Piirchased for tíie. LIBRARY of tlie UNIVERSITY OF TORONTO. from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

\ Piirchased for tíie LIBRARY of tlie UNIVERSITY OF TORONTO from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

ROK BÁSmKV BAS NE JAROSLAVA VRCHLICKÉHO. (1899.) V PRAZE NÁKLADEM J. O T T Y.

1 PSÁNO Ol) 1. LEDNA IX) 31. PROSINCE 1899.) "^^^ '' SEP221966 " ) dj ^ó TISKEM»LNIE^! v FRÁZE.

F. X. SVOBODOVI V pátelství upí.mném j. v.

PROLOG.

! Doznívání. kjoslední akcenty, kadence pomalu splývají zvolna, samy se splítají do vnce, nota jich tiše jest bolná. Není to sžíravý smutek víc, je to jen resignace, je to jen poklidn mužná líc, pehled jen hotové práce. Nanejvýš hluboký vzdech to jest, jiné, co lepší být mlo, celkem to v tvái vných hvzd poctivé, zbrázdné elo. Poslední akcenty, kadence! Tklivého cos v nich se louí, vyznívá, doznívá petence, jiskry jalc v hasnoucí loui. To snad se v ohni bolesti mé taví mé Psychy kídla, by splynula v poklid, jejž tušíme, kams do vnosti zídla

S POCASY.

Kraj v snhu. j \ ad snžnou plá, jež plna chiadncho jasu, se dojat divnou nhou chýlím, jak bych se sklánl vzpomínkou zašlých as ku drahým hlavám, stáím bílým. Po snžné pláni zimního slunce záe se míhá a stkvje, tká a skáe, tak jakoby nad moe bez beh, v páe to zbloudilé tkalo ptáe. A oko mé tká po tom bílém poli, hlas skren slzami v hrdle vázne... V tom jasu mrazivém srdce tak bolí jako ty plán kol prázdné, ach prázdné!

II Kosatce. ye vlhké niv pesladce se usmívaly kosatce, jakby v n ryzí zlato se slunce bylo sváto. Roj žlutých motýl jak v spch by v letu utkvl na stvolech. se velké chvly kvty nad vodou rozesety. To zlato plné odstín se uklánlo v hlubinu, kde se zrcadlem vodním t tmavá spala pod ním. Já zel jich zdvih, já zel jich sklon, tu zlatý jas. tam tmavší tón, to vše se v slunci stkvlo a pohádkov chvlo. A v zlatých kvt odrazu kout vlhký roven obrazu s obloukem mostu splýval, jak z rámu ven se díval...

Západ}' oící západ z purpuru P ohn v žíhavý oranž se tavil na most vlaky hímal}' pod ním veer jsem zamyšlen stál, v kotoui jisker oblak tu koue v planoucí nach nebe ztmavil, píšee roven ernavý oblak naproti západu stál. V záplavu ohn do tíšt stín gotické vže se tiskly, poslední pablesk ve chmurných oknech mroucími jiskrami hrál, naposled barvy v kytici fial orgií divoce blýskly, rázem než zhasly, v tom Noc již táhla pes všecko vleku svou dál. Kolín 13. VI. 99.

I aková vlhká nedle po boui doznné a s mraen cáry v zenitu a s ptáky pjícími vesele a se zrcadly vod, v nichž tíš plá blankytu! Taková vlhká letní nedle, co v ní je poesie! ve tráv, ve stromech, v oblacích nesmle cos - ty to cítíš žije! A v bezu vonného plnikých girlandách, a v ilimníku kypících kaskádách, a v bronzu dubovin, jež s bízou zápasí, co zakleto tam ped asy sterými ohlasy u spirál cest a basen dýchá. A v hloubi Praha odpoívá tichá, v té zmti historie s pírodou cos netušenou lahodou se míchá... v Chotkových sadech, 25. VI. 99.

III. I íš mrak jako plachty potrhané se nebes oceánem nesla dál, svit zlatý v niv smaragdové hrál, v houíi vtví byly žhavé jiskry vtkané. A kmeny nly obrovské jak sloupy, tak zlaté u korun a ztmlé výš, a všady byla samota a tiš, jak v dóm když z veera se vstoupí. Jen vteina a stíny všecko skryjí a smutek padne v hvozdy s ela skal; nuž rychle, oko, no se v hlcjub i dál, než zhasne, v nebeskou tu ferii. Má nebe stejn jako duše lidská svých illusí též chvilku shasnou v ráz, a za dne budou táž nebesa zas jak život prázdná, hrozn prosaická...

