To, co jsme zde nazývali objektivismem, je zvláštní případ toho, co Putnam nazval metafyzickým realismem. Jak jsme viděli výše, Putnam tvrdí, že metafyzický realismus je vnitřně inkoherentní. Jeho inkoherence spočívá v jeho epistemologii, tj. v jeho pojetí významu, odkazování, vědění a chápání. Zdroj této inkoherence je to, co Putnam nazývá jeho externalistickou perspektivou, to jest to, že je možné se postavit mimo skutečnost a najít jediný správný způsob, jak ji chápat. Takové porozumění by podle metafyzického realismu zahrnovalo symbolický systém stojící mimo zbytku skutečnosti a referenční vztah, který by spároval symboly s aspekty skutečnosti. O referenčním vztahu se předpokládá, že dodává význam symbolům. Putnam ale nejdříve ukázal, že toto není logicky možné, aniž by se narušilo to, co máme na mysli výrazem význam. Potom Putnam poukázal na to, že aby bylo toto porozumění unikátní a správné, musí být samotný tento referenční vztah součástí skutečnosti. A to je, jak nakonec říká, logicky nemožné. Putnamův výsledek se týká symbolických systémů a jejich interpretací. A epistemologie metafyzického realismu (a objektivismu jako jeho zvláštního případu) se formuluje právě prostřednictvím symbolických systémů a jejich interpretací. Metafyzicky realistická pojetí významu, odkazování, vědění a chápání vždycky budou muset činit předpoklady o symbolických systémech a jejich interpretacích, které jsou inkonzistentní. Putnam tudíž může dojít k závěru, že není možné, aby existovalo něco jako přesně jeden pravdivý a úplný popis světa tak, jak je, to jest není možný pohled na skutečnost z perspektivy božího oka. Důležitá jsou zde slova popis a pohled. Předpokládají totiž externí perspektivuneboli symbolický systém, který se nachází mimo skutečnost, ale v takovém vztahu ke skutečnosti, který naplňuje jeho symboly významem. Putnam neříká, že skutečnost neexistuje. A neříká ani, že není nějaký svět tak, jak je. Nepopírá základní realismus, ale pouze určitou epistemologii. Neříká, že nemůže mít správné vědomosti. Říká pouze, že nemůžeme mít privilegovaný správný popis z externalistické perspektivy. Problém je právě ta externí perspektiva, onen pohled božího oka. My se přece nenacházíme mimo realitu. Jsme její součástí, jsme v ní. Nepotřebujeme externalistickou perspektivu, ale naopak potřebujeme perspektivu internalistickou. To je perspektiva, která bere v potaz to, že jsme organizmy, které fungují jakou součást skutečnosti, a že není možné, abychom kdy stáli mimo ni a tak zastávali pozici pozorovatele s dokonalým poznáním, pozorovatele s perspektivou božího oka. To ale neznamená, že je poznání nebo vědění nemožné. Můžeme skutečnost poznávat z pozice uvnitř, jako někdo, kdo je její součástí. Není to sice absolutně dokonalé poznání typu božího oka, ale takové poznání je stejně logicky nemožné. Co ale možné je, je poznání a vědění jiného typu: poznání z určité perspektivy, poznání zahrnující uvědomění, že je z určité perspektivy, a poznání, které uznává, že jiné perspektivy mohou být legitimní. Interní realismus Místo metafyzického realismu navrhuje Putnam jiný typ realismus, nazvaný interní realismus. Je to realismus z lidské perspektivy, který přisuzuje světu a tomu, jak v něm existujeme, skutečný statut. Putnam vyjádřil kontrast mezi metafyzickým a interním realismem následovně: Jednou z těchto perspektiv je perspektiva metafyzického realismu. Podle ní se svět sestává z nějaké pevné totality na mysli nezávislých předmětů. Existuje přesně jeden pravdivý a úplný popis toho, jak svět je. Pravda