Křesťanství Oda Nobunaga (1534-1582), první z velkých sjednotitelů Japonska, měl značně nepřátelské vztahy s buddhistickým klérem. Jedním z jeho největších odpůrců byl Kósa (1543-1592; známý jako Hongandži Kennjo), hlava mocného kláštera Išijama Hongandži v Ósace, který velel mohutné vojenské síle představované tzv. Ikkó ikki, militantními svazy Džódo šinšú. Válčil s nimi deset let; Nobunagova nenávist vůči buddhistickému mnišstvu částečně vysvětluje jeho kladný postoj ke křesťanským misionářům. Prvním misionářem v Japonsku byl španělský jezuita František Xaverský (1506-1552), který tu působil v letech 1549 až 1551. Po něm postupně přicházeli portugalští jezuité a později španělští františkáni a augustiniáni. Většina Japonců zpočátku nejevila o křesťanství příliš velký zájem, japonská knížata na Kjúšú ale zahrnovala misionáře přízní ve snaze přilákat na svá panství obchod; několik z nich přijalo křesťanství a nutilo své poddané, aby je následovali. Kníže Ómura Sumitada (1533-1587), který konvertoval již roku 1562, založil na západním pobřeží Kjúšú přístav Nagasaki a roku 1571 z něj učinil centrum obchodu s Portugalci. V roce 1580 předal faktickou kontrolu nad městem jezuitům. Již František Xaverský se zasloužil o špatné vztahy s buddhistickými duchovními, protože ve svých kázáních nevybíravým způsobem kritizoval buddhistické duchovenstvo. Náboženská nesnášenlivost křesťanských misionářů tak záhy vyvolala mezi buddhistickým klérem odpor, který vyústil v ojedinělé případy pronásledování křesťanů ze strany vládních úřadů; nové náboženství se však i přesto rychle šířilo po celém Kjúšú a proniklo i do oblasti Kjóta. František Xaverský v Japonsku během svého pobytu pokřtil okolo tisíce nových křesťanů a věřil, že křesťanství má v Japonsku zaručenou dobrou budoucnost. Vypracoval metodiku pro nové misionáře, kterou se jeho následovníci úspěšně řídili. Misionáři používali při své práci i charitu, brzy také pochopili důležitost pohřebních rituálů v Japonsku, přizpůsobili tedy i tomu svou činnost. Snažili se působit na všechny sociální vrstvy, např. pro chudé obyvatelstvo stavěli chudobince, často také přizpůsobovali své chování japonským rituálům. Deset let po příjezdu Františka Xaverského měla církev misionářské základny v centrálních provinciích a mezi konvertity byla řada mocných členů vládnoucí třídy. Roku 1579 dorazil do Japonska Alessandro Valignano (1539-1606), který misionářům nařídil povinné studium japonštiny, což mělo napomoci nejenom k přirozenější komunikaci, ale i k lepšímu pochopení místních zvyků a možnosti získat mezi japonskými konvertity první kněze. Rozdělil oblasti působnosti, ve Funai zřídil centrální seminář, kam byli přijímáni japonští novicové. Výuka nových věřících byla poměrně jednoduchá, obsahovala tři fáze: 1) Seznámení se s doktrínou o Bohu jako svrchovaném Stvořiteli a naukou o nesmrtelnosti duše a o spáse, poté následovalo vyvrácení učení buddhistických škol. 2) Chronologický výklad křesťanské nauky. 3) Příprava na křest, která zahrnovala vysvětlení Deseti přikázání a učení Ježíše. Zároveň v seminářích probíhala výchova japonských duchovních a také varhanistů, chóristů, malířů, řezbářů a tiskařů. Japonsko se stalo pro jezuity nejslibnější oblastí misionářské činnosti, odhaduje se, že kolem roku 1582 přestoupilo na víru asi 150.000 Japonců. Do konce století stoupl počet křesťanů na 300.000 a v roce 1615 již dosahoval téměř půl milionu (asi 2 % obyvatelstva). 1
