Vývoj Českého krasu v terciéru * a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí

Bohemia centralis, Praha, 32: 15 40, 2014 Vývoj Českého krasu v terciéru * a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí The Český kras/bohemian Karst evolution during Tertiary and Quaternary new findings of the last ten years Vojen Ložek 1, Karel Žák 2 a Jan Wagner 2 1 Nušlova 2295/55, CZ 158 00 Praha 13 2 Geologický ústav AV ČR, v. v. i., Rozvojová 269, CZ 165 00 Praha 6; zak@gli.cas.cz, wagnerj@gli.cas.cz Abstract. The Český kras/bohemian Karst, declared as a Protected Landscape Area in 1972, celebrated 40 years of duration of this type of nature protection in 2012. Such an anniversary provides a good reason to overview the new knowledge obtained during the previous period. This summary reviews new findings in understanding the Neogene and Quaternary evolution of the area. The new results are based on the study of vertebrate fossils and fossil molluscs in unconsolidated sediments at both surface sites and in the caves, as well as on the study of cave sediments without fossils and of surface fluvial sediments. New opinions on the geomorphological evolution of the area are discussed as well. The review also includes data on new cave discoveries, on the most important archeological finds, and on scientific evaluation of a large river flood, which affected the area in 2002. Key words: Český kras/bohemian Karst, Neogene, Quaternary, fossil vertebrates, fossil molluscs, caves, archeology, floods Úvod Dne 12. dubna roku 2012 tomu bylo právě 40. let od vyhlášení jedné z našich nejznámějších a nejvíce navštěvovaných chráněných krajinných oblastí Českého krasu. Tedy chráněné krajinné oblasti, která měla vždy díky blízkosti Prahy trochu mimořádné postavení. Odedávna sem směřovaly výpravy přírodovědců a exkurze * Terciér již není jako formální stratigrafická jednotka zařazen v platné verzi mezinárodní stratigrafické tabulky. Jako neformální termín si ho k souhrnnému označení paleogénu a neogénu dovolujeme v tomto článku používat. 15

BOHEMIA CENTRALIS 32 vysokoškolských studentů přírodovědných oborů i exkurze mezinárodních odborných symposií. Každé takové kulaté jubileum je příležitostí k zamyšlení, co nového se v oblasti událo a jaké nové poznatky byly získány. V tomto přehledu se pokusíme ve stručné formě shrnout nové přírodovědné poznatky o vývoji živé a neživé přírody Českého krasu v kenozoiku (tedy terciéru a kvartéru), získané ve čtvrtém desetiletí existence CHKO, tedy od roku 2002 zhruba do poloviny roku 2013. Výzkum vývoje morfologie krajiny, odnosných a sedimentačních procesů i vývoj klimatu a bioty v nejmladších geologických obdobích je rozhodující měrou založen na studiu nezpevněných sedimentů. Pro jejich zachování, včetně jejich fosilního obsahu, poskytuje kras mimořádně příznivé podmínky. Kromě výzkumu fluviálních sedimentů na krasovém povrchu, profilů v sedimentech zachovaných v krasových depresích či v osypech na úpatí svahů a profilů ve sladkovodních vápencích (pěnovcích), se proto níže uvedené shrnutí bude velkou měrou zabývat i výzkumem sedimentárních výplní jeskyní. Stranou proto nelze nechat ani přehled hlavních speleologických objevů dříve neznámých jeskynních prostor, uskutečněných amatérskými jeskyňáři. Přehled nových poznatků je organizován chronologicky, od starších geologických období po mladší. Nové práce a jejich výsledky rozptýlené v řadě tuzemských i zahraničních periodik a knih uvádíme jen telegraficky. Hlavním cílem příspěvku je upozornit zájemce na jejich existenci pro případné podrobnější studium. Kromě prací popisujících detailně nově studované objekty nebo profily bylo v posledních deseti letech publikováno i několik souhrnných prací, zabývajících se obecně vývojem přírody a krajiny v kvartéru v České republice. Pravidelně obsahují i informace z oblasti Českého krasu (Ložek 2007, Cílek, Ložek a kolektiv 2011, Ložek 2011, Pokorný 2011). Na ně odkazujeme zájemce o celkový širší rámec vývoje klimatu a přírody v této oblasti. Karsologická problematika Českého krasu byla shrnuta Žákem et al. (2009a) a v anglickém jazyce v průvodci pro odbornou exkurzi 16. Mezinárodního speleologického kongresu (Žák et al. 2013). 16 Neogén Pro období paleogénu (66,0 až 23,03 milionů let před současností; časové hranice jsou podle International Commission on Stratigraphy 2013) prakticky nejsou v Českém krasu známy žádné jednoznačně datované sedimenty. Zaměříme se proto na mladší část terciéru, neogén (23,03 až 2,588 milionu let před současností). Pro výzkum neogénu Českého krasu bylo posledních deset let velmi přínosných. Došlo k významným nálezům fosilní flóry a fauny a k rozšíření poznatků o geomorfologickém vývoji. V souborném článku byl publikován významný názor o vzniku hlavních dutin Koněpruských jeskyní vystupujícími teplými roztoky zdola (Bella et Bosák 2012).

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí V pískovně U ručiček (3 km JZ od Karlštejna) byla v poloze jílů vložené do jemnozrnných fluviálních písků nalezena nepříliš kvalitně zachovaná listová otisková flóra (Žák et al. 2003c). V jejím rámci se podařilo určit 16 taxonů (1 kapradina, 2 jehličnany, 13 krytosemenných rostlin). Fragmentární zachování flóry neumožnilo detailní stratigrafické zařazení, takže nalezená flóra byla zařazena jen hrubě do nejsvrchnějšího oligocénu až spodního miocénu (Teodoridis in Žák et al. 2003c; Teodoridis 2003, 2004). Přísluší tedy zhruba do stejného období, ze kterého byla v obdobné nadmořské výšce zjištěna malakofauna v podloží kvartérních teras v prostoru u Kruhového lomu nedaleko Tetína (viz Ložek in Kukla 1956; Kukla et Ložek 1993). Sedimenty velké terciérní řeky s malým spádem, která před zhruba 20 až 25 miliony lety vytvořila napříč Českým krasem mezi Karlštejnem a Berounem široké údolí, lze sledovat dále směrem na Křivoklátsko, s pravděpodobnou návazností na tzv. Hlavačovské štěrkopísky sz. od Rakovníka (Teodoridis 2003, 2004, Ložek et al. 2004, Ložek et Žák 2011). Dno tohoto paleoúdolí bylo v úseku mezi Karlštejnem a Berounem o několik metrů níže, než je báze nejstarší skupiny kvartérních teras, tedy zhruba 65 m nad úrovní dnešního toku. Studie zastoupení těžkých minerálů v písčitých sedimentech ukázaly, že zdrojovou oblastí tohoto významného terciérního toku bylo krystalinikum s výskytem žul a metamorfovaných hornin v oblasti moldanubika, nejspíše v místech Českomoravské vrchoviny (Žák et al. 2001, Táborský et al. 2002, Žák et al. 2004a). Co se týče předkvartérních fluviálních sedimentů, publikovány byly také dřívější výzkumy v oblasti Mořiny a Mořinky, včetně pozoruhodného vrtu Mo-4 lokalizovaného nedaleko jižně od Mořiny, který měl pod 18 metry eolických hlín s horizonty fosilních půd dalších 26,6 m předkvartérních fluviálních písků (Kovanda et Zima 2004). Suchý (2002) se věnoval předkvartérnímu zvětrávání vápenců na tzv. bílé vrstvy. Z dalších výzkumů, zaměřených na paleontologicky sterilní sedimenty lze jmenovat paleomagnetický výzkum jeskynních sedimentů v rámci středního patra Koněpruských jeskyní (Kadlec et al. 2003, Kadlec in Žák et al. 2004a), které mohou být podle výsledku studia jak pliocenní, tak i spodnopleistocenní. Na jeskynní sedimenty Koněpruských jeskyní byla zaměřena i bakalářská práce Knížka (2004) a diplomová práce Pavelové (2006). Problematiky předkvartérní morfogeneze Koněpruských jeskyní se částečně týkala i práce Osborna (2009), problematiku Koněpruských jeskyní shrnuli také Komaško (2010) a Žák et al. (2013). Poslední desetiletí rozhojnilo i lokality s nálezy neogenní obratlovčí fauny. Fosilní obsah byl zjištěn v litologicky pestrých sedimentárních výplních tří krasových depresí v nejvyšší etáži lomu Plešivec (též Nový Homolák) nedaleko Měňan (Žák et Diedrich 2006). Z nich bylo postupně několika pracovníky proplaveno zhruba 1500 kg sedimentu. Zatím jako nejzajímavější se jeví krasová výplň označovaná jako P03 (označovaná jako Měňany 3, např. Čermák et al. 2007), která poskytla pliocenní obratlovčí faunu, především drobné savce. 17

