Vývoj vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Vývoj vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce Diplomová práce Vedoucí práce: Doc. JUDr. Petr Hůrka Ph.D. 2012 Jan Říčný

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem písemnou diplomovou práci na téma Pouţití občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a za pomoci odborných konzultací s doc. JUDr. Petrem Hůrkou, Ph.D.. V Praze dne 30. listopadu 2012 Podpis:

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval doc. JUDr. Petru Hůrkovi, Ph.D. za odborné rady, náměty a konzultace při zpracování diplomové práce.

Obsah Obsah... 4 1 Úvod... 6 2 Vztah do roku 1811... 9 2.1 Občanské právo do roku 1811... 9 2.2 Pracovní právo do roku 1811... 10 2.2.1 Pracovní smlouvy... 11 2.3 Vztah občanského a pracovního práva do roku 1811... 13 3 Vztah mezi lety 1811 1918... 14 3.1 Občanský zákoník mezi lety 1811 1918... 14 3.2 Pracovní právo mezi lety 1811 1918... 15 3.3 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce v období 1811-1918... 18 4 Vztah mezi lety 1918 1950... 19 4.1 Občanský zákoník mezi lety 1918 1950... 19 4.2 Pracovní právo mezi lety 1918 1950... 20 4.3 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce v období 1918 1948... 24 5 Vztah mezi lety 1950 1989... 26 5.1 Občanský zákoník mezi lety 1950 1989... 26 5.2 Zákoník práce mezi lety 1950 1989... 27 5.3 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce v období 1950-1989... 29 6 Vztah mezi lety 1989 2012... 32 6.1 Občanské právo mezi lety 1989-2011... 32 6.2 Pracovní právo mezi lety 1989 2011... 33 6.2.1 Zákoník práce z roku 2006... 34 6.3 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce v období 1989-2011... 35 4

7 Nález ÚS... 37 7.1 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce po nálezu Ústavního soudu... 39 7.2 Současný vztah zákoníku práce a občanského zákoníku... 42 8 Koncepce vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce... 45 8.1 Prvotní úvahy... 45 8.2 Koncepce v novém občanském zákoníku... 48 9 Úvahy de lege ferenda... 52 9.1 Statusové ustanovení... 53 9.2 Počítání času... 54 9.3 Neplatnost právních úkonů... 56 10 Závěr... 58 11 Seznam zkratek... 63 12 Zdroje... 64 12.1 Monografie... 64 12.2 Odborné články... 65 12.3 Internetové zdroje... 67 12.4 Zákony, rozhodnutí a mezinárodní smlouvy... 67 5

1 Úvod Zákoník práce jakožto hlavní předpis pracovního práva je významným právním předpisem celého systému práva a ovlivňuje každodenní život miliónů pracovníků. Pracovní právo je chápáno jako součást soukromého práva i když někteří autoři jej považují za zvláštní kategorii práva, která je přesně na hranici práva soukromého a veřejného. Přijmeme-li tezi, která je zdůrazňována i autory nového občanského zákoníku, že pracovní právo je právem soukromým, je potřeba vyřešit problematiku vztahu zákoníku práce k hlavnímu civilněprávnímu kodexu k občanskému zákoníku. Vzhledem k rekodifikaci většiny soukromoprávních oborů je i v současnosti velmi aktuální otázkou, jak vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem uchopit. V průběhu vývoje pracovního práva se na našem území vyvinulo několik koncepcí, jak vztah upravit. Pracovní právo bylo původně součástí občanského zákoníku, později se jednotlivé předpisy vyčleňovaly, až došlo ke kodifikaci pracovního práva, jeho úplnému odtržení od občanského zákoníku. Po opětovném vytvoření funkčního vztahu se vyskytl spor o to, na jakém principu má být tento vztah vybudován, ačkoliv zákonodárce vybral vztah delegace, nakonec se po zásahu ústavního soudu uplatnil princip subsidiarity, který se ovšem opíral pouze o doktrinální úvahy a zákonodárce tento vztah legalizoval až po několika letech. Při rekodifikaci občanského zákoníku nakonec zvítězila koncepce, která pracovní právo ponechala samostatné úpravě. Přesto jsou některá ustanovení nového občanského zákoníku jednoznačně zaměřena na úpravu pracovněprávních vztahů, příkladně lze jmenovat svéprávnost při uzavírání pracovní smlouvy. Některá ustanovení tak bude nutné reflektovat i ve zvláštní úpravě pracovního práva. Vzhledem k zvláštní povaze pracovního práva, které je sice soukromoprávního charakteru, ale jeho smyslem je i ochrana zaměstnanců a garance minimálních pracovních a bezpečnostních podmínek, nelze jednoduše 6

použít veškeré ustanovení občanského zákoníku a je potřeba určit hranici, která ustanovení jsou a která již nejsou aplikovatelná v pracovněprávních vztazích. Zároveň je zbytečné, aby i základní ustanovení obecné části občanského zákoníku byly duplicitně upraveny i v zákoníku práce. Jednotná úprava základních institutů, statusových ustanovení a podobně jistě přispěje k zjednodušení a k větší právní jistotě, a to jak pro zaměstnance, tak zaměstnavatele, tedy pro oba základní subjekty pracovněprávních vztahů. Právě definování podmínek, za nichž je možné použít občanský zákoník v pracovněprávních vztazích, je jedním z největších problémů současné úpravy a zároveň úpravy budoucí. Mimo tento problém vyvstávají i problémy, co vše by měla obsahovat obecná část pracovního práva a které instituty bude obsahovat jen občanský zákoník. V současné době se jedná o otázku nadmíru aktuální a i této problematice bude v této práci věnován prostor. Ačkoliv byl zákoník práce v nedávné době výrazně novelizován (s účinností od 1. 1. 2012), existuje předpoklad, že do účinnosti nového občanského zákoníku se ještě několika novel dočkáme a to právě s ohledem na účinnost nového občanského zákoníku. Postupně budou odstraňovány duplicitní úpravy a nekompatibility nekoncepčních odchylek. Cílem práce je popsat historický vývoj vztahu zákoníku práce a občanského zákoníku. Vývoj vztahu na našem území je popisován od středověku, tomuto období je však věnována jen krátká kapitolka, jelikož se o pracovním právu v podobě, v jakém ho chápeme dnes, nedá mluvit. Za zlom považuji rok 1811, kdy na našem území a na většině území rakouského císařství začal platit Všeobecný zákoník občanský, který upravoval i pracovní smlouvu. Jednotlivá období budou zpracována ve zvláštních kapitolách, kde vždy jedna podkapitola obsahuje vývoj občanského práva, druhá kapitola vývoj pracovního práva a třetí kapitola pak shrnuje vývoj jejich vzájemného vztahu. Takto bude postupováno až do současnosti. V závěrečných kapitolách se bude práce věnovat konkrétním současným problémům, především nálezu ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. 7

zn. Pl. ÚS 83/06 a jeho argumentaci a v poslední kapitole budou nastíněny úvahy autora o vzájemném vztahu obou předpisů de lege ferenda. V práci budou analyzovány jak primární, tak sekundární zdroje. Především půjde o právní normy, důvodové zprávy, odborné články nebo monografie. Jednotlivé názory autorů budou komparovány a doplněny vlastním názorem autora. Tím by měl vzniknout ucelený přehled tezí, které budou obsahovat i odlišné oponentní názory, což by mělo přispět k názorové vyváženosti práce. 8

