Současné trendy v technice běhu na lyžích

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě Současné trendy v technice běhu na lyžích Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Michal Žák Vypracoval: Jan Burian B-TV TVS komb.(t) Brno, 2018

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně na základě zkušeností, studia literatury a pramenů uvedených v seznamu použité literatury. Souhlasím s tím, aby byla tato práce zpřístupněna pro studijní účely studentů v knihovně Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. V Brně dne:

Poděkování Rád bych poděkoval za odborné vedení bakalářské práce panu Mgr. Michalu Žákovi, za jeho ochotu a cenné rady při jejím zpracování.

ANOTACE Titul a jméno autora: Instituce: Obor: Zaměření: Jan Burian Masarykova Univerzita, Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě Kamenice 5, 625 00 Brno Tělovýchova a sport Trenérství Název práce: Současné trendy v technice běhu na lyžích Vedoucí práce: Mgr. Michal Žák Počet stran: 48 Rok obhajoby: 2018 Klíčová slova: Keywords: běh na lyžích, běžecké lyžování, efektivita, fyziologie, historie, kinematická analýza, kineziologie, morfologie, přínosy, technika běhu na lyžích, trendy, vývoj cross country skiing, efficiency, physiology, history, kinematographic analysis, kinesiology, morphology, beneffits, cross country skiing technique, trends, evolution Bakalářská práce se zaměřuje na aktuální vývoj techniky běhu na lyžích a jejich současných trendů na elitní úrovni. Obsahuje obecnou charakteristiku jednotlivých trendů, jejich kinematickou analýzu a popis jednotlivých znaků. Současně se práce zabývá přínosy těchto trendů a rovněž faktory, které ovlivňují efektivitu jejich využití v běžeckém lyžování. Práce se zaobírá také historií ve světě i v České republice. Dále charakterizuje kineziologické, morfologické či fyziologické aspekty a východiska běhu na lyžích a vysvětluje obecné základy a principy techniky běhu na lyžích. The bachelor thesis is focused on the current evolution of cross country skiing technique and current trends on the elite level. The work contains general characteristics of current trends, their cinematographic analysis and description of individual signs of these trends. Further the thesis deals with benefits and also factors influencing the efficiency of using these trends in cross country skiing. Besides the thesis deals with the history of cross country skiing in the world and also in the Czech Republic. It characterizes aspects of kinesiology, morphology or physiology and knowledges of cross country skiing and explains the general principles in cross country skiing technique.

Obsah ANOTACE... 4 1 ÚVOD... 7 2 CÍL A ÚKOLY PRÁCE... 9 2.1 Cíl práce... 9 2.2 Úkoly práce... 9 3 METODIKA PRÁCE... 10 4 CHARAKTERISTIKA BĚHU NA LYŽÍCH... 11 4.1 Historie... 11 4.1.1 Historie běhu na lyžích... 11 4.1.2 Historie lyžařského sportu... 12 4.1.3 Počátky lyžování u nás... 13 4.2 Teoretická východiska běhu na lyžích... 14 4.2.1 Současná podoba... 14 4.2.2 Pohybová charakteristika... 15 4.2.3 Morfologická charakteristika... 17 4.2.4 Fyziologická charakteristika... 18 4.3 Principy běhu na lyžích... 21 4.3.1 Klasický způsob běhu na lyžích... 22 4.3.2 Volný způsob běhu na lyžích... 24 5 SOUČASNÉ TRENDY V BĚHU NA LYŽÍCH... 27 5.1 Dominance soupažného běhu... 27 5.1.1 Pohybový cyklus soupažného běhu... 28 5.1.2 Kinematická analýza základního postavení při soupažném běhu... 29 5.1.3 Kinematika pohybového cyklu soupažného běhu... 30 5.1.4 Přínosy a podmínky efektivity soupažného běhu... 30 5.2 Užití střídavého běhu dvoudobého ve sprintu... 31 5.2.1 Sprinterský start... 32 5.2.2 Prostý běh na lyžích... 33 5.2.3 Přínosy a podmínky efektivity střídavého běhu dvoudobého ve sprintu.. 34 5.3 Vertikální práce při oboustranném bruslení jednodobém... 35 5.3.1 Pohybový cyklus... 35 5.3.2 Kinematická analýza základní postavení při 1:1... 36

5.3.3 Kinematická analýza pozice dokončení odrazu... 37 5.3.4 Kinematika pohybového cyklu při 1:1... 38 5.3.5 Přínosy a podmínky efektivity vertikálního odrazu... 39 5.4 Jízda in-line... 40 5.4.1 Kinematika pohybu jízdy in-line... 40 5.4.2 Přínosy a podmínky efektivity jízdy in-line... 41 5.5 Skákané asymetrické 2:1... 41 5.5.1 Kinematika pohybového cyklu skákaného 2:1... 42 5.5.2 Přínosy a podmínky efektivity skákaného 2:1... 43 6 ZÁVĚR... 44 LITERATURA... 46

1 ÚVOD Již od pradávna je pohybová činnost člověka životně důležitá pro jeho existenci. Postupem času se pohybové činnosti stávaly nejen prostředkem pro přežití, ale rovněž zdrojem zábavy, a tak se začaly formovat první sporty. Postupem času se stal sport důležitou součástí kulturního klimatu lidí a také prostředkem jejich socializace ve společnosti. Sportovní aktivity májí pro člověka velký význam a na rozdíl od pohybové pasivity přináší mnohá pozitiva, jako je zábava, radost z pohybu, podpora zdraví či zlepšení fyzické kondice. Pro jiné je sport ideálním prostředkem pro soupeření, dosahování svých cílů, překonávání svých výkonů či výkonů ostatních a stal se tak zdrojem uspokojení psychických potřeb člověka. Na základě odlišných priorit významu sportu vznikl rekreační sport a výkonnostní sport. V rámci rekreačního sportu jde o využití pohybových aktivit vedoucích ke zvýšení fyzické zdatnosti za účelem upevnění zdraví, fyzické a psychické regeneraci nebo formování těla. Rekreační sport přináší zároveň prožitek v podobě kultivované zábavy a radosti. Ve výkonnostním sportu má proces zvyšování fyzické kondice na základě plánování a opakování pohybových činností určitou strukturu a vede k dosahování co nejlepších výkonů. Ve vrcholovém sportu je pohybová činnost hlavní náplní života sportovců. S dnešní medializací a příchodem marketingu do sportu se přirozeně zvyšuje tlak na výkony sportovců a vrcholový sport se stává doslova profesí. Logickým východiskem je příliv financí do sportu, modernizace sportovních zařízení a profesionalizace tréninkového systému. Není tomu jinak ani v běžeckém lyžování a ve sportech spojených s během na lyžích, jako je biatlon nebo severská kombinace. Sportovní výkon v běhu na lyžích ovlivňuje mnoho faktorů. Pro dosažení maximálního výkonu a dalšího výkonnostního růstu je nutné se plně věnovat každému z nich. Jedním z těchto faktorů ovlivňujících sportovní výkon je například technika běhu na lyžích. Optimální technické provedení vede k efektivnímu využití vynaloženého úsilí v podobě svalové práce a rovněž k větší ekonomice pohybu, tedy k šetření energie po dobu aktivní pohybové činnosti. Touto problematikou se zabývá dostatečné množství literatury, nicméně většina se věnuje pouze obecným základům jednotlivých způsobů běhu na lyžích a především jejich průpravě, zároveň je mnoho zdrojů poněkud zastaralých. O vývoji techniky běhu 7

na lyžích a jeho současných trendech lze najít spoustu odborných článků, které jsou zpravidla psané v anglickém jazyce a často jsou zaměřeny na jeden konkrétní problém, který je v rámci výzkumu rozebrán do detailů. Z těchto okolností vychází tato bakalářská práce, ve které jsem shromáždil ucelené informace o současných trendech v technice běhu na lyžích na základě zpracovaných odborných článků, rozborů videí a také vlastních zkušenostech získaných během kariéry ve vrcholovém biatlonu. Za účelem posloupnosti uvedu v první části práce poznatky z historie běhu na lyžích, jednotlivé aspekty běhu na lyžích a rovněž obecné principy jednotlivých způsobů běhu na lyžích. Práce by měla posloužit začínajícím nebo méně vzdělaným trenérům jako zdroj nových poznatků, které poslouží pro vyhodnocení technické zdatnosti svých svěřenců a inspiraci v tréninku. 8