BOHEMIA CENTRALIS 32 Představuje jednu z nejbohatších lokalit tohoto časového úseku ve střední Evropě (biozóna MN 15b/16a; Horáček et al. 2006, Čermák et al. 2007, 2008, Čermák 2009, Wagner et al. 2009b). Stáří výplně P02 v lomu Plešivec je zatím vzhledem k omezenému fosilnímu záznamu nejasné a snad může obsahovat i směsný paleontologický záznam s redeponovanými odolnými nálezy (zejména zuby savců) ze starších sedimentů. Výplň deprese P02 poskytla pozoruhodné nálezy zubů dikobraza a částí želvích krunýřů (Diedrich 2007a). Diedrich (2007a) předpokládal pro její sedimentární výplň stáří od spodního po svrchní miocén. Předběžně shlédnutý přístupný fosilní materiál (O. Fejfar) ani nepočetný materiál získaný z předběžného revizního odběru (I. Horáček) však tomuto předpokladu nenasvědčují. Detailní výzkum a případné porovnání s nálezy miocenní fauny v nedalekém Červeném lomu (přehled a nové výzkumy viz Horáček 1982, 2000a, Fejfar 1990, Fejfar et Sabol 2005, Kadlecová 2000, Nedomová 2002a) bude předmětem dalších prací. Obratlovčí mikrofaunou velmi bohatá výplň P01 odpovídající nejstaršímu pleistocénu (biozóna Q1 sensu Horáček, nepublikované určení I. Horáček, O. Fejfar, S. Čermák) už fakticky nepatří do této kapitoly. Zajímavá je v ní ale přítomnost i poměrně velkých stalagmitů (až 25 cm) náhodně se nacházejících v klastické výplni deprese. Pocházejí zřejmě z erodovaných předkvartérních jeskynních prostor nad úrovní současného temene vrchu Plešivce. P. Bosák nalezl v roce 2009 fragment drobné kosti v sedimentární výplni pozůstatku staré jeskyně v těžebním prostoru Velkolomu Čertovy schody východ. Za souhlasu těžební firmy byl následně proveden odběr materiálu z fosiliferní vrstvy, který je nyní ve zpracování. Materiál je silně fragmentární a velmi vzácný, přesto doposud nalezené fragmenty drobných savců naznačují, že by se mohlo jednat o výplň pliocenního stáří (S. Čermák, I. Horáček). V sedimentární sérii pod fosiliferní vrstvou byly studovány také paleomagnetické vlastnosti klastických sedimentů a sintrových poloh (P. Pruner, S. Šlechta, P. Bosák). 18 Spodní pleistocén (2588 až 781 tisíc let před současností) Kromě výše zmíněné, dosud podrobně nezpracované lokality P01 ve stěně lomu Plešivec u Měňan je v současnosti zpracováván materiál z nedaleké jeskyně Malá Panama ve stejném lomu (nálezy jsou tvořeny především mikrofaunou, z ojedinělých dokladů větších savců lze zmínit např. horní stoličku medvěda) a zřejmě mírně mladší materiál ze spojovacích chodeb mezi jeskyněmi Malá Panama a Panama (ke spojení jeskyni viz také níže). Z dalších lokalit nejstarší části pleistocénu byla věnována největší pozornost prostoru pod bývalou VI. slují ve východní části lomu na Chlumu u Srbska (popis VI. sluje viz Skřivánek et Ložek 1953). Samovolný pokles sedimentů ve dně lomu pod bývalou VI. slují zde inicioval průzkumné práce amatérských jeskyňářů již od

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí 90. let, potom znovu opakovaně po roce 2000. Těsně pod rovinou etáže (299 m n. m.) přitom byly obnaženy fosiliferní sedimenty s obratlovčí faunou ze spodního pleistocénu. První rozsáhlejší výzkumy obratlovců s detailním vzorkováním zde proběhly v roce 2006 (I. Horáček a jeho studenti) s následným odběrem a plavením velkého objemu materiálu (S. Čermák, J. Wagner; cca 800 kg). Nálezy savců z tohoto odběrového místa jsou vedeny pod označením Chlum 8. Ze zpracovávané fauny byl zatím publikován pouze materiál zajícovců rodu Hypolagus (společně s revizí materiálu mj. z Chlumu 6; Čermák 2009). Současně ale pokračovaly i prolongační práce, tedy hloubení sondy v propadu. Z ní se podařilo dne 10. března 2011 proniknout do menších volných prostor, nacházejících se v hloubce více než 10 m pod povrchem etáže lomu. I zde se nacházejí fosiliferní jeskynní výplně (pro přehled postupu současných prolongačních prací viz Žák et Živor 2011). Zpracování získaných vzorků obratlovčí fauny ze spodního pleistocénu dále probíhá. Chronologicky nálezy převážně drobné obratlovčí fauny (podařilo se ale nalézt i třetí spodní medvědí stoličku) spadají do časného biharu, tedy do období zhruba 1,5 milionu let před současností (osobní sdělení I. Horáčka in Diedrich et Žák 2006 nebo in Žák et al. 2013). Střední pleistocén (781 až 126 tisíc let před současností) Paleontologické nálezy ze středního pleistocénu jsou v Českém krasu zastoupeny sice méně hojně než doklady ze závěru tohoto období, nicméně počáteční úsek středního pleistocénu je zde reprezentován několika lokalitami evropského významu (patří sem např. pozdně biharské nálezy z Koněpruských jeskyní, zvláště z tzv. Jižního komína a nedaleké kapsy C718 ve stěně Císařského lomu, nebo některé nálezy z Chlumských slují v západní části lomu a sedimentárních sérií na ně navazujících). Ve sledovaném období byly, za laskavé pomoci A. Komaška, vzorkovány červenohnědé hlinité sedimenty v Koněpruských jeskyních nacházející se již nad polohou spadlých stropních desek a sintrů I. generace (byly odebrány cca 2 tuny materiálu na několika místech mezi Petrbokovým a Petrovým dómem). Tyto sedimenty hojně obsahují bělavě fosilizované medvědí kosti a pokrývají velkou část plochy Proškova dómu a přiléhajících částí středního patra. Současně provedená revize starších nálezů fosilních medvědů z Koněpruských jeskyní potvrdila, že pozůstatky náleží druhu Ursus deningeri (Wagner 2003, 2005, Wagner et Čermák 2012). Materiál tohoto druhu získaný z Koněpruských jeskyní od jejich objevení až do současnosti dnes tvoří největší soubor pozůstatků fosilních medvědů z tohoto období v Evropě. Revidována byla i mikrofauna z téže polohy (Fejfar et al. 2004, Wagner et al. 2009a). Je typicky interglaciální a odpovídá druhovým složením i stupněm vývoje jednotlivých taxonů období svrchního biharu 19

