Náš případ : francouzský ekvivalent - Droits de l Homme Défense z.s. - ONG Nevládní nezisková organizace

Městský soud v Praze prostřednictvím Obvodní soud pro Prahu 1 Ovocný trh 587/14 112 94 Praha 1 Vaše Sp. zn. 26 C 48/2016-76 Naše sp. zn. : FM-2018 Naše č.j. : OD-S-AM-49-22082018 Náš případ : https://www.hrd-ngo.com/frydek-mistek/ Žalobce: Alena Musilová, nar. 4. 2. 1952, bytem Nové Dvory Hlíny č. p. 3440, 738 01 Frýdek Místek Zastoupená : Ing. Ladislava Kryžová Human Rights Defense z.s. - NGO francouzský ekvivalent - Droits de l Homme Défense z.s. - ONG Nevládní nezisková organizace vedená u Krajského soudu v Hradci Králové, spisová značka L 10967 IČ 018 01 970, www.hrd-ngo.com, Identifikátor datové schránky : smd99ty korespondenční adresa : P. O. BOX 8, 503 51 Chlumec nad Cidlinou Žalovaná: Česká republika Ministerstvo pro místní rozvoj se sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1

ODVOLÁNÍ PROTI ROZSUDKU Sp. zn. 26 C 48/2016-76 ZE DNE 17. KVĚTNA 2018 Obvodního soudu pro Prahu, doručeného dne 13. srpna 2018 Žalobkyně podává odvolání proti výše uvedenému rozsudku. Předmětné vyřízení věci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, zastoupené zastoupené soudkyní Mgr. Ivetou Nedozrálovou je protizákonné a porušuje ústavní pořádek České republiky. Na základě výše uvedených skutečností zástupkyně žalobkyně konstatuje, že Mgr. Iveta Nedozrálová v souladu s ústavním pořádkem ČR porušila zejména čl. 10 Ústavy ČR a podle Evropské úmluvy o lidských právech Rady Evropy čl. 6 právo na spravedlivý proces, se řádně nevypořádala se všemi námitkami a nevypracovala kompletní odůvodnění. Soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová se soustředila na množství textu a počet znaků, které namísto soudkyně napíše písařka. Sama soudkyně nemá konkrétní představu o skutečnosti, co znamená pro poškozenou stranu vypracování odvolání a hlavně přenesení hlavní tíhy na poškozenou žalobkyni, která se podle zákona domáhá zákonného nároku uplatnění nároku újmy s příslušenstvím. Zároveň je podezření, že Mgr. Iveta Nedozrálová je spolupachatelem porušování čl. 6 Evropské Úmluvy o lidských právech Rady Evropy, která je součástí českého právního řádu.

Soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová se soustředila na kritiku žalobkyně a posuzování stavu, který nepřísluší soudkyni posuzovat. Při posuzování nemajetkové újmy s příslušenstvím se pouze posuzuje výše částky újmy a nikoli merito věci a předchozí řízení, které je skončeno. Soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová musí pochopit, že podle pravidla rovnosti, zákony platí také pro soudy a jeho zástupce a to včetně soudkyně Mgr. Ivety Nedozrálové. Povinnost náhrady spravedlivého zadostiučinění slouží jednak k odškodnění poškozené oběti úředníka státní správy, ale také ke změně chování tohoto úředníka do budoucna. Soudy a soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová bude muset pochopit, že se do budoucna začne chovat podle zákonů a přestane svévolně uplatňovat osobní postoje konkrétní soudkyně v její rozhodovací činnosti ve smyslu zda odškodnění přizná či ne. Soudy a soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová bude muset pochopit, že každý dopis občana na úřad i dopis soudu občanovi má adekvátní právní hodnotu pro následné vnitrostátní a případné mezinárodní řízení. A to se všemi sankcemi pro konkrétní soudkyni, která zcela vědomě porušuje zákony a lidská práva. Sankce a zodpovědnost se týká jak povinnosti tzv. regresní úhrady, tak i kárné zodpovědnosti i trestní zodpovědnosti. Pro informaci za trestné činy úředních osob podle trestního zákona č. 40/2009 Sb. Hrozí trest odnětí svobody až 12 let a propadnutí majetku a zákazem činnosti.

Dále budou muset soudy a soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová pochopit, že k občanům se bude chovat s náležitým respektem, protože i mzda soudkyně je vyplácena z prostředků přímých i nepřímých daní, což znamená, že poškozený občan je plátcem mzdy soudkyně Mgr. Ivety Nedozrálové. Dále si budou muset soudy a soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová muset uvědomit, že podle Občanského zákoníku 19 má každý člověk vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná a přirozená práva. Což znamená, že každý poškozený občan státní správou nebo soudy má dostatečný rozum, aby porušování svých práv za prvé poznal a za druhé začal vyvíjet náležitou obranu a to jak v meritu věci, tak i sankční, např. povinnost regresní úhrady nebo podání trestního oznámení. Zodpovědnost se bude týkat povinnosti regresní úhrady podle zákona č. 82/98 Sb a 89/2012 Sb. Dále se Vaše zodpovědnost bude týkat účasti na mezinárodním řízení a vyšetřování porušování lidských práv soudkyní Mgr. Ivetou Nedrozrálovou. A to za podmínek rovnosti. Podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy o lidských právech Rady Evropy se bude soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová účastnit těchto jednáních v sídlech mezinárodních institucí např. ve Štrasburku a to na vlastní náklady. Jednat bude soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová, jak ústně tak i písemně, v jednacích jazycích těchto institucí, tzn. např. v angličtině nebo francouzštině.