2 Vztah do roku 1811 2.1 Občanské právo do roku 1811 Před rokem 1811, a především pak v období středověku, bylo soukromé právo, a tudíž i právo občanské, významně omezeno. Rozvíjela se spíše odvětví veřejného práva, především pak právo trestní a správní. V oblasti správního práva byla velmi významná úprava správy církví, především pak církve římskokatolické, která v tehdejší Evropě hrála zásadní roli. Dalším problémem pro rozvoj soukromého práva byla existence různých skupin obyvatelstva, které měly odlišná práva. Existence různých privilegií pak byla jednou z překážek pro vytvoření souborného právního kodexu. Rozvoj soukromého práva se v tomto období uskutečňoval spíše v akademickém prostředí, kde především v severoitalských univerzitách vznikla skupina glosátorů, kteří znovuobjevovali římské právo a začali se blíže zabývat právem soukromým. Římské právo také přežívalo v upravené formě v právu kanonickém. Církevní hodnostáři během staletí vytvořili silnou masu práva, která upravovala jak chod samotné církve, tak každodenní život běžných věřících. Toto právo mělo silné kořeny v právu římském. Urfus 1 upozorňuje, že v období středověku a raného novověku bylo toto právo v podstatě nejzásadnějším právem pro běžného občana, jelikož vliv církve na běžného občana byl v mnoha ohledech absolutní. Významným pramenem soukromého práva bylo právo městské. Městské právo však nemělo ve středověku jednotný charakter a existovalo zde několik právních oblastí, například magdeburská nebo norimberská právní oblast. Potřebu 1 URFUS V., Historické základy novodobého práva soukromého, 2. vydání, Praha: C.H.BECK, 1994, str. 21 9

jednotné úpravy městského práva přinesl až ekonomický rozvoj měst. Malý 2 považuje za zlom 16. století, kdy ekonomická síla měst a rozvíjející se obchod vyžadovali jednotnou úpravu. Po letech příprav pak v roce 1579 vyšla Práva městská království českého. Tento kodex městského práva byl závazný pro celé české království a obsahoval normy soukromého práva z oblasti závazkových vztahů, majetkových práv nebo práva rodinného. Domnívám se, že pomalý rozvoj soukromého práva souvisel především s pojetím ekonomické činnosti, která se soustřeďovala především v rukou šlechty. Až rozvoj obchodu a prvopočátky soukromého podnikání byly impulsy pro rozvoj soukromého práva. 2.2 Pracovní právo do roku 1811 Pracovní právo v podobě, v jaké ho známe dnes, se začalo v celé Evropě a tedy i na našem území rozvíjet až na přelomu 18. a 19. Století. Kalenská spatřuje důvod v tom, že podmínky pro vznik pracovního zákonodárství na našem dnešním území začaly vznikat na přelomu 18. a 19. století v důsledku rozvoje průmyslu, pro který byl charakteristický vznik živnostenských a průmyslových podniků a v nich používání práce dělníků svobodně disponujících se svou pracovní silou. 3 To však neznamená, že některé prvky pracovního práva již v období před průmyslovou revolucí existovali. Například Bělina 4 nachází tyto prvky v právu čeledním, horním nebo cechovním. Rozvoj pracovního práva je tak vázán, podobně jako rozvoj soukromého práva, na rozvoj obchodu, průmyslu a soukromého podnikání. 2 MALÝ, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. Přepracované vydání, Praha: Leges, 2010, str. 109 3 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 9 4 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 25 10

Nejen Bělina, ale i Galvas 5 se k tomuto názoru přiklání a za první skutečně významný dokument, který obsahoval pracovněprávní ustanovení, považuje Ius Regale Montanorum. Horní zákoník Václava II. je velmi zdařilé dílo, které pravděpodobně sepsal Grozzius z Oriveta už kolem roku 1300. Spirit 6 popisuje tento zákoník jako čtyři knihy, které mimo jiné obsahují pracovní právo. Ius Regale Montanorum má velký význam především v oblasti bezpečnosti práce. Na tento přínos upozorňuje například Bělina 7, který vyzdvihuje, že Ius Regale Montanorum stanovil např. technické parametry pro důlní pracoviště z hlediska odvodňování, větrání a osvětlení, zohledňoval specifika pracovišť pod zemí a na povrchu. Dalším přínosem a prvkem pracovního práva je úprava pracovní doby. Galvas 8 se zabývá rozdělením dne na čtyři směny po šesti hodinách, přičemž platil zákaz pracovat ve dvou směnách za sebou. 2.2.1 Pracovní smlouvy V tomto období se vyskytovaly smlouvy, které lze považovat za smlouvy pracovní. Jejich předmětem byla závislá práce, za kterou dostávali zaměstnanci mzdu. Bělina 9 se věnuje prvnímu druhu smlouvy, kterou lze považovat za smlouvu pracovní. Tato smlouva měla formu čeledních smluv, které je možno přirovnat k pracovní smlouvě na dobu určitou. Tyto smlouvy byly uzavírány především ve městech mezi měšťany a čeledníky. Tato smlouva měla obvykle délku trvání jednoho roku a byla uzavírána na sv. Martina (11. listopadu). Galvas 10 poznamenává, že ačkoliv byla práce vykonávána za mzdu, čeledín pracoval celý rok pouze za stravu a přístřeší, mzda mu byla vyplacena až po roce. Odtud také pochází 5 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 29 6 SPIRIT M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 29 7 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 25 8 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 29 9 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 26 10 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 32 11