! IV. Unes bez vší slávy, bez ervánk ohostroj se zmdlcné slunce ku obzoru zvolna chýlí, jak poutník vysílený v konec muk a boj, když v tmavý píkop klesá v husté býlí. Král, který s trnu svého 3toui;)á bez purpuru, jenž díve vínek paprsk sal s hlavy, se j)lno resignace vzdává v tžkou chmuru, již táhne s sebou veer tmavý. Zím za ním, zvolna bez vší glorioly mizí, dnes nikdo žasupln se neohlédne k nmu Tak zemít nevšimnut, však srdce míti ryzí, po práce plném dnu chtl s bohem dát bych všemu

. v. en mlha do dálky nad pasekou se válí, les jako sedrán stojí zasmušen, z mhly turban fantastický mají skály, svit poslední z nich dohoívá z dáli a hasne mlhou uškrcen. Pod listí sychravé paseky zasmušilé se krí plaše k zemi koroptev; jak stydly by se špinavé bílé ní kopretiny zbylé kol z nízkých porostlin, kde listí rudne v krev. Jdeš dom zamyšlen. Zrak za sluncem se nese, jen rudý pruh, kde uhaslo, pár jisker mroucích, jako rozstíknutých v lese, po ocúnu a vese, z kštic slunce by se bylo setáslo!.. Rok básníkv.

\' (30 nejdív idájené to panurama les se zmní v pestrou scénu pražských kaváren, a sosny nící z mlh a z bok píkrých tes nám mají nahradit komíny továren. Zde bude vládnout klid. Na rosy pažit tpytný si sedne tichá Noc, zv bude klidn spát. Co u nás výdlku ten Moloch nenasytný stem kladiv bude hmít v sny naše napoád.

Veer po boui. Veerem vlahým po silné boui obilnou mezí jsem šel, zel; jak se z les pede mnou kouí,, co kraj se v západu skvl. Kterak jsem kráel, zvolna jsem cítil, v dálku co zrak se pnul, dávný jak žal mj v spár srdce chytil,, v hlubin znovu se hnul. K nmu jsem pravil:»píšerný hoste zbývá cos ješt tam rvát? Pod spárem tvým což znova tam roste, co rveš, jsem Prométheus snad? Dost jsi již hlodal, poteba klidu srdcem mým bouí jak zvon, poznal jsem každou života bídu, každý vzlyk, kletbu i ston. Ztratil jsem všecko, jenom ne víru, dobe že vítzná jest, silný tím jedin žít mohu v míru bludištm lidských všech cest.

Ztratil jsem všecko, jenom ne tužbu, zladn v klid pro vnost zrát, zdeptal svou pýchu, chtí všech službu, cítím již vrcholk chlad. Proto již dosti, hni se, zlý hoste, opus mé srdce, jest as, srdce to tiché, vící, prosté ku žatv dozrálý klas...«co tak jsem mluvil k bolesti svojí, tu, tiše jak v struny by sáh', jsem cítil mizet ji V koue snad roji nad lesy stín její táh'?...

Nov}' den. V stává tiše z klína mraku plný jasu nový den, dcka prhlednému zraku podoben. U okna zím, jak se nití modravými nad lesy, jak se zvedá a jak svítí nebesy. Každý strom ní k nebi tiše kvt je porosen a cist Den se sklání k zemi s výše jako list, Který posud neoteven, ísti jej mám skoro strach. Kdož ví, v jakých budu seven brzy tmách? Den je posud bez poskvrny prodchnut vní lahodnou, kdož ví, jaké v hru se trny zabodnou?

! Svatá chvíle! Celé žití svítí z tvojí hlubiny, vdk tvj lze jen z oí píti neviny

Pišla jese. lak ze strnisek dnes to fií! To pišlo pes noc obratem. Jak jdu, na kmenu podatém zím Jese sedt, tvá si líí. Dav havran nad parkem kií, plá ocún nivy brokátem, na mezích v listí navátém schne žebíek i hadí mlíí. Kou modrý stoupá z pastvisek, kde otrhaní hoši sndí se krí kolem ohnisek. U božích muk Smrt v mlze sedí, si vínek splítá z vlhkých ttin a z krvorudých eabin.

Pod topoly 3um ve vršcích topol, jemný vtík sotva dýchá, ve dojemném hlaholu zní to jako hudba tichá. Šumí to a pestává, tichne to a roste zase píse dlouhá, dumavá, vzdechy, septy mnohohlasé! Jak to hraje v topolech, stín za stínem dol splývá, hudba, stín a jas a vzdech: tvoje tvá mi z všeho kývá. Tvoje drahá, bledá tvá i ten úsmv sladký, svží a já cítím v srdci zá, jež tam v dálných polích leží

f Naladní. ou duší táhlo cos hebce a zlehýnka tak jako hlavou jde slepce na as, kdy vidl, vzpomínka. Mhou, jež se valila v stádech, se setmlo a svadlé v sežloutlých ladech páchnoucí listí leželo...

