Rozhovor ředitele Centra bezpečnostních studií Ing. Jaroslava Salivara pro Parlamentní listy na téma migrace CEBES, 2.4. 2015 Řecko a Itálie svou vlastní nečinností, pod dozorem Bruselu, otevřeli Evropu nejen nájezdům ekonomických migrantů z Afriky i Asie, ale zejména umožnili expanzi organizovaného zločinu do naprosto obludných rozměrů, dnes zčásti, zítra zcela, pod kontrolou džihádistů, ne-li přímo ISILu. Nyní jsme se dostali na křižovatku, na které se budeme muset rozloučit s některými postoji, které zásadně zpochybňují odpovědnost státu za bezpečnost a životy vlastních občanů na úkor mnohdy pofiderních interpretací individuálních práv opřených o pocit bezpečí a prosperity minulých desetiletí. Ale to přináší válka, ve které bezpochyby už nějaký čas jsme. Česká republika si v oblasti migrace vede zatím dobře. Ale je otázkou, co bude dál. V současnosti pro nás existují dvě zásadní hrozby: situace na Ukrajině a plánované kvóty Evropské unie. V říjnu jste napsal text Migrace v roce nula. V něm mimo jiné uvádíte, že Řecko spolu s Itálií se významně podílely na tunelování evropských peněz v migrační oblasti, a že tragédie na moři v okolí ostrova Lampeduza jasně dokreslují neschopnost Itálie přinejmenším si připustit, že se jedná o zneužívání lidského neštěstí organizovaným zločinem... Co má Itálie, na kterou se 1
valí vlna uprchlíků, podle vás dělat při řešení tohoto obrovského problému? Je to několik otázek najednou. V říjnu jsem napsal v záhlaví textu, že migrace, a měl jsem na mysli migraci do Evropy, a především tu její nelegální část, je v bodě nula. Tím jednoduchým důvodem pro toto tvrzení bylo, že Evropa stála před výzvou, řekněme obrovskou výzvou, jak reagovat na to, co se děje v jejím okolí. Už v říjnu bylo jasné, že vedle syrské uprchlické megakrize se v posledním roce vyrýsovala srovnatelná hrozba Evropě, způsobená ruskou agresí na východní Ukrajině a začalo být také jasné, že obklíčení Evropy začíná být dokonáváno na severním pobřeží Afriky. První informace o IS či ISILu v libyjské Derně už tehdy potvrzovaly islamistické výkřiky o útoku na Evropu z jihu. Už tehdy v souvislosti s tzv. uprchlickou migrací přes moře na Lampedusu či na Sicílii a do Kalábrie, která v loňském roce překonala nejen kvantitativně, ale také v počtu obětí, celé předchozí období, bylo možné mluvit o migračním džihádu, tedy válce, ve které zbraněmi i nástroji na prosazení vlastních cílů jsou obchodované lidské bytosti, které si svou cestu za svým snem navíc ještě zaplatili. V říjnu jsme byli jako Evropa v bodě nula. A kde jsme dnes? Na nulu se díky neschopnosti odpovědných díváme z hlubokých mínusových hodnot a ti, kteří by měli reagovat, se schovávají za svou obvyklou rutinou. Ti na druhém břehu to myslí opravdu vážně: jasně to ukázali teď v Tunisku. Ti na našem břehu strkají hlavu do písku, protože opravdu nevědí, co by měli udělat. Snad logicky jen jedno. Přiznat, že to neumějí a nejlépe odejít. Otázka tunelování evropských a jiných peněz a energie je záležitost, která provází celé období přípravy obou zemí Řecka a Itálie - na vstup do jednotné Evropy a celou dobu jejich participace na evropských výhodách. 2
Pokud bychom přirovnali vstup České republiky do EU a později do Schengenu, a je to moje osobní zkušenost, pak jsme nejdříve museli vybudovat všechno, co v oblasti migrace, azylu a zejména ochrany hranic po nás požadovala (a jednotlivě do detailu zkontrolovala) EU, navíc rozhodnou měrou z našeho vlastního státního rozpočtu. Teprve potom nás připustili čerpat také výhody, které z členství plynou. V případě Řecka a později také Itálie k podobnému logickému postupu nedošlo, v řeckých poměrech navíc podobně jako v měnové oblasti byly falšovány statistiky, povinné zprávy o plnění evropských závazků i výsledky vlastních úkolů, které Řecko prostě a jednoduše sice vykazovalo, ale nikdy nesplnilo. Stejně tak se dneska mnozí ptají, co mají chudáci Řekové dělat, když mají tak velké dluhy, veřejné výdaje, a nikdo u nich daně neplatí. V této souvislosti je potřeba uvést, že stejnou měrou za současný stav