BOHEMIA CENTRALIS 32 (tedy některého z interglaciálů ve spodní části tzv. cromerského komplexu, OIS 19 či OIS 17). Průběžně také probíhalo zpracovávání dříve získaného materiálu fosilních savců ze střednopleistocénních lokalit Českého krasu a to často ve formě diplomových prací, které v některých případech zahrnovaly i materiál z mladších období (Ringl 1996, Nedomová 2002b, 2003a d, Plata 2002, Wagner 2003, 2004, 2005, Copková 2004, Krejčová 2005, Čermák 2009, Balážová 2010; přehled většiny paleontologické literatury k hlavním biharským lokalitám ČK do r. 2002 obsahuje Wagner 2003). Vedle vlastních taxonomických studií byla řada prací směřována k detailnímu popisu vnitrodruhových a vnitrospolečenstvových změn na hranici bihar/toring, přičemž lokality Českého krasu posloužily jako vzorové příklady šířeji platného modelu popisujícího tuto faunistickou transformaci (např. Horáček 2000b, 2008, Horáček et al. 2004). Problematika stáří říčních teras českých řek byla přehledně shrnuta v poslední době Tyráčkem (2001) a Tyráčkem et al. (2004). K dílčímu pokroku došlo ve zpřesnění datace střednopleistocenních říčních teras Berounky i přímo v Českém krasu. Využita pro to byla datace jeskynních sintrů speleotém (metoda 230 Th/ 234 U), vytvořených v jeskyních podél řeky již ve vadózní zóně. Tedy speleotém vytvořených v době, kde se jeskyně již vynořily nad hladinu podzemní vody. V Terasové jeskyni u Tetína, výškově 25 m nad dnešním tokem, vznikaly podlahové jeskynní sintry již před 181 tisíci lety a v Tomáškově lomu ve 37 m nad tokem před 244 tisíci lety (Žák et al. 2004a). Datování je samozřejmě časově jen jednostranným omezením vývoje údolí, údolí v dané výškové úrovni mohlo existovat i dříve, než sintry vznikly. Datace je ve shodě s dosavadními představami o hloubkovém vývoji údolí Berounky během středního pleistocénu i ve shodě s biostratigrafickým datováním nedaleké lokality Karlštejn-Altán (34 m nad dnešním tokem), kde se v sedimentárním profilu podařilo prokázat na povrchu terasy dva interglaciály, kromě eemu ještě další starší interglaciál (Horáček et Ložek 1988). Studiu paleontologicky sterilních sedimentů v jeskyních podél řeky Berounky se věnoval ve své diplomové práci Mühldorf (2003), práce se věnuje také mnohem starším krasovým výplním v závrtech na hraně říčního údolí. 20 Svrchní pleistocén (126 až 11,7 tisíc let před současností) Pro svrchní pleistocén (tedy minulý interglaciál, a poslední glaciál) je na rozdíl od předchozího období z Českého krasu k dispozici velký počet paleontologických nálezů v sedimentárních profilech několika různých typů. V souvislosti se stěhováním osteologických sbírek Národního muzea z historické budovy do nových depozitářů se pokusil tehdejší pracovník muzea C. Diedrich část sbírek kostí velkých savců posledního glaciálu, pocházejících z jeskyní Českého krasu, částečně reorganizovat. Snažil se také kompletovat některé téměř úplné kostry

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí velkých šelem svrchního pleistocénu, někdy přitom mohly být do jednoho kompletu zařazeny i kosti z různých jedinců. Rozvinul přitom teorii, podle které za většinu akumulací kostí velkých obratlovců posledního glaciálu v jeskyních Českého krasu mohou hyeny, což bylo ve větší míře než dříve doloženo stopami po hlodání na kostech (Diedrich et Žák 2006). Protože tento autor je mimořádně publikačně plodný, rozpracoval jednotlivé starší nálezy savčí makrofauny z Českého krasu nebo různé jejich aspekty (zabýval se především tafonomií) v řadě dalších prací (např. Diedrich 2007a d, 2010, 2011, 2012, Diedrich et Copeland 2010, Rotschild et Diedrich 2012). V rámci malakozoologického projektu L. Juřičkové (P504/10/0688) byly nově pomocí radiouhlíku datovány ulity měkkýšů z několika lokalit ze starších výzkumů V. Ložka. Na již výše zmíněné významné lokalitě Karlštejn-Altán byla malakofauna částečně stmelené suti svrchního ukloněného souvrství datována na zhruba 40 tis. let. Malakofauna je zde téměř interglaciální a odpovídá tedy zřejmě některému teplému tzv. Dansgaard-Oeschgerovu výkyvu ještě před nástupem posledního glaciálního maxima. V rámci eolické nebo eolicko-deluviální sedimentace posledního glaciálu publikoval popisy a malakostratigrafii několika lokalit v Českém krasu J. Kovanda (mimořádně mocný profil v šachtici v Srbsku, Kovanda 2005; rozsáhlý umělý odkryv na východním svahu Damilu v Tetíně při stavbě rodinných domků, Kovanda 2006; malakostratigrafie pěti dříve studovaných profilů se sprašovou sedimentací, Kovanda 2007). U odbočky značené cesty z údolí Břesnice (Bubovického potoka) na jižním úpatí Doutnáče byla zjištěna 2,5 m vysoká břehová nátrž, která odkryla souvrství výplavového kužele z mělkého suchého údolíčka lemujícího jižní až jihozápadní svah Doutnáče. Ve spodní části profilu vystupuje hnědošedá ulehlá jílovitá hlína s hojnou drobnou sutí i většími kameny, která poskytla malakofaunu převážně otevřené, pravděpodobně pozdně glaciální krajiny (hojná Succinella oblonga s příměsí Helicopsis striata, Cochlicopa lubrica a patrně i Arianta arbustorum). V nadloží ojediněle vystupuje H. striata, holocenní společenstvo lze očekávat ještě výše ve vrstvách vystupujících v sousedství nátrže. V rámci Českého krasu jde o poměrně řídký nález, který přispívá k poznání přechodné fáze mezi středočeským pleistocénem a holocénem (předběžné zpracování profilu V. Ložek). Intenzivně byl studován materiál drobných savců z řady svrchnopleistocénních a spodnoholocénních lokalit/profilů v Českém krasu. Kromě taxonomického či biostratigrafického zhodnocení daných nálezů (Horáček 2002, Čermák 2003, Horáček et Jahelková 2005, Ložek et Horáček 2006, Knitlová 2008 a některé další práce zmíněné již výše) byly také řešeny otázky biogeografické a faunistické a to především vzhledem k změnám na hranici pleistocén/holocén (např. Horáček et al. 2002, Sůvová 2003, Horáček et Ložek 2010, Knitlová et al. 2010, Horáček 2011). Přechod z glaciálu do holocénu byl nově zachycen a studován i na několika zcela nových lokalitách v různém sedimentárním vývoji. Výkopem v boku a dně 21

