PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBČANSKÉ PRÁVO KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA DISERTAČNÍ PRÁCE URČENÍ VLASTNICTVÍ JUDr. Radim Kostík 2013/2014 1

Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma: Určení vlastnictví zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. 2

ÚVOD V právní praxi je uplatňována ochrana některých práv a oprávněných zájmů vzhledem k jejich mnoţství častěji, a to prostřednictvím určovací ţaloby upravené v 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále téţ jen OSŘ ). V této souvislosti soudní judikatura dospěla ve vztahu ke konkrétně uplatňovanému nároku, např. právě k určení vlastnického práva, k jistým specifičnostem nejen v náleţitostech, ale i přípustnosti určovací ţaloby. Zvláštní pozornost si zaslouţí při určení vlastnického práva naléhavý právní zájem jako předpoklad úspěšnosti této ţaloby. Ţaloba na určení vlastnického práva jako univerzální právní prostředek však nemůţe vést k ochraně vlastnictví za kaţdé situace. Je nutné respektovat právní úpravu speciálních právních předpisů. Jádro mé disertační práce bude spočívat v moţnostech uplatnění určovací ţaloby v situacích, které se v právní praxi často vyskytují, a v nichţ můţe určovací ţaloba být efektivním nástrojem ochrany vlastnického práva. Určení vlastnického práva je z moţných způsobů ochrany tohoto práva nástrojem nejobecnějším, jehoţ podstata vychází z individuálních skutkových okolností konkrétního případu, jenţ se opírá nejen o platné a účinné právní normy, ale i o právní předpisy, které se jiţ po dlouhá desetiletí v právním ţivotě neuplatňují, přestoţe v době svého vzniku ovlivňovaly přímo či nepřímo vlastnictví podstatné části našeho národa. Cílem disertační práce bude předloţit komplexní pohled na ochranu vlastnictví prostřednictvím určovací ţaloby, upozornit na specifika a moţnosti jejího pouţití v konkrétních situacích, jeţ přináší společenská realita regulovaná právními normami. Dosáhnout uvedeného cíle nebude jednoduché, a to s ohledem na nepřeberné mnoţství vlastnických sporů, které se mohou v praxi vyskytnout. Rozčlenění případů pro uplatnění ochrany vlastnického práva prostřednictvím určovací ţaloby bude slouţit pro přehlednost zkoumané problematiky. Samotným hmotněprávním důvodům pro nabytí vlastnického práva, např. vydrţením, se v disertační práci zabývat nebudu, byť v praxi dochází často k podání určovací ţaloby právě v souvislosti s ochranou vlastnického práva nabytého tímto originárním způsobem. Zvolené téma je na první pohled klasické, ovšem v české odborné literatuře minimálně zpracovávané. Zatímco v minulosti byla oblast určovacích ţalob analyzována dosti hojně a pojednávána i monograficky, 1 v poslední době je značně opomíjena. Je 1 Např. WINTEROVÁ, Alena. Žaloba v občanském právu procesním. Praha: Acta Universitatis Carolinae Iuridica,1979. 3

přitom paradoxem, ţe právě procesní i hmotněprávní aspekty určovacích ţalob jsou nyní velmi často posuzovány v judikatuře zejména soudů vyšších instancí. Zdrojem mé disertační práce bude tak spíše judikatura neţ literární prameny. Ucelený obraz problematiky určení vlastnického práva bude nutné z relevantních rozhodnutí nezřídka teprve získat. Soudní judikatura není v přístupu řešení jednotlivých sporů vţdy souladná. Tato rozporuplnost spočívá v různorodosti právních vztahů a skutečností, které je narušují, přináší v právní praxi celou řadu problémů a procesních úskalí spojených s podáním ţaloby na určení vlastnického práva. Bude tedy zcela namístě alespoň částečné srovnání judikatorních závěrů českých soudů s právními závěry, které zaujaly německé soudy. Téma disertační práce leţí na pomezí občanského práva hmotného a procesního. Určovací ţaloba je obecným procesním nástrojem ochrany subjektivních práv upravených v soukromoprávních předpisech, musí tak být respektována konkrétní nastalá situace, tj. hmotněprávní vztah, který má být chráněn. Tato disertační práce je tvořena v období, kdy nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále téţ jen NOZ ), je platný, ale ještě ne účinný, tedy občanskoprávní vztahy se doposud řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (dále téţ jen OZ ). Zpracovávané téma primárně vychází z dosavadní právní úpravy, nebude však chybět reflexe nové právní úpravy tam, kde s určením vlastnictví tato úprava počítá či jej bude alespoň zčásti ovlivňovat. Jak bylo uvedeno výše, zdrojem pro zpracování uvedeného tématu je judikatura, nejen současná, ale i dřívější (zejména z období první republiky), která se v mnoha ohledech jeví jako bliţší nové právní úpravě. Disertační práce tak bude reflektovat dosavadní přístup k problematice určení vlastnictví se zohledněním očekávaného právního stavu, který přináší nový pohled na pojetí vlastnického práva jako práva absolutního. Nedá se pochybovat o tom, ţe řada nastíněných řešení nebude vţdy plně právní praxí akceptována, a to s ohledem na různé preference jednajících subjektů v konkrétní situaci. V disertační práci se proto budu snaţit zdůvodnit své stanovisko ke konkrétně zvolenému postupu a přesvědčit, ţe právě mnou zvolené řešení je tím správným, tedy tím, které bude respektovat práva a oprávněné zájmy jednajících. Pouze takové bude spravedlivé řešení, které povede ke konečnému vyřešení sporu o vlastnické právo. 4