V době vlády Nobunagy misijní činnost slavila nebývalé úspěchy i v hlavním městě. Roku 1582 byl Nobunaga zabit a jeho místo posléze zaujal Tojotomi Hidejoši (1537-1598), který brzy začal na křesťanství pohlížet s nevolí, protože měl důvodné podezření, že by mohlo posloužit jako základ pro podvratnou spolupráci mezi knížaty na Kjúšú. Při svém vojenském tažení na Kjúšú roku 1587 poznal silný vliv křesťanské misie mezi lidem i knížaty, a zřejmě to jej přimělo vydat 23. července 1587 edikt, jímž křesťanství prohlašoval za zhoubné; misionáři měli opustit do dvaceti dnů zemi, toto nařízení ale nebylo přísně prosazováno. Přátelské vztahy, které do té doby jezuitští misionáři s Hidejošim měli, ale byly ukončeny. V roce 1590 přijel do Japonska podruhé Valignano, kterého Hidejoši přijal, což vzbudilo v církvi nové naděje. Nepřátelský postoj ke křesťanům však prohloubil příjezd španělských františkánů v roce 1592, stejně jako zprávy o těsné součinnosti křesťanských misionářů s evropskými vojáky při budování koloniálních základen v Manile na Filipínách. Ke konci svého života začal být Hidejoši chorobně podezřívavý a to se projevilo i v jeho vztahu ke křesťanství roku 1597 nechal v Nagasaki ukřižovat šest františkánů, tři jezuity a sedmnáct laiků. R. 1603 se podařilo získat moc Tokugawovi Iejasuovi (1543-1616); už v roce 1598 pozval do Eda španělské františkány, aby jejich prostřednictvím navázal obchodní styky s Filipínami a Mexikem. Ve snaze přilákat evropské obchodníky na své panství povolil španělským františkánům, aby založili v Edu misii. Obdobně jako Hidejoši ale i Iejasu považoval křesťanství za podvratný živel a již v r. 1606 začal vydávat první protikřesťanské edikty. Jeho nástupce Hidetada zakázal r. 1612 veškeré misijní aktivity a nařídil svým přímým vazalům a veškerému lidu na šógunátních panstvích, aby se křesťanství zřekli. 27. 1. 1614 vstoupil v platnost edikt, kterým se křesťanství prohlašovalo za podvratnou nauku a zakazovalo se jeho hlásání a vyznávání. Do země ale pronikl větší počet misionářů, než byl vypovězen, v roce 1617 proto byli čtyři misionáři popraveni a o pět let později bylo popraveno 120 misionářů a konvertitů. Od r. 1629 se stalo běžnou praxí, že člověk podezřelý z křesťanského vyznání musel pošlapat nějaký křesťanský symbol, např. destičku se zpodobněním Krista či Panny Marie, a ti, kteří odmítli na takovýto obrázek zvaný fumie šlápnout, byli popraveni či mučením nuceni ke zřeknutí se víry. Pronásledování křesťanů dosáhlo vrcholu v letech 1637-1638, kdy téměř 20.000 křesťanských rolníků podporovaných potulnými samuraji povstalo na západním Kjúšú, nakonec podlehli a byli pobiti. S výjimkou několika izolovaných skupin skrytých křesťanů, které se udržely, povstání v Šimabaře představuje faktický konec křesťanství v Japonsku. Od roku 1640 museli být všichni Japonci registrováni v místních buddhistických chrámech a chrámové matriky pak sloužily jako nástroj kontroly jejich náboženské příslušnosti. Již v roce 1590 Valignano pochopil, že křesťanům pravděpodobně hrozí v budoucnu persekuce, začal tedy podporovat vznik bratrstev, která by v takovém případě v jednotlivých oblastech Japonska udržovala tajně křesťanskou víru; již okolo roku 1600 se tak ve všech částech země nacházely laické křesťanské organizace. Členové těchto bratrstev žili zbožným