ZDENĚK HELUS. PSYCHOLOGIE pro střední školy

ZDENĚK HELUS PSYCHOLOGIE pro střední školy NAKLADATELSTVÍ FORTUNA, PRAHA 1999 Zpracoval: prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc. Lektorovali: PhDr. Miriam Malotínová, PhDr. Václav Mertin, PhDr. Petr Nesvadba, CSc. Schválilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky pod č. j. 13 311/95-23 ze dne 15. 5.1995 jako učebnici pro gymnázia Zdeněk Helus, 1995, 1997 Nakladatelství FORTUNA, 1995, 1997 ISBN 80-7168-406-6 OBSAH K pojetí, obsahu a cílům učebnice... 9 UVEDENÍ DO VĚDECKÉ PSYCHOLOGIE I SETKÁNÍ S PSYCHOLOGIÍ... 11 1 Tři podoby psychologie a jeden její předmět... 11 2 Predvědecká minulost psychologie... 13 2.1 Prvá etapa - téma duše... 14 2.2 Druhá etapa - téma vědomí... 15 2.3 Dějinná křižovatka - počátky protichůdného směřování psychologie... 16 3 Zrod psychologie jako vědní disciplíny... 16 4 Rozrůznění psychologie na počátku 20. století... 17 5 Současná psychologie... 19 5.1 Hlubinná psychologie... 19 5.2 Neobehaviorismus... 20 5.3 Kognitivní psychologie... 21 5.4 Humanistická psychologie... 21 5.5 Transpersonální psychologie... 22 Otázky a úkoly... 22 II PSYCHOLOGICKÉ DISCIPLÍNY A APLIKAČNÍ OBLASTI... 23 l Hlavní psychologické disciplíny... 23 1.1 Obecná psychologie... 23 1.2 Vývojová psychologie... 24 1.3 Sociální psychologie... 24 1.4 Patopsychologie... 25 2 Psychologie v praxi... 25 2.1 Pedagogická psychologie... 25 2.2 Klinická psychologie... 26 2.3 Psychologie práce... 26 2.4 Poradenská psychologie... 26 Otázky a úkoly... 27 POHLED NA PSYCHOLOGII OSOBNOSTI I VÝZNAM POJMU OSOBNOST... 28

1 Hovorový význam slova osobnost... 28 2 Pojem osobnost ve vědecké psychologii... 29 3 Pracovní charakteristika osobnosti... 31 Otázky a úkoly... 31 Il SKLADBA OSOBNOSTI... 31 1 Vlastnosti konstituční... 32 2 Temperament... 34 3 Schopnosti... 36 3.1 Intelektové schopnosti a jejich měření... 37 3.2 Využívání intelektových schopností... 40 4 Charakter... 41 4.1 Problematika stadií morálního usuzování... 43 Otázky a úkoly... 44 III ZAMĚŘENOST OSOBNOSTI... 44 1 Potřeby... 45 2 Motivace... 47 3 Zájmy... 48 4 Poruchy zaměřenosti... 48 4.1 Citové deprivace... 49 4.2 Frustrace... 51 5 Sebeaktualizace osobnosti... 52 Otázky a úkoly... 53 POHLED NA PSYCHOLOGII UČENÍ l CO JE UČENÍ A JAK K NĚMU PSYCHOLOGIE PŘISTUPUJE... 54 l Kde a jak se s učením setkáváme... 54 2 Některé zobecňující postřehy o učení... 56 3 Pracovní charakteristika učení... 57 Otázky a úkoly... 58 II DRUHY UČENÍ... 58 1 Učení podmiňováním... 59 2 Učení pokusem a omylem; učení postupnou aproximací... 61 3 Učení senzomotorické... 63 4 Učení verbální neboli slovní... 65 5 Učení pojmové... 67 6 Učení vhledem a řešením problémů... 70 7 Učení nápodobou... 72 8 Učení v životních souvislostech... 74 Otázky a úkoly... 75 III K PROBLEMATICE EFEKTIVNÍHO STUDIA... 75 1 Úvodem - desatero zásad... 76 2 Význam aktivity žáka pro úspěšnost studia... 78 2.1 Využití otázek a odpovědí... 78 2.2 Práce s učebním textem... 79 2.3 Učební autoregulace (sebeřízení)... 80 2.4 Využívání kooperativních scénářů... 82 Otázky a úkoly... 83 PSYCHOLOGIE MEZILIDSKÝCH VZTAHŮ A ŽIVOTNÍ CESTY ČLOVĚKA l INTERAKCE A KOMUNIKACE MEZI LIDMI... 85

1 Pojetí interakce a komunikace... 85 2 Druhy komunikace... 87 2.1 Komunikace verbální versus neverbální... 87 2.2 Komunikace symetrická versus asymetrická... 89 2.3 Komunikace harmonická versus konfliktní... 89 2.4 Komunikace soutěživá (kompetetivní) versus spolupracující (kooperující)... 89 2.5 Komunikace formální versus neformální... 90 3 Účinky komunikace (vliv komunikačních sledů)... 91 Otázky a úkoly... 92 II SOCIALIZACE OSOBNOSTI... 93 l Co je socializace osobnosti... 93 1.1 Socializace jako rozvinutí druhových vlastností člověka... 94 1.2 Socializace jako rozvinutí znaků konkrétní přináležitosti člověka... 95 1.3 Socializace jako rozvinutí individuality... 96 2 Socializační činitele a zvlášnosti jejich působení... 96 3 Socializace v rodině... 98 4 Socializace ve škole... 101 5 Socializační význam vrstevníků... 103 Otázky a úkoly... 106 III PSYCHOLOGIE - ŽIVOTNÍ CESTY ČLOVĚKA... 107 1 Téma bazální důvěry... 108 2 Téma autonomie... 108 3 Téma iniciativy... 110 4 Téma pracovité snaživosti... 112 5 Téma identity... 113 6 Téma intimity... 115 7 Téma generativity... 115 8 Téma integrity... 117 Poznámka na závěr... 117 Otázky a úkoly... 117 Doporučená literatura... 119 K pojetí, obsahu a cílům učebnice Učebnice se obrací především k těm studentům středních škol, kteří se v nižších ročnících už s psychologu setkali a byli jí natolik zaujati, že by rádi pronikli hlouběji do jejích témat a problémů. Pojetí, které je zde zvoleno, se řídí myšlenkou německého filosofa a psychologa K. JASPERSE, že člověk je vždycky a principiálně mnohem víc, než o sobě dokáže vědět". Toto upozornění, které je současně i vážným varováním, platí v neposlední řadě také pro psychologii. Kdykoliv na ně zapomínáme, ocitáme se ve vážném nebezpečí, že sevřeme člověka do jakési výkladové klece; že způsobem svého chápání ho vlastně znásilníme a omezíme (zredukujeme) na pouhé něco, čím je jenom do určité míry a jaksi", co však dalšími (a možná i důležitějšími) stránkami své bytosti přesahuje. Anebo jinými slovy, že neporozumíme tomu nejdůležitějšímu, co má přístupy k člověku charakterizovat, totiž že problémy člověka, jeho existence a života sice umíme projasňovat, avšak nedokážeme je jednou pro vždy uzavřít jako definitivně vyřešené. Svou svobodou, tvořivostí a zodpovědností člověk vždy unikal výkladům sebe sama; byl vždycky více než mohly tyto výklady postihnout, i když je nezbytně potřeboval, poněvadž vždy byly a jsou důležitou hybnou silou jeho sebeujasňování.