BOHEMIA CENTRALIS 32 suchého údolí na obcí Tetín (první popis profilu Ložek in Kadlec et al. 2000, Ložek 2001) byl obnažen profil, ve kterém navazuje na sedimentární výplň z pozdního glaciálu holocenní sekvence s pěnovci. Údolí bylo erozně vyklizeno zřejmě na počátku období maxima poslední doby ledové. Přechod z pozdního glaciálu do holocénu byl překvapivě zjištěn v bazální části pěnovcové kaskády pod historickým mlýnem v Kodě (Žák et al. 2008). Pozdní glaciál (zřejmě interstadiál alleröd a mladší dryas) je zde zachycen již v pěnovcové sedimentaci. Zjištění později revidovali v rámci zevrubného popisu pěnovcových akumulací v Kodské rokli Kovanda et Juřičková (2010) a dospěli ke stejnému závěru. Počátky tvorby pěnovcové akumulace v Kodě se tak staly nejstarším doloženým příkladem tohoto typu sedimentace v Českém krasu. Ke značnému pokroku došlo v určení hloubkového dosahu permafrostu posledního glaciálu v Českém krasu a to díky nově popsanému, velmi neobvyklému typu druhotného jeskynního karbonátu, který vzniká v jeskyních ve vazbě na permafrost. Jedná se o takzvaný kryogenní jeskynní karbonát, který ve formě tvarově velmi pestrých krystalů a agregátů vzniká vyloučením rozpuštěného obsahu krasových vod při jejich mrznutí v jeskyních. Karbonát tohoto typu lze jednoznačně identifikovat podle formy výskytu a specifických poměrů stabilních izotopů uhlíku a kyslíku a lze jej relativně snadno a přesně datovat pomocí členů uranových řad. Významné bylo, že k vysvětlení procesů vzniku kryogenních jeskynních karbonátů došlo celosvětově poprvé na základě vzorků z jeskyně BUML u Srbska (Žák et al. 2004b), i když obdobné typy speleotém byly bez pochopení procesů jejich vzniku již předtím popsány ze Slovenska, Polska a Německa. V současnosti je tento typ kryogenního karbonátu znám z pěti jeskyní Českého krasu, včetně izolovaných a špatně větraných dutin do hloubek až 65 m pod povrchem (Žák et al. 2011). Protože tyto dutiny nelze prochladit cirkulací vzduchu, byla příčinou jednoznačně doloženého mrznutí krasových vod v nich existence permafrostu. Permafrost v posledním glaciálním maximu dosáhl tedy v Českém krasu minimálně do hloubky 65 m pod povrchem. Zda se jednalo o permafrost souvislý nebo nesouvislý nelze určit. Celá problematika vzniku kryogenních jeskynních karbonátů a jejich užití jako indikátoru hloubky permafrostu ve střední Evropě byla nedávno podrobně shrnuta (Žák et al. 2012). V současné době je tento neobvyklý typ speleotém znám celkem z 25 jeskyní v Německu, na Slovensku, v Polsku a v Rusku. Kromě hrubozrnných kryogenních karbonátů vznikajících hluboko v jeskyních ve vazbě na permafrost je v krasovém prostředí poměrně běžný i vznik jejich jemnozrnných ekvivalentů, vznikajících při sezónním mrznutí krasových vod ve vchodech jeskyní. Recentní jemnozrnné kryogenní karbonáty vznikající při mrznutí krasových vod v jeskynních portálech byly studovány v jeskyni Koda (Žák et al. 2010b). Jako hlavní složka kryogenního precipitátu, nacházejícího se na povrchu ledových rampouchů, zde byl identifikován nestabilní hydratovaný karbonát ikait (CaCO 3 6H 2 O). Zřejmě se jedná o první průkazné zjištění tohoto minerálu v ČR. 22

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí Holocén (posledních 11,7 tisíce let) Dřívější detailní poznatky o holocenním vývoji Českého krasu byly v posledních deseti letech dále doplněny a rozšířeny. V rámci pěnovcové sedimentace při krasových pramenech byly výsledky multidisciplinárního studia opěrného holocenního profilu v akumulaci pěnovců ve Sv. Janu pod Skalou (dříve shrnuto v česky psané monografii) publikovány i mezinárodně (Žák et al. 2002). Izotopová data z lokality (δ 18 O v pěnovci) byla následně využita mimo jiné i pro doložení celoevropsky synchronního chladného klimatického výkyvu na 8,2 tisících letech před současností (Andrews 2006). Přehled známých lokalit pěnovcové sedimentace v Českém krasu byl rozšířen Kovandou (2004). Stejný autor zkoumal měkkýše almovišť u Tetína (Kovanda 2008) a zejména věnoval velkou pozornost soubornému zpracování početných přirozených odkryvů pěnovců a několika hlubokých kopaných šachtic v pěnovcích v Kodské rokli. Terénní etapa zde proběhla již v roce 1964, data však byla nově shrnuta, malakostratigrafické sběry byly revidovány a doplněny o radiouhlíkové datování (Kovanda et Juřičková 2010). Data potvrzují a rozšiřují dosavadní znalosti o vývoji klimatu a přírody v průběhu holocénu, včetně některých mimořádných profilů (šachtice S 8 a S 9), které patří k nejúplnějším holocenním sukcesím měkkýšů v České republice. Tvorbu pěnovce začínající již v pozdním glaciálu se podařilo potvrdit jen v akumulaci prostorově nejbližší krasovému prameni, tedy ve sklepeních historického Kodského mlýna (Žák et al. 2008, Kovanda et Juřičková 2010), ostatní profily v Kodě zachycují jen obvyklý holocenní vývoj pěnovců. J. Hlaváč zpracoval profil v dříve nestudovaném holocenním pěnovcovém tělese na úbočí Kotýzu nad pramenem tzv. Dobré vody kotýzské a profily v Císařské rokli (Hlaváč 2006). Pozornost byla věnována i dataci destrukce pěnovcových akumulací a poloh druhotným karbonátem tmelených sutí v mladém holocénu, zejména na klasické lokalitě v Císařské rokli (Hlaváč et al. 2003, Mikšíková 2003, Žák et al. 2003b). Hlavní fáze destrukce pěnovcových kaskád a těles tmelených sutí byla časově zařazena zhruba mezi 1,9 a 0,3 tisíc let před současností. Malakostratigrafický rozbor torza velké pěnovcové kaskády obnaženého zářezem silnice v údolí Mlýnského potoka pod Zadní Kopaninou ukázal, že hlavní masa pěnovce s vložkami svahovin vznikla v mladší fázi klimatického optima holocénu (v epiatlantiku) a vyzněla v subboreálu (sensu K.-D. Jäger). Povrch pěnovce v té době překryla hrubá suť, na níž již zcela převažují svahoviny. Biostratigrafické datování potvrzují radiouhlíková data, 4044 3959 BC cal. z báze pěnovců a 1112 930 BC cal. ze suťového horizontu (dosud nepublikovaná data získaná v rámci projektu L. Juřičkové). Původní svěží roklinový háj v době vzniku suťového horizontu vystřídalo výrazné prosvětlení a posléze až téměř odlesnění. 23