2 CÍL A ÚKOLY PRÁCE 2.1 Cíl práce Cílem bakalářské práce je v první řadě stručné obeznámení s historií a charakteristikou běhu na lyžích a následně shromáždění informací z oblasti techniky, konkrétně pak o současných trendech v technice běhu na lyžích. Cílem v rámci tohoto tématu je popis určitých trendů či změn, vysvětlení přínosu současných trendů a nakonec čím je efektivita těchto přínosů ovlivněna. 2.2 Úkoly práce - vyhledání a zpracování obecných informací o běžeckém lyžování - základní charakteristika běžeckého lyžování - vyhledání a zpracování vhodných pramenů o vývoji techniky běhu na lyžích v současnosti - analýza video-záznamů vrcholových soutěží v běhu na lyžích - rozbor a popis současných trendů - charakteristika přínosu současných trendů - ucelení podmínek pro efektivitu využití jednotlivých trendů 9

3 METODIKA PRÁCE Bakalářská práce vznikla na základě kvalitativního výzkumu s využitím několika výzkumných metod. Podstatou kvalitativního výzkumu je vytvoření nové teorie k danému tématu, o kterém dosud není mnoho ucelených informací. Cílem výzkumu je tedy tyto informace sjednotit a objasnit. V prvé řadě jsem shromáždil dostatečné množství literatury zabývající se tématem běhu na lyžích, ze kterého jsem poté na základě širšího prostudování, vybral publikace pro základní charakteristiku běžeckého lyžování. Po syntéze nastudovaných poznatků z oblasti běhu na lyžích jsem výběr literárních zdrojů zúžil a ponechal zdroje zabývající se především technikou běhu na lyžích. Pro finální výběr literárních zdrojů byl směrodatný rok vydání s cílem zaměřit se na nejnovější poznatky. Následovalo prostudování a zpracování vybraných zdrojů, ze kterých jsem vyvodil současné trendy v technice běhu na lyžích. Důležitou součástí mé práce byla video analýza několika záznamů z elitních mezinárodních soutěží v běhu na lyžích a biatlonu. Jedním z hledisek pro mě bylo porovnání vlastních zkušeností se současnými trendy v technice běhu na lyžích právě s literárními i mediálními zdroji. 10

4 CHARAKTERISTIKA BĚHU NA LYŽÍCH 4.1 Historie 4.1.1 Historie běhu na lyžích Běh na lyžích patří historicky mezi nejstarší sportovní disciplíny. Jako několik dalších vytrvalostních sportů také běžecké závodění vyšlo z každodenní životní potřebnosti. Lze odhadnout, že původní kolébkou lyžování jsou oblasti za severním polárním kruhem na území Skandinávie a také Střední Asie. Tyto domněnky vychází z nálezů skalních kreseb na území dnešního Norska a Ruska staré více než 4000 let. Prvním lyžařům sloužily lyže k lepší prostupnosti terénem především při lovu sobů a losů (Ilavský, 2005). Zpočátku se pochopitelně nejednalo o lyže v té podobě, v jaké je známe dnes. Používaly se různé druhy sněžnic, které sloužily k chůzi po sněhu. Postupem času se sněžnice zdokonalovaly a chůze se sněžnicemi se měnila ve skluz na lyžích. (Bolek, 2008). Jedna z prvních písemných zmínek o lyžování z šestého století, kdy Procopius (526-559 n.l.) psal o skriffinnar klouzajících Finech. Tito seveřané zpočátku lyže využívali jako prostředek k lovu, boji i přepravě. Jejich délka byla různá, kratší lyže měla skluznou plochu pokrytou kožešinou a používala se k odrazu, delší lyže byla hladká a sloužila pro skluz. Jízda na takových lyžích se pravděpodobně podobala jízdě na koloběžce. Pro lepší udržení rovnováhy lyžař používal jedinou dlouhou tyč, kterou držel v obou rukách (Bolek, 2008). Postupem času se zlepšujícími se životními podmínkami ve Skandinávii, se lyžování změnilo z nutné základní potřeby v prostředek zábavy a způsob trávení volného času (Bolek, 2008). První zmínka, již konkrétně o sportovním lyžování, se datuje kolem roku 995 n.l., ve které dějepisec popisuje norského krále Olafa I. Tryggvasona jako vynikajícího sportovce (Ilavský, 2005). Rozkvětu lyžování se dostalo i díky několika propagátorům tohoto odvětví. Jedním z nich byl Sondre Norheim, který sportu pomohl zejména jeho inovacemi technického vybavení a také změnami samotné lyžařské techniky. K jeho vynálezům patří např. upevnění boty k lyži a postranní vykrojení lyží, které vedly k lepší ovladatelnosti. V neposlední řadě je Norheim i objevitelem 11

telemarku technického způsobu změny směru při sjezdu. Dalším norským lyžařem, který významně přispěl k rozšíření lyžování, byl Fridtjof Nansen, který roku 1888 přešel na lyžích napříč Grónskem a ukázal tak, že s pomocí lyží je možné prozkoumat oblasti do té doby pro člověka jen těžko přístupné. Roku 1911 další Nor Roald Amundsen došel na lyžích až na jižní pól (Bolek, 2008). 4.1.2 Historie lyžařského sportu Běh na lyžích se přirozeně vyvinul ve sportovní lyžařskou disciplínu nejdříve, nicméně rozvíjely se i další lyžařské disciplíny jako například skok, slalom či sjezd. Podle kroniky se první profesionální lyžařská soutěž v Norsku roku 1767 uskutečnila v běhu, skoku slalomu (Ilavský, 2005). Historické události ve Skandinávii daly podnět ke vzniku dvou velmi populárních závodů. Od roku 1922 se pořádá Vasův běh, který je pojmenován podle švédského šlechtice Gustava Erikssona Vasy, který v roce 1520 prchal na lyžích před vojsky dánského krále Christiana II. Poté v roce 1932 vznikl v Norsku závod Birkenbeinerrennet na počest hrdinství skupinky norských vojáků, kteří za norské občanské války v roce 1206 zachránili syna a nástupce krále Hakona III. tím, že jej na lyžích dopravili z Lillehammeru do Trondheimu. Tyto dva dálkové běhy jsou již od svého vzniku největšími a nejmasovějšími závody. Běžecké lyžování se stalo také součástí hned prvních zimních olympijských her 1924 ve francouzském Chamonix. Od této doby zaznamenal běh na lyžích obrovský vývoj v technickém vybavení a také v samotné technice běhu na lyžích. Do vzniku zimních olympijských her připomínal běh na lyžích spíše zrychlenou chůzi. Zpočátku se běhalo jak s jednou dlouhou holí, tak i se dvěma holemi. Olympijské hry podnítily i tlak na zvýšení rychlosti běhu. V té době se rozvinul způsob běhu, pro který byl charakteristický stejnostranný odraz i odpich tzv. pasgang. Po roce 1946 se postupně prosadila technika charakterizovaná skluzem na jedné lyži, tak jak ji známe dnes (Bolek, 2008). Doslova revolucí se v osmdesátých letech stal postupný nástup nového způsobu běhu bruslení. Za jeho zakladatele lze považovat Fina Pauli Sittonena, který roku 1974 v závodě poprvé použil jednostranné bruslení na dlouhých rovných úsecích při dálkových bězích. Američan Bill Koch v roce 1980 12

absolvoval jednostranným bruslením závod na 50 km ve výjimečném čase. Poté se již tento způsob běhu začal objevovat při závodech Světového poháru a několik odvážlivců následně absolvovalo závody i bez použití stoupacích vosků. Zásadní průlom nastal v roce 1984, kdy již bruslila celá lyžařská špička. V tomto roce se konalo první Mistrovství světa, při kterém se všechny závody odjely bruslením. Pro následující sezónu 1985 se již odsouhlasilo rozdělení závodů na klasické a volné (Bolek, 2008). Je zajímavé porovnat výkonnost či průměrnou rychlost v průběhu tohoto vývoje. Na počátku třicátých let byla průměrná rychlost v závodě okolo 3,8m/s. V třicátých letech se zdokonalilo lyžařské vybavení, ve čtyřicátých letech došlo k výrazné popularizaci sportovního lyžování, nárůstu zájmu a ke zkvalitňování tréninkových metod. V padesátých letech se začínají používat vosky pro skluz a v šedesátých letech se objevují první umělohmotné skluznice. K výraznému nárůstu rychlosti dochází v sedmdesátých letech, jelikož dochází k dalšímu prudkému zlepšení lyžařského vybavení (odlehčování, nové materiály polyetylen, polyuretan, grafit) a také se běžecké tratě začínají upravovat strojově (Bolek, 2008). Za tuto dobu až dodnes se rychlost pohybu v běhu na lyžích zvýšila o 50 % (srovnání vývoje rychlosti v jiných sportech: plavání na 1500 m o 40 %; rychlobruslení o 20 %, atletika v běhu na 10 km o 12 %) (Ilavský, 2005). 4.1.3 Počátky lyžování u nás První informace o lyžování se do Evropy postupně dostávaly v 18. a 19. století, avšak k jeho masovějšímu rozšíření došlo až ke konci 19. století, První zmínky o lyžařích na českém území pochází z Krkonoš v letech 1880-1890 (Bolek, 2008). Za počátek sportovního lyžování v Čechách můžeme považovat rok 1887, kdy Josef Rössler Ořovský založil v Praze první lyžařský spolek v Evropě (mimo Skandinávii) s názvem Český ski klub. Čechům patří prvenství i za ustanovení prvního lyžařského svazu v roce 1903 s názvem Svaz lyžařů v Království českém. Prvním předsedou Svazu se stal významný propagátor lyžování v Čechách Jan Buchar, který napsal první metodický článek o jízdě na lyžích (Bolek, 2008). 13

