Společníci JUDr. Radek Ondruš JUDr. Aleš Ondruš Advokátní koncipienti Mgr. Petr Vytopil JUDr. Marta Nedvědová Mgr. Jan Plch společná advokátní kancelář JUDr. Radek Ondruš advokát Spolupracující advokáti Mgr. Martin Bílý Mgr. Lukáš Matuška Mgr. Miroslav Šianský Mgr. Marcela Štraitová Mgr. Petra Vrábliková V Brně dne 26. května 2017 sp.zn. A 1862 Nejvyšší soud České republiky cestou Městského soudu v Brně Polní 39 608 01 Brno ke sp.zn. 233 C 43/2013 Žalobce: Statutární město Jihlava se sídlem Magistrátu Masarykovo nám. 1, 586 28 Jihlava, IČ 002 86 010, právně zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, 615 00 Brno, Bubeníčkova 42 Žalovaný: VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a.s. se sídlem Soběšická 820/156, 638 01 Brno, IČ 494 55 842, zapsaný v obchodním rejstříku, vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka 1181, právně zastoupen Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, AK Havel, Holásek & Partners, s.r.o., Týn 1049/3, 110 00 Praha 1 Žaloba na zaplacení částky 3.446.271,48 Kč s příslušenstvím Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017
Dvojmo Soudní poplatek bude uhrazen k výzvě soudu Přílohy: 1. plná moc ze dne 25.5.2017 (v kopii) I. Podáním ze dne 17.4.2013 ve znění částečného zpětvzetí ze dne 17.6.2013 uplatnil žalobce nárok na zaplacení žalovaným částky ve výši 3.446.271,48 Kč spolu s úrokem z prodlení 7,05% ročně z částky 1.148.757,16 Kč od 11.2.2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení 7,05% ročně z částky 1.148.757,16 Kč od 11.3.2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení 7,05% ročně z částky 1.148.757,16 Kč od 11.4.2013 do zaplacení, a nákladů řízení. Žalobce specifikoval důvod a výši žalovaného nároku tak, že se jedná o alikvotní část nájemného z majetku žalobce, k němuž svědčilo právo hospodaření třetí osobě, a to Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko (dále též majetek s právem hospodaření ), pouze do 31.12.2012, a který po tomto datu dále užíval žalovaný, a to aniž by za to žalobci cokoliv platil. II. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem č.j. 233 C 43/2013-140, vydaným dne 18.1.2016. Výrokem I. cit. rozsudku soud prvního stupně řízení zastavil ohledně úroku z prodlení ve výši 0,2 % ročně z částky 1.148.757,16 Kč od 11.2.2013 do zaplacení, z částky 1.148.757,16 Kč od 11.3.2013 do zaplacení a z částky 1.148.757,16 Kč od 11.4.2013 do zaplacení. Výrokem II. cit. rozsudku soud prvního stupně žalobu zamítl v plném rozsahu. Výrokem III. cit. rozsudku soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 165.794,- Kč.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok uplatněný žalobcem posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a takovou žalobu na takové plnění zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného s odůvodněním, že se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (str. 8 odstavec třetí prvostupňového rozsudku). III. Žalovaný uplatnil podáním ze dne 1.3.2016 řádně a včas odvolání proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 233 C 43/2013-140 ze dne 18.1.2016. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále též jen odvolací soud ) žalobcem napadené výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 233 C 43/2013-140 ze dne 18.1.2016 svým rozsudkem č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017 potvrdil, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 72.489,90 Kč. Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017 byl žalobci doručen dne 28.3.2017. Žalobce v zákonné lhůtě uplatňuje tímto podáním dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017 (dále též jen napadené rozhodnutí ), a to v celém jeho rozsahu. IV. Odvolací soud potvrdil napadený zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a to se zcela jiným právním odůvodněním, které spočívalo v tom, že smlouvy o vkladu majetku do hospodaření se shodují také v podobě čl. V., který upravuje trvání smlouvy. Důvody ukončení účinnosti této smlouvy: dohoda smluvních stran, vystoupení obce ze Svazku (str. 7 odstavec druhý napadeného rozhodnutí), a proto již jen vystoupením ze svazku (rozumí se Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako původního pronajímatele, pozn. dovolatele) tedy zanikla práva svazku k majetku žalobce (rozumí se právo hospodaření, pozn. dovolatele) (str. 7 odstavec pátý napadeného rozhodnutí), a vzhledem k tomu, že
podle 680 odst. 2 ObčZ, dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele. (str. 9 odstavec druhý napadeného rozhodnutí), následně tudíž pokud zaniklo členství (31.12.2012) (rozumí se členství dovolatele ve Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako původním pronajímateli, pozn. dovolatele), majetek stále vlastní žalobce, svazek ztratil právo hospodaření a žalobce vstoupil do právního postavení pronajímatele (str. 9 odstavec třetí napadeného rozhodnutí, zdůraznil dovolatel). S tímto právním posouzením věci dovolatel souhlasí a nevytýká mu právní nesprávnost. Dále však odvolací soud zjistil, že dne 4.12.2012 se tedy svazek se žalovaným dohodli na nájemném za období 1.1.2013 31.12.2013 tak, že bude celkem činit 81.457.000 Kč za nájem celého infrastrukturního majetku. S tím, že splátky budou splatné 2x za měsíc (bez DPH), první splátka bude do 12. dne a to ve výši 1.694.838 Kč na účet UCB 2106294464/2700 a druhá splátka bude do 24. dne v měsíci, a to ve výši 5.093.245,33 Kč na účet Čs 146762369/0800 (str. 9 odstavec šestý napadeného rozhodnutí, zvýraznil dovolatel), a také to, že z jednotlivých výpisů z účtů žalovaného zjistil, že žalovaný hradil na výše uvedené účty určené ve smlouvě (rozumí se ve smlouvě ze dne 4.12.2012, pozn. dovolatele) nájemné v měsíci lednu, únoru, březnu (rozumí se roku 2013, pozn. dovolatele) ve sjednané výši (str. 10 odstavec první napadeného rozhodnutí, zvýraznil dovolatel). Na základě toho, že žalovaný hradil nájemné (jednotlivé splátky nájemného) v době po vstupu dovolatele jako nabyvatele do právního postavení pronajímatele na účty určené dohodou žalovaného s původním pronajímatelem, pak odvolací soud uzavřel, že žalovaný tedy splnil svou povinnost ze smlouvy, nájemné za předmětné období zaplatil, proto žaloba nemohla být důvodná (str. 10 odstavec druhý napadeného rozhodnutí). S tímto právním posouzením věci již dovolatel nesouhlasí a vytýká mu právní nesprávnost. Zjištěný skutkový stav, za kterého odvolací soud učinil výše uvedené právní závěry, spočíval v následujícím.
