Parametry vrcholného tréninku a výkonnost plavce se specializací prsa

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Parametry vrcholného tréninku a výkonnost plavce se specializací prsa Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jitka Pokorná Vypracoval: Bc. Přemysl Kratochvíl Znojmo, prosinec 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci s názvem vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Jitky Pokorné a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze dne 10. prosince 2012 podpis diplomanta

EVIDENČNÍ LIST Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto bakalářskou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Jitce Pokorné za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této diplomové práce. Dále bych rád poděkoval Ing. Jaroslavu Strnadovi za zapůjčení tréninkových deníků, díky kterým bylo možné vypracovat výzkumnou část bakalářské práce

ABSTRAKT Název: Parametry vrcholného tréninku a výkonnost plavce se specializací prsa Cíl práce: Cílem této práce bylo zjistit tréninkové zatížení a vývoj výkonnosti u přední české plavkyně, držitelky českých rekordů. Metoda: Sledovaným obdobím se stal čtyřletý olympijský cyklus před olympijskými hrami v Londýně 2012. Sběr dat byl uskutečněn především pomocí studia dokumentů - tréninkových deníků trenéra a analýz závodů. Zpracování získaných údajů je realizováno prostřednictvím popisné statistiky, tabelačního a grafického zobrazení a míry závislosti. Výsledky: Šetření ukázalo, že objemové charakteristiky tréninkového zatížení sledované plavkyně v mnohých parametrech vykazuje spíše nižší hodnoty. Příčinnou mohly být časté zdravotní komplikace. Trénink přesto plavkyni umožňoval absolvovat kvalitní trénink s malou výkonnostní progresí v jejich hlavních disciplínách 50 m a 100 m prsa a start na světových soutěžích. Klíčová slova: sportovní plavání, olympijský cyklus, tréninkové zatížení, plavecký způsob prsa

ABSTRACT Title: Parameters of high performance swimmers training specialized in breaststroke swimming style. Aim of the study: The aim of this study was to determine the training load and performance development at leading Czech swimmer, winner of Czech records. Method: Reference period became a four-year olympic cycle before the Olympic Games in London in 2012. Data collection was implemented mainly through the study of documents - coach training diaries and race analysis. Computer processing of the data is performed through descriptive statistics, tabulations and graphic display and degree of dependence. Results: The investigation showed that the training load displacement characteristics observed in many parameters swimmer makes a lower value. Causal could be frequent medical complications. Yet training allowed the swimmer to complete quality training with little performance progression in their major disciplines 50 m and 100 m breaststroke and to start at world competitions. Key words: sports swimming, olympic cycle, training load, breaststroke swimming style.

OBSAH: 1 ÚVOD... 9 2 PROBLÉM, CÍL, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY... 11 2.1 Problém... 11 2.2 Cíl práce... 11 2.3 Výzkumné otázky... 12 2.4 Úkoly práce... 12 3 TEORETICKÁ ČÁST... 13 3.1 Sportovní trénink... 13 3.1.1 Sportovní výkon... 16 3.1.2 Řízení tréninkového procesu... 18 3.1.2.1 Plánování sportovního tréninku... 19 3.1.2.2 Roční tréninkový cyklus... 22 3.1.2.3 Kontrola a vyhodnocování tréninkové zátěže... 25 3.2 Plavecký trénink... 28 3.2.1 Sportovní dráha plavce... 30 3.2.2 Vrcholový plavecký trénink... 33 3.2.3 Některé přístupy k plavecké přípravě... 34 3.2.3.1 Specifické formy tréninku ve vodě... 35 3.2.3.2 Prsařský trénink... 38 4 METODOLOGIE PRÁCE... 43 4.1 Výzkumná metodologie... 43 4.2 Zkoumaná populace... 43 4.3 Organizace šetření sběr dat... 44 4.4 Metody... 44 4.5 Zpracování dat... 46 4.6 Korelace... 46 5 VÝZKUMNÁ ČÁST... 47 5.1 Základní údaje... 47 5.1.2 Anamnéza plavkyně... 48 5.1.3 Základní charakteristika tréninku plavkyně... 50 5.2 Porovnání vývoje výkonnosti a objemu kilometrů... 51 5.2.1. Tréninkový cyklus 2008/2009... 51 5.2.2 Tréninkový cyklus 2009/2010... 52 5.2.3 Tréninkový cyklus 2010/2011... 53 5.2.4 Tréninkový cyklus 2011/2012... 54 5.3 Rozbory a porovnání... 55 5.3.1 Hodnocení výkonnosti v období 2008 2012... 55 5.3.2 Rozbor a porovnání vybraných výkonů... 56 5.3.2.1 Rozbor výkonu na 50 m prsa... 57 5.3.2.2 Rozbor výkonu na 100 m prsa... 59 5.3.2.3 Rozbor výkonu na 200 m prsa... 61 5.4 Posouzení tréninkových parametrů... 63 5.4.1 Porovnání sumárních parametrů RTC... 64 5.4.2 Hodnocení jednotlivých ukazatelů... 66 5.4.3 Vyhodnocení intenzit plavání v RTC... 70 5.5 Vzájemný vztah mezi tréninkovými ukazateli a výkonem... 72 na 50 a 100 m prsa... 72

6 DISKUSE... 74 7 ZÁVĚRY... 79 8 SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A OBRÁZKŮ... 80 9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:... 82 Přílohy

1 ÚVOD Ve sportu dosahují vrcholné výkony sportovci, kteří jsou nadprůměrně pohybově disponovaní pro konkrétní sportovní odvětví a zároveň vykazují vysokou motivaci k podávání výkonů. Psychická odolnost jim dovoluje podstoupit dlouholetý náročný trénink a zvládat soutěžní situace. Kariéra sportovce úzce souvisí s jednotlivými tréninkovými etapami, které mají svá specifika z hlediska požadavků sportovního zaměření a zároveň akceptují obecné vývojové zákonitosti člověka. Období mladšího školního věku je spojeno s počáteční tréninkovou etapou sportovních plavců. Za optimální vrcholné období v plaveckém sportu se naopak obecně považuje počátek dospělosti mezi 20-30 rokem života. Během dlouhé, většinou víc jak patnáctileté sportovní dráhy se plavec svou výkonností postupně přibližuje maximálně možným výkonům, které jsou dosahovány v plavání v dané době. K úplnému vrcholu lidských možností se vždy dopracují jen mimořádní jedinci. Vedle individuálních předpokladů pro plavecký výkon jsou jejich excelentní výkony závislé na kvalitně sestavené a poctivě absolvované tréninkové přípravě. V praxi se požadavky tréninku v jednotlivých tréninkových etapách promítají do poměru zastoupení všestranné a specializované přípravy. Se stoupající výkonností postupně akcentuje vysoce specializovaný trénink. Výkony a trénink nejlepších plavců se velmi často stávají vzorem pro plaveckou přípravu nastupující generace mladších plavců. Přestože nelze nikdy zaručit, že tréninkový program úspěšného plavce dovede k mistrovství jiného plavce, jsou poznatky o tréninku vrcholných plavců vždy velmi cenné. Ukazují nám směr vývoje plaveckého sportu na vrcholné úrovni a zpětně nastavují požadavky pro předchozí etapy tréninku. Jen dobře připravený plavec zvládne náročnost vrcholné etapy. Žádoucí výkonnostní růst plavce ve vrcholné etapě předpokládá flexibilní a otevřený systém plaveckého tréninku, v kterém se uplatňují nejnovější poznatky o zákonitostech sportovního tréninku obecně i specificky aplikovaných pro plavecký sport. Nezbytným řídícím článkem tréninkového systému je i vyhodnocování samotného tréninkového procesu. Zpětná vazba o ukazatelích zatížení kvalitativního nebo kvantitativního 9

charakteru, rozbor výkonů, posouzení vývoje výkonnosti pomáhají nalézat příčiny úspěšnosti, nebo naopak nezdaru plavce. Zjištěné poznatky také poskytují východiska pro další směřování plavcova tréninku. V této práci se zabýváme vyhodnocovací činností ve formě hledání výpovědi vztahů mezi tréninkovou činností, změnou sportovní výkonnosti a výkonu během čtyřletého olympijského cyklu v období 2008-2012 plavkyně Petry Chocové (dále P. CH.). Prací bychom chtěli přispět k zaznamenání tréninkových parametrů plavkyně vrcholné výkonnosti, sledovat její výkonnostní vývoj a posoudit průběh výkonů podávaných na mezinárodních soutěží. Snahou bude hledat možné příčinné souvislosti. Plavkyni P. CH. jsme volili z několika důvodů. P. CH se ve sledovaném období několikrát dokázala prosadit především v evropském, ale i světovém měřítku (medailové umístění, účast v A finále nebo v semifinálových rozplavbách). Úspěšně se také kvalifikovala na olympijské hry do Londýna. Plavecká specializace P. CH. a zároveň trenérské vedení je v období šetřeného olympijského cyklu obdobné s bývalou českou rekordmankou Lenkou Maňhalovou (dále L. M.). Olympijský cyklus L. M. 1992-1996 byl předmětem obdobné kvalifikační práce a nabízí možné srovnání parametrů tréninku i výkonnosti obou našich úspěšných prsařek. 10

