NONSENS POEZIE CHRISTIANA MORGENSTERNA Aleš Matějka, 3.E (05/06)
ÚVOD Ve své seminární práci se vám pokusím vysvětlit co je nonsens, nonsensová poezie, kdo jsou její představitelé a zaměřím se především na Christiana Morgensterna Když jsme si měli vybírat téma, zaujalo mě slovíčko nonsens. Nonsens=nesmysl, říkal jsem si, ale není to tak docela pravda, spíše ne-smysl, jak jsem později zjistil. Zaujalo mě to a tak jsem začal pátrat po tom, co nonsens je. V běžné encyklopedii se dočtete třeba toto: Žánr lyrické poezie, který má blízko ke grotesce. Protože mám rád komedii a tedy i grotesku, řekl jsem si, že to bude pro mě to pravé. Zajímalo mě-asi stejně jako vás, jak hodnotné je toto odvětví poezie, jestli to náhodou nejsou nějaké bezduché rádoby vtipné básničky. Zajímalo mě, jaká je spojitost mezi dadaismem a nonsensem a jak vlastně nonsens vznikl. Tyto otázky se vám pokusím zodpovědět na následujících řádkách s přidáním četných citací a stručným nastíněním krátkého života Ch. Morgensterna, jednoho z hlavních představitelů. Christian Morgenstern se narodil v roce 1871 (6.května) a hned se u něj začal projevovat nesmírný umělecký talent, ostatně po rodičích pocházel z mnoha generací proslulých malířů a jeho děd byl nejznamenitější německý krajinář 19.století. Ale na rozdíl od například Goethea měl ve svém zaměření jasno a tak se věnoval především psaní básní a to již od útlého věku studentského. Brzy u sebe objevil talent na skládání jednoduchých veršů, mimořádnou jazykovou pohotovost a formální dokonalost. Začínal psaním vtipných textů, veselých divadelních kusů a žertů pro kabarety a přispíváním do časopisů a sborníků. Na gymnáziu píše prví básně a věnuje se studiu Shopenhauera a Nietzscheho. Brzy se do Morgensternova zájmu dostala vážná lyrická reflexivní poezie, které se naplno věnoval. Takzvané grotesknělyrické básně, které si psal pro sebe a skupinu přátel a hlavně mu na ní moc nezáleželo ho jeho vlastním šoku proslavila. Několik čísel: celkový náklad 4 grotesknělyrických básnil překročil 1 500 000 kusů, Šibeniční písně vydané minimálně 120krát. Ale to předbíhám. Jeho vážnou poezii zná dnes jen hrstka odborníků ač si na ní Morgensten zakládal a je považována za průměrnou. Úplný opak je svazek Alle Galgenlieder, souborné vydání jeho básní, kde se naplno projevuje jeho neskutečná fantazie, jazyková obratnost a chuť hrát si se slovy: Jazyk je obrovskou ustavičnou výzvou k vyššímu vývoji. Samotný Morgenstern se od svých nonsens básní ale stejně distancoval a to neúprosně: Nech ty písně moje rané, Čas už na nich hlodá. Jsou jak boty vyšlapané, Vždyť jich není škoda. Ale to opět předbíhám. Jak tedy Šibeniční písně (Galgenlieder) spatřili světli světa? Již na škole založil Morgenstern jakýsi spolek, ve kterém z legrace spolužáci provozovali různé vtípky a legrácky a nechali si říkat Šibeniční bratři. V roce 1895 (bylo mu 24 let a rok předtím vydal své první básně) podnikli výlet na skutečný Šibeniční vrch u Postupimi a tam zpívali Šibeniční písně na Morgensternova slova. Tak vznikla šibeniční poezie. Morgenstern ji posléze osvětlil takto : Šibeniční poezie je kus světového názoru. Je to bezvýhradná svoboda oproštěného, odhmotněného, která v ní promlouvá. Šibeničník je záviděníhodný stupeň mezi člověkem a vesmírem. Ni víc. Ze šibenice se hledí na svět jinak a vidí se jinak i jiné věci. Toto je vlastně manifest nonsensové poezie, poezie stavějící na nesmyslu, na seskupování a řetězení nesmyslů, na nesmyslnosti světa. Cesta od zpívání říkanek po jejich vydání je poněkud nezmapována, nicméně v roce 1905 (bylo mu 34 let) Šibeniční písně vyšly a zasáhly literární svět. Bohužel už v roce 1893 musel přerušit studium ze zdravotních důvodů, v roce 1896 se u něj začaly projevovat dýchací potíže, které v roce 1909 vyústí v plicní tuberkulózu, což zapříčiní, že zbytek svého života strávil v sanatoriích a v jednom z nich nakonec v roce 1914 zemřel. (31.března)