Soud prvního stupně skutkově zjistil, a odvolací soud neshledal toto zjištění nesprávným, že žalobce oznámil žalovanému přechod (navrácení) práva hospodaření ze Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako třetí osoby na žalobce, a to přípisem ze dne 2.1.2013 (viz str. 6 odstavec první prvostupňového rozhodnutí). Soud prvního stupně a ani odvolací soud skutkově nezjistili, že by k (navrácení) práva hospodaření ze Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako třetí osoby na žalobce došlo úplatně. Soud prvního stupně a ani odvolací soud skutkově nezjistili, že by žalovaný a Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko smluvně sjednali jakékoliv plnění Svazu ve prospěch žalovaného v době před ani po vstupu žalobce do právního postavení pronajímatele, jehož protiplněním by byly či mohly být splátky nájemného v roce 2013 na účet určený dohodou žalovaného s původním pronajímatelem. Soud prvního stupně a ani odvolací soud skutkově nezjistili, že by žalovaný nebo Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko oznámili žalobci existenci jakékoliv dohody o výši a splatnosti nájemného v době po 31.12.2012, a tím méně že by mu tuto dohodu kdokoliv z nich poskytl v době před uplatněním žaloby v tomto řízení. V. Dovolatel má za to, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017 je přípustné podle ust. 237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel má za to, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017 je přípustné podle ust. 238 odst. 1 o.s.ř. à contrario, neboť na věc se nevztahuje ani jedna z podmínek v cit.ust. uvedených. Dovolatel má za to, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017 je přípustné, když na ně nedopadá ust. 238a o.s.ř. Jako důvod tohoto dovolání žalobce uplatňuje ve smyslu ust. 241a odst. 1 o.s.ř. okolnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
VI. Na základě toho, že žalovaný hradil nájemné (jednotlivé splátky nájemného) v době po vstupu dovolatele jako nabyvatele do právního postavení pronajímatele na účty určené dohodou žalovaného s původním pronajímatelem, odvolací soud uzavřel, že žalovaný tak splnil svou povinnost ze smlouvy, nájemné za předmětné období zaplatil, a proto žaloba nemohla být důvodná. Otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, spočívá v tom, zda v případě vstupu nabyvatele předmětu nájmu do právního postavení pronajímatele může původní pronajímatel v době před tímto vstupem sjednat platně a účinně dohodou s nájemcem, že nájemce bude i v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele platit pravidelné nájemné, resp. splátky nájemného, splatné v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, na účet nebo osobě určené původním pronajímatelem (byť dohodou s nájemcem), a zda takové platby zprostí nájemce povinnosti platit nájemné novému pronajímateli. Jinými slovy je otázkou hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, zda vstup nabyvatele do právního postavení pronajímatele v sobě zahrnuje imanentně i jeho právo na placení nájemcem pravidelných splátek nájemného splatných po takovém vstupu, nebo zda nájemce splní svou povinnost platit nájemné v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele tím, že je hradí nikoliv nabyvateli, ale jiné osobě podle dohody s původním pronajímatelem (lhostejno zda právě jemu nebo třetí osobě). Odvolací soud vyřešil tuto otázku tak, že nájemce se může zprostit povinnosti hradit novému pronajímateli nájemné splatné v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, a to na základě dohody s původním pronajímatelem, resp. že nájemce se v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele zprostí povinnosti hradit novému pronajímateli nájemné splatné po jeho vstupu do právního postavení pronajímatele tím, že je hradí na účet nebo osobě určeným dle dohody s původním pronajímatelem. Odvolací soud tedy vyřešil tuto otázku tak, že dohoda původního pronajímatele s nájemcem o placení nájemného, splatného v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, je vůči novému pronajímateli účinná, že taková platba je řádnou platbou nájemného, a že zprošťuje nájemce povinnosti platit nájemné novému pronajímateli. Dovolatel je naopak přesvědčen, že lege artis vstup nabyvatele do právního postavení pronajímatele v sobě imanentně zahrnuje i jeho nárok vůči nájemci na placení splátek nájemného splatných po takovém vstupu,
když placení nájemného je pojmovým znakem nájemního vztahu (viz ust. 671 v souvislosti s ust. 663 zákona č. 40/1964 Sb., to samozřejmě za podmínky, že se nejedná o nájemné splatné předem). Dovolatel je tedy přesvědčen, že po jeho vstupu do právního postavení pronajímatele mu svědčí právo (nárok) na placení žalovaným jako nájemcem nájemného splatného po tomto vstupu bez ohledu na jakoukoliv dohodu mezi původním pronajímatelem a nájemcem, a to samozřejmě za podmínky, že se nejedná o nájemné splatné předem. Tato otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud již řešil v souvislosti s placením nájemného nabyvateli jako novému pronajímateli otázku práv a povinností vzniklých za předcházejícího vlastníka jako pronajímatele, které se existenčně osamostatnily, např. právo na již splatné nájemné, popř. právo na nájemné splatné předem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp.zn. 25 Cdo 136/2001). O tento případ však v předmětném řízení nešlo. V daném