Detlef Horster; Jurgen Habermas úvod k dílu Nakladatelství Svoboda; Praha 1995 Obsahuje: - Habermas - Dějiny Frankfurtské školy I. Habermas analytik společnosti a bojovný demokrat Od roku 1949 studoval Habermas filosofii, v roce 1945 ukončil svou filosofickou disertaci. Adorno nepřijal jeho práci Strukturní přeměna veřejnosti jako habilitační spis. V tomto díle chce Habermas prostřednictvím sociálně filosofického myšlení objasnit vztahy ve Spolkové republice. Habermas zde analyzuje stinné stránky systému. Vychází z toho, že buržoazní společnost má určité ideály, které však neplní, a že tyto ideály působí zároveň jako legitimace nutná k udržování společenského řádu. Habermas se zabývá především zkoumáním pojmu veřejnost. Základní myšlenkou instituce veřejnost je to, že prostřednictvím veřejných diskusí se má kontrolovat a legitimovat panství. Habermas líčí úpadek této instituce. Dialektika postupného zestátňování společnosti zároveň s prosazujícím se zespolečenštěním státu rozkládá postupně základnu buržoazní společnosti oddělení státu a společnosti. Mezi oběma a jakoby z obou vzniká repolitizovaná sociální sféra, která se vymyká rozlišování na veřejné a soukromé. Tím se rozpadá veřejnost ve své liberální podobě. Veřejnou instancí je stále více správa. Její rozhodnutí formulovaná pod záminkou odbornosti nejsou pro občana průhledná. Možnosti tisku vytvářet kritickou veřejnost jsou omezovány závislostí na inzerci, strany se stávají mocenským nástrojem stranické byrokracie. Veřejnost je tedy odevzdána instancím, které samy vykonávají moc. Veřejnost vznikla pro kontrolu moci a stala se sama mocí mimo jiné také proto, že lidem podřízeným instrumentálnímu rozumu chybějí hodnotové orientace pro otevřenou kritiku. Přesto Habermas vidí východisko v racionalizaci výkonu sociální a politické moci. S tím spojená naděje na obnovení regulativního principu rozumu mu přinesla označení pozdní osvícenec. Habermas rozlišuje práci a komunikativní jednání. Práci ztotožňuje s účelově racionálním jednáním a rozumí jí buď instrumentální jednání nebo strategie. Těmito rozdíly může nyní definovat společenské systémy podle převládajícího typu jednání: sociokulturní životní svět a systém účelově racionálního jednání. Podle Habermase moderní společnosti postupně vtěsnávají všechny oblasti života do forem ekonomické a administrativní racionality. Namítá však, že ani v kapitalismu se lidé nedají redukovat jen na faktory výroby (x Marxovi). Kdyby lidé jednali a mysleli jen a výlučně účelově racionálně, týkalo by se odcizení všeho a na osvobození by nebyla naděje. Habermas naproti tomu ukázal, že morálně praktický rozum ať jakkoli pozměněný - je v pozdně kapitalistické společnosti přítomný a dá se v komunikativní každodenní praxi prokázat. Habermas polemizoval s myšlením Luhmanna. Neslučitelnost jejich stanovisek se dá vyvodit z dehumanizovaného obrazu teorie systémů, která chápe společnost jako bezduchý mechanismus a lidi jako jeho fungující součásti. Podle Habermasovy analýzy poznávacích zájmů neexistuje žádné objektivní poznání, které by mohlo opustit svou vázanost na životní svět. Teoretické poznání je vždy také morálně praktickým problémem. Podle Habermase se ukazují při veškerém kritickém hodnocení moderny také aspekty, na něž by mohla navázat alternativní politická praxe. Habermas sází na schopnost lidí k sebeorganizaci protestu. Historikové v Německu byli toho názoru, že je nutné dát Němcům Spolkového Německa národní identitu. Bude-li rozvíjena jako historicky vzniklá, naruší to značně období fašismu. Habermas s historiky polemizoval, že redukují nacionální socialismus na nehodu