! v dešti. Jak to zalo, nevím ani, z cista jasná houstla mrana: hradbou stála dálnou plání tmavoasná, tichá, tžká. A již první kapka padla, druhá, tetí, zvolna, tiše, zdá se v tráv, která švadla, že již mroucí Vesna stená. Kapka s kapkou jako nit splítají se, obzor zkalen do jedné se zadrh" sít, s hlínou skoro splývá nebe. Te se leje! Stará hruška pohostí nás vedle cesty, marn, dešt hojná stružka listy stená, šeptá, šumí. A já musím schvácen žalem myslit, a se jak chci bráním, na ty slzy, jež se valem inou za ztraceným štstím

. Podzimní. IJovídali, povídali.. nad horami mhy se vah', celá stáda zimních mlh, až mi pi tom zrak mj zvlh'. Zas tu zima, pišla v krátce, pišla jako ve pohádce, mkce pišla, pišla sladce resignace... Povídali, povídali... staré zkazky zní tu z dáli, vlákna tenší nad hedváb, z kolovratíi našich báb. Zas tu zima, pišla brzy, herold její, vichr drzý, minulost mne celá mrzí, v oku slzy... Povídali, povídali... dti jsme se po tm báli, rozumnjším pešel strach, starým splývá všecko v mhách.

Zas tu zima, bude vesna, poujdatm jich rouška tsná? Zazní hudba Máje plesná, vstanou ze sna? Povídali, povídali... mlha prý se pekutálí, letní slunce vstane z mlh, ale pro vždy zrak mj zvlh'.

Na suché snti. y še listí spadlo. Snt dál pevn drží, k ní tulí se vždy posud hnízdo ptaí, jdoucímu kol to k pemýšlení staí nad myšlének i nejernjších strží. V sklon století co ješt víc tu chceme? A spadlo listí hnízdo drží pevn, jím vítr zimní tese, cloumá hnvn. Vtom hnízd symbol svj my nalezneme. Nech vše se bortí, nech se všecko kácí, to hnízdo stojí, pestojí zlé zkoušky, a tak my budem píti nové doušky zas plesu, žití po vší resignaci. Svt pustý, vášní mí se div zmítá; vše stásl vichr, kvty dív, pak listy, sdral rží purpur, hrozn amethysty, jen vtví kostra chodci v zrak se kmitá. Však tato drží hnízdo svoje stále, tam v boui nová ptaí druž se líhne. I hnízdo spadne též a kdo je zdvihne? Však ptáci budou v jae zpívat dále.

II. TICHÉ SMUTKY.

: Ave dolor! f o vše mám za sebou, já myslil dávno již, tu žití celou tíž, ty všecky otázky a spory mladých dob co vnost je a hrob; ty steré záchvaty i touhu slunci vstíc, ten cit, již nechtít nic a pece znova v nové beznadji se ptám a chvji. Kdys»Ave caesar!«mroucí barbar ek'. Já cítím odboj, vztek, že takých po letech zas musím hledt zpt v ten ztracený sn svt, že takých po letech se musím znovu rvát o vše, co mlo spát, že v nepokoje boui zlé a dravé íc musím : Dolor ave! Bu tedy, bolesti, bu zdráva, znám t již a žití s tebou tíž, snad práv dkazem jest INIedusin tvj zjev, když mohu cítit hnv. Rok básníkv. 3

když mohu soptit, lkát, se svíjet v mukách zas, že není na smrt as, že nejsem ješt mrtvým v beznadji... Tož ptám se, chvji!

! ' T Píse. ak již mne opouští, jako když do houští hrdlika prchne bila, ta moje mladost milá! ím jen ji zadržím? Mže to vzdech a rým? Bh ví, kam se mi skryla ta moje mladost milá? Osud je lovec zl}', který se neumdlí; snad píliš živá byla ta moje mladost milá Zpívala ze všech sil a on ji postelil Mít kam se uchýlila ta moje mladost milá.-

Marn Knžko óda melancholická. zapa asto svtlý paprsk tchy, nadje v lepší píští, mih' se, blýsknul, zaplál duhami vkol, rázem však zhasnul. Uo sn básníka Dcero touhy, mystický ptáku bílý, sestro žal chorobných, moje písni, kde svá kídla složíš ztýraná bouí, tvé kde jsou behy r Kde jest krkavec, v zobci jenž by chleba nes' mi jako proroku v palné poušti? Mrtvo, ticho kolem ohlas není v prostoru šírém. Plá tvj, písni má, v prázdno letí marn a se tíští o skály tvrdých srdcí. Marn! Marn! I nadje zanech I ty smutná, Svty okídlen letla"s, andl boží, zela's v soudy djinstva, pásmo vk, unavenou potom sklonila's peru na eskou hroudu.