Můžeme tedy vyvodit závěr, že psychologie je důležitou, nekončící cestou poznávání určitých stránek člověka; nekončící cestou rozevírajícího se porozumění jeho možnostem i mezím; nekončící cestou hledání adekvátních způsobů jak mu pomoci z krizí, do kterých se dostává. Následující text je rozdělen do čtyř částí. Prvá je věnována uvedení do psychologie jako vědního oboru. Řekneme si zde, jak se vlastně psychologie vyvíjela a co ji jako vědní obor charakterizuje, čím se zabývá (co je jejím předmětem), jaké úkoly si staví, k čemu zde vůbec je. Druhá část se zabývá rozborem osobnosti, neboli přiblížením hlavních složek (komponent, stránek) její skladby. Slovo osobnost je v záhlaví této části proto, že tím chceme vyjádřit určující hledisko našeho přístupu: to, že nám jde o jedince, individuum. Prostě o člověka, který svým životem někam směřuje, který je vybaven konkrétními vlastnostmi a předpoklady, který se určitým způsobem aktivně projevuje, je originální a svérázný ve svých vztazích ke světu, druhým lidem, k sobě samému. Třetí část nám objasní, jak vlastně osobnost dospívá ke svým zkušenostem, jak si osvojuje to, co ví a umí, jak nabývá svých vlastností. Budeme pronikat do problematiky učení. Poznáme, ze psychologie chápe učení mnohem siřeji, než se obecně předpokládá. Ujasníme si, jaké druhy učení existují a na závěr této části zformulujeme několik zásad účinného (efektivního) studia. Závěrečná čtvrtá část se soustřeďuje na problematiku mezilidských vztahů, na otázky komunikování osobnosti s druhými lidmi. Ujasníme si, jak je každý z nás někým druhým hluboce ovlivněn; jak jiní bychom asi dnes byli, kdybychom vyrůstali v jiné rodině, měli jiné učitele, jiné přátele. Podobné otázky nás uvedou do tématu socializace osobnosti, tj. začleňování osobnosti do mezilidských vztahů. Tuto část i celou učebnici pak uzavřeme pohledem na to, jak osobnost - ve vzájemných vztazích s druhými lidmi - ztvárňuje svou životní cestu, vytváří svůj životopis. Porovná-li někdo tuto učebnici s jinými podobnými texty, možná si povšimne, že zde ledacos chybí, že je zde podán určitý výběr z obvyklých učebnicových témat (viz např. I. Gillernová, M. Malotínová: Psychologie pro střední školy. Praha 1992. L. Novák: Základy psychologie - Učební text pro střední školy. Praha 1993). Důvodem je autorovo rozhodnutí upřednostnit před šíří informací spíše uvádění čtenáře do základních psychologických problémů a způsobů, jakými je psychologická věda promýšlí a řeší. Poskytnout studentům základní orientační rámec pro chápání druhých lidí i sebe sama a dát podněty pro další přemýšlení. K přemýšlení by měly také motivovat otázky a úkoly, uvedené na konci každé kapitoly. Autora potěší, budou-li brány naprosto vážně: jako výzvy pro vypracovávání studií; jako témata k diskusím; jako podněty pro tvořivé vyzkoušení si" sebe sama jako psychologa. UVEDENÍ DO VĚDECKÉ PSYCHOLOGIE První část učebnice je rozdělena do dvou kapitol. V prvé si objasníme co je předmětem psychologie, neboli čím se zabývá a jak k tomuto předmětu přistupuje vědecká psychologie - na rozdíl od jiných, nevědeckých (lépe mimovědeckých) způsobů zabývání se psychologickými problémy a tématy. Ukážeme si také, jak se vědecká psychologie vyvíjela - jaké měla předchůdce, jak vznikala a do jakých směrů se rozklenula v naší současnosti. Ve druhé kapitole stručně probereme jednak základní psychologické disciplíny, tj. obory, v nichž je předmět psychologie rozpracováván zevrubněji, a jednak hlavní oblasti uplatňování psychologie v praxi. Cílem této části je vytvořit představu o psychologii jako vědní oblasti, o jejím zrodu i směřování, o její vnitřní členitosti i užitečnosti. l SETKÁNÍ S PSYCHOLOGIÍ

l Tři podoby psychologie a jeden její předmět Vyvstane-li v běžném rozhovoru otázka, co je psychologie a čím se zabývá, zpravidla tušíme, kde asi hledat odpověď, i když na přesnou formulaci si zřejmě netroufneme. Víme, že na tu jsou zde odborníci, kteří se psychologií zabývají profesionálně. Nebývá pro nás však zpravidla problémem říci si k dané otázce své. Vždyť za jistých okolností a jaksi po svém jsme všichni tak či onak psychology. Sice ne těmi odbornými, kteří psychologii studovali, soustavně se jí věnují a mají na její provozování diplom, ale psychology laickými, tj. neskolenými, nevědeckými. Vždyť čas od času, chtě nechtě, si všichni klademe psychologické otázky a hledáme na ně odpovědi, vedeme psychologické úvahy a rozhovory. Tak si např. mladá žena ujasňuje názor na povahu svého snoubence a hledá argumenty pro to či ono rozhodnutí - uzavřít sňatek, anebo se rozejít dokud je čas. Rodiče usilovně promýšlejí, zda jejich syn bude schopen vystudovat gymnázium a poté ještě vysokou školu; třeba ani nepochybují o jeho inteligenci, ale dělají si starosti s jeho vytrvalostí a pílí; řeší problém, na jaké jejich působení bude syn citlivý a zda se náležitě ukázní. Vedoucí prodejny chce mít jasno, zda je jeho nová prodavačka poctivá a zda jí tedy může svěřit pokladnu. Dělá si závěry z jejího vzhledu, vystupování; z jejích odpovědí na některé otázky odhaduje, co se asi odehrává v jejím nitru. Politik zvažuje, jak asi budou jeho argumenty působit na různé skupiny voličů: pochopí je, přijmou je za své? Jaké postoje a proč zaujmou k tématu, se kterým chce vystoupit? Jeden od druhého se lišíme i v tom, jak dobrými či špatnými laickými psychology jsme: Jak správně či mylně dokážeme postřehnout oč komu jde, jakou má povahu, jak se zachová, co dokáže, jakou zátěž snese. Jsme laickými psychology také vůči sobě samotným. Nedokážeme se přinutit brzy ráno vstávat a cvičit, ač víme, že by to prospělo naší kondici; opakovaně podléháme sklonu něco slíbit, vyhovět, i když o sobě víme, že slib zpravidla nedokážeme dodržet, protože přesahuje naše možnosti. V čem tyto slabosti tkví? Jak jsme k nim přišli? Dají se odstranit? Jak na sobě máme pracovat? Přemýšlíme nad sebou, jsme sami sobě psychologickým problémem, ale i psychologickým rádcem. S laickou psychologií máme většinou určité zkušenosti; tušíme ale také její omezení. Když chceme znát svou inteligenci, když chceme absolvovat výcvik manažerského chování, když potřebujeme poradit pro jaké studium máme či nemáme předpoklady, když chceme pomoci při překonání mučivě úzkostných stavů, s nimiž si nevíme rady, pak jsme s laickou psychologií v koncích. Když nás zajímá, jaký je asi vzájemný podíl dědičnosti a vlivu prostředí na vzniku kriminálního chování, také nenajdeme odpovědi jen a jen v našem přemýšlení o věci. V takových případech hledáme pomoc, radu, poučení v psychologii vědecké - reprezentované odborným psychologem, odbornou literaturou, odbornou institucí. S psychologií se však běžně setkáváme ještě v jedné podobě: když čteme romány, sledujeme filmy, navštěvujeme činohru. Některá umělecká díla bývají charakterizována jako díla psychologická. V tomto směru můžeme hovořit o umělecké, či přesněji narativní psychologii. Psychologie je zde prezentována ne tak v podobě teorie, výzkumu, odborné analýzy, jako v podobě vyprávění příběhu. Jsou známi géniové narativní psychologie - např. F. M. Dostojevský. Ve svém slavném románu Zločin a trest" vylíčil psychické stavy lidí v kritických životních situacích (po spáchané ničemnosti, v konfrontaci s vlastní slabostí a trapností apod.), a to způsobem, který v určitém směru překonává možnosti vědy. Nicméně, má-li soudní znalec rozhodnout, zda obviněný z vraždy jednal ve zralé úvaze anebo v důsledku chorobné podezíravosti, která ho zcela ovládla, a má-li také nést za své rozhodnutí před soudem i životem obviněného a svým vlastním svědomím plnou odpovědnost, nevystačí s četbou Dostojevského. Nemají-li být vzneseny proti jeho rozhodnutí pochyby, musí shromáždit objektivní důkazy vzešlé z použití ověřených