4.2 Teoretická východiska běhu na lyžích 4.2.1 Současná podoba V současné podobě běh na lyžích neznamená pouze závodní projev spojený s představou maximálního sportovního výkonu, ale po zvládnutí základních lyžařských dovedností slouží běh na lyžích také jako zdroj prožitků z přírody a radosti z pohybu mnohem víc než většina jiných sportů. Potřeba pohybové aktivity aerobního charakteru má svůj význam při kompenzaci civilizovaného způsobu života současné generace (Ilavský, 2005). Běh na lyžích taktéž přináší zdravotní význam v podobě prevence onemocnění oběhového systému a celkově harmonicky rozvíjí funkční stránku organismu a zvyšuje jeho výkonnost. Samotný výkon v běhu na lyžích je ovlivňován mnoha faktory viz Obr.1 (Bernaciková a kol., 2010). Obr. 1 Faktory ovlivňující výkon běhu na lyžích (Bernaciková a kol., 2010) 14

4.2.2 Pohybová charakteristika Běh na lyžích patří mezi cyklické sporty vytrvalostního charakteru. Projevuje se pravidelnou prací dolních a horních končetin rovněž se zapojením trupu. Cykličností se rozumí opakovaní jednotlivých, za sebou jdoucích částí pohybového cyklu. Tento pohybový cyklus globálně zatěžuje svalstvo celého těla a tím všestranně a harmonicky rozvíjí funkční zdatnost organismu (Ilavský, 2005). Vzhledem k velkému vynaloženému úsilí dochází při déletrvající pohybové činnosti k únavě, proto je nutné, aby technická úroveň pohybového projevu byla optimální a to zejména vhledem k měnícím se vnějším podmínkám, tj. skluzu, odrazu, kvalitě sněhu a stopy atd. Mezi přednosti běhu na lyžích v jeho rekreační i závodní formě patří to, že nedochází k nadměrnému opotřebení pohybového aparátu vlivem gravitačního přetížení po odraze, k namožení a poškození svalových úponů a kloubních spojení pohybového aparátu (Ilavský, 2005). Pouze při bruslení dochází ke zvýšeným nárokům na pohyblivost kyčelního a kolenního kloubu. Při klasickém způsobu běhu je velmi důležité technicky zvládnout správné provedení pohybu a tím zamezit zvýšenému zatěžování bederní páteře. Na výsledném pohybu se nejvíce podílí svalstvo dolních končetin, horních končetin, svalstvo trupu a hluboký stabilizační systém. 4.2.2.1 Kineziologie pohybového cyklu V rámci práce horních končetin dochází při první části odpichu k extenzi ramenního kloubu se zapojením spinální části svalu deltového, dále širokého svalu zádového a velkého svalu oblého. Při druhé části odpichu dochází k extenzi v lokti s kontrakcí tricepsu a svalu loketního. Při vypouštění holí v poslední fázi odpichu se zapojují ulnární duktory, konkrétně přitahovače zápěstí. Ve fázi švihu, kdy se končetiny opět dostávají v před, jsou zapojovány flexory ramene, což je klíční část deltového svalu, vnitřní sval pažní a biceps. Dál flexory lokte, kterými je opět biceps a k tomu sval vřetenní. V neposlední řadě se zapojují opět ulnární duktory prostřednictvím zevních natahovačů zápěstí. Při odpichu i následném švihu se zapojují také flexory a extenzory prstů při držení a vypouštění holí (Bernaciková a kol., 2010). 15

Při práci dolních končetin je důležité zapojení svalů už při samotném jednooporovém postavení, kdy je stojná noha v mírném pokrčení a čtyřhlavý sval stehenní spolu s extenzory kyčle statickou kontrakcí působí proti gravitační síle. Při samotné odrazové fázi dochází k extenzi kyčle se zapojením velkého svalu hýžďového, dvouhlavého stehenního a svalů poloblanitého a pološlašitého. U odrazu při bruslařském stylu navíc dochází ještě k abdukci kyčelního kloubu se zapojením středního i malého svalu hýžďového a napínače stehenní povázky. Při práci stojné nohy se zapojuje sval čtyřhlavý stehenní a sval lýtkový. Při zpětné švihové práci se flexí kyčelního kloubu zapojuje sval bedro-kyčlostehenní, krejčovský, štíhlý sval stehenní, přímá hlava čtyřhlavého svalu stehenního a u bruslení navíc přitahovače viz Obr. 2 (Bernaciková a kol., 2010). Obr. 2 Nejvíce zatěžované svaly při běhu na lyžích (Bernaciková a kol., 2010). Ze svalů trupu jsou při odpichu zapojovány svaly přímého i šikmého vnitřního svalstva. Při opětovném napřímení po odpichu pracují hluboké svaly zádové a čtyřhranný sval bederní viz Obr. 2 (Bernaciková a kol., 2010). V průběhu pohybového cyklu je v malé míře zapojen také zdvihač hlavy (Bernaciková a kol., 2010). 16

4.2.3 Morfologická charakteristika Morfologické hledisko nehraje v běhu na lyžích významnější roli. Z výzkumů vyplývá, že u výkonnostních a vrcholových běžců neexistuje těsnější vztah mezi tělesnou výškou, hmotností a úrovní sportovní výkonnosti. Jedním ze zajímavých výroků o morfologické charakteristice je například následující tvrzení:,,interesantní na běžeckém lyžování je fakt, že se v něm nevyskytuje žádný ideální morfologický typ na rozdíl od sportů jako je plavání, vytrvalostní běh či veslování kde můžeme pozorovat shromáždění elitních sportovců, která často vypadají jako festivaly klonování (Ilavský, 2005, s. 8). V prospěch tohoto tvrzení může hovořit také fakt, že jednotliví mistři světa napříč historií jsou výškově seřazeni od 1.68 m až do 2.0 metrů (Ilavský, 2005). Běžci na lyžích tedy patří mezi atletické typy sportovců s velmi dobře rozvinutou muskulaturou celého těla. Podle Hellera má elitní lyžař nízký tělesný tuk 5-10 %, u žen je to 6-22 % (in Havlíčková, 1993). Hmotnostně jsou běžci těžší než vytrvalostní běžci, ale lehčí než veslaři. Podle Grasgrubera mají běžci na lyžích ekto-mezomorfní až mezomorfní somatotyp, viz Obr. 3. Somatotyp žen se více blíží k endo-mezomorfnímu typu, viz Obr. 3 (Grasgruber, 2008). Obr. 3 Morfologická typologie elitního běžce na lyžích (Bernaciková a kol., 2010) 17

4.2.4 Fyziologická charakteristika Jak už bylo zmíněno v předchozí kapitole, běh na lyžích vychází z mnohonásobného opakování pohybových cyklů. Tato činnost je podmíněna určitou pohybovou strukturou, tempem, intenzitou a dále ji můžeme charakterizovat na základě funkční a metabolické odezvy. Vzhledem k délce trvání závodu se z fyziologického hlediska jedná o činnost silově-vytrvalostního charakteru, ve sprintech pak o činnost rychlostně-silovou. 4.2.4.1 Metabolismus Z fyziologických předpokladů je pro výkon rozhodující aerobní kapacita, svalová síla a funkce nervosvalové koordinace. Jelikož se v běhu na lyžích jedná o vytrvalostní zátěž se zapojením velkého množství svalových skupin, dochází u něj k velkému výdeji energie, který je závislý na jednotlivých faktorech výkonu, jako je např. profil a charakter tratě nebo rychlost a technika běhu. Při běhu na lyžích se uvádí náležitá hodnota energetického výdeje 1100 1900 % bazálního metabolismu, což je jedenácti až devatenáctinásobek výdeje energie v tělesném i duševním klidu (Ilavský, 2005). Zapojení a koordinace jednotlivých svalových skupin pro výsledný pohyb běhu na lyžích klade důraz rovněž na regulační činnost nervového systému. 4.2.4.2 Oběhový systém Běh na lyžích je velmi náročný také na oběhový systém. Při sportovním výkonu se tepová frekvence srdečního svalu pohybuje v hodnotách 90 100 % maxima a vývoj její křivky kopíruje profil běžecké tratě, ovšem s určitou časovou prodlevou (Ilavský, 2005). S oběhovým systémem, konkrétně se zásobováním kyslíku do svalů je úzce spjata tvorba laktátu. Při nedostatečném přísunu kyslíku a tedy při tzv. práci na kyslíkový dluh nastupuje anaerobní energetický systém, jehož vedlejším produktem je právě laktát, s jehož produkcí je spojeno zakyselení organismu. Při závodě na 10 km se hodnota laktátu u elitních běžců pohybuje v rozmezí 10-15 mmol (Ilavský, 2005). Jeho hladina pak s rostoucí délkou závodní tratě klesá. 18