ČÁST PRVNÍ. Obecné otázky vlastnického práva a jeho ochrany 1. Vlastnické právo pojem a obsah Definovat vlastnické právo se snaţí právní věda jiţ od dob římského práva. Nejčastěji pouţívaná definice současnou literaturou vymezuje vlastnické právo tak, ţe je právo ovládat věc, tj. zejména ji drţet, uţívat, poţívat, nakládat s ní, a to svou mocí, tj. mocí nezávislou na současné existenci moci kohokoliv jiného k téţe věci. 2 Právní teorie rozlišuje vlastnické právo v objektivním a subjektivním smyslu. Vlastnické právo v objektivním smyslu představuje souhrn právních norem, regulujících vlastnické vztahy v ekonomickém pojetí. Vlastnické právo je základním právním institutem vyjadřujícím především statickou stránku vlastnictví, tj. existující systém rozdělení věcí. Dynamickou stránku vlastnických vztahů, tedy těch vztahů, které vznikají v procesu uţívání a disponování věcmi upravuje vlastnické právo společně s jinými právními instituty, především s instituty obligačního práva. Subjektivní vlastnické právo bylo jiţ od doby římského práva chápáno jako právní panství nad věcí, v moderním pojetí je chápáno jako vztah mezi osobami týkající se věcí. 3 Právní panství pojili římští právníci s atributy všeobecnosti, přímosti a výlučnosti. Všeobecností se rozumí moţnost vlastníka nakládat jakkoli s hmotnou věcí, tedy na ni působit jakýmkoliv myslitelným způsobem. Přímost právního panství znamená uplatňovat své vlastnické právo přímo (osobně), bez pomoci či prostřednictvím třetí osoby. Výlučností představuje moţnost vlastníka vyloučit jakékoliv jiné působení na věc, neboť vlastnictví k věci, je výlučně vyhrazeno jemu. Jedná se o znaky teoretické, jelikoţ i vlastník můţe být omezen ve svém působení na věc; a to buď tím, ţe k věci má jisté oprávnění věcněprávního charakteru osoba jiná, anebo tím, ţe vlastník při výkonu svého vlastnictví naráţí na stejně neomezené právo druhých vlastníků k předmětům jejich vlastnictví. 4 Omezením předmětu vlastnictví na věci hmotné a pouţitím archaického pojmu panství nad věcí, kdy vlastník byl pánem věci, se odlišuje římskoprávní definice vlastnického práva od té současné, která pojímá vlastnické právo jako přímé a výlučné právo individuálního subjektu vůči konkrétní věci, kterému na druhou stranu koresponduje 2 Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 679. 3 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 105. 4 Srov. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 153-154. 5

povinnost ostatních subjektů respektovat toto právo vlastníka, nezasahovat do něho a nerušit jeho výkon. Jde o absolutní právo, které působí vůči všem (erga omnes) a v systematice věcných práv přestavuje to nejsilnější právo. 5 Obecný zákoník občanský z roku 1811 (dále téţ jen OZO ) nepodává definici vlastnictví jako subjektivního práva, jelikoţ jak uvádí dobová literatura taková definice by byla jen ohlasem politických ideologií, a to buď individualistické, socialistické, korporační nebo jakékoliv jiné. OZO podává jen výčet toho, co vlastníkovi nejhlavněji přísluší. Vycházeje ze zásady, ţe vše, co není právním řádem zakázáno, je dovoleno, vlastník můţe s věcí dělat, co chce, pokud tím neporuší právní řád. Na toto míří definice Randova, 6 podle níţ vlastnictví je bezprostředná a úplná čili nesvrchovanější právní moc nad věcí hmotnou nebo správněji řečeno: pojmová právní možnosť přímého a neobmezeného nakládání věcí hmotnou, označovaná za ovlivněnou politickou ideologií liberalismu. 7 Pravdou je, ţe toto liberální pojetí vlastnického práva je pomalu vytlačováno sociálním pojetím vlastnictví, kde se zdůrazňuje, ţe výkon vlastnického práva má slouţit obecnému dobru. 8 Na pokusy o podání stručné, exaktní a přitom výstiţné definice vlastnictví je třeba patrně rezignovat a zůstat u vysvětlování podstaty vlastnictví bez snahy o definici. Komentář k OZO uvádí, ţe zřejmě existence více obsahů, které se k pojmu vlastnictví pojí, resp. existence vlastnictví jako kategorie právní, sociální, ekonomické a snad i etické, působí problémy při snaze o definici tohoto pojmu. 9 K tomu lez dodat, ţe vlastnictví jako sociální i právní kategorie má v různých dobách různý obsah, a ţe tedy nejde o nějaký věčný jev; i v současné době, jak se zdá, dochází k zásadním posunům v obsahu vlastnictví i v jeho chápání. 10 Z ústavněprávního hlediska je vlastnické právo regulováno článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále téţ jen Listina ), který prohlašuje právo kaţdého vlastnit majetek za základní občanské právo. Tím navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, která v čl. 17 stanoví, ţe každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven. Listina vyjadřuje rovnost 5 Srov. PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 3-4. 6 RANDA, Antonín. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Reprint původního vydání z roku 1923. Praha: ASPI, 2008, s. 1-2. 7 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: V. Linhart, 1935, s. 22. 8 Viz PETR, Bohuslav. Nabývání vlastnictví originárním způsobem. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 3. 9 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír; ROUČEK, František. Komentář k Československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha, 1935, s. 198. 10 Viz HURDÍK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 40. 6

vlastnického práva všech vlastníků a zaručuje stejnou míru ochrany vlastnického práva. Z obecného práva kaţdého vlastnit majetek je Listinou připuštěna v odst. 2 uvedeného článku výjimka spočívající v tom, ţe zákon můţe stanovit, který majetek nezbytný k zabezpečení potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob. Zákon můţe také stanovit, ţe určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČR. Listina nepojímá vlastnické právo jako právo absolutně neomezené, jelikoţ do něj připouští, byť v minimální míře a za přísných podmínek, zásahy, a to způsobem, ţe váţe moţnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva na veřejný zájem a jeho provedení jen na základě zákona a za náhradu. V tomto smyslu vychází z tzv. Hedemannovy koncepce vlastnického práva, jeţ je vyjádřena dikcí, ţe vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny). Tato zásada je projevem koncepce vlastnictví jako sociální funkce, jeţ má původ ve francouzské a německé právní vědě z počátku 20. století. Princip v sobě zahrnuje zákaz zneuţití vlastnictví, současně naznačuje, ţe vlastník nemá jen práva, ale má i povinnosti, vyplývající mu přímo ze zákona. Vlastnictví proto není neomezeným panstvím nad věcí (jak bylo uvedeno shora), ale má svoje určité limity. V návaznosti na omezení je charakteristickým rysem elasticita vlastnictví. 11 Elasticita neboli pružnost vlastnického práva znamená, ţe k věci, která je předmětem vlastnictví, existuje věcné právo k věci cizí, např. věcné břemeno, pak jakmile toto omezení odpadne, rozšiřuje se vlastnictví do původního rozsahu samo, pruţně, aniţ je nutný nějaký úkon ze strany vlastníka či jiné osoby. Při definování vlastnického práva se potvrzuje poznatek obsaţený jiţ v Digestech: Každý obecný pojem (definice) v občanském právu je nebezpečný, neboť jen zřídka se stává, že by nemohl být vyvrácen. Uvedené konstatování tak postihuje realitu lépe neţ pozdější pokusy o podání stručné a vyčerpávající definice vlastnického práva. Obsahem vlastnického práva se rozumí komplex oprávnění vlastníka nakládat s věcí, tradičně označovanou jako tzv. vlastnická triáda, obsahující právo věc uţívat a poţívat její plody a uţitky (ius utendi et fruendi), právo s věcí disponovat (ius disponendi) a právo věc drţet (ius possidendi). Uvedené vyplývá z ustanovení 123 OZ, ale jelikoţ výčet vlastníkových oprávnění zde není úplný, lze formulovat i další jako je právo věc zničit (ius abutendi) a právo věc opustit (ius dereliquendi). 11 HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. podstatně rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1481. 7

