MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií Staré odrůdy jako nová móda: Charakteristika současného pěstování starých odrůd zeleniny na území České republiky Magisterská diplomová práce Plzeň 2009 Vypracoval: Jiří Musil Vedoucí práce: Ing. Zbyněk Ulčák, Ph.D. Datum obhajoby: Leden 2010

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci Staré odrůdy jako nová móda vypracoval samostatně a všechny použité zdroje jsem uvedl v seznamu literatury Poděkování: xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Anotace: Tato práce se zabývá pěstováním starých odrůd v podobě krajových odrůd, starých odrůd a rodinných odrůd zeleniny v České republice. První část se zabývá vznikem a definicí kulturních plodin a jejich krajových odrůd, historií pěstování zeleniny v České republice, důvody zachování biodiverzity zeleniny, a subjekty zabývající se tímto tématem. Druhá část se skládá z kvalitativního výzkumů pěstitelů krajových, starých a rodinných odrůd, který zjišťuje okolnosti jejich pěstování. Výzkum byl veden mezi pěstiteli starých, krajových a rodinných odrůd, kteří pěstovali alespoň jednu z této skupiny plodin. xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxx Annotacion: This work deals with growing old varieties in the form of land races, obsolete varieties and family varieties of vegetable in the Czech Republic. First part deals with the emergence of a cultural definition of landraces and varieties, history of cultivation of vegetables in the Czech Republic, grounds maintenance biodiversity vegetables and bodies dealing with this issue. The second part consists of a qualitative research of regional growers, family and old varieties, which determines the circumstances of their cultivation.

Úvod... 6 1 Cíl práce... 7 2 Vznik a definice krajových odrůd kulturních rostlin... 8 3 Historie pěstování zeleniny v České republice... 11 4 Význam krajových odrůd... 14 4.1 Genetická variabilita... 14 4.2 Fytogenofond kulturních rostlin... 15 4.3 Šlechtitelství... 16 4.4 Vnitřní kvalita... 18 4.5 Kulturní rozměr krajových odrůd zeleniny... 19 5 Subjekty zabývající se tématem krajových odrůd zeleniny... 20 5.1 Konzervace genetický zdrojů v ČR s důrazem na zeleninové druhy... 20 5.2 Z hlediska komerčního sektoru... 23 5.3 Alternativní koncepce hospodaření... 24 5.4 Neziskový sektor... 25 5.5 Pěstitelé krajových a starých odrůd zeleniny... 26 6 Projekt výzkumu... 29 6.1 Cíl výzkumu... 29 6.2 Výzkumná otázka a její operacionalizace... 31 6.3 Strategie a metoda výzkumu... 33 6.4 Technika a průběh sběru dat... 34 6.5 Způsob zpracování dat... 35 6.6 Výběr výzkumného souboru... 35 6.7 Prezentace respondentů... 36 7 Prezentace výsledků výzkumu... 39 7.1 P1... 39 7.2 P2... 42 7.3 P3... 44 7.4 P4... 46 7.5 P5... 48 8 Zhodnocení výsledků výzkumu... 51 8.1 Způsob hospodaření a místo hospodaření... 51 9 Shrnutí... 69 Závěr... 70

Zdroje... 71 10 Jmenný seznam:... 75 11 Přílohy... 76

Úvod V České republice vstoupila v roce 1994 v platnost mezinárodní Úmluva o biologické rozmanitosti, v které vyvrcholilo na konferenci v Rio de Janeiro v roce 1992 celosvětové úsilí o jednotnému globálnímu přístupu k této otázce. Přesto nám z různých koutů světa bohužel docházejí zprávy o ohrožení celých ekosystémů vyvíjejících se po desetitisíce let. Pojem biodiversita se netýká jenom divoké přírody, ale také tzv. kulturních druhů rostlin a zvířat, které jsou v Úmluvě definované jako druhy, u kterých byl vývojový proces ovlivněn člověkem k uspokojování jeho potřeb. Zachování těchto druhů spolu s jejich vnitrodruhovou diverzitou je stejně důležité jako ochrana divoké přírody, jelikož jsou výsledkem dlouhodobého lidského snažení a interakce s neopakovatelnými podmínkami jež působily při procesu vývoje. Tím by jsme mohli tyto druhy s jejich vnitrodruhovou diverzitou přirovnat k dědictví našich předků stejně jako například architektonické památky. Z důvodů skloubení přírodního a společenského rozměru v oblasti krajových, starých a rodinných odrůd a mému pozitivnímu vztahu k malopěstitelství, jsem si vybral vypsané téma o starých a krajových odrůdách zeleniny na Katedře environmentálních studií na podzim 2007.

1 Cíl práce Cíl této diplomové práce je utvořit alespoň částečný obraz o zájmu pěstování krajových, starých a rodinných odrůd zeleniny v poměrech České republiky (dále jen ČR) skrze subjekty v naší společnosti zabývajícími se tímto typem plodin. Práce by měla posloužit k orientaci v této problematice zástupcům široké veřejnosti, kteří se chtějí s tímto tématem blíže seznámit, tak odborné veřejnosti s přírodovědeckým nebo společenským zaměřením. Doufám, že práce přispěje k přiblížení a vyjasnění situace krajových, starých a rodinných odrůd zeleniny v ČR. Diplomová práce je rozdělena do dvou hlavních částí. První teoretická část, v které je nastíněn význam krajových odrůd 1 kulturních rostlin 2 a charakteristika současného zájmu o krajové odrůdy zeleniny skrz různé subjekty na území České republiky. Druhá část práce, volně navazující na první část v kapitole Pěstitelé, má empirický charakter, kdy pomocí metod kvalitativního výzkumu jsem se pokusil osvětlit, co stojí za současným zájmem o pěstování krajových, starých a rodinných odrůd zeleniny u samotných pěstitelů. Jelikož je výzkum zaměřen na pěstitele zeleniny je na ni kladen důraz v celé práci. Ovšem to neznamená, že nezavítáme i mimo tuto slovníkově nejasně definovanou skupinu kulturních plodin 3. Odborných prácí na téma krajové odrůdy, jak zeleniny tak ovoce, vzniká v posledních letech spousty v různých vědních oborech. Tato práce na ně také z části navazuje. Jsou to ovšem práce jenom o těchto odrůdách. Tato problematika má také zároveň společenský charakter. Žádná z mně dostupných prací se nesnaží postihnout zájem o tyto plodiny v současné společnosti. Dá se to vysvětlit tím, že autoři těchto publikací mají často přírodovědné zaměření. Svým charakterem se dá tato práce zařadit do oblasti zkoumající ekologizační tendence v pěstování zeleniny 4. Vysvětlit používání výrazů pro odrůdy. 1 Pojem odrůda se používá v zemědělství a v systematiké botanice. V zemědělství se chápe odrůda, neboli také kultivar (z angl. cultivad variety), jako produkt pěstitelské a především šlechtitelské činnosti člověka Odrůda neboli varieta (z angl. variety), která je pojmem systematické botaniky představuje vždy mnohem širší. Určitá botanická varieta, např. Brasiica aleracea var. capitata zelí hlávkové, je zastoupena mnoha odrůdami neboli kultivary se stejnými botanickými, avšak rozdílnými hospodářskými, fyziologickými a dalšími vlastnostmi (Hánk, Pekárková 1999:97) V této práci je pojem odrůda používaná v zemědělském slova smyslu. 2 Otázka používání pojmu kulturní plodina (Doležalová )??? 3 Zelenina soubor velkého počtu kultivovaných i planě rostoucích druhů rostlin, které slouží jako potrava lidí nebo jako koření či přísady jídel. Podle druhů se využívají jejich jedlé plody, listy, výhony, řapíky, cibule, kořeny, hlízy, poupata, semena. Jsou to jednoleté i víceleté rostliny,které se využívají v různých obdobích jejich vzrůstu, např. nezralé lusky, naklíčená semena, zralá semena. (in Zelenina Mareček 2001: 643) 4 Na Katedře environmentálních studií vznikla v této oblasti například diplomová práce od P. Přibylové s názvem Vliv ekologizačních tendencí v organizovaném městském zahradkáření