4.2.4.3 Respirační systém Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících sportovní výkon je VO2max (tzn. maximální spotřeba kyslíku), kterou je organismus schopen zpracovat při svalové práci. VO2max je významným ukazatelem kardiorespirační adaptace organismu na opakovanou zátěž. Jeho dobrá úroveň znamená většího podílu aerobního energetického krytí a nižší tvorby laktátu, tím pádem oddaluje únavu. Proto je nutným předpokladem pro vytrvalostní výkon. U běžců na lyžích, především u mužů, byly naměřeny nejvyšší hodnoty VO2max napříč všemi sporty, a to z důvodu zapojení až 80% svalů těla. U elitních závodníků se hodnota VO2 max pohybuje kolem hranice 85 ml/kg.min, u žen je jeho hodnota v rozmezí 70-75 ml/kg.min (Grasgruber, 2008). Je potřeba zmínit, že hodnoty VO2max v průběhu roku mohou kolísat až o 10 %. Zaleží na tom, v jakém tréninkovém období ročního cyklu se sportovec zrovna nachází a jaký charakter tréninků praktikuje. Dalším důležitým atributem je tzv. anaerobní práh (ANP). Je to hranice mezi aerobním a anaerobním krytím energetických požadavků organismu při pohybové zátěži. Obecně řečeno, jakmile se sportovec při výkonu dostane nad anaerobní práh, nastoupí anaerobní krytí a začne se tvořit laktát. ANP se u trénovaných jedinců zpravidla nachází na 80-85 % VO2max (Gnad, 2005). 4.2.4.4 Kompozice svalových vláken Dalším limitujícím faktorem u běžců na lyžích je poměr svalových vláken, viz Obr. 4. Zatímco u běžné populace je kompozice rychlých a pomalých vláken v poměru 50:50, tak u běžců na lyžích činí vlivem vytrvalostního tréninku podíl pomalých červených tzv. oxidativních svalových vláken (I.) zhruba 60-75 %. Tato převaha není tak výrazná jako např. u vytrvalostních atletů a je to dáno především členitým charakterem trati. Zbylých 25-40 % tvoří rychlá vlákna typu II.a (červená oxidativní) a typ II.b (bílá glykolytická). Avšak vlivem silověvytrvalostního charakteru tréninkového procesu dochází ke konverzi svalových vláken typu II.b na typ II.a, která jsou více odolná vůči únavě a je proto výhodné tuto proměnu cíleně podněcovat tréninkem (Ilavský, 2005). 19

Tím pádem se u elitních běžců svalová vlákna typu II.b vyskytují jen malým podílem, viz Obr. 4 (Ilavský, 2005). U jedinců s výjimečnými hodnotami VO2max přes 90 ml/kg.min může kompozice pomalých a rychlých vláken poměru 80:20 (Grasgruber, 2008). Obr. 4 Kompozice svalových vláken elitního běžce na lyžích (Gnad, 2005) 4.2.4.5 Sexuální aspekty Při srovnání výkonů žen a mužů vyplyne, že nižší výkonnost lyžařek je ovlivněna celkově nižší transportní kapacitou krve, menším systolickým objemem i nižšími ventilačními parametry a nižší úrovní silových schopností. Maximální aerobní výkon je tak přibližně o 20 25 % nižší než u mužů, síla dolních končetin je nižší o 25 % a rozdíl v síle horních končetin a trupu je o 40 60 % nižší (Ilavský, 2005). 4.2.4.6 Reakce na zátěž Na každou zátěž organismus odpovídá přirozenou reakcí. Při dlouhodobě opakovaném zatěžování tělo reaguje tím, že se přizpůsobuje a funkčně mění. Tento proces lze nazvat jedním slovem adaptace. Pro zachování tohoto adaptačního procesu je nutné zvyšovat intenzitu podnětů. Tímto způsobem dochází ke zvyšování výkonnosti organismu. Z těchto poznatků vychází teorie sportovního tréninku. Pro dosažení největší adaptace v rámci tréninkového systému velmi záleží na optimální kombinaci objemu a intenzity zatěžování. Ideál intenzity tréninkové zátěže se pohybuje v rozmezí 70-90 % maxima. Dále je význam kladen především na kvalitu zatížení na úkor objemu (Bolek, 2010). Vlivem pravidelného tréninku prokazatelně dochází k mnoha změnám jako například zvýšení zásob glykogenu. V rámci funkčních změn se zvyšuje 20

tepový i minutový objem srdce, kapacita plic, maximální spotřeba kyslíku VO2max nebo úroveň anaerobního prahu ANP. Naopak se snižuje klidová srdeční (SF) i dechová frekvence (DF). K morfologickým změnám patří nárůst svalové hmoty, excentrická hypertrofie srdce, hypertrofie svalových vláken, vyšší vaskularizace svalů nebo větší počet mitochondrií ve svalových buňkách (Bernaciková a kol., 2010). Dále se dochází ke zvýšení ekonomiky pohybového projevu a neméně důležitá je také psychická a sociální adaptace (Bolek, 2008). 4.3 Principy běhu na lyžích Celkovou výkonnost běžce na lyžích velmi limituje jeho technická a motorická úroveň. Proto je nutné stabilizovat technický projev a naučit se jej vhodně užívat. Při běhu na lyžích totiž dochází k velmi dynamickým změnám charakteru tratě (profil, mikroreliéf, změna kvality sněhu, stopy a narůstání únavy), což vyžaduje střídání různých běžeckých způsobů (Ilavský, 2005). Mezinárodní lyžařskou unií jsou v běžeckém lyžování od roku 1985 oficiálně uznané dva způsoby běhu na lyžích klasický způsob a volný způsob běhu na lyžích. Základ pohybového cyklu je u obou běžeckých způsobů stejný a můžeme ho obecně rozdělit na 2 základní fáze fáze odrazová a fáze skluzová (Ilavský, 2005). Po ukončení odrazové fáze nastává již v rámci skluzu moment tzv. kompenzačně-relaxační fáze odrazové nohy a paží (nebo jen paží při soupaži). Po krátké odpočinkové fázi se noha i paže vrací švihem vpřed. V momentě dosažení pozice základního postavení začíná odraz z druhé nohy, nyní již stojné nohy a naše švihová noha s přenesením těžiště plynule přechází do fáze skluzové (Ilavský, 2005). Kvalita skluzu (délka, rychlost) je přímo závislá na kvalitě předchozí odrazové fáze. Přesto je nutné poznamenat, že skluzová fáze není pasivní, ale uplatňuje se zde dynamická rovnováha podněcována změnami polohy těžiště těla a jeho jednotlivých segmentů. Po přenesení těžiště na skluzovou lyži pokračuje pohyb těžiště vpřed. Ideální provedení skluzu rozhoduje o účinnosti využití kinetické energie a míře setrvačnosti. Ty to faktory ovlivňují délku skluzové fáze (Ondráček, 2011). 21

Primárním a nejdůležitějším elementem během celého pohybového cyklu je optimální práce s těžištěm těla. Při charakteristice obou běžeckých způsobů se dopracujeme k jejich základním rozdílům (Ondráček, 2011). 4.3.1 Klasický způsob běhu na lyžích Klasický způsob běhu na lyžích je charakteristický paralelním vedením lyží v průběhu celého pohybového cyklu. V průběhu výkonu mohou být užívány tři formy klasického způsobu: střídavý běh dvoudobý, soupažný běh prostý a soupažný běh jednodobý (Ondráček, 2011). 4.3.1.1 Střídavý běh dvoudobý Nejvíce typický je běh střídavý dvoudobý. Podstatou tohoto způsobu je koordinovaná střídavá práce horních a dolních končetin podobně jako u chůze či běhu. Jeho základními prvky jsou odraz nohy s podporou paží, přenášení těžiště těla a jízda ve skluzu, viz Obr. 5 (Ilavský, 2005). Pohyb běžce je značně nerovnoměrný, jelikož těsně před začátkem odrazové fáze, kdy se obě chodidla dostanou na stejnou úroveň, dochází k zastavení skluzové lyže. Tím sportovec docílí snazšího přenesení těžiště, protože je velmi důležité, aby byl odraz proveden z plně zatížené nohy. Součástí přípravy pro odraz je mírné snížení postoje na stojné noze (Ilavský, 2005). Obr. 5 Střídavý běh dvoudobý (Ondráček, 2011) Samotný odraz je proveden ve dvou dílčích fázích. V první fázi odrazu dochází k intenzivnímu prudkému tlaku stojné nohy přes lyži do podložky. V druhé fázi dochází k protažení odrazové nohy a odpichu paže s postupným přenesením těžiště na skluzovou lyži. Odraz končí oddálením odrazové nohy od podložky a jejím volným vykývnutím vzad (Ondráček, 2011). 22