To je v rychlosti celý život nedobrovolného samotáře Christiana Morgensterna. Vy ale ještě pořád nemáte ani ponětí co je nonsens, takže rychle k věci. V roce 1905 vyšli Šibeniční písně a hned ze ztřeštěného úvodu a prvních básní je patrno, že vznikly pro radost a pro pobavení. Přímo překypují pravým nonsensem, tedy nesmysly nad nimiž se zamyslíte a zasmějete a pobavíte se s pořádnou porcí šibeničních skopičin. Úvod: Jak vznikly Šibeniční písně Bylo, žilo jednou osm veselých králů. Jmenovali se však tak a tak. Kdo se vůbec jmenuje? Dávají mu jméno. Jednoho dne však veselí králové spolu hovořili: Svět je bez soli; pojďme ji hledat! řekl druhý. A kdyby to byl pepř, mínil šestý. Kdo zná nové? ptal se pátý. Já! zvolal sedmý. Jak to nazýváš? ptal se první. Podzemní, odpověděl sedmý, levé, pravé, prostřední, noční, čtverce nesmyslného nad třemi stranami rozumného. A cesta k tomu? ptal se osmý. Jednoramenný kříž bez hlavy se základnou nad úhlem, řekl sedmý. Tedy šibenice! řekl čtvrtý. Esto, řekl třetí. A všicni opakovali: Esto, což znamená Tak jest. A osm veselých králů strhlo svá roucha a dalo se oběsit od svého blázna. Blázna však ihned pozřel duch zapomnění. --- --- Považujme šibeniční vrch za výhled fantazie do vůkolí. Vůkol je ještě mnoho němoty. Toto sice není báseň, ale o Morgensternově umu parodie se toho dost dovíme: úvod začíná jako normální pohádka-bylo, žilo ale již věta druhá, tedy jmenovali se však tak a tak nás vyvede z iluze nevinnosti, protože přichází zamyšlení-ano-kdo se vůbec jmenuje? Vždyť jména dostáváme-a tím staví poklidný začátek na hlavu. To ještě nic není-oproti obvyklým zvyklostem veselí králové nemluví popořadě, nezačíná první ale rovnou druhý! A po něm šestý! Nadto osmý vůbec nepromluví, což také není zrovna běžné a hlavně pozoruhodné je, jak se veselí králové dostanou v tak krátké diskusi od tématu koření k šibenici. Má to vůbec nějaký smysl? Obávám se, že ne. Poté co jsem přečetl úvod, dychtivě jsem nadšen pokračoval dál v očekávání něčeho senzačního. A nebyl jsem zklamán, úvodní báseň Šibeniční vrch je jakoby vyslovena přímo Morgensternem jakožto zástupcem Šibeničních bratří a kritizuje a zesměšňuje měšťáctví a měšťácké společenské zřízení které bratři nesnášeli: Hru života předvádíme Hloupým bez všech úspěchů. Právě to, co nezměníme, Je nám terčem posměchu. Na vážnosti hloubky bytí Dětskou mstou to možno zvát. Nauč se nás pochopiti, Líp budeš i život znát! Báseň vlastně tvrdí mimo jiné, že není možné brát život vážně, ostatně již rok před napsáním Šibeničních veršů Morgenstern řekl: Nemám v sobě hloubku, jen ustavičné úsilí dosáhnout jí. Poté následuje Hymna Šibeničních bratří, která popisuje nenápadně poslední chvíle oběšence a končí verši Krkavec vzkřik: umár, umár! Tu žár, tu var, tu zmar, tu cár! Čímž se dostávám plynule k dalšímu bodu-překladatelské práci. Některé výrazy jsou zcela nově vymyšlené a Morgenstern je s oblibou používá vícekrát. Viz slovo umár, které se objevuje i později v básni Skřet půlnoc: Krkavec Rall krákne: umár! Konec a zmar! Konec a zmar! Přičemž Krkavec Rall má i svou vlastní stejnojmennou báseň, ve které se slovo umár také objeví.