případě šlo o průběžné placení splátek nájemného, jejichž splatnost nastala až po vstupu dovolatele jako nabyvatele do právního postavení pronajímatele. Nejvyšší soud již řešil v souvislosti s placením nájemného nabyvateli jako novému pronajímateli otázku dohodnutého místa plnění, tedy zda se jednalo o dluh donosný či výběrný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp.zn. 25 Cdo 1526/2001). O tento případ však v předmětném řízení nešlo. V daném případě se jednalo o dluh žalovaného svou povahou donosný, splatný na účet pronajímatele. VII. Na základě toho, že dne 4.12.2012 se původní pronajímatel se žalovaným dohodli na nájemném za období 1.1.2013 31.12.2013 s tím, že splátky budou splatné 2x za měsíc na určené účty, odvolací soud uzavřel, že žalovaný platbami podle této dohody splnil svou povinnost ze smlouvy, nájemné za předmětné období zaplatil, a proto žaloba nemohla být důvodná. Další otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, tak spočívá v tom, zda je možné považovat dohodu původního pronajímatele s nájemcem o průběžném placení nájemného, splatného po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, na určitý účet (tedy nikoliv
novému pronajímateli) za právo vzniklé za předcházejícího pronajímatele, které se existenčně osamostatnilo (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp.zn. 25 Cdo 136/2001), popř. za právo předcházejícího pronajímatele, které má samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp.zn. 26 Cdo 866/2002), popř. za právo předcházejícího pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp.zn. 26 Cdo 866/2002). Odvolací soud si evidentně vyřešil tuto otázku implicitně (aniž by toto řešení vyjevil v odůvodnění napadeného rozhodnutí) tak, že v případě žalovaného nároku se jedná o právo původního pronajímatele, které se existenčně osamostatnilo, resp. které má samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku, a to dohodou ze dne 4.12.2012. Dovolatel je však přesvědčen, že ujednání mezi původním pronajímatelem a nájemcem (žalovaným) o placení nájemného, splatného po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, není právem předcházejícího pronajímatele, které by se existenčně osamostatnilo, a to proto, že placení nájemného souvisí s užíváním, resp. s možností nerušeného užívání předmětu nájmu, a oba tyto instituty (tj. užívání předmětu nájmu a platba nájemného) v daném případě měly místo až po vstupu dovolatele do právního postavení pronajímatele. Jak totiž vyplývá z obsahu nájemní smlouvy (čl. 3.4. nájemní smlouvy) a stejně tak i z přílohy č. 6 nájemní smlouvy, bylo nájemné splatné průběžně. Nájemné splatné po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele je tak nárokem nabyvatele jako nového pronajímatele (v tomto případě žalobce), a nikoliv nárokem původního pronajímatele. Dovolatel je také přesvědčen, že ujednání mezi původním pronajímatelem a nájemcem o placení nájemného, splatného po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, není ani právem předcházejícího pronajímatele, které má samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku. Průběžné nájemné splatné po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele je nárokem nabyvatele, a nikoliv nárokem původního pronajímatele. Placení nájemného souvisí s užíváním, resp. s možností nerušeného užívání předmětu nájmu, a oba tyto instituty (tj. užívání předmětu nájmu a platba nájemného) v daném případě měly místo až po vstupu dovolatele do právního postavení pronajímatele. Jak totiž vyplývá z obsahu nájemní smlouvy (čl. 3.4. nájemní smlouvy) a stejně tak i z přílohy č. 6 nájemní smlouvy, bylo nájemné splatné průběžně. Nájemné splatné po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele je tak nárokem nabyvatele
jako nového pronajímatele (v tomto případě žalobce), a nikoliv nárokem původního pronajímatele. Ani odvolací soud nezjistil, že by zde byl nějaký právní důvod vzniku práva předcházejícího pronajímatele na nájemné splatné po vstupu dovolatele do právního postavení pronajímatele, které by mělo samostatný právní režim. Dovolatel je nakonec přesvědčen, že ujednání mezi původním pronajímatelem a nájemcem o placení nájemného, splatného po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, není ani právem předcházejícího pronajímatele vzniklým za trvání původního nájemního vztahu. Soud prvního stupně a ani odvolací soud skutkově nezjistili, že by žalovaný a Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko smluvně sjednali jakékoliv plnění Svazu ve prospěch žalovaného v době před ani po vstupu žalobce do právního postavení pronajímatele, jehož protiplněním by byly či mohly být splátky nájemného v roce 2013 na účet určený dohodou žalovaného se Svazem jako původním pronajímatelem. Jediným prokázaným důvodem uzavření dohody mezi Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko a žalovaným o placení nájemného, splatného po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele, a to nikoliv žalobci, ale na smluvně sjednané účty (lhostejno, zda účty Svazu nebo třetí osoby), byla vůle původního pronajímatele a žalovaného se takto dohodnout. Právě taková vůle se projevila uzavřením předmětné dohody. To nelze považovat za právní důvod ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, zvláště v případě, kdy jsou Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko a žalovaný personálně a majetkově (prostřednictvím Svazu VKMO s.r.o.) propojeni. Ani tato otázka hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. VIII. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V důsledku nesprávného právního posouzení věci vyřešil odvolací soud výše uvedené otázky hmotného práva nesprávně. Odvolací soud podle názoru dovolatele posoudil věc podle správné právní úpravy (ust. 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.) co do vstupu dovolatele do právního postavení pronajímatele ve vztahu k majetku,