je definována nějakým korespondenčním vztahem mezi slovy nebo myšlenkovými znaky a externími věcmi a množinami věcí. Tuto perspektivu budu nazývat externalismem, protože její oblíbená perspektiva je perspektiva božího oka. Perspektiva, kterou zde budu obhajovat já, nemá žádné jednoznačné jméno. Ve filozofii je nováčkem a i dnes je normální ji zaměňovat za úplně jiné pohledy na věc. Budu ji nazývat internalismem, protože je pro ni charakteristické tvrzení, že otázka, z jakých předmětů se sestává svět? dává smysl, pouze pokud si ji klademe v rámci nějaké teorie nebo popisu. Mnoho internalistických filozofů, ačkoli ne všichni, dále tvrdí, že existuje více než jen jedna pravdivá teorie popisu světa. Pravda je pro internalismus nějaká (idealizovaná) racionální přijatelnost nějaká ideální vzájemná koherence mezi věcmi, kterým věříme, a našimi zkušenostmi, které jsou samy reprezentovány v systému toho, čemu věříme. Není to tedy korespondence s nějakými na mysli nezávislými stavy světa. Neexistuje žádná taková perspektiva božího oka, kterou můžeme znát nebo si nějak užitečně představit. Existují pouze různé perspektivy skutečných lidí, odrážející různé zájmy a účely, kterým jsou jejich popisy a teorie podřízené. (Putnam 1981, s. 49-50) Lakoff: Ženy, oheň a nebezpečné věci strana 1 z 5
Tím, že zaujímá internalistickou perspektivu, vyhýbá se Putnam problémům s odkazováním, které moří objektivisty. Naše chápání světa prostřednictvím předmětů, vlastností a vztahů je vnucení našich pojmových schémat na vnější realitu, která je, tak jak ji chápeme, strukturovaná našimi pojmovými schématy. Protože se předměty a kategorie předmětů charakterizují uvnitř pojmových schémat, a ne mimo ně, problém neurčitosti odkazování mizí. V internalismu také znaky svou vnitřní podstatou nekorespondují s předměty nezávisle na tom, kdo a jak tyto znaky používá. Ale znak, který je používán konkrétním způsobem určitou komunitou uživatelů, může korespondovat s konkrétními předměty uvnitř pojmového schématu těchto uživatelů. Předměty neexistují nezávisle na pojmových schématech. Když zavedeme jedno nebo druhé schéma popisu, tak rozparcelováváme svět na předměty. Vzhledem k tomu, že jak předměty, tak znaky jsou interní schématu popisu, je možné říci, co odpovídá čemu. (Putnam 1981, s. 52) Je ale důležité nečíst Putnama vytrženého z kontextu, obzvláště když mluví o předmětech. Předmět je jediná ohraničená entita. Podle metafyzického realismu existuje správné a jedinečné rozdělení skutečnosti na předměty s vlastnostmi a vzájemnými vztahy. Každý předmět je jediná ohraničená entita a to je jediný správný popis daného předmětu. Není možné jej zároveň popsat jako množství předmětů nebo masu vln. Právě toto říká metafyzický realismus: existuje jediný správný způsob, jak rozdělit skutečnost na předměty. Putnam jako realista nepopírá, že předměty existují. Vezměme si například židli, na které sedím. Ta židle existuje. Kdyby neexistovala, tak bych spadl na podlahu. Ale na tuto židli je možné se dívat správně mnoha způsoby. Z molekulární perspektivy je obrovským souborem molekul, a ne jednou ohraničenou entitou. Z pohledu vlnových rovnic ve fyzice žádná židle neexistuje, protože existují pouze vlnové formy. Z lidského hlediska je židle jediným předmětem. Tudíž to, jestli je židle nějaký konkrétní předmět (tj. jediná ohraničená entita), nebo soubor molekul nebo vlnová forma, není otázka, která má jedinou správnou odpověď. Všechny odpovědi mohou být správné, ale správné uvnitř různých pojmových schémat. Ve všech těchto smyslech je