Pokud by soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová náhodou zjistila, že je absolutně neschopná v komunikaci s mezinárodní institucí v cizím jazyku, nebo by náhodou nezvládla cestování po Evropě, nebo neměla dostatek finančních prostředků na cestovné, ubytování a ostatní, tak bude podle čl. 38 a dalších Úmluvy vyhlášena jednostranná deklarace mezinárodním soudem ve prospěch stěžovatele. Zodpovědnost bude vymáhána také za podmínek rovnosti i kdyby to mělo být pro soudkyni Mgr. Ivetu Nedozrálovou po psychické, finanční a profesní stránce naprosto likvidační. Protože je zdokladováno, že se soudkyně Mgr. Iveta Nedozrálová se k poškozené paní Aleně Musilové chová dlouhodoběji likvidačním způsobem. Podrobné odůvodnění v přílohách : Uplatnění nároku o náhradu nemajetkové škody, náhradu nákladů řízení, nákladů na zastoupení za vzniklou nemajetkovou újmu Příloha č. 1 : Právní odůvodnění žádosti o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím Příloha č. 2 : Odůvodnění pro účel žádosti o náhradu nemajetkové újmy Příloha č. 3 : Oficiální charakteristika šikany Příloha č. 4 : Psychologická charakteristika oběti bezpráví Příloha č. 5 : Psychologická charakteristika posttraumatických poruch

Příloha č. 6 : Psychologická charakteristika frustrace Příloha č. 7 : Fyziologická charakteristika psychického stresu Příloha č. 8 : Právní závěr Příloha č. 9 : Doplnění odvolání odvolatelkou paní Alenou Musilovou v meritu věci. Na základě výše uvedených skutečností navrhuje žalobkyně-odvolatelka vydání následujícího rozsudku : Rozsudek Sp. zn. 26 C 48/2016-76 ZE DNE 17. KVĚTNA 2018 Obvodního soudu pro Prahu, doručeného dne 13. srpna 2018 SE RUŠÍ A VRACÍ K NOVÉMU ŘÍZENÍ V Chlumci nad Cidlinou Ing. Ladislava Kryžová dne 22. srpna 2018 statutární orgán - předsedkyně

Příloha č. 1 Právní odůvodnění žádosti o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím 1. Podle zákona č. 82/98 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem 1 odst. 1 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu při výkonu státní moci. 2. Podle zákona č. 82/98 Sb. 2 odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. 3. Podle zákona č. 82/98 Sb. 3 Odst. 1 písm. a) stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. 4. Podle zákona č. 82/98 Sb. 5 Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím ve správním řízení písm. a) a nesprávným úředním postupem písm. b). 5. Podle zákona č. 82/98 Sb. 6 odst. 1 ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jednají jménem státu úřady. Podle zákona č. 82/98 Sb. 6 odst. 2 úřadem podle odst. 1 je písm. a) příslušný úřad 6. Podle zákona č. 82/98 Sb. 7 odst. 1 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož vznikla škoda.

7. Podle zákona č. 82/98 Sb. Odst. 8 odst. 1 poškozený má právo na náhradu škody nezákonným rozhodnutím, pokud bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. 8. Podle zákona č. 82/98 Sb. 14 odst. 1 nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu podle 6 zákona 82/98 Sb. 9. Podle zákona č. 82/98 Sb. 14 odst. 3 uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. 10. Podle zákona č. 82/98 Sb. 15 odst. 1 přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je povinnost nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. 11. Podle zákona č. 82/98 Sb. 15 odst 2 domáhat se náhrady škody u soudu se domáhá poškozený pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 12. Podle zákona č. 82/98 Sb. 16, 17 a 18 stát požaduje regresní úhradu na úředních osobách, kteří škodu způsobily. 13. Podle zákona č. 82/98 Sb. 22 Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 14. Podle zákona č. 82/98 Sb. 26 pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

15. Podle zákona č. 82/98 Sb. 31 písm. a) náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Písm. b) náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů řízení nebyla takto přiznána. Písm. c) Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování 16. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle zákona č. 82/98 Sb. 31 a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. 17. Podle zákona č. 82/98 Sb. 31 a odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 18. Podle zákona č. 82/98 Sb. 31 a odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem se přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu. Zejména k : a) celkové délce řízení b) složitosti řízení c) jednání poškozeného d) postupů orgánů veřejné moci během řízení e) významu předmětu řízení pro poškozeného

19. Podle zákona č. 89/2012 Sb. 5 odst. 1 kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. 2 odst. 1 Každé ustanovení práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. 2 odst. 2 Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce, nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. 2 odst. 3 Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 3 odst. 2 písm. c) Nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých

4 odst. 1 Má se zato, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku očekávat. 6 odst. 1 Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. 6 odst. 2 Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal, nebo nad kterým má kontrolu. 2894 odst. 1 Povinnost nahradit jinému újmu vždy zahrnuje povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). 2895 Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění. 2896 Oznámí- li někdo, že svoji povinnost k náhradě újmy vůči jiným vylučuje nebo omezuje, nepřihlíží se k tomu. 2909 Porušení dobrých mravů Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit.

2910 Porušení zákona Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. 2920 odst. 1 Kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. 2921 Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled. 2923 Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že ji bez nutné potřeby svěří určitou činnost (zaměstnání), nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou. 2950 Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou nebo škodlivou radou. 2951 odst. 2 Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečné účinné odčinění způsobené újmy.

2952 Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda, ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. 2955 Nelze- li výši náhrady škody přesně určit, určí ji přesně podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případů soud. 2956 Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil, jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. 2957 Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinku zásahu uváděním ve veřejnou známost. Vezme se rovněž v úvahu i obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví. 2971 Náhrada nemajetkové újmy Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, na nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

Příloha č. 2 Odůvodnění pro účel žádosti o náhradu nemajetkové újmy Právní jednání zástupce státu (úředník, soudce, policista a další) na základě spisové dokumentace je podle právního systému České republiky, viz. příloha č. 1, šikana. Oficiální charakteristika šikany viz. příloha č. 3. Šikanovaný občan se tak stává obětí bezpráví se všemi psychologickými následky. Podrobnosti viz. příloha č. 4. Následně se u šikanované oběti vyvinou posttraumatické poruchy. Podrobnosti viz. příloha č. 5. Dále je šikanovaná oběť frustrována se všemi psychologickými následky. Podrobnosti viz. Příloha č. 6. Během šikany je oběť ve stresu se všemi fyziologickými následky. Podrobnosti viz. příloha č. 7. Z výše uvedeného vyplývá právní závěr. Podrobnosti viz. příloha č. 8.

