Vhodnost přímé volby prezidenta v ústavním systému České republiky

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra ústavního práva a politologie Diplomová práce Vhodnost přímé volby prezidenta v ústavním systému České republiky Lucie Beranová 2013/2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vhodnost přímé volby prezidenta v ústavním systému České republiky zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury...... Lucie Beranová 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Vojtěchu Šimíčkovi, Ph.D. za jeho odbornou pomoc, rady a upřímnou kritiku. 3

ANOTACE Diplomová práce se zabývá vhodností zavedení přímé volby prezidenta v ústavním systému České republiky. Za tím účelem vymezuje rozdíly mezi parlamentní, prezidentskou a poloprezidentskou formou vlády, komparuje s relevantními ústavními systémy, a vymezuje pravomoci a postavení současného českého prezidenta. Součástí diplomové práce je i shrnutí právní úpravy přímé volby prezidenta a samotného průběhu první přímé volby prezidenta v České republice. Na závěr také hodnotí chování prvního přímo zvoleného prezidenta České republiky a jeho vztahy s ústavními institucemi. ABSTRACT Thesis deals with suitability of implementing direct presidential election to Czech constitutional system. For this purpose thesis defines differences among parliamentary, presidential and semi-presidential forms of government, compares with relevant constitutional systems, and sums up powers and status of recent Czech president. The part of the thesis is also summary of legislation concerning direct presidential election and the course of the first direct presidential election in Czech Republic. In the end thesis evaluates conducting of the first directly elected Czech president and his relations with constitutional institutions. KLÍČOVÁ SLOVA prezident, přímá volba prezidenta, ústavní systém České republiky, pravomoci prezidenta, postavení prezidenta KEY WORDS president, direct presidential election, Czech constitutional system, presidential powers, status of president 4

Obsah Úvod... 7 1 Vymezení parlamentní, prezidentské a poloprezidentské formy vlády a souvislost formy vlády s přímou volbou prezidenta státu... 9 1.1 Parlamentní forma vlády... 9 1.2 Prezidentská forma vlády... 11 1.3 Poloprezidentská forma vlády... 12 2 Srovnání s vybranými státy... 14 2.1 Polsko... 14 2.2 Slovensko... 16 2.3 Portugalsko... 17 2.4 Rakousko... 19 2.5 Spolková republika Německo... 20 3 Postavení, pravomoci a způsob volby vybraných prezidentů ČSR a ČR... 22 3.1 Tomáš Garrigue Masaryk... 22 3.2 Václav Havel... 24 3.3 Václav Klaus... 29 4 Pravomoci a postavení prezidenta České republiky v současnosti... 34 4.1 Pravomoci českého prezidenta... 34 4.2 Postavení českého prezidenta... 41 5 Přímá volba českého prezidenta... 46 5.1 Vývoj od nepřímé volby prezidenta k volbě přímé... 46 5.2 Pro a proti zavedení přímé volby... 47 5.3 Předchozí právní úprava volby prezidenta... 51 5.4 Aktuální právní úprava přímé volby prezidenta... 52 5.5 Průběh první přímé volby českého prezidenta... 54 5.6 Co s přímou volbou prezidenta v budoucnosti?... 56 5

6 Dopad přímé volby prezidenta na výkon jeho pravomocí... 60 6.1 Minulost Miloše Zemana... 60 6.2 Zemanova kandidatura na prezidenta... 60 6.3 Miloš Zeman jako první přímo zvolený prezident a jeho kroky... 61 Závěr... 69 Seznam literatury a zdrojů... 71 6

Úvod Přímá volba prezidenta byla v České republice dlouhou dobu diskutovaným tématem. V České republice byla zavedena ústavní novelou č. 71/2012 Sb., která nabyla účinnosti k 1. 10. 2012. Od zavedení přímé volby tak uplynul rok a půl, a za tu dobu jsme byli svědky sběru podpisů občanů jednotlivými kandidáty, předvolebních kampaní, první přímé volby prezidenta a také prvního roku přímo zvoleného Miloše Zemana ve funkci. Téma přímé volby prezidenta je tak stále tématem aktuálním, o to aktuálnějším tím, ţe se v současnosti uvaţuje o omezení pravomocí prezidenta a moţných změnách samotné přímé volby. Téma Vhodnost přímé volby prezidenta v ústavním systému České republiky jsem si vybrala právě proto, ţe je tématem aktuálním, a bylo tedy moţné v reálném čase sledovat jak předvolební kampaně a průběh první přímé volby, tak následné chování prvního přímo zvoleného prezidenta Miloše Zemana a jeho vztahy s dalšími ústavními institucemi. Cílem diplomové práce je zjistit, zda je institut přímé volby prezidenta vhodný pro ústavní systém České republiky, zda měla být přímá volba prezidenta vůbec zavedena a jaké jsou dopady zavedení přímé volby na výkon pravomocí prezidenta a jeho postavení. Za účelem zjištění, zda je přímá volba prezidenta vhodná pro parlamentní Českou republiku, vymezím nejdříve znaky jednotlivých forem vlády parlamentní, prezidentské a poloprezidentské. Na základě toho se pokusím zjistit, zda a jak konkrétní formy vlády souvisí s přímou volbou prezidenta. Následně provedu komparaci se srovnatelnými státy, jejichţ ústavní systémy jsou podobné ústavnímu systému českému, tedy také mají parlamentní formu vlády se zavedenou přímou volbou prezidenta republiky. Z komparace zjistím, jakým způsobem funguje přímá volba prezidenta ve srovnávaných státech, jaké byly důvody pro její přijetí a jaké postavení a pravomoci má v těchto ústavních systémech prezident. Pokusím se také posoudit, jaké závěry z toho plynou pro Českou republiku. Pro posouzení vhodnosti a dopadu přímé volby dále povaţuji za vhodné shrnout pravomoci a postavení vybraných prezidentů v historii Československa i České republiky. Nejdříve se budu zabývat tím, jaké postavení a pravomoci měl první 7

československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, a dále pak posoudím pravomoci, postavení a chování českých prezidentů Václava Havla a Václava Klause, u kterých také shrnu důleţité události, které se udály v jejich funkčních obdobích. Dále se budu obecně zabývat vymezením pravomocí českého prezidenta v současnosti. V návaznosti na pravomoci prezidenta se budu věnovat i jeho postavení a jeho ústavně danými vztahy s vládou, zákonodárnou a soudní mocí. Zmíním také důvody, ze kterých byla přímá volba prezidenta v České republice zavedena, a dále se budu věnovat výhodám a nevýhodám přímé volby. Stručně shrnu minulou i současnou právní úpravu volby prezidenta v České republice a nastíním průběh první přímé volby prezidenta. Také se pokusím odpovědět na otázku, zda by měla být přímá volba v České republice zachována, a zda existují jiné varianty řešení, které jsou vhodné pro ústavní systém České republiky. Na závěr zhodnotím rok působení Miloše Zemana ve funkci prezidenta. Především se budu zabývat jeho jednotlivými kroky a tím, zda má přímá volba prezidenta vliv na jeho chování a jeho vztahy s ostatními ústavními institucemi. 8