INIarn! INIarn! v hloubi problém pak jsi stoupla laná, ucho kladla k bující tepn lidstva. INIarn!! INIarnl Ubohá písni, komu jsi znla? V blázn mumraje bílé elo svoje skryla's v cetky rozmr pestrých forem, rým byl heralt v pozoun dující, beskný výboj tvojich ; Otc píbhy, dumné zkazky myth i mé srdce krvavé tíhou sud by... Marn I Marn! nesla jsi v zápas lhostejným davm. Snad to zpoždný Osud takto uril, zníti v prázdno. Znla jsi, písni moje, vnuk snad pozdní v prachu najde t ležet, zdvihne t s žasem, A v tvých hranolech najde vše ty spící snivé, tklivé, paprsky chvjné. hejné, jako dcko v prstech otáet bude, písni má, tebe! Sladké illuse! Což t musí zdvihnout? Spíš je možná, zašlape v hloub jen tebe! Proto stejn v kalu záiti budeš sob, má písni

38 Píse resignovaného. iláskou zneuznán, štstím pomíjen, práci pouze vzdán život je mi sen. A pec to tší, vidt z jara, jak v pírody to adrech hárá, ta perodu jak báje stará se tlaí z poupat, ke ven; A pec to tší, vidt mládí, vše vit, co jsme mli rádi, jak láska v úpal žití chladí, jak radost plá by jeden den A pec to tší o laur tmavý, zít, v zápas jak se ítí davy, ten potlesk, jásot, pokik slávy, by tob zrovna nepa v plen. A pec to tší sednout k íši, zpv zkoušet, který neuslyší již chodec za zdí ve zátiší být resignován, spokojen!

Láskou zneuznán, štstím pomíjen, práci pouze vzdán život sladký sen

40 List k srdci. TTch, ano! Je to pravda. Což my víme, již týráme se, jest-li ješt zítra žít budem.? Pravdu tu když pochopíme, pak musí usnouti štír každý nitra. Ach, ano, je to pravda. Kdo by tady zbyl, vného by erva v srdci nosil, po lásce vn umíral by hlady, své marn památky by slzou rosil. Ach, ano! Je to pravda. Jen co máme, ím v skutku jsme si, pravé jest a ryzí, to píšeme si, tím se skolébáme a proti sob dlíme jako cizí.»tvou hlavu líbám «zde to psáno stojí a pece nelíbáš ji v skutenosti, jen pomni tvojí jakými jest boji, jak dív, než myslíš, zlíbáš její kosti! To íci sob íci, to je málo, se ídit podle toho, šlo by lépe, o štstí by se nejenom nám zdálo vzdor fátu, o nmž víme, že jest slepé.

!! To cítit vždy: visíme nad propastí a visíme jen pouhou pavuinou, tož držme se, v, není vtší slasti než držeti se nad prohlubní stinnou Je líto chvilky, líto okamžiku. Jsme dnes, je pravda ; budeme však zítra? Za námi osud brousí svoji dýku, než pochopíme záhady vše nitra. A když je pochopíme, bude pozd, tož pevnj chyme se a nechme stmívat se kolem vše je žalno slyšet v hvozd po západu sledního ptáka zpívat

;. První ples mé dcerj'. ak rosný kvt jsi pišla, bys mi s bohem dala, jdeš, kam t poprv tance svdná víla zvala, tch slastí, dít mé, já nikdy nepoznal já v trudu vyros jen a v trpké resignaci, já každý žití den jsem krušnou dobyl prací a z nho sklízel za že žal. Jen štstím bude-li ti kouzelný svt mládí, jsem spokojen v svém klidu, as a dál si pádí.. Já ekám na tebe, noc orlojem jde dál.., Ty rdíš se, jak moh' bych, dít mé, to závidti tob, co sám jsem nepoznal r usmíváš v úspch prvních zdob, A as jen letí dále, vykám v práci stálé, sám dcko s verši svými ; v záícím ty sále, jenž cizí byl mi vždy, ti vzrstá ideál, ó kve mi, lilie má. svt sám tak chce tomu, rád zlíbám víka tvá, až pijdeš mi zas dom, za slasti, jichž jsem nepoznal.

Tak leccos prchlo... I ak leccos prchlo z duše již, po lecems dla se nevzpne výš, po lecems zrak se neobrátí, tak z všeho málo bytost schvátí. To není híkou náhody, v tom vná moudrost pírody, ím prchne víc, ím mí t raní, jsi víc pipraven k uniírání.

! Trapný sen. W-, o divný sen byl, trapný, divný sen: My na svt tom ztratili se sob, a pišla noc a zaplál nový den, jak pod sklenným zvonem všecko v mdlob. Já chodil, e a psal a jedl, leh' a spal, však cos mi chyblo vždy každým krokem, a já ml divný, prapodivný cit, že tob rovnž tak se musí dít, pl uchem slyšel jsem, zel kalným okem; a stále ptal se, kde dny mžeš trávit, co mžeš dlat, ím se trudit, bavit, když nemáš mne? A poušt prošel jsem a kraje, písky a moe projel jsem, bych byl ti blízký, však nikde nebyla jsi, drahá! a marná tebe najít, každá snaha. Tu zel jsem v duši svou, tam pusté prázdno zelo, jak na dn v moi vše tam v plísni tlelo, kvt nevonl a plod byl otráven, to divný sen byl, trapný, divný sen! Já stále ptal se, kam se mohu plavit, co dlat, ím se trudit, ím se bavit, když nemám tebe r To divný sen byl, trapný, divný sen

