KLASICKÁ ŘECKÁ FILOZOFIE

KLASICKÁ ŘECKÁ FILOZOFIE LOGIKA A ARGUMENTACE ETIKA A ETICKÉ PROBLÉMY Sokrates zaměřil pozornost na člověka, analýzu poznání, myšlení a etických hodnot. Přínosem je jeho dialogická metoda tázání = negativní metoda vylučování hypotéz. (maieutická metoda). Ctnost je trvalá mravní hodnota člověka. Platón se zaměřil na rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním, na spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce. V podobenství o jeskyni podrobil kritice každodenní zkušenosti. Platón nastiňuje aristokratický (monarchistický) model správy společnosti. Je-li obec uskutečněním dobra, pak každá opozice je protiklad = zlo. V ideální obci má na základě znalosti idee dobra absolutní moc nad všemi filozof král (ví lépe než ostatní, co je dobro). V podobenství o jeskyni podrobil kritice každodenní zkušenosti. Shrnutí: oblast zdání (doxa) je oblastí smyslovosti. Uskutečňuje se našimi smysly. Smysly vnímají v jevech neustálé změny, proměnu a zanikání. oblast pravého bytí je oblastí duchovního světa, v němž se realizuje pravé, vlastní poznání (epistémé). Poznání se vztahuje k pravému bytí, které je neproměnné, zůstává stále stejné a je základem jevů. Nerealizuje se ve smyslovosti. Aristotelespoložil základy logiky jako vědy o důkazu a o formách myšlení, nutných pro poznání ve spise Organon : pojednává o soudu, analýze úsudcích a induktivní metodě ( je základem empirických věd), dále se zabývá tím, z jakých pozic je možné přesvědčovat a jaké důvody vybírat, aby byly věrohodné, dále podrobuje kritice sofistickou argumentaci (přináší přehled o jejich chybách a úskocích při argumentaci), formuluje 3 zásady racionálního myšlení: zásada totožnosti, zásada sporu, zásada vyloučení třetího. Aristoteles začíná vyčleňovat v rámci filozofie směry, které se později staly samostatnými vědními obory: logika (uvažování, argumentace, soudy a úsudky), fyzika (pohyb, prostor), etika (zabývá se morálkou, ctnostmi dobrem a spravedlností). 1. Sokrates stručný životopis (4. června 469 v Athénách 399 př. n. l. v Athénách), řecky Σωκράτης, athénský filosof, učitel Platónův. Jedna z nejvýznamnějších postav evropské filosofie. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří pátrali po původu a příčinách světa, Sókratův zájem se soustředil na záležitosti člověka a společnosti. Svou dialektickou metodou položil základy západního kritického myšlení. Sókratova osobnost a jeho kritika politického systému athénské demokracie vyvolala vůči němu