životem, pomáhali s evangelizací a věnovali se charitativní práci, bratrstva připravovala své věřící i na hrozbu mučednické smrti. Skrytí křesťané zachovávali náboženskou strukturu a měli i liturgický kalendář, který řídil jejich aktivity. Po roce 1854 se křesťané, kteří v Japonsku přežili, rozdělili do dvou skupin. První se znovu připojila ke katolické církvi, druhá zůstala na církvi nezávislá a dále dodržovala svou vlastní náboženskou praxi. Tato druhá skupina je známá jako staří křesťané, obvykle jsou označováni jako hanare kirišitan, isolovaní křesťané. 2
Konfucianismus (čín. žu-ťia, přibl. škola učenců ; někteří vědci odlišují i žu-ťiao, konfuciánské náboženství) Konfucius (Kchung-c, vl. jménem Kchung Čhiou, asi 551-479 BC, jap. Kóši), věřil, že ideálního sociálního řádu lze dosáhnout, když budou vladaři dávat příklad svým mravným životem, budou dodržovány obřadní předpisy a každý bude žít ve shodě s normami, které odpovídají jeho postavení ve společnosti. Vládce má svěřovat moc úředníkům podle jejich morálních vlastností a intelektuálních schopností, jež je třeba rozvíjet soustavným vzděláváním. Velký důraz kladl na rodinu jako záruku stability společenského řádu. V centru jeho filosofie stojí pojem lidskost (žen), důležitá je také mravnost a obřady. Jeho politický systém je založený na myšlence, že je nutné provést nápravu jmen (čeng-ming) tak, aby věci odpovídaly kvalitám, které jména vystihují, a pak zavládne ve společnosti řád. Během posledních let svého života Konfucius podle tradičního pojetí sepsal díla, která se později stala klasickými díly konfucianismu. Je mu připisováno autorství Knihy písní (Š-ťing), Knihy dokumentů minulosti (Šu-ťing), Análů jara a podzimu (Čhun-čchiou) a částečně Knihy proměn (I-ťing) a Hovorů školy (Ťia-jü). Knihu hudby (Jüe-ťing) a Knihu obřadů (Li-ťi) prý redigoval. Ústřední myšlenka konfucianismu se dá shrnout do pojmu lidskosti (žen, překládáno také jako humanita ), která se zakládá se na lásce k bližnímu a zahrnuje loajalitu a vzájemnost. Podstatou principu lidskosti jsou pieta, tj. úcta k rodičům, kterou děti mají prokazovat svým rodičům za života i po smrti, a bratrská poslušnost, tj. podřízení mladšího bratra staršímu. Sociální soužití je určováno pěti vztahy (wu-lun), které upravují mravní chování lidí navzájem a přidělují každému jednotlivci jeho místo ve společnosti. Mencius (Meng-c, asi 372-289 BC, vlastním jménem Meng Kche, japonsky Móši) nabyl přesvědčení, že může zachránit svět pomocí nápravy lidské mysli; reprezentuje idealistický proud uvnitř konfucianismu, jeho základní teze praví, že člověk je od přírody dobrý. Každý člověk v sobě má od narození vlohy pro soucit, stud, skromnost a smysl pro právo a bezpráví, jež představují semena lidskosti, spravedlnosti, mravnosti a moudrosti. Tato semena se musejí rozvíjet Mencius v tomto smyslu podtrhuje význam výchovy a prostředí. Původ zla vysvětluje tak, že jedinec buď nedokázal rozvinout svůj původní potenciál, nebo svou původní přirozenost ztratil. V politické oblasti vyzdvihoval nezbytnost etických kvalit panovníka, pokud mu chybějí, má lid právo na revoltu. Menciovo přesvědčení, že lidská přirozenost je v podstatě dobrá, mělo velký význam na rozvoj středověké neokonfuciánské filozofie, která rozhodujícím způsobem poznamenala intelektuální život Japonska v době Edo. Sün-c (asi 313-238 BC, vlastním jménem Sün Kchuang, jap. Sonbu) je považován za autora eticko-filosofického traktátu Sün-c. Na rozdíl od Mencia prohlašoval, že lidé jsou od přírody zlí a že pouze cvičení a sebekázeň je může učinit dobrými. Jeho doktrína ale nezná pojem metafyzického zla, které známe z monoteistických náboženství, jde o relativní zlo, které je výsledkem nekontrolovaných lidských tužeb. Přes svůj skeptický postoj k možnosti existence bohů uznával důležitost existence náboženských rituálů. 3