2 PROBLÉM, CÍL, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY 2.1 Problém Vrcholný trénink v seniorském věku je vysoce specializovaným a cíleným procesem, do kterého vstupují jedinci již s vysokou výkonností na základě předchozí plavecké kariéry. V České republice je předchozí výkonnost jediným objektivním kritériem výběru do plaveckých center vrcholného plavání. Vysoká výkonnost plavce a její další růst předpokládá kvalitně vedený trénink v delším časovém období a ochotu plavce tento trénink absolvovat. Pokud plavec dosáhne úspěchů nejen na národní, ale i na mezinárodní úrovni, stává se jeho příprava a jeho výsledky zájmem naší odborné veřejnosti. V zájmu jsou především tréninkové parametry, které mohly rozhodujícím způsobem přispět k výkonnostnímu mistrovství plavce. Základním předpokladem poznání je pak velmi podrobná a pečlivá evidence jednotlivých ukazatelů tréninku a výkonnosti plavce samotným trenérem. P. CH. je dlouhodobě členkou seniorského družstva české reprezentace, která se úspěšně kvalifikuje na plavecké soutěže evropského i světového významu. Specializuje se na prsařské disciplíny. Nabízejí se otázky spojené s jejím tréninkem v rámci čtyřletého olympijského cyklu, s její výkonností, popřípadě otázky spojené s porovnáním s jinou úspěšnou českou prsařkou z minulosti. 2.2 Cíl práce Cílem diplomové práce je posoudit tréninkové zatížení a vývoj výkonnosti přední české plavkyně a držitelky českých rekordů v olympijském cyklu 2008 2012. Probandem výzkumu je členka VSC MŠMT ČR plavkyně Petra Chocová. 11

2.3 Výzkumné otázky V souladu s naznačeným problémem práce a pro splnění cíle práce si stanovujeme následující výzkumné otázky: Jaký byl vývoj výkonnosti P. CH. v letech 2008 2012? Jaké charakteristiky vykazují výkony P. CH. na jednotlivých prsařských tratích? Vykazují odlišnosti od prsařek např. evropské úrovně? Jaké hodnoty dosahují absolvované tréninkové ukazatele P. CH v jednotlivých letech olympijského cyklu a jaký je jejich progres v rámci celého cyklu? Je možné vysledovat vztah mezi výkonností plavkyně a sledovanými ukazateli tréninkového zatížení? Které ukazatele byly pro výkonnost P. CH. pravděpodobně rozhodující? 2.4 Úkoly práce K naplnění cíle práce a pro získání odpovědí na výzkumné otázky si vytyčujeme úkoly diplomové práce: orientovat se v odborné literatuře k řešené problematice získat a prostudovat tréninkové záznamy zatížení probandky zaznamenat a sumarizovat tréninkové parametry zaznamenat a analyzovat výkonnost a vybrané výkony plavkyně vyhodnotit získaná data jednotlivě i v kontextu olympijského cyklu pokusit se nalézt souvislosti mezi tréninkovým zatížením a výkonností plavkyně výsledky šetření porovnat s ukazateli a výkonností srovnatelné české prsařky z minulosti. 12

3 TEORETICKÁ ČÁST 3.1 Sportovní trénink Sportovní trénink charakterizoval Lehnert a kol. (2001) jako dlouhodobý systémově řízený proces přípravy sportovce prioritně zaměřený na zvyšování sportovní výkonnosti v dané sportovní disciplíně (obr. 1). Obr. 1 Dlouhodobé formování sportovní výkonnosti (Jansa, Dovalil a kol., 2009) Obsah sportovního tréninku tvoří procesy: sociálně-biologická adaptace, motorické učení, sociálně interakční. 13

Moderní trénink využívá v jednotlivých sportech různě širokého spektra cvičení v závislosti na struktuře konkrétního sportovního výkonu. Všeobecně se uznává, že zvýšení výkonnosti nelze dosahovat pouze prostým opakováním pohybového obsahu specializace v závodním provedení, tzn. např. v plavání postavit trénink pouze na co nejrychlejším plavání závodních tratí. Racionální a účinnou cestou je ovlivňování a zdokonalování jednotlivých faktorů struktury daného výkonu a jejich průběžné a postupné slaďování v celek (Jansa, Dovalil a kol., 2009). Obecným požadavkem, podmiňující zvýšení výkonnosti ve sportu, je dosažení změny trénovanosti tj. úrovně dovedností, schopností, vědomostí, stavů, somatických předpokladů atd. Žádoucí změny lze vyvolat prostřednictvím pohybové činnosti v propojení s vědomě řízeným zatěžováním tj. v systematickém opakování zatížení a v očekávaném kumulativním efektu (Dovalil a kol., 2002). Hlavním cílem sportovního tréninku je dosažení relativně maximální výkonnosti ve zvoleném sportovním odvětví. Dílčí cíle sportovního tréninku jsou naplňovány především v rámci jednotlivých složek sportovního tréninku a při soutěžích (Lehnert a kol., 2001). Podle Jansy, Dovalila a kol. (2009) se rozsáhlé a různorodé úkoly sportovního tréninku člení podle povahy do jednotlivých složek: 1. Kondiční příprava: orientuje se na ovlivnění pohybových schopností ve dvou oblastech, na vytvoření široké pohybové základny a na rozvoj speciálních pohybových schopností. 2. Technická příprava: zaměřuje se na osvojování sportovních dovedností, jejich stabilizaci a příslušnou míru variability. Všechny tyto úkoly jsou obvykle spojovány pod slovem technika, to znamená určitý způsob provedení pohybů při sportovní činnosti. Individuální odlišnost techniky jednotlivce od modelového provedení nám představuje pojem styl. 3. Taktická příprava: zabývá se způsobem vedení sportovního boje. Základem rozhodování při sportovním boji se nazývá strategie, kterou chápeme jako promyšlený plán sportovního snažení vedoucí k určitým poznatkům (např. možnosti soupeře) a dosažení nejlepšího výsledku. V soutěži je realizována prostřednictvím řešení konfliktních situací, které představují rozhodující úseky soutěže nebo kde se střetávají zájmy soupeřů. 14

4. Psychologická příprava: se zaměřuje na vytváření optimálních psychických předpokladů, na niž závisí realizace sportovního výkonu. Jde o adaptaci a regulaci psychických funkcí sportovce na podmínky tréninku a soutěže. 5. Teoretická příprava: se podle Lehnerta a kol. (2001) prolíná všemi zmíněnými složkami sportovního tréninku. Kvalita přípravy často i celkový intelekt, sociální a kulturní úroveň sportovce ovlivňují výrazně rozvoj jeho osobnosti i úroveň dosahovaných výkonů. Možnost realizovat výkonnostní cíle úzce souvisí s individuálně vynaloženým tréninkovým úsilím celkovým zatížením Výkonnostní úroveň lze velmi dobře posuzovat podle výkonu dosaženého v soutěži. Důležitou úlohu přitom hraje i porovnání výkonnosti sportovců mezi sebou. Se zvyšováním výkonnosti je rovněž spojeno získávání prožitků a uspokojování potřeb a dosahování vlastních cílů. (Neumann, Pfützner, Hottenrott, 2005). Hohmann, Lames, Letzelter (2007) objasňují základ sportovního tréninku tak, že vyplývá z dílčích úkolů jednotlivých modelových struktur vztahující se k obecnému nebo specifickému sportovního výkonu (obr. 2). Teprve na základě platných modelů struktury výkonu se dají odvodit zdůvodněná doporučení k jednání pro sportovní trénink. Obr. 2 Model sportovního výkonu (Hohmann, Lames, Letzelter, 2007). 15