sousloví svatomartinská husa. V tomto období měli čeledíni peníze a dopřáli si i na tehdejší dobu drahé husí maso. Od 16. století začali vyhlašovat čelední řády zemské sněmy. Čelední řády pak určovaly bližší podmínky, za nichž se čelední smlouvy uzavíraly. Dalším druhem pracovní smlouvy byly smlouvy učednické a tovaryšské, které Spirit 11 považuje za součást širšího práva městského. Úpravu učednických a tovaryšských smluv obsahovaly cechovní řády. Kotous 12 se ve svém článku blíže věnuje tomu, co vše cechovní řády upravovaly. Předpisy tedy upravovaly přijímání tovaryše za mistra, ale i otázky pracovní doby včetně přestávek na jídlo a oddech a samozřejmě upravovaly otázky mzdy. Stavovský odboj v letech 1546 1547, který skončil neúspěchem, znamenal pro cechy velkou ránu, jelikož Ferdinand I. zrušil v roce 1547 cechovní soustavu. Toto nařízení však bylo formulováno velmi nejasně a prakticky se dotklo cechů jen v městech královských. V poddanských městech, kterých byla většina, nemělo naštěstí toto nařízení výrazný dopad. Úprava tovaryšských a učednických smluv ve formě, kterou získala v průběhu 16. století, zůstala bez větších změn platnou až do první poloviny 18. století, kdy došlo k reformě cechovních řádů. Tato reforma byla nutná, jelikož úprava z 16. století již byla nedostačující a neumožňovala další rozvoj řemeslné výroby. Ačkoliv v tomto období již existovaly počátky pracovního práva a ochranného zákonodárství, stále neexistovaly podmínky pro jeho rychlejší rozvoj. Limitující překážkou byla podle Běliny 13 především existence nevolnictví. Právě zrušení nevolnictví v roce 1781 a na to navazující rozvoj průmyslové výroby je mnohými chápán jako významný impuls pro rozvoj pracovního práva. Právě tento impuls považuje například Galvas 14 za zcela zásadní. Ačkoliv je zrušení nevolnictví 11 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 30 12 KOTOUS J., Ke kořenům pracovního práva, Aplikované právo, 2/2004, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 44 13 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo. 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 26 14 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 32 12

krokem vysoce nadčasovým, existovalo stále velké množství problémů. Nejzásadnějším problémem nejspíš zůstávalo poddanství. Osvícenská vláda Marie Terezie a Josefa II. přinesla rozvoj ochranného zákonodárství, které se nejvíce projevilo v ochraně pracujících dětí, ale i jiných zranitelných sociálních skupin. Rozvoj pracovního práva spojuje Spirit 15 také s robotními patenty, které umožnovaly v omezené míře konat i jinou práci. Například patent z roku 1775 stanovoval délku robotního dne v zimním období na 8 hodin, čímž měl poddaný částečně možnost konat i jinou práci nebo se věnovat řemeslu. 2.3 Vztah občanského a pracovního práva do roku 1811 V tomto období je velmi složité mluvit o vztahu občanského práva a práva pracovního, jelikož ani jedno odvětví ještě nebylo významně rozvinuto. Rodící se pracovní právo však bylo regulováno spíše právem veřejným. První normy, které lze považovat za součást pracovního práva, jsou spíše ochranného charakteru. Úprava v Ius Regale Montanorum má charakter současných norem BOZP. Úprava pracovních smluv v podobě, v jaké se v této době vyskytovaly, má pak spíš charakter soukromoprávní úpravy. Především smlouvy tovaryšské a učednické byly pod dohledem cechů. Celkově lze vztah hodnotit jako samostatnost obou rodících se právních odvětví. Obě práva se bezesporu navzájem částečně ovlivňovala, ale žádný významný vztah v tomto období vypozorovat nejde. Takové úvahy lze rozvíjet až v dalším období, kdy se v Evropě po Velké francouzské revoluci začaly objevovat první kodifikace občanského práva. Jejich součástí často bylo i právo pracovní. 15 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 30 13

3 Vztah mezi lety 1811 1918 3.1 Občanský zákoník mezi lety 1811 1918 Po Velké francouzské revoluci se v celé Evropě a tedy i na území tehdejšího Rakouska rozvíjely snahy o kodifikaci občanského práva. Na našem území byl prvním kodifikačním pokusem Codex Theresianus. Kodifikační práce však nepokračovala příliš rychle a také výsledky této práce nebyly příliš kvalitní. Problematikou přípravných prací se zabývá například Kadlecová 16, která považuje za reálné naplnění snahy kodifikovat občanské právo přijetím manželského patentu a patentu o dědické posloupnosti za vlády Josefa II.. Tyto dva patenty byly původně součástí Codexu Theresianus, který v platnost nikdy nevstoupil. Jeho problematickou vlastností bylo, že byl koncipován spíše jako učebnice, než jako soubor norem. Práce na kodifikaci občanského práva pokračovaly i za života Josefa II., po jeho smrti (1790) však práce na chvíli téměř ustaly. Krátké přerušení prací však neznamenalo velkou překážku, Malý 17 konstatuje, že kodifikace občanského zákoníku byla, i přes krátkou přestávku, připravena a už v roce 1797 byla konečná verze na zkoušku zavedena v Západním Haliči. Koncepce zákoníku byla velmi moderní, byla založena na rovnosti a svobodě občanů. V Západním Haliči se koncepce osvědčila a 1. 6. 1811 vstoupil v platnost Všeobecný občanský zákoník (ABGB) s účinností od 1. 1. 1812. O jeho mimořádné kvalitě svědčí jeho dlouhá účinnost a také to, že posloužil jako inspirační zdroj pro současnou rekodifikaci občanského práva v ČR. Dlouhodobou účinnost lze ukázat například na pracovním 16 KADLECOVÁ M. a kol., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, str. 80 17 MALÝ, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. Přepracované vydání, Praha: Leges, 2010, str. 196 14

právu, kdy některá ustanovení platila dlouhých 154 let. Jako zajímavost Malý 18 dodává, že inspiraci ABGB lze hledat i v Právech městských království českého a v římském právu. Domnívám se, že mimořádná kvalita ABGB měla i ekonomický dopad a umožnila velký rozvoj soukromého sektoru, který s sebou přinášel ekonomickou prosperitu. 3.2 Pracovní právo mezi lety 1811 1918 Významným rokem pro rozvoj průmyslové výroby a tím i následný rozvoj pracovního práva byl podle Běliny 19 a dalších autorů rok 1781 a zrušení nevolnictví. Zrušení nevolnictví znamenalo možnost přísunu venkovského obyvatelstva do měst, kde se soustředila průmyslová výroba a poptávka po zaměstnancích tak mohla být uspokojena. Vzhledem k tehdejšímu liberálnímu přístupu však zákony příliš do úpravy pracovních smluv, tehdy smluv námezdních, nezasahovaly. S novým občanským zákoníkem z roku 1811 vstoupila v platnost i nová úprava námezdní smlouvy, která byla součástí občanského zákoníku. Úprava námezdní smlouvy byla stále velmi liberální. V podstatě celý obsah námezdní smlouvy byl v rukou stran a ctil zásadu smluvní volnosti. Podle Spirita 20 i Kalenské 21 tak stát do obsahu námezdních smluv nezasahoval. Tento liberální přístup trval až do revolučního období roku 1848, kdy se dělníci začali dožadovat větších práv a ochrany. Galvas 22 toto období nazývá obdobím sociálního zákonodárství. Velké množství různých patentů a dekretů postupně upravovalo 18 MALÝ, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. Přepracované vydání, Praha: Leges, 2010, str. 196 19 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 27 20 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 31 21 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 9 22 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 35 15

