MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZIVA V BRNĚ

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZIVA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA ÚSTAV TECHNOLOGIE POTRAVIN Bakalářská práce DOPINGOVÉ LÁTKY VE SPORTU Vedoucí práce: Ing. Radka Burdychová, Ph.D. Vypracovala: Veronika Brátová Brno 2008

1 Prohlášení Prohlašuji, že sem tuto bakalářskou práci na téma Dopingové látky ve sportu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucí bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně. Dne: Podpis bakaláře:

2 Poděkování Chtěla bych poděkovat Ing. Radce Burdychové, Ph.D. za trpělivost, odborné rady a konzultace, které mi poskytla a také za odborné vedení při vypracování mé bakalářské práce.

3 ABSTRAKT Předkládaná práce se zabývá problematikou Dopingových látek ve sportu. O problematice dopingových látek existuje rozsáhlá literatura české i zahraniční provenience, která zkoumá studovaný problém z nejrůznějších aspektů. Tato práce nejprve informuje o historii dopingu a jeho rozvoji v průběhu dějin sportu. Další část se zabývá dopingem, jeho formami a možnostmi jeho užití, dále pak zakázanými látkami, jejich rozdělením a účinky na lidský organizmus včetně zdravotních následků při užívání. Anabolické steroidy jsou rozebrány podrobněji, protože jejich užívání je spojeno s největšími zdravotními riziky. Poslední část je věnována antidopingové politice ve světě i u nás, dopingové kontrole a trestům, které jsou udělovány za zjištěný doping. Klíčová slova: Doping, zakázané látky, anabolické steroidy

4 ABSTRACT This work deals with problems of Doping substances in sport. There are a lot of publications dealing with these problems in both czech special literature and in foreign one. This work first well informed about history of doping and his evolution during history of sport. The next section deals with doping and there are forms of doping described, furthermore the forbidden products and it is sort-outs and impacts to the human body. There are anabolic steroids as the most health risk products described in details. The last section is dedicated to the antidoping politics in Czech Republic and worldwide as well, the doping check-ups and punishments that get set up for positive doping. Key words: Doping, Forbidden products, Anabolic steroids

5 OBSAH 1. ÚVOD...7 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED...8 2.1. HISTORIE DOPINGU...8 2.1.1. Počátky dopingu v dějinách lidstva.8 2.1.2. Prvopočátky dopingu ve sportu...9 2.1.3. Doping v éře olympijských her..10 2.1.4. Nová éra dopingu ve sportu...11 2.2. DEFINICE DOPINGU 13 2.3. ZAKÁZANÉ LÁTKY A METODY DOPINGU 14 2.3.1. Zakázané skupiny látek. 14 2.3.2. Dopingové metody 24 2.3.3. Skupiny látek zakázaných za určitých okolností.. 25 2.4. ZDRAVOTNÍ RIZIKA PŘI UŽÍVÁNÍ ANABOLICKÝCH STEROIDŮ 28 2.4.1. Změny krve a oběhového systému 28 2.4.2. Poškození jater a sleziny...29 2.4.3. Změny sekundárních pohlavních charakteristik a poruchy reprodukčního systému..29 2.4.4. Poškození pohybového systému 31 2.4.5. Změny chování a poruchy psychických funkcí.31 2.4.6. Nádorová onemocnění...31 2.5. DOPINGOVÁ KONTROLA A ANTIDOPINGOVÁ POLITIKA.32 2.5.1. Dopingová kontrola a její systém..32 2.5.2. Postup a pravidla při testování...33 2.5.3. Postih za doping.34 2.5.4. Antidopingová politika..36 2.5.5. Dokumenty upravující zákaz dopingu...36 2.5.6. Základní antidopingové organizace...38 3. ZÁVĚR...39 4. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.40 5. PŘÍLOHY 44

6 1. Úvod,,Sport bez dopingu je fikcí. Nikdy čistý nebude, protože snaha podvádět je vrozena lidským srdcím, Alexandre de Mérode, předseda zdravotní komise Mezinárodního olympijského výboru. Sportovci se dělí do dvou základních skupin. Rekreační sportovci, pro které je sport spojen především s pohybem, zábavou a také jim navozuje příjemné pocity. Do druhé skupiny patří závodní a profesionální sportovci, pro které je mimo výše uvedené mnohdy zdrojem obživy a životním posláním. Profesionální sportovci jsou neustále pod obrovským tlakem trenérů, sportovní veřejnosti (diváků) a také sponzorů. Úspěšný sportovec je lépe finančně ohodnocen, požívá slávy, různé výhody a ještě k tomu může proslavit svou zemi. V případě neúspěchu je tomu naopak, proto je sportovec neustále hnán dopředu a je od něho požadováno zlepšení a stoupání jeho výkonu. Když vyčerpá všechny dostupné prostředky pro zlepšení své výkonnosti, je schopen pro zlepšení svého výkonu udělat téměř cokoliv. Jakmile sáhne po užívání zakázaných látek a jeho výsledky se zlepší, není už cesty zpět, protože bez užívání dopingu jeho výkonnost klesne a sportovec je znovu neúspěšný. Profesionální sportovci jsou neustále pod dohledem trenérů a lékařů, kteří kontrolují jejich zdravotní stav a jakmile začne sportovec dopovat většinou jsou s tím obeznámení nebo jim dokonce dávky zakázaných preparátů sami určují a aplikují. Na jednu stranu je to vlastně jakási,,výhoda, protože sportovec je neustále pod dohledem a odhlédneme-li od faktu, že si dlouhodobě poškozuje zdraví, nehrozí mu většinou bezprostřední kolaps. Velký problém nastává, pokud po zakázaných látkách sáhne rekreační sportovec. Tato situace nastává především ve fitcentrech, kde si mladí sportovci chtějí pomoci ke zvětšení síly a svalové hmoty. Polykají pak spousty pilulek nebo si látky dokonce aplikují injekčně, bez jakékoli znalosti problematiky, znalosti svého zdravotního stavu a bez lékařského dozoru. Při takovém to užívání zakázaných látek, potom dochází ke kolapsům a vážným zdravotním potížím. Doping je také úzce spojen s drogovou problematikou. Existuje mnoho případů, kdy sportovec na předávkování zakázanými látkami doplatil životem, ale ani tyto případy nezastaví sportovce před jejich užíváním. Distribuce zakázaných látek je pro dealery velkým byznysem a zdrojem příjmů. Zakázané látky jsou stejně jako drogy k dostání na černém trhu a většina z nich pochází z asijských zemí (Thajsko, Indonésie apod.)

7 Cílem této práce je zpracovat literární rešerži o dopingových látkách před a po sportovním výkonu a zaměřit se na vypracování přehledu užívání dopingu v kulturistice. Dalším a velmi důležitým cílem je upozornit zejména mladé a začínající sportovce na tento problém a varovat je tak před riziky, které jsou spojeny s užíváním zakázaných látek. Mohou se obeznámit se souhrnem informací, které již byly zveřejněny v mnoha publikacích o dopingu. Také jsou zde popsány formy dopingu a jaké účinky doping na lidské tělo má a obeznámit i tzv. nesportovce o nebezpečí při užívání dopingových látek, přiblížit jim funkce antidopingových orgánů a objasnit průběh antidopingových kontrol.