metod. Tím opět přichází ke slovu vědecká psychologie. Vrátíme-li se k úvodní otázce, čím se psychologie zabývá, pak by asi nejčastěji se opakujícím společným jmenovatelem rozmanitých odpovědí bylo, že její předmět tvoří chování, prožívání, postoje a vlastnosti lidí; zabývá se jejich osobností a vývojem, jejich krizemi i úsilím vymanit se z těchto krizí a realizovat svou životní cestu. Takové chápání předmětu psychologie je společné všem třem podobám psychologie - tedy jak psychologii laické, tak i narativní a vědecké. Psychologie vědecká však, na rozdíl od obou předchozích: a) se jím zabývá soustavně, koncepčně a kriticky (nepodléhá domněnkám, vyžaduje důkazy, konfrontuje argumenty a protiargumenty), b) vypracovává si k tomu svůj pojmový (terminologický) aparát, c) rozvíjí za tím účelem svou teorii, díky které může podávat výklad a vysvětlení a pomocí které interpretuje a předvídá, d) buduje systém metod a strategie metodických postupů umožňujících poznání, které je v maximální možné míře ověřitelné, kontrolovatelné, a tudíž i objektivní. 2 Předvědecká minulost psychologie Našemu hlubšímu porozumění co psychologie je a čím se zabývá napomůže, obrátíme-li alespoň krátce pozornost do její minulosti. Psychologie má minulost velice dlouhou; jako věda je však poměrně mladá. Dříve než se stala vědou (vědní disciplínou) v dnešním smyslu slova, rozvíjela se jako součást filosofického myšlení. Proto má svůj význam, když si připomeneme alespoň hlavní události a postavy z její filosofické éry: uvědomíme si totiž hloubku psychologických problémů, spjatých se samou podstatou člověka a dotýkajících se jeho věčných otázek. Moderní vědecká psychologie usilovala spíše o objektivnost a přesnost, avšak na své velké úspěchy v tomto směru doplácela určitou ztrátou oné zmíněné hloubky. Proto se mnozí psychologové stále vracejí ke starým filosofickým pramenům. Připomeneme si dvě hlavní etapy ve vývoji předvědecké, filosofující psychologie, přičemž na doplnění uvedeme zrod jednoho myšlenkového protikladu, který působí ve svých důsledcích na profilování psychologické vědy dodnes. 2.1 Prvá etapa - téma duše Obecným znakem prvé etapy, zahrnující antické období a středověk, je pojetí psychologie jako nauky o duši. V antickém Řecku byla duše chápána ve dvojím významu: (a) Jako princip, respektive síla oživující tělo. Odloučení duše od těla znamená jeho smrt, pád z říše života do říše smrti a rozkladu. (b) Jako princip, respektive jako jádro nebo podstata lidské bytosti, dávající jejímu životu smysl. Nebo též - slovy Aristotelovými - zakládající její bytostné určení". Proto je třeba o duši pečovat. Pečovat o duši, respektive o čistotu duše, znamená žít život v dobru a pravdě. Čistá duše spojuje člověka s Bohem (s bohy). Oddá-li se člověk zlu a lži, pak svou duši zatemňuje, zakaluje. Jeho život pozbývá smyslu a naděje, stává se životem zatracence, vzdáleného Bohu. Duše vystupuje v obou těchto svých významech jako zcela evidentní skutečnost - jako substance základní důležitosti. V PLATÓNOVĚ (427-347 př. Kr.) pojetí je duše uvězněna v těle -její pravý život nastává až mimo ně. Vlastní život duše není primárně v tom, že se věnuje pozemskému dění kolem nás, jako spíše v tom, že se filosofováním jaksi rozpomíná na svůj pravý život před vtělením a probouzí v sobě vidění světa idejí - tj. překonává vázanost na jevy a spojuje se s podstatami věcí, se světem pravdy, krásy a nepomíjivosti. ARISTOTELA (384-322 př. Kr.) si připomeňme hlavně jeho výzvou adresovanou člověku a prostupující podstatnou část jeho psychologického myšlení - výzvou staň se čím jsi"!

Rozumět této výzvě znamená ujasnit si, že tím, čím jsme od podstaty věci (tzn. v pravdě, v poslední instanci), nejsme automaticky, ale spíše v možnosti, potenciálně. Tedy tím, čím doopravdy jsme se svým filosofickým úsilím, svým filosofujícím přemýšlením, se teprve musíme stát. A to, čím doopravdy jsme, je založeno v naší rozumnosti. Ne v chytrosti umožňující vyzrát na svět a nabýt nad ním vlády, ale v rozumovém poznání, které nám umožní vhled. Vhledem myslí Aristoteles takové poznání světa, které svět otevírá v jeho řádu a vnitřní sounáležitosti. Takovým vhledem člověk také naplňuje účel svého života, dává světu co mu bez něho nikdo nedá - tedy svým vhledem koná dobro. A vhled je způsobilostí duše. Také třetího z velkých představitelů prvé fáze předvědecké psychologie - vůdčí osobnost raného křesťanství AUGUSTINA (354-430) - uvedeme citátem. Ve svém slavném díle Vyznání" píše: Stal jsem se sám sobě otázkou." Naznačuje tím úsilí pohlédnout na svůj vlastní život tak, aby se z jeho běhu naučil pochopit sám sebe, porozumět sobě samému a vyvodit závěr pro to jak žít dál, jak dát životu jeho pravý smysl. Postavit si sám sebe jako otázku tedy znamená nastoupit cestu obnovy sebe sama v čistotě své duše. A obnovení sebe sama v čistotě své duše je základní podmínkou přiblížení se naplnění, tj. Bohu. Proto se také vyznává: Chci poznat Boha a duši. Jinak nic? Ne, jinak naprosto nic." Posledním z velkých představitelů prvé fáze předvědecké psychologie, kterého zde zmíníme, je Tomáš AKVINSKÝ (1225-1274). Výrazněji než jeho předchůdci - na prvém místě se hlásil k Aristotelovi - zdůrazňuje spojitost člověka se světem přírody. Jeho duše je na jedné straně hluboce ponořena do tělesnosti, dokonce ho sbližuje se smyslovostí a pohnutkami zvířat, s růstovými tendencemi rostlin, dává mu žít život v pomíjivosti; na straně druhé ho ale uvádí do duchovního světa nepomíjivosti, nesmrtelnosti, činí ho účastným na řádu věčnosti. A ač je lidská duše svou podstatou skutečností duchovní, přesto není její pozemský, vtělený život jenom jakýmsi žalářováním (viz Platón), ale má své hluboké důvody, odpovídá lidské přirozenosti. S tím pak souvisí možnosti a úkoly našeho poznávání. 2.2 Druhá etapa - téma vědomí Klíčovou postavou této etapy je francouzský filosof R. DESCARTES [dekárt] (1596-1650), který razí cestu modernímu obratu od zkoumání substanciální duše ke zkoumání vědomých myšlenkových pochodů. Duše tak pozvolna mizí z centra zájmu jako něco údajně příliš odtažitého, co je třeba nahradit něčím zjevnějším a nespornějším, bezprostředně daným, a ne vysouzeným či předpokládaným, a tím je právě vědomí. V návaznosti na Descarta pak anglický myslitel J. LOCKE [lok] (1632-1704) jako prvý navrhuje metodu zkoumání toho, co probíhá v mysli" (tedy ve vědomí), a nazývá ji introspekcí. Pomocí intro-spekce se pokouší dospět k určení jakýchsi elementů neboli prvků vědomí, z jejichž spojování (asociací) se skládá veškerý duševní-vě-domý život. Rozlišuje dva druhy těchto prvků - tzv. sensation, což jsou vlastně počitky a vjemy vnějších objektů, a reflexion, což jsou prostředky vnitřních dějů mysli samotné. Vše, co se děje v mysli, je ovšem odvozeno od počitků a vjemů (sensation); bez nich by byla mysl prázdná. Odtud jeho známý výrok, že nic není v mysli (intelektu), co nebylo dříve ve smyslech". 2.3 Dějinná křižovatka - počátky protichůdného směřování psychologie V protikladu k lockovskému myšlenkovému světu rozvíjel svou filosofii a psychologii německý myslitel G. W. LEIBNIZ [lajbnyc] (1646-1716), podle kterého je člověk v sobě samém založeným bytím -označoval je slovem monáda". Náš život se odehrává z naší monadické niternosti, ne z podnětů a tlaků okolí. Zajímavým podnětem pro další vývoj psychologie byl i Leibnizův objev stupňování jasnosti či naopak temnosti duševních jevů. Koncentrovanou, bdělou pozorností prosvětluje naše vědomí to, co máme na mysli. Mimo tuto bdělou pozornost je náš vnitřní, monadický svět v šeru, případně klesá do spánkového