nebo maličkost. Němci jsou dle něj nerozlučně spjati s dějinným prostředím a musí se s ním vypořádat. II. Habermasova filosofie jazyka Wittgestein: hranice jazyka jsou hranicemi světa, neexistuje logika, která by předcházela jazyku. Za ústřední postavu svého přístupu označil Habermas Meada. Habermas rozděluje řečové akty na čtyři třídy: komunikativa (vyjadřují různé aspekty smyslu vůbec), konstativa (vyjadřují kognitivní užití vět), expresiva (vyjadřují sebeprezentaci mluvčího), regulativa (vyjadřují vztah, který mluvčí a posluchač zaujímají k normám jednání). V komunikativech je obsažen nárok platnosti srozumitelnosti, v konstativech pravdy, v regulativech správnosti a v representativech (expresivech) věrohodnosti. Ilokuční část řečového jednání vytváří vztah mluvčí/posluchač a vznáší určité nároky platnosti. Ty se v každé řeči předpokládají jako neproblematické. Jsou-li zpochybněny, pak zajišťuje komunikativní podmínky jednání diskurs. Nedojde-li v řeči orientované na dorozumění ke shodě, je nutný přechod k diskursu. V diskursu je explicitně diskutována platnost nároků implicitně vyzvedávaných v komunikativním jednání. Pro ideální řečovou situaci uvádí tyto podmínky: - všichni potenciální účastníci diskursu mají stejné šance otevřít diskurs a vstoupit do něj - všichni mají stejné šance přednést svůj výklad, žádný názor nesmí být popírán - k diskursu jsou připuštěni ti mluvčí, kteří mají stejné šance používat reprezentativní řečové akty; to je záruka, že jednající jsou pravdomluvní - jsou připuštěni jen ti, kteří mají stejné šnace používat regulativní řečové akty; to vylučuje privilegování ve smyslu jednostranně zavazujících norem jednání a hodnocení III. Habermasova rekonstrukce rozumu Habermas je toho názoru, že rozchod morálky a vědy se v průběhu dějin stále více zesiluje, lze hovořit o osamostatňování věd. V novověku se stabilizuje stále více tendence k vzájemnému oddělování různých momentů rozumu. Kant ukázal, že rozdílné oblasti světa byly podchyceny různými pravidly, která mají vždy být přiřazena určitému momentu rozumu. Objektivní oblast je podchycena pravidly teoretického rozumu, sociální oblast pravidly praktického rozumu a subjektivní oblast pravidly esteticko-expresivního rozumu. Kantovi šlo o to, vyložit tyto tři momenty rozumu v jednotě, v níž má primát praktický rozum. Habermas vychází a zároveň se kritiky distancuje od myšlení Webera. Pro Webera je vznik západního racionalismu znamením moderny. Racionalizační proces popisuje jako zevšednění kultury tím, že byly zbaveny kouzla mýtickonáboženské obrazy světa, jakož i vývojem moderních společností k diferenciaci kapitalistického podniku a státního aparátu. Weber sleduje pouze vzor kapitalistické racionalizace a jednostranně zdůrazňuje dimenzi účelově racionálního jednání. Kritika Webera vedla Habermase ke změně paradigmatu: od účelově racionálního ke komunikativnímu jednání. Komunikativně jednající vytvářejí tři nároky platnosti: pravdivosti (objektivní svět), správnosti (sociální svět), hodnověrnosti (subjektivní svět). Jednají v protikladu s názorem Webera, stále na třech úrovních racionality. Habermas tvrdí, že se životní svět a komunikativní jednání k sobě navzájem chovají komplementárně. Přes změnu paradigmatu od účelově racionálního jednání k jednání komunikativnímu se může ukázat, že se zespolečenštělí lidé vždy pohybují na třech úrovních racionality.