8 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Historie dopingu 2.1.1. Počátky dopingu v dějinách lidstva Už od pravěku člověk znal a využíval určité přírodní látky, které měly povzbuzující účinky. Pojem doping samozřejmě ještě znám nebyl. V pravěku se člověk staral především o své přežití, bojoval s přírodou, ale i s nepřítelem, k tomu potřeboval být odolný a silný. Nízká úroveň poznání a kult nadpřirozených sil určovaly i způsob využívání zdrojů na podporu jejich výkonnosti. Lovec například pojídal maso poražených bojovníků, pil jejich krev a věřil, že tím posiluje sebevědomí pro boj se soupeřem. Různé povzbuzující prostředky se uplatňovaly při kultovních a náboženských obřadech. Měly navodit stav opojení a halucinace vyvolávající představy tajemných sil, zahánět strach, stupňovat agresivitu, oddalovat ospalost a únavu. Podobné účinky známe v současnosti po aplikaci drog, navození stavu euforie, odbourání stresu, zvýraznění prožitků a únik od všední každodennosti. Zprvu využíval člověk k navození takových stavů látek, které mu poskytovala příroda. Na jedené čínské rytině je například zobrazen císař, žvýkající rostlinu Ephedera vulgaris, obsahující stimulační látku efedrin. Pro povzbuzení fyzického výkonu žvýkali indiáni v Peru listy rostliny Erythroxylu coca spolu s popelem, což jim umožňovalo překonávat vzdálenost až několik desítek kilometrů v tamním vysokohorském terénu. Domorodci v Mexiku zase pili výtažek z kaktusové rostliny Peyote nebo indiáni v Ekvádoru užívali pro překonání dlouhých vzdáleností odrůdu hořce zvaného Yugo, která dovoluje běhat. Často se spolu s výtažky rostlin užíval i alkohol a tabák, a tak se zvýrazňovaly účinky halucinogenů a opiátů. Velkým experimentem pro využití drog byly války, zejména pak první a druhá světová válka, které již spadají do období rozvoje chemie a které umožnili vyzkoušet uměle vyráběné látky. Prostředí válečných konfliktů přímo vyžadovalo odbourávání strachu, zvyšování odvahy, agresivity a především vystupňování fyzické odolnosti až na hranici přirozených lidských možností. Povzbuzující látky brali vojáci všech válčících stran. Nejčastěji to byl alkohol, jehož druh odpovídal zvyklostem jednotlivých národností. Vedle alkoholu nacházely uplatnění nové chemické látky na bázi amfetaminu. Zájem o amfetamin jako o léčebný prostředek se znovu objevil ve třicátých letech, kdy byla prokázána jeho schopnost ovlivňovat nervovou soustavu. Zprávy o klinickém uplatnění amfetamin-benzedrinu pocházejí ze Spojených států, kde ho použili

9 jako psychostimulační lék při léčbě narkolepsie. Pokračující výzkumy s amfetaminy přivedly vojenské experty na myšlenku vyzkoušet tyto preparáty i ve válečných operacích II. světové války k odvrácení únavy, překonání strachu, hladu a žízně. V německé armádě použili další psychostimulující látku na bázi amfetaminu pervitin (metamfetamin) uvedený do prodeje jako lék v roce 1939. Po zkušenostech s jeho užíváním byla v roce 1941 popsána první psychóza. Objevuje se pocit obrovské fyzické a mentální síly, následovaný emoční labilitou, při které je narušeno vnímání, nastupuje halucinace a pocit iluzí. Ve válce se experimentovalo ještě s dalšími psychotropními látkami např. derivátem opia morfinem, používaným hojně k utlumení bolesti, nebo heroinem, na nichž se stávali uživatelé závislí. Do této doby je možno datovat počátky šíření toxikománie se všemi průvodními jevy (NEKOLA, 2000). 2.1.2. Prvopočátky dopingu ve sportu Doping není ve sportu nic nového, tvrdí řada historiků zabývající se počátky této lidské aktivity. Kdekoliv nebo kdykoliv přinášelo vítězství ve sportu slávu, společenské postavení nebo peníze, pokoušeli se sportovci získat převahu nad soupeři pomocí nejrůznějších prostředků zvyšujících jejich výkonnost. I když z pohledu lidí současnosti se zdají být staré dopingové metody a používané látky směšné, motiv zůstává stejný. Z dějin antického sportu známe řadu příběhů popisující život řeckých atletů a římských gladiátorů, skladbu jejich stravy a nejrůznější povzbuzující prostředky, které jim pomáhaly udržovat fyzické a psychické síly a zvítězit. Péče o účastníky olympiád byla vysoká. Nejen po stránce tělesné přípravy, ale jejich strava obsahovala zeleninu a zdroje živočišných bílkovin specializované podle druhu sportu, například vepřové maso pro zápasníky, hovězí pro boxery nebo kozí pro skokany. Známá je konzumace množství fíků jako důležitého energetického zdroje. Po stagnaci vývoje sportu v období středověku nastal jeho výrazný rozvoj až v polovině 19. století. Jednalo e v prvé řadě o počátky cyklistiky, lehké a těžké atletiky, veslování a sportovních her. Již z tohoto období existuje řada doložených zpráv o sportovcích, kteří si zlepšovali výkonnost pomocí různých prostředků nabízených chemií 19. století. Šlo především o strychnin, nitroglycerin, opium kofein a alkohol. Například v polovině 19. století bylo známo, že plavci na soutěži v Amsterdamu brali léky obsahující opium, z roku 1869 pocházejí zprávy o trenérech cyklistů, kteří svým svěřencům připravovali pro zlepšení vytrvalosti v závodě, trvajícím nepřetržitě 144 hodin, směsi heroinu a opia. Belgičtí cyklisté

10 konzumovali tablety nasáklé éterem, Francouzi brali kofeinové pilulky a Britové se spoléhali na strychnin, heroin, kokain a brandy, ale také již inhalovali čistý kyslík. Bylo nasnadě, že takový doping musel dříve či později vést ke kolapsům s následkem smrti. Pravděpodobně prvním známým smrtelným případem v důsledku předávkování drogami je cyklista Arthur Linton v roce 1896, který při závodě Bordeaux Paříž požil lék trimetyl (NEKOLA, 2000). 2.1.3. Doping v éře olympijských her Olympijské hry v roce 1896 odstartovaly novou etapu sportovního soutěžení se všemi průvodními jevy, včetně dopingu. Poprvé se o něm psalo v roce 1904, kdy Tomas Hicks byl v důsledku vyčerpání během závodu ošetřován, vlastně dopován injekcemi strychninu. Účinnou dopingovou látkou té doby byl právě strychnin, který zejména boxeři doplňovali aromatizovanými alkoholy, koňakem a kokainovou mastí pro omezení bolesti při úderech do obličeje. Významným katalyzátorem rozšíření drog se stala II. světová válka. Nastalo období amfetaminu a jeho derivátů, které vytlačily dosud dominující strychnin a staly se preferovaným dopingem sportovců, zejména účastníků vytrvalostních soutěží. Na olympijských hrách v Římě v roce 1960 totiž na kombinaci amfetaminu a nikotinu zemřel během cyklistického závodu na 100 kilometrů družstev Dán Knut Jensen, další dva kolegové z jeho týmu zkolabovali. Smrt Toma Simpsona v roce 1967 při Tour de France, rovněž způsobenou amfetaminem, zachytila v přímém přenosu televize. Událost vzbudila značný rozruch zejména v Anglii. Kromě amfetaminu rostla také spotřeba heroinu. V roce 1963 byl heroin nalezen v těle boxera Billyho Bella. S rozvojem detekčních metod, které amfetamin a jiné drogy snadno odhalí, se v 70. letech začal používat efedrin a jeho příbuzné látky. Efedrin, pseudoefedrin a fenylpropanolamin jsou zástupci látek, které ovlivňují centrální nervový systém. Poprvé se dostal na veřejnost na olympijských hrách v roce 1972. Ze všech drog užívaných v éře moderního sportu má pravděpodobně nejdelší historii kokain. Stimulační a anorektické účinky lístků rostliny koka, pocházející z Peru, byly známy dlouho před příchodem evropských dobyvatelů. Ale v polovině 19. století se podařilo z rostliny izolovat alkaloid kokain. Problémy s kokainem jako s drogou začaly v šedesátých letech 20. století. První zprávy o tragických úmrtích jsou z osmdesátých let, kdy v roce 1980 zemřel americký basketbalista Terry Furlow a