pracovní podmínky a omezovalo práci slabých sociálních skupin, jako byly děti a matky. Dekret, který upravoval práci dětí, byl například císařský dekret týkající se ochrany práce dětí z roku 1842. Další významnou normou byl horní zákon z roku 1854, který do bezpečnosti práce zavedl nové poznatky a technologický pokrok. Z pohledu pracovního práva byl důležitý i živnostenský řád z roku 1859. Další zákony následovaly a v podstatě celá druha polovina 19. století se nesla v duchu zlepšování pracovních podmínek dělníků. S jejich rostoucím ekonomickým potenciálem a rozšiřující se základnou už nemohly vlády po celém průmyslovém světě tuto skupinu přehlížet. Mezi další významné faktory řadím také vznik sociálnědemokratických stran. Námezdní smlouva však nebyla jediným druhem pracovní smlouvy. Spirit 23 se své práci věnuje i stále platné úpravě čeledních řádů. Tyto řády byly v průběhu 19. století postupně upravovány a v druhé polovině 19. století byly vydány nové čelední řády pro Prahu a moravský a český venkov. Novinkou byly takzvané čelední knížky, do kterých byly zaznamenávány předchozí zaměstnání čeledníků a spokojenost s jejich prací. Ty sloužily jako jakési referenční a doporučující dokumenty. Dalšímu rozvoji dělnického hnutí a tím i tlaku na zlepšování podmínek dělníků a rozvoj pracovního a ochranného práva bránil zákaz koaličního jednání. Kalenská 24 považuje zákaz, tedy sdružování do odborů a konání stávek, za jasnou překážku rozvoje dělnického hnutí, a to i díky úpravě v trestním zákoníku, podle kterého bylo přísně trestáno spolčování dělníků za účelem zlepšení jejich postavení. Koaliční jednání bylo povoleno až Prosincovou ústavou v roce 1867. Podle Běliny 25 to byl důležitý krok nejen pro dělníky, kteří se mohli sdružovat do odborů, ale i pro zaměstnavatele, kteří začali zakládat svá zájmová sdružení. 23 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 31 24 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 9 25 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 28 16

Povolení koaličního jednání se promítlo do trestního až v roce 1870, čímž bylo toto uvolnění lehce limitováno. V tomto období vzniká také první zákon, který řeší problematiku zaměstnanosti. Zákonu č. 57/1903 ř. z., kterým byly zřízeny zprostředkovatelny práce, se ve svých pracích věnují Bělina 26 i Galvas 27. Tento zákon se snaží řešit problematiku zaměstnanosti a pro nezaměstnané zřizuje dvě instituce. První institucí jsou tzv. stravovny, které měly nezaměstnaným na cestě zajistit základní ubytování a stravu. Toto opatření považuji za velmi důležité pro zvýšení mobility pracovníků. Vyšší mobilita pracovníků pak znamená i zvýšení zaměstnanosti, jelikož dochází k lepší alokaci pracovní síly. Druhou institucí byly ústavy pro bezplatné zprostředkování prací a služeb. Tyto zprostředkovny však byly zřizovány na základě rozhodnutí okresních orgánů a nebyly zdaleka všude. Zajímavé bylo i řešení pracovněprávních sporů. V prvním stupni bylo řešení pracovněprávních sporů svěřeno rozhodčímu sboru, spor v prvním stupni skončil buď narovnáním, nebo rozhodnutím, proti kterému se bylo možno odvolat k soudu. Věcně příslušným soudem byl soud okresní, v případě sporu mezi živnostníkem a zaměstnancem to pak byl soud živnostenský. Galvas 28 si všímá i složení soudu, které bylo velmi vyvážené a přísedící byli vybíráni ze zástupců zaměstnavatelů i zaměstnanců, čímž bylo dosaženo jakési základní rovnováhy. V tomto období byl rozvoj práva na našem území stále v rukou rakousko uherské monarchie. Posledním přínosem rakousko uherského právního řádu pro rozvoj pracovního práva na našem území byla III. dílčí novela Všeobecného zákoníku občanského z roku 1916. Spirit 29 její přínos spatřuje především v tom, že 26 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 29 27 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 36 28 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 35 29 SPIRIT M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 32 17

se smlouva námezdní rozpadla na dva odlišné smluvní typy. Smlouva služební pak upravovala výkon práce a služeb, smlouva o dílo pak situace, kdy bylo předmětem smluvního ujednání jednorázové zhotovení věci. 3.3 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce v období 1811-1918 V tomto období vznikl výjimečně kvalitní občanský zákoník a občanské právo se tak dočkalo svého kodexu, který platil na našem území téměř 140 let. A pro pracovní právo ještě o 15 let déle. Součástí tohoto monumentálního občanského zákoníku bylo kromě práva rodinného, směnečného, stavebního nebo obchodního i právo pracovní. Některá odvětví práva se postupně dočkala svého samotného zákona, mezi taková odvětví patřilo právo stavební nebo směnečné. Pracovní právo však stále zůstávalo součástí občanského zákoníku. Včlenění pracovního práva do občanského zákoníku je poměrně logický krok, jelikož pracovní právo v té nejčistší podobě, tedy pouze úprava smluvního vtahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, je bezesporu soukromoprávní smluvní vztah. Smluvní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se pak řídil obecnou úpravou občanského zákoníku. Další úprava pracovního poměru, především úprava bezpečnostních standardů a minimálních požadavků na bezpečnost práce, délka pracovní doby či zákazy práce pro některé skupiny zaměstnanců byla obsažena v jednotlivých na sebe nezávislých zákonech. Úprava pracovního práva v rozsahu, v jakém ho chápeme dnes, tak byla roztříštěna do několika norem. Jelikož norem nebylo velké množství a dalo se v nich poměrně jednoduše orientovat, neexistoval tlak na vytvoření komplexního zákoníku, který by obsahoval veškerou úpravu pracovního práva. Ačkoliv sílil tlak na zlepšení pracovních podmínek, úprava pracovních smluv byla stále velmi liberální a začlenění úpravy pracovních smluv do občanského zákoníku plně odpovídalo tehdejší praxi. 18