Společnosti musejí v životním světě hledat, jak se vyhnout dvěma rizikům: neúspěšného dorozumění, nedorozumění a riziku neúspěšných plánů, neúspěchu. První riziko lze zvládnout komunikačními médii a druhé řídícími médii (peníze a moc). Komunikační média jsou vázána v kontextu životního světa, zobecňují komunikaci. Řídící média se oproti tomu mohou vůči životnímu světu osamostatnit. Proto můžeme u těchto médií na jedné straně vidět výhodu odlehčení pro komunikaci, na druhé straně u nich existuje nebezpečí, že se osamostatní, takže Habermas konstatuje, že postupně racionalizovaný životní svět stále komplexnějších formálně organizovaných oblastí lidského jednání, jako je ekonomie a státní správa, se zároveň odděluje a upadá do závislosti. Habermas mluví o monetizaci a byrokratizaci každodenní praxe. Kulturně historický vývoj se z dnešního hlediska jeví jako proces vzrůstajícího oddělování tří momentů rozumu a vzrůstajícího vytváření subsystémů účelově racionálního jednání. Habermas ale nerezignuje, jako Horkheimer, Adorno, ale hájí změnitelnost životního světa včetně k tomu náležících řídících médií, protože ta jsou koneckonců přece spojena prostřednictvím základních institucí občanského práva s komunikativní každodenní praxí. Komunikativní struktura je dnes ohrožena dvěma tendencemi. V oblastech vědy, umění, morálky a práva se vytvářejí expertní kultury, které se uvolňují od komunikativní každodenní praxe. Dále se osamostatňující se subsystémy oddělují na oblasti, které se vzpírají přetvoření na média peněz a moci. Alternativní praxe se zaměřuje proti instrumentalizaci profesní práce, závislé na zisku, proti prodlužování konkurenčního a výkonového tlaku, proti monetarizaci služeb, vztahů a času, proti konzumní definici soukromých oblastí života. Sebediferenciace rozumu a racionalizace životního světa vedly tak daleko, že cíle a smysl jednání sotva již dosahují komunikaci životního světa a nejsou již podle pravidel praktického rozumu samy určeny zúčastněnými lidmi, nýbrž jsou předem dány osamostatňujícími se řídícími médii. Tři momenty rozumu jsou navzdory svému oddělování stále ještě skrytě navzájem spojeny. Tato souvislost všech momentů rozumu je ovšem k dispozici jen zárodečně; musí být uchopena a přetvořena ve skutečnou jednotu. Lidé zabrání katastrofě jen tehdy, když převezmou sami odpovědnost za společenské procesy a nenechají se již ovládat tlakem věcí, které jsou předem dány institucemi. Dutina západní kultury Magnum opus Teorie komunikativního jednání je dvousvazkové dílo čítající kolem 1200 stran. Toto objemné dílo diagnozuje společnost, analyzuje příčiny a důsledky destruktivních sil, které ohrožují životní svět. Společnost je dnes ohrožena především pronikáním byrokratických instancí do sociálních vztahů, které tím ztrácejí své charakteristické lidské vlastnosti a jsou formalizovány. Nazývá tento proces kolonizací životního světa. Komunikativně strukturované životní oblasti jsou podřizovány imperativům formálně organizovaných systémů jednání. Habermas užívá přístupů Webera, Durkheima, Parsonse, etnometodologie, symbolického interakcionismu a slučuje je s fenomenologií a filosofií jazyka ve velkou syntézu. Ke slovu se dostává Marx, Adorno a Horkheimer. Neexistuje žádný filosof, který by spojoval tak různé teoretické přístupy jako Habermas. Habermas ale nesměšuje jednoduše různé myšlenkové systémy, ale ukazuje, jak bychom se mohli učit od různých sociologů a filosofů lepšímu pochopení aktuální situace a kde spočívají slabé stránky jejich teorií. Diagnóza společnosti Největší ohrožení společnosti vidí Habermas v destrukci specificky lidských komunikačních struktur stále více se šířící byrokracií. Jako příklad tendence podřídit neformálně řízené sféry životního světa státní regulaci uvádí Habermas zasahování politiky, zákonů do rodinného života. Lidské vztahy jsou předmětem byrokratických opatření. Komunikace však zahrnuje hlavně soužití na základě dohody o platnosti určitých pravidel.