3.1.1 Sportovní výkon Sportovní výkon lze charakterizovat jako projev specializovaných schopností sportovce, jehož obsahem je pohybová činnost zaměřená na řešení úkolu, který je vymezen pravidly jednotlivých disciplín, závodů a soutěží (Lehnert a kol., 2001). Sportovní výkon představuje vyústění dlouhodobého tréninkového procesu prostřednictvím stanovení tréninkových cílů, tréninkového obsahu, tréninkových metod tzn. respektování sportovní didaktiky. Sportovní výkon je tak výsledkem tréninku, který akceptuje řadu faktorů podílejících se na výkonosti sportovce v daném sportovní disciplíně (obr. 3). Obr. 3 Schéma struktury sportovního výkonu (Jansa, Dovalil a kol., 2009). Respektování důležitosti jednotlivých faktorů výkonu a jedinečnosti každého sportovce umožňuje dosažení jeho individuální dokonalosti (Weineck, 2000). V množině proměnných, které výkon ovlivňují a vytvářejí, lze rozlišit: faktory somatické, které zahrnují konstituční znaky jedince a vztahující se k příslušnému sportovnímu výkonu, faktory kondiční, tj. soubor pohybových schopností, faktory techniky, které souvisejí se specifickými sportovními dovednostmi a jejich technickým provedením, 16

faktory taktiky jako součást tvořivého jednání sportovce ( činnostní myšlení, paměť, vzorce jednání jako taktické řešení), faktory psychické, které zahrnují kognitivní, emoční a motivační procesy uplatňované v řízení a regulaci jednání a vycházející z osobnosti sportovce (Jansa, Dovalil a kol., 2009). Za rozhodující komponenty sportovního výkonu Kalečík (2003) považuje: somatické předpoklady, motorické předpoklady, koordinačně schopnosti, motorická učenlivost, psychologické faktory, sociálně podmínky. Jansa, Dovalil a kol. (2009) uvádí, že některé výkony mohou být založeny na dominanci převážně jednoho faktoru a jiné jsou postaveny na existenci většího zastoupení faktorů. Sportovní výkon na vysoké úrovni charakterizuje dokonalá koordinace provedení, jeho základem je komplexní integrovaný projev mnoha tělesných a psychických funkcí člověka, podpořený maximální výkonnostní motivací. Lze rozlišit průběh činnosti, jehož analýza má pro pochopení sportovního výkonu mimořádný význam, a výsledek činnosti. Z dlouhodobého hlediska formování sportovního výkonu představuje proces přípravného, základního, specializovaného a vrcholného tréninku, jehož výsledkem je komplexní míra (vrozených i získaných) dispozic jedince, které umožňují provedení sportovních činností na vysoké výkonnostní úrovni (Dovalil a kol., 2002). 17

3.1.2 Řízení tréninkového procesu Řízení tréninku představuje u autorů Neumann, Pfützner, Hottenrott (2005) čtyři navzájem propojené oblasti: 1. plánování výkonnosti a tréninku, 2. výkonnostní diagnostika a rozbor závodu, 3. rozbor tréninku, 4. konzultační činnost. Trenér nebo sportovec dostává v průběhu tréninkového procesu informace, které musejí být srozumitelné, aktuální a využitelné v praxi, protože jen tak může být zpětná vazba v tréninku či závodě úspěšná. Integrační modely tréninku musí zobrazovat jak základní mechanismy změny výkonu (adaptaci a organizaci informací), tak i komplexnost a časovou dynamiku tréninkového procesu ze systematického hlediska (Hohmann, Lames, Letzelter, 2010). Celý proces řízení tréninku nám názorně ukazuje Obr. 4. Obr. 4 Řízení tréninku (Neumann, Pfützner, Hottenrott, 2005) 18

3.1.2.1 Plánování sportovního tréninku Plánování tréninku znamená myšlenkové předjímání tréninkových procesů v abstraktním plánovacím modelu. Nejdůležitější součásti řízení tréninku jsou všechna předběžná rozhodnutí týkající se tréninkových cílů, struktury tréninku a průběhu tréninku (Hohmann, Lames, Letzelter, 2007). Podle Lehnerta a kol. (2001) představuje plánování tvůrčí činnost trenéra, která směřuje k vytvoření podmínek pro optimální rozvoj sportovce a růst jeho výkonu. Jansa, Dovalil a kol. (2007) popisují plánování jako přípravu podmínek pro dlouhodobý rozvoj sportovce a vytvoření vhodné podoby, skladby a postupu v tréninkovém procesu. Plán umožňuje promyšlení a zdůvodnění obsahu tréninku z hlediska organizačního členění, či výběru tréninkových prostředků, nebo intenzitu a objem zatížení. Plánování tréninku směřuje k dosažení tréninkových cílů pomocí formování individuálního výkonu. Výsledkem celého procesu je aktivní a systematické uplatnění procesů zkušeností a vědeckých sportovních poznatků v trenérské praxi (Weineck, 2002). Dlouhodobé plánování tréninku, tzn. po více let prováděná systematizace tréninkového procesu, má za účel vytvořit takové předpoklady, které jsou nutné pro stabilní a kontinuální zvyšování speciální výkonnosti (Hohmann, Lames, Letzelter 2007).,,Výstavba sportovní výkonnosti je hierarchickým systémem krátkých a dlouhých úseků tréninkových cyklů, které se s jejich základní strukturou a tím i s jejich hlavní funkcí zařazují do tréninku opakovaně a přitom respektují aktuální stav výkonnosti sportovce (Neumann, Pfützner, Hottenrott 2005). Dlouhodobý trénink je vhodné přizpůsobovat biologickému i mentálnímu vývoji sportovce. V tréninkové praxi proto rozlišujeme několik etap, které respektují zákonitosti pro trénink dětí, dospívajících a dospělých. Jednotlivé etapy trvají různě dlouhou dobu, jedna na druhou navazuje a jedna druhou podmiňuje. Není proto možné jednu etapu vynechat, nebo výrazně zkrátit, bez negativních důsledků na pozdější výkonnost svěřenců (Jansa, Dovalil a kol., 2009). 19

Víceleté plánování tak může zahrnovat celou kariéru plavce, od dětství do dospělosti. Trenéři by měli mít pro věkové skupiny nebo jednotlivé etapy obecný plán pro regulaci charakteru, objemu a intensity tréninku se snahou dosažení maximální výkonnosti v dospělosti. Víceletá plánování se také mohou týkat přípravy na významné akce jako je mistroství světa a olympijské hry, které se uskutečňují ve dvouletých respektive čtyřletých periodách (Richards, 2009). Olbrecht (2000) rozeznává tréninkové plány: individuální - tréninkový plán pro jednotlivé sportovce skupinové - tréninkový plán navržený pro skupinu sportovců víceleté - nastiňují budování výkonnosti v dlouhodobé časové perspektivě, např. pro plavce autor doporučuje základní trénink - od 10-12 let, trvání přibližně 4 roky výstavbový trénink - od 14-16 let, trvání nejméně 3 roky vrcholový trénink - od 17-19 lety, trvání nejméně 4 roky roční - plán na 1 rok, je vytvořen v souladu s víceletým plánem. Tréninkový plán má na základě J. Counsilmana, a B. Counsilmana (1994) tyto základní složky: plán období nebo časový průběh tréninkového plánu, výkonnostní cíle tréninkového plánu, profil tréninkového plánu. Konkrétní tréninkový plán zahrnuje (Perič, Dovalil, 2010): stručnou charakteristiku závodníka, družstva, výkonnost, hlavní výchozí údaje minulého roku, cíle a úkoly na rok, kalendář soutěží a jejich diferenciaci, periodizaci a úkoly pro jednotlivá období podle složek tréninku, rozložení tréninkového zatížení, orientační ukazatele trénovanosti, kterých má být dosaženo, harmonogram kontrol trénovanosti, personální zabezpečení a materiální zajištění tréninku. 20

