UNIVERZITA KARLOVA. Zásada superficies solo cedit

UNIVERZITA KARLOVA Právnická fakulta Ivana Sabaková Zásada superficies solo cedit Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. MUDr. Alexandr Thöndel, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 26. června 2017

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 27. června 2017

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce, JUDr. MUDr. Alexandru Thöndelovi, Ph.D., za odborné rady a vstřícný přístup.

Obsah Úvod... 3 1. Zásada superficies solo cedit v římském právu... 6 1.1. Zákon dvanácti desek... 6 1.2. Gaiova učebnice práva ve čtyřech knihách 7 1.3. Codex Gregorianus a Hermogenianus... 9 1.4. Pojetí nemovitých věcí a superficies v římském právu.. 9 1.4.1. Pojetí nemovitých věcí v římském právu... 9 1.4.2. Superficies v římském právu.. 11 2. Zásada superficies solo cedit na českém území do přijetí zákona č. 89/2012 Sb.... 12 2.1. Všeobecný občanský zákoník. 12 2.1.1. Pojetí věcí a superficies solo cedit v ABGB... 14 2.1.2. Výjimky ze zásady superficies solo cedit v ABGB 17 2.1.3. Recepční norma č. 11/1918 Sb. z. a n.... 18 2.2. Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 19 2.3. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. 21 2.3.1. Pojetí věcí v právním smyslu v OZ 1950... 22 2.3.2. Vlastnictví nemovitostí a dispozice s nemovitostmi v OZ 1950 22 2.3.3. Superficies solo non cedit v OZ 1950.24 2.3.4. Právo stavby v OZ 1950. 25 2.4. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb... 27 2.4.1. Pojetí věcí v právním smyslu v OZ 1964... 29 2.4.1.1. Pojetí nemovitých věcí v právním smyslu v OZ 1964... 30 2.4.2. Vlastnické právo a vlastnictví nemovitostí v OZ 1964... 32 2.4.2.1. Dispozice s nemovitostmi a převody nemovitostí v OZ 1964 34 2.4.2.2. Neoprávněné stavby dle OZ 1964.. 36 2.4.3. Superficies solo non cedit v OZ 1964. 37 2.4.4. Osobní užívání pozemků.38 2.4.5. Některé zvláštní případy superficies solo non cedit ve zvláštních zákonech a v judikatuře.. 40

2.4.6. Novela občanského zákoníku č. 131/1998 Sb. 44 2.4.7. Novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. 44 3. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb..47 3.1. Pojetí věcí v právním smyslu v OZ 2012 48 3.1.1. Příslušenství věci... 49 3.1.2. Součást věci 50 3.1.3. Pojetí nemovitých věcí v OZ 2012..51 3.1.3.1.Součást a příslušenství nemovité věci v OZ 2012 53 3.2. Vlastnické právo k nemovitostem a dispozice s nemovitostmi v OZ 2012... 54 3.2.1. Neoprávněné stavby a stavby zřízené na cizím pozemku dle OZ 2012 56 3.3. Zásada superficies solo cedit v OZ 2012 59 3.3.1. Výjimky ze zásady superficies solo cedit... 61 3.3.1.1. Výjimky ze zásady superficies solo cedit dle OZ 2012.. 61 3.3.1.2. Výjimky ze zásady superficies solo cedit dle jiných zákonů... 66 3.4. Přechodná ustanovení týkající se pozemků a staveb v OZ 2012 67 3.4.1. Předkupní právo mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby dle přechodných ustanovení OZ 2012. 68 3.4.2. Jiná přechodná ustanovení týkající se pozemků a staveb v OZ 2012... 69 3.5. Právo stavby dle OZ 2012... 70 4. Evidence nemovitostí a katastr nemovitostí. 76 5. Zásada superficies solo cedit v současném německém a rakouském právu. 82 5.1. Zásada superficies solo cedit v německém právu... 82 5.2. Zásada superficies solo cedit v rakouském právu... 84 Závěr... 85 Seznam zkratek... 88 Seznam použité literatury a pramenů. 90 Resumé... 98 Abstrakt.. 99 Klíčová slova / Keywords... 101

Úvod Zásada superficies solo cedit, nebo povrch ustupuje půdě 1, je zásadou platnou již v římském právu, přičemž svoje uplatnění si našla i v právních řádech moderních evropských států. Jedná se o zásadu spjatou s kontinentální evropskou tradicí, která navazuje právě na římské právo. V souladu se zásadou superficies solo cedit, nazývanou také superficiální zásada, je součástí pozemku všechno, co je s ním pevně spojeno a co z pozemku vzešlo. Za součást pozemku jsou tak typicky považovány stavby a rostlinstvo. Různé právní řády ovšem obsahují různé modifikace této zásady, když upravují výjimky a způsoby průlomů do této koncepce. Na našem území byla zásada superficies solo cedit součástí právního řádu již za dob Rakouské monarchie, v občanském zákoníku Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, který byl později převzat do Československého právního řádu jako Obecný zákoník občanský recepční normou z roku 1918. S nástupem totality pak došlo v 50. letech 20. století k odklonu od této zásady a superficiální zásada se z našeho právního řádu vytratila za platnosti dvou občanských zákoníků, a to občanského zákoníku z roku 1950, na který navazoval občanský zákoník z roku 1964. Pozemky a stavby tak byly více než 60 let považovány za samostatné věci v právním smyslu, často různých vlastníků, jako předměty samostatných, na sobě nezávislých dispozic. V souvislosti s rekodifikací soukromého práva v roku 2014 došlo i k návratu k tradičnímu kontinentálnímu vnímání práva. Zásada superficies solo cedit tak byla v plném rozsahu zahrnuta do ustanovení 506 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (OZ 2012). V této souvislosti vyvstala potřeba se vypořádat s přechodem na nový režim nemovitostí, kdy nebylo možné okamžitě sjednotit právní režim vlastnictví pozemků a staveb. Zákonodárce se s tímto problémem vypořádal v přechodných ustanoveních OZ 2012, kde stanovil, že stavby, které mají k nabytí účinnosti OZ 2012 stejného vlastníka jako pozemky na kterých stojí, se stanou jeho součástí. U jiných staveb bylo zakotveno předkupní právo mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku. 2 I tak však nedojde ke sjednocení právního režimu pozemků a staveb ještě několik dalších 1 URFUS, Valentin; SKŘEJPEK Michal a KINCL Jaromír. Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vyd., 1. v nakl. Beck. Praha: Beck, 1995. s. 346. ISBN 80-7179-031-1. 2 Ustanovení 3054 a násl. OZ 2012 3