Habermas klade jako komplementární pojem ke komunikativnímu jednání pojem životního světa. Byrokratické zacházení se vztahy vyžaduje redukci mnohostranných jevů na případy. Všude se rozmáhá myšlení založené v pojmech účel-prostředek-racionalita. Podobný vývoj vidí Habermas ve společenských vědách, které se ocitly v poutech racionality účelu a prostředku. V komunikativním jednání se dají podle Habermase rozlišovat tři aspekty, které vystupují všude tam, kde lidé jednají společně. Lidé koordinují jednání, hodnocení takového jednání se děje podle jeho úspěšnosti, lidé jednají na základě norem, tento druh jednání může být posouzen jen na základě jeho shody s platnými normami a za třetí lidé ukazují při každém jednání něco ze svého vnitřního stavu, ze shody mezi činy a slovy zde mohou být vyvozeny závěry ohledně věrohodnosti. Komunikativní racionalita jako jádro Jádro Habermasova výkladu spočívá v tvrzení, že jak pokud jde o koordinaci jednání, tak i o normativní posouzení a konstatování věrohodnosti, hraje jazyk rozhodující roli. Stát se člověkem se zakládá na použití jazyka (Mead). Pro Habermase představuje druhý aspekt komunikativního jednání, normativní posuzování jednání, nejobsázhlejší model lidského jednání. Výrazněji než u jiných aspektů zde lidé tvoří skutečnost samu. Zde jednají autonomně, mohou říci ano či ne a tím změnit sociální situaci. Konkrétně se to děje tak, že se stále vytváří dorozumění o platnosti určitých norem. Jazykové jednání je pro Habermase modelem jednání vůbec. Pojem dorozumění poukazuje na dosažení racionálně motivované shody mezi účastníky, která se měří kritizovatelnými nároky platnosti. Účelová racionalita a hodnotová racionalita (Weber) Se třemi dimenzemi jednání jsou spojeny nároky na pravdu, správnost a hodnověrnost, které tvořily původně jednotu. Skutečný význam pojmu racionality spočívá v této jednotě. Vodítkem Habermasova výkladu je to, že v průběhu vývoje se prosadila jednostranná orientace kritérie účelnost a pravdy. Ruku v ruce s tím došlo k posunutí pojmu. Pojem racionality se používal výlučně ve smyslu účel-prostředek-racionalita. Weber považuje orientaci na účel-prostředek-racionalitu za tak důležitou, že klade základ pro zúžení pojmu racionality. Podle Habermase Weber ztotožňuje účel-prostředek-racionalitu s racionalitou vůbec a zbavuje se tak možnosti učinit smysl jednání předmětem sociologie, procesy společenské reality se mohly dostat do zorného pole jen z hlediska účelové racionality. Systém jako vnější aspekt (Parsons) Habermas spatřuje Parsonsův význam v tom, že poznal nutnost spojení teorie jednání a teorie systému. Kritizuje však, že zavedení teorie systému do sociologie znamená, že jednající individua jsou chápány jako systémy, které jsou zaměřeny na sebeudržování a optimalizaci svých životních poměrů. Perspektiva samotného jednajícího smysl, zůstává bez povšimnutí. Parsonsova sociologie je teorií společnosti a jednání bez subjektu, popřípadě bez vědomí. Etnometodolgie Parsonsova teorie se dotýká všech aspektů jednání, spokojuje se však s analýzou zvenčí; Meadův přístup zevnitř ponechává normativní nepovšimnuté; etnometodologové naléhají na žádoucí sloučení perspektiv teorie a praxe, používají však nevypovídající metody. Habermasův vlastní vědeckometodologický přístup vyplývá z této kritiky v tom smyslu, že uplatňuje použitelné prvky předcházející teorie. Habermasův dvoustupňový model Vývoj naší společnosti směřuje k systému, v němž s efektivnost a upotřebitelnost stanou jedinými měřítky jednání. Oddělením subsystémů hospodářství a stát prostřednictvím médií peněz a moci ze systému institucí zapuštěného do horizontu životního světa, vznikají formálně organizované oblasti jednání, jež již nejsou integrovány mechanismem dorozumění. Habermas nepopírá, že diferenciace zřetelně odlišitelných dimenzí jednání poskytuje výhody. V každé oblasti můžeme zkoumat nejlepšími metodami, jak řešit určité problémy, aniž