Práce paží je v průběhu celého pohybového cyklu koordinována s činností nohou. V okamžiku zastavení skluzové lyže je paže již před tělem mírně pokrčená v lokti asi ve výši obličeje, poté dochází k zapíchnutí hole, na které v ten moment spočívá část hmotnosti trupu. Samotný odpich je nejúčinnější v okamžiku, kdy prochází ruka kolem těla. Dokončení odpichu z hole se časově shoduje s dokončením odrazu z dolní končetiny - laterálně opačné (Ondráček, 2011). 4.3.1.2 Soupažný běh prostý Pohybově výrazně jednodušší oproti střídavému běhu dvoudobému je soupažný běh prostý. Jedná se o permanentní dvouoporové postavení, kde je hmotnost těla během celého pohybového cyklu rovnoměrně rozložena na obou nohách. Pohyb zajištuje především práce svalů horních končetin a trupu. Zdánlivě nečinné dolní končetiny se však také aktivně zapojují a napomáhají přesunu těžiště do přepadu těla, viz Obr. 6 (Ilavský, 2005). Odpich vychází ze základního lyžařského postavení, tedy ze vzpřímeného postoje se zapíchnutými holemi před špičkami chodidel. Pohyb začíná přenesením hmotnosti těla přes paže do holí, předklonem trupu s následným záběrem pažemi odtlačením celého těla vpřed. Odrazová fáze končí vypuštěním holí (Ilavský, 2005). Skluzová fáze navazuje na fázi odrazovou vzpřímením trupu v kyčelním kloubu souběžně se švihovou prací paží a uchopením holí. Obr. 6 Soupažný běh prostý (Jakl, 2010) 4.3.1.3 Soupažný běh jednodobý Soupažný běh jednodobý zpravidla tvoří přechod mezi během střídavým dvoudobým a soupažným během prostým. Jedná se o jednodobý běh s totožným 23

pohybovým cyklem fáze odrazu z nohy jako při běhu střídavém, horní končetiny jsou však synchronizované a odpich probíhá soupažně, viz Obr. 7 (Ondráček, 2011). Obr. 7 Soupažný běh jednodobý (Ondráček, 2011) 4.3.2 Volný způsob běhu na lyžích Běh na lyžích volným způsobem označujeme hovorově také jako bruslení. V průběhu celého pohybového cyklu při běhu na lyžích volným způsobem dochází jak ke dvouoborovému, tak k jednooborovému postavení. Na rozdíl od klasického způsobu se bruslení vyznačuje jízdou v odvratu. Úhel odvratu se mění především v závislosti na profilu tratě, ale také v závislosti na rychlosti. Odraz je prováděn z hrany lyže po celé její délce a tvoří tak lepší oporu pro odraz než při klasickém způsobu, kde probíhá odraz z plochy lyže. Bruslařský odraz tak klade mnohem menší nároky pro načasování a koordinaci a tím se stává zdánlivě jednodušším. Průběh jízdy je oproti klasice rovnoměrnější, jelikož odraz probíhá v průběhu skluzu lyže se nezastaví, což prodlužuje dobu odrazu a tím poskytuje výhodu pro využití odrazového potenciálu (Ondráček, 2011). Vlivem abdukce při odrazu je bruslení rovněž zvýhodněno i v možností zapojení více svalových skupin. Díky uvedeným skutečnostem dochází při bruslení k efektivnějšímu využití odrazového potenciálu, svalové síly a udržení kinetické energie. Tím se bruslení stává obecně rychlejším způsobem, než je způsob klasický (Ondráček, 2011). 4.3.2.1 Oboustranné bruslení jednodobé (1:1) Oboustranné bruslení jednodobé, tzv. 1:1, je základní a výchozí formou pro volný způsob běhu. Je charakteristické velkou funkční odezvou, a proto vyžaduje vysokou fyzickou připravenost (Ilavský, 2005). 24

Využívá se na rovinách i ve stoupání. Základní postavení i pohybový cyklus je velmi podobný jako u soupaže. Práce trupu a paží je téměř totožná, rozdíl je však v práci dolních končetin. Jeden pohybový cyklus je složen z dvou odrazů střídavě z pravé a levé nohy a každému odrazu náleží vždy jeden soupažný odpich, viz Obr. 8. Pro efektivní využití vynaloženého úsilí pro odraz je zásadní přenášení těžiště nad skluzovou lyži a práce s těžištěm (Ilavský, 2005). Obr. 8 Oboustranné bruslení jednodobé (Ondráček, 2011) 4.3.2.2 Oboustranné bruslení dvoudobé symetrické (2:1) Na bruslení 1:1 plynule navazuje oboustranné bruslení dvoudobé symetrické (2:1). Pohybový cyklus tohoto způsobu vychází právě z 1:1 a jediným rozdílem je, že na dva odrazy připadá jeden odpich. S odrazem jedné nohy nastává také odpich paží, avšak ty se nemusí vracet švihem zpět společně s odrazovou nohou, ale vrací se až při odrazu z druhé nohy, viz Obr. 9. Tím se výrazně prodlužují skluzové fáze obou nohou a celý pohybový cyklus je tak delší. Tento způsob má tedy poloviční frekvenci než 1:1 a využívá se zejména na rovinách pro efektivní a přitom ekonomické udržení vysoké rychlosti jízdy (Ondráček, 2011). Obr. 9 Oboustranné bruslení dvoudobé symetrické (Ondráček, 2011) 25

4.3.2.3 Oboustranné bruslení dvoudobé asymetrické (2:1) Asymetrické 2:1 je využíváno především ve středně těžkých a těžkých stoupáních. Odvrat lyží je větší, tím pádem i postavení nohou je více od sebe a proto je nutné o to víc dbát na správné přenášení těžiště. Vlivem sklonu tratě a působením gravitace je skluzová fáze výrazně kratší, proto je frekvence pohybu vyšší. Díky sklonu je naopak možné dostat tělo více do přepadu. Pohybový cyklus asymetrického 2:1 je mírně odlišný. Velká část odrazu probíhá v jednooporovém postavení, zatímco druhá noha nakračuje do skluzu výpadem. K odlišnostem dochází také při práci paží, které vůči sobě pracují asymetricky. Při začátku odrazové fáze je s odrazovou nohou stranově nesouhlasná paže níže oproti paži stranové souhlasné, proto se zapichuje a začíná odpich dříve. Souhlasná paže se vzápětí přidává a odpich naopak dokončuje zároveň s dokončením odrazu, viz Obr. 10 (Ondráček, 2011). Obr. 10 Oboustranné bruslení dvoudobé asymetrické (Ondráček, 2011) 26

5 SOUČASNÉ TRENDY V BĚHU NA LYŽÍCH Výkonnost elitních běžců na lyžích založená především na využití vysoké úrovně schopností respiračního a oběhového systému dosáhla tzv. stropu a je již takřka nemožné dál posouvat jejich limity, proto se tréninkový systém začal stále více zaměřovat na progres v silové a technické stránce výkonu. Vysoká úroveň oběhového a respiračního systému však zůstává nadále zásadním faktorem. 5.1 Dominance soupažného běhu Z pohledu trendů v běhu na lyžích je jízda tzv. soupaž bezpochyby tím nejvýznamnějším. S kvalitním silovým fondem a maximálním využitím kinetické energie prostřednictvím optimálního technického provedení se stává soupaž dominantní formou běhu nejen na rovině a mírně zvlněném terénu, ale také v mírných a středně obtížných stoupáních. Tento vývojový trend nejlépe reflektují dálkové běhy, které se v dnešní době jezdí téměř výhradně soupaž i na takových profilech, jako je např. trať Jizerské 50. Pro dálkové běžce jsou tedy hlavními faktory výkonu vytrvalostní síla a ekonomika pohybu vyplývající z techniky běhu. Kromě dálkových běhů lze trend dominantního užití soupažného způsobu pozorovat také v závodech Světového poháru v běhu na lyžích nebo seriálu Tour de Ski, a to zejména v klasických sprintech, kde závodníci mnohdy volí jízdu soupaž na hladkých (nenamazaných) lyžích. V ojedinělých případech někteří závodníci absolvují soupaž např. závod na 15 km klasicky. Naopak úplně běžně je toto možné pozorovat v rámci norských národních soutěží, kterých se pravidelně zúčastňují také norští specialisté dálkoví běžci, viz Obr. 11. Ti jsou schopni tímto způsobem odjet závod na standardních Obr. 11 PetterNorthug při sprintu SP v Drammenu v bruslařských botách a na hladkých lyžích (www.youtube.com) 27

běžeckých tratích s velmi náročným, členitým profilem, a přesto se umisťovat na předních pozicích. To svědčí o jejich výborné silové připravenosti. 5.1.1 Pohybový cyklus soupažného běhu S využitím kinogramu můžeme vidět rozdělení pohybového cyklu soupažného běhu prostého na odrazovou a skluzovou fázi. Ač je doba odrazu relativně krátká a faktor aktivního působení nízký, tak díky přenesení hmotnosti těla přes paže do holí a impulsivnímu soupažnému odpichu narůstá rychlost velmi rychle (Dahl, 2017). Následné vzpřímení trupu a přesunutí paží dopředu během skluzové fáze je provedeno švihem s výrazným přispěním vertikální práce dolních končetin a následovaný přepadem těžiště, viz Obr. 12. Tím je maximálně podpořeno udržení kinetické energie vzniklé při odrazu. Odrazová fáze Skluzová fáze Obr. 12 Pohybový cyklus jízdy soupaž (www.youtube.com) 28