BOHEMIA CENTRALIS 32 Celý vývoj této pěnovcové akumulace, jejíž zbytky se zachovaly po obou stranách údolí, vykazuje nápadnou shodu s klasickým sledem ve Sv. Janu p. Skalou. Mimo pěnovcovou sedimentaci byly nově studovány i některé profily ve svahovinách. Na bazi hnědé půdy v dnes již klasickém odkryvu v Dezortově lomu, nacházejícím se také pod Zadní Kopaninou (např. Ložek 2007), bylo zjištěno charakteristické hnízdo ulit plže Fruticicola fruticum, které bylo v rámci projektu L. Juřičkové datováno pomocí 14 C. Radiouhlíkové datování (9121 8749 BC cal., zatím nepublikováno) potvrzuje původní zařazení těchto akumulací do období světlých hájů až parkové krajiny na počátku holocénu. V létě roku 2012 vykopal v rámci speleologických prolongačních prací tetínský jeskyňář L. Pecka se spolupracovníky rozsáhlý zářez, který odkryl holocenní svahovou sedimentaci u skalní stěny před vchodem jeskyně Bišilu v Tetínské rokli přímo v obci Tetín. Profil je detailně členěn a obsahuje kromě holocénu s bohatou obratlovčí mikro- i makrofaunou také závěr posledního glaciálu se sprašovou matrix v suti. Odkrytý profil odborně zpracovává I. Horáček se spolupracovníky. Co se týče sedimentace na rozhraní jeskynního a vnějšího prostředí, tedy v jeskynních portálech, detailní publikace v angličtině se dočkal opěrný profil pro pozdní glaciál a holocén v tomto typu prostředí, založený na výzkumu vchodové části jeskyně Martina v Kodském polesí (Ložek et Horáček 2006). Terénní etapa zde proběhla souběžně s archeologickým výzkumem již v letech 1975 1978. Profil obsahoval bohatou faunu měkkýšů i drobných obratlovců a kromě toho i archeologické artefakty v několika úrovních (Vencl et al. 2009). Detailně dokumentovaný profil v jeskyni Martina představuje pro prostředí jeskynních portálů a terestrické sedimentace vynikající paralelu k záznamu klimatických a environmentálních změn, který je znám z pěnovců. Nově byli měkkýši z několika úrovní ve výplni jeskyně Martina datováni i pomocí radiouhlíku, což plně potvrdilo biostratigrafické datování. Během poslední dekády průběžně pokračovalo i doplňování sítě biostratigraficky zpracovaných profilů, především z časového úseku konec posledního glaciálu recent, které slouží jako podklad k rekonstrukci historického vývoje krajiny této oblasti. Vybrané zatím nepublikované výsledky shrnuje stručný přehled v následujících odstavcích. Jeskyně Zmýlená, nacházející se severně od sedla mezi Mramorem a Šamorem u Litně, poskytla ze 160 cm hlubokého profilu vykopaného ve vchodu malakofaunu, odpovídající mladší polovině holocénu. Fauna svědčí o trvalém zalesnění lokality. V hloubce 70 cm bylo nalezeno i několik úlomků pravěké keramiky a křemencový hranol, který zřejmě sloužil jako brus. Speleologický průzkum v jeskyni U Dubu (též Dubová) nedaleko Srbska, vedený převážně ve vápencích přeměněných na tzv. bílé vrstvy, poskytl z haldového materiálu u vchodu čelisti hada, ještěrky a několik osteoderm slepýšů, což naznačuje, že jeskyně sloužila jako zimoviště plazů. Na boku vchodu je zachován i fosiliferní blok původního vstupního valu. 24

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí Pod základnou Tereza v PP Opatřilka-Červený lom v Dalejském údolí byla podrobně zpracována svahová série. Její spodní úsek, odpovídající zřejmě sklonku holocenního optima, poskytl malakofaunu svěžího háje s řadou lesních druhů, dnes zde dávno vyhynulých. Profil představuje vhodný podklad pro revitalizaci tohoto těžbou a různými úpravami značně zpustošeného údolí. Pozoruhodný a velmi neobvyklý profil byl zkoumán v místě pracovně označovaném jako Vápenný kálek, v severním úbočí Mokrého vrchu u Bubovic, východně od jeskyně Studniční. Svrchní polohy tohoto ložiska slínu nejasného původu poskytly bohatou malakofaunu, jejíž výpověď poskytuje pozoruhodné informace využitelné při řešení jeho vzniku. Povrchovou vrstvu ložiska tvoří černá mulová karbonátová rendzina, v jejíž svrchní části se nacházejí četné ulity na vlhkost náročných lesních druhů, jaké nikde v nejbližším okolí dnes již nežijí (např. Petasina unidentata, Clausilia pumila, Carychium tridentatum atd.), zde však prosperují dodnes, což je překvapující v souvislosti s obsahem světlešedé vrstvy v podloží rendziny, tvořené převážně materiálem zvětrávajícího slínu. Ta totiž obsahuje xerothermní malakocenózu krasové stepi s hojnou Granaria frumentum a dalšími druhy otevřené suché krajiny, včetně páskovky Cepaea vindobonensis, jejichž výskyt na tomto plochém terénu je vzhledem k stanovištním poměrům přinejmenším překvapující, již i vzhledem k tomu, že v současné době bývá prostor ložiska periodicky zamokřen. Lokalita představuje cenný pohled do minulosti NPR Karlštejn, v jejímž severovýchodním cípu leží. Novodobému eroznímu a depozičnímu vývoji niv malých toků se věnovala práce Žáka (2005) a historickému vývoji nivy Berounky studie Žáka et al. (2010a). Pedologie V uplynulých deseti letech byla nově zpracována pedologie Českého krasu, zejména se zaměřením na NPR Karlštejn a Koda, včetně diskuse klasifikace půdních typů (Šamonil 2005, 2007). Pedologický výzkum potvrdil, že nebývalá rozmanitost všech složek přírodních ekosystémů Českého krasu a jejich vývoje se odráží ve velmi vysoké pedodiverzitě, často s polygenetickým a polycyklickým vývojem půd. V půdách oblasti byl často detekován alochtonní materiál přemístěný eolicky, svahovými procesy nebo fluviálně. Evidence jeskyní a objevy nových jeskynních prostor Jak z hlediska objevů nových jeskynních prostor, tak i z pohledu evidence jeskyní bylo uplynulých 10 let mimořádně plodných. Před rokem 2003 existovaly pro oblast Českého krasu jen neúplné databáze jeskyní, které obsahovaly většinou jen název jeskyně, nejhrubší lokalizaci a někdy i základní rozměrové charakteristiky. Údaje pro řadu jeskyní nebo některé úseky krasového území sice 25