bychom se přitom zatěžovali věcně nesouvisejícími problémy. Proti tomu však stojí rozklad životního světa. Systémy hospodářství a politika rozvíjejí svou vlastní zákonitost a oddělily se již dávno od účelu, pro který vznikly. Autonomii získávají organizace neutralizujícím vymezením vůči symbolickým strukturám životního světa; tím se stávají vůči kultuře, společnosti a osobnosti specificky indiferentní. Jsou parazity na životním světě, pokud sledují jen kritérium účel-prostředek-racionalita. S rostoucí nadvládou systémů (kolonizace) jsou ničeny tradiční formy lidské solidarity a zároveň hrozí s kulturní racionalizací ochuzení životního světa s jeho znehodnocenou tradiční substancí. Tento proces se u Habermase spojuje s redukcí práva a hospodářství prostřednictvím moci a peněz. Redukce sice zasahuje rozkladně do sociálně integrovaných životních souvislostí, může však paradoxně existovat jen potud, pokud ještě existuje komunikace. Zde se Habermas obrací proti pesimismu kritické teorie Adorna a Horkheimera z Dialektiky osvícenství, v níž je nastíněn nezadržitelný zánik naší kultury. Podle Habermase se úspěch nemůže vykazovat neomezeně a na každou otázku. Instrumentalizace rozumu, jednostranné zdůrazňování systému účel-prostředekracionalita se nemůže prosazovat do nekonečna. Nelze jedince systémovou integrací (odměna-trest) vázat v každém ohledu na společnost. Nakonec zůstává normativní legitimita v politice nezbytná. Pomocí dvoustupňového modelu systému a životního světa chce Habermas čelit totálnímu pesimismu. Přes velké rozdíly v tomto ohledu mezi Habermasem a Horkheimerem či Adornem, Habermas zdůrazňuje shodu svého programu pro sociálně vědní bádání s programem tradiční kritické teorie ze dnů Časopisu pro sociální výzkum. Právě tak jako tehdy se musí bádání zaměřit na integrační formy (individuum-společnost) v moderním systému, vzory výchovy, masová média, formy protestu a potlačeného protestu, umění a nakonec i na vědeckou kritiku. Interview s Habermasem Je považován i sám sebe považuje za neomarxistu. Není ale marxista v tom smyslu, že by věřil v marxismus ve smyslu patentu na vysvětlení. Nepovažuje za možnou záchranu pracovní teorie hodnoty. Marxismus mu ale dal podnět a analytické prostředky, aby zkoumal, jak se vyvíjel vztah demokracie a kapitalismu. Strukturní přeměna veřejnosti objasňuje stinné stránky a chyby politického systému. Objasňuje, že v politickém systému Spolkové republiky jsou zabudovány slabiny, které mohou být nebezpečné. Inspiroval studentskou revoltu, na druhou stranu se od ní distancoval a kritizoval ji zvenčí. Kritizoval ale především metodu protestního hnutí, s cíli se víceméně ztotožnil. Jeho teorie je syntézou rozdílných teorií s různými paradigmaty: teorie jednání, filosofie jazyka, Marxova teorie, evoluční teorie. Především ale spojil systémové paradigma a paradigma jednání. Chronologie života a díla Narozen v Dusseldorfu. Vystudoval filosofii, psychologii a německou literaturu V Gottingen, Curychu a Bonnu. V roce 1971 opouští Frankfurtskou univerzitu po polemice se studenty v protestním hnutí. Doslov Habermas patří k žijícím a velmi vlivným německým myslitelům, který vyvolal svým dílem mezinárodní ohlas. Je označován jako bojovný demokrat, pozdní osvícenec, který vyhlásil boj o pozice osvícenství ve své zemi. Bezprostřední kontakt s dílem čelných představitelů frankfurtské školy získal Habermas studiem práce Horkheimera a Adorna Dialektika osvícenství. V roce 1956 se Habermas ocitá ve Frankfurtu jako asistent Institutu pro sociální výzkum, který byl úzce spjat