2 Vznik a definice krajových odrůd kulturních rostlin Vznik kulturních rostlin je spjat s tzv. neolitickou revolucí, která je charakterizovaná přechodem lovce sběrače na usedlý zemědělský způsob. Tento proces začal přibližně 10 000 let před. n. l 5 na různých místech na naší planety v tzv. genových centrech 6, které se ne náhodou staly kolébkami starověkých civilizací. Neolitický člověk začal záměrně pěstovat rostliny pro svůj užitek. Tento proces se také nazývá domestikace neboli zkulturnění. Rostliny poprvé za historii přestaly podléhat jenom přírodnímu výběru. Do jejich vývoje zasáhla další veličina s názvem člověk. V této ranné fázi zemědělství 7 šlo o pěstování primitivních forem kulturních rostlin, které se svými vlastnostmi blížili k svým planým příbuzným. V průběhu času se rostliny přibrané do kultury začali vyznačovat podobnými vlastnostmi, které je činily z pohledu člověka více atraktivní než ostatní rostlinné druhy. Kulturní rostliny se vyznačují především možností zvětšování výnosu, užitečného orgánu (tzv. gigas charakter) a počtu užitečných orgánů, změnou chemického složení látek, vzhledu a charakteru růstu, přizpůsobením se odlišným ekologickým podmínkám než které měli v místech svého přirozeného stanoviště atd. Některé změny způsobily totální závislost na člověku. (Skorňakov, Jeník, Větvička, 1988: 31-33, Chloupek, 2000: 33) Od začátku pěstování kulturních rostlin do dnešní doby vzniklo mnoho forem s různým využitím (viz. Tabulka 1 v Přílohách) Bez jakékoliv znalosti moderní vědy rolníci dědili osivo a zemědělské zkušenosti z generace na generaci. Takto popsal okolnosti hospodaření F. Schwanitz ve své knize Vývoj kulturních plodin: Neplánovitý výběr užitkových a kulturních rostlin samotnými rolníky má za následek, že selekce a pěstování se uskutečňuje za stále poměrně stejných klimatických a půdních podmínek. Přirozený výběr, kterému jsou vystaveny i kulturní rostliny a to tím více, čím primitivnější je zemědělská kultura, způsobí proto během desetiletí a staletí, že se v místní genové skladbě příslušné kulturní rostliny 5 Nejstarší nálezy primitivních forem kulturních rostlin pochází z iráckého města Jarmo, kde byly nalezeny obilky pšenice dvouzrnky a ječmene a jsou datovány do roku 4750 před n. l. Další je nález kukuřice v jeskyni Bat-cave v Novém Mexiku starý 5930 let. Nepřímé důkazy v podobě opevněného sídliště v Jerichu, datováno do doby 7000 let před n. l. Toto neolitické sídliště s hustým osídlením nemohlo být závislé na lovu a sběru a proto se dá usuzovat, že zde již existovalo primitivní zemědělství. (Schwanitz, 1969: 16) 6 Teorii genových center vyslovil poprvé ruský vědec N. J Vavilov v roce 1926, který zjistil, že oblasti původu kulturních rostlin nejsou rozptýleny po kontinentech, ale že pochází neo se vyvíjela v několika oblastech Starého a Nového světa, v nichž se vyskytuje neobyčejně velká různotvárnost jejich forem." (Pekárková, 1994: 359-360) 7 Na některých místech Zeměkoule se můžeme s tímto stylem hospodaření setkat i v této době.

zachovaly jen genotypy 8, které jsou přizpůsobeny tamním podmínkám prostředí. (Schwanitz, 1969: 361) Tyto odrůdy kulturních rostlin vzniklé pomocí lidové selekce, dokonale přizpůsobené místě vzniku se nazývají krajové odrůdy (ang. landrace). Díky adaptaci na místo svého vzniku jsou vysoce výkonné, mají velkou odolnost a mohla u nich vzniknout nějaká specifická kvalitativní vlastnost (například v chuťové specifičnosti odrůdy způsobené specifickým obsahem látek atd.). (Hánkl, Pekárková, 1999: 97) Lidová selekce měla charakter hromadné selekce neboli negativní selekce, což je nejstarší šlechtitelský způsob, kdy se vyřazují rostliny a semena s nevhodnými vlastnostmi a naopak se vyhledávají jedinci, semena s příznivými vlastnostmi pro pěstitele 9. (Chloupek, 2000: 106) Tato metoda je používaná do dnešní doby, jak profesionály, tak v podmínkách domácího semenaření. Krajové odrůdy kulturních rostlin vznikaly všude tam, kde se vyvinulo zemědělství 10. Byly to jediné zástupkyně plodin do nástupu moderního zemědělství, které začalo pěstovat šlechtěné odrůdy vyšlechtěné pomocí poznatků moderní vědy 11. U šlechtěných odrůd nehraje selekční tlak prostředí takovou roli. Jsou specializovanější, což znamená, že jsou šlechtěny v určitém směru. Šlechtitel má na začátku šlechtění určitou představu čeho chce šlechtěním dosáhnout tzv. šlechtitelský cíl. Například aby snášely dlouhé velké přepravní vzdálenosti 12, aby byli odolné oproti ošetřujícím látkám, velkým dávkám hnojiv atd. Drtivá většina šlechtěných odrůd jsou šlechtěny pro podmínky industriálního zemědělství, v kterém podávají podstatně vyšší a vyrovnanější výnosy často i za cenu vedlejším negativním dopadům na životní prostředí. Krajové odrůdy byly v mnohém těmito šlechtěnými odrůdami překonány a v důsledku se také přestaly pěstovat. 8 Genotyp je genetická výbava jedince, často i označení geneticky odlišných odrůd a jejich součástí, tj. linií, klonů, rodin aj. (Chloupek, 2000: 281) A pro úplné vysvětlení je vložena definice fenotypu, což je zřetelný projev organizmu, jak se jeví na základě dědičného základu a pod vlivem prostředí. (Chloupek, 2000: 279) 9 Jako příklad můžeme použít tzv. Matku rýže ve východní a jihovýchodní Asii. Zde se z nejlepšího plodenství rýže vybrala tzv. rýžová matka, jejíž obilky se pak zvlášť vysely a vypěstovaly. V Mexiku se za zvláštní výběrové slavnosti vybíraly z různých polí nejlepší palice kukuřice, které se uchovávaly odděleně ve zvláštní sýpce, a příští rok se jejich obilky vysévaly. (Schwanitz, 1969: 394) 10 Tato adaptace organizmů na prostředí je obecně platná pro všechny druhy. U druhů, vyskytující se v přírodě, se tyto adaptované populace na určité prostředí nazývají ekotypy. (Chloupek, 2000: 22) 11 Po prostém výběru, následuje v metodách tzv. křížení, které bylo umožněno objevem pohlavnosti v 17. století, od 19. století začal metodický individuální výběr a od 20. století systematické křížení. Po rozvití vědních oborů jako je cytologie, biochemie, fyziologie, molekulární genetiky (Pekárková, 2000: 444) se objevují na začátku 80. let 20. století, z environmentálního pohledu velmi problematické, geneticky modifikované organismy. 12 Od roku 1994 se pěstují rajčata odrůdy Flavr Savr, v nichž byl odstraněn gen pro produkci etylenu při dozrávání a tím se uchovávají dlouho čerstvá. Proto se nemusí trhat nedozrálá, aby přečkala dopravu. (Chloupek, 2000: 65). Extrémní zato bohužel neojedinělý příklad.