desítek, možná stovek let. Předmětem této práce tak bude i posouzení silných a slabých stránek nově zavedené právní úpravy. Věnovat se budu i institutu práva stavby, který je průlomem do superficiální zásady a který umožňuje mít stavbu na cizím pozemku. Jedná se o institut zavedený zejména z hospodářských důvodů 3, který umožňuje cizím osobám stavebně využívat pozemek na předem stanovenou dobu. Tento institut byl také, s menšími nebo většími obměnami, součástí všech právních úprav platných na našem území. 4 Jedním z cílů této práce pak bude i nastínit historický vývoj zásady superficies solo cedit a její působení na občanské právo platné na našem území až do současnosti. Bude přitom nutné posoudit a porovnat i pojetí věcí v právním smyslu v občanském právu dle starších občanských zákoníků, jejich nahlížení na nemovité věci, vlastnictví nemovitostí, možné výjimky ze superficiální zásady a vliv uvedeného na právní praxi. Je známé, že OZ 2012 se v nemalé míře inspiroval právě úpravou obsaženou v dříve platných občanských zákonících. Při rozboru stávající úpravy však bude nutné poukázat i na inspirační zdroje ze zahraniční, zejména právo německé a rakouské. V neposlední řadě pak bude potřeba zmínit i důsledky znovunavrácení superficiální zásady v souvislosti s evidencí nemovitostí. Tato práce je členěna do pěti kapitol, přičemž kapitoly jsou členěny na podkapitoly. Kapitola první se zabývá původem zásady superficies solo cedit a její podobou v římském právu. Kapitola druhá se věnuje zásadě superficies solo cedit na našem území až do přijetí stávajícího občanského zákoníku, OZ 2012. Členěna je na podkapitoly věnované Všeobecnému občanskému zákoníku (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch) a jeho recepci do československého práva jako Obecného zákoníku občanského, vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (který nikdy nebyl přijat), občanskému zákoníku z roku 1950 a občanskému zákoníku z roku 1964, kterých právní úprava se dle přechodných ustanovení OZ 2012 v některých specifických případech použije dodnes. U každé z těchto podkapitol je vymezeno jejich pojetí věcí, úprava vlastnického práva k nemovitostem a výjimky ze superficiální zásady. Stěžejní 3 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 186. ISBN 978-80-7357-753-7. 4 U OZ 1964 byl institut práva stavby nahrazen institutem osobní užívání. 4

je samozřejmě podkapitola věnovaná předchozímu občanskému zákoníku 1964, čemuž odpovídá i její rozsah. Jádrem této práce je kapitola třetí, věnovaná úpravě současného občanského zákoníku, OZ 2012. Zabývá se pojetím věcí dle tohoto zákona, nemovitými věcmi a dispozicemi s nimi, superficiální zásadě a výjimkám z ní a v neposlední řadě právu stavby. Ve čtvrté kapitole je popsána historie a vývoj evidence nemovitostí, jelikož znovuzavedení superficiální zásady do právního řádu ovlivnilo i úpravu katastrální. Jedná se o přesah do předpisu veřejnoprávního. Poslední, šestá kapitola, se zabývá zahraničními inspiračními zdroji OZ 2012, a to úpravou německou a rakouskou. 5

1. Zásada superficies solo cedit v římském právu Římské právo, jako základní pilíř evropského kontinentálního práva se do právních úprav evropských zemí promítá dodnes. Nejenom na něm byly vybudovány nejdůležitější evropské kodifikace moderní doby jako Code Civil 5, ABGB 6 a BGB 7, jeho zásady jsou v podstatě dodnes ve větší nebo menší míře součástí právních úprav všech současných evropských států. Jednou ze stěžejních zásad římského práva je i zásada superficies solo cedit, která je předmětem této diplomové práce. 1.1. Zákon dvanácti desek Zákon dvanácti desek neboli Lex duodecim tabularum, je soupisem římského obyčejového práva datovaným do poloviny 5. století př. n. l. a je současně prvním soupisem římského práva. Platnost Zákona dvanácti desek sahá až do doby justiniánské, ačkoli ve formě komentářů k jeho ustanovením se s ním můžeme setkat i déle. Nejednalo se však o soupis římského práva v jeho celé šíři, nýbrž pouze o soupis ustanovení nejasných, sporných a nových. 8 Jak je zřejmé, zákon se skládal z dvanácti desek, přičemž každá deska upravovala specifickou problematiku. Pro pořádek je potřeba uvést, že desky I.-III. se věnují procesnímu právu, deska IV. právu rodinnému, deska V. dědickému právu, deska VI. obsahovala různá ustanovení práva soukromého, deska VII. sousedská a věcná práva, desky VIII.-IX. pak upravovaly právo trestní, deska X. správní právo a konečně desky XI.-XII. obsahovaly doplňkové ustanovení. Ustanovení související se zásadou superficies solo cedit nalezneme zejména v desce VI., která obsahuje různá ustanovení soukromého práva a v desce VII., obsahující věcná a sousedská práva. Za zmínku určitě stojí ustanovení 3. desky VI., které říká: Pozemku se řádně nabývá po dvou letech užívání,... u všech ostatních věcí... je užívání 5 Code civil, plným názvem Code civil des Français, je francouzský občanský zákoník, jenž byl schválen 21.3.1804. Byl založen na ideách přirozeného práva a byl silně ovlivněn římským právem. 6 ABGB, Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, neboli Všeobecný občanský zákoník rakouský, v platnost vstoupil 1.1.1812. Na rakouském území je s novelami platný dodnes. 7 BGB, Bürgerliches Gesetzbuch, je německý občanský zákoník platný od 1.1.1900. Na německém území je platný dodnes. 8 SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004. s. 27. ISBN 80-86199-89-4. 6