s frankfurtskou školou. Horkheimer ho shledal příliš levicovým. Zájem Habermase byl totožný s Adornem a Horkheimerem, teorie současného období, patologie moderny. Počátky frankfurtské školy jsou spjaty s poválečnou situací v poraženém Německu po první světové válce. Byla to rozbouřená doba ovlivněná událostmi v revolučním Rusku, s velkými sympatiemi v socialistické m hnutí Německa pro sovětský postup. Zároveň vnikaly diference v socialistickém hnutí, došlo k rozštěpení na radikální prvky, které inklinovaly ke komunismu a na reformní křídlo sociální demokracie. Byli zavražděni Luxemburgová a Liebknecht, v době, kdy ve vládě měli již klíčová místa reformní socialisté. Mezi studenty a intelektuály rostly rovněž sympatie k socialismu a dělnickému hnutí. V prvních poválečných letech byl pro své socialistické aktivity uvězněn student Univerzity v Tubingenu Felix Weil. Ten byl synem bohatého obchodníka s obilím Hemanna Weila, který zbohatl na dovozu obilí z Argentiny. Pod vlivem doby a tendencí svého syna věnoval velké sumy na vytvoření ústavu, který by ve spojení s frankfurtskou univerzitou rozvíjel výzkum dělnického a socialistického hnutí. Na začátku roku 1923 byl vysloven souhlas ministerstva kultury s vytvořením zvláštního institutu. Prvním ředitelem se stal Gerlach, ten však brzy zemřel. Jeho nástupcem se stal Carl Grunberg, profesor na univerzitě ve Vídni, vydavatel Archivu pro dějiny socialismu a dělnického hnutí. K jeho studentům patřili pozdější velmi známí a vlivní politikové spjatí se socialistickým hnutím Max Adler, Karl Renner, Rudolf Hilferding, Friedrich Adler, Otto Bauer. 22.června 1924 byla slavnostně otevřena budova Institutu pro sociální výzkum. Do institutu přišli ekonomičtí odborníci Fr.Pollock, Henryk Grossman, v roce 1926 Leo Lowenthal, specialista na literaturu a vydavatelskou činnost. 24. ledna 1931 přejímá vedení Institutu Max Horkheimer. Od tohoto okamžiku se vytvářejí podmínky pro vznik specifické frankfurtské školy. Horkheimer formuluje program Institutu jako spojení účinné kritické teorie, určité sociální filosofie s empirickými sociálními vědami; má vlastní časopis Zeitschrift fur Sozialforschung, který nahrazuje Grunbergův Archiv fur die Geschichte des Soziallismus und Arbeiterbewegung. Nový časopis měl zveřejňovat a šířit práci nové skupiny vědců a teoretiků spojených jednotícím rámcem materialistické či kritické teorie. Ta vycházela z Marxe a Hegela a měla syntetizovat podněty a výsledky německého myšlení Schopenhauera, Nietzscheho a Freudovy psychoanalýzy. Pro realizaci koncepčního programu byly nutné posily. V souvislosti s otevřením frankfurtského psychoanalytického ústavu v budově Institutu přichází Erich Fromm, filosof, sociální psycholog a znalec psychoanalýzy. Sám Horkheimer měl filosofické, psychologické a národohospodářské vzdělání. V létě 1924 se seznámil s Horkheimerem T.Wiesengrund Adorno, který se později stal druhým mužem frankfurtské školy. Studoval filosofii, psychologii, sociologii a hudební vědu. V roce 1934 přichází do Institutu Herbert Marcuse. Studoval filosofii, dějiny literatury, později se zabýval problematikou Freudovy teorie. Byl ovlivněn Marxovými Ekonomicko-filosofickými rukopisy, zároveň byl schopen spojovat ve svém pojetí filosofie i podněty filosofie Husserla a Heideggera. K frankfurtské škole patřili rovněž dva poněkud opomíjení, přesto významní autoři, kteří sdíleli s většinou příslušníků frankfurtské školy i emigraci v USA. Byli to Otto Kirchheimer a F.Neumann. Jejich příslušnost k frankfurtské škole je příkladem nevyužitých šancí interdisciplinární práce. Oba začali spolupracovat s Institutem již v emigraci. V chování vedoucího Institutu (Horkhiemera) vůči těmto autorům se ukázala podivná personální politika z hlediska interdisciplinární teorie společnosti a zejména z hlediska využití jejich kvalifikace orientované na stát, právo a politiku. Oba byli úzce spjati s německou sociální demokracií a s levicovými obory jako právní poradci. V USA se podíleli na významné problematice analýzy nacismu. V této souvislosti byla velkým přínosem práce Neumanna Behemoth, v níž analyzoval nacistický hitlerovský stát. Tyto poznámky se vztahují k nucenému pobytu v USA.