Příloha č. 3 Oficiální charakteristika šikany Definice šikany podle předního odborníka na tento jev Dana Olweuse : 1. Jde o úmyslné agresivní chování 2. Toto jednání je opakované 3. Mezi obětí a agresorem existuje mocenská nerovnováha oběť se nemůže snadno bránit. Do úvahy je nutno přidat i další atributy- např. fakt, že oběť agresorovo chování nijak neprovokuje a k útokům dochází v prostředí, které není snadné opustit. Šikana se dělí na přímou a nepřímou, ačkoli kategorizací šikany je mnoho a mohou se mezi sebou poměrně výrazně lišit. Opakovanost šikany je zajišťována v případě šikany nejen samotným agresorem (opakované porušování zákona úředníkem), ale i publikem (vedoucí odboru nezasáhne, a tím podporuje šikanu). Dále předávání spisu z úřadu na úřad vede k opakování šikany. Mocenská nerovnováha, která vzniká mezi obětí a agresorem, tak, že agresorovi nelze v podstatě nijak zamezit v neustálém přístupu k oběti. Šikanující úředník má snadný přístup k oběti, protože může jednoduše poslat šikanované oběti šikanující dopis a oběť je povinna ho převzít, jinak nastávají následky tzv. doručením fikcí. Oběť nemůže podle zákona změnit věcnou a místní příslušnost (např. věc vyřizovat u jiného úřadu). Úmyslné ubližující jednání ze strany agresora-šikanujícího úředníka je prokazatelné, protože úředník je oficiálně duševně zdravý, gramotný a profesně erudovaný a tedy oficiálně si je šikany plně vědom.

Příloha č. 4 Psychologická charakteristika oběti bezpráví Bezpráví, které má za následek poškození oběti (stěžovatel-žadatel o odškodnění) je extrémním typem sociální interakce. Pachatel (stát Česká republika, zastoupena soudcem, úředníkem či policistou)zde zaujímá dominantní a často hostilní pozici odpovídá vynucené a podřízené postavení oběti. Oběť bezpráví je traumatizována. Česká republika zde zneužívá sílu, moc a využití příležitosti. K postavení oběti je poškozený situován okolnostmi. Být obětí je sociálně stigmatizující a poškozený má často velmi omezené prostředky, aby se s touto zátěží vyrovnal. Oběť bezpráví je vystavena nadlimitnímu stresu, který mnohdy vede až k dezintegraci psychických funkcí a zhroucení naučených způsobů chování. Takový člověk není schopen situaci kontrolovat, nedokáže se bránit nebo uniknout a mnohdy prožívá i strach o vlastní existenci. Vědomí, že se v takové situaci nedokáže ubránit, jej zbavuje sebedůvěry a mnohdy to vede k syndromu vyhoření. Viktimizace, tj. uvědomění, že se člověk stal obětí, představuje narušení životní rovnováhy. Újma, kterou utrpěl v souvislosti s bezprávím, zasahuje podstatu jeho osobnosti, její integritu, a proto je těžké se s ní rozumově vyrovnat. Viktimizace je proces, který začíná prožitým traumatem, ale vyžaduje i změnu sebereflexe.

Přijetí role oběti může ovlivnit i ochotu bránit se bezpráví pachatele-tj. České republiky. Obrana automaticky dostává poškozenou oběť do pozice obránce, a s tím souvisí i mnoho nepříjemných zážitků- nutnost podrobit se správnímu řízení, soudního procesu jak vnitrostátního tak i mezinárodního, zveřejnění, ponížení. Oběť je mnohdy vystavena i útokům ze strany pachatele bezpráví, tj. České republiky, který neustále zpochybňuje jeho argumenty a mnohdy ho prezentuje jako negativního a nespolehlivého člověka. Oběť se nemusí vyrovnávat jen s bezprostředním traumatem, ale i s dalšími zátěžemi a problémy, jež z něj vyplývají. Oběť není poškozena pouze útokem České republiky, ale také sociálními důsledky situace, do níž se dostává-změnou postavení, chování ostatních lidí, finanční a časovou náročností situace. Primární viktimizace zahrnuje poškození oběti bezpráví, které je bezprostředním důsledkem bezpráví, mnohdy jde o finanční ztrátu, citovou újmu. U psychologického hlediska jde především o psychické trauma, které oběti způsobil pachatel. Sekundární viktimizace má v naprosté většině za následek psychickou újmu, kterou primárně traumatizovanému člověku způsobí účast v soudním procesu či necitlivé chování jiných lidí (resp. které vnímá jako necitlivé, bez ohledu na to zda takové je nebo není). Okolí se k oběti mnohdy chová tak, jako by si za svůj problém mohla sama a možná si ho i zasloužila. Bývá zpochybňováno její utrpení, zejména psychická újma (vždyť se nic tak hrozného nestalo).

Oběť je trestána za něco co nezavinila, a není v jejích silách chování okolí ovlivnit. Sekundární zátěž prohlubuje účinky primárního traumatu, a mnohdy působí jako spouštěč manifestace příznaků posttraumatické stresové poruchy, která by jinak nemusela vzniknout. Terciální viktimizace souvisí s osobnostními vlastnostmi oběti bezpráví a se změnami, které vznikly v důsledku nepříznivých zkušeností a vedou k tomu, že není schopna situaci přijatelně zvládnout. Přijímá změnu své osobnosti a neuvědoměle se tak trestá za to, že se nedokázala ubránit. Chová se nesrozumitelně a mnohdy i nepříjemně, což vyvolává negativní reakce okolí, přestože si lidé uvědomují co se stalo. Trauma oběti bývá mnohdy pouhým spouštěčem, základem osobnostní změny jsou její previktimní dispozice. Reviktimizace Termín reviktimizace označuje skutečnost, že se člověk stal v relativně krátké době obětí dalšího bezpráví. Časový interval, který uplyne mezi prvním a druhým traumatem, nebývá dlouhý, obvykle nepřesáhne dobu jednoho roku. Riziko opakované viktimizace je nejvyšší těsně po předcházejícím bezpráví. Osobní zkušenost, změny v prožívání a uvažování navozují chování, které signalizuje slabost a zranitelnost, a proto zvyšuje riziko další újmy. Vysokým rizikem reviktimizace jsou ohroženi především lidé, kteří byli prvním bezprávím silně traumatizováni. Obecně platí, že čím více je oběť prvním bezprávím poškozena, tím více je ohrožena i v budoucnosti. Naučená bezmocnost a pasivita představují základ pro přijetí role permanentní oběti. Míra psychického poškození oběti závisí na různých faktorech, které se rozdělují na previktimní, periviktimní a postviktimní.