daná židle skutečná, ale jen v jednom z nich má statut jednoho konkrétního předmětu. Tudíž, když Putnam říká Předměty neexistují nezávisle na pojmových schématech, nepopírá tím skutečnost předmětů, ale spíše si nechává otevřenou možnost, že to, co je charakterizováno jako konkrétní předmět určitého druhu v jednom pojmovém schématu, by mohlo být popsáno úplně jinak v nějakém jiném, ale stejně legitimním pojmovém schématu. Nejde o to, jestli realita existuje, ale jestli ve všech případech existuje jediný způsob, jak ji popsat. Interní realismus je typem realismu. Realismus z něj dělá: souhlas s existencí skutečného světa externího vzhledem k lidským bytostem vazba mezi pojmovými schématy a světem prostřednictvím skutečné lidské zkušenosti; zkušenost není čistě interní, ale je v každém okamžiku omezována skutečným světem, jehož jsme nerozlučnou součástí pojetím pravdy, které se zakládá ne pouze na interní koherenci a racionální přijatelnosti, ale, co je ze všeho nejdůležitější, na koherenci s naší neustálou skutečnou zkušeností předpoklad možnosti skutečného lidského vědění o světě Interní z něj dělá to, že nezaujímá externí perspektivu, která se nachází mimo skutečnost. Místo toho se soustředí na to, jak skutečnost chápeme tím, že a jak v ní existujeme. Internalistické hledisko přiznává, že naše pojmová schémata přispívají k našemu chápání našich skutečných zkušeností ve skutečném světě. Internalismus nepopírá, že zkušenost vstupuje do vědění. Vědění není příběh bez jiných omezení než je vnitřní koherence. Popírá ale, že do vědění vstupuje něco, co není samo do jisté míry tvarováno našimi pojmy. Dokonce i popisy našich vjemů, tak drahé jako východisko vědění generacím epistemologů, je silně ovlivněno (stejně jako jsou ostatně i vjemy samotné) celou řadou pojmových rozhodnutí. Sám zdroj, na němž je naše vědění založeno, je infikován pojmy. (Putnam 1981, s. 54) Tím, že rozpoznává to, jak naše pojmová schémata tvarují naše chápání zkušenosti, a dokonce i naši zkušenost samotnou, opouští interní realismus tradiční rozlišení mezi faktem a hodnotou, ale protože zůstává typem realismu, zachovává pojem objektivnosti, ale bez popisu z perspektivy božího oka. [Naše pojmy] závisí na naší biologii a naší kultuře, nejsou bez hodnot. Jsou to ale naše pojmy a jsou to pojmy něčeho skutečného. Definují nějakou objektivnost, objektivnost pro nás, i když to není ona metafyzická strana 2 z 2
objektivita z perspektivy božího oka. Objektivita a racionalita jsou lidsky řečeno něco, co máme. A je to lepší než nic. (s. 55) Objektivita není otázkou přizpůsobení se pohledu božího oka, protože samotná existence takovéto perspektivy není možná z logických důvodů. To ale neznamená, že žádná objektivita neexistuje. Objektivita znamená pozvednout se nad předsudky, a to musí začít tím, že si uvědomíme, že tyto předsudky máme. Primárním předsudkem je náš pojmový systém. Abychom mohli být objektivní, musíme si uvědomovat, že máme konkrétní pojmový systém, musíme vědět, jak vypadá, a musíme být schopni uvažovat o jeho alternativách. Praktické standardy objektivity jsou navíc možné v celé řadě oblastí lidského snažení. Připuštění alternativních pojmových schémat neodvrhuje objektivitu, ale naopak ji činí objektivně možnou. Přestože je interní realismus typem realismu, jeho vnitřní povaha umožňuje existenci alternativních a nekompatibilních pojmových schémat. Není úplným relativismem, protože obsahuje omezení uvalená zkušeností se skutečným světem. V interním realismu není možné říci všechno jde. Proč by někdy nemohla