Již před uchopením moci nacisty Horkheimer s určitou prozíravostí organizoval ústup Institutu přes Švýcarsko, Francii a Anglii. Nakonec skončili všichni v USA. Jen Adorno, který se znal s Horkheimerem již od roku 1924, přijel do USA přes Anglii později, až v roce 1937. Pobyt všech významných představitelů frankfurtské školy v USA měl svá úskalí. Kromě jazykových obtíží (neměli zkušenosti s přednášením v angličtině) se jednalo o starosti finanční. Naráželi také na projevy antisemitismu. Jejich postavení se zlepšilo po vstupu USA do války. Získali občanství a uplatnili se jako experti na fašismus v různých institucích. Seznámili se s rozvinutější masovou kulturou v USA. Poznali přes všechny své zkušenosti z empirických výzkumů v Německu (výzkum autority a rodiny) metody výzkumů v USA. Podíleli se na zkoumání předsudků a na výzkumu o autoritativním charakteru. Během pobytu frankfurtské školy v USA se projevily také vnitřní rozpory v rámci této vědecké komunity. To se nakonec odrazilo v tom, že se po skončení druhé světové války, nevrátili z emigrace všichni původní a nejdůležitější členové. Nakonec se vrátili jen Horkheimer, Pollock a Adorno. V USA zůstali Fromm, Marcuse, Lowenthal, Neumann a Kirchheimer. Marcuse sice Německo navštěvoval, ale jeho záměry a myšlení byly jiné něž u Horkheimera. Marcuse měl na mysli osvobození od vykořisťování a útlaku a myslel tím osvobození vykořisťovaných a utlačovaných. Když Adorno mluvil o emancipaci, myslel tím emancipaci od strachu, násilí, od potupy přizpůsobení. Lepší stav charakterizoval jako takový, v němž může člověk být beze strachu různý. Horkheimerovi byla obnovena profesura v roce 1949, byl profesorem a ředitelem na Institutu. V roce 1951 se stal rektorem Frankfurtské univerzity. Paradoxní bylo, že se o jeho rehabilitaci zasloužili funkcionáři, kteří uspěli za nacismu. Časopis pro sociální výzkum nebyl obnoven. Místo toho vycházely Beitrage zur Soziologie. Organizovaly se znovu empirické výzkumy, například skupinový experiment o politickém vědění, o podnikovém klimatu ve spojení s velkými podniky. Původní zásadový kriticismus byl stále více nahrazován kompromisy a nedostatkem odvahy tam, kde byla namístě dřívější kritičnost. Horkheimer nepodpořil národně osvobozenecký boj Alžírska, neodsoudil na rozdíl od jiných intelektuálů válku ve Vietnamu. Přes nedůslednosti však měla frankfurtská škola svou autoritu vzhledem k minulým osudům. Představovala svobodomyslnou, kritickou a demokratickou instituci. Působila na mladou studentskou generaci. Měla ve svých pracích prvky kriticismu, který brali studenti vážně. Kompromisy, jichž se dopouštěli její představitelé, nebránily útokům konzervativců, frankfurtská škola nebyla v poválečném Německu jen chválena. Měla své kritiky a odpůrce, především konzervativní H.Schelsky. Dále pak bývá uváděn Luhmann, který studoval na Harvard University u Parsonse a byl v Schelskyho institutu vedoucím oddělení a bývá označován za konzervativního pozitivistu. Do této situace přišel v roce 1956 do Frankfurtu Habermas. Kromě konfrontace s Heideggerem se polemicky střetával s uvedenými konzervativními sociology. Ve Frankfurtu se podílel na výzkumné empirické práci Student und Politik. Proti této práci měl námitky Horkheimer. Uvažoval o nutnosti doporučit Habermasovi odchod z Frankfurtu. Nová Habermasova práce Strukturwandel der Offentlichkeit přinesla nový konflikt. Uvádí se, že habitilitaci nedoporučil Horkheimer, jiné zdroje uvádějí Adorna. Nakonec se Habermas po odchodu z Frankfurtu habilitoval s pomocí A.Abendrotha, otevřeného stoupence socialismu a bývalého vězně koncentračního tábora. Ještě před ukončením řízení byl Habermas mimořádně povolán jako profesor filosofie do Heidelbergu. V roce 1963 se paradoxně vrací jako profesor filosofie a sociologie zpět do Frankfurtu, odkud musel odejít. Ve Frankfurtu Habermas pokračoval ve své pedagogické a vědecké práci. Rozmach radikálního protestního hnutí studentů měl nejvýraznější podoby ve Frankfurtu. V roce 1968 protestní hnutí vrcholí. Dochází ke konfrontaci s Horkheimerem a Adornem. Oba neobstáli před snahou studentů uplatnit kriticismus a důslednost, kterou vyvozovali z kritické teorie, jíž Horkheimer a Adorno hlásili. Studenti však měli výhrady i vůči Habermasovi, který ve vztahu