v Řecku či Itálii jsou odpovědně evropské instituce, které měly auditovat každé vložené euro a zjevně to řadu let nedělaly. Na rozdíl od Česka a jiných slušných a zodpovědných zemí, které auditovaly, ale také trestaly za každé, i minimální, pochybení. Naprostým plivancem do tváře nás všech jsou nedávná prohlášení řeckých vnitráků, že nedostanou-li další peníze, pošlou do Evropy statisíce nelegálů, kteří žijí třeba i po desítky let v Řecku. To už je silnější káva, než jen infantilní a trapné chození v riflích a kožených bundách na jednání, kam se sto let chodí v obleku s kravatou. Před nimi takto vyhrožovali Lukašenko s Kaddáfím. Desítky let bylo nezpochybnitelnou národní odpovědností Řecka i Itálie vymyslet a realizovat ochranu vnější evropské hranice na mořské hladině, stejně tak jako ji museli na pevnině vymyslet, postavit a chránit všechny nové členské státy na hranicích s Ruskem, Běloruskem, Ukrajinou či Moldavskem. Stejně, jako byla chráněna mořská hranice Španělska nejen v okolí Gibraltaru, ale zejména na Kanárských ostrovech. Řecko neudělalo nic: nechránilo pozemní hranici s Tureckem, nechránilo ani námořní 3
hranici ve východním Středomoří. Itálie navíc desítky let překvapivě neučinila nic proto, aby její jižní provincie i ostrovní výspy jako Lampeduza byly připraveny na nájezdy tzv. uprchlíků, řešení jejich humanitární situace a jednoznačné řešení formou návratů zpět na druhý břeh. Bylo krátké období, kdy to šlo. Proti bylo spojení italských mafií i organizovaný zločin na africkém břehu, rezignace či kooperace v Římě i Bruselu. Zhruba deset let trvají nájezdy na Itálii, zhruba deset let měla Itálie na vybudování neprostupného systému, zhruba deset let se nic nedělo. A výsledek je stejně jasný, jako hrůzný. A výhled ještě horší. Přitom v západním Středomoří Španělsko jasně ukázalo, že je v podobné situaci možné vykonat téměř zázraky. Požadavky na evropské prostředky do společné agentury Frontex, to není cesta k řešení. Chybí koncepční národní řešení, chybí chuť ho hledat a připravit. Hlavně však chybí pocit odpovědnosti za vlastní, ale i společnou evropskou hranici a dnes už i bezpečnost. Svou vlastní nečinností, pod dozorem Bruselu, otevřeli Evropu nejen nájezdům ekonomických migrantů z Afriky i Asie, ale zejména umožnili expanzi organizovaného zločinu do naprosto obludných rozměrů, dnes zčásti, zítra zcela, pod kontrolou džihádistů, ne-li přímo ISILu. Už nám to před pár lety ukázal Kaddáfí, když se na potlačení migrace z Libye do Evropy dohodl (včetně placení) s Berlusconim. To, co nás čeká letos (a hezký pohled to nebude), teprve uvidíme. Italové v této souvislosti mluví až o milionu migrantů připravených na cestu přes moře. A k poslední z otázek, tedy co má Itálie v této souvislosti dělat. Je to jednoduché i složité zároveň. Ta jednoduchost spočívá v tom, že by měla dělat to, co se po ní dlouhá léta, z hlediska principu odpovědnosti za ochranu vlastní části vnější hranice chce. Je to její hranice a odpovědnost z ní nikdo nemůže sejmout. A ač to nyní složité bude, musí se začít. Druhým logickým krokem je nastavení systému přijímání tak, aby Itálie 4
plnila závazky ze všech migračních a azylových komunitárních instrumentů a aby nezaskakovala zbytek Evropy některými rozhodnutími, které jejich vlastní kritickou situace řeší bez dohody s ostatními na úkor zbytku Evropy. Třicet tisíc Tunisanů v roce 2011 vybavených dokumenty k cestě do Francie vyvolala dosud největší krizi v rámci Schengenu, více než padesát tisíc blíže neidentifikovaných migrantů v roce 2014 je bezpečnostní hrozbou pro celou Evropu, zejména pro největší příjemce, jakým je Německo či Švédsko. Při absenci vnitřních hranic je ta hrozba reálná pro každý z členských států, včetně Česka. Kritizujete nápad na zavedení evropské pohraniční policie. Proč? Není potřeba v současnosti posílit počty policistů střežících hranice EU? Ano, kritizuji a o oprávněnosti této kritiky jsem hluboce přesvědčen. Jednoduše hned zpočátku odpovězme na požadavek posílit počty policistů střežících hranice EU. Ano, posílit všude tam, kde