Previktimní faktory zahrnují osobnost daného jedince, jeho aktuální životní situace (riziková bývá např. Kumulace stresujících vlivů) a jeho zázemí. Zpracování traumatu je obzvlášť obtížné pro lidi, kteří mají silnou potřebu kontrolu nad svým životem, nebo jsou dokonce přesvědčeni o své nezranitelnosti. Rozpor mezi skutečností a očekáváním je v tomto případě značný a oni nedovedou neočekávané trauma zpracovat,protože zpochybňuje jejich původní sebepojetí. Zvýšeně zranitelní bývají i lidé, kteří se stylizují do role silných, odolných a suverénních a nedovedou projevit své skutečné pocity, zejména pokud by jejich sebepojetí neodpovídaly. Zkušenost s postavením oběti jejich zdánlivou sílu a stabilitu naruší. Znevýhodňujícím osobnostním rysem je i pesimizmus a přecitlivělost na veškeré negativní události. Zvyšuje riziko nezvládnutí traumatu, i když zapadá do celkového pojetí jejich života i sebe samého. Důležitým faktorem je i pohlaví, ženské oběti častěji udávají psychické a zdravotní problémy a ve větší míře u nich přetrvává strach z opakování traumatu. Muži tyto problémy tak často nemají, nebo je popírají, protože by byly neslučitelné s jejich mužskou rolí. Periviktimní faktory zahrnují okolnosti primární viktimizace, tj. o jaký typ bezpráví šlo a za jakých okolností bylo spácháno. Z hlediska psychického poškození je nejdůležitější primární emoční újma, to znamená způsob prožívání této události, do jaké míry vede k pocitu ponížení a narušení důstojnosti oběti. Z pohledu běžného pozorovatele se může jevit jako paradoxní, že emočně strádají i lidé, kteří z pohledu neoběti, tak velkou újmu neutrpěli. Pro zvládnutí traumatu a další rozvoj případných problémů je důležité o chování oběti, jak na danou situaci reagovala. Pokud se člověk brání, má větší šanci udržet si i potřebnou sebeúctu.

Závažnějšími následky obvykle trpí oběti, které jsou bezprávím natolik ochromeni, že se o obranu ani nepokusí. U těchto lidí snadněji vzniká pocit, že v kritické situaci selhali. Bez významu není ani chování ostatních lidí, kteří jsou svědky bezpráví. Neposkytnutí pomoci, lhostejnost a nedostatek zájmu učinit alespoň nějaký pokus o obranu ohroženého člověka zhoršuje psychický stav oběti. Posiluje nedůvěru v okolní svět a přispívá k pocitu generalizovaného ohrožení. Postviktimní zátěž zahrnuje reakce nejbližšího okolí a profesionálů. Velmi důležité je období bezprostředně po traumatu, kdy se vzpomínka na bezpráví se ukládá do paměti. Stresy v postviktimní fázi mají větší dopad, než kdyby působily v době před prožitým traumatem, protože událost činí člověka citlivějším a zranitelnějším. Psychické změny, které jsou následkem bezpráví. V souvislosti s viktimizací dochází k různým psychickým změnám a k narušení životní perspektivy. Mění se prožívání a hodnocení vlastního života i představa o jeho dalším směřování. Změny v oblasti prožívání V důsledku traumatického zážitku se mění emoční prožívání oběti, převažují negativní, tíživé pocity. Smutek a truchlení lze chápat jako reakci na ztrátu jistoty a bezpečí, strach signalizuje budoucí negativní očekávání a obavu, že se něco podobného stane znovu.

Oběť může být zoufalá, přecitlivělá a vztahovačná, ale může dojít i k emočnímu znecitlivění, které imponuje jako lhostejnost. Emocionální otupění není signálem vyrovnání s prožitým traumatem, ale obranou reakcí v situaci, s níž se člověk zatím nedokázal vyrovnat. Jde o běžnou fázi procesu zpracování traumatu. Může dojít i k disociaci vzpomínek a s nimi souvisejících emocí, oběť pak mluví o své traumatické zkušenosti, jako by šlo o bezvýznamnou událost. Prožitky spojené s traumatem se mohou vracet ve formě flešbeků, mohou mít charakter vtíravých vzpomínek. V některých případech může přetrvávat změna emocionality po dlouhou dobu, oběť nedokáže svůj zážitek přijmout a vytváří se u ní syndrom posttraumatického zahořknutí. Změna vztahu ke světu i k sobě se projeví různým způsobem. Pocity nespravedlnosti- Traumatický zážitek zvyšuje citlivost oběti, především ve vztahu k dění, které se týká spáchaného bezpráví. Oběť trpí soudním procesem víc než pachatel (úředník či soudce), což je nespravedlivé. Pocity stigmatizace a ponížení- Oběť se cítí degradována nejen v důsledku bezpráví, které na ní bylo spácháno, ale také vědomím, že o něm všichni vědí. Může se cítit ponižována i chováním jiných lidí, které vnímá citlivěji než dřív.

Pocity vinyvyplývají z obecné tendence oběti vyčítat si, že se nedokázala bránit a neudělala všechno co mohla. Tendence k sebeobviňování lze chápat jako projev snahy situaci vysvětlit a pochopit, proč k ní došlo. Souvisí s postupným zpracováním traumatické události. Autoakuzace vyplývají z pocitů bezmocnosti vztažených k uplynulému dění. Změny v oblasti uvažování a hodnocení Prožitek traumatu může zablokovat schopnost přesného vybavení této události. V krajním případě dochází k amnézii, oběť si nepamatuje co se dělo. Dezintegrace psychických procesů vede k nejistotě a nedůvěře k vlastnímu úsudku. Oběť může mít pocit, že není schopna jasně uvažovat, že jí dělá problémy orientovat se i v běžných situacích. Traumatická zkušenost se stává ústředním tématem. Nedokáže se od ní odpoutat, objevují se myšlenkové ruminace a stereotypní opakované úvahy, které nevedou k žádnému závěru. Interpretace veškerého dění je ovlivněno silným emočním zážitkem, který může deformovat rozumové uvažování. Nadměrné obavy vedou k nesprávnému hodnocení situace, neutrální podněty bude oběť chápat jako signál možného ohrožení-vznikají tzv.

Asociované fobie. Pod vlivem traumatického zážitku se mění vztah ke světu i k sobě samému. Dochází k narušení základní důvěry a jistoty přijatelné bezpečnosti, důvěry ve spravedlnost a řád společnosti, který činí život předvídatelným. Bezpráví porušilo práva oběti a učinil z ní pasivní objekt ponižujícího jednání. Oběť se cítí bezmocná a přestává věřit, že by se byla schopna ubránit v budoucnosti. Má pocit, že svůj život nemůže ovládat, ztrácí iluzi kontroly. Trápí se obavami z vlastní bezmocnosti proti subjektivně neovlivnitelnému vnějšímu dění. Přesvědčení o neschopnosti zajistit si přijatelné bezpečí představuje další zdroj stresu. Nedůvěra v ostatní lidi bývá posílena zkušeností s neposkytnutím pomoci, když o ni prosila, přestože byli nablízku a mohli něco udělat. Zkušenost s traumatem a s postavením oběti má za následek narušení sebehodnocení, snížení sebedůvěry a sebeúcty a vznik pocitů méněcennosti. Oběť se může cítit bezcenná. Ztráta vlastní hodnoty může posilovat tendence k sebevražednému jednání. Zafixované přesvědčení o vlastní bezmocnosti se projeví generalizovanou submisivitou a pasivitou spojenou s neschopností adekvátně reagovat.