BOHEMIA CENTRALIS 32 byly publikovány nebo zaznamenány na evidenčních formulářích uložených hlavně v archivu České speleologické společnosti a Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, nebyly ale digitálně jednotně zpracovány. Velké procento jeskyní nebylo podchyceno vůbec. Díky publikacím, archivům a díky velké pomoci amatérských jeskyňářů i profesionálů (zejména se zasloužili O. Jäger, M. Kolčava, A. Komaško, P. Olišar, J. Plot, J. Zelinka, R. Živor) byla v letech 2002 až 2003 vytvořena zcela nová databáze, která obsahuje u každé jeskyně 20 databázových položek, včetně přesné lokalizace vchodu a synonymiky názvů. Počet evidovaných jeskyní se zvýšil zhruba o jednu polovinu a stručný výpis z databáze byl i publikován (Žák et al. 2003a). Řada jeskynních vchodů byla v rámci této revize zaměřena geodeticky (Žák et al. 2004a) a evidenční čísla jeskyní byla ve vchodech trvale vyznačena. Databáze je od té doby udržována aktuální v Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i. Data z ní se pro Český kras stala základem i pro naplnění celostátní databáze jeskyní JESO. S dvouroční periodicitou jsou v periodiku Český kras publikovány doplňky a změny této databáze jeskyní Žák et al. 2005, 2007, 2009b, Žák et Živor 2011). Přehledy jeskyní některých úseků Českého krasu byly v posledních desetiletích publikovány i samostatně, včetně nových podrobných jeskynních map (mimořádně kvalitně např. Kolčavou 2004). Souhrn poznatků o jeskyních Českého krasu v dosud nejširší podobě byl shrnut v publikaci Jeskyně v řadě Chráněná území ČR (Žák et al. 2009a). Nárůst počtu položek v databázi jeskyní Českého krasu a prodloužení souhrnné délky jeskynních chodeb v oblasti ale nebylo jen důsledkem přesnější terénní a počítačové dokumentace. Velký vliv měly objevy nových jeskyní nebo nových prostor v jeskyních již dříve známých. Po určitém útlumu v 90. letech, kdy byla činnost amatérských jeskyňářů zaměřena hlavně do dříve obtížně dostupného zahraničí, průzkumná činnost v Českém krasu po roce 2000 opět zesílila a došlo k řadě významných objevů. Stručně uvedeme jen nejdůležitější z nich. Nelze je uvádět chronologicky, ve většině případů se totiž jednalo o několik dílčích postupů do dalších prostor téže jeskyně, často i s několikaletými přestávkami. Nové speleologické objevy tedy subjektivně seřadíme podle jejich významu. K nejvýznamnějším objevům nových jeskynních prostor došlo v posledních 10 letech v jeskyni Na Javorce u Karlštejna, která se stala s délkou všech chodeb 1723 m (stav dosažený v prosinci 2012) třetí nejdelší jeskyní Českého krasu po Koněpruských jeskyních a jeskyni Ementál u Srbska. Vstupní partie byly známy již od 40. let 20. století, kdy je zkoumali J. Petrbok s R. Horným a J. Kovandou. Hloubkou od horního vchodu 129 m se jeskyně Na Javorce dokonce stala nejhlubší jeskyní v celých Čechách. K objevům jednotlivých částí této mimořádně komplikované a pro přístup značně obtížné jeskyně docházelo postupně, díky velkému, dnes již téměř dvacetiletému pracovnímu nasazení J. Dragouna a J. Vejlupka, kteří v první fázi pracovali v jeskyni často jen ve dvou. V posledních letech se častěji přidávali další jeskyňáři, zejména J. Novotný. K hlavním postupům začalo docházet od roku 2001, kdy nastal v každém roce nějaký dílčí 26

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí objev. Nejhlubší část jeskyně s malým jezerem (jeho hladina leží v hloubce 120 m pod horním vchodem, dosud známé dno jezera je ještě o 9 metrů níže) byla objevena v roce 2010. Postup průzkumu této mimořádné jeskyně a prvotní odborné poznatky o ní byly poměrně bohatě publikovány (Dragoun 2002, Dragoun et Vejlupek 2003, Žák 2003, Dragoun 2005, 2006a, 2006b, Žák 2006, Dragoun 2007, Dragoun et al. 2007, 2008, Dragoun 2008, Dragoun et al. 2009, Žák et al. 2009, Dragoun et al. 2010, 2013). Z hlediska vzniku se jedná o polygenetickou jeskyni s počáteční hydrotermální etapou vzniku, následovanou později vývojem ve freatické a částečně i vadózní zóně v neogénu a kvartéru. Jeskyně obsahuje řadu mimořádných typů výzdoby a je skvělým příkladem vztahů mezi hydrotermálními procesy a pozdějším krasověním. Za druhou nejvýznamnější speleologickou událost v Českém krasu v posledních 10 letech lze považovat objev Petzoldových jeskyní v Petzoldově lomu mezi Srbskem a Karlštejnem v letech 2009 až 2011. Průzkumné práce započaly z iniciativy Z. Menglera na přelomu let 2008 a 2009 v několika malých, již dříve známých jeskyních ve východní části lomu. K hlavním objevům docházelo postupně od dubna roku 2010 až do současnosti. Byl objeven morfologicky komplikovaný jeskynní systém s délkou všech prostor k 1. lednu 2013 celkem 701 m a převýšením mezi nejnižším a nejvyšším bodem 30 m (délka jeskyní v srpnu 2013 je více než 750 m). Petzoldovy jeskyně zasahují pod stálou hladinu podzemní vody řadou malých jezírek. Jejich hladiny sledují s určitým zpožděním a ztlumením výkyvy hladiny v nedaleké řece Berounce. Celý systém vznikl hlavně natlačováním povodňových říčních vod řeky Berounky do dutin a nehomogenit ve skalním masivu, hlavně v průběhu středního a svrchního pleistocénu. Vývoj jeskyně tímto mechanismem pokračuje i v současnosti. Zajímavostí je tvorba recentních manganem bohatých sedimentů v některých jeskynních jezírkách. Objev jeskyně i její odborný popis byly podrobně publikovány (Mengler et al. 2011a, 2011b, 2012). Podle významu jako třetí lze v posledních deseti letech hodnotit postupné objevy Tetínské speleologické skupiny v Tetínské propástce č. 2 v Tetínské rokli (Hejna et al. 2009). Práce v této již dříve známé jeskyni byly obnoveny v roce 2004. K nejvýznamnějším objevným postupům došlo v letech 2009 až 2011. Jeskyně, jejíž hlavní tah směřuje pod obec Tetín, dosáhla délky 207 m. Výše zmiňované výkopové práce roku 2012 před vchodem jeskyně Bišilu měly za cíl otevření nejzazší části Tetínských propástek dalším vchodem s kratším přístupem. V posledních deseti letech došlo také ke dvěma významným propojením jeskyní. V roce 2003 byly průkopem podzemního komínu propojeny Srbské jeskyně a Netopýří jeskyně v lomu na Chlumu u Srbska do jednoho celku s délkou přes 1 200 m (Čáslavský 2004). V listopadu 2011 byly v podzemí propojeny jeskyně Panama a Malá Panama v lomu Plešivec (Nový Homolák) u Měňan. Malá Panama dlouhá před propojením 128 m byla objevena v roce 2001 (Olišar 2002) a jeskyně Panama, známá od roku 1994, musela být vzhledem k zavalení 27

BOHEMIA CENTRALIS 32 původního vchodu před propojením znovuobjevena z jiného směru, což se podařilo v roce 2010 (Olišar 2011). Propojením obou Panam vznikl jeskynní systém s délkou zhruba 440 m. Dalších menších objevů, s délkou objevených prostor pod 200 m, byla v posledním desetiletí celá řada. Významné pokračování bylo objeveno v únoru roku 2011 v jeskyni Studniční nedaleko Bubovic, známé od roku 2001 (Zapletal et al. 2011). Jeskyně dosáhla délky 149 m a hloubky 26 m. Nová nejdelší jeskyně na území hlavního města Prahy byla objevena v roce 2004 v lomu Špička v Radotínském údolí, má délku 110 m (Albrecht 2004). Pokračovaly práce v občasném ponoru v údolí Propadlých vod u Sv. Jana pod Skalou (jeskyně Arnika), kde podzemní prostory aktuálně dosahují délky 185 m a hloubky 36 m pod povrchem (Kadlec et al. 2002, Kolčava et al. 2006). Délky více jak 100 m bylo dosaženo také ve Volarské jeskyni v lomu Montánka u Tetína. Objevů jeskyní, nebo postupů ve známých jeskyních kratších než 100 m bylo v uplynulém desetiletí celá řada, takže je zde již nelze jednotlivě uvádět. Celkově je v Českém krasu k 1. lednu 2013 evidováno 687 jeskyní s celkovou délkou chodeb téměř 24 km. Pořadí nejvýznamnějších jeskyní Českého krasu podle délky chodeb a podle celkového převýšení (resp. hloubky) jeskyně je obsaženo v tabulkách 1 a 2. Tabulka 1. Pořadí jeskyní Českého krasu podle celkové délky jeskynních prostor (uvedeny jsou jeskyně s délkou více než 100 m). Stav k 1. lednu 2013. Pořadí Ev. číslo Název jeskyně a synonyma Lokalizace Délka (m) 1 11-007 Koněpruské jeskyně Zlatý kůň 2050 2 25-029 Ementál (též Jezerní Ementál, vchod pův. ozn. Nad sloupem) úsek Srbsko Petzoldův lom 1884 3 26-002 Na Javorce (Radvanská, Na Javorce II, Pod Javorkou, Javorka) Javorka a okolí 1723 4 24-026 Arnoldka lom Čeřinka 1360 5 23-007 Systém Srbské jeskyně-netopýří jeskyně lom Na Chlumu 1280 6 25-013 Petzoldovy jeskyně Petzoldův lom 701 7 24-020 Čeřinka (též Palachova p., P. Na Čeřince, P. v l. Čeřinka) lom Čeřinka 630 8 15-005 Martina plošina Kody východní část 445 9 18-023 Panama (propojený systém obou Panam) lomy Homolák a Plešivec 440 10 21-001 Nad Kačákem údolí Kačáku jih 400 28