11 v roce 1983 hráč póla Billy Ylvisaker. Mezi dopingové látky jsou řazeny též barbituráty a beta blokátory (NEKOLA, 2000). 2.1.4. Nová éra dopingu ve sportu Již v minulém století poukázali učenci na to, jaký význam mají na rozvoj mužských pohlavních znaků varlata, a zkoušeli z nich extrahovat chemické látky. Podařilo se to až v roce 1935 Laquerovi, který úspěšně izoloval testosteron v krystalické podobě. Ve třicátých letech 20. století se testosteron používal výhradně k lékařským účelům, již však za II. světové války jej němečtí vojáci užívali ke zvýšení agresivity. První zprávy o užívání anabolik ve sportu spadají do doby olympijských her v roce 1952 a jsou spojovány s nástupem sportovců Sovětského svazu. Podezření, které panovalo, potvrdil John Ziegler, otec anabolických steroidů, v roce 1956 na Světových hrách v Moskvě. Zjistil, že sovětští sportovci museli být cévkováni, aby vůbec vyměšovali moč. Anabolické steroidy totiž mimo jiné způsobují zbytnění prostaty, která ztíží nebo zcela znemožní vylučování moči přirozeným způsobem. Pro šíření anabolik byla v těchto letech příznivá situace. Lékaři, zejména ve Spojených státech, ochotně tyto látky sportovcům předepisovali. Na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 byla provedena anonymní anketa, která měla zjistit rozšířenost podpůrných prostředků. Výsledky byly pro sportovní svět šokující: 85 % sportovců se hlásilo k užívání nějaké povzbuzující látky. K zákazu anabolických steroidů přistupují některé mezinárodní federace: v roce 1970 atletika, v roce 1973 lyžování, v roce 1974 vzpírání a v roce 1976 fotbal. Zůstávaly však problémy s definicí dopingu, s prokázáním pozitivity vzorku a s technickým vybavením laboratoří. Naštěstí prof. Manfred Donike a jeho laboratoř v Kolíně nad Rýnem dokázali vyvinout spolehlivý test na anabolické steroidy, takže testovat se mohlo již na následujících olympijských hrách v roce 1976 v Montrealu. Na základě pozitivního dopingového testu bylo diskvalifikováno celkem jedenáct sportovců, z toho osm na anabolické steroidy včetně jednoho našeho sportovce. Zavedením dopingových kontrol však problém s užíváním zdaleka neskončil. Tento fakt potvrdily olympijské hry v Moskvě, které jistý komentátor nazval,,švindl olympiádou. Dokonce se tvrdilo, že zde nebyl jediný držitel medaile, který by nebral nějaký doping. S podezřením na masivní dopování však kontrastoval minimální počet pozitivních testů. Když ovšem sebrané vzorky znovu analyzoval profesor Donike, skutečnost byla jiná, objevil velké množství anabolických steroidů. Steroidová megalománie pokračovala i po olympiádě navzdory dopingovým kontrolám. Sportovní svět byl nadále rozpolcen a

12 umožňoval konzumaci anabolických steroidů. Zrodil se nový fenomén, tzv. doping pod státní kontrolou, reprezentovaný sportovními giganty,,socialistického tábora Německou demokratickou republikou a Sovětským svazem. Anabolické steroidy ale měly živnou půdu všude, o čemž svědčí např. údaje z činnosti dopingových laboratoří akreditovaných mezinárodním olympijským výborem z konce osmdesátých let, které uvádějí 70 % četnost anabolik ze všech vzorků označených za pozitivní. Dopingové skandály se tedy paradoxně rodily tam, kde sportovci neměli takovou možnost být průběžně kontrolováni. Jeden z největších se udál v roce 1983 na Panamerických hrách v Caracasu. Nejen že se jich řada sportovců nezúčastnila, když zjistila, že budou zavedeny nové testovací metody, ale navíc bylo 18 sportovců pozitivních na anabolické steroidy. Velkou žeň pozitivních dopingových výsledků přinesly i další olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles, přestože se jich nezúčastnili sportovci Sovětského svazu. Od poloviny 80. let se pod tlakem nových argumentů schylovalo k radikálnímu řešení. Jedním z nejvážnějších argumentů bylo v roce 1984 usvědčení 34 osob, včetně držitele olympijské medaile Brita Davida Jenkinse, z nelegální výroby, pašování a distribuce obrovského množství anabolických steroidů. Nejznámějším případem konce tohoto steroidového období se stal pozitivní dopingový test na stanozol kanadského sprintera Bena Johnsona. Tato dopingová aféra byla posledním impulzem, který odstartoval novou celosvětovou strategii boje proti dopingu po záštitou Mezinárodního olympijského výboru. V důsledku zpřísnění dopingových kontrol na anabolické steroidy se v polovině osmdesátých let objevil nový prostředek, který měl steroidy nahradit. Jednalo se o růstový hormon (STH) vyráběný z podvěsku kůry mozkové zemřelých a určený k léčbě poruch růstu. Pro sportovní účely však byl dostupný až syntetický hormon. I když dosud nebylo možné analýzou odebraného vzorku moči rozlišit STH tělu vlastní od podávaného, existují nepřímé důkazy o jeho zneužívání sportovci. Svědčí o tom distribuce STH na černém trhu a výpovědi prodejců, nezřídka i lékařů, kteří jej předepisovali. Existují důkazy o zvýšené spotřebě STH mezi sportovci, zejména atlety, kulturisty, vzpěrači a hráči amerického fotbalu. V souvislosti s anabolickými steroidy se objevila na dopingové scéně také diuretika, a to jednak jako prostředek na odplavení anabolik z těla a snížení možnosti jejich detekce a jednak jako prostředek pro zbavení těla přebytečné vody při užívání steroidů, které způsobují její zadržování. Důkazy o užívání diuretik se objevují již počátkem 80. let, zakázána však byla až od roku 1985. Ze známých případů zneužití