k němuž třetí osobě, Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako původnímu pronajímateli, ex contractu zaniklo právo hospodaření k tomuto majetku. Odvolací soud však podle názoru dovolatele věc nesprávně právně posoudil, když tuto právní úpravu (ust. 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.) nesprávně aplikoval, když ze vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele bezdůvodně vyloučil jeho právo na nájemné splatné v době po tomto vstupu. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila obecně na tom, že nástupnictví nabyvatele předmětu nájmu do právního postavení pronajímatele se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (ve smyslu 663 obč. zák.). Např. v rozsudku ze dne 23. července 2002, sp.zn. 26 Cdo 866/2002, Nejvyšší soud vyslovil závěr, podle kterého Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod pořadovým číslem 84 (na které poukazuje odvolací soud i dovolatel), zaujal právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, že citované ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje - tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem ustanovení 680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost - změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci (srov. 680 odst. 2, odst. 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. 663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu (zvýraznil dovolatel).
Podle názoru dovolatele se tento závěr mutatis mutandis uplatní i v konkrétnosti na placení nájemcem nabyvateli nájemného splatného v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele jako pojmový znak nájemní smlouvy ve smyslu ust. 671 odst. 1 s odkazem na ust. 663 zákona č. 40/1964 Sb. Podle názoru dovolatele nabytím vlastnictví (zde obnovením práva hospodaření dovolatele) tak nabyvatel vstupuje do právního postavení pronajímatele v jeho úplnosti, tj. vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy včetně nároku na placení nájemného, splatného po tomto vstupu; práva a povinnosti, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu), nebyly prvostupňovým ani odvolacím soudem v daném případě skutkově vůbec zjištěny. Na základě rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak zákonodárce v novém kodexu upravil tuto otázku výslovně, a to tak, že převedl-li pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníka závazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákon nestanoví (ust. 2221 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Aktuální právní úprava tedy také vychází z premisy, že v rámci rovnosti smluvních stran nemůže původní pronajímatel zavázat nabyvatele předmětu nájmu, který vstupuje do právního postavení pronajímatele, či omezit jeho práva, více než stanoví zákon. Mezi tyto závazky nabyvatele jako pronajímatele nad rámec stanovený zákonem nepochybně patří také závazek strpět v době po vstupu nabyvatele do právního postavení pronajímatele placení splatného nájemného třetí osobě. Taková interpretace ust. 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. je podle názoru dovolatele plně na místě i s odkazem na ust. 3030 zákona č. 89/2012 Sb., když respektuje a je vyjádřením základních zásad občanskoprávních vztahů, obsažených v části první hlavy I. cit. zákona. Za skutkově významné okolnosti, které zjistil soud prvního stupně a spolu s ním i odvolací soud, dovolatel považuje to, že oznámil žalovanému přechod (navrácení) práva hospodaření ze Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako třetí osoby na žalobce, a to přípisem ze dne 2.1.2013, k navrácení práva hospodaření ze Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako třetí osoby na dovolatele nedošlo úplatně, ale bezúplatně,
žalovaný ani Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako původní pronajímatel neoznámili dovolateli v souvislosti s navrácením práva hospodaření existenci jakékoliv dohody o výši a splatnosti nájemného v době po 31.12.2012, žalovaný a Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko smluvně sjednali jakékoliv plnění Svazu ve prospěch žalovaného v době před ani po vstupu žalobce do právního postavení pronajímatele, jehož protiplněním by byly či mohly být splátky nájemného v roce 2013. Za těchto skutkových okolností podle názoru dovolatele nelze ani uvažovat o tom, že by např. nabyvatel (tj. žalobce) promítl do ceny předmětu nájmu nabývaného od Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko nájemné, splatné v roce 2013 jinam, než nabyvateli (na konkrétní čísla účtů), dohoda mezi žalovaným a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko o splatnosti nájemného v roce 2013 jinam, než nabyvateli (na konkrétní čísla účtů, zřejmě Svazu) měla hospodářskou kauzu, a proto nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že by se žalovaný a původní pronajímatel mohli platně a účinně dohodnout, že nájemné splatné v době po vstupu žalobce jako nabyvatele do právního postavení pronajímatele bude žalovaný hradit původnímu pronajímateli či třetí osobě, a že se tak žalovaný jako nájemce zprostí povinnosti hradit splatné nájemné pronajímateli. Přisvědčit aplikaci ust. 