Další rozdíl mezi krajovými a šlechtěnými odrůdami je v genotypové skladbě populací jednotlivých odrůd. U krajových odrůd se jedná o heterogenní populace 13. (Hánkl, Pekárková 1999:97) U šlechtěných odrůd, z čistě praktického důvodu, se šlechtitel snaží mít u své odrůdy jedince na úrovni genotypu co nejpodobnější, tedy co nejvíce homogenní 14. U některých šlechtěných odrůd nemusíme mít zaručeno, že v další generaci, získáme jedince, kteří mají vlastnosti rodičů. Tuto vlastnost mají potomci jedinců, jejíchž osivo bylo získanou tzv. hybridizací a jsou označování jako F1 neboli tzv. filiální generace. V extrémních případech může být osivo některých odrůd záměrně sterilní prostřednictvím tzv. technologie Terminátor představované společností Monsanto. Oba případy jsou výhodné z pohledu prodejce. Zákazník je nucen si kupovat v další sezóně nové osivo 15. 13 Heterogenní populace sestává z jedinců rozličných genotypů (Chloupek, 2000:282) 14 Uniformita je požadovaná, jak při pěstování a zpracování, tak i následném prodeji. 15 Ze semen F1 odrůd nám sice nevyrostou jedinci s vlastnostmi rodičů, ale můžeme je alespoň dále množit a případně semenařit jedince námi preferovanými vlastnostmi (nevim, jestli je to gramaticky správně). Na rozdíl osiva s terminatorským genem, které je bezcenné.

3 Historie pěstování zeleniny v České republice Podle jedné z definic, jsou krajové odrůdy pěstované formy, které se vyvinuly z přirozených populací (Chloupek, 2000: 285). Na našem území této definici ve skupině zelenin odpovídá jenom Pražská jemná pažitka a Malínský křen, který je ovšem druhem zavlečeným 16. Tato skutečnost je způsobena tím, že se zde nenachází žádné genové centrum plodin, tudíž drtivá většina jich byla k nám během historie nějakým způsobem introdukována. Zavlečené rostliny můžeme obecně rozdělit na archeofity a neofity 17. Nejstarší archeologické nálezy zeleniny ve Střední Evropě, v podobě semen mrkve, pastináku, hrachu, pocházejí z mladší doby kamenné (6. 4 tisíce let př. n. l). Dále zde máme nálezy česnekovitých rostliny (cibuloviny) v neolitických nádobách u Kyjova na Moravě, které se datují se do pozdní doby kamenné 5. 4. tisíce let před n. l. Důležitým vektory v rozšiřování kulturních plodin byli římské legie a později také, s rozšiřujícím se křesťanstvím, kláštery. Mezi nejstarší zeleninové druhy můžeme zařadit křen, zelí, tuřín a vodnici. (Lužný, Petříková, 2006) Tyto archeofyty zeleninových druhů pocházejí zejména ze středozemského a předoasijského genocentra, ale také indického, z kterého pochází okurka, která se v okolí Znojma začala pěstovat již v 17. století. Brambory, rajčata, fazole, papriky a mnoho dalších plodin jsou běžnou součástí našeho jídelníčku. Některé z těchto zeleninových druhů jsou zařazeny do takzvaných národních kuchyní, i když jsou zde nepoměrně kratší dobu než zástupci z první skupiny. Patří totiž mezi neofity, neboli rostliny Nového světa. Přesto naše prostředí nechalo některým těmto cizinců vyvinout zde krajové odrůdy stejně tak jako první skupině. Na pozadí historických událostí 18 v 18. a 19. století v českých zemích stoupá zájem o pěstování zeleniny. Začíná snaha o její zlepšování pomocí primitivní, ale již záměrné selekce 19, která dala vzniknout řadě krajových odrůd zeleniny hlavně v oblastech s vhodnými podmínkami pro její pěstování. V Čechách to jsou oblasti v Polabské nížině, Plzeňské pánvi a českobudějovicko, na Moravě je to především okolí řek na Jižní Moravě a olomoucko. V těchto úrodných oblastech vzniklo například známé odrůdy jako je například Ploštické zelí (hradecké zelí), cibule Všetatská, cibule Vodňanská, křen Malínský, okurky Znojemské, chřest Ivančický, česnek Bzenecký, zelí Křimické. V 2. polovině 19. století 16 Na tuto definici a skutečnost mě upozornil Ing.Pavel Havránek, CSc. v písemné konzultaci 17 tj. druhy které k nám byly zavlečené před a po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492 18 Zrušení nevolnictví (1781); zrušení poddanství (1848); aplikace tzv. tereziánského fyziokratizmu. 19 Dle Lužného, Petříkové měla selekce často rodinný charakter. To znamená, že osivo bylo předáváno z generaci na generaci v rámci rodinného kruhu. V současnosti odrůdy, které byli a jsou přesívané v rámci rodiny jsou nazvané jako rodinné odrůdy.