1 Vymezení parlamentní, prezidentské a poloprezidentské formy vlády a souvislost formy vlády s přímou volbou prezidenta státu Základní demokratické formy vlády lze obecně rozdělit na parlamentní a prezidentské. Poloprezidentská forma vlády je pak zvláštní formou, hybridem mezi uvedenými dvěma. Hlavním rozdílem mezi těmito formami vlády je především to, jakým způsobem pojímají vztah mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, a jaké je ústavní vymezení těchto mocí. Záleţí na tom, zda moc zákonodárná a výkonná jsou vzájemně propojeny či striktně odděleny, jaká je povaha vzájemných propojení, vztahů a závislostí mezi zákonodárnými a výkonnými orgány. 1 Přímá volba prezidenta pak sama o sobě nemá (či nemusí mít) k charakteru formy vlády jednoznačný kauzální vztah, coţ vidíme na příkladech států s parlamentní formou vlády, kde je prezident volen přímo. 1.1 Parlamentní forma vlády V parlamentní formě vlády je svrchovaným ústavním orgánem parlament, který vzešel z rovných, přímých a tajných voleb. V této formě vlády pak existují vazby legislativně-exekutivní moci a naopak zde není striktní oddělení moci zákonodárné a výkonné, jak je tomu v prezidentských formách vlády. 2 Pro parlamentní formu vlády je tedy typické, ţe o moc ve státě se dělí moc výkonná s mocí zákonodárnou a moc výkonná je v určitých směrech závislá na moci zákonodárné. Obecně se parlamentní forma vlády se objevuje jak v republikách, tak v monarchiích, a není tedy přímo vázána na státní zřízení. V čele moci výkonné je premiér s vládou, která vzejde z parlamentní většiny a na moci zákonodárné je závislá tím, ţe musí od parlamentu získat důvěru. Navíc členové vlády mohou být zároveň členy parlamentu nevyţaduje se oddělení zákonodárné moci s výkonnou v podobě neslučitelnosti mandátu poslance s funkcí ministra, v jedné osobě se tak můţe potkat člen moci zákonodárné i výkonné. Sloučení funkce ministra 1 KUBÁT, Michal. Současná česká politika. Co s neefektivním reţimem? 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2013. S. 22. 2 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inţenýrství. 2. vyd. Praha: SLON, 2011. S. 110. 9

s mandátem poslance však lze řešit pomocí tzv. klouzavých mandátů, které pak přispívají k většímu oddělení moci výkonné od moci zákonodárné. 3 V parlamentní formě vlády můţe mít premiér různé postavení, coţ má vliv na fungování celého parlamentního systému, jak uvádí Sartori. 4 Jde o postavení premiéra vůči ostatním členům vlády, které můţe mít podobu prvního nad nerovnými, prvního mezi nerovnými a prvního mezi rovnými. Toto postavení premiéra pak bude mít vliv i na to, jak moc budou vlády silné a také na to, jaké postavení bude mít v celém systému prezident (resp. obecně hlava státu). Obecně čím silnější vláda, tím slabší hlava státu a naopak. V prezidentské parlamentní republice je prezident sice za součást exekutivy povaţován, nicméně jeho pravomoci nebývají tak rozsáhlé, aby mohl příliš aktivně zasahovat (nicméně to je dáno i tím, jakým způsobem koresponduje politické rozloţení ve vládě s politickou orientací prezidenta). Pokud je prezident volen nepřímo, coţ je typický způsob ustanovení prezidenta v parlamentní republice, pak je závislý na kreační pravomoci parlamentu, neboť vzejde z jeho hlasování (popř. z hlasování jiného speciálního volebního orgánu). V případě, ţe jsou volby prezidenta přímé (a skutečně jsou v současnosti zavedeny v mnoha parlamentních republikách) a prezident je volen ve všelidovém hlasování, tato závislost prezidenta na parlamentu pak neexistuje. Otázkou je, jakým způsobem pak mohou fungovat ostatní vazby, které existují v rámci daného parlamentního systému, protoţe přímá volba můţe prezidenta posílit. Navíc většina pravomocí prezidenta podléhá v parlamentní republice kontrasignaci premiéra nebo člena vlády, coţ souvisí s tím, ţe hlava státu není politicky odpovědná a konstruuje se tak nepřímá závislost hlavy státu na parlamentu. 5 V kontextu toho, ţe prezident v parlamentní formě vlády nemívá příliš široké pravomoci, nelze tedy očekávat, ţe by se pak mohl nějak pozitivně zapojovat do fungování moci výkonné. Naopak je předpoklad, ţe pokud bude chtít do politického dění nějak zasahovat, bude se spíš snaţit moc výkonnou a zákonodárnou blokovat svými negativními pravomocemi (např. v případě pravomoci suspenzivního veta nebo jmenování premiéra a vlády). 3 Členu vlády, který je zároveň poslancem nebo senátorem, se po dobu výkonu funkce pozastaví mandát v parlamentu a ten za něj vykonává náhradník po dobu výkonu funkce člena vlády. 4 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inţenýrství. 2. vyd. Praha: SLON, 2011. S. 111 a násl. 5 HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. S. 319. 10