Weineck (2002) v tréninkovém plánu dále předpokládá: stěžejní místa v tréninku, věcné, organizační a metodické pokyny. Periodizace víceletých tréninkových plánů se snaží regulovat tréninkové úkoly v celkovém vzdělávání plavců v podobě konkurence schopné kariéry. Důležité zásady ve víceletém plánování je rozpoznat věkové rozmezí, ve kterém by měl trénink začít a kdy by měl být podáván individuálně nejvyšší plavecký výkon. Realizovaným průzkumem elitních plavců se potvrdila již dříve skutečnost, že raná specializace v závodním plavání poškozuje rozvoj a dlouhověkost plavců v konečných etapách kariéry (Counsilman, J., Counsilman, B., 1994). Tréninkový plán by měl být navržen již na počátku plavcovy kariéry. Pro začínající závodní plavce je stanovení tréninkového plánu poměrně jednoduché, protože pro tuto skupinu plavců je trénink směřován hlavně ke zlepšování základních složek, jako jsou technika, flexibilita a vytrvalost a s pouze omezeným množstvím jiných tréninkových prostředků. Jestliže však trenér pracuje s elitními plavci, stává se tréninkový plán komplexnějším, nejen pro rozmanitost typů tréninků, musí být ve správné postoupnosti včleněn do přípravy, ale také pro velké množství sportovně i nesportovně zaměřených faktorů, se kterými musí trenér počítat (Martens, 2004). Periodizace tréninku v ročním cyklu je rozložení tréninkového roku do různých po sobě jdoucích a na sobě nezávislých tréninkových cyklů, které mají přivést plavce ve správnou dobu k vrcholné formě (Olbrecht, 2000). Maglischo (2003) uvádí tréninkové složky, které by měly být součástí v každém ročním plánu elitních plavců: aerobní kapacita, aerobní výkon, anaerobní vytrvalost, technika a optimální frekvence záběrů, silový trénink (v posilovně), starty a obrátky, stimulace a strategie emocionální přípravy, režimové uspořádání tréninkových a netréninkových činností. 21

Vývoj plavcovy výkonnosti není stoprocentně předvídatelný, tréninkové plány je potřeba během sezóny upravovat podle vývoje testů a podle vyhodnocování tréninkových a závodních výsledků. Také vnější faktory (jako jsou školní závazky, zdravotní problémy a zranění, závazky ke sponzorům nebo plaveckým federacím) mohou donutit trenéra změnit jeho plány. 3.1.2.2 Roční tréninkový cyklus Roční tréninkový cyklus popisuje Suchý (2010) jako základní jednotku dlouhodobě organizované tréninkové činnosti. Základní periodizace ročního tréninkového cyklu vychází z definování období přípravného, hlavního a přechodného. Některé zdroje uvádějí i období předzávodní. Každý tréninkový úsek má charakteristický program zatížení. Přípravné období: v tomto období nejsou z pravidla zařazovány soutěže. Hlavním cílem je rozvoj trénovanosti v podobě obecných i specifických pohybových schopností a dovedností. K dosažení tohoto cíle jsou využívány tři hlavní tréninkové zásady: zásada zvyšování zatížení zásada nárůstu míry specifičnosti postupu od jednotlivostí (analyticky) k celku (synteticky). Předzávodní období: je to období předcházející prvním startům v mistrovských soutěžích. Plní hlavní a zásadní úkol, a to dosáhnout vysoké sportovní formy. Přechází od všeobecně rozvíjejícího tréninku na speciální při zachování vysokého objemu i intenzity zatěžování. Trénink by měl spojovat trénink techniky a taktiky s vysokým kondičním zatížením. Závodní (hlavní) období: cílem závodního období je dosažení co nejlepšího výkonu v soutěži. Trénink je zaměřen na udržení popř. zlepšení sportovní formy. Je-li však období příliš dlouhé (přes 3 měsíce), není možné formu udržet na nejvyšší úrovni. Trénink má roli udržovací v případě, že jdou soutěže krátce po sobě. V případě delší přestávky mezi soutěžemi je vhodné zařadit i rozvojový trénink, při kterém je sice objem tréninku nižší, ale dostatečně je uplatňována náročná intenzita zatížení. Přechodné období: hlavním cílem je regenerace a odpočinek sportovců jak po fyzické, tak po psychické stránce. Tréninky o sníženém objemu i intenzitě nejsou specifické. 22

Zařazují se doplňkové sporty, sporty v přírodě (pobyt u moře, nebo na horách) a všechny formy aktivního odpočinku (Perič, Dovalil, 2010). Podle počtu výkonnostních vrcholů v daném ročním tréninkovém cyklu rozlišujeme sezónu jedno až tří vrcholovou. Základní jednotky, které směřují ke zvoleným vrcholům, nazýváme makrocykly. Svým uspořádáním makrocyklus bývá výrazem zákonitostí racionální stavby tréninku a jeho podoba vychází z potřeb tréninkových obdobích a z plánovaných cílů sportovců tzn. z hlavních soutěží v daném ročním tréninkovém cyklu. Makrocykly mohou mít různou délku, jiné úkoly, obsah a specifické formy tréninku (Perič, Dovalil, 2010). Samotný roční tréninkový cyklus může být jedním makrocyklem dlouhodobě organizované tréninkové činnosti např. v tréninku dětí. Obvykle je však složen ze dvou až čtyř dílčích tréninkových makrocyklů, z nichž každý má své zaměření. Může se stát, že mezi dvěma vrcholnými závody jsou pouze dva až tři týdny. V tom případě se plánuje pouze jeden makrocyklus na oba vrcholné závody (Olbrecht, 2000). Makrocykly jsou podle záměru tréninkového procesu rozpracovány do jednotlivých, časově kratších úseků mezocyklů střednědobých cyklů, jejichž délka se pohybuje rámcově v týdnech. Obsah a struktura mezocyklů se liší zvláštnostmi obsahu tréninku v různých obdobích ročního tréninkového cyklu. Závisí na dosažených změnách trénovanosti, zotavení a dalším (Dovalil a kol., 2002). Mezocyklus představuje samostatnou etapu v roční nebo makrocyklové periodizaci tréninku. Převládá tréninková teorie, že existují různé typy mezocyklů s různými specifickými úkoly, které musí být řešeny v rámci jednotlivých cyklů. Jakmile je plán ročního cyklu stanoven, pak posloupnost a doba trvání jednotlivých mezocyklů tvoří dohromady připravenost a konkurenceschopnost (Counsilman, B., Counsilman, J., 1994). Olbrecht (2000) ve spojitosti s možností ovlivnit specifickou stránku výkonnosti vymezuje mezocyklus 3-6 týdny. Příklad periodizace tréninkových cyklů z hlediska zaměření a délky pro plavce prezentuje Maglischo (2003): 1: všeobecné přípravné období 4-12 týdnů, 2: specifické přípravné období 4-8 týdnů, 3: závodní přípravné období 4-6 týdnů, 4: hlavní závodní období 2-6 týdnů, 5: přechodné období 1-2 týdnů. 23

Charakteristickým znakem v rámci mezocyklu je opakující se sled obvykle týdenních mikrocyklů, nebo změna daného sledu mikrocyklů jiným. Mikrocyklus je podřízen úkolům mezocyklu. Je nejdůležitějším tréninkovým cyklem, z jehož úkolů se čerpá při sestavování konkrétních tréninkových jednotek. Svým rozsahem nejvíce vyhovuje operativním požadavkům aktuálních tréninkových potřeb a změn (Perič, Dovalil, 2010). Podle Counsilmana B., a Counsilmana J. (1994) existují dvě základní kategorie mikrocyklů. První typ mikrocyklů vychází z periodizace plánů. Jedná se o tréninkové a soutěžní mikrocykly. Druhá kategorie mikrocyklů je posuzována na základě tréninkového zatížení. Varianty mikrocyklů závisí na fázích přípravy. Maglischo (2003) popisuje makrocyklus, mezocyklus a mikrocyklus v plavání jako: makrocyklus hlavní složka sezóny trvající 4 12 týdnů, mezocyklus kratší fáze v rámci postupného navyšování tréninkového objemu, intenzity (může trvat 2 8 týdnů), mikrocyklus týdenní plány v rámci mezocyklu. Tréninková jednotka je základním cyklem sportovního tréninku. Má relativně ustálenou strukturu a je ovlivněna mnoha činiteli. Tuto strukturu však nelze chápat dogmaticky, ale jako určité doporučení, které se v praxi mnohokrát osvědčilo (Perič, Dovalil, 2010). Plánování tréninkové jednotky směřuje k optimálnímu uspořádání různých tréninkových forem a obsahových zaměření. Trénink techniky, taktiky nebo trénink anaerobních či aerobních předpokladů vyžaduje dodržet pro vysokou účinnost na sportovce určitá pravidla pro zařazení v rámci jednotky nebo při kombinaci s jinou formou zatížení (Hohmann, Lames, Letzelter, 2007). Plánování, řízení a evidence tréninkové jednotky resp. zátěžových i jinak zaměřených motivů je nezastupitelnou prací trenéra (Čechovská, Jurák, Pokorná, 2012). Weineck (2000) při popisu plánu tréninkové jednotky uvádí relace cílů, obsahu a metod zatížení a další prostředky pro realizaci tréninkové jednotky. Schéma tréninkové jednotky prezentuje Tab. 1. 24