4 Vztah mezi lety 1918 1950 4.1 Občanský zákoník mezi lety 1918 1950 V převratném období konce října 1918, kdy byla oficiálně vyhlášena Republika Československá, logicky vyvstala otázka, jak vyřešit problematiku právního řádu. Řešením bylo přijetí recepční normy, kterou nově vzniklá republika přebírala předpisy z rakousko-uherské monarchie. Tato norma byla přijata okamžitě v den vzniku Republiky Československé. Podle Kadlecové 30 bylo toto řešení logické a prakticky jediné možné, jelikož nebylo možné ze dne na den vytvořit zcela nový právní řád. Je však potřeba dodat, že toto řešení však s sebou přineslo i řadu problémů, z nichž nejzásadnější byl dualismus práva. Na území Čech, Moravy a Slezska (Předlitavsko) platilo právo rakouské, na Slovensku a Podkarpatské Rusi (Zalitavsko) pak platilo právo uherské. Problematikou dualismu se zabývaly všechny vlády za první republiky (1918-1938). Vzniklo několik možných řešení, na kterých se podílelo Ministerstvo unifikací a Ministerstvo spravedlnosti. Malý 31 se věnuje možnosti, které se zpočátku věnovala obě ministerstva, tou možností byl překlad ABGB a jeho přijetí jako platného občanského zákoníku. Tato možnost však brzy padla a začaly přípravy zcela nového občanského zákoníku. Tato snaha vyvrcholila v roce 1937 předložením Vládního návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník do poslanecké sněmovny. V předvečer mnichovské dohody a vzhledem ke složité vnitropolitické situaci však tento zákon nebyl přijat. Kadlecová 32 vidí příčinu nezdaru i v příliš dlouhé době přípravy nového občanského zákoníku. Kodifikační 30 KADLECOVÁ, M. a kol., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, str. 87 31 MALÝ, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. Přepracované vydání, Praha: Leges, 2010, str. ČĚŽ 32 KADLECOVÁ, M. a kol., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, str. 89 19

práce trvaly téměř 20 let a to je i na tak významný zákon doba velmi dlouhá, zpracovatelé návrhu navíc měli velmi kvalitní předlohu v podobě vyzkoušeného a na našem území tradičního zákoníku rakouského. Vzhledem ke kontinuitě práva byla inspirace v tomto zákoníku jistě zcela na místě. 4.2 Pracovní právo mezi lety 1918 1950 Recepční norma přebírala rakousko-uherské zákonodárství a tím podle Běliny 33 samozřejmě přebrala i pracovní právo. Pracovní smlouva pak byla stále upravena v ABGB a to jako smlouva služební. Za základní smlouvu pracovního práva považuje služební smlouvu i Spirit 34. Válečné útrapy a majetkové škody způsobily, že v prvních poválečných letech existovala vysoká nezaměstnanost a velká část obyvatelstva trpěla bídou. Tyto okolnosti opět aktivizovaly dělnické hnutí a na to podle Kalenské 35 navazovalo i sociální zákonodárství. Ačkoliv Republika Československá vznikla až koncem října 1918, ještě v témže roce byl přijat zákon, který stanovoval 8 hodinovou pracovní dobu. Takovou úpravu zavedla Republika Československá jako první stát na světě, tuto skutečnost vyzdvihuje ve svém díle především Bělina 36. Další zákony z oblasti pracovního a sociálního zákonodárství následovaly a opět jako jedny z prvních na světě. V roce 1921 byl přijat zákon o placené dovolené na zotavenou pro horníky a to v rozsahu 5 až 10 dnů. O čtyři roky později, v roce 1925, byl přijat zákon o placené dovolené pro ostatní dělníky a to v rozsahu 6-8 dnů. Dalšími důležitými zákony byly například zákony o podpoře v nezaměstnanosti z období let 1918 až 1921. Tyto zákony jsou dle mého názoru 33 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 30 34 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 33 35 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 10 36 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo. 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 30 20

jasným důkazem, že Republika Československá byla na svou dobu silně sociálním státem. Zákony o podpoře v nezaměstnanosti odpovídaly na problematiku nezaměstnanosti, která trápila nejen Československo, ale celou Evropu. První zákon vznikl ještě v roce 1918 a předpoklad byl, že jeho účinnost skončí s koncem roku 1919. Problematika nezaměstnanosti však za tak krátkou dobu nemohla být vyřešena a v průběhu roku 1919 byla jeho platnost prodloužena. Podle Galvase 37 však s prodloužením účinnosti byla podpora zkrácena a některé skupiny na ni neměly nárok vůbec, takovou skupinou byli například zemědělci, zároveň musel nezaměstnaný doložit potvrzení zprostředkovny práce, že mu nenašla odpovídající pracovní pozici. V roce 1921 vstoupil v platnost zákon č.322/1921 Sb. zák. a nař., který zaváděl takzvaný Gentský systém. Této problematice se věnuje Spirit 38, který tuto změnu v systému vyplácení podpory v nezaměstnanosti podrobně rozebírá. Zásadní změnou v Gentském systému je, že podporu vyplácí odborová organizace a stát na ni pouze přispívá. Úprava však byla přijata velmi rychle a praktická realizace byla velmi složitá, z toho důvodu byla účinnost posunuta až na rok 1925. Problémem bylo například to, že zaměstnanec musel být předtím odborově organizován minimálně 6 měsíců. To velká část zaměstnanců nebyla a tím by ztratili nárok na podporu v nezaměstnanosti. Posunutí účinnosti na rok 1925 pak byl prakticky nevyhnutelný. Bělina 39 tento systém nepovažuje za příliš efektivní. Především pak v době Velké hospodářské krize byl podle něj Gentský systém vzhledem k velkému množství nezaměstnaných nedostatečný. Proto byl Gentský systém již v roce 1930 37 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 37 38 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 34 39 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 30 21