Za císaře Wu-tiho (vládl 140-87 BC) byli na císařské akademii jmenováni učenci pro studium klasických spisů, což znamenalo počátek vybírání státních úředníků prostřednictvím zkoušek, jejichž obsahem bylo konfuciánské učení. Mezi 3. a 8. stoletím pronikly do konfucianismu prvky jiných filosofických směrů, především taoistické a buddhistické, v této době svůj význam získala i Kniha proměn (I-ťing). Fáze oživení mystických tradic a jejich zahrnutí do konfuciánského kánonu je na Západě známá jako neokonfucianismus. Tzv. čtyři knihy (s -šu), totiž Konfuciovy Hovory, Meng-c, Ta-süe a Čung-jung, co do významu předčily pět klasických knih raného konfucianismu. Ču Si (1130-1200, jap. Šu Ši) se ve svém učení zabýval především metafyzickými problémy, byl ovlivněn buddhismem a filosofickým taoismem. Zkoumal hlavně vztah li (princip) k čchi (energie), jeho materiálnímu aspektu. Za nejvyšší realitu pokládal tchaj-ťi, nejvyšší počátek, který je spojením li a čchi. Tchaj-ťi je sám neohraničený, aspekt li v něm obsažený ho činí způsobilým k tomu, aby dal v sobě vzniknout všem věcem. Li existuje ve všech věcech, jeho existence tak logicky předchází existenci čchi, ale bez čchi neexistuje materiální ztělesnění, které umožňuje existenci li. Od Mencia přejal Ču Si víru, že lidská přirozenost je původně dobrá, protože se skládá z principů, kterými nás obdařila příroda. Avšak lidé se rozvíjejí v interakci s okolím, a tak získávají rozličné formy čchi, proto se mohou rozejít se svou původní dobrou přirozeností a stát se špatnými. Wang Jang-ming (1472-1529, jap. Ójómei) vidí cestu k sebezdokonalení v samonapravovací aktivitě mysli. Pozitivně proto hodnotí city, které nejsou podle něho pouze přirozené, ale jsou také zásadní pro proces sebezdokonalování. V tomto smyslu ovšem odlišuje přirozené city od sobeckých tužeb, které zatemňují mysl. Wang přitom nededukuje ze světa, co je správné a co špatné, spíše trvá na tom, že dobrota se nachází ve vědomí a rozšiřuje se v konání. Konfucianismus v Japonsku (džukjó) Konfucianismus do Japonska přinesli podle tradice učenci Ačiki a Wani z korejského království Pekče na počátku 5. století. Takzvaná Ústava o sedmnácti článcích prince Šótokua z roku 604, směřující k ideálu hierarchické politické struktury soustředěné kolem císaře, byla inspirována z několika zdrojů, velmi patrný je ale především vliv konfuciánské nauky. Konfucianismus ve formě, v jaké byl přenesen do Japonska, kladl důraz především na soudržnost v rodinném kruhu, obzvláště na synovskou oddanost a na loajalitu vládci. Ačkoli se v Japonsku nikdy nestal organizovaným náboženstvím, jeho normy a hodnoty se od počátku staly základem japonského myšlení a etiky. Podstatnou součástí konfucianismu byla historiografie: dějiny se hodnotily podle hledisek Konfuciova učení a vyvozovaly se z nich závěry poučné pro vládu i obecnou mravnost. Již okolo roku 670 za císaře Tendžiho bylo zásluhou skupiny korejských učenců založeno první japonské vysoké učení Daigakurjó, kde hlavní náplní studia byla klasická konfuciánská díla. V období Kamakura přinesli čínští zenoví mniši do Japonska myšlenky neokonfucianismu, který se v období Muromači stal předmětem hlubšího studia mezi vzdělanci. Zlatým věkem konfucianismu bylo období Edo, kdy byla oficiálně propagována konfuciánská morálka zdůrazňující loajalitu 4