Tab. 1 Schéma struktury tréninkové jednotky podle úkolů a jejich posloupnosti (Dovalil a kol., 2002) Část tréninkové jednotky Úvodní část Hlavní část Závěrečná část Posloupnost a úkoly obsahu seznámení s úkoly - organizace tréninkové jednotky - rozcvičení strečink - zahřátí, dynamická část - speciální zaměření a/ zátěžově monotematická část b/ s více úkoly v pořadí: nové dovednosti, koordinační a rychlostní schopnosti, stabilizace a variabilita dovedností v únavě zotavení, uvolnění svalového a psychického napětí Smysluplnost a opodstatněnost obsahu ročního cyklu nebo jeho dílčích částí nabývá na účinnosti pouze v rámci tréninkového cyklu vyššího řádu (obr. 5). Obr.5 Roční tréninkový cyklus v systému plánování (Dovalil a kol., 2008) Tréninkový plán obecně poskytuje informace nejen o předpokládaném řízení zatěžování, soutěžní činnosti a dalších atributech přípravy jako jsou cíle a priority sportovce, ale i o kontrolní a diagnostických prostředcích, o parametrech vyhodnocování záznamů a možnostech korekce plánování (Weineck, 2000). 3.1.2.3 Kontrola a vyhodnocování tréninkové zátěže Diagnostika tréninku zahrnuje nejprve kontrolu naplánovaných hodnot tréninku a výkonu a následně vyhodnocení tréninku na základě analýzy získaných údajů. Při kontrole tréninku se používají dva druhy kontrolních dat. 25

První soubor dat představuje registraci absolvovaných tréninků pomocí vhodných kategorií. Druhý soubor dat zaznamenává aktuální stavy výkonů sportovce. Získaná skutečná data se dále podrobují analýze a srovnávají se s požadovanými hodnotami. Vyhodnocení je zakončeno analýzou účinnosti tréninku tzn. zkoumáním skutečných tréninkových dat a skutečných dat týkající se výkonu v jejich vzájemných souvislostech (Hohmann, Lames, Letzelter 2007). Vyhodnocování tréninku rozlišuje bezprostřední posouzení tréninkové zátěže a hodnocení zatěžování z pohledu delšího časového úseku. V bezprostředním vyhodnocování se posuzuje aktuální typ cvičení v tréninku a jeho účinnost. V druhém případě hodnotíme všechny absolvované tréninkové bloky za stanovené období, do kterých patří tréninkové jednotky, které jsou zpětně analyzovány pro komplexní celkový efekt. Kombinace bezprostředního a kumulativního hodnocení je pro komplexní analýzu obzvláště důležité, jelikož účinek jednotlivých tréninkových bloků nebo jednotek se velmi často projevuje až s odstupem času (Weineck, 2000). Vyhodnocovat trénink znamená dávat do vztahu tréninkovou činnost (obsah, intenzitu, objem), změny trénovanosti a změny samotné výkonnosti. Z porovnání vyplývá, zda k potřebnému vývoji došlo a v jaké míře, nebo zda vůbec očekávané změny nenastaly, tj. zda absolvovaný trénink byl adekvátní nebo ne a z jakého důvodu (Perič, Dovalil, 2010). Kvantitativní údaje o tréninkové zátěži vycházejí ze specifiky hodnoceného sportu. V plavání jako sportu s dopředním pohybem jsou pro základní evidenci objemu zátěže zaznamenávány absolvované metry resp. kilometry. Podrobnější záznamy jednotlivých tréninkových jednotek dále specifikují obsah tréninkových jednotek v podobě konkrétních motivů nebo sérií. Záznam intenzity zátěže, který je obecně problematičtější, může být posuzován absolutně podle rychlosti plavání jednotlivých motivů nebo relativně na základě individuálního energetického zatížení plavce (Hohmann, Lames, Letzelter 2007). Intenzita zátěže obecně vyjadřuje realizaci jakéhokoliv cvičení s různým stupněm úsilí a je důležitým aspektem zatížení. Navenek se obvykle projevuje nejen jako rychlost nebo frekvence pohybů, ale vztahuje se i k velikosti překonávaného odporu. Intenzitu můžeme také chápat jako množství práce vykonané v čase (Dovalil a kol., 2008). 26

Podle Periče a Dovalila (2010) čím vyšší máme intenzitu cvičení, tím stoupá energetický výdej (KJ za sekundu). Podle stupně aktuálního úsilí při cvičení odlišujeme způsob uvolňování a resyntézu zdroje energie. Rozlišujeme ATP-CP, LA a O2 systém energetického krytí. V maximální a submaximální intenzitě je krytí anaerobně alaktátové (ATP-CP) a anaerobně laktátové (LA). Mezi další typy intenzity řadíme střední intenzitu aerobně-anaerobní krytí (LA-O2) a nízkou intenzitu (O2) aerobní krytí (tab. 2). Tab. 3 uvádí energetické krytí plaveckých výkonů na oficiálních tratích sportovního plavání. Tab. 2 Energetické systémy (Perič, Dovalil, 2010) Systém Způsob štěpení Zdroje energie Doba zapojení ATP CP anaerobně CP 15 s LA anaerobně glykogen 2 3 min LA O2 aerobně-anaerobní glykogen 5 10 min O2 aerobní glykogen, tuky hodiny Tab. 3 Způsoby energetického krytí v plavecký disciplínách (Maglischo, 2003) Energetický systém Čas plavání Vzdálenost, závodní trať ATP CP (%) Anaerobní metabolismus (%) Aerobní metabolismus Metabolismus (glukóza) (%) Metabolismus (tuky) (%) 10 15 s 25 m 50 50 Neg Neg 19-30 s 50 m 20 60 20 Neg 40-60 s 100 m 10 55 35 Neg 1:30-2 min 200 m 7 40 53 Neg 2-3 min 200 m 5 40 55 Neg 4-6 min 400 m Neg 35 65 Neg 7-10 min 800 m Neg 25 73 2 10-12 min 900 m Neg 20 75 5 14-22 min 1500 m Neg 15 78 7 Neg. není zaznamenán 27