temna. Tímto směrem se ubírajícími úvahami a postřehy připravoval Leibniz půdu pozdějším koncepcím nevědomí, ba lze ho považovat za jednoho z filosofických předchůdců pronikání psychologie do mimovědomých vrstev psychiky. Jeden z předních znalců moderní psychologie, Američan G. W. ALLPORT (1897-1967), soudil, že od Locka versus Leibnize se odvíjejí tradice, ústící ve dvě protichůdná směřování veškeré pozdější psychologie. Prvá z nich - lockovská - inspirovala ve svých důsledcích směry, které kladly jednoznačný důraz na vliv prostředí, tvarující lidskou osobnost - obdobně jako prsty ruky tvarují měkkou hlínu. Úkolem psychologie pak není nic jiného než zkoumat působící vlivy prostředí. Známe-li je, poznáme beze zbytku osobnost. Tuto pozici zastává na prvém místě behaviorismus. Druhá tradice - leibnizovská - inspirovala směry, které kladou důraz na svébytnost osobnosti, na její usilování o životní smysl vyjevující se z nitra, na její seberealizaci, na vnitřní organizaci zpracovávání zkušenosti podle individuálního svérázu jedince. Nejvýrazněji se tento trend dnes projevuje v humanistické psychologii. 3 Zrod psychologie jako vědní disciplíny Snad všude, kde se hovoří o minulosti psychologie, se shodně uvádí jako datum převratného významu rok 1879. Tehdy totiž Němec W. WUNDT [vunt] (1832-1920) zakládá v Lipsku první psychologickou laboratoř. Proč měl právě vznik laboratoře takový význam, pochopíme, uvědomíme-li si, že v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné), co je vědní a co ne a chtěla-li se psychologie také stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce skýtala záruku, že objektivní metodou budou získány poznatky spolehlivě ověřitelné a opakovatelné - podobně jako je tomu v chemii, fyzice nebo fyziologii. Wundt sám vytvořil neuvěřitelně rozsáhlé dílo - jeho publikace čítají 54 000 stran různých textů! Orientoval se na oblast poznávání duševních pochodů metodou vědecké introspekce. To znamenalo, že speciálně školený badatel měl podle určitých pravidel popisovat např. průběh nejrůznějších emocí - dejme tomu hněvu. Popisoval fáze jeho průběhu, doprovodné tělesné stavy, proměny vědomí spojené s hněvem apod. Stanovená pravidla vědecké introspekce měla zajistit obdobnou objektivnost, jakou se vyznačovaly výzkumy např. přírodovědné. Wundtova laboratoř se však také zabývala průkopnickými výzkumy vztahů mezi fyzikálními veličinami a vnímáním (zvuků, světla), např. tzv. vjemovými prahy (jaké intenzity musí dosáhnout podnět, abychom jej začali vnímat). Po první psychologické laboratoři pak pod Wundtovým vlivem zakládá TITCHENER [tyčener] podobnou laboratoř v USA. Prudký vzestup psychologického experimentování je tak nezadržitelně odstartován. 4 Rozrůznění psychologie na počátku 20. století Zřizování psychologických laboratoří a konstituování psychologie jako vědního oboru vyvolávalo vlnu diskusí, sporů a konfrontací. Šlo o ujasňování, jak vlastně vědní základ psychologie vyjádřit způsoby, odpovídajícími jejímu předmětu. Pojetí wundtovských laboratoří se setkává s kritikou, vedenou z nejrůznějších pozic. Je poukazováno na různé zdroje psychologického poznání - experimentální laboratoř je nemůže všechny nahrazovat a činit si výlučné právo na vědeckou vážnost. Také různé oblasti společenské praxe se dožadují pro ně adekvátních výzkumů - medicína (v prvé fázi zejména psychiatrie a neurologie), oblast práce, výchova a vzdělávání, postupně pak další a další. Psychologie má nejenom poznávat, ale také radit, pomáhat. To je dnes víc než samozřejmé, ale cesta k této samozřejmosti nebyla zdaleka jednoduchá. Připomeňme si ve stručnosti tři hlavní spory, vyvolávající vzrušené diskuse mezi psychology na začátku tohoto století a vedoucí k postupné diversifikaci psychologické vědy, tj. k jejímu rozdělování do vyhraňujících se směrů, proudů, škol.

Prvý spor se týkal toho, zda je introspekce (do té doby převažující metoda výzkumu - viz Locke), byť jakkoli zvědečťovaná, schopná dovést badatele k nesporným objektivním výsledkům. Američan P. T. YOUNG [jang] porovnával výsledky introspektivních výzkumů emocí, realizovaných v různých laboratořích různými badateli, a dospěl ke kritickému závěru, že každý pozorovatel (introspekcionista) konec konců říká to, co odpovídá jeho výchozí teoretické pozici. Z těchto kritik se rodí radikální obrat: má-li být psychologie opravdu vědou, musí se odpoutat od metod i od předmětu, strhávajících ji vždy znovu a nutně do subjektivních, osobních výpovědí. Jinými slovy, psychologie se musí zaměřit na chování a rozvinout experimentální metody jeho výzkumu. Tento program se stává programem amerických behavioristů. Zakladatelem behaviorismu je Američan J. B. WATSON [votsn] (1878-1958). Druhý spor se týkal toho, zda orientace na vědomé pochody může být jedinou oblastí psychologie. Objevy z oblasti hypnózy, diagnostiky a léčby psychiatrických pacientů, analýzy některých událostí každodenního prožívání, rozboru snů apod., to vše vedlo k otázce, zda vedle pochodů probíhajících v našem vědomí neexistují také pochody v našem nevědomí. Tyto pochody se mohou do vědomí dostávat, anebo zůstávají trvale mimo jeho dosah. Ale ať už je tomu jakkoli, nevědomí ovlivňuje náš život, naše jednání. Je třeba věnovat mu pozornost; je třeba vědět, proč a jak nevědomé obsahy a procesy vznikají, co způsobují, jak k nim máme přistupovat. Tomu musí odpovídat metody klinické práce s pacientem (klientem). Tak se rodí psychoanalýza, jejímž zakladatelem je Rakušan S. FREUD [frojd] (1856-1939). Třetí spor se týkal toho, zda orientace původních psychologických laboratoří na vyčleňování jednoduchých elementů prožívání a chování - v jakési paralele k hledání prvků v přírodních vědách - je adekvátní podstatě prožívání a chování i života vůbec. Proti tzv. elementové psychologii počátků psychologické vědy, hodlající vyčlenit jako základní jednotky počitky, reflexy apod. a z nich pak jaksi skládat větší celky, vystupuje úsilí o prosazení zásady tzv. celostnosti. Elementy jsou jen výsledkem umělé abstrakce a konstrukce, psychologická realita se vyznačuje přirozenými celky fungujícími vždy v organických souvislostech. Vše živé směřuje k tvarům, celkům, formám. Touto tendencí se řídí vnímání, myšlení, chování, volní usilování. Tak vzniká celostní psychologie nebo též psychologie tvarová (mezinárodně označovaná jako gestaltismus). Mezi její zakladatele patří M. WER-THEIMER [verthajmr] (1880-1943) a W. KÖHLER [keler] (1887-1967). 5 Současná psychologie Směry, které dnes dominují na bohaté scéně vědecké psychologie, vznikaly jednak na bázi zmíněného rozrůznění, započatého už na počátku století, jednak pod vlivem různých filosofických názorů (fenomenologie, existencialismus), kybernetiky (autoregulace neboli sebeřízení), impulsů z jiných vědních oborů (sociologie, kulturní antropologie, biologie). Na jejich utváření působilo i politické klima, proměny dobových nálad, prolamování horizontů vědomí lidí do nových oblastí, získávání nových zkušeností apod. Krátce si připomeňme pět hlavních proudů, které se dále samy vnitřně bohatě člení a mnohdy se také navzájem prostupují. Na rozdíl od psychologie počátku století už nejsou charakteristické konfrontace, nesené vyostřeným buď, anebo", ale spíše je typické vzájemné inspirování, obohacování, hledání metateorií (tj. koncepcí, v nichž každý proud má své určité, nezastupitelné místo). K některým z uvedených proudů se ještě vrátíme podrobněji. 5.1 Hlubinná psychologie První proud zahrnuje klasickou psychoanalýzu (viz S. Freud), ale i jiné směry, které se z ní po hlubokých revizích vyvinuly (např. analytickou psychologii C. G. Junga, nebo individuální psychologii A. Adlera), anebo v něž se přetvářela (směry tzv. neopsychoanalýzy, reprezentované např. E. Frommem).