Změny v chování V důsledku negativních zkušeností se může oběť izolovat. Nezvládnutí traumatického zážitku se může projevit akcentováním krajních projevů chování, které mají obranný charakter. Může se zvýšit pohotovost k agresivnímu reagování, ale i tendence k nepřiměřené pasivitě a rezignaci. Někdy se projeví zdánlivě nepochopitelnými konflikty a neschopností zvládat běžné situace. Reakce oběti na prožité trauma a jeho zpracování. Proces postupného vyrovnávání s traumatem má svou dynamiku. Reakce na traumatický zážitek může být různá a jeho zpracování může trvat různě dlouho. Podle proměny prožívání a postoje k traumatické zkušenosti lze rozlišit tři fáze : Fáze šoku a akutní traumatizace Šok může trvat několik hodin až několik dní. Oběť je zaskočena bezprávím, které nečekala a na které nebyla schopna přiměřeně reagovat. Prvotní reakcí bývá ztuhnutí a neschopnost jakékoliv aktivity. Dochází k akutní dezintegraci prožívání a uvažování. Pokud postižený reaguje především emocionálně, není schopen rozumového posouzení situace. Uvedená reakce je označována jako stav kognitivního přežití. projevuje se celkovou dezorientací a pocity derealizace. Častou reakcí bývá situační amnézie, vytěsnění trýznivé skutečnosti, její popření nebo regrese na nižší vývojový stupeň. Pokud nedojde k inhibici emočního prožívání, převáží v této fázi pocity hrůzy, strachu a bezmocnosti. Někdy může dojít ke zkratkové reakci, např. Suicidálního charakteru.

Fáze postupného zpracování traumatu. Zpracování traumatu může trvat dost dlouho, až jeden rok. Délka trvání této fáze závisí jak na reálné újmě, tak na osobnosti poškozeného jedince, jeho obranných kompetencích i kvalitě sociálního zázemí, opoře. Oběť se snaží pochopit co se stalo, a najít smysl této události. Hledá vysvětlení, proč to potkalo právě ji, a obviňuje se, že situaci nezvládla. Důležitý je způsob percepce a výkladu traumatické události. Nejde jen o to, co se skutečně stalo, ale jak situaci posuzuje oběť. Její výklad se může v průběhu času měnit, a může nabývat podoby, která je pro ni přijatelnější. Šokující zážitek bývá dost dlouho v centru pozornosti a ovlivňuje všechny psychické procesy. Oběť může mít tendenci o traumatu neustále mluvit a tímto způsobem se s ním vyrovnávat, nebo převáží snaha o jeho vytěsnění a pak o něm nebude chtít mluvit vůbec. Obě varianty se mohou střídavě objevovat i u jednoho člověka. Obrannou reakcí je i snaha o bagatelizaci traumatu. Vztah k pachateli bezpráví osciluje mezi strachem, nenávistí a potřebou se s ním nějak vyrovnat. Kognitivní zpracování traumatické události je zaměřeno na nalezení jejich příčin, protože jedině tak je možné se jí příště vyhnout. Obtížnost zpracování prožitého traumatu se projevuje ve výkyvech emočního ladění i chování. Období vyrovnanosti se střídají s dekompenzací a s oživením původních problémů. Mnohdy se může zdát, že oběť prožité trauma zvládla, protože se nechová nijak nápadně, ale změnila svůj životní styl a přeorganizovala svůj život. Více se izoluje. I když se nijak nápadně neprojevuje, nelze předpokládat, že se s problémem vyrovnala.

Fáze adaptace Fáze adaptace je charakteristická dosažením přijatelného vyrovnání. Oběť má na traumatický zážitek přiměřený náhled. Zpracovala své emoční trauma, akceptovala je jako součást svého života. Transformovala je do vzpomínky, která nemá tak silný negativní náboj, takže se s touto zkušeností dokáže žít. Dominantou jejího prožívání již není prožití trauma, je otevřena novým zážitkům a zkušenostem a její očekávání není tak generalizované jako negativní. Každá oběť se s prožitým traumatem vyrovnat nedokáže, u některých přetrvávají posttraumatická rezidua. Tito lidé nejsou ani po dostatečně dlouhé době schopni prožívat a reagovat zcela standardně. Příčinou bývají znevýhodňující osobnostní dispozice, previktimně snížená schopnost zvládat zátěžové situace, někdy i kumulace několika traumat a stresů, nedostatek sociální opory, osamocenost. Takto postižený člověk potřebuje psychoterapeutickou pomoc, protože je zřejmé, že není schopen zvládnout své potíže sám. Přenos traumatu Prožitek traumatu a tendence vytěsnit nežádoucí zkušenost může vést k jejímu zafixování na nevědomé úrovni a posléze k jejímu přenosu na další rodinné příslušníky, někdy i na další generaci. Děje se tak ve formě zvýšené úzkosti, pocitů generalizovaného nebezpečí, která omezují spontálnost prožívání a chování a narušují tak i vzájemné vztahy.

Příloha č. 5 Psychologická charakteristika posttraumatických poruch Posttraumatické poruchy jsou reakcí na jednorázové trauma nebo na déletrvající stresovou situaci. Jsou charakteristické znovuprožíváním a přetrváváním traumatizujících zážitků ve vědomí spojených s intenzivním strachem, pocity bezmoci s potřebou vyhnout se podnětům, které by je mohly připomínat. Pokud se člověk setká se stresem a traumatem, které je natolik závažné, že naruší prožívání, uvažování i chování daného jedince a ohrozí duševní zdraví jedince, je posttraumatická stresová porucha. Závažné důsledky může mít dlouhodobá zátěž i jednorázové trauma. Výskyt a příčiny vzniku Hlavní příčinou vzniku posttraumatické poruchy jsou extrémně děsivé zážitky neodpovídající běžnému očekávání. Lidé nemají pro tyto situace vytvořeny potřebné obranné mechanizmy, a navíc mnohé z nich ani přijatelně ani zvládnout nelze. Situace se silným traumatickým potenciálem jsou charakteristické náhlostí, nečekaností, neodhadnutelností a pocitem extrémního ohrožení. Akutní reakce na prožité trauma zahrnuje různé nápadnosti, které většinou ani nelze považovat za patologické. Ke vzniku posttraumatické stresové poruchy dochází, jen když se postiženému jedinci nepodaří traumatickou zkušenost zvládnout. K rozvoji poruchy může přispět i dlouhodobý stres, který je spojen s důsledky původního traumatu, např.