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. odvolacím soudem, vyjádřené v napadeném rozhodnutí, by znamenalo interpretovat ust. 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. tak, že na nabyvatele sice přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona, avšak původní pronajímatel může dohodou s nájemcem tento přechod omezit prakticky pouze na povinnosti pronajímatele, a vyloučit z tohoto přechodu hlavní a hospodářsky nejdůležitější právo pronajímatele, a to právo na nájemné splatné po tomto přechodu. Zcela shodně s názorem dovolatele (a opačně s názorem odvolacího soudu) judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp.zn. 26 Cdo 906/2005, když ve vztahu k nájmu bytu v souvislosti s ust. 680 odst. 2 zákona č. 40/19864 Sb. vyslovil následující právní závěr: Ustanovení 680 odst. 2 obč. zák. se uplatní i ve vztazích nájmu bytu; upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel tak vstupuje do právního postavení původního vlastníka -
pronajímatele se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy. Důsledkem zákonné sukcese je mimo jiné i přechod práva na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit. Povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Ve vztahu k němu již totiž nemá nájemce právní důvod plnit a pokud tak činí, jde o plnění bez právního důvodu. Nájemce tedy nemá právo volby, zda bude platit nájemné nabyvateli nebo původnímu pronajímateli. Podle dovolatele není důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu neuplatňovat i na nájem jiných věcí než bytů, v tomto případě na nájem vodovodů a kanalizací. IX. Svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odvolací soud podepřel další (alternativní) právní úvahou, podle které závěr soudu by byl stejný, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že právo hospodaření k předmětnému majetku měl v rozhodném období svazek. I za této situace by žalovaný svou povinnost z provozní smlouvy splnil a žaloba by byla nedůvodná (str. 10 odstavec třetí napadeného rozhodnutí). Ani s tímto právním posouzením věci dovolatel nesouhlasí a vytýká mu právní nesprávnost. I toto alternativní odůvodnění napadeného rozhodnutí zakládá přípustnost dovolání proti němu. X. I co do tohoto odůvodnění napadeného rozhodnutí je dovolání přípustné podle ust. 237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I co do tohoto odůvodnění napadeného rozhodnutí je dovolání přípustné podle ust. 238 odst. 1 o.s.ř. à contrario, neboť na věc se nevztahuje ani jedna z podmínek v cit.ust. uvedených. I co do tohoto odůvodnění napadeného rozhodnutí je dovolání přípustné, když na ně nedopadá ust. 238a o.s.ř.
I co do tohoto odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce uplatňuje jako důvod dovolání okolnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. XI. Odvolací soud opřel alternativní odůvodnění napadeného rozhodnutí o hypotetickou presumpci, že právo hospodaření k předmětnému majetku měl v rozhodném období (tj. po 31.12.2012 jako dni zániku členství žalobce) Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, a že tedy logicky nedošlo k zániku práva hospodaření Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko k předmětu nájmu ex contractu, a dále na tom, že implicitně připustil, že je možné a dovolené, aby žalobce jako obec převedl právo hospodaření ke svému majetku na jinou osobu než stanoví platná právní úprava, resp. aby účinky převodu práva hospodaření k majetku obce na jinou osobu trvaly i po odpadnutí zákonných podmínek pro tento převod práva hospodaření. Otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí co do tohoto odůvodnění, a odvolací soud se odchýlil od jejich ustáleného řešení soudem dovolacím (první otázka), a která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena (druhá otázka), spočívají v tom, zda pacta sunt servanda (první otázka), a zda lze platně a účinně převést právo hospodaření k majetku obce na jinou osobu než kterou výslovně upravuje právní úprava, resp. zda účinky převodu práva hospodaření k majetku obce na jinou osobu mohly trvat i po odpadnutí zákonných podmínek pro tento převod práva hospodaření (druhá otázka). K otázce zásady pacta sunt servanda jako jedné z hlavních zásad soukromoprávních vztahů, a nutnosti jejího dodržování, se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval ve svých rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 8. prosince 2009, sp.zn. 28 Cdo 5348/2007, v rozsudku ze dne 20. listopadu 2008, sp.zn. 26 Cdo 863/2007, v usnesení ze dne 23. srpna 2007, sp.zn. 28 Cdo 2660/2007. Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil, resp. odchýlilo se od ní alternativní odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle názoru dovolatele tedy není možné, aby Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako svazku obcí zůstalo právo hospodaření k majetku žalobce i poté, co zaniklo členství žalobce v něm, když podle ujednání těchto stran byl zánik práva hospodaření právě takto smluvně upraven, a soudy obou stupňů tento obsah dohod spolehlivě a jednoznačně zjistily.