V dnešní době je však mnoho států s parlamentní formou vlády, kde je prezident volen přímo všelidovou volbou a zdá se, ţe z toho nevznikají příliš velké komplikace (např. Rakousko, Polsko, Slovensko podrobněji níţe). 1.2 Prezidentská forma vlády S prezidentskými formami vlády se setkáváme především na americkém kontinentu. Typickým státem s prezidentskou formou vlády jsou samozřejmě Spojené státy americké, kde tato forma vlády jiţ po mnoho let úspěšně funguje. V Evropě se státy s prezidentskou formou vlády spíše nenacházejí, je však nutno zmínit Rusko jako zástupce prezidencialismu v Evropě. Dle Sartoriho je typickým znakem prezidentské formy vlády přímá (či jakoby přímá 6 ) všelidová volba hlavy státu na určité stanovené období. Toto kritérium však nemůţe být jediným, neboť přímo voleny jsou i hlavy státu v některých parlamentních formách vlády, jak uţ bylo řečeno výše. Druhým znakem prezidentské formy vlády je tedy pak to, ţe se exekutiva nedělí mezi vládu a prezidenta, ale náleţí pouze prezidentovi. Podstatné je, ţe se nevytváří ţádná duální autorita mezi prezidentem a vládou. Vlády jsou výsadou prezidentů, tvoří vlastně prezidentův poradní sbor, nejmenuje je ani nerozpouští parlament a ani prezident nemůţe být parlamentem odvolán. Výkonná moc v prezidentské formě vlády je mocí ústřední, prezident řídí výkonnou moc a stojí v jejím čele, přičemţ zákonodárná a výkonná moc jsou na sobě navzájem nezávislé a kaţdá získávají samostatnou legitimitu. 7 Dále pak lze povaţovat za jeden z atributů prezidentské formy vlády to, ţe prezident mívá rozsáhlé pravomoci, coţ souvisí s tím, ţe je v čele moci výkonné bez pravomocí by nebyl schopen vykonávat své povinnosti s funkcí spojené. Obecně lze uzavřít, ţe prezidentská forma vlády je vlastně protikladem formy parlamentní. Vše se řídí jinou logikou a celý systém funguje jinak. Důleţité je také zdůraznit, ţe čistě prezidentská forma vlády vlastně funguje dobře jen ve Spojených státech amerických, kde je tento systém stabilní. Jde o systém, který v jiných státech prostě příliš nefunguje. 6 Pod tento pojem spadá i způsob volby prezidenta ve Spojených státech amerických, tedy prostřednictvím volitelů. 7 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inţenýrství. 2. vyd. Praha: SLON, 2011. S. 93 a násl. 11

1.3 Poloprezidentská forma vlády Poloprezidentská forma vlády, jak uţ bylo zmíněno výše, je jakýmsi hybridem, smíšenou formou, která kombinuje některé prvky parlamentní formy vlády a některé prvky prezidentské formy vlády, nicméně jde o kvalitativně jinou formu vlády neţ předchozí dvě. Jako prototyp poloprezidencialismu bývá uváděna francouzská Pátá republika. Někteří autoři pojímají poloprezidentskou formu vlády jako střídání prezidencialismu a parlamentarismu, coţ je dost zjednodušující interpretace poloprezidencialismu, protoţe ve skutečnosti jsou vztahy v poloprezidencialismu o něco sloţitější. 8 Nejpřesnější definici poloprezidentské formy vlády (resp. poloprezidentského politického systému) vymezil Sartori na základě postavení prezidenta a premiéra takto: 1. Hlava státu (prezident) je volena všelidovou volbou přímo nebo nepřímo na pevně dané funkční období. 2. Hlava státu sdílí exekutivní moc s premiérem, což vytváří strukturu duální autority, již vymezují tři kritéria: 3. Prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí. 4. Premiér a jeho kabinet naopak představují instituce nezávislé na prezidentovi v tom, že jsou závislé na parlamentu jsou závislé buď na důvěře, nebo na nedůvěře parlamentu (nebo na obojím) a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny. 5. Duální struktura autority poloprezidentského systému umožňuje různé vyvažování a také přesunování mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, že trvá potenciál autonomie každé složky exekutivy. 9 8 Tento názor uvádí např. M. Duverger. 9 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inţenýrství. 2. vyd. Praha: SLON, 2011. S. 140. 12

Moc výkonná tedy v poloprezidentské formě vlády získává dvojí legitimitu jednak prezident, který je volen přímo (nebo přinejmenším není volen parlamentem) a jednak vláda, která vychází z politického rozloţení v rámci moci zákonodárné. V poloprezidencialismu musí být zavedena diarchie prezidenta jako hlavy státu a premiéra, který stojí v čele vlády. 10 Vztahy v poloprezidentské formě vlády fungují na bázi sdílené moci mezi přímo voleným prezidentem a premiérem (resp. vládou), a premiér pak musí mít podporu parlamentu, aby mohl svoji funkci vykonávat. Sdílená moc je tedy základním principem fungování poloprezidencialismu (na rozdíl od prezidencialismu, kde naopak existuje princip rozdělení moci). Vztahy se však vyvíjejí, jak vidíme ve Francii, na základě toho, kdo má za sebou parlamentní většinu zda prezident nebo premiér, a podle toho prezident a premiér mezi sebou oscilují, kolísají. 11 To se pak projevuje v obdobích kohabitace, tedy obdobích rozdělených většin, kdy prezident a premiér pochází z odlišných politických táborů a v obdobích nerozdělených většin, kdy se prezident politicky shoduje s parlamentní většinou, s premiérem i vládou. Existuje mnoho důvodů, proč poloprezidentskou formu vlády zavést. Poloprezidentská forma vlády dokáţe být velmi akceschopná, pruţná a umí předcházet vládním krizím. Praxe ve Francii prověřila, ţe poloprezidencialismus můţe bez větších problémů fungovat. Je vhodné jej zavést hlavně tam, kde existuje nějaká deformace parlamentní formy vlády směrem k prezidentské formě vlády, ale přechod přímo na prezidencialismus by byl příliš radikálním krokem (coţ je i případ České republiky, kde deformace vznikla zavedením přímé volby prezidenta). 12 10 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inţenýrství. 2. vyd. Praha: SLON, 2011. S. 129. 11 Tamtéţ. S. 130. 12 KUBÁT, Michal. Současná česká politika. Co s neefektivním reţimem? 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2013. S. 75. 13

2 Srovnání s vybranými státy Ke komparaci jsem vybrala státy, které jsou stejně jako Česká republika parlamentními republikami a kde je prezident taktéţ volen všelidovou přímou volbou. Nejdříve srovnávám s Polskem a Slovenskem, protoţe jde o státy s podobnou historickou zkušeností jakou má Česká republika (v případě Slovenska i se společnou historií celkově), ale přímá volba prezidenta byla v obou státech zavedena dříve neţ v ČR. Dále komparuji s Rakouskem a Portugalskem, kde je přímá volba prezidenta zavedena po delší dobu neţ v předchozích dvou státech a lze tak sledovat případné problémy, které mohou nastat v parlamentarismu se zavedenou přímou volbou prezidenta. Na závěr zmiňuji i Spolkovou republiku Německo, neboť racionalizovaný parlamentarismus tam zavedený by mohl být vzorem pro Českou republiku, co se týče dalších změn v rámci ústavního systému. 2.1 Polsko Forma vlády v Polsku odpovídá nejvíce formě parlamentní, nicméně často bývá označována i jako poloprezidencialismus, coţ vyplývá z toho, ţe polský prezident je poměrně silný. Často však bývá polský ústavní systém označován také za racionalizovaný parlamentarismus (protoţe i polský premiér má silné postavení). Přímá volba v Polsku byla zavedena uţ v roce 1990. Tehdy byly stanoveny i poměrně výrazné a silné pravomoci prezidenta, coţ se však změnilo v roce 1997. V současnosti je polský prezident sice součástí výkonné moci, ale přímo reálnou výkonnou mocí nedisponuje. Formálně je prezidentem spíše slabším, část jeho aktů musí být kontrasignována a není politicky odpovědný (nicméně nese ústavní odpovědnost). Silnějším je formálně spíše premiér a vláda, nad kterými prezident nemá příliš velkou kontrolu. Ve skutečnosti však můţe být prezident silnějším, záleţí na jeho vztahu s premiérem a vládou. 13 Prezident v Polsku má pravomoci, které jsou obvykle prezidentům v parlamentních formách vlády dávány 14, nicméně některé prezidenta spíše posilují, neţ omezují. V polské ústavě je stanoveno mnoţství pravomocí, ke kterým není vyţadována kontrasignace, a dále z textu vyplývá, ţe ostatní úřední akty kontrasignaci předsedy 13 JAVŮREK, Petr. Postavení prezidentů v politickém systému Polska, Litvy a Rumunska. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. S. 84 a násl. 14 KLOKOČKA, Vladimír. Ústavy států Evropské unie, 2. díl. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 2005. S. 209 a násl. 14