5.1.2 Kinematická analýza základního postavení při soupažném běhu V rámci kinematické analýzy běhu na lyžích je důležitý rozbor pozice tzv. základního postavení. Jde o moment začátku odrazová fáze, tedy okamžik kontaktu holí s podložkou, jinak řečeno zapíchnutí holí. Při této analýze se zabýváme pozicí jednotlivých segmentů těla, ale také pozicí těla jako celku. Pozice základního postavení je v lehce sníženém postoji - dolní končetiny jsou v mírném podřepu, přičemž úhly v kolenním a kyčelním kloubu svírají totožné úhly (viz zelená linka) a tím jsou osy bérců a trupu rovnoběžné (viz žlutá linka). Těžiště těla je výrazně vepředu (viz červená linka). Tím se tělo dostává do nerovnováhy a jde do přepadu. Takový postoj zvyšuje účinky gravitační síly a napomáhá přenesení větší části hmotnosti těla přes paže do holí. Sportovec tak maximalizuje sílu odpichu (Wiltmann a kol., 2016). Přepad dále ovlivňuje místo zapíchnutí holí, které je zásadní pro délku odrazu a využití odrazového potenciálu. S tím také souvisí poloha paží a úhel, který svírají v loktu, jehož velikost je 100-130 (viz modrá linka). Pozice optimálního zapíchnutí holí je 20-30 cm před špičkami bot, přičemž je nutné dodržet mírně ostrý úhel zapíchnutí (viz oranžová linka), viz Obr 13. Při nedostatečné vzdálenosti nedojde k úplnému využití odrazového potenciálu s tím, že velká část odpichu probíhá až za tělem a není tolik efektivní. Při spojení dobrého přepadu, optimální polohy paží a velikosti úhlu, který svírají, je možné hole zapíchnout stále pod ostrým úhlem i více než 50cm před špičkami bot. Obr. 13 Základní postavení soupažný běh prostý (www.youtube.com) 29

5.1.3 Kinematika pohybového cyklu soupažného běhu V první části kinematického analýzy (viz Obr. 14) začíná fáze odrazu ze základního postavení. V první části odrazu dojde k přenesení hmotnosti těla do holí a působením přímého břišního svalstva a flexorů ramenního kloubu k impulsivnímu posunu vpřed a přitažení těla k holím. V druhé části dochází vlivem extenze v loktu k protažení odpichu za tělo až do vypuštění holí, čímž odrazová fáze končí. Poté navazuje fáze skluzová, během které dochází k švihové práci paží a vertikální práci dolních končetin spolu se vzpřímením trupu, kdy se tělo dostává do nejmohutnějšího přepadu v rámci celého pohybového cyklu. Poté se tělo dostane opět do základního postavení a začíná nový cyklus. Dokončení odrazu protažením paží je jediným momentem v rámci celého cyklu, kdy se těžiště těla dostává výrazně za paty (viz červená linka). V průběhu celého pohybového cyklu je též důležitá již zmíněná vertikální práce dolních končetin, která podporuje odraz. Proto se velikost úhlů různě mění v kolenním, ale také v kyčelním kloubu (viz žlutá linka) a tím nedochází v odrazové fázi k tzv. přisednutí (Zoppirolli, 2013). Během cyklu nikdy nedojde k úplnému napnutí dolních končetin. Obr. 14. Kinematická analýza pohybového cyklu soupaž (www.youtube.com) 5.1.4 Přínosy a podmínky efektivity soupažného běhu Časté využití jízdy soupaž a její dominance na úkor střídavého běhu dvoudobého vyplývá z konkrétních přínosů. I přes zapojení menšího počtu svalových skupin mezi tyto přínosy patří především prudký nárůst kinetické energie během relativně krátké fáze odrazu. Při závodním zatížení z toho vyplývá dosahování celkově nižších hodnot laktátu, šetření energetických zásob 30

(Pupiš, 2016) a podstatně vyšší rychlost soupažných záběrů zejména na profilu tratí mírnějšího charakteru (Dahl, 2017). Účinnost těchto přínosů je však podmíněna fyziologickými a biomechanickými faktory. S narůstajícím sklonem se zvyšuje frekvence pohybového cyklu a intenzita odrazu. Tím se zvyšují některé funkční nároky prokazatelně mnohem víc u soupažného běhu než u střídavého běhu dvoudobého. S menším počtem zapojených svalových skupin je spojená jejich rychlejší únava. Tuto fyziologickou odezvu však lze do určité míry úspěšně kompenzovat velkým silovým potenciálem. Z biomechanického hlediska je zásadní pro efektivní využití kinetické energie již mnohokrát zmíněná práce s těžištěm a v neposlední řadě optimální koordinace pohybu pro jeho ekonomičnost (Zoppirolli, 2013). Podmínkou je tedy vysoká úroveň funkčních systémů, výborná silová vybavenost a optimální technická zdatnost. 5.2 Užití střídavého běhu dvoudobého ve sprintu Přestože v současnosti u klasického způsobu běhu převažuje především soupaž, je střídavý běh dvoudobý stále nepostradatelnou součástí závodního výkonu. Jednak je využíván v těžkých pasážích trati, většinou v prudkých stoupáních, a také plní zásadní úlohu v konkrétních situacích. Situace, ve kterých je užití střídavého běhu dvoudobého v podstatě dogma, najdeme nejčastěji ve sprinterských disciplínách. Ve sprintu se totiž již od začátku usiluje o desetiny vteřin. Správný výběr způsobu běhu v daných momentech je tedy stěžejní pro efektivitu a rychlost. Proto v jistých chvílích dojde právě i na střídavý běh dvoudobý. Těmito konkrétními situacemi jsou starty a dále obtížná stoupání, kde je styl velmi specifický a podobá se spíše prostému běhu. Tyto trendy nemůžeme logicky pozorovat v případech, kdy sportovec absolvuje sprinterský závod soupaž, což není v posledních letech ojedinělé. Tomu se však snaží zamezit organizátoři, kteří dělají tratě stále obtížnější, což lze také vnímat jako jeden z trendů dnešní doby (Hebert-Losier, 2017). 31

5.2.1 Sprinterský start Z výzkumu V. Wiltmanna (2016) vyplývá, že uplatnění střídavého běhu dvoudobého při startu je efektivnější než soupaž. Přestože je soupaž obecně považována za rychlejší způsob jízdy, u startu to tak není. Je tomu tak konkrétně kvůli dvěma faktorům, které spolu zároveň souvisí v prvé řadě jde o frekvenci pohybu a ve druhé o zapojení jednotlivých svalových skupin. Když pomineme reakční rychlost, tak je u startu zásadní frekvence impulzů podněcující pohyb vpřed, tím pádem jsou pohybové cykly maximálně zkracovány a dochází tak k vysoké frekvenci pohybu. Při soupaži činí odrazová fáze jen malou část pohybového cyklu. Při jeho zkrácení už je tato odrazová část minimální a odrazový potenciál je nedostatečný. Při střídavém běhu dvoudobém kromě odrazové fáze lze výrazně zkrátit také fázi skluzu na minimum, tím pádem lze docílit vyšší frekvence než u soupažného běhu. Přitom navazuje jedna odrazová fáze za druhou a téměř se slévají v jedno souvislé působení síly. Tuto výhodu dále umocňuje fakt, že oproti soupaži pracují u střídavého běhu dvoudobého také svaly dolních končetin, čímž nesporně zvyšují odrazový potenciál. Obr. 15 Střídavý způsob běhu vs. soupaž při startu klasického sprintu na OH 2018 (www.youtube.com) Tento způsob běhu s využitím maximální frekvence za účelem rychlého uvedení do pohybu a dosažení velké kinetické energie je efektivní v prvních 18 metrech po startu. Poté se pohybový cyklus postupně prodlužuje, to znamená, že i odrazová fáze je delší a vzniká větší prostor působení síly. Zde dochází 32