existovat stejně koherentní, ale nekompatibilní pojmová schémata, která stejně dobře odpovídají tomu, čemu věříme na základě našich zkušeností? Pokud pravda není (jedinečná) korespondence, pak se otvírá i možnost jistého pluralismu. Jenže motivem metafyzického realisty je zachránit pojem perspektivy božího oka, tj. Jednu Pravdivou Teorii. (Putnam 1981, s. 73 74) Putnam si je velice dobře vědom toho, jak ostře se rozchází s většinou tradičních filozofických pojetí, stejně jako s tradičními každodenními pojetími světa. Jsme tedy svědky skonu teorie, která trvala více než dva tisíce let. To, že přežila tak dlouho a v tolika podobách přes své vnitřní kontradikce a nejasnosti, které v ní byly přítomny od samého začátku, ukazuje přirozenost a sílu touhy po perspektivě božího oka. Neustálá přítomnost tohoto přirozeného, ale nesplnitelného nutkání je možná zdrojem oněch falešných monismů a dualismů, které se množí v naší kultuře. Nedá se nic dělat, budeme se muset obejít bez perspektivy božího oka. (Putnam 1981, s. 74) Není ale nezodpovědné být realistou a nevěřit v existenci jedinečně správného popisu skutečnosti? Naopak. Vzhledem k tomu, že metafyzický realismus (objektivismus) byl empiricky popřen, a vzhledem k tomu, že objektivistická sémantika je teď inkonzistentní, alespoň dokud nebude objeveno nějaké záchranné omezení, jediný zodpovědný druh realismu je interní realismus. Nečiní opuštění pojmu jediného správného popisu skutečnosti vědu nemožnou? Neznamená to vzdát se vědeckého realismu? V žádném případě. Vzdáváme se pouze vědeckého objektivismu. A tento rozdíl je naprosto zásadní. Vědecký objektivismus tvrdí, že existuje pouze jeden plně správný způsob, jak je možné správně rozdělit skutečnost na předměty, vlastnosti a vztahy. Podle toho pak není správná volba předmětů otázkou volby pojmového schématu: existuje pouze jeden způsob, jak chápat skutečnost prostřednictvím předmětů a kategorií předmětů. Na druhou stranu vědecký realismus předpokládá, že svět je tak, jak je, ale zároveň připouští, že může existovat více než jen jeden vědecky správný způsob chápání skutečnosti prostřednictvím pojmových schémat s různými předměty a kategoriemi předmětů. Vědecká komunita může mít standardy objektivity a správnosti (nebo pravosti ve smyslu Goodmana 1978), podle kterých je možné, aby byly teorie s velmi odlišným rozčleněním na předměty a kategorie předmětů správné vzhledem k standardům tohoto společenství. Vzhledem k tomu, že není možný nějaký standard perspektivy božího oka, je to to nejlepší, čeho můžeme dosáhnout. A není to málo. Stačí to na to, abychom dosáhli rozumných standardů stabilního vědeckého poznání. Experienciální realismus Objektivistická filozofie je inkonzistentní jak s fakty o lidské kategorizaci, tak s nejzákladnějšími požadavky na teorii významu. Tyto inkonzistentnosti zasahují velice hluboko a není možné se jich snadno zbavit, a pravděpodobně se jich nelze zbavit vůbec. Výsledkem je krize. Potřebujeme nové teorie významu, pravdy, rozumu, vědění, chápání, objektivity atd. Takové teorie se musí umět vypořádat s fakty o kategorizaci a zároveň se vyhnout nástrahám popsaných Putnamem. Potřebujeme zachovat to, co bylo na starých vysvětleních logických vztahů a logické struktury správné a zároveň nahradit jak popisný aparát klasické teorie modelů, tak jeho filozofické podchycení. Interní realismus vypadá jako životaschopná alternativa. Zachovává základní realismus a vyhýbá se Putnamově kritice. Ale musí být více rozvinut. Zatím nenabídl nové teorie významu, rozumu, kategorizace atd. Zkušenostní realismus, nebo experiencialismus, jak jsme ho nazvali spolu s Markem Lakoff: Ženy, oheň a nebezpečné věci strana 3 z 5