13 diuretik je možné uvést případy Brita Kerritha Browna na olympijských hrách 1988 v Soulu a cyklisty Pedra Delgada, který použil diuretika na Tour de France. Zavedením kontrol na anabolické steroidy přinutilo sportovce a jejich doprovodné týmy hledat další způsoby dopingu, který by dopingová kontrola neodhalila. Kromě STH bylo třeba najít alternativu i pro sporty aerobního charakteru. Tou se koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let staly metody krevního dopingu. Jeho podstatou je zvýšení kapacity krve transportovat do svalů kyslík. Protože transportní schopnost krve je dána počtem červených krvinek, hledaly se cesty, jak objem těchto krevních elementů zvýšit. Jednou z metod je transfúze krve vlastní nebo od dárce. Důkazy na použití krevního dopingu jsou ale problematické. Riziko infekce s možnými komplikacemi a neetický způsob metody transfúze vedly k pokusům o ovlivnění,,výkonu krve hormonálně. Cestu ukázal pokrok ve výzkumu hormonu erytropoetinu (EPO), který působí na syntézu červených krvinek v kostní dřeni. Tento hormon se začal vyrábět synteticky a má stejné účinky jako přirozený EPO. Předpokládá se, že sportovci, zejména cyklisté a lyžaři, jej ve větším měřítku začali užívat okolo roku 1987. Protože na EPO nebyla dosud vyvinuta spolehlivá detekční metoda, jsou důkazy o jeho užívání spíš nepřímé. Odborníci se tak domnívají mimo jiné proto, že na selhávaní srdce nebo mozkové příhody zemřelo podstatně více sportovců mladších věkových ročníků než jejich vrstevníků z běžné populace (NEKOLA, 2000). 2.2. Definice dopingu Doping je možno definovat různými způsoby. Z pohledu sportovců se za doping považuje využití různých látek, léků nebo způsobů k dosažení vyššího sportovního výkonu a lepšího umístění při sportovní soutěži. Dopující sportovec tím podvádí ostatní sportovce. Z lékařského hlediska je doping použití různých nefyziologických látek v jakékoliv formě a fyziologických látek v abnormální dávce nebo nenormální cestou u zdravých osob za účelem umělého a neoprávněného zvýšení výkonnosti v závodě (HORÁK, 1980). Toto je navíc spojeno se zvýšením rizika poškození zdraví. Žádná z těchto definic však není natolik přesná, aby umožňovala vždy spolehlivě doping sportovce dokázat (PYŠNÝ, 2006)

14 Proto byla vydána následující definice dopingu: Za doping ve sportu se považuje: a. zjištěná přítomnost zakázaných látek náležejících k vybraným skupinám farmakologických prostředků v tělních tekutinách sportovce b. použití zakázaných dopingových metod 2.3. Zakázané látky a metody dopingu I. zakázané skupiny látek: A. stimulancia B. narkotika C. anabolické látky D. diuretika E. peptidové hormony, jejich mimetika a analoga II. Dopingové metody: A. krevní doping B. podání umělých přenašečů kyslíku nebo plasmaexpanderů C. farmakologická, fyzikální a chemická manipulace III. Skupiny látek zakázaných za určitých okolností A. alkohol B. kanabinoidy C. lokální anestetika D. glukokortikosteroidy E. beta-blokátory 2.3.1. Zakázané skupiny látek A) STIMULANCIA Jedná se o nejdéle používanou a zneužívanou metodou, velmi často je označována jako tzv. lehký doping. Toto označení je velmi nepřesné, protože podcenění jejich účinku vede často k předávkování a k závažným zdravotním problémům hlavně při

15 extrémní tělesné zátěži. Při vysokých dávkách stimulancií může dojít až ke smrti sportovce (NEKOLA, 2000). a) Amfetaminy Mechanizmus účinku: Mezi účinky amfetaminu a metamfetaminu nejsou rozdíly. Kromě zřetelného periferního sympatomimetického účinku oba,,budivé aminy stimulují centrální nervový systém. Z depot v adrenergních neuronech uvolňují noradrenalin a dopamin. V relaci k perifernímu účinku působí d-amfetamin centrálně silněji než l-amfetamin. Amfetaminy působí u unavených osob zřetelněji než u osob ve stavu plné bdělosti. Po dávce 3-9 mg únava mizí a zlepší se nálada. Výkonnost, snížená únavou, se na několik hodin opět vrátí k normě. Nežádoucí účinky: Při opakovaném podávání se vyvíjí stav vyčerpanosti (nedostatek spánku a potravy) a vzniká návyk, který nutí zvyšovat dávky. K návyku někdy přistupuje nutkavé zneužívání. Amfetaminy proto spadají pod předpisy o omamných látkách. Potřebné denní dávky při nutkavém zneužívání dosahují až 0,5-2 g amfetaminu denně. Přitom se ojediněle mohou vyskytnout toxické psychózy, zejména po nadměrném intravenózním přívodu těchto látek a látek příbuzných. Použití: Pro budivé aminy a podobně působící látky neexistuje lékařsky opodstatněná indikace. Ve vrcholovém sportu se zneužívají jako dopingové látky. Pravděpodobně zvyšují výkonnost tímto mechanizmem: Při trvalé námaze za normálních okolností nastane psychický útlum a přibrzdění činnosti dříve, než organizmus zcela vyčerpá veškeré energetické rezervy. Nadměrně přetížený atlet (běžec, cyklista, plavec atd.) by závod vzdal nebo by odpadl. Vlivem amfetaminů odpadá tato psychická brzda, která rozumně zabraňuje úplnému tělesnému vyčerpání. Krátkodobě se tedy zvýší,,výkonnost vyřazením ochranného zpětnovazebného mechanizmu (KOLOUCH, 2005). Účinek: Amfetaminy působí na lidský organizmus velmi individuálně a různorodě. Ve sportech s převažujícím vlivem techniky a taktiky jsou účinky spíše negativní, protože takto ovlivněný sportovec se hůře přizpůsobuje okamžitým změnám situace. Amfetaminy mají též vliv na ztrátu soudnosti, což se stalo osudným více sportovcům. Nejznámějším případem je příběh cyklisty Toma Simpsona, který zemřel přímo při jedné horské etapě. Výzkumy potvrdily, že užívání amfetaminů mezi cyklisty snižuje jejich schopnost rozeznat, že překračují hranice svých schopností, které mají za

16 následek vznik kardiovaskulárních obtíží až infarktu myokardu. O amfetaminech lze říci, že mají spíše psychologický efekt než fyziologický (PYŠNÝ, 2006).. b) Kokain Listy koky jsou známy již několik století, byly požívány především k vyvolání mimořádných psychických prožitků v rituálech jihoamerického náboženství. Kokainové účinky jsou podobné jako u amfetaminů. Kokain má euforizující a stimulační účinek a nápadně zvyšuje aktivitu. Účinky se liší ve způsobu podání (včetně šňupání a kouření), nastupují ihned a trvají několik desítek minut. Účinek je stejně jako u amfetaminů sympatomimetický, rozšiřuje zorničky, způsobuje zvyšování tlaku, srdeční i dechové frekvence. Zřejmě ovlivňuje tu část mozku, kde se neodehrávají myšlenkové operace, ale tu část, která řídí emoční a sexuální pochody. Lze říci, že jeho účinky na výkon sportu jsou spíše negativní, zhoršuje koordinaci, všeobecnou koncentraci a disciplínu (NEKOLA, 2000). c) Kofein Mechanizmus účinku: Kofein působí přednostně na mozkovou kůru. Působí pravděpodobně ovlivněním adenosinového receptoru. V pokuse na zvířatech se (sub-) letálními dávkami kofeinu se dají vyvolat křeče, typické pro analeptika, a také podráždění míchy. Účinek terapeutických dávek kofeinu (0,05-0,2 g) na mozkovou kůru záleží na výchozím rozpoložení člověka: únava zmizí, zvyšuje se duševní vnímavost, schopnost zapamatovat si a schopnost přemýšlet. Uvedené dávky kofeinu, obsažené v 1-3 šálcích kávy nebo čaje, zabraňují usnutí i prospání. Vyšší dávky kofeinu vyvolají trysk myšlenek, neklid, třes a někdy i srdeční arytmii. Fyziologické účinky: Kofein a teofylin ve vysokých dávkách dráždí oběhová centra a dechové centrum. Přesto krevní tlak nestoupá, protože periferním ovlivněním cév kožních, renálních i koronárních nastává vazodilatace. Obě látky zvyšují glykogenolýzu, protože inhibují fosfodiasterázu, která aktivuje dekompozici 3,5 camp. Mimoto se uvolňuje noradrenalin v centrálním nervstvu a adrenalin z nadledvin. Tím se uvedené účinky zesilují. Přímým účinkem na hladkou svalovinu vzniká vazokonstrikce mozkových cév. Má také kladný vliv na tvorbu moči a vylučování žaludečních šťáv a celkovou úroveň metabolismu.