Pokud je oběť ostrakizována nebo je zpochybňováno její utrpení. Fyziologická reakce na traumatizující či stresující dění Fyziologická reakce na traumatizující či stresující dění se projeví aktivací katecholaminového systému a hypotalamo-hypofýzo-nadledvinové (HHN) osy. Trauma aktivuje sympatickou oblast nervového systému, dochází k nárůstu hladiny katecholaminů (adrenalinu, noradrenalinu a dopaminu) a následně obranné (útočné či únikové reakci). Zvýšená sekrece ACTH z hypofýzy a kortizolu z nadledvin sekundárně stimuluje adrenokortikální odpověď. Následkem traumatického zážitku může dojít k dysregulaci HHN osy: pokud se nadměrně zvýší její reaktivita, roste i riziko vzniku posttraumatické stresové poruchy. Důležitou součástí reakce na stres je sekrece endogenních opioidů (endorfinů a enkefalinů), které slouží jako prevence přílišné aktivace sympatiku. (pokud je jejich hladina příliš vysoká, dochází k typickému ztuhnutí a znecitlivění.). Mnohé příznaky s přetrváváním nadměrné aktivace organizmu, která je důsledkem zvýšené stimulace noradrenergního systému, ale mohou souviset i s aktivitou serotonergního systému. V souvislostí s traumatizací dochází k protrahované, nadměrné aktivaci limbických a paralimbických oblastí, které ovlivňují emoční prožívání a narušují schopnost na traumatické prožitky účelněji reagovat.

Mění se i aktivita oblastí, které mají spojitost s uchováváním osobních, emočně laděných vzpomínek, tj. především amygdaly a hipokampu. Dlouhodobý stres spojený s neschopností zvládnout negativní emoce se projevuje výkyvy v sekreci kortizolu. Nadměrná sekrece glukokortikoidů může způsobit poruchy hipokampu. Klinické projevy posttraumatických poruch Akutní reakce Bezprostřední reakce na trauma zahrnuje projevy disociace a dezorientace. Může dojít ke zhroucení standardních adaptačních mechanizmů. Selhává kognitivní složka, postižený člověk se nedokáže orientovat v situaci, která se vymyká běžné zkušenosti. Kognitivní dezorientace je spojena s aktivací negativních emocí a s tím souvisí i změna v chování. Člověk se ocitá ve stavu bezmocnosti, kdy není schopen účelně jednat. Rozpor mezi skutečností a očekáváním se projeví v dezintegraci psychických funkcí. Dochází k oddělení emočního prožívání a kognitivní hodnocení situace. Traumatizovaný jedinec může může intenzivně citově reagovat, ale nedovede si vybavit událost, která emoční reakci vyvolala, a není schopen chápat její souvislosti. Může reagovat i opačně-bude si uvědomovat, co se stalo, ale průběh dění bude líčit zcela bez emocí, jako by se ho to netýkalo.

Absenci emočního prožitku lze chápat jako důkaz potlačení či vytěsnění negativních pocitů. Signalizuje neschopnost traumatický zážitek přijmout a zpracovat. Prožité trauma může ovlivnit prožívání různým způsobem. Může dojít k dočasné ztrátě schopnosti jakkoli emocionálně reagovat., ke znecitlivění a otupělosti, ale mohou se objevit i bouřlivé afektivní reakce doprovázené vegetativními příznaky (např. stresem, tachykardií...). Intenzita a charakter emoční reakce závisí na citlivosti daného jedince a na jeho toleranci k zátěži. Traumatický zážitek vede k narušení integrity vzpomínek, aktuálního vnímání a prožívání, či dokonce k pocitu ztráty vlastní identity. Akutní reakce má obvykle charakter strnutí, zúžení vědomí a omezení pozornosti. Může dojít k redukci uvědomování okolního světa a k pocitům nereálnosti aktuálního dění. Lze se setkat s pocity depersonalizace a derealizace zejména pokud je traumatická událost tak závažná, že mění dosavadní život postiženého člověka. Traumatizovaný člověk není schopen, zpravidla jen dočasně, uvažovat standardním způsobem. Reakce na prožité trauma se může projevit takovou tendencí vůbec takový zážitek nepřijmout do vědomí, což se projevuje disociativní dysmnézií či amnézií.

Amnézií částečnou nebo úplnou, lze považovat za obranou reakci, která vede k vytěsnění všeho, co by mohlo narušit integritu osobnosti postiženého člověka. Trauma může vést k nadměrné aktivizaci, ale i ke komplexnímu útlumu, který může po určitou dobu přetrvávat. Nadměrná aktivizace je logickým důsledkem pocitu ohrožení. V závislosti na něm je organizmus udržován ve stavu připravenosti rychle reagovat, bojovat, či utéct. Z objektivního hlediska jde o nesmyslnou reakci, ale subjektivně určitý význam má. Traumatizovaný člověk pak reaguje nepřiměřeně intenzivně na běžné podněty. Není schopen diferencovat a chovat se přiměřeně situaci, je podrážděný a snadno reaguje afektivním výbuchem a agresí.. Může se objevit i panická úniková reakce, útěk z místa kde k traumatu došlo. Celkové ztuhnutí lze chápat i jako projev bezmoci v situaci, kdy není možné se bránit, ani z ní uniknout. Člověk může reagovat pouze vnitřním únikem, tj. změnou stavu vědomí, které registruje veškeré dění neosobně, jako by se jej netýkalo. Jeho projevem jsou různé disociativní symptomy, např. Ztuhlost a odtažitost. Změna stavu vědomí je užitečnou obranou v době akutní traumatizace, ale pokud přetrvává delší dobu, stává se neúčelnou. Znemožňuje zpracování traumatické zkušenosti a vyrovnání se s ní. Posttraumatická stresová porucha Posttraumatická stresová porucha je prodlouženou nebo oddálenou reakcí na trauma či déledobý stres, je projevem nezvládnutí. Projevuje se různými nebo somatickými potížemi.