vlády vyţadují. Mezi spíše posilující pravomoci bych zařadila např. zákonodárnou iniciativu, která umoţňuje prezidentovi zasahovat do vnitropolitických záleţitostí, dále rozsáhlé jmenovací pravomoci, coţ prezidentovi zajišťuje kontrolu nad důleţitými institucemi, a také právo veta, které prezidentovi umoţňuje ochranu ústavnosti (to ale polští prezidenti uţívají jen v nejzávaţnějších případech). 15 Polský prezident můţe svolat kabinetní radu v záleţitostech mimořádného významu, coţ je ministerská rada řízená prezidentem, a dále pak organizuje další různé poradní orgány, kde se setkává i se zástupci politických stran, a tím do politiky můţe zasahovat. Můţe se také obracet na Sejm, Senát nebo na Národní shromáţdění s poselstvími, ve kterých se vlastně obrací i na občany země. Dále je polský prezident také poměrně aktivním v zahraničních záleţitostech, kde v podstatě tvoří vlastní zahraniční politiku a je aktivním činitelem v rámci mezinárodních vztahů. 16 Je moţno uzavřít, ţe polský ústavní systém má spíše parlamentní formu vlády, nicméně s velmi silným postavením prezidenta, coţ můţe skutečně skoro směřovat aţ k poloprezidencialismu. Ústavou z roku 1997 byly sice prezidentovy pravomoci oslabeny, nicméně polská tradice inklinuje spíše k prezidentovi se silným postavením a polští prezidenti jsou poměrně aktivními a snaţí se zasahovat do politických záleţitostí. Díky přímé volbě získávají silný mandát, a to jim umoţňuje se podle toho chovat. Ve srovnání s českým prezidentem je ten polský silnější jak v kompetencích, tak ve faktickém postavení a Polsko v podstatě inklinuje spíše k poloprezidentské formě vlády. Česká republika by pravděpodobně k obdobnému uspořádání směřovala v případě, ţe by se ústavodárci rozhodli dále rozšířit pravomoci českého prezidenta. 15 KUBÁT, Michal. Prezident v politickém systému Polska. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. S. 123 a násl. 16 KOLÁŘ, Petr, PECHÁČEK, Štěpán, SYLLOVÁ, Jindřiška. Přímé volby, pravomoci a odpovědnost prezidenta v ústavních systémech některých evropských států (srovnávací studie č. 1.150) [online]. Parlamentní institut, 2009 [cit. dne 24. 2. 2014]. S. 51. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=4 15

2.2 Slovensko Slovensko se jeví jako stát vhodný pro komparaci, neboť s Českou republikou má od roku 1918 do roku 1993 společnou historii. Teoreticky Slovensko navazovalo na stejnou tradici jako Česká republika, v praxi však Slováci odmítli navázat na institut prvorepublikového československého či poté česko-slovenského prezidenta, neboť si tento institut spojovali s českým centralismem a čechoslovakismem. 17 Po rozdělení v roce 1993 byla na Slovensku, stejně jako v České republice, zavedena nepřímá volba prezidenta, na Slovensku se však konala pouze jednou. Byla nevhodně nastavena tak, ţe bylo nutno naplnit třípětinové kvorum podpory všech poslanců, přičemţ se kvorum nesniţovalo ani při dalších pokusech o zvolení prezidenta v případě neúspěšnosti první volby. Takto nastavená nepřímá volba prezidenta tedy sama o sobě uţ předznamenávala problémy. Navíc na Slovensku bylo (a stále je) poměrně fragmentované obsazení parlamentu a nehomogennost v rámci poslaneckých klubů, coţ naplnění kvora ještě více znemoţňovalo. Jiţ v roce 1996 se začal objevovat poţadavek zavedení přímé volby, neboť opozice proti Mečiarovi se obávala nezvolení prezidenta parlamentem nebo zvolení mečiarovského kandidáta. V březnu 1998 skončil v úřadu Michal Kováč, a poté byl úřad prezidenta skutečně neobsazen aţ do června 1999 kvůli neschopnosti silně polarizované Národní rady zvolit prezidenta po šesti neúspěšných pokusech o zvolení. Situace byla vyřešena aţ po parlamentních volbách, které se konaly na podzim 1998, kdy nově utvořená ústavní většina dostála svým volebním slibům a zavedla ústavní novelou z ledna 1999 přímou volbu prezidenta. Ta se poté konala aţ v polovině května 1999 a nový prezident Rudolf Schuster nastoupil do funkce v polovině června. Co se týče postavení slovenského prezidenta, původně byl ústavou z roku 1992 prosazován model silného prezidenta s širokými pravomocemi, k čemuţ nakonec nedošlo. Nicméně i tak vznikala řada nejasností ohledně toho, zda je v čele výkonné moci prezident či vláda, coţ bylo posilováno i jejich konflikty politického charakteru. Vztahy mezi premiérem Mečiarem a prezidentem Kováčem byly mimořádně vyostřené. 17 KOPEČEK, Lubomír. Prezident v politickém systému Slovenska nelehké hledání fungujícího systému. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. S. 174. 16