k prvnímu většímu nárůstu rychlosti. V rozmezí 30 až 38 m po startu už zpravidla dochází k přechodu do soupažného způsobu jízdy. V tomto momentu je již závodník schopen během odrazové fáze využít celého rozsahu odpichu a fáze skluzu je dostatečně dlouhá na to, aby mohl švihovou prací paží a vertikální prací dolních končetin společně se vzpřímením trupu udržet získanou kinetickou energii a zároveň dostat těžiště těla co nejvíce dopředu. Tím se stává soupaž rázem efektivnější než střídavý běh dvoudobý a dochází k druhému výraznému navýšení rychlosti (Wiltmann, 2016). Na Obr. 15 a 16 můžeme pozorovat u Nora Golberga (první zleva) efekt předčasného přechodu do soupaže a okamžitý nárůst ztráty na čelo. Obr. 16 Přechod do soupaže při startu klasického sprintu - OH 2018 (www.youtube.com) 5.2.2 Prostý běh na lyžích Charakteristika tohoto způsobu běhu je jednoduchá. V podstatě se jedná o atletický běh s lyžemi na nohou. V lyžařské terminologii se tento styl nazývá jako prostý běh a je jedním ze způsobů výstupů (Ondráček, 2011). Využívá se v závěrech prudkých stoupání, které jsou zvláště při sprintech pro další vývoj závodu stěžejní. Nejefektivněji tohoto způsobu dokáží využít Norové Petter Northug a Johannes Klaebo, kteří tak pravidelně rozhodují závody. Z pohledu biomechaniky je odraz prováděn více přes špičku. Po dokončení odrazu nedochází k volnému vykývnutí odrazové nohy, ale k pokrčení v koleni a přesunu končetiny vpřed nikoli sunem ale krokem stejně jako u atletického běžeckého kroku. Přenesení těžiště na stojnou nohu v tomto případě není postupné, ale okamžité. Tím pádem je pohybový cyklus zkrácen o celou 33

skluzovou fázi, kterou nahrazuje fáze letová, kdy není v kontaktu s podložkou ani jedna lyže, respektive chodidlo. Pohyb je velmi nerovnoměrný, protože následkem okamžitého přenesení těžiště na stojnou nohu je ztráta kinetické energie a dojde tak k úplnému zastavení pohybu vůči podložce. Našlápnutí na lyži je v tomto případě intenzivnější a tím je následný odraz zákonitě více dynamický. Zkrácením pohybového cyklu navíc dochází k výrazně vyšší frekvenci. Velkou úlohu zastávají také paže. Kromě odpichu drží paže v určitém momentu doslova celou hmotnost těla. Je to chvíle mezi došlápnutím na stojnou nohu a jejím následným odrazem, kdy se čeká na nákrok druhé nohy. V tu chvíli má tělo nulovou kinetickou energii a můžeme ji nazvat mrtvou fází, viz Obr. 17. Letová fáze Mrtvá fáze Odrazová fáze Letová fáze Mrtvá fáze Odrazová fáze Obr. 17 Johannes Klaebo při finále klasického sprintu - OH 2018 (www.youtube.com) 5.2.3 Přínosy a podmínky efektivity střídavého běhu dvoudobého ve sprintu Hlavním přínosem užití střídavého běhu dvoudobého zejména ve sprinterských disciplínách je okamžitá akcelerace, ať už z nulové rychlosti při startu nebo při vystupňování tempa v závěru prudkého stoupání. Tato akcelerace vychází z vysoké frekvence, dynamické maximální síly a výborné práce s těžištěm těla. První dva faktory jsou geneticky omezeny kompozicí svalových vláken. Tuto kompozici však lze do jisté míry ovlivňovat a svalová vlákna diferencovat v rámci tréninkového procesu. Stupeň frekvence ovlivňuje úroveň rozvoje koordinačních schopností, stejně jako práci s těžištěm. Podmínkami efektivity využití střídavého běhu dvoudobého v daných situacích je úroveň schopností nervosvalového systému, úroveň výbušné a absolutní síly a optimální technická zdatnost. 34

5.3 Vertikální práce při oboustranném bruslení jednodobém V posledních letech se v rámci volného způsobu stalo oboustranné bruslení jednodobé (dále jen 1:1) podobně dominantní jako soupaž v klasice. A protože bruslení původně vzešlo ze soupaže, není překvapením, že si jsou tyto dva způsoby velmi blízké. Pohybové cykly obou běžeckých způsobů jsou velmi podobné, zvláště práce trupu a horních končetin. Stejně jakou u soupaže dochází při 1:1 v odrazové fázi k prudkému nárůstu kinetické energie a následně ve fázi skluzu vlivem švihové práce paží, vertikální práce dolních končetin a přesunu těžiště těla do přepadu k udržení získané energie. Bruslení 1:1 je ale především zvýhodněno střídavým odrazem dolních končetin, čímž výrazně zvyšují odrazový potenciál. 5.3.1 Pohybový cyklus V rámci členění pohybového cyklu můžeme odrazovou fázi rozdělit na dvě části. Při první části odrazové fáze dochází k odpichu. V druhé části je silové působení paží umocněno bočním odrazem nohy z hrany lyže. Přestože obě části odrazové fáze začnou v jinou dobu, k jejich dokončení už dochází synchronně. Tím se síly spojí a její výsledné působení je maximálně efektivní. Z toho vyplývá, že působení paží je delší než odraz z nohy, a proto hraje práce paží při bruslení 1:1 důležitou roli (Myklebust, 2013). V rámci pohybového cyklu je ale především podstatná vertikální práce dolních končetin, což lze vnímat v současné době jako největší trend u volného způsobu bruslení 1:1. Tzv. vertikální odraz probíhá v rámci fáze skluzu, kdy dojde prudké extenzi stojné tedy skluzové nohy, viz Obr 18. Odrazová fáze Vertikální odraz Skluzová fáze Obr. 18 Pohybový cyklus oboustranného bruslení jednodobého (www.youtube.com) 35

5.3.2 Kinematická analýza základní postavení při 1:1 Při kinematickém rozboru základního postavení nacházíme totožnosti či jisté podobnosti se základním postavením soupaže. Pozice základního postavení 1:1 je rovněž v lehce sníženém postoji - dolní končetiny jsou v mírném podřepu, přičemž úhly v kolenním a kyčelním kloubu svírají téměř totožné úhly (viz zelená linka). Úhel, který svírají paže v loktu je také velmi podobný, nicméně samotná pozice paží je vyšší v důsledku delších holí (viz modrá linka), viz Obr. 19. Delší hole nám dopomohou k prodloužení rozsahu odpichu a tím pádem ke zvýšení odrazového potenciálu. Vlivem pozice těžiště je tělo v nerovnováze, umožňuje tak částečné přenesení hmotnosti těla přes paže do holí a dochází k dalšímu navýšení odrazového potenciálu. Přepad (viz červená linka) však při 1:1 není zpravidla tak výrazný jako při soupaži. Je to zapříčiněno jednooporovým postavením v momentu základního postavení. Tím jsou zvyšovány nároky na úroveň koordinace a rovnováhy. Obr. 19 Kinematická analýza základního postavení - 1:1 (www.youtube.com) 36

5.3.3 Kinematická analýza pozice dokončení odrazu U bruslení je důležitá také analýza pozice při dokončení odrazové fáze. Pozice těla je oproti základnímu postavení ve větším snížení, přičemž velikosti úhlů v kolenním a kyčelním kloubu si vůči sobě stále udržují svou podobnost a tím drží osy bérce a trupu v rovnoběžné pozici (viz žlutá linka). Odraz z nohy končí jejím napnutím. Po jeho dokončení je odrazová noha v uvolněné pozici a její osa je téměř v prodloužení osy trupu (viz zelená linka). Při větším zanožení se většinou jedná o pozdní odraz vinou špatné synchronizace pohybů. Hmotnost těla je rozložená na přední části chodidla pro efektivnější skluz. V takovém případě by mělo koleno překrývat špičku chodidla (viz červená linka), viz Obr. 20. V opačném případě je těžiště příliš vzadu a sportovec při odrazu tzv. přisedává. Obr. 20 Kinematická analýza odrazu - 1:1 (www.youtube.com) Užití kinematické analýzy v této pozici je vhodné také z čelního pohledu. V tomto momentu směřuje osa odrazové končetiny do protějšího ramene (viz zelená linka) a upřesňuje tím směr působení odrazové síly. Optimální poloha těžiště je nad skluzovou lyží, většina hmotnosti těla je tedy přenesena na stojnou 37

dolní končetinu (viz žlutá linka), viz Obr. 21. Správně přenesení těžiště zvyšuje efektivitu skluzu. V rámci biomechaniky je také velmi podstatná velikost úhlu odvratu os lyží od osy přímého směru pohybu. Současným trendem je míru odvratu snižovat a snažit se o co nejvíce přímočarou jízdu. Tím se prodlužuje metrická délka skluzu a zvýší se tak jeho efektivita. S menším odvratem konstantně dochází ke snížení významu odrazu do strany a naopak roste význam vertikálního odrazu. Obr. 21 Kinematická analýza dokončení odrazu z čelního pohledu (www.fasterskier.com) 5.3.4 Kinematika pohybového cyklu při 1:1 V rámci kinematické analýzy celého pohybového cyklu je důležitá vertikální práce dolních končetin, která prohlubuje flexi v kolenním a kyčelním kloubu a podstatně tak zvyšuje odrazový potenciál při následné extenzi jak odrazové, tak stojné nohy v průběhu jednoho pohybového cyklu. Snížením postoje sportovec může následně využít většího rozsahu extenze, při které zákonitě vyvolá vetší reakci v podobě navýšení silového působení a dynamiky odrazu (Losnegard, 2017). 38