roční. 9 Ze znění tohoto ustanovení lze konstatovat, že pozemky měly mezi věcmi zvláštní postavení, jelikož ustanovení pojednává o pozemcích a jiných věcech (všech ostatních věcech). Relevantní je rovněž ustanovení č. 8 desky VI., Dřevo vestavěné do budov anebo jako opěra na vinici ať nevytrhává. 10, ve kterém lze pozorovat náznaky úpravy vztahu věci a její součásti. Zákon dvanácti desek obsahuje i další ustanovení týkající se pozemků, zejména v oblasti sousedského práva. Za nejdůležitější považuji zejména ustanovení č. 9b desky VII., které říká že pokud je strom ze sousedova pozemku větrem nakloněn nad tvůj pozemek, ze zákona XII desek na jeho odstranění můžeš přímo žalovat 11 a č. 10 desky VII, které říká že je dovoleno sbírat žaludy přepadlé na cizí pozemek. 12 1.2. Gaiova učebnice práva ve čtyřech knihách Gaiova učebnice práva ve čtyřech knihách neboli Institutionum commentarii quattuor, byla vytvořena Gaiem 13 v 2. st. n. l. jako souhrn římského práva. Učebnice zahrnovala úpravu velice širokou, kterou Gaius rozdělil na práva vztahující se k osobám, práva vztahující se k věcem a práva vztahující se k žalobám. Jak je již patrné z názvu, dílo se dělilo na čtyři knihy. Kniha první je věnována pojednání o právních subjektech, druhá a třetí vykládají majetkové právo a čtvrtá je věnována žalobám. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že Gaiova učebnice obsahuje normy soukromého práva a to jak hmotného, tak i procesního. 14 Je považována za dílo nemalé kvality, což dokazuje i skutečnost, že byla podkladem pro vypracování justiniánských Institucí v 5. st. n. l. Z pohledu této práce je zajímavá zejména kniha II., obsahující dělení věcí, bez kterého se pojednání o superficiální zásadě nezaobejde. Základní rozdělení věcí podle Gaia je na věci práva božského a věci práva lidského. Věcmi práva božského jsou věci 9 Text desky: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004. s. 37. ISBN 80-86199-89-4. 10 Text desky: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004. s. 37. ISBN 80-86199-89-4; Podobně dle Ulp. Dig. XLVII 3, 1, pr. pak není dovoleno vytrhávat vestavěné dřevo, ani jej vindikovat (např. v případě krádeže). Je však možné proti tomu, kdo byl ze zastavění usvědčen, podat žalobu na dvojnásobek. 11 Text desky: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004. s. 39. ISBN 80-86199-89-4. 12 Text desky: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004. s. 41. ISBN 80-86199-89-4. 13 Gaius byl učitel práva a právní teoretik, pravděpodobně působil v období 2 st. n. l. 14 KINCL, Jaromír. Gaius Učebnice práva ve čtyřech knihách. reprint 1. vydání. Brno. Masarykova univerzita v Brně, 1981. s. 16. ISBN 80-85765-18-7. 7

posvátné a zasvěcené. Věcmi práva lidského mohou pak být věci soukromé a veřejné. Veřejné věci nejsou majetkem ničím, patří totiž všem lidem. Naproti tomu věcmi soukromými jsou ty, které vlastní jednotlivci. Dalším dělením věcí dle Gaia je dělení na věci tělesné a věci netělesné. Tělesných věcí je možné se dotknout, jako příklad Gaius ve své učebnici uvádí pozemek nebo otroka. Netělesnými věcmi jsou pak ty, kterých se dotknout nelze, kterých podstatou je právo a ke kterým Gaius řadí zejména pozůstalost, ususfruktus a závazky. 15 Gaius rovněž uvádí dělení věcí na mancipační a nemancipační. Mancipační věci jsou mimo jiné i pozemky a stavby na italské půdě, otroci, zvířata, které se dají zkrotit jhem nebo sedlem a dále také služebnosti k venkovským pozemkům. Nemancipačními věcmi jsou pak pozemky stipendijní (majetek římského národa) a tributní (majetek císaře) nebo divoké šelmy. Rozdíl mezi věcmi mancipačními a nemancipačními Gaius pojímá následovně: Věci nemancipační přecházejí totiž s plnými právními účinky na druhého pouhou tradicí, ovšem jsou-li tělesné a tím k tradici způsobilé. 16 Převod mancipační věci se pak nezaobejde bez formálního jednání, tj. mancipace nebo injurecesse, bez něhož by byl převod neúčinný. Samotná zásada superficies solo cedit je uvedena v bodě 73, který praví: Kromě toho se podle přirozeného práva stává naším vlastnictvím to, co někdo vystaví na naší půdě, (a to) i kdyby stavěl pro sebe: protože povrch ustupuje půdě. 17 Totéž podle Gaia platí pro rostliny zapuštěné kořeny v půdě a obilí zaseté na půdě, jak zmiňuje v ustanoveních následujících: Mnohem častěji se to stává také s rostlinou, kterou někdo zasadí na naší půdě, a sice jak v zemi napustí kořeny. Totéž se stane i s obilím, které někdo zaseje na naší půdě. 18 Z těchto ustanovení lze dovodit, že stavby, rostliny, obilí a jiné věci pevně spojené se zemí se stávají její součástí a nadále náleží vlastníkovi pozemku. Ustanovení 76. pak praví: Ale vymáháme-li na něm (na tom, kdo stavěl nebo sel /pozn. autorky) vydání pozemku nebo stavby a nechceme mu (přitom) nahradit náklady, 15 KINCL, Jaromír. Gaius Učebnice práva ve čtyřech knihách. reprint 1. vydání. Brno. Masarykova univerzita v Brně, 1981. s. 77-140. ISBN 80-85765-18-7. 16 Text převzat z: KINCL, Jaromír. Gaius Učebnice práva ve čtyřech knihách. reprint 1. vydání. Brno. Masarykova univerzita v Brně, 1981. s. 80. ISBN 80-85765-18-7. 17 Text převzat z: KINCL, Jaromír. Gaius Učebnice práva ve čtyřech knihách. reprint 1. vydání. Brno. Masarykova univerzita v Brně, 1981. s. 90. ISBN 80-85765-18-7. 18 Text převzat z: KINCL, Jaromír. Gaius Učebnice práva ve čtyřech knihách. reprint 1. vydání. Brno. Masarykova univerzita v Brně, 1981. s. 90. ISBN 80-85765-18-7. 8

(vynaložené) na stavbu či setbu či semena, může nás odradit námitkou zlého úmyslu, zejména byl-li držitelem v dobré víře. 19 1.3. Codex Gregorianus a Hermogenianus Kodexy Gregorianus a Hermogenianus jsou po Zákoně dvanácti desek prvním pokusem o souborné zpracování římského práva, které se v důsledku různosti a hojnosti pramenů stávalo nepřehledným. Tyto sbírky však nebyly, jak by se dalo očekávat, sbírkami císařskými, nýbrž byly soukromé, ačkoliv je vypracovali magistráti. Z časového hlediska se většinou zařazují do první poloviny 90. let 3. st. n. l. 20 Pro tuto práci zvlášť důležité je nařízení č. 3. 6. 1. Gregoriovy sbírky, které říká: Není neznámé, že vinice založené na cizím pozemku ustupují povrchu, a pokud to držitel provedl ve zlé víře, nemůže si náklady uchovat zadržováním pro sebe. 21 Tato úprava je pro vývoj superficiální zásady velice zajímavá, jelikož upravuje důsledky výsadby na cizím pozemku, přičemž neopomíná ani prvek dobré víry a jeho absenci u osoby, která výsadbu provádí. 1.4. Pojetí nemovitých věcí a superficies v římském právu 1.4.1. Nemovité věci Za císaře Justiniána bylo následně dělení věcí na mancipační a nemancipační nahrazeno dělením věcí na věci movité a věci nemovité. Věcmi movitými byly ty, kterých podstata nemohla být pohybem narušena (např. zvíře), přičemž u věcí nemovitých by jejich přemístěním k narušení podstaty došlo. Za věci nemovité tak byly považovány pozemky a vše s nimi pevně a trvale spojeno (tzn. součásti pozemku, budovy, rostliny atd.). V případech, kdy došlo ke spojení nemovité a movité věci, byla nemovitost bez výjimky vždy považována za věc hlavní. 22 V praxi šlo výše uvedené pozorovat zejména v souvislosti s akcesí neboli nabytím vlastnického práva přírůstkem. Dochází k němu spojením dvou samostatných věcí 19 Text převzat z: KINCL, Jaromír. Gaius Učebnice práva ve čtyřech knihách. reprint 1. vydání. Brno. Masarykova univerzita v Brně, 1981. s. 90. ISBN 80-85765-18-7. 20 SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004. s. 129. ISBN 80-8619-989-4. 21 Text převzat z: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vydání. Praha: Lexis Nexis, 2004. s. 131. ISBN 80-86199-89-4. 22 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 86. ISBN 80-7179-031-1. 9