Johnsonem (1980), je verze interního realismu, která se pokouší poskytnout alespoň něco z toho, co je potřeba: alternativní vysvětlení významu, pravdy, vědění, chápání, objektivity a rozumu teorii kognitivních modelů, která je schopná se vypořádat s fakty o kategorizaci a sémantice přirozeného jazyka vysvětlení relativismu, které se vyhýbá problémům totálního relativismu a umožňuje chápání existující stability vědeckého poznání Toho všeho je třeba dosáhnout při zachování základního realismu. Musíme tedy zároveň připustit: (a) skutečnost světa existujícího nezávisle na lidech, (b) omezení našich pojmových systémů vzhledem k povaze této skutečnosti, (c) pojetí pravdy, které přesahuje pouhou vnitřní koherenci, (d) závazek objektivity a (d) vysvětlení toho, jak může být vědecké poznání stabilní. Experiencialistická strategie Mark Johnson a já jsme vyvinuli strategii, která umožní rozšířit interní realismus, aby se mohl vypořádat s těmito všemi problémy. Za centrální považujeme problém významu. Ústřední otázka je tedy podle nás to, jak mohou mít naše jazykové výrazy a pojmy, které vyjadřují, význam. Naše strategie spočívá v tom, že se pokoušíme izolovat to, co považujeme za ústřední problém objektivistického přístupu, a vydat se jinou, a podle nás, mnohem slibnější cestou. Objektivistický přístup k problému významu byl tento: Jazykové výrazy a pojmy, které vyjadřují, jsou symbolické struktury, samy o sobě významuprosté, které nabývají významu prostřednictvím přímé, nezprostředkované korelace s věcmi a kategoriemi ve skutečném světě (nebo v možných světech). Toto vysvětlení významu se nikde nezmiňuje o lidech. Nijak nezávisí na povaze myslících a komunikujících organizmů nebo na povaze jejich zkušenosti. To je podle nás základní problém objektivistického přístupu. Experiencialistický přístup je velmi odlišný. Snaží se charakterizovat význam prostřednictvím povahy a zkušenosti organizmů, které myšlení provozují. Není to ale jen povaha a zkušenost jednotlivců, ale také povaha a zkušenost druhu a společenství. Zkušenost se proto nepoužívá v úzkém smyslu toho, co se náhodou stalo nějakému konkrétnímu jednotlivci. Zkušenost je naopak zkonstruována v širokém smyslu totality lidské zkušenosti a všeho, co v ní hraje roli, jako je povaha našeho těla, naše geneticky zděděné schopnosti, mody toho, jak fyzicky fungujeme ve světě, naše společenská organizace atd. Zkrátka experiencialismus považuje za zásadní velkou část toho, co objektivismus považuje za irelevantní. Experiencialistické pojetí významu je tedy ve svých obecných rysech v kontrastu s pojetím objektivistickým. Kde objektivismus definuje význam nezávisle na povaze a zkušenosti myslících bytostí, experiencialismus charakterizuje význam prostřednictvím vtělesnění, to jest prostřednictvím našich kolektivních biologických schopností a našich fyzických a společenských zkušeností jako bytostí fungujících v našem prostředí. V tomto bodě dělíme problém na dvě části: (1) strukturu a (2) vtělesnění této struktury. Začněme strukturou. Naše pojmy jsou strukturované, jak interně, tak vzájemně. Tato struktura nám umožňuje uvažovat, chápat, získávat vědomosti a komunikovat. Teorie kognitivních modelů, jak ji budeme popisovat, se zabývá pojmovou strukturou. Ale samotná struktura nestačí, abychom mohli hovořit o významu. Dále proto potřebujeme i vysvětlení toho, co jí dodává význam. Experiencialismus tvrdí, že pojmová