17 Nežádoucí účinky: Při chronickém přívodu kofeinu se nedá prokázat poškození organizmu, jen při přehnaném požívání anebo u obzvlášť citlivých lidí se může objevit,,nervozita,,,anxiózní neuróza, nespavost a podobné projevy. Zneužívání ve sportu: Patří mezi nejčastěji používané stimulanty ve sportu i mimo něj. Ve sportovní soutěži je zakázán, ale jeho určitá hladina je dopingovými kontrolami tolerována. Tolerance je zdůvodněna častým výskytem v mnoha běžných nápojích (kola, čaj, káva) i v některých lecích. Toleranční limit 12 mikrogramů na mililitr moči je dostatečně benevolentní a dokonce 1-2 šálky kávy neohrozí výsledek dopingové kontroly (HATFIELD, 1984). d) Efedriny Do této skupiny sympatomimetických aminů patří efedrin, pseudoefedrin, fenypropanolamin, katin a jejich deriváty. Jsou přítomny v mnoha lécích, dostupných i bez lékařského předpisu a ve výživových doplňcích. To může být příčinou neúmyslných pozitivních dopingových nálezů. Preparáty bývají i ve formě čajů na hubnutí, rozpustných nápojů nebo tablet, které nemají na etiketě přímo deklarován obsah efedrinu. Tyto přípravky se prodávají pod sugestivními názvy a jsou snadno dostupné v lékárnách a ve fitcentrech. Z těchto důvodů je tolerována určitá hladina v moči sportovce (NEKOLA, 2000). Je nezbytné zdůraznit, že efedriny ani jiná stimulancia nejsou sledována dopingovou kontrolou. Mimo soutěž a v přípravném období je užívání povoleno. Obecně mají efedriny celkově stimulační a tonizující efekt a ovlivňují centrální nervový systém, nemají však negativní zdravotní následky. Zvyšují krevní tlak a srdeční frekvenci, psychologicky mohou vyvolat euforii a zvyšovat bdělost. Májí termogenní účinek a působí na snižování hladiny tuků bez úbytku svalové tkáně. Někteří sportovci tvrdí, že snižují chuť k jídlu. B) NARKOTIKA Působí primárně na centrální nervový systém, tlumí činnost některých center a redukují pocit bolesti, strachu a úzkosti. Působením na opiátové receptory v mozku morfin a heroin pravděpodobně napodobují účinek endogenních opiátů známých jako endorfiny a enekefaliny, které mají vliv na snížení bolesti.

18 Umožňují sportovcům pokračovat v soutěži po zranění. Jiný motiv používání narkotik nepochází ze sportovního prostředí, spolu s kokainem a amfetaminy se narkotika stala tzv. sociální drogou (PYŠNÝ, 2006). C) ANABOLICKÉ LÁTKY V posledních letech se staly nejzávažnější látkou v boji proti dopingu. Můžeme je rozdělit ne dvě podskupiny; anabolické androgenní steroidy a ostatní anabolické látky Od konce šedesátých let dvacátého století jsou anabolické steroidy celkem snadno dostupné a velmi rychle se začaly zneužívat především ve sportu. Jejich obliba je velmi vysoká a ani častější dopingové kontroly i mimo soutěž nedokáží zabránit jejich užívaní. Anabolické androgenní steroidy jsou využívány v lékařství při léčbě osteoporózy, pro urychlení hojení v geriatrii, při komplikovaných poúrazových stavech, včetně léčby popálenin a při rekonvalescenci z chorob, které mají za následek velký váhový úbytek. Také se mohou používat při léčbě anémie a renálních a sexuálních poruch. Je však zcela nepřípustné, dle antidopingových pravidel, aby je užívali sportovci například pro urychlení léčby různých ortopedických poruch. Anabolika podporují syntézu bílkovin v těle. Proteiny svalové tkáně jsou tvořeny aminokyselinami, které si není organizmus schopen vyrobit, ale musí je přijímat v potravě. Steroidy mají vliv na tvorbu bílkovin ve svalech, avšak je to jen jeden z jejich mnoha účinků. Jsou schopny, navodit psychický i fyzický stav, který umožňuje delší a tvrdší trénink, zkracují přestávky nutné k regeneraci organizmu. Sportovci, kteří užívají anabolické steroidy, mají také zvýšené sklony k agresivitě. Experti se shodují, že steroidy nemají vliv na vytrvalost, ale jejich názory na sílu a objem svalů se poněkud rozcházejí (KOLOUCH, 2005). Androgenní anabolické steroidy jsou rozšířeny v různé míře ve většině sportovních odvětví, existují ojedinělé nálezy i v takových disciplínách, kde je nelze běžně očekávat. Za kuriozitu by se dal považovat nález nandrolonu u hráče pozemního hokeje. Sportovci si pomocí steroidů budují svoji image a zvyšují agresivitu. a) Anabolické androgenní steroidy Testosteron tato látka je hormon vznikající v intersticiálních Leydigových buňkách varlat. Jeho produkci stimuluje luteinizační hormon (LH) předního laloku hypofýzy. U pohlavně zralého muže se denní produkce testosteronu pohybuje v rozmezí