Tuto otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, posoudil odvolací soud odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Převod práva hospodaření k majetku obce upravuje ust. 38 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., podle kterého Svazek obcí hospodaří s majetkem, který ze svého vlastního majetku vložily do svazku obcí jeho členské obce podle stanov svazku obcí, a dále s majetkem, který získal svou vlastní činností, a dále odst. 2 cit. ust., podle kterého Majetek vložený obcí do hospodaření svazku obcí zůstává ve vlastnictví obce. Orgány svazku obcí s ním mohou nakládat jen v souladu s majetkovými právy, které na ně členská obec přenesla podle stanov svazku obcí. Majetková práva k vlastnímu majetku obcí, která jsou vyhrazena obecnímu zastupitelstvu, nelze převést na orgány svazku obcí. Převod práva hospodaření k majetku obce upravuje také ust. 27 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2000 Sb., podle kterého obec jako zřizovatel vydá o vzniku příspěvkové organizace zřizovací listinu, která musí obsahovat vymezení majetku ve vlastnictví zřizovatele, který se příspěvkové organizaci předává k hospodaření (dále jen svěřený majetek ). Zákon č. 128/2000 Sb., ani zákon č. 250/2000 Sb. neupravují jinou možnost obce předat svůj majetek k hospodaření jiné osobě při ponechání si vlastnického práva, než právě dle ust. 38 odst. 1 (ve prospěch svazku obcí), a dále dle ust. 27 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2000 Sb. (ve prospěch příspěvkové organizace zřízené obcí). Vzhledem k veřejnoprávní povaze právní úpravy obcí a jejich hospodaření s obecním majetkem v zákoně č. 128/2000 Sb. a v zákoně č. 250/2000 Sb. nutno podle dovolatele učinit závěr o kogentní povaze této právní úpravy, a tedy i o tom, že co tato úprava výslovně nepovoluje, není dovoleno. Podle názoru dovolatele tedy není právně možné, aby Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako svazku obcí zůstalo právo hospodaření k majetku žalobce i poté, co zaniklo členství žalobce v něm, a to nejen pro překážku aplikace smluvního ujednání, ale také pro překážku právní nedovolenosti. Stejně tak zákon č. 128/2000 Sb. neumožnuje nakládat s nemovitým majetkem obce bez zveřejnění záměru ve smyslu ust. 39 cit. zákona, a
takové nakládání pak následně vyžaduje výslovný souhlas zastupitelstva obce dle ust. 85 písm. a) cit. zákona. Dovolatel má za to, že obě výše uvedené podmínky se uplatní i ve vztahu k převodu práva hospodaření k majetku obce. Pokud tedy dovolatel nezveřejnil záměr vkladu práva (převodu) hospodaření ke svému majetku a zastupitelstvem nevyjádřil souhlas s takovým vkladem (převodem) na Svaz vodovodů a kanalizací nad rámec, který je vyjádřen v příslušných smlouvách, konkrétně pak v čl. V. všech smluv o vkladu majetku do hospodaření, není právně možné, aby Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako svazku obcí zůstalo právo hospodaření k majetku žalobce i poté, co zaniklo členství žalobce v něm, a to pro překážku absence splnění právních podmínek v uvedeném smyslu. Tato otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nebyla dosud v praxi dovolacího soudu ve vztahu k právu hospodaření a jeho pokračování po zániku smlouvy o jeho převodu řešena. XII. V případě alternativního odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci (ve vztahu k první otázce hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí co do tohoto odůvodnění), spočívá v tom, že odvolací soud na posouzení věci vůbec nepoužil právní úpravu dle ust. 494 v souvislosti s ust. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Kdyby tak odvolací soud učinil, musel by dospět k závěru, že platné závazky mezi žalobcem a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko, založené smlouvami o vkladu majetku žalobce do hospodaření Svazu, výslovně spojují zánik práva hospodaření Svazu k majetku žalobce s ukončením členství žalobce ve Svazu. V případě alternativního odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci (ve vztahu k druhé otázce hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí co do tohoto odůvodnění), spočívá v tom, že odvolací soud na posouzení věci vůbec nepoužil právní úpravu dle ust. 38 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb. Kdyby tak odvolací soud učinil, musel by dospět k závěru, že ani platná kogentní právní úprava neumožňuje, aby Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako svazku obcí zůstalo právo hospodaření k majetku žalobce i poté, co zaniklo členství žalobce v něm. V případě alternativního odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci (ve vztahu k druhé otázce hmotného práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí co do tohoto odůvodnění), spočívá v tom, že odvolací soud na posouzení věci vůbec nepoužil právní úpravu dle ust. 39 odst. 1 a ust. 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb. Kdyby tak odvolací soud učinil, musel by dospět k závěru, že ani platná kogentní právní úprava neumožňuje, aby Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako svazku obcí zůstalo právo hospodaření k majetku žalobce i poté, co zaniklo členství žalobce v něm. V důsledku nesprávného právního posouzení věci vyřešil odvolací soud výše uvedené otázky hmotného práva nesprávně. XIII. Nemohlo tedy dojít k tomu, co v alternativním odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl odvolací soud, a to že by právo hospodaření k předmětnému majetku měl v rozhodném období ledna až března 2013 Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, a proto ani žalovaný svou povinnost z nájemní smlouvy nemohl splnit platbami nájemného nikoliv žalobci, ale na účet určený dohodou žalovaného se Svazem; žaloba tak je důvodná. Odvolací soud alternativním odůvodněním napadeného rozhodnutí zcela popřel své vlastní právní úvahy o vstupu žalobce do právního postavení pronajímatele, na nichž založil zcela jiné odůvodnění napadeného rozhodnutí, než jak učinil prvostupňový soud. XIV. Otázka procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a odvolací soud se odchýlil od jejího ustáleného řešení soudem dovolacím, spočívá v aplikaci ust. 157 odst. 2 o.s.ř., a tedy v povinnosti odvolacího soudu uvést v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak věc posoudil po právní stránce. V souladu s ust. 157 odst. 2 o.s.ř. soud v odůvodnění rozsudku kromě jiného uvede, jak věc posoudil po právní stránce, když při tom dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Posouzením věci po právní stránce se rozumí uvedení právní normy, kterou soud při posuzování věci použil, a také uvedení soudem zvoleného způsobu její interpretace a aplikace na danou věc za daných skutkových okolností. Dlouhodobá a zcela ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, sp.zn. 22 Cdo 3332/2015) dovodila, že V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Přitom zákonem (v již zmíněném 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury (viz posledně uvedené rozhodnutí, zvýraznil dovolatel). Odvolací soud řádně právně neodůvodnil napadené rozhodnutí, a to ani základní důvod, ani alternativní důvod potvrzení zamítavého prvostupňového rozhodnutí. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ve smyslu výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu vůbec právně odůvodněno, když odvolací soud v jeho odůvodnění pouze uvedl ust. 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. jak použitou právní úpravu, zcela bez dalšího však poté pouze konstatoval, že žaloba nemohla být důvodná, protože žalovaný splnil svou smluvní povinnost platit nájemné za předmětné období podle platebních dispozic, dohodnutých s původním pronajímatelem, a nikoliv novému pronajímateli (základní důvod, str. 10 odstavec druhý napadeného rozhodnutí). Stejně tak nebyl ve smyslu výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu vůbec odůvodněn, když bez dalšího konstatoval, že jeho závěr o nedůvodnosti žaloby by byl stejný, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že právo hospodaření k předmětnému majetku měl v rozhodném období Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko (alternativní důvod, str. 10 odstavec třetí napadeného rozhodnutí). Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec neuvedl ve vztahu k otázkám hmotného práva, na kterých založil napadené rozhodnutí, své právně kvalifikační úvahy, a proto byl dovolatel přinucen otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, více či méně dovozovat z toho, co odvolací soud uvedl jako své závěry.