Vlastnické právo je trvalé, nezaniká, pokud nenastal důvod zániku vlastnictví, ani pokud vlastník pozbyl všechna oprávnění. V této souvislosti je třeba odkázat na shora uvedený znak elasticity vlastnického práva, vyjadřující znovuobnovení vlastnického práva v plném rozsahu po odpadnutí omezení vlastníka. V neposlední řadě je třeba objasnit pojetí tzv. neomezenosti vlastnického práva, která je označována za jeden z jeho charakteristických rysů. Nutno zdůraznit, ţe tento znak se nemohl v praxi nikdy uplatnit, jelikoţ výkon vlastnického práva je naopak vţdy právním řádem nějak omezen. Ustanovení 123 OZ uvádí, ţe vlastník můţe svá oprávnění vykonávat v mezích zákona, přičemţ tyto meze jsou současně omezením vlastnického práva. V současnosti se tak lze setkat s řadou zákonných omezení v disponování s pozemky, nemovitostmi či jinými předměty vlastnického práva, jeţ můţe ohrozit ţivotní prostředí či jiné společensky důleţité zájmy. Vlastnictví můţe být omezeno i úředním rozhodnutím nebo na základě soukromoprávní dispozice vlastníka. 12 Nový občanský zákoník v ustanovení 1011 definuje předmět a obsah vlastnického práva, obdobně jako ustanovení 353 OZO: Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné a nehmotné, je jeho vlastnictvím. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, ţe jde o vlastnické právo objektivně vymezené, a to z tohoto hlediska, co je jeho předmětem. V tomto směru se nečiní rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými věcmi. Subjektivní vymezení vlastnického práva obsahuje následující 1012, který říká: Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závazně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Nový občanský zákoník striktně odlišuje, na rozdíl od dosavadního OZ, mezi termínem vlastnické právo jako subjektivní právo vlastníka k předmětu tohoto práva, a vlastnictvím označujícím předmět vlastnického práva, tedy souhrn majetkových kusů, k nimţ určitá osoba má vlastnické právo. NOZ neobsahuje definici vlastnického práva a zabývá se pouze jeho obsahem, přičemţ opouští dikci 123 dosavadního OZ, který vychází z původního ustanovení 120 OZ v jeho podobě z roku 1964 a nerespektuje klasickou římskou charakteristiku obsahu vlastnického práva (ius possidendi, ius utendi et fruendi a ius abutendi). Obsah vlastnického práva podle důvodové zprávy k NOZ není tvořen součtem dílčích oprávnění (jak uvádí 123 OZ), ale je tvořen oprávněním vlastníka 12 Srov. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník I. 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 681-682. 8

nakládat se svým vlastnictvím volně, tj. ţe můţe na svoji věc působit nebo nepůsobit, jak je mu libo, a jiné z působení na věc vyloučit. Obsah vlastnického práva není podle důvodové zprávy totiţ tvořen součtem těchto dílčích oprávnění a existencí ţádného z nich není podmíněna existence vlastnického práva. V této souvislosti se zdůrazňuje také tzv. elasticita vlastního práva, při odpadnutí některých klasicky chápaných dílčích oprávněních (příp. všech). 13 13 Viz ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 438-440. 9

2. Předmět vlastnického práva a právní pojetí věci v novém občanském zákoníku Předmětem vlastnické práva jsou věci v právním smyslu. V dějinách právního myšlení můţeme vysledovat dva odlišné přístupy k chápání věci v právním smyslu, a to tzv. materialistický, omezující se pouze na hmotné věci, příp. ovladatelné přírodní síly, který zastávají romanisté a většina našich civilistů 19. a 20. století, a tzv. idealistický, uznávající také nehmotné věci, zvláště práva, jako předměty vlastnictví. Tento přístup reprezentují někteří meziváleční civilisté. 14 Preference druhého označeného přístupu se projevila i v novém občanském zákoníku. 2.1 Věc v právním smyslu Dosavadní občanský zákoník věc v právním smyslu jako předmět občanskoprávního vztahu nedefinuje. Při jejím vymezení se podpůrně vycházelo z ustanovení 13 zrušeného zákoníku mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb., který povaţoval za věci v právním smyslu hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouţí potřebám lidí. 15 Odtud postupně vznikla tripartice předmětů právních vztahů jako věcí, práv a jiných majetkových hodnot ( 118 OZ), promítnutá do řady právních konstrukcí. Tento stav, ve kterém byla absence zákonné definice zdůvodňována tím, ţe věc je přírodní fakt, a ţe ji tedy právo nemůţe definovat, byl předmětem kritiky, jelikoţ definice věci v právním slova smyslu není definicí reálnou a nevypovídá nic o reálném světě, ale je definicí nominální. Jinými slovy řečeno, co se jeví ve skutečnosti jako věc, anebo zač věc povaţují např. jednotlivé technické nebo přírodní vědy, není nebo nemusí být věcí ve smyslu práva. 16 Nový občanský zákoník povaţuje za věc v právním smyslu (dále téţ pouze věc ) vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Z uvedeného vyplývá, ţe věcí v právním smyslu jsou objekty pro člověka uţitečné. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí: Užitečností se nerozumí jen faktické přinášení užitku jednotlivým předmětem konkrétnímu vlastníkovi, ale objektivní způsobilost přinášet především hospodářský užitek, čímž se nevylučuje užitek estetický či jiný. Užitečné je, co je prospěšné pro život člověka, a tedy má i hodnotu. Užitečnost není vnitřní vlastností věci (s věcí trvale 14 HORÁK, Ondřej. Jaromír Sedlíček a problematika vlastnictví, In Sedláček, J. Vlastnické právo. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 20. 15 Srov. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk, 2002. s. 97. 16 Srov. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK, Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, 2012, s. 170. 10