19 5-10 mg. V cílových orgánech, s výjimkou svalů a kostí, se dále přeměňuje na dihydrotestosteron (5 α-androstan-3-on, stanolon, androstanolon), ten je třeba považovat za vlastní účinnou formu mužského pohlavního hormonu (KOPČEK, 1997). Účinky: Testosteron má rozhodující účinky v období fetálního vývoje, protože charakteristické vnitřní a vnější mužské pohlavní orgány se vyvíjejí pouze za předpokladu, že je sekrece testosteronu dostatečně vysoká. Pokud během vývoje plodu chybí testosteron u geneticky mužských fetů, vyvine se ženský genitál. V období mezi narozením a pubertou je produkce testosteronu mimořádně nízká, teprve vyplavením gonadotropinu se produkce zvýší. Vyvinou se sekundární pohlavní znaky, jakými jsou zvětšení varlat a penisu, ochlupení a prohloubení hlasu. Působením testosteronu se zmnoží svalová hmota. Tento děj provází pozitivní bilance dusíku, draslíku, vápníku, fosfátů, síranů a chloridů (,,anabolický efekt ). Androgeny, stejně jako estrogeny, stimulují u rostoucího organizmu růst skeletu, vedou však také k uzávěru epifyzárních štěrbin, proto je podáváním androgenů sice rychleji dosaženo přiměřeného definitivního vzrůstu, ten se však nepřekročí. Testosteron je společně s hormonem stimulujícím folikuly nutný pro spermatogenezi (YESALIS, 1993). Zneužívání ve sportu: V polovině osmdesátých let došlo ke zvratu v odhalování testosteronu, kdy se vědci zaměřili na sledování steroidních profilů ve vzorcích moči. Pro stanovení pozitivního nálezu užívání testosteronu byl jako důkaz stanoven poměr testosteronu ku epitestosteronu v moči. Pokud je poměr větší než 6:1, považuje se to za pozitivní nález, pokud se u sportovce neprokáže, že se jedná o fyziologickou nebo patologickou odchylku. Pokud je zvýšený poměr v určitém časovém rozmezí stálý, není sportovec postižen.. Samostatný testosteron má dvě vlastnosti: - je androgenní (schopnost vytvářet maskulinní znaky) - je anabolický (podporuje tvorbu tkání) Nandrolon - spolu s testosteronem patří mezi nejoblíbenější anabolika. Nandrolon vydrží v těle sportovce mnohonásobně déle než testosteron, často i mnoho měsíců nebo více než jeden rok. Nandrolon je v těle přítomen normálně v několika mikrogramech, proto bylo nutné stanovit koncentrační limit jeho metabolitů. Nandrolon je dostupný pouze v injekční formě v olejovitém roztoku a stejně jako všechny hydrofobní látky je s vodou nemísitelný. Proto jsou velmi groteskní obvinění

20 některých sportovců, kteří obviňují své soupeře z toho, že jim nandrolon přimíchali do pití nebo se napili z jeho láhve (KOPČEK, 1997). b) Jiné anabolické látky Do této skupiny zařazujeme beta 2 agonisty. Jsou to antiastmatika, tedy léky psané na předpis při léčení alergií a astmatu. Jsou zneužívány ze dvou důvodů, a to pro svůj stimulační efekt a pro anabolický efekt při podání vyšších dávek. Při dopingových kontrolách je nejčastěji nacházen clenbuterol, což je látka obsažená v některých veterinárních lécích, které jsou zneužívány k nárůstu svaloviny u dobytka. Tyto látky jsou pro svůj anabolický účinek zakázány Někteří zástupci této skupiny anabolik se však používají k léčbě astmatu a alergií. Protože se mezi sportovci nachází mnoho alergiků a astmatiků, byla pro ně stanovena výjimka. Pro léčbu astmatu a alergií jsou povoleny tři látky z této skupiny (salbutamol, salmeterol a terbutalin), které jsou určeny pro inhalační aplikaci a sportovec je musí předem nahlásit antidopingovému orgánu (NEKOLA, 2000). D) DIURETIKA Působí přímo na ledviny a ovlivňují množství vylučované moči. Při lékařských účelech se využívají k léčbě vysokého krevního tlaku a při nadměrném zadržování tekutin. Diuretika jsou schopny způsobit ztrátu vody částečnou blokádou její reabsorpce v tubulech, může se jednat i o několik litrů denně. Diuretika jsou zneužívána především ve sportech s hmotnostními kategoriemi jako je vzpírání, box a judo a dále ve sportech, kde je i z jiných důvodů výhodná minimální tělesná hmotnost. Dalším motivem zneužívání diuretik je jejich schopnost maskovat podávání zakázaných látek z jiných skupin, protože snižují možnost jejich laboratorní detekce. Velmi známé jsou případy kulturistů, kteří kombinují diuretika s anabolickými steroidy, aby zamezili zadržování vody, které způsobují anabolické steroidy. Pomocí diuretik ve finálních fázích přípravy získávají ostřejší obrysy svalových skupin. Používání diuretik je zakázáno stále, nejen po dobu soutěžního období (NEKOLA, 2000). E) PEPTIDOVÉ HORMONY, JEJICH MIMETIKA A ANALOGA Tato skupina prochází v několika posledních letech nejrozsáhlejší obměnou a z hlediska zneužívání i antidopingové analýzy patří mezi nejproblémovější. Největší

21 problém spočívá v tom, že se většinou jedná o látky tělu vlastní a prokázání jejich exogenního charakteru vyžaduje velmi složitou metodiku i vlastní antidopingové předpisy. V roce 1999 byl na seznam zařazen i inzulín, který byl již dlouhou dobu pro své anabolické vlastnosti zneužíván podobně jako IGF 1, tedy inzulínu podobný růstový faktor 1. Většina těchto hormonů působí anabolicky, stejně jako testosteron a syntetické steroidy (NEKOLA, 2000). a) Erytropoetin (EPO) Patří mezi nejdiskutovanější dopingové látky současnosti. Ovlivňuje jeden z nejdůležitějších metabolických procesů v našem organizmu, efektivitu dýchání a transportu kyslíku k cílovým tkáním. EPO stimuluje tvorbu červených krvinek v kostní dřeni a udržuje jeho optimální hladinu v krvi. V červených krvinkách se kyslík váže na hemoglobin, který jej přenáší z plic přímo ke tkáním. V mitochondriích tkání je kyslík zapojen do procesu aerobní fosforylace, což je nejefektivnější způsob získávání energie (ATP). Proto je zde nejdůležitější množství kyslíku, který limituje aerobní výkon. Relativně nákladná, ale poměrně jednoduchá se zdála být aplikace erytropoetinu. Za normálních podmínek zaujímají červené krvinky 38-48 % objemu celé krve. Procentuální kvantifikace podílu červené složky krve se nazývá hematokrit. Po podávání vyšších dávek EPO se tyto hodnoty značně zvyšují a hematokrit překračuje svoji normální hodnotu. Bohužel však na tyto vysoké koncentrace není krevní řečiště adaptováno a může docházet k nebezpečným poškozením kardiovaskulárního systému (PYŠNÝ, 2006). b) Růstový hormon Neboli somatotropní hormon (STH, somatotropin, HGH) je polypeptidový hormon, vylučovaný adenohypofýzou, s molekulární hmotností 21000, skládající se ze 191 aminokyselin. Působení: STH má primární dopad na růst v adolescenci, ovlivňuje však též mnoho množství dalších tělesných funkcí, mezi jinými i přeměnu tuků a cukrů. V období před dospělostí STH stimuluje lineární růst a dozrávání kostí. Dále ovlivňuje intracelulární transport aminokyselin, způsobuje zadržování dusíku, což je považováno za znak bílkovinného anabolismu. Je jím ovlivněna aktivita,, messenger RNA, která zvyšuje bílkovinnou syntézu u některých typů buněk a stimuluje intracelulární rozpad tělesného tuku, takže je více tuku využíváno ke krytí energetických potřeb těla, a tím je