novelizován a podle Galvase 40 tato úprava přinesla zlepšení a značná část nezaměstnaných pocítila tuto změnu pozitivně. Obrovským posunem ve vývoji pracovního práva na našem území je nové znění 1164 Obecného zákoníku občanského (původní ABGB), které se do právního řádu dostalo zákonem č. 497/1920 Sb. zák. a nař.. Nové znění bylo převratné v tom, že zakazovalo omezení nebo zrušení práv, které zaměstnanci zaručovala hlava XXVI. Obecného zákoníku občanského. To znamenalo odklon od silně liberálního pojetí pracovní smlouvy a počátek regulace pracovněprávních úkonů. Kalenská 41 tuto změnu považuje za natolik zásadní, že v souvislosti s touto změnou označuje začátek 20. let 20. století za skutečný počátek pracovního práva, jako samostatného právního odvětví. Rychlý rozvoj sociálního zákonodárství a pracovního práva byl přerušen Velkou hospodářskou krizí, ovšem nejen ekonomické vlivy měly dopad na zpomalení rozvoje pracovního práva. Kalenská 42 upozorňuje i na mezinárodní politickou situaci. Od poloviny 30. let 20. století byla hrozba války a rozmach diktátorských režimů v Itálii a Německu, ale i požadavky Polska hlavním společenským i politickým tématem a upozadily problémy dělníků, ale nejen jich. V tomto složitém období se zlepšují zákonné pracovní podmínky jen některým skupinám zaměstnanců. Takovou skupinou byli například státní úředníci, kterým byl v roce 1936 schválen platový zákon pro státní zaměstnance. Absolutní pohromou pro vnitrostátní politiku byla Mnichovská dohoda a na ní navazující vznik Protektorátu Čechy a Morava. Vznik Protektorátu a faktické předání moci do rukou německých politiků a úředníku znamenal katastrofu nejen 40 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 37 41 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 10 42 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 10 22

pro český národ, ale i pro všechna odvětví práva. Malý 43 pak pracovní právo označuje za odvětví, které bylo postiženo velmi výrazně. Nacistické vedení zavedlo pracovní úřady, byla uzákoněna pracovní povinnost, pro osoby starší 14 let byly zavedeny pracovní knížky a nařízení z roku 1941 zavádělo takzvané totální nasazení na práce do Německa. Po osvobození a v prvních poválečných letech byla situace opět velmi složitá. Průmysl byl přebudován na válečnou podobu, část průmyslových podniků byla zničena, velké množství lidí se vrátilo z koncentračních táborů, nucených prací nebo různých jiných vězení a lágrů, vojáci byli demobilizováni. Takovouto masu lidí bylo vhodné využít na obnovu válkou zničeného hospodářství a k tomu bylo podle Běliny 44 potřeba přijmout hned několik zákonů. Právní řád obecně, včetně pracovního práva, pokračoval v kontinuálním vývoji a navazoval na předválečnou legislativu, jelikož zákony z dob protektorátu nebyly podle Galvase 45 přijaty za součást platného práva. Mezi nejdůležitější normy, které měly napomoct obnově hospodářství a využít k tomu práceschopné obyvatelstvo Galvas 46 řadí dekret prezidenta republiky, který zaváděl povinnost práceschopných nezaměstnaných nastoupit k provádění prací důležitých pro poválečný rozvoj. Jelikož bylo potřeba nějakým způsobem evidovat vykonávanou práci, v roce 1946 byly zavedeny pracovní knížky. Mezi další důležité zákony, které upravovaly pracovní právo v krátkém období mezi osvobozením a komunistickým pučem, řadí Spirit 47 zákon, který sjednocoval dovolenou na zotavenou nebo zákon, který zaváděl účast pracovních rad na vedení podniků. Podobná opatření byla zaváděna i v ostatních válkou postižených státech. 43 MALÝ, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. Přepracované vydání, Praha: Leges, 2010, str. 468 44 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 31 45 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 38 46 GALVAS M. a kol., Pracovní právo, 2. aktualizované a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 2004, str. 38 47 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 35 23

4.3 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce v období 1918 1948 Po vzniku Republiky Československé se naše republika zařadila mezi státy, které významným způsobem rozšiřovaly sociální a pracovní zákonodárství. V některých oblastech byla dokonce mladá Československá republika novátorem a vzorem pro ostatní státy. Právě regulace pracovních podmínek a další předpisy znamenaly velký průnik veřejného práva do té doby téměř výlučně soukromoprávní úpravy pracovního poměru s velkým důrazem na dispozitivnost ustanovení o námezdní smlouvě. Tento průnik veřejného práva předznamenal emancipaci pracovního práva do samostatného právního odvětví. Obecná úprava pracovního poměru stále zůstávala v občanském zákoníku a byla doplňována zvláštními předpisy. V této době již byla úprava natolik roztříštěna, že pravděpodobně nastal čas na kodifikaci pracovního práva. Taková možnost se naskýtala zároveň s přípravou nového občanského zákoníku. V přechodných ustanoveních návrhu občanského zákoníku z roku 1937 se však počítalo se zachováním dosavadních pracovněprávních předpisů. V předvečer války pak již nebyla situace nakloněna zásadnímu přebudování pracovního práva. Diskontinuitní vývoj ve válečných letech pak není k dalšímu vývoji vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce vůbec relevantní. Lze jen spekulovat, zda by došlo v tomto období ke kodifikaci pracovního práva a jaký by byl vztah k občanskému právu, jelikož vazba těchto dvou odvětví byla do této doby velmi úzká. Nejspíše by pouze došlo ke kodifikaci pracovních předpisů do jednoho zákona, čímž by byla omezena roztříštěnost, ale obecná úprava by zůstala v občanském zákoníku. V neprospěch kodifikace pracovního práva však na druhou stranu mluví roztříštěnost oborová, kdy velké množství skupin zaměstnanců mělo rozdílné pracovní podmínky a musel by se složitě hledat průnik tak, aby kodifikace pracovního práva mohla být co nejvíce obecná. 24

V prvních poválečných letech se pracovní právo nijak výrazně neměnilo, veškeré síly byly směřovány k obnově hospodářství. Až po komunistickém puči a následné socializaci (sovětizaci) práva začala další etapa vývoje pracovního práva. 25

5 Vztah mezi lety 1950 1989 5.1 Občanský zákoník mezi lety 1950 1989 Politický puč v únoru 1948 měl dopad i na československý právní řád. Podle Knappové 48 byly změny zásadní a většina proběhla v takzvané právnické dvouletce v letech 1950 až 1951, kdy vznikly nové kodifikace téměř všech právních odvětví. Jedinou výjimkou bylo pracovní právo. V prvním roce právnické dvouletky, konkrétně v říjnu, byl přijat i nový občanský zákoník. Tento občanský zákoník je známý jako střední kodex. Jeho největším přínosem bylo odstranění dualismu, jelikož platil pro celé území Československa. Celková koncepce vycházela ze zásad socialistického zákonodárství, což podle Kadlecové znamenalo 49 mimo jiné preferenci socialistického vlastnictví, upozadění práv jednotlivce a stírání rozdílů mezi právem soukromým a veřejným. Zajímavostí je, že nový občanský zákoník neobsahoval úpravu pracovních smluv a zároveň neexistoval zákoník práce. Pracovní poměr tak nadále upravovaly 1151 až 1164 obecného zákona občanského, které zůstaly v platnosti. To je dle mého názoru předzvěst přípravy zvláštní úpravy pracovního práva a příprava na emancipaci pracovního práva jako právního odvětví s vlastním kodexem. Střední kodex platil pouhých 14 let, což považuji na tak významný zákoník, jakým občanský zákoník bezpochyby je, za velmi krátkou dobu, kdy se teprve utváří judikatura a společnost se s novými pravidly sžívá. Předzvěstí přijetí nové úpravy byla nová ústava, která byla přijata v roce 1960. Knappová 50 se pozastavuje nad ideologickým impulsem k tvorbě nové ústavy, podle tehdejších politických 48 KNAPPOVÁ, M. a kol., Občanské právo hmotné 1., 4. Aktualizované a doplněné vydání, Praha: ASPI, 2005, str. 68 49 KADLECOVÁ, M. a kol., Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, str. 91 50 KNAPPOVÁ, M. a kol., Občanské právo hmotné 1., 4. Aktualizované a doplněné vydání, Praha: ASPI, 2005, str. 69 26