kaţdý. 19 Nový občanský zákoník definuje věc v právním smyslu i negativně, kdyţ stanoví, a neoddělitelně spjatou); o tom, co je užitečné, a co tedy je vzhledem k tomu věcí, rozhodují lidská vůle a poznání i schopnosti člověka. Kritérium uţitečnosti jako kritérium vymezující věc v právním smyslu se však ne vţdy můţe jevit vhodným, oddělujícím věc v právním smyslu od věcí, které předmětem občanskoprávních právních vztahů nejsou, s ohledem na skutečnost, ţe skoro kaţdý hmotný předmět můţe být někomu a k něčemu uţitečný. V této souvislosti nelze ani opomenou veřejnoprávní úpravu, která v ustanovení 3 odst. 1 zákona o odpadech uvádí, ţe odpadem je každá movitá věc, které se osoba zbavuje, nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, tedy jinak řečeno, je to věc, které se někdo zbavuje, protoţe je pro něj neuţitečná. A přesto, ţe věc (hmotný předmět) je pro jejího vlastníka neuţitečná, tedy chce se jí zbavit, můţe být i nadále předmětem prodeje, směny apod., jelikoţ pro někoho jiného stále uţitek má. Z tohoto důvodu povaţuji zvolené kritérium uţitečnosti za velmi obecné, které ve své podstatě nikterak nepřispívá k bliţšímu vymezení věci v právním smyslu. Určitý význam kritérium uţitečnosti má v případě tzv. hromadných věcí. Za ně se mimo jiné povaţují i věci, které nejsou jednotlivě uţitečné a mají nějakou uţitečnou hodnotu jen v určitém mnoţství. Literatura jako příklad uvádí zrnko písku, které samo není uţitečné, zatímco vagón písku uţitečný je nebo alespoň můţe být. 17 Věcí v právním smyslu je to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva, především právo vlastnické. Obecně je pro věc v právním smyslu typické, ţe si ji lze přivlastnit, a aby k tomu mohlo dojít, je třeba ji ovládnout. Věcí tak bude vše, co člověk jako bytost nadaná rozumem můţe podrobit své vůli. 18 Právní praxe a shodně i právní věda v souvislosti s vymezením kritéria ovladatelnosti dospívají k závěru, ţe některé věci (tedy ovladatelné a uţitečné předměty a přírodní síly) nemusí být ovladatelné plně, ale jen zčásti, ovšem z převáţné části. Věcmi v právním smyslu tak budou i ty, jejichţ ovládnutí objektivně moţné je, ale toto ovládnutí je zvláště komplikované. Důleţitá je však kategorie objektivnosti ovládnutí, tedy nemusí být v konkrétní chvíli ovládány a nemusí je ovládat ţe lidské tělo ani jeho části, třebaţe byly od těla odděleny, nejsou věcí ( 493). Věcí v právním smyslu tak není člověk, ani jeho mrtvé tělo, ani části lidského těla. Zákonná ustanovení o věcech nebude moţné v souvislosti s nakládáním s těmito objekty pouţít. Za 17 Srov. KINDL, Milan. Musí být věci uţitečné (a zcela ovladatelné)? Právní fórum, 2006, roč. 3, č. 9, s. 308. 18 Srov. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK, Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, 2012, s. 171. 19 Srov. KINDL, Milan., op. cit., s. 308. 11

určitých okolností je však moţné povaţovat i části lidského těla za věc, a to tehdy, pokud to zvláštní právní předpis pro své účely stanoví. S částmi lidského těla tak bude moţné jako s věcmi nakládat pouze v mezích těchto zvláštních právních předpisů. Nakládání s částmi lidského těla odebranými pacientovi při poskytování zdravotní péče a nakládání s tělem zemřelého a částmi odebranými z jeho těla je upraveno v ustanovení 80 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, podle kterého při odběru částí těla a pouţití těla zemřelého a nakládání s nimi se podle účelu pouţití postupuje podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů upravujících nakládání s lidskými orgány, tkáněmi nebo buňkami. Ustanovení 493 NOZ tak zabraňuje, aby se s částmi lidského těla nakládalo jako s ostatními věcmi v právním smyslu podle občanského zákoníku, tj. aby se např. zabránilo volnému obchodování s nimi. Samotný občanský zákoník upravuje nakládání s částmi lidského těla v ustanovení 111 a 112 NOZ, která stanoví vedle práva na informace o nakládání s odňatými částmi lidského těla, omezení vztahující se na nakládání s těmito částmi a účel pro který mohou být pouţity. Nově je v občanském zákoníku vymezen veřejný statek jako věc určená k obecnému uţívání. Na věc, která bude veřejným statkem, tak lze usuzovat z hlediska účelu, ke kterému má slouţit, tedy k uţívání pro širší veřejnost. Kritérium vlastnické je zde potlačeno, tedy věc můţe být ve veřejném (státním, obecním) či v soukromém vlastnictví, přičemţ vlastník bude ze samotné definice veřejného statku ve svém vlastnickém právu omezen ve prospěch uţívání této věci jinými osobami. Půjde tak o veřejné komunikace, veřejné budovy a veřejná prostranství (náměstí, parky, veřejné sady, ostatní travní plochy apod.). Obchodní průchody, tzv. passage, veřejným statkem zřejmě nebudou, jelikoţ se zpravidla jedná jen o veřejně přístupnou část budovy. 20 Největší diskuse při schvalování nového občanského zákoníku vyvolávalo vymezení živého zvířete. To podle 494 NOZ není věcí a ustanovení o věcech se na ţivé zvíře pouţijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Ţivé zvíře má zvláštní význam a hodnotu jiţ jako smysly nadaný ţivý tvor. Tím je vyjádřeno, ţe zvíře je ţivý tvor nadaný smysly na rozdíl od člověka, který je nadán i rozumem. Z uvedeného lze dovodit, ţe hodnota ţivého zvířete není dána jen obecnou cenou a ţe zvláštní význam a hodnota zvířete můţe mít i pro soukromé právo relevanci. Zároveň nelze ztrácet ze zřetele, ţe jde o soukromoprávní úpravu, která nemá nic společného se správním právem a 20 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 38-39. 12