V plaveckém tréninku se za účelem evidence zapojení energetických systémů zavedli kategorie kompenzační/regenerační trénink (laktát pod 2 mmol/l krve), základní vytrvalost na úrovni aerobního prahu (laktát 2-3 mmol/l krve), základní vytrvalost II (laktát pod 3-6 mmol/l krve), trénink rychlostní vytrvalosti (laktát pod 8-12 mmol/l krve) a trénink sprintu (Hohmann, Lames, Letzelter 2007). Mezi nejčastější vyjádření intenzity cvičení, i přes nižší záznamovou přesnost, používá trenérská praxe tepovou frekvenci, která svými hodnotami bezprostředně reaguje na zvyšování nebo snižování intenzity cvičení. Tepovou frekvencí můžeme také usuzovat na zapojení energetických systémů. Maximálním tepovým frekvencím (nad 180 tepů/min.) odpovídá laktátové a alaktátové krytí. Naopak tepová frekvence pod 180 tepů/min. koresponduje s anaerobně aerobním krytím a pod 150 tepů/min. se jedná o krytí aerobní. Dalšími ukazateli intenzity zatížení jsou např. spotřeba kyslíku y koncentrace laktátu v krvi (Perič, Dovalil, 2010). 3.2 Plavecký trénink Lucero (2008): Plavecký trénink se stává uměním a vědou, když plavec efektivně využívá tělo i mozek a dokáže pochopit, co se zrovna děje. Když plavec cítí plynulý pohyb ve vodě a chápe příčiny a následky konkrétních činnosti, znamená to, že plavec je připraven k vykonávání efektivního plavání. Plavecký trénink je organizovaný a systematický proces přípravy, který vyvíjí potřebné fyzické a duševní vlastnosti pro zlepšení konkurenceschopnosti výkonu. Úroveň dosažených výsledků závisí na celkové integrální přípravy sportovce. V tomhle případě se jedná o úspěšném sjednocení všech pěti úrovních přípravy: kondiční, technické, taktické, psychologické a teoretické. Teoretická příprava ovládá všechny ostatní úrovně. Jde o vědecké hledání, které určuje logiku systému plavecké přípravy (Counsilman J., Counsilman B., 1994). Čím je výkonnost plavce na vyšší úrovni, tím menší nárůst výkonnosti se dá předpokládat. Základním požadavkem tréninku je proto poznání individuálních reakcí plavce na zátěž. Dalším důvodem, proč by měl trenér zkoumat a chápat individuální reakce plavců, je skutečnost, že sportovci se liší nejen v reakcích na zátěž, ale také v reakcích na rozdílné tréninkové systémy (Ružbarský, Turek, 2003). 28

Podstatou plaveckého výkonu je překonat závodní trať plaveckou lokomocí, tzn. co nejrychleji a konkrétním plaveckým způsobem v souladu s pravidly daného plaveckého sportu. Z časového hlediska to představuje plavecké výkony na vrcholné úrovni v délce trvání od 21 s do několika desítek hodin. Konkrétní plavecký výkon je výsledkem řady dílčích faktorů i skupin determinant, které jsou ve vzájemných, jednodušších či velmi složitých vazbách (obr. 6) (Pokorná, Čechovská, 2009). Obr. 6 Schéma struktury a vazeb plaveckého výkonu ve vztahu k tréninkovému procesu a vlastní realizaci (Pokorná, Čechovská, 2009) 29

Není celkem jasné, co odlišuje úspěšného sportovce, resp. plavce od průměrného při identické přípravě. Pohybové předpoklady, technika pohybu a motivace mohou být rozhodujícími determinanty sportovní výkonnosti. Je velmi náročné detailněji zjistit, jak pracuje konkrétní sval nebo skupina svalů, protože rozdíly mezi sportovci se diagnostikují problematicky. Je chybou, když plavci stereotypně napodobují tréninkovou přípravu nejlepších evropských nebo světových plavců. Somatické a fyziologické předpoklady jednotlivce ovlivňují dynamiku výkonnosti a objem tréninku, který musí plavec absolvovat. Trenér může poznáním plavce kvalifikovaněji plánovat tréninkové zatížení. Pokud nedochází k pozitivním reakcím na tréninkovou zátěž, je nutné přehodnotit její obsah. Na posouzení výkonnostního růstu se podle Colwina (1992 in Ružbarský, Turek, 2003) používají tři základní metody, které jsou jednoduše aplikovatelné v plaveckém tréninku pro diagnostiku výkonnosti: průměrný čas plavaných úseků v motivech nebo v sériích, hodnoty srdeční frekvence po zátěži, délka plaveckého kroku nebo frekvence pohybu v jednotlivých úsecích motivů nebo sériích. 3.2.1 Sportovní dráha plavce Podstatným znakem sportovní dráhy současných dospělých plavců je schopnost udržet si vysokou plaveckou výkonnost v období několika let, kterou mnohdy dokazují úspěšností v mezinárodní konkurenci mezi finalisty a medailisty, a to i ve věku třicet a více let. U těchto plavců lze jednoznačně demonstrovat prodlouženou sportovní kariéru s velmi stabilní a časově dlouhou dobou kulminace vrcholné výkonnosti. Za předpokladu počátku plavecké kariéry mezi 7-8 rokem života dítěte je možno uvažovat o reálné a plnohodnotné délce současné plavecké kariéry mezi 20-25 lety. V době s jednoznačnou preferencí rané specializace v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, s vrcholnými výkony ve věku mezi 14-16 lety, se délka sportovní kariéry plavce pohybovala mezi 10-15 lety. Také doba kulminace vrcholných výkonů byla znatelně zkrácena a méně stabilní. Vrcholnou výkonnost v dospělém věku dosahovala jen malá část akcelerovaných plavců (Pokorná, Čechovská, 2009). 30

Plavecká kariéra bývá zpravidla dlouhá, časově i energeticky nesmírně náročná, zvláště ve fázi rozvoje výkonnosti. To je skutečnost, která platí neustále. V mnoha dalších aspektech se plavání v posledních letech obdivuhodně proměňuje (Čechovská, 2005). Praktické zkušenosti i výzkumné závěry dokazují, že je potřebné rozdělit dlouhodobý tréninkový proces, nejen v plavání, na několik etap s přesně vymezenými úkoly, zaměřením obsahu a zásadami tréninku (Macejková in Jursík a kol, 1990). Plavecká kariéra se zahajuje v dětském věku a jednotlivé etapy mohu být individuálně různě časově ohraničené. Ve fázích rozvoje, v dětském věku, korespondující s institucionálním vzděláváním, povinnou školní docházkou, ve specializované a vrcholové etapě se liší výrazněji. Trend rostoucí výkonnosti by měl být přiměřený a plynulý, tempo růstu se zpomaluje s blížícím se dosažením individuálně limitní výkonnosti. Optimálně by měl plavec usilovat ve své kariéře o co nejdelší fázi stabilizace vrcholné výkonnosti. S posléze zákonitým poklesem výkonnosti by mělo nastat kontrolované ukončení sportovní kariéry (Čechovská, 2005). Sportovní kariéra plavců, jak ukazuje schematický náhled (obr. 7), kteří absolvují i etapu vrcholné výkonnosti, přesahuje jednoznačně do prvního období dospělosti. Naopak je také stále i dnes nutností zahájit plavecký trénink v dětském věku, v kterém zůstává časově náročný a jeho suplování jiným sportovním odvětvím z hlediska specifičnosti vodního prostředí není reálný (Čechovská, 2005). Obr. 7 Schematické znázornění vývoje výkonnosti (Čechovská, 2005, zpracováno podle Feigeho, 1973) Pozn: A - počátek sportovní plavecké kariéry (zhruba od 7 let) B - počátek kvalitní výkonnostní kariéry (zhruba od 15 let) C - kulminační bod vývoje výkonnosti (zhruba ve 22 letech) D - konec vrcholné výkonnostní fáze (zhruba ve 26 letech) E - konec kariéry (zhruba po 30. roce ) AE - doba celé kariéry (přibližně 23 let) AB - vzestupná fáze (hlavní vzestup) 31

S prodloužením délky plavecké kariéry jsou v současném plavání patrné snahy o přiblížení nároků tréninkového zatížení k věkovým zvláštnostem jedince. Plavecký trénink dětí se cíleně zaměřuje na vytvoření podmínek pro podávání vrcholných výkonů na konci období adolescence a v období dospělosti. Nárůst výkonnosti se preferuje postupný a směřující k individuálnímu výkonnostnímu limitu (Pokorná, 2008). Koncepce tréninku, které ovlivňují systém plavání světových plaveckých velmocí, Spojených států amerických a Austrálie, zahrnují nejenom doporučení zatěžování dětí ve smyslu fyzickém, ale vnímají i psychickou stránku osobnosti plavce v jednotlivých etapách ontogenetického vývoje. Výrazná je tendence o aplikaci zatížení, které v průběhu jednotlivých etap pozvolně vzrůstá a které v období předpubertálním je vhodné doplňovat různými nespecifickými pohybovými aktivitami. Citlivý přístup k jednotlivým složkám zatěžování v dětském a adolescenčním věku je vnímán i ve vztahu ke zdravotnímu stavu mladých plavců a možným zdravotním hendikepům, které vznikají z jednostranného a nadměrného zatěžování a negativně ovlivňující následnou kariéru plavců (Pokorná, Jurák, 2005). Salo (2008) člení vývojové periody do 5 fází: 1. přípravná neboli zahajovací fáze, 2. tréninková fáze, 3. závodní fáze, 4. fáze mistrovství, 5. aktivní odpočinková fáze. Etapy plaveckého sportovního tréninku jsou logicky propojeny i s posuzováním talentu dětí k plaveckému sportu, většinou však ne z důvodu vyloučení méně talentovaných, ale pro sledování a prognózu talentovaných jedinců. Chybou však je, pokud se talent zaměňuje za aktuální výkonnost. Vyhledávání a výběr talentů se mnohdy děje intuitivně. Neexistuje jednotně přijímaná teorie výběru, nejde čistě o úkol teoretický, cílem je praktické vyústění. Komplex otázek talentovaných jedinců můžeme dát do pěti okruhů (Zimmer, 1983): určení talentu, vyhledání talentu, výběrová kritéria, rozvíjení talentu, péče o talenty. 32