22 dosaženo efektu šetření tělesných bílkovin. STH také stimuluje játra k tvorbě somatomedinů, messengerových molekul, považovaných za růstové faktory (FOŘT, 2003). Vedlejší účinky: Přílišné množství růstového hormonu před pubertou vede k nadměrnému růstu (může být dosaženo výšky až 2,1 m), zatímco přílišná endogenní produkce či exogenní podávání hormonu po pubertě způsobuje akromegalii, při níž se vyvinou např. velké ruce, chodidla, uši, nos nebo vyčnívající brada. Akromegalie se ve svých počátcích projevuje u sportovců zhrubnutím rysů obličeje, zvětšením nosu, jazyku a měkkých tkání tváře. Objevuje se podkus spolu se zvětšením dolní čelisti. Zvyšuje se pocení a aktivita tukových žláz, dále se objevují malá políčka zvýšené kožní pigmentace. Růst chrupavek a měkkých tkání vede k rozšiřování kloubních prostorů, a to se projevuje výraznými kloubními bolestmi. Deformace struktury těla vede k ztrátě proporcí. Organomegalie a visceromegalie (zvětšení vnitřních orgánů a vnitřností) může vést k,,městnanému srdečnímu selhání. Navíc je značná pravděpodobnost rozvoje cukrovky a metabolických potíží (KOLOUCH, 2005). c) Lidský choriogonadotropin Je to glykoproteid s několika sacharidovými skupinami vázanými na proteinový skelet. V ženských ategoriích není řazen mezi zakázané látky. Ve velkém je produkován placentou a stimuluje syntézu hormonu progesteronu v období těhotenství. Účinek je podobný luteinizačnímu hormonu, u mužů stimuluje produkci testosteronu. Užívání hcg nenarušuje vlastní schopnost varlat produkovat testosteron a spermie, jako je tomu po dlouhodobém užívání steroidů. d) Adrenokortikotropní hormon Tento hormon je produkován adenohypofýzou, stimuluje syntézu kortikosteroidů, tedy hormonů s důležitými funkcemi v metabolismu. Sportovci věnují svou pozornost zejména jednomu z jeho derivátů tetracosatidu, který už za dvě hodiny dokáže stimulovat nárůst koncentrace krevního kortizolu a kortikosteronu. Tyto látky se používají k překonání letargie a navození dobré nálady při tréninku a při soutěži (PYŠNÝ, 2006).

23 e) Insulin Insulin je polypeptid, který je tvořen v β-buňkách Langerhansových ostrůvků pankreatu (slinivky břišní). Obsahuje dva řetězce aminokyselin propojených vzájemně di-sulfidovými můstky. Působení: Hormon insulin výrazně ovlivňuje využití sacharidů, a to tak, že usnadňuje pronikání glukosy do buněk jednotlivých tkání, a tím aktivuje i další metabolické reakce. Insulin zvyšuje využití glukosy v buňkách a tak vlastně zvyšuje její podíl na metabolických dějích na úkor tuků a bílkovin v podstatě tedy šetří tělesné bílkoviny. Zvyšuje navíc ukládání sacharidů do zásob, a to nejen v játrech, ale i ve svalech (zásobní glykogen). Insulin dále podporuje syntézu bílkovin z jednotlivých dostupných aminokyselin a zmenšuje glukoneogenesu (tvorbu cukru z bílkovin). Usnadňuje současně přeměnu glukosy na tuk. Nadbytek insulinu vyvolá v organismu stav, označovaný termínem,,hypoglykémie. Insulin stimuluje využití glukosy v tkáních a zpomaluje uvolňování glukosy z jater do krve. Glykémie (hladina cukru v krvi) přitom klesá na hladiny menší než 60 mg. To způsobuje stavy únavy, otupělosti, nezájmu, svalové slabosti, dvojité vidění, poruchy barevného vidění, silný pocit hladu, závratě a zvýšené pocení. Jakmile klesne hladina glykémie pod 50 mg, objevují se nekoordinované svalové stahy a silné křeče, případně těžké pocity únavy, apatie a ztráta vědomí. Jedná se o hypoglykemický šok, který může končit až smrtí vinou poškození centrálního nervového systému. Příznaky hypoglykemického šoku mohou být odstraněny včasným podáním glukosy (DUCKWORTH, 1988). Nedostatek insulinu vede především k poruchám metabolismu sacharidů. Je narušeno pronikání glukosy buněčnou membránou do buněk. Vytváří se vyšší koncentrace glukosy v krvi hyperglykémie. Játra nedokáží udržovat větší zásoby glykogenu a neustále uvolňují do krevního oběhu glukosu, a to přesto, že ji je v krvi vysoký nadbytek. Dále játra přeměňují v procesu glukoneogeneze glykoplastické aminokyseliny na glukosu. Tyto aminokyseliny získávají játra pomocí zvýšeného rozpadu tkáňových bílkovin. To vážně narušuje syntézu tělesných bílkovin a výsledkem je negativní dusíková bilance. Jednotlivé tkáně nedostávají přes nadbytek cukru v krvi dostatek energetických látek, a proto nastupují mechanismy mobilizace rezervního tuku. Zvýšený metabolismus mastných kyselin vyvolává nadbytek ketonových látek, které nemohou být využity jako zdroj energie a vylučují se do moči (ketonurie). Pokud glykémie přesáhne hladiny 180 mg (ledvinový práh pro glukosu), dochází k vylučování

24 cukru močí (glykosurie). To způsobuje vážné narušení stálosti vnitřního prostředí, protože ketokyseliny se váží na nárazníkové systémy krve, další kyselé metabolity nemohou být neutralizovány a vzniká acidóza. Vylučovaná glukosa na sebe váže vodu a elektrolyty a vznikají tak větší ztráty vody, při současném ochuzování vnitřního prostředí o minerální látky. Dehydratace a acidóza poškozují nervový systém, a tím i celý organizmus. Vedlejší účinky: Hlavní riziko aplikace insulinu spočívá v možnosti vzniku hypoglykémie, která může vést až ke smrti sportovce (KOLOUCH, 2005). 2.3.2. Dopingové metody A) KREVNÍ DOPING Jedná se o infuzi krve nebo krevních derivátů přímo do žíly sportovce. Obvyklý postup je takový, že je sportovci odebrána krev v předstihu několika měsíců před důležitou soutěží, červené krvinky se oddělí od plasmy a uskladní se. Krátce před soutěží se uskladněné krvinky vpraví zpátky do sportovcova krevního řečiště, což způsobí okamžitý vzrůst hematokritu, tedy vzrůst transportní kapacity krve pro kyslík. Velké problémy nastaly s krevní infuzí od jiných dárců, zvyšovalo se zde riziko nákazy nebezpečnými nemocemi, které se přenáší krví. Krevní doping je však po nástupu erytropoetinu na ústupu (NEKOLA, 2000). B) UMĚLÉ PŘENAŠEČE KYSLÍKU A PLASMAEXPANDERY Tato skupina byla zařazena nově mezi zakázané dopingové metody zejména proto aby se předešlo dalším možným experimentům v oblasti nelegálního zvyšování transportní kapacity krve pro kyslík. V této skupině jsou jak látky, které mohou kapacitu zvýšit, tak i látky, které mohou používání těchto praktik maskovat (PYŠNÝ, 2006). Plasmaexpandery po podání okamžitě snižují hematokrit a případné krevní testy pak jsou neefektivní. Většinou se jedná o polysacharidové preparáty, běžně používané v medicíně u pacientů v kritickém stavu vnitřního prostředí na jednotkách intenzivní péče. C) FARMAKOLOGICKÁ, CHEMICKÁ A FYZIKÁLNÍ MANIPULACE K těmto metodám patří užití látek nebo metod, které mění integritu a validitu vzorků moče při dopingových kontrolách. Například probenocid je zakázán pro svoji