Hlavním znakem hlubinné psychologie je, že za běžnými projevy našeho prožívání, usilování a jednání hledá hlubší vrstvu působících činitelů, která tyto projevy ovlivňuje, případně ovládá (nejednou i proti našim vědomým záměrům). Těmito činiteli mohou být naše dřívější zážitky (city, pohnutky apod.), které jsme si nepřipustili a potlačili je. Zejména v dětství bývá takové potlačování některých silných citů a pohnutek běžné (např. ze strachu dítěte, že kvůli nim ztratí lásku rodičů a bude jimi odmítnuto). Potlačování citů a pohnutek si na nás také mohou vynucovat společenské a politické poměry nebo určité konvence. Podle amerického psychologa E. FROMMA (1900-1980) je určitými formami politického tlaku člověk nucen potlačovat svou svobodu (tedy podstatný znak své bytosti); utíká pak před svou svobodou, sám sobě se odcizuje, pozbývá svých potencialit být tím, kým být má. Oproti tomu švýcarský psycholog C. G. JUNG (1875-1961) vidí základ činitelů, kteří z hloubky naší niternosti ovlivňují naše prožívání a jednání, v archetypech. Archetypy jsou prožitkové obsahy, které nevznikly během našeho individuálního života, ale v dějinách lidstva; každý jedinec je však nese v sobě, a ony se mu za určitých okolností připomínají (ve snech, v symbolech, skrze mimořádné zážitky). Archetypy na nás v podstatě apelují, abychom se zamýšleli nad smyslem svého života, ujasňovali si hlubší důvody toho, co a proč děláme, kam směřujeme, oč nám jde. Činíme-li tak, nastupujeme cestu tvořivé individualizace našeho života. Vyhýbáme-li se tomu (např. cestou potlačování vynořujících se archetypů), stává se náš život povrchním. Život si však žádá svou hloubku; bráníme-li se jí, dostáváme se posléze do různě se projevujících krizí. 5.2 Neobehaviorismus V popředí tohoto směru zůstává důraz na chování (viz původní Watsonův behaviorismus). Na základě jemnější analýzy vztahů mezi podněty z vnějšího prostředí a chováním organismu je však usuzováno na učité pochody uvnitř organismu, které tyto vztahy zprostředkovávají. Co tím máme na mysli, si přiblížíme na výzkumech jednoho z vůdčích představitelů neobehaviorismu, Američana E. C. TOLMANA [tolmena] (1886-1959). Tolman vyšel z hypotézy, podnícené zastánci gestaltismu (viz celostní psychologie, s. 18), že chování organismu je sice ovlivňováno jeho předchozí úspěšností či neúspěšností (jmenovitě odměnami či tresty), jak byli přesvědčeni behavioristé, ale že neméně důležitým, na tom všem nezávislým činitelem je zde i poznávací zájem, který není vyvolán žádným specifickým stavem (např. hladem nebo sexuálním strádáním), ale prosazuje se víceméně neustále jako směřování organismu k orientaci v prostředí. Tuto hypotézu pak Tolman ověřoval v behavioristicky pojatém experimentu s krysami. Zprvu umísťoval do různých míst bludiště nasycené hlodavce, u kterých - právě v důsledku sytosti - lze předpokládat nízkou úroveň specificky orientované aktivity, tzn. zaměřenosti na získání potravy. Když pak byly později krysy dány do bludiště, tentokrát ale hladové, nacházely zde ukrytou potravu v podstatě okamžitě - rozhodně mnohem rychleji než jedinci, kteří před tím v bludišti nebyli. Z výsledků celé řady podobně zaměřených experimentů Tolman posléze vyvodil závěry o obecné (tzn. nespecifické) potřebě organismu vytvářet si tzv. kognitivní mapy, a to jaksi do zásoby, nezávisle na momentálních potravních, sexuálních či jiných potřebách. Svou teorií kognitivních map Tolman rozšířil modely behaviorismu do té doby běžné a podstatně přispěl ke vzniku neobehaviorismu. 5.3 Kognitivní psychologie Tento směr navazuje na výše zmíněný gestaltismus, podstatně jej ale obohacuje o řadu dalších podnětů. Předmětem jeho zájmu je vytváření tzv. vnitřních obrazů (modelů) vnějšího světa, ve kterém žijeme, respektive vnitřního obrazu situací, událostí a problémů, s nimiž se setkáváme, a to tak, abychom se mohli v tomto světě (situacích, událostech, problémech) dobře a s předstihem orientovat a smysluplně rozhodovat. Vnitřní obraz světa je důležitým regulativem

(činitelem vnitřního řízení) našich aktivit, ale také zdrojem naší celkové stability nebo naopak nestability. Jedním z významných představitelů kognitivní psychologie je např. Američan G. A. KELLY (1905-1966). 5.4 Humanistická psychologie Hlavním předmětem zájmu humanistické psychologie je tzv. autentické (sobě vlastní) sebevyjádření člověka, jeho pravá identita (to, kým doopravdy je), jeho seberealizace (tvořivé sebeuskutečnění). Člověk je různými vnějšími tlaky ovlivňován a manipulován tak, že se zdráhá projevit svůj individuální svéráz, vyjádřit svou originalitu, uplatnit své potenciality. Dochází k odcizování sobě samému. Jedinec namísto autentického (sobě vlastního) sebevyjádření volí auto-stylizaci, tedy předvádí se" tak, aby potlačením své individuality získal ocenění druhých a vlichotil se do jejich přízně, aby měl šanci dosáhnout úspěchu a udělat kariéru, aby se vyhnul trestům či ponížením. Potlačení sebe sama však ústí ve vážné krize, je zdrojem narušeného vývoje osobnosti, případně jejích duševních poruch. Okolí člověka, tj. jeho společenské poměry, poměry ve škole, na pracovišti, vztahy v rodině, je třeba zlidšťovat (humanizovat) v tom smyslu, aby každý jedinec měl příležitost projevit svou identitu. Jakým se to má dít způsobem, k tomu má svým výzkumem i doporučeními napomáhat psychologie. Vůdčí osobností humanistické psychologie je C. ROGERS [rodžrs] (1902). 5.5 Transpersonální psychologie Tento směr psychologie se zabývá zejména mimořádnými stavy vědomí, navozovanými např. mystickými praktikami, meditací, různými cvičeními, ale také drogami, laboratorně vyvolávanými prožitky zvláště intenzivní smyslové izolace člověka, specifickým hypnotickým působením, autosugescí. Mimořádné stavy vědomí otevírají člověku cestu ke zkušenostem, přesahujícím hranice času a prostoru, života a smrti; uvolňují v něm síly, kterými běžně nedisponuje. Mimořádné stavy vědomí nejsou - dle transpersonálních psychologů - zdaleka tak vzácné, jak by se mohlo zdát. Avšak běžný způsob života, tak jak si jej už od našeho raného dětství vynucuje naše civilizace a kultura, v nás uvědomování si těchto stavů potlačuje, nebo vede k jejich jinému výkladu (interpretaci). Celá oblast lidských možností (potencialit) je tak vyřazena z našeho života, dokonce v ni nevěříme, nepřipouštíme její možnost; je-li nám připomínána, vyvolává v nás averzi, mnohdy i agresi, protože nechceme a neumíme měnit obraz světa, který se nám stal přirozeností. Transpersonální psychologové rozpracovávají nová, netradiční pojetí člověka nejen v souvislostech přírodních a společenských, ale také kosmických a duchovních. Často při tom navazují na orientální podněty. Významným představitelem transpersonální psychologie je americký psycholog a psychiatr českého původu S. GROF. V důsledku neobvyklosti svých témat, netradičnosti svých zdrojů i některých dalších znaků je transpersonální psychologie přijímána značnou částí psychologické odborné veřejnosti s rozpaky. Její zastánci a stoupenci ovšem poukazují na skutečnost, že ve své době např. ani psychoanalýza nebyla přijata jednoznačně, poněvadž také vystupovala v rozporu s vědními paradigmaty (jedině správnými modely, zvyklostmi) své doby. Teprve další diskuse a čas ukážou, zda se transpersonální psychologie plně prosadí jako jeden z hlavních proudů vědecké psychologie, anebo se stane spíše alternativou stojící na jejich okraji, či dokonce proti nim. Otázky a úkoly