nepřátelství. Byl postaven před soud, obviněn z prohřešků proti náboženství a z kažení mládeže. Odsouzen k smrti požitím jedu. Rozsudku se podřídil, ačkoliv mohl uprchnout. Sókrates nevytvořil ucelený filozofický systém a nezanechal žádný spis. Jeho učení je známo jen ze spisů jeho žáků, hlavně Platóna a Xenofonta. Ženou Sokratovou byla Xantypa. Po roce 422 př. n. l. získali v Athénách vliv mladí političtí reformátoři v čele se Sókratovým žákem Alkibiádem. Kvůli nim vypukla další fáze Peloponéské války, ve které byly Athény se svými spojenci poraženy a skončil tak jejich zlatý věk. Vlády v Athénách se chopila tzv. vláda třiceti tyranů v jejímž čele stál Kritiás, další Sókratův žák. Platón účast v ní odmítl. Po pádu této vlády byl Sókratés obviňován, že jeho filosofie zrodila tyto vlády a přivedla Athény k porážce ve válce. Athénský lidový soud, vedený třemi významnými osobami, vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. K tomu možná přispěla i Aristofanova komedie Oblaky, která líčí, jak se vlivem Sókratova učení synové obracejí proti svým otcům. Na soud se Sókratés nepřipravil, ale jeho improvizovaná obhajoba byla jednou z nejlepších v dějinách soudnictví. Přesto byl Sókratés shledán viným a odsouzen k trestu smrti požitím bolehlavu. Jeho řeč před soudem sepsal Platón jako Obranu Sókratovu. Ukázka z Platonovy Obrany Sókratovy : Nevzniká z peněz ctnost, ale z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, v soukromí i v obci. Jestliže hlásáním těchto zásad kazím mládež, byly by tyto zásady škodlivé. Tvrdí-li však někdo, že hlásám něco jiného, mluví nepravdu. A tak bych mohl jenom říci: Poslechněte, Athéňané, Anita nebo neposlechněte a osvoboďte mne nebo neosvoboďte, vězte však, že nebudu jednat jinak, ani kdybych měl stokrát umřít! Někteří historikové, či filosofové (menšinový názor, mezi nimi např. Jan Patočka) zastávají teorii, že Sókratés je pouze fiktivní postavou, kterou vynalezl Platón a zpopularizoval Xenofón s Aristofanem, kteří do postavy promítali své názory, které by společnost nemohla přijmout jako názory jejich. Sókratovo myšlení Zaměřil pozornost na člověka, na analýzu poznání, myšlení a etických hodnot. Usiloval o pojmovou stálost a určitost. Odhalováním obecného jádra mravních pojmů se snažil překonat relativismus sofistů. Jeho způsob analýzy pojmů spočíval v systematickém kladení otázek přivádějících diskutující nejprve do rozporu s jejich počátečními výroky (sokratovská ironie) a pomáhajících jim posléze tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu. Tuto metodu hledání pravdy pojmenoval Sókrates maieutikou (uměním porodní báby). Podle Sókrata skutečně poznat můžeme jen sami sebe, což vyjádřil formulí delfské věštírny: poznej sám sebe! ("gnóthi seauton", "nosce te ipsum").

Sókratovská či maieutická metoda Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání = negativní metoda vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány, pokud vedou ke sporu. Postupně se dospívá k hypotézám, tvrzením a axiomům, na nichž tyto hypotézy stojí a které nevědomě vytvářejí názor člověka na danou otázku (převážně etického charakteru). Název maieutická metoda či maieutika pochází ze samotné metody, která přivádí na svět implicitní názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké µαιεύτρια maieutria znamená porodní bába). Sókratés byl přesvědčen, že lidé chybují hlavně proto, že nedovedou správně užívat svůj rozum a že jednají podle svých domněnek, místo aby se snažili skutečně poznávat. Proto se rád pouštěl do rozhovorů a kdykoli jeho společníci něco tvrdili, vyptával se jich tak, aby si protiřečili a museli uznat, že to vlastně nevědí. Větu Vím, že nic nevím, Sókrates patrně neřekl, byl však vůči ostatním ve výhodě v tom, že věděl o svých omezeních. Pro vnitřní hlas, který ho varoval, co není správné, užíval Sókrates pojem daimonion. Vím, že nic nevím Tento výrok se Sókratovi sice často připisuje, ale pochází z nepřesné interpretace Platónovy Obrany Sókratovy (I, 21b-e). Příslušná pasáž zní (v překladu Františka Novotného) následovně: Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých, abych buď tam anebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její odpovědi: Tento muž je nade mne moudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší. A tu, když jsem ho prozkoumával nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z politiků, u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho zkoumal a rozmlouval s ním, nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá moudrým, jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě, ale že moudrý není; a potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý, ale že není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeho i mnohé z přítomných; avšak odcházeje uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím. Sókratovo etické myšlení Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, nýbrž praktické umění žít. Sokratova etika je racionalistická: lidé jednají špatně pouze z neznalosti, nikdo není zlý z vlastní vůle. Takto redukuje Sókrates každý nemorální čin na prostou nevědomost nebo omyl a moudrost na dokonalé poznání. Za hlavní cíl života považoval dosažení blaženosti jako následku ctnostného života. Tedy: žít