Brzy byly přijaty změny ústavy, které prezidenta spíše oslabovaly. Ani se zavedením přímé volby nebyly prezidentovy pravomoci nijak rozšířeny a přímá volba tak byla pouhým řešením krizové situace (která ale mohla být vyřešena i revizí nepřímé volby). Naopak byly v letech 1999 a 2001 přijaty novely ústavy, které postavení prezidenta dále upravily. Díky těmto novelám se vztahy slovenských prezidentů s premiéry po roce 1999 relativně uklidnily. Stabilizovalo se postavení prezidenta a začal vykonávat roli běţnou v parlamentním systému. 18 V kaţdém případě, stejně jako u nás, na Slovensku přímá volba prezidenta neměla ţádnou tradici a taktéţ byla zavedena i přes to, ţe byl v zemi fungující parlamentní systém. Jediným cílem zavedení přímé volby na Slovensku bylo vyřešení ústavní krize způsobené nemoţností zvolit prezidenta v parlamentu. Nicméně tato situace mohla být řešena vhodnější úpravou nepřímé volby prezidenta, i kdyţ vzhledem k fragmentaci politických si na Slovensku by ani to nemuselo být vhodným řešením. Na Slovensku se také ukazuje, ţe i přes zavedení přímé volby prezidenti nejsou příliš nadstraničtí (coţ bývá uváděno jako jedna výhod přímé volby). 2.3 Portugalsko Od roku 1982 aţ do současnosti je v Portugalsku parlamentní forma vlády, nicméně s přímo voleným a spíše slabším prezidentem, v čemţ shledávám obdobu s formou vlády v České republice. Obdobně jako v České republice je prezident vnímán občany jako silný a očekává se, ţe bude nadstranický, avšak výrazné exekutivní pravomoci nemá alespoň formálně. Portugalský prezident je jakýmsi garantem řádného fungování ústavního systému, arbitrem a moderátorem. 19 V letech 1976 aţ 1982 však byla v Portugalsku poloprezidentská forma vlády, ve které měl portugalský prezident poměrně rozsáhlé pravomoci, navíc byl zástupcem armádních sil, coţ přineslo i silovou autoritu. Z toho zřejmě pramení jeho dnešní postavení, ačkoliv pravomoci prezidenta byly do značné míry omezeny v roce 1982, kdy byla na jeho úkor posílena vláda, a v této podobě jsou zachovány dodnes. 18 KOPEČEK, Lubomír. Prezident v politickém systému Slovenska nelehké hledání fungujícího systému. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. S. 200 a násl. 19 ŠOFROVÁ, Vendula. Portugalsko postavení prezidenta v politickém systému. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. S. 160. 17

Podle portugalské ústavy prezident republiky reprezentuje stát, je ručitelem národní nezávislosti, jednoty státu a řádného chodu demokratických institucí. Prezident je volen ve všeobecných, přímých a tajných volbách. 20 Působnosti prezidenta nejsou příliš rozsáhlé a odpovídají parlamentní formě vlády, nicméně v době krize můţe být klíčovým hráčem (v případě pádu vlády se můţe sám rozhodnout, zda jmenuje nového ministerského předsedu nebo zda rozpustí parlament a vyhlásí předčasné volby), dále má právo suspenzivního veta na běţné zákony a můţe předkládat zákony k posouzení Ústavnímu soudu. Postavení portugalského prezidenta je na základě jeho pravomocí formálně poměrně slabé, nicméně reálně prezident můţe hrát i významnou politickou roli. Protoţe získává vlastní legitimitu přímo od občanů, očekává se od něj, ţe bude nadstranický, přiměřeně aktivní a bude se účastnit řešení politických problémů a krizí jako arbitr. Prezidentovo postavení se výrazně posiluje v době, kdy za vládou nestojí parlamentní většina, naopak se oslabuje v době kohabitace, kdy existuje absolutní většina a těţiště výkonné moci je na vládě. Portugalští prezidenti se však snaţí o mírovou kohabitaci a s vládou se snaţí spolupracovat, i kdyţ ani to nemusí být pravidlem. Pozice prezidenta se postupně ustaluje jako protiváha vládní většině, neboť v podstatě neustále (aţ na jednu výjimku) dochází ke kohabitaci. Prezident je tak nejčastěji v roli garanta demokratických institucí. Potvrzuje se ovšem i to, ţe aktivita prezidenta závisí také na tom, zda usiluje o znovuzvolení. Ve druhém funkčním období byli prezidenti Soares i Sampaio mnohem aktivnější a kontroverznější neţ v prvním. 21 Zdá se tedy, ţe v Portugalsku bez problémů funguje parlamentní systém společně s přímou volbou prezidenta, který nemá příliš rozsáhlé pravomoci, coţ je obdoba situace, ve které se nyní nachází Česká republika. V Portugalsku šlo sice o přechod od poloprezidentské formy vlády k parlamentní, nicméně i tak se v portugalském ústavním systému úspěšně prosadila změna na parlamentní formu vlády a potvrzuje se tendence k prosazení role premiéra na úkor prezidenta. 20 KLOKOČKA, Vladimír, WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavy států Evropské unie, 1. díl. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2004. S. 363 a násl. 21 ŠOFROVÁ, Vendula. Portugalsko postavení prezidenta v politickém systému. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. S. 165. 18

2.4 Rakousko V Rakousku byla přímá volba prezidenta zavedena uţ v roce 1929. Od počátku své existence se Rakousko zmítalo v problémech a přímá volba prezidenta byla součástí reformy, která měla Rakousko posunout k parlamentně-prezidentské formě vlády. Záhy však byl demokratický ţivot v zemi ochromen a Rakousko navázalo na ústavu z roku 1929 aţ v roce 1945 a přímá volba prezidenta se konala aţ v roce 1951. 22 Podle rakouské ústavy má prezident rozsáhlé pravomoci 23 a papírově je dokonce silnější neţ francouzský prezident, ve skutečnosti je však výrazně slabší. Zajímavé je, ţe i přesto, ţe je volen přímo, je jeho chování nepříliš aktivní a zdrţenlivější. Jeho postavení zřejmě ovlivňuje specifický stranický systém a také to, ţe většinou dochází spíše k situaci, která se dá srovnat s kohabitací, coţ prezidentovi neumoţňuje aktivněji jednat. Rakousko bývá někdy odznačováno za poloprezidencialismus, vzhledem k přímé volbě a k rozsáhlejším pravomocem prezidenta. Ve skutečnosti však pod Sartoriho vymezení poloprezidencialismu nespadá, neboť chybí jeden základní znak a to dualita autorit, kdy prezident a premiér sdílí výkonnou moc. A prezident pravomoci sice má, nicméně nevyuţívá je natolik aktivně, aby mohl být označován za silného prezidenta, navíc své pravomoci vyuţívá na návrh vlády, popř. je nutná kontrasignace. Některé pravomoci navíc nebyly, nebo téměř nebyly, za celou historii účinnosti spolkového ústavního zákona pouţity, coţ v podstatě zakládá ústavní zvyklost tyto pravomoci neuţívat. Důleţité je i to, ţe na prezidenty v Rakousku nekandidují nijak kontroverzní osoby či např. předsedové politických stran. Kdo chce v politice něco ovlivnit, stane se spolkovým kancléřem. Navíc v Rakousku je politický systém poměrně stabilní a prezident nemusí tvořit protiváhu nefunkční vládě (coţ se však můţe změnit, pak by moţná prezident začal vystupovat aktivněji). 24 22 GRINC, Jan. Přímá volba spolkového prezidenta v Rakousku. Acta Universitas Iuridica. Praha: Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum. 2012, č. 4. S. 140. 23 KLOKOČKA, Vladimír, WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavy států Evropské unie, 1. díl. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2004. S. 459 a násl. 24 GRINC, Jan. Přímá volba spolkového prezidenta v Rakousku. Acta Universitas Iuridica. Praha: Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum. 2012, č. 4. S. 144. 19