ke krajnímu radikálním postojům studentů použil výraz levý fašišmus. Stoupenci a odchovanci frankfurtské školy i samotného Habermase jako C.Offe, O.Negt, A.Welmer ostře Habermase kritizovali. Nakonec byla tato kritika publikována v práci Levice odpovídá Jurgenu Habermasovi. Po polemice se studenty protestního hnutí Habermas Frankfurtskou univerzitu opustil. Spolu s C.F. von Weizsackerem se stal ředitelem Institutu Maxe Plancka pro zkoumání životních podmínek vědeckotechnického světa ve Starnbergu. Vydal postupně další práce. Významným dílem je jeho Teorie komunikativního jednání (1981). Je to velký pokus o velkou knihu, v níž je rozvinutí vlastních koncepcí spojeno se syntetickou analýzou relativně mnohých a velmi odlišných zdrojů. Někdy je mu vytýkáno, že jde o eklektickou práci. Dokonce je mu vytýkáno, že jeho práce zahrnuje i názory autorů, kteří ho kritizují. Sám Habermas ale nepřijímá názory mnoha teoretických zdrojů bez kritiky, je ale schopen skutečně absorbovat nejrůznější zdroje. Habermas vychází z univerzální pragmatiky Austina a Searla, využívá Wittgensteinovy koncepce jazykových her. Přijímá Husserlovy podněty a jeho pojem životního světa. Ze sociologických klasiků používá Webera, Parsonse, Durkheima, v Teorii komunikativního jednání, jako zvláštního a ve Weberově koncepci druhů jednání chybějícího komunikativního jednání, výrazně navazuje na Meada. Distancuje se od určitých jednostranností a překonaných tezí Marxe a přitom se nadále hlásí k Marxově odkazu. Zaznamenat je nutno Habermasovu polemiku s francouzskými představiteli postmodernismu, zejména s Foucaultem. Zvláštní problematikou byl německý vývoj po studentském radikálním hnutí v souvislosti s rozsáhlou teroristickou činností, kterou zvláště představovala skupina zvaná RAF (Frakce Rudé armády). Tehdy po zavraždění generálního státního návladního Bubacka, předsedy představenstva Dresdner Bank Pronta a předsedy Svazu německých průmyslníků Schleyera se rozšířily snahy reakčních a konzervativních sil obvinit z terorismu jako jeho hlavní ideovou inspiraci frankfurtskou školu. Toto obvinění formulovali dva předsedové zemských vlád za CDU Filbinger a Dregger. Zvedla se vlna útoků proti frankfurtské škole, proti levicovým silám, proti těm, kdo se hlásili k socialismu. Byla snaha vyvolat tendence k zúčtování s levicovými intelektuály obecně a frankfurtskou školou zvláště. V této záležitosti se angažovali i konzervativní sociologové. Habermas se aktivně účastnil polemik a bojoval jako při první vlně konzervativních tendencí v 50tých. Russellovy (filosof, matematik, bojovník proti atomové pumě a válkám) tribunály: první napadá válku ve Vietnamu, druhý odhaluje porušování lidských práv, odsuzuje zákaz výkonu povolání podezřelým živlům a zákaz styku občanů NSR a NDR. Habermas je osobností mezinárodního věhlasu. To dosvědčují i jeho pozvání na přednášky na renomované americké univerzity i pozvání přednášet poslancům ve Španělsku. Mezinárodní ohlas však neznamená vždy souhlas. Habermas je i kritizován, jeho velkým kritikem je představitel mladší teoretické generace sociologické teorie v USA Jeffrey Alexander. Ve Spolkové republice je to například Hans Joas. Tyto kritiky jsou však jevem normálním všude tam, kde existují možnosti teoretického diskurzu a ničím nerušené, svobodné komunikace právě ve shodě s Habermasovými názory.