za předpokladu, že jedna z nich spojením zanikne a stane se trvale součástí věci druhé. Vlastníkem obou věcí se pak stává vlastník věci, která nezanikla. Pokud tedy byla jedna z věcí nemovitost, byla bez výjimky považována za věc hlavní, a tudíž jakákoliv jiná věc se akcesí stávala její součástí. Jakákoliv věc, která akcesí k nemovité věci přirostla, stávala se tedy i automaticky vlastnictvím vlastníka nemovitosti (např. osetím pozemku, vysazením rostlin). Vlastník věcí zaniklých akcesí dále již nemohl k těmto věcem uplatňovat vlastnické právo, s výjimkou stavebního materiálu užitého v cizí budově a viničních tyčí osazených na cizí vinici, i tehdy však bylo právo omezené pouze na případ pozdějšího oddělení. 23 Samotný pozemek vznikl ohraničením ze zemského povrchu. Považoval se za samostatnou věc a zahrnoval také prostor nad a pod pozemkem, tj. vzduch nad pozemkem a výřez země odpovídající pozemku, v souladu se zásadou pán půdy je pánem nebes i podsvětí. 24 Pozemky bylo možné rozdělit na pozemky domovní, na kterých bylo zabudováno stavění a pozemky polní, kterých účelem bylo zemědělství. Kromě toho se dále rozlišovaly pozemky italské a pozemky provinční (dle toho, jestli se nacházely v císařské nebo senátní provincii se pak označovaly za praedia tributaria nebo praedia stipendiaria). Za součást pozemku byly pak považovány všeliká, se zemskou půdou spojená tělesa, zvláště též předměty nad ni vyčnívající (superficies), jako rostliny a stavení nejsou tedy věcmi ve smyslu právnickém. 25 Na rozdíl od toho příslušenstvím věci (pertinentia nebo quasi pars rei), byla věc právně samostatná, hospodářsky však určená k užívání s věcí hlavní, které osud sdílela (např. klíč ke skříni). 26 Příslušenstvím zůstávala věc i v případě, že spojení bylo dočasně přerušeno, avšak s úmyslem jej později obnovit. Důležité je tudíž rozlišovat mezi příslušenstvím a součástí věci (pars portio), která je neoddělitelnou součástí věci a vždy sdílí osud věci hlavní. 23 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 180. ISBN 80-7179-031-1. 24 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 86. ISBN 80-7179-031-1. 25 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 7. vydání. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. s. 303. 26 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 84. ISBN 80-7179-031-1. 10

1.4.2. Superficies v římském právu Superficies, neboli právo povrchu, byl institut srovnatelný s dnešním právem stavby. V římském právu se tento institut vyvinul z magistrátských zápůjček státních a obecních pozemků soukromým osobám, typicky za účelem stavby. Institut se následně rozšířil i do čistě soukromých vztahů, na začátku obvykle v podobě nájemních smluv. Nájemci byla následně přiznána určitá ochrana, zejména interdiktní ochrana (v podobě praetorských příkazů vydávaných za účelem ochrany držby interdictum de superficiebus) a praetorská žaloba (actio in rem de superficie), v čem lze spatřovat počátky vzniku superficies jako skutečných věcných práv k věci cizí (iura in re aliena). 27 Superficies bylo v té době rovněž i jedinou čistou výjimkou ze zásady superficies solo cedit. Jak již bylo řečeno, jedná o věcné právo k věci cizí, obvykle k pozemku za účelem zřízení stavby superficiářem, který platil vlastníkovi pozemku kompenzaci v podobě peněžitého platu (solaria). Následkem bylo, že budova postavená na pozemku na základě superficies měla jiného vlastníka než pozemek. 28 Ke zřízení superficies docházelo smlouvou mezi vlastníkem pozemku a superficiářem. Obvykle to byla smlouva nájemní, vyloučen však nebyl ani jeho vznik darovací nebo trhovou smlouvou. 29 Mezi nevyhnutné náležitosti smlouvy pak patřilo právě sjednání již dříve zmíněného solaria. Superficiář měl k pozemku kromě nájmu i jiná práva, zejména právo na užívání a požívání věci a právo volně s ní nakládat. Práva superficiáře byla dědičná a bylo možné je převádět (odkazem, zcizením mezi živými nebo soudním výrokem, přičemž za každých okolností muselo dojít k odevzdání práva, tradici) 30. Superficiářovo postavení tak bylo v podstatě obdobné postavení vlastníka. 31 27 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 200-201. ISBN 80-7179-031-1. 28 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 201. ISBN 80-7179-031-1. 29 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 7. vydání. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. s. 466. 30 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 7. vydání. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. s. 466. 31 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 200-201. ISBN 80-7179-031-1. 11

2. Zásada superficies solo cedit na českém území do přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník I přesto, že se jedná o zásadu známou již římské právní kultuře, našla zásada superficies solo cedit své uplatnění i v pozdějších kodexech vydávaných v Evropě. Pro tuto práci jsou stěžejní zejména kodexy vydávané na českém území. Z důvodu příslušnosti českých zemí k Rakouské monarchii se tato práce nevyhne analýze Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 (ABGB), který byl ale nakonec tak jako tak převzat do právního řádu Československa zákonem č. 11/1918 Sb. (recepční norma). Zásada superficies solo cedit následně ovlivnila i návrh nového občanského zákoníku z roku 1937 a později byla opuštěna občanským zákoníkem z roku 1950, na který navazoval občanský zákoník z roku 1964, aby byla do právního řádu navrácena zákonem č. 89/2012 Sb., současným občanským zákoníkem. 2.1. Všeobecný občanský zákoník V důsledku rozvoje hospodářství a měšťanstva vyvstala v Rakouské monarchii potřeba nové kodifikace občanského práva. Stará úprava platila již od 16. století 32 a nenaplňovala požadavky moderní společnosti. V 19. a 20. století došlo v oblasti předmětu této práce k výrazným změnám, zejména k posunu od stavění stánků, plotů a kůlen na cizích pozemcích, k budování obilních sil a továrních hal. Rovněž bylo potřeba uspokojit bytové potřeby obyvatelstva, vzniklé houfným stěhováním do měst. Režim superficies pak musel platit i na stavby zřízené pro tyto potřeby. 33 Kodifikační práce byly na pokyn panovnice Marie Terezie zahájeny v roce 1753, kdy došlo k vytvoření kompilační komise, která měla připravit moderní kodifikaci soukromého práva, Codex Theresianus universalis. V konečném důsledku se však po jeho představení v roku 1766 ukázalo, že se jedná o materiál hodnotný spíše akademicky než legislativně. Návrh byl tudíž komisi vrácen na přepracování. 34 32 BÍLÝ, Jiří Libor. Právní dějiny na území ČR: vysokoškolská učebnice. Praha: Linde, 2003. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 8072014293. Pozn.: Do účinnosti ABGB se na našem území používalo moravské a české Obnovené zřízení zemské a Koldínův zákoník. 33 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 558-560. ISBN 978-80-7357-753-7. 34 MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.přeprac. vydání. Praha: Leges, 2003. s. 202-203. ISBN 80-7201-433-1. 12