Narušení emočního prožívání Změna emočního prožívání je jedním z důsledků nedostatečně zpracovaného traumatu, které působí rušivě, i když je vytěsněno z vědomí. Typickým příznakem je chronická, přetrvávající úzkost, vnitřní napětí, přecitlivělost, podrážděnost a sklon k nepřiměřeným úlekovým reakcím. Jde o projev přetrvávající i když už neúčelné připravenosti se bránit dalšímu ohrožení. Takové reakce vyvolávají zejména podněty, které mohou traumatizující situaci připomínat, ale mnohdy ji vyvolávají i podněty zcela neutrální. Může dojít k navození generalizovaného pocitu nebezpečí. Na situace jež navozují vzpomínky na prožité trauma, reagují tito lidé intenzivními projevy akutního stresu. Mohou se vytvořit i fóbické reakce na podněty, které jsou s ním nějak spojeny. Deprese je další častou reakcí, jde o projev smutku, truchlení nad ztrátou pocitu jistoty a bezpečí. Lidé s posttraumatickou poruchou mívají i suicidální tendence a sklon k sebezraňování. Jejich emoční prožívání může být utlumené, mohou být citově otupělí, ztrácejí schopnost prožívat některé emoce. Nedokážou např. pociťovat radost, uspokojení či prožívat citový vztah.. Důvodem vyhasnutí emocí může být celkové vyčerpání, ale může jít i o obrannou reakci, která člověka chrání před další nepříjemnou zkušeností. Traumatická událost může být znovu opakovaně prožívána.

Vytěsněný zážitek se projevuje ve formě vůlí neovladatelných vtíravých vzpomínek či flešbeků. Mohou se vracet pocity úzkosti, strachu a hrůzy a mohou být stejně intenzivní jako v době skutečného ohrožení. Traumatizovaný jedinec může být silně zatěžován, někdy jej mohou zcela paralyzovat. Změny kognitivních funkcí Pokud traumatizovaný člověk není schopen svůj zážitek uspokojivě zpracovat a vyrovnat se s ním, může mít různé potíže v kognitivní oblasti: Pod vlivem traumatu může dojít ke generalizaci pocitu ohrožení a k vytvoření asociace s původně neutrálními podněty, které jsou nyní považovány za ohrožující. V důsledku toho se posiluje selektivní zaměření pozornosti na vše co je považováno za potencionálně nebezpečné. Tendence vyhýbat se takovým situacím sice vede k aktuální úlevě, ale zároveň omezuje život traumatizovaného. Přetrvává potlačení, resp. vytěsnění nepříjemných zážitků, které není člověk schopen zvládnout. Má tendenci vyhýbat se všemu, co by mu mohlo traumatický zážitek připomenout, nechce o něm mluvit a může se chovat, jako kdyby se nic nestalo. Traumatickou událost nedokáže ani správně popsat, může zdůrazňovat některé detaily a bagatelizovat jiné, bez ohledu na jejich skutečný význam. Může přetrvávat i selektivní amnézie, event. dysmnézie, kdy si nemůže vybavit některé důležité momenty spojené s traumatickou událostí.

Někdy se musí vyrovnávat i s opačnými problémy : vzpomínky na prožité trauma se mohou opakovaně vracet do vědomí a mohou mít až vtíravý charakter. Může jí t o nepříjemné představy, myšlenky či děsivé sny. Nemůže se jich zbavit, nejsou vůlí ovlivnitelné. Vracejí se ve formě nutkavé ruminace, tendence přemýšlet o tom, jak mohl neštěstí zabránit, které mají charakter výčitek. Opakované znovu prožívání traumatu, které není nijak zpracováno, bývá velmi trýznivé. Zvýšené napětí se projevuje potížemi s koncentrací pozornosti, problémy s pamětí (zapamatování i vybavení) a neschopnosti udržet kontinuitu uvažování. Traumatické a stresující zážitky mohou posilovat staré vzpomínky a vzájemné je propojit, i když spolu reálně nesouvisí. Zároveň ovlivňují jejich uložení do dlouhodobé paměti, mohou je posilovat i oslabovat. To je jedním z důvodů, proč mohou být tak intenzivní a těžko vyhasínat. Může se vytvořit mylný dojem některých souvislostí, které nemají reálný původ. Je jisté, že takové prožitky mohou ovlivňovat paměť různým způsobem. Prognosticky je důležité zhodnocení a zpracování traumatické zkušenosti, vymezení jejího významu ve vztahu k sobě a ke svému dalšímu životu. Mohou se objevit pocity bezmocnosti, jako reakce na přesvědčení o vlastní neschopnosti.

Může dojít ke ztrátě jistoty a bezpečí spojené s pocity generalizovaného ohrožení, jichž se traumatizovaný člověk nedokáže zbavit. Zvládnutí traumatické situace závisí na její interpretaci. Lze ji chápat jako zkušenost, která může být užitečná, ale i jako tragédii, jež člověku definitivně změnila život. Prožité trauma má značný vliv na uvažování těchto lidí, které se stává nepřesné a zkreslující. Ve vztahu k sobě i k okolnímu světu může být traumatizovaný člověk otupělý a lhostejný, nebo může převážit komplexně negativní hodnocení všeho, včetně snížení jeho sebevědomí a sebeúcty. Mohou přetrvávat pocity bezmocnosti, méněcennosti a odcizenosti od lidí, kteří tuto zkušenost nemají. Traumatizovaný člověk má pocit, že mu stejně nikdo nemůže rozumět, protože ho získaná zkušenost vyděluje ze společnosti ostatních lidí, z jeho hlediska šťastnějších, ale méně znalých. Jeho postoj by bylo možné charakterizovat výrokem : Co Vy můžete vědět. Změna postoje ke světu se může projevit generalizovaným negativním očekáváním, přesvědčením, že od světa a od lidí nelze nic pozitivního čekat. Změny v chování V chování lidí s posttraumatickou poruchou je zřejmý sklon k extrémním projevům. Může převážit nadměrná aktivizace a tendence k akcentovaným reakcím, nepřiměřeným vyvolávajícímu podnětu. Napětí a podrážděnost se mohou ventilovat výbušností a afektivním reagováním i na běžné podněty.