3.2.2 Vrcholový plavecký trénink Pokud předpoklady plavce pro plavecký výkon jsou optimální a individuální motivace pro další budování výkonu je vysoká, trénink na konci specializované etapy pokračuje a směřuje k vrcholné výkonnosti. Zaměření závodníka se zpravidla prohlubuje směrem ke konkrétní trati, nebo naopak někteří závodníci se stávají velmi univerzální. Někteří plavci nebo plavkyně si dokáží v období dospělosti udržet vrcholnou výkonnost i po pětadvacátém roce svého života. Nicméně na startu se mnohdy setkávají se závodníky o více jak deset let mladšími (Čechovská, 2005). Vrcholový trénink absolvuje jen omezená populace plavců, kteří prokázali talent a svou cílevědomostí se propracovali až k nejvyšší výkonnostní úrovni. Plavecký vrcholový trénink se řídí především zásadami racionálního plánování a stavby tréninku, komplexností, zvyšováním zatížení, využíváním různých forem regenerace a individuálním přístupem (Macejková in Jursík a kol, 1990). Hlavním smyslem vrcholné etapy je dosažení a udržení mezinárodní špičkové výkonnosti. Snahou je individualizovaný a vysoce specializovaný trénink precizně plánovat - komplexně i v detailech, analyzovat efekty, hledat nové tréninkové podněty přinášející efekt. Klíčovým problémem je udržení zdraví a připravenosti k tréninku po fyzické i psychické stránce (Čechovská, 2005). Vrcholový sport už není bez využití komplikovaných tréninkových metod a vysoce kvalitních technických tréninkových a diagnostických systémů myslitelný. Narůstající komplikovanost tréninkových metod vyplývá z kvalitativního a kvantitativního principu tréninku. Se stoupající výkonnostní úrovní sportovce jsou tréninkové požadavky specifičtější a především intenzivnější, aby působily směrem k tréninku podpůrně. Při řízení tréninku se ve vrcholovém sportu stále větší mírou propojuje směrovací funkce tréninkových metod a kontrolní funkce měřících přístrojů do komplexních systémových řešení (Hohmann, Lames, Letzelter, 2007). Velký podíl speciálních tréninkových prostředků vyžaduje vzájemné propojení všech složek tréninku v systému zatěžování. Důraz je kladen jak na objemu zatížení, tak i na intenzitu zátěže (Macejková in Jursík a kol, 1990). Používané tréninkové metody a prostředky v kondiční přípravě vrcholných plavců jsou kinematickým, dynamickým a energetickým charakterem blízké struktuře plaveckých výkonů. Technická příprava je zaměřena na tvořivé přizpůsobení techniky plaveckých 33

způsobů k individuálním předpokladům konkrétního plavce. Taktická příprava se orientuje na zdokonalování a stabilizaci technicko-taktických dovedností v podmínkách plaveckých závodů na mezinárodní úrovni. Z hlediska psychologického působení na plavce ve vrcholoné etapě tréninku vystupuje do popředí oblast regulace aktuálních psychických stavů, které ovlivňují úroveň závodních výkonů (Macejková in Jursík a kol, 1990). Maximální roční zatížení na základě závodní specializace pro plavce nad devatenáct let uvádí Counsilman J., Counsilman B. (1994): doporučené zatížení pro sprintery 2000-2400 km, doporučené zatížení pro plavce středních vzdáleností 2800-3000 km, doporučené zatížení pro vytrvalce 3000-3500 km. Tréninková náročnost a soutěžní vytíženost s celosvětovým působením u plavců vrcholné úrovně vyžaduje velkou samostatnost, časovou flexibilitu a odpovědnost k plnění povinností tzn. vysoký stupeň profesionalizace. Jen těžko, v souladu s harmonickým vývojem osobnosti lze zatížení, požadavky a podmínky vrcholných výkonů předpokládat u adolescentních jedinců bez výskytu negativních vlivů povahy fyzické, psychické, sociální nebo profesní (Čechovská, Pokorná, 2006). Tréninkové principy profesionálního plavce charakterizuje Richards (2009): osvojení si základní teorie, které vysvětlují plavecký výkon, pochopit standardní dodání energie k tělesným mechanismům, rozumět tomu, jak vliv mají na výkon jednotlivé schopnosti, porozumět technice a dovednostem plavání. 3.2.3 Některé přístupy k plavecké přípravě Plavecká příprava podle Maglischa (2003) obsahuje dvě rozsáhlé kategorie tréninku: trénink vytrvalosti a trénink sprintu. Oba typy tréninku hrají důležitou a rozdílnou úlohu v závodech. Trénink sprintu je nezbytný pro rychlé zahájení závodu (25-50 m) a pro finiš v posledních 25 m. Vytrvalostní trénink je důležitý pro plavce všech tratí delších než 100m, neboť jim pomáhá udržet rychlé průměrné tempo uprostřed závodu, aniž by došlo k větší únavě. 34

Ve tréninkovém systému uvádí Counsilman, J., Counsilma, B., (1994) tyto typy tréninku: 1. Sprinterský trénink maximální úsilí, interval odpočinku 5 minut a dle trati, po zátěži TF 185-190, po odpočinku méně než 95 TF. 2. Opakovací trénink zatížení 90-95 % z maxima, odpočinkový interval 3-7 minut, po zátěži TF 180-190, po zotavení méně než 100 TF. 3. Rychlý intervalový trénink - zatížení 85-90 % z maxima, odpočinek 1 minuta, po zátěži TF 175-180, po odpočinku 120-140 TF. 4. Pomalý intervalový trénink zatížení 80-90 %, odpočinek 15 30 s, po zátěži TF 170-180, po odpočinku 150-160 TF. 5. Fartlek střídání malého a velkého úsilí, po zatížení TF 170-180, při snížení zatížení TF 130. 6. Vytrvalecký trénink úsilí mírné, průměrná TF 140 155, počet sérií se stanovuje podle typu plavce, délky úseků a použité metody. 3.2.3.1 Specifické formy tréninku ve vodě Klasifikace vytrvalosti ve sportu vychází z různých typů vytrvalostních schopností. Plavání je přiřazováno k vytrvalostně silovým sportům. Příslušná vytrvalost jako hlavní předpoklad konkrétního výkonu je dále ovlivňována nejen silovými schopnostmi, ale i psychickými dispozicemi a rychlostními schopnostmi plavce. Projevem je různě silné vytrvalostní úsilí v tréninku i v závodě. Kvalita vytrvalosti samotné, bez ohledu na konkrétní činnost nebo sport, je definována jako: schopnost odolávat psychický stres v daném časovém období, schopnost odolávat únavě, nástup únavy nebo času potřebného z překonání únavy (Counsilman, J., Counsilma, B., 1994). 35