/. Pokuste se jako laičtí psychologové zformulovat několik psychologických problémů, které vás už v životě zaměstnávaly které jste museli či chtěli řešit. K jakým závěrům jste dospěli? Máte představu, jakými cestami byste se dobrali odborné psychologické rady (pomoci), kdybyste o ni velmi stáli?.?. Máte nějaké osobní zkušenosti se svým nevědomím? Co všechno si pod tímto pojmem představujete? 3. Pokuste se samostatně vyjádřit, co všechno asi způsobilo odklon novější a moderní psychologie od pojetí substanciální duše a jaké důsledky (pozitivní?, negativní?) tento odklon měl. 4. Který z psychologických proudu, směrů či názorů (ať už vzatý Z psychologie předvědecké nebo vědecké) vás zaujal natolik, že byste se jím chtěli podrobněji zabývat? Proč? II PSYCHOLOGICKÉ DISCIPLÍNY A APLIKAČNÍ OBLASTI l Hlavní psychologické disciplíny Stanovení předmětu psychologie je vždy jenom východiskem vlastních psychologických aktivit. Jinak řečeno, pojetí svého předmětu vyjadřuje psychologie v konkrétních tématech, jimiž se zabývá. Těch jsou tisíce. Přesvědčí nás o tom např. už jen zběžné prolistování našeho hlavního psychologického časopisu Československá psychologie". Jednotlivá psychologická témata však nestojí jen tak vedle sebe jako neuspořádané množství zajímavostí; podle různých kritérií se seskupují do organicky uspořádaných celků, které pak tvoří soustavu hlavních psychologických disciplín. Nejčastěji jsou za ně považovány psychologie obecná, psychologie vývojová, psychologie sociální a patopsychologie. 1.1. Obecná psychologie Obecná psychologie řeší otázky předmětu psychologie a jemu odpovídajících strategií výzkumu i jednotlivých výzkumných metod. V jednotlivých svých kapitolách se pak zpravidla zabývá: a) poznávacími procesy (např. procesy vnímání, pozornosti, paměti, představ a obrazotvornosti, myšlení, řeči); b) jednotlivými city neboli emocemi a celkovou dynamikou citového života člověka; c) problematikou zaměřenosti a usilování člověka (jeho potřebami, motivy, zájmy, hodnotovými orientacemi, postoji, tendencemi, vůlí apod.), respektive otázkami jeho chtění; d) analýzou činností, jimiž se člověk přizpůsobuje svému okolí a jimiž přizpůsobuje své okolí sobě, svým plánům a záměrům; e) vědomou autoregulací člověka (vytyčováním i realizací životních plánů, projektováním vlastního životopisu apod.); f) problematikou osobnosti (pohledem na celistvost člověka s důrazem na soustavu jeho vlastností, na jeho integritu neboli vnitřní soudržnost, na jeho identitu neboli totožnost se sebou samým apod.). 1.2 Vývojová psychologie Tato psychologická disciplína se zejména zabývá: a) pojetím psychického vývoje; například zda vývoj probíhá plynule nebo je členěn do etap, lišících se určitými kvalitativními zlomy;

b) činitely ovlivňujícími vývoj; např. vzájemným vztahem činitelů biologického zrání a sociálního či výchovného ovlivňování, nebo otázkami různých strádání (deprivací) a jejich vlivem na charakteristiky psychického vývoje. V jednotlivých svých kapitolách se pak zpravidla věnuje charakteristikám věkových období člověka a analýze změn, jimiž se vyznačují jednotlivé stránky psychiky (např. změn v charakteru činností, myšlení, cítění, zaměrenosti). 1.3 Sociální psychologie Sociální psychologie řeší otázky forem a mechanismů začleňování lidí do mezilidských vztahů, sociálních skupin a společenských institucí. Řeší problémy, jak je člověk druhými lidmi, skupinami, institucemi ovlivňován a jak se v nich on sám uplatňuje (prosazuje). V jednotlivých svých kapitolách se pak mimo jiné zabývá: a) socializací individua, tzn. utvářením jeho osobnosti sociálními a kulturními vlivy; b) druhy interakcí a komunikací mezi lidmi, tedy tím, jak lidé na sebe navzájem reagují, jak mezi nimi vznikají konflikty a jak tyto konflikty probíhají, jak dochází k vyjednávání a co ovlivňuje jeho charakteristiky, jak probíhá vzájemné ovlivňování a jaké vlivy při tom působí apod.; c) rozborem sociálních skupin a postavením lidí v nich. 1.4 Patopsychologie Toto odvětví psychologie řeší otázky pojetí psychických poruch a potíží; zabývá se problematikou činitelů, které je vyvolávají, i léčebných (nápravných) metod, které je odstraňují. Podává třídění (klasifikaci) a popis psychických poruch a potíží. 2 Psychologie v praxi V každodenním životě se psychologie uplatňuje zejména prostřednictvím svých aplikačních disciplín. Je jich mnoho a úměrně s tím, jak v nejrůznějších oblastech lidské činnosti roste význam psychologie, vznikají další a další. Z aplikačních disciplín si připomeneme čtyři nejčastěji uváděné. 2.1 Pedagogická psychologie V úzké součinnosti s pedagogikou se zabývá hlavně problematikou účinného vyučování a učení a strategiemi poznávání žáka (pedagogicko-psychologickou diagnostikou) tak, aby bylo možno na něho působit v souladu s jeho předpoklady a optimálně rozvíjet jeho osobnost. Důležitým tématem pedagogické psychologie je hledání metod zpřístupňování různých vyučovacích předmětů a témat žákům různého věku i postojů. Specifický je dále problém tvorby edukačního prostředí školy a třídy - tzn. prostředí, v němž se žáci chtějí a mohou učit, s rozvinutím všech svých předpokladů. Součástí edukačního prostředí je kromě způsobů prezentace učiva, zadávání úkolů, hodnocení a aktivizace žáků, také uspořádání vzájemných vztahů mezi žáky a vztahů mezi žáky a učiteli. Pozornost si zaslouží také téma psychologických aspektů využívání technických prostředků vyučování a učení. Mnozí pedagogičtí psychologové, v návaznosti na zjištění vývojové psychologie, konstatují proměny dětí a mladistvých, k nimž dochází v důsledku civilizačních vlivů - např. nepřiměřeného sledování televize, krize rodiny, rozmáhajícího se násilí, jednostrannosti ve vytížení (respektive přetížení) dětí. Od školy pak žádají nový přístup k jejímu poslání a reformu způsobů práce učitele. Škola by měla nahradit dosud silně zastoupené donucovací formy vyučování novými postupy, které v žácích (studentech) probouzejí zájem, vedou je k aktivním formám samostatné práce s učivem, učí je vlastnímu sebehodnocení, nahrazujícímu do značné míry hodnocení vnější.

2.2 Klinická psychologie V úzké součinnosti s lékařskými obory se orientuje na diagnostiku duševních nemocí a potíží a na psychoterapeutickou péči o nemocné. Klinická psychologie se také zabývá psychickými problémy, které provázejí různé tělesné nemoci a handicapy, a rozpracovává postupy, které mají postiženým pomáhat při jejich řešení a překonávání. Důležitou oblastí klinické psychologie je řešení otázek duševní hygieny, zdravého způsobu života a strategií tzv. aktivního zdraví. Aktivním zdravím chápeme zdraví nejen jako nepřítomnost nemoci, ale jako hodnotu, které jsme si vědomi a o kterou cílevědomě usilujeme veškerou organizací svého života. 2.3 Psychologie práce Zahrnuje zejména řešení otázek bezpečnosti práce, chybování a rizik v pracovním procesu, optimalizace pracovního prostředí apod. Jeden z hlavních proudů psychologie práce se zaměřuje na konstruování pracovních přístrojů a nástrojů a na vztah člověk - stroj. Druhý z hlavních proudů se orientuje především na vzájemné vztahy lidí na pracovišti - na sladění vzájemných aktivit (úkonů), řešení konfliktů, vytváření hierarchií řízení, tvorbu příznivého sociálního a citového klimatu. Konečně třetí z hlavních proudů psychologie práce je orientován na problematiku výběru vhodných pracovníků, hodnocení jejich výkonu, udržování vysoké efektivity jejich činností a na odměňování. 2.4 Poradenská psychologie Poradenská psychologie je orientována do různých oblastí - např. na pomoc rodičům a žákům při potížích se zvládáním učiva, na začlenění a chování ve škole, rozhodování o volbě povolání, řešení manželských krizí, pomoc v situacích životní bezradnosti aj. Z celé řady dalších aplikačních oborů a odvětví psychologie alespoň připomeňme psychologii dopravy, reklamy, managementu a sportu. V souvislosti s rostoucí kriminalitou se intenzivně rozvíjí forenzní psychologie (psychologie soudního řízení z nejrůznějších aspektů), penitenciární a postpenitenciární psychologie (psychologie výkonu trestu a psychologie zařazování do běžného života po výkonu trestu). Velký rozkvět zaznamenává v poslední době také psychologie reklamy. Otázky a úkoly /. Opatřete si několik čísel časopisu Československá psychologie" a pokuste se zařadit jednotlivé příspěvky k příslušným psychologickým disciplínám a aplikačním oblastem psychologie. 2. Uveďte témata, kterými by se podle vašich zkušeností a názoru měla zabývat pedagogická psychologie. 3. Sledujeme-li v novinách, rozhlase nebo v televizi aktuální a naléhavé události, kde je podle vás asi uplatnění psychologie nejvíce žádoucí? Pokuste se co nejpřesněji zformulovat svůj požadavek na psychologii a vyjádřit, v čem by měla spočívat její role (pomoc). POHLED NA PSYCHOLOGII OSOBNOSTI Se slovem osobnost se setkáváme v běžné řeči poměrně často. Kryje se však jeho význam s významem, který mu dává vědecká psychologie? Zodpovězení této otázky je důležité, abychom předešli případným nedorozuměním. Učiníme tak v první kapitole. Hlavním cílem bude předložit výchozí, pracovní charakteristiku osobnosti.