přicházejí první cílevědomé šlechtitelské pokusy spojené s některými zahradnickými rodinami, jejichž zástupci svým šlechtěním zlepšují vlastnosti krajových odrůd ze svého okolí 20. (Lužný, Petříková 2005) V roce 1921 je vydán zákon o uznání původnosti odrůd, osiva a sádí, který definuje pravidla zavádění osiva na trh. Jak uvádí důvodová zpráva, zákon měl za úkol podpořit šlechtitelství, a tím se vymanit ze závislosti na dovozu osiva ze zahraničí. Hlavní cílem zákona bylo uznání původnosti odrůdy (neboli originality odrůdy), uznání osiva a sádě kulturních rostlin a neposlední řadě zkoušení odrůd. Zákazník měl získal jistotu, že kupuje množitelský materiál s jasně definovanými vlastnostmi jednotlivých odrůd. Šlechtitelskému subjektu se na druhou stranu zaručovala autorská práva na výsledky jeho práce. Na trh měly znemožněn přístup odrůdy, které nevyhovovaly tomuto zákonu. Do skupiny patřily odrůdy, které podvodníci vydávali za jinou odrůdu a zneužívali tím tak jejího věhlasu 21, ale také na krajové odrůdy, které kvůli heterogenní povaze populace nemohli dostát podmínkám zákona. Proto musely krajové odrůdy ustoupit z oficiálních prodejních míst. Osivo krajových odrůd se tedy muselo stáhnout na zahrádky a pole pěstitelů, kteří si ho semenařili sami rok co rok a předávali si ho z generace na generaci. Tímto způsobem byly krajové odrůdy zeleniny pěstovány do šedesátých až osmdesátých let dvacátého století 22, kdy jejich stopa pomalu mizí. V horším případě se odrůdy ztratily, když jejich pěstitel zemřel, v lepším případě se staly položkou v genofondové bance. Zákonu ovšem vyhovovaly odrůdy zelenin, vzniklé šlechtěním domácích krajových odrůd, jenž byly pro místní šlechtitele nejdostupnějším materiálem. Proto se tyto odrůdy mohli v roce 1941 objevit spolu s dalšími šlechtěnými odrůdami na historicky první Listině povolených odrůd 23 (dále jen LPO), která byla vydána protektorátní vyhláškou. Na seznamu se objevily odrůdy ředkviček Průhonická, celeru Pražský obrovský, petržele kořenové Bzenecká, okurek polních Bzenecké salátnice, Mělnické nakládačky, Mladoboleslavské salánice, rajčat Průhonické, cibule Bzenecká, Stupnická, Všetatská, česneku Bzenecký zimní, Bzenecký letní, salátu hlávkového Dašický, Kutnohorský letní, 20 Takto vznikla například kedlubna Dvorského Pražská bílá raná, jejíž šlechtění se provádělo od roku 1850 po tři generace v zahradnickém rodu Dvorských a jejím výchozím materiálem byla krajová odrůda Pražské bílé brukve. (Landovský, 1948) 21 V důvodově zprávě k tomuto zákonu se píše přímo o šarlatánské reklamě. 22 Časový údaj o zániku mi poskytl ve svých písemných konzultací Ing. Pavel Havránek, CSc., který tak soudí ze sbírkových genofondových expedic na našem území. 23 Listina povolených odrůd je oficiálním seznamem odrůd polních plodin, zelenin, kořeninových a technických plodin, léčivých rostlin, ovoce, révy vinné a okrasných rostlin, které byly povoleny na základě výsledků Státních odrůdových zkoušek, zapsány do Státní odrůdové knihy a které je možno rozmnožovat, dovážet a uvádět do obchodního oběhu. LPO vydává každoročně ministerstvo zemědělství. Listina obsahuje též základní informace o odrůdě, zejména vlastníků odrůdy, jakostní nebo účelové zařazení, rok povolení odrůdy, popř. i vhodnost pro pěstitelskou oblast atd. (nemám ocitováno)

Průhonický červený, brukví Pražská bílá raná, salátu hlávkového Královohradeckého, Křimické, Veselské, chřestu Ivančický a křenu Malínského. (Lužný, Petříková, 2005) LPO se od té doby vydává každoročně, neboť starší odrůdy jsou nahrazovány novými 24, které lépe splňují aktuální nároky na ně kladené. Na LPO zeleniny z roku 2009 se nenalézá ani jedna odrůda z roku 1941. Tím jim není umožněn přístup na trh. Jsou součástí genofondových sbírek, které slouží převážně profesionálním šlechtitelů. Řadový pěstitel si může koupit jenom osivo, které je na LPO. Z krajových odrůd můžeme na seznamu nalézt Pažitku jemnou pražskou. V LPO ovšem některé odrůdy, jenž byly vyšlechtěny z krajových odrůd jako například odrůdy salátu Dětěnická atrakce a Král máje 25. 24 Výměna odrůdy neboli obměna odrůd je trvalý proces, při němž dochází k postupnému vyřazování starších pěstovaných odrůd a k zavádění odrůd nových. Uskutečňuje se převážně restrikcí překonaných odrůd a registrací výhodnějších odrůd na základě státních odrůdových zkoušek. Výměna odrůd je výsledkem úsilí šlechtitelů, aby nové odrůdy stále lépe vyhovovaly požadavkům pěstitelů a spotřebitelů Zatímco dříve setrvávaly odrůdy v sortimentu i několik desítek let, má dnes většina odrůd průměrnou životnost asi 5 let (Pekárková, 2001: 609) 25 Na tyto skutečnosti mě upozornil Ing. Pavel Havránek CSc. v písemné konzultaci

4 Význam krajových odrůd 4.1 Genetická variabilita Krajové odrůdy jsou tvořitelky tzv. genetické variability uvnitř jednotlivých druhů kulturních rostlin. Abychom pochopily podstatu genetické variability, tak se musíme ponořit na úroveň deoxyribonukleové kyseliny (dále DNA), která je základní nositelkou genetické informace. Základní taxonomickou jednotkou je druh, který je tvořen jednotlivými populacemi jedinců konkrétního druhu. Jedinci uvnitř druhu a populace nejsou zcela geneticky identičtí, neboli nemají zcela identický genotyp. Toto je způsobeno tím, že gen, tj. úsek na DNA, může mít různé formy, neboli alely, které definují vývoj a fyziologii každého jednotlivého organizmu. Tato vlastnost živých organizmů je velmi praktická z pohledu evolučního přežití, jelikož umožňuje adaptaci na změny v životním prostředí druhu (např. vypuknutí nové nemoci). Může se snižovat a zvyšovat s počtem jedinců v populaci a také se zvyšuje při sexuálním rozmnožování. (Primack, Kindlmann, Jersáková, 2001: 24) Krajové odrůdy zelenin svojí heterogenní povahou jsou zásobárny odlišných jedinců a jsou významnými z hlediska tvorby genetické variability. Ta mohla vzniknout díky tomu, že plodiny byly pěstovány v nejrozmanitějších podmínkách, v různých kulturách po velmi dlouhou dobu. Mohou být nositelky různých vlastností 26, které se za dobu jejich pěstování do nich zafixovaly. Vznikaly v době kdy lidé neměli poznatky soudobé vědy, které v dnešní vedou k opačnému pólu. Šlechtěné odrůdy, aby byli státem uznané za odrůdu, musejí splňovat zkoušky uniformity, to znamená, že rostliny uvnitř odrůdy si musí být do určité míry navzájem podobné (Chloupek, 2000: 101) a zkouškami stálosti, tj. rostliny následných generací musí být podobné rostlinám předchozích generací. (Chloupek, 2000: 101). Těmito podmínkami, kladené zákonem z čistě praktického hlediska, je tato přirozená vlastnost rostlin z velké části potlačena a vede k homogenizaci jedinců uvnitř populací odrůd, které ztrácejí výhody poskytované genetickou variabilitou. Homogenizované populace mohou být hůře adaptovatelné na změny v prostředí. Například v případě napadení takovýchto populací chorobami a škůdci, kteří prolomili nějakým způsobem jejich rezistenci, znamená většinou ztrátu všech jedinců v populaci. 26 Jak uvádí Tetera (2003: 23) Člověk je nedovede ani genovým inženýrstvím rekonstruovat.