Jenže toto ještě pořád nic není. O básni Veliké Lalulá jste možná již slyšeli. Je to tzv abstraktní báseň, což znamená, že při jejím psaní Morgenstern použil neexistující slova, která si vymyslel. Ale i to se překládá! A divil jsem se jak. Morgenstern i překla datel Josef Hiršal si s básní skutečně pohráli a tady je výsledek jejich prací: Das Grosse Lalula Kroklokwafzi? Semememi! Seiokronto - prafriplo: Bifzi; bafzi; hulalemi; quasti basti bo Hontaruru miromente zasku zes ru ru? Entepente, leiolente klekwapufzi lu? Simarar kos malzipempu silzuzankunkrei (;)! Marjomar dos: Quempu Lempu Siri sui Sei()! Veliké Lalulá Kraklakvakve? Koranere! Ksonsirýři - guelira: Brifsi, brafsi; gutužere: gasti, dasti kra... Chandraradar sísajádra tesku tes py pi? Vahapádra, pryvešádra klukpukpici li? Sochoškrt sic kalcisumpa senmemysagart (;)! Biboň sod: Quocitem Vumpa Kleso Klaso Klart (!) Na chvíli jsem se podivil, proč je potřeba překlad, ale po chvilce zkoumání jsem dospěl k tomu, že náš jazyk je přecejen jiný a tedy vyžaduje i jiná nonsensová slova. Stále však nechápu, podle jakého klíče pan Hiršal při překladu postupoval, ale věřím, že nějaký měl. Velký důraz je samozřejmě kladen na zvukomalebnost a obtížnost dané novotvary vyslovit, také si všimněte, že slova se rýmují. Tím, že se Morgenstern vzdal slov a užil nesmyslné slabiky, nám nechává ABSOLUTNÍ svobodu v interpretaci básně, nejsme ničím svázáni a můžeme si tedy domýšlet smysl básně jakýkoliv. Vymyslel si zcela nový jazyk a je na každém z nás, jak ho uchopí.toto není jen náhodné ťukání do psacího stroje-má to totiž svou logiku. Například pasáž Kleso Klaso Klart ve mně evokuje výrok Veni Vidi Vici přičemž v důsledku nezměrné interpretační svobody jsem pravděpodobně jediný na světě, koho něco takového napadlo. Překladem tedy vzniká nová báseň. Jediným pojítkem (a to ještě mizivým) s realitou je tedy ono Lalu lalu lalu lalu la, které zůstalo nepřeloženo. Tato slova ve mně evokují cosi veselého, rozjásaného, což ostře kontrastuje s následující básní NE! Bouře vzdych? Červa smích? Víří výři na věžích? Ne! Je to jen od oprátky vratký konec, který vzlyká, jak když v cval štvaná v dál herka, kterou žáha pálí, po nejbližší studni syká (jež je možná ještě v dáli). Tato báseň se opět dotýká šibeniční tématiky, tentokrát se spisovatel táže po původu nejasného zvuku, tedy trhnutí oprátky. Báseň je velice zvukomalebná a dokonale zrýmovaná, ale k 100%nonsensu má podle mě trochu daleko. Je prostě moc.. normální. Prý se v ní (a i jiných z této sbírky) objevuje doslovné citování Goetheho či Shillera, ale to neumím vyhledat)
Což ale rozhodně není následující básnička Trychtýře: Dva trychtýře jdou noční tmou. Dva trychtýře jdou noční tmou Těl jejich úzkou skulinou A trupů úzkou průlinou proudí jas luny jim luna slévá klidně, stále světlo stále na cestu na cestu lesem lesem a t. a. t. d. d. Dva trychtýře se nocí berou Zúženou jejich trupu děrou měsíční světlo tiše stále proudí na cestu lesem a. t. d. (V překladu (zleva) Josefa Hiršala, Emanuela Frynty a Egona Bondyho.) Trychtýře jsou totiž psány do trychtýřovitého