Počínaje základním postavením se postoj v první části odrazové fáze, tzn. při odpichu, plynule snižuje a tím lépe se využije silový potenciál přímého břišního svalstva. V momentě změny jednooporového postavení na dvouoporové a přenesení těžiště na druhou nohu je pánev v nejnižším bodě celého pohybového cyklu (fialová zn.). Při začátku druhé části odrazové fáze se s dynamickou extenzí odrazové nohy postoj opět zvyšuje. Po dokončení odrazové fáze navazuje už samotný vertikální odraz, tedy prudká extenze stojné nohy, čímž se dostává pánev do nejvyšší pozice v rámci pohybového cyklu (zelená zn.) a současně podněcuje navýšení kinetické energie spolu se švihovou prací paží a přesunem těžiště dopředu (Losnegard, 2017). Následně se tělo dostává znovu do základního postavení. Obr. 22 Vertikální práce dolních končetin při oboustranném bruslení jednodobém (www.youtube.com) 5.3.5 Přínosy a podmínky efektivity vertikálního odrazu Vlivem vertikální práce dolních končetin dochází k prodloužení rozsahu bočního odrazu, ale také vertikálního odrazu. Tím se zvyšuje odrazový potenciál, který je v případě optimálního technického provedení celého pohybu efektivně využitý prostřednictvím delšího a intenzivnějšího působení sil, což se projeví na celkové rychlosti pohybu. Efektivita tohoto přínosu je však podmíněna fyziologickými a biomechanickými faktory. Se zapojením velkého množství svalstva má bruslení 1:1 velkou fyziologickou odezvu, která zatěžuje energetický metabolismus organismu. Dále soustavná vertikální práce dolních končetin klade vyšší nároky na funkční systémy a rostoucím sklonem se výrazně zvyšuje zátěž pro svalstvo horních končetin a trupu. Tyto fyziologické faktory lze relativně dobře kompenzovat velkým silovým potenciálem. Z biomechanického hlediska je zásadní pro efektivní využití kinetické energie dynamika, švihová práce paží, a práce s těžištěm. V neposlední řadě je důležitá optimální koordinace pohybu pro jeho ekonomičnost. 39

5.4 Jízda in-line Jízda in-line je označení určitého způsobu provedení oboustranného bruslení jednodobého a vychází ze snahy o minimální úhel odvratu lyží. Již samotný název in-line naznačuje, že se jedná o jízdu v přímém směru a odvrat skluzové lyže je v tomto případě takřka nulový. Jednotlivé fáze pohybového cyklu jsou totožné s fázemi bruslení 1:1 -odrazová fáze, vertikální odraz, skluzová fáze. Při jízdě in-line však dochází k tzv. dvojitému odrazu a následná skluzová fáze je nahrazena fázi letovou, během níž dojde k přenesení těžiště. Tím je pohybový cyklus koordinačně náročnější. 5.4.1 Kinematika pohybu jízdy in-line Jednotlivé kroky lze pozorovat na Obr. 23. Stejně jako u 1:1 dochází po dokončení odrazové fáze k vertikální práci stojné dolní končetiny, která je maximálně dynamická. Vlivem prudké extenze zde však nastává doslova odlepení stojné nohy od podložky, tedy k tzv. absolutnímu vertikálnímu odrazu. Místo skluzové fáze tak nastává fáze letová. S přeskočením během této fáze dochází k přenesení těžiště, ovšem nikoliv přenesením těžiště pohybem trupu, ale vystřídáním končetin v pozici pod těžištěm těla (viz zelená linka). Po dokončení vertikálního odrazu v letové fázi se noha odklání do strany do mírného odvratu a připravuje se na boční odraz, zatímco druhá noha se v ten samý moment podsouvá pod těžiště těla a plně zatěžuje lyži v přímém směru pohybu, takže odvrat druhé nohy již pohyb nikterak neovlivňuje. Vertikální odraz Letová fáze Odrazová fáze Obr. 23 Pohybový cyklus jízdy in-line (www.youtube.com) 40

5.4.2 Přínosy a podmínky efektivity jízdy in-line Maximálním využitím kinetické energie v přímém směru pohybu vlivem nulové velikosti odvratu stojné lyže se prodlužuje metrická délka pohybového cyklu. Jelikož se pozice trupu a těžiště nemění, tak se časová délka cyklu naopak zkracuje. Díky těmto faktorům je umožněna vyšší frekvence a také celková rychlost pohybu (Stöggl, 2010). Efektivně lze tohoto způsobu jízdy využít ve chvílích nutného zrychlení tzn. při nástupech, předjíždění a v cílové rovince. Tuto efektivitu však ovlivňuje především technická zdatnost sportovce. Mezi důležité faktory patří rovnováha, koordinace a synchronizovaná práce všech segmentů těla. V důsledku dvojitého odrazu hraje v rámci efektivity velkou roli také silová vybavenost, a to zejména dolních končetin. V neposlední řadě je ovlivňujícím faktorem také úroveň metabolismu a funkční systém. Díky vysoké intenzitě, která je při jízdě in-line podstatná pro její správné provedení, dochází k prudké fyziologické odezvě organismu a rychlému nástupu únavy. Proto se využívá jen krátkodobě v již zmíněných situacích. 5.5 Skákané asymetrické 2:1 Oboustranné bruslení dvoudobé asymetrické se nejvíce užívá při startech a v náročných stoupáních podobně, jako je tomu u klasického běhu střídavého. Na rozdíl od bruslení 1:1 se opírá asymetrické 2:1 především o práci dolních končetin. Ty jsou v širším postoji s výrazným úhlem odvratu lyží pro lepší odraz z hrany lyže. Kvůli odlišné synchronizaci práce horních a dolních končetin nedochází k téměř žádnému vertikálnímu rozpětí a tělo v průběhu celého pohybového cyklu pracuje ve sníženém postoji pouze stranově. Tím se extrémně zkracuje časová délka cyklu, ale rovněž je kratší i metrická délka pohybového cyklu důsledkem výrazného odvratu. Prodloužení jeho délky umožňuje tzv. naskakování na lyži, které společně s vyšší frekvencí napomáhá nárůstu celkové rychlosti pohybu (Myklebust, 2013). 41

5.5.1 Kinematika pohybového cyklu skákaného 2:1 V rámci pohybového cyklu asymetrického bruslení 2:1 je možné z pohledu laterality rozlišit dominantní a submisivní stranu působení sil, přičemž submisivní strana vždy dohání tu dominantní (Myklebust, 2013), viz Obr. 24. Odrazová fáze Letová fáze Skluz Odrazová fáze Skluz Obr. 24 Pohybový cyklus skákaného asymetrického 2:1 (vlastní) Pohybový cyklus začíná dynamickým odrazem z nohy směrem na dominantní stranu společně s podporou švihové práce horních končetin, kde je stranově dominantní paže oproti submisivní ve vyšší pozici a tělo se za ní tzv. vytahuje. Vlivem dynamického odrazu a švihu tělo plynule přejde do letové fáze, kdy ani jedna noha není v kontaktu s podložkou. Tímto naskočením sportovec usiluje o výrazné prodloužení nákroku do skluzu, přičemž přechod do skluzové fáze po dopadu je vlivem dynamiky potřebné k naskočení o to více intenzivní z pohledu kinetické energie. Ve stejný moment dochází k zapíchnutí holí a okamžitému působení. První 2/3 odpichu probíhají v rámci skluzu stojné nohy a zároveň k plynulému přesunu těžiště nad odrazovou nohu. V momentu přenesení těžiště a došlápnutí na podložku se původně odrazová noha stává stojnou přechází do skluzu, který impulsivně podpoří odraz z druhé nohy. V průběhu skluzu dojde k dokončení odpichu paží a tím pohybový cyklus končí. 42