4.2 Fytogenofond kulturních rostlin Fytogenofod užitkových rostlin (dále jen fytogenofod) je tvořen souborem všech genů a alel v populaci (Primack, Kindlmann, Jersáková, 2001: 24) toho konkrétního druhu. Neboli jinak řečeno, plodiny jsou nositelky nejrůznějších vlastností, vloh, které jsou zakódovány v rostlinách a přenositelné do dalších generací. To je využíváno především v šlechtitelství, na kterém z velké časti staví dnešní zemědělství. Můžeme ho rozdělit na několik částí 27 z nichž ovšem krajové odrůdy mají výjimečné postavení díky své vysoké genetické variabilitě, která zaručuje, že jsou nositelky nespočetného množství užitečných vlastností. Cenné jsou také staré odrůdy 28, neboť mohou být také nositelky cenných vlastností, nemusejí být tolik prošlechtěné. Na šlechtění některých to starých odrůd byly využívané také krajové odrůdy 29. Na jednu stranu jsou krajové a staré odrůdy jednou z nejvýznamnější části fytogennofondu, která je důležitá jako zdroj pro šlechtitelství na druhou stranu je zároveň nejohroženější. Na potřebu ochrany genofondu užitkových plodin a planých příbuzných užitkových plodin začalo být upozorňováno od 40. let 20. století 30. Jednak začalo docházet k jejich znatelnějšímu úbytku a díky rozvoji znalostí v oborech jako šlechtitelství, botaniky, genetiky a zjištění se jim přiřazuje nějaká hodnota. Pro člověka má fytogenofond povahu přírodního zdroje, jak píše Stejskal (1988), který může být z pohledu kvantitativního obnovitelný, jelikož teoreticky jsme schopní při zachování minimálního počtu jedinců obnovovat životaschopnou populaci, bez degenerace vlastností 31. Z kvalitativního pohledu je to přírodní zdroj neobnovitelný. Když totiž dojde k zániku, v našem případě krajové odrůdy zeleniny, její specifický genotyp a s ním jeho vlastnosti už nedokážeme žádnou technologii vzkřísit. V nenávratnu je spolu s odrůdou také 27 Dle Tetery (2003: 24) se fytogenofond skládá z následujících částí: 1. Planých druhů, které jsou příbuzné kulturním rostlinám 2. Krajové odrůdy a primitivní odrůdy místní 3. Staré, zanikající vyšlechtěné odrůdy 4. Registrované (ze sortimentů vyřazené) odrůdy 5. Neznámá novošlechtění a genetické linie zvláštního významu 6. Současné nové odrůdy 7. Rozpracovaná novošlechtění 28 Jak uvádí Dostálek (2006: 12) Staré odrůdy pocházejí časově třeba z devatenáctého, ale i z poloviny dvacátého století, byly vyšlechtěny (event. nalezeny) jednou osobou, případně rodinou nebo šlechtitelskou firmou známe jejich tvůrce. Byly zapsány a registrovány, obchodně šířeny, uváděny v dobových katalozích a nabídkách osiv a sadby např. Olomoucké nízké, hrách Židovnická Edelperle fazol Zlatý roh. Obvykle se píší s velkými písmeny. V současnosti ovšem některé staré odrůdy jsou stále zařazeny na LPO a tím pádem se stále ještě v prodeji. Jako například odrůdy hlávkového bílého zelí 'Pourovo polopozdní'' (1939) a 'Pourovo pozdní' (1939), odrůda mrkve 'Nantská' (1941), ale také mladší odrůdy jako kedluben 'Kozmanova modrá' (1946) a mnoho dalších. V závorce je uveden rok registrace. 29 V roce 1997 byla zaregistrována odrůda červeného špičatého zelí ''Kalibos' vyselektovaná z krajové odrůdy zelí tzv. hlavatky neboli vysockého zelí do této doby pěstované u Vysoké nad Jizerou. Je to také stará odrůda? 30 V roce 1936 Harlan, Martini upozorňují na možnost ztráty krajových odrůdách šlechtěním a introdukcí v článku o pšenici. Dále na důležitost zachování genofondu krajových odrůd upozorňoval v téže době Vavilov. 31 Tímto se zabývají genofondové banky, které provádějí konzervaci genofondu. Snižováním počtu přesevu se zajišťuje zchlazením semen na nízké teploty.

ztraceno úsilí generací lidí, kteří přesívali osivo za zcela specifických a neopakovatelných podmínek. Krajové a staré odrůdy zeleniny mizely z toho světa postupně. To přispělo k tzv. erozi jejich genofondu, neboli k zániku genů a alel a tedy i k zániku vloh a vlastností jejichž byly rostliny nositelky. Eroze genofondu krajových odrůd zeleniny má několik důvodů. Díky šlechtitelství sice vznikají odrůdy s vylepšenými vlastnostmi, ale ty vlastnosti které nejsou preferovány se mohou v dalších generacích rostlin poztrácet 32. Odrůdy byly a jsou šlechtěny pro podmínky moderního zemědělství, v kterém se začala pěstovat jenom úzká škála výkonných odrůd, která vyhovuje tomuto stylu hospodaření, jenž je založené na umělých hnojivech, chemických ošetřujících prostředků, následnému mechanickému zpracování plodin, dlouhým přepravním vzdálenostem atd. Důvodem je zákazník, který začal preferovat odrůdy s určitými vlastnostmi (např. odrůdy mrkve s oranžovým kořenem). Určitou roli při rozhodování zákazníka hrála reklama a módní záležitosti. V mnoha případech došlo také k devastaci životního prostředí odkud krajové odrůdy pocházely 33. (Chloupek, 2000: 27, 58) Tyto příčiny spolu s legislativní restrikcí odsunuly krajové a staré odrůdy na okraj zájmu pěstitelů. V případě, že se dostaly zástupci krajových odrůd do genofondové banky, jejich existence do budoucna není zajištěna, jelikož vzorek obsahuje pouze omezený množství osiva, které po jistou dobu má sklon ztrácet svoje vlastnosti kvůli kterým byl do sbírky zařazen. (Kraus, 1999: 23) Každopádně je k dispozici především šlechtitelům, kteří vytvářejí nové odrůdy pro industriální zemědělství, které je v neustálém souboji se škůdci, chorobami, snižováním úrodnosti půdy a nákladů na produkci atd. 4.3 Šlechtitelství Zásadní význam měli a i dnes mají krajové odrůdy ve šlechtitelství. Na začátku cílevědomého šlechtění byly brány, díky své vysoké genetické variabilitě, jako základní materiál z kterého šlechtitelé v té době vycházely. Daly základ dalším odrůdám, které je díky procesu šlechtění v mnohých vlastnostech předčily a tím vytlačily na okraj zájmu pěstitelů. V důsledku toho však začalo docházet k homogenizaci genofondu jednotlivých odrůd a tím i ke snížení vnitrodruhové variability. (Chloupek, 2000: 28) 32 Na tuto skutečnost jsem byl upozorněn Ing. Pavelem Havránekem CSc. v písemné konzultaci 33 Kolik krajových odrůd zeleniny ztratilo svoje životní prostředí díky povrchové těžbě se už nikdy nedozvíme.