tvaru! Hraní si s vizuální podobou básní je pro nonsens typické, vzpomenu například jen báseň Rybí Nokturno, kde se spokojil jen s obloučky a pomlčkami, které evokují mírně zvlněnou hladinu vody A když už jsem zmínil Emanuela Fryntu-překladatele, uvedu ho i jako básníka s jeho vlastní verzí Trychtýřů Koupil jsem čtyři trychtýře - a je to k nevíře, jak nahoře ty trychtýře jdou strašně do šíře. A dole zase naopak, jak se to zužuje! Těch peněz, co mě stál ten brak - a k čemu mi to je? A nejlepší až na konec: On žádný nemá dno Ach - koupit dneska dobrou věc je věru nesnadno. Srovnávání je nasnadě: Morgenstern napsal báseň do podoby trychtýře, stejně tak Frynta, Morgenstern byl ale první a myšlenka je jeho, zatímco Frynta z jeho nápadu vytěžil podle mě maximum ale hlavně - Morgensternova báseň je spíše náladotvorná a pointy se v ní nedočkáme, Frynta jí obdaroval kompletní vtipnou zápletkou, hned si všimnete, že je to báseň spíše pro děti. To ale není na škodu, vždyť třeba v předmluvě k 15.vydání šibeničních písní je věnování: Dítěti v muži a citát Nietzscheho: V pravém muži je skryto dítě:chce si hrát. Ostatně celý nonsens je spíše hravý než vážný a když Morgenstern píše vážně, tak tak činí pouze proto, aby vzápětí vážnost situace shodil nějakým šibeničním vtípkem. Kouzlo a půvab jeho tvorby nespočívá ve vzletných metaforách, ale v tom, že se umí na svět dívat dětskýma očima a s vtipem. Nebojí se triviálnosti a hravosti; infantilita se nijak netříští s chytrostí a laskavostí veršíků. Brojí proti nudnému racionalismu, jeho poezie je plná zábavy a humoru, ale i ironie a smutku. Obávám se, že lépe to vyjádřit nelze. Velká část Morgensternovy grotesknělyrické tvorby připadá právě spíše na dětské a hravější verše, jako psal Emanuel Frynta, než jaké jsou v Šibeničních písních. O pět let později (1910- bylo mu 39 let) vydal sbírku Palmstrom. Palmstrom je značně odlišný-je zábavnější a jaksi kompaktnější, celistvější-je to dáno tím, že popisuje střídavě příhody jediného tvora: Palmstroma a velice trefné a legrační příhody různých podivných věcí, kterým seriózní básníci sotva věnují čas, názvy básní vám napoví: Obchodní dům, Ochrana před hlukem, Denonoční lampa, Brýle či Obrazy. Jsou to takové krátké říkanky, které vám mohou připomenou to, co kdysi psával Jan Vodňanský. Hned úvodní přivádí na scénu jakéhosi Palmstroma;můžeme se jen dohadovat, co je zač, ale podle úvodu lehce poznáme, jakým směrem bude se sbírka ubírat. Palmstrom Palmstrom nad rybníku hloubí kapesník si vytáh veliký a rudý: na něm vidět zelenavé doubí,
člověka a knihu se vším všudy. Palmstrom neví jak se vysmrkat, neboť takový je unikát, že naň vždycky bezprostředně úcta k všemu krásnu sedne. To co rozprostíral zrovna, do kapsy zas něžně strká. Kdo má cit, ten si to v hlavě srovná, proč odešel nevysmrkán. Je zřejmé, že Morgensternova tvorba se dostává do úplně jiných dimenzí, tentokrát žádná šibenice či Lalulá, ale vypointované vtipné slovní hříčky. Vedle krásymilného Palmstroma se hned ve druhé básni sbírky objevuje jakýsi pan Von Fress, (objeví se jen kvůli rýmu) aby