! Kdo se zmnil? f o park byl romantických zákoutí pln voliér a starých gloriett, kde v hustém bezu, ilimník kvtu a vrb a jiv a hlohu ve proutí pták nejeden své kídlo vzpínal k letu. Na stupních sperážených bujel mech, a fontán vyschlý byl pec plný ech, já slyšel je ped lety, slyším dnes, ó ples! Já žil v tch snech a žiju v tchto snech i po letech Své pátely já zave vera tam, kde druhdy bloudíval jsem sám, jim ukázat chtl veškeru tch sn svých nádheru. Le nikde nic, vše bylo prázné, pusté. Kde já zel fantastické loubí husté, tam holé parkány se šklebily, tam glorietty, sochy nebyly, jen skleník tíš a jen chudá houš a v celku pouš.

! Já zel to druhdy jinak ve svých snech, já vidím posud sluje plny ech i po letech. Vím, prohrál jsem tu sázku! Le kdo se zmnil, lovk nebo kraj? Já posud vidl všady starý ráj, žel, dnes jej nevidím ; le za sny svoje pec se nestydím jak za svou první lásku

Meditace. V park poesie velký, svtu ztracený, rád zbloudím a tam chytám všecky ozvny, jež se v listí tesou, jež se s vtví nesou, jásající i ty stlumeny. Rád vyzníti je nechám v srdci moderním, ta echa velkých otc, dlouho o nich sním, v posled všecko žití k nim se zpátky ítí labyrintem kosmu tajemným. O mystití vy ptáci luhii edenských! O že hlas váš se ztrácí v hlahol náš a smích! Kídla hvzdotkaná! Rána sladká mana prší z vás, ji zbožn chytám, tich. Co z hluboká kdy znlo, já jsem v duši chy, váš každý atom záný, každý tpyt a svit. eho více teba.^ To je dosti chleba na pí, kterou zovem žít a mít.

!! 48 V zamyšlení. f isíc a tisíc dum a sn se pes mou hlavu žene, já vzbudil se, sám, až píliš je znám ty ptáky vyplašené. Kdes v kout srdce nejzazším se krily a bdly, te v noní as povzlétly v ráz, mn obzor skryly celý. Te letí však se vrátí zpt a jist v srdce moje, vše marný klam a usnou tam. Vše marné byly boje.. O ptáci diví, tisíckrát lkám, prosím o mír sladký, z vás každý kat, ó jdte spát, lip nevrate se zpátky

! 49 In memoriam. (V. F.) ^ch, koho žitím taký andl spje, jak Váš by!, teprv ztrátu Vaši cítí, ten každým dnem a snem se znova chvje toto drahé, isté v kvtu žití Neb stálého zde v svt pranic není a všecko východ jako západ klame, hrst sn ti zbude po vší snaze denní a nejkrasší kvt vichr tob zláme. 1 v tom je tcha draze vykoupená! že pestáli jste to nejhorší v svt; však život v kviu pílišná jest cena pro pár dn jesen ve pozdním kvte. A posled hlava dumou utýrána a marným bolem klesne v ztuhlé dlani, je každá Bolest vítzná jen brána, kterou se vchází v slávu Odevzdání... Rok básníkv.

; Obrátíme list? dl k své duši: Obrátíme list, Já zde nelze víc než zneuznání íst, za práci nejvtší, za všecky snahy jen sedí Nevšímavost vedle dráhy, s tou že se shledáš, vždy být mžeš jist, a proto, duše, obrátíme list. Zde nová stránka ; neteba dál íst, rci, blázne, k emu obracel jsi list? Ta stará píse se zas opakuje, tvá dobrota jen hlupstvím svtu sluje, poj radj v les naslouchat kosa hvizd a neti víc ten obrácený list. Však staré kouzlo srdci drahých míst t nutí dále, obracet a íst zas nové zlomky neskonené dramy a illusí a touhy a zas klamy... Zda není lépe tomu, kdo hrá whist, než v knize žití pevraceti list }

. Notturno. Uo ticha noci, které monotónní se rozlívá tmou, cosi divn zvoní, je asu kídlo to, jež uniká? Do dlaní znavených se hlava kloní, jak múry o lampu sny bijí do ní te chybí ti jen píse slavíka. Kde vzal by se tu, v šer, jenž všecko cloní, kde pouze duma dumu, stín stín honí, kde sotva upomínka zatiká? A jen to as je, co své slzy roní do vásy prázdna, rychle sáhni po ní, ped tebou rozplývá se veliká: To celý Prostor! Vnost! Slyšes o ní te znáš ji v této písni monotónní, v níž nad hlavou as tob utíká...