zákonem na ochranu zvířat č. 246/1992 Sb., neboť tento zákon pro své účely vymezuje zvíře jako obratlovce odlišeného od člověka; takové vymezení je však pro účely občanského zákoníku příliš úzké, neboť objektem vlastnického práva jsou i bezobratlí. 21 2.2 Rozdělení věcí Rozdílně od stávajícího občanského zákoníku, který se ve své obecné části spokojuje jen s dělením věcí na movité a nemovité a o některých dalších věcech se zákoník zmiňuje jen v částech zvláštních, soustřeďuje se osnova nového občanského zákoníku v obecné části na právní rozdělení věcí podle hlavních a tradičních kritérií. Některé skupiny věcí (zejména věci nemovité, hromadné, zuţivatelné a zastupitelné) se v následujících ustanoveních blíţe vymezují, u jiných (např. pokud jde o věci určené jednotlivě nebo věci dělitelné) jsou však jejich bliţší charakteristiky zbytečné vzhledem k všeobecné srozumitelnosti označení. 22 Základní členění rozeznává věci hmotné a nehmotné. Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu ( 496 odst. 1 NOZ). Pojmové vymezení hmotné věci se inspirovalo vládním návrhem předválečného československého občanského zákoníku. Obecný občanský zákoník naopak definoval věci hmotné jako ty, které je moţné vnímat svými smysly. Podle obecného mínění tak šlo o části hmotné přírody, které si člověk podmaňuje a které představují prostředky k uspokojování jeho potřeb. Za nehmotné věci označuje nový občanský zákoník práva, jejichţ povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Takţe ty věci, které nejsou věcmi hmotnými, lze povaţovat za věci nehmotné. Pokud se opětovně podíváme do obecného zákoníku občanského, tak ten povaţoval za nehmotné věci subjektivní práva, tj. jako moc právem poskytnutou spočívající v oprávnění vlastníka (aktivní legitimaci) ţádat po druhé osobě (pasivně legitimované) nějaké plnění. Toto oprávnění k plnění je majetkovou hodnotou, která je předmětem vlastnictví, tj. věcí nehmotnou. Vlastníkovi je předmět nehmotný určen zákonem, a proto nemůţe jeho podstatu z vlastní vůle měnit jako u věci hmotné. Substance věci hmotné je dána určením hmoty k uspokojování potřeb člověka, substance věci nehmotné je dána aktivní ţalobní legitimací na nějaké plnění. 23 21 Srov. JANEČKOVÁ, Eva; HORÁLEK, Vladimír; ELIÁŠ, Karel. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde, 2012, s. 202. 22 Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 23 Srov. SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 31-32. 13

K pojmu věc v právním smyslu zazněla i kritika, 24 14 podle níţ přijaté zákonné vymezení věci v právním smyslu jest pojetím širším (neţ doposud), jelikoţ vedle hmotných předmětů jako ohraničenými smysly vnímatelných a ovladatelných částí vnějšího světa materiální povahy (res corporales) zahrnuje rovněţ práva, dále činnosti sluţby, jakoţ i nehmotné statky (res incorporales), neboli stručně vyjádřeno, vedle hmotných předmětů i nehmotné předměty. Podle kritiků je totiţ třeba odlišovat věc na straně jedné a právo na straně druhé. Přiklánějí se proto k současnému uţšímu vymezení věci v právním smyslu, neboť o vlastnictví se tradičně hovoří pouze tam, kde jde o hmotné předměty (ať movité či nemovité), zatímco pohledávka (jako věc nehmotná) je v majetku věřitele, kterému pohledávka náleţí. Občanský zákoník by tak měl odlišit to, ţe ne vše, co je majetkem, je současně vlastnictvím. 25 Nový občanský zákoník však opouští scholastiku terminologického odlišování předmětů, jeţ jsou ve vlastnictví a jsou jen v majetku, neboť obsahový rozdíl mezi postavením vlastníka a majitele není ţádný. Pohledávka jako věc v právním smyslu (nehmotná) je rovněţ součástí věřitelova majetku a jeho jmění, a tedy i předmětem jeho vlastnictví. 26 Tradiční řešení zvolil nový občanský zákoník v pojetí ovladatelných přírodních síl, se kterými se obchoduje (zejména elektřina, plyn), na které se pouţijí přiměřeně ustanovení o věcech hmotných. Reagoval tak na pojímání energií v teorii občanského práva, která nebyla jednotná v závěru, zda energie je věc či majetková hodnota od věci odlišná. V této souvislosti je třeba si uvědomit, ţe s energií můţe vlastník disponovat jako s kteroukoliv (movitou) věcí a můţe se tudíţ bránit proti neoprávněným zásahům třetích osob (typicky u černým odběrů elektrické energie). Při odlišení věcí movitých a nemovitých, pojímá nový občanský zákoník věci nemovité nově, a to jako pozemky a podzemní stavby se samostatným účelem určení, jakoţ i věcná práv k nim a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon ( 498 odst. 1 věta první NOZ). Pojem věci se tak rozšiřuje na některá práva, např. v třetí části občanský zákoník prohlašuje za nemovitou věc právo stavby. Dále pojetí nemovité věci vrací k zásadě superficies solo cedit, podle níţ se stavba, nejedná-li se o stavbu jen dočasnou, povaţuje za součást pozemku. Stanoví-li však jiný právní předpis, ţe určitá věc není 24 Srov. STUNA, Stanislav; ŠVESTKA, Jiří. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 10, s. 366. 25 Srov. SPÁČIL, Jiří. Drţba v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 13, s. 479 a násl. 26 Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR.

součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou movité ( 498 odst. 2 NOZ). I zde se nový občanský zákoník inspiroval osnovou československého občanského zákoníku z konce třicátých let minulého století, která předpokládala legální definici nemovitosti, na rozdíl od obecného zákoníku občanského, který kdysi (v ustanovení 293) vymezoval movité věci jako ty, které lze bez porušení jejich podstaty přenášet z jednoho místa na druhé, zatímco všechny ostatní věci byly naopak věcmi nemovitými. Jako kaţdé i toto vymezení přinášelo právní praxi potíţe, protoţe praktické potíţe přinášelo jak samotné přenášení věci z jednoho místa na druhé, tak i jeho pojetí. 27 Soudy proto musely například judikovat, ţe námořní lodě nejsou věcmi nemovitými ani tehdy, kdyţ je s ohledem na jejich velikost vcelku přenášet nelze. 28 Další rozlišení věcí na zastupitelné a zuživatelné, které nově definuje občanský zákoník, znala doposud pouze teorie občanského práva. Toto odlišení však nebylo bez právního významu. Zastupitelnou věcí tak bude pouze věc movitá, která můţe být nahrazena jinou věcí téhoţ druhu. Věci nemovité a věci individuálního charakteru, který lze dovodit z jejich objektivně vyjádřitelné hodnoty (např. umělecké dílo), nelze nahradit věcmi jinými, aniţ by se měnilo jejich ekonomické nebo jiné společenské určení. 29 Za zuţivatelnou věc je třeba povaţovat věc movitou, jejíţ běţné pouţití spočívá ve spotřebování, zpracování nebo zcizení. Zuţivatelné jsou i ty movité věci, které náleţí ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běţné uţití spočívá v tom, ţe jsou prodávány jednotlivě. Ostatní věci jsou nezuţivatelné ( 500 NOZ). Budou to tedy takové věci, které svou uţitnou hodnotu ztrácejí postupně, které se nespotřebovávají, nýbrţ opotřebovávají. 30 Typické zuţivatelné věci (res quae usu consumuntur) jsou potraviny, ale patří sem také topivo, suroviny nebo jiný materiál určený k dalšímu pouţití. Mezi zuţivatelné věci se řadí téţ peníze, neboť jsou-li pouţity ke svému obvyklému účelu, placením je vlastník pozbývá. 31 Za účinnosti obecného zákoníku občanského byl podrobně rozpracován koncept věci hromadné (universitas rerum), jeţ představovala souhrn jednotlivých věci, které se 27 Srov. KINDL, Tomáš. Malá poznámka o věcech (o odpadech, jeskyních a rybnících jako věcech). Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 2, s. 49. 28 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1932, sp. zn. R I 453/32. 29 Srov. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk. 2002, s. 98. 30 Srov. tamtéţ. 31 Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 15

za věc jednu považují a bývají označovány společným jménem ( 302 OZO). U věci hromadné jde o právní skutečnost, ţe několik věcí tvoří celek. Přičemţ není rozhodné, zda tyto věci jsou stejnorodé či různorodé, mohou to být i věci hmotné i nehmotné, téţ věci movité a nemovité, ale i věci hromadné. Musí však jít jednak o úhrn jednotlivých věcí, nikoli jejich pouhých součástí, jednotlivé věci musí být ve vlastnictví toho, kdo je pánem věci hromadné, tyto věci se povaţují za jednu a popsané spojení souřadných věcí je obvyklé, tj. existuje pro ně zvláštní název, např. označení pro nůţ a vidličku jest příbor. 32 Uvedené charakteristiky bychom dovodili i z legální definice v ustanovení 501 NOZ, podle níţ je hromadnou věcí a pokládá se za celek soubor jednotlivých věcí náleţejících téţe osobě, povaţovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení. Věci hromadné mají svůj právní význam především v právech věcných, jako tomu je při odevzdání věcí hromadných, jejich zastavení, při převodu drţby a zejména při vindikaci věci, neboť lze vindikovat hromadnou věc, je-li moţné ji dostatečně individualizovat. 33 Dosavadní občanský zákoník pojmu hromadná věc neuţívá a nemá pro tyto případy zvláštní úpravy. Na druhé straně pojem věci hromadné nevylučuje. 34 Moţností vindikovat věc hromadnou se zabývala judikatura, 35 která dovodila, ţe věc hromadná je souborem věcí, který tvoří jediný, hospodářsky nedílný nebo i dělitelný celek. Přestoţe věc hromadná neměla doposud výslovnou právní úpravu v občanském zákoníku, právní věda dovozovala, ţe předmětem koupě věc hromadná být můţe (např. nábytková souprava, soubor knih). Nebylo také pochyby, ţe předmětem drţby můţe být hromadná věc, a to podle okolností jak celek, tj. universitas rerum, tak kaţdá jednotlivě. Jednotlivé případy, kdy předmětem občanskoprávních vztahů jsou takovéto soubory věcí, bude třeba vţdy posoudit podle okolností daného případu a podle ustanovení týkající se věcí vůbec. Ačkoli k uvedenému závěru dospěla právní věda za účinnosti dosavadního občanského zákoníku, podle mého názoru i nadále bude třeba zváţit, zda daný soubor jednotlivých věcí lze pokládat za celek a přistupovat k němu jako k věci hromadné. Bude tomu zejména v případech, kdy předmětný soubor věcí jiţ neexistuje, přestoţe dříve existoval, ovšem 32 Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II. repr. z roku 1935. Praha, 1998, s. 57. 33 Srov. tamtéţ. 34 KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné. sv. I. Praha: CODEX, 1997, s. 148. 35 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. I. Odon 23/97. 16

některé věci byly ze souboru vyňaty a nahrazeny jinými a nelze jiţ zjistit, o které věci šlo. 36 V této souvislosti nelze však opomenout, ţe dosavadní účinná právní úprava pojem věc hromadná zná, a to v souvislosti s definicí podniku v ustanovení 5 odst. 2 obchodního zákoníku. Na jeho právní poměry se pouţijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku. Z uvedeného však není moţné automaticky dovozovat všeobecnou zákonnou definici věci hromadné, a to s ohledem na zvláštní právní úpravu podniku v obchodním zákoníku. Nově byl pojem podnik nahrazen pojmem obchodní závod, ale i ten bude nadále povaţován za zákonnou věc hromadnou, tedy non subjekt. Obecně tedy bude platit, ţe převodem závodu k němu nabyvatel získá uno acta vlastnické právo jako k celku, a proto nebude nutné samostatně převádět jeho jednotlivé části. 37 2.3 Příslušenství a součást věci Zákonné vymezení součásti věci v současném občanském zákoníku ( 120 odst. 1) je totoţné s úpravou obsaţenou v novém občanském zákoníku, který povaţuje za součást věci vše, co k ní podle její povahy náleţí a co nemůţe být od věci odděleno, aniţ se tím věc znehodnotí ( 505 NOZ). Za součást věci bude povaţován prostor nad povrchem a pod povrchem, nově však také stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Nebude-li podzemní stavba nemovitou věcí, bude součástí pozemku, i kdyţ zasahuje pod jiný pozemek ( 506 NOZ). Za součást pozemku povaţuje nový občanský zákoník téţ rostlinstvo na něm vzešlé ( 507 NOZ). Sama součást věci nemůţe být předmětem samostatného právního vztahu a sdílí právní reţim věci, ke které patří, je vţdy ve vlastnictví vlastníka věci jako celku. Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není významné, zda si nabyvatel uvědomil, ţe s věcí nabývá i její součást. 38 36 Obdobně SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 48. 37 Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 38 HOLUB, Milan a kol. Sousedská práva Praktická příručka, 3. vydání, Praha: Linde, 2005, s. 34. 17