je to potřeba. Aktuálně pokud budeme mluvit o pozemní hranici je v této situaci Maďarsko, zejména na maďarsko-srbské hranici. To je odpovědnost národního státu nejen za ochranu své vlastní hranice, která se shodou okolností stala vnější hranicí EU. Evropská pohraniční policie je v současnosti hrozbou pro uchování zbytků národní svrchovanosti a zároveň po špatných zkušenostech s jinými společnými evropskými institucemi (ESVA, Europol, EASO či Frontex) hrozbou pro bezpečnost Evropy. Další nepřipravená a ukvapená snaha o federalizaci je sice pro eurooptimisty lákavá, ale smrtelně nebezpečná, zejména v momentě, kdy by měla zakrýt nedostatky v existujícím stavu ochrany hranic. Prvořadým je naplnit princip odpovědnosti za zajištění ochrany vnější hranice, včetně podpory ze společných zdrojů (finance z EU 5
zdrojů, v praktické rovině asistence Frontexu) a teprve pak je možné zahájit diskusi o efektivitě přechodu na společné střežení vnějších hranic. A mluvím-li o efektivitě, pak je především nutné hovořit o účinnosti a účelnosti v praxi každého dne a ne o pofidérních ideologických teoriích ultralevých evropských úředníků či europoslanců. Jak se může Evropa bránit infiltraci radikálů z řad takzvaného Islámského státu? Je to vůbec možné, pokud nechceme úplně zavřít hranice, což asi nechceme? Dnes těžko, ale musí. Obecně řečeno je současná situace blízká kritické a v nejbližším období není naděje na nějaký zvrat této tendence. Jednoduše řečeno bude ještě hůř a skoro kritická situace se stane naprosto kritickou. Přitom v samém základu Schengenského systému je poměrně jednoznačná odpověď na to, jak účinně postupovat. Schengen je nejen o volném pohybu, ale také o zajištění bezpečnosti i pocitu bezpečí občanů formou kompenzačních opatření. To, že jsme si skoro pochopitelně zvykli na výhody a zanedbali, a to evropsky obecně, povinnosti. Nyní však nastal čas tuto pohodlnost nahradit účinnou a účelnou nápravou. Je věcí bezpečnostní komunity nefňukat a začít systematicky napravovat důsledky pohodlnosti v minulých letech. Bude to nákladné, nejen finančně, ale je to možné. Chce to jen odvahu a přesvědčení, že to zvládneme. A nepřátel bude mnoho. Bohužel jsme se dostali na křižovatku, na které se budeme muset rozloučit s některými postoji, které zásadně zpochybňují odpovědnost státu za bezpečnost a životy vlastních občanů na úkor mnohdy pofiderních interpretací individuálních práv opřených o pocit bezpečí a prosperity minulých desetiletí. Ale to přináší válka, ve které bezpochyby už nějaký čas jsme. 6
Jak si vede v oblasti imigrační politiky Česká republika? Zatím dobře. Ale je otázkou, co bude dál. Existují dvě zásadní hrozby. Tou první je situace na východní Ukrajině a vlastně na Ukrajině celé v důsledku ruské agrese. Posune-li se dál frontová linie (dnes linie příměří), bude-li eskalován konflikt, pak hrozba příchodu tisíců či desetitisíců těch přímo zasažených nebo již nyní vnitřně vysídlených (těch je nyní více než 1,5 milionu) je velmi blízká realitě. Podobně sociální kolaps či přímo imploze Ukrajiny, ať už v souvislosti s pokračující ruskou agresí či v souvislosti s vnitřním vývojem na Ukrajině, může být více než potenciální hrozbou. A Česko je potenciálně prioritním cílem. Tou druhou, stejně nebezpečnou hrozbou, je hrozba, kterou nad Česko a jeho stabilizovaný imigrační a azylový systém pověsily úvahy a diskuse evropských dispečerů našeho života o povinných, údajně solidárních kvótách pro jednotlivé členské státy. Je to hrozba velice vážná, která místo řešení nabízí rozšíření a další potencování problému i tam, kde zatím neexistuje. Stanovisko vlády i Sněmovny je zatím odvážné a sebevědomé. A proto doufám, že tento boj o ochranu nejen národních zájmů, ale o celé budoucnosti systému společné evropské imigrační a azylové politiky včetně ochrany společných evropských hranic, naše politická representace vybojuje a vyhraje. CENTRUM BEZPEČNOSTNÍCH STUDIÍ VŠ CEVRO INSTITUT (CEBES) Jungmannova 17 / 110 00 Praha 1 / Czech Republic tel.: +420 221 506 750 / email: cebes@vsci.cz/ www.cevroinstitut.cz 7