ctnostně = znát dobro (kdo zná dobro, ten dobro také koná, zlé věci nikdo nedělá dobrovolně) Ctnost základní pojem antické etiky, je trvalá mravní hodnota člověka 4 základní ctnosti: 1. moudrost (schopnost řídit se rozumem) 2. statečnost (usilovat o dobro za každé situace) 3. spravedlnost 4. uměřenost Sóktarovy citáty: Athény jsou jako ospalý kůň, a já jsem komár, který ho chce probudit a vrátit do života. Existuje jen jedno dobro, a to je vědění. Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost. Určitě se ožeň. Když dostaneš dobrou ženu, budeš šťastný. Když špatnou, staneš se filozofem. Kdo chce pohnout světem, ať hne nejdřív sám sebou. Milá dcero, když běžíš křovím, tak nevíš, který to byl trn. (Tento výrok vyřkl k ženě, která tvrdila, že je otcem jejího dítěte.) Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji! (Tento výrok Sókratés vyřkl na tržišti, kde byl pestrý výběr zboží.) Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele. Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, nýbrž praktické umění žít. Nemá být koráb zakotven jen jednou kotvou a život na jediné naději. Není pravda, že každý se bojí smrti, neboť nikdo neví, zda není naopak pro člověka nejvyšším požehnáním. Opravdová moudrost je v poznání vlastní nevědomosti. Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe. Špatní lidé žijí, aby jedli a pili, dobří lidé jedí a pijí proto, aby žili. Ten, kdo ví, co je správné, také správně činí.

Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít. 2. Platón stručný životopis Platon (řecky Πλάτων, 427 př. n. l. 347 př. n. l.), byl řecký filosof, pedagog a matematik. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dašími osobami, kterým Sókrates svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšími poznání. Život Platón se narodil v jedné z předních athénských rodin. Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Po odsouzení svého učitele a jeho popravě roku 399 př. n. l. odešel snad z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicilii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicilii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listě, jediném zachovaném autobiografickém textu. Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v Akadémově háji založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách. Dílo Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru), kde vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor Platónových Listů, kde zejména Sedmý list vrhá na Platónovo vlastní pojetí filosofie jiné světlo: filosofii nelze sepsat jako systém ani učit, nýbrž musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím. O pravosti Sedmého listu mnozí badatelé pochybovali, v současném bádání se však stává naopak klíčem k pochopení Platónova díla.

Platónovo myšlení Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou: rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním; ctnost a možnost výchovy ke ctnosti; spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce; dobro jako konečný cíl člověka i obce. V Platónově filozofickém systému je učení procesem vzpomínání či upamatování. Duše, dříve než se vtělí do těla, přebývala ve světě idejí. Tam viděla věci, tak jak skutečně jsou, a nikoli jen stíny či obtisky těchto věcí, které pozorujeme na zemi. Procesem tázání může být duše přivedena k tomu, aby se upamatovala na ideje v jejich čisté podobě a došla tak moudrosti. Hlavní myšlenky Britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Na základě některých ústředních myšlenek lze ukázat na tři základní otázky (směry) filozofického myšlení. V podobenství o jeskyni (Ústava, VII) nastiňuje problém rozlišení mezi pravým bytím a zdáním (doxa). Jde o fiktivní rozhovor mezi Sókratem a Glaukomem. Připoutaní vězni v jeskyni mohou vidět pouze stíny věcí, které se promítají na stěnu jeskyně. A za pravdivé by vězni nemohli podkládat nic jiného, než právě tyto stíny. Kdyby však byli přinuceni otočit hlavu do světla, byli by oslepeni a v takovém stavu by se museli podívat na věci, jejichž stíny předtím viděli. Domnívali by se, že předměty předtím viděné jsou pravdivější než ty, které se mu ukazují teď. Platón tak vychází z kritiky každodenní zkušenosti pokud v ní lidé žijí nekriticky, žijí ve světě zdání (jeskyně) a nevědí nic o vlastním bytí. Filozofie osvobozuje člověka z jeskyně zdání a přivádí ho ke slunci pravdy. Lze předcházející vysvětlit na následujícím příkladu: Co smyslově vnímáme, když vidíme strom? Vidíme barvy, tvar. To, co smyslově vnímáme, nazývá P. jevem (fainomenon, fenomén). Jevy se ale mění, jsou v pohybu mění se barva a tvar. Existuje ale něco, co se v tomto neustálém střídání měnících se jevů nemění a trvá onen strom. Měnící se smyslové jevy jsou jevy něčeho, co se v nich ukazuje a v nich trvá jsou to jevy stromu. Tedy: vidím strom, protože vím, že v základě stále se měnících jevů je něco, co se v proměnách jevů neproměňuje lze to nazvat esencí (bytností) stromu. Esence stromu zůstává vždy stejná.