V současnosti jsou významné z hlediska vlastností, kterých jsou nositelky. Díky tomu, že některé z nich byly pěstovány v marginálních oblastech, neboli na hranici ekologických možností druhu, můžou být některé odrůdy nositelky velmi výjimečných vlastností jako je například mrazuvzdornost, chladnuvzdornost nebo suchovzdornost. Rezistence proti různým druhům chorob a škůdců 34 se zase mohla vyvinout díky dlouhému kontinuálnímu pěstování jednotlivých populací jednoho druhu v různých oblastech s rozličnými podmínkami. Šlechtitelství spočívá ve zlepšování vlastností plodiny na genetickém základě v konkrétním směru, jenž si šlechtitel vytýčí v tzv. šlechtitelském cíli. Šlechtitelský cíl je většinou podmíněn aktuální poptávkou. Poptávka po nových odrůdách může pocházet z různých oblastech lidské aktivity a může klást na vlastnosti rostlin různé nároky. Například z technologického hlediska bude konzervárenský průmysl klást důraz na odrůdy zeleniny, které mají lepší vlastnosti pro mražení, sterilizování. Zemědělec pěstující zeleninu bude preferovat odrůdy vhodné pro jeho oblast. Spotřebitel si zase může vybírat jemu chuťově blízké odrůdy. (Pekárková 2001: 444-445) Aby šlechtitel mohl tuto poptávku uspokojit, musí mít po ruce výchozí materiál s pestrou paletou možností výběru jenž je tvořena vnitrodruhovou variabilitou. Šlechtitelovi možnosti mohou být rozšířeny právě díky krajovým odrůdám konkrétního druhu, které mají potenciál splnit šlechtitelův cíl. Šlechtitelství nesplňuje jenom jakousi poptávku, ale také neustále čelí novým výzvám v podobě nových škůdců, chorob, plevelů, v podobě měnících se podmínek v pěstování atd. Monokulturní pěstování je velice zranitelné, díky své nízké vnitrodruhové variabilitě, která například vedla ke katastrofální neúrodě brambor napadené plísní bramborovou v Irsku v roce 1846 a způsobila zde hladomor. Další výzva šlechtitelů spočívá ve stále rostoucím počtu lidí a tím i tlaku na zvyšování výnosů. Jak píše Chloupek (2000), je těžké určit výnosové maximum u konkrétního druhu, jelikož není vidět žádné známky pokroku v šlechtění a najednou dojde ke skokovému zvětšení 35. V budoucnu bohužel nevíme, co nás čeká a řešení příštích výzev může být uloženo právě v nějaké krajové odrůdě, kterou by měli mít šlechtitelé k dispozici. 34 Jako příklad z krajový a staré odrůd mužeme uvést odrůdu okurky 'Mladoboleslavská salátnice'. Výchozím materiálem byly místní odrůdy na Mladoboleslavsku, v Dobrovicích, Luštěnicích Němčicích. Některými evropskými šlechtiteli bývala používána jako zdroj rezistence vůči chorobě černi okurkové. (Lužný, Petříková 2005:20) 35 Kdo by si pomyslel, že kedluben může být takto velký, jako v podobě odrůdy 'Gigant', která je vyšlechtěna z trutnovské krajové odrůdy.

4.4 Vnitřní kvalita Dle hesla Kvalita v Zahradnickém naučném slovníku (Pekárková, 1997: 238) můžeme rozdělit kvalitu zeleniny a dalších plodin na vnější a vnitřní. Vnější kvalita plodin, jak napovídá název, jde posoudit z jejich vzezření a přiřazují se k ní takové veličiny jako například velikost, tvar, vyrovnat atd. Krajové a staré odrůdy se s dnešními nemohou v těchto disciplínách vyrovnat. Jejich výnosy nejsou tak velké, nejsou vyrovnané a už vůbec nejsou přizpůsobený dnešním technologiím pěstování a zpracování. Jejich význam tkví v jejich vnitřních kvalitách, které lze z vnějšku posoudit jen nepřímo nebo se musí stanovit rozborem (Pekárková, 1997: 238). Nejzásadnější vnitřní kvalita z hlediska dnešní doby je stupeň prošlechtěnosti krajových odrůd zeleniny, který je u nich nízký. Díky tomu, že neprošli procesem šlechtění z důvodů nějaké specializace rostliny, nemohly tím pádem poztrácet své vlastnosti, které těmto dnešním, často velmi prošlechtěným a vysokou péči požadujícím, odrůdám chybí. Krajové odrůdy na rozdíl od velmi prošlechtěných odrůd mohou opakovaně sloužit jako výchozí materiál pro různé šlechtitelské cíle. Další vnitřní kvalitou může být Dle Šarapatky, Urbana (2005) a Dostálka (2006) vyšší obsah specifických látek například v podobě zvýšeného množství vitamínů. Díky tomu může být jak píše Dostálek (2006: 13) rostlinný produkt pro spotřebitele hodnotnější a cennější. Tato vlastnost může být také využívána k dalšímu šlechtění za cílem zvyšování specifických látek v rostlinách. Jemné rozdíly ve vnitřním složení jednotlivých odrůd vytvářejí pestrou paletu chutí a tvarů, jejichž množství se s nabídkou u druhů současných odrůd nedá srovnávat. Množství krajových odrůd mohlo vzniknout v důsledku dlouhodobého snažení našich předků, kteří si dokázaly osivo nejenom předávat z generaci na generaci, ale také svoji nepřetržitou nezáměrnou selekcí udržovat nebo zušlechťovat danou odrůdu na konkrétním místě. V důsledku toho krajové a některé staré odrůdy plně splňují temporální charakter 36, tak jak ho nastínila Librová (2008) ve Vlažných a váhavých. Ptám se, jestli z tohoto pohledu můžeme srovnávat změny způsobené dlouhotrvající selekcí 37 a změnami způsobenými například molekulární hybridizací, gene farmingem atd. Důkazem toho kvalitativního nepoměru je fakt, že vlastnosti některých odrůd takto vzniklých jsou velmi nestálé a musejí se složitě udržovat, aby se neztratily. 36 Temporálie jsou činnosti a věci zřetelně a refletovaně spojené s plynutím času Tak toto slovo používají němečtí ekologové času. (Librová, 2005: 138) 37 Mám tím namysli i práci dřívějších a dnešních šlechtitelů, kteří šlechtí pomocí záměrné selekce.