K pokroku na pracích pak došlo až za panování Josefa II., který v roce 1786 představil první díl Všeobecného občanského zákoníku. Obsahoval i na tu dobu několik kontroverzních ustanovení, jako například zrušení nevolnictví, toleranční patent a manželský patent. Následně došlo k dalším doplněním kodifikace, která byla císařem Františkem zkušebně zavedena na území Západní Haliče jako Západohaličský zákoník v roku 1797. S obecnou platností pro celou zemi byl zákoník vyhlášen pod názvem Všeobecný občanský zákoník pro veškeré německé země dědičné (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch für die Gesamten deutschen Erblande der österreichischen Monarchie) 1. června 1811 jako zák. č. 946 Sb. z. s. (ABGB) a platnosti nabyl 1. ledna 1812. Vliv římského práva na konečné dílo byl zjevný, rovněž zjevná byla jeho orientace na přirozenoprávní učení (v 7 přiznával lidem vrozená již rozumem poznatelná práva ). 35 Zákoník byl všeobecný a výlučný (vyjma zemí uherské koruny), s platností pro všechny obyvatele státu a všechny rakouské země. O jeho kvalitě svědčí skutečnost, že s malými změnami byl na našem území platný až do roku 1950. 36 Zákoník byl vyhlášen v němčině, obsahoval 1502 ustanovení a skládal se z úvodu a tří dílů. První díl se zabýval právem osobním, druhý obsahoval úpravu práv k věcem. Třetí část se pak zabývala společnými právy osobními a věcnými. Pro pořádek je potřeba uvést, že zavedením ABGB došlo k dualismu právní úpravy v Rakousko-uherské monarchii, jelikož v Uhrách zůstalo platné právo feudální, obyčejové. 37 V uherských zemích byl ABGB vyhlášen teprve dle kabinetního listu ze dne 31. prosince 1851 až tzv. absolutistickými patenty. Říjnovým diplomem z roku 1860 se však uherské země (kromě Chorvatsko-Slovinska a Sedmihradska) vrátily k předešlému právnímu stavu. 38 35 MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3.přeprac. vydání. Praha: Leges, 2003. s. 197-203. ISBN 80-7201-433-1. 36 KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. Právní dějiny. s. 84. ISBN 80-8643-283-1. 37 BÍLÝ, Jiří Libor. Právní dějiny na území ČR: vysokoškolská učebnice. Praha: Linde, 2003. Vysokoškolské právnické učebnice. s. 218. ISBN 80-7201-429-3. 38 KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. Právní dějiny. s. 84. ISBN 80-8643-283-1. 13

2.1.1. Pojetí věcí a superficies solo cedit v ABGB Věc byla ustanovením 285 ABGB v právním smyslu definována jako: Všechno, co od osoby je rozdílné a slouží k potřebě lidí. 39 Zákoník pak rozlišuje mezi věcmi hmotnými a nehmotnými, movitými a nemovitými, zuživatelnými a nezuživatelnými a konečně cenitelnými a neocenitelnými. Pro tuto práci relevantní je zejména rozdělení věcí na movité a nemovité. ABGB definuje jako movité Věci, které bez porušení jejich podstaty s jednoho místa na druhé lze přenášeti 40. Všechny ostatní věci jsou věcmi nemovitými. Za nemovité se však považují i všechny movité věci, pokud ze zákona nebo z vůle vlastníka tvoří příslušenství nemovité věci. Příslušenstvím 41 se pak rozumí to, co je s věcí trvale spojeno, včetně neodděleného přírůstku a věcí, bez kterých nelze věc hlavní užívat nebo které za příslušenství prohlásí zákon nebo vlastník. Jde-li o věc movitou a nemovitou, považuje se věc nemovitá bez výjimky za věc hlavní, věc movitá za vedlejší. Nemovitostmi byly tudíž bezpochyby pozemky, zakořeněné rostliny, vestavěné budovy (bez ohledu na jejich zápis v pozemkových knihách) a věci v pozemkových knihách zapsány jako součást nemovitosti. Za nemovitou věc ABGB navíc považuje práva, která byla spojena s držbou věci nemovité (tudíž i stavební právo). 42 Zvláštní úpravu příslušenství pak ABGB obsahuje v ustanoveních následujících, zabývajících se problematikou příslušenství u pozemků a rybníků. Tráva, stromy, plody a jiné upotřebitelné věci, které vznikly jako plody země jsou nemovitostmi do té doby, než jsou od půdy odděleny. Obdobnou konstrukci je možné spatřovat i u ryb v rybníce a zvěři v lese, které se stávaly movitou věcí teprve až polapením nebo skolením. Za nemovitosti ABGB dále považuje i: obilí, dříví, píce pro dobytek a všeliké jiné třebas již sklizené plodiny, jakož i veškerý dobytek a všeliké nástroje a nářadí k nemovitému 39 Ustanovení 285 ABGB. 40 Ustanovení 293 ABGB. 41 SCHROTZ, Karel, Bedřich ANDRES, Vladimír FAJNOR, Adolf ZÁTURECKÝ, Antonín HARTMANN, František ROUČEK a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 2, ( 285 až 530). Repr. pův. vyd. z r. 1935. Praha: Codex Bohemia, 1998. Komentáře velkých zákonů československých. s. 30. ISBN 80-8596-364-7; ABGB nečiní pojmový rozdíl mezi příslušenstvím a součástí věci. Příslušenstvím tudíž označuje i to, pro co doktrína používá pojem součást věci. Např. přírůstek věci je fakticky její součástí a nikoliv příslušenstvím. 42 SCHROTZ, Karel, Bedřich ANDRES, Vladimír FAJNOR, Adolf ZÁTURECKÝ, Antonín HARTMANN, František ROUČEK a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 2, ( 285 až 530). Repr. pův. vyd. z r. 1935. Praha: Codex Bohemia, 1998. Komentáře velkých zákonů československých. s. 27-33. ISBN 80-8596-364-7. 14