Obecně se tak Česká republika příliš inspirovat nemůţe, protoţe jde sice také o parlamentarismus s přímou volbou vlády, ale tradice je jiná. Zatímco rakouští prezidenti nejsou příliš aktivní, čeští prezidenti aktivní byli a snaţili se zasahovat do politického dění, coţ potom vytváří jinou ústavní realitu. 2.5 Spolková republika Německo Spolková republika Německo je označována za tzv. racionalizovaný parlamentarismus. Prezident je slabší a výkonná moc leţí na vládě v čele se spolkovým kancléřem. Současné slabší postavení prezidenta vyplývá především z negativních historických zkušeností za Výmarské republiky. Ta měla parlamentní formu vlády, ale prezident byl volen přímo a měl mimořádně silnou pozici. Moc ve státě byla v podstatě rozdělena mezi prezidenta a parlament. Tento systém se ukázal jako problematický ve chvíli, kdy se politické síly začaly polarizovat a nebylo poté moţno vytvořit vládní většinu v Říšském sněmu, coţ nakonec vedlo k tomu, ţe byl říšským kancléřem jmenován Hitler a převzal veškerou moc ve státě. 25 V současnosti je spolkový prezident volen nepřímo Spolkovým shromáţděním, coţ je speciální volební orgán pro volbu prezidenta, který je sloţen z poslanců Spolkového sněmu a delegátů zemských sněmů. Tento způsob volby tedy zajišťuje i účast jednotlivých spolkových zemí a o prezidentovi není rozhodováno jen centrálním Spolkovým sněmem. Německý prezident má jen omezené pravomoci. Je především hlavou státu a má spíše reprezentativní funkce. Všechny akty prezidenta potřebují kontrasignaci spolkového kancléře nebo příslušného ministra, coţ vylučuje politickou odpovědnost prezidenta (právní odpovědnost však nese). Autonomním rozhodnutím prezidenta je v případě opakované neúspěšné volby Spolkového kancléře, kdy se můţe rozhodnout, zda ustaví menšinovou vládu nebo rozpustí Spolkový sněm a vyhlásí nové volby. Dále pak není třeba spolupodpisu při jmenování a propouštění spolkového kancléře. Tím, kdo v Německu skutečně má výkonnou moc, je spolkový kancléř, který je v čele spolkové vlády. 26 25 KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států (srovnávací studie). 2. vyd. Praha: Linde, 2006. S. 196. 26 Tamtéţ. S. 199. 20

Pro Českou republiku zde můţe být inspirací více, nicméně znamenalo by to komplexní revizi Ústavy a zváţení, jakým směrem se chce Česká republika ubírat. Racionalizovaný parlamentarismus by byl vhodnější neţ posilování prezidenta přímou volbou. Znamenalo by to posílit spíše premiéra a vládu, zakotvit konstruktivní vyjádření nedůvěry, vyrovnat postavení parlamentu a vlády apod. Inspirovat by se Česká republika mohla i ve způsobu, jakým je spolkový prezident volen. 27 27 ŠIMÍČEK, Vojtěch. Alternativa k navrhovaným způsobům volby prezidenta republiky. Politologický časopis. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. 2001, roč. 8, č. 4, s. 388-392. 21

3 Postavení, pravomoci a způsob volby vybraných prezidentů ČSR a ČR V této kapitole stručně shrnu postavení a způsob volby prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a poté se budu zabývat stejnou problematikou u bývalých českých prezidentů Václava Havla a Václava Klause, kde také shrnu nejdůleţitější momenty z jejich funkčních období. Nebudu se zde zabývat prezidenty z éry socialistického Československa, protoţe postavení prezidentů se v tomto období neodvíjelo od ústavněprávního zakotvení této funkce, ale spíše od toho, jakou funkci daný prezident zastával uvnitř stranické hierarchie v KSČ. 28 Pro účely této práce tedy není rozbor postavení těchto prezidentů příliš relevantní. V České republice je prezident uţ od dob ČSR a Masaryka pojímán obdobně jako osobnost monarchy, čímţ se vlastně navázalo na monarchistické Rakousko Uhersko a tato tradice v České republice do jisté míry přeţívá aţ do současnosti. Je občany vnímán jako nadstranická osobnost. Prezidenti v Československé a později České republice byli voleni (aţ do roku 2013) nepřímou volbou parlamentem. 3.1 Tomáš Garrigue Masaryk T. G. Masaryk byl prvním československým prezidentem, na jehoţ tradici se snaţí navázat i Česká republika. Československo bylo parlamentní republikou, nicméně postavení prezidenta bylo silné hlavně kvůli osobnosti a autoritě Masaryka. Jeho pravomoci se vyvíjely postupně, nejdříve byly stanoveny na základě prozatímní ústavy. Prozatímní ústava obsahovala jen několik pravomocí prezidenta (např. zastupování státu navenek, právo veta), všechny byly navíc kontrasignované. Výkonnou moc prozatímní ústava svěřila pouze vládě v čele s premiérem. 29 Zatímco představa ostatních politiků byla taková, ţe prezident bude pouze symbolem a reprezentativní hlavou státu bez výrazných pravomocí a nebude nijak zasahovat do politiky, Masarykova představa byla jiná. Masaryk se s pouze 28 BOBEK, Michal, MOLEK, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7. S. 324. 29 Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě [online]. Poslanecká sněmovna. [cit. dne 25. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1918.html 22