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí 11 23-010 Barrandova skály Na Bříči 366 12 14-007 Terasová Montánka (Kavčí lom) 340 13 20-003 Krápníková v Šanově koutě (též V Kozle, Šanový Kozel) Šanův kout, západní část 280 14 14-017 BUML Kruhový lom 274 15 24-029 Únorová propast lomy Amerika východ 268 16 23-052 Fialová lom Na Chlumu 236 17 13-024/B Tetínská propástka 2 Tetínská rokle 207 18 11-040 Novoroční lom VČS západ 200 19 24-028 Večerní (odtěžena) lom Čeřinka 190 20 21-054 Arnika údolí Propadlé vody 185 21 17-002 Podtraťová (též Pod tratí, Podtraťovka) 22 25-025 Dynamitka (včetně propojené jeskyně Severní) 23 14-001 Portálová (propojeno s j. Metro, celek) 24 12-003 Nová na Damilu (též Nová jeskyně na Damilu) Tomáškův lom a okolí 180 Beranův lom 180 Montánka (Kavčí lom) 165 Damil, Modrý lom 156 25 11-014 Nová propast na Zlatém koni Zlatý kůň 150 26 14-032 Elektrifikační II (též jen Elektrifikační) úsek Kruhový lom Srbsko 150 27 24-101 Studniční jeskyně (původně Studniční propast) údolí Bubovického p. sever 149 28 24-006 Amerika II lomy Amerika západ 138 29 20-007 Schülerova stěna nad zahr. V Kozle 130 30 18-016 Ctiradova (odtěžena a zavalena) lomy Homolák a Plešivec 120 31 18-021 Jezerní propast (vchod zavalen) lom VČS východ 120 32 24-005 Amerika I lomy Amerika západ 120 33 25-024/B Marie (komín a celek) Beranův lom 120 34 30-001 Svatoprokopská (též Prokopská, odtěžena) Prokopský lom 120 35 24-027 Pavoučí (odtěžena) lom Čeřinka 118 36 29-019 Nedělní (vchod zavalen) Radotínské údolí-lom Špička 110 37 14-014 Volarská lom Montánka (Kavčí lom) 102 29

BOHEMIA CENTRALIS 32 Tabulka 2. Pořadí jeskyní Českého krasu podle denivelace (převýšení nejvyššího a nejnižšího bodu; uvedeny jsou jeskyně s denivelací větší než 30 m). Stav k 1. lednu 2013. Pořadí Ev. číslo Název jeskyně a synonyma Lokalizace Denivelace (m) Délka (m) 1 26-002 Na Javorce (Radvanská, Na Javorce II, Pod Javorkou, Javorka) Javorka a okolí 129 1723 2 24-026 Arnoldka lom Čeřinka 111 1360 3 17-002 Podtraťová (též Pod tratí, Podtraťovka) Tomáškův lom a okolí 108 180 4 24-020 Čeřinka (též Palachova p., P. Na Čeřince, P. v l. Čeřinka) lom Čeřinka 87 630 5 11-007 Koněpruské jeskyně Zlatý kůň 70 2050 6 24-029 Únorová propast lomy Amerika východ 64 268 7 23-007 Systém Srbské jeskyně- Netopýří jeskyně lom Na Chlumu 63 1280 8 11-014 Nová propast na Zlatém koni Zlatý kůň 56 150 9 18-021 Jezerní propast (vchod zavalen) lom VČS východ 52 120 10 23-010 Barrandova skály Na Bříči 44 366 11 24-027 Pavoučí (odtěžena) lom Čeřinka 43 118 12 17-006 Tomáškova propast (též Tomáškárna) Tomáškův lom a okolí 41 80 13 23-052 Fialová lom Na Chlumu 41 236 14 21-054 Arnika údolí Propadlé vody 36 185 15 12-001 Propast na Damilu (též Propast v lomu na jv. úbočí Damilu) 16 25-029 Ementál (též Jezerní Ementál, vchod pův. ozn. Nad sloupem) Damil, Modrý lom úsek Srbsko Petzoldův l. 35 50 34 1884 17 21-001 Nad Kačákem údolí Kačáku jih 33 400 18 11-040 Novoroční (též Novoroční propast) VČS západ 32 200 19 15-005 Martina plošina Kody - východní část 32 445 20 27-001 Propast u Trněného Újezda lom Holý Vrch 31 31 21 14-017 BUML Kruhový lom 31 274 30

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí 22 11-013 Bezejmenná propast (též Žabka, V Žábě) Zlatý kůň 30 30 23 25-013 Petzoldovy jeskyně Petzoldův lom 30 701 24 25-025 Dynamitka (včetně propojené jeskyně Severní) Beranův lom 30 180 Nové poznatky v oblasti krasové hydrogeologie Hydrogeologie Českého krasu a vztahy mezi oběhem podzemních vod a vznikem jeskyní začaly být znovu podrobně zkoumány od druhé poloviny 90. let. Velký význam zde měly diplomové práce J. Bruthanse a O. Zemana (Bruthans 1999, Zeman 1999; souhrnně v publikované formě Bruthans et Zeman 2000). Teplotními měřeními a modelováním byla doložena velká hloubka oběhu současných krasových vod až do 600 m pod povrchem (viz též Bruthans 2006, Záhrubský 2002). S využitím jak špičkových zahraničních poznatků (práce D. C. Forda, R. O. Everse, A. N. Palmera, W. Dreybrodta a dalších), tak i předchozích poznatků přímo z Českého krasu (práce P. Bosáka, V. Cílka, a dalších) byl Bruthansem et Zemanem (2001) konstituován nový model vzniku jeskyní. Jako jeden z důležitých mechanismů vzniku jeskyní, hlavně pro dutiny nacházející se v blízkosti údolí velkých řek, bylo rozpoznáno natlačování hladových povodňových říčních vod do dutin ve skalním masivu. Po odeznění povodně se vody zase vracejí zpět do říčního koryta. Klasické jeskynní systémy typu ponorvývěr, zejména ty s místně lokalizovaným (soustředěným) ponorem a podzemním tokem, se totiž v Českém krasu vyskytují jen zcela ojediněle. V platnosti ovšem zůstává představa vzniku řady dutin korozí teplými roztoky vystupujícími zdola, oživená v poslední době souhrnným článkem Belly et Bosáka (2012). Protože jeskyně mechanismem natlačování povodňových říčních vod kolem řeky Berounky dodnes vznikají, bylo nejlepším způsobem jak ověřit platnost modelu přímé měření. Dalším impulzem pro taková měření byla srpnová povodeň roku 2002 (o té podrobněji viz níže). V několika jeskyních podél řeky Berounky byla po této povodni dlouhodobě nasazena do jeskynních jezer automatická čidla, která průběžně zaznamenávala výkyvy hladiny a teploty vody. Výsledky byly zpracovány v diplomové práci H. Vysoké (Vysoká 2004), část týkající se oblasti Tetína publikována v dílčím článku (Žák et al. 2004c) a hlavní poznatky byly publikovány i v souhrnném článku v mezinárodním časopise (Vysoká et al. 2012). Cenné bylo, že se podařilo prokázat další mechanismus natlačování říční vody do krasového masivu. Když v zimě při zamrzání řeky (nebo při jarním pohybu ledů) vzniknou ledové bariéry z plovoucího ledu, dojde k nápadnému zvýšení hladiny řeky nad takovou bariérou a ke značné infiltraci říční vody do krasového prostředí. I takové události, tedy náhlé vzestupy hladin jeskynních jezer bez vazby na srážky 31