! 52 Neznámá pevnina. U kus blíž v neznámou zem plujem denn bdním, snem. Tam hle, zdá se, kyne beh! Ne, to erný mrak jen leh' na vlny, již dál se hnul, v modru zase rozplynul. Ješt kousek cesty zbývá, nežli z hloubky vynoí zem se asu na moi, které v moe Vna splývá. V kajutu zpt, poutníku! Ješt as, spi neb se bav, tužeb domky z karet stav, dlej vše, co ve zvyku V chvíli jedné, záhadné zem ta již t pepadne, v ráz tu bude z nenadání ped tebou a nežli zvíš, pistaneš a již se sklání nad vším velký jižní kíž!

53 f Pání. ak jednou moci, Bože, jen jednou, jedenkrát vstát s lehkým srdcem z lože a do polí se brát. A vidt, skivan letí, se hrouží ve blankyt a klesá v perel zmti, když dopl, na pažit. A cítit slunce háti, tát v zlato na polích, a klidn dál se bráti tak bez výitek, tich. Cekanku, petrklíe zít podél cesty kvést, jiného nemít chtíe než to, co vným jest. Svou duši promítnouti v pírody život, ruch, jak vlna lehce plouti dál v zakletý ten kruh.

54 Kde >jest«a»není«mizí, kde pouze trvání svou vrnou peru ryzí nad snícím uklání. A vidt bolest svoji, jak z žil všech odtéká, zít v konec všemu boji, co štstí lovka!

Modlitba ped usnutím. Dilohla jsi mne zneuznati, mohla jsi mne opustit, chápu to as všecko zvrátí, vítzný však zbude cit. A tím citem klepu zase lásky tvojí na dvée: Ozvi se mi v starém hlase, rád bych usnul v dve!

! Píse. ialyšels kdy ptáka, když zkouší svj zpv, tak nesmle, v pausách, tak tiše ký's táhne sny jeho podivný zjev, cos vzduchem opojn dýše Snad pozdji se rozzpívá... Však jeho píse víivá tak nebude již pravdivá jak tento jarní zpv, v nmž tuší žití píští los; pak bude pouhý virtuos, pt hezky bude ledacos; však mladost, žití krev ta te se ozývá! Slyšes kdy srdce, když zkouší svj zpv tak nesmle, v pausách, tak tiše? jen v tuše si spádá cos bez lásky dv, však v celém kouzlu a pýše. Snad pozdji se rozzpívá, až pijde ta jedna, záivá, pro celý život pravdivá, pak zazní pravý zpv;

pak slavík, pnice a kos jen pouhý bude virtuos, neb srdce žití vlastní los, svou mladost a svou krev si potom vyzpívá!

5S Otázka a odpov. \šo na konec boje zlému jednou eknu osudu? Mkím, vždycky mkím k všemu, tvrdším nikdy nebudu!

dít, ím do let dál. Isím do let dál, tim více v duši stín se kupí jako mraen v dusném odpoledni, tím tesknj patíš v jejich prohlubinu, tím celý život prázdnjší a více všední! ím do let dál, tím mén slavík tlue, jenž v srdce kleci druhdy pl svj bol i touhy, tím rychlej, snadnj klesáš do nárue mdlé apatie skoro její otrok pouhý. ím do let dál, tím kniha mén baví, tím lhostejnjší všecko : muž i žena, tím hloub se zarývá v skrá trní slávy, tím pochybnjší dar žití všech jest cena. ím do let dál, ultima bližší Thule a jako péro z mdlé jež ruky lín padá, je zvednout není chut víc ni vle, vír svadiých listí jsou i všecka léta mladá. ím do let dál, víc poítáš jen ztráty, co krok, to mrtvola jak na váleném poli, co dech, hrob nadje, nad nímž i purpur zlatý tvé slunce zapadá-li, ješt víc v zrak bolí...

60 Sloky. I y naše procházky pi dlouhých veerech mi z mysli nevyjdou, ba svží vstanou ješt pi msta hukotu, kdy rudý plynu žeh mou jizbou zasyí v šum podzimního dešt. Nás budu vídati zas oba nad svou knihou, jak zvolna kráíme kams lesa na konec, tak mlky, stíny dva, sám každý se svou tíhou, tak smutni v myšlenkách a šastni v duších pec!

Vory. aspoutal jsem svou duši s tvou jak vor spoután k voru, te se ítí spolu tmou proudem do vln sporu. Peeji hmí šum a jek! heben vln se blýští, sterý skalný výbžek mlátí v n, je tíští. Houžví spjaté k sob blíž letí vory oba v skalnou strž, kde výš a výš proud bouí zloba. Na skály tam narazí, na balvany v hloubi, vírem bd a nesnází ruej oba snoubí. Skalní strží letí v dol spjaty spolu vezdy, v nížin než na vrchol usednou jim hvzdy.

Roztískány, rozbity s klidem voln tekou mezi polem, pažity majestátní ekou. To náš život! Za námi boj ryk a vava, zjasnnými mlhami nový den již vstává. Láskou spjatí, vící, k sob falše prosti, jdem, dva smutní poutníci, klidn do vnosti.