reprezentativní rolí hlavy státu nesmířil. Chtěl silného prezidenta, který bude mít moţnost zasahovat sám do politických událostí, nejlépe pak prezidentskou formu vlády. Postupně tak začal lobbovat u politiků (zejm. u Edvarda Beneše a Antonína Švehly), aby se prezidentské pravomoci alespoň trochu rozšířily. 30 Později však Masaryk změnil názor do té míry, ţe za hlavní ústavní instituce povaţoval vládu a Národní shromáţdění, a nechtěl, aby jim prezident nějak stál v cestě. 31 Byla zde i myšlenka, ţe se pravomoci upraví přímo na míru Masarykovi, bylo totiţ téměř obecně uznáváno, ţe Masarykovi by mohla být svěřena moc jakkoli velká. Pak se ale přešlo k názoru, ţe se neví, kdo bude příštím prezidentem, takţe jedinou výjimkou pro Masaryka bylo to, ţe můţe být zvolen tolikrát, kolikrát se toho doţije, kdeţto všichni další prezidenti mohli být zvoleni pouze na dvě funkční období. 32 V Ústavě z roku 1920 je uţ pravomocí prezidenta mnohem více. Jednak je pasáţ o prezidentovi zařazena v hlavě o moci vládní a výkonné, jednak se rozšířily pravomoci prezidenta. Např. se rozšířily o jmenování soudců a profesorů, sjednávání a ratifikaci mezinárodních smluv, svolávání, odročování a rozpouštění Národního shromáţdění, jmenování a propouštění předsedy a členů vlády (ministrů) a stanovení jejich počtu a stanovení, který z členů vlády řídí jednotlivá ministerstva. 33 Zároveň však prezident nebyl odpovědný z výkonu své funkce a všechny jeho úkony moci vládní nebo výkonné potřebovaly spolupodpis odpovědného člena vlády. Prezident mohl být trestně stíhán pouze pro velezradu. Československý prezident byl volen parlamentem (resp. Národním shromáţděním). První volba TGM se uskutečnila 14. listopadu 1918 a panovala tak nadšená revoluční nálada, ţe byl Masaryk zvolen aklamací. Nicméně další volby uţ nebyly tak jednoznačné jako ta první. Podruhé byl Masaryk zvolen 27. května 1920. Tato volba vůbec proběhnout nemusela, ale Masaryk na ní trval. Chtěl, aby byl ve funkci potvrzen řádně zvoleným Národním shromáţděním, protoţe poprvé byl zvolen v revolučních okamţicích. Třetí volba se konala 27. května 1927 a Masaryk zvítězil hned v prvním kole, sice poměrně pohodlně, ale volbu nepovaţoval za manifestační, 30 TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, 2008. S. 17. 31 PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. S. 959. 32 Tamtéţ. S. 958 a násl. 33 Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky [online]. Poslanecká sněmovna [cit. dne 25. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html 23

neboť prošel jen o 13 hlasů. Navíc někteří poslanci vhazovali bílé lístky tehdy byli proti Masarykovi především němečtí nacionalističtí poslanci, ale i národní demokraté Karla Kramáře a Hlinkovi luďáci. 34 Naposledy byl zvolen 24. května 1934. V té době uţ byl TGM váţně nemocný a téměř neviděl, nedokázal ani bez nápovědy přečíst prezidentský slib. Kandidovat se mu ani nechtělo, nicméně byl jediným moţným kandidátem, protoţe pro Beneše se mu nepodařilo sehnat podporu. Masaryk abdikoval 14. prosince 1935. 35 Masaryk, i přesto, ţe jeho postavení formálně nebylo tak silné, měl velký neformální vliv na to, co se dělo v politice. Obvykle stačilo, aby Masaryk vyjádřil nespokojenost s nějakým členem vlády a ten velmi záhy opustil svůj úřad. Zasahoval také do sloţení vlády stačilo, aby si o kandidátovi nemyslel úplně to nejlepší a ten potom ani nebyl navrţen. Měl vliv i na zahraniční politiku. To dokazuje, jak moc velkou autoritu Masaryk měl. 36 Neznamená to však, ţe by nevznikaly ţádné konflikty. Vládám se mnohdy nelíbilo, jak prezident zasahuje do jejich pravomocí. Přesto, ţe Československá republika měla formu vlády parlamentní s formálně nepříliš silným prezidentem, Masarykova autorita ji v podstatě přetransformovala na formu prezidentskou. I českoslovenští občané se domnívali, ţe Masaryk je prezidentem se silným postavením. 3.2 Václav Havel Byl prezidentem aktivním. Jiţ po svém prvním a druhém zvolení do funkce federálního prezidenta v letech 1989 a 1990 ukázal, ţe hodlá vstupovat do politického dění a nespokojí se pouze s rolí reprezentační. Právě v období po sametové revoluci měl Havel obrovský faktický vliv (který však s postupem času klesal). V této době Havel aktivně začal vyuţívat pravomocí, které byly prezidentu republiky dány ještě Ústavou ČSSR z roku 1960 a ústavním zákonem o československé federaci z roku 1968. Patřila tam i pravomoc zákonodárné iniciativy, díky čemuţ mohl Havel aktivně ovlivňovat moc zákonodárnou, a také přispívat k formování identity nového státu, coţ se projevilo např. v návrhu zákona o změně názvu státu a státních symbolech. Tento návrh mimo jiné rozpoutal diskusi o tom, jaké je postavení Čechů a Slováků ve státě. Slováci poţadovali, aby byla v názvu vyjádřena 34 KLIMEK, Antonín. Boj o hrad /2./. 1. vyd. Praha: PANEVROPA, 1998. S. 133 a násl. 35 TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, 2008. S. 26. 36 Tamtéţ. S. 17. 24

skutečnost, ţe stát je tvořen dvěma republikami. Tento poţadavek vyvrcholil tzv. pomlčkovou válkou. Prezident Havel chápal poţadavky Slováků a pomlčku v názvu podporoval, nicméně čeští poslanci pomlčku povaţovali za zbytečně vzniklý problém. Výsledkem byl název státu znějící Česká a Slovenská Federativní Republika. 37 Brzy se však začaly projevovat i odlišné názory Čechů a Slováků na celkové státoprávní uspořádání. Mnoho setkání, na kterých se jednalo o těchto otázkách, inicioval právě prezident Havel, a těchto jednání se mnohdy i účastnil. Havel usiloval o zachování společného státu, coţ podporoval i řadou návrhů, např. návrhem ústavního zákona o referendu nebo neformálním návrhem nové federální ústavy. Všechny jeho iniciativy však byly odmítnuty. V roce 1992 vrcholila krize a probíhala další jednání. V červnu uţ bylo téměř jasné, ţe dojde k rozdělení. K 20. červenci 1992 se Václav Havel rozhodl rezignovat na svou funkci, protoţe dle svých slov nechtěl mít odpovědnost za vývoj, který nemohl ovlivnit. 38 Po své abdikaci měl Havel čas věnovat se návrhu Ústavy budoucí České republiky. Ústava České republiky vznikala v druhé půlce roku 1992 a Václav Havel se k jejímu znění vyjadřoval (v té době jako občan budoucí České republiky). Ústava České republiky, samozřejmě i v oblasti prezidentských pravomocí, tak byla zčásti ovlivněna i jeho návrhy. Obecně se také dá říci, ţe Ústava byla psána s tím, ţe se počítalo s Havlem jako budoucím prezidentem České republiky, byla mu tak částečně ušita na míru, a zároveň se k jeho názorům přihlíţelo a některé otázky s ním byly konzultovány. Zásadní jsou zejména jeho názory na Senát jako na druhou komoru Parlamentu, na přímou volbu prezidenta republiky a funkci hlavy státy jako neutrálního orgánu, a také jeho připomínky k pravomocem prezidenta. 39 Podle Havla měl být prezident především představitelem státnosti a její kontinuity, a také vyvaţujícím a stabilizačním činitelem. Představoval si, ţe prezidentova legitimita nebude odvozena od výsledků parlamentních voleb a tedy nebude závislý na těch, kdo volby vyhráli. Navíc poţadoval, aby prezident měl takové pravomoci, které by mu nějakým způsobem umoţňovaly alespoň nějaké samostatné politické chování. 37 CHRASTILOVÁ, Brigita, MIKEŠ, Petr. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2003. S. 15 a násl. 38 Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 17. července 1992 [online]. Osobní stránky Václava Havla [cit. dne 13. 3. 2014]. Dostupné z: http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=253_projevy.html&typ=html 39 CHRASTILOVÁ, Brigita, MIKEŠ, Petr. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2003. S. 371 a násl. 25