XV. Odvolací soud se tak v napadeném rozhodnutí dopustil nesprávního právního posouzení věci, když nesprávně aplikoval ust. 157 odst. 2 o.s.ř. a neuvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak věc posoudil po právní stránce, resp. jak interpretoval obsah právních předpisů, které při posuzování věci použil. XVI. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017 je přípustné, může dovolací soud přihlédnout také k vadám řízení specifikovaným v ust. 242 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel má za to, že takové vady skutečně měly místo v řízení vedeném odvolacím soudem, a že mohly a také měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud veden svým nesprávným právním posouzením věci neprovedl dovolatelem navrhované důkazy (a neodstranil tak vady řízení před soudem prvního stupně). Odvolací soud, stejně jako prvostupňový soud před ním, takto neprovedl především listinný důkaz výpis z obchodního rejstříku pro Svaz VKMO s.r.o., navržený podáním žalobce ze dne 18.11.2015, který by spolu s výpisem z obchodního rejstříku pro žalovaného a dalším neprovedeným důkazem výroční zprávou společnosti Svaz VKMO s.r.o. za rok 2014 prokázal personální, vlastnické a majetkové propojení žalovaného a Svazu (k jeho významu viz čl. VII. tohoto podání). Odvolací soud, stejně jako prvostupňový soud před ním, dokonce ani neprovedl listinný důkaz, o který zásadním způsobem opřel odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to dohodu mezi žalovaným a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko ze dne 4.12.2012 o splátkách nájemného v roce 2013. Tato dohoda ze dne 4.12.2012 má v soudním spisu označení příloha č. 6-2013-1, a odvolací soud na ni v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec neodkazuje jako na pramen konkrétních skutkových zjištění. Příloha č. 6-2013-2, provedená odvolacím soudem jako listinný důkaz na ústním jednání dne 15.2.2017, a provedená také soudem prvního stupně na ústním jednání dne 19.11.2015, však byla uzavřena až 8.1.2013, a není tak dohodou mezi žalovaným a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko z doby, kdy Svaz ještě byl pronajímatelem, která by upravovala splatnost nájemného v roce 2013.
Přitom odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že opírá napadené rozhodnutí o dohodu ze dne 4.12.2012, když dohoda ze dne 8.1.2013 se již nemohla týkat majetku, který vlastnil a se kterým hospodařil žalobce (str. 9 in fine napadeného rozhodnutí). Pro větší právní jistotu dovolatel uvádí, že vše uvedené výše o otázkách hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a také o nesprávném právním posouzení věci, se plně vztahuje i na dohody mezi žalovaným a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko ze dne 8.1.2013 a z doby následující, tedy z doby, kdy již Svaz nebyl pronajímatelem dotčeného předmětu nájmu. Odvolací soud provedl jako listinný důkaz na ústním jednání dne 15.2.2017 výpisy z účtu žalovaného, ačkoliv se jednalo o důkaz, který nebyl navržen žádným z účastníků v řízení před soudem prvního stupně, a byly tak nepřípustné ve smyslu ust. 205a o.s.ř. i ust. 211 o.s.ř. Předmětné listiny založil do soudního spisu žalovaný až k prosté výzvě odvolacího soudu (tj. bez jakéhokoliv poučení), a to podáním ze dne 7.11.2016. Odvolací soud (stejně jako prvostupňový soud v jím vedené řízení) nesplnil svou zákonnou poučovací povinnost, a nepoučil dovolatele ve smyslu ust. 118a o.s.ř. v souvislosti s ust. 213b o.s.ř., a to bez ohledu na to, že prováděl dokazování listinami, které dosud provedeny jako důkaz vůbec nebyly, a bez ohledu na to, že dospěl ke zcela jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Dovolatel v této souvislosti plně odkazuje na právní závěry Nejvyššího soudu o poučovacích povinnostech soudů nižších stupňů, jak je vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 26. srpna 2014, sp.zn. 21 Cdo 1163/2013. Dovolatel také upozorňuje na zjevné chyby v psaní, které se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyskytují. O tom, že se jedná o chyby v psaní, a nikoliv o jiná skutková zjištění, popř. o skutková zjištění z jiných provedených důkazů, nasvědčuje zbylý obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, a také obsah protokolu o ústním jednání u odvolacího soudu ze dne 15.2.2017, a také z obsahu protokolu o ústním jednání u prvostupňového soudu dne 19.11.2015. Na str. 10 v odstavci prvním napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatuje, že z výpisů z účtu žalobce zjistil, že žalovaný platil nájemné v určitých částkách a v určitých dnech.