25 schopnost dočasně blokovat vylučování některých látek, tedy i steroidů, v ledvinách do moči. Jakákoliv záměna vzorků moči, ať už před příchodem k dopingové kontrole cévkováním nebo přímo při odběru vzorku náhradou za cizí moč, je též zakázána při důsledném provedení dopingové kontroly znemožněna dopingovým komisařem. Vedle rizikového cévkování, které mimo možného mechanického poškození močové trubice, mohlo vést k zanesení infekce do organizmu, je jisté že i další popsané postupy manipulace se vzorkem moči jsou nesprávné. Cévkování je velmi rizikové a závažné především u žen. Také vypití nadměrného množství tekutin těsně před odběrem vzorku moči může být kvalifikováno jako zakázaná metoda. Při odběru se měří specifická hmotnost moči a tím se spolehlivě odhalí její ředění. V takém případě je ihned nařízen sportovci odběr dalšího, již zahuštěného vzorku moči. Exemplární byl případ kulturistky, která po odevzdání extrémně naředěného vzorku poskytla v průběhu několika hodin dalších osm kelímků řídké moči a až devátý částečně zahuštěný vzorek byl spolu s prvním analyzován. V obou vzorcích i přes nízkou hustotu byl nalezen nandrolon.. 2.3.3. Skupiny látek zakázaných za určitých okolností A) ALKOHOL Alkohol (etanol) je zakázaný při soutěži v některých sportech. Jeho detekce se provádí dechovou zkouškou nebo krevním rozborem. Sportovní svazy mají určitou prahovou hodnotu pro porušení dopingových pravidel (PYŠNÝ, 2006). Alkohol (etanol) je zakázaný při soutěži Prahová hodnota v následujících sportech (g/l) Automobilový sport (FIA) (0,10) Billiard (WCBS) (0,20) Letecké sporty a parašutismus (FAI) (0,20) Lukostřelba (FITA) (0,10) Moderní pětiboj (UIPM) jen pro disciplíny se střelbou (0,10) Motocyklový sport (FIM) (0,10) Karate (WKF) (0,10) Motorové čluny (UIM) (0,30) Pateque a obdobné sporty (CMSB, IPS,,bowls ) (0,10)

26 Alkohol mění metabolismus cukrů s nižší hladinou glukózy v krvi a snížením její tvorby v játrech. Centrální nervový systém, který využívá glukózu jako zdroj energie, tak reaguje narůstající psychickou únavou, poklesem koncentrace a emočním útlumem. To jsou významné faktory, nutné k překonání stresující zátěže vysoké intenzity. Zároveň dochází ke změnám oběhového systému, který mění distribuci krve,což je důležité zejména při vytrvalostních sportech. Při sportovní činnosti v extrémních teplotních podmínkách působí alkohol také velmi nepříznivě. V chladném počasí dochází k roztažení cév v kůži, které jsou zodpovědné za velké ztráty tepla a diuretický účinek alkoholu způsobuje ztráty tekutin v organizmu. B) KANABINOIDY Jedná se o látky obsažené v produktech z konopí, zejména marihuanu a hašiš. Mezi kanabinoidy řadíme tetrahydrocannabinol (THC), látku se silným psychoaktivním účinkem, dále méně biologicky aktivní cannabinol a neaktivní cannabidiol. V kouřené marihuaně je 1-3% THC, hašiš obsahuje 10x větší koncentraci. Kanabinoidy ovlivňují centrální nervový systém. Nastává celá řada projevů, mezi které patří stavy klidu, míru, bezstarostnosti, uvolnění, štěstí a zvýšené prožívání okolních jevů. Někdy však může dojít k opaku, kdy kanabinoidy podněcují pocity tísně, strachu, děsu a hrůzy. Mezi zajímavé poznatky účinků požívaní kanabinoidů můžeme zařadit částečné tlumení bolesti, který v posledních letech posiluje snahu některých odborníků po léčebném využívání marihuany. THC posiluje chuť k jídlu, byl s nevelkým úspěchem využíván i u léčby poruch příjmu potravy (NEKOLA, 2000). Při dopingové kontrole existuje limit užité marihuany v moči sportovce, který by jej měl dostatečně uchránit před pozitivním dopingovým nálezem způsobeným například jejím krátkodobým vdechnutím. Vzhledem k několikaměsíční době detekovatelnosti této látky existuje velké nebezpečí pozitivního dopingového testu. Během několika posledních let dochází k velkému nárůstu sportovců potrestaných za užití kanabinoidů i v České Republice. C) LOKÁLNÍ ANESTETIKA Mezi tyto látky řadíme především léky užívané k dočasnému tlumení bolesti, a to injekcí přímo do bolestivého místa. Při použití lokálních anestetik musejí být splněny následující tři podmínky. První podmínkou je vyloučení účinného anestetika kokainu, je nutné použít jiná běžná lokální anestetika jakými jsou bupivakain, prokain nebo

27 lidokain. Další podmínkou je lokální nebo nitrokloubní podání. A poslední podmínkou je nahlášení lokálního anestetika podle předpisů příslušné sportovní organizace. Vazokonstrikční látky (adrenalin) mohou být podávány spolu s anestetiky, aby se lépe lokalizovalo jejich působení a zamezilo se jejich přesunu do krve. Vyšší hladiny lidokainu mohou způsobit srdeční problémy (HNÍZDIL, 2000). D) GLUKOKORTIKOSTEROIDY Řadíme je mezi hormony, které vznikají v buňkách střední vrstvy kúry nadledvin. Do těla jsou vyplaveny v pravidelném denním rytmu a při pro organizmus stresové situaci. Řídí základní metabolické děje v lidském těle. Snižují vychytávání glukózy ve svalové a tukové tkáni a podporují tvorbu jejich zásobní formy glykogenu. Dále zvyšují rozpad tukové tkáně s uvolněním mastných kyselin a umožňují jejich další využití. V některých tkáních mají za úkol snižovat tvorbu nebo naopak urychlovat rozpad bílkovin. Takto řízené změny jsou důležité zejména při stresu, neboť mastné kyseliny a glukóza jsou zdrojem energie, který umožňuje zajistit pochody lidského těla při vzrůstající zátěži. Glukokortikosteroidy svým působením ovlivňují centrální nervový systém a mohou navozovat psychické změny s pocity nepřiměřené euforie nebo naopak neklidu, nervozity, zmatenosti a deprese. Další negativní účinek se může projevit zvýšením počtu některých krevních elementů, poruchami srdečního rytmu, nárůstem hodnot krevního tlaku a někdy i oběhovým selháním (FOŘT, 1990). E) BETA-BLOKÁTORY Tyto látky jsou zakázány jen v omezeném počtu sportů, většinou tam, kde je potřeba k míření na cíl pevná ruka, jako je lukostřelba, golf, šipky a podobně. Terapeutické využití betablokátorů se soustřeďuje především do oblasti kardiologie (hypertenze, angína pactoris, srdeční arytmie), dále se jimi léčí některé oční nemoci, migréna a zvýšená funkce štítné žlázy. Betablokátory blokují účinek adrenalinu a ostatních katecholaminů na betareceptory v srdci a plicích. Mají silně negativní vliv na vytrvalost (NEKOLA, 2000).