Vidíme ale esenci stromu? Vnímáme ji smyslově? Nikoliv sama není smyslový jev, ale je v základě jevů a v nich dochází výrazu. Shrnutí: oblast zdání (doxa) je oblastí smyslovosti. Uskutečňuje se našimi smysly. Smysly vnímají v jevech neustálé změny, proměnu a zanikání. oblast pravého bytí je oblastí duchovního světa, v němž se realizuje pravé, vlastní poznání (epistémé). Poznání se vztahuje pravému bytí, které je neproměnné, zůstává stále stejné a je základem jevů. Nerealizuje se ve smyslovosti. Idea dobra, spravedlnosti a uspořádání obce Platón nastiňuje aristokratický (monarchistický) model správy společnosti (X demokratický proud Sókratův). Oproti světu materiálních věcí stojí skutečný svět ideí, na jehož vrcholu je idea dobra. V ideální obci má na základě znalosti idee dobra absolutní moc nad všemi filozof král (ví lépe než ostatní, co je dobro). Lidé se rodí nerovní především mírou své vrozené schopnosti poznat a konat dobro. Proto rozděluje lidi do kast - nejnižší: manuálně pracující (výrobci) - výšší: strážci - nejvyšší: filozof král Filozof má právo vybírat ze strážců (muži i ženy) ty nejlepší za účelem zplození co nejkvalitnějších potomků (= eugenická teorie), případně rozhodovat o usmrcení nežádoucích dětí. Je-li obec uskutečněním dobra, pak každá opozice je protiklad = zlo. Proto její členové musí být usmrceni. Spravedlnost = plnění povinností vyplývajících z postavení v hierarchické mocenské struktuře obce. 3. Aristoteles