BOHEMIA CENTRALIS 32 právě v době, kdy se za silných mrazů vytvářely ledové bariéry, se podařilo přímým měřením v jeskyních značně vzdálených od řeky zdokumentovat. Srpnová povodeň roku 2002 v Českém krasu a její odborné zpracování Ničivá srpnová povodeň roku 2002, druhá největší povodeň na Berounce v posledních několika staletích (ještě o něco vyšší hladinu zde dosáhla povodeň z 25. května 1872), způsobila v celém povodí řeky značné majetkové škody. Současně ale byla mimořádnou příležitostí dozvědět se více o interakci krasu a velké alochtonní řeky za extrémní situace. Bezprostředně v průběhu povodně nebo krátce po ní byly označeny výšky maximálních hladina na povrchu i v jeskyních pro pozdější zaměření a byla provedena nejrůznější přímá pozorování. Výsledky měření různých institucí a jednotlivců byly poměrně široce publikovány, takže se zde omezíme jen na výběr některých publikovaných prací (Švihla 2003, Elleder 2004, Žák et al. 2004c, Žák et Elleder 2007, Vysoká et al. 2012). Nejviditelnějším výsledkem hydrologických prací posledních let byla stavba nové hydrologické stanice Českého hydrometeorologického ústavu v obci Srbsko. Stanice je zaměřena hlavně na sledování transportu pevných látek v suspenzi (plavenin). Na objektu nové stanice byly vyznačeny přenesené nebo dopočtené výšky maximálních hladin všech větších historických povodní od roku 1872 do současnosti. 32 Nejvýznamnější archeologické nálezy posledního desetiletí Archeologie využívající také nálezů v stratifikovaných krasových sedimentech a výplních zasahuje kromě svého dominantně společenskovědního vymezení částečně i do věd přírodních. Proto v poslední části našeho přehledu zmíníme některé nejdůležitější archeologické události a nálezy z Českého krasu z posledních 10 let. Největší význam v hraniční oblasti mezi vědami přírodními a společenskými měly nepochybně nové radiouhlíkové datace lidských ostatků z Českého krasu, které podstatně změnily názory na jejich časové zařazení. Lidské ostatky z Proškova dómu Koněpruských jeskyní byly nově zařazeny do magdalenienu (nekalibrované radiouhlíkové stáří 12870±70 let před současností; Svoboda et al. 2002, 2003). Datovány byly i lidské ostatky ze Svatoprokopské jeskyně v Prokopském údolí. Ty poskytly konvenční radiouhlíková data v intervalu 5000 až 5700 tisíc let před současností a 1800 let před současností (Svoboda et al. 2004) a jejich paleolitické stáří tak bylo vyloučeno. Problematika prehistorického využití jeskyní lidmi byla zpracována i přehledně publikována (Svoboda ed. 2002. Matoušek et al. 2005). Podrobný a dlouholetý výzkum V. Matouška na Bacíně ve slavném krasovém komínu a jeho okolí (interpretováno jako opakovaně využívaní přírodní svatyně) byl souborně

Vojen Ložek, Karel Žák a Jan Wagner: Vývoj Českého krasu v terciéru a kvartéru nové poznatky uplynulého desetiletí zpracován v knižní publikaci (Matoušek 2005). Souhrnné publikace včetně radiouhlíkových dat se konečně dočkal výzkum z let 1975, 1976, 1978 a 1982 ve vchodové části jeskyně Martina (Vencl et al. 2009). V rámci povrchových lokalit lze zmínit monografické zpracování lokality u Tmaně s nálezy velkého množství úštěpů z křemenných valounů, která byla interpretována jako staropaleolitická (Sýkorová 2003). Záchranný archeologický výzkum v Litni v červenci a srpnu roku 2009 byl vyvolán plánovanou výstavbou komunikace a inženýrských sítí pro budoucí rodinné domy. Na zkoumané ploše bylo celkem prozkoumáno 59 archeologických objektů: 46 kůlových jamek, 6 sídlištních jam, 1 pravděpodobná zásobní jáma, 1 dno ohniště nebo pece, 1 železářská pec, 1 žlábek, 1 kulturní vrstva s nálezy neolitické keramiky a 2 mělké objekty nebo pozůstatky kulturní vrstvy (nepublikované zpracování D. Stolz). Většina objektů patří do neolitu, včetně nálezově bohaté kulturní vrstvy, která dokládá existenci neolitického osídlení v nejméně šesti časových obdobích: I., II. a III./IV. stupni LnK, starším a mladším stupni StK a LgK. Několika keramickými zlomky máme doloženou i časně eneolitickou jordanovskou kulturu. Nevýrazné keramické nálezy dokládají i využívání tohoto místa v dalších obdobích zemědělského pravěku (ústní sděl. D. Stolz). V rámci mladších období zaujal výzkum slovanského pohřebiště na Tetíně, který posunul historii slovanského osídlení Tetína o několik desetiletí dále do minulosti. Pohřebiště bylo užíváno již během poslední třetiny devátého století a přestalo se užívat v první polovině století desátého (Stolz et Stolzová 2009). Drobnějších záchranných výzkumů nebo publikací s archeologickou problematikou byla celá řada a jejich přehled přesahuje prostorové možnosti tohoto příspěvku. Zmínit lze ještě snad jen přehled povrchových archeologických lokalit na pravém břehu Berounky (Stolz 2007, 2011) nebo knižní přehled archeologické problematiky Berounska a Hořovicka (Stolz et Matoušek 2006). V rámci nejmladšího historického období lze uvést nález pokladu stříbrných mincí a stříbrného slitku v Kodě u Tetína, který objevili při speleologické prospekci dne 28. ledna 2006 M. Hahn a M. Martínek. V rámci České republiky je to nález zcela unikátní, který navíc mohl být vzhledem k odpovědnému přístupu nálezců odborně vyzvednut. Předběžné zpracování zatím ukazuje, že poklad byl v hliněné nádobě uložen do skalní pukliny v první polovině 13. století (Militký et al. 2006). Závěrem Z výše uvedeného přehledu nových poznatků a objevů je zřejmé, že výzkumný potenciál Českého krasu dosud není ani zdaleka vyčerpán. Oblast stále poskytuje množství dosud nezpracovaných nebo neúplně zpracovaných profilů v sedimentech neogenního a kvartérního stáří, má stále značný potenciál k objevům nových 33