struktura má význam, protože je vtělesněná, to jest, povstává z našich předpojmových tělesných zkušeností a je s nimi svázána. Pojmová struktura zkrátka existuje a je chápána, protože existují a jsou chápány předpojmové struktury. Pojmová struktura nabývá svého tvaru na základě povahy předpojmových struktur. Zde ale narážíme na dva bezprostřední problémy: Zaprvé musíme předpokládat, že sama naše tělesná zkušenost má nějakou zkušenost a není to nějaká nestrukturovaná kaše. Struktura tedy nemůže povstat z něčeho, co vůbec žádnou strukturu nemá. Pokud pojmová struktura povstává z předpojmové zkušenosti, pak sama tato předpojmová zkušenost strana 4 z 4
musí být strukturovaná. První problém tedy je, jak vypadá struktura naší předpojmové zkušenosti, že může dát povstat pojmové struktuře. Zadruhé je zřejmé, že ne všechny naše pojmy jsou pojmy fyzickými. Mnoho z nich je abstraktních. Rozum je abstraktní. Druhý problém tedy je: Jak mohou být abstraktní pojmy a abstraktní rozum založeny na tělesné zkušenosti? Johnson a já jsme navrhli následující řešení: 1. Existují alespoň dva typy struktur v našich předpojmových zkušenostech: A. Bázová struktura: Bázové kategorie jsou definovány konvergencí našich gestaltových percepcí, naší schopností tělesného pohybu a naší schopností utvářet bohaté mentální obrazy. B. Kinestetická obrazově schématická struktura: Obrazová schémata jsou relativně jednoduchými strukturami, které se neustále znovu objevují v naší tělesné zkušenosti: NÁDOBY, CESTY, VAZBY, SÍLY, ROVNOVÁHA, a vyskytují se v různých orientacích a vztazích: NAHORU-DOLŮ, PŘEDEK-ZADEK, ČÁST-CELEK, CENTRUM-PERIFERIE atd. Tyto struktury mají přímý význam, zaprvé proto, že jsou přímo a opakovaně zakoušeny díky povaze našeho těla a jeho modu fungování v našem prostředí. (Podrobný rozbor viz Johnson 1987). 2. Existují dva způsoby, jak abstraktní pojmová struktura povstává z bázové obrazově schématické struktury: A. Metaforická projekce z fyzické domény do domén abstraktních. B. Projekce z bázových kategorií do kategorií na vyšších a nižších úrovních. Abstraktní pojmové struktury mají význam nepřímo. Jsou chápány díky svému systematickému vztahu k strukturám, které mají význam přímo. S takovýmto pojetím významu pak můžeme charakterizovat chápání prostřednictvím významu, pravdu prostřednictvím chápání, vědění prostřednictvím pravdy a chápání, a objektivitu prostřednictvím porozumění tomu, jak rozumíme a chápeme. Celá struktura bude spočívat na našem vysvětlení významu, které pak má dvojí předpojmový základ v tělesné zkušenosti: v bázových strukturách a v kinestetických obrazových schématech. Toto řešení má následující charakteristiky: Nepodléhá Putnamově kritice, protože pojmy, které mají význam přímo (bázové a obrazově schématické pojmy), jsou přímo provázány se strukturními aspekty zkušenosti. To činí toto vysvětlení významu interním vzhledem k lidským bytostem. Vzhledem k tomu, že tělesná zkušenost je konstantní zkušeností skutečného světa, která většinou obsahuje úspěšné fungování v něm, striktní omezení ze skutečného světa jsou uvalena na pojmovou strukturu. Tím se vyhneme subjektivismu. Vzhledem k tomu, že obrazová schémata jsou společná všem lidem, stejně jako principy, které určují bázové pojmy, vylučuje se totální relativismus, přestože omezený relativismus je povolen. Zkušenostní realismus tedy splňuje kritéria kladená na typ interního realismu. V současnosti je to jediná podoba realismu, která dokáže vysvětlit jevy probírané v této knize. Lakoff: Ženy, oheň a nebezpečné věci strana 5 z 5