Důleţitost viděl zejména v pravomoci prezidenta rozpustit Poslaneckou sněmovnu a v právu veta. Prezident měl podle něj fungovat jako pojistka v případě, ţe dojde k nějaké politické krizi. 40 Co se týče Havlova názoru na přímou volbu prezidenta, lze ho shrnout tak, ţe ji neviděl jako jediný moţný způsob, jak dát prezidentovi jinou legitimitu, neţ má vláda. Nicméně se proti přímé volbě nestavěl, ani se nedomníval, ţe by její zavedení nějak narušilo chod parlamentní formy vlády. Navrhoval, aby prezidentova legitimita byla odvozena od jiného voličského sboru, neţ který dává důvěru vládě. Proto povaţoval za průchozí kompromisní řešení společnou volbu prezidenta Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Dále navrhoval i obdobu volby prezidenta, která je zavedena v Německu (volba prezidenta Spolkovým sněmem společně s delegáty zemských sněmů, kde je takto zastoupen i regionální prvek 41 ). Za klíčovou však povaţoval jiţ zmíněnou skutečnost, ţe prezident má být volen jiným orgánem, neţ který dává důvěru vládě jakoţto druhému členovi výkonné moci. Jako první český prezident byl Václav Havel zvolen 26. ledna 1993. Tato prezidentská volba byla asi nejméně napínavá v historii České republiky. Do volby také zasáhlo to, ţe v té době ještě nebyl ustaven Senát. Václav Havel získal 109 hlasů, coţ sice není úplně manifestační, nicméně jednoznačně vyhrál. 42 V průběhu prvního funkčního období Václav Havel hledal a ujasňoval roli a postavení prezidenta. Po volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1996 Havel sehrává klíčovou roli moderátora v patové povolební situaci, kdy se mu podařilo přesvědčit Miloše Zemana, předsedu druhé vítězné strany ČSSD, ţe menšinová pravicová vláda je jediným řešením. Konec prvního funkčního období Václava Havla pak poznamenala politická krize. Ta vypukla na konci listopadu 1997 po tzv. sarajevském atentátu, a souvisela s nejasným financováním ODS. Jan Ruml a Ivan Pilip vyzvali Václava Klause, aby odstoupil z vedení ODS. Členové vlády za KDU-ČSL i za ODA poté oznámili, ţe podají 40 HAVEL, Václav. Několik poznámek na téma české ústavy. In: CHRASTILOVÁ, Brigita, MIKEŠ, Petr. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2003. S. 380. 41 Obdobně: ŠIMÍČEK, Vojtěch. Alternativa k navrhovaným způsobům volby prezidenta republiky. Politologický časopis. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. 2001, roč. 8, č. 4, s. 388-392. 42 TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, 2008. S. 70 a násl. 26

demisi. Bylo zřejmé, ţe bude muset odstoupit celá vláda, proto ji k tomu prezident Havel vyzval. 30. listopadu Havel přijal demisi celé vlády vedené Václavem Klausem. Po jednáních pak 2. ledna 1998 jmenoval poloúřednickou vládu vedenou Josefem Tošovským. Tato vláda, i přes počáteční odpor velké části poslanců, nakonec získala důvěru. Havlovi se tak podařilo vyuţít svých ústavních pravomocí a vlivu k tomu, aby tato vláda byla přijata. 43 Z tohoto období (9. 12. 1997) je i Havlův legendární Rudolfinský projev, ve kterém ostře kritizoval transformaci v podání Václava Klause. Tímto projevem si Klause a jeho příznivce v ODS znepřátelil, a předurčil, ţe nadcházející prezidentská volba nebude tak jednoznačná jako ta první. Podruhé byl Václav Havel zvolen českým prezidentem 21. ledna 1998, nicméně aţ ve druhém kole a těsnou většinou. Tentokrát se uţ účastnil i Senát. Uţ od začátku bylo jasné, ţe půjde o vyhrocenou volbu. Začalo to spory o to, kde se bude volba konat a pokračovalo tím, zda bude volba veřejná či tajná (nakonec byla volba tajná). Havel nakonec vyhrál v druhém kole rozdílem pouze jednoho hlasu. Celá volba však byla poměrně nedůstojná tím, ţe se poslanci svým hlasováním snaţili potrestat Havla, nebo nekorektními projevy republikánů a komunistů. 44 Havlovo druhé funkční období se neslo ve znamení tzv. opoziční smlouvy. Vláda Josefa Tošovského sice získala důvěru, nicméně uţ v červnu 1998 se konaly předčasné volby. Rozloţení ve sněmovně se sice výrazně změnilo, i tak však opět nastala patová situace při jednání o nové vládě. Vítězné strany ČSSD a ODS nakonec uzavřely dohodu, která je známa jako tzv. opoziční smlouva. 45 Na základě této smlouvy pak byla vytvořena menšinová vláda vedená Milošem Zemanem. Tato dohoda fakticky způsobila, ţe strany spolu začaly v mnohých případech jednat v podstatě jako koaliční partneři. Opoziční smlouva zajistila ČSSD, ţe bude vládnout, ale umoţnila ODS zachovat si mimořádný vliv. Havel tento postup kritizoval, nepovaţoval toto uspořádání za vhodné a obával se trvalého rozdělení politických sil ve státě a omezení politického pluralismu. Prezident tak byl jedinou protiváhou Parlamentu, kde vlastně přestala 43 BRUNCLÍK, Miloš. Role prezidenta při vládních krizích v České republice. In: NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. S. 291. 44 TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, 2008. S. 98 a násl. 45 K tématu opoziční smlouvy např. dokument ČT Vládneme, nerušit. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123147075-vladneme-nerusit/ 27