Ve druhé kapitole se zaměříme na oblasti, které bývají z přirozeného celku osobnosti nejčastěji vyčleňovány a jejichž poznáváním můžeme lépe porozumět druhému člověku i sami sobě. Hlavním cílem bude osvojit si analytický přístup k úvahám nad tím, jací jsme a co dokážeme. Kapitola třetí bude věnována zaměření osobnosti, tedy problematice jejích potřeb, zájmů a jejího směřování k seberozvoji. Cílem bude přiblížit, z jakých zdrojů vyvěrá naše usilování a k jakým cílům směřuje. Dodejme ještě, že v této části nám půjde toliko o uvedení do problematiky osobnosti. Tím však osobnost z našeho zorného pole nezmizí. Ve třetí části učebnice objasníme učení jako činnost, skrze kterou se osobnost vyvíjí, nabývá zkušeností a utváří své vlastnosti, orientuje se ve světě a dosahuje vzdělanosti. V části čtvrté pak pohlédneme na osobnost v mezilidských vztazích a na její životní cestě. I VÝZNAM POJMU OSOBNOST l Hovorový význam slova osobnost V řeči laické psychologie se setkáváme se slovem osobnost poměrně často. Slyšíme například výrok, že mezi našimi společnými známými je František X osobností. Nebo že z našich herců byl Rudolf Hrušín-ský zcela mimořádnou hereckou osobností. Historik se ptá po osobnostech našich dějin a my s napětím očekáváme, koho a proč uvede nebo naopak neuvede. Tím nám prozradí, jak vlastně chápe naše dějiny, které problémy v nich asi považuje za rozhodující. Můžeme se setkat s názorem, že básník Vítězslav Nezval si jako občan počínal rozporuplně, ale navzdory tomu byl nepochybně mimořádnou osobností. O někom se dočteme, že byl mravní osobností, rozpolcenou osobností, tragickou osobností, nedoceněnou osobností atd. Všechny tyto soudy poukazují na výjimečnost, která v nás vyvolává úžas, respekt, vzbuzuje potřebu zvláštního uznání či ohledu. Osobnost je něco jako svérázná výjimečnost, které nemůžeme odolat, která nás, ať chceme či nechceme, prostě zaměstnává. Psychologii např. zajímá, kdo, v kom a proč takovýto silný dojem vyvolává; tedy kdo, koho a proč považuje za osobnost. Sama však tomuto slovu připisuje význam jiný. 2 Pojem osobnost ve vědecké psychologii V současné psychologii se setkáváme se třemi odlišnými přístupy k pojmu osobnost. Seznámíme se s jejich stručnou charakteristikou: 1. Osobnost jako problém celistvosti člověka, jejích součástí a charakteristik. Jedním z důvodů, proč byl problém osobnosti v moderní psychologii vůbec nastolen, byla snaha překonat úzké zaměření psychologických výzkumů na jednotlivé psychické jevy a procesy (např. vnímání, myšlení, citové vzruchy, reakce). Člověk, respektive jeho psychika, je přece něčím víc než jsou tyto jednotliviny, oddělené od celku jeho života, od podoby jeho individuality. Téma osobnosti je pak zpravidla řazeno na závěr učebnic a monografií o psychologii, jako jakési završení, zcelení jednotlivých témat a problémů do syntetizujícího pohledu. Do popředí vystupují zpravidla otázky definování, třídění a poznávání vlastností, které jsou lidem společné nebo kterými se od sebe naopak navzájem liší, které jim dávají charakteristickou podobu (individuální profil). 2. Osobnost jako ústřední téma vyrovnávání se člověka s jeho okolím a se sebou samým. Někteří autoři zdůrazňují, že osobnostní celistvost člověka není prostě dána skladbou nějakých rysů (vlastností), které tady jednoduše jsou, ale je vždy až výsledkem určitého směřování života Člověka. Toto naše životní směřování nás pak staví do celé řady situací a

problémů, které musíme zvládat, řešit. A právě zde je hlavní zdroj vznikání a rozvoje naší osobnostní celistvosti. Jde pak o to, jaké situace a které problémy dávají osobnosti vznikat a vyvíjet se. Psychologické koncepce osobnosti se v tomto liší. Koncepce hlubinné psychologie vidí např. zásadní osobnostní problém v tom, jak se naše vědomí vyrovnává se silami našeho nevědomí, jak naše já zvládá rozporuplné síly a konflikty, které na nás působí. Oproti tomu např. kognitivní teorie osobnosti vidí ústřední osobnostní problém v tom, jak si vytváříme poznání a výklad světa, jak a k jakým výkladům dění v nás i kolem nás dospíváme. 3. Konečně se v psychologii setkáváme se stanoviskem, že problém osobnosti je především v naší potencialitě (možnosti, šanci, perspektivě, naději) plně se rozvinout, uskutečnit bohatství našich vloh, realizovat svůj jedinečný svéráz, vyjádřit smysl svého života. Vždyť každý z nás v sobě nese od chvíle svého narození široké spektrum možností čemu se naučit, co dokázat, čím nebo kým se stát, kam až dospět. Případ od případu je míra realizace tohoto spektra možností různá. Mnohé z toho, co se v nás mohlo rozvinout, co jsme se mohli naučit, zůstalo nevyužito a jakožto šance v nás zaniklo. Důvody mohou spočívat: - v nepříznivých sociálních poměrech (např. chudobě); - v utlačujícím politickém systému (např. rasové nebo ideologické diskriminaci); - v narušených mezilidských vztazích (traumatizujícím rodinném prostředí, lhostejnosti k našim touhám a potřebám); - v neefektivním vzdělávacím systému (např. nezajímavém způsobu vyučování, příliš vysoké nebo naopak příliš nízké náročnosti, jednostranné skladbě učiva). Všechny uvedené důvody, ale ještě řada dalších způsobují, že okolí nějak zkracuje jedince v jeho možnosti a právu realizovat potenciality osobnostního rozvoje. Může se však stát, že jedinec, ač má předpoklady a dobré vnější podmínky, sám selhává v práci na svém vlastním osobnostním rozvoji. V tomto třetím pojetí je osobnost kvalitou lidského života, která má centrální hodnotu společenskou (veřejnou) i individuální (osobní, niterně privátní). Společnosti má jít o osobnost každého jejího člena, a sice v tom smyslu, aby člověk jako osobnost nebyl vláčen okolnostmi, v nichž žije, jako svým nezvratným osudem, jemuž se jen trpně poddává nebo neúspěšně vzpouzí. Člověk jako osobnost má vědět a posuzovat podmínky a okolnosti svého života jako problémy, které ho spojují s druhými lidmi, které může a musí řešit. Právě řešením těchto problémů realizuje své potenciality být osobností, a to ku prospěchu lidské pospolitosti, v níž žije. Rozvinout se jako osobnost je i věcí osobní cti. Vždyť člověk, který nemá vládu sám nad sebou, který si nedokáže něco uložit a také to splnit, který nechce a neumí ztělesňovat určitý životní ideál - takový člověk selhává ve své potencialitě být osobností. A to je určité životní ztroskotání, určitá prohra. Úkolem psychologie osobnosti je pak zkoumat a projektovat možnosti rozvoje individua, zejména pokud jde o jeho zodpovědné rozhodování a ztvárňování životní cesty, vymezení vlastních kompetencí, naplnění životního smyslu. 3 Pracovní charakteristika osobnosti V naší učebnici se opřeme o všechny tri uvedené přístupy pojetí osobnosti. Každý z nich má své oprávnění a žádný nevylučuje ty ostatní. Osobnost budeme tudíž nadále chápat jako soustavu vlastností, charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých potencialit. Otázky a úkoly