Aristoteles se narodil v makedonském městě Stageira roku 384 před n.l. Jeho otec Níkomachos byl lékařem na dvoře makedonského krále Filipa II. Jako sedmnáctiletý vstoupil Aristoteles do Platónovy školy Akadémia, v níž setrval až do Platónovy smrti v letech 347/8 před n.l. Po odchodu Akadémie začal vyučovat v maloasijském Assu a v Mytiléně na Lesbu. Někdy na přelomu let 343 a 342 před n.l. si Filip povolal Aristotela zpět na svůj dvůr, aby zde vedl výchovu prince Alexandra. Tento svůj úkol dokonal se vstupem Alexandra na trůn roku 336 před n.l. a odebral se do Athén. Nauka o jsoucnu a zkoumání živé hmoty Jádrem Aristotelovy filosofie je jeho nauka o jsoucnu, která vzniklá přetvořením Platónovy teorie idejí. Aristoteles tuto teorii nejdříve silně kritizoval a pak ji přetvořil. Liší se od Platónovy popřením existence idejí odloučených od vnímatelných věcí. Ke vzniku konkrétních věcí je podle Aristotela třeba látka, tvar, účel a hybná příčina (za nejvyšší hybnou příčinu považuje Aristoteles boha). Tento dokonalý základní hybatel je také podmínkou správného řádu ve světě. Prvotní hybatel vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje (je totiž absolutní dokonalost, což se s jakýmkoliv pohybem ve filozofii neshoduje). Aristotelův názor na vesmír měl obrovský vliv na myšlení lidí. Převzal ho od něj Claudius Ptolemaios a geocentrický (Země je středem všeho) systém se pak stal uznávaným až do konce středověku. Aristoteles dále dělí vesmír na pozemskou část, která sahá k Měsíci, kde vše vzniká i zaniká, a oblast nad Měsícem, kde je svět nebeských těles vybudovaný z pátého živlu - éteru. Slunce, Měsíc, planety i stálice jsou umístěny ve sférách (těch má být celkem 56 včetně těch, kterými si Aristoteles pomáhal při vysvětlování odchylek planet od kruhových drah) a obíhají kolem Země na stejných kruhových drahách. Velký důraz věnoval Aristoteles také zkoumání živé hmoty - stal se dokonce zakladatelem několika vědních disciplín. Při výkladu organické přírody důsledně dodržoval teorii o tvaru a látce. U živého organismu je podle něj tělo látkou a duše tvarem. Pro růst rostliny nebo živočicha má mít hlavní význam duše. Aristoteles se mylně domníval, že nižší živočichové vznikají samoplozením, a to tak, že životoplodná látka působí na bahno, tlející materiál atd. Aristoteles prozkoumal na 500 živočichů, klasifikoval je (chybně) a zkoumal také orgány živočichů. Zde se dopouštěl těžkých chyb, když za centrum myšlení považoval srdce, zatímco mozek jen za ochlazovací orgán pro krev, ale i pře četné omyly je jeho práce úctyhodná. Jako první využil Aristoteles výhod skupinové práce. Učení Aristotela stálo na počátku teologického myšlení, takže pohanský filosof stojí na počátku scholastiky. Jeho bezvýhradná autorita trvala vlastně až do konce středověku, kdy se ukázalo, že mnohé jeho vědní objevy jsou nesprávné a zavádějící.

A. koncepce poznání a logiky a koncepce pohybu a prostoru A. teorie poznání vychází z představy o existenci objektivní skutečnosti nezávislé na subjektu (lidské počitky jsou odrazy předmětů vnějšího světa). Zdrojem poznání je smyslová zkušenost (počitek předpokládá předmět vnímání nezávislý na vědomí). A. položil základy logiky jako vědy o důkazu a o formách myšlení, nutných pro poznání ve spise Organon : pojednává o soudu, analýze úsudcích a induktivní metodě ( je základem empirických věd), dále se zabývá tím, z jakých pozic je možné přesvědčovat a jaké důvody vybírat, aby byly věrohodné, dále podrobuje kritice sofistickou argumentaci (přináší přehled o jejich chybách a úskocích při argumentaci). Ve spise Metafyzika formuluje 3 zásady racionálního myšlení: zásada totožnosti: každá věc je totožná sama se sebou (strom je stromem), zásada sporu: věc nemůže současně něčím být i nebýt (strom není zároveň stromem i nestromem), zásada vyloučení třetího: každá věc musí něčím určitým buď být, nebo nebýt (něco je buď stromem nebo ne-stromem). A. koncepce pohybu a prostoru pohyb = veškerá činnost a změna. Pojetí pohybu vychází z vnímání skutečnosti jako jednoty látky a formy: jednota látky možnost něčím být, formy duchovní princip, který umožňuje v látce možnost něčím být, pohyb = proces působení formy na látku. Prvotní impuls ke všem pohybům dává první hybatel (Bůh).je tento hybatel formou forem, Konečným cílem i smyslem světa. Dokonalou formou pohybu je kruhový pohyb planet. Prostor = hranice tělesa. Tedy skutečné jen těleso, které má vedle sebe něco, co ho ohraničuje. Tedy prostor je konečný obal každého tělesa. Aristoteles začíná vyčleňovat v rámci filozofie směry, které se později staly samostatnými vědními obory: logika (uvažování, argumentace, soudy a úsudky), fyzika (pohyb, prostor), etika (zabývá se morálkou, ctnostmi dobrem a spravedlností).