Co lze povaţovat za součást věci, vyplývá jednak z její povahy, jednak z rizika znehodnocení věci v důsledku oddělení její součásti. Oboje se posuzuje vzhledem k účelu, zpravidla hospodářskému, ke kterému věc slouţí, přičemţ po oddělení její součásti k původnímu účelu můţe slouţit pouze omezeně nebo nemůţe slouţit vůbec. Znehodnocením věci hlavní je tak myšlena jednak ztráta peněţní hodnoty, jednak znehodnocení funkční, estetické i jiné. 39 Asi nejdůleţitější změnou, oproti současnému právnímu stavu, je obnovení římskoprávní zásady superficies solo cedit, tedy ţe stavba, nikoli dočasná, bude součástí pozemku. Z uvedeného tak lze dovozovat, ţe s převodem vlastnického práva k pozemku se automaticky bude převádět i stavba na něm, aniţ by byla samostatně identifikována v převodní (kupní, darovací) smlouvě. Bude však záleţet na úpravě katastrálních předpisů, které budou moci identifikaci převáděné budovy poţadovat. To by podle mého názoru přispělo k vyšší právní jistotě. Nový katastrální zákon nepočítá s evidencí budov, které jsou součástí pozemku, naopak výslovně uvádí, ţe předmětem evidence jsou budovy, kterým se přiděluje číslo popisné nebo evidenční, pokud nejsou součástí pozemku nebo práva stavby a téţ budovy, kterým se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje, pokud nejsou součástí pozemku ani práva stavby, jsou hlavní stavbou na pozemku a nejde o drobné stavby. Katastr však bude obsahovat, mj. údaje o budovách, kterým se přiděluje číslo popisné nebo evidenční včetně čísel těchto budov a údaje o budovách, kterým se tato čísla nepřidělují, pokud jsou hlavní stavbou na pozemku, nejedná-li se o drobné stavby. 40 Věci, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako domy a jiné budovy, povaţoval za součást nemovitosti (pozemku) i obecný občanský zákoník v ustanovení 294. Stavbu bylo moţné povaţovat za součást pozemku za splnění dvou předpokladů, jednak pevného spojení s pozemkem a také trvalostí stavby, tj. jejího zřízení s úmyslem, aby tam trvale zůstala. Posouzení míry pevnosti spojení se určovalo podle toho, jaká se obvykle pro takovou stavbu vyţadovala; volnější byla u dřevěných chat, pevnější i zděných staveb (činţovních). Trvalost stavby se dovozovala podle okolností objektivně patrných (podle účelu). Pokud tu byly takové okolnosti, které by vylučovaly uvedený charakter stavby, nešlo o součást nemovitosti. Jako součást pozemku nebyly s ohledem na zevně patrné okolnosti povaţovány zejména výstavní a slavnostní 39 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99. 40 Srov. 3 odst. 1, 4 odst. 1 písm. b) a 8 písm. c) a d) nového katastrálního zákona č. 256/2013 Sb. 18

věci. 43 Příslušenství věci je podle nového občanského zákoníku vedlejší věc vlastníka u brány, tribuny a turistické chaty, ochranné boudy, trţní stánky, kiosky, nouzové kolonie u velkých měst, divadelní arény a jiné. 41 Nová právní úprava se podrobně zabývá otázkou, zda stroj nebo jiné upevněné zařízení, je či není součásti nemovité věci, v níţ je umístěn. Zde bude záleţet na zápisu výhrady ve veřejném seznamu, ţe stroj ve vlastnictví vlastníka nemovitosti není. Je zde řešena i situace nahrazení stávajícího stroje jiným, který je součástí nemovité věci, přičemţ proti tomu můţe podat odpor osoba zapsaná ve výhodnějším pořadí, tj. osoba mající zapsaná k nemovitosti zvláštní práva v přednostním pořadí, např. právo zástavní, právo zpětné koupě či předkupní právo. 42 Podle nového občanského zákoníku inţenýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné vedení, nejsou součástí pozemku. Má se za to, ţe součástí inţenýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí ( 509). Podle důvodové zprávy se nová právní úprava nedotýká úprav ve zvláštních právních předpisech, např. podle horního zákona součástí pozemku nejsou loţiska vyhrazených nerostů či podle vodního zákona povrchové a podzemní vody. Základní pojmové vymezení věci jako takové rovněţ doplňují ustanovení o jejím příslušenství. Přestoţe nová právní úprava vychází při obecném vymezení příslušenství věci ze stejné konstrukce jako ta současná, nový občanský zákoník potlačuje subjektivní prvek co do relevance vymezení příslušenství a zdůrazňuje jako významná pro zjištění, co je příslušenstvím věci, objektivní hlediska, zejména hospodářské určení věci hlavní a posouzení této otázky podle zvyklosti, při pochybnostech, zda je něco příslušenstvím věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím ( 510 odst. 1). Příslušenství je sice samostatná věc v právním smyslu, ale její právní osud je do značné míry spojen s osudem věci hlavní. Z důvodu nejednotnosti judikatury v otázce, zda při převodu vlastnictví k věci hlavní se automaticky na nového vlastníka převádí i příslušenství hlavní věci, aniţ by toto příslušenství bylo ve smlouvě výslovně 41 Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II. repr. z roku 1935, Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998, s. 43. 42 Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 43 Srov. tamtéţ. 19