1. Uveďte několik příkladů osobností v hovorovém (laickém) významu toho slova (z oblasti umění, politiky, sportu, vědy) a analyzujte, z jakých důvodů jste tvto jedince označili jako osobnosti. 2. V souvislosti s osobnosti jste se v učebnici často setkali se slovem potencialita. Pokuste se je co nejzevrubněji vyložit a uveďte několik příkladů, ilustrujících jeho význam. II SKLADBA OSOBNOSTI V této kapitole půjde o řešení otázky, co nám může poskytnout analytický pohled na jedince. Je toho mnoho, rozhodně daleko víc, než zde můžeme probrat. Mezi nejčastěji uváděné složky osobnostní skladby (struktury) patří: 1. Vlastnosti osobnosti: Jsou to stálé a velmi obecně působící charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje. Na jejich základě můžeme předvídat, jak se asi zachová, co dokáže. Příkladem může být inteligence (neboli intelektová schopnost). 2. Rysy osobnosti: Jsou to dílčí charakteristiky, vázané spíše na specifické situace. Za určitých okolností nás však mohou velice zajímat. Například vedoucí dispečerského centra letištního provozu potřebuje vědět, zda uchazeč o zaměstnání dokáže současně sledovat několik panelů a zda po určitou stanovenou dobu jeho pozornost nekolísá. 3. Stavy osobnosti: Jsou to rozpoložení, jimiž převážně citově a postojově reagujeme na různé situace. Mají průvodní fyziologické znaky, ovlivňují naši výkonnost. Mohou nabývat extrémně výrazných podob (zoufalství, panický strach, život riskující odhodlání), ale také charakterizovat průběh všedního dne (pohodové rozpoložení, příjemné napětí). 4. Zkušenostní obsahy: Zahrnují vědomosti, ale také celou řadu zdatností něco dobře a spolehlivě vykonávat, nejrůznější kompetence či vybavenost pro expertní jednání apod. 5. Procesy a činnosti: Jde o děje, které v nás probíhají a skrze které se přizpůsobujeme okolí nebo okolí přizpůsobujeme sobě, skrze které poznáváme okolí a tvořivě do něj zasahujeme. K některým z těchto složek osobnosti se dostaneme v dalších kapitolách učebnice. Například celá její třetí část je věnována učení, představujícímu klíčové téma problematiky procesů a činností. Pozorný čtenář zde najde mnohé ke stavům osobnosti (např. v souvislosti s tzv. učením podmiňováním). Také ve čtvrté části, orientované na mezilidské vztahy, se nám připomene mnohé, co se skladbou osobnosti souvisí. Zde se soustředíme hlavně na vlastnosti, abychom jejich prostřednictvím nahlédli do celistvosti osobnosti. Konkrétně to budou: a) vlastnosti spjaté s tělesnou konstitucí člověka, b) tempera-ment spjatý především s citovým prožíváním, c) schopnosti, d) charakter spjatý zejména s morálkou člověka. l Vlastnosti konstituční Jeden z významných směrů psychologie osobnosti se zamění na zkoumání, existuje-li vztah mezi utvářením těla - tělesnou konstitucí a některými znaky osobnosti. Proslulost zde získal zejména německý psychiatr E. KRETSCHMER [krečmer] (1888-1964). E. Kretschmer četným pozorováním a rozsáhlým měřením zjistil, že existují souvislosti mezi tělesnou konstitucí, některými charakteristikami prožívání a sklonem k určitým druhům duševních onemocnění. Ve vlastní Kretschmerově terminologii jde o souvztažnosti mezi tzv. somatotypem (tělesnou konstitucí) a typem charakteru. (Termín charakter zde Kretschmer použil neobvykle - k jeho obvyklejšímu chápání viz kapitola 4, s. 41). Konkrétně:

1. Jedinci piknického somatotypu (piknici), vyznačující se zejména kulatou hlavou, zavalitým krátkým tělem, měkkým svalstvem, vá-lečkovitě tvarovanými údy, celkovou zaobleností a vyklenutým břichem, inklinují k tzv. cyklotymnímu typu charakteru. To znamená, že jejich prožívání charakterizuje střídání nálad, tj. radostného vzrušení (euforie, mánie) a sklíčenosti (melancholie až deprese). Za normálních okolností bývají otevření, společenští, realistického pohledu na život. Jsou spíše než jedinci jiné tělesné konstituce (jiného somatotypu) ohroženi maniodepresivním duševním onemocněním. 2. Lidé astenického nebo též leptosomního somatotypu, vyznačující se zejména dlouhou, štíhlou až hubenou postavou, úzkými rameny, plochým hrudníkem, slabě vyvinutým svalstvem, dlouhými slabými údy a ostrým profilem, inklinují k tzv. schizoidnímu typu charakteru, tj. k extrémním polohám přecitlivělosti na jedné straně a chladu na straně druhé. Bývají uzavření až nepřístupní, jednostranně zaměření. Vytvářejí si často svůj vnitřní fantazijní svět, který je odvádí od reality. Jsou spíše než jedinci jiného somatotypu ohroženi schizofrenním duševním onemocněním (bludnými představami, halucinacemi, rozštěpením mysli, tzv. rozpadem osobnosti). Kretedmerovy konstituční typy: a) piknický, b) astenický c) atletický Podle vlastních Kretschmerových nálezů bylo mezi jeho schizofrenními pacienty 66 % asteniků, ale jenom 12,8 % pikniků. A naopak, mezi jeho maniodepresivními pacienty bylo 66,7 % pikniků, ale jenom 23,6 % asteniků. 3. Jedinci atletického somatotypu, vyznačující se silně vyvinutou kostrou a výrazným svalstvem, širokým hrudníkem, užšími boky a spíše menší lebkou s protáhlým obličejem, inklinují k tzv. viskóznímu typu charakteru. To znamená, že bývají do jisté míry pohybově a mentálně těžkopádní, bez velkých citových vzruchů a silných myšlenkových zaujetí. Zvýšený sklon k některému z duševních onemocnění není tak průkazný. 2 Temperament Pojmem temperament označujeme soubor vlastností vztahujících se k citovému (emocionálnímu, afektivnímu) reagování, které je charakteristické pro daného jedince. Temperamentové vlastnosti jsou rozhodujícím způsobem určeny vrozeným biologickým základem. Snaha změnit je nebývá úspěšná, výsledek zpravidla vychovatele rozladí a osobnosti ublíží. To ale neznamená, že temperamentové vlastnosti a typy nelze kultivovat, zjemňovat. Většina temperamentů má své výhody i nevýhody, přednosti i úskalí. Značnou měrou záleží na tom, jak jedinci s určitým temperamentem rozumí jeho okolí, jak k němu přistupuje. Podnes je hojně citována typologie čtyř temperamentů, spočívající v rozdělení lidí podle jejich sklonu k převládajícím náladám, připisovaná starořeckému lékaři HIPPOKRATOVI (asi 460-377 před. Kr.). Hippokrates rozlišoval: popsat tabulku Obr.2 Typy temperamentu

Sangvinik Melancholik Cholerik: Flegmatik Základní nálada veselá smutná mrzutá vyrovnaná Forma prožívání síla slabá silná silná slabá hloubka povrchní hluboká povrchní část. hluboká trvání prchavé trvalé prchavé část. trvalé

průběh nestejnoměrný stejnoměrný nestejnoměrný stejnoměrný Způsob pohybu tempo rychlé pomalé rychlé pomalé síla silná slabá silná slabá trvání prchavé trvalé prchavé trvalé průběh nerovnoměrný rovnoměrný nerovnoměrný