našeho hrdinu provázel celou knížečkou. Česká ves Palmstrom s jakýmsi panem von Fress jdou navštívit takzvanou českou ves. Všechno je tam nepochopitelné, slovo jalové i slovo stelné. Též von Fress (který s ním musí jít jen kvůli rýmu) je rozpačit. Právě proto Palmstrom štěstím bledne v okouzlení přímo nedohledném. Do týdenní kroniky pak píše: opět zážitek, jenž medem dýše! Opět k překladu: V originále se báseň jmenuje Bohmisches Dorf, což je pro Němce něco jako španělská vesnice pro nás. Tak tedy Dorf a von Korf! V češtině je to von Fress, aby se rýmoval se slovem ves. Představení hrdinů je u konce a můžeme se pustit do jejich příběhů Palmstrom s Fressem jsou střídavě sochaři či jiní umělci, vědci či vynálezci; takto například Fress sestrojil Denonoční lampu, která když se rozsvítí, nejasnější den v noc obratem změní, nebo Fressovy hodiny, na nichž krouží dvakrát dvě rafije, jež totiž chodí nejen vpřed, i opačně. Dále Fress vynašel takový druh vtipů Fress vynašel takový druh vtipů, že jsou účinné až po hodinách. Každý naslouchá jim unuděně. Leč jako by doutnák tiše dýmal, člověk v noci náhle probudí se s přeblaženým smíchem nemluvněte. Další pozoruhodná báseň pojednává o něčem tak nesmyslném, že vás stoprocentně nikdy ani nenapadlo o tom přemýšlet : Alpinismus Palmstrom (s Fressem) vypočítávají, jaký krychl. Obsah Alpy mají (Alpy jako krychli chápe rád, krychli z turistů a skal a stád), ihned výšku krychle změří: snad kilometrů 63) Aniž někam jede, stoupá v duchu na ni v červencových nocích: juchů! 190 000 stop nad Berlínem vidí souhvězdí jak lahve s vínem.
Zde je příkladně vidět, jak Morgenstern pracuje s jazykem; kromě všelijakého překrucování, spojování a vymýšlení nových slov třeba i rýmuje normální slova s číslovkami a používá v básních zkratky, což se vám dnes asi nezdá neobvyklé, leč někdo s tím začít musel. Opravdu zajímavým výtvorem jsou Palmstromovy čichové varhany: Palmstrom sestrojil čichové varhany a hrá na ně Fressovu Sennou sonátu, která začíná alpskými bylinnými triolami a potěší pak akátovou árií. Leč ve scherzu, náhle a neočekávaně, mezi tuberózami a eukalyptem, zahřmí tři proslavená senná místa, jež dala sonátě jméno. Palmstrom při těchto Cis-Ha synkopách pokaždé skoro spadne ze židle, kdežto von Fress doma, za hradbou psacího stolu, dál vrhá na papír opus za opusem Z Palmstromových příhod přímo srší zdravá představivost, osobně mam velice rád přebujelou fantazii jakou třeba oplývají i knihy Borise Viana. Ten totiž zakomponoval do Pěny dní přístroj zvaný pianococktail, který je zařízen tak, aby každé notě odpovídal určitý alkohol, likér nebo aroma. Pedál forte je na šlehaná vejce, pedál piano na led. Na sodovou vodu potřebuju zahrát trylek ve vysokém rejstříku. Množství je vždy přímo úměrné trvání. Na čerstvou smetanu je hluboké g. Není to fantastické? Neskutečné přístroje, stvořené autorovou fantazií nejsou samoúčelné. Myslím, že mají člověka mimo jiné přimět k vlastnímu rozvíjení fantazie. Dále bych se rád věnoval hojnému zastoupení zvířat v nonsens básních. Obsazování roztodivných zvířat do hlavních rolí není