Jedná se o chybu v psaní, předmětná skutková zjištění učinil odvolací soud z výpisů z účtu žalovaného a nikoliv žalobce. Na začátku předmětné pasáže odvolací soud uvedl, že skutkové zjištění učinil z výpisu z úču žalovaného ze dne 8.1.2013, dále pak pojednává o výpisech z účtu žalobce. Podle protokolu o ústním jednání dne 15.2.2017 odvolací soud provedl jako listinný důkaz výpisy z účtu žalovaného a nikoliv žalobce, a to poprvé v řízení. Na jiném místě odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud konstatuje, že žalovaný splnil svou povinnost ze smlouvy, a že nájemné platil na účty určené ve smlouvě (str. 10 odstavec první in fine a odstavec druhý), tedy na účty určené dohodou mezi žalovaným a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko. Podle obsahu protokolu byl na ústním jednání u prvostupňového soudu dne 19.11.2015 proveden listinný důkaz prohlášením Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko ze dne 27.10.2015, navržený žalovaným v jeho podání ze dne 6.11.2015. Svaz zde prohlašuje, že došlo k platbám nájemného na období leden březen 2013 žalovaným na účty v souladu s dohodou o výši ročního nájemného na rok 2013, a že se tedy jednalo o doručné účty Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, a nikoliv o účty žalobce, a účty, ze kterých bylo placeno, tak byly účty žalovaného, a nikoliv žalobce. Další chybou v psaní je údaj na str. 9 v odstavci šestém napadeného rozhodnutí. Zde je uvedeno, že po 31.12.2013 již se svým majetkem disponoval a do práv a povinností z předmětné smlouvy v části týkající se jeho majetku vstoupil žalobce. Jedná se o chybu v psaní, neboť ve třetím odstavci na téže straně odvolací soud právně uvádí, že zánikem členství žalobce ve Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko dne 31.12.2012 Svaz ztratil právo hospodaření a žalobce vstoupil do právního postavení pronajímatele. Stejně tak odvolací soud uzavřel na str. 7 v odstavci pátém napadeného rozhodnutí, že již jen vystoupením ze Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko (dne 31.12.2012) zanikla práva Svazu k majetku žalobce. Sám odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že opírá napadené rozhodnutí o dohodu ze dne 4.12.2012, když dohoda ze dne 8.1.2013 se již nemohla týkat majetku, který vlastnil a se kterým hospodařil žalobce (str. 9 in fine napadeného rozhodnutí).
Také z toho logicky vyplývá, že žalobce již se svým majetkem disponoval a do práv a povinností z předmětné smlouvy v části týkající se jeho majetku vstoupil nikoliv po 31.12.2013, ale po 31.12.2012. Pokud by se však ve výše uvedených případech jednalo nikoliv o chyby v psaní, ale o vědomé závěry odvolacího soudu ve znění přesně tak, jak uvedeno v textu odůvodnění, byly by tyto závěry odvolacího soudu v příkrém rozporu jak s obsahem provedených důkazů, tak i s jeho vlastními skutkovými zjištěními, a nakonec také s jinými částmi odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud by tak zatížil napadené rozhodnutí ve smyslu ust. 242 odst. 3 o.s.ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud také ponechal naprosto bez povšimnutí skutečnost, že v soudním spisu se nacházejí dvě pare přílohy č. 6-2013-1, z nichž jedna je dohodou ze dne 4.12.2012, a druhá je dohodou ze dne 8.1.2013. Odvolací soud však nepřezkoumal důvěryhodnost tohoto listinného důkazu, uplatněného žalovaným ve dvou různých verzích, a zatížil tak napadené rozhodnutí ve smyslu ust. 242 odst. 3 o.s.ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejně tak odvolací soud ponechal zcela bez povšimnutí skutečnost, že žádná z faktur Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, založených žalovaným do spisu spolu s podáním ze dne 7.11.2016, neodkazuje na dohodu ze dne 4.12.2012. Faktury vystavené Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko žalovanému odkazují na dohodu ze dne 8.1.2013 (dvě faktury ze dne 8.1.2013, dvě faktury ze dne 5.2.2013) a ze dne 5.3.2013 (dvě faktury ze dne 14.3.2013), žádná však neodkazuje na dohodu ze dne 4.12.2012. Bez ohledu na existenci v soudním spisu dvou pare přílohu č. 6-2013- 1, a to jednu ze dne 4.12.2012, a druhou ze dne 8.1.2013, však odvolací soud ani v souvislosti s obsahem těchto faktur nepřezkoumal důvěryhodnost tohoto listinného důkazu, uplatněného vždy pouze žalovaným, a zatížil tak napadené rozhodnutí ve smyslu ust. 242 odst. 3 o.s.ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
XVII. Na základě výše uvedeného žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soud v Brně č.j. 70 Co 104/2016-278 ze dne 22.2.2017, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. podepsáno elektronicky zaručeným elektronickým podpisem Statutární město Jihlava v zastoupení na základě plné moci JUDr. Radkem Ondrušem, v.r. advokátem