k lennímu pánovi a oddanost k rodičům. Konfucianismu legitimizoval politickou hegemonii vojenské feudální vlády a lenních knížat, tokugawští šógunové se zpravidla opírali o poradce z řad neokonfuciánských učenců. Potřeba silné byrokratické vlády a soustavná podpora čínských studií také vyústily v mohutnou vědeckou a filozofickou aktivitu. Předmětem studia dvou neokonfuciánských škol čínského středověku se stal člověk a jeho vztah ke společnosti. Škola Čcheng-Ču (jap. šušigaku, tj. škola Ču Siho ) zdůrazňovala, že přírodní i lidský řád jsou neměnné a klíčem ke společenské harmonii je práce člověka na vlastním sebezdokonalení. Škola Wang Jang-minga (jap. jómeigaku) považovala za měřítko mravního činu subjektivní intuici. Důležité místo v činnosti neokonfuciánců zaujímala také historiografie. Nejvýraznějšími konfuciánskými institucemi v době Edo byly oficiální školy v jednotlivých knížectvích. Budování byrokratického státu v době Meidži někteří Japonci chápali jako uskutečňování konfuciánského ideálu každému podle jeho zásluh, prudký a masivní příliv západních idejí a vlivů však tradičním konfuciánským pohledem na svět silně otřásl. V období Šówa došlo k syntéze konfuciánské etiky a nacionalismu a konfuciánské myšlenky začaly být využívány jako prostředek k dosažení ideové mobilizace národa. Fudžiwara Seika (1561-1619), který patřil k Ču Siho škole, žil v době přechodu od neklidného období Muromači k období Edo, jeho politické a sociální myšlenky se staly jedním z východisek pro vytvoření politiky tokugawského šógunátu. V raném věku se stal buddhistickým mnichem školy Rinzai, ale ve 37 letech zavrhl buddhismus a věnoval se nadále čínskému myšlení a literatuře. Pravidelně se stýkal s čínskými vyslanci, ale také s korejskými válečnými zajatci; jeden z vězňů jej tak důkladněji seznámil s Ču Siho myšlením. Seika měl kontakty s vlivnými válečníky, a jeho učení tak získalo politickou podporu předních představitelů rodu Tokugawa. Iejasu mu nabídl místo ve své vládě, to však Seika odmítl a sloužil pouze jako jeho příležitostný poradce. I když se sám úřednickému životu vyhnul, zanechal řadu významných žáků, kteří se stali neokonfuciánskými mysliteli, učiteli a vládními poradci. Ve svém učení navazoval na Ču Siho nauku, že princip li (jap. ri) je duchovní stránkou univerza a je přítomen ve všech věcech a lidech jako nedílná součást jejich bytí, materiální svět tvoří materiální síla čchi (jap. ki), která je v každém odlišná a jedinečná. Proto existují rozdíly mezi lidmi, které se projevují především v jejich morálních vlastnostech. Osobní morální charakter je třeba posuzovat podle schopnosti člověka plnit patřičným způsobem společenské a rodinné povinnosti; dodržování etických příkazů zaručuje spořádanou společnost. Mezi nejvýznamnější Seikovy spisy patří Suntecu roku (Záznam obsažných rčení, 1606), Daigaku jórjaku (Vybrané kapitoly z velkého učení, 1619), Bunšó taroku kórjó (Pojednání o zásadách dosažení ctnosti) a Kana seiri (Zapsané skutečnosti a principy). 5