neobvyklé, naopak celý nonsens jako by se obrátil především na zvířata! Posmrtně vydaná sbírka básní Emanuela Frynty Písničky bez muziky se téměř celá věnuje zvířátkům, pro ukázku si dovolím citovat jeho báseň Červotoč: Mluvil jsem tuhle s červotočem, jenže už nevím přesně o čem a taky přesně nevím proč a jestli to byl červotoč. Založeno na jediném rýmu a přesto funguje.! Jak řekl Jiří Suchý: Zkrátka básníci jsou různí. A málokterý se dovede zastavit u červa. A proto málokterému otevřel červ své srdce dokořán. (to je ovšem narážka na Morgensternovu báseň Zpověď červa). Nebo opět z Palmstroma: Ve zvířecím kostýmu: Palmstrom opičí se po zvířatech strašně rád a má dva krejčí výhradně pro zvířecí roucha. Tak např. dřepí jako havran na nejvyšším dubu a dívá se na oblohu. Zhusta v rouchu bernardýna klade chumáč hlavy na odvážné pracky, štěká ze sna a sní o záchraně výletníků. ( ) A tak je Palmstrom ještě postupně pavoukem, kaprem a čápem. Další Morgensternovy zvířecí básně budu jen jmenovat: jsou to třeba heroický pudl, oko myši, půlnoční myš, past na myši, beránek měsíc, policejní kůň, oba dva osli atd. Básník ale oživuje nejen četné zvířectvo, ale i části těla koleno, pak kořeny, dvě lahve, lampu a dokonce i laťkový plot.
Tady ovšem nekončí a věnuje se třeba i abstraktním pojmům, nejlepším příkladem jeho nezastavitelnosti je pak báseň Mezi časy: Perfektum s imperfektem zpili se sektem. Na futurum cink přípitek (nebylo žádných námitek). Plusquamperfektum a futurum exaktum jen mrkali k těm faktům. ZÁVĚR Na zhodnocení něčeho tak složitého, čím nonsensová tvorba bezpochyby je, mi nestačí síly. Ještě tu podám několik vysvětlení: věnuji se ve své práci především Christianu Morgensternovi, protože byl u zrodu nonsensu a je typickým představitelem tohoto literárního směru. Na otázku proč je u nás ták úspěšný (je jeden z nejpřekládanějších německých autorů) vám snad odpoví citát samotného Josefa Hiršala: V kulturní pustině komunistického režimu byly tyto svazky osvěžením; jemnou ironií, laskavým humorem a bujnou fantazií zlehčovaly, ba zesměšňovaly slavnostní vážnost oficiální poezie." A na závěr malé zamyšlení: jak myslíte že Morgensterna přijala dobová kritika? Dovedete si představit toho pána na obrázku, jak předčítá Veliké Lalulá? Citát Jiřího Suchého na závěr: O králi Šalamounovi se říká, že rozuměl i jazyku žížal a mravenců. O Christianu Morgensternovi se to ví. Vážným lidem tohoto světa vadí, když třicetiletý muž, který nadto má předpoklady stát se myslitelem, žvatlá po způsobu dětí a vymýšlí si podivná slova jen proto, aby pobavil celou společnost. Na otázky položené v úvodu jsem snad odpověděl, doufám, že každý z vás teď již nonsensovou báseň i přes jejich různorodost okamžitě pozná. TOTÁLNÍ SCHEMATIZMUS! Co nejkratší, aby to prošlo!!!!!!
Prameny: Christian Morgenstern: Šibeniční písně Christian Morgenstern: Oba dva osli Christian Morgenstern: Palmstrom Různí: Nonsens Emanuel Frynta: Písničky bez muziky Josef Hiršal: Vínek vzpomínek Vlasta Hovorková: Světová školní četba Komorní večer s hudbou a poezií 4.10.2005 ČT2 Internetové stránky