Maglischo (2003) doporučuje pro zlepšení vytrvalosti, používat: Základní vytrvalostní trénink (VY-1). Plavci absolvují tento typ tréninku rychlostí, která je pomalejší než rychlost, jejich anaerobního prahu, ale rychlejší než je rychlost aerobního prahu. Prahový vytrvalostní trénink (VY-2). Plavec provádí tento druh tréninku rychlostí, která zhruba odpovídá jeho anaerobního prahu. Sportovci potřebují trénovat pouze přibližně na úrovni jejich individuálního anaerobního prahu. Trénuje-li sportovec dostatečnou dobu, každý den, každý týden, měl by být tréninkový vliv stejný, ať už je rychlost lehce pod nebo lehce nad prahem. Přetěžující vytrvalostní trénink (VY-3). Přetěžující zatížené by měla být plaváno vyšší rychlostí než je prahová rychlost (tab. 4). VY-1 VY-2 VY-3 Tab. 4 Typy vytrvalostních tréninků (Maglischo, 2003) Délka sérií 500-2000 m 20-120 min 2000-4000 m 20-45min 1000-2000 m 15 20 min Opakované úseky všechny tratě 2 min a déle (4000 m) do 2000 m Interval odpočinku 5-20s max. 1min 5-60 s 30s 2min Rychlost 2-6 s pod prah. rychlost rychlost ANP nebo max. 1-2 s rychleji než ANP Termín rychlost, jak je používán ve sportu, převzal speciální konotace, v závislosti jak pro konkrétní sport nebo různé typy činností v rámci tohoto sportu. V současné teorii sportovního tréninku převládala rozšířené definování samostatných rychlostních schopností které jsou vnímány jako podílení přímé a nepřímé na určité sportovní aktivity nebo události. Tyto rychlostní schopnosti zahrnují: rychlost reakce, rychlost jednotlivých reakcí, frekvence reakcí (Counsilman, J., Counsilma, B., 1994). 36

V tréninku rozvoje plavecké rychlosti na základě podpory anaerobního metabolismu zdůrazňuje Maglischo (2003) nezbytnost tří typů tréninku: Trénink laktátové tolerance (SPR-1). Trénink tzv. závodního tempa směřuje k zvýšení nárazníkové kapacity a tolerance bolesti svalů při plavání. Zahrnuje plavání dlouhých sprintů se střednědobým až dlouhodobým odpočinkem nebo plavání krátkých sprintů s krátkým odpočinkem. Cílem je vytvořit acidózy v pracujících svalových vláknech a tak stimulovat zvýšení svalové kapacity. Trénink produkce laktátu (SPR-2). Trénink podporující tvorbu laktátu představuje krátké sprinty s téměř maximální rychlost pro zlepšení anaerobního výkonu. Silový trénink (SPR-3). Silový trénink se skládá z velmi krátkých sprintů, při kterých jsou kladeny nároky na kontrakce svalových vláken zapojených svalů do činnosti z hlediska rychlosti, ale i velikosti síly (tab. 5). Tab. 5 Typy rychlostních tréninků (Maglischo, 2003) Délka sérií (m) Opakované úseky (m) Odpočinkový interval Rychlost 100-200 3-10 min SPR-1 200-1000 25-100 5-30s maximální 200-500 15 s-2 min SPR-2 200-600 25 50 1-3 min 3-5 min maximální o 5s vyšší než prah. tempo SPR-3 50-300 15-20 25-50 30 s - 1 min 2-5 min maximální Změna rychlostních schopností na dovednosti uvádí Dovalil a kol. (2002) uvádějí, že kvalitativní změna rychlostních projevů je dlouhodobá záležitost a patří k nejobtížnějším tréninkovým úkolům. Více než u jiných pohybových schopností vyžaduje znalost podmínek, metod, cvičení, principů, opatření a hlavně jejich dodržování v tréninkové praxi. Autoři zdůrazňují nutnost odlišit cílený trénink rychlostních schopností a rychlostní vytrvalosti, která sice nepřímo ke stimulaci rychlostních schopností přispívá, ale pro jejich větší rozvoj je nedostatečná. 37

3.2.3.2 Prsařský trénink Plavecký způsob prsa je nejpomalejší ze všech plaveckých způsobů. Tento plavecký způsob vyžaduje trénování velikého množství dovednosti a velikou pozornost ze strany trenéra při trénincích. Stabilita technického základu, velikost jednotlivce a flexibilita plavce hrají svoji roli a určují individuální provedení. Při trénincích plavec trénuje tento plavecký způsob méně v souhře než v ostatních plaveckých způsobech. Oproti ostatním způsobům se více plavci věnují samostatnému tréninku paží nebo nohou. Také Sweetenham a Atkinson (2003) zdůrazňují nutnost kvalitní techniky prsařů. Obdobně jako u jiných plaveckých způsobů je technika rozhodující pro výkonnostní rozvoj prsařů. Cílem technické přípravy je vylepšovat nejprve dílčí části provedení a později změny aplikovat do celkové souhry prsaře. Před tím, než je zahájena korekce techniky je nutné, aby trenér i plavec měli stanoveno, proč tuto techniku dělají. Úspěšnost plavce v tento plaveckém způsobu většinou závisí na typu těla plavce. Většina kvalitních prsařů se rodí s přirozenými vlohami pro tento plavecký způsob. Je pak na trenérovi, aby rozpoznal, proč daný plavec plave plaveckým způsobem prsa rychle, dříve než zaujme stanovisko, co je třeba změnit nebo upevnit ve způsobu plavání. Pokud se podíváme na například na prsařské finále MS a OH, tak u všech prsařů můžeme nalézt jiné klíčové body záběrů i souhry tzn., vypadají ve vodě každý úplně jinak. Chybou proto může být aplikovat způsob provedení techniky jednoho prsaře na prsaře jiného tak, jak jsme zvyklí u ostatních způsobů. Prsa se však musí upravit na míru každého jednotlivce. A to možná až do té míry, že bude každý plavec plavat odlišným provedením. Proto je nutné s prsaři o pohybu při plavání hovořit ve smyslu jejich vlastních pocitů (Hannula, Thornton 2001). Aktuální soutěžní technika nevyužívá téměř žádnou pauzu mezi koncem jednoho pohybového cyklu a začátkem druhého. U sprintu prsou na 50 m se používá verze frekvence záběrů, podobně jako kraulu, obvykle blížící se 60 cyklům za minutu u mužů a 50 cyklům za minutu u žen. Vzdálenost 100 m elitní prsaři plavou s frekvencí již jenom 45-50 cyklů za minutu v důsledku svalové únavy při překonávání odporů při plavání. Specialista na 200 m trať udržuje ještě pomalejší frekvenci v rozmezí 40 cyklů Prsaři mají obvykle více svalnatější postavy než plavci jiných specializací a jako takoví mají i odporové charakteristiky ve vodě větší. Navíc poloha plavce je při plavání více pod hladinou a vede k znatelnějšímu zpomalování plavce v průběhu plaveckých cyklů 38

paží a nohou. Vědci dokázali, že prsaři spotřebují více energie (kalorií) a mají větší sílu než ostatní plavci. Pokud zvyšují rychlost plavání, současně také zvyšují působení odporu proti své lokomoci a tím dochází ke zvýšení nutné energie k činnosti o dané zrychlení. Pro trénink prsaře je proto důležité více než pro jiné specialisty pracovat na efektivitě a účinnosti svého stylu. za minutu (Richards, 2009). Podle amerického trenéra McCauley (2001) existují v současném plavání tři různé způsoby provedené prsou, vlnivý, konvenční a zvlněný způsob provedení. Tzv. zvlněný způsob provedení vyžaduje extrémní flexibilitu těla plavce, proto je viditelný spíše u mladých plavkyň a pro dospělé plavce je méně výhodný. I vlnivý způsob provedení je často realizován s technickými chybami. Autor doporučuje pro využití možnosti zanořovat v průběhu plavání hlavu pod hladinu upravený konvenční styl nebo upravený vlnivý způsob provedení se zajištěním, že trup se v době přenosu paží současně zanořuje pod hladinu. Maglischo (2003) charakterizuje dva způsoby plavání prsou. První plochý způsob charakterizuje autor vodorovnou polohou těla při plavání, boky zůstávají na, nebo v blízkosti hladiny v průběhu celého vynořování těla. Hlava je neustále v prodloužení trupu a tělo zachovává při vynořování i zanořování plochou pozici. U vlnivého provedení autor popisuje při zdvihu hlavy a ramen z vody k vdechu při současném přitahování pat k hýždím pokles boků od hladiny směrem dolů (obr. 4). Obr. 8 Ploché a vlnivé provedení prsou (Maglischo, 2003) 39