statku náležející pokládají se potud za nemovité věci, pokud jich k dalšímu řádnému provozování hospodářství je potřebí. 43 Po novele č. 69/1916 ř. z. (účinná od 1. ledna 1917), kterou bylo do ABGB přidáno ustanovení 279a, byly za nemovité věci výslovně označeny také stroje, pokud byly spojeny s jinou nemovitou věcí. Výjimkou byl případ, kdy vlastník nemovitosti souhlasil se zápisem vlastnictví někoho jiného do veřejné knihy. Tento zápis měl formu poznámky a měl za následek, že se stroj nepovažoval za součást, resp. příslušenství nemovitosti. Poznámka byla účinná pět let a bylo možné ji opakovaně na dobu pětiletou obnovit. 44 Samostatnou úpravu si však rovněž vyžádaly budovy. V souladu se zásadou superficies solo cedit ABGB za součást nemovitosti pokládal i ty věci, které byly na půdě trvale zřízeny. Jedná se o domy, jiné budovy se vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi a vše, co je zapuštěno, přibito, přinýtováno nebo upevněno ve zdi (např. koly na vaření piva, zazděné skříně a věci určeny k užívání celku jako řetězy, provazy atd.). Ustanovení 297 totiž praví, že součástmi pozemku jsou stavby, součásti staveb a příslušenství staveb. 45 Jak je dále zřejmé ze znění 297 ABGB, jsou součástí pozemku (resp. nemovitostmi) pouze věci na půdě zřízeny trvale a neoddělitelně (musely být v pozemku upevněny). Z toho vyplývá, že věci zřízené na pozemku s úmyslem, aby tam trvale sloužily svému účelu, se staly součástmi nemovitosti (např. budovy, domy ale i jiné stavby jako ploty, studně). Byla-li však stavba zřízena k účelu pomíjivému, resp. dočasnému, platilo superficies solo non cedit, a tudíž se součástí pozemku nestala. 46 Podmínky tak nesplňovaly stavby dočasné, nebo zřízené bez úmyslu jejich trvalého 43 Ustanovení 296 ABGB. 44 SCHROTZ, Karel, Bedřich ANDRES, Vladimír FAJNOR, Adolf ZÁTURECKÝ, Antonín HARTMANN, František ROUČEK a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Repr. pův. vyd. z r. 1935. Praha: Codex Bohemia, 1998. Komentáře velkých zákonů československých. s. 47-48. ISBN 80-8596-364-7. 45 SCHROTZ, Karel, Bedřich ANDRES, Vladimír FAJNOR, Adolf ZÁTURECKÝ, Antonín HARTMANN, František ROUČEK a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Repr. pův. vyd. z r. 1935. Praha: Codex Bohemia, 1998. Komentáře velkých zákonů československých. s. 43. ISBN 80-8596- 364-7. 46 VOJÁČEK, Ladislav, Karel SCHELLE a Jaromír TAUCHEN. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. Brno: Masarykova univerzita, 2012. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická. s. 55. ISBN 978-80-2106-006-7. 15

užívání na pozemku (kupříkladu tribuny). Tyto stavby se pak označují za stavby provizorní nebo superedifikáty. 47 Případy, kdy došlo k výstavbě na pozemku a majitel materiálu byl někdo jiný než majitel pozemku, řeší ustanovení 417 a násl. ABGB. Obecně leze konstatovat, že vlastníkem stavby se většinou stane vlastník pozemku bez ohledu na to, kdo stavěl. Použil-li však vlastník pozemku na stavbu cizí materiál, stává se sice stavení jeho vlastnictvím definitivně (bez možnosti žádat navrácení v předešlý stav), ale v případě poctivého úmyslu musí nahradit obecnou cenu materiálu, v případě nepoctivého úmyslu pak cenu nejvyšší a všechnu způsobenou škodu. Pro tuto práci ještě zajímavější je však ustanovení 418 ABGB, které se zabývá případy, kdy stavitel stavěl ze svého materiálu bez vědomí a vůle vlastníka půdy. Stavení opět připadne vlastníkovi půdy (opět bez možnosti požadovat oddělení nebo návrat do předchozího stavu), avšak poctivý stavitel se může dožadovat náhrady nutných nákladů. Na nepoctivého stavitele se nahlíží jako na nezmocněného jednatele, a tudíž byl odpovědný za všechny způsobené následky a mohl být žalován také na odstranění stavby. Poctivost stavitele se presumovala, jeho případnou nepoctivost tak musel dokazovat vlastník pozemku. Jinou konstrukci poskytuje ABGB pro případy, kdy vlastník půdy o stavbě věděl a stavebníkovi ji okamžitě nezakázal. V případě dobré víry stavebníka má vlastník nárok pouze na obecnou cenu půdy, přičemž pozemek pod stavbou připadne stavebníkovi ipso iure bez nutnosti zvláštního aktu nebo zápisu do pozemkových knih. V případě stavebníkovy nepoctivosti nebo pokračování ve stavbě i přes zákaz vlastníka pozemku platí pravidlo dle ustanovení 415 věta 1. a 2. ABGB 48. Konečně, byla-li vybudována stavba z cizího materiálu na cizím pozemku, připadla opět vlastníkovi pozemku, přičemž mezi vlastníkem půdy a stavebníkem vznikají stejná práva a povinnosti jako v případě předchozím a vlastníkovi 47 SCHROTZ, Karel, Bedřich ANDRES, Vladimír FAJNOR, Adolf ZÁTURECKÝ, Antonín HARTMANN, František ROUČEK a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Repr. pův. vyd. z r. 1935. Praha: Codex Bohemia, 1998. Komentáře velkých zákonů československých. s.27,43. ISBN 80-8596-364-7. Pozn.: Superedifikáty byly stavby, které byly zřízeny na základě užívacího práva stavebníka. Jedná se tedy o stavby zřízené poživatelem na dobu požívání. 48 415, věta 1. a 2. ABGB: Mohou-li se takové zpracované věci v jejich předešlý stav uvésti; věci sloučené, spojené nebo smíšené zase odděliti; tedy se každému vlastníkovi, což jeho jest, navrátí a tomu, komu náleží, škoda nahradí. Není-li uvedení v předešlý stav aneb oddělení možným, jest věc podílníkům společná; tomu však, s jehož věcí jiný zaviněním spojení věc způsobil, zůstavuje se volba, chce-li celou věc podržeti, a, oč jest lepší, nahraditi, aneb ji druhému rovněž za náhradu postoupiti. ; Znění převzato z: Beckonline, [online databáze], [cit. 7. 1. 2017]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?documentid=onrf6mjygeyv6ojugywtcna 16

