými obrázky, slovem i písní zachycující jejich pobyt. Ota Bubeníček vytvořil velké množství kreseb v údolí Bučkový. Na Skalce u Bolfů zachytil atmosféru letního dne u kříže pod lipami, který v r. 1866 nechal postavit půlpasekář z č. p. 294 František Ondruch (1824-1890). V r. 1929 se v hotelu Bernkop ubytovalo osm výtvarníků ze Sdružení moravských umělců, kteří během letního plenéru na Horní Bečvě vytvořili 156 obrazů a skic. Z nich krásu Valašska na Horní Bečvě Josef Jambor (1887 1964), Augustin Mervart (1889 1968) a Joža Koudelka (1877 1960) popisovali, Petr Pištělka (1887 1963) charakterizoval, Cyril Jančálek (1891 1954) vykrašloval, Roman Havelka (1877 1950) zachycoval lyriku nálady, Janko Alexy (1894 1970) a Jaroslav Votruba (1889 1971) usilovali o jeho syntetickou zkratku. Joža Koudelka: Dívka z Horní Bečvy
Ovšem z výtvarných umělců zůstal s Horní a Prostřední Bečvou natrvalo a nejvíce spjat Augustin Mervart, který tu za svých letních pobytů od 40. do 60. let minulého století vytvořil nesčetné množství obrazů s rozmanitými krajinnými motivy. Jeho dílo je dnes umělecky i sběratelsky vysoce ceněno a nejednou vykazuje v zachycení zdejší krajiny i hodnotu dokumentární. Augustin Mervart: Hotel Bernkop Za 2. světové války pobýval na Horní Bečvě malíř Jan Schwarz (1880 1964), který byl považován za jednoho z nejlepších žáků Maxe Švabinského, od 30. do 50. let tu měl i své vlastní letní sídlo. Dalším výtvarným umělcem, který na Horní Bečvu ve 30. 40. letech pravidelně přijížděl na letní pobyty, byl Ferdiš Duša (1888 1958). Malíř a grafik z Valašského Meziříčí Karel Lehký Brodský (1897 1943) byl tvůrcem řady obrazů a dřevorytů z Valašska a mezi nimi děl Valašská zvonička na Horní Bečvě (1940) a Chalupa na Horní Bečvě (1940), které byly vydány jako reprodukce na pohlednicích.
Kamenný kříž z r. 1888 Už od 19. století stál při rozcestí do Mečůvky starý dřevěný kříž. Na jeho místo v r. 1932 obec na své náklady přemístila a postavila kamenný kříž, který musel ustoupit stavbě přehrady. Původně stál v místě dnešní hráze při mlýně a hospodářství čp. 106, kde ho v r. 1888 nechala postavit majitelka těchto realit a vdova po nadlesním Marie Borovičková (1837 1903). Poslední transfer kříže od staré cesty na nynější místo si vynutila stavba současné silnice I/35 v r. 1976. Kamenný kříž s výklenkovou kapličkou sv. Josefa Při vnějším ohbí staré silnice na jižním úpatí Fiury grúňa v r. 1909 místní občané postavili nad vodním pramenem s korýtkem kapličku Božského Srdce Páně, až snad později zasvěcenou sv. Josefovi. V blízkosti kapličky si za povodní prudce tekoucí řečiště Bečvy vyžádalo několik lidských životů. Kdysi dávno se tu utopil kočí s párem koní a při povodni v červenci 1939 voda strhla dřevěný můstek a v rozvodněném toku utonul Vladimír Kolařík z Horní Bečvy. O obnovu kapličky se v r. 2002 zasloužil starosta obce Josef Blinka. Mlčochova studánka pod Stavinožkou a studánka Na Lučině V r. 1939 dorost Českého červeného kříže ze žáků mečůvské školy vybudoval a zpřístupnil kamennobetonovou studánku pod Stavinožkou. Plánek na ni vypracoval a stavební práce ochotně vedl Ing. Boh. Stavěl, který byl tehdy pověřen řízením stavby přehrady na Horní Bečvě. Studánka byla nazvána Mlčochovou studánkou, protože na úhradu jejího finančního nákladu přispěl bývalý ministr průmyslu, obchodu a živností Rudolf Mlčoch (v letech 1937 1938). Později sloužila jako vodní rezervoár hotelu Valaška a dnes již není přístupným zdrojem vody. Přes lávku nad Bečvou je ovšem dostupná studánka Na Lučině.