představitelů došlo Československo na své cestě ke komunismu již k socialismu. Tato teze však byla spíše přáním než reálným vyjádřením situace. Na základě této teze došlo k opětovné rekodifikaci všech významných zákoníků a právních předpisů tak, aby odpovídaly socialistickému smýšlení. Občanské právo se tak dočkalo nového Občanského zákoníku v roce 1964 jako zákona č. 40/1964 Sb.. Přijetí nového občanského zákoníku v podobě zákona č. 40/1964 Sb. odtrhlo Československo definitivně od římskoprávních tradic a podle Knappové 51 výrazně vzdálil právnímu vývoji v demokratické Evropě. V novelami pozměněné podobě však platí tento občanský zákoník dodnes, tedy téměř 50 let. 5.2 Zákoník práce mezi lety 1950 1989 Ačkoliv pracovní právo zůstalo jedním z nekodifikovaných právních odvětví v průběhu právnické dvouletky, vývoj pracovního práva pokračoval dál. Na našem území směřoval vývoj jiným směrem než ve většině zemí východního bloku, jelikož bylo naše pracovní zákonodárství podle Kalenské 52 na vysoké úrovni a na špičce v rámci Evropy. Československo jako průmyslový stát mělo pracovní právo velmi rozvinuté už v meziválečném období. Další rozvoj pracovního práva se ubíral směrem rozvoje ochranného zákonodárství. Ovšem již se nezaměřoval na jednotlivé skupiny, ale na celou pracující společnost. Hlavním rysem tak podle Běliny 53 byla především jednotnost. Postupně byla sjednocena délka pracovní doby a to na 46 hodin týdně, změny se dotkly i náhrady mzdy za svátky. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci získala jednotnou podobu s výjimkami pro nebezpečné provozy. Jednotnost se přenesla i 51 KNAPPOVÁ, M. a kol., Občanské právo hmotné 1., 4. Aktualizované a doplněné vydání, Praha: ASPI, 2005, str. 69 52 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 11 53 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 32 27

do odměňování, kdy byly sjednoceny platové podmínky žen a mužů. Dále se sjednotily podmínky pro dovolenou na zotavenou a mnoho dalších opatření, která přinesla zaměstnancům objektivně lepší podmínky. Domnívám se, že největším problémem pracovního práva v tomto období byla přetrvávající roztříštěnost právní úprav. Spirit 54 tento stav označuje za velmi tíživý. Pro odstranění roztříštěnosti a nepřehlednosti bylo rozhodnuto o kodifikaci. I tato kodifikace měla podle Kalenské 55 souvislost nejen z roztříštěností, ale i s přijetím nové ústavy. Práce na kodifikaci začaly v roce 1962 za účasti odborníku z praxe, soudců, právníků i odborářů. Konečně celou kodifikační práci zastřešovala právě Ústřední rada odborů. Důvodem bylo i to, že Ministerstvo práce v té době neexistovalo. Kodifikační práce skončily v roce 1963 a návrh byl prostřednictvím odborů předložen veřejnosti. Kalenská 56 práci veřejnosti chválí a připomíná, že Ústřední rada odborů přijala přes 22 000 připomínek, z nichž mnohé do návrhu zapracovala. Účast veřejnosti na přípravě kodexu, který ovlivňuje každodenní život všech jeho adresátů, považuji za vhodnou a přínosnou a zájem veřejnosti můj názor jen podtrhuje. Definitivní podoba zákoníku práce byla přijata v roce 1965 s účinností od 1. ledna 1966. Nový zákoník práce a vlastně i první zákoník práce na našem území byl podle Běliny 57 vybudován na čtyřech základních zásadách. První zásadou je kogentnost, která je bližší spíše právu veřejnému a znamená nemožnost odklonit se od ustanovení v zákoníku práce a tím omezuje smluvní autonomii. To bylo podle Bruthansové 58 často problematické, jelikož se při sjednávání pracovních podmínek a jejich změně nemohlo postupovat s ohledem na specifické požadavky některých pracovišť. Druhou zásadou byla komplexnost, 54 SPIRIT M. a kol., Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň: Aleš Čeněk, str. 37 55 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 12 56 KALENSKÁ M., K vývoji pracovního práva, Aplikované právo, 1/2006, Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, str. 12 57 BĚLINA, M. a kol., Pracovní právo, 4. doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. BECK, str. 33 58 BRUTHANSOVÁ, D. a kol., Vliv pracovního práva na situaci na trhu práce, 2001, Praha: VÚPSV, str. 4 28