Vztek, ale i přetrvávající pocity bezmocnosti a ponížení mohou posilovat tendenci reagovat agresí,a tak své napětí ventilovat. Někdy může naopak dojít k útlumu aktivity, ke ztrátě zájmu o cokoli a ke snaze vyhýbat se i běžnému dění. Tělesné příznaky Nezpracované psychické trauma se často projeví i somatickými potížemi. Typické bývají poruchy spánku, nemocní udávají, že špatně spí a několikrát za noc se budí děsivými sny. Poruchy spánku lze chápat jako důsledek přetrvávající aktivizace organizmu a připravenosti reagovat na očekávané ohrožení. Lidé s posttraumatickou poruchou mohou trpět různými bolestmi, pocity únavy a vyčerpání. Mohou se u nich projevovat nepřiměřené reakce, jako třes, pocení, hyperventilace, tachykardie, pocity nevolnosti, apod., které vyvolávají především podněty připomínající traumatický zážitek. Změny osobnosti V rámci posttraumatické poruchy může dojít k trvalejší změně osobnosti postiženého. Člověk který se nedokázal vyrovnat s prožitým traumatem, se snadno stane úzkostným, nejistým a zvýšeně ostražitým. Traumatizovaný člověk může mít pocit, že se změnil, že se od ostatních liší, samozřejmě především v negativním smyslu. Změnil se jeho hodnotový systém, přetrvávají pocity prázdnoty a beznaděje, a mohou se objevit i pochybnosti o smyslu života.

Postupně dojde k přesvědčení, že jeho život už nikdy nebude tím, čím byl dřív. Nepříznivé hodnocení se nevztahuje jen na přítomnost, ale i na budoucnost. Poškozený nevěří, že by se mohla situace zlepšit, od své budoucnosti nic pozitivního neočekává. Ztráta smyslu života může vést k autodestruktivnímu chování. Intenzita a délka trvání traumatizující zkušenosti se projeví změnou v přístupu k podobným situacím.. Vznik a průběh posttraumatické stresové poruchy Traumatická událost vyvolá u většiny lidí dočasné potíže. Pokud traumatizovaný člověk situaci nezvládne, mohou se rozvinout příznaky posttraumatické poruchy. Proces rozvoje posttraumatické poruchy prochází několika fázemi. Nejprve je nespecifická reakce na prožité trauma, obvykle jde o nárůst úzkosti a různé vegetativní potíže (např. Poruchy spánku) Začátek druhé fáze (po 4 až 6 týdnech) je typický prohloubením pocitů bezmocnosti a ztráty kontroly, afektivním reagováním a tendenci k izolaci. Třetí fáze se rozvíjí do 6 měsíců od traumatické události. Je typická chronizací potíží, které vedou k závažnějšímu narušení života nemocného. Proces rozvoje a přetrvávání poruchy závisí na závažnosti vyvolávajícího podnětu, na odolnosti a stabilitě osobnosti postiženého jedince a na reakcích okolí, které mohou jako zdroj opory, ale i jako další zátěž.

Posttraumatická porucha se častěji rozvine u lidí, kteří již před touto událostí trpěli nějakými psychickými potížemi, ale i u těch jimž chybí sociální zázemí. Z hlediska závažnosti a dálky trvání lze diferencovat tyto varianty : Akutní reakce na trauma, která vzniká bezprostředně po události a obvykle trvá několik hodin až dní. Může vzniknout kdykoli do 4 týdnů po traumatizující zkušenosti. Na základě průběhu akutní reakce lze předpovědět pravděpodobnost rozvoje posttraumatické poruchy. Posttraumatická stresová porucha se objevuje jako oddálená a prodloužená reakce na nezvládnutý traumatizující zážitek. Kritickým obdobím pro její vznik jsou první tři měsíce, ale může vzniknout do šesti měsíců po traumatické události a v krajním případě může trvat i několik let. Jestliže nemocný zažije nové trauma nebo je vystaven další stresové situaci, mohou se příznaky poruchy objevit znovu. U malé části nemocných může v rámci dlouhodobého přetrvávání chronických potíží dojít až k trvalejší změně osobnosti. Takto ji lze hodnotit pokud trvá alespoň dva roky.

Příloha č. 6 Psychologická charakteristika frustrace Frustrace představuje zvláštní emoční prožitek související s pocitem vlastní neúspěšnosti. Významnou vlastností frustrace je její kumulativní povaha. Opakování neúspěchu má za následek hromadění nebo zvyšování frustrace. Nepříznivým doprovodem této negativní rostoucí tendence je prožitek trvalého vnitřního napětí. Dlouhotrvající napětí odčerpává veškeré mentální a fyzické zdroje energie jedince. Psychickým ekvivalentem tohoto nepříznivého stavu je vznik specifického druhu strachu-úzkosti. Úzkost lze definovat jako specifický strach zbavený konkrétního obsahu či objektu. Proto si člověk uvědomuje své napětí, jež ho trápí a komplikuje mu život, avšak není s to odhalit příčinu. Tím se návalem úzkosti. původní úzkost rozrůstá o nebezpečnou kvalitu strachu před Člověk prožívající strach z úzkosti žije v bludném kruhu napětí a frustrace kvůli svému selhání a neschopnosti vymanit se z problémů.

Zvyšující se frustrace a úzkost negativně ovlivňují ostatní psychické funkce osobnosti, její fyziologické procesy, chování, pracovní činnost a interpersonální vztahy. Frustrace a napětí Při dlouhotrvající frustraci nastává stav vnitřního napětí organizmu. Napětí se definuje jako obecný stav mentální či emoční zátěže nebo nepříjemného očekávání. Méně naléhavé motivy vyvolávají menší pocit vnitřního napětí, taktéž i překážka, která netrvá dlouho a lze ji překonat. Dlouhotrvající frustraci zpravidla doprovází intenzivní napětí z prostého důvodu, že v průběhu času dochází k nárůstu odpovídající potřeby. Mnohdy čas působí jako základní proměnná, která prohlubuje frustraci a napětí. Účinky frustrace Každá frustrace ovlivňuje psychiku, tělesné funkce a projevy jedince. Zpravidla se těmto vlivům význam. přisuzuje obecně negativní, destruktivní Dlouhodobě neuspokojená potřeba, která zvyšuje vnitřní napětí, mj. vážně ohrožuje konstruktivní potenciály jedince pro uspokojivou volbu. Frustrace a agrese Agrese patří mezi nejčastější důsledky frustrace. Frustrovaný člověk prožívá silné negativní emoce a vnímá překážku jako zdroj svých potíží.