Významní rodáci Jan KUBÁŇ (1893 1970), středoškolský profesor Narodil se v přilehlém údolí Liščího potoka mezi Stavinožkou a Křenkovým grúněm. Jeho studium na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze přerušila první světová válka, v níž byl odveden na italskou frontu. V r. 1920 jako klasický filolog a romanista dokončil univerzitní studia a působil pak jako středoškolský profesor na Slovensku a v Čechách. Během prázdninových návratů do svého rodiště v době okupace se mu podařilo na Horní Bečvě od starých pamětníků sebrat cenné informace o zanikajících zvycích a obyčejích při valašské svatbě a v r. 1942 je zpracoval do národopisné črty. Mezi odborníky, kteří mu hudebně zachytili nápěvy písní, byl profesor pražské konzervatoře a hudební skladatel Jaroslav Křička, který tehdy na Horní Bečvě pravidelně rád pobýval jako letní host. Kubáňova národopisná črta o valašské svatbě se dočkala vydání až v r. 2000. V r. 1919 časopisecky publikoval Pověsti z Horní Bečvy. Na Křenkovém grúni Skoro štvrť hodiny od chalúpky, hde sem sa narodil, na vrchu Křenkovém grúni, stójí veličazná skála o kolika stupňoch. O téj skále vykládajú u nás ĺudé, že je pod ňú skovaný jakýsik velikúcný poklad, ale že žádný člověk ho neuvidí, edem ten, hdo by na Veliký pátek, dyš sa říčú v kostele pašije, k ní přišél. Tož jeden ogar, co o tem čúl, ráz na Veliký pátek vzál si obilnú štvrtku na ty peníze, sednúl si k téj skále a jak na jehlách lebo na šidloch netrpělivě čekál, až sa poklady ukážú. A věřte, lebo nevěřte! Opravdu o pašijách tak cosik ve skále zařmělo a v tem pádě sa otevřéla. Ogar uviďél ve skále cosik sa mihotať, ale u teho seďélo škaredúcné huňaté psisko. Jak naňho ogar pohlédnúl, tož z ním začal mléť strach, že dál do kyt a aj štvrtku tam nechál. Dyž to vykládál doma, eště sa mu vychlachúňali. (Jan Kubáň: Pověsti z Horní Bečvy)
Jiří MALINA (1920 1986), lidový řezbář Narodil se nedaleko odtud na č. p. 210 v místě zaniklého starého Macečkova mlýna v rodině obuvnického mistra. Už od svého mládí se pokoušel vyřezávat ze dřeva. Dobře se učil a jeho snem bylo stát se sochařem nebo pracovat pro firmu Baťa a cestovat. Jenže nuzné majetkové poměry jeho rodiny mu neumožnily realizovat jeho sny. Musel se sám o sebe postarat, pracoval většinou jako stavební dělník a v zimním období pro vlastní potěšení vyřezával. Vypracoval se k fenomenální zručnosti zvláště ve figurální řezbě. Sošky a figurky ze dřeva rozdával svým přátelům a známým. Celý svůj život prožil v rodné chalupě, kde se stále říkávalo Ve mlýně a kde také zemřel. Jura ze mlýna, jak ho na Horní Bečvě jmenovali, byl neobyčejně ryzím člověkem. Ať už nádherným dialektem či jadrným humorem v řeči, tak i svým prostým životem a řezbářským dílem byl bytostně spjatý s Valašskem. V r. 1986 Čsl. televize Ostrava hodlala o něm natočit filmový dokument, ale vzhledem k jeho náhlému úmrtí, byl film O čem svědčí dřevo pořizován až krátce po jeho smrti a během jeho pohřbu na Horní Bečvě.
Rekonstrukce státní silnice I. třídy č. 18 (nyní č. 35) na území Horní Bečvy během její 2. etapy v letech 1975-1978 významně proměnila tvář krajiny při rozcestí do údolí Mečůvky a při hotelu Valaška. Při výstavbě její nové napřímené trasy na úpatí Fiury grúňa s opěrnými zdmi bylo současně překládáno koryto Bečvy a nad hotelem Valaška jí musel ustoupit jeden z nejstarších místních objektů č. p. 247. Dva pozůstatky z původní trasy staré silnice slouží jako místní komunikace. Karel J. Malina 2017