hmot je stavebník, v závislosti na svém poctivém úmyslu, povinen nahradit obecnou nebo nejvyšší cenu. 49 2.1.2. Výjimky ze zásady superficies solo cedit v ABGB První a nejdůležitější výjimkou ze zásady superficies solo cedit je titul o stavebním právu, který byl zaveden samostatným zákonem č. 86 ř. z. dne 26. dubna 1912 (Zákon o stavebním právu). 50 Samotný Zákon o stavebním právu připouští, že: Pozemek muže býti zavazen věcným, zcizitelným a děditelným právem, míti stavbu na povrchu nebo pod povrchem půdy (stavebním právem) 51. V důsledku práva stavby, jak je tento institut nazývaný dnes, je oprávněnému z práva stavby umožněno postavit si na cizím pozemku stavbu, aniž by se tato stala vlastnictvím vlastníka pozemku, jak požaduje zásada superficies solo cedit. Zákon o stavebním právu ve svém ustanovení 2 však stanovil, že stavební právo muže být založeno pouze na pozemcích státu, některé země, některého okresu, obce nebo veřejného fondu. Stavební právo pak bylo omezeno i časově, kdy se nepřipouštělo jeho trvání kratší než 30 a delší než 80 let. Samotné stavební právo vznikalo knihovním zápisem jako břímě pozemku. Stavební právo bylo zákonem považováno za nemovitou věc, přičemž stavba, která byla předmětem stavebního práva, se stala jeho příslušenstvím, a tudíž taky nemovitostí. Stavebníkovi náležela ke stavbě práva vlastnická. K pozemku se pak nacházel v postavení poživatele. Po uplynutí doby, na kterou bylo právo stavby zřízeno, se stavba automaticky stala vlastnictvím vlastníka pozemku. Pokud se vlastník pozemku se stavebníkem nedomluvili jinak, měl stavebník nárok na náhradu čtvrtiny stavební hodnoty stavby. 52 Dalšími významnými výjimkami ze zásady superficies solo cedit byly sklepy a horní stavby. U sklepů tak stanovil dekret dvorské kanceláře pro Dolní Rakousy, 49 SCHROTZ, Karel, Bedřich ANDRES, Vladimír FAJNOR, Adolf ZÁTURECKÝ, Antonín HARTMANN, František ROUČEK a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Repr. pův. vyd. z r. 1935. Praha: Codex Bohemia, 1998. Komentáře velkých zákonů československých. s. 448-451. ISBN 80-8596-364-7. 50 SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy 1811-1950-1964. Brno: Doplněk, 1993. Edice učebnic právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. s.23. ISBN 80-8576-508-X. 51 Ustanovení 1 zákona č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu. Znění převzato z: Beckonline, [online databáze], [cit. 3. 1. 2017]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?documentid=onrf6mjzgezf6obwfuya. 52 Ustanovení 5, 6 a 9 zákona č. 86 ř. z., o stavebním právu. 17

datovaný 2.7.1832, na základě kterého nebyly sklepy zřízené pod cizím pozemkem vlastnictvím jeho majitele. Sklepy byly dekretem prohlášeny za nemovitosti, přičemž měly být vyznačeny ve sklepních knihách. Rovněž horní oprávnění na základě obecného horního zákona č. 146/1854 ř. z. opravňovaly držitele zřizovat na cizím pozemku hory a báně. 53 2.1.3. Recepční norma č. 11/1918 Sb. z. a n. Reforma ABGB byla v Rakousko-Uhersku připravována několik desítek let, avšak vzhledem k vypuknutí 1. světové války k ní nikdy nedošlo. Vzhledem na její nevyhnutelnost byla částečně provedena císařem v podobě tří císařských nařízení (č. 276/1914, č. 208/1915 a č. 69/1916 ř. z.), ačkoliv podstata ABGB zůstala nedotčena. Kromě toho byly přijímány i samostatné zákony upravující kupříkladu živnostenské podnikání, nebo již výše zmíněný horní zákon č. 146/1854 ř. z. Po skončení 1. světové války byla dne 28. října 1918 zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n. vyhlášena samostatná Československá republika. Tento zákon rovněž sloužil i jako tzv. recepční norma, tzn. na základě jeho ustanovení byly ponechány v platnosti veškeré do té doby platné zemské a říšské zákony a nařízení 54 (včetně ABGB, který byl po vzniku Československé republiky nazýván československý obecný zákoník občanský, OZO). První republika se však potýkala s mnoha problémy, nevyjímajíc problémy způsobené rozdílnými normami platnými v Českých zemích, kde platilo právo rakouské a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde se úprava řídila právem obyčejovým, uherským. Jako nevyhnutná se ukázala potřeba unifikace, která vyústila v přípravu vládního návrhu nové kodifikace občanského práva, která měla vstoupit v platnost v roku 1937. 55 53 SCHROTZ, Karel, Bedřich ANDRES, Vladimír FAJNOR, Adolf ZÁTURECKÝ, Antonín HARTMANN, František ROUČEK a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Repr. pův. vyd. z r. 1935. Praha: Codex Bohemia, 1998. Komentáře velkých zákonů československých. s. 2 a 43. ISBN 80-8596-364-7. 54 MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přeprac. vyd. Praha: Linde, 2003. s. 327 a násl. ISBN 80-7201-433-1. 55 HOLUB, Milan. Občanský zákoník: komentář. Praha: Linde, 2002. Zákony komentáře. s. 8 a násl. ISBN 80-7201-328-9. 18

2.2. Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 Původním úmyslem ministerstva spravedlnosti byl pouze záměr recipované ABGB přeložit a částečně modernizovat. Nakonec se však na podzim roku 1920 přistoupilo k vytvoření komise pro koordinaci a unifikaci občanského práva, která měla text podrobit revizi. Komise dostala za úkol vytvoření osnovy nového občanského zákoníku, po vzoru příslušných částí ABGB. Práce na revizi byly ukončeny v červnu roku 1931, kvůli politickým sporům byly však až do roku 1936 prováděny další úpravy. Finální návrh byl pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník v definitivním znění předložen Národnímu shromáždění dne 15. dubna 1937 (Vládní návrh 1937). Návrh se však nesetkal s dostatečnou podporou a musel být opětovně měněn. Po Mnichovské dohodě v roku 1938 měl být občanský zákoník přijat už jen formou vládního nařízení, avšak v důsledku zániku druhé republiky k tomu nikdy nedošlo. 56 Co se znění Vládního návrhu 1937 týče, nadále dělil věci na movité a nemovité. Ve svém 83 Vládní návrh 1937 praví, že Nemovité věci jsou pozemky, dočasné stavby ( 192), práva spojená s vlastnictvím nemovitosti, jakož i věci a práva, jež zákon prohlásil za nemovité; jiné věci jsou movité. 57 Oproti úpravě obsažené v ABGB tak došlo k zjevnému posunu, kdy byly nově výslovně definovány věci nemovité a věci movité byly pojaty jako zbytková kategorie. V souladu se zásadou superficies solo cedit bylo za součást pozemku prohlášeno i rostlinstvo na pozemku vzešlé, stavby a díla na pozemku vybudované, kromě dočasných staveb dle ustanovení 192. 58 Vládní návrh dále nezapomněl ani na právo stavby, a to ve svých ustanoveních 241 a násl., kterými již úprava práva stavby nadále neměla být vyčleněná do samostatného zákona, jak tomu bylo u ABGB. Dle Vládního návrhu 1937 také mohlo být právo stavby realizováno na jakýchkoli pozemcích a jeho trvání bylo ponecháno uvážení smluvních stran. Vládní návrh 1937 však částečně navázal i na úpravu Zákona o stavebním právu, kdy v souladu 56 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 93-104. ISBN 978-80-7357-753-7. 57 Znění převzato z: Senat.cz, [online], [cit. 3.1.2017]. Dostupné z: http://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/4vo/tisky/t0425_02.htm. 58 Návrh občanského zákoníku, Důvodová zpráva, Senát Národního Shromáždění R. Čs. r. 1937, IV volební období, 4. zasedání, tisk 425.; Znění převzato z: Senat.cz, [online], [cit. 3.1.2017]. Dostupné z: http://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/4vo/tisky/t0425_18.htm. 19