Jistou dimenzi vnitřní hodnoty může také nalézt u starých odrůd zeleniny v procesu který se nazývá výměna odrůd. Některé staré odrůdy jsou zařazeny do Listinu povolených odrůd několik desetiletí, jelikož jsou stále u pěstitelů oblíbené a odolávají konkurenci zaváděným novinkám. V kontrastu s tím, novošlechtěnci setrvání na seznamu několik málo sezón, jelikož šlechtitelské subjekty se snaží vzbuzovat poptávku po svých výpěstcích zaváděním horkých novinek na trh. 4.5 Kulturní rozměr krajových odrůd zeleniny Krajové odrůdy zeleniny mohli vzniknout jenom díky kombinaci neopakovatelných vlivech prostředí, které vtisknulo do nich svoji tvář a úsilí nespočetného množství lidí, kteří je dokázaly kontinuálně pěstovat. Jsou výsledkem dlouhotrvajícího lidského snažení stejně jako například architektonické památky, které nám zde zanechaly naši předci. Podobně můžeme nahlížet na staré šlechtitele, kteří začaly odrůdy šlechtit záměrně s cílem jejich zlepšení. Ne zřídka zde bylo šlechtění určitého materiálu vícegenerační záležitostí trvající i několik desítek let. Šlechtění rostlin je o něčem více než vědě. Úspěšný šlechtitel musel mít pro tento druh činnosti také nadání stejně jako dobrý umělec. Jednotlivé odrůdy za sebou skrývají mnohdy složitou historii, jak nám to popisuje například Pavel Chobotský ve své knize Příběhy slavných odrůd. Lidé si kolem pěstování zeleniny vytvořili svůj typických folklor 38. Hlavně v oblastech, které byly vyhlášené pěstováním nějakým druhem zeleniny, jejichž pěstování často tvořilo základ místní ekonomiky. Folklor mohl nabýt mnoho podob v oblastech zvyků, lidových moudrostí, písní, dětských říkadel a pohádek, kulinářských specialit 39 atd. V současnosti se lidové zvyklosti a tradice kolem pěstování zeleniny přeměnily do různých místních slavností a trhů jako je tomu například v Hořovicích s cibulovými jarmarky, v Buchlovicích česnekové slavnosti, v Polné na havlířkobrodsku Mrkvová pouť, v Ivančicích Chřestové dny aj. (Lužný, Petříková, 2005) 38 Věda, která se zabývá vztahem mezi rostlinami a lidmi se nazývá etnobotanika. 39 Bohatost místních zvyků, tradic a vůbec všeho co souviselo s pěstováním okurek na znojemsku nám popisuje ve své vynikající práci Znojemské okurky Hanz Zuckriegl. Bohužel takovýchto výpovědí je velmi poskrovnu.

5 Subjekty zabývající se tématem krajových odrůd zeleniny Autoři příspěvku (Dušek, Dušková, Karlová, 2007) s názvem Sběry genetických zdrojů zelenin, léčivých a aromatických rostlin, jejich monitoring a konzervace konstatují, že na území České republiky 40 se již žádné původní odrůdy zeleniny nepěstují a tudíž je zbytečné zde provádět expedice k pěstitelům za účelem sběru. Přesto zde existují subjekty, jenž se zabývají tématem krajových odrůd a v následujících kapitolách se tento zájem pokusím charakterizovat. 5.1 Konzervace genetický zdrojů v ČR s důrazem na zeleninové druhy Nejdůležitější roli v oblasti diverzity plodin hraje v ČR Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin a agro-biodiversity 41 (dále jen Národní program ), který spadá pod Ministerstvo zemědělství ČR. Národní program je institucionální nástroj České republiky zřízen za účelem organizačního a věcného zabezpečení uchování a setrvalého využívání genetických zdrojů rostlin významných pro výživu a zemědělství. (Národní program, 2006: 3) Národní program vychází ze zákonů ČR a z mezinárodních smluv. Tvoří platformu pro aktivity, které jsou spojeny s genetickými zdroji plodin, jako je udržování a rozšiřování kolekcí genetických zdrojů, mezinárodní výměna zdrojů, hodnocení kolekcí a mnoho dalšího. Z pohledu krajových odrůd zeleniny je jedním z nejdůležitější účastníků Národního programu Výzkumný ústav rostlinné výroby (dále jen VÚRV) oddělení genové banky, pracoviště Olomouc, které má mimo jiné na starosti kolekce zelenin a provádí jejich uchování a rozšiřování v ex situ 42 podmínkách za pomocí různých metod konzervace. Zde jsou 40 Autoři dále píší že, Česká republika se tak připojila na úroveň eroze genofondu zelenin jaká je v západní Evropě. a s jistým zklamáním zjišťují stejně pokročilou erozy genofondu zeleniny na Slovensku. Jisté možnosti se však stálé nabízejí na území východní Evropy (Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina, Moldávie, evropská část Ruska), kde by snad bylo stále ještě možné v oblastech osídlených původně českým obyvatelstvem (např. volyňská gubernie v Rusku, rumunský Banát apod.) staré odrůdy zelenin nalézt (Dušek, Dušková, Karlová, 2007: 30) 41 Národní programu konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin a agro-biodiversity je jeden ze tří programů Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin, zvířat a mikroorganismů významných pro výživu a zemědělství 42 Ochrana biologické rozmanitosti ex situ na úrovni genetické, druhové i na úrovni populací znamená ochranu složek biodiverzity mimo jejich přirozená stanoviště (biotopy). (Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR, 2005: 31)

prakticky uchovávány všechny staré odrůdy a populace krajových odrůd zeleninových druhů. Pro představu kolekce obsahuje 8 859 položek zelenin 43 plus 2084 položek brambor ve Výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě 44. Kvůli své reprezentativnosti by měl jeden vzorek dle Mezinárodního ústavu genetických zdrojů rostlin 45 obsahovat u samosprašných druhů 4000 semen a u cizosprašných druhů 9 12 000 semen. Ovšem (dle Holubec, 2007: 8) v praxi se za dobrý vzorek považuje množství 500 1000 semen. Všechny položky nemají ovšem stejné postavení a dle Národního programu by se měla věnovat zvláštní pozornost materiálům domácího původu tedy i starým a krajovým odrůdám. (Národní program, 2006: 19) Toto doporučení vychází ze strategického hlediska, neboť tyto rostliny jsou adoptovány na podmínky prostředí na našem území a jsou tudíž nejlépe využitelné pro budoucí nové výzvy ve šlechtitelství. Genofondová banka poskytuje vzorky dalším subjektům a to pro účely šlechtění, výzkumu a vzdělání, jak je uvedeno v Dohodě o poskytnutý vzorků, za podmínky nekomerčního využití samotného osiva. Zájemci o vzorky z genofondové banky pocházejí z odborné veřejnosti v oblasti výzkumu, šlechtění a školství zastoupené vysokými školami, výzkumnými ústavy a šlechtitelskými firmami 46 (Národní program, 2006) Jak bylo napsáno v kapitole Fytogenofond kulturních rostlin, tím že se dostalo osivo do genofondové sbírky, není zárukou jeho přežití, jelikož vzorek má tendenci k degeneraci, tzn. že ztrácí své původní vlastnosti, proto je snaha o co nejmenší počet přesevů, které se zajišťuje prostřednictvím prodlužováním tzv. dormance, tj. doba po kterou jsou semeno schopna vyklíčit. Metody bohužel nejsou stoprocentní a dochází k jisté úmrtnosti vzorků. Z jakými všemi problémy se výzkumníci na pracovišti v Olomouci potýkají dokumentuje článek Metody a techniky regenerace cizosprašných zelenin a léčivých, aromatických a kořeninových rostlin (Dušek, Dušková, Chytilová, Losík, Karlová, 2007) I přesto že může docházet k jistým ztrátám, je konzervace a využívání genofondu představována Národním programem v současnosti na světové úrovni, díky tomu že jsou zde sdruženi zkušení odborníci, kteří mají k dispozici potřebnou infrastrukturu a technologii. Tím, 43 Údaje jsou platné pro rok 2005 a jsou převzata z Národního plánu. Počet položek dle zeleninových druhů: Lactuca (salát) 1435, Cucumis (okurka) 991, Cucurbita tykev 751, česnek 622, paprik 520, zahradní hrách 986, fazolí 902, a rajčat 1 238 položek.celkové množství všech rostlinných položek v kolekcí je 48 000. Roční nárůst je 2 3 tisíc položek (z nových šlechtění, výzkumů, expedic, z výměny ze zahraničí.) Největší počet tvoří sbírka pšenice s počtem okolo 11 tis. položek. 44 Zde jsou uchovávány tzv. in vitro. 45 ang. International Plant Genetic Resources Institute 46 Dokument Národní program konzervace charakterizuje zájem takto: Uživatelům je každoročně poskytováno 2,0 a 3,5 tisíce vzorků genetických zdrojů (pozn. autora ze všech vzorků, ne jenom zeleniny) s rozdíly mezi jednotlivými roky i v podílu domácích a zahraničních uživatelů. Mezi uživateli převažují šlechtitelé a výzkumná sféra, menší část materiálů je zasílána pro potřeby vzdělávání, tvorby krajiny, ochrany přírody, muzejnictví a pod. (Národní program, 2006: 23)