zákoník práce obsahoval veškeré pracovněprávní předpisy. Bruthansová 59 k tomu dodává, že zákoník práce upravil všechny otázky pracovního práva vyčerpávajícím způsobem a na prováděcích předpisech ponechal jen problematiku, u níž byl předpoklad, že se bude často měnit. Jako příklad uvádí státní bezpečnostní dozor nad bezpečností a ochranou zdraví při práci. Třetí zásadou byla zásada jednotnosti, právní úprava platila až na výjimky pro všechny zaměstnance stejně. Čtvrtou a z dnešního pohledu nejproblémovější zásadou bylo osamostatnění. Pracovní právo se stalo zcela samostatným právním odvětvím bez jakékoliv vazby na obecný občanský zákoník. Veškeré instituty byly v zákoníku práce upraveny zvlášť, i když se v některých případech nijak nelišily od obecných institutů občanského práva. Ačkoliv byl zákoník práce poplatný době, domnívám se, že z tehdejšího hlediska se jednalo o kvalitní kodifikaci s jasnou koncepcí a systematikou. 5.3 Vztah občanského zákoníku a zákoníku práce v období 1950-1989 Toto období je pro vztah zákoníku práce a občanského zákoníku nejbouřlivějším. Už nezařazení pracovní smlouvy do středního kodexu a ponechání v platnosti úpravu v obecném zákoně občanském dává tušit, že se připravuje zcela nová koncepce vztahu pracovního práva a práva občanského. Pracovní právo se sice na počátku tohoto období rychle rozvíjelo, základní podmínka pro kodifikaci však stále nebyla splněna. V předchozí kapitole byla vyjádřena teze, že největším problémem pro kodifikaci pracovního práva byla diferenciace práv pro různé skupiny zaměstnanců. Tato okolnost představuje zásadní problém pro vytvoření obecného kodexu pracovního práva, který by byl platný pro všechny skupiny zaměstnanců. Právě jednotnost právní úpravy v oblasti pracovního práva byla základním principem, který tehdejší rozvoj pracovního práva charakterizoval. 59 BRUTHANSOVÁ, D. a kol., Vliv pracovního práva na situaci na trhu práce, 2001, Praha: VÚPSV, str. 4 29

Po desetiletí sjednocování právní úpravy mohlo dojít k dlouho očekávanému kroku kodifikace pracovního práva. Před tvůrci zákoníku práce stála otázka, jak zařadit pracovní právo do systému práva a jak koncipovat vztah občanského zákoníku a zákoníku práce. V socialistickém modelu právní úpravy, kdy bylo upřednostňováno právo veřejné, a soukromoprávní obory byly upozaďovány, zvítězila koncepce samostatnosti. Občanský zákoník nebyl k zákoníku práce ani ve vztahu subsidiarity ani ve vztahu delegace. Odklon od soukromoprávního pojetí pracovního práva souviselo s novým pojetím práce, jako služby socialismu a odtržení od kapitalistického pojetí práce. Pracovní právo bylo chápáno jako právo, které upravuje společenské pracovní vztahy a vztahy s nimi těsně spjaté, aby se upevňovala socialistická organisace společenské práce, zejména aby na základě nepřetržitého růstu produktivity práce byly zajišťovány co nejlepší pracovní podmínky, aby byla důsledně uplatněna zásada odměny za práci podle jejího množství a jakosti a aby pracující byli vychováváni k socialistické pracovní morálce, dále aby byly omezovány a vytlačovány kapitalistické pracovní vztahy. 60 Samotné dělení na právo soukromé a veřejné je ovšem v tomto období nepřesné. Tehdejší právní teorie dělila právo občanskoprávní a administrativně právní. V pracovním právu pak docházelo ke kombinaci obou přístupů. Vznikl tak kvalitativně nový druh právní úpravy, který podle Kalenské 61 vychází z toho, že rovnost a podřízenost subjektů v pracovněprávním vztahu mají jiný obsah, než v ostatních právních vztazích. Pracovní právo tak bylo odtrženo od ostatních právních odvětví a stalo se samostatným právním odvětvím, které ve svém kodexu obsahovalo i obecnou úpravu institutů, které jsou běžně upraveny v jiných zákonících, a mnohdy vytvářelo duplicitní právní úpravu, která se projevila i na rozsahu zákoníku práce, 60 HROMADA, J., CHYSKÝ, J., WITZ, K. Československé pracovní právo. Praha: Orbis, 1957, s. 21 61 KALENSKÁ, M. a kol. Československé pracovní právo. Praha: Panorama, 1981, s. 16 30

který obsahoval 280 paragrafů, přičemž občanský zákoník, jenž upravuje podstatně větší počet společenských vztahů, jich obsahoval 510. Rozsah zákoníku práce v poměru k rozsahu občanského zákoníku je podle mého názoru jasným důkazem nadbytečnosti úpravy některých institutů, tato duplicita a mnohdy nadbytečnost však plně odpovídala koncepci tehdejšího právního řádu. Podobný vývoj však můžeme v tomto období sledovat ve všech státech východního bloku. Stránský 62 však dodává, že v žádném státě nedošlo k úplnému odtržení pracovního práva a práva pracovního. Vždy byl alespoň minimální vztah zachován. Ačkoliv se teoretici stavěli k použití občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích negativně, bylo možné použít občanský zákoník, pokud dotčenou úpravu neobsahoval sám zákoník práce, je-li použití občanskoprávního pravidla nezbytné, dále za podmínky, že dotčené ustanovení občanského zákoníku je použito vhodným způsobem, a pokud nedojde k narušení zásad pracovního práva, jednalo se tedy o princip subsidiarity, který byl omezen principy pracovního práva. Reálně však použití občanského zákoníku bylo takřka nemožné. 62 FILCEK, A. a kol. Kodeks pracy z komentarzem. Warszawa: Wydawnictwo prawnicze, 1979, s. 702 31

6 Vztah mezi lety 1989 2012 6.1 Občanské právo mezi lety 1989-2011 Po roce 1989 v souvislosti s politickými a ekonomickými změnami stál před zákonodárcem problém, jak naložit s občanským právem. Koncepce dosavadního občanského zákoníku neodpovídala novým podmínkám, příprava zcela nového kvalitního zákoníku je však zdlouhavá a problém se musel řešit rychle. Domnívám se, že především v důsledku časové tísně byl zvolen přístup komplexní novelizace, která odstranila a změnila ustanovení, která nedopovídala nové politickoekonomické situaci. Touto novelou byla takzvaná velká novela občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb.. Postupně se také upravoval vztah k právním odvětvím, která historicky vznikla z občanského práva. V předešlých několika dekádách byla jednotlivá odvětví osamostatněna a jejich vazba na občanský zákoník byla nulová nebo minimální. Po novele z roku 1991 se systém vzájemných vztahů postupně vracel do stavu, který je historicky a teoreticko-právně správný. Slovy Hrudlíka 63 vznikla situace, kdy občanské právo nabylo podobu obecného předpisu vůči ostatním odvětvím, která se sama situovala do pozice předpisu speciálního. Od roku 1989 byl občanský zákoník novelizován téměř padesátkrát, přesto je stále nevyhovující a po celou dobu jsou v různé intenzitě deklarovány snahy o rekodifikaci. V roce 2001 pověřil tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl přípravou koncepce nového občanského zákoníku tým profesora Eliáše. Po dlouhých 22 letech byla koncepce občanského zákoníku, kterou vytvářel tým profesora Eliáše, přijata a nový občanský zákoník snad vstoupí v účinnost 1. 1. 2014. Ačkoliv existuje mnoho kritických hlasů, které považují NOZ za zbytečný a 63 HURDÍK, J., FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M,. Úvod do soukromého práva, Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 44. 32