Prostý motiv. ak pišla do mé ruky vlastní kniha moje, dnes nevím ani íci, dlouho po letech jsem obracel ty listy marné sny a boje! a etl skoro cize vlastních ader vzdech. Tu k místu jednomu Dnes mrtvá jist již! dva ádky zatrhla í asi vlídná ruka.!" K nim»díky!«pipsala... Cítila stejnou tíž, a stejná v chvíli oné jak já cítil muka! Já zraku nevím cos bouí adry mými nad»díky«tmi v knihu pipsanými, dnes ješt z hrobu zní mi, to cítím dojat...

!! Ped odjezdem. lldis odjíždím Zas jedna stopa žití, je vryta v sypký písek mojich dnu Na zpátek patím, jak tu málo kvítí, a tolik vlích inák planých sn! Zas odjíždím a jak dnes zrovna stejn se vydám na tu cestu poslední... Mé sny kdes plují v neznámých hvzd hejn. mj Bože, vlídn ke mn pohledni

Setkání. IXJn obrys muže v stín cesty pa. Po práci venkovan dom šel snad. Též možno, že chodec v cestu mi vbh', jenž v šeru pomýšlí na nocleh. V úvalu cesty jak se mih,' kýs pocit nejistý ve mn zdvih.' Ne že bych škdce snad se bál, spíš proto, v duši že jsem se ptal: Kam jdeš, ó pozdní chodce, a jak? Máš v duši jas veera i mrak? Hrot výitky máš v hrudi své? Zda marná lítost srdce ti rve? Kde a jak ztišíš hluboký žel, v kterém jsi stínem okolo šel? Rok básníkv. "^

66 Šel, kmitl se v šeru jak mlhy pruh, ne jako lovk, spíš jeho duch. A jaký byl to neznámý cit, jenž za tebou nutil mne zít?

Telepatie. estli pec možno, aby si duše pes prostor mohly rozumt, pak jist musí na mne te myslit, musí, ó musí! Musí být se mnou, jako s ní já jsem v chvíli té noní sám a sám, za svoje keslo pohlédnout plaše, šeptnouti tiše jist tam stojí! Musí, ó musí! Otevít musí poslední ádky, které jsem v smutku zoufalém psal,

cítit z nich musí lásky dech sladký, ekne:»jsi u mne!«snít bude dál. pec možno, Jestli aby si duše pes prostor tož vdt musí, ve chvíli této že cítím stejn, že myslím stejn, musí, ó musí! mohly rozumt,

: Cestou k matce. ívrajina snhu popraškem bílá, v obzoru v tžkou mlhu se slila, mým koním nechce se k pedu a pece k matce své jedu. ^ Vzduch je tak chladný, palivý tak, a štípá to v tváe, žehá to v zrak, sta bílých tíští se hvzd v koleje vyjetých cest. Já klidn hledím v závoje mhám, ty kolem cesty pokojn stojí, ty v prázdných polích vrou a se rojí, jakby se ptaly, z blízka i z dáli.!> po letech pro svou matku co mám Mn svírá to hrdlo, dál jedu a jedu, a koním nechce se k pedu. Což ten pár rozbitých obrovských sn, co ta pouš prázdných, niemných dn,

jež s sebou vedu, je tžká tak, skrz mlhy dým že kom mým nechce se k pedu r

Vzdech tonoucího. 1 já se modlil ve kosmu chrámu ku neznámému Bohu; tonoucí chytá se sledního trámu, zda více dlat mohu? Mohu-li za to, co mnl jsem být trámem, že pouhé stéblo jesti? Co zbývá? Mlky spokojit se s chrámem, nech Bh v nm nebyl štstí!

Chvíle klidu. len když je v srdci trochu klidu, kdy možno veer tiše snít, kol zapomenout všecku bídu, rád eknu: Stojí za to žíti Ne plné štstím opojení, to dopáno jest mrtvým jen, zde tiché jen a mírné snní, než zane bouit nový den. Tak trochu práce vykonáno, tak mnohá rána zjízvena Mžik sladký! však již pijde ráno, s ním zas ta honba šílená!...

III. STlNY A SILHOUETKY.

Vzpomínka. \ a sever daleký, nejzažší, ' kams v Norsku pišel jsem kdys, kol mlhy jako když napráší, zem v ní jak ztracený mys. V hostinci chudém, venkovském jsem našel nocleh a klid, z mansardy v steše v dál patil jsem, kde mdlý plál svítilen kmit. Zda bylo to moe, byla to mhla, to Bh ví, nevdl jsem, má noha cestou dalekou mdlá, zrak stížen dotrným snem. Však sotva jsem ulehl do pein, já nemoh' usnouti pec, ped zrakem duše let za stínem stín, já cítil žaláe klec...