se zásadou superficies solo cedit stavbu nepovažuje za samostatnou věc. Na stavbu se však i přesto měly vztahovat všechny předpisy o nemovitostech. 59 59 VOJÁČEK, Ladislav, Karel SCHELLE a Jaromír TAUCHEN. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. Brno: Masarykova univerzita, 2012. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická. s. 339. ISBN 978-80-2106-006-7. 20

2.3. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Vzhledem na rozdílný politický vývoj v českých zemích a na Slovensku v souvislosti s Mnichovskou dohodou se rozdíly mezi právní úpravou těchto zemí ještě prohloubily. Dne 19. prosince 1945 byl zákonem č. 12/1946 Sb. schválen dekret č. 11/1944, o obnovení právního pořádku, který ale opět nesjednocoval právní úpravu na celém území Československa. Předpisy vydané po Mnichovu (po roce 1938) byly prohlášeny za vydané za doby nesvobody a byly zrušeny zákonem č. 195/1946 Sb. 60 V roku 1948 došlo v Československu k radikálním změnám politické situace. Vláda komunistické strany vedla k započetí tzv. právnické dvouletky, která nakonec vyústila v novou kodifikaci téměř všech odvětví práva. Mimo jiné byla přijata i nová ústava, tzv. Ústava 9. května, jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. V souvislosti se snahami o přiblížení se tehdejší sovětské úpravě se projevily snahy o podstatné zjednodušení dosavadního práva. 61 Nové kodifikace se dočkalo i občanské právo, a to zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (OZ 1950), který nabyl účinnosti 1. ledna 1951 (Ústava 9. května koexistovala s ABGB pouze necelé 2 roky 62 ). Unifikoval úpravu na území celého Československa a konečně jím byla odstraněna tehdejší právní dvoukolejnost. Sovětská inspirace byla pozorovatelná zejména v opuštění koncepce dělení práva na právo soukromé a veřejné a v oblasti soukromého práva například ve vyčlenění úpravy práva rodinného a pracovního mimo právo občanské. Naopak však došlo k tzv. komercializaci občanského práva přidáním ustanovení, které dříve spadaly pod právní úpravu práva obchodního. 63 Pro tuto práci je pak stěžejní zjevná sovětská inspirace v oblasti práva vlastnického a práv věcných. Nová kodifikace měla reflektovat zájmy lidu, hlavně dělnické třídy. Jelikož však byla přijata v časové tísni, neodchylovala se, i přes svoji snahu překonat tradiční civilistiku, od kontinentálních tradic. 64 I přesto neměl OZ 1950 60 KUKLÍK, Jan. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009. s. 71 an. ISBN 978-80- 7201-741-6. 61 KUKLÍK, Jan. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009. s. 513-514. ISBN 97-880- 7201-741-6. 62 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 173. ISBN 97-880-7357-753-7. 63 SCHELLE, Karel a Jaromír TAUCHEN. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Ostrava: Key Publishing, 2012. Právo. s. 21. ISBN 978-80-7418-146-7. 64 KUKLÍK, Jan. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009. s. 505 a násl. ISBN 97-880-7201-741-6. 21

dlouhé trvání. Samotný zákoník však byl od počátku koncipován spíše jako úprava pro období přechodné, než bude dosaženo socialismu. 65 K jeho překonání došlo novou československou ústavou v roku 1960, na kterou navazovala potřeba opětovné, mnohem radikálnější rekodifikace hlavních právních odvětví, která vyústila v přijetí nového občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. 66 2.3.1. Pojetí věcí v právním smyslu v OZ 1950 V OZ 1950 došlo ke zřejmému posunu v chápání věcí. Za věci v právním smyslu se nově považovaly pouze hmotné předměty a přírodní síly sloužící lidské potřebě (oproti úpravám předešlým se za věci již nepovažovaly práva). Součástmi věci se stalo všechno k věci dle povahy náležící, pokud by oddělením došlo k poškození věci nebo k jejímu podstatnému znehodnocení. Za součásti pozemku se i nadále považovalo všechno, co na něm vzešlo, tudíž zejména porosty, rostlinstvo a stromy. Uvedené však prvně neplatilo pro stavby. Příslušenství OZ 1950 definoval jako všechny věci vedlejší, které patří vlastníku věci hlavní a které jsou určeny k jejímu trvalému užívání. 67 OZ 1950 dále rezignoval na definici věcí movitých a nemovitých, spokojil se pouze s konstatováním ustanovení 26, že pozemky a stavby (kromě dočasných) jsou věcmi nemovitými. Odklon od zásady superficies solo cedit u staveb vedl mimo jiné k potřebě stavbu jako samostatnou věc definovat, což bylo splněno právě ustanovením 26 OZ 1950. 68 2.3.2. Vlastnictví a dispozice s nemovitostmi v OZ 1950 K výrazným změnám došlo, jak bylo již zmíněno, i v oblasti vlastnických práv. Již v Ústavě 9. května došlo k vymezení nových forem vlastnictví. Právní řád tak rozlišoval 4 formy vlastnictví, a to vlastnictví státní, družstevní, osobní a soukromé. Státní a družstevní vlastnictví se považovaly za druhy kolektivního vlastnictví, přičemž zbylé dvě formy se označovaly i jako formy individuálního vlastnictví. Státní, družstevní 65 HOLUB, Milan. Občanský zákoník: komentář. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2003. Zákony komentáře. s. 12. ISBN 80-7201-406-4. 66 ŠVESTKA, Jiří a Marta KNAPPOVÁ. Občanské právo hmotné. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Codex Bohemia, 1997. s. 56 a násl. ISBN 80-8596-331-0. 67 Viz ustanovení 23-27 OZ 1950. 68 KUKLÍK, Jan. Vývoj československého práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009. s. 521 a násl. ISBN 978-80-7201-741-6. 22