že zde existuje dlouhá tradice vědeckého zájmu o zeleninu 47, kdy již ve 20. letech 20. století se objevili první snahy o konzervaci a využívání genofondu zelenin reprezentovaná pracovníky Zemských ústavů zemědělských v Brně a Mendeleum v Lednici na Moravě (Moravec, 2002: 14). Z tohoto důvodu můžeme říct, že zde byla zachycena významná část krajových forem zeleninových druhů na území bývalého Československa. Národní program představuje uchovávání genofondu zeleninových druhů z drtivé většiny ex situ formou na olomouckého pracovišti genofondové banky VÚRV. Do ex situ strategie genofondu zeleninových druhů můžeme také zařadit botanické zahrady do kterých Svoboda, Tábor (1998: 81) řadí pokusné výsadby rostlin všech výzkumných ústavů zemědělských, zahradnický aj. Zde jsou staré a krajové odrůdy zeleniny pěstovány převážně za účelem šlechtění tak jak tomu je například v Zahradnické fakultě Mendelovi univerzity v Lednici na Moravě a různých šlechtitelských firmách, které mají dotyčnou odrůdu za úkol také udržovat. Dle Dotlačila (1998: 25) by měla být obecně strategie ex situ doplňována strategií in situ, což je ochrana organizmů na jejich přirozených stanovištích. V poměrech ČR a v souvislosti s genofondem zeleninových druhů by jsme mohli uvažovat o strategii in situ jedině v souvislosti planých příbuzných zeleninových druhů, kteří se zde vyskytují 48. Jak píše Krahulec, Holubec (1998), na území ČR neleží žádné genové centrum a ty druhy zde se vyskytující, jsou dostatečně rozšířené, takže ochranu in situ nepotřebují. V případě šlechtěných zeleninových druhů a jejich krajových a starých odrůd by mohla přicházet v úvahu speciální typ strategie ochrany in situ, která se nazývá konzervace on farm. Spočívá na pěstování rostlin dle zásad ekologického zemědělství samotnými zemědělci. Odrůdy rostlin by mohli jako základ pro nějaký tradiční místní produkt. Tato strategie je přímo doporučována pro konzervaci heterogenních materiálů jako jsou staré a krajové odrůdy. (Dotlačil, 1998: 33) Tato praxe není ovšem v případě zeleninových druhů prakticky využívána 49. Jak píše Ing. Havránek v písemné konzultaci, je to z důvodu praktického zániku pěstování těchto odrůd pěstiteli (zemědělci, zelináři, drobnými 47 Úplně první počátky zájmu můžeme vysledovat v šlechtitelských rodech z 2. poloviny 19. století. 48 Pastinaca sativa, Daucus carota, Scorzonera hispanic a Scorzonera spp., Lactuca spp., Allium spp. (Krahulec, Holubec, 1998: 78) 49 V zákonu o ekologickém zemědělstí se píše že ekologický podnikatel by měl dbát na podporu biodiversity a ochrany přírody. Což strategie on farm je k tomuto velice efektivním, ale bohužel málo využívaným nástrojem. kouknout jestli jsou na pěstování krajových odrůd vypsané dotace, a jak je to v zahraničí.

zahrádkář)i. Tudíž není kde a na čem navazovat při jejich současném pěstování, které by představovala strategie on farm 50. Velice blízce koncepce on farm se nalézají aktivity skanzenů, které se z národopisného pohledu snaží zachovávat folklor konkrétních oblastí. Do lidové kultury zajisté také patří plodiny, které byly dříve pěstovány a na ně navazující tradiční způsoby zpravování a využití. Jedním z příkladů, který je v této aktivitě na našem území nejdále, je Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a jeho živý sbírkový inventář, který je přestavován jak tradičními plodinami tak i místními plemeny hospodářských zvířat 51. (Vlk, 2005) V našich podmínkách je to bohužel světlá výjimka. 5.2 Z hlediska komerčního sektoru V důsledku nevyužívání konzervace on farm krajových odrůd zelenin v ČR, neexistuje také jejich komerční využití, které by případně tato strategii konzervace umožňovala, nebo dokonce požadovala. I přesto někteří autoři připouštějí možnost využití krajových odrůd 52 ke komerčním účelům. Urban, Šarapatka (2003: 112) doporučují krajové odrůdy k pěstování v rámci specifických kontraktů se zpracovateli, kdy cena zvláštního výrobku nahradí nižší výnos. Stejně tak píše Dostálek (2006 říjen), že by mohly krajové odrůdy sloužit jako základ k osobitých regionálních produktů. Ing. Havránek, v písemné konzultaci připouští, že by snad mohlo být zajímavé pokusit se registrovat nějakou krajově typickou tradiční zeleninu (např. zmíněný Malínský křen, Znojemské nakladačky, Bzenecký česnek), ale i to by muselo začít u schopného šlechtitele, a pokračovat odrůdovou registrací a množením certifikovaného osiva a sadby. zeleniny. Tím by ovšem muselo dojít opět k homogenizaci genofondu té dané krajové odrůdy 50 Jak Ing. Havránek dále v písemné konzultaci píše, že konzervace on farm může přicházet v úvahu u některých tradičních ovocných dřevin. Zde máme fungující příklad v obci Hostětín v Bílých Karpatech, kde se z místních odrůd ovocných stromů, produkuje v lokální moštárně výborný jablečný mošt. 51 Vedle několika desítek tradičních odrůd ovocných stromů, polních plodiny, technických plodin aromatických a léčivých rostlin, tzv. hrnkových rostlin nalézt také šest tradičních odrůd brambor nebo například místní plemena hospodářských zvířat. (Vlk, 2005) 52 Autoři v textech nespecifikují skupinu plodin krajových odrůd (jako například ovocné stromy, obilniny, zeleniny atd.)