. Jak hlemýž má ji k zádm svým vždy pirostlou, nehne se v ní, já cítil, dd mých odkazem zlým jak všecko se na mn te mstí. Já nemohl usnout, já pemýšlel, já vstal a v okno jsem leh,' zel v hloubku a k nebi a ve mlhy bl a v bdní se potácel v snech. I Ten sever! Ta výška! Kde tvoje vlast? Sám nevím, co hnalo mne sem, jak mlhy bych sklonn byl nad propast, tak bez vdce, bez rady jsem. A tuším a hádám, kdes pode mnou, kde hluboko mha nad vším lpí, vlast v duch te hodinu tajemnou pod patou olbíma spí. A v Adrii slunný kde koupá se jih, co stihnout duchem jen smím, to severu od jihu rozdíl to smích do smutku, pod nímž se chvím. To smutek je, stvoen být, nevdt pro, jen hledat, a tušiti jen.. O sklánj skrá ržence nad kloko, má bábo. všecko tu sen!

! v mansard vbité v lomenic štít zím v dálku, v prostor a v hloub, a co dí mé srdce, co dí mj cit, zím ped sebou jniojžíšv sloup. A kterak sním ve výši, pipadá mi zázrakem, divem, co znám, že Epikura svt zahrada, co za ní, že illuse, klam A zdímne si pod mými nohami svt, v mhu pravku stopený mys... Noc povždy v mysli mé bude tkvt, již v Norsku prosnil jsem kdys!

!!! Námsíný. Spím a v snu tvj bledý kruh jak se jemn snáší ke mn jako tiché noci duch Spím, však za mne, vím, ty bdíš, jak v dál plyneš, kam mi kyneš v jakou svtlou duch íš Tžký sen mé údy spjal Ty jej drtíš, a mne škrtíš, dál mne lákáš dál a dál. A já vstávám sotva vím, dál se stáím, s tebou kráím, skrze modré noci dým. K oknu lákáš, civíš tam, ach, co zkusím! A já musím vrhnouti se v náru tmám!

A já v dsné slasti kráím samý sen, nad propastí, nad bezedném zavšen! A já kdo mne drží nad tou strží, abych nesítil se v pád r kráím musím spát, Jaká síla magická dál mne vede v zái bledé, lampo nebes mystická? A já musím za tebou dále jíti a se zpíti hloubky, dálky velebou! Spím, však všecko procítím, kam se šinu? Spadnu? Zhynu? krok Však div, se nezítím! Viz v tom symbol žití jest! Hrdý, nmý nad stržemi nést se bludných lidských cest!

! n Chvt se ale nespadnout, slyšet z dálky lidské války ev a chest tch sterých pout Kráím dál a stále spím v zái bledé, kdo mne vede, že se v lože navrátím r

Stíhaný. Bože, Bože, kdo to byl, kdo mj život otrávil, tím že v snech mých stále stál, se mnou již si v dtství hrál a vždy stojí, hledí, civí a se šklebí, myšlénky zlé žíí v lebi, a mj dach se diví, diví, co jsem jen mu udlal.- Ve samot hrozných chvil táže se mne: Pro jsi žil? Cítím, jak se na to ptal, otrok že jsem, on že král; za mnou stojí, hledí, civí, mran hledí, zí v mou duši, slova nedí a mj duch se diví, diví, co jsem jen mu udlal? Zaháním jej ze všech sil, na chvilku se nkam skryl, já se bavil, hrál a smál, dokonce i objímal. Rok básníkv. '

v tom tu s':ojí, hledí, civí, a se chechce hrát a h'b3t se mi nechce, a mj duch se diví, diví, co jsem jen mu udlal? Pítmí... Msíc v mrak se skryl nad knihou jsem v plnoc zbyl. oknem zahledím se v dál... ticho všady tu se vzpjai, za mnou stojí, hledí, civí... jak stín nmý, hled m k stropu, hledím k zemi, a mj duch se diví, diví: co jsem jen mu udlal r Skoro bych již pevn m.ni!, že se v moje žití vžil, v knihovn tu zaukal, v skíni pra^k a v okn stál a tak stojí, hledí, civí... duch již ví, hodiny mi žití mii, a jen ptá se a se diví... co jsem jen mu udlal Na schodech, v zdi staré kvil. on to, se zas pihlásil. Na moi, nad tesy spal, závr.i on v mé tepny vá!... Všady stojí, hledí, civí... v šeru strom, za sloupy skryt starých dom...

a mj duch se diví, diví, co jsem jen mu udlal? Jaký mž' zde býti cíl? Satyr sny, tance vil, se vším špatnou hru jsem hrál, vše mi zkazil, vše mi zdral, tím že stojí, hledí, civí... za mnou chodí, jist kdys mne s vže shodí a mj duch se diví, diví, co jsem jen mu udlal! Karneval byl, já jsem pil, íší deset v hrdlo vlil, tu on též si masku vzal, jak jsem zhlí, jej zas tu stojí, hledí, civí kostroun smrti, rozpoznal, cítím hnáty, jak mne škrtí, a mj duch se diví, diví, co jsem jen mu udlal?