identifikováno, bylo do ustanovení 510 odst. 2 NOZ formulováno pravidlo, ţe se má za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství. Jinými slovy řečeno, rozhodne-li se o právním osudu hlavní věci, sleduje týţ osud i příslušenství, a to i v případě, ţe v převodní smlouvě není příslušenství výslovně specifikováno. Příslušenství jako samostatná věc je funkčně spojena vůlí vlastníka s věcí hlavní, kde spojení má být trvalé a vlastník věci hlavní a příslušenství je tentýţ. Příslušenství však můţe být kdykoli odděleno; postačí tu vůle a jednání vlastníka. Věci mající povahu příslušenství věci hlavní jsou samostatnými věcmi a mohou být samostatným předmětem vlastnického práva. Proto lze jejich vlastnictví převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví. 44 Důkazní břemeno o tom, zda nějaká věc je příslušenstvím, bude stíhat osobu, která to tvrdí. Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo ( 512 NOZ). Věc hlavní můţe být věc nemovitá nebo movitá. Nemovitá věc však nemůţe být nikdy povaţována za příslušenství věci movité. Výslovně však toto pravidlo nový občanský zákoník neformuluje z důvodu, ţe výslovné kasuistické ustanovení by mohlo být překáţkou dalšího hospodářského vývoje. 45 K rozdílu mezi příslušenstvím a součástí věci lze uvést to, ţe součásti nejsou věcmi, naproti tomu příslušenství věcí je. Tudíţ součást nemůţe plnit jiný úkol, neţ jako část věci, ale příslušenství můţe plnit jiný úkol, neţ jako věc hlavní. Jako příklad uváděl Komentář k OZO klíč ke schránce, který je její součástí, neboť nemůţe plnit jiný úkol neţ otvírat onu určitou schránku, naproti tomu hospodářské stroje jsou příslušenstvím zemědělské usedlosti, neboť slouţí k jejímu obdělávání, ale mohou plnit i jiný úkol, tj. obdělávat jinou usedlost. Pokud jde o věc jednotlivou, nemůţeme mluvit o příslušenství, pokud jde o věc hromadnou, vzniká otázka, zda hlavní věc s příslušenstvím je či není věcí hromadnou. Zpravidla tomu tak bude, ale nikoli ovšem naopak, ţe by kaţdá věc hromadná byla případem příslušenství. 46 44 HOLUB, Milan a kol. Sousedská práva Praktická příručka, 3. vydání, Praha: Linde, 2005, s. 36. 45 Srov. Poslanecká sněmovna PČR, Vláda ČR. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR. 46 Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II. repr. z roku 1935, Praha, 1998, s. 34. 20

2.4 Shrnutí kapitoly Nový občanský zákoník přichází s novým širším pojetím věci v právním smyslu, neboť stírá rozdíl mezi věcí hmotnou na straně jedné a věcí nehmotnou (právem) na straně druhé. To vyvolává kritické reakce jednak z řad právních teoretiků, ale i právní praxe, a to z důvodu dosavadní a v evropském kontextu převaţující tendence tyto dvě různé soukromoprávní kategorie odlišovat. V praxi nové pojetí tak můţe vyvolat jisté pochybnosti a právní nejistotu. Samotná legální definice věci v právním smyslu je značně obecná, neboť kritéria uţitečnosti a ovladatelnosti umoţňují pod tento pojem podřadit takřka cokoli, coţ asi nebyl zákonodárcův záměr. Negativní vymezení věci v právním smyslu přesto z tohoto pojmu vypouští lidské tělo a jeho části a ţivé zvíře, na které se ustanovení o věcech pouţije obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Nově upravuje občanský zákoník rozdělení věcí, které bylo doposud záleţitostí právní teorie, coţ ovšem neznamená, ţe by toto rozdělení nemělo praktický význam. Dělení věci podle nového občanského zákoníku odpovídá hlavním a tradičním kriteriím, s nimiţ se můţeme setkat jiţ v obecném zákoníku občanském. Za vhodné povaţují legální vymezení věci hromadné, coţ přispěje k větší právní jistotě, neboť ta byla dovozována právní praxí zejména v oblasti věcných práv a moţnosti vindikovat věc hromadnou. Zásadní změnu přináší nový občanský zákoník v obnovení zásady superficies solo cedit, coţ podle mého názoru bude mít největší dopad na právní praxi, která si jiţ zvykla na pojímání pozemku a stavby jako samostatných věcí. Snad jen dodat, ţe ona změna, která je podle autorů nového občanského zákoníku platná ve většině evropských zemí, přišla tak trochu pozdě, zejména po restitucích v 90. letech minulého století. Na jedné straně snad obstojí z důvodu vyšší právní jistoty, neboť stavba bez pozemku nemůţe fakticky existovat, na straně druhé měnit pravidla a nastolovat nový právní reţim v situaci, která nevykazuje ţádné praktické potřeby a je ustálená, je v zásadě neţádoucí. Aţ aplikační praxe ukáţe, zda obnovení zásady superficies solo cedit bylo krokem správným směrem. 21

3. Identifikace předmětu vlastnictví Uvedená kapitola navazuje na část věnující se právnímu pojetí věci a reflektuje současnou judikaturu vycházející z dosavadní právní úpravy, jeţ při řešení vlastnických sporů vymezila zásady pro identifikaci (individualizaci) movitých a nemovitých věcí, k nimţ se ţalobci domáhají určení svého vlastnického práva. Nutno zdůraznit, ţe právě to, zda v ţalobním petitu popsanou věc lze současně povaţovat za samostatnou věc v právním smyslu, tedy předmět vlastnického práva, patří mezi prvotní předpoklady (vedle naléhavého právního zájmu) pro úspěch ve sporu o určení vlastnictví. Obecně platí, ţe vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsaţených v petitu ţaloby musí být přesné, určité a srozumitelné, aby následný rozsudek byl po materiální stránce vykonatelný. Tak např. v ţalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v drţbě (detenci) ţalovaného. Problematikou individualizace movitých věcí, ohledně kterých je podána vlastnická ţaloba, obdobně to bude platit i pro ţalobu o určení vlastnictví k věci, se současný občanský zákoník, na rozdíl od OZO z roku 1811, nezabývá. Podle 370 OZO platilo, ţe kdo movitou věc soudně žádá nazpět, musí ji popsati znaky, kterými se rozezná od všech podobných věcí stejného druhu. Poţadavek na individualizaci věci byl dále upřesněn judikaturou bývalého Nejvyššího soudu ČSR v Brně, 47 který uvedl, ţe ustanovení 370 OZO o popisu vindikované věci nelze vykládati tak rigorosně, že by byl nutný tak zevrubný popis zažalovaných věcí, aby byly rozlišeny ode všech ostatních věcí stejného druhu - vůbec "ve světě" existujících. Stačí, je-li prokázána taková individualizace věci, aby byla dána určitost žalobní žádosti a věc bylo možno rozeznati od věcí stejného druhu, jsoucích v držbě toho, proti komu se žalobce domáhá jejího vydání. 48 Uvedený závěr platí podle současné judikatury Nejvyššího soudu i nadále, jelikoţ v mnoha případech nebude moţné hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě však podle soudu nelze po ţalobci ţádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu. Postačí, popíšeli ji obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky). Pokud by ţalovaný tvrdil, ţe má v drţbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované 47 